načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V sevření osudu - Jaroslava Hofmanová

V sevření osudu
-4%
sleva

Elektronická kniha: V sevření osudu
Autor:

Hrdinka příběhu je mladá dietní sestra Simona. Nastoupí do svého prvního zaměstnání a seznamuje se s novým prostředím. Její dětství a dospívání nebylo právě šťastné. Zemřel ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061496
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hrdinka příběhu je mladá dietní sestra Simona. Nastoupí do svého prvního zaměstnání a seznamuje se s novým prostředím. Její dětství a dospívání nebylo právě šťastné. Zemřel jí otec a s matkou si příliš nerozumí. O to intenzivněji hledá lásku a porozumění, kterého se jí dosud nedostávalo. Zamiluje se do mladého lékaře a díky své naivitě a důvěřivosti mu uvěří, že její láska je opětována…

Související tituly dle názvu:
V sevření osudu V sevření osudu
Hofmanová Jaroslava
Cena: 99 Kč
V sevření touhy V sevření touhy
Golden Gale Holtz
Cena: 254 Kč
Šťastné blues aneb z deníku Jaroslava Ježka Šťastné blues aneb z deníku Jaroslava Ježka
Cinger František
Cena: 197 Kč
Žíznivé sny osudu Žíznivé sny osudu
Hofmanová Jaroslava
Cena: 79 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V sev ření osudu

Jaroslava Hofmanová

2. vydání

Vydáno v listopadu 2015 jako 20.publikace vydavatelství

Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN:

epub: ISBN 978-80-88061-47-2

mobi: ISBN 978-80-88061-48-9

pdf: ISBN 978-80-88061-49-6



1.

1. října 1987

Co to d ělám? Mám náramnou chu ť zak řičet. Zav řela jsem o či a rychle je

zase otev řela. Takhle to být nem ělo. Ješt ě je čas. M ůžu všechno zrušit. „Je

ti n ěco milá čku?“ To se starostliv ě zeptá m ůj nastávající manžel, v

tesilovém obleku s myrtovou kyti čkou v klop ě saka a up řen ě mi hledí do

očí.

Vydržím jeho soust řed ěný pohled. „Ne, jen se mi trochu zamotala hlava.“

„To je z toho dlouhého stání,“ konstatoval v ěcn ě. „Nechceš se posadit

ješt ě na chvíli do auta?“

Stojíme p řed starobylým záme čkem, na jehož fasád ě p řed n ěkolika dny

zapo čala rekonstrukce a celá barokní stavba je pokryta škaredým lešením.

Cítím vnit řní nap ětí a nechce se mi pohnout z místa. „Už je to lepší,“ řeknu

honem.

„Tak se o m ě alespo ň op ři,“ pokra čoval neodbytn ě a objal m ě n ěžn ě kolem

útlých ramen.

Op řela jsem se. Možná m ě p řestane chvíli pozorovat.

Pro č je tak starostlivý? Ptám se sama sebe a hned si odpovídám. Je to pro

to, že jsem v jiném stavu. Nebo protože by mohl být mým otcem? Asi už

je takový. Má v sob ě utkv ělou touhu o n ěkoho se starat a ochra ňovat ho.

Kolem nás postává n ěkolik nastrojených svateb čan ů, kte ří se prkenn ě

usmívají. Jsem z nich nejmladší. Je mi osmnáct let.

Různých zv ědavc ů, kamarád ů a známých, jenž nebyli na vdavky pozváni,

však zde chaoticky podupává nevy číslitelné množství. Všichni se p řišli

podívat na mne, vesnickou holku, kterou potkalo tak veliké št ěstí.

Pravd ěpodobn ě si to všichni mysleli. Dalo se to lehce vy číst z jejich

opovržlivých výraz ů.

Ale tak to p řece nebylo. Kdyby jen tušili...

Kdesi v hustém davu zahlédnu Eriku Pelikánovou. Jediná se tvá ří

spokojen ě. A taky má pro č...


Naši rodinu zastupuje pouze moje padesátiletá podsaditá matka s

nep říjemnou vizáží a moje nejlepší p řítelkyn ě Renata. Pe čliv ě na česaná

hlava prozrazuje její povolání a jantarové o či se usmívají za silnými skly

dioptrických brýlí, s moderními obrou čkami. Jediná mi patrn ě nezávidí,

nýbrž v ůbec nic nechápe. A já vlastn ě taky ne.

Potom zde lelkuje n ěkolik p říbuzných mého budoucího muže. Jeho

nejstarší, t řicetiletý syn Jan, v obleku šitém na míru, se svoji o p ět let

mladší manželkou Lucií, oble čenou ve volné t ěhotenské šaty. P řív ětiv ě se

usmívá a vlídn ě pokyne. Její muž m ě viditeln ě p řehlíží.

Nejmladší syn Daniel se svoji ženou stojí vedle nás. Dojeli na poslední

chvíli a tvá řili se neutráln ě. Daniel vypadal precizn ě, jako jeho otec. Jeho

oplácaná manželka Sabina si m ě nenávistn ě m ěř ila a urovnávala si

ustavi čně záhyb na splývavé sukni, která jí byla o čividn ě t ěsná.

Jsou oba stejn ě sta ří, mají o dva roky více než já a dnes je vidím poprvé v

život ě.

V povzdáli podupávalo pár, jak mi m ůj snoubenec prozradil, d ůležitých

lidí, které jsem neznala a jejichž jména si nepamatovala.

Ženich se ke mn ě znovu diskrétn ě nakloní. „Musíš se te ď šet řit. Vážn ě je ti

lépe?“

Ať mi dá pokoj. Snad nebude takhle otravný celé mé t ěhotenství. „Jist ě.

Nem ěj obavy.“

Nemusí se po řád o m ě tak strachovat. Nebo se jedná o léka řskou

deformaci z povolání? P řipadala jsem si spíše jako jeho dcera.

Ale já budu jeho ženou! Uv ědomuje si to? A hlavn ě uv ědomuji si to já?

Zachytila jsem jízlivý pohled mé milující matinky.

Dob ře ti tak, vysmíval se. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Já t ě

upozor ňovala, že je pro tebe starý!

Hra o čí pokra čovala.

Dosud nikde nejsem. Zatím jsem ne řekla své osudové ANO. Jsem schopna

stávající situaci zm ěnit? Ano. Mám žalostn ě málo času, ale p ředevším,

mám na to odvahu? Mám tu sm ělost vyjevit necelých dvacet minut p řed

svojí svatbou, že je všechno omyl? Promi ň, nemiluji t ě, dychtila jsem jen

naštvat jednoho pána a ono se mi to n ějak vymklo z ruky? M ůj budoucí

cho ť m ě drží láskypln ě za ruku, na jehož prost řední čku se skví úzký zlatý


kroužek s t řpytícím se briliantem. Zásnubní prsten. Už pon ěkolikáté m ě

napadlo, zda neumí číst myšlenky. Pravd ěpodobn ě má obavy, abych mu

neutekla, pon ěvadž mou paži svírá tak pevn ě, až m ě to zabolí. „Au. To

bolí.“

„Co t ě bolí?“ ptá se nechápav ě. Patrn ě si ten silný stisk absolutn ě

neuv ědomuje.

„Moje ruka...“

„Promi ň milá čku. Zamyslel jsem se.“

Nad čím asi hloubal. Má hr ůzu, že si to rozmyslím?

On p řece netuší, že ho nemiluji a dít ě, které nosím pod srdcem není jeho.

To neví nikdo. Jenom já. Neví to ani ten, jehož se to týká. Možná to jen

tuší. A ten n ěkdo je tady. Cítím jeho up řený pohled na svých zádech,

ačkoliv jsem ho doposud nespat řila.

Ne. Nedokážu říct pravdu. Jsem lapená ve své vlastní pasti. Pastičce.

Stojíme v malém hlou čku a čekáme, až bude odbavena skromná svatba

před námi. M ěla se p ůvodn ě konat až po té naší. Ale celé se to n ějak

zamotalo. Cestou sem, na záme ček Jelení, který stojí několik kilometr ů od

města uprost řed malebných les ů, si část host ů zkracovala cestu a z ůstala

tr čet u spadlých závor. P řijeli pozd ě. Druhá p ůlka se sice dostavila v čas,

ale nebyli p řítomni všichni a tak jsme si to vlastn ě s nimi vym ěnili. Oni šli

na ob řad místo nás a my jsme museli skoro hodinu čekat, než budeme

všichni pohromad ě.

Z dlouhého stání se mi d ělalo h ůř e a taky jsem cítila nar ůstající zd ěšení. Já

ho p řece nechci!

Zoufale jsem se rozhlédla a op ětovn ě zaznamenala jedovatý pohled matky,

jež se ušklíbla. Naklonila se ke svému budoucímu zeti.

„To víte Honzí čku, musíte na ní dávat pozor,“ neodpustí si š ťavnatou

poznámku. „Povídala jsem vám, že je to ješt ě dít ě.“

Vykala mu, a čkoliv byli oba skoro stejn ě sta ří. Cht ěla mu tak dát najevo,

že za svého syna ho nikdy nep řijme? Možná cht ěla trestat mne, za moji

neposlušnost.

Nesnášela jsem její kritiku a neustálé na řizování. Proto jsem se od ní

odst ěhovala na svobodárnu.


A matka to v ěděla. Podle toho se také za řídila. Nesouhlasila výb ěrem

budoucího manžela. Stála od samého za čátku proti té svatb ě, a když jsem

ji postavila p řed hotovou v ěc, p řipadala si bezmocná.

Ona bezmocnost nenávid ěla. Byla to silná žena, která vždy dostala, co

cht ěla. Všechno muselo být podle ní. Ale já se už dirigovat nenechám. Asi

jsem zd ědila hodn ě z její povahy, kterou nesnáším. Nikdy jsem necht ěla

být jako ona, ale asi jsem.

„Nejsem dít ě,“ oponuji naštvan ě.

„Jist ě že ne, jsi moje malá ko čička,“ podotkne Honza chlácholiv ě a já

zaznamenala nevraživý pohled jeho nejstaršího syna, který k nám popošel

a jist ě poslední slova zaslechl.

Můj ženich byl o necelý rok starší než moje matka. Dnes má narozeniny.

Je mu jednapadesát. V tom je celý ten há ček.

„P řipravte se, už jdou.“ Ta slova pronesená kýmsi za mými zády m ě

rozhodila ješt ě více. Oto čila jsem se za tím nejmilejším a nejsladším

hlasem na celém širém sv ětě, pat řící jednomu ze sv ědk ů. Byl to p řítel a

kolega z práce mého nastávajícího, doktor Filip Pelikán. Toho muže jsem

milovala a nenávid ěla. Naše pohledy se st řetly. Jeho uhran čiv ě zelené o či

se vpily do mých šedomodrých a celým mým nitrem projela vlna smutku.

To kv ůli n ěmu jsem se vdávala.


2.

Poznala jsem ho teprve p řed n ěkolika m ěsíci, pár dní poté, co, jsem

nastoupila do lé čebny t ěsn ě po maturit ě.

„Sle čno, co d ěláte ve čer?“ Oslovil m ě ve chvíli, kdy jsem nem ěla čas ani

náladu. A tak jsem po řádn ě nezvedla hlavu. „Nezlobte se, ale nemám čas.“

„A kdy budete mít?“

Přinutil m ě tou banální otázkou zvednout hlavu a podívat se mu do t ěch

magických o čí. Tmavé vlasy se mu neposlušn ě vlnily po štíhlém krku.

Vydržela jsem ten up řený a nekone čný pohled. Nevím pro č, ale navalila se

mi krev do obli čeje. Musel si toho všimnout. Jakmile se usmál, objevily se

mu v tvá řích dva dolí čky. M ěl na sob ě bílý pláš ť a kalhoty stejné barvy.

„Pro č to chcete v ědět?“

„Abych na vás mohl po čkat. Vidím, že jste tu nová a t řeba bych vám to tu

mohl ukázat a taky aby vás nikdo nep řepadl.“

Ob čas se tu prý stávalo, že v rozlehlém místním parku se potulovaly

kriminální živly a obt ěžovaly pacientky, které se p řijely do lázní lé čit.

Zaváhala jsem jen okamžik. Já bych si s takovým mizerou poradila.

Nakopla bych ho do rozkroku, ale pro č se nenechat doprovodit od

pohledného mužského.

Musela jsem však d ělat trochu drahoty. Aby si nemyslel, že poletím, jak

kývne prstem. „Myslíte, že bych se neubránila?“

„Chcete to riskovat?“ hlesl varovn ě. „Se mnou se nemusíte ni čeho obávat.

Tak v kolik?“

„Ve t ři,“ zacukrovala jsem.

„Po čkám na vás.“ Zamával mi rozvern ě na rozlou čenou. Dívala jsem se za

ním dlouhou chodbou, zdobenou čelním nápisem, složeným z červených

písmen. Sout ěžíme o titul Brigáda socialistické práce. Písmeno B stálo

nak řivo.

Za rohem vyb ěhla moje spolupracovnice Dana. Byla to malá, baculatá,

příjemná blondýnka s řádn ě pro říznutou pusou. Vlastnila pracovitého

manžela a dv ě malé úžasné hol čičky, které brebentily jedna p řes druhou.

Už jsem je trochu znala. Chodily totiž n ěkdy za maminkou na návšt ěvu do


práce. Starší sedmiletá Terezka byla sv ětlovlasá, rozpustilá brebentilka s

očima jako pomn ěnky po mamince. Mladší Kristýnka zd ědila podobu po

svém otci. Toho jsem sice osobn ě zatím neznala, ale kolegyn ě m ěla jeho

fotografii na stole pod sklem. Tmavý, drobný pohledný t řiat řicátník.

Pracovala tady jako stravovací referentka asi deset let a znala každého

nejen z personálu. Nebo skoro každého.

„Kdo to byl?“ Ukázala jsem ledabyle za vzdalujícím se zelenookým

fešákem.

„Doktor Pelikán. D ělá na p říjmu, ale p ůvodn ě je to psychiatr.“ Nedokázala

jsem ho celý zbytek pracovní doby vypudit z hlavy.

3.

Do lázní jsem nastoupila hned po maturit ě, prvního července, jako dietní

sestra. Neužila jsem si žádné volno jako ostatní spoluža čky.

Moje maminka byla vdova. Sama splácela p ůjčku na domek, který si

po řídili s otcem, když jsem studovala prvním rokem zdravotnickou školu v

Praze.

O rok d říve tatínek zem řel na srde ční selhání. Rok p řed mojí maturitou. V

den mého odjezdu si se mnou ješt ě povídal o škole a o spoluža čkách.

Uva řil si silnou kávu s p ěti kostkami cukru a napustil vanu va řící vody.

„Tak hol čičko, dopovíme to p říšt ě.“

Potom jsme se rozlou čili. Táta se odešel vykoupat a já odjela na internát.

Už jsem ho nikdy v život ě nevid ěla. Žádné p říšt ě se nekonalo.

Druhý den ráno si m ě zavolala soudružka vychovatelka Čelakovská s

orlím nosem a tvá ří posetou pihami od letního horkého slunce.

„Simono, ve čer telefonovala tvoje matka. Máš se dnes vrátit domů. Tv ůj

otec zem řel,“ oznámila soucitn ě.“

„To není možné, v čera jsem s ním mluvila...“ ucítila jsem podivný tlak

svých vnit řností.

„Tvoje matka už telefonovala v čera. Ale necht ěla jsem ti to říkat nave čer,


abys usnula. A taky už nejel žádný autobus, vlak k vám p řece nejezdí, že?“

Zalapala jsem po dechu.

„Zem řel v noci ve van ě, selhalo mu srdí čko. Prý si napustil moc va řící

vodu.“

Zav řela jsem o či a ucítila, jak mi pod zav řenými ví čky vyklouzl proud

slaných slz. „P řece nem ůže horká voda zp ůsobit jen tak smrt!“ Hlas mi

selhal.

„U starších lidí ano. Je mi to moc líto.“ Pohladila m ě po rameni a mate řsky

objala. M ěla stejn ě starou dceru, i když byla nejmén ě o deset let mladší

než moje matka.

Rozlítostnila jsem se. To nem ůže být pravda. Pro č?

Bylo mu teprve osmapadesát let. To ješt ě nebyl tak starý. Co tomu asi říká

maminka?

„Pro č jedeš tak dlouho? To si celá ty. N ěkde se flinkat a stará máma, aby

všechno za řizovala sama. To sem si t ě teda vychovala.“ Matka se tvá řila

jako vždycky mrzut ě. Nebyla uplakaná, jako spíše rozhn ěvaná.

Neodpovídám. Bylo by to zbyte čné. Maminka ráda vedla monolog.

Diskuse ji nezajímala, ani ji neuznávala.

„Dov ěděla jsem se to až dnes ráno. Je to pravda? Jak se to stalo?“ Položím

starou cestovní kabelu a prsty se dotkla ho řících tvá ří. Možná mám

teplotu. Celou cestu autobusem jsem plakala.

„To je najednou pé če. Taky by ses tak starala, kdybych um řela já?“ Její

typická odpov ěď . Úpln ě na n ěco jiného.

„Prý um řel ve van ě.“ Pomalu jsem se posadila na rozvrzanou židli a

rozhlédla po punti čká řsky uklizené kuchyni.

„Jo. To mi musel ud ělat schváln ě. Hypotéka není ješt ě zaplacená.“ Matka

se unaven ě posadila vedle m ě.

„To nemyslíš vážn ě mami... Jak m ůžeš v téhle chvíli myslet na takové

věci?“

„A kdo myslíš, že to zaplatí? Myslíš, že v krámu m ě platí zlatem? A ty

tvoje studia taky p ěkn ě lezou do pen ěz. Ješt ě že za rok kon číš. Ne aby t ě


napadlo jít na n ějakou nástavbu. Kdo by t ě živil? Nyní bude každá koruna

dobrá.“

Asi m ě ani neslyšela. Uvažovala racionáln ě a prakticky, ale hlavn ě bez

citu. Jako vždycky.

Tohle si tatínek nezasloužil. Byl tak strašn ě hodný. Když jsem byla malá,

často si se mnou hrál. Maminka nikdy. Hráli jsme spolu Člov ěč e nezlob

se, Dámu a nau čil m ě i Šachy. V ětšinou vyhrával a já se vztekala. N ěkdy

mi uklouzlo neslušné sloví čko a táta vymyslel hru novou.

Zakoupil plastovou pokladni čku ve tvaru muchom ůrky a postavil jí v

obývacím pokoji na sekretá ř.

„Tak. A ode dneška kdo řekne sprosté slovo, zaplatí za n ěj dv ě koruny do

kasi čky.“ Maminka znechucen ě odfrkla. Jí se to totiž netýkalo. Nikdy by

sprosté slovo z úst nevypustila

Myslím, že m ě táta tenkrát cht ěl p řinutit, abych se lépe ovládala. Šlo jist ě o

to mé vztekání.

Jednou ve čer se vrátil v podroušené nálad ě. V p ředsíni zakopl o svoji

vlastní pantofli. „Do prdele,“ hlasit ě zav řešt ěl.

Ležely jsme s maminkou už v postelích a v naprostém no čním tichu jeho

zaklení zn ělo jako výk řik.

Okamžit ě jsem reagovala, vysko čila z válendy, popadla houbi čku s

puntíkatým kloboukem a rychle b ěžela inkasovat penízky za porušení

úmluvy.

Táta sed ěl v pod řepu a nešikovn ě si rozvazoval tkani čku u boty tak, že jí

spíš zašmodrchal. Str čila jsem mu pokladni čku, v níž už pár korunek

cinkalo, pod nos. „Dv ě koruny.“

Pohlédl na m ě zakalenýma o čima. „Hovno, prdel, sra čka, hovno, prdel,“

zask řehotal opile.

Strnula jsem, ale otec řval smíchy. Maminka, jíž rámus vytáhl z lože, se

přiblížila ve flanelové no ční košili s hlavou plnou natá ček. „Co blázníš?“

Táta se pomalu narovnal, mrkl na m ě a vytáhl černou koženou šrajtofli.

Vrávoravým hlasem, zast řeným v ětším množstvím alkoholu a šátrajíc

nejist ě rukou v nemoderní pen ěžence pronesl. „Já si to m ůžu dovolit. Já si

to totiž zaplatím,“ a podávaje mi papírovou desetikorunu žuchnul na zem.

Radostn ě jsem se zasmála a bankovku sev řela v malé d ětské dlani.


Maminka se mínila hádat. „Takhle se chodí dom ů? Že se nestydíš. A ješt ě

tady d ěláš v noci kravál. Pro č si nezalezeš potichu do postele? Já tady

po čítám každou korunu a ty takhle rozhazuješ!“

Nepochopila jsem, jestli její poslední slova byla ur čená m ě, nebo panu

hostinskému, který tatínkovi naléval. Nevím, zda tím rozhazováním

myslela na tatínkem vypité pivo, či mince v kasi čce.

Tatínek mi v ěnoval veškerý volný čas. Milovala jsem ho.

V zim ě se mnou dokonce chodil bruslit na místní rybník, tedy rybníček

zvaný Žabák. Nazul si brusle zvané kanady a už svišt ěl. A když jsem

fňukala, že m ě bolí noži čky, tak mi d ělal kon ě a táhl m ě za šálu s sebou.

Bylo to super.

V lét ě jsme spolu i s kamarádkou Renatou jezdily na kolech na staré

koupališt ě do vedlejší vesnice vzdálené n ěkolik kilometr ů.

Ležíme s Renatou na dece a slyšíme n ějakého usmrkaného kluka, jak

obdivn ě oznamuje. „Vidíte toho borce, co ská če z t ří metráku?“

Posadily jsme se, abychom si ho také prohlédly.

„To je Simko tv ůj táta,“ podotkne obdivn ě Renata.

Nadmula jsem se jako páv. Holky si to potom vypráv ěly ve škole a já byla

na n ěj nevýslovn ě pyšná.

Měla jsem ho moc ráda a jeho smrt m ě zasáhla víc, než maminka

předpokládala.

„No, budeme se muset uskrovnit,“ pokra čovala matka neúnavn ě. „Na

poh řeb m ěl našt ěstí našet řeno. Alespo ň tam nebudou výdaje. Víš, na kolik

dnes vyjde takový skromný funus?“

„Ne. Nechci to v ědět.“ Bylo mi z toho špatn ě. Ješt ě chvíli a obrátí se mi

žaludek naruby.

„Holka, to jsou desetitisíce. Budeme se mít co otá čet.“

Sliny se mi nahrnuly do úst. Bleskov ě jsem vystartovala na toaletu a tam

se vyzvracela.

Pomohla jsem matce za řídit jednoduchý, tichý a hlavn ě levný poh řeb a

vrátila se do školy.

Ve st ředu první hodinu se vyu čoval ruský jazyk. Profesorka Záme čníková,


silná padesátnice s podbradkem zkoušela z konverzace. „Jelínková, što vy

sd ělala v prošlom čase?“

Neslyšn ě povstanu, aby vrzající lavice nenad ělala p říliš hluku, se

sklopenou hlavou a duší zhrzenou smutkem. Ne, že bych nerozum ěla, v

ruštin ě jsem byla nejlepší, m ěla jsem na vysvědčení jedni čku, ale necht ělo

se mi v ůbec mluvit. Stála jsem proto v pozoru a pozorovala barevnou

nást ěnku s výrazným nápisem Se Sov ětským svazem na v ěč né časy a

nikdy jinak. Pod ním visela spousta pestrých pohlednic Kremlu, Matrjošek

a řady lidí p řed Mauzoleem Vladimíra Ilji če Lenina. M ěsíc

Československo - sov ětského p řátelství.

„Vy jste se nep řipravovala na hodinu?“ otázala se česky a za čala si

nebezpe čně lámat prsty plné t ěžkých prsten ů s kameny, až v nich k řupalo.

Stojím, jako když spolknu pravítko a hraji si ze zipem u malého

koženkového penálu. „Ne, omluvte m ě prosím, nebyla jsem minule

přítomna.“

„A co jste m ěla tak d ůležitého?“ soudružka k řupla všemi klouby u rukou

najednou.

Před o čima se mi mihla rakev z hn ědého d řeva s černou krajkou po

obvodu. „Pomáhala jsem n ěco za řizovat mamince.“

Ve t říd ě to zašum ělo. Všechny holky v ěděly, že mi minulý týden zesnul

otec. Ruštiná řka ne.

„A co to bylo tak nutného, že jste nemohla v ěnovat pouhou hodinku

jednomu z mezinárodních sv ětových jazyk ů?“

Nadechla jsem se. Snad to dokáži říct, aniž se rozplá či. „Zem řel mi

tatínek.“

Kyprá profesorka zrudla a pokynula rukou k lavici. „Sadít ěs.“

Tento rozhovor m ěl jednu velkou výhodu, i když byl pro ní trapný a pro

mě smutný.

Od té doby jsem se totiž stala jejím milá čkem. Držela nade mnou ochranou

ruku po celý zbytek studia a prot ěžovala m ě, aniž jsem cht ěla. Snad m ěla

vý čitky sv ědomí, že nešetrným rozhovorem zjit řila mé rány.


4.

Matce se doma nedostávalo pen ěz a tak v jednom kuse ho řekovala. A

běda, když jsem si dovolila jí říct o peníze.

Chystaly jsme se jít se školou do Vinohradského divadla, na hru Atlantida.

Moc jsem se t ěšila. Byla jsem už v divadle n ěkolikrát a vždycky to bylo

úchvatné. To ale žil ješt ě tatínek, který mi vždycky tajn ě n ějakou tu

korunku podstr čil. Jak se na mojí žádost bude tvá řit matka, jsem odhadla

docela p řesn ě.

„Mami, pot řebuji peníze. Padesát korun.“

„A na co?“ Matka ani nezvedla hlavu od své práce. Drtila slepicím

vále čkem na nudle sušené sko řápky, aby m ěly dostatek vápníku.

Sledovala jsem její činnost. „Jdeme se t řídou do divadla.“

„Na takové nesmysly nemáme peníze,“ zasy čela rozmrzele.

„Ale všechny holky jdou!“

„Tak ty nep ůjdeš. Napíšu paní u čitelce, že nemáme na vyhazování.“

Popotáhla jsem nosem, ale z ůstala hrdá. Nikdy se nenau čím žadonit.

„No nef ňukej. Máme domek.“ Odložila vále ček, shrnula bílou mou čku do

plechového kyblíku na rozma čkané uva řené brambory ve slupce a teprve

te ď mi v ěnovala p řísný pohled.

Maminka tomu říkala domek, ale podle m ě to byla barabizna. T ěsná vlhká

barabizna o dvou místnostech. P řed okny miniaturní zahrádka a vedle

ušmudlaný dvore ček, kam si maminka okamžit ě po řídila slepice a králíky,

abychom ušet řili za maso a vejce, protože to podle ní bylo nemístn ě drahé.

Předtím jsme bydleli v okresním m ěst ě, v p říbytku dva plus jedna. Jednalo

se o tmavý p řízemní byt v starém, činžovním dom ě. Jelikož otec pocházel

ze statku, toužil po vlastním bydlení.

Celý život šet řili každou korunu na d ům. A když se jim naskytla výhodná

koup ě, za čali okamžit ě jednat. Stavení nebylo v ideálním stavu. M ělo

děravou st řechu, shnilá okna, opadanou omítku a uvnit ř to čpělo plísní. Ale

mohlo být jejich a nestálo mnoho.

Dome ček se nacházel uprost řed malebné krajiny Českomoravské


vyso činy, nedaleko rekrea čního st řediska. Obklopovala ho čarokrásná

příroda. Na mezích se modrala mate řídouška, kvetl v řes, na polích

schovávala pupava a v lesích žili hadi. Poprvé v život ě jsem tam na vlastní

oči spat řila veliké klubko černých zmijí, s výraznou klikatou čárou na

hřbet ě.

Jakmile sehnali od banky p ůjčku a domek koupili, za čal ho tatínek

vlastními silami opravovat. Chodil mu pomáhat i jeho kamarád a otec mé

přítelkyn ě Renaty, který mu koupi dohodil. Znali se z práce. Já jsem s jeho

dcerou navšt ěvovala ve m ěst ě základní školu, kam jsme pozd ěji spole čně

dojížd ěly, a staly se z nás nerozlu čné p řítelkyn ě.

Nejd říve shodili u domku st řechu a položili novou. Byla plechová a tudíž

levn ější, ale zase trvanlivá. Nalakovali ji spole čnými silami na červeno.

Potom, co se ten ve čer spokojeni se svou prací lou čili, vyšla matka z

kuchyn ě, kde p řipravovala ve čeři.

Zadívala se na novou st řechu. Potom si prohlédla souseda, pana Zemana,

který si zrovna zapaloval cigaretu. „Támhle u komína jste to lakoval vy?“

zeptala se p řezírav ě.

Popotáhl z cigaretky a pokýval souhlasn ě plešatou hlavou.

„No, to je vid ět. Je to tam flekatý.“ Oto čila se na podpatku a vplula zp ět do

svého království.

Rozhostilo se trapné ticho. Pan Zeman už k nám nikdy nep řišel. Táta

musel úpravy domu dokon čit zcela sám. Vym ěnil okna, vymaloval a všude

nep řetržit ě v ětral. Na dvorku vybudoval k ůlnu na d řevo a uhlí, postavil

králíkárnu a stloukl ohrádku pro slepice. Nad řel se jako k ůň , ale byl

šťastný.

Maminka pracovala v místním konzumu, jako prodava čka. Prodávala i

mimo pracovní dobu. Na vesnici, kde se všichni znají, to tak chodí. N ěkdo

zapomene koupit t řeba cukr, nebo si n ěkterý chalupá ř vzpomene, že bude

opékat špeká čky a nekoupil si je, tak se zastaví a maminka s ním sko čí do

krámu.

Pokud m ěla volno, starala se o dr ůbež a záhonky se zeleninou. Kv ětiny by

tam nikdo nenašel. Maminka m ěla ten názor, že p ěstovat n ěco, z čeho není

užitek a nedá se sníst, či zpen ěžit, je nesmyslné.

Já jsem p řes týden bydlela na internát ě v Praze a na víkendy jezdila dom ů

a v ůbec se net ěšila. Čekala m ě spousta práce a žádná legrace. K ob ědu se


vařil pravideln ě králík. Mamka ho sice p řipravovala na rozmanité zp ůsoby,

ale m ě už lezl krkem. Jednou byl pe čený na zelenin ě, podruhé upraven na

sví čkovou, další týden s knedlíkem a se zelím a naposledy obalený jako

řízek.

Už mi z toho lezly o či z d ůlk ů. „To je zase králík. Nem ůžeš n ěkdy ud ělat

biftek nebo rajskou?“ Prohlásila jsem jednu ned ěli nad talí řem s králi čí

sekanou.

Maminka se rozzlobila. „A víš jak je hov ězí nezdravé? A taky co stojí?

Jednou budeš ráda, až ti táta králíka zabije. Holka nevd ěč ná. Tohle mám

za všechnu dobrotu a starost.“

Tatík se rozhovoru neú častnil a četl noviny.

„No řekni tý holce taky n ěco,“ str čila do n ěj hrub ě.

Zvedl svoje laskavé o či od novin. „No tak toho d ěvčata nechte. P říští týden

klepnu slepici, jo? Tu strakatou. Beztak jsi říkala, že už nese málo.“

Zmlkly jsme ob ě. Já m ěla radost, že nebude králík a maminka zlost, že jí

ubude jedna nosnice. Tatínek pokaždé našel n ějaký kompromis.

To, že jsem nedostala obnos na divadlo nebyla pravá p říčina mého smutku.

Tím hlavním d ůvodem bylo, že jsem prahla po tom, vlastnit senza ční

tri čko, jaké m ěli vystavené za lákavou výlohou v pasáži Černá R ůže.

Byla jsem mladá a cht ěla se líbit. Ale nebyly na to finance. Holky ve t říd ě

měly nádherné oble čení a já si mezi nimi p řipadala jako popelka. Když

jsem šla na rande, tak jsem si n ějaký ohoz musela od nich vyp ůjčit. A

šminky zrovna tak. To bylo pro maminku teprve vyhazování pen ěz.

Jak jsem ten domek nenávid ěla! Já jsem p řece žádný necht ěla, tak pro č

jsem musela nést následky?

Do divadla jsem stejně nakonec šla. Profesorce Záme čníkové n ějakým

zázrakem jedna vstupenka zbyla. Ale tri čko jsem nem ěla a finance na n ěj

taky ne.

Neprodlen ě po ukon čení školy jsem nastoupila do Lázní P.

Pot řebovala jsem si co nejd říve sama vyd ělávat, aby mi nikdo nevy čítal, že

mě musí šatit, živit a ješt ě k tomu sklízet nevd ěk.

Cht ěla jsem se oblékat, malovat. Prost ě a jednoduše být sob ěsta čná.

Vyfasovala jsem čty ři, zbrusu nové, modré zdravotnické šaty, čty ři bílé


tuhé zást ěrky, jeden naškrobený čepe ček s tkani čkami, aby mi při kontrole

pokrm ů v kuchyni nepadaly vlasy do jídla, zdravotní obuv, mýdlo, toaletní

papír a krém Nivea.

Připnula jsem si kulatý odznak SZP s rudou, p ěticípou hv ězdou v modrém

st ředu a nápisem Sloužím zdraví lidu a umístila se do kancelá ře, na jejíž

dve řích visela cedulka, Stravovací provoz, blízko p řijímací kancelá ře.

Obývala jí se mnou pouze skladnice a stravovací referentka v jedné osob ě,

Dana Dvo řáková.

Do kuchyn ě se šlo pom ěrn ě daleko, p řes celou chodbu. Denn ě jsem p řed

ob ědem ochutnávala, jak mých pět kucha řek uva řilo a v poledne zdobila

pokrmy, které ony servírovaly, nasekanou pažitkou, natrhanou petrželí,

kouskem čerstvého raj čete či okurky.

Ten den po ob ědě jsem donesla z kuchyn ě konvi čku kávy a oddávala se

siest ě.

Dana se vrátila se skladu s tajemným balíkem. „Na, tady máš n ějaké

vitamíny!“

„Co je to?“ podivila jsem se.

„Banány a mandarinky. Zbyly, tak si je vezmeme dom ů, ne?“

„Jak to, že zbyly? To nebudou nikomu chyb ět? Nebyl n ěkdo ošizený?“

strachuji se.

Jana rozd ělila ovoce z papírového sá čku na dv ě stejné poloviny. „Hele, do

plachty je píšeš na kusy, ne? Norma je deset dekagram ů ovoce. No a tyhle

byly drobn ější, nem ěly ani osm deka. Vydala jsem podle tvého rozpisu 48

kus ů banán ů a 50 kus ů mandarinek, které vážily 7,8 kg na místo 9,8. Zbyla

tudíž dv ě kila. A to je naše. Takhle se to praktikuje všude. Tak ber a

nestarej se!“

Pod ěkovala jsem a dál se radši nevyptávala.

Než jsem opustila kancelá ř, stoupla jsem si p řed malé zašlé zrcadlo v

um ělohmotném rámu a upravila sv ůj vzhled skromným lí čidlem. Pe čliv ě

učesala dlouhé husté vlasy, moji chloubu a použila levnou vo ňavku Živé

kv ěty.

S bušícím srdcem jsem se blížila k východu a rozhlížela se, odkud se pan

doktor vyno ří. Nikde jsem ho nezahlédla a zklaman ě ušla n ěkolik metr ů.

Možná jsem m ěla být odm ěř enější. Možná ho takhle rychle lapená ko řist


net ěšila. T řeba to pro n ěj byla jen taková hra, rozcvi čka.

„Kampak tak sp ěcháte, sest řičko?“ Hluboký hrdelní hlas se za mnou ozval

v parku.

Cuknu s sebou. Ke svému p řekvapení spat řím jeho veselou tvá ř.

„Ani jsme se nesta čili p ředstavit.“ Čtverácky povytáhl obo čí.

Přiv řu o či do malinkých št ěrbinek. Samoz řejm ě, že vím kdo jsi. Už jsem

se na tebe informovala. P řece bych nešla na rande s n ějakým upoceným

zřízencem. Když už, tak a ť to stojí za to. Já se totiž chci vdát nejen z lásky,

ale taky bohat ě. Nechci po čítat každou korunu a dvakrát ji v dlani otá čet

než ji vydám, jako moje maminka, nebo Dana. Mám svoje ambice. S

touhle myšlenkou koketn ě pohodím pe čliv ě na česanou hlavou.

„Máte pravdu.“ Tvá řím se, že nevím kdo je.

„Jsem Filip Pelikán.“ Podal mi ruku. M ěl pevný stisk a studenou dla ň

„T ěší m ě pane doktore.“ Pro řeknu se.

Zamyšlen ě si m ě prohlédl. „Jak víte, že jsem doktor?“

Zrudla jsem. Takhle hloup ě se prozradit. „To je dedukce.“

„Vážn ě?“

„Jist ě. M ěl jste p řece bílý pláš ť. Já se jmenuji......“

„Já vím Simonko. M ůžu vám tak říkat? Kdo by vás tady neznal. Dietní

sestru máme jen jednu a taky to trvalo, než jsme v ůbec n ějakou sehnali. A

taky jsem se na vás trošku p řeptal.“

Rozesmáli jsme se oba.

„A kde?“

„Cvrlikají si o vás vrabci na st řeše.“

„To jsem netušila, že budu tak populární.“

„Že ne? A kde bydlíte, že jsem tak sm ělý.“

„Zatím dojíždím denn ě za maminkou do Polí, ale slíbili mi tady

ubytovnu.“

„Pln ě vás chápu. Ona je asi v sou časné dob ě plná, ale n ěco se rozhodn ě

uvolní. Nemusíte se ni čeho obávat. Takový poklad si tady musejí udržet.

Dietní sestry jsou nedostatkové zboží. To nevíte?“


„Ale ano. Koncem školního roku se u nás konaly na Dietky hony. Myslím

nábory.“

„To se nedivím. Jestli jsou všechny tak roztomilé jako vy.“

Byl milý a zábavný. A taky vysokoškolsky vzd ělaný. To bude mamka

koukat, kdo o její nehodnou dceru projevil zájem. Asi jsem se zamilovala.

Nikdy bych nev ěř ila, že existuje láska na první pohled - a je to pravda.

Bylo mi nádhern ě. Celá se vznáším. Doprovodil m ě na konec parku.

Čekala jsem, že se mnou p ůjde až na nádraží, a proto jsem byla zklamaná,

i když jsem se snažila nedávat to moc najevo.

„Dále s vámi nep ůjdu. Musím už b ěžet. Na shledanou zítra.“

Čekám tedy sama na autobus a s ním o tom, jak se bude naše známost

vyvíjet.

Matka doma zase hartusila. D ůvodem byly, jak jinak, než peníze. Už

abych byla zpátky v práci. Tam jsou na m ě všichni p říjemní. Je tam úpln ě

jiný život. Nasypala jsem slepicím, nasekala trávu králík ům, abych se

alespo ň trochu zavd ěč ila. Odpoledne jsem šla navštívit svoji kamarádku

Renátu. Vyu čila se kade řnicí a pracovala v okresním m ěst ě v

Komunálních službách. Hlavy známým vylepšovala tajně doma a tím si

přivyd ělávala. Zastihla jsem jí, jak si vytvá řela na hlav ě roztodivný ú čes.

„Rendo, já jsem asi zamilovaná.“ Žuchnu na rozválenou postel. „Uva ř mi

kafe.“

„A nechceš víno? Mám červené?“

„Tak jo. Ale to kafe taky.“

Kamarádka s prapodivnými anténkami na hlav ě vyndala ze sk říňky dv ě

sklenice od ho řč ice. „Co ta tvoje láska? Kdo to je?“ zeptala se zv ědav ě. „Je

to doktor.“

„P ěknej?“ vyptávala se dále a bavln ěnou ut ěrkou leštila skleni čky. Zasním

se. „Je nádherný. Vypadá jako n ějaký herec.“

Renat ě se poda řilo nalít stejnom ěrn ě rudou tekutinu do obou číšek. „Kolik

mu je?“

„No, nevím p řesn ě, ale p řesn ě ke mn ě.“

„Není náhodou starej?“


„Ne. Je mu asi o deset let víc než m ě. Pro č?“

„Když je to doktor...“, dodala nelogicky.

„To ne. Spíš mén ě. Vypadá jako kluk.“

Ano, bez léka řské uniformy jsem si ho po řádn ě prohlédla. M ěl tém ěř

chlapecký vzhled V zelené košili s krátkým rukávem a modrých riflích

jeho postava vynikla. Byl štíhlý, t ělo samý sval. Asi posiluje. Fakt byl

ovšem ten, že jsem o n ěm vlastn ě v ěděla jen jak se jmenuje a kde pracuje.

A to mi sta čilo, i když to bylo žalostn ě málo.

„Už jste spolu n ěco měli?“

„Ne. Teprve jsme se seznámili.“

„Aha.“

„Už aby bylo zítra.“

Nemohu se do čkat druhého dne.

„Ty se do té práce n ějak t ěšíš,“ hubovala matka a tvá řila se uk řivd ěně. „Co

taky doma se starou mámou?“

Vr čela, když jsem ráno nemohla dospat. Po otcov ě smrti se z ní stal ješt ě

větší mrzout než d řív. Stále jen diktovala, p řikazovala, kritizovala a nic co

jsem ud ělala, se jí nelíbilo. M ěla jsem jí akorát tak dost. Táta ten infarkt

stejn ě dostal kv ůli ní. Po řád se s ním hádala. Ani bych se nedivila, kdyby

ho i mlátila. Byl takový se vším vyrovnaný, mírný a se vším spokojený.

„Pro č jí n ěkdy n ěco taky ne řekneš?“ ptala jsem se ho kolikrát, když mu

nadávala.

„M ě to nevadí.“

„Vždy ť si z tebe d ělá onuci.“

Další dny v práci ubíhaly ve znamení lásky. Vid ěla jsem svého milého

každý den. B ěhem ob ěda jsem prošla mezi stoly, kde sed ěl i on a zeptala

se, jak komu chutnalo a zda mají n ějaké p řipomínky ke strav ě. Co by

pacienti i zam ěstnanci cht ěli uva řit, či zlepšit. Pokud jsme se minuli p ři

ob ědě, p řišel za mnou do kancelá ře. Vždycky si našel n ějakou záminku.

Také m ě každý den doprovázel. Pokaždé však jen do parku. Dále se mnou

nikdy nešel. Byla p ůlka července a kralovalo horké léto. Kv ětiny von ěly a

ptá čkové se mohli uzpívat.


„N ěkdo musí ustoupit. To pochopíš, až se vdáš.“

„Já se vdávat nebudu.“

„To si ješt ě povíme. Víš, jak se to říká? Od říkaného chleba nejv ětší

krajíc.“

Nerozum ěla jsem tomu. Táta zem řel a matka op ětovan ě lamentovala.

„Kdo tady bude d ělat, na baráku je spousta práce? Pro č ses nenarodila jako

kluk?“

Prý m ěla velice t ěžký porod. Málem p ři n ěm um řela a tak z ůstali jen u

jednoho dít ěte, i když cht ěli ješt ě chlapce. Byla jsem pro mámu mén ě než

vzduch. Cht ěla syna a v ěděla, že ho nikdy mít nebude. Snažila jsem si jí

naklonit. Umím vym ěnit prasklou žárovku, opravit tekoucí kohoutek u

umývadla, ale stále jsem jen holka.

Pro č je taková? Protože je stará a opušt ěná? Povaha člov ěka se však nedá

zm ěnit a láska vynutit. Snad ten, koho jsem si te ď našla, mi to vynahradí.

Sedíme vedle sebe v parku. Stulím se k n ěmu a on m ě svalnatou paží

objímá kolem ramen. K čerstv ě nalakované lavi čce se p řišourala

ušmudlaná tlustá cikánka.

„Dajt ě p ět kor ůn, není pro haranty na chléba.“

Oba jsme s sebou trhli.

„Nechci to zadármo, umím v ěštit budoucnost. Ukážte r ůku milostivá.“

Zavrtím rozpa čit ě hlavou a stisknu pevn ě dlan ě v p ěst.

Zaprvé nejsem žádná milostivá a zadruhé nev ěř ím na proroky. Filip se

shovívav ě usmál a z pen ěženky, jíž m ěl v náprsní kapse u bundy vyndal

dvacetikorunu. Povzbudiv ě na m ě kývl. Políbila jsem ho o čima a rozev řela

prsty.

„Vidím hodn ě pen ěz, p řepych a blahobyt. Ale smutek a samotu.“

Okamžit ě ruku zase sev řu. Nechci, aby pokra čovala. Samoz řejm ě, že tomu

nev ěř ím. Já a blahobyt.

„To sta čí,“ zavelím rezolutn ě.

Cikánka se zarazila, ale nemínila se tak lehce vzdát. „A co pán? Chce

vědět budoucnost?“


Filip neprodlen ě odmítl a pro jistotu str čil ruce hned do kapes u kalhot.

„Vy se bát?“ Za čala být dot ěrná, proto jsme se zvedli a posunuli se o pár

lavi ček dál.

Vyndala jsem z kabelky zrcátko a p řimalovala si pusu. „M ěl jsi strach, že

by mi na tebe n ěco prozradila?“ zažertuji.

Polibkem mi zav řel ústa. Necht ěl o sob ě mluvit. Jakmile jsem se ho

zeptala na n ěco bližšího o jeho osob ě, vždycky odvedl řeč jinam.

Pochopila jsem, že má n ějaké tajemství a nechce o n ěm hovo řit.

Nenaléhala jsem. Sta čilo mi, že je se mnou, drží m ě za ruku a šeptá

zamilovaná sloví čka.

Z černého léka řského kuf říku vyndal malý balí ček a pevn ě ho svíral v

dlani. „Simonko, n ěco jsem ti p řinesl.“

Zjihnu. „Co je to?“

„Rozbal to až ve vlaku,“ požádal m ě a položil krabi čku do klína. Celá

zanícená ho políbím na tvá ř. Zbož ňuji dárky. Nikdo mi je nikdy nedával.

Když jsem od n ěj dostala první dárek, nádhernou fialkovou orchidej v

pr ůzra čné krabi čce, zna čně jsem se styd ěla a nev ěděla, jak mám reagovat.

Tenkrát m ě prvn ě políbil. Rozpaky se rozplynuly. Drobné dárky mi nosil

velice často a já se nau čila je p řijímat.

Kradmo se rozhlédl, jestli nás nikdo nepozoruje, načež m ě za čal vášniv ě

líbat.

Naši známost jsme dosud tajili a k ni čemu mimo bou řlivých polibk ů mezi

námi nedošlo. P řekvapovalo m ě to a zlobilo. Bu ď není na holky a nebo je

mu dietní sest řička málo.

„Ty se za m ě stydíš?“ zeptám se kone čně, když m ě doprovodí op ět jen na

konec parku.

Trhnul s sebou. „Jak t ě to milá čku napadlo?“

„Že se po řád musíme schovávat.“

„Nemusíme p řece naši lásku vyk řičet hned do celého sv ěta. Lidé jsou

závistiví a nep řáli by nám ji.“

Dost podivná odpov ěď . Ale slep ě jsem ho milovala a každému jeho slovu

naslouchala jako rajské hudb ě.


5.

Za n ěkolik dní dopoledne v mé kancelá ři zazn ěl telefon. Zvedla ho Dana.

„Prosím, Dvo řáková stravovací provoz,.....ano p ředám. To je Sim čo pro

tebe,“ podala mi sluchátko a v ěnovala se objednávce na dv ě st ě bílých

jogurt ů.

Představím se. „Dietní sestra Jelínková.“

„Tady Jánošíková. Uvolnil se nám sest řičko jeden pokoj na ubytovn ě.

Ješt ě váš zájem trvá?“

Zanícen ě jsem p řitakala.

„Kdy se chcete na n ěj podívat?“

„M ůžu už dnes?“

„Samoz řejm ě, stavte se tu b ěhem dne pro klí č. Mám kancelá ř v druhém

pat ře. Na shledanou.“

„Hurá,“ za řvu nahlas a tak projevím své úžasné nadšení.

„Co blázníš?“ nakrabatila Dana čelo.

Pohladím blažen ě telefonní sluchátko. „Dostanu kone čně tu svobodárnu...“

„Tak to ti gratuluji.“

„Odpoledne se tam p ůjdu kouknout.“

„A víš kde to je?“

Zarazím se. „Ne. A ty?“

Dana vstala a labužnicky se protáhne. „Jestli chceš, p ůjdu s tebou a ukáži

ti to. Už ani nevím, jak to tam vypadá. Nebyla jsem tam sto let. Te ď se

musím jít podívat, jestli už p řivezli do kuchyn ě zeleninu. Minule nám dali

shnilé brambory a kucha řky nadávaly.“

Během dne jsem sehnala klí če a odpoledne s Danou uhán ěla podívat se na

můj nový byte ček. Jsem žádostivá, jak to tam bude vypadat. Ješt ě jsem

nikdy žádnou ubytovnu nevid ěla. Ale pocházím ze skromných pom ěrů a

tak jsem si nep ředstavovala žádný p řepych. Nezklamala jsem se. Vypadalo

to tam skoro jako na internát ě. S tím rozdílem, že tam jsme bydlely na


pokoji nama čkané čty ři jako housenky a zde to budu mít jen pro sebe. A

pro n ěj. Kde vlastn ě bydlí? Asi u maminky. Nikdy o tom nemluvil a já se

neptala. Mohu se sice zeptat Dany, ale mám obavu, že by jí to mohlo být

nápadné.

Netvá řila se zrovna nadšen ě. „Líbí se ti to?“

„Ujde to. Až si to za řídím, budeš mrkat.“ V duchu si maluji, jak útuln ě

pokojík za řídím.

Příbytek tvo řila pouze jedna místnost o rozloze asi tak t řicet metr ů

čtvere čních a kuchy ňský kout s plynovým sporákem, umývadlem a

studenou i teplou vodou.

Rozhlédnu se. „A co sprcha a ostatní p říslušenství?“

Jana pokr čila rameny. „Jo d ěvče zlatý, to bude asi spole čné, na chodb ě.“

„Myslíš pro chlapy i pro ženský?“

Pokr čila výmluvn ě rameny. „Asi jo. To si všechno časem zjistíš.“

No co se dá d ělat. Hlavn ě že budu mít soukromí a nebudu muset

poslouchat neustálé lamentování matinky.

Paní Jánošíková se ozvala hned po ránu. „Jak se vám líbí ubytovna, berete

to?“

„Líbí. Beru.“

„Tak ty klí če si nechte a stavte se tu do konce týdne podepsat smlouvu.“

Zašla jsem za ní ješt ě ten samý den, aby si to náhodou nerozmyslela a

těšila se, co na to bude říkat moje láska.

Odpoledne na mne zase čekal. „Jak to vypadá s tvým bydlením?“ zeptal se

po uvítacím letmém polibku mezi stromy.

Jako by to tušil. Nebo n ěco v ěděl? „Mám pro tebe p řekvapení.“ Zacinkám

mu klí čky p řed nosem.

Von ěl p říjemn ě vodou po holení. „Snad ne.....?“

„Ano. V čera jsem se tam byla podívat.“

„Jaké to tam je?“

Oba jsme zmlkli a byli náhle v rozpacích. Mám ho pozvat? „Chceš se

juknout?“


„Rád, ale dnes se mi to nehodí.“

„A co zítra?“ žadoním roztomile.

Chvilku p řemítal. „To by možná šlo. Jaké máš číslo dve ří?“

„Devítku.“

„Moje š ťastné číslo.“

Ohromí m ě. „Vážn ě? Moje taky! V kolik se stavíš?“

„V dev ět?“

„Ale to už bude tma.“

„A to ti vadí? Chodíš spát tak brzo? Nem ůžu d řív, mám ješt ě poradu a

musím soukrom ě k jednomu p řípadu.“

„Dob ře, p řesv ědčil jsi m ě.“ Chápu to. Není to jen tak n ěkdo, ale vážený a

zp ůsobilý léka ř. Nesmím na n ěj naléhat. Až se dostanu pod čepec, za řídím

si to jinak. Políbila jsem ho radostn ě na hladkou tvá ř. Chvatn ě se rozhlédl,

zda nás nikdo nevid ěl. Rozlou čili jsme se a já jela naposledy p řespat

dom ů. Následující den v práci jsem si vzala volno. Musím p řece všechno

připravit na ve čer. A tak jsem smej čila, uklízela a krášlila. Byla jsem v

nejlepším, když kdosi zaklepal na dve ře. Koho to sem všichni čerti nesou,

podivím se.

A žasnu ješt ě víc. Moje p řítelkyn ě vkrá čela rázn ě do pokoje s kolosálním

fíkusem a igelitovou taškou. „Dáre ček do nového. Kytku jsem nekupovala,

neboj, tolik jsem zase neutrácela. Jenom mi doma p řekážela. Musíš tady

mít p řece n ějaké rostliny. Víš co to je fotosyntéza? Víš. No tak. A tohle

jsem ti koupila. M ůžeš do toho uva řit hned dv ě kafe.“

Zastavila vodopád slov. Asi vid ěla, jak jsem se zhrozila.

„Ty nemáš ani kafe? Ješt ě že mám s sebou první pomoc. Úplatek z Ovoce

a zeleniny, že jsem od nich vzala troši čku nahnilá raj čata. Stejn ě byla do

le ča, tak co.“ Vylovila balí ček kávy z igelitové tašky.

„Ješt ě jsem ani nem ěla čas jít nakoupit.“ Slezu z rozviklané židle, na níž

jsem stála a čistila okna a postavila kastr ůlek s vodou na plynový va řič.

Dana usedla na postel a já rozbalila balí ček. Z jemného r ůžového papíru se

na m ě smály dva keramické hrne čky. Na modrém zel nápis Kdo se chce

milovat, a ť se usm ěje a na r ůžovém moje jméno a kyti čka.


„Ty jsi poklad. D ěkuji.“

„Není za č. Modrý je pro pánské návšt ěvy a r ůžový pro dámské.“

Vypily jsme kávu a Dana se zvedla. „Musím b ěžet, odsko čila jsem si z

práce. Snad m ě nikdo nepostrádá.“

Naaranžovala jsem p ůlmetrovou sv ěží rostlinu pod nablýskané okno,

vystavila dva umyté hrne čky a pokoj vyzdobila n ěkolika drobnostmi, které

jsem si dovezla z domova. Maminka nebyla lakomá a i p řes své

lamentování m ě docela slušn ě vybavila. Prohlédla jsem si kriticky své dílo.

Vypadalo to tu docela útuln ě. Bílé záclonky na okn ě, obrázek mého tatínka

pov ěšený na st ěně, válenda s pruhovanými pe řinami do výbavy a malý

ru čně tkaný kobere ček po babi čce. Návšt ěvy mohou za čít chodit. Vlastn ě

ješt ě ne. Ješt ě ud ělat zásoby.

Nakoupila jsem jen trvanlivé potraviny, jelikož jsem na pokoji nem ěla

zatím ledni čku. Zrnkovou kávu, čaj, smažené bramb ůrky, n ěkolik

obložených chlebí čků a pár konzerv. Piškotovou bublaninu s t řešn ěmi

jsem dostala od holek v kuchyni. Upekly jí o pár plech ů víc a potom se

rozd ělily. I se mnou a Danou.

Pomalu se p řipravuji na ve čer. Co si mám jen vzít na sebe? Chce to n ěco

ženského a rafinovaného. Ale to postrádám. V oble čení zatím ješt ě nemám

skoro žádný výb ěr. Budou muset sta čit moje maturitní šaty. Mají hluboký

dekolt. Jsou ušity z jemného žoržetu, s dlouhou úzkou sukní, jenž má

rozparek až do p ůli stehen. Když se posadím a hodím nožku p řes nožku je

mi vid ět až... Byl to úmysl. Nechala jsem si od kamarádky k maturit ě

schváln ě ušít šaty, v nichž jsem byla víc nahá než oble čená, kv ůli

zkoušejícím. To byla strategie, jakou používala v ětšina ostatních

spoluža ček na škole p ři zkoušení. Zkoušející profesor m ěl p říjemný výhled

a p ři známkování byl tolerantn ější. Pravda, u všech to nep ůsobilo, ale u

velké v ětšiny ano. Béžová barva šat ů ladila k mým medovým vlas ům.

Zahled ěla jsem se do slepého zrcadla ve spole čné sprše.

Vypadala jsem úchvatn ě. Jsem vysoká metr jednasedmdesát a vážím

šedesát kilo. To je vcelku ideální. Jen bych mohla mít trochu v ětší prsa.

Jemu to ale nevadilo. Když je hladil, vždycky říkal, že co je malé, to je

milé. Dlouhé sv ětle kaštanové vlasy p řecházejí do na červenalého odstínu a

lehce se mi vlní po zádech. Když jsem byla malá, říkaly všichni, že mám

barvu vlas ů bronzovou. Mám malý nos a velké bílé zuby, že bych mohla

vystupovat v reklam ě na zubní pastu. To ovšem není z mé hlavy, ale říkala


to ve škole profesorka Záme čníková. Nalí čení nemá chybu. Ješt ě navon ět a

hotovo.

Použila jsem zna čkový parfém z Tuzexu. Opojná v ůně. Dárek od n ěj.

Prádlo jsem si vzala černé. Je sexy. Mám trochu obavy. Je to asi sm ěšné,

ale ješt ě nikdy jsem muže nem ěla. Ne že bych byla n ějaká divná, ale n ějak

zkrátka jsem ješt ě nepotkala toho pravého. Zatím. Stydím se za to a nikdy

bych to nikomu nep řiznala.

V osmnácti být pannou je ur čit ě p řekvapivé. Holky na internát ě mluvily o

sexu skoro neustále. N ěkteré se chlubily, že to s klukem d ělaly už na

základce. Tvá řila jsem se, že já taky. Zkušenosti mám však pouze

teoretické, vy čtené z knížek. Maminka se mnou nikdy o podobných v ěcech

nemluvila. Erotické území pro ní bylo tabu. Nevím, zdali se styd ěla se

mnou o tom mluvit, a nebo stále jen nenašla ten správný okamžik. Ale asi

to druhé. My dv ě jsme si nebyly nikdy blízké.

Tak dlouho o čekávaný moment nastává. Filip s kytkou v celofánu a

kufříkem, podobn ě jako dopoledne Dana, p řešlapuje u dve ří.

„Poj ď dál a sedni si,“ pozvu ho nervózn ě.

Zmaten ě se rozhlédl. Vypadal v té chvíli velmi mlad ě a p řitažliv ě. Jeho

tém ěř chlapecký vzhled mu ubíral deset let. V ěděla jsem už totiž, že je mu

dev ětadvacet. V ůbec na n ě nevypadal. Podal mi kytku bílých karafiát ů a

posadil se na pe čliv ě ustlanou postel. Pocítila jsem nemalé rozpaky, jelikož

mi to taky došlo. Nejsou tu žádné židle. Významn ě si odkašlu. „Dáš si

kafe?“

„Ne. P řinesl jsem n ěco na oslavu. Máš otvírák?“

„Ne.“

„A n ůž?“

Odpovídala jsem jednoslabi čně a necítila se ve své k ůži. „Ano.“

„Tak sem s ním. Má to korkovou zátku.“ Zkušenou rukou otev řel zelenou

láhev.

To n ěco na oslavu bylo červené vav řinecké. T řesoucí se rukou jsem nalila

z otev řené flašky víno do nových hrní čků a posadila se vedle n ěj na

válendu. Tréma mnou lomcovala. Žaludek jsem m ěla jako na vod ě a v

krku cítila nestravitelný knedlík. P řiťukli jsme si. Podíval se na m ůj

hrne ček Kdo se chce milovat... a zasmál se. Jeho o či pohltily moje a naše


ústa se váhav ě p řibližovala k sob ě. P řisál vášniv ě svoje rty k mým a

horoucn ě je drtil. Str čila jsem mu jazyk do úst a polibek op ětovala. V

líbání jsem jedni čka, ale to už v ěděl. Stane se dnes n ěco víc? Teoreticky

jsem byla p řipravená. Ale prakticky? Pocit v krku se polehou čku

rozplýval. St ěny okolo m ě se roztan čily. Jeho ruka pomalu putovala pod

mé šaty, až m ě p říjemn ě mrazilo. Dotýkal se mého t ěla a já se s ním

strašn ě cht ěla milovat. „Miluji t ě,“ mumlal vášniv ě a rozepínal mi šaty.

Neodpov ěděla jsem a soust ředila se na rozepínání jeho kalhot. Byl

vzrušený. Já taky. M ěla jsem podobné pocity, jako když jsme si s holkami

ve škole prohlížely časopisy pro pány.

Šaty spadly na zem a já z ůstala jen v krajkové podprsence a černých, velmi

malých kalhotkách. Nedot čené chlebí čky osychaly na talí ři.

„Nic ned ělej, jen se uvolni,“ zašeptal rozechv ěle a já zav řela v sladkém

očekávání ví čka. M ěla jsem obavu z bolesti, ale když do m ě ohledupln ě

proniknul, žádnou jsem necítila. Ani nijakou slast, či uspokojení, jak jsem

to četla v milostných románech. Prost ě to bylo jen p říjemné.

Po chvíli se skulil vedle m ě. Nic ne říkal, jen mocn ě oddechoval. Možná

ani nepoznal, že jsem nikoho p řed ním nem ěla. N ěkdy prý je panenská

blána tak tenká, že její protržení ani nebolí, ani to nekrvácí. Stulila jsem se

k n ěmu do náru čí a on m ě láskypln ě hladil po vlasech. „Jsi nádherná. Mám

tě rád.“

Nev ěděla jsem co odpov ědět, ale cítila se blažen ě.

Jeho následující st řízlivá otázka m ě zarazila.

„Používáš n ějakou antikoncepci?“

Nepoužívám, protože jsem jí zatím nepot řebovala, pomyslím si. Nahlas

odpovím po pravd ě. „Ne. Ale asi si jí po řídím. Nechci se starat o u řvaný

mimino a uskrov ňovat se kv ůli n ěmu jako moje matka..“

„To m ě ovšem t ěší. Snad se dnes nic nep řihodilo. Byl jsem opatrný.“

Jeho odpov ěď m ě p řinutila k otázce, na níž jsem celou dobu myslela.

„Kolik jsi m ěl p řede mnou holek?“

Odpov ěděl také otázkou. „A ty kluk ů?“

„Ani jednoho,“ zd ůrazním vážn ě.

Měl jiný názor. „A to ti mám v ěř it? Kdybych ti já řekl, že jsem nem ěl


žádnou, v ěř ila bys?“

„Ne. Ale to je n ěco jiného.“

„To je zlato úpln ě stejné.“

Takže nepoznal, že jsem nikoho p řed ním nem ěla. A to je doktor! Na

antikoncepci jsem p ředtím v ůbec nepomyslela. Holky ve škole často

povídaly, že p ři prvním pohlavním styku se ot ěhotn ět nem ůže. Tak

doufám, že m ěly pravdu.

Filip se po pár minutách podíval na hodinky, které d říve odložil vedle

postele.

Zesmutním. Je tady dvacet minut a už sleduje čas. „Sp ěcháš?“

„Ano, promi ň, ale ješt ě n ěco mám,“ omluvil se a po čal se oblékat.

Pokouším se ho dychtiv ě zviklat. „Nez ůstaneš do rána?“

„V žádném p řípad ě.“ Jeho hlas zm ěnil intonaci.

Napadlo m ě, že když dosáhl svého, nebude m ě už chtít. „A uvidíme se

zítra, po čkáš na m ě?“

„Neboj. P řijdu sem za tebou, jako dnes. Uvidíme se v práci. Copak je zítra

k ob ědu, sestro?“

Zna čně se mi ulevilo. „ Řízek, pane doktore. A dortík.“

„Tak to si nechám líbit.“ Políbil m ě na ucho a chystal se k odchodu.

„Vážn ě musím. Nezlob se.“

Choulila jsem se pod dekou a snažila se usnout. O čekávaný spánek dlouho

nep řicházel, byla jsem p říliš rozrušená. Usnula jsem po nekone čné dob ě a

zdály se mi bláznivé sny.


6.

Sou časn ě v té chvíli se snažil usnout vedoucí léka ř stejné lé čebny, kde

Simona pracovala. Řešil stížnost jednoho z pacient ů na doktora Pelikána.

Byl to banální p řípad. Vysokoškolský profesor Janatka p ři nástupu uvedl,

že je vegetarián a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist