načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V šedých tónech - Ruta Sepetysová

V šedých tónech

Elektronická kniha: V šedých tónech
Autor:

Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.  Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 287
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 2. vydání
Spolupracovali: přeložil Petr Eliáš
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4295-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fiktivní deník litevské dívky, odvlečené v roce 1941, po anexi Litvy Sovětským svazem, spolu s matkou a bráškou do pracovních táborů na Sibiři. Patnáctiletá Lina se octne se svou rodinou a statisíci Litevců v první vlně deportací do pracovních táborů na Sibiři. Umělecky nadaná dívka prostřednictvím kreseb zaznamenává všechny hrůzné zážitky, jichž je svědkem. Přirozeným jazykem, spíše konstatujícím drastické události, přibližuje nelidské poměry v lágrech, chování příslušníků NKVD i vězněných spoluobčanů. Přes všechny hrůzy Linu i její blízké drží při životě touha přežít a podat svědectví. Kniha je i oslavou Litevců a jejich touhy po svobodě, která byla naplněna až v roce 1990, kdy Litva znovu získala samostatnost.

Popis nakladatele

Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.   Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech. Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje.

Předmětná hesla
* 1941-1950 * 1941
Stalinismus -- Litva -- 1941-1950
Zařazeno v kategoriích
Ruta Sepetysová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V šedých tónech

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Ruta Sepetysová

V šedých tónech – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




vš e d ých

t ó n e c h

R U T A S E P E T Y S O V Á


Přeložil Petr Eliáš

Betwee n Shades of Gray

Tr anslation © Petr Eliáš , 2013

Text copyright © 2011 by Ruta Sepetys

Map illustrations copyright © 2011 by Katrina Damkoehler

Design by Semadar Megged

All righ ts reser ved incl uding the righ t of rep roducti on in whol e or in part

in any form. This edition published by arrangement with Philomel

Books, a division of Penguin Young Readers Group, a me mber of Penguin

Group (USA) Inc.

ISBN tištěné verze 978-80-7447-167-4

ISBN e-knihy 978-80-7544-604-6 (1. zveřejnění, 2018)  


Na památku Jonase Šepetyse



zlodeji

ašlapky



Ruta Sepetysová

V Š E D Ý C H T Ó N E C H Zatkli mě v noční košili.

Když o tom tak přemýšlím, určitých náznaků jsem sivšimnout mohla. V krbu se pálily rodinné fotografie, matka pozdě v noci zašívala nejlepší stříbro a šperky do podšívky kabátu a ote cse nevrátil z prá ce. Můj mladší bratr Jonas se pořádvytával. Já taky, ale asi jsem to odmítala přijmout. Až později mi došlo, že matka s otcem chtěli odjet. Neodjeli jsme.

Odvezli nás.

Bylo 14. června 1941. Už v noční košili jsem seděla u stolu a psala dopis sestřenici Joaně. Otevřela jsem nové slonovinové psací pouzdro s tužkami a pery, které jsem dostala od tety k patnáctinám.

Otevřeným oknem nad stolem proudil do místnosti večerní vzduch a záclona ve větru tančila ze strany na stranu. Cítila jsem konvalinky, které jsme s matkou před dvěma letyzasadily. Milá Joano.

Nebylo to zaklepání. Ze židle mě zvedlo naléhavé bušení na dveře. Šla jsem se podívat do chodby. Matka se opírala o zeL naproti zarámované mapě Litvy s očima zavřenýma a tvářístaženou úzkostí, kterou jsem u ní nikdy neviděla. Modlila se.

9V Š E D Ý C H T Ó N E C H


„Mami,“ ozval se Jonas a škvírou ve dveřích vykukovalojeho oko, „ty neotevřeš? VždyR nám rozmlátí dveře.“

Matka se ohlédla a uviděla nás oba s Jonasem vyhlížet znašich pokojů. Pokusila se o úsměv. „Ale ano, broučku, otevřu. Přece je nenechám ty dveře rozbít.“

Její podpatky rozezněly dřevěnou podlahu v chodbě a kolem kotníků se jí vlnila dlouhá tenká sukně. Byla elegantní akrásná, přímo úchvatná, a její nezvykle široký úsměv vždy rozzářil všechno okolo. Měla jsem to štěstí, že jsem po ní zdědilamedové vlasy a jasně modré oči. Jonas měl zase stejný úsměv.

V předsíni zahřměly hlasy.

„NKVD!“ zašeptal Jonas a zbledl. „Tadas povídal, že jejich sousedy někam odvezli náklaLákem. Zatýkají lidi.“

„Ne, tady ne,“ opáčila jsem. U nás v domě nebylo nic, co by mohlo sovětskou tajnou policii zajímat. Prošla jsem chodbou, zaposlouchala se a nakoukla za roh. Jonas měl pravdu. Matku obklopili tři příslušníci NKVD. Měli modré čepice s červeným okrajem a zlatou hvězdou nad štítkem. Vysoký důstojník držel v ruce naše pasy.

„Potřebujeme čas. Do rána se přichystáme,“ říkala matka.

„Dvacet minut, nebo se rána nedožijete,“ prohlásil důstojník.

„Tiše, prosím, mám děti,“ zašeptala matka.

„Dvacet minut,“ vyštěkl policista. Odhodil doutnajícícigaretu na čistou podlahu obývacího pokoje a zašlápl ji do dřeva.

Nás čekal stejný osud.

10 R u t a S e p e t y s o v á


Oni nás zatýkají? Kde je tatínek? Vběhla jsem k sobě dopokoje. Na okenním parapetu se mezitím objevil bochníkčerstvého chleba a pod ním byl zastrčený velký svazek rublů. Ke

dveřím přišla matka, Jonase těsně za sebou.

„Ale mami, kam to jdeme? Co jsme provedli?“ ptal se jí.

„Je to jen nedorozumění. Poslouchej mě, Lino. Musíme si rychle sbalit všechno důležité, a myslím tím praktické, ne to, co máš ráda. Rozumíš? Lino! V první řadě oblečení a boty. Snaž se to všechno nacpat do jednoho kufru.“ Matka pohlédla k oknu. Rychle přendala chléb i peníze na stůl a zatáhlazávěsy. „Slibte mi, že když vám bude někdo chtít pomoct, nebudete si ho všímat. Vyřešíme si to sami. Nesmíme do tohohle zmatku zatáhnout rodinu ani přátele, rozumíte mi? I kdyby na vástřeba někdo volal, dělejte jakoby nic.“

„My půjdeme do vězení?“ začal Jonas.

„Slib mi to!“

„Slibuju,“ hlesl Jonas tiše. „Ale kde je tatínek?“

Matka se odmlčela a rychle zamrkala. „Bude na nás čekat. Máme dvacet minut, sbalte si věci. Hned!“

Pokoj se se mnou roztočil. V hlavě mi dozníval matčin hlas.

11V Š E D Ý C H T Ó N E C H


„Hned. Hned!“ Co se to děje? Do reality mě vrátil můjdesetiletý bratr, který začal běhat po pokoji. Vytáhla jsem ze skříně

kufr a otevřela ho na posteli.

Přesně před rokem začali Sověti přesouvat jednotky přeshranice do země. V srpnu pak byla Litva oficiálně připojena kSovětskému svazu. Když jsem si u večeře stěžovala, ote cse na mě rozkřikl a vynadal mi, abych o Sovětech nikdy neříkala nic hanlivého. Poslal mě spát. Pak už jsem nahlas neřekla nic. Ale hodně jsem o tom přemýšlela.

„Boty, Jonasi, náhradní ponožky, kabát!“ slyšela jsem matku volat z chodby. Vzala jsem z poličky rodinnou fotografii apoložila zlatý rámeček lícem vzhůru na dno prázdného kufru.Hleděly z něj na mě šRastné, ni cnetuší cí tváře. To bylo před dvěma lety, o Velikonocích. Babička byla tehdy ještě naživu. Jestli jsme měli opravdu jít do vězení, chtěla jsem ji mít s sebou. Ale do vězení jsme přece jít nemohli. Neprovedli jsme nic špatného.

Domem se rozléhaly rány.

„Lino,“ křikla matka, která s plnýma rukama spěchala do obývacího pokoje. „Pospěš si!“ Zotvírala mi zásuvky a skříň a horečně mi házela a cpala věci do kufru.

„Mami, já nemůžu najít skicák. Kde je?“ zhrozila jsem se.

„Nevím. Koupíme ti nový. Sbal si oblečení. Rychle!“

Do mého pokoje vběhl Jonas. Měl na sobě školní uniformu s vázankou a v ruce držel aktovku. BlonLaté vlasy měl pečlivě sčesané na stranu.

„Já už můžu jít, mami,“ řekl roztřeseným hlasem.

„N-ne,“ zakoktala se máma, když viděla, že je Jonasoblečený jako do školy. Rozechvěle se nadechla a ztišila hlas. „Ne, zlatíčko, vezmi si kufr. PojL se mnou.“ Vzala ho za paži autíkala s ním do jeho pokoje. „Lino, obleč si ponožky a boty.Rychle!“ Hodila po mně můj letní plášR. Navlékla jsem si ho.

Obula jsem si sandály a vzala dvě knihy, stužky a kartáč na vlasy. Kde mám skicák? Sebrala jsem ze stolu i psací pouzdro s pery a tužkami a balíček rublů a položila je na hromadu věcí, co jsme s matkou naházely do kufru. Zacvakla jsem zámečky

12 R u t a S e p e t y s o v á


a vyběhla z místnosti. Závěsy se rozevlály a zatřepotaly nad

chlebem, který mi pořád ještě ležel na stole.

~

Zahlédla jsem v prosklených dveřích pekárny svůj odraz

a na moment jsem se zastavila. Na bradě jsem měladrobet zelené barvy. Seškrábla jsem ho a zatlačila do dveří.

Nad hlavou mi zacinkal zvonek. V obchodě bylo teplo

a vonělo to tu droždím.

„Lino, moc ráda tě vidím.“ Žena přispěchala k pultu, aby mě obsloužila. „Co by sis dala?“

My se známe? „Pardon, já si –“

„Můj manžel je profesorem na univerzitě. Tvůj otec je jeho nadřízený,“ řekla. „Viděla jsem tě s rodiči ve městě.“

Přikývla jsem a řekla: „Máma chtěla, abych koupila bochník chleba.“

„Samozřejmě,“ odvětila žena a pospíchala k polici.Zabalila kula@oučký pecen do hnědého papíru a podala mi ho. Když jsem k ní natáhla ruku s penězi, zavrtěla hlavou.

„Prosím,“ zašeptala, „už takhle se vám nikdy nebudeme moct odvděčit.“

„Tomu nerozumím.“ Znovu jsem jí nabídla mince. Nevšímala si mě.

Zvonek zazvonil. Někdo vešel. „Moc od nás rodiče pozdravuj,“ řekla žena a začala obsluhovat zákazníka.

Večer jsem se na ten chleba zeptala táty.

„To od ní bylo moc milé, ale nemusela to dělat,“ odpověděl mi.

„Ale co jsi udělal?“ chtěla jsem vědět.

„Nic, Lino. Už máš hotové úkoly?“

„Ale něčím sis ten chleba musel zasloužit,“ nedala jsem se odbýt.

„Nic jsem si nezasloužil, Lino. Člověk musí stát za tím, co je správné, a nesmí přitom čekat vděk nebo odměnu. A teF upaluj na ty úkoly.“

13V Š E D Ý C H T Ó N E C H


Jonasovi matka sbalila stejně velký kufr. Se svým drobným,

hubeným tělíčkem vedle něj vypadal ještě menší a musel ho

nést oběma rukama. Dalo mu obrovskou námahu ho vůbec

zvednout ze země, ale nestěžoval si ani neprosil o pomoc.

V rychlých intervalech dům kvílel zvukem tříštěného skla a porcelánu. Našli jsme matku v obývacím pokoji, jak rozbíjí nejlepší křišRál a porcelán o podlahu. Obličej se jí leskl potem a zlaté lokny jí padaly do očí.

„Maminko, ne!“ vykřikl Jonas a rozběhl se ke střepům na zemi.

Než se stihl skla dotknout, stáhla jsem ho zpět. „Mami, proč všechny ty krásné věci rozbíjíš?“ zeptala jsem se.

Zarazila se a hleděla na porcelánový šálek v ruce. „Protože je mám mo cráda.“ Hodila hrneček na podlahu a hned sáhla po dalším, ani se nepodívala, jak se rozbil.

Jonas se rozplakal.

„Nebreč, drahoušku. Pořídíme si ještě mnohem hezčí.“

Dveře se rozlétly a dovnitř vtrhli tři policisté z NKVD spuškami a bajonety. „Co se to tady stalo?“ otázal se vysokýdůstojník a zkoumal tu spoušR.

14 R u t a S e p e t y s o v á


„Byla to nehoda,“ odpověděla matka klidně.

„Zničila jste sovětský majetek!“ zařval.

Jonas zavřel kufr, bál se, že i ten by se mohl každýmokamžikem stát sovětským majetkem.

Matka se podívala do zrcadla ve vstupní hale, upravila si uvolněné kadeře a nasadila si klobouk. Důstojník NKVD jiuhodil pažbou pušky do ramene, až obličejem narazila do zrcadla. „Buržoazní svině, jen ztrácíš čas. Ten klobouk teda potřebovat nebudeš,“ posmíval se jí.

Matka se napřímila a uklidnila. Uhladila si sukni a pošoupla klobouk. „OdpusRte,“ hlesla směrem k důstojníkovi. Pak si znovu upravila vlasy a zasunula perlovou jehlici do klobouku na své místo.

Odpus@te? To že řekla? Tihle vtrhnou uprostřed noci k nám domů, praští s ní o zrcadlo – a ona je žádá, aby jí odpustili? Pak matka sáhla po dlouhém šedém kabátě a já najednoupochopila. Opatrně si se sovětskými důstojníky hrála, jako by si nebyla jistá, jaká karta jí přijde. V duchu jsem ji viděla, jakzašívá pod podšívku kabátu šperky, papíry, stříbro a dalšícennosti.

„Musím si odskočit,“ oznámila jsem ve snaze odvéstpozornost od matky a kabátu.

„Máš na to půl minuty.“

Zavřela jsem za sebou dveře a zahlédla svůj obličej v zrcadle. Netušila jsem, jak rychle se má tvář změní, jak sejde. Kdybych to tušila, hleděla bych na svůj odraz a snažila se si hozapamatovat. Bylo to na deset let naposledy, co jsem se podívala do opravdového zrcadla.

15V Š E D Ý C H T Ó N E C H


Pouliční osvětlení bylo zhasnuté a byla skoro úplná tma.Policisté pochodovali za námi a nutili nás udržet s nimi krok.

Zahlédla jsem paní Raskunasovou, jak vykukuje zpoza závěsů.

Jakmile si všimla, že se na ni dívám, zmizela. Matka měšRouchla do ruky, což znamenalo, že mám držet hlavu dole. Jonas jen

tak tak nesl kufr. Tloukl mu o holeně.

„Davaj!“ poručil mu jeden z mužů. Dělejte, pořád samé dělejte.

Došli jsme na křižovatku, k čemusi velkému a tmavému. Bylo to nákladní auto a kolem něj další příslušníci NKVD. Když jsme přišli zezadu k autu, zahlédla jsem uvnitř lidi, jak sedí na kufrech.

„Pomozte mi nahoru, nebo mi pomůžou oni,“ zašeptala matka rychle, protože nechtěla, aby jí policisté sahali na kabát.Udělala jsem, co mi řekla. Pak muži vystrčili nahoru Jonase. Upadl, kufr na něj. Já to zvládla bez pádu, ale když jsem se zvedla, jakási žena se na mě podívala a přitiskla si ruku na ústa.

„Lino, drahoušku. Zapni si kabát,“ nařídila mi matka.Podívala jsem se dolů a uviděla kytičkovanou noční košili. Ve všem tom zmatku a hledání skicáku jsem se zapomnělapře>16 R u t a S e p e t y s o v á


vléct. A taky jsem si všimla, že se na Jonase dívá vysoká,šlachovitá žena se špičatým nosem. Paní Grybasová. Stará panna,

učitelka, jedna z těch přísných. Poznala jsem ještě několikdalších: knihovnici, majitele nedalekého hotelu a několik mužů,

se kterými táta mluvil na ulici.

Všichni jsme byli na seznamu. Nevěděla jsem, co je to za seznam, jen to, že jsme na něm. A zřejmě i zbylých patnáct lidí, kteří tu s námi seděli. Někdo zabouchl dveře. Plešatý muž přede mnou tiše zasténal.

„Všichni umřeme,“ řekl pomalu. „Určitě umřeme.“

„Nesmysl!“ vyhrkla matka.

„Ale ano,“ trval na svém. „Tohle je konec.“

Auto se dalo do pohybu, trhlo sebou tak rychle, že lidémálem popadali na zem. Plešatý muž se náhle vydrápal na nohy, vylezl po stěně a vyskočil ven. Dopadl na chodník a bolestí zařval jako zvíře lapené v pasti. Lidé v autě vykřikli.Pneumatiky zaskřípěly, zastavili jsme a vojáci vyskákali ven. Otevřeli zadní dveře a já zahlédla, jak se ten muž na zemi kroutí bolestí. Zdvihli ho a hodili jeho zkroucené tělo zpátky do auta.Vypadalo to, že má jednu nohu zlomenou. Jonas zabořil obličej matce do rukávu. Vzala jsem ho za ruku. Třásl se. Viděla jsem rozmazaně. Pevně jsem stiskla víčka a pak jsem je otevřela. Auto sebou trhlo a znovu se dalo do pohybu.

„NE!“ naříkal muž a držel se za nohu.

Auto zastavilo před nemocnicí. Všem se ulevilo, že plešatého muže ošetří. Ale ne. Čekali. Nějaká žena, která byla taky na seznamu, rodila. Jakmile přestřihnou pupeční šňůru, naloží je oba do auta.

17V Š E D Ý C H T Ó N E C H


Uplynuly skoro čtyři hodiny. Potmě jsme seděli přednemocnicí, nedovolili nám vystoupit. Kolem projížděla další auta,

některá vezla na korbě lidi uvězněné za velkými sítěmi.

Ulice začínaly bzučet životem. „Vyjeli jsme brzy,“poznamenal jeden muž k matce. Podíval se na hodinky. „Za chvíli budou tři hodiny.“

Plešatý muž, který ležel na zádech, se otočil na Jonase. „Chlapče, zakryj mi pusu a zacpi mi nos. A nepouštěj.“

„Ni ctakového,“ opáčila matka a přitáhla si Jonase k sobě.

„Ženská bláznivá. Copak nevidíte, že tohle je jen začátek? Ještě pořád máme šanci umřít se ctí.“

„Jeleno!“ sykl hlas z ulice. Zahlédla jsem matčinu sestřenici Reginu, jak se schovává ve stínu.

„Je vám líp, když ležíte takhle na zádech?“ zeptala se matka plešatého muže.

„Jeleno!“ ozvalo se znovu, tentokrát hlasitěji.

„Mami, myslím, že volá na tebe,“ zašeptala jsem a přitom jsem pořád sledovala vojáka, který kouřil na druhé straně auta.

„Nevolá na mě. Je to blázen,“ odvětila matka nahlas. „Jděte si po svém a nechte nás být!“ zavolala.

18 R u t a S e p e t y s o v á


„Ale, Jeleno, já...“

Matka se obrátila a předstírala, že je zabraná do hovoru se

mnou, přičemž sestřenici naprosto ignorovala. Na podlahu

kousek od plešatého muže dopadl malý uzlíček. Muž po něm

chtivě hmátl.

„A vy nám tu budete vykládat o cti, pane?“ odtušila matka.

Vytrhla mu uzlík z ruky a položila si ho pod sebe. Přemýšlela

jsem, co v tom balíčku je. Jak mohla matka o vlastní sestřenici

říct, že je blázen? Regina hrozně riskovala, aby ji našla.

„Vy jste manželka Kostase Vilkase, děkana na univerzitě?“

zeptal se muž za námi. Matka přikývla a promnula si ruce.

~

Sledovala jsem, jak si matka mne ruce.

Hovor v jídelně sílil a slábl. Muži tam seděli už několik hodin. „Princezno, dones jim čerstvou kávu,“ řekla mi matka.

Došla jsem ke vchodu do jídelny. Nad stolem se vznášel oblak cigaretového kouře, zajatý mezi zavřenými okny a zataženými závěsy.

„... repatriovat, jestli jim to projde,“ říkal zrovna otec, ale když mě uviděl ve dveřích, zarazil se.

„Dá si někdo ještě kávu?“ zeptala jsem se a zvedlastříbrnou konvici.

Někteří z nich sklopili pohled. Někdo zakašlal.

„Lino, z tebe je mladá dáma,“ prohlásil otcův přítel z univerzity. „A prý taky talentovaná výtvarnice.“

„To tedy je!“ přitakal táta. „Má jedinečný styl. A jenesmírně chytrá,“ dodal s mrknutím.

„Tak to má nejspíš po matce,“ zavtipkoval jeden z mužů. Všichni se rozesmáli.

„Pověz mi, Lino,“ řekl mi ten, co píše do novin, „co si myslíš o nové Litvě?“

„Nu,“ vložil se do toho rychle otec, „to asi nenínejvhodnější otázka pro malou holku, ne?“

19V Š E D Ý C H T Ó N E C H


„Jednou to bude otázka pro každého, Kostasi, a@ je malý, nebo velký,“ opáčil novinář. „Krom toho,“ dodal s úsměvem, „do novin to nedám.“

Tatínek si poposedl.

„Co si myslím o anexi k Sovětskému svazu?“ Odmlčela jsem se a vyhnula se očnímu kontaktu s otcem. „Myslím, že Stalin je tyran. Měli bychom jeho jednotky z Litvyvyhnat. Neměli bychom jim dovolit jen tak si přijít a vzít si, co chtějí, a –“

„Už dost, Lino. Nech tady tu konvici a jdi za matkou do kuchyně.“

„Ale je to pravda!“ trvala jsem na svém. „Není to správné.“

„Dost!“ okřikl mě otec.

Vrátila jsem se do kuchyně, ale zůstala jsem hned za dveřmi a poslouchala.

„Nepodporuj ji, Vladasi. Ta holka je tak tvrdohlavá, až mě to děsí,“ řekl táta.

„Inu,“ opáčil novinář, „aspoň vidíme, co zdědila po otci, ne? Vychoval jsi opravdovou partyzánku, Kostasi.“

Táta mlčel. Sešlost skončila a muži v různýchintervalech opouštěli dům, někdo předními dveřmi, někdo zadem.

~

„Z univerzity?“ dotázal se plešatý muž a trhl sebou bolestí.

„No, tak to už je dávno po něm.“

Žaludek se mi stáhl, jako by mě někdo praštil pěstí. Jonas

se se zoufalým výrazem obrátil na matku.

„Já tedy pracuju v bance a zrovna dnes odpoledne jsemtvého tátu viděl,“ řekl nějaký muž a usmál se na Jonase. Věděla

jsem, že lže. Matka na něj vděčně kývla.

„Tak to jste ho viděl, jak šel na šibenici,“ odtušil nevrlýplešatec.

Hodila jsem po něm zlý pohled a napadlo mě, kolik lepidla

by asi bylo potřeba, abych mu zavřela pusu.

20 R u t a S e p e t y s o v á


„Sbírám známky. Jsem obyčejnej filatelista a oni mě vezou na smrt, protože si píšu s kolegy z ciziny. Profesor z univerzity je rozhodně jedním z prvních, který by –“

„Sklapněte!“ vyhrkla jsem.

„Lino!“ okřikla mě matka. „Okamžitě se omluv. Tenhlenebohý pán má hrozné bolesti. Neví, co mluví.“

„Vím úplně přesně, co mluvím,“ opáčil muž s pohledem upřeným na mě.

Otevřely se dveře nemocnice a zevnitř se rozlehl hrozný nářek. Nějaký voják táhl po schodech bosou ženu vzakrvácené nemocniční košili. „Moje dítě! Neubližujte mu prosím!“ křičela. Za nimi vyšel další voják a v rukou nesl zavinutýuzlíček. Ven vyběhl i doktor a chytil vojáka.

„Prosím, to novorozeně si vzít nemůžete. Nepřežije!“ volal doktor. „Pane, snažně vás prosím!“

Voják se obrátil k doktorovi a patou ho kopl pod koleno.

Zvedli ženu do auta. Matka s paní Grybasovou se jí hned uhýbaly, aby si mohla lehnout vedle plešatého muže. Pakpodali nahoru i dítě.

„Lino, prosím tě,“ řekla mi matka a podala mi růžovémiminko. Vzala jsem si uzlíček a okamžitě ucítila, jak mi kabátem proniklo teplo z drobného tělíčka.

„Panebože, prosím, moje dítě!“ vykřikla žena a podívala se na mě.

DěRátko tiše zaplakalo a drobounkými pěstičkami zabušilo do vzduchu. Jeho boj o život začal.

21V Š E D Ý C H T Ó N E C H


Muž z banky dal matce své sako. Ta ho přehodila ženě přes

ramena a odhrnula jí vlasy z tváře.

„Bude to dobré, drahoušku,“ těšila ji.

„Vitas. Sebrali mého manžela Vitase,“ vydechla žena.

Podívala jsem se dolů na růžovou tvář v uzlíčku.Novorozeně. To dítě bylo naživu sotva pár minut, a Sověti už hopovažovali za zločince. Sevřela jsem ho pevněji a políbila na čelo. Jonas se o mě opřel. Jestli tohle dokážou udělat s miminkem, co provedou s námi?

„Jakpak se jmenuješ?“ zeptala se matka.

„Ona.“ Natahovala krk. „Kde mám to malé?“

Máma mi vzala dítě z rukou a přiložila ho ženě na prsa.

„Ach, děRátko moje! Miláčku,“ vykřikla žena a políbila ho. Auto sebou cuklo dopředu. Prosebně se podívala na matku.

„Moje noha!“ zanaříkal plešatý muž.

„Nemáte někdo zdravotnický kurz?“ zeptala se matka aprohlížela si tváře. Lidé vrtěli hlavou. Někteří ani nevzhlédli.

„Zkusím vyrobit dlahu,“ přihlásil se muž z banky. „Nemáte někdo něco rovného, co by se dalo použít? Prosím, musíme si pomáhat.“ Lidé nervózně poposedávali a přemýšleli.

22 R u t a S e p e t y s o v á


„Pane,“ ozval se Jonas a vyklonil se zpoza mě. V ruce držel školní pravítko. Žena, která mě upozornila na noční košili, se rozplakala.

„To je moc dobré. Děkuju,“ řekl muž a pravítko si vzal.

„Děkuju, broučku,“ usmála se matka na Jonase.

„Pravítko? Vy mi chcete napravovat nohu malýmpravítkem? To jste se všichni zbláznili?“ vřískal plešatý muž.

„Ni clepšího nemáme,“ odtušil muž z banky. „Máte někdo něco, čím to obvážeme?“

„Zastřelte mě někdo, prosím vás!“ křikl plešatec.

Matka si stáhla z krku hedvábný šátek a podala ho muži z banky. Knihovnice si taky rozvázala šátek a paní Grybasová se začala přehrabovat v tašce. Oně začala vpředu košilíprosakovat krev.

Zvedl se mi žaludek. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco, cokoli, co mě uklidní. Představila jsem si svůj skicák.Ucítila jsem, jak se mi pohnuly ruce. Myslí mi jako rámečky na celuloidovém pásu běžely obrázky. Náš dům, máma, jak tátovi v kuchyni upravuje kravatu, konvalinky, babička... Její tvář mě jaksi konejšila. Představila jsem si fotografii, kterou mám v kufru. Babičko, pomyslela jsem si. Pomoz nám.

Přijeli jsme na malé venkovské nádraží. Všude byla sovětská auta nacpaná lidmi jako my. Projeli jsme kolem jednoho, ze kterého se vykláněl muž a žena. Žena měla uslzenou tvář.

„Paulino!“ křičel muž. „Nemáte u sebe naši dceru Paulinu?“ Když jsme je míjeli, zavrtěla jsem hlavou.

„Proč jsme tady na venkově, a ne v Kaunasu?“ zeptala se jedna stará žena.

„Asi je jednodušší nás tu zorganizovat. Jsou tu celé rodiny a na hlavním nádraží je hrozně rušno,“ odpověděla matka.

V jejím hlase ale nebyla ani trocha jistoty. Snažila sepřesvědčit sama sebe. Rozhlédla jsem se. Nádraží stálo v liduprázdné krajině a kolem byly jen lesy. Představila jsem si, jak se zdvihne rohožka a obrovské sovětské koště nás pod ni zamete.

23V Š E D Ý C H T Ó N E C H


„Davaj!“ křikl policista z NKVD, když otevřel zadní dveře

auta. Prostranství před nádražím se hemžilo auty, muži vuniformách a lidmi se zavazadly. Hluk každou minutu stoupal.

Matka se sehnula a vzala nás za ramena. „Držte se u mě. Když bude třeba, chyRte se kabátu. Nesmí nás rozdělit.“ Jonas matčin kabát hned popadl.

„Davaj!“ houkl znovu policista, stáhl jednoho z mužů z auta a přitlačil ho na zem. Matka a muž z banky začali pomáhat ostatním. Když vystupovala Ona, držela jsem dítě.

Plešatý muž se kroutil bolestí, když ho nesli dolů.

Muž z banky přistoupil k důstojníkovi NKVD. „Máme tu lidi, kteří potřebují ošetřit. Sežeňte doktora, prosím.“ Policista ho ignoroval. „Doktora! Sestru! Potřebujeme doktora!“zavolal ten pán do davu.

„Slitování,“ hlesl plešatý muž a natáhl se ke strážím. „Slitujte se, prosím.“

Důstojník chytil muže z banky, zarazil mu do zad pušku a odváděl ho pryč. „Můj kufr!“ křičel muž. Knihovnice vzala do ruky jeho kufr, ale než se za ním stihla rozběhnout, zmizel v davu.

24 R u t a S e p e t y s o v á


Zastavila se u nás nějaká Litevka a řekla, že je zdravotní sestra. Začala ošetřovat Onu i plešatého muže a my ji vkroužku pozorovali. Prášilo se tu a Ona už měla bosé nohy pokryté vrstvou špíny. Kolem nás se hrnuly davy lidí, kteří se mezi sebou proplétali se zoufalými výrazy v tváři. Viděla jsem, jak okolo prošla jedna spolužačka ze školy s matkou. Chtěla mi zamávat, ale matka jí zakryla oči, když se k nám přiblížily.

„Davaj!“ štěkl nějaký policista.

„Tyhle lidi tu nemůžeme nechat,“ namítla matka. „Sežeňte nosítka.“

Policista se rozesmál. „Však je můžete nést.“

Nesli jsme. Dva muži vzali naříkajícího plešatce. Já držela dítě a kufr a matka podpírala Onu. Jonas zápolil se zbytkem zavazadel, paní Grybasová a knihovnice mu pomohly.

Došli jsme na nástupiště. Panoval tu chaos. Některé rodiny rozdělili. Děti křičely a matky prosily. Dva policisté odtáhli nějakého muže pryč. Jeho žena ho nechtěla pustit, a tak ji chvíli táhli za sebou a pak ji odkopli.

Knihovnice si ode mě vzala mimino.

„Mami, je tu tatínek?“ zeptal se Jonas, který stále svíral její kabát.

Myslela jsem na totéž. Kdy a kam odvedli Sověti otce?Cestou do práce? Nebo když si šel o polední pauze ke stánku pro noviny? Hleděla jsem na masy lidí na nástupišti. Byli mezi nimi i starší. Litva si svých staroušků váží, a tady je naháněli jako dobytek.

„Davaj!“ Důstojník NKVD drapl Jonase za rameno a táhl ho pryč.

„NE!“ zaječela matka.

Odváděli Jonase. Mého krásného, rozkošného brášku, který brouka z domu radši vyhnal, než aby ho zašlápl, a kterýochotně nabídl pravítko, když bylo potřeba ošetřit jednomumrzutému dědkovi nohu.

„Mami! Lino!“ volal a bušil kolem sebe rukama.

„Stůjte!“ vykřikla jsem a vrhla se za nimi. Matka chytila

25V Š E D Ý C H T Ó N E C H


policistu a začala mluvit rusky, čistě, plynně rusky. Zastavil se

a poslouchal. Snížila hlas a mluvila klidněji. Nerozuměla jsem

ani slovo. Policista cukl Jonasem k sobě. Já ho chytila zadruhou ruku. Celé tělo se mu začalo zmítat vzlyky. Vpředu na

kalhotách se mu objevila velká mokrá skvrna. Svěsil hlavu

a plakal.

Matka vytáhla z kapsy svazek rublů a opatrně hodůstojníkovi ukázala. Sáhl po něm a pak matce něco řekl a kývl hlavou. Ta vystřelila rukou vzhůru, strhla si z krku přívěsek a vtiskla ho muži do ruky. Ale ten pořád nevypadal spokojeně. Matka dál mluvila rusky a vytáhla z kabátu kapesní hodinky. Poznala jsem je. Byly po jejím otci a v měkkém zlatě vzadu bylo vyryté jeho jméno. Policista po nich chňapl, pustil Jonase a začal křičet na lidi vedle nás.

Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.

26 R u t a S e p e t y s o v á


„Už je dobře, miláčku. Všichni jsme v pořádku,“ konejšila ho

matka, objímala ho a slíbávala mu slzy z tváří. „Že ano, Lino?

Už je dobře.“

„Přesně tak.“

Jonas, který stále ještě plakal, si rukama zahanbeně zakryl skvrnu na kalhotách.

„Z toho si ni cnedělej, broučku. Převlékneme tě,“ řeklamatka a stoupla si před něj, aby na něj nikdo neviděl. „Lino, půjč bráškovi kabát.“

Stáhla jsem kabát a podala ho matce.

„Koukni, tohle si na sebe na chvíli vezmi.“

„Mami, proč mě chtěli odvést?“ zeptal se Jonas.

„Já nevím, zlato. Ale teL už jsme zase spolu.“

Spolu. Stáli jsme tam na nástupišti v tom všem zmatku, já v květované noční košili a bráška ve světlounce modrémletním svrchníku, který skoro tahal po zemi. Museli jsme být k smíchu, ale nikdo se na nás ani nepodíval.

„Paní Vilkasová, pospěšte si!“ Byl to zastřený hlas paníučitelky Grybasové. Pobízela nás, aR jdeme za ní. „Tady jsme. Rychle, rozdělují lidi.“

Matka chytila Jonase za ruku. „PojLte, děti.“ Razili jsme si

27V Š E D Ý C H T Ó N E C H


cestu davem, jako když se loLka prodírá bouří, a nevěděli

jsme, jestli se potopíme, nebo zůstaneme na hladině. Podélnástupiště se táhly červené dřevěné vagony, kam až okodohlédlo. Byly jen nahrubo stlučené a špinavé, takové, co se v nich

vozí dobytek. TeL se k nim hrnuly masy Litevců se svým

majetkem v kufrech.

Matka nás směřovala davem, postrkovala nás a otáčela za ramena. Viděla jsem bílé klouby svírající kufry. Lidé klečeli a s pláčem se snažili motouzem zkrotit přetékající zavazadla, zatímco policisté šlapali po jejich obsahu. Bohatí statkáři ajejich rodiny nesli kbelíky šplouchajícího mléka a kola sýra.Kolem prošel kluk a nesl salám velký skoro jako jeho tělo. Upustil ho a salám okamžitě zmizel pod nohama davu. Nějaká žena mi vrazila do ruky stříbrným svícnem a kolem proběhl muž s akordeonem. Pomyslela jsem na všechny ty krásné věci, jak leží porozbíjené doma na podlaze.

„Rychle!“ křikla paní Grybasová a mávala na nás. „Tohle jsou Vilkasovi,“ řekla důstojníkovi s psací deskou. „Patří do tohohle vagonu.“

Matka před vagonem zastavila a pozorně zkoumala dav. Prosím, říkaly její oči hledající otce.

„Mami,“ zašeptal Jonas, „tyhle vagony jsou pro prasata a krávy.“

„Ano, já vím. Bude to docela dobrodružné, ne?“ Postrčila Jonase dovnitř a pak jsem zaslechla známé zvuky – dětský pláč a mužské naříkání.

„Mami, ne,“ hlesla jsem. „Já tam s nimi nechci být.“

„Přestaň, Lino. Potřebují naši pomoc.“

„A nemůže jim pomoct někdo jiný? My taky potřebujeme pomoc.“

„Mami,“ volal Jonas, který se bál, že se vlak rozjede. „Jdete taky dovnitř, ne?“

„Ale ano, to víš, že jdeme. Vezmeš mi tu tašku prosím?“obrátila se ke mně matka. „Lino, nemáme na vybranou. Snaž se prosím brášku moc neděsit.“

28 R u t a S e p e t y s o v á


Paní Grybasová podala ruku matce. A co já? Já měla taky strach. Copak na tom nezáleželo? Tatínku, kde jsi? Rozhlédla jsem se po nástupišti, kde teL vládla naprostá vřava. Napadlo mě, že bych utekla, že bych utíkala, dokud by mi stačil dech. Běžela bych na univerzitu hledat tatínka. Běžela bych domů. Prostě bych běžela.

„Lino.“ Matka si stoupla přede mě a zdvihla mi bradu. „Já vím. Je to hrůza,“ zašeptala. „Musíme zůstat pohromadě. To je nejdůležitější.“ Políbila mě na čelo a obrátila mě k vagonu.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.

„Ještě nevím.“

„A musíme být v těchhle dobytčácích?“

„Ano, ale určitě ne na dlouho,“ odtušila matka.

29V Š E D Ý C H T Ó N E C H


Vzduch uvnitř byl zatuchlý a plný lidských pachů, i sotevřenými dveřmi. Lidé byli vměstnaní všude a seděli na svých

věcech. Na konci vagonu byly na stěně připevněné skoro dva

metry široké fošny jako police. Na jedné z nich ležela zubožená

Ona a na prsou měla plačící dítě.

„AU!“ Plešatý muž mě praštil do nohy. „Dávej pozor, holka! Skoro jsi na mě šlápla.“

„Kde jsou muži?“ zeptala se matka paní Grybasové.

„Odvedli je,“ odpověděla.

„Budeme tu nějaké potřebovat, aby nám pomohli sezraněnými,“ namítla matka.

„Žádní tu nejsou. Rozdělili nás do nějakých skupin. Pořád přivádějí další lidi a strkají je dovnitř. Pár starších tu je, ale ti nemají sílu,“ řekla paní Grybasová.

Matka se rozhlédla po vagonu. „PojLme položit děti nahorní palandu. Lino, přesuň Onu na tu spodní, aR se nahoru vejde víc dětí.“

„Neblázněte, ženská,“ vyštěkl plešatý muž. „Jestli tu uděláte místo, jen sem nacpou další.“

Knihovnice byla menší než já a spíš podsaditá. Měla sílu

30 R u t a S e p e t y s o v á


a pomohla mi Onu přesunout. „Jsem paní Rimasová,“ řekla

Oně.

Paní... taky je vdaná. Kde má manžela? Asi někde statínkem. Miminko vyvřísklo.

„Je to chlapeček, nebo holčička?“ zeptala se paní Rimasová.

„Holčička,“ hlesla Ona slabě. Posunula bosé nohy popalandě. Byly pořezané a plné špíny.

„Brzo bude potřebovat nakojit,“ poznamenala paníRimasová.

Rozhlédla jsem se po vagonu. Má hlava jako by k mému tělu ani nepatřila. Do malého prostoru se vmáčkli další lidé a mezi nimi i nějaká žena s chlapcem v mém věku. Ucítila jsemzatahání.

„Ty jdeš spát?“ zeptala se mě holčička s perleRovými vlasy.

„Cože?“

„Máš na sobě košili. Jdeš spát?“ Vrazila mi před obličejpotrhanou panenku. „Tohle je moje panenka.“

Noční košile. Pořád ještě jsem měla na sobě noční košili. A Jonas měl stále můj světle modrý kabát. Úplně jsem na to zapomněla. Protlačila jsem se k Jonasovi a matce. „Musíme se převléct,“ řekla jsem.

„Není tu místo otvírat kufry,“ opáčila matka. „A nemáme se kde převléct.“

„Prosím,“ zaškemral Jonas a pevněji kolem sebe přitáhl kabát.

Matka se pokusila přesunout ví cdo kouta, ale nebylo to k ničemu. Sehnula se a trochu pootevřela můj kufr. Vnořila ruku dovnitř a cosi hledala. Zahlédla jsem svůj růžový svetr a spodničku. Konečně vytáhla tmavě modré bavlněné šaty. Pak hledala kalhoty pro Jonase.

„Pardon, madam,“ řekla ženě, která seděla v koutě.„Vyměnila byste si s námi místo, aby se děti mohly převléct?“

„Tohle je naše místo,“ prohlásila žena. „Ani se nehneme.“ Její dvě dcery k nám vzhlédly.

„Já vím, že je to vaše místo. Bude to jen na chvilku, aby měly děti kousek soukromí.“

31V Š E D Ý C H T Ó N E C H


Žena ni cneřekla a založila si ru ce na prsou.

Matka nás natlačila co nejblíž do kouta, takže jsme stáli skoro na ženě.

„Hej!“ ohradila se a rozhodila rukama.

„Ach ano, omlouvám se. Jen trochu soukromí.“ Matka vzala Jonasovi můj kabát a přidržela nám ho jako zástěnu. Rychle jsem se převlékla a pak podržela košili vedle kabátu, aby na Jonase nebylo vidět.

„On se počůral,“ pronesla jedna z dívek a ukázala přitom na brášku. Jonas ztuhl.

„Ty ses počůrala, holčičko?“ řekla jsem nahlas. „Chudinko.“

Od té doby, co jsme vlezli dovnitř, teplota ve vagonuneustále stoupala. Před obličejem mi visel vlhký pach podpaží. Protlačili jsme se blíž ke dveřím v naději, že tam bude vícvzduchu. Narovnali jsme kufry na sebe a Jonas si s uzlíčkem od Reginy sedl nahoru. Matka se na špičkách snažila vyhlédnout ven na nástupiště, jestli tam není táta.

„Tumáte,“ řekl šedovlasý pán a položil na podlahu malý kufřík. „Stoupněte si na tohle.“

„To je od vás moc hezké,“ přijala ho matka s povděkem.

„Jak dlouho?“ zeptal se.

„Od včerejška.“

„Co dělá?“

„Je děkanem na univerzitě. Kostas Vilkas.“

„Ach ano, Vilkas.“ Muž přikývl. Podíval se na nás. Měl laskavé oči. „Krásné děti máte.“

„Ano. Jsou po tatínkovi,“ řekla.

~

Všichni jsme seděli na sametové pohovce, Jonas tatínkovi

na klíně. Matka měla na sobě zelené hedvábné šaty až na

zem. BlonFaté vlasy jí v zářivých vlnách splývaly na tvář

a smaragdové náušnice se třpytily. Tatínek měl novýtmavý oblek. Já si vybrala krémové šaty s hnědou saténovou

mašlí a stejně hnědou stužkou do vlasů.

32 R u t a S e p e t y s o v á


„To je ale pěkná rodinka,“ prohlásil fotograf, kdyžnastavoval rozměrný aparát. „Kostasi, Lina vypadá úplně jako ty.“

„Chudáček,“ zavtipkoval táta. „Doufejme, že z toho vyroste a bude vypadat spíš jako maminka.“

„Nezbývá než doufat,“ oplatila jsem mu to. Všichni vybuchli smíchy. Pak fotoaparát blýskl.

33V Š E D Ý C H T Ó N E C H


Spočítala jsem nás – šestačtyřicet lidí namačkaných v kleci na

kolech nebo možná v pojízdné rakvi. Prsty jsem črtala do

vrstvy špíny na podlaze obrázek za obrázkem, znovu a znovu.

Lidé si povídali o tom, kam asi jedeme. Někdo říkal, že do hlavního sídla NKVD, jiní mysleli, že do Moskvy. Prohlédla jsem si je. Ve tvářích se jim zračila jejich budoucnost. Viděla jsem odvahu, vztek, strach i zmatení. Z jiných čišela beznaděj. Už to vzdali. Co čeká mě?

Jonas si z obličeje a z vlasů odháněl mouchy. Matka tiše mluvila se ženou, co měla syna v mém věku.

„Odkud jsi?“ zeptal se ten kluk Jonase. Měl vlnité hnědé vlasy a modré oči. Byl podobný oblíbeným klukům od nás ze školy.

„Z Kaunasu,“ odpověděl Jonas. „A ty?“

„Ze Šančiai.“

Mlčky jsme se na sebe podívali, připadala jsem si trochu trapně.

„Kde máš tátu?“ vyhrkl Jonas.

„V litevské armádě.“ Kluk se odmlčel. „Už je docela dlouho pryč.“

34 R u t a S e p e t y s o v á


Jeho matka vypadala jako důstojnická panička, nóbl a ne zrovna zvyklá na špínu. Než jsem Jonase stihla zarazit,brebentil dál.

„Náš tatínek pracuje na univerzitě. Já jsem Jonas. A tohle je moje sestra Lina.“

Kluk na mě kývl. „Já jsem Andrius Arvydas.“ Kývla jsem na něj taky a odvrátila pohled.

„Myslíš, že nás nechají vystoupit? Aspoň na pár minut?“ zeptal se Jonas. „Aby nás táta viděl, jestli tu někde je. Takhle nás nenajde.“

„NKVD nám toho mo cnedovolí,“ odtušil Andrius. „Viděl jsem je, jak zmlátili někoho, kdo se pokusil utéct.“

„Říkali nám, že jsme prasata,“ povídal dál Jonas.

„Neposlouchej je, Jonasi. To oni jsou prasata. Pitomáprasata,“ ozvala jsem se.

„Psst. To bych neříkal,“ upozornil mě Andrius.

„Jsi snad policajt?“ obořila jsem se na něj.

Andrius zvedl obočí. „Ne, jen nechci, abys měla problémy.“

„Ne že kvůli tobě budeme mít problémy, Lino,“ přidal se Jonas.

Pohlédla jsem na mámu.

„Dala jsem jim, co jsem měla. Lhala jsem a tvrdila jim, že je mentálně zaostalý. Neměla jsem na výběr,“ šeptala Andriusova matka. „Rozdělili by nás. TeL mi nezbylo nic, ani drobeček.“

„Já vím,“ odtušila máma a konejšivě ženu pohladila. „Nám udělali to samé, a to je malému teprve deset.“

Onino dítě zanaříkalo. K matce došla paní Rimasová.

„Snaží se ji nakojit, ale něco se děje,“ vysvětluje paníRimasová. „Nechce sát.“

Hodiny se táhly jako dlouhé dny. Lidé plakali hlady avedrem. Plešatý muž si neustále stěžoval na bolest a ostatní sesnažili srovnat zavazadla a zorganizovat prostor. Musela jsem se vzdát svého provizorního plátna na podlaze a místo toho rýt kresbičky do dřeva na stěně.

Andrius seskočil z vagonu, že si dojde na záchod, ale dostal

35V Š E D Ý C H T Ó N E C H


pěstí a hodili ho zpátky dovnitř. Každý výstřel nebo výkřik nás

vyděsil. Ven už se nikdo neodvážil.

Někdo objevil v koutě, kde seděla tvrdohlavá žena se dvěma dcerami, díru velkou asi jako talíř. Celou dobu ji schovávali, protože skrz ni proudil čerstvý vzduch. Lidé se na ženunahrnuli a naléhali na ni, aby se přesunula. Když ji odtamtudodtáhli, všichni jsme díru využili, abychom si odskočili. Některým to ale zkrátka nešlo. Z těch zvuků a pachů se mi zatočila hlava. Nějaký malý kluk se vyklonil z vagonu a zvracel.

Paní Rimasová kolem sebe shromáždila děti a začalavyprávět příběhy. Nejmenší děti se k ní hned procpaly, a dokonce i dvě dcery nechaly mrzutou matku být a fascinovaněposlouchaly pohádky. Holčička s panenkou se opřela o paníRimasovou a cumlala si palec.

~

Seděli jsme v kruhu na podlaze knihovny. Jeden z menších

kluků ležel na zádech a cucal si palec. Knihovnice listovala

obrázkovou knížkou a živým hlasem z ní předčítala. Jáposlouchala a kreslila si postavičky do bloku. Nakreslila

jsem draka a srdce se mi rozbušilo rychleji. Byl živý.Ucítila jsem teplo z jeho plamenného dechu, který mi odfoukl

vlasy dozadu. Pak jsem nakreslila princeznu, jak běží azlaté vlasy se jí vlní po spáncích.

„Lino, už budeš muset jít.“

Vzhlédla jsem. Nade mnou stála knihovnice. Všechny

děti byly pryč.

„Lino, jsi v pořádku? Jsi celá červená. Nejsi nemocná,

že ne?“

Zavrtěla jsem hlavou a ukázala jí blok.

„Propána, Lino, to jsi nakreslila ty?“ Knihovnice po

bloku rychle sáhla.

S úsměvem jsem přikývla.

36 R u t a S e p e t y s o v á


Slunce začalo zapadat. Matka mi splétala upocené vlnité vlasy

do copu. Snažila jsem se spočítat, kolik jsme v tomhle vězení

strávili hodin, a přemýšlela, jak dlouho tu ještě budeme muset

být. Lidé jedli jídlo, co si přinesli. Většina z nich se rozdělila.

Někteří ne.

„Lino, ten bochník chleba,“ začala matka.

Zavrtěla jsem hlavou. Ležel ještě pořád na mém stole? „Já ho nemám,“ odpověděla jsem.

„No, nevadí,“ odtušila matka a odnesla Oně nějaké jídlo. Rty měla stažené, byla zklamaná.

Andrius seděl s koleny pod bradou a kouřil cigaretu. Hleděl na mě.

„Kolik ti je?“ zeptala jsem se.

„Sedmnáct.“ Zíral dál.

„A jak dlouho už kouříš?“

„Jsi snad policajt?“ odsekl a odvrátil pohled.

Přišla noc. V naší dřevěné bedně byla tma. Matkapoznamenala, že bychom měli být vděční, že nám nechali otevřené dveře. Já tedy NKVD nebudu vděčná za nic. Každých pár minut jsem zaslechla jejich kroky, jak pochodovali okolo.Nemohla jsem spát. Přemýšlela jsem, jestli je vidět měsíc, a pokud

37V Š E D Ý C H T Ó N E C H


ano, jak vypadá. Tatínek říkal, že vědci spekulují o tom, že

Země je při pohledu z Měsíce modrá. Tu noc jsem tomu věřila.

Nakreslila bych ji modrou a smáčenou slzami. Kde je tatínek?

Zavřela jsem oči.

Něco mě drclo do ramene. Otevřela jsem oči. Ve vagonu bylo

trochu víc světla. Nade mnou stál Andrius a šRouchal do mě

botou. Položil si prst na ústa a pokynul mi hlavou. Podívala

jsem se na matku. Spala, pevně zabalená do kabátu. Jonas byl

pryč. Bleskurychle jsem otočila hlavu a hledala ho. Andrius do

mě znovu dloubl a mávl, aR jdu za ním.

Vstala jsem a našlapovala mezi lidskými uzlíky směrem ke dveřím. U nich stál Jonas a držel se obruby. „Andrius povídal, že asi před hodinou přijel dlouhý vlak. Někdo mu řekl, že je plný mužů,“ zašeptal Jonas. „Třeba je v něm tatínek.“

„Kdo ti to řekl?“ zeptala jsem se Andriuse.

„O to se nestarej,“ odvětil. „PojLme hledat táty.“

Vyhlédla jsem ven. Na horizontu se právě objevilo slunce. Jestli je táta opravdu na nádraží, chci ho najít.

„Půjdu a dám vědět, co jsem zjistila,“ řekla jsem. „Kdezastavil ten vlak?“

„Za námi. Ale ty nikam nejdeš,“ namítl Andrius. „Půjdu já.“

„Jak chceš najít našeho otce? Nevíš, jak vypadá,“ odsekla jsem.

„To jsi vždycky takhle milá?“ otázal se Andrius.

„A co kdybyste šli oba?“ navrhl Jonas.

„Zvládnu to sama,“ řekla jsem. „Najdu tatínka a přivedu ho sem.“

„To je nesmysl. Ztrácíme čas. Neměl jsem tě budit.“

Vyhlédla jsem z vagonu. Strážný byl asi třicet metrů od nás, otočený zády. Spustila jsem se dolů, tiše dopadla na zem azačala zalézat pod vlak. Andrius mě postrčil. Najednou jsme zaslechli vyjeknutí a viděli Jonase, jak seskočil. Andrius ho drapnul, schovali jsme se za kolo a vykukovali ven. Strážný se zastavil a otočil.

38 R u t a S e p e t y s o v á


Zakryla jsem Jonasovi pusu rukou. Krčili jsme se u kola a báli se nadechnout. Strážný pokračoval v chůzi.

Andrius vykoukl na druhé straně a mávl na nás. Vyplížila jsem se ven. Zezadu bylo na vagonu napsáno cosi rusky.

„Zloději a šlapky,“ zašeptal Andrius. „Jestli chceš vědět, co se tam píše.“

Zloději a šlapky. Uvnitř byly naše matky a s nimi učitelka, knihovnice, starší lidé a novorozeně – zloději a šlapky. Jonas se díval na písmena. Vzala jsem ho za ruku, vděčná, ženerozumí rusky. Zalitovala jsem, že nezůstal ve vlaku.

Na kolejích za námi stála další řada červených dobytčáků, jenže tyhle měly dveře zavřené a zajištěné velkými západkami. Rozhlédli jsme se a pak jsme mezi cákanci splašků dokličkovali k druhému vlaku a schovali se pod něj. Andrius zaklepalzespodu na vagon, kousek od díry, kam nahoře chodili nazáchod. Objevil se stín.

„Jak se jmenuje táta?“ zeptal se mě Andrius.

„Kostas Vilkas,“ vyhrkla jsem.

„Hledáme Petrase Arvydase a Kostase Vilkase,“ zašeptal.

Hlava zmizela. Slyšeli jsme šelestění po podlaze. Pak se hlava znovu objevila. „Tady není. Dávejte bacha. BuLte tiše.“

Mezi výkaly jsme pospíchali od jednoho vagonu kedruhému a klepali. Pokaždé když se objevila hlava, se mi stáhlžaludek. „Prosím, prosím, prosím,“ říkal vždycky Jonas. A pak jsme šli zase dál a na cestu jsme dostali varování nebo vzkaz pro blízké. Dostali jsme se až k sedmému vagonu. Mužovahlava zmizela. Uvnitř bylo ticho. „Prosím, prosím, prosím,“ řekl Jonas.

„Jonasi?“

„Tatínku!“ zajásali jsme, ale snažili jsme se zůstat potichu. O dřevo škrtla sirka. V díře se objevila otcova tvář. Bylapoelavě šedá a pod okem měl otec monokl.

„Tati, jsme támhle ve vagonu,“ začal Jonas. „PojL s námi.“

„Psst...“ upozornil ho táta. „To nejde. Neměli byste tu být. Kde je matka?“

39V Š E D Ý C H T Ó N E C H


„Ve vagonu,“ odpověděla jsem celá šRastná, ale přestozděšená pohledem na otcův rozbitý obličej. „Jsi v pořádku?“

„Ni cmi není,“ opáčil. „A co vy? Jste v pořádku? A máma?“

„Jsme v pořádku,“ odpověděla jsem.

„Neví, že jsme tady,“ řekl Jonas. „Chtěli jsme tě najít.Tatínku, vtrhli k nám domů a –“

„Já vím. Připojují náš vlak k tomu vašemu.“

„Kam nás vezou?“ zeptala jsem se.

„Na Sibiř, řekl bych.“

Na Sibiř? To není možné. Je to přes půl světa. A ni ctam není. Zaslechla jsem, jak otec něco říká někomu uvnitř. Pak se objevila jeho ruka a držela cosi zmačkaného.

„Vezměte si tohle sako a ty ponožky. Budete to potřebovat.“ Další zvuky zevnitř. Tatínek podal ven další sako, dvě košile a další ponožky. Pak se objevil velký kus šunky.

„Rozdělte si to, děti. Najezte se,“ řekl táta.

Zaváhala jsem a hleděla na šunku, kterou nám ote cpodával dírou, kterou předtím lidi používali jako záchod.

„Koukejte to okamžitě sníst!“ trval na svém.

Roztrhla jsem tlustý plátek na čtvrtiny a podala po jednom dílu Jonasi a Andriusovi. Poslední kousek jsem zastrčila do kapsy pro matku.

„Lino, dej tohle mamince. Řekni jí, aR ho klidně prodá, když bude potřeba.“ Tentokrát držel ote cv ru ce svatební prstýnek. Zírala jsem na něj.

„Rozumíš mi, Lino? Řekni jí, že to má, kdyby potřebovala peníze.“

Chtěla jsem mu říct, že už jsme vyměnili kapesní hodinky za Jonase. Přikývla jsem a nasunula si prsten na palec. Přesknedlík v krku jsem nedokázala ani polknout šunku.

„Pane,“ řekl Andrius, „je s vámi Petras Arvydas?“

„Je mi líto, chlapče, ale není,“ odpověděl otec. „Tohle je moc nebezpečné. Všichni se okamžitě vraRte do vagonu.“

Přikývla jsem.

„Jonasi.“

40 R u t a S e p e t y s o v á


„Ano, tatínku?“ ozval se Jonas a díval se přitom do otvoru.

„Jsi mo cstatečný, že jsi přišel. Vši chni se držte pohromadě. Vím, že se o sestru i o maminku dobře postaráš, až budu pryč.“

„Postarám, tati, slibuju,“ odpověděl Jonas. „Kdy tě zaseuvidíme?“

Otec se odmlčel. „Nevím. Doufejme, že brzy.“

Sevřela jsem balík oblečení. Po tvářích mi kanuly slzy.

„Neplač, Lino. Odvahu,“ řekl otec. „Ty mi můžeš pomoct.“

Vzhlédla jsem k němu.

„Rozumíš mi?“ Tatínek se váhavě podíval na Andriuse.„Můžeš mi pomoct tě najít,“ zašeptal. „Poznám tě... stejně jako ty poznáš Muncha. Ale musíš být opatrná.“

„Ale,“ začala jsem nejistě.

„Oba vás mám mo crád. A vyřiLte mat ce, že ji taky. A aR si vzpomene na ten dub. Modlete se, děti, a já to uslyším.Modlete se za Litvu. A teL upalujte zpátky. Rychle!“

Na prsou mě bolelo a pálily mě oči. Dala jsem se na cestu zpátky, ale klopýtla jsem.

Andrius mě zachytil. „Není ti nic?“ zeptal se. Jeho tvářvyadala něžně, ustaraně.

„Ne, není,“ odpověděla jsem, rychle si otřela oči avykroutila se mu. „PojLme najít tvého otce.“

„Ne, vždyR jsi to slyšela. Rychle, utíkejte zpátky. A vyřiLte to všechno matce.“

„Ale co tvůj táta?“ namítla jsem.

„Ještě pár vagonů zkusím. Sejdeme se u nás,“ řekl. „A už jděte, Lino. Ztrácíte čas.“

Zaváhala jsem.

„Ty se bojíš jít sama?“

„Ne, nebojím,“ odvětila jsem. „Ote csi ce říkal, že se máme držet pohromadě, ale půjdeme sami.“ Chňapla jsem Jonase za ruku. „Nepotřebujeme ho, viL, Jonasi?“

Jonas klopýtl, jak se přes rameno ohlížel na Andriuse.

41V Š E D Ý C H T Ó N E C H




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist