načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

V samotách duše -- Deníky z let 1925 až 1954 - Jaroslava Lukavská

  > > > V samotách duše  

Elektronická kniha: V samotách duše -- Deníky z let 1925 až 1954
Autor:

Rukopis této knihy byl nalezen teprve nedávno v pozůstalosti jedné pražské rodiny. Jeho autorka, vystupující pod pseudonymem Jaroslava Lukavská, jej připravila ve formě strojopisu ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 379
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0918-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rukopis této knihy byl nalezen teprve nedávno v pozůstalosti jedné pražské rodiny. Jeho autorka, vystupující pod pseudonymem Jaroslava Lukavská, jej připravila ve formě strojopisu pravděpodobně v polovině padesátých let, a to na základě svých deníkových záznamů z let 1925 až 1954, které zachycují období od jejích jedenadvaceti do padesáti let. Autentická životní zpověď vzdělané a inteligentní ženy je dramatickou četbou, v níž se prolínají roviny jejího intimního života se společenskými a politickými událostmi dané doby. Množství postav a uzavřených příběhů dodává rukopisu charakter románu – o hledání a pozbývání lásky, o nacházení pravých hodnot, jež by obstály v proudu času. Kniha je zároveň bezprostředním svědectvím o pohnuté a tragické době.

V prvním dílu (1925–1926) je hlavní hrdinka ve svých jedenadvaceti letech přeložena v rámci svého zaměstnání na ministerstvu zahraničí na jiné oddělení. Zapisuje si zprvu dojmy ze zaměstnání, z kolegyň, popisuje atmosféru doby, ale posléze se její zápisky začnou věnovat jedinému tématu: silné a nezvladatelné náklonnosti, kterou k sobě začnou pociťovat s ženatým kolegou. Ve druhém dílu, zachycujícím léta 1929–1931, se hlavní hrdinka vyrovnává s tímto vztahem a pokouší se překonat své citové zmatky a morální rozpory. Třetí díl (1932–1933) se odehrává ve znamení nového vztahu. Hrdinka se ve svých sedmadvaceti letech seznamuje s mužem, jenž je poznamenán traumatickými zkušenostmi vojáka světové války. Po delším váhání s ním vstupuje do manželství; to však po několika letech nečekaně tragicky končí.

Čtvrtý a nejrozsáhlejší díl vymezují léta 1937 až 1954. Těžiště vyprávění tvoří dramatické události, jako je mnichovská krize, dění za druhé republiky, pronásledování Židů, nacistický teror, heydrichiáda a Pražské povstání. Složité a bolestné jsou však nadále i autorčiny osobní vztahy. Nakonec překoná válečné útrapy i komunistické ústrky po roce 1948 a díky svým jazykovým schopnostem si udrží dobré zaměstnání. Na závěr rukopisu, v době dovršení padesáti let, provádí bilanci svého života, jakož i rekapitulaci osudů dalších postav a pokouší se odlišit, co je v životě hodnotné, trvalé a co pomíjivé.

Jaroslava Lukavská (pseudonym, *14. 2. 1904) nastoupila po maturitě jako písařka a stenografka na ministerstvu zahraničí, odkud musela v důsledku tehdejších zákonů odejít po sňatku počátkem třicátých let. Během okupace vystřídala různá zaměstnání, po roce 1945 pracovala v „zahraničním odboru zdravotnického sektoru velké instituce“, kde mohla uplatnit mj. svou znalost cizích jazyků. Jak je zřejmé z jejích zápisků, byla vášnivou čtenářkou, vedle české a světové beletrie četla i mnohé filozofické autory. O jejích dalších osudech po roce 1954 mnoho nevíme a neznámé je i datum jejího úmrtí.

Předmětná hesla
Lukavská, Jaroslava, 1904-
* 20. století
* 1925-1954
Publicistky -- Česko -- 20. stol.
Státní úředníci -- Česko -- 20. stol.
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1





2





3
Jaroslava Lukavská
V samotách duše
Deníky z let 1925 až 1954
Eroika





4





5
Jaroslava Lukavská
V samotách duše
Deníky z let 1925 až 1954
Eroika





6
© Jaroslava Lukavská c/o Jindřich Šachl, 2013
© Eroika, 2013
ISBN 978-80-87409-18-3





7
Náležíme k vyvoleným;
obdrželi jsme znak nesmrtelnosti: poezii a lásku.
Liszt





8





9
I
JABLOŇOVÝ KVĚT
Hledání
1925–1926
(jedenadvacetiletá)
Láska znamená někoho, s kým chceš zestárnout.
R emaRque





10





11
Řekl jsi mi kdysi v našich dlouhých hovorech,
že každý člověk, i ten největší cynik na světě,
má aspoň jednu vzpomínku, která mu je svatou.
Praha 19. června 1925, pátek
Přeložení. Zasáhlo mne to jako blesk z nebe. Když bylo v těchto
dnech vydáno nařízení o restrikci zaměstnanců ve státních
úřadech, ani ve snu mne nenapadlo, že dojde řada i na mne.
Od svých sedmnácti let jsem byla stále v jednom odboru
našeho ministerstva, který byl odpojen do jiné budovy od našeho
centrálního úřadu, s nímž jsme nepřišli takřka do styku. Pro
mne to proto znamenalo přechod do Nové země, o níž jsem
nevěděla ničeho.
Vrchní ředitel z centrálního úřadu našeho ministerstva přišel
osobně k mému představenému, aby s ním projednal mé
přeložení, a pak si mne zavolal, aby mi oznámil, že pomoc v devítce
potřebují ihned.
Byla jsem jako zkamenělá, a protože jsem se bála, abych se
nerozplakala, sbalila jsem si honem sešit na stenogram, gumu,
tužku, housku na svačinu a starý svetr ze skříně. Svého
nejvěrnějšího druha, svůj psací stroj, který mně přirostl k srdci, jsem
si s sebou vzít nemohla. Přejela jsem naposled pohledem jeho
klávesnici, na niž mně padlo několik slzí. Rozloučit se s
představeným, všemi referenty, zřízenci a třemi kolegyněmi, uprostřed
nichž jsem prožila tři krásná, bezstarostná léta, v upřímném
přátelství, jsem nemohla.
Vrchní ředitel asi pozoroval, co se ve mně děje. Ujišťoval mne
proto, že v mém novém oddělení jsou všichni moc hodní, že tam
budu jen krátký čas po čas dovolených a pak že se zase vrátím
na staré místo. Cítila jsem ale dobře, že to je lež.
Sdělil mi ještě, že pan ministerský rada Kostelecký,
přednosta mého dosavadního oddělení, ho prosil, aby mi to přeložení
oznámil sám, on že nemůže. Nechtěl prý mne dát pryč, ale je
prý jednou vydán restrikční zákon a on, vrchní ředitel, ho musí
provádět.





12
Kdyby už aspoň šel, myslela jsem si. Kdyby šel.
Když konečně odešel, přehodila jsem přes sebe v rychlosti
kabát, a aniž bych se byla s někým rozloučila, vyběhla jsem rychle
z kanceláře, jako bych šla třeba na poštu s dopisem. Loučení,
zejména s děvčaty, by mně bylo utrhlo srdce.
Nedovedla jsem si to jaksi v hlavě srovnat, že život v kanceláři
nemohu slučovat s životem v kruhu rodiny, že jsem jen placená
síla. Prvně jsem pocítila studený dotek života.
Marně jsem si říkala, že přece už nejsem žádná školačka. Nic
nepomohlo. Slzy se nedaly zastavit žádným zaklínadlem.
Ještěže bydlím na Starém Městě v Mikulášské třídě. Nemám
to proto na Hrad daleko a mohu si odskočit domů umýt oči,
abych tam nepřišla tak uplakaná. Co by si o mně asi pomyslili?
Nevěděla jsem, že mezitím, co jsem si myla doma oči, můj
nastávající představený, ministerský rada Pazdera, již několikrát
pro mne telefonoval do Sněmovní ulice, kde jsem. Řekli mu
vždycky, že na cestě. Voda mně mnoho nepomohla. Měla jsem
oči celé opuchlé. Marně mne těšila dobrosrdečně služebná dívka
mé bytné, Josefka.
Později jsem se dověděla i to, že ministerský rada Pazdera se
telefonicky vyptával v mém starém oddělení, „je-li ta nová slečna,
co mu posílají, hezká“. Naštěstí jsem o tom nevěděla. To by mne
bylo dorazilo.
Po cestě po Starých zámeckých schodech jsem si v duchu stále
opakovala jako růženec slova Elišky Krásnohorské, která se mně
odněkud v mysli vybavila: „Osud můj má sladké, temné oči –
a s ním válčit nikdy nebudu.“ Ale ani to mi nepomohlo od slzí.
Pak jsem zahlédla na schodech žebráka. Snad mi almužna
ulehčí, vyjednávala jsem s Bohem. Maminka přece říká, že
vždycky, když nám je zle, máme pomoci někomu, komu je ještě hůře
než nám, to že nám nejlépe pomůže od našeho zoufalství. Ale ani
voda, ani Eliška Krásnohorská, ba ani almužna žebrákovi nebyla
s to zaplašit moji hrůzu z nového prostředí, z cizích lidí.
Teprve teď jsem se loučila v duchu s Karlou a Evou, jimž jsem
nepodala ani ruku. Nepodala jsem ji ani panu radovi
Turnovskému, který byl ke mně vždycky takový hodný a snažil se vždycky
upřímně jednat se mnou tak, abych se ho nebála. Přišla jsem
k nim v sedmnácti letech přímo z venkova, velmi plachá a
nemotorná. Jednal se mnou proto někdy jako se školačkou.





13
Představit se do devítky jsem přišla s opuchlýma očima.
Myslím, že jsem ministerskému radovi Pazderovi ani nic neřekla, jen
jsem po zaklepání otevřela a zůstala stát u dveří jako hromádka
neštěstí.
Pazdera mne přijal vlídně a srdečně. Řekl, že jsem mu byla
doporučena, že o mně slyšel jen samou chválu. Nabídl mi svoji
skříň na odložení klobouku a pláště, než prý mne všude
představí. Byla jich řada. Pletu si jednoho pro druhého. A to ještě
nejsou všichni. Doktor Dvorský, kterému budu hlavně přidělena,
je prý ještě na dovolené. Zatím si mám proto sednout na místo
kolegyně Jindřichové, která je také ještě na dovolené.
V kancelářském oddělení svého nového odboru jsem se sešla
s kolegou Kořánem, který byl dříve se mnou v mém starém
oddělení ve Sněmovní ulici. Byla jsem šťastna, že alespoň někoho
v devítce znám už z dřívější doby. Ptala jsem se ho, jaký je ten
referent, kterému mám být přidělena. Velmi ho chválil, že je to
skutečně moc hodný člověk, abych se ho vůbec nebála. A když
jsem se ptala na ministerského radu Pazderu, pokrčil rameny,
usmál se nějak záhadně a neřekl nic.
Teď právě, co to píši, je brzy ráno. Můj prozatímní referent
ještě nepřišel, jsem zde sama, a proto využívám té chvíle pro svůj
zápisník, který s sebou všude nosím.
Je zde překrásná vyhlídka na Prahu z těchto vysoko
položených oken. Mám otevřené okno. Ale cítím se zde tak opuštěna
mezi samými cizími lidmi. Ráno jsem se nemohla vyznat ve zdejší
budově. Chodby jsou tu tak točité a komplikované, že jsem úplně
zabloudila.
Teď právě přišel můj nový referent, pan rada Kopecký, ale
něco telefonuje, takže mám ještě chvilku času pro sebe. Snad si
toho nepovšimne, že si něco píši. Zdá se to být dobrý a srdečný
člověk. Když přišel teď do kanceláře, povídal: „Tak mne po cestě
dohonil pan ministerský rada Kostelecký z vašeho starého
oddělení a řekl mi: ‚Počkejte, pane doktore, zrovna tu nejhodnější
slečnu jste nám vzali!‘“
Cítila jsem v duchu vděčnost k panu radovi Kosteleckému. Ač
jsem se s ním ani nerozloučila, chtěl mi ulehčit začátek.
Všichni mne tady ujišťují, že se mně u nich bude také líbit.
Snad že jsem přišla taková uplakaná.
Jen mně je divné, že se každý tak tajemně a záhadně usměje,





14
ptám-li se na ministerského radu Pazderu, jaký je. Kolegyně
Půlpánová, s kterou se znám také už z dřívějška, protože jsme
nastupovali službu spolu stejný den, řekla mi po straně, že je „šus“
a že se o něm říká, že je nenormální. Ale to mi jen zašeptala,
aby to nikdo neslyšel. Nevím, co tím myslela. Snad mu všichni
křivdí. Ke mně se chová velice vlídně a přátelsky. Byl se na mne
už asi dvakrát podívat, aby se přesvědčil, jak se mi pracuje, zda
jsem spokojena. Ale byla bych raději, kdyby mne nechali
samotnou a nechodili mne pořád zvědavě okukovat.
Nemohu si pořád ještě zvyknout na tu myšlenku, že už nejsem
ve Sněmovní ulici. Tak těžko se loučím s lidmi, na které si
zvyknu, a tak těžko prožívám každou životní změnu.
25. června 1925
V nynějším mém odboru mají podivného sekčního šéfa. Každý
sice říká, že je pod pantoflem, že kápo odboru je ministerský rada
Pazdera, ale přece jen se s jeho jsoucností musí počítat.
Sekční šéf Mareš ze Sněmovní ulice byl noblesní člověk.
Skromný, tichý. Měla jsem proto představu, že všichni sekční
šéfové jsou takoví. Ale jak jsem se zklamala!
Byla jsem dnes ráno na diktátě u doktora Kopeckého, a
protože právě studoval nějaký spis, využila jsem té chvíle, abych se
zatím podívala na Prahu, na ten kouzelný obraz, který se
naskýtá z vysoko položených oken Hradu, a postavila jsem se proto
k oknu.
Dveře stále vrzaly, jak pořád někdo chodil sem a tam.
Obyčejně nějaký zřízenec, který položil na stůl nějakou knihu nebo
obálku a hned zase odešel. Neotáčela jsem se proto na každé
zavrznutí dveří, to bych byla musela mít pořád hlavu vzadu, a já
jsem chtěla přece vidět pod sebou tu pohádku moře věží...
Jedno takové nepovšimnuté vrznutí dveří se mi však
nevyplatilo. To když vstoupil sekční šéf Sekyra.
Asi za hodinu po tomto vrznutí dveří, když jsem byla zabrána
plnou parou do práce, zazvonil telefon. Kopecký vzal do ruky
sluchátko a vzápětí udiveně řekl: „Máte jít k sekčnímu šéfovi
Sekyrovi. Vzkazuje pro vás!“
Šla jsem klidně v domnění, že mi chce dát nějakou práci.





15
Hned však, jakmile jsem vstoupila do dveří, věděla jsem, že je
zle. Tvář sekčního šéfa Sekyry byla stažena zlověstnou grimasou.
Oslovil mne studeně sdělením, že něco takového se mu ještě
nikdy nestalo, aby byl písařkou přehlížen. Je zvyklý, když
vstoupí do dveří, aby se mu řeklo aspoň dobré jitro. Já však jsem se
k němu otočila zády.
Stála jsem ohromena. Vždyť jsem se přece k nikomu neotáčela
zády, vždyť jsem se dívala jen na kouzelnou pohádku pražských
věží. Jak mu to mohu vykládat, když je tak zlý, když by to
nepochopil. Když on je sekčním šéfem, nejvyšším v odboru, a já jen
písařkou.
Sevřelo se mi hrdlo pod tíhou křivdy. Což můžeme někoho
urazit, když jsme neměli žádného zlého úmyslu, když se to stalo
zcela nevědomky?
Pocítila jsem náhle, jak je svět zlý a studený, a připadala jsem
si náhle v devítce sama, obklopena samými nepřáteli. Srdce se
mi rozbušilo.
Kdybych se byla alespoň omluvila, byla bych tím snad trochu
uhladila hroty nepřátelského postoje sekčního šéfa vůči mně, ale
mně chyběla celý život výmluvnost, což si někteří lidé chybně
vykládají. Vím, že tento rys mé povahy bude mým neštěstím, ale
taková jsem se již narodila. Hrdlo se mi sevře, srdce rozbuší a já
mlčím.
Vyšla jsem na chodbu. Po chodbě chodily strany a mne pálilo
ve spáncích a do očí se mi draly slzy. Musela jsem se proto vrátit
do kanceláře k doktoru Kopeckému.
Kopecký pozvedl hlavu a upřel na mne udivený pohled. Snad
jsem vypadala velmi rozrušeně. Když jsem mu svěřila důvod,
proč mne sekční šéf volal, nechtěl tomu věřit, neb sám byl
náhodou při tom, když sekční šéf vstoupil, a viděl proto sám nejlépe,
že z mé strany v tom nebylo žádné schválnosti. Pak se tomu smál
a na vysvětlenou dodal: „Víte, pan sekční šéf mívá někdy takové
nálady. Ale jinak není zlý.“
Začala jsem schválně psát na stroji, aby doktor Kopecký
neviděl, že pláču. Jak mne může člověk, kterému jsem ničím
neublížila, tak nenávidět?!
Teprve když k nám přišel do kanceláře doktor Dvorský, který
se právě vrátil z dovolené a něco se mne ptal, poznali oba, že
pláču.





16
Doktor Dvorský se tázavě a nechápavě podíval na doktora
Kopeckého. Ten mu vysvětlil, co se stalo.
Oběma to přišlo najednou velmi k smíchu. Vysvětlovali mi, že
sekční šéf Sekyra si na sobě velmi zakládá a že je trochu ješitný.
Nesnese prý, aby ho nějaká slečna přehlížela, zvláště je-li nová.
Pak prý také podléhá různým náladám a to prý vždy nejvíce
odnese chudák Kořán z kancelářského oddělení našeho odboru.
Oba mně říkali, že prý by je to velice mrzelo, kdybych kvůli této
příhodě zanevřela na celé jejich oddělení. Bojí prý se, že se mi
teď nebude u nich líbit. Doktor Dvorský ještě dodal, že kdyby
to řekl ministerskému radovi Pazderovi, co se mně stalo, že jistě
půjde sekčnímu šéfovi vynadat, neb Sekyra prý je u Pazdery pod
pantoflem.
„Nedělejte si z toho nic, slečno!“ řekl doktor Dvorský. „Dnes
je v celém odboru zvláštní nálada. Já už od sekčního šéfa také
dostal. Jste dítě, že pro to pláčete.“
Pan rada Kopecký mezitím vytáhl mapu z psacího stolu a díval
se na ni, hledaje prstem mé rodiště.
„Pojedete na ty dva svátky domů k mamičce, viďte?“ zeptal se
jakoby nahodile, aby odvedl moje myšlenky jiným směrem, a
začal se pak horlivě dohadovat s doktorem Dvorským o tom, kolik
mi asi maminka napeče buchet.
2. listopadu 1925, pondělí
Sotva jsem si trochu zvykla na své nové oddělení – se sekčním
šéfem Sekyrou nepřijdu takřka do styku a ostatní jsou ke mně
hodní a kolegyně Jindřichová mně nahrazuje Karlu a Evu –, mám
být zase přeložena jinam. Tentokráte do prezidia. A k tomu ještě
tajně, aby to Pazdera nevěděl. Vrchní ředitel mne volal a sdělil
mi, že v prezidiu potřebují nutně sílu. Protože prý tam ale
každého dát nemůže a o mně má dobré reference, rozhodl se pro
mne. Nesmím to prý ale nikomu říci, protože Pazdera by mu
prý dělal těžkosti, neb žádný přednosta to nemá rád, když musí
pořád zapracovávat novou sílu. Teprve až prý to bude všechno
už s prezidiem ujednáno, řeknou to Pazderovi. Přijdou s hotovou
věcí. Proti prezidiu nebude moci Pazdera ničeho podnikat.
Řekl mně, že skládá ve mne všechnu důvěru. Byl ke mně





17
nesmírně vlídný. S takovou tváří jsem ho ještě nikdy neviděla.
Všichni zaměstnanci ho známe jako velice komisního a
nepřístupného člověka. Přímo laskavě se mne zeptal, jestli bych do
prezidia chtěla jít. Přitáhl mne k sobě, jako bych byla malé dítě.
Řekla jsem mu poctivě, že ne. Že už jsem si na devítku zvykla
a že těžko prožívám každou změnu.
„Však vy si zvyknete všude,“ namítl vrchní ředitel.
„Vzpomeňte si jen, jak jste šla nerada ze Sněmovní ulice od pana rady
Kosteleckého, a teď jste v devítce také spokojena. Do prezidia
každého dát nemohu, protože tam mi každého nevezmou.“
Tedy zase znovu. Na schodech jsem se hořce rozplakala. Jak
jsem se cítila sama. Pazderovi, Kopeckému, Dvorskému a Horovi
to nesmím říci. Ba ani kolegyni Jindřichové, aby v devítce
nemohli proti tomu nic podnikat. Vždyť to ale na mně poznají, že
se mi něco stalo, vždyť jsem celá uplakaná.
Není tomu tak dávno, kdy Pazdera poslal za mnou kolegyni
Jindřichovou, aby se mne nenápadně zeptala, jsem-li u nich
spokojena a nežádala-li jsem si snad za přeložení nazpátek do
starého oddělení. Řekla jsem Jindřichové, že se mně u nich líbí.
„Víš,“ řekla Hermína, s kterou si už tykáme a říkáme jménem,
„Pazdera bude velice rád. On myslí, že se ti tady nelíbí a že snad
sis žádala za přeložení nazpátek, protože ve Sněmovní ulici mají
teď najednou nějaký nával práce a pan ministerský rada
Kostelecký tě chce nazpátek. Pazdera mne proto poslal, abych se tě
nenápadně zeptala, jestli tady chceš zůstat, nebo ne, aby věděl,
jak postupovat.“
A teď mám tedy devítku zase opustit, sotva jsem si na ni
zvykla, překonala první potíže a oplakala přechod. Ted, když jsem se
spřátelila s Hermínou, velmi inteligentním děvčetem, a když už
jsem si zvykla na všechny nové referenty i na psací stroje jiných
značek...
„Jo, má zlatá!“ řekl Kořán. „V úřadě to jinak nejde. Co bych
měl říkat teprve já?“
4. listopadu 1925
Když už byla věc hotova a když se to ministerský rada Pazdera
dověděl, že mám jít od nich pryč, chtěl, abych se s ním ráno





18
před nastoupením služby v prezidiu přišla ještě rozloučit. Řekl,
abych se posadila do lenošky, a on sám si sedl k psacímu stolu.
Podepřel si hlavu o ruce a o něčem dlouho a usilovně uvažoval.
Pak vyskočil se židle a řekl: „Pojďte se mnou!“ a poslal mne do
kanceláře doktora Dvorského, který je právě na Slovensku na
nějaké úřední cestě, abych tam prý na něho počkala. Že jde
na vrchního ředitele...
Ale nebylo to nic platno. Proti prezidiu je i Pazdera malý.
Místo toho přišel pro mne za chvíli sám vrchní ředitel a zavedl mne
k sobě do ředitelny.
Divil se naoko hrozně, že pláču. Sliboval mi všechno možné,
říkal, že bude mít na zřeteli vždycky můj prospěch při postupu
a při všem. A vyzdvihoval mi všechny klady a výhody, které
budu mít v prezidiu. Řekl, že upozorní ředitele Janského, mého
příštího představeného, na to, že jsem velice citlivá, aby vzal na
to ohled.
Když jsem tak stála zdrceně na chodbě s uplakanýma očima,
přistoupila ke mně kolegyně Ryšavá z vedlejšího oddělení vedle
devítky. Těšila mne a sama se nakonec také dala do pláče, když
viděla, jak jsem nešťastna. Ona i Jindřichová mi slíbily, že se
každý den ráno budou na mne dívat přes dvůr oknem do prezidia
a budou mi mávat kapesníkem, aby se mi tam tak nestýskalo.
Také pan rada Kopecký prý se na mne bude dívat. Pan adjunkt, co
sedí s Kořánem v kancelářském oddělení, mi poslal po zřízenci
balíček čokolády, aby mne něčím potěšil.
27. listopadu 1925
O pátku se říká, že je nešťastným dnem, ale mně přinesl štěstí.
Jsem už zase nazpátek v devítce. Ministerský rada Pazdera to
přece jen vyběhal. Neříkají tedy o něm marně, že vždycky
provede všechno, co si jednou vezme do hlavy. Proto je také sekční šéf
Sekyra pod pantoflem. Ve skutečnosti je hlavou odboru Pazdera.
Prý mu také lichotilo, jak mně pak řekli druzí, že jsem šla od
nich s pláčem. Proto prý si řekl, že mne za každou cenu dostane
nazpátek. A také k tomu mnoho přispělo to, že s tou novou
dívkou, kterou dostali místo mne, nebyli spokojeni. K ničemu prý ji
nemohli potřebovat. Když prý jí oznámili, že přijde do devítky na





19
mé místo, prohlásila prý, že se zabije. Obilí prý napsala s tvrdým
„ý“, oznamovali mi všichni důležitě. Nebyla zvyklá na diktáty,
poněvadž přišla z výpravny. A možná také, že měla velkou trému.
To napíše člověk ještě horší nesmysly. Ona je celá šťastna, že se
může vrátit do výpravny, a já jsem zase ráda, že mne vrátili do
devítky, kde už jsem zdomácněla.
28. listopadu 1925
Už mám zase jednoduchou frekvenci. Po té se mi nejvíce
stýskalo. V prezidiu je sice o něco větší plat, ale nevyváží to ten pocit
svobody a volna. Přijít domů v osm hodin večer, to se už může jít
rovnou spát. A ráno zalézt opět do té temné komory, když venku
tak svítí slunéčko. Po půl třetí jako by život vymřel v celé budově.
Nikde neslyšet obvyklý klapot kroků po chodbách. Jen tu a tam
se ozve ptáček na dvorku, aby nám připomněl, že je venku jasný
den. Celý den zapadne do moře šedě. Nemáme se nač těšit. A tak
to jde den ze dne...
Dnes už se vrátil doktor Dvorský ze Slovenska. Byl velmi
překvapen, že už jsem zase u nich. Nevěděl o tom.
„Jsem velmi rád,“ řekl, „že vás zase máme. Nejen co se týče
osobního poměru, ale za tu dobu, co zde byla ta nová slečna,
jsem se tolik zarestoval, že nemohu z místa.“ A přátelsky mi
podal ruku. Vycítila jsem z jeho pohledu, že to, co mi říká, není
jen pouhá zdvořilost, ale že je opravdu rád.
Včera mi říkal doktor Hora, ten nejmladší právník v našem
oddělení, že doktor Dvorský na mne velice drží, a že proto bude
mít jistě radost, až se doví, že už jsem zase u nich. Měla jsem
z toho velkou radost, poněvadž mám Dvorského také ráda. Má
velice jemné chování. Také mně imponuje tím, že o své ženě
mluví vždycky hezky a nedělá na manželství různé nevkusné vtipy
jako mnozí jiní referenti. Tady ho každý chválí.
Dole v prezidiu nebyli na mne také zlí, ale přece jen je tam
jiný druh lidí než tady nahoře. Zvláště kolegyně se mi tam
nelíbily, i když byly zdánlivě vlídné. Jakmile z nich některá vyšla na
chodbu, už ty ostatní o ní ošklivě mluvily. Ale do očí k ní byly
velmi milé.





20
17. prosince 1925, čtvrtek
Včera, když jsem seděla doma právě nad svým zápisníkem, abych
si v něm popsala prodlouženou u Chalupy, tj. abych si napsala
o Hlaváčkovi, že tančí jako motýl a že se mi moc líbí, ale že mne
hrozně zklamal, protože celý večer tančil pořád s jinou dívkou
a mne si ani nevšiml, přišla pro mne Josefka, služebné děvče
mé bytné, abych šla ven, že je tam nějaký pán a že by si přál se
mnou mluvit.
Byla jsem užaslá: Sychrava. Můj krajan z Radoňovic a
bankovní úředník v Praze. Dávno jsem ho už neviděla. Byla jsem
překvapena jeho návštěvou. Nikdy mne ještě tímto způsobem
nevyhledal.
Řekl, že se mne jde zeptat, nešla-li bych s ním večer do
Vinohradského divadla na nějakou premiéru...
Jako by mne chtěl osud potěšit v mé opuštěnosti a poslat mi
náhradu za mého partnera v tanečních hodinách Hlaváčka.
Skoro vděčně jsem přijala jeho pozvání.
„Kolik je už hodin?“ zeptal se, prohlížeje si album mé bytné,
které leželo na stole. Řekla jsem, že tři čtvrtě na šest.
„Ne, tolik ještě není,“ řekl trpce. „Je půl šesté. Vím, že mi tím
chcete říci, abych už šel domů.“ A chtěl vstát.
Ujišťovala jsem ho, že to není pravda, že naopak jsem velmi
ráda, že pro mne přišel. Že Hlaváček se mnou netančil, jsem mu
neřekla.
Sychrava je dobrosrdečný hoch a všichni o něm říkají, jak je
hodný ke své matce, ale povahově jsme my dva tak nesmírně
rozdílní. On bere život jako frašku. A je jen o rok starší než já.
Na prvního v měsíci utratí najednou celou gáži za hlouposti a ke
konci měsíce se mu pak nedostane na potřebné věci. Ale je dobrý
kamarád. A konečně, nikdy mi neřekl, že by si mne chtěl vzít
nebo že mne má rád – tak proč bych se trápila pro takové věci.
Do divadla s ním přece mohu jít. Z toho nevyplyne pro mne ani
pro něho žádná známost. On ví, že se mi líbí lépe starší muži,
které možno respektovat v každém směru.





21
31. prosince 1925, Silvestr, čtvrtek
Poslední den v roce. Naše ministerstvo bylo jako na koni. Ve
státních úřadech si všichni velmi potrpí na formality. A Silvestr
je k tomu jako stvořený, aby si lidé odříkávali gratulace jako
růženec. Každý si na to oblékne sváteční šaty, pak roztřídí
jednotlivce podle úředních hodností a bedlivě dbá, aby si to nějak
nepřehodil, aby nešel od nižšího k vyššímu. Navzájem si při tom
měří jeden druhého, kdo má bezvadnější šaty.
Stenografky chodí gratulovat vždycky v houfu kvůli úspoře
času. Po zřízencích jsme totiž největší nuly ve státním úřadě.
A na venkově si lidé myslí, že slečna z ministerstva má něco
společného s Hradem.
„Tak, slečny,“ končili všichni naši nadřízení svůj stereotypně
naučený růženec přání, jako by byli mezi sebou smluveni.
„Hlavně nějakého hezkého chlapce, a abyste se brzy vdaly.“
Podle nich je tedy vrchol štěstí pro ženu: vdát se. A při tom
sami svými manželstvími nám manifestují v praxi opak. Jsme
poválečná generace. A válka nadělala z mužů většinou samé
cyniky. Snad starší muži takoví nejsou. Ale ti jsou už zase zadaní,
protože ti nejsou v našich letech. Kupříkladu mně by se líbil
takový typ muže, jako je doktor Dvorský. Ale takoví muži dnes
už neexistují. Je již deset roků ženat a ještě dnes řekne o své
ženě, že je anděl a že má zlaté srdce. Všechnu harmonii svého
manželství že připisuje jedině její zásluze.
Doktor Dvorský je dobrý a jemný člověk. Pro něho neexistuje
žádné třídění stupínků. Zřízenec je pro něho stejný člověk jako
třeba sekční šéf. A písařka ne placeným strojem, ale dámou.
V očích má hezké světlo, škoda že takoví muži již neexistují.
Mám sentimentální náladu. Jakási vidina pohádkových barev
prolétla mým mozkem. Krásná vidina, ale neskutečná, nemá
smyslu u ní prodlévat. Nemá smyslu dívat se boháčům do oken.
Mám schůzku s Karlou Tomanovou, bývalou kolegyní ze
Sněmovní ulice, s níž stále udržuji styk. Máme se sejít na Můstku
uprostřed největšího hluku pražských ulic. Jsem ráda. Jak člověk
dovede být někdy smuten bez příčiny. Ale venku mne to přejde.
Ovidius: „Přátele si vyhledávej mezi sobě rovnými.“





22
10. ledna 1926, neděle
Cítím zvláštní sváteční vůni ve vzduchu, která prostupuje celou
mou bytostí, jakoby v předvečer Velkého Svátku. Nejsilnější její
závany vycházejí jakoby z úřadu, ale cítím ji všude kolem sebe.
Ať jdu ulicí, nebo ležím doma na divanu. Cosi jako záření
prosvěcuje moji duši. Vznáším se jakoby metr nad zemí a táhne mne
to stále do vyšších prostorů. Projevuje se snad tímto způsobem
v člověku DUŠE?
Věřím opět v duši muže, tak jak jsem v ni věřila ve svém
dětství, když nám maminka čítávala pohádky o princích ušlechtilých
vlastností a slavných bohatýrech. Jaké zázraky dovede tvořit víra.
Vždyť i kapka rosy na kalíšku pryskyřníku, do níž padá odraz
slunečních paprsků, nás může oblažit jako hvězdičky broušených
diamantů, neřekne-li nám nikdo, že je to voda.
Nevím už ani, kdy to bylo, kdy do mého snu padl prvně
květ TUŠENÍ. Bylo to tak sladké, lehounké, něžné a růžové
jako jabloňový květ. V té době jsem se nesmírně ráda dívala
na oblohu. Zdálo se mi, že se mi všechno, celý svět, zjevuje
v novém oděvu. Někdy se mi z těch nových, úchvatných pocitů
až zatočila hlava a zdálo se mně, že padám do bezedných
prostorů. Ale nebyla jsem sama. Kdo to byl se mnou, že mně bylo
tak lehko a sladko, jako kdybych plavala v něčí náruči? Neměl
přece obrysů. Nazvu ho proto Jabloňovým květem. V životě je
tolik dějů a pocitů, pro něž v lidském slovníku marně bychom
hledali výrazu.
Ale DUŠI měl ten Jabloňový květ, třebaže neměl určitých
obrysů. Tenkrát se mne jen lehounce dotkl a zase ulétl. Jen ve
spánku se ke mně někdy vracel a míchal se mi do nejsladších
snů. A nyní se dostavil poprvé ve dne. Není to přelud, ani sen.
Má teď lidskou podobu.
Nevím, čím to je, že doktor Dvorský již po několik dní mi
projevuje zvláštní důvěru. Mluví se mnou o všemožných věcech,
týkajících se jeho nejvnitřnějších zájmů. Jako by mi chtěl naznačit,
že ve mně nevidí jen pouhý stroj, písařku, jako Sekyra a vrchní
ředitel. Je takový taktní a jemný ke všem lidem. Patrně mi chce
nahradit to pokoření od sekčního šéfa Sekyry. Jakási souladná
vlna se dotkla našich srdcí. To když Bůh ladil srdce, dal některým
lidem stejnou tóninu. Ať začnou takoví lidé myslet nebo hovořit





23
o čemkoli, vždycky mají pocit, že ten druhý řekl nebo myslel
vždycky právě to, co on sám měl na jazyku.
Jak musí být jeho žena šťastna. Je jistě velmi dobrá a
inteligentní, když si ji vyvolil. Jejich manželství musí být rájem.
Jak bych si toho vážila, kdybych se mohla setkat v životě
s právě takovým mužem, jako je on. Liší se tolik od všech mužů,
s nimiž jsem se dosud setkala. Nyní teprve chápu a cítím, jak to
musí být krásné, když se sejdou dva lidé, kteří si rozumí, kteří
cestují stejnou zemí. Jak bych byla šťastna, kdybych i já mohla
být jednou milována takovým mužem, jako je on, který mně je
vším tak blízký, jako kdyby se mnou vyšel z jednoho zrna.
On chápe každou mou nevyslovenou myšlenku a je až
úzkostlivě pozorný vůči mně, jako by se stále bál, aby mne něčím neranil.
Žádný odstín v mém obličeji mu neujde.
Oba jsme děti venkova. Oba jsme proto zažili mnoho stejných
dětských dojmů, jež se nám v srdci hluboko zaryly. Oba jsme
prožili celé dny na dvorku a oba jsme přeskakovali potoky v záplavě
blatouchů. Oba známe tajemný šepot venkovské noci promísený
vůni akátů... A klapot pily za rohem od splavu... A hvězdy. V
Praze jsou rozplašeny záplavou věží, světel a komínů. Ale na venkově
jsou jiné, sestoupí až k nám a vypravují nám úžasnou pohádku
o dalekých zemích, kam jenom jejich světlo pronikne. Lidské oko
nestačí na takovou dálku...
On mne vezme k nim na vesnici, kde byl jeho otec
hospodářským správcem. A já mu ukáži tatínkovu zahrádku plnou floxů
a begonií a plnou sladkého angreštu. A ukáži mu i oba chlévky,
zavedu ho k altánku s tatínkem s knihou v ruce na otomanu
a nevynechám ani houpačku u vchodu do zahrádky za naším
domem uprostřed cypřišů.
Jdeme všude spolu ruku v ruce. Zapomínáme na svět kolem
nás, až pak někdo vrzne dveřmi a my se probudíme. Smutně se
usmějeme na sebe a začneme psát.
A druhý den je to stejné. Cítím nové proudění ve svých žilách.
Vím, že to působí paprsky z jeho očí, jimiž oživne každé zmrtvení.
Po každém hovoru s ním mám pocit, jako by se jeho duše
vznášela kolem mne v tisících drobných úlomcích. I doma pak,
když přijdu z kanceláře, cítím stále na své tváři ten jemný dotek
jejích křídel. Či je to obyčejný vánek větru, tou novou vůní
prosycený?





24
Před mými zraky pochodují jasně postavy všech jeho
kamarádů ze studií, které mně tak dovedně namaloval. Někteří z nich
jsou již mrtví, ale on je oživuje vřelými vzpomínkami. Nikdo není
mrtev, na koho se tak vřele vzpomíná.
Mluví se mnou tak prostě a upřímně. Snaží se mi dávat různé
rady pro život, zbudované na vlastních zkušenostech, poněvadž
sám už prošel životem kousek dál. Vážím si jeho rad i jeho
samého jako ničeho jiného na světě.
Řekla jsem si, že nesejdu-li se v životě s právě takovým
mužem, jako je on, že se raději nikdy nevdám. Od té doby, co ho
znám, co jsem počala opět věřit v duši muže, válkou zabitou, jeví
se mi všechno na světě nějak krásné, radostné a účelné. Ne, dnes
bych se už nikdy nemohla spokojit s mužem, jako je Sychrava
nebo Hlaváček nebo všichni ostatní, s nimiž jsem se dosud sešla.
„Škoda,“ řekl včera po krátkém našem rozhovoru, při němž
jsem sledovala každé jeho slovo s napětím jako evangelium, „že
jsme se nepoznali před patnácti lety. Byli bychom se k sobě
dobře hodili a dobře si rozuměli, viďte!?“
Usmála jsem se jeho žertu. Před patnácti lety mi nebylo ještě
ani sedm roků. Jistě by si mne byl tenkrát ani nevšiml. O čem
by se byl také se mnou bavil takový student, který se zajímal
o rusofilství a nosil už cylindr?
Avšak nejen žertem, doopravdy bych ho dovedla milovat,
kdyby byl svobodným, přestože je o 16 roků starší než já, každým
atomem své bytosti. Ale on je ženatý, a proto budu jen zpovzdálí
obdivovat jeho duši. Vždyť mně to stačí. Naprosto se s tím
spokojím. A obdivujeme-li něčí duši, nezáleží přece na tom, je-li to
člověk ženatý nebo svobodný. A může být na tom něco špatného,
obdivovat VELIKOST? Pak by musel jistě nastat zmatek v tom,
co je hřích.
Řekl, že v poslední době se odnášíme našimi filozofickými
rozhovory již do tak nadpozemských výšin, že se mu pak o tom
v noci již i zdá, jak mně něco vypravuje a já jak se při tom na
něho dívám.
„Jsem rád,“ dodal, „že jsem poznal, že existují ještě takové
dívky, jako jste vy. Pochyboval jsem již o tom. Skutečně mám
z toho radost.“





25
12. ledna 1926, úterý
Při posledním našem rozhovoru mně řekl, jestli se někdy vdám,
abych si nikdy nevzala za muže obchodníka, továrníka nebo
sedláka. Že prostředí, v kterém jsme vyrostli, nám vtiskne určitý
druh charakteru, který zůstane na nás lpět po celý život. Člověk
vyšlý z úřednické nebo učitelské rodiny že je daleko přístupnější
ke kultivovanosti citu než člověk z rodiny obchodnické, kde se
soustřeďuje všechno jen na hmotný zisk. „Jsem rád,“ dodal, „že
jsem si vzal ženu skutečně inteligentní. Nikdy bych nebyl šťasten
s nějakou selskou dcerou, jež by projevovala třeba i jen skrytě
a v maličkostech stopy prostředí, z něhož vyšla. Vezměte si proto
i vy za muže raději jen malého úředníka s malou gáží než hmotně
velmi dobře zajištěného člověka, který by vyšel z jiného prostředí
než vy, a který by vám proto nerozuměl.“
Jeho oči byly velmi zamyšleny a smutné, když mně to říkal.
Zdálo se mně, že jeho duše se posadila vedle mé.
Dnes ráno ho bolela hlava. Má patrně nějaké starosti, protože
prý nespal celou noc. Bere si patrně také tak všechno k srdci
jako já.
Říkali jsme si navzájem, jak nepatrné jsou lidské starosti
oproti těm nesmírným prostorám vesmírovým, do nichž i on se
tak rád v noci dívá, když nemůže spát, jako bychom se tím chtěli
nějak potěšit.
Studoval dnes spisy a nějaké zákony. Chtěla jsem tu chvíli
využít a zapsat si rychle několik slov do svého sešitu, který nosím
s sebou stále v aktovce, než mi začne diktovat do stroje. Byl
hluboce zabrán do spisu, že jsem měla za to, že to ani nezpozoruje
a že mohu klidně psát. Avšak on znenadání zdvihl hlavu od spisu
a zeptal se mne:
„Slečno, vy ovládáte znamenitě těsnopis, viďte? Nevím již, kdo
mně to říkal, že prý jste výborná stenografka. A jak pozoruji, vy
stále pro sebe cvičíte. Něco píšete. Stenografujete všechno možné
kvůli cviku, nebo píšete básně?“
Zpozoroval tedy můj sešit, zamrzelo mne. Řekla jsem proto
chvatně, že ne, básně že nepíši.
„Aha,“ řekl pohotově, „tedy deník. Píšete: Včera zde byla
sestra Zdenka a říkala, že Jeníčkovi již leze první zoubek. Včera
pršelo a dnes jsem si koupila klobouk.“





26
Cítila jsem se raněna jeho žertem. Vždyť zlehčuje můj sešit, do
něhož si píši o něm takové veliké věci. Řekla jsem proto chladně,
že takové hlouposti nepíši.
„Četl bych velice rád vaše zápisky,“ prohodil a díval se na
mne zpytavě. „Skutečně velmi by mne to zajímalo. Psal jsem si
kdysi také deník, když jsem byl mladší. Nyní se ale omezuji jen
na takové krátké poznámky jako: Dnes jsem bruslil, první sníh
a podobně.“
Nechtěl tedy můj zápisník zesměšnit! uvažovala jsem. Soudil
jen podle sebe. Naopak tvrdil, že psát si deník je velice prospěšná
věc. Jak jsem si o něm mohla myslet, že by byl tak zlomyslný!
A proč by chtěl tolik vědět, co si píši? Což by ho mohly zajímat
ty spletené provazy mých myšlenek, jež napsáním se mi snáz
urovnají a složí v jasnější obrazy? Jak ráda studuji lidské nitro.
A jak ráda se dívám lidem pokradmu do tváří. Přečtu tam někdy
mnoho věcí, na něž musím pak celý den myslet.
Zavřela jsem sešit a on mi začal diktovat.
13. ledna 1926, středa
Vaše city a slova jsou mně svatými. Cítím posvátné chvění v celé
své bytosti. To proto, že jste mne postavil k oltáři své duše a řekl
prostě: Vezmi si ji.
Vaše důvěra mne povznáší a vážím si jí jako ničeho jiného na
světě. A všechno, co je ve mně nejlepšího, vynaložím k tomu,
abyste nikdy nelitoval důvěry, kterou jste mi dnes projevil. Řekl
jste, že ještě nikomu na světě jste neotevřel své nitro, všechny své
myšlenky a pocity tak jako mně. Že víte instinktem, že mně
můžete důvěřovat! Snad si ani nezasloužím, že o mně tak smýšlíte.
„Obyčejně nás láká všechno nové,“ řekla jsem. „S vlastní
ženou žijete stále; znáte tedy nejenom její dobré stránky, ale i ty
špatné. Kdežto u té nové vidíte jen ty dobré. Blíže ji neznáte.
Avšak kdybyste si ji vyměnil za svoji ženu, brzy vám zevšední
právě tak jako ta prvá. Co vám bylo u ní nového, ztratí na půvabu.
A teprve pozdě pochopíte a poznáte to, co jste ztratil v té první.
Pravou ženu, která vás zná dokonale, která zná nejen vaše dobré
stránky, ale i vaše nedostatky, vám nemůže nahradit žádná jiná
žena. Klid, spokojenost a štěstí trvalé najdeme jen doma.“





27
Pohlédl jste na mne smutně, ale vděčně. Rozuměl jste mi, co
vám říkám, třebaže jsem mluvila jen jakoby všeobecně, právě tak
jako vy.
Byla mezi námi němá shoda, která nám oběma přinesla
ulehčení, uklidnění a posilu. Přísahali jsme si a umlouvali se
beze slova, že ze své krize duševní vyjdeme oba jako lidé čestní
a spravedliví. Že nikdy naše vzpomínky na sebe nebude kalit
vzpomínka nějaká všední, nevkusná. A že vždycky se budeme
moci oba podívat jeho ženě do očí zpříma, bez výčitek svědomí.
Poutají-li nás k sobě nějaké city duševní, které jsme
nevyvolávali, ale které vznikly samy a za které tedy nejsme zodpovědní,
z toho si výčitky dělat nemusíme. Zvolíme si jedině možnou
cestu: přátelský poměr v harmonii duševní.
To jsme si slíbili, viďte, když jste se mne tiše tázal: „Rozuměli
jsme si, slečno, viďte?“
14. ledna 1926
Řekl jste, že jste vypravoval svojí ženě o mně a že ona vyslovila
přání, abyste mne pozval do vaší tenisové společnosti, kterou se
chystáte dát dohromady. Jednal jste správně, že jste jí naznačil
chaos svého srdce. Urovná to trochu vaše rozpory. Nechová tedy
ke mně nenávisti. Vidí za brány všední zdánlivosti. Musí být
velmi inteligentní, jemná a dobrá jako vy. Neznám ji, ale vím, že
ji budu mít ráda, že se vám musí podobat.
Řekl jste, že nemusím mít obavy, že se budu cítit ve vaší
společnosti stísněna proto, že ještě neumím hrát tenis, že budu
začátečnicí. Že sám mne vezmete pod svoji ochranu a všechno že
mne naučíte.
Zdálo se vám dnes o mně. Ptala jsem se co, jestli snad v
souvislosti s tenisem. Ne, něco jiného, řekl jste. Co, to jste mi neřekl
a já jsem se vás na to již neptala.
w w w
„Což vy, slečno,“ řekl jste, „taková mladá dívka a klidná! Vy se
jistě nemůžete cítit nikdy nešťastna.“
Cítila jsem, že ve vaší poznámce je skryto něco více. Připadalo
mi najednou, že kdybych se tvářila šťastně a spokojeně, že bych





28
si tím před vámi zadala, že byste mne považoval za povrchní děv -
če. Ba zdálo se mi, že chcete, abych byla nešťastna, že opakem
bych rozbila ty posvátné sítě, jež se počaly mezi námi rozpřádat.
Sklopila jsem hlavu k zemi v touze, abych mohla to neštěstí
odněkud přivolat.
To zdání smutku vás mělo oklamat. Ano, byla to přetvářka,
ale ne ve špatném smyslu. Představte si, že očekáváte nějakého
vzácného hosta do svého domu. Jistě se budete snažit, abyste
z bytu vymýtil všechno ošklivé, a na stůl položíte jistě květinu.
Snad se i předem zeptáte na jeho vkus.
„Myslíte,“ řekla jsem proto vyčítavě, „že mám-li na povrch
klidnou tvář, proto že musím být vždycky šťastna? Nedávám
každému najevo, co se ve mně děje.“
Nerozuměla jsem sama dobře svojí odpovědi. Mohl jste z ní
tušit, že jsem nešťastna, ale ve skutečnosti tomu tak není.
Naopak, myslím, že jsem ještě nikdy v životě nebyla tak šťastna
jako právě nyní. Život rozvírá přede mnou nové prostory, o nichž
jsem neměla dosud ani tušení, a zdá se mi najednou tak široký
a bohatý. Jsem šťastna, že je tak veliký, že nikdy nedojdu na jeho
konec, neb cosi mně říká, že kdybych chodila sebedéle, budou
vždycky ještě nějaké dveře zavřeny, jež budou stát za otevření.
Ne, nechtěla bych ani, abych mohla nahlédnout do všech
skulin života najednou. Nejkrásnější doba lidského života je doba
HLEDÁNÍ a zvědavého obcházení. Co tajemných dveří stojí ještě
za probádání! Jak se cítím k tomu svěží a silná! Jakou radostí
a blažeností mne to naplňuje: moci procházet tou velkou Boží
dílnou, jejíž stavba je nedozírná.
„Byla jste tedy také nešťastna!?“ řekl jste tiše. „To znamená,
že jste se trápila pro nějakou lásku, poněvadž pro žádnou jinou
věc nemůžeme se tak trápit a žádnou jinou bolest necítíme tak
hluboce jako bolest lásky. Ale to je již dávno. To je již hodně
dávno, viďte, slečno!!?“
Díval jste se na mne s napětím. Cítila jsem váš pohled, ač jsem
byla k vám obrácena zády.
„Ano, to již je velmi dávno!“ řekla jsem schválně hodně klidně.
To proto, abych opravila svoji předchozí odpověď, z níž mohlo
vzniknout ve vás jakési nesprávné tušení. Svědomí bylo na stráži.
Byla jsem v rozpacích sama nad sebou, co vlastně cítím.
Vím jen, že jsem pocítila nesmírnou touhu po tom, abych byla





29
nešťastna, abych tak splynula se smutkem vašich očí, jimiž jste
v mé tváři tak úzkostlivě pátral. Pro člověka, jako jste vy, bych
chtěla trpět a být nešťastna – a já jsem zatím blažena...
„Jste dnes taková smutná, slečno!“ řekl jste tiše, když jste mi
diktoval do stroje. „Přál bych si, abyste byla veselejší.“
Ano, byla jsem smutná. To proto, že jsem si neviděla do duše.
Usmála jsem se schválně lehce a řekla, že se vám to jenom zdá.
Pak jsme se chystali jít domů. Rovnala jsem spisy na stole a vy
jste stál u umývadla.
„Promiňte, slečno,“ řekl jste tiše, provinile, „měl-li jsem k vám
dnes všetečné a nešetrné otázky.“
Pak jsme hledali spolu ještě nějaké spisy. Naše myšlenky se ale
točily kolem bodu jednoho. Vy jste se pak postavil k svému
psacímu stolu. Měla jsem za to, že rovnáte psací potřeby. Za chvíli jste
se ale vrátil znovu ke mně a vaše ruce držely nějaký list. Pohlédla
jsem na něj. „Nehněváte se na mne?“ Stálo tam velkým, zelenou
tužkou napsaným písmem. A nad listem svítily dvě smutné,
horké, smaragdové oči. Upíraly se na mne prosebně...
Zavrtěla jsem hlavou a sklonila se nad evidenční knížku.
w w w
Dokažme oba v praxi, že je proveditelná myšlenka, která se nám
v teorii tolik líbila, a vzpomínky naše, které si na sebe uchováme,
nebude nám nikdy kalit vzpomínka nějaká nevkusná. Jste
gentleman a chápete jistě moje slova.
To bych vám chtěla říci. Připomenout! Ale co? Vždyť jste mi
neřekl ani slova, které bych vám mohla vytknout. A přece cítím,
že by se mělo něco podniknout. Že něco není v pořádku. Bojím
se něčeho. Ale jak to vzít do ruky? Napsat vám to na kousek
papíru a položit na stůl? Ale vždyť jste mi nic neřekl, snad to ani
není pravda. Ne, to nemohu udělat. Ani v tom případě, je-li mé
tušení pravdivé. Vždyť byste poznal z toho, že jsem pochopila,
co znamenal váš kroužek, kterým jste uzavřel naše jména, a tím
bych jen přiblížila to, co chci odvrátit. A přece jednat musím,
dokud je čas.





30
15. ledna 1926, pátek
Nespala jsem celou noc. Nesmírné množství myšlenkových rádců
klepalo na můj mozek i na mé srdce. Otevřela jsem si dveře do
salonu vedle našeho pokojíku, v kterém spím s dcerou mojí
bytné, neb jsem cítila potřebu vzduchu a okno jsem se bála otevřít
kvůli Fanče, abych ji neprobudila. Ale spánek se nedostavil.
Ráno jsem vstala unavená a bledá, ale s pevným odhodláním
v duši. Snáze se uhasí doutnající jiskra než šlehající plameny.
A potmě jsem vytáhla ze skříně dopisní papír.
Josefka, která vařila v kuchyni snídani, sepjala uleknutě ruce.
„Bože, ta slečna Jaruška se ještě ani nemyla, a je již tolik hodin.
A místo aby si pospíšila, dá se do psaní nějakého dopisu. Přijdete
do kanceláře jistě pozdě!“
Co byl pro mne čas? Co znamenalo pro mne přijít pozdě do
kanceláře, když se jednalo o tak nebezpečnou věc, když bylo tolik
v sázce? A začala jsem psát bez nadpisu – neb nevěděla jsem,
jakého užít oslovení – slova, k nimž jsem se poslední dny myslí
stále vracela:
Sokol-Tůma: „Oběť našeho odříkání nahradí nám blaho
lásky.“ – Nemám k Vám žádných výčitek, jen prosbu: Dokažme oba
v praxi, že je proveditelná myšlenka, která se nám v teorii tolik
líbila – a vzpomínky naše, které si na sebe uchováme, nebude
nám kalit nikdy vzpomínka nějaká nevkusná! Jste gentleman
a chápete jistě moje slova. Dala-li jsem Vám snad nějakou
příčinu, pak odpusťte, nestane se tak již nikdy!
A bez podpisu vložila jsem dopis do obálky.
w w w
Bylo ještě šero, když vstoupil do kanceláře. Teď! Teď jeho zrak
se svezl na stůl a zavadil o bílou obálku...
Sebrala jsem rychle nějaký spis ze stolu a vyběhla ze dveří.
Nemohla jsem za nic na světě zůstat v kanceláři při čtení svého
dopisu. Teprve za dlouhou chvíli jsem se vrátila.
Seděl u stolu a měl podepřenu hlavu.
Posadila jsem se ke stroji a začala psát. Tu jsem zaslechla, jak
vstává od stolu, a začala jsem se chvět napětím.
Přistoupil zezadu k mému psacímu stroji a nějaký papír položil
beze slova na můj stroj. Pak jsem ucítila jeho ruku na své, kterou





31
mi slabě stiskl jako k nějakému slibu. Na papíře bylo napsáno
krátce, bez nadpisu:
„Máte pravdu. A odpustíte mi, Jaruško?“
Více nic. Jaruško! Nazval mne křestním jménem. Jak
zvláštním dojmem to působí, třeba je to jen napsáno.
A pak se postavil k oknu a stál tam dlouho, velmi dlouho. Vím,
že měl v očích slzy. Cítila jsem to, ač jsem mu do tváře neviděla...
16. ledna 1926, sobota
Nikdy již nezazáří na mne smaragdy vašich očí. Vyhýbáte se
mému pohledu. Nemohu se ubránit pohnutí, popatřím-li na tu
vaši drahou, těžkými myšlenkami jakoby přetíženou hlavu. Jak
znaveně vypadáte. Je mi to důkazem, že váš vztah ke mně je čistý
a mnohem silnější, než jsem se domnívala. Vidím, že se nejedná
jen o nějaké chvilkové vzplanutí z vaší strany, které ženu spíše
uráží, než těší. Vidím, že násilím umlčujete hlas svého srdce. Jak
jste v mých očích veliký. Jak mohl člověk jako vy ve mně
nepatrné najít zalíbení?
Nesmím se však nechat unést tím sladkým břemenem vašeho
obdivu. Ještě mám sílu k vzchopení. Třebaže jsem o tolik mladší
než vy, cítím instinktem, že jsem rozvážnější než vy, a proto padá
větší odpovědnost na mne v našem vztahu. Když Bůh rozděloval
pohlaví, dal muži pohonné kolo, aby zrychlil chod života, a ženě
kliku, aby to kolo regulovala, aby se nepřekotilo v tom
nesmírném spěchu.
Čím větší bolest a přemáhání vám působí ovládání vlastních
citů ke mně, tím jste mi dražším, tím více si vás vážím. Děkuji
vám za to, že jste nezklamal moji víru ve vaši velikost.
Naše vzpomínky zůstanou tedy neposkvrněny. Vaše city
zůstanou pro mne svatými a budou mi ozařovat celý další život. Na
velikost nikdy nezapomínáme. Budu vám žehnat za to, že jste
mi naznačil vznešenost lásky. Jak velký hřích mají muži, kteří
ukazují ženám jen její všednost.
Což to nebude také krásné, budeme-li žít vedle sebe v
poměru pouze přátelském? Proč bychom se tak nemohli cítit stejně
šťastnými? Vždyť duše naše mohou být spjaty neustále, i když
hmotně nemůžeme být pospolu.





32
Jak mne hřejí vaše slova, když třeba řeknete: „Slečno, je
jedenáct hodin. Ještě jste nejedla.“ Nedíváte se při tom na mne.
A přece všechno víte. Jste tak starostlivý vůči mně, každou
maličkostí to projevujete. Z každého vašeho slova cítím, že na mne
myslíte neustále. Vaše péče mne hladí jako hedvábná ruka. Jsem
blažena neznámým smutkem.
18. ledna 1926, pondělí
Marie Baškircevová: „Miluji ho, a proto trpím. Vezměte mně toto
utrpení, a budu tisíckrát nešťastnější.“
Zvláštním jasem je naplněna moje duše. I vy jste vyrovnán
a kliden. Čtu to z vaší tváře. Vidíte, můžeme nyní zase klidně
spát. Nejsme takto mnohem šťastnějšími, než bychom byli bývali,
kdybychom byli překročili hranice vytčené nám svědomím? Pro
lidi, jako jsme my dva, by se bylo nevyhnutelně takové štěstí, při
němž bychom byli nedbali povinnosti, brzy proměnilo v trýzeň.
Nesnesl byste toho vy ani já, aby kvůli nám trpěla osoba třetí.
Nejevíte již ani tu velkou roztržitost při vyřizování spisů. Byla
jsem velmi postrašena, když jste mi diktoval bez souvislosti,
nemoha se soustředit na žádnou větu. A pořád jste trpěl bolestí
hlavy. I to již pominulo. Přinesla jsem vám dnes do kanceláře
francovku, abyste si jí potřel spánky.
Řekl jste, že je vám velice milá moje pozornost, a byl jste tolik
vděčný, jako kdybych vám byla kdovíco prokázala. Řekl jste, že
jsem tolik hodná, že jste si to ani nemyslel. Francovku jste ale
nepřijal. Řekl jste, že vaše bolest hlavy již trochu pominula. Ale
ty bolesti že by byla stejně nezhojila žádná mast na světě.
„Je již zase všechno dobře, viďte, slečno?“ zeptal jste se tiše.
„Totiž alespoň tak dobře, že již není třeba žádného zákroku.“
Dobojoval jste tedy svůj vnitřní boj a zvítězil sám nad sebou.
A dnes se zase prvně dostavil náš starý, nenucený poměr.
Díváme se zase jeden druhému zpříma do očí. Nevyhýbáme se
rozpačitě svým pohledům a také již tu a tam zapředeme spolu
i nějakou rozmluvu.
Žár vašich očí již pohasl, ale zato nabyly vaše oči nádechu tak
smutného a zamyšleného, že vedou ještě hlouběji do duše. Chtěla
bych se u nich modlit jako u oltáře.





33
Žádný muž na světě se na mne ještě tak nedíval jako vy. Nikdy
jste se na mne nedíval jako muž na ženu a to vám nikdy
nezapomenu. Cítíte příbuznost našich povah. Nic jiného vás ke mně
nepoutá. Ve vašich očích jsem nikdy nezahlédla ani trochu flirtu.





34





35
II
ROz Jímání
Dopis
1929–1931
(pětadvacetiletá až sedmadvacetiletá)
Potřebuji, aby můj život byl neustálá láska.
Potřebuji buď dokonalé samoty, nebo dokonalé sympatie.
DisRaeLi





36





37
Budeš-li jednou číst tyto řádky, pak setři ze své tváře stopy
dlouhých let a buď zas takovým, jakým jsem Tě znala.
Jen tak můžeš rozumět všemu, co jsem Ti zde psala.
19. listopadu 1929
Jak je tomu dávno, Viktore, od onoho dne, který zůstane napsán
černým písmem v kalendáři mého života. U data 4. května 1928
mám stručnou poznámku: S Hermínou v nemocnici. Nic více.
A přece ten den způsobil takový převrat v našem vztahu. Snad to
řídil všechno OSUD ve své prozíravosti. A Tys myslel, že já sama.
Kolik probdělých nocí od onoho dne uplynulo, kdy zhasla pro
mne navždy smaragdová světla Tvých očí. Zemřel jsi pro mne.
Tak jsem si to alespoň říkala. A pak jsem se dlouho bez světel
Tvých očí potácela jako ve tmě. Nic mne netěšilo, nic nezajímalo.
Chodila jsem kolem všeho jako slepá. Jak může vidět slepý západ
slunce, večerní červánky, sametové barvy květin nebo kovový
lesk křídel malinkého broučka?
A život běží klidně dál. Neohlíží se, co svými kroky v
některých srdcích pošlapal.
Ty i já jsme se přizpůsobili během doby jeho toku. Ani my se
nesmíme mnoho ohlížet, neb zahledíme-li se někam zpět do těch
hlubokých vod minulosti, tam někam ke dnu, spatříme místy
prudké víry, které hrozí nás opět strhnout do své moci. Klidu,
Viktore, je nám oběma nejvíce zapotřebí. Nenechme si ho již
nikdy nikým brát!
Zdálo se mi dnes v noci o Tobě. Byl to tak živý sen, že mám
pocit, jako by přecházel do skutečnosti. Stál jsi těsně vedle mne,
takže jsem cítila při rozmluvě s Tebou i Tvůj dech na své tváři.
Na každou svoji otázku slyšela jsem zřetelně Tvoji odpověď. Tvé
oči se na mne dívaly tak vlídně a chápavě, jako by četly všechno
na dně mojí duše. Byla jsem šťastna, že jsi u mne, a pohnutím
mi stékaly slzy po tvářích. Ale i skrz slzy viděla jsem ten zlatový
odraz ve Tvých očích plný tepla, věrnosti a oddanosti, který jsem
v žádných jiných očích nikdy nezahlédla. Tys to ani sám nevěděl,
co Ti dala příroda do očí...






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.