načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V samotách duše -- Deníky z let 1925 až 1954 - Jaroslava Lukavská

V samotách duše -- Deníky z let 1925 až 1954

Elektronická kniha: V samotách duše -- Deníky z let 1925 až 1954
Autor:

Rukopis této knihy byl nalezen teprve nedávno v pozůstalosti jedné pražské rodiny. Jeho autorka, vystupující pod pseudonymem Jaroslava Lukavská, jej připravila ve formě strojopisu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 379
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0918-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rukopis této knihy byl nalezen teprve nedávno v pozůstalosti jedné pražské rodiny. Jeho autorka, vystupující pod pseudonymem Jaroslava Lukavská, jej připravila ve formě strojopisu pravděpodobně v polovině padesátých let, a to na základě svých deníkových záznamů z let 1925 až 1954, které zachycují období od jejích jedenadvaceti do padesáti let. Autentická životní zpověď vzdělané a inteligentní ženy je dramatickou četbou, v níž se prolínají roviny jejího intimního života se společenskými a politickými událostmi dané doby. Množství postav a uzavřených příběhů dodává rukopisu charakter románu – o hledání a pozbývání lásky, o nacházení pravých hodnot, jež by obstály v proudu času. Kniha je zároveň bezprostředním svědectvím o pohnuté a tragické době.

V prvním dílu (1925–1926) je hlavní hrdinka ve svých jedenadvaceti letech přeložena v rámci svého zaměstnání na ministerstvu zahraničí na jiné oddělení. Zapisuje si zprvu dojmy ze zaměstnání, z kolegyň, popisuje atmosféru doby, ale posléze se její zápisky začnou věnovat jedinému tématu: silné a nezvladatelné náklonnosti, kterou k sobě začnou pociťovat s ženatým kolegou. Ve druhém dílu, zachycujícím léta 1929–1931, se hlavní hrdinka vyrovnává s tímto vztahem a pokouší se překonat své citové zmatky a morální rozpory. Třetí díl (1932–1933) se odehrává ve znamení nového vztahu. Hrdinka se ve svých sedmadvaceti letech seznamuje s mužem, jenž je poznamenán traumatickými zkušenostmi vojáka světové války. Po delším váhání s ním vstupuje do manželství; to však po několika letech nečekaně tragicky končí.

Čtvrtý a nejrozsáhlejší díl vymezují léta 1937 až 1954. Těžiště vyprávění tvoří dramatické události, jako je mnichovská krize, dění za druhé republiky, pronásledování Židů, nacistický teror, heydrichiáda a Pražské povstání. Složité a bolestné jsou však nadále i autorčiny osobní vztahy. Nakonec překoná válečné útrapy i komunistické ústrky po roce 1948 a díky svým jazykovým schopnostem si udrží dobré zaměstnání. Na závěr rukopisu, v době dovršení padesáti let, provádí bilanci svého života, jakož i rekapitulaci osudů dalších postav a pokouší se odlišit, co je v životě hodnotné, trvalé a co pomíjivé.

Jaroslava Lukavská (pseudonym, *14. 2. 1904) nastoupila po maturitě jako písařka a stenografka na ministerstvu zahraničí, odkud musela v důsledku tehdejších zákonů odejít po sňatku počátkem třicátých let. Během okupace vystřídala různá zaměstnání, po roce 1945 pracovala v „zahraničním odboru zdravotnického sektoru velké instituce“, kde mohla uplatnit mj. svou znalost cizích jazyků. Jak je zřejmé z jejích zápisků, byla vášnivou čtenářkou, vedle české a světové beletrie četla i mnohé filozofické autory. O jejích dalších osudech po roce 1954 mnoho nevíme a neznámé je i datum jejího úmrtí.

(deníky z let 1925 až 1954)

Předmětná hesla
Lukavská, Jaroslava, 1904-
* 20. století
* 1925-1954
Publicistky -- Česko -- 20. stol.
Státní úředníci -- Česko -- 20. stol.
Zařazeno v kategoriích
Jaroslava Lukavská - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Jaroslava Lukavská

V samotách duše

Deníky z let 1925 až 1954

Eroika


4


5

Jaroslava Lukavská

V samotách duše

Deníky z let 1925 až 1954

Eroika


6

© Jaroslava Lukavská c/o Jindřich Šachl, 2013

© Eroika, 2013

ISBN 978-80-87409-18-3


7

Náležíme k vyvoleným;

obdrželi jsme znak nesmrtelnosti: poezii a lásku.

Liszt


8


9

I

JABLOŇOVÝ KVĚT

Hledání

1925–1926

(jedenadvacetiletá)

Láska znamená někoho, s kým chceš zestárnout.

R emaRque


10


11

Řekl jsi mi kdysi v našich dlouhých hovorech,

že každý člověk, i ten největší cynik na světě,

má aspoň jednu vzpomínku, která mu je svatou.

Praha 19. června 1925, pátek

Přeložení. Zasáhlo mne to jako blesk z nebe. Když bylo v těchto

dnech vydáno nařízení o restrikci zaměstnanců ve státníchúřadech, ani ve snu mne nenapadlo, že dojde řada i na mne.

Od svých sedmnácti let jsem byla stále v jednom odborunašeho ministerstva, který byl odpojen do jiné budovy od našeho centrálního úřadu, s nímž jsme nepřišli takřka do styku. Pro mne to proto znamenalo přechod do Nové země, o níž jsemnevěděla ničeho.

Vrchní ředitel z centrálního úřadu našeho ministerstva přišel osobně k mému představenému, aby s ním projednal mépřeložení, a pak si mne zavolal, aby mi oznámil, že pomoc v devítce potřebují ihned.

Byla jsem jako zkamenělá, a protože jsem se bála, abych se nerozplakala, sbalila jsem si honem sešit na stenogram, gumu, tužku, housku na svačinu a starý svetr ze skříně. Svéhonejvěrnějšího druha, svůj psací stroj, který mně přirostl k srdci, jsem si s sebou vzít nemohla. Přejela jsem naposled pohledem jeho klávesnici, na niž mně padlo několik slzí. Rozloučit se spředstaveným, všemi referenty, zřízenci a třemi kolegyněmi, uprostřed nichž jsem prožila tři krásná, bezstarostná léta, v upřímném přátelství, jsem nemohla.

Vrchní ředitel asi pozoroval, co se ve mně děje. Ujišťoval mne proto, že v mém novém oddělení jsou všichni moc hodní, že tam budu jen krátký čas po čas dovolených a pak že se zase vrátím na staré místo. Cítila jsem ale dobře, že to je lež.

Sdělil mi ještě, že pan ministerský rada Kostelecký,přednosta mého dosavadního oddělení, ho prosil, aby mi to přeložení oznámil sám, on že nemůže. Nechtěl prý mne dát pryč, ale je prý jednou vydán restrikční zákon a on, vrchní ředitel, ho musí provádět.

Kdyby už aspoň šel, myslela jsem si. Kdyby šel.

Když konečně odešel, přehodila jsem přes sebe v rychlostikabát, a aniž bych se byla s někým rozloučila, vyběhla jsem rychle

z kanceláře, jako bych šla třeba na poštu s dopisem. Loučení,

zejména s děvčaty, by mně bylo utrhlo srdce.

Nedovedla jsem si to jaksi v hlavě srovnat, že život v kanceláři

nemohu slučovat s životem v kruhu rodiny, že jsem jen placená

síla. Prvně jsem pocítila studený dotek života.

Marně jsem si říkala, že přece už nejsem žádná školačka. Nic nepomohlo. Slzy se nedaly zastavit žádným zaklínadlem.

Ještěže bydlím na Starém Městě v Mikulášské třídě. Nemám to proto na Hrad daleko a mohu si odskočit domů umýt oči, abych tam nepřišla tak uplakaná. Co by si o mně asi pomyslili?

Nevěděla jsem, že mezitím, co jsem si myla doma oči, můj nastávající představený, ministerský rada Pazdera, již několikrát pro mne telefonoval do Sněmovní ulice, kde jsem. Řekli mu vždycky, že na cestě. Voda mně mnoho nepomohla. Měla jsem oči celé opuchlé. Marně mne těšila dobrosrdečně služebná dívka mé bytné, Josefka.

Později jsem se dověděla i to, že ministerský rada Pazdera se telefonicky vyptával v mém starém oddělení, „je-li ta nová slečna, co mu posílají, hezká“. Naštěstí jsem o tom nevěděla. To by mne bylo dorazilo.

Po cestě po Starých zámeckých schodech jsem si v duchu stále opakovala jako růženec slova Elišky Krásnohorské, která se mně odněkud v mysli vybavila: „Osud můj má sladké, temné oči – a s ním válčit nikdy nebudu.“ Ale ani to mi nepomohlo od slzí.

Pak jsem zahlédla na schodech žebráka. Snad mi almužna ulehčí, vyjednávala jsem s Bohem. Maminka přece říká, ževždycky, když nám je zle, máme pomoci někomu, komu je ještě hůře než nám, to že nám nejlépe pomůže od našeho zoufalství. Ale ani voda, ani Eliška Krásnohorská, ba ani almužna žebrákovi nebyla s to zaplašit moji hrůzu z nového prostředí, z cizích lidí.

Teprve teď jsem se loučila v duchu s Karlou a Evou, jimž jsem nepodala ani ruku. Nepodala jsem ji ani panu radoviTurnovskému, který byl ke mně vždycky takový hodný a snažil se vždycky upřímně jednat se mnou tak, abych se ho nebála. Přišla jsem k nim v sedmnácti letech přímo z venkova, velmi plachá anemotorná. Jednal se mnou proto někdy jako se školačkou.


13

Představit se do devítky jsem přišla s opuchlýma očima.Myslím, že jsem ministerskému radovi Pazderovi ani nic neřekla, jen jsem po zaklepání otevřela a zůstala stát u dveří jako hromádka neštěstí.

Pazdera mne přijal vlídně a srdečně. Řekl, že jsem mu byla doporučena, že o mně slyšel jen samou chválu. Nabídl mi svoji skříň na odložení klobouku a pláště, než prý mne všudepředstaví. Byla jich řada. Pletu si jednoho pro druhého. A to ještě nejsou všichni. Doktor Dvorský, kterému budu hlavně přidělena, je prý ještě na dovolené. Zatím si mám proto sednout na místo kolegyně Jindřichové, která je také ještě na dovolené.

V kancelářském oddělení svého nového odboru jsem se sešla s kolegou Kořánem, který byl dříve se mnou v mém starémoddělení ve Sněmovní ulici. Byla jsem šťastna, že alespoň někoho v devítce znám už z dřívější doby. Ptala jsem se ho, jaký je ten referent, kterému mám být přidělena. Velmi ho chválil, že je to skutečně moc hodný člověk, abych se ho vůbec nebála. A když jsem se ptala na ministerského radu Pazderu, pokrčil rameny, usmál se nějak záhadně a neřekl nic.

Teď právě, co to píši, je brzy ráno. Můj prozatímní referent ještě nepřišel, jsem zde sama, a proto využívám té chvíle pro svůj zápisník, který s sebou všude nosím.

Je zde překrásná vyhlídka na Prahu z těchto vysokopoložených oken. Mám otevřené okno. Ale cítím se zde tak opuštěna mezi samými cizími lidmi. Ráno jsem se nemohla vyznat ve zdejší budově. Chodby jsou tu tak točité a komplikované, že jsem úplně zabloudila.

Teď právě přišel můj nový referent, pan rada Kopecký, ale něco telefonuje, takže mám ještě chvilku času pro sebe. Snad si toho nepovšimne, že si něco píši. Zdá se to být dobrý a srdečný člověk. Když přišel teď do kanceláře, povídal: „Tak mne po cestě dohonil pan ministerský rada Kostelecký z vašeho staréhooddělení a řekl mi: ‚Počkejte, pane doktore, zrovna tu nejhodnější slečnu jste nám vzali!‘“

Cítila jsem v duchu vděčnost k panu radovi Kosteleckému. Ač jsem se s ním ani nerozloučila, chtěl mi ulehčit začátek.

Všichni mne tady ujišťují, že se mně u nich bude také líbit. Snad že jsem přišla taková uplakaná.

Jen mně je divné, že se každý tak tajemně a záhadně usměje, ptám-li se na ministerského radu Pazderu, jaký je. Kolegyně Půlpánová, s kterou se znám také už z dřívějška, protože jsmenastupovali službu spolu stejný den, řekla mi po straně, že je „šus“ a že se o něm říká, že je nenormální. Ale to mi jen zašeptala, aby to nikdo neslyšel. Nevím, co tím myslela. Snad mu všichni křivdí. Ke mně se chová velice vlídně a přátelsky. Byl se na mne už asi dvakrát podívat, aby se přesvědčil, jak se mi pracuje, zda jsem spokojena. Ale byla bych raději, kdyby mne nechalisamotnou a nechodili mne pořád zvědavě okukovat.

Nemohu si pořád ještě zvyknout na tu myšlenku, že už nejsem

ve Sněmovní ulici. Tak těžko se loučím s lidmi, na které sizvyknu, a tak těžko prožívám každou životní změnu.

25. června 1925

V nynějším mém odboru mají podivného sekčního šéfa. Každýsice říká, že je pod pantoflem, že kápo odboru je ministerský rada

Pazdera, ale přece jen se s jeho jsoucností musí počítat.

Sekční šéf Mareš ze Sněmovní ulice byl noblesní člověk.

Skromný, tichý. Měla jsem proto představu, že všichni sekční

šéfové jsou takoví. Ale jak jsem se zklamala!

Byla jsem dnes ráno na diktátě u doktora Kopeckého, aprotože právě studoval nějaký spis, využila jsem té chvíle, abych se

zatím podívala na Prahu, na ten kouzelný obraz, který senaskýtá z vysoko položených oken Hradu, a postavila jsem se proto

k oknu.

Dveře stále vrzaly, jak pořád někdo chodil sem a tam.Obyčejně nějaký zřízenec, který položil na stůl nějakou knihu nebo

obálku a hned zase odešel. Neotáčela jsem se proto na každé

zavrznutí dveří, to bych byla musela mít pořád hlavu vzadu, a já

jsem chtěla přece vidět pod sebou tu pohádku moře věží...

Jedno takové nepovšimnuté vrznutí dveří se mi všaknevyplatilo. To když vstoupil sekční šéf Sekyra.

Asi za hodinu po tomto vrznutí dveří, když jsem byla zabrána

plnou parou do práce, zazvonil telefon. Kopecký vzal do ruky

sluchátko a vzápětí udiveně řekl: „Máte jít k sekčnímu šéfovi

Sekyrovi. Vzkazuje pro vás!“

Šla jsem klidně v domnění, že mi chce dát nějakou práci.


15

Hned však, jakmile jsem vstoupila do dveří, věděla jsem, že je

zle. Tvář sekčního šéfa Sekyry byla stažena zlověstnou grimasou.

Oslovil mne studeně sdělením, že něco takového se mu ještě nikdy nestalo, aby byl písařkou přehlížen. Je zvyklý, kdyžvstouí do dveří, aby se mu řeklo aspoň dobré jitro. Já však jsem se k němu otočila zády.

Stála jsem ohromena. Vždyť jsem se přece k nikomu neotáčela zády, vždyť jsem se dívala jen na kouzelnou pohádku pražských věží. Jak mu to mohu vykládat, když je tak zlý, když by tonepochopil. Když on je sekčním šéfem, nejvyšším v odboru, a já jen písařkou.

Sevřelo se mi hrdlo pod tíhou křivdy. Což můžeme někoho urazit, když jsme neměli žádného zlého úmyslu, když se to stalo zcela nevědomky?

Pocítila jsem náhle, jak je svět zlý a studený, a připadala jsem si náhle v devítce sama, obklopena samými nepřáteli. Srdce se mi rozbušilo.

Kdybych se byla alespoň omluvila, byla bych tím snad trochu uhladila hroty nepřátelského postoje sekčního šéfa vůči mně, ale mně chyběla celý život výmluvnost, což si někteří lidé chybně vykládají. Vím, že tento rys mé povahy bude mým neštěstím, ale taková jsem se již narodila. Hrdlo se mi sevře, srdce rozbuší a já mlčím.

Vyšla jsem na chodbu. Po chodbě chodily strany a mne pálilo ve spáncích a do očí se mi draly slzy. Musela jsem se proto vrátit do kanceláře k doktoru Kopeckému.

Kopecký pozvedl hlavu a upřel na mne udivený pohled. Snad jsem vypadala velmi rozrušeně. Když jsem mu svěřila důvod, proč mne sekční šéf volal, nechtěl tomu věřit, neb sám bylnáhodou při tom, když sekční šéf vstoupil, a viděl proto sám nejlépe, že z mé strany v tom nebylo žádné schválnosti. Pak se tomu smál a na vysvětlenou dodal: „Víte, pan sekční šéf mívá někdy takové nálady. Ale jinak není zlý.“

Začala jsem schválně psát na stroji, aby doktor Kopeckýneviděl, že pláču. Jak mne může člověk, kterému jsem ničímneublížila, tak nenávidět?!

Teprve když k nám přišel do kanceláře doktor Dvorský, který se právě vrátil z dovolené a něco se mne ptal, poznali oba, že pláču.

Doktor Dvorský se tázavě a nechápavě podíval na doktora

Kopeckého. Ten mu vysvětlil, co se stalo.

Oběma to přišlo najednou velmi k smíchu. Vysvětlovali mi, že

sekční šéf Sekyra si na sobě velmi zakládá a že je trochu ješitný.

Nesnese prý, aby ho nějaká slečna přehlížela, zvláště je-li nová.

Pak prý také podléhá různým náladám a to prý vždy nejvíce

odnese chudák Kořán z kancelářského oddělení našeho odboru.

Oba mně říkali, že prý by je to velice mrzelo, kdybych kvůli této

příhodě zanevřela na celé jejich oddělení. Bojí prý se, že se mi

teď nebude u nich líbit. Doktor Dvorský ještě dodal, že kdyby

to řekl ministerskému radovi Pazderovi, co se mně stalo, že jistě

půjde sekčnímu šéfovi vynadat, neb Sekyra prý je u Pazdery pod

pantoflem.

„Nedělejte si z toho nic, slečno!“ řekl doktor Dvorský. „Dnes

je v celém odboru zvláštní nálada. Já už od sekčního šéfa také

dostal. Jste dítě, že pro to pláčete.“

Pan rada Kopecký mezitím vytáhl mapu z psacího stolu a díval

se na ni, hledaje prstem mé rodiště.

„Pojedete na ty dva svátky domů k mamičce, viďte?“ zeptal se

jakoby nahodile, aby odvedl moje myšlenky jiným směrem, azačal se pak horlivě dohadovat s doktorem Dvorským o tom, kolik

mi asi maminka napeče buchet.

2. listopadu 1925, pondělí

Sotva jsem si trochu zvykla na své nové oddělení – se sekčním

šéfem Sekyrou nepřijdu takřka do styku a ostatní jsou ke mně

hodní a kolegyně Jindřichová mně nahrazuje Karlu a Evu –, mám

být zase přeložena jinam. Tentokráte do prezidia. A k tomu ještě

tajně, aby to Pazdera nevěděl. Vrchní ředitel mne volal a sdělil

mi, že v prezidiu potřebují nutně sílu. Protože prý tam alekaždého dát nemůže a o mně má dobré reference, rozhodl se pro

mne. Nesmím to prý ale nikomu říci, protože Pazdera by mu

prý dělal těžkosti, neb žádný přednosta to nemá rád, když musí

pořád zapracovávat novou sílu. Teprve až prý to bude všechno

už s prezidiem ujednáno, řeknou to Pazderovi. Přijdou s hotovou

věcí. Proti prezidiu nebude moci Pazdera ničeho podnikat.

Řekl mně, že skládá ve mne všechnu důvěru. Byl ke mně


17

nesmírně vlídný. S takovou tváří jsem ho ještě nikdy neviděla.

Všichni zaměstnanci ho známe jako velice komisního anepřístupného člověka. Přímo laskavě se mne zeptal, jestli bych do

prezidia chtěla jít. Přitáhl mne k sobě, jako bych byla malé dítě.

Řekla jsem mu poctivě, že ne. Že už jsem si na devítku zvykla a že těžko prožívám každou změnu.

„Však vy si zvyknete všude,“ namítl vrchní ředitel.„Vzpomeňte si jen, jak jste šla nerada ze Sněmovní ulice od pana rady Kosteleckého, a teď jste v devítce také spokojena. Do prezidia každého dát nemohu, protože tam mi každého nevezmou.“

Tedy zase znovu. Na schodech jsem se hořce rozplakala. Jak jsem se cítila sama. Pazderovi, Kopeckému, Dvorskému a Horovi to nesmím říci. Ba ani kolegyni Jindřichové, aby v devítcenemohli proti tomu nic podnikat. Vždyť to ale na mně poznají, že se mi něco stalo, vždyť jsem celá uplakaná.

Není tomu tak dávno, kdy Pazdera poslal za mnou kolegyni Jindřichovou, aby se mne nenápadně zeptala, jsem-li u nich spokojena a nežádala-li jsem si snad za přeložení nazpátek do starého oddělení. Řekla jsem Jindřichové, že se mně u nich líbí.

„Víš,“ řekla Hermína, s kterou si už tykáme a říkáme jménem, „Pazdera bude velice rád. On myslí, že se ti tady nelíbí a že snad sis žádala za přeložení nazpátek, protože ve Sněmovní ulici mají teď najednou nějaký nával práce a pan ministerský radaKostelecký tě chce nazpátek. Pazdera mne proto poslal, abych se tě nenápadně zeptala, jestli tady chceš zůstat, nebo ne, aby věděl, jak postupovat.“

A teď mám tedy devítku zase opustit, sotva jsem si na nizvykla, překonala první potíže a oplakala přechod. Ted, když jsem se spřátelila s Hermínou, velmi inteligentním děvčetem, a když už jsem si zvykla na všechny nové referenty i na psací stroje jiných značek...

„Jo, má zlatá!“ řekl Kořán. „V úřadě to jinak nejde. Co bych měl říkat teprve já?“

4. listopadu 1925

Když už byla věc hotova a když se to ministerský rada Pazdera

dověděl, že mám jít od nich pryč, chtěl, abych se s ním ráno


18

před nastoupením služby v prezidiu přišla ještě rozloučit. Řekl,

abych se posadila do lenošky, a on sám si sedl k psacímu stolu.

Podepřel si hlavu o ruce a o něčem dlouho a usilovně uvažoval.

Pak vyskočil se židle a řekl: „Pojďte se mnou!“ a poslal mne do

kanceláře doktora Dvorského, který je právě na Slovensku na

nějaké úřední cestě, abych tam prý na něho počkala. Že jde

na vrchního ředitele...

Ale nebylo to nic platno. Proti prezidiu je i Pazdera malý.Místo toho přišel pro mne za chvíli sám vrchní ředitel a zavedl mne k sobě do ředitelny.

Divil se naoko hrozně, že pláču. Sliboval mi všechno možné, říkal, že bude mít na zřeteli vždycky můj prospěch při postupu a při všem. A vyzdvihoval mi všechny klady a výhody, které budu mít v prezidiu. Řekl, že upozorní ředitele Janského, mého příštího představeného, na to, že jsem velice citlivá, aby vzal na to ohled.

Když jsem tak stála zdrceně na chodbě s uplakanýma očima, přistoupila ke mně kolegyně Ryšavá z vedlejšího oddělení vedle devítky. Těšila mne a sama se nakonec také dala do pláče, když viděla, jak jsem nešťastna. Ona i Jindřichová mi slíbily, že se každý den ráno budou na mne dívat přes dvůr oknem do prezidia a budou mi mávat kapesníkem, aby se mi tam tak nestýskalo.Také pan rada Kopecký prý se na mne bude dívat. Pan adjunkt, co sedí s Kořánem v kancelářském oddělení, mi poslal po zřízenci balíček čokolády, aby mne něčím potěšil.

27. listopadu 1925

O pátku se říká, že je nešťastným dnem, ale mně přinesl štěstí.

Jsem už zase nazpátek v devítce. Ministerský rada Pazdera to

přece jen vyběhal. Neříkají tedy o něm marně, že vždyckyprovede všechno, co si jednou vezme do hlavy. Proto je také sekční šéf

Sekyra pod pantoflem. Ve skutečnosti je hlavou odboru Pazdera.

Prý mu také lichotilo, jak mně pak řekli druzí, že jsem šla od

nich s pláčem. Proto prý si řekl, že mne za každou cenu dostane

nazpátek. A také k tomu mnoho přispělo to, že s tou novoudívkou, kterou dostali místo mne, nebyli spokojeni. K ničemu prý ji

nemohli potřebovat. Když prý jí oznámili, že přijde do devítky na


19

mé místo, prohlásila prý, že se zabije. Obilí prý napsala s tvrdým

„ý“, oznamovali mi všichni důležitě. Nebyla zvyklá na diktáty,

poněvadž přišla z výpravny. A možná také, že měla velkou trému.

To napíše člověk ještě horší nesmysly. Ona je celá šťastna, že se

může vrátit do výpravny, a já jsem zase ráda, že mne vrátili do

devítky, kde už jsem zdomácněla.

28. listopadu 1925

Už mám zase jednoduchou frekvenci. Po té se mi nejvícestýskalo. V prezidiu je sice o něco větší plat, ale nevyváží to ten pocit

svobody a volna. Přijít domů v osm hodin večer, to se už může jít

rovnou spát. A ráno zalézt opět do té temné komory, když venku

tak svítí slunéčko. Po půl třetí jako by život vymřel v celé budově.

Nikde neslyšet obvyklý klapot kroků po chodbách. Jen tu a tam

se ozve ptáček na dvorku, aby nám připomněl, že je venku jasný

den. Celý den zapadne do moře šedě. Nemáme se nač těšit. A tak

to jde den ze dne...

Dnes už se vrátil doktor Dvorský ze Slovenska. Byl velmipřekvapen, že už jsem zase u nich. Nevěděl o tom.

„Jsem velmi rád,“ řekl, „že vás zase máme. Nejen co se týče osobního poměru, ale za tu dobu, co zde byla ta nová slečna, jsem se tolik zarestoval, že nemohu z místa.“ A přátelsky mi podal ruku. Vycítila jsem z jeho pohledu, že to, co mi říká, není jen pouhá zdvořilost, ale že je opravdu rád.

Včera mi říkal doktor Hora, ten nejmladší právník v našem oddělení, že doktor Dvorský na mne velice drží, a že proto bude mít jistě radost, až se doví, že už jsem zase u nich. Měla jsem z toho velkou radost, poněvadž mám Dvorského také ráda. Má velice jemné chování. Také mně imponuje tím, že o své ženěmluví vždycky hezky a nedělá na manželství různé nevkusné vtipy jako mnozí jiní referenti. Tady ho každý chválí.

Dole v prezidiu nebyli na mne také zlí, ale přece jen je tam jiný druh lidí než tady nahoře. Zvláště kolegyně se mi tamnelíbily, i když byly zdánlivě vlídné. Jakmile z nich některá vyšla na chodbu, už ty ostatní o ní ošklivě mluvily. Ale do očí k ní byly velmi milé.

17. prosince 1925, čtvrtek

Včera, když jsem seděla doma právě nad svým zápisníkem, abych

si v něm popsala prodlouženou u Chalupy, tj. abych si napsala

o Hlaváčkovi, že tančí jako motýl a že se mi moc líbí, ale že mne

hrozně zklamal, protože celý večer tančil pořád s jinou dívkou

a mne si ani nevšiml, přišla pro mne Josefka, služebné děvče

mé bytné, abych šla ven, že je tam nějaký pán a že by si přál se

mnou mluvit.

Byla jsem užaslá: Sychrava. Můj krajan z Radoňovic abankovní úředník v Praze. Dávno jsem ho už neviděla. Byla jsem

překvapena jeho návštěvou. Nikdy mne ještě tímto způsobem

nevyhledal.

Řekl, že se mne jde zeptat, nešla-li bych s ním večer doVinohradského divadla na nějakou premiéru...

Jako by mne chtěl osud potěšit v mé opuštěnosti a poslat mi

náhradu za mého partnera v tanečních hodinách Hlaváčka.Skoro vděčně jsem přijala jeho pozvání.

„Kolik je už hodin?“ zeptal se, prohlížeje si album mé bytné,

které leželo na stole. Řekla jsem, že tři čtvrtě na šest.

„Ne, tolik ještě není,“ řekl trpce. „Je půl šesté. Vím, že mi tím

chcete říci, abych už šel domů.“ A chtěl vstát.

Ujišťovala jsem ho, že to není pravda, že naopak jsem velmi

ráda, že pro mne přišel. Že Hlaváček se mnou netančil, jsem mu

neřekla.

Sychrava je dobrosrdečný hoch a všichni o něm říkají, jak je

hodný ke své matce, ale povahově jsme my dva tak nesmírně

rozdílní. On bere život jako frašku. A je jen o rok starší než já.

Na prvního v měsíci utratí najednou celou gáži za hlouposti a ke

konci měsíce se mu pak nedostane na potřebné věci. Ale je dobrý

kamarád. A konečně, nikdy mi neřekl, že by si mne chtěl vzít

nebo že mne má rád – tak proč bych se trápila pro takové věci.

Do divadla s ním přece mohu jít. Z toho nevyplyne pro mne ani

pro něho žádná známost. On ví, že se mi líbí lépe starší muži,

které možno respektovat v každém směru.


21

31. prosince 1925, Silvestr, čtvrtek

Poslední den v roce. Naše ministerstvo bylo jako na koni. Ve

státních úřadech si všichni velmi potrpí na formality. A Silvestr

je k tomu jako stvořený, aby si lidé odříkávali gratulace jako

růženec. Každý si na to oblékne sváteční šaty, pak roztřídíjednotlivce podle úředních hodností a bedlivě dbá, aby si to nějak

nepřehodil, aby nešel od nižšího k vyššímu. Navzájem si při tom

měří jeden druhého, kdo má bezvadnější šaty.

Stenografky chodí gratulovat vždycky v houfu kvůli úspoře

času. Po zřízencích jsme totiž největší nuly ve státním úřadě.

A na venkově si lidé myslí, že slečna z ministerstva má něco

společného s Hradem.

„Tak, slečny,“ končili všichni naši nadřízení svůj stereotypně

naučený růženec přání, jako by byli mezi sebou smluveni.„Hlavně nějakého hezkého chlapce, a abyste se brzy vdaly.“

Podle nich je tedy vrchol štěstí pro ženu: vdát se. A při tom

sami svými manželstvími nám manifestují v praxi opak. Jsme

poválečná generace. A válka nadělala z mužů většinou samécyniky. Snad starší muži takoví nejsou. Ale ti jsou už zase zadaní,

protože ti nejsou v našich letech. Kupříkladu mně by se líbil

takový typ muže, jako je doktor Dvorský. Ale takoví muži dnes

už neexistují. Je již deset roků ženat a ještě dnes řekne o své

ženě, že je anděl a že má zlaté srdce. Všechnu harmonii svého

manželství že připisuje jedině její zásluze.

Doktor Dvorský je dobrý a jemný člověk. Pro něho neexistuje

žádné třídění stupínků. Zřízenec je pro něho stejný člověk jako

třeba sekční šéf. A písařka ne placeným strojem, ale dámou.

V očích má hezké světlo, škoda že takoví muži již neexistují.

Mám sentimentální náladu. Jakási vidina pohádkových barev

prolétla mým mozkem. Krásná vidina, ale neskutečná, nemá

smyslu u ní prodlévat. Nemá smyslu dívat se boháčům do oken.

Mám schůzku s Karlou Tomanovou, bývalou kolegyní zeSněmovní ulice, s níž stále udržuji styk. Máme se sejít na Můstku

uprostřed největšího hluku pražských ulic. Jsem ráda. Jak člověk

dovede být někdy smuten bez příčiny. Ale venku mne to přejde.

Ovidius: „Přátele si vyhledávej mezi sobě rovnými.“


22

10. ledna 1926, neděle

Cítím zvláštní sváteční vůni ve vzduchu, která prostupuje celou

mou bytostí, jakoby v předvečer Velkého Svátku. Nejsilnější její

závany vycházejí jakoby z úřadu, ale cítím ji všude kolem sebe.

Ať jdu ulicí, nebo ležím doma na divanu. Cosi jako zářeníprosvěcuje moji duši. Vznáším se jakoby metr nad zemí a táhne mne

to stále do vyšších prostorů. Projevuje se snad tímto způsobem

v člověku DUŠE?

Věřím opět v duši muže, tak jak jsem v ni věřila ve svémdětství, když nám maminka čítávala pohádky o princích ušlechtilých

vlastností a slavných bohatýrech. Jaké zázraky dovede tvořit víra.

Vždyť i kapka rosy na kalíšku pryskyřníku, do níž padá odraz

slunečních paprsků, nás může oblažit jako hvězdičky broušených

diamantů, neřekne-li nám nikdo, že je to voda.

Nevím už ani, kdy to bylo, kdy do mého snu padl prvně

květ TUŠENÍ. Bylo to tak sladké, lehounké, něžné a růžové

jako jabloňový květ. V té době jsem se nesmírně ráda dívala

na oblohu. Zdálo se mi, že se mi všechno, celý svět, zjevuje

v novém oděvu. Někdy se mi z těch nových, úchvatných pocitů

až zatočila hlava a zdálo se mně, že padám do bezednýchprostorů. Ale nebyla jsem sama. Kdo to byl se mnou, že mně bylo

tak lehko a sladko, jako kdybych plavala v něčí náruči? Neměl

přece obrysů. Nazvu ho proto Jabloňovým květem. V životě je

tolik dějů a pocitů, pro něž v lidském slovníku marně bychom

hledali výrazu.

Ale DUŠI měl ten Jabloňový květ, třebaže neměl určitých

obrysů. Tenkrát se mne jen lehounce dotkl a zase ulétl. Jen ve

spánku se ke mně někdy vracel a míchal se mi do nejsladších

snů. A nyní se dostavil poprvé ve dne. Není to přelud, ani sen.

Má teď lidskou podobu.

Nevím, čím to je, že doktor Dvorský již po několik dní miprojevuje zvláštní důvěru. Mluví se mnou o všemožných věcech,týkajících se jeho nejvnitřnějších zájmů. Jako by mi chtěl naznačit,

že ve mně nevidí jen pouhý stroj, písařku, jako Sekyra a vrchní

ředitel. Je takový taktní a jemný ke všem lidem. Patrně mi chce

nahradit to pokoření od sekčního šéfa Sekyry. Jakási souladnávlna se dotkla našich srdcí. To když Bůh ladil srdce, dal některým

lidem stejnou tóninu. Ať začnou takoví lidé myslet nebo hovořit o čemkoli, vždycky mají pocit, že ten druhý řekl nebo myslel vždycky právě to, co on sám měl na jazyku.

Jak musí být jeho žena šťastna. Je jistě velmi dobrá ainteligentní, když si ji vyvolil. Jejich manželství musí být rájem.

Jak bych si toho vážila, kdybych se mohla setkat v životě

s právě takovým mužem, jako je on. Liší se tolik od všech mužů,

s nimiž jsem se dosud setkala. Nyní teprve chápu a cítím, jak to

musí být krásné, když se sejdou dva lidé, kteří si rozumí, kteří

cestují stejnou zemí. Jak bych byla šťastna, kdybych i já mohla

být jednou milována takovým mužem, jako je on, který mně je

vším tak blízký, jako kdyby se mnou vyšel z jednoho zrna.

On chápe každou mou nevyslovenou myšlenku a je ažúzkostlivě pozorný vůči mně, jako by se stále bál, aby mne něčím neranil.

Žádný odstín v mém obličeji mu neujde.

Oba jsme děti venkova. Oba jsme proto zažili mnoho stejných

dětských dojmů, jež se nám v srdci hluboko zaryly. Oba jsmeprožili celé dny na dvorku a oba jsme přeskakovali potoky v záplavě

blatouchů. Oba známe tajemný šepot venkovské noci promísený

vůni akátů... A klapot pily za rohem od splavu... A hvězdy. VPraze jsou rozplašeny záplavou věží, světel a komínů. Ale na venkově

jsou jiné, sestoupí až k nám a vypravují nám úžasnou pohádku

o dalekých zemích, kam jenom jejich světlo pronikne. Lidské oko

nestačí na takovou dálku...

On mne vezme k nim na vesnici, kde byl jeho otechospodářským správcem. A já mu ukáži tatínkovu zahrádku plnou floxů

a begonií a plnou sladkého angreštu. A ukáži mu i oba chlévky,

zavedu ho k altánku s tatínkem s knihou v ruce na otomanu

a nevynechám ani houpačku u vchodu do zahrádky za naším

domem uprostřed cypřišů.

Jdeme všude spolu ruku v ruce. Zapomínáme na svět kolem

nás, až pak někdo vrzne dveřmi a my se probudíme. Smutně se

usmějeme na sebe a začneme psát.

A druhý den je to stejné. Cítím nové proudění ve svých žilách.

Vím, že to působí paprsky z jeho očí, jimiž oživne každé zmrtvení.

Po každém hovoru s ním mám pocit, jako by se jeho duše

vznášela kolem mne v tisících drobných úlomcích. I doma pak,

když přijdu z kanceláře, cítím stále na své tváři ten jemný dotek

jejích křídel. Či je to obyčejný vánek větru, tou novou vůníprosycený?

Před mými zraky pochodují jasně postavy všech jehokamarádů ze studií, které mně tak dovedně namaloval. Někteří z nich jsou již mrtví, ale on je oživuje vřelými vzpomínkami. Nikdo není mrtev, na koho se tak vřele vzpomíná.

Mluví se mnou tak prostě a upřímně. Snaží se mi dávat různé rady pro život, zbudované na vlastních zkušenostech, poněvadž sám už prošel životem kousek dál. Vážím si jeho rad i jehosamého jako ničeho jiného na světě.

Řekla jsem si, že nesejdu-li se v životě s právě takovýmmužem, jako je on, že se raději nikdy nevdám. Od té doby, co ho znám, co jsem počala opět věřit v duši muže, válkou zabitou, jeví se mi všechno na světě nějak krásné, radostné a účelné. Ne, dnes bych se už nikdy nemohla spokojit s mužem, jako je Sychrava nebo Hlaváček nebo všichni ostatní, s nimiž jsem se dosud sešla.

„Škoda,“ řekl včera po krátkém našem rozhovoru, při němž jsem sledovala každé jeho slovo s napětím jako evangelium, „že jsme se nepoznali před patnácti lety. Byli bychom se k sobědobře hodili a dobře si rozuměli, viďte!?“

Usmála jsem se jeho žertu. Před patnácti lety mi nebylo ještě ani sedm roků. Jistě by si mne byl tenkrát ani nevšiml. O čem by se byl také se mnou bavil takový student, který se zajímal o rusofilství a nosil už cylindr?

Avšak nejen žertem, doopravdy bych ho dovedla milovat,kdyby byl svobodným, přestože je o 16 roků starší než já, každým atomem své bytosti. Ale on je ženatý, a proto budu jen zpovzdálí obdivovat jeho duši. Vždyť mně to stačí. Naprosto se s tímspokojím. A obdivujeme-li něčí duši, nezáleží přece na tom, je-li to člověk ženatý nebo svobodný. A může být na tom něco špatného, obdivovat VELIKOST? Pak by musel jistě nastat zmatek v tom, co je hřích.

Řekl, že v poslední době se odnášíme našimi filozofickými rozhovory již do tak nadpozemských výšin, že se mu pak o tom v noci již i zdá, jak mně něco vypravuje a já jak se při tom na něho dívám.

„Jsem rád,“ dodal, „že jsem poznal, že existují ještě takové dívky, jako jste vy. Pochyboval jsem již o tom. Skutečně mám z toho radost.“

12. ledna 1926, úterý

Při posledním našem rozhovoru mně řekl, jestli se někdy vdám,

abych si nikdy nevzala za muže obchodníka, továrníka nebo

sedláka. Že prostředí, v kterém jsme vyrostli, nám vtiskne určitý

druh charakteru, který zůstane na nás lpět po celý život. Člověk

vyšlý z úřednické nebo učitelské rodiny že je daleko přístupnější

ke kultivovanosti citu než člověk z rodiny obchodnické, kde se

soustřeďuje všechno jen na hmotný zisk. „Jsem rád,“ dodal, „že

jsem si vzal ženu skutečně inteligentní. Nikdy bych nebyl šťasten

s nějakou selskou dcerou, jež by projevovala třeba i jen skrytě

a v maličkostech stopy prostředí, z něhož vyšla. Vezměte si proto

i vy za muže raději jen malého úředníka s malou gáží než hmotně

velmi dobře zajištěného člověka, který by vyšel z jiného prostředí

než vy, a který by vám proto nerozuměl.“

Jeho oči byly velmi zamyšleny a smutné, když mně to říkal. Zdálo se mně, že jeho duše se posadila vedle mé.

Dnes ráno ho bolela hlava. Má patrně nějaké starosti, protože prý nespal celou noc. Bere si patrně také tak všechno k srdci jako já.

Říkali jsme si navzájem, jak nepatrné jsou lidské starosti oproti těm nesmírným prostorám vesmírovým, do nichž i on se tak rád v noci dívá, když nemůže spát, jako bychom se tím chtěli nějak potěšit.

Studoval dnes spisy a nějaké zákony. Chtěla jsem tu chvílivyužít a zapsat si rychle několik slov do svého sešitu, který nosím s sebou stále v aktovce, než mi začne diktovat do stroje. Bylhluboce zabrán do spisu, že jsem měla za to, že to ani nezpozoruje a že mohu klidně psát. Avšak on znenadání zdvihl hlavu od spisu a zeptal se mne:

„Slečno, vy ovládáte znamenitě těsnopis, viďte? Nevím již, kdo mně to říkal, že prý jste výborná stenografka. A jak pozoruji, vy stále pro sebe cvičíte. Něco píšete. Stenografujete všechno možné kvůli cviku, nebo píšete básně?“

Zpozoroval tedy můj sešit, zamrzelo mne. Řekla jsem proto chvatně, že ne, básně že nepíši.

„Aha,“ řekl pohotově, „tedy deník. Píšete: Včera zde byla sestra Zdenka a říkala, že Jeníčkovi již leze první zoubek. Včera pršelo a dnes jsem si koupila klobouk.“

Cítila jsem se raněna jeho žertem. Vždyť zlehčuje můj sešit, do něhož si píši o něm takové veliké věci. Řekla jsem proto chladně, že takové hlouposti nepíši.

„Četl bych velice rád vaše zápisky,“ prohodil a díval se na mne zpytavě. „Skutečně velmi by mne to zajímalo. Psal jsem si kdysi také deník, když jsem byl mladší. Nyní se ale omezuji jen na takové krátké poznámky jako: Dnes jsem bruslil, první sníh a podobně.“

Nechtěl tedy můj zápisník zesměšnit! uvažovala jsem. Soudil jen podle sebe. Naopak tvrdil, že psát si deník je velice prospěšná věc. Jak jsem si o něm mohla myslet, že by byl tak zlomyslný! A proč by chtěl tolik vědět, co si píši? Což by ho mohly zajímat ty spletené provazy mých myšlenek, jež napsáním se mi snáz urovnají a složí v jasnější obrazy? Jak ráda studuji lidské nitro. A jak ráda se dívám lidem pokradmu do tváří. Přečtu tam někdy mnoho věcí, na něž musím pak celý den myslet.

Zavřela jsem sešit a on mi začal diktovat.

13. ledna 1926, středa

Vaše city a slova jsou mně svatými. Cítím posvátné chvění v celé

své bytosti. To proto, že jste mne postavil k oltáři své duše a řekl

prostě: Vezmi si ji.

Vaše důvěra mne povznáší a vážím si jí jako ničeho jiného na světě. A všechno, co je ve mně nejlepšího, vynaložím k tomu, abyste nikdy nelitoval důvěry, kterou jste mi dnes projevil. Řekl jste, že ještě nikomu na světě jste neotevřel své nitro, všechny své myšlenky a pocity tak jako mně. Že víte instinktem, že mněmůžete důvěřovat! Snad si ani nezasloužím, že o mně tak smýšlíte.

„Obyčejně nás láká všechno nové,“ řekla jsem. „S vlastníženou žijete stále; znáte tedy nejenom její dobré stránky, ale i ty špatné. Kdežto u té nové vidíte jen ty dobré. Blíže ji neznáte. Avšak kdybyste si ji vyměnil za svoji ženu, brzy vám zevšedníprávě tak jako ta prvá. Co vám bylo u ní nového, ztratí na půvabu. A teprve pozdě pochopíte a poznáte to, co jste ztratil v té první. Pravou ženu, která vás zná dokonale, která zná nejen vaše dobré stránky, ale i vaše nedostatky, vám nemůže nahradit žádná jiná žena. Klid, spokojenost a štěstí trvalé najdeme jen doma.“

Pohlédl jste na mne smutně, ale vděčně. Rozuměl jste mi, co vám říkám, třebaže jsem mluvila jen jakoby všeobecně, právě tak jako vy.

Byla mezi námi němá shoda, která nám oběma přinesla ulehčení, uklidnění a posilu. Přísahali jsme si a umlouvali se beze slova, že ze své krize duševní vyjdeme oba jako lidé čestní a spravedliví. Že nikdy naše vzpomínky na sebe nebude kalit vzpomínka nějaká všední, nevkusná. A že vždycky se budeme moci oba podívat jeho ženě do očí zpříma, bez výčitek svědomí.

Poutají-li nás k sobě nějaké city duševní, které jsmenevyvolávali, ale které vznikly samy a za které tedy nejsme zodpovědní, z toho si výčitky dělat nemusíme. Zvolíme si jedině možnou cestu: přátelský poměr v harmonii duševní.

To jsme si slíbili, viďte, když jste se mne tiše tázal: „Rozuměli jsme si, slečno, viďte?“

14. ledna 1926

Řekl jste, že jste vypravoval svojí ženě o mně a že ona vyslovila

přání, abyste mne pozval do vaší tenisové společnosti, kterou se

chystáte dát dohromady. Jednal jste správně, že jste jí naznačil

chaos svého srdce. Urovná to trochu vaše rozpory. Nechová tedy

ke mně nenávisti. Vidí za brány všední zdánlivosti. Musí být

velmi inteligentní, jemná a dobrá jako vy. Neznám ji, ale vím, že

ji budu mít ráda, že se vám musí podobat.

Řekl jste, že nemusím mít obavy, že se budu cítit ve vaší společnosti stísněna proto, že ještě neumím hrát tenis, že budu začátečnicí. Že sám mne vezmete pod svoji ochranu a všechno že mne naučíte.

Zdálo se vám dnes o mně. Ptala jsem se co, jestli snad vsouvislosti s tenisem. Ne, něco jiného, řekl jste. Co, to jste mi neřekl

a já jsem se vás na to již neptala.

w w w

„Což vy, slečno,“ řekl jste, „taková mladá dívka a klidná! Vy se

jistě nemůžete cítit nikdy nešťastna.“

Cítila jsem, že ve vaší poznámce je skryto něco více. Připadalo mi najednou, že kdybych se tvářila šťastně a spokojeně, že bych

si tím před vámi zadala, že byste mne považoval za povrchní děv -

če. Ba zdálo se mi, že chcete, abych byla nešťastna, že opakem

bych rozbila ty posvátné sítě, jež se počaly mezi námi rozpřádat.

Sklopila jsem hlavu k zemi v touze, abych mohla to neštěstí

odněkud přivolat.

To zdání smutku vás mělo oklamat. Ano, byla to přetvářka, ale ne ve špatném smyslu. Představte si, že očekáváte nějakého vzácného hosta do svého domu. Jistě se budete snažit, abyste z bytu vymýtil všechno ošklivé, a na stůl položíte jistě květinu. Snad se i předem zeptáte na jeho vkus.

„Myslíte,“ řekla jsem proto vyčítavě, „že mám-li na povrch klidnou tvář, proto že musím být vždycky šťastna? Nedávám každému najevo, co se ve mně děje.“

Nerozuměla jsem sama dobře svojí odpovědi. Mohl jste z ní tušit, že jsem nešťastna, ale ve skutečnosti tomu tak není.Naopak, myslím, že jsem ještě nikdy v životě nebyla tak šťastna jako právě nyní. Život rozvírá přede mnou nové prostory, o nichž jsem neměla dosud ani tušení, a zdá se mi najednou tak široký a bohatý. Jsem šťastna, že je tak veliký, že nikdy nedojdu na jeho konec, neb cosi mně říká, že kdybych chodila sebedéle, budou vždycky ještě nějaké dveře zavřeny, jež budou stát za otevření. Ne, nechtěla bych ani, abych mohla nahlédnout do všechskulin života najednou. Nejkrásnější doba lidského života je doba HLEDÁNÍ a zvědavého obcházení. Co tajemných dveří stojí ještě za probádání! Jak se cítím k tomu svěží a silná! Jakou radostí a blažeností mne to naplňuje: moci procházet tou velkou Boží dílnou, jejíž stavba je nedozírná.

„Byla jste tedy také nešťastna!?“ řekl jste tiše. „To znamená, že jste se trápila pro nějakou lásku, poněvadž pro žádnou jinou věc nemůžeme se tak trápit a žádnou jinou bolest necítíme tak hluboce jako bolest lásky. Ale to je již dávno. To je již hodně dávno, viďte, slečno!!?“

Díval jste se na mne s napětím. Cítila jsem váš pohled, ač jsem byla k vám obrácena zády.

„Ano, to již je velmi dávno!“ řekla jsem schválně hodně klidně. To proto, abych opravila svoji předchozí odpověď, z níž mohlo vzniknout ve vás jakési nesprávné tušení. Svědomí bylo na stráži.

Byla jsem v rozpacích sama nad sebou, co vlastně cítím. Vím jen, že jsem pocítila nesmírnou touhu po tom, abych byla nešťastna, abych tak splynula se smutkem vašich očí, jimiž jste v mé tváři tak úzkostlivě pátral. Pro člověka, jako jste vy, bych chtěla trpět a být nešťastna – a já jsem zatím blažena...

„Jste dnes taková smutná, slečno!“ řekl jste tiše, když jste mi diktoval do stroje. „Přál bych si, abyste byla veselejší.“

Ano, byla jsem smutná. To proto, že jsem si neviděla do duše.

Usmála jsem se schválně lehce a řekla, že se vám to jenom zdá.

Pak jsme se chystali jít domů. Rovnala jsem spisy na stole a vy jste stál u umývadla.

„Promiňte, slečno,“ řekl jste tiše, provinile, „měl-li jsem k vám dnes všetečné a nešetrné otázky.“

Pak jsme hledali spolu ještě nějaké spisy. Naše myšlenky se ale točily kolem bodu jednoho. Vy jste se pak postavil k svémupsacímu stolu. Měla jsem za to, že rovnáte psací potřeby. Za chvíli jste se ale vrátil znovu ke mně a vaše ruce držely nějaký list. Pohlédla jsem na něj. „Nehněváte se na mne?“ Stálo tam velkým, zelenou tužkou napsaným písmem. A nad listem svítily dvě smutné,horké, smaragdové oči. Upíraly se na mne prosebně...

Zavrtěla jsem hlavou a sklonila se nad evidenční knížku.

w w w

Dokažme oba v praxi, že je proveditelná myšlenka, která se nám

v teorii tolik líbila, a vzpomínky naše, které si na sebe uchováme,

nebude nám nikdy kalit vzpomínka nějaká nevkusná. Jstegentleman a chápete jistě moje slova.

To bych vám chtěla říci. Připomenout! Ale co? Vždyť jste mi neřekl ani slova, které bych vám mohla vytknout. A přece cítím, že by se mělo něco podniknout. Že něco není v pořádku. Bojím se něčeho. Ale jak to vzít do ruky? Napsat vám to na kousek papíru a položit na stůl? Ale vždyť jste mi nic neřekl, snad to ani není pravda. Ne, to nemohu udělat. Ani v tom případě, je-li mé tušení pravdivé. Vždyť byste poznal z toho, že jsem pochopila, co znamenal váš kroužek, kterým jste uzavřel naše jména, a tím bych jen přiblížila to, co chci odvrátit. A přece jednat musím, dokud je čas.

15. ledna 1926, pátek

Nespala jsem celou noc. Nesmírné množství myšlenkových rádců

klepalo na můj mozek i na mé srdce. Otevřela jsem si dveře do

salonu vedle našeho pokojíku, v kterém spím s dcerou mojíbytné, neb jsem cítila potřebu vzduchu a okno jsem se bála otevřít

kvůli Fanče, abych ji neprobudila. Ale spánek se nedostavil.

Ráno jsem vstala unavená a bledá, ale s pevným odhodláním v duši. Snáze se uhasí doutnající jiskra než šlehající plameny. A potmě jsem vytáhla ze skříně dopisní papír.

Josefka, která vařila v kuchyni snídani, sepjala uleknutě ruce. „Bože, ta slečna Jaruška se ještě ani nemyla, a je již tolik hodin. A místo aby si pospíšila, dá se do psaní nějakého dopisu. Přijdete do kanceláře jistě pozdě!“

Co byl pro mne čas? Co znamenalo pro mne přijít pozdě do kanceláře, když se jednalo o tak nebezpečnou věc, když bylo tolik v sázce? A začala jsem psát bez nadpisu – neb nevěděla jsem, jakého užít oslovení – slova, k nimž jsem se poslední dny myslí stále vracela:

Sokol-Tůma: „Oběť našeho odříkání nahradí nám blaholásky.“ – Nemám k Vám žádných výčitek, jen prosbu: Dokažme oba v praxi, že je proveditelná myšlenka, která se nám v teorii tolik líbila – a vzpomínky naše, které si na sebe uchováme, nebude nám kalit nikdy vzpomínka nějaká nevkusná! Jste gentleman a chápete jistě moje slova. Dala-li jsem Vám snad nějakoupříčinu, pak odpusťte, nestane se tak již nikdy!

A bez podpisu vložila jsem dopis do obálky.

w w w

Bylo ještě šero, když vstoupil do kanceláře. Teď! Teď jeho zrak

se svezl na stůl a zavadil o bílou obálku...

Sebrala jsem rychle nějaký spis ze stolu a vyběhla ze dveří. Nemohla jsem za nic na světě zůstat v kanceláři při čtení svého dopisu. Teprve za dlouhou chvíli jsem se vrátila.

Seděl u stolu a měl podepřenu hlavu.

Posadila jsem se ke stroji a začala psát. Tu jsem zaslechla, jak vstává od stolu, a začala jsem se chvět napětím.

Přistoupil zezadu k mému psacímu stroji a nějaký papír položil beze slova na můj stroj. Pak jsem ucítila jeho ruku na své, kterou mi slabě stiskl jako k nějakému slibu. Na papíře bylo napsáno krátce, bez nadpisu:

„Máte pravdu. A odpustíte mi, Jaruško?“

Více nic. Jaruško! Nazval mne křestním jménem. Jakzvláštním dojmem to působí, třeba je to jen napsáno.

A pak se postavil k oknu a stál tam dlouho, velmi dlouho. Vím, že měl v očích slzy. Cítila jsem to, ač jsem mu do tváře neviděla...

16. ledna 1926, sobota

Nikdy již nezazáří na mne smaragdy vašich očí. Vyhýbáte se

mému pohledu. Nemohu se ubránit pohnutí, popatřím-li na tu

vaši drahou, těžkými myšlenkami jakoby přetíženou hlavu. Jak

znaveně vypadáte. Je mi to důkazem, že váš vztah ke mně je čistý

a mnohem silnější, než jsem se domnívala. Vidím, že se nejedná

jen o nějaké chvilkové vzplanutí z vaší strany, které ženu spíše

uráží, než těší. Vidím, že násilím umlčujete hlas svého srdce. Jak

jste v mých očích veliký. Jak mohl člověk jako vy ve mněnepatrné najít zalíbení?

Nesmím se však nechat unést tím sladkým břemenem vašeho obdivu. Ještě mám sílu k vzchopení. Třebaže jsem o tolik mladší než vy, cítím instinktem, že jsem rozvážnější než vy, a proto padá větší odpovědnost na mne v našem vztahu. Když Bůh rozděloval pohlaví, dal muži pohonné kolo, aby zrychlil chod života, a ženě kliku, aby to kolo regulovala, aby se nepřekotilo v tomnesmírném spěchu.

Čím větší bolest a přemáhání vám působí ovládání vlastních citů ke mně, tím jste mi dražším, tím více si vás vážím. Děkuji vám za to, že jste nezklamal moji víru ve vaši velikost.

Naše vzpomínky zůstanou tedy neposkvrněny. Vaše cityzůstanou pro mne svatými a budou mi ozařovat celý další život. Na velikost nikdy nezapomínáme. Budu vám žehnat za to, že jste mi naznačil vznešenost lásky. Jak velký hřích mají muži, kteří ukazují ženám jen její všednost.

Což to nebude také krásné, budeme-li žít vedle sebe vpoměru pouze přátelském? Proč bychom se tak nemohli cítit stejně šťastnými? Vždyť duše naše mohou být spjaty neustále, i když hmotně nemůžeme být pospolu.

Jak mne hřejí vaše slova, když třeba řeknete: „Slečno, jejedenáct hodin. Ještě jste nejedla.“ Nedíváte se při tom na mne. A přece všechno víte. Jste tak starostlivý vůči mně, každoumaličkostí to projevujete. Z každého vašeho slova cítím, že na mne myslíte neustále. Vaše péče mne hladí jako hedvábná ruka. Jsem blažena neznámým smutkem.

18. ledna 1926, pondělí

Marie Baškircevová: „Miluji ho, a proto trpím. Vezměte mně toto

utrpení, a budu tisíckrát nešťastnější.“

Zvláštním jasem je naplněna moje duše. I vy jste vyrovnán a kliden. Čtu to z vaší tváře. Vidíte, můžeme nyní zase klidně spát. Nejsme takto mnohem šťastnějšími, než bychom byli bývali, kdybychom byli překročili hranice vytčené nám svědomím? Pro lidi, jako jsme my dva, by se bylo nevyhnutelně takové štěstí, při němž bychom byli nedbali povinnosti, brzy proměnilo v trýzeň. Nesnesl byste toho vy ani já, aby kvůli nám trpěla osoba třetí.

Nejevíte již ani tu velkou roztržitost při vyřizování spisů. Byla jsem velmi postrašena, když jste mi diktoval bez souvislosti, nemoha se soustředit na žádnou větu. A pořád jste trpěl bolestí hlavy. I to již pominulo. Přinesla jsem vám dnes do kanceláře francovku, abyste si jí potřel spánky.

Řekl jste, že je vám velice milá moje pozornost, a byl jste tolik vděčný, jako kdybych vám byla kdovíco prokázala. Řekl jste, že jsem tolik hodná, že jste si to ani nemyslel. Francovku jste ale nepřijal. Řekl jste, že vaše bolest hlavy již trochu pominula. Ale ty bolesti že by byla stejně nezhojila žádná mast na světě.

„Je již zase všechno dobře, viďte, slečno?“ zeptal jste se tiše. „Totiž alespoň tak dobře, že již není třeba žádného zákroku.“

Dobojoval jste tedy svůj vnitřní boj a zvítězil sám nad sebou.

A dnes se zase prvně dostavil náš starý, nenucený poměr. Díváme se zase jeden druhému zpříma do očí. Nevyhýbáme se rozpačitě svým pohledům a také již tu a tam zapředeme spolu i nějakou rozmluvu.

Žár vašich očí již pohasl, ale zato nabyly vaše oči nádechu tak smutného a zamyšleného, že vedou ještě hlouběji do duše. Chtěla bych se u nich modlit jako u oltáře.

33

Žádný muž na světě se na mne ještě tak nedíval jako vy. Nikdy

jste se na mne nedíval jako muž na ženu a to vám nikdyneza

pomenu. Cítíte příbuznost našich povah. Nic jiného vás ke mně

nepoutá. Ve vašich očích jsem nikdy nezahlédla ani trochu flirtu. 34

35

II

ROz Jímání

Dopis

1929–1931

(pětadvacetiletá až sedmadvacetiletá)

Potřebuji, aby můj život byl neustálá láska.

Potřebuji buď dokonalé samoty, nebo dokonalé sympatie.

DisRaeLi 36

37

Budeš-li jednou číst tyto řádky, pak setři ze své tváře stopy

dlouhých let a buď zas takovým, jakým jsem Tě znala.

Jen tak můžeš rozumět všemu, co jsem Ti zde psala.

19. listopadu 1929

Jak je tomu dávno, Viktore, od onoho dne, který zůstane napsán

černým písmem v kalendáři mého života. U data 4. května 1928

mám stručnou poznámku: S Hermínou v nemocnici. Nic více.

A přece ten den způsobil takový převrat v našem vztahu. Snad to

řídil všechno OSUD ve své prozíravosti. A Tys myslel, že já sama.

Kolik probdělých nocí od onoho dne uplynulo, kdy zhasla pro

mne navždy smaragdová světla Tvých očí. Zemřel jsi pro mne.

Tak jsem si to alespoň říkala. A pak jsem se dlouho bez světel

Tvých očí potácela jako ve tmě. Nic mne netěšilo, nic nezajímalo.

Chodila jsem kolem všeho jako slepá. Jak může vidět slepý západ

slunce, večerní červánky, sametové barvy květin nebo kovový

lesk křídel malinkého broučka?

A život běží klidně dál. Neohlíží se, co svými kroky vněkte

rých srdcích pošlapal.

Ty i já jsme se přizpůsobili během doby jeho toku. Ani my se

nesmíme mnoho ohlížet, neb zahledíme-li se někam zpět do těch

hlubokých vod minulosti, tam někam ke dnu, spatříme místy

prudké víry, které hrozí nás opět strhnout do své moci. Klidu,

Viktore, je nám oběma nejvíce zapotřebí. Nenechme si ho již

nikdy nikým brát!

Zdálo se mi dnes v noci o Tobě. Byl to tak živý sen, že mám

pocit, jako by přecházel do skutečnosti. Stál jsi těsně vedle mne,

takže jsem cítila při rozmluvě s Tebou i Tvůj dech na své tváři.

Na každou svoji otázku slyšela jsem zřetelně Tvoji odpověď. Tvé

oči se na mne dívaly tak vlídně a chápavě, jako by četly všechno

na dně mojí duše. Byla jsem šťastna, že jsi u mne, a pohnutím

mi stékaly slzy po tvářích. Ale i skrz slzy viděla jsem ten zlatový

odraz ve Tvých očích plný tepla, věrnosti a oddanosti, který jsem

v žádných jiných očích nikdy nezahlédla. Tys to ani sám nevěděl,

co Ti dala příroda do očí...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist