načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V první linii -- Z Leningradu až do Berlína – Nikolaj Nikulin

V první linii -- Z Leningradu až do Berlína

Elektronická kniha: V první linii
Autor: Nikolaj Nikulin
Podnázev: Z Leningradu až do Berlína

Sovětský voják popisuje své zážitky z bojových operací na východní frontě. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1% 70%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Elka Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 238
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: České vydání první
Spolupracovali: z ruského originálu Vospominanija o vojne ... přeložil Oldřich John
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-870-5736-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sovětský voják popisuje své zážitky z bojových operací na východní frontě.

Popis nakladatele

Autor nastoupil ve věku 18 let, tedy rovnou ze školy, na nejkrvavější úsek Leningradského a Volchovského frontu. Jako voják Rudé armády došel až do Berlína. Zázrakem zůstal na živu. Svoje vzpomínky na válku napsal proto, aby se osvobodil od strašných zážitků. Čtenář v nich nenajde ani lehké čtivo, ani hurávlastenecké popisy bojů. Obsahem je výpověď o skutečné podobě války na východní frontě, o které oficiální publikace, ale i vzpomínková literatura mlčí. Nad stránkami této knihy mrazí – tak otevřená výpověď o drastických činech na obou stranách fronty nemá obdoby.

Dosud jsme byli zvyklí číst o zvěrstvech nacistických armád na východní frontě; i o těch je zde řeč, ale především se jedná o otřesnou výpověď, jak drasticky zacházeli sovětští velitelé s vlastními vojáky, jak je bez rozmyslu a bez jakéhokoli náznaku taktiky hnali čelně proti nepříteli. Němci si svoje lidské zdroje v rámci možností šetřili, na opačné straně fronty o něčem takovém nemohlo být ani řeči. Otřesné praktiky NKVD a SMERŠ se potom obrátily i proti obyvatelstvu na dobytých územích. Sovětští vojáci drancovali a znásilňovali na přímý rozkaz velení…

Knihu doprovázejí unikátní fotografie samotného autora, dále snímky D. F. Onochina, oficiálního fotografa divize, ve které Nikulin sloužil, – a H. Vierse, německého vojáka, který bojoval na druhé straně fronty a dlouho po válce se s autorem seznámil a spřátelil.

O autorovi

Nikolaj Nikolajevič Nikulin se narodil v roce 1923. V červnu roku 1941 absolvoval střední školu v Leningradě a v červenci téhož roku byl povolán do armády. Svou účast ve válce zakončil v Berlíně. Ve válce byl čtyřikrát raněn a jako válečný invalida v roce1945 demobilizován. V roce 1950 absolvoval fakultu historie Leningradské státní univerzity. Od roku 1948 pracoval téměř 60 let v Ermitáži jako kustod sbírek holandského a německého malířství. Zemřel v roce 2009.

(z Leningradu až do Berlína)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nikolaj Nikolajevi Nikulin

V PRVNÍ


LINII


ż 5


Nikolaj Nikolajevi Nikulin

V PRVNÍ LINII

Z Leningradu a do Berlína


Poznámky leely 30 let v zásuvce a nebyly původně určeny k publikaci. Jejich autor byl povolán do armády na počátku 2. světové války, hned poté, co ukončil střední kolu. Bojoval na nejhorích úsecích Leningradského a Volchovského frontu a doel a do Berlína. Jako zázrakem celé taení přeil. V knize, její základ poznámky tvoří, se autor snaí setřást tíivé vzpomínky na dobu války. Je napsána v duchu tvrdé zákopové pravdy. Čtenář v ní nenajde ani lehké čtivo, ani hurávlastenecký popis bojů.

Kniha je určena irokému okruhu čtenářů, zajímajících se o historii 2. světové války.

Text Š Nikolaj N. Nikulin dědicové, 2007

Translation Š Oldřich John, 2018

Czech edition Š Leonid Kříek, Elka Press, 2018

Photos Š Daniil F. Onochin dědicové, 2007

ISBN 978-80-87057-36-0 Věnováno nevinně zabitým ve druhé světové válce.

Obsah

ÚVOD ...............................11

PŘEDMLUVA ............................12

ZAČÁTEK .............................14

POHOSTÍ..............................36

311.S.D...............................72

VEDNÍ DNY VOJÁKA........................85

Novela I. Jak se stát hrdinou...................85

Novela II. O nejvýznamnějí ivotni události četaře Kukukina . . 87

Novela III. Láska ve stepi u Stalingradu ............118

Novela IV. Jak jsem ve válce neudělal kariéru .........118

Novela V. Já a VKS(b)......................119

Novela VI. Okolí stanice Poljany................120

Novela VII. Pohled z výky ..................121

Novela VIII. Vzpomínky přísluníka 4. brigády námořní pěchoty

L. M. Markova neboli Typická operace naich vojsk

ve 2. světové válce. Velkolepá idea a její stejně

velkolepé naplnění ...................125

Novela IX. Novgorod .....................127

Novela X. Stremutka .....................131

Novela XI. Ves Pogostiče. Saka Palakin,

Ivan Ivanovič Varennikov, serjoa Orlov a jiní .....139

Novela XII. Sen ........................148

Novela XIII. Nemocnice....................150

Novela XIV. Gardový svobodník Kukukin aneb

jak jsem naposledy bojoval za vysoké mravní ideály . . . 159

Novela XV. Slavné město Czenstochová ............163

Novela XVI. Gardový kapitán Cikal

aneb sovětsko-německá láska..............165

Novela XVII. Proč střílel major G.? ..............170

Novela XVIII. Peka abanikov ................174

Novela XIX. Erika aneb moje poráka ve II. světové válce . . . 176

Novela XX. Marál ukov...................183 BERLÍN.KONEC VÁLKY ......................185

CO MĚ NAPADALO PO VÁLCE ...................204

Novela I. Role osobnosti v dějinách ..............204

Novela II. Igor Djakonov

aneb kdo vyhrál válku nad Německem?.........206

Novela III. Oslava čtyřicátého výročí..............208

Novela IV. Válka se mnou zůstane navdycky .........210

1978. VETERÁNI.MÍSTA VZPOMÍNEK...............211

POHLED Z DRUHÉ STRANY ....................228

DOSLOV .............................233

DOPISY VASILA BYKOVA AUTOROVI................235

O AUTOROVI ...........................237

O AUTOROVI FOTOGRAFIÍ ....................238

ÚVOD

Autorem a současně hrdinou knihy je význačný historik umění, představitel vědeckých tradic Ermitáe a Petrohradské akademie věd. Je skvělým znalcem starých evropských mistrů, o nich napsal mnoho překrásných knih. Svou bohatou přednákovou činností přispěl k výchově několika generací uměnovědců, z nich řada pracuje v Ermitái.

V této knize se ale Nikolaj Nikolajevič Nikulin, klidný a skromný uměnovědec, představuje v roli spisovatele drsných a tvrdých pamětí. Z jeho vzpomínek na druhou světovou válku jde hrůza. Číst tuto knihu není lehké. Jejím obsahem je toti velmi nepříjemná pravda.

Válku vidí kadý, kdo ji proil, po svém. Někdo jako radostnou událost, jiný jako tragédii. Někdo ji chápe jako naplnění boího úradku a někdo ji můe vidět jako banalitu co do smyslu zcela vyprázdněnou. Aby vak spisovatel přesvědčil lidi o svém stanovisku, musí k tomu mít oprávnění.

Nikolaj Nikolajevič je hrdina. Jeho jméno naleznete ve válečných encyklopediích. Právo napsat memoáry si zaslouil hrdinstvím a odpracoval svou krví. Jeho legitimita je dána i tím, e je autorem celé řady knih o historii umění. Jako ochránce a znalec vysokých hodnot vidí hrůzu i tupost války zvlá ostře. To mu umoňuje nahlíet ji očima znalce světové kultury, a ne pouze očima prostého bojovníka. A v tomto případě je k popisu událostí vhodnějí jazyk, kterým se píe o umění, ne strohá řeč technika.

Při četbě knihy se rodí pocit a posléze i jistota, e takové války, které si připsalo dvacáté století, se nesmějí opakovat, a jsou jakkoliv spravedlivé. Jinak toti končíme.

Michail Piotrovský, ředitel Státní Ermitáe

ż 12


PŘEDMLUVA

Následující poznámky nebyly určeny k publikaci. Jsou pokusem o to, abych se zbavil minulosti, která mne tíí. Tak jako v západních zemích lidé navtěvují psychoanalytika a sdělují mu svá znepokojení, tajemství astarostivnaději,esejichzbavíanajdouklid,svěřiljsemselistům papíru, abych vykrábal z temných koutů paměti vechen hnus, kal a svinstvo, abych se zbavil vech trýznivých vzpomínek. Vím, e ten pokus je ve své úplnosti předem beznadějný a odsouzený k neúspěchu...

Jsou to zcela soukromé poznámky psal jsem je jenom pro sebe, a proto jsou krajně subjektivní. Objektivní být nemohou u proto, e válku jsem proil ve věku téměř dětském, bez jakékoliv zkuenosti a znalosti lidí, kdy mi byly zcela cizí obranné reakce. Ve věku, kdy imunita k ranám osudu u mne neexistovala.

Zápisky neobsahují postupný a přesný výklad událostí. Nejsou to paměti, jaké píí věhlasní velitelé a které pak vyplňují poličky naich knihoven. Popisy bojů a hrdinských činů jsou zde pokud mono redukovány na minimum. To ve bylo ji mnohokrát opěvováno. Ale v oficiálních pamětech často chybí skutečná atmosféra války. Ty, kdo sepisují paměti, téměř nezajímá, co ve skutečnosti proívá voják. Války obvykle vyvolávají ti, kterým nehrozí příli velké nebezpečí: feudálové, králové, ministři, politici, finančníci a generálové. V klidu pracoven kují své plány a pak, kdy je po vem, píou memoáry, oslavujíce svá hrdinství a omlouvajíce neúspěchy. Větina pamětí adoruje mylenku války a tvoří tak předpoklady pro dalí válečná dobrodruství. Ten, kdo za to platí ivotem, kdo umírá pod palbou, aby realizoval záměry generálů, kdo válku ani v nejmením nepotřebuje, obvykle memoáry nepíe.

Snail jsem se vypsat z toho, o čem jsem přemýlel, co mě nejvíc udivovalo a čím jsem il čtyři dlouhé válečné roky. Můj pohled na události oněch let není pohledem svrchu, z pozice generála, ale je pohledem z pozice vojáka, plíícího se v blátě fronty, který je někdy tímto blátem pohlcen. Je přirozené, e jsem neviděl vechno a e mé vidění nebylo univerzální. Ani takový pohled ale není bez zajímavosti. Odhaluje nenápadné a neočekávané věci, které jsou nicméně důleité. Cílem těchto poznámek je tedy zaznamenání některých téměř zapomenutých stránek válečného ivota.

Hlavním posláním je vak pokus odpovědět si na otázky, které mne trápí a nedávají mi pokoje, i kdy válka u dávno skončila (a vlastně končí u i můj ivot, který byl touto válkou formován).

PŘEDMLUVA ż 13


Jeliko vzpomínky nebyly určeny pro čtenářskou veřejnost, mohu

vynechat omluvu za některé výrazy a scény, bez nich se popis kasáren

ské atmosféry neobejde. Jestlie tyto vzpomínky najdou čtenáře, pro

sím, aby je nebral jako literární dílo nebo historickou práci, ale jako do

kument. Jako vyprávění očitého svědka.

14 ż V PRVNÍ LINII


ZAČÁTEK

Válčení je vhodné zaměstnání pro skutečné mue.

(Karel XII., král védský)

Boe na nebesích, Boe milosrdný,

vytáhni mě z těch pomyjí!

Na jaře roku 1941 mnozí v Leningradě cítili, e se blíí válka. Informovaní to věděli, prostí lidé se museli spokojit s drby a eptandou. Sotva kdo vak předpokládal, e tři měsíce po začátku vpádu budou Němci u bran města a za půl roku kadý třetí obyvatel zemře smrtí hladem. My, zelenáči, sotva odrostlí kolním kamnám, jsme nepřemýleli o tom, co nás čeká. A přece: větině z nás bylo souzeno brzy umřít v bainách, které obklopují město Leningrad. A ti nemnozí, kteří se vrátili, byli beznohými či bezrukými mrzáky anebo neurasteniky a alkoholiky, kteří ztratili nadobro svou duevní rovnováhu.

Oznámení o začátku války jsme přijali ne snad lhostejně, ale jaksi odcizeně. Poslechli jsme si to v rádiu, trochu jsme o tom mluvili... Čekali jsme na skvělá a rychlá vítězství naí armády nikým neporazitelné a nejlepí na světě, jak nás o tom stále poučovali v novinách. Bitvy zatím probíhaly někde daleko a přicházelo o nich méně zpráv ne o válce v Evropě.

První válečné dny byly v Leningradě ve znamení dobré nálady. Jasné, prosluněné. Parky a bulváry se zelenaly, vude byly spousty květin. Město bylo plné mizerných plakátů s válečnou tématikou. Ulice oily rekruty, kteří se procházeli po městě v uniformách, zářících novotou. Vude se ozýval zpěv, zvuky harmonik přehluovaly gramofony: před odjezdem na frontu se branci naposledy opíjeli. V červnu a v červenci se bůhvíproč objevilo plno dobrých knih, které byly do té doby nedostatkovým zboím. Něvský prospekt se změnil v antikvariát plný stánků s knihami, které stály na chodnících. V obchodech měli jetě potraviny a fronty nebyly větí ne obvykle.

Nejdříve se změnily domy. Vichni oblepovali skla v oknech kříem

ZAČÁTEK ż 15


kráem papírovými pásy. Výklady se zakrývaly deskami a chránily se pytli s pískem. Objevily se nápisy a ipky ukazující směr do nejbliích krytů. Na střechách se střídaly hlídky. V parcích byla umístěna protiletadlová děla a nějací ne zrovna mladí lidé tam od rána do večera maírovali a bodali bajonety do hadrových atrap. V ulicích bylo najednou plno děvčat v oklivých rajtkách a narychlo spíchnutých vojenských blůzách. Přenáely obrovské balóny s plynem na plnění aerostatů, které se vznáely nad městem připoutány na lanech. Ostře se odráejíce na bezoblačném nebi bílých nocí, podobaly se obrovským rybám.

Zatím někde byla válka. Něco se dělo, ale nikdo nic kloudně nevěděl. Do nemocnic začali vozit raněné, mobilizovaní odjíděli a odjíděli. Pod naimi okny, obrácenými k Něvě, probíhala scéna naloďování námořní pěchoty, která se mi obzvlá vtiskla do paměti: Po zuby ozbrojení vojáci ukázněně čekali, a na ně přijde řada a nastoupí na výletní parník, který byl určen k jejich přepravě. Náhle odněkud přiběhla plačící ena a vrhla se k jednomu z nich. Snaili se ji uklidnit, přemlouvali ji, ale bez úspěchu. Voják se chtěl ze vech sil vymanit z jejího křečovitého objetí. Nakonec parník odplul, ale ena jetě dlouho a tesklivě naříkala a tloukla hlavou o ulové nábřeí. Tuila to, co jsem se dověděl mnohem později: nikdo, ani parník, na něm odváeli jejich výsadek na frontu, se nevrátil.

Za nějaký čas jsme se vichni zapsali do domobrany. Vydali nám puky, munici, jídlo (bůhvíproč zrovna sledě v konzervách asi to, co bylo po ruce) a naloili nás na nákladní vlečný člun, který kotvil u břehu Malé Něvky. A tenkrát mne poprvé zachránil můj anděl stráný. Měl podobu starého plukovníka, který nám rozkázal vyjít na břeh a nastoupit. Zprvu jsme nevěděli, oč jde. Plukovník si nás prohlédl očima zarudlýma od nevyspání a rozkázal některým vystoupit z řady. Byl jsem mezi nimi.

Pochodem vchod, domů! zavelel plukovník.

I bez vás, usmrkanců, je to tam k zblití!

Zdá se, e chtěl něco poopravit, udělat něco jaksepatří, zachránit pár zelenáčů před zbytečnou smrtí. Nael k tomu sílu i čas! ... Ale to jsem vechno pochopil později. Tentokrát jsem se vrátil do udiveného rodinného kruhu.

Člun mezitím pokračoval po Něvě a pak stále dál. Na Volchově ho potopily messerschmity. Domobranci seděli v podpalubí; průlezy byly podle rozkazu uzavřeny, aby se, holoubkové, nerozutekli...

Týden po návratu domů jsem dostal oficiální povolávací rozkaz. Výbor pro mobilizaci mě poslal do vojenského učilitě. Nejdřív do prvního, pak do druhého, do třetího... Vichni mí vrstevníci u byli odvedeni, a mě lékařská komise stále odmítala příčinou bylo slabé srdce. Nakonec nali odpovídající místo i pro mne: ve kole spojařů. Ale ani zde to nemělo jetě pravou příchu války. Vechno nám připadalo veselé, zajímavé. Seli se tady bývalí áci a studenti, iví, zvědaví, otevření. 16 ż V PRVNÍ LINII Smích, legrácky a anekdoty byly na denním pořádku. Jeden si pamatoval vechny beethovenovské sonáty, které po večerech jednu po druhé pohvizdoval, jiný zase hrál na housle, které si s sebou vzal do války. Jak bylo zajímavé spát na palandách, kde chyběly matrace, a byl jen drátěný rot, který se přes noc otiskl na obličej! A jak se změnil člověk, kdy si oblékl uniformu! Jak směně působil serant, kdy říkal: Tak vy umíte dva jazyky. Dobře, půjdete čistit záchody! kolení, kterého se mi dostalo od seranta, mi utkvělo v paměti. Kdy jsme cvičili obraty a já si pletl levou a pravou stranu, křičel na mne: Nejse na univerzitě, tady musí myslet hlavou!

Naím prvním učitelem základů vojenské etikety byl sám velitel spojařské koly, starý harcovník, který bojoval u v občanské válce. Kdy jsme na dvoře nacvičovali pořadový krok a potkali jsme ho, tu jak jsme byli naučeni jsme pečlivě zahlásili: Soudruhu plukovníku, oddíl se přesouvá do zaměstnání.

Nepřesouvá! Courá koule po zemi!!! zněla odpověď.

A jaký komik byl vrchní politruk! Na politické besedě nám oznámil: Ukrajina ji padla do rukou faistických TLAP! A po večerce honil celou rotu po kasárenském dvoře. Vojáci jednou nohou straně dupali a druhou nalapovali sotva slyitelně ivelně jsme tak demonstrovali proti člověku, který nám byl protivný. Ale kosa trefila na kámen politruk sliboval, e nás bude honit a do rána. Situaci ovem zachránil velitel koly: Končit! zavelel. Zítra je intenzivní výuka!

Politruk se pak počátkem blokády, kdy vojska otékala hlady, naučil chodit do kuchyně a cpal se z kotle, jeho obsah byl určen vojákům... Válku se mu podařilo přečkat. V roce 1947, kdy jsem jel v pracovní záleitosti do Moskvy, uviděl jsem ten známý obličej bandity s jizvou na tváři ve vlaku. Patřil naemu statečnému vrchnímu politrukovi, který byl nyní ve slubě průvodčího. Roznáel sklenice čaje a spropitného se nijak netítil. Mne samozřejmě nepoznal. Jako dikreci jsem vloil do jeho počestné, zpocené ruky půlrublovku.

Ve kole jsme se učili rádi. Byli jsme tomu vlastně zvyklí vdy od doby, co jsme opustili kamny, uplynuly sotva dva měsíce. Vojenského drilu jsme zakusili málo na to prostě nebyl čas. Ale je pravdou, e cvičení ve tvaru a kvérgrify přiváděly účastníky kurzu do stavu úplného vyčerpání. Časté byly i přehlídky při hudbě. Ovem orchestr nebyl ten pravý. Byla to dezová kapela, mobilizovaná a převlečená do uniforem. Místo vojenských pochodů občas sklouzl orchestr do rytmu rumby, za co ho náčelník koly vdycky obdařil dlouhotrvající smrtí nadávek. Přehlídky byly zrueny poté, co je objevilo německé pozorovací letadlo a celé divadlo důkladně zdokumentovalo.

Válka se kvapem přibliovala. První představu jsme o ní získali, kdy se na teritoriu koly objevila rozbitá divize. Bylo třeba ji doplnit a učinit bojeschopnou. Divili jsme se, e vojáci z fronty jedí hltavě ječnou kai,

ZAČÁTEK ż 17


která po nás zbyla v jídelně. Kurzanti odeli z domovů teprve nedávno a byli dosud rozmazlení a vybíraví. Na vojenskou stravu si někteří nemohli zvyknout. Jednou mne probudily ve tři ráno jakési podivné zvuky. Brzy jsem tomu ale přiel na kloub: v chodbičce u vchodu stál Jurij Voronov, syn proslulého leningradského herce, a hltal pečené kuře, které mu poslali milující rodiče.

Vojáci, kteří přili z fronty, byli tií a uzavření. Snaili se komunikovat jen mezi sebou, jako by je spojovalo nějaké tajemství. Jednoho dne vojáci ze zbytku divize nastoupili na kasárenském dvoře a my vedle nich. ertovali jsme, tlachali a hádali, co se bude dít. Zaveleli pozor a přivedli dva vojáky. Kapitán přečetl papír, podle něho byli ti dva odsouzeni k trestu smrti za dezerci. Ne jsme stačili pochopit, oč jde, samopalníci je zastřelili. Prostě, bez cavyků... Těla sebou párkrát kubla a to bylo ve. Lékař konstatoval smrt. Zakopali je u kraje kasárenského dvora, zem zarovnali a pečlivě udusali. Zastřelení, jak se později rozneslo, odeli bez povolení do města navtívit příbuzné. Aby byla upevněna disciplína, velení nařídilo exemplární trest. Vechno bylo tak prosté a strané! Právě tenkrát se v naí mysli něco změnilo: válka se dotkla kadého z nás.

V srpnu se naim na frontě pod Leningradem příli nedařilo. Opravená divize, doplněná polovinou naeho kurzu, nastoupila do první linie. Brzy vichni padli. Anděl stráný mě opět zachránil: zůstal jsem v druhé polovině.

Začaly nálety. Zvlá efektní byl první, který proběhl začátkem září. Do ticha slunečního dne se ozval hukot, který se ířil neznámo odkud. Hluk stále rostl, drnčela skla v oknech a ve kolem se začalo chvět. V dálce se na jasném nebi objevil roj letadel. Letěla v útvaru, různě vysoko, pomalu, sebejistě. Okolo vybuchovaly protiletadlové granáty. Na modrém nebi vypadaly jako chomáčky vaty. Protiletadlové dělostřelectvo se snailo ze vech sil, avak střílelo vedle a letadlům neublíilo. Letadla ani nemanévrovala a neměnila formaci; letěla ke svým cílům, ani obracela pozornost na palbu. luté konce křídel i černé kříe na trupech letadel byly snadno rozpoznatelné. Během náletu jsme seděli v těrbinách hlubokých, k tomu účelu speciálně vykopaných zákopech. Bylo nám velijak. V jednu chvíli jsem si uvědomil, e se instinktivně ukrývám pod kusem celty...

V dálce explodovaly třaskavé pumy. Pod jejich výbuchy se chvěla země. Na nás padaly pumy zápalné. Jejich likvidace nám trochu zlepovala náladu. Kurzanti vyskakovali z úkrytů a běeli hasit ohniska plamenů. Byla to nová, celkem zábavná hra: zápalná puma hoří jako bengálský oheň; musí se strčit do písku, kde za stálého syčení a poutění páry pozvolna zhasne.

Kdy nálet skončil, viděli jsme mračna kouře, zakrývající půlku oblohy. To hořely Badajevské sklady potravin. Tehdy jsme jetě nemohli vě- 18 ż V PRVNÍ LINII dět, e poár rozhodnul o osudu miliónu lidí, kteří zemřou v zimě 194243 smrtí hladem.

Nálety zevedněly. Na dvoře naí koly vybuchla puma a roztrhala několik lidí na kusy. Domy v okolí byly vybombardovány, dokonce i nemocnice. Říkalo se, e ze střechy této budovy naváděli němečtí pióni letadla pomocí zrcadel. Noci jsme proívali v úkrytech, vykopaných na dvoře. Vodovod a kanalizace postupně přestaly fungovat. Záchody se během dvou hodin zcela naplnily výkaly. Ale velitelé brzy nalezli řeení: Ti, kdo znali dva jazyky, sebou museli hodit a na dvoře vznikly primitivní latriny. Ztráty z bombardování nebyly příli velké, víc bylo strachu. Velmi jsem se polekal, kdy za oknem vybuchla bomba a mým směrem letěl trám, který cestou vyrazil dvě okna i s rámy. Vteřinu před jeho průletem jsem si zcela náhodou přisedl a trám mi přeletěl nad hlavou. Zastavil se o protějí stěnu.

Během celkového zmatku se po městě volně pohybovali němečtí agenti, kteří kadý večer osvětlovali cíle mnostvím raket. Jednou dokonce vyletěla světlice ze střechy naí koly. Vichni, kdo byli nablízku, se začali zabývat lovením toho, kdo světlici vystřelil. Vzniklý zmatek nevedl k cíli a neměl ádný smysl.

Začátkem října poslali ná kurz do stanice Levaovo na praxi. Tam jsme proili měsíc. Bydleli jsme v letních chatkách, které patřily dělostřeleckému učiliti. Zima přila toho roku brzy. Napadl sníh, který se udrel a do jara. Praxe se redukovala na vysedávání na mraze a udrování spojení mezi jednotlivými skupinami účastníků kurzu. Učili jsme se mrznout a hladovět, i kdy skutečné hladovění nás teprve čekalo. S denní dávkou 300 gramů chleba se dalo jaktak vyít. Přilepovali jsme si sbíráním aludů a kořínků. Vichni jsme touili po slubě v kuchyni. Jednou se to potěstilo první četě. Kdy se kolegové vrátili ze sluby na světnici, zvraceli na nás z horních paland, protoe se v kuchyni přejedli a pokazili si aludky. Ale nálada byla jetě pořád docela dobrá. Dělali jsme si legraci ze veho, i z nedostatku jídla.

Levaovo se nacházelo mimo oblast bombardování. V noci, kdy jsem měl strá u skladu potravin, pozoroval jsem jeden z náletů na Leningrad. Bylo to ohromující divadlo. Výbuchy, záře poárů, různobarevné proudy světlic, shluky kouře, podsvícené nachovými záblesky... Ve pulsovalo, třáslo se, roztahovalo se po celém obzoru. Z dálky se ozýval neartikulovaný, neumlkající hukot. Země se chvěla. Zdálo se mi, e v tom pekle nikdo nemůe přeít. Přemýlel jsem o své rodině, která tam zůstala. Ráno mi laskavý vedoucí skladu věnoval CELÝ bochník chleba. Snědl jsem půlku, zbytek jsem odnesl kamarádům. Dodnes si vzpomínám, jak se oči jednoho z nich zalily slzami...

Jednou jsme měli celou noc slubu u stanice. Seděli jsme v závěji. Nikdo tam nebyl, a kdy se z přijímače rozeznělo německé vysílání v rutině, rozhodli jsme se, e si ho poslechneme. Neudivilo nás oznámení

ZAČÁTEK ż 19


o zničení dalí skupiny naich vojsk ani hláení o počtu ztrát, zajatců a ukořistěných trofejí. Dotklo se nás vak, kdy hlasatel nazval Buďonného a Voroilova, o nich se u nás psalo pouze v superlativech, ignoranty bez jakéhokoli talentu. Toporná německá propaganda na nás příli nepůsobila. Avak nejasně jsme cítili vánost situace a docházelo nám, e Leningradský front je na hranici poráky. Bylo nám těko na dui.

1

Začátkem listopadu jsme se vrátili do studených leningradských kasáren s vytlučenými okny. Před odesláním na frontu jsme dostali rozkazem hlídkovat ve městě. Ověřovaly se doklady, zadrovali se podezřelí... Mezi podezřelými byli ti, kteří se vrátili z Luhy nebo z jiných obklíčených kotlů. Byli to úplně vyhublí lidé kostlivci, potaení hnědou, vyfoukanou kůí.

Město se hodně liilo od toho, které jsme opustili v srpnu. Vude byly střepiny, mnoho domů mělo poničené fasády, z nich vyhřezaly zbytky bytů. Někde se na zbytcích podlahy udrela postel nebo komoda, na zdech visely obrazy, hodiny... Vude bylo zatuchlo, studeno, pomourno. Sochy koní z Aničkova mostu byly uklizeny, Jusupovský palác byl po náletech poničený. Po budově muzea etnografie se táhla odzdola nahoru obrovská prasklina. Věe Admirality a Petropavlovské pevnosti byly zabalené do tmavých pouzder, kupole Isakijevského chrámu byla natřena kvůli maskování neutrální barvou, vude v parcích byla zakopána protiletadlová děla. Tu a tam zavyl německý granát a někde v dálce vybuchl. Vítr roznáel luté listí, větvičky, nějaké pinavé papírky... Ve městě vládla pochmurná nálada; dobře ji vystihovala píseň, kterou ířila leningradská galerka:

Leningrad v blokádě, střelba a nálety,

nad náma lítaj tu dálkový granáty.

V kvartýru děsnej chlad,

v kvartýru máme hlad

v kvartýru nuda je

jak nikdy snad.

Mrazy u začínaj, chleba nám nedávaj,

mrtvoly do hrobu zakopávaj.

V kvartýru děsnej chlad,

v kvartýru máme hlad,

v kvartýru nuda je

jak nikdy snad. 20 ż V PRVNÍ LINII 1 Německá propaganda byla velmi primitivní. Například perla německé agitace, kte

rá se ířila na letáku: Bij ida politruka. Morda vyaduje cihlu. Bylo by zajímavé

vědět, zda to psali Němci, nebo Rusové, kteří k nim přeběhli. Následující text ale ur

čitě pocházel z dílny kolaborujících Rusů: Kladivo, srp je to tak, to je sovětský ná

znak. Chce? Tak ni. Chce? Tak kuj. Stejně dostane jen... podle svých potřeb.


Ná post byl u Filharmonie a nějací dobří lidé náhodní kolemjdoucí dali vědět mé matce, e tam jsme. Matka mi přinesla něco k jídlu. Tam jsme se viděli naposledy.

V noci na 7. listopadu byl zvlá silný nálet. (Říkalo se, e to byl Hitlerův slib Leningradu.) Druhý den ráno, nehledě na ostřelování, jsme maírovali k Finskému nádraí, odkud nás v nákladním vlaku odvezli na stanici Ladoské jezero. Noc jsme strávili ve vagóně, leíce doslova jeden na druhém. To bylo vlastně dobře, protoe venku bylo minus dvacet. Ráno nás v přístaviti, rozbitém bombami, naloili na palubu starého parníčku, předělaného na dělový člun. Přejezd přes Ladogu byl bez problémů. Nebe bylo zataené a díky silnému větru se zdvíhaly velké vlny. Letadla nepřelétala, ale na větru jsme pořádně promrzli. Hřáli jsme se u komína. Cestou jsem udělal dobrý obchod s lakomým Jurkou Voroncovem: tři cucavé bonbóny za půlku sucharu.

V zasněené stanici Nová Ladoga jsme den odpočívali a ebrali jsme u místních jídlo. U domorodců i v místní pekárně. Pak jsme li 24 hodin pustým lesem a hledali jsme táb armády. Občas se někdo opozdil, někdo omrzl. Ve tábu nás přidělili k jednotkám. Nejlíp na tom byli ti, které umístili do pluků spojařů. Pracovali do konce války u radiostanic. Skoro vichni zůstali na ivu. Nejhůře se naopak vedlo těm, kteří byli převeleni do střeleckých divizí. No jo, spojaři řekli. Tady máte puky a támhle je kóta. Jsou tam Němci. Úkol: Návrí obsadit. Tak padlo mnoho novopečených radistů na bezejmenných a bezvýznamných návrích.

Můj osud byl jiný: Byl jsem přidělen k pluku těkého dělostřelectva. Hledali jsme ho celý týden. Motali jsme se vesnicemi, leícími na kraji fronty. Dvakrát jsme proli zamrzající Volčkov s velkou hydrocentrálou. Jedli jsme, co pánbůh dal. Něco jsme dostali od zaměstnanců v závodní jídelně hydrocentrály. Ti se připravovali k evakuaci. Nastalo přitom nekontrolované rozkrádání zásob. Dělalo se to natolik nestydatě a otevřeně, e ředitelce bylo trapné nevyhovět naim skromným prosbám o jídlo. Jindy zase na kraji vesnice Vojbokalo (která byla za několik dní smetena ze zemského povrchu) nám měkkosrdcatá mladice vynesla na verandu zbytky tvarohových koláčů a jiných dobrot: byl u ní toti na kvartýru nějaký starina, který nedojedl svou snídani.

Nocovali jsme, jak se dalo. V prázdné stanici Volchov 2 (tehdy byla jetě celá). Zde jsme potkali ozbrojené civilisty byl to oddíl partyzánů, který byl odvelený do německého týlu. Nebo jsme přespali u nějaké babky na peci. Ve městě Volchov se nám opět připomněla válka. Večer jsme li kolem koly, která slouila jako vojenská nemocnice. V rohu zahrady vedle cesty dva postarí saniáci zakopávali mrtvé. Beze spěchu vykopali jámu a svlékli z mrtvol mundůry (instrukce nařizovala chránit státní majetek). Jedna mrtvola s prostřelenou hrudí patřila velmi krásnému mladíkovi. Pevné svaly, dokonalá postava. Na prsou měl vyteto

ZAČÁTEK ż 21


vaného orla. Na pravém rameni nápis Miluji přírodu na levém Zase jsem neměl nic k jídlu. Pochovávaní vojáci byli z rozvědky námořní brigády. (Brigáda byla nejprve rozbitá pod městečkem Ligovo, pak ji doplnili a poslali na Volchovský front, kde brzo vykrvácela.) Saniáci hodili mrtvoly do jámy a zaházeli je zmrzlou zemí. Podívali jsme se s kamarády jeden na druhého a li jsme svou cestou... (Potom v létě jsem viděl, jak pohřební komanda zasypávala padlé vápnem, aby předeli nákaze. Ale pohřbívali jenom mení část padlých. Ty, které se podařilo vynést z palby. Tělo obyčejně shnilo tam, kde vojáka dostihla smrt.)

Po dlouhém bloudění, riskujíce, e padneme do rukou útočících Němců, nebo do rukou trestné čety jako dezertéři, doli jsme konečně do stanice Murmanská brána. Tam nám vojáci, které jsme potkali, řekli, e jejich pluk je skoro stejný, jako ten který hledáme, ale stejně nenajdeme, protoe je bůhvíkde u Tichvinu. Take se máme zapsat k nim. Velitel kapitán Seda nás přijal přívětivě a rozkázal, aby nás zapsali do druhé divize pluku. Kapitán Seda byl vysoký, rozloitý, pleatý, stále veselý, balil si neuvěřitelně dlouhé cigarety a uměl virtuózně nadávat. Byl to talentovaný důstojník, právě dokončil akademii a v pluku měl na svou dobu velký pořádek. Stačí připomenout, e v srpnových bojích pod Kiriemi, v nich se část pěchoty rozutekla a druhá část se nechala zajmout, co provedla pomocí bílých podvlíkaček umístěných na bajonetu, palba Sedaova pluku zadrela německý útok o několik dní. Brzy poté byl útvar vyznamenán titulem gardový pluk. Sedae povýili na plukovníka, velel úspěně dělostřelecké divizi (pod Narvou a u Novgorodu v roce 1944), ale generálem se nestal proslýchalo se, e se zapletl do nějaké aféry kolem zásobování. V roce 1945 byl těce raněn u Budapeti.

Ironie osudu! Vdycky jsem se bál hlasitých zvuků, v dětství jsem nesnáel řehtačky a poplaňáky a dostal jsem se mezi těké dělostřelectvo! Ale byl to asi lepí osud v pěchotě, kdy se bojuje, člověk zůstane schopný boje průměrně týden. Pak je buď raněn, nebo ho zabijí. U těkého dělostřelectva jsou to tři čtyři měsíce. Obsluha děl dokonce zůstávala naivu celou válku. Vdy dělo stojí v týlu a střílí z úkrytu. Ale obsluha děl byla větinou zajiována starími vojáky. My mladí jsme tvořili čety určené k řízení palby. Byli jsme umístěni vpředu. Naim úkolem bylo pozorovat protivníka, korigovat palbu a udrovat spojení. Já jsem byl spojař. Do útoku jsme nechodili a táhli jsme a za pěchotou. Proto byly nae ztráty daleko mení. A pluk, u kterého jsem slouil, se od okamiku svého zformování nezměnil, zatímco pěí divize změnily své sloení několikrát zachovaly se pouze počty. To vechno jsem se dověděl později. Prozatím jsem vyfasoval 300 gramů chleba a nedobrou řídkou polévku.

Leningradské holínky mi vyměnili za válenky, kadou z jiného páru.

Právě v den naeho příjezdu zmenili dávky jídla, protoe Tichvin 22 ż V PRVNÍ LINII padl a zásobování se zhorilo. Tady jsme si teprve začali zvykat na hladovění. Já u jsem byl podvyivený a odlioval jsem se svou vyhublostí od ostatních. Vemu jsem musel přivykat, vechno bylo obtíné: stát kadou noc čtyři a est hodin na strái ve třicetistupňovém mrazu, kopat promrzlou zem, tahat těká břemena (břevna a náboje bedna s náboji váila čtyřicet est kilo). To ve bez přípravy, ihned. Chyběly síly. Vude kolem byla příerná nuda. Vichni byli cizí, kadý se staral sám o sebe. Nikde ani kousek soucitu. Vude kolem nadávky, hrubost, krutost. Okamitě jsem dostal vi a to v takové míře, e stovky těch drobečků se producírovaly nejen po prádle, ale i navrchu, po uniformě. Tučnou ve s kříem na zádech vojáci nazývali KV podle stejnojmenného těkého tanku. Zapomněli, e tank byl tak nazván na počest velkého vojevůdce Klima Voroilova. Vojáci chytali KV v podpadí celými hrstmi a házeli je na rozpálená kamna, kde vi zvučně praskaly. Časem jsem si rozdrápal hubené boky do krve. Pak se krábance změnily v strupy. O vykoupání nebylo ani řeči, ili jsme na mrazu a kolem dokola nebylo nic ne sníh. Neměli jsme ani rezervní prádlo. Speciální práky vůbec nepůsobily. Zkouel jsem namáčet prádlo do benzinu před tím, ne jsem si ho oblékl. Drobečkové vybíhali ven a člověk je mohl z krku shazovat do sněhu. Ale přítího dne jich bylo jetě víc. A v roce 1942 se objevil zachránce: mýdlo K. Byla to lutá, příerně smradlavá pasta, ve které se muselo vyvařit vechno oblečení. Tehdy jsme si oddechli. V té době jsme se taky naučili stavět lázně, v nich bylo moné se vykoupat.

A přece jsem byl dítě těstěny. Byl jsem patný voják. U pěchoty by mě hned za trest zastřelili, nebo bych umřel sám třeba bych slabostí spadl hlavou do ohně: mnoho ohořelých mrtvol zbylo na stanovitích, kde měli slubu vojáci z oddílů, které přily z hladovějícího Leningradu. V pluku mnou pravděpodobně pohrdali, ale strpěli mne mezi sebou. Dělal jsem desítky kubíků dříví pro zemljanky důstojníků, byl jsem dobrý pro jakékoliv pomocné práce, mrznul jsem ve strái. Málokdy jsem měl slubu u vysílačky. Do přední linie mě zpočátku nebrali a ádné velké boje na těstí neprobíhaly. Zkrátka nepadl jsem do mlýnku na maso rovnou, ale měl jsem monost zvyknout si na vojenský ivot postupně.

Ostřelování mi zpočátku nevadilo. Prostě jsem zkraje nechápal, oč se jedná. Rámus, kolem padají lidé, sténání, plíchance krve na sněhu. A já stojím a koukám. Často mě shodili na zem a nadávali, e straím na otevřeném místě. Ale střepiny a bludné kulky mě zatím nechávaly na pokoji. Velmi brzy jsem si nael svoji parketu: vrhal jsem se k raněným vojákům, obvazoval jsem je, a i kdy jsem s tím neměl ádné zkuenosti, vecko se mi dařilo. Profesionální saniáky to značně udivovalo.

Koncem listopadu jsme zahájili ofenzívu. Teprve tehdy jsem poznal, co to je válka, i kdy jsem se jetě útoků nezúčastnil. Stovky raněných, mrtví, zima, hlad, napětí, týdny nevyspání... Jedné relativně klidné noci jsem seděl ve sněhové jámě. Chlad mi nedovolil usnout. krábal jsem si

ZAČÁTEK ż 23


24 ż V PRVNÍ LINII

Tři sta jedenáctá střelecká divize

zformovaná v Kirově byla

převelena v srpnu roku 1941 ke

stanici Čudovo. Hláení po boji.

Na stromě sedí pozorovatel.

Foto D. Onochin.

Srpen 1941. 311. divize v lese u Volchova. Foto D. Onochin.


ZAČÁTEK ż 25

Podzim 1941. 311. divize. Čitění děla. Foto D. Onochin.

Podzim 1941. Vojáci z 311. divize vyproují náklaďák.

Foto D. Onochin.


26 ż V PRVNÍ LINII

Podzim 1941. Neseme raněného. Foto D. Onochin.

Podzim 1941. V příkopě

plném vody leí

rudoarmějci, které Němci

umučili. (Snímek pro

komisi, zabývající se

zkoumáním německých

zločinů.)

Foto D. Onochin.


ZAČÁTEK ż 27

Podzim 1941. V 311. divizi bylo

původně více ne 1 000 koní.

V bojích umírali ve velkém. Na

snímku je veterinář-chirurg P. M.

Login, který poraněné koně léčil,

a střepiny, které koníkům

vyoperoval.

Foto D. Onochin.

Podzim 1941. Minometná palba na ves Kirii. Foto D. Onochin.


28 ż V PRVNÍ LINII

Němečtí vojáci, které zajala 311. divize v sovchoze Rudý říjen. Foto D. Onochin.


ZAČÁTEK ż 29

30. listopadu 1941, po vítězné bitvě s Němci v sovchoze Rudý říjen. Foto D. Onochin.

Prosinec 1941. Německý hřbitov u sovchozu Rudý říjen. Nebylo dost

času k tomu, aby pohřbili vechny mrtvé. Foto D. Onochin.


30 ż V PRVNÍ LINII

Prosinec 1941. Zabitý německý dělostřelec. Foto D. Onochin.

Německá děla, ukořistěná v bojích u sovchozu Rudý říjen v prosinci 1941.

Foto D. Onochin.


ZAČÁTEK ż 31

Ukořistěná německá technika po bojích, v nich u sovchozu Rudý říjen 311. divize

zvítězila nad Němci. Foto D. Onochin.

Ukořistěná německá technika. Foto D. Onochin.


32 ż V PRVNÍ LINII

V létě 1943 v Mhinské operaci byl autor zaměřovačem tohoto děla ráe 37 mm. Dělo bylo ukořistěno Němcům v prosinci 1941. Foto D. Onochin.

24. prosince 1941 osvobodila 311. divize ves Memino. Ustupující Němci zapalovali

domy. V jednom z nich zavřeli starou enu. Vojákům 311. divize se ji u nepodařilo

zachránit. Foto D. Onochin.

ZAČÁTEK ż 33

Zima 1942. Cesta v oblasti Dubovik Lipovik v Pohostínském kotli.

Foto D. Onochin. zavivené boky a brečel jsem tesknotou a slabostí. Ale této noci se ve mně něco zlomilo. Odněkud přila síla. K ránu jsem vylezl z nory, začal jsem hledat v prázdných německých zemljankách, nael jsem pár brambor, zmrzlých jako kámen, rozdělal jsem oheň, uvařil jsem brambory v helmě a naplniv si břicho získal jsem pocit sebedůvěry. Od toho okamiku se odehrála v mém ivotě podstatná změna. Stal jsem se energickým a získal jsem obranné reakce. Cit mi napovídal, jak mám v daném okamiku jednat. Naučil jsem se opatřovat si potravu. Jednou jsem sekerou osekal maso ze zabitého německého, mrazem ztuhlého koně. Jindy jsem zase nael krecht s bramborami. Jednou zabila mina koně, který táhnul kolem nás saně. Za dvacet minut z něj zůstala jen hříva a vnitřnosti my, hladoví vojáci, jsme z něj maso okamitě odřezali. Vozka se ani nestačil vzpamatovat, zůstal sedět v saních s opratěmi v rukou. Jednou jsme maírovali a nepřátelský granát převrhl kuchyni, která jela před námi. Pohanková kae se vylila do sněhu. V tom okamiku, bez jakékoliv domluvy, kadý vytáhl líci a začaly hody. Ale provoz na cestě se nezastavil! Kaí projel vůz se senem, náklaďák, a my jsme jedli a jedli, dokud bylo co... Sbíral jsem kůrky, kousky suchého chleba u skladů a kuchyní prostě získával jsem potravu, kde se dalo.

Nae ofenzíva pokračovala nejdříve úspěně. Němci ustupovali, nechávali za sebou děla, automobily, různou munici, stříleli koně. Přesvědčil jsem se, e to, co se psalo o jejich krutosti, nebyly novinářské výmysly. Viděl jsem spálené mrtvoly zajatců, kteří měli na zádech vyřezané hvězdy. Vesnice, kterými ustupovali, byly rozstřílené. Obyvatelé, kteří zůstali (a nebylo jich mnoho), byli hladoví, otrhaní, vzbuzující lítost.

Pak mě začali brát do přední linie. Vzpomínám na pekelnou palbu, plíení ve sněhu. Krev, krev a zase krev. V těch dnech jsem byl poprvé raněn. Rána nestála za řeč krábanec. Bylo to tak: v noci, utahaní k smrti, přili jsme k oputěné kolní budově. V prázdných třídách bylo tepleji ne venku na sněhu, byla tam sláma a spalo tam pár vojáků. Lehli jsme si vedle a hned jsme usnuli. Pak se někdo vzbudil a protřel oči: Spíme vedle Němců! Vichni vyskočili, začala střelba, strkanice, rámus, křik, sténání, nadávky. Mlátili jsme se navzájem, nikdo se v tom zmatku neorientoval. Dostal jsem bodákem do stehna, někoho jsem bodnul noem. Pak se vichni rozutekli. Sundal jsem kalhoty a zjistil jsem podle formy krábance, e bajonet byl plochý, německý. K lapiduchům jsem neel, za dva týdny se to zahojilo.

V přední linii se dalo snáze sehnat něco k jídlu. V noci se dalo vlézt do neutrálního pásma, uřezat padlým ruksaky v nich byly suchary, někdy konzervy i cukr. Kdy byl klid, zkoueli to mnozí. Někteří se nevrátili němečtí kulometčíci nespali. Jednou se nějaký starina, zřejmě v opilosti, vypravil na lup do neutrálního pásma se saněmi. Zabili ho, i s koněm. A saně byly plné potravin byl tam chleba, konzervy, vodka. 34 ż V PRVNÍ LINII Hned se nali zájemci. Nejdřív li dva ani se nenadáli, a bylo po nich. Pak to zkusili jetě tři. Tím to skončilo. V noci jsem to zkusil i já. Bylo mi jasné, e Němci asi budou střílet, slyel jsem je dokonce v dálce ramotit. Rozhodl jsem se tedy nic s sebou odtamtud nebrat, jenom jsem přeřezal postroje, přivázal jsem k saním telefonní kabel a úspěně jsem se vrátil do zákopu. A pak raz, dva, tři, přitáhli jsme saně k nám. Potraviny byly jako řeeto, vodka vytekla, ale najedli jsme se dosyta.

U eleznice MhaKirii se ná postup zastavil a Němci zaujali pevná postavení. Tady, ve velké vesnici Nachody, z ní dnes u nezůstalo vůbec nic, jsem přivítal nový rok 1942. Koncem roku 1941 se odehrála nechutná epizoda. Tři dny před jejím začátkem dostalo velitelství naí divize rozkaz projít do německého týlu trhlinou v obranné linii a upřesňovat odtud dělostřelbu. Za straného mrazu jsme li hlubokými závějemi v hustém lese dvacet kilometrů na lyích. Rakety, které osvětlovaly přední linii, zůstaly vzadu. Luna svítila. Kolem dokola byly vysoké smrky. Nakonec se na mýtině objevily zemljanky, které jsme tam vyryli v létě. Rozhodli jsme se, e si v nich odpočinem a trochu se ohřejem. Začalo svítat a náhle někdo vykřikl:

Němci!

Byl jsem v krajní zemljance a zareagoval jsem tedy jako poslední. Vykrábal jsem se ven a nikoho jsem neviděl. Pouze daleko v lese se na útěku míhaly postavy přísluníků jednotky. Nezbývalo mi nic jiného ne je následovat. Pod smrkem mě potkal vylekaný poručík s odjitěným naganem:

A kde jsou Němci?

Nevím, ádné jsem neviděl...

Ukázalo se, e to byla panika, vichni utekli velení jako první. Ve zmatku zapomněli v zemljance radiostanici. To jsem pochopitelně nevěděl!

Rozhodli se tedy, e se vrátí. Ale Němci teď u skutečně nae místo obsadili. Při přestřelce jsme museli nakonec ustoupit, ani jsme dosáhli svého. Radiostanice tedy byla ztracená a rozkaz nebyl splněn. Přijel vyetřovatel, začaly výslechy. Nakonec byl určen obětní beránek náčelník stanice, sympatický poručík Fomin. Pak zasedal tribunál divadlo s předem daným koncem. Konec dopadl lépe, ne jsme čekali Fomin a jetě jeden voják, který ukradl babce v Nachodech med, dostali po deseti letech natvrdo s odkladem trestu, a válka skončí. Bardanosov (tak se jmenoval voják, který ukradl med) svou vinu vykoupil dost rychle: kulka mu prostřelila plíce. Jestli to přeil, nevím. Fomin dlouho a dobře slouil s námi, pravděpodobně ho po válce rehabilitovali. Ale v předvečer nového roku nám bylo velijak. Kdy jsem se vrátil z přední linie, usnul jsem v teplé zemljance a spal jsem tak tvrdě, e jsem ani neslyel palbu, která nás odevad obklopovala. Brzo jsme se z Nachod stáhli. Byla to poslední vesnice, kterou jsem viděl před polovinou roku 1943.

ZAČÁTEK ż 35


Pluk se přemístil do bainatého porostu, který se rozkládal kolem stani

ce Pohostí. Mysleli jsme si, e se tu nezdríme a za dva za tři dny odtáh

neme dál. Ale osud rozhodl jinak. V těch močálech jsme uvázli na celé

dva roky! A to, co jsme dosud proili, nebylo nic ve srovnání s tím, co

nás čekalo tady!

36 ż V PRVNÍ LINII




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.