načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V proudu řeky Styx -- Ke kterému břehu se vydáte? – Nigredo

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
V proudu řeky Styx -- Ke kterému břehu se vydáte?

Elektronická kniha: V proudu řeky Styx
Autor: Nigredo
Podnázev: Ke kterému břehu se vydáte?

– Nick Jones je osamělý skladník parfémů marně hledající smysl života ve starých gramofonových deskách a lahvích whisky.  Většinu svého volna tráví bezcílným bloumáním po městě, obrážením místních barů a neustálým přemítáním o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 313
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-4809-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nick Jones je osamělý skladník parfémů marně hledající smysl života ve starých gramofonových deskách a lahvích whisky.  Většinu svého volna tráví bezcílným bloumáním po městě, obrážením místních barů a neustálým přemítáním o nesmyslnosti své existence. Když se však během jedné noční směny dá do řeči s neznámým dívčím hlasem, začne se jeho nudný život rázem obracet naruby. Nick si brzy nato přestává být jistý, kde je hranice mezi realitou a děsivou noční můrou. Kde končí život a začíná smrt...

Zařazeno v kategoriích
Nigredo - další tituly autora:
Mortificatio Mortificatio
 (audio-kniha)
Mortificatio Mortificatio
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V proudu řeky Styx

Nigredo

Věnováno památce mého dědečka


V proudu řeky Styx

Text © 2017 Nigredo

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2017

Obálka © 2017 Lukáš Vik

1. vydání © Lukáš Vik, 2017

ISBN ePub formátu: 978-80-7536-150-9 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-7536-151-6 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-7536-152-3 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


ČÁST PRVNÍ – Léto, 2000

I.

Zase tu byl sobotní večer. Nebo snad nedělní? Nebyl si úplně jistý, ani mu na tom nijak zvlášť nezáleželo. Zkrátka to byl zase jeden z mnoha na chlup stejných večerů, probíhajících podle dávno zažitého scénáře. Nick tradičně vysedával s lahví whisky ve svém tmavém pokoji osvětleném jen malou stolní lampičkou, která vydávala přesně tolik světla, kolik ke své osamělé existenci potřeboval. Tuhle místnost nakonec znal naprosto dokonale a přesně věděl, kde se co nachází i v úplné tmě. Posledních pár let v ní totiž trávil prakticky veškerý svůj volný čas, kterého měl na poměry dospělého člověka téměř nadbytek.

Jeho oblíbeným stanovištěm bylo staré, již notně sešlé kožené křeslo černé barvy. Tohle křeslo už toho opravdu hodně pamatovalo. Nick nebyl jeho prvním, druhým, ba snad ani třetím majitelem v pořadí. Bylo dost možné, že skutečný počet jeho majitelů už nikdo ani nepamatoval a vystopovat toho prvního by se

i při velké dávce snahy nakonec jistě ukázalo

jako zcela nereálné (nehledě na fakt, že křeslo

muselo být na každý pád daleko starší než

jakýkoli běžný smrtelník).Nick se v něm

ale přesto cítil, jako by bylo kdysi stvořeno

speciálně pro něj a nikdo jiný v něm jakživ

neseděl. Kdybyste se však zeptali samotného

křesla, asi by na to mělo zcela jiný názor. Bylo

už značně prosezené, na několika místech

potrhané a celkově působilo dojmem, že už

toho má za celý svůj dlouhý život tak akorát

dost.

Nick křeslo dostal od svých prarodičů, když

se před několika lety (sám už si nebyl jistý, jak

dlouho to vlastně bylo), poprvé stěhoval do

vlastního bytu. Neměl tehdy zrovna peněz na

rozhazování a každý kus nábytku mu tak přišel

velmi vhod, přičemž estetická stránka věci jej

pochopitelně ani trochu nezajímala. Křeslo

bylo majetkem Nickovy rodiny už poměrně

dlouhou dobu. Nickovi prarodiče jej dostali

před několika desítkami let jako svatební

věno od svých rodičů a ti zase od svých. Jestli

pokračovalo dál do ještě hlubší minulosti po

stejné linii, to už Nick netušil, ani nad tím nijak

zvlášť nebádal. Občas mu jen problesklo hlavou,

kolik dalších generací tohle křeslo ještě asi

uvidí. Říkal si, že kdyby sám mohl mít potomky,

dozajista by na něm jednou skotačila ještě jeho

pravnoučata.Takový scénář ovšem nehrozil.

Kromě tohoto památečního křesla měl Nick

ve svém malém bytečku ještě několik dalších

věcí, které si z větší části přinesl ze svého

původního pokoje z domu svého otce.

Po své levici měl kancelářský stůl s jednou

menší zásuvkou a dvěma poličkami. Jeho

povrch byl poměrně těžko identifikovatelný,

jelikož byl neustále zaskládán nejrůznějším

harampádím. Byla na něm spousta rozházených

propisek, z nichž jen málokterá psala. Malá

černá soška Buddhy, starý mobilní telefon

značky Nokia, holicí strojek, ona zmiňovaná

lampička, sešívačka, hrnek se zbytky zaschlé

kávy, několik balení prášků se všemi možnými

účinky (ať už cílenými, nebo vedlejšími),

převrácený rámeček s fotkou, malý kapesní

nožík, popelník s hromadou nedopalků, které

už padaly všude okolo, a balíček papírových

kapesníků. Tento stav byl víceméně konstantní.

Na stole se měnila jen lahev s whisky, kterou

Nick vždy po vypití poctivě měnil za novou. Už

si ani pořádně nevzpomínal, kdy ji tam vlastně

poprvé položil, ale na tom koneckonců vůbec

nezáleželo. Čas hrál v jeho životě poslední

dobou jen pramalou roli.

Obsah zásuvky a dvou poliček byl kupodivu

podstatně lépe organizovaný. Dospod zásuvky

si Nick každý měsíc ukládal výplatu. Ta

nebývala kdovíjak tučná, nicméně Nick neměl,

kromě nájmu za byt, něčeho malého k snědku,

alkoholu a cigaret, prakticky žádné větší výdaje,

a tak vždycky dokázal i něco ušetřit. Nešetřil

přitom ani na nic konkrétního, ale spíše se

snažil řídit radou svého dědečka, kterou během

dětství slyšel víckrát, než by snad bylo zdrávo.

,Šetří se tehdy, kdy je! Až nic nebude, už se nic

neušetří,‘ říkával vždycky malému Nickovi,

který si jeho radu bral patřičně k srdci. Nick

měl peníze rád (přestože jich nevydělával

zrovna závratné množství) a potrpěl si na jejich

fyzickou podobu. Banky příliš v lásce neměl,

a proto jim své úspory svěřoval jen velmi zřídka

a velmi nerad.

Na penězích měl pečlivě naskládané složky

s nejrůznějšími papírovými dokumenty

univerzitní diplom, pracovní smlouvy, celou

řadu účtenek z internetových obchodů,

smlouvy o nájmu, inkasu a spousty dalších

papírů. Vedle všech těchto dokumentů ležela

volně hozená krabička kondomů, která mezi

ostatní věci zrovna dvakrát nezapadala. Byla

otevřená, ale z větší části stále plná. Poličky

pod zásuvkou už naplňovaly jen nejrůznější

knihy, většinou se vzdělávacím účelem. Některé

Nickovi zbyly ještě z dob univerzity, jiné si

později pořídil pro zamýšlené samostudium, ke

kterému však docházelo jen velmi sporadicky.

Daleko víc si totiž potrpěl na beletrii, která

tvořila podstatně větší část jeho knižní sbírky.

Jelikož by ale žádnou větší knihovnu do svého

bytu nenacpal, povalovaly se knížky z jeho

tučné sbírky prakticky všude okolo, aniž by

v tom měl jakýkoli systém.Potom už byla

v pokoji jen malá rozkládací pohovka, která Nickovi sloužila zároveň jako postel, a menší skříň s oblečením.

Nick si na módu nijak zvlášť nepotrpěl. Chodil oblékaný vcelku nevýrazně a převážně v černém. Svoje oblečení občas přepral v malém umyvadýlku vedle v koupelně, ale jelikož tomu nikdy nevěnoval přílišnou pozornost, často se stávalo, že měl na oblečení řadu fleků všemožných tvarů a velikostí.Nijak ho to ovšem netrápilo. Celá koupelna, nebo spíše koupelnička, byla vskutku miniaturních rozměrů. Ono umývadlo, malinký sprchový koutek a záchod (ten naštěstí ve standardní velikosti) byly nahňahňané těsně vedle sebe. A jelikož Nick nebyl zrovna žádný trpaslík, vždycky když seděl na záchodě, musel mít nohy položené ve sprchovém koutě, což působilo docela komicky.

Poslední částí bytu byla kuchyň, tedy opět spíše ‚kuchyňka‘. Tvořila ji asi metr a půl dlouhá kuchyňská linka s plynovým vařičem. Pod ním byla malá vestavěná lednice s ještě menším mrazákem a naproti ní malý jídelní stolek, na kterém byla položena mikrovlnná

trouba-pravděpodobně nejvíce používaný

instrument Nickova kulinářského umění.Asi

netřeba podotýkat, že byt vskutku neoplýval

velkou dávkou luxusu, nicméně Nickovi

naprosto vyhovoval. Na to, že byl situován

přímo v centru Města a jen několik málo kroků

od stanice metra, byla výše nájemného velmi

přívětivá. Nick byl schopen nájemné utáhnout

sám, aniž by musel trpět jakékoli spolubydlící,

což by pro něj bylo naprosto nemyslitelné.

Ten den, stejně jako každý víkend během

posledních pár let, vysedával Nick v onom

památečním křesle. Na klíně měl položený

laptop a na uších velká sluchátka, která mu

je celé zakrývala. Na zemi vedle křesla ležel

plastový obal alba Te n od kapely Pearl Jam.

Nick to album zbožňoval už od dob, kdy jej

poprvé vylovil z útrob jedné zaprášené papírové

bedny v otcově sklepě. Právě Nickův otec byl

jeho původním majitelem a často ho svého

času poslouchával. Jak ale stárnul, podobná

hudba jaksi přestala lahodit jeho uším, a album

tak skončilo v oné krabici ve sklepě spolu

s dalšími alby, kde se kromě Pearl Jamnacházely

i další kapely jako Stone Temple Pilots, Alice

in Chains, nebo třeba Nirvana. Nick krabici

našel, když jednou pomáhal otci vyklízet sklep

ve snaze najít něco, co by mohl použít ve svém

budoucím bytě. Postupně z ní vyndával jedno

CD za druhým, utíral z nich prach, prohlížel

si jejich obaly a jedno po druhém si je pouštěl

v otcově HI-FI věži, až nakonec znal celou

krabici prakticky nazpaměť.Album Ten pro něj

ale znamenalo ze všech nejvíc, protože právě to

si tehdy z krabice ‚vylosoval‘ jako první. V tu

chvíli mu zrovna v uších hrála skladba Black.

Skladba, kterou miloval a zároveň nenáviděl.

Vždycky dokázala vyvolat tak obrovské

množství nejrůznějších vzpomínek, jež však

zřídkakdy byly pozitivní. Nick ji ale nikdy

nedokázal přeskočit. Nějaká část jeho já jakoby

si užívala to sebetrýznění a chtěla pořád víc

a víc.

Lokl sitrochu whisky, kterou si poslední

dobouuž ani neobtěžoval nalévat do skleničky.

Proč taky. Podíval se na hodiny ve svém

počítači. Ukazovaly něco málo po půlnoci. ,Už

bys to asi měl zabalit,‘ řekl sám sobě nahlas,

ale ještě nějakou chvíli zůstal sedět, dokud

album nedohrálo do konce. Potom se teprve

odhodlal vstát a vrávoravou chůzí doputoval

ke svému pracovnímu stolu, kde sáhl po jedné

z mnoha krabiček s léky. Na téhle stál nápis

Tr it ti co. Nick vymáčknul jednu tabletu. Ta

byla nepatrnými rýhami rozdělená na třetiny

sloužící ke snadnému dávkování. S tím se ale

Nick nijak zvlášť neobtěžoval a polknul ji celou.

Z kohoutku se napil trochu vody a kráčel do

postele. Cestou zvedl ze země otevřenou láhev

s whisky. Zacpal ji a položil zpátky na pracovní

stůl. Jakmile zalehl, netrvalo ani minutu a spal

jako zabitý.

II.

Druhý den ráno (tedy spíše někdy kolem

poledne) Nicka probudil zvonek. Dotyčná

osoba u dveří si rozhodně nebrala servítky

a držela zvonek tahem snad už několik

minut. Takovou výdrž mohla mít jen jedna

jediná osoba, jejíž pravidelný příchod býval

to jediné, co Nicka informovalo o začátku

nového pracovního týdne, který by jinak jen

stěží postřehnul.Když se konečně odhodlal

vstát, připadal si jako na centrifuze. Celý

svět se okolo něj točil a do hlavy jako by ho

někdo v jednom kuse bil kladivem. Vydal se

do koupelny, co nejrychleji mu to daný stav

dovolil a poklekl před záchodovou mísou jako

muslim při modlení. Zvracel tahem několik

minut, i když už ani neměl co, žaludek se mu

pořád nepřestával zvedat. Chvílemi si myslel,

že to bude jeho konec. Takové štěstí ale neměl.

Jeho tělo se konečně rozhodlo, že už ho nechá

vydechnout. Zvonek u dveří přitom za celou

dobu ani na chvíli neutichnul. Dokonce se k němu přidalo i bušení do dveří, za kterými se ozýval známý ženský hlas.

,,Nicku, sakra, otevři už!! Seš živej?! Jestli jo, přísáhám, že tě zabiju, jestli do třiceti sekund neotevřeš!‘‘ Nick ještě vykašlal pár zvratků a konečně stisknul splachovadlo. Pomalu vstal ze své modlící polohy, přičemž v hlavě přitom stále pociťoval nepříjemnou bodavou bolest. ,,Už jdu, kurva! Už jdu!‘‘ zařval chraplavým hlasem, ale ani to zvonek neutišilo. Ještě si rychle vypláchnul pusu a konečně se vydal ten hrůzný zvuk utišit. Chvíli mu trvalo, než v malé ošatce pověšené vedle dveří vyhrabal ten správný klíč a otevřel dveře. Ženu, která tam stála s prstem na zvonku, velmi dobře znal. ,,No to je dost!“ prohlásila radostně a zhnuseně zároveň. „Bože brácha, ty teda vypadáš! A ten smrad, to snad nemyslíš vážně. Kdy ses vůbec naposledy koupal?!“ vystartovala na něj rodičovským tónem s notnou dávkou autority.

Pár sekund trvalo, než k němu všechny ty lichotivé informace doputovaly. Venkovní světlo

pro něj bylo jako kudly bodající do očí a navíc

mu pořád nepřestávalo zvonit v uších.

,,Ségra, než mi tu začneš skládat další

komplimenty, dala bys prosím ten prst z toho

ZASRANÝHO ZVONKU?!‘‘ křikl na ni,

přičemž jako by dostal další ránu kladivem do

h l av y.

,,No jo, no jo. Tak se hned nerozčiluj. Jen jsem

měla strach, vždyť se na sebe podívej.‘‘

Layla si hluboce povzdechla a konečně sundala

již dosti zdřevěnělý prst ze zvonku, čímž se

Nickovi přece jen trošku ulevilo.

,,Víš, babička sem chtěla jít se mnou, podívat se

na tebe, ale já jí to na poslední chvíli vymluvila.

Nějak jsem tušila, že budeš vypadat dost

zoufale, i když ti řeknu, překonal jsi i moje

očekávání. Kdyby tě takhle viděla, byla by to její

smrt. S tebou je to snad týden od týdne horší,‘‘

povzdechla si.

Z Nickova výrazu bylo poměrně těžké

vyčíst, zda vůbec vnímal to, co se mu jeho

sestra snažila říct. Oči měl celé zarudlé,

zornice natolik rozšířené, že bylo těžké si

vůbec všimnout modré barvy duhovek. Obličej

měl celý zarostlý a jeho dlouhé tmavé vlasy

taky vypadaly, že už dobrých pár dní nebyly

myty. Sám si však svého svérázného zevnějšku

vůbec nebyl vědom. Ani si nevzpomínál, kdy

naposledy viděl zrcadlo.

,,Hm, promiň. Půjdeš dál?‘‘ vysoukal ze sebe po

chvíli.

,,Teda upřímně, celkem se toho bojím... ‘‘

odvětila Layla starostlivým hlasem. ,,Ale sám

bys tu asi brzo shnil. Aspoň ti něco malýho

uvařím. Vždyť seš kost a kůže, jíš ty vůbec

něco?‘‘

Nick považoval sestřin dotaz za řečnickou

otázku, a tak raději neodpovídal. Pravdou

bylo, že si vlastně ani nevzpomínal, kdy měl

naposledy něco v ústech. Nepočítaje tedy

pravidelnou dávku noční whisky s prášky, ranní

zvratky a samozřejmě nepřeberné množství

cigaret.

Layla váhavě vešla do bytu. Navštěvovala Nicka

téměř každý týden, vždycky zhruba ve stejnou

dobu, a pokaždé se nemohla zbavit dojmu,

že jak Nick, tak jeho byt, vypadají při každé

další návštěvě snad ještě o něco hůř než při té

předchozí. Jinak tomu nebylo ani tentokrát.

,,Bože, brácha... ‘‘ povzdechla si znovu. ,,Jak

dlouho takhle ještě hodláš žít?‘‘

,,Dokud mi vydržej játra a plíce,‘‘ odpověděl

Nick se sebeironickým úsměvem na tváři a dal

si do úst cigaretu. Layle ale jeho pokus o vtip

nepřišel ani trochu vtipný. Vážně se na něj

zadívala, jakoby mu chtěla začít domlouvat, ale

po chvíli jen opět hluboce vydechla. Zkoušela

to přece už tolikrát, ale její slova jako by jej

obloukem míjela, ba měla dokonce i opačný

účinek.

,,Něco málo jsem ti nakoupila,‘‘ řekla po chvíli

ticha a zvedla malou igelitku s nákupem, kterou

celou dobu držela v ruce tak, aby si jí Nick

všimnul.

,,Udělám ti kuře, s rýží na kari. To máš přece

rád, ne?‘‘

Na odpověď nečekala. Rychlým krokem

odkráčela do kuchyně a začala vyskládávat

nákup na linku jako o život. Nick zatím zůstal

stát vedle v pokoji. Byl si plně věnom toho, jak

moc Laylu jeho život trápí. Vždyť i před malým

momentem, těsně před tím, než odběhla do

kuchyně, si všimnul, jak její velké hnědé oči

najednou zrudly. Viděl to už hodněkrát, ale

nikdy nevěděl, co v takových situacích dělat,

a proto raději zůstával opodál a vyčkával, než

se vše zklidní. Stejnou taktiku zvolil i tentokrát.

Sedl si do svého starodávného křesla a konečně

zapálil cigaretu, kterou už nějakou dobu

převaloval v ústech. Párkrát z ní popotáhl, ale

z nějakého důvodu mu ten den nijak zvlášť

nechutnala. Možná to bylo tím, že mu v žaludku

ještě stále probíhal válečný konflikt mezi

alkoholem a antidepresivy. Přesto ji ale dokouřil

a nedopalek hodil na hromadu ostatních

v popelníku na stole. Poté ještě chvíli seděl

a zíral do zdi, než se konečně odhodlal přidat ke

své sestře v kuchyni.

Tam už probíhal zuřivý boj mezi Laylou

a zmrzlým kuřetem. Nutno podotknout, že kuře

mělo zatím značně navrch. ,,Víš, možná bys

ho prvně měla nechat rozmrznout. Teda ne, že

bych někdy vařil kuře, ale přijde mi to logický,

když tak na tebe koukám,‘‘ poznamenal Nick,

přičemž v jeho hlase byla znát jasná provokace.

Nikdy si to nedokázal odpustit, protože dobře

věděl, že jeho sestra je přes veškerou snahu

v kuchyni ještě o něco méně použitelná než on

sám. Layla v momentě zčervenala jako rajče.

,,Mlč! To je přece jasný!‘‘ okřikla ho, ale nebylo

příliš těžké poznat, že to pro ni byla docela nová

informace.

Layla byla o celých pět let mladší než

Nick. Měla vystudovanou střední školu

s ekonomickým zaměřením a původně

plánovala pokračovat na vysoké, nicméně

otec její tehdejší spolužačky jí nabídl relativně

slušné místo ve své účetnické firmě. Layla tam

chodila na praxi již během studia a zřejmě na

šéfa udělala dobrý dojem. A jelikož se v jejím

případě jednalo o nabídku, která se jen tak

neodmítá, Layla ji bez dlouhého rozmýšlení

přijala. Školní docházku stejně odjakživa

nenáviděla a takhle mohla aspoň vydělat nějaké

peníze a přestat být tolik závislá na příspěvcích

od otce a babičky. Práce v oné firmě ale nebyla

žádnou procházkou růžovým sadem. Layla

byla často nucena dělat přesčas a domů se tak

několikrát týdně vracela až v pozdních nočních

hodinách. Bydlela zatím s babičkou v menším

rodinném domku na kraji Města, takže si

alespoň prozatím nemusela dělat starosti

s nájmem a podobnými věcmi, nicméně už se

pomalu začínala poohlížet po vlastnímbydlení

a samozřejmě na něj šetřit.

Na nějaké vaření tedy samo sebou nezbývalo

moc času. Když byla mladší, občas pomáhala

vařit babičce, která jí krok po kroku všechno

důkladně vysvětlovala. Layla ovšem tehdy byla

ve věku, kdy byla přesvědčená, že jí to stejně

nikdy na nic nebude, a tak jí většina informací

šla jedním uchem dovnitř a druhým ven.

,,Hele, dík, že to pro mě děláš... ‘‘ řekl

Nick, tentokrát už s vážným výrazem ve

tváři. Zmatená Layla jakoby v ten moment

zkameněla. Nick pokračoval.

,,Vážím si toho, fakt že jo, ale neměla bys tu bejt.

Ztrácet se mnou čas a tak. Já to nějak zvládnu.

Jsem pořád živej, nebo ne? Víš, nerad bych tě

stáhnul s sebou do těchhle sraček. Vždyť máš

ještě všechno před sebou. Někam si vyraž,

najdi si přátele, hodnýho kluka, vdej se a na mě

zapomeň.‘‘ Chvíli bylo ticho. Jen na moment

ho přerušil projíždějící vlak, který jako obvykle

otřásl celým bytem, než zmizel v dáli.

,,To myslíš vážně?‘‘

,,Smrtelně. Chci, abys byla šťastná, ségra. Někdo

už konečně musí prolomit to zasraný prokletí

naší rodiny a být konečně štastnej.‘‘

,,Pořád bys ještě mohl být šťastnej, Nicku,‘‘

odpověděla tiše, přičemž jí oči znovu začaly

rudnout. ,,Jenže tys to vzdal. Ani se nesnažíš dát

se zase dohromady. Jenom tu sedíš a utápíš se

v chlastu a sebelítosti a je ti úplně ukradený, že

jsou tu pořád ještě lidi, kteří jsou natolik naivní,

že v tebe pořád ještě věří a mají o tebe starost!‘‘

Ještě než to dořekla, už se jí z očí linuly

malé kapičky slz. Pomalu stékaly po jejím

drobném obličeji a z něj pak přímo na zem,

kde se ztrácely v těžce identifikovatelném

druhu špíny. Nick ten pohled nemohl snést,

nicméně utěšování druhých, a koneckonců ani

sebe samého, nikdy nepatřilo mezi jeho silné

stránky. Když už ale viděl, že není zbytí, uchýlil

se alespoň k chabému pokusu.

,,Ale no tak, ségra. Nechej toho, než mi tu

vybrečíš jezero. Stačí, že už tady mám jezero

zvratků, natož ještě slz.‘‘

,,Ty jsi blbej! Nejradši bych ti jednu vpálila

přímo mezi oči, víš to?‘‘ odsekla Layla, ale na

její tváři byl při tom vidět mírný úsměv.

,,Moc bych se toho chtěl zbavit,věř mi. A jsou

chvilky, kdy mám i pocit, že by to snad mohlo

jít. Jenže pak to na mě zase přijde a celej svět

jakoby zčerná, víš, jak to myslím? Najednou

nemůžu přijít na jedinou pozitivní myšlenku,

jedinou dobrou vzpomínku, jedinou věc, na

kterou bych se mohl těšit. Všechno jakoby

v momentě přestalo dávat smysl. Je to, jako

když se snažíš skládat puzzle, ale nemůžeš najít

vůbec žádný dílky, co by do sebe pasovaly. Tak

to prostě po čase vzdáš a necháš je jen tak ležet

na hromadě. Prostě se smíříš s tím, že už z nich

žádnej obrázek neposkládáš a začne ti to být

jedno.‘‘

Layla položila Nickovi ruku na rameno.

Neříkala nic. Měla pocit, že Nick teď zrovna ani

nic slyšet nechce. Chvíli tam jen tak stáli, každý

koukal jiným směrem a oběma se proháněla

hlavou obrovská spousta nejrůznějších

myšlenek, z nichž většina dávala pramalý smysl.

,,Už budu muset jít,‘‘ řekla Layla po chvíli.

,,A co to kuře?‘‘

,,Udělám ti ho jindy. Myslím, že to prvně budu

muset trochu nastudovat,‘‘ usmála se.

,,Musím ještě skočit za babičkou, podat zprávu

o tom, jak si tady žiješ a tak.‘‘

,,Laylo, hele... ‘‘

,,Neboj, neboj. Mám celkem bujnou fantazii,

víš? Vymyslím trošku přijatelnou verzi téhle

reality, jo? Nakonec to nebude poprvé ani

naposled.‘‘

Nick přikývl, ale cítil se značně provinile. Nerad

své rodině lhal, natož ještě posílat Laylu, aby

lhala za něj. Momentálně ho ale nenapadalo

žádné jiné východisko.

,,Tak se tu měj, příští týden se tu zas stavím,‘‘

řekla Layla, zatímco se soukala do svých

tmavomodrých tenisek, které k jejímu

pracovnímu kostýmku zrovna dvakrát neladily.

Očividně ji to však nijak netrápilo.

,,Tak jo, budem se tu na tebe těšit,‘‘ usmál se

Nick.

,,My?‘‘

,,No jo, já a pan Kuře. Snad mi ho zvládneš

upíct, než se z nás stanou moc velcí kámoši. Pak už bych ti to taky nemusel dovolit.‘‘ ,,Ty jsi blbej!‘‘ zasmála se Layla, pleskla ho po hlavě a vyšla ze dveří. Nick se ještě chvíli díval, jak mizí v davu identických lidských bytostí, a pak zalezl zpátky dovnitř. Zase pondělí, povzdychl si. Úžasný jako každý jiný.

Hodiny ukazovaly něco málo po třetí odpoledne. Do práce zbývala ještě spousta času, a tak zasedl zpátky do křesla. Otevřel mechaniku svého laptopu a vložil do ní album Purple od Stone Temple Pilots. Zavřel oči a pomalu přemítal ve svých myšlenkách, přičemž se snažil najít nějakou příjemnou vzpomínku, jenž by si mohl vybavit a trošku si tak zlepšit svůj duševní stav. I kdyby to mělo být jen na kratičkou chvíli.

Ať se ale snažil, jak chtěl, jeho myšlenkové pochody mu to ne a ne dovolit. Zvedl se z křesla, aby si podal krabičku Lucky Strike. Zbývaly v ní poslední dvě cigarety. Nick si strčil jednu z nich do úst a vydal se ke dveřím prohledat kapsy své ošoupané kožené bundy v naději, že najde ještě nějakou zásobní krabičku. K jeho velkému zklamání se tak

ovšem nestalo. Povzdechl si a připálil si

cigaretu, kterou už chvíli povaloval v ústech.

Popošel zpátky do kuchyně a snažil se

zanalyzovat stav, jenž tam panoval. Stav to byl

vskutku dosti tragický. Nickovi se v tu chvíli

vybavil zoufalý výraz jeho sestry a v hloubi duše

se trochu zastyděl. V dětství přece nežili až tak

odlišné životy, tak jak je možné, že z něj se stala

taková troska, zatímco jeho mladší sestra vede

daleko spořádanější a alespoň do jisté míry

spokojenější život? Tedy minimálně si to myslel.

Chvíli si snažil vybavit, kdy ji vůbec naposledy

navštívil. Zanedlouho mu došlo, že od toho, co

se odstěhoval, se v babiččině domě ani jednou

nezastavil. Ani pořádně nevěděl proč. Zkrátka

ho tam jaksi nic netáhlo. Layla jej naproti tomu

navštěvovala poměrně dost často, kolikrát mu

dokonce i udělala nákup nebo se, podobně jako

tomu bylo dnes, pokoušela něco uvařit, což už

většinou nijak extra úspěšně nedopadalo. Nick

si nicméně její snahy velmi cenil a finančně se

s ní vždy posléze vyrovnal.

Pohlédl na zaskládanou a notně špinavou

kuchyňskou linku a rozhodl se udělat na ní

cosi, co by se mohlo alespoň vzdáleně podobat

pořádku. Kousek od dřezu ležel kus chleba.

Nick neměl nejmenší ponětí, jak dlouho už

tak setrvává, ale když ho vzal do ruky a trochu

důkladněji prozkoumal, došlo mu, že už určitě

víc než týden. Chleba byl celý olezlý zelenou

plísní a nevoněl zrovna dvakrát lákavě. Nickovi

ten pach připomněl houbovou praženici, kterou

kdysi dávno vařívala jeho babička a kterou

Nick k smrti nenáviděl. Švihnul tedy s chlebem

do koše. Potom otevřel malou lednici, z níž

se vylinul pach ještě daleko horší. Chvíli

přemýšlel, co mu ten odporný odér připomíná,

ale na nic nepřišel. Bylo to spíše jakoby se

všechny druhy smradů, co kdy cítil, spojily

v jedno velké odporné monstrum, které si dalo

za cíl zlikvidovat čichové buňky každému, kdo

se pokusí do lednice vniknout. Jistě by netrvalo

dlouho, než by se mu to skutečně povedlo,

a tak Nick raději neotálel a rozhodl se celý

obsah lednice co nejrychleji vyházet. Soudě

dle zápachu musela být stejně většina věcí

zkažených a ty, co náhodou nebyly, už zas byly nasáklé tím odporným smradem tak, že v tom v podstatě nebyl rozdíl.

Nick si ve dřezu vzal malou houbičku na nádobí a plastovou láhev s jarem a vnitřek lednice důkladně vymyl. Chvíli zavzpomínal, ale pak si musel přiznat, že to bylo vůbec poprvé, co tuto aktivitu prováděl. Onen pach, navíc doplněný zašlou špínou, tento fakt jenom potvrzoval. Z malé ošatky na jídelním stolku pak ještě vysypal tři kompletně shnilá jablka, z nichž bylo naprosto nemožné poznat, jakou mohly mít původně barvu, a jeden černočerný banán, který už připomínal spíš nějakou zvláštní erotickou pomůcku. Celý pytel s hnijícími odpadky zanesl ke vchodovým dveřím s předsevzetím, že je vynese cestou do práce.

Vrátil se do kuchyně, aby se konečně podíval, co Layla nakoupila. Tedy kromě pana Kuřete, se kterým už se seznámil. Toho se prozatím rozhodl šoupnout do mrazáku na horší časy (nebo do doby, než se Layla naučí vařit, což bylo jistě v nedohlednu). Po troše úklidu se mu, k jeho vlastnímu úžasu, udělalo o něco

lépe od žaludku a najednou dostal chuť alespoň

něco málo zakousnout. V menší igelitové tašce

našel velkou spoustu nejrůznějších konzerv,

jejichž obsah jen stačilo ohřát a dal se hned

konzumovat. Layla už byla natolik prozíravá

a věděla, že Nickovy kulinářské schopnosti na

tom nejsou nikterak líp než její vlastní a jeho

vůle trávit u kuchyňské linky déle než 5 minut

byla zhruba stejně mizivá. Proto se i zbývající

obsah nákupní tašky nesl v podobném duchu.

Kromě konzerv tam bylo také několik balení

instantních ramen nudlí, dva balíky špaget

a jedna mražená pizza. Jediná věc, která se

tak dala nazývat čerstvou, byl bochník chleba.

Nickovi ovšem takovýto styl jídla maximálně

vyhovoval. Nebyl nijak náročným strávníkem

a těšila ho rychlost a jednoduchost přípravy

všech podobných pokrmů.

Všechna instantní jídla naházel do malé

skříňky nad kuchyňskou linkou, tedy kromě

pizzy, kterou dal do mrazáku. Ukrojil si dva

krajíce chleba a suché je spořádal. Býval by si

dal i něco teplého, ale pořád měl strach, jakým

způsobem by na to jeho žaludek zareagoval.

Zapřísáhl se, že dnes už se alkoholu za žádnou

cenu ani nedotkne. Když kouknul na hodiny,

ukazovaly něco po půl páté odpoledne.

III.

Nick měl ten den noční směnu, která

začínala v sedm. Do práce mu to z domu

zabralo necelou půlhodinku, takže zbývala ještě

spousta času. Zalezl si do své malé koupelničky

a shodil ze sebe už notně zapáchající oblečení.

Po dlouhé době na sebe pohlédl do zrcadla.

Odraz, který se na něj díval zpět, ho zrovna

dvakrát nepotěšil. Jak dlouho už takhle vůbec

vypadám, říkal si. Jeho tmavé vlasy sahající

zhruba po ramena už podle všeho neviděly

hřeben nezdravě dlouhou dobu, o šamponu

ani nemluvě. Tmavé strniště už se pomalu ale

jistě začínalo měnit ve slušný plnovous a modré

zornice jeho očí byly zality červenou barvou

jako nějaké ostrůvky uprostřed krvavého jezera.

Ani jeho vyzáblé tělo nevypadalo příliš k světu.

O nějaké pevnosti vůbec nemohla být řeč.

Břicho měl zapadlé a žebra mu vyčnívala jako

nějaké skalní výběžky. Jeho penis, z části skrytý

pod dlouho neudržovaným ochlupením, hleděl

směrem k zemi. Nick si snažil vzpomenout, kdy

vůbec naposledy masturboval. Už to muselo být víc než týden, o nějakém pohlavním styku už ani nemluvě. Ne že by snad neměl chutě. Naopak jeho libido bylo momentálně nejspíš ta nejsilnější část jeho vědomí, možná ta vůbec jediná, díky které se ještě cítil jakž takž naživu.

Problém byl v tom, že pokaždé, když se trochu napil (což v jeho případě znamenalo nejméně čtvrt litru whisky), penis mu už ne a ne ztvrdnout, ať už myslel a koukal, na co chtěl. Vždycky se mu vybavila pasáž z Macbetha, jenž velmi autenticky popisovala účinky alkoholu slovy: „It provokes and unprovokes. It provokes the desire but takes away the performance.“ To v Nickově případě platilo na sto procent. Kolikrát z toho býval ohromně zoufalý, což samozřejmě nevyústilo v nic jiného než jen další pití. Byl to bludný kruh.

Jak tak na sebe koukal, rozhodl se dát svůj zevnějšek alespoň trochu do pořádku. Když už ten luxus dopřál své kuchyni, tak proč ne taky sobě samému. Začal tedy u vousů. Chvíli přemýšlel, že se oholí břitvou do hladka, ale po chvíli od nápadu ustoupil. Měl strach z toho, jaká tvář by na něj pod těmi vousy vůbec

vybafla, a tak raději vzal elektrický zastříhávač

a vousy zkrátil do podoby klasického

upraveného strniště. Už tento akt vcelku

výrazně dopomohl jeho celkovému vzezření,

i když nutno podotknout, že k dokonalosti

(či alespoň nějaké společenské přijatelnosti)

to pořád mělo nahony daleko. Když už měl

strojek v ruce, rozhodl se s ním rovnou přejet

i své intimní partie. Hygienická stránka věci jej

při tom příliš netrápila. Nakonec to bylo celé

jeho tělo, tak o co jde, říkal si. Jakmile se zbavil

ochlupení, připadal mu najednou jeho penis

podstatně větší, což ho potěšilo. Usoudil tedy,

že narozdíl od jeho tváře, holení jeho penisu

prospěje, takže vzal ještě žiletku, aby to měl

do hladka. Najednou z nějakého důvodu kdesi

hluboko ve svém nitru pocítil jakýsi záchvěv

radosti. Tedy minimálně si myslel, že jde o onen

pocit, který lidé normálně nazývají radost.

V té samé chvíli v něm znenadání začala

proudit obrovská sexuální touha. A nejen to.

Poprvé po nekonečně dlouhé době pocítil,

jak mu penis začíná tvrdnout. Silně a rapidně,

jakoby ho nic na světě nemohlo zastavit. Za pár

sekund už byl tvrdý jako kámen bez jakýchkoli

známek toho, že by svůj stav hodlal v nejbližší

době změnit. Nick zavřel oči, pevně ho uchopil

do pravé dlaně a v duchu se zaradoval. Teď

už jen myslet na něco opravdu vzrušujícího,

prolétlo mu hlavou. I když měl v tu chvíli pocit,

že by klidně dosáhl vyvrcholení i při myšlence

na nárazník od auta nebo něco podobně

hloupého. Připadal si nepřemožitelný, ale

i tak chtěl zážitek ještě prohloubit. Zapátral

v paměti, z níž se po pár sekundách vynořila

jeho spolužačka ze základní školy, kterou

bysme snad i mohli nazývat jeho první láskou.

Bylo to zvláštní. Nick ji neviděl už od svých

patnácti, kdy základní školu opustil, a neměl

nejmenší ponětí, jak teď vypadá, kde žije, ani

nic podobného.Její současný stav ho však ani

nijak zvlášť nezajímal. V mysli mu vyvstanula

přesně tak, jak si ji pamatoval. Jako čtrnáctiletá

pihatá holka s hnědými vlasy a středně vysokou

sportovní postavou.

Jmenovala se Dominique, jak výstižné,

a v mládí bydlela jen pár bloků od Nicka. Znali

se už od útlého dětství a často se navštěvovali,

jelikož i Nickovi rodiče si rozuměli s těmi

jejími. Nick ji ale velmi dlouho nebyl schopen

vidět jako cokoli víc než kamarádku, nebo

stejně starou sestru na povídání o společných

zálibách a různé blbnutí (Layla byla o celých

pět let mladší, takže v dětství by s ní těžko

hledal společnou řeč). Jakmile ale přišlo období

puberty, věci se rychle začaly měnit. Nick si

najednou začínal všímat jejího těla a pomalu

se objevujících ženských křivek, na čež brzy

začínalo reagovat i tělo jeho vlastní. Dominique

se začala měnit z nevinného děvčátka na

mladou přitažlivou slečnu, která nemohla Nicka

nechat chladným. Nebyla to sice vyloženě

krasavice a v soutěžích typu Miss by s největší

pravděpodobností neobstála. Škaredá nicméně

rozhodně nebyla.

Postavu měla štíhlou, pleť dokonale

bílou,prsa menší, ale nádherně tvarovaná a to

samé platilo o jejím pozadí. A právě její zadek

kdysi způsobil Nickovi úplně první opravdovou

erekci. Samozřejmě i předtím měl erekcí už

nespočet, ostatně jako každý zdravý kluk, ale

tahle byla jiná, poháněná neskutečně silnou

sexuální touhou. Tak silnou, že Nicka zezačátku

úplně vyděsila. Bylo mu tehdy pouhých třináct

let, ona byla jen o pár měsíců starší. Nick

seděl tehdy o přestávce v lavici a četl si nějaký

paperback. Když od něj na chvíli odvrátil oči,

uviděl jen pár centimetrů před sebou její zadek.

Zrovna se bavila s někým, kdo seděl v lavici

před Nickem a byla v předklonu, nejspíš aby

sedícího dotyčného lépe slyšela. Ta poloha

Nicka nesmírným způsobem vzrušovala. Navíc

na sobě měla tradičně upnuté džíny, posazené

tak, že jí asi centimetr zadečku koukal ven.

Nick z něj nemohl spustil oči, ač se snažil

pohled co nejvíce zamaskovat, jelikož třída byla

samozřejmě plná lidí, moc se mu to nedařilo.

Poprvé v životě tehdy ucítil nepopsatelnou

touhu dotýkat se jí, pomalu ji svlékat, držet

ve svých dlaních její ňadra, která jakoby pro

ně byla přímo stvořená. Vášnivě ji líbat po

celičkém těle, aniž by jediný kousek vynechal,

dráždit jazykem její přirození. Jak asi vypadá,

jaké má ochlupení a jak to tam chutná, honilo

se mu hlavou. A v neposlední řadě dlouho

koukat do jejích smyslných smaragdově

zelených očí a přitom do ní pomalu vnikat.

Samozřejmě v tu chvíli nemohl vůbec nic

a hrozně ho to frustrovalo. Trvalo potom

nesmírně dlouho, snad celou hodinu, než mu

penis konečně ochabl, ale pořád se nemohl

zbavit toho obrazu, pořád ji před sebou viděl.

Ani když přišel domů, nemohl se na nic

soustředit. Jen ležel v posteli a myslel na ni,

přičemž jeho penis už byl znovu jako kámen.

Mladý Nick si sáhl do kalhot ve snaze ho nějak

uklidnit. Celé jeho intimní partie mu nesmírně

ztěžkly, jakoby měl místo varlat hromadu

kamení, které ale bylo živé a značně bolestivé.

Po chvíli ale konečně přišel na onen zázračný

lék. Ten den poprvé masturboval a přitom

nemyslel na nic jiného než na Dominique.

Střídavě si představoval její zadeček, přirození

a ňadra, ale jakmile se přiblížilo vyvrcholení,

nemyslel už na nic jiného než na její tvář. Na

její oči a pohled, který vyvolávaly a v němž bylo

něco neskonale erotického, její nádherné pihy

a rty, které tolik toužil líbat a být při tom v ní.

Byl to neuvěřitelně silný orgasmus, nicméně

prázdnota a frustrace, jež během něj cítil, byly

ještě silnější a nepříjemnější než tehdy. Znovu

pocítil tu touhu opravdu se jí dotýkat, stejně

jako kdysi. Utřel vyprodukované sperma,

kterého bylo vskutku požehnaně, do toaletního

papíru, ten spláchnul a vlezl si do sprchy a pustil

na sebe vlažnou vodu. Osobní hygieně poslední

dobou taky příliš nedával. Poslední sprchu si

vybavil asi tři dny zpátky. Tentokrát v ní ale

strávil značně dlouhou dobu. Jen tak tam stál

a nechal na sebe stékat vlažnou vodu, kterou ani

nijak zvlášť nevnímal. Byl ponořený hluboko

ve svých myšlenkách, a přitom nemyslel na nic

konkrétního. Jen tak stál, pohled upřený ke zdi,

a vnímal tu zvláštní prázdnotu, která neustále

obklopovala jeho duši. Uběhla téměř hodina,

vyteklo nespočet litrů vody, ale Nickovi to bylo

jedno (jeho účty za vodu nebyly poslední dobou

nijak závratné, takže si to klidně mohl dovolit).

Když konečně přišel k sobě, cítil se, jakoby se

probudil z hlubokého snu. Přesně z toho typu

snu, ze kterého se ráno celí zpocení a vyděšení

probudíme, cítíme nejrůznější těžko popsatelné emoce, ale přitom si nemůžeme za žádnou cenu vybavit, o čem přesně se nám vlastně zdálo.

Namydlil si celé tělo sprchovým gelem a něco málo si nalil i na hlavu jako improvizovaný šampon. Lepší než nic, říkal si. Horší už to stejně mohlo být jen stěží. Vylezl ze sprchy, osušil se a vydal se do vedlejší místnosti ve snaze najít pár kusů čistého oblečení. Nakonec na sebe vzal červeno-černou kostkovanou košili, kterých měl ve skříni hned několik, a černé plátěné kalhoty. Bylo už pomalu načase vyrazit do práce. Nicka čekala dlouhá dvanáctihodinová směna a zrovna dvakrát se mu nechtělo. Přesto ale noční směny vítal s daleko větším nadšením než ty ranní. Z nějakého důvodu pro něj bylo daleko jednodušší zůstat celou noc vzhůru, než brzy ráno vstávat.

Vytáhl z ledničky dvě plechovky Red Bull a uložil si je do menší ošoupané pracovní tašky. Tu přehodil přes rameno a vydal se po dlouhém víkendu poprvé ven. Byl teplý letní den, slunce bylo pořád relativně vysoko na obloze a prvních pár sekund Nicka nepříjemně oslepovalo.

Oproti jeho temnému doupěti, ze kterého teď

více než dva dny nevytáhl paty, to byl velký

nezvyk. Vylovil z tašky sluneční brýle, které pro

něj udělaly situaci daleko přijatelnější a Nick

jim byl zato ohromně vděčný. Ulice Města byly

přeplněné lidmi nadšeně uhánějícími domů

z práce, při čemž dopravní situace jim to zrovna

neulehčovala. Silnice byly dokonale zasekané

a auta se loudala hlemýždím tempem mezi

jednotlivými semafory, u nichž řidiči netrpělivě

vyčkávali na zelená světla, která by jim dovolila

posunout se zas o něco blíž k jejich vytouženým

destinacím.

Nick se zastavil v malé samoobsluze

7-Eleven, která se nacházela zhruba v polovině

cesty mezi jeho bytem a vchodem do metra.

Koupil si dva balené sendviče, které uložil

do tašky na pozdější konzumaci, a jednu

ledovou kávu, kterou usrkával po cestě do

metra. V podchodu se ještě zastavil v trafice

pro dvě krabičky Lucky Strike s obřími nápisy

„KOUŘENÍ ZABÍJÍ“. Nastoupil do přeplněného

vlaku a jel tradiční čtyři zastávky, namačkaný

mezi různými typy lidí s různými typy ne

zrovna příjemných odérů. Nick na sebe byl

pyšný, že se ten den mohl výjimečně zařadit

mezi tu méně páchnoucí elitu.

Ačkoli na to zrovna nevypadal, měl Nick

ve skutečnosti vystudovanou Pedagogickou

fakultu jedné relativně slušné místní univerzity,

kde se věnoval americké literatuře a historii.

Nejednalo se o univerzitu nikterak zvlášť

prestižní, jejíž jméno by bylo známé přes půl

světa, nicméně špatnou pověstí také rozhodně

netrpěla. Titul získal před více než dvěma lety

a po vědomostní stránce tak byl dokonale

připravený na vcelku slušně placené místo

v učitelském sboru. Po vědomostní stránce.

Po všech ostatních stránkách se Nick necítil

připravený ani omylem a představa, že bude

nadšeně líčit americkou občanskou válku

bandě ignorantských teenagerů nebo je nutit

číst Whitmana, pro něj nebyla bůhvíjak lákavá.

Nehledě na to, že po promoci už velmi často

spadal do neřízených stavů podobných těm

současným, což učitelské profesi zrovna dvakrát

nevyhovovalo.

Bez velkého rozmýšlení tedy záhy po

převzetí diplomu přijal místo skladníka u jedné

velkofirmy zabývající se prodejem kosmetiky.

Nebyl to zrovna ten typ zaměstnání, na který

by se stály fronty, a tak Nicka bez velkých ofuků

téměř hned po zaslání jeho poloprázdného

nezajímavého životopisu přijali. Plat nebyl

nic extra, ale Nick z něj se svým skromným

životním stylem a šetřivým krédem svého

dědy dokázal vyžít naprosto bez problémů.

Nájem, trocha jídla, cigarety, alkohol a alespoň

jednou měsíčně nějaký ten paperback. Nic

víc k životu nepotřeboval. Nejdůležitější pro

něj bylo, že při práci nemusel takřka vůbec

s nikým komunikovat. Jen po příchodu vždy

prohodil pár slov s manažerem, který mu

zadal práci na celou směnu, a pak už si mohl

sám naskladňovat, vychystávat, balit, jezdit

s vysokozdvižným vozíkem a neprohodit při

tom jediné slovo. Zkrátka ideální práce pro

člověka jeho typu. Noční směny navíc měly tu

výhodu, že se ve skladě nacházel v porovnání

s tou denní jen zlomek lidí, takže Nick ve svém oddělení nemusel za celou dobu skoro na nikoho narazit. Ještě lepší.

Ani ten večer tomu nebylo jinak. Dorazil k manažerskému stolu jako vždycky pět minut před sedmou. Manažer oddělení byl mladý chlápek, zhruba ve stejném věku jako Nick, ne-li mladší, ovšem se sebevědomím, jež by hravě předčilo sebevědomí celé Nickovy rodiny dohromady. Byl to přesně ten typ člověka, co si naprosto bezmezně věří a míří přímo na vrchol, aniž by jedinkrát zapochyboval nad svými schopnostmi. Jinými slovy, přesný opak Nicka. I přes svou zjevnou aroganci se ale k Nickovi nechoval nijak špatně, jelikož věděl, že Nick svou práci odvádí poctivě a navíc bez zbytečných řečí. A to se rozhodně nedalo říci o každém zaměstnanci.

Ten den mu směna utíkala relativně rychle. Zakázky se hrnuly a Nick měl co dělat, aby všechno stíhal včas nachystat, zabalit a poslat na expedici. Chvíli přemýšlel nad tím, jak je vůbec možné, že při tak vysoké prodejnosti nejrůznějších druhů parfému pořád existuje tak obrovské množství zapáchajících lidí. Po chvíli

mu ale došlo, že on sám zrovna nemá moc co

mluvit. Nebýt Layly, nejspíš už by mu snad na

těle i rostly houby. Na moment si představil

své nahé tělo pokryté plísní podobně jako ten

starý chleba, co se mu ještě donedávna válel

v kuchyni, a udělalo se mu nevolno.

Kolem půlnoci snědl oba sendviče a zapil

je plechovkou Red Bullu, se kterou dalších pár

minut poseděl s pohledem upřeným do zdi. Pak

se vrátil k práci. Asi ve dvě ráno nastal konečně

Nickův blažený stav. Na svém oddělení se ocitl

úplně sám, když jeho dvě spolupracovnice,

jejichž notně připitomělé rozhovory značně

přispívaly ke stavům migrény, byly konečně

odvolány jinam. Vždycky, když se tak stalo,

měl pocit, jako by z něj spadl obrovský

balvan. Přítomnost jiných lidí pro něj zkrátka

byla obrovská zátěž, kterou dokázal snášet

jen proto, že prostě neměl na výběr. Člověk

měl, podle všeho, být tvorem společenským

a naneštěstí pro Nicka všechno nasvědčovalo

tomu, že tomu tak skutečně je. Fakt, že u něj to

z nějakého důvodu nefungovalo, samozřejmě

nikoho nezajímal. Pokud chtěl přežít, musel se přizpůsobit. Vyspělá kapitalistická společnost holt neměla pro introvertní asociální alkoholiky příliš pochopení a najít zaměstnání, kde by přicházel do styku s lidmi ještě méně, bylo už prakticky nemožné.

Nick si tedy vychutnával svou chvilku samoty při balení objednávky dámské kosmetiky a při tom vzpomínal na scénu z Hamleta, kde se mladý princ pohoršoval nad Oféliiným užíváním make-upu. Jo, milej Hamlete, víš ty ale, kolik lidí dostane práci díky tomu, jak jsou ženský nespokojený se svým božským ksichtem a jsou schopný zaplatit takový pálky, aby si ho mohly překreslit? Úžasný, říkal si v duchu. Jeho hluboké úvahy ovšem zanedlouho někdo vyrušil.

„Baví tě tu pracovat?“ ozval se z ničeho nic odněkud jemný ženský hlas. Byla v něm znát jakási zvláštní křehkost, jakoby se měl každou chvíli zlomit vejpůl. Nick ten hlas neznal. Tedy ne, že by měl na hlasy nějak zvlášť dobrou paměť. Neměl ostatně dobrou paměť skoro na nic, co se přímo netýkalo jeho samotného, nicméně tenhle hlas se mu

zdál natolik specifický, že by si jej býval byl

určitě zapamatoval. Co to má sakra být? Zas

nějaká kontrola spokojenosti zaměstnanců? Ve

čtyři ráno? Jo, děsně mě to tu baví, je to moje

vysněný zaměstnání, připadám si ohromně

přínosnej, a kdyby mě náhodou třeba přejel

kamion, tak by moje nepřítomnost firmu určitě

složila nakolena. Dejte mně pokoj, honilo se

mu hlavou, přičemž se nervózně ohlížel po

prostorách skladu, aby konečně spatřil zdroj

onoho zvláštního hlasu. Nikoho ale neviděl.

Sklad byl relativně temný, osvětleny byly jen

dílčí úseky, a tak kdyby se tu někdo chtěl

schovávat, nebylo by to nic zvlášť těžkého.

Otázkou ovšem bylo, kdo a z jakého důvodu by

se tam chtěl schovávat ve čtyři ráno a vznášet

takové dotazy.

„Necítíš se tu osaměle?“ ptal se znovu hlas,

aniž by dostal odpověď na svou první otázku.

Tentokrát už se Nick rozhodl spolupracovat.

Říkal si, že čím rychleji to vyřídí, tím rychleji

bude mít zase pokoj.

„Celkem mi to vyhovuje,“ odpověděl stručně

svým specificky otráveným hlasem.

„Hm,“ odpověděl hlas. „Mně tu bývá někdy

docela smutno. Je tu tma a zima a někdy tu

z toho všeho jde i strach.“

„Trpíš snad fobií na kosmetiku? Mně se na ní

nezdá nic moc děsivýho. Teda aspoň, dokud ji

na sebe někdo neaplikuje. To už pak kolikrát

docela děsivý je. Na druhou stranu, někdy

je to zas celkem děsivý bez ní. Asi záleží na

konkrétním případu. No a jestli je ti zima, tak

se víc obleč a když ti vadí tma, tak se přestaň

schovávat a vyjdi na světlo. Tvoje problémy

bych chtěl mít.“

„Když já se na světlo bojím,“ oponoval hlas.

„Neříkala jsi teď náhodou, že se bojíš tmy? Máš

v tom, holka, docela bordel,“ řekl Nick, přičemž

mu pořád nebylo ani trochu jasné, komu ten

tajemný hlas patří a co po něm chce. Chvíli

bylo ticho. Nick dobalil další krabici a poslal

ji na pás. Nikdo nevydal ani hlásku, nikoho

nebylo vidět, a přesto Nick neustále cítil něčí

přítomnost, jakoby někdo stál přímo u něj

a koukal mu přes rameno. Chvílemi mu z toho

šel mráz po zádech. Co to má být zase za blbej

vtip?



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.