E-kniha: V lese visí anděl – Samuel Bjork

PLUS

Přeložila Eva Dohnálková

SAMUEL

BJØRK

Copyright © Samuel Bjørk 2013

Published by agreement with Ahlander Agency

Translation © Eva Dohnálková, 2015

Cover Design © Tomáš Cikán, 2015

ISBN 978-80-259-0422-0

Kniha vychází s fi nanční podporou nadace NORLA.

Na porodním sále v  hønefosské nemocnici v  okrese Ringerike se

28. srpna 2006 narodila holčička. Její matka Katarina Olsenová, pěta

dvacetiletá učitelka v mateřské škole, trpěla hemofi lií a zemřela při poro

du. Porodní asistentka a zdravotní sestry později vypověděly, že děvčátko

bylo mimořádně krásné, a popisovaly je jako tiché a obzvlášť vnímavé

dítě. Měla takový zvláštní výraz, díky němuž si k ní všichni zaměstnan

ci na oddělení vytvořili velmi blízký vztah. Katarina Olsenová neudala

jméno otce, ale nemocnici se ve spolupráci se sociálním odborem obec

ního úřadu podařilo během několika dnů vypátrat babičku dítěte, která

v té době žila v Bergenu. Ta ani netušila, že byla její dcera těhotná. Když

ale dorazila nemocnice, zjistila, že novorozeně z oddělení zmizelo. V ná

sledujících týdnech se pod taktovkou ringerické policie rozběhla rozsáh

lá pátrací akce, ale bezvýsledně. Dva měsíce nato se v podnájmu v cent

ru Hønefossu oběsil švédský zdravotník Joachim Wicklund. Omlouvám

se, stálo v dopise, který ležel na zemi pod ním.

Děvčátko se nikdy nenašlo.

Do školy se Líza brala. Cupity, cupity, tralala.

Nové šaty oblékala. Vesele si hopkala.

Část první

13

1

Walter Henriksen se do sebe u kuchyňského stolu zoufale snažil nacpat snídani, kterou mu předložila manželka. Slanina s vajíčky. Slaneček, uzenina a čerstvý chléb. Čaj z bylinek z jejich vlastní zahrady, kterou si žena tak moc přála, až nakonec koupili tenhle dům. Daleko od centra, v  těsném sousedství lesnaté Østmarky. Aby se mohli věnovat ušlechtilým zájmům − chodit na výlety do lesa, pořídit si malou zeleninovou zahrádku, sbírat lesní plody a houby, ale co hlavně, aby dopřáli volnost jejich psovi. Šlo o fenku kokra, kterou Walter Henriksen nemohl ani vystát. Ale miloval svoji manželku, takže se vším souhlasil.

Polkl kousek chleba se slanečkem a  zoufale se snažil, aby zase všechno rovnou nevyzvrátil. Lokl si pomerančového džusu, a  i  když ho příšerně bolela hlava, ze všech sil zkoušel udržet úsměv na rtech. Jako by ho někdo přetáhl palicí. Včerejší fi remní večírek se vymkl kontrole a ani tentokrát se mu nepodařilo vyhnout se tvrdému alkoholu.

V pozadí hučely zprávy a Walter se snažil z manželčina obličeje vyčíst nějaký výraz. Pobavení. Že by přeci jen byla vzhůru, když se za svítání svalil do postele? Netušil, kdy přesně to bylo, ale rozhodně pozdě. Hodně pozdě. Jen si matně vzpomínal, jak se svléká a jak si říká, že ona už spí. Naštěstí. A pak už upadl do bezvědomí na tu hrozně tvrdou matraci, na které manželka tak trvala, protože ji v poslední době bolela záda.

Walter si lehce odkašlal, utřel si pusu do ubrousku a rukou si pohladil břicho, aby naznačil, že mu jídlo chutnalo a že má dost.

„Napadlo mě, že bych třeba vyvenčil Lady?“ zamumlal a doufal, že se u toho usmívá.

„Aha, dobře,“ přikývla trochu překvapeně manželka, která moc dobře věděla, že manžel jejich tříletou fenku příliš v lásce nemá. I když o tom nijak často nemluví.

„Možná bys ji tentokrát mohl vzít někam dál než jenom kolem domu, co?“

Snažil se v  jejím hlase zachytit ten pasivně agresivní tón, který používala, když se jí na něm něco nelíbilo. Pátral po úsměvu, který by vlastně vůbec nebyl míněn jako úsměv, ale něco zcela jiného, ovšem nic z toho nezaznamenal. Vypadala spokojeně, ničeho si nevšimla. Zvládl to. Naštěstí. A  teď, sliboval sám sobě, už nikdy víc. Odteď bude žít zdravě. A už žádné fi remní večírky.

„No, napadlo mě, že bych ji vzal do Mariánského údolí, možná tou cestičkou k dausjøenskému jezeru.“

„To by bylo fajn,“ usmála se manželka.

Pohladila fenku po hlavě, dala jí pusu a podrbala ji za uchem.

„Půjdete s pánečkem na vycházku, no to se máte, že jo, no jo, to je něco pro tebe, ty nezbedo moje. Jsi moje nezbeda?“ Vycházka do Mariánského údolí se podobala všem těm nečetným vycházkám, které s fenou podnikl. Walter Henriksen ji nikdy neměl rád, o psech nic nevěděl, a kdyby záleželo na něm, mohli by klidně všichni psi z povrchu zemského zmizet. Cítil, jak se v něm vzdouvá vlna nevole. Pitomá čuba, jen škube vodítkem a chce, aby přidal do kroku. Nebo se zastaví. Nebo jde jinam, než chce on.

Nakonec došel k  jezeru Dausjøen. Tady ji alespoň mohl pustit. Klekl si, a když jí sundával obojek, snažil se k ní chovat přátelsky. Pokusil se ji pohladit po hlavě.

„Tak, teď se můžeš proběhnout, co ty na to?“

Fena na něj tupě hleděla a vyplázla jazyk. Walter si zapálil a na okamžik k ní pocítil něco, co by se skoro dalo nazvat láskou. Vždyť to přece není její chyba. Je to celkem hodný pes. Bolest hlavy začala taky trochu ustupovat, čerstvý vzduch mu dělal dobře. Ode dneška bude mít toho psa rád. No jo, hodná je. Vlastně je to docela fajn, vyrazit si takhle spolu do lesa. Teď už se skoro spřátelili. A jak poslouchala. Bez vodítka, a i tak šla klidně vedle něj.

V tu chvíli kokřice vyskočila, uhnula z cesty a zmizela v lese.

Do prdele.

„Lady!“

Walter zůstal stát na stezce a volal na ni, ale k ničemu to nebylo. Odhodil cigaretu, tiše nadával a  škrábal se do svahu, kde pes zmizel. O pár set metrů výše se zarazil. Fena zcela klidně ležela na malé pasece. A vtom si všiml holčičky, která visela na stromě. Houpala se nad zemí. Na zádech měla aktovku a  na krku lístek s  nápisem:

Cestuji sama.

Walter Henriksen klesl na kolena a  udělal to, co se mu chtělo udělat už od rána.

Pozvracel se. A pak se rozplakal.

2

Miu Krügerovou vzbudil křik racků. Vlastně by si na ně už mohla zvyknout, přece jenom si tenhle dům v ústí fj ordu koupila už před čtyřmi měsíci, ale město jako by ji tak nějak pořád nechtělo pustit. Do bytu ve čtvrti Torshov, ve Vogtově ulici vždycky doléhal hluk, zvuky autobusů, tramvají, policejních sirén a  sanitek. A  nic z  toho ji nikdy nevzbudilo. Skoro jako by ji ty zvuky uklidňovaly, ale tihle racci − tomu jejich řvaní nešlo uniknout. Nebude to tím, že tu jinak vládne takové ticho?

Natáhla se k nočnímu stolku, aby se podívala, kolik je hodin, ale nedokázala to určit. Ručičky budíku jako by chyběly, mizely kdesi v mlze, čtvrt na jedenáct, nebo půl druhé? Nebo půl ničeho a pět minut? Léky, které si vzala večer, ještě pořád působily. Uklidňovaly a  otupovaly ji. Zbavovaly ji všech smyslů. Nekombinovat s  alkoholem, ale kdo by to řešil. Stejně už jí zbývá jen dvanáct dnů života. Odškrtané dny v  kalendáři v  kuchyni. Zbývalo dvanáct prázdných okének.

Dvanáct dnů. Osmnáctý duben.

Posadila se v posteli, natáhla si vlněný svetr a odpotácela se do pokoje.

Léky jí předepsal jeden kolega. Starostlivý kolega, který jí měl pomoct zapomenout, zpracovat to, posunout se dál. Policejní psycholog, nebo to byl psychiatr? Musel to asi být psychiatr, když mohl vystavovat recepty, ne? Ať tak či tak, dostala se k  tomu, co chtěla. Dokonce i tady, i když ji vyzvedávání tablet stálo dost sil. Obléknout se. Nastartovat motor na člunu. Mrznout celých těch patnáct minut, než se dostane do přístavu. Nastartovat auto. Čtyřicet minut udržet auto na silnici, dokud nedorazí do Fillanu, nejbližšího města tady na tom vystrkově. Jako město to vlastně moc nevypadalo, ale každopádně lékárna se nacházela právě tam, v nákupním centru Hjorten. A tak to tedy rovnou vzala i přes obchod s alkoholem.

Vystavené recepty už tam na ni čekaly, nechala si je poslat z Osla. Apodorm, Diazepam, Lamotrigin, Cipralex. Některé od psychiatra, ale některé taky od obvodního lékaře. Všichni na ni jsou tak hodní. Jsou tak nápomocní, neberte toho moc, s tímhle musíte opatrně, ale Mia Krügerová vůbec nezamýšlela být nějak opatrná. Nepřijela se sem uzdravit. Přijela sem zmizet.

Zbývá dvanáct dnů. Osmnáctý duben.

Vyndala z lednice lahev minerálky Farris, oblékla se a vydala se k moři. Usadila se na skále, přitáhla si bundu víc k tělu a polkla dnešní první dávku tablet. Společně s  nečistotami, které měla v  kapse. Všechny možné barvy. Vůbec netušila, jaké si vzala, ještě pořád se jí motala hlava, ale bylo to úplně jedno. Hltem z lahve léky spláchla a natáhla nohy k vlnám. Zírala na své boty. Nedávalo to smysl, jako kdyby to nebyly její nohy, ale úplně cizí nohy kdesi v dálce. Raději se zadívala na moře. To taky nedávalo žádný smysl, ale přinutila se a dál jej sledovala. Dívala se na vzdálený horizont, na maličký ostrůvek v dálce, jehož jméno neznala.

Místo si vybrala náhodně. Hitra. Ostrov v kraji Trøndelag. Jela by kamkoliv, jen aby byla sama. Nechala realitního makléře, ať to rozhodne. Prodejte můj byt a pořiďte mi něco jiného. Zatvářil se nedůvěřivě, jako by ji měl za blázna nebo za hlupáka, ale přeci jen chtěl vydělat, takže se v  tom nešťoural. Vlastně mu na tom nesešlo. Ten zářivý úsměv, když říkal, že to zařídí a jestli prý by to chtěla prodat hned? Má nějakou konkrétní představu? Hraná přátelskost, ale viděla jeho oči. Zevnitř. Při té představě se jí udělalo zle. Falešné, zlé oči. Z nějakého důvodu vždycky věděla, jací jsou lidé kolem ní zevnitř. A teď dokonce i tenhle slizký chlapík v obleku s kravatou. A to, co viděla, se jí vůbec nelíbilo.

Když už tuhle schopnost máš, musíš ji využít. Copak to nechápeš? Musíš ji nějak používat a měla bys ji používat právě k tomuhle!

Do háje s tím, že by to měla nějak využívat. Teď už ne. Už nikdy. Ta myšlenka ji uklidňovala. Celkem vzato, od chvíle, kdy sem dorazila, byla vlastně mimořádně klidná. Hitra. Makléř odvedl dobrou práci. Vzpomněla si na něj už skoro přátelsky.

Zvedla se ze skály a vrátila se po cestičce do domu − nastal čas na první dnešní sklenku. Netušila, kolik je hodin, ale čas nastal tak jako tak. Nakoupila si drahé lahve, dopředu si je objednala, možná to moc nedávalo smysl − proč si užívat něčeho drahého, když už jí zbývá tak málo času? Ale na druhou stranu − proč ne? Proč jedno? Proč druhé? Na takové věci přestala myslet už dávno. Otevřela lahev Armagnac Domaine de Pantagnan 1965 Labeyrie a do tří čtvrtin naplnila neumytý hrnek, který stál na lince. Armaňak za osm stovek v nevymytém hrnku. Vidíš, jak mi na tom záleží? Myslíš, že mě to nějak bere? Usmála se sama pro sebe, vytáhla z kapsy ještě další léky a znovu zamířila na skálu.

Znovu si téměř přátelsky vzpomněla na makléře s  těmi příliš bílými zuby. Kdyby měla někde žít, klidně by to mohlo být tady. Vzduch, výhled na moře, klid pod bílými mraky. K Trøndelagu neměla nikdy žádný vztah, ale tenhle ostrov si zamilovala, jen co na něj vkročila. V Trøndelagu žili jeleni. Bezpočet jelenů. A to ji fascinovalo, jeleni přeci patřili někam jinam − na Aljašku, do fi lmu. Taková krásná zvířata, která někteří lidé musí za každou cenu zastřelit. Mia se naučila střílet na policejní akademii, ale zbraně neměla nikdy moc ráda. Se zbraní si člověk nehraje, ale použije ji, jenom když je to nezbytně nutné, a pokud to jde, tak ani tehdy ne. Lovecká sezona u jelena lesního trvala na Hitře od září do listopadu. Jednou cestou z lékárny narazila na skupinu kluků, kteří přivazovali jelena na korbu dodávky. V únoru, mimo loveckou sezonu. Na okamžik zvažovala, že zastaví, zjistí jejich jména, ohlásí to, nechá je po zásluze potrestat, ale přemohla se a nechala vztek odeznít.

Jednou policajt, vždycky policajt?

Teď už ne. Ani náhodou.

Zbývalo dvanáct dnů. Osmnáctý duben.

Vypila poslední hlt armaňaku, zvrátila hlavu na skálu a  zavřela oči.

3

Holger Munch stál v  příletové hale trondheimského letiště. Čekal, až si bude moci vyzvednout auto, které si vypůjčil, a potil se. Kvůli mlze na osloském letišti Gardermoen mělo letadlo zpoždění a Holger si znovu vzpomněl na inženýra Jana Frederika Wiborga, který kritizoval plán hlavního norského letiště právě kvůli povětrnostním podmínkám a  pak spáchal v  Kodani tu podivnou sebevraždu. Ani teď po osmnácti letech ho ten případ nenechával chladným. Dospělý chlap zcela bezdůvodně proleze maličkým okénkem hotelového pokoje těsně předtím, než vláda začne projednávat rozhodnutí o umístění centrálního letiště? A proč případ důkladně nevyšetřila ani dánská, ani norská policie?

Plavovláska za přepážkou společnosti Europcar si odkašlala, aby Holgerovi naznačila, že je na řadě, a tím proud jeho myšlenek zarazila.

„Munch,“ nahlásil stroze. „Auto by mělo být objednané.“

„Aha, tak pro vás v  Oslu staví to nové muzeum, že?“ zamrkala dívka v zeleném stejnokroji.

Munch ten vtip hned nepochopil.

„Nebo snad nejste malíř?“ usmála se dívka a vesele ťukala do počítače před sebou.

„Cože? Ne, nejsem malíř, ne,“ odvětil bez zájmu. „Ani Munchův příbuzný.“

To bych tu nestál, s takovým dědictvím... napadlo ho, když mu dívka podávala formulář, který měl podepsat.

Holger Munch neměl zrovna nejlepší náladu, protože nesnášel létání. Nebál se, že se letadlo zřítí, to ne. Holger byl amatérský matematik, takže věděl, že pravděpodobnost je menší, než že člověka během jednoho dne dvakrát po sobě zasáhne blesk. Ne, Holger Munch nenáviděl létání, protože se už skoro nevešel na sedadlo.

„Tak,“ usmála se mile dívka v zeleném stejnokroji a podala mu klíčky. „Velké Volvo V70, vše zaplaceno, doba pronájmu a  počet najetých kilometrů jsou neomezené. Můžete ho odevzdat, kde a kdy budete chtít. Šťastnou cestu.“

Velké? To byl taky vtip, nebo ho to mělo uklidnit? Tady máte velké auto, do kterého se vejdete, protože jste tak ztloustl, že si skoro nevidíte na boty?

Cestou na parkoviště si Holger Munch v jednom z velkých oken příletové haly prohlédl svůj odraz. Možná bylo na čase začít trochu cvičit. Jíst maličko zdravěji. Shodit pár kil. V poslední době ho takové věci z různých důvodů napadaly. Zločince přestal honit po ulicích už dávno, na to měl podřízené, kvůli tomu to nebylo, to ne. Ale v poslední době se Holger Munch začal chovat skoro až marnivě.

No ne, Holgere, nový svetr? No ne, Holgere, nové sako? No ne, Holgere, máš zastřižené vousy?

Odemkl Volvo, upevnil telefon do držáku a zapnul ho. Zacvakl bezpečnostní pás a vyrazil směrem do centra Trondheimu. Vtom začaly pípat příchozí zprávy. Povzdechl si. Na hodinu si telefon vypnul a teď to začalo nanovo. Svět mu nikdy nedá pokoj. Vlastně mu špatnou náladu nezpůsobovala jenom ta cesta letadlem, poslední dobou toho bylo nějak moc. V práci i doma. Holger přejel prsty po displeji chytrého telefonu, který si musel pořídit. Teď musí být všechno tak moderní, policie musí jít s dobou, i v Hønefossu, kde strávil posledních osm měsíců. Policejní okrsek Ringerike. Tam svoji kariéru začal a teď se tam kvůli té události u jezera Tryvann zase vrátil.

Sedm zmeškaných hovorů z  policejního ředitelství v  Grønlandu. Dva od bývalé manželky. Jeden od dcery. Dva z pečovatelského domu. A nespočet zpráv.

Holger nechal ještě chvíli svět světem a zapnul rádio. Naladil stanici s klasickou hudbou, stáhl okénko a zapálil si. Cigarety. Jeho poslední neřest. Kromě jídla samozřejmě, ale to je jiná historie. Kouřit nikdy nepřestane. Bez ohledu na množství zákonů, které politici vymyslí, a počet cedulí upozorňujících na zákaz kouření, jako je například ta na palubní desce tohohle auta.

Přemýšlet bez kouření, to prostě nešlo. A jestli měl Holger Munch něco obzvláště rád, tak to bylo přemýšlení. Namáhání mozku. Tělo funguje, dokud funguje mozek. V rádiu hráli Mesiáše od Händela, což nebyl zrovna Munchův nejoblíbenější skladatel, ale nějak to přežije. Munch měl raději Bacha, tu matematiku v jeho hudbě. Ne všechny ty skladatele s  hudbou přeplněnou city. Wagnerovo árijské válečné volání, Ravelův impresionistický emocionální svět. Munch poslouchal klasickou hudbu, právě proto, aby se všem těm lidským citům vyhnul. Kdyby lidi fungovali jako početní příklady, bylo by všechno mnohem jednodušší. Chvatně přejel prsty po snubním prstenu a pomyslel na Marianne, svoji bývalou. Už to bylo deset let a stejně to ještě úplně nestrávil. Volala? Že by?

Ne. Samozřejmě kvůli té svatbě. Chtěla mluvit o  svatbě. Měli spolu dceru, Miriam, která se bude vdávat. Museli probrat praktické záležitosti. Nic jiného. Holger Munch vyhodil cigaretu z okna a zapálil si další.

Nepiju kafe, alkoholu se ani nedotknu. Tak si snad sakra můžu aspoň zapálit.

Holger Munch se opil jen jedinkrát. Otcovým třešňovým vínem na chatě u Larviku. Bylo mu čtrnáct a od té doby se alkoholu nedotkl. Neměl potřebu. Neměl na něj chuť. Ničit si mozkové buňky? Ani ho nenapadne. Ale cigaretka? Nebo takový hamburger...

U obce Stav nedaleko Trondheimu odbočil na benzinku Shell a objednal si hamburger se slaninou, který pak snědl na lavičce s výhledem na trondheimský fj ord. Kdyby měli kolegové popsat Holgera Muncha třemi slovy, dvě pozice by pravděpodobně okupovalo slovo nerd. Na třetím místě by možná stálo chytrý nebo možná trochu moc hodný. Ale nerd by tam fi guroval určitě. Tlustý hodný nerd, který nikdy nepije alkohol, miluje matematiku, klasickou hudbu, křížovky a  šachy. Možná trochu nudný, ale extrémně dobrý vyšetřovatel. A spravedlivý vedoucí. Nikdy sice s  podřízenými nezašel na pivo a  neměl partnerku od chvíle, kdy mu žena utekla s učitelem z Hurumu, který má dva měsíce dovolené a nikdy nemusí uprostřed noci vstát a zmizet neznámo kam, ale nikdo nevyřešil tolik případů jako Holger Munch. To věděli všichni. Holgera měli všichni rádi. A stejně skončil v Hønefossu.

To není degradace, to je relokace. Podle mě můžeš být rád, že ještě pořád nějakou práci máš.

Tenkrát na ředitelství v Grønlandu před Mikkelsonovou kanceláří skoro dal okamžitou výpověď, ale nakonec se ovládl. Co by dělal? Někde u ochranky?

Nasedl do auta a jel po silnici E6 na Trondheim. Zapálil si další cigaretu, objel město po obchvatu a pokračoval na jih. V autě byla navigace, ale ani ji nezapínal. Věděl, kam jede.

Mia Krügerová.

S láskou si na svou bývalou kolegyni vzpomněl, ale vtom znovu zazvonil telefon.

„Tady Munch.“

„Kde sakra jsi?“ ozval se na druhé straně Mikkelson. Rozčílený, na pokraji infarktu. Hodně lidí dumalo nad tím, jak je možné, že je tenhle člověk po deseti letech šéfování v  Grønlandu ještě pořád naživu.

„Já jsem v autě, a kde jsi sakra ty?“ suše opáčil Munch.

„A kde v autě? Jsi na místě?“

„Ne, nejsem na místě, právě jsme přistáli, ale to myslím víš. Co potřebuješ?“

„Chtěl jsem jen zkontrolovat, jestli plníš, na čem jsme se dohodli.“

„Mám tady tu složku a doručím ji, jestli myslíš tohle,“ povzdechl si Munch. „Vážně bylo nutné, abych sem jezdil jen kvůli tomuhle? Co někoho poslat? Nemohl to udělat někdo z místní policie?“

„Moc dobře víš, proč tam jedeš zrovna ty,“ řekl mu na to Mikkelson. „A já chci, abys protentokrát udělal, co máš.“

„Tak zaprvé,“ vzdychl Munch a vyhodil z okna nedopalek. „Nic ti nedlužím. Zadruhé ti nic nedlužím a zatřetí za to, že nemůžu svůj mozek používat k tomu, k čemu je určený, za to můžeš ty, takže drž hubu. Víš, na jakých případech teď pracuju? Chceš to slyšet? Na čem dělám?“

Na druhé straně bylo na okamžik ticho. Munch se v duchu zasmál.

Mikkelson nenáviděl, když musel lidi o něco prosit. Munch věděl, že je teď Mikkelson naštvaný, a těšilo ho, že ho donutil zamyslet se. A taky že šéf nedosáhl přesně toho, co chtěl.

„Tak to prostě vyřiď.“

„Ano, pane,“ zazubil se Munch, až se mu na čele udělala vráska.

„A ten ironický tón si můžeš nechat od cesty. Zavolej mi, až budeš něco mít.“

„To zavolám. A počkej, ještě jedna věc...“

„No co?“ zabručel Mikkelson.

„Jestli pojede se mnou, tak znovu nastoupím v práci. Už žádný Hønefoss. A chci zpátky původní kanceláře v Mariboeho ulici. Nebudeme sedět na ředitelství. A chci stejný tým jako dřív, jo?“

Odpovědi předcházela chvilka ticha.

„O tom nemůže být ani řeč. To vůbec nepřipadá v úvahu, Munchu. To je...“

Munch se usmál a zavěsil dřív, než na něj Mikkelson stačil vychrlit něco dalšího. Zapálil si další cigaretu, znovu pustil rádio a dal se směrem na Orkanger.

4

Mia Krügerová usnula na gauči, deku jen tak přehozenou přes sebe. Zdálo se jí o Sigrid, a když se probudila, měla pocit, že s ní její dvojče pořád je. Že je u ní. Že žije. Že jsou zase spolu, jako bývaly vždycky. Sigrid a Mia. Mia a Sigrid. Nerozlučná dvojka z Åsgårdstrandu. Narozené dvě minuty po sobě, jedna světlá a druhá tmavá, tak jiné, ale vlastně tak stejné.

Mia nechtěla nic jiného než se vrátit do toho snu, zpátky k Sigrid, ale donutila se vstát a došla do kuchyně. Trochu posnídat. Utlumit účinky alkoholu. Jestli bude pokračovat takhle, umře moc brzo a to nechce.

Osmnáctý duben.

Zbývá deset dnů.

To by měla zvládnout, vydržet ještě deset dnů. Vpravila do sebe dva knäckebroty a přemýšlela, že si dá mléko, ale nakonec se napila vody. Dvě sklenice vody a dvě tablety z kapsy. Bylo jedno jaké. Dneska jednu bílou a jednu světle modrou.

Sigrid Krügerová.

Sestra, kamarádka a dcera.

Narozena 11. listopadu 1979, zemřela 18. dubna 2002.

Tolik milovaná a ještě více postrádaná.

Mia si znovu sedla na gauč a čekala, až léky začnou působit a otupí ji. Povlak mezi ní a  světem. Přesně to teď potřebovala. Už sama sebe neviděla skoro tři týdny a  teď to mělo přijít. Sprcha. Koupelna v patře. Oddalovala to, jak nejvíc to šlo, nechtěla vidět sama sebe v obrovském zrcadle, které vedle dveří namontoval minulý majitel. Měla v plánu najít šroubovák a toho utrpení se zbavit. Už tak se cítila dost zle, nepotřebovala se ještě ujišťovat. Ale neměla sílu. Neměla sílu na nic. Jen na léky. A na pití. Valium − drobné útržky radosti, které jí pulzovaly v žilách − dokázalo nejlépe otupit hroty, které ji už tak dlouho bodají. Přemohla se a vyšla do schodů, otevřela dveře do

24

koupelny, a když se uviděla v zrcadle, skoro se vyděsila. To není ona.

To je někdo jiný. Mia Krügerová byla vždycky štíhlá, ale teď vypada

la nemocně. Vždycky bývala zdravá. Vždycky silná. Teď z ní už sko

ro nic nezbývalo. Sundala si svetr a rifl e a postavila se před zrcadlo

jen ve spodním prádle. Kalhotky na ní visely. Veškeré maso na břiše

a na stehnech zmizelo. Rukou si opatrně přejela po vystouplých žeb

rech, zřetelně je cítila, mohla je všechna spočítat. S přemáháním při

stoupila blíže k zrcadlu, těsně k němu, a v odrazu stříbrné plochy se

dívala sama sobě do očí. Její modré oči se vždycky všem líbily. Jed

nou jí kdosi řekl: Nikdo nemá tak norské oči jako ty, Mio, a ještě teď

si vzpomněla, jak na to byla hrdá. Norské oči, to znělo tak krásně.

V době, kdy se chtěla přizpůsobit a nelišit se. Možná ji to tak těšilo

hlavně proto, že Sigrid bývala vždycky hezčí? Modré oči plné života.

Teď v nich toho života už moc nezůstalo, vypadaly pohasle. Bez les

ku a bez života, zarudlé, bělmo úplně zmizelo. Sehnula se ke kalho

tám, nahmatala v kapse další tablety, sklonila se ke kohoutku a polk

la je. Vrátila se k zrcadlu a pokusila se narovnat.

Moje malá indiánka, říkávala jí babička. Klidně by mohla být

indiánka, až na ty modré oči. Kajova, Sioux nebo Apač. Už od dět

ství ji indiáni fascinovali a vždycky stála na jejich straně, o tom ne

mohlo být pochyb. Kovbojové byli ti špatní a  indiáni ti dobří. Jak

pak se dneska má naše Mia Měsíční paprsek? Mia položila ruku na

svůj obličej v zrcadle a s láskou vzpomínala na babičku. Dívala se na

své dlouhé vlasy. Jemné havraní vlasy splývající na hubená ramena.

Takhle dlouhé vlasy už neměla, ani nepamatuje. Na policejní aka

demii se začala stříhat nakrátko. Ne u holiče, ale sama doma, pros

tě vzala nůžky a ostříhala se, aby všem dokázala, že krása a všechno

fi ntění jsou jí ukradené. Ani se nemalovala. Ty jsi přirozeně krásná,

moje malá indiánko, řekla jí jednou babička, když jí doma u  krbu

v Åsgårdstrandu zaplétala cop. Máš taková pěkná víčka a dlouhatán

ské řasy, vidíš to? Copak nevidíš, že příroda tě už namalovala? O to

hle se už nemusíš starat. Kvůli klukům se malovat nemusíš, až přijde

čas, přijdou sami. Indiánka se svojí babičkou. A  ve škole norština.

Všechno bylo vlastně dokonalé. Mie se najednou udělalo zle. To z těch

léků. Ty malé tabletky nepřinášely jenom pocity štěstí, ale občas

i nevolnost. Nikdy nezjišťovala, které léky kombinuje. Jednou rukou

se přidržela zdi, dokud nejhorší nával neodezněl, pak znovu zved

la zrak a přiměla se postát u zrcadla ještě chvilku. Dívat se sama na

sebe. Naposledy.

Zbývá deset dnů.

Osmnáctý duben.

Moc nepřemýšlela nad tím, jaké to bude. Ten poslední okamžik. Jestli to bude bolet, jestli bude těžké všechno opustit. Nevěřila povídačkám o fi lmu, který se umírajícímu promítá před očima. Nebo to byla pravda? Je to celkem jedno. Příběh svého života měla Mia Krügerová vepsaný na těle. Mohla se na svůj život podívat do zrcadla. Indiánka s modrýma očima. Dlouhé černé vlasy, které dřív stříhala nakrátko, ale které jí teď v pramenech splývaly na bledá vyhublá ramena. Zastrčila vlasy za ucho a prohlížela si jizvu u levého oka. Třícentimetrová připomínka, která ne a ne zmizet. Podezřelý z vraždy u výslechu. Mladá Lotyška, kterou vylovili z řeky v Akeru. Mia se nesoustředila a nůž neviděla, naštěstí se jí podařilo včas uskočit, takže o oko nepřišla. Několik měsíců pak přes něj nosila obvaz a za to, že na obě oči vidí, mohla děkovat jen lékařům z ullevålské nemocnice. Přidržela před zrcadlem levou ruku a podívala se na chybějící špičku prstu. Taky jeden podezřelý, na malé farmě za Mossem, dej si pozor na psa. Rotvajler jí šel po krku a jen tak tak se jí podařilo zvednout ruku. Ještě teď cítila jeho zuby na prstech a strach, který se jí rozlil po těle během těch pár vteřin, než se jí podařilo vytáhnout pistoli z pouzdra a střelit štěkající psisko do čumáku. Sjela pohledem k vytetovanému motýlkovi na kyčli těsně nad kalhotkami. Bylo jí devatenáct, divoký víkend v Praze. Potkala jednoho Španěla, takový letní fl irt, opili se Becherovkou a oba skončili s tetováním. Ona s malým purpurově-žluto-zeleným motýlkem na kyčli. Skoro se musela pousmát. Několikrát přemýšlela nad tím, že si ho nechá odstranit, ale nikdy na to nedošlo, a teď už to bylo jedno. Pohladila jemný stříbrný náramek na pravém zápěstí. Se Sigrid dostaly každá svůj, jako dárky ke konfi rmaci. Dětský náramek − srdce, kotva a písmeno. Na jejím náramku písmeno M, na Sigridině S. Když tenkrát večer skončila oslava a hosté odešli domů, seděly spolu v pokojíčku a Sigrid najednou navrhla, aby si náramky vyměnily.

Chceš můj a já si vezmu tvůj?

Mia ten postříbřený náramek od té doby nikdy nesundala.

Léky ji začaly ještě víc vzdalovat od reality, v zrcadle se stěží rozeznala. Tělo jí připadalo jako jakýsi přízrak kdesi v dálce. Jizva u levého oka. Malíček bez dvou článků. Český motýl nad okrajem kalhotek. Hubené ruce a nohy. Indiánka se smutnýma modrýma očima, skoro vyhaslýma, a pak už to nevydržela, odvrátila pohled od zrcadla, odpotácela se do sprchy a stála pod ní tak dlouho, dokud z ní namísto teplé vody nezačala téct studená.

Cestou ven se zrcadlu vyhnula. Nahá vešla do pokoje a  osušila se před vyhaslým krbem. Šla do kuchyně, nalila si další sklenku a ze šuplíku vytáhla další léky. Polkla je, když se oblékala. Ještě otupělejší než předtím. Čistá zvenku a brzy i zevnitř.

Oblékla si čepici a bundu a vyšla ven. Znovu sešla k moři, usadila se na skále a očima spočinula na horizontu. Rozervanec za odlivu. Kde tohle vzala? Aha, na nějakém festivalu, přesně tak, na antinorském fi lmovém festivalu. Ten organizovalo pár celebrit. Domnívaly se, že norský fi lm by měl vypadat jinak. Mia měla fi lmy ráda, ale nemyslela si, že by se norský fi lm nějak změnil, kdyby v něm nebyli rozervaní protagonisté za odlivu. Pokaždé ji ale rozčílilo, když se nějaký nešťastný režisér ve fi lmu pokoušel zpodobnit policistu nebo policistku. To pak většinou musela opustit sál a  soucítila přitom s  chudákem hercem, kterému přidělili takové repliky a po kterém režisér chtěl, aby dělal to a ono. Bylo to prostě až moc trapné. Ne, to radši víc rozervanců za odlivu. Mia se pousmála a lokla si z lahve, kterou si přinesla. Přesně tak, kdyby sem nepřijela umřít, klidně by tu dokázala žít.

Osmnáctý duben. Prostě ji to jednoho dne napadlo, přišlo to jako blesk z čistého nebe a  od té doby bylo vlastně už všechno v  pořádku. Sigrid našli mrtvou 18. dubna 2002. Na plesnivé matraci ve sklepě ve čtvrti Tøyen v Oslu. Jehlu měla ještě zapíchnutou v ruce. Ani si nepovolila škrtidlo. Předávkovala se okamžitě. Za deset dnů to bude přesně deset let. Krásná, sladká, malá Sigrid zemřela na předávkování heroinem ve špinavém sklepě. Jen týden poté, co ji Mia vyzvedla z odvykacího zařízení ve Valdres.

A jak dobře tenkrát Sigrid vypadala, po čtyřech týdnech na statku. Červené tváře, zase se smála. Cestou do Osla to bylo skoro jako dřív. Smály se a vtipkovaly spolu, jako doma na zahradě v Åsgårdstrandu.

„Ty jsi Sněhurka a já Růženka.“

„Já chci být Růženka, proč musím být vždycky Sněhurka?“

„Protože jsi tmavovlasá, Mio.“

„Aha, tak proto?“

„Právě proto, tys to až doteď nepochopila?“

„Ne.“

„Ty jsi ale hloupá.“

„Jsem hloupá?“

„Ne, nejsi.“

„Proč si vlastně musíme hrát na Sněhurku a na Růženku. To pak budeme muset obě spát sto let a čekat na prince, který nás vzbudí, to není žádná legrace. Nikdo jiný kromě nás tu není, ne?“

„Ale on jednou přijde, uvidíš, Mio. Určitě přijde.“

Pro Sigrid si jako princ přišel jeden idiot z Hortenu. Dělal, že je hudebník, a  dokonce měl i  nějakou kapelu, která ale nikdy nekoncertovala. Jen vysedávali v parku a kouřili hašiš, sjížděli speed nebo heroin. Ten... ten zasranej vyhublej ztroskotanec nafoukanej. Mia ani nedokázala vyslovit jeho jméno, jen na něj pomyslela a udělalo se jí tak zle, že musela vstát a zhluboka se vydýchat. Šla cestičkou podél skal, kolem přístřešku na loď a sedla si na molo. V dálce na břehu zaznamenala nějaký pohyb. Nějací lidé se tam zabývali svými lidskými záležitostmi. Kolik je teď hodin? Zastínila si oči a podívala se na oblohu. Podle slunce tipovala dvanáct nebo jednu hodinu. Znovu se napila z lahve a pocítila, jak léky začaly zabírat, jak ji zbavují smyslů a způsobují, že je jí všechno jedno. Klátila nohama z mola a vystavila svůj obličej slunci.

Markus Skog.

Sigrid bylo osmnáct, tomu idiotovi dvacet dva. Přistěhoval se do Osla a začal se pofl akovat kolem hlavního nádraží, kde se prodávají drogy. Za pár měsíců se k němu přidala i Sigrid.

Čtyřtýdenní odvykací kúra. Mia nevyzvedávala sestru na klinice poprvé, ale tenkrát jí to připadalo tak jiné. Úplně nová motivace. Žádný feťácký úsměv jako po těch předchozích pobytech, samé lži a jen nedočkavost, až bude venku a znovu si šlehne, ne, měla v očích něco nového. Jistotu. Skoro jako by to byla zase ta stará Sigrid.

Mia za ta léta na sestru myslela tak intenzivně, že se jí div nezavařil mozek. Proč zrovna Sigrid? Protože se nudila? Kvůli mámě a  tátovi? Nebo jen kvůli tomu zasranýmu vychrtlýmu idiotovi? Jakože láska?

Máma byla možná přísná, ale měla k tomu své důvody, a táta byl možná až moc hodný, ale na tom přeci nesešlo, ne? Eva a Kyrre Krügerovi adoptovali dvojčata hned po porodu. Předem to měli dohodnuté s jejich matkou, mladou, svobodnou ženou, která si je nemohla, nechtěla a nedokázala nechat. A pro bezdětný pár to bylo jako požehnání. Čiré štěstí, protože děvčata si vždycky přáli.

Máma Eva učila na prvním stupni ve škole v Åsgårdstrandu. Táta Kyrre měl v centru Hortenu obchod s barvami. Ole Krüger a synové. Mia stále pátrala, co v rodině mohlo Sigrid vést k tomu, že skončila jako narkomanka, ale nikdy na žádný důvod nepřišla.

Markus Skog.

Byla to jeho vina.

Pouhý týden po jejím návratu z Valdres. Měly se v bytě ve Vogtově ulici tak fajn. Sigrid a  Mia. Mia a  Sigrid. Sněhurka a  Růženka. Zase nerozlučná dvojka. Mia si dokonce vzala na pár dnů volno, poprvé za bůhvíjak dlouho. Až pak jednou večer našla v kuchyni na stole vzkaz.

Musím si jen promluvit s M.

Jsem hned zpátky. S.

Mia vstala a vydala se k domu. Už se trochu potácela. Bylo načase dát si další léky. A další sklenku.

5

Holgera Muncha už řízení nebavilo, a  tak odbočil ze silnice a  zajel na odpočívadlo. Chtěl si trochu oddychnout a protáhnout nohy, a tak vystoupil. Do cíle to už neměl daleko, k tunelu u Hitry zbývalo jen pár kilometrů, ale nemusel spěchat. Člověk, který ho měl lodí na ostrůvek dovézt, ho nemohl z nějakého důvodu vyzvednout dříve než ve dvě. Holger neměl sílu vyptávat se proč. Místní policista, se kterým mluvil, nepůsobil nijak zvlášť bystře. Nic proti policistům na okresech, ale Holger byl z Osla zvyklý na docela jiné tempo. To už teď samozřejmě neplatilo. Policejní okrsek v  Ringerike rozhodně nepatřil k nejvytíženějším v Norsku. Munch potichu zanadával a  vztekle si vzpomněl na Mikkelsona. Hned se mu ale v  duchu omluvil. Mikkelson za to nemohl. Interní vyšetřování. Po něm prostě musí něco následovat, vždyť to věděl. Ale stejně.

Munch se posadil na lavičku a zapálil si další cigaretu. Letos přišlo jaro do Trøndelagu brzy. Na mnoha místech už se stromy zazelenaly a sníh téměř roztál. Ne že by se nějak vyznal v tom, kdy jaro do Trøndelagu obvykle přicházívá, ale zaslechl, jak o tom mluvili na místní rozhlasové stanici. Na chvíli totiž z klasiky přeladil na zprávy. Chtěl zjistit, jestli se jim to ještě pořád dařilo ututlat, nebo jestli už to nějaký blb z Grønlandu za tučný peníz povykládal některému z novinářů bažících po sólokaprovi. Ale zatím nic. Naštěstí. O malé holčičce, kterou našli oběšenou na stromě v Mariánském údolí, zatím ani zmínka.

Celou cestu mu vyzváněl a pípal telefon, ale Holger to nezvedal. Nechtěl za jízdy telefonovat ani psát zprávy. Už viděl pár případů, kdy někdo sjel z cesty nebo někoho srazil jen kvůli několikavteřinové nepozornosti. Navíc to není nic, co by nemohlo počkat. A trocha volna taky neuškodí. Sám si to sice nechtěl přiznat, ale občas toho na něj bylo nějak moc. Všechna ta práce. A drobné rodinné záležitosti. Nevadilo mu navštěvovat matku v pečovatelském domě, ani pomáhat dceři s přípravami na svatbu, a už vůbec nic nenamítal, když měl chvilku pohlídat svoji vnučku Marion, která zrovna oslavila šesté narozeniny. Ale stejně, něco tu nehrálo.

On a Marianna. Nedokázal si sice představit, že by to mohlo být jinak, ale i teď, deset let poté, měl ještě pořád pocit, že cosi v něm je nadobro zničeno a nepůjde to spravit.

Zahnal tu myšlenku a zkontroloval telefon. Další dva zmeškané hovory od Mikkelsona, věděl, o co jde, a neměl tudíž potřebu volat mu zpátky. Další zpráva od dcery Miriam. Krátká a neosobní, jako vždycky. Nějaké hovory od bývalé manželky Marianne. A do prdele, zapomněl zavolat do pečovatelského domu. Je přece středa. Měl to udělat ještě před tím, než vsedl do auta. Vyhledal číslo, vstal a trochu se protahoval.

„Dům s pečovatelskou službou Høvik. U telefonu Karen.“

„Dobrý den, Karen, tady Holger Munch.“

„Dobrý den, Holgere. Jak se máte?“ odpověděl na druhé straně měkký hlas. Až Munch skoro zčervenal. Předpokládal, že telefon vezme některá ze starších zaměstnankyň.

No ne, Holgere, nový svetr? No ne, Holgere, nové sako? No ne, Holgere, máš zastřižené vousy?

„V  mezích možností dobře,“ řekl jí Munch. „Ale bohužel vás budu muset poprosit ještě o jednu laskavost.“

„Tak sem s tím,“ zasmála se žena v telefonu.

Několik let se zdravili. Karen. Jedna ze zaměstnankyň v domově, kde jeho stará matka nejdříve odmítala žít, ale teď už se zdálo, že se s tím srovnala.

„Zase středa,“ povzdechl si Holger.

„A nestíháte to?“

„Ne, bohužel,“ řekl jí. „Jsem mimo město.“

„Chápu,“ odpověděla Karen a znovu se trochu zasmála. „Zjistím, jestli ji tam někdo může odvézt, a když ne, objednáme taxík.“

„Samozřejmě to zaplatím,“ rychle odpověděl Holger.

„Žádný problém.“

„Díky, Karen.“

„Není zač, Holgere. Ale příští středu stihnete, ne?“

„To bych měl zvládnout.“

„Fajn, takže se možná uvidíme.“

„To je docela dobře možné,“ odkašlal si Holger. „Díky moc. A vlastně, pozdravujte ji ode mě.“

„Budu.“

Holger zavěsil a znovu si sedl.

Proč ji někam nepozveš? Co by ti to udělalo? Na kafe? Do kina?

Hned na to raději zapomněl, když na telefonu píplo oznámení o  novém e-mailu. Tyhle nové telefony, kde je všechno na jednom místě. Měl vůči nim výhrady. Copak jeden nemůže mít nikdy klid? Ale nakonec se mu to vlastně docela hodilo. Otevřel a pročítal e-mail od Juriho, jednoho běloruského profesora, se kterým se seznámil před několika lety, a začal se usmívat. Potkali se na diskusním fóru na math2.org, kde se scházejí podobní pošuci z  celého světa. Juri pracoval v Minsku a bylo mu něco přes šedesát. Holger by o něm neřekl, že je to jeho přítel, vždyť se nikdy nepotkali, ale každopádně si vyměnili e-mailové adresy a čas od času si napsali. Občas rozebírali šachy a někdy společně řešili hádanky, jako třeba teď.

Do nádrže vtéká voda. Každou minutu se její objem zdvojná

sobí. Nádrž se naplní za hodinu. Jak dlouho bude trvat, než

se nádrž naplní z poloviny? J.

Holger si znovu zapálil a chvíli přemýšlel nad odpovědí. Vtipné. Měl Juriho rád. Dokonce uvažoval, že by ho jednou navštívil, proč ne, že? V Bělorusku nikdy nebyl, a proč se nesetkat s někým, s kým se seznámil na internetu? Měl odtud teď víc známých, mrmischigan40 ze Spojených států, margareta_08 ze Švédska, Birrdman z Jihoafrické republiky. Milovníci šachů a nadšenci do matematiky, ale především − lidi jako on sám. Tak proč ne? Udělat si výlet, seznámit se s novými lidmi, to by se dalo zařídit, ne? Vždyť přece ještě není tak starý. A kdy vůbec naposledy někam jel? Zahlédl svoji tvář v displeji telefonu. Odložil jej vedle sebe na lavičku.

Padesát čtyři. Neměl pocit, že by to odpovídalo − připadal si mnohem starší. Jenom v ten den, kdy mu Marianne řekla o učiteli z Hurumu, zestárl o deset let. Snažil se zachovat klid. Vždyť to přece někde v hloubi duše tušil. Pořád v práci, a když se vzácně ukázal doma, věčně dumal nad něčím jiným. To nakonec muselo v něco vyústit, ale takhle? Ona byla úplně klidná, jako kdyby se na tu promluvu už nějaký čas připravovala. Potkali se na nějakém kurzu a od té doby se stýkali. City se vyvinuly a teď se i několikrát sešli, tajně, a ona nechce žít ve lži. Stejně se mu nepodařilo zachovat klid a řval a mrštil talířem o zeď, on, který nikdy na nikoho nevztáhl ruku. Křičel a honil ji po domě. Ještě teď se za to styděl. Miriam vyběhla ze svého pokoje a plakala. Tenkrát jí bylo patnáct, teď je jí dvacet pět a bude se vdávat. Patnáct let, na matčině straně. Není se čemu divit. Vždyť jak často za ta léta býval doma a řešil s nimi jejich problémy?

Měl skoro strach na zprávu od Miriam odpovědět. Úsečná, chladná, symbolicky mu naznačovala, jaký spolu měli a mají vztah. Takže teď bude přemýšlet ještě nad tímhle, jako by nestačila ta složka, co ji má v autě.

Můžeš nám dát ještě pár tisíc? Rozhodli jsme se, že pozveme

i bratrance a sestřenice. M.

Svatba. Samozřejmě, napsal a  doplnil za to smajlíka, ale pak ho smazal. Díval se, jak se zpráva odesílá, a myslel na svoji vnučku Marion. Hned po porodu mu Miriam velmi přímo sdělila, že si není jistá, jestli si vůbec zaslouží, aby se s malou stýkal, ale naštěstí si to rozmyslela. Teď se na tyhle chvíle těšil ze všeho nejvíc. Hodiny strávené s roztomilou a upřímnou Marion, světýlko jeho všedních dnů, které, jak si musel přiznat, byly po jeho přesunu do Hønefossu hodně temné.

Po rozvodu nechal dům Marianne. Zdálo se mu to správné. Miriam nemusela opustit své přátele, školu a házenou. On sám si koupil malý byt ve čtvrti Bislett, dostatečně blízko a zároveň dostatečně daleko od místa, kde pracoval. I po převelení si byt nechal a v Hønefossu si pronajal malý byt kousek od policejní stanice. Ještě pořád měl věci v krabicích. Nebral si toho s sebou moc, předpokládal, že se do hlavního města co nevidět vrátí. Jen co humbuk kolem toho případu utichne. Ale uplynuly dva roky a on tam ještě pořád bydlel, nevybalený, a nebyl doma ani tam, ani nikde jinde.

Přestaň se litovat. Někteří jsou na tom ještě hůř.

Típl cigaretu a  vzpomněl si na složku v  autě. Náhodný kolemjdoucí našel v  Mariánském údolí oběšenou šestiletou dívenku. Už dlouho se s podobným případem nesetkal. Není divu, že se na ředitelství opotili.

Znovu vzal telefon a odpověděl Jurimu na e-mail.

59 minut ;) HM

Holger si to nechtěl připustit, ale ze složky ležící vedle něj ho mrazilo. Nastartoval, vyjel zpátky na hlavní a pokračoval dál na východ směrem k Hitře.

6

Muž s orlem vytetovaným na krku si pro tuto příležitost oblékl rolák. Dřív míval hlavní nádraží v  Oslu rád. Davy lidí vytvářely pro jeho profesi ideální pracovní prostředí, ale teď všude nainstalovali tolik kamer, že se skoro nikde nedalo skrýt. Svoje schůzky a předávky už dávno vyřizoval jinde. V kinech, u stánků s kebabem, prostě na místech, kde by ho nemohli tak snadno odhalit, kdyby se rozjelo nějaké vyšetřování, ale to se moc často nestávalo, už v tom nejel ve velkém. Ale tak jako tak, vždycky je lepší dávat si pro jistotu pozor.

Muž s vytetovaným orlem si stáhl čepici ještě víc přes uši a vešel do nádražní budovy. On tohle místo nevybral, ale nabídnutá částka byla tak vysoká, že zkrátka jen plnil příkazy. Jak na něj kupec přišel, neměl tušení, ale jednoho dne jednoduše dostal MMS zprávu s fotkou, popisem úkolu a částkou. A udělal, co obvykle dělával, odpověděl O. K., aniž by kladl jakékoliv otázky. Divný úkol, to rozhodně, ještě nikdy se s ničím takovým nesetkal, ale naučil se, že v dnešní době se člověk nemá nikdy ptát. Jen splnit úkol a nechat si zaplatit. Takhle přežíval a měl v tom světě stínů i nějaký kredit. I když úkolů přicházelo méně a méně a částky byly nižší a nižší, čas od času se stalo, že mu do klína spadlo i něco většího, na čem si mohl trochu vydělat. Jako tohle. Bizarní požadavek, to ano, naprosto podivný, ale dobře zaplacený. A právě pro peníze si teď jde.

Sako, slušné kalhoty, vyleštěné boty, aktovka, svetr s  vysokým límcem a dokonce falešné brýle. Muž s orlem vytetovaným na krku vypadal jako přesný opak sebe sama, a tak to taky mělo být. V jeho branži prostě člověk nikdy nevěděl, kdy se policisté rozhodnou důkladně prohlížet záznamy ze všech bezpečnostních kamer, a  tak je lepší neriskovat. Vypadal jako účetní nebo jakýkoliv běžný obchodník. I když by to do něj člověk neřekl, byl muž s vytetovaným orlem svým způsobem ješitný. Za žádnou cenu nechtěl, aby si o  něm někdo myslel, že je jedním z těch vyfi ntěných krasavců. Že patří k elitě. Zakládal si na svém drsném vzezření, na tetování a své kožené bundě. Tyhle kalhoty ho dřely v rozkroku a připadal si v nich jako blbec. Upnuté sako a ty pitomé hnědé kožené boty. Ale co už. Částka, která na něj teď čeká v jedné ze skříněk, za to stojí. Rozhodně za to stojí. Byl teď už nějakou dobu na mizině a peníze potřeboval. Napadlo ho, že by měl vyrazit na nějakou party. Přesně! Za skly brýlí, na něž nebyl zvyklý, se teď pousmál a klidně a ostražitě pokračoval přes nádražní halu.

První zpráva přišla asi před rokem a od té doby jich dorazilo několik. MMS zpráva s fotkou a částkou. V první chvíli si myslel, že jde o  nějaký vtip, tak podivný požadavek to byl, ale stejně to provedl. A  dostal zaplaceno. I  podruhé a  potřetí. Takže mu mohlo být jedno, o co jde.

Skočil si do trafi ky pro noviny a  cigarety. Úplně normální den cestou z práce. Na tomhle účetním nebylo absolutně nic nevšedního. Strčil noviny pod ruku a vydal se ke skříňkám. Postavil se čelem k nim a odeslal zprávu.

Jsem tu.

Chvíli čekal na odpověď, ale jako obvykle přišla skoro vzápětí. V mobilu mu zapípala zpráva s číslem skříňky a kódem. Několikrát se ostražitě rozhlédl kolem, pak došel ke skříňkám a našel tu správnou. Jedna věc se musela hlavnímu nádraží nechat − že konečně zrušili skříňky na klíče, které si pak člověk musel nenápadně předávat z ruky do ruky v nějaké z ulic za nádražím. Teď člověk potřeboval jenom kód. Muž s orlem vytetovaným na krku vyťukal ten svůj, cvaklo to a  skříňka se otevřela. Uvnitř ležela jako vždy hnědá obálka. Vyndal ji ze skříňky, a když ji vkládal do kufříku, soustředil se na to, aby se tentokrát nerozhlížel a choval se co nejméně podezřele, když jsou všude kolem ty kamery. Musel s  radostí konstatovat, že obálka je tentokrát mnohem silnější. Poslední úkol. Bylo načase srovnat účet. Opustil prostor se skříňkami, vyšel do schodů a  pak přes halu do Burger Kingu, kde se zamkl na záchodě. Otevřel kufřík a vytáhl obálku, skoro se nemohl dočkat. Když spatřil obsah, rozzářil se. Kromě dohodnuté částky v  požadovaných dvousetkorunových bankovkách, které chtěl vždycky, tam byl navíc i malý sáček s bílým práškem. Muž s  vytetovaným orlem průhledný sáček otevřel, opatrně ochutnal a ještě více se rozzářil. Netušil, kdo mu práci zadává, ale dotyčný měl rozhodně kontakty a správné informace. Lidé, co ho znali, totiž věděli, že má tenhle prášek obzvláště rád.

Vytáhl telefon a jako obvykle odpověděl.

O. K. Díky.

Většinou neděkoval, vždyť to byl byznys, nic osobního, ale tentokrát si nějak nemohl pomoct. Kvůli té odměně navíc a tak vůbec. Za pár vteřin přišla odpověď.

Užij si to.

Muž s  vytetovaným orlem vrátil s  úsměvem obálku a  sáček do kufříku a vrátil se do haly.

7

Mia Krügerová seděla na skále, havraní vlasy schované pod bílou čepicí a kolem sebe omotanou deku. Bylo poledne. V lékárně zaslechla, jak někdo mluvil o tom, že jaro letos přišlo do Trøndelagu brzy, ale Mia většinu času mrzla a neměla pocit, že by se nějak oteplilo.

Zbývalo šest dnů. Šest prázdných okének v kalendáři v kuchyni a ona věděla, že se těší.

Smrt není tak nebezpečná.

Během těch posledních několika dnů pociťovala ještě větší klid. Jistota, že se brzy vytratí. V kapse větrovky nahmátla pár léků a zapila je vodou z lahve, kterou si přinesla. Usmála se a zadívala se na moře. Po obzoru klouzal rybářský člun. Dubnové slunce ozařovalo mraky a voda pod ohlazenými skalami se blyštěla. Hodně během těch posledních dnů přemýšlela. O  svých blízkých. Vlastně o  těch, kteří bývali jejími blízkými, protože teď už zůstala jen ona a brzy tu nebude ani ona. Na tomhle světě. V téhle skutečnosti, jak by řekla babička. Mia se usmála a znovu se napila.

Sigrid vždycky všichni milovali. Dlouhovlasou blondýnku Sigrid, které to šlo ve škole, hrála na příčnou fl étnu, házenou a se všemi se přátelila. Mie nikdy nevadilo, že se Sigrid věnuje tolik pozornosti, Sigrid ji totiž nikdy nevyužívala k ničemu špatnému. O nikom ani o ničem nikdy neřekla křivého slova. Sigrid byla prostě fantastická Sigrid, ale když si někdy babička vzala Miu stranou a řekla jí, že je jiná, tak ji to vždycky potěšilo.

Ty jsi neobyčejná, víš to? Ostatní děti jsou taky šikovné, ale ty něco víš, Mio, že? Ty vidíš něco, co ostatní nevidí, že?

Babička sice nebyla její vlastní babička, ale Mia vždycky cítila, že mezi nimi něco je. Nějaké pouto, nějaké spojenectví. Možná proto, že si byly tak podobné, nebo možná proto, že s ní babička jednala spíše jako s kamarádkou či komplicem, se kterým sdílí svoji odlišnost. Babička Mie vyprávěla všechno možné o svém životě a nikdy si nebrala servítky. Mluvila o tom, jak měla hodně mužů a že by se jich člověk neměl bát, že jsou to jen takoví neškodní králíčci. Že umí věštit a že existuje více skutečností než pouze tahle jedna, takže by se člověk neměl tolik bát smrti. Až tohle křesťanství, říkávala babička, přišlo s tím, že smrt je něco špatného, abychom se báli jejich boha, smrt je peklo nebo ráj, každopádně ale konec všeho. To říkají. Ale víš ty co, Mio, tvoje babička si není tak jistá, že smrt je úplný konec. V každém případě se jí nebojí.

Zlí jazykové u nich v Åsgårdstrandu babičce přezdívali čarodějnice, ale jí na tom nesešlo. Mia samozřejmě chápala, proč jí tak říkali − měla rozevláté šedivé vlasy a průzračné, temně modré oči. Byla jiná než ostatní. V obchodě nahlas rozebírala ty nejpodivnější záležitosti a často sedávala dlouho do noci v zahradě, pozorovala měsíc a tiše se smála. Věci, které uměla, by lidé ve středověku rozhodně považovali za čarodějnické umění a Miu si k sobě brala skoro jako nějakou svoji učednici.

Mia si tak připadala. Vyrůstala v klidném prostředí s hodnou maminkou, fantastickým tátou a s babičkou jen o pár domů dál. A babička ji prohlédla, věděla, kdo Mia je, a říkala jí, že je neobyčejná.

Po špičkách, Mio, pamatuj, po špičkách.

Babiččina poslední slova na smrtelné posteli. A ještě při nich na svoji neobyčejnou přítelkyni mrkla. Mia zvedla lahev k mrakům.

Smrt není nebezpečná.

Zbývalo šest dnů.

Po tabletách z  kapsy se jí klížily oči. Vzala si jich ještě několik a položila se na záda na skálu.

Jsi neobyčejná, Mio, víš to?

Možná proto si vybrala policejní akademii. Protože chtěla dělat něco jiného. I  na tohle těch posledních pár dnů myslela. Proč právě tahle volba? Už se jí dál nedařilo celou tu skládačku sestavovat. Posunula se v čase a už nebyla tam, kde by chtěla. Malá blonďatá Sigrid se změnila v narkomanku Sigrid, v noční můru. Matka a otec vnitřně vyhořeli, odcizili se světu, sobě, jí. Přestěhovala se do města, zapsala si pár předmětů na univerzitě, ale bez zájmu, ani se neobtěžovala přijít k nějaké zkoušce. Nebo že by si policejní akademie vybrala Miu? Protože měla očistit svět od takových lidí, jako byl Markus Skog?

Mia vstala a potácela se k přístavišti. Dopila lahev a strčila ji do kapsy větrovky. Vyndala několik dalších léků a bez zapití je spolkla. Racci už ji opustili a raději sledovali rybářskou loď, a tak teď slyšela jen klidné nárazy vln na skálu.

Střelila ho.

Markuse Skoga.

Dvakrát. Přímo do prsou.

Došlo k tomu všemu náhodou, pracovali na jiném případu. Nějaká dívka zmizela a povolali k tomu jejich zvláštní vyšetřovací jednotku. Jen aby po ní pátrali a porozhlédli se kolem. Jak řekl Holger, stejně teď nemáme co na práci, Mio, tak se myslím můžeme pustit do tohohle.

Holger Munch. Mia si na něj s láskou vzpomněla, sedla si na molo a  spustila nohy dolů. Celé to bylo tak divné. Zabila člověka, ale vůbec ji netížilo špatné svědomí. To ji spíše trápilo všechno to, co přišlo pak. Všechny ty články v novinách a poprask, který propukl na vedení v Grønlandu. Holgera Muncha, který jednotku vedl a který si ji sám vybral na policejní akademii, převeleli, zvláštní vyšetřovací jednotku zrušili. V hloubi duše ji hnětlo, že Holger pykal za něco, co neprovedl, ale samotná vražda ji kupodivu netížila vůbec. Stopa je vedla k jezeru Tryvann, prý jsou tam nějací narkomani nebo hippies. Když si lidé telefonicky na policii stěžovali, většinou měli problém tyhle dvě skupiny rozlišit. V každém případě tam v zaparkovaném karavanu dělali pořádný kravál a řádili. Holger si myslel, že by to mohlo být to pravé místo, kde po pohřešované dívce pátrat. A opravdu uvnitř jednu mladou dívku našli. Ne tu pohřešovanou, ale jinou. S prázdným pohledem a jehlou v paži. V zasviněném karavanu a společně s ní, kde se vzal, tu se vzal, Markus Skog. A Mia se dopustila, jak stálo zcela správně zaznamenáno v interní vyšetřovací zprávě, hrubé nedbalosti a použila zcela nepřiměřený způsob obrany.

Mia nad svým nemorálním chováním zavrtěla hlavou. Holger Munch stál při ní a  řekl, že Skog ji napadl jako první, koneckonců na místě činu se našel nůž a  sekera, ale Mia samozřejmě sama dobře věděla... Měla dostatečně dobrý výcvik, takže kdyby ji vyhublý narkoman napadl nožem nebo sekerou, dokázala by se snadno ubránit. Mohla ho střelit do nohy. Do paže. Ale neudělala to. Ona ho zabila. Chvilková nenávist, během níž okolní svět prostě zmizel. Dvě rány přímo do prsou.

Nebýt Holgera, šla by sedět. Z kapsy větrovky vytáhla lahev, vytřásla z ní posledních pár kapek a znovu ji pozvedla proti mrakům. Teď už to bylo jedno. Už je po všem.

Konečně.

Zbývá šest dnů.

Stočila nohy pod sebe, tvář položila na hrubá prkna mola a zavřela oči.

8

Tobias Iversen zakryl bratříčkovi uši, aby neslyšel rámus z  pokoje pod nimi. Většinou to začínalo zhruba v tuhle dobu, když matka přicházela z práce a zjistila, že nevlastní otec neudělal, co měl. Neuvařil klukům jídlo. Neuklidil dům. Nenašel si práci. Tobias nechtěl, aby to bratříček slyšel, a tak vymyslel takovou hru.

Já ti zacpu uši a ty budeš říkat, co si představuješ, jo?

„Hořící červený náklaďák,“ usmál se bráška a  Tobias přikývl a ještě jednou se na něj usmál.

„Rytíře, jak bojuje s drakem,“ zazubil se bratříček a Tobias znovu kývl.

Hluk v  přízemí pod nimi nabýval na intenzitě. Naštvané hlasy prostupující zdmi se mu zarývaly pod kůži. Tobias nesnesl pomyšlení na to, co bude brzy následovat − na zeď budou dopadat věci, křik zesílí a možná se stane ještě něco horšího. Rozhodl se tedy, že vezme brášku ven. Přes stočenou dlaň bratříčkovi pošeptal: „Půjdeme ven lovit bizony?“

Bratříček se usmál a nadšeně kýval. Lovit bizony. Běhat po lese a  hrát si na indiány. To bude dělat rád. V  okolí nebylo moc jiných dětí, takže i když Tobiasovi bylo třináct a jeho bráchovi teprve sedm, hráli si hlavně spolu. Často nemohli zůstat uvnitř, tak trávili čas raději venku.

Tobias pomohl bráškovi obléknout bundu a obout boty a cestou ven pobrukoval, prozpěvoval a  na zadním schodišti hlasitě dupal. Bratříček ho jako vždy se zájmem pozoroval, byl zvyklý, že ho starší brácha baví a vydává podivné hlasité zvuky. Připadalo mu to veselé. Měl ho nesmírně rád a dychtivě se podílel na všech napínavých hrách, které pro něj brácha vymyslel.

Tobias zašel do dřevníku, vzal s sebou kousek provázku a nůž a nechal brášku, ať před ním peláší do lesa. Měli tam jedno tajné místo, takže mu nehrozilo žádné nebezpečí, mohl utíkat před Tobiasem, jak daleko chtěl. Mezi smrky byla mýtina, kde si vybudovali provizorní chatičku, malý domov daleko od domova.

Když tam dorazil, seděl už bráška na staré matraci nad komiksem a se zaujetím zkoumal obrázky a všechna ta zajímavá písmenka a slova, která mu konečně po nemalém úsilí ve škole a s bráchovou pomocí začala dávat smysl.

Tobias vytáhl nůž, vybral vhodnou vrbičku, uřízl ji u země a zhruba uprostřed odloupl trochu kůry. Tam bude rukojeť. Když se kůra oloupe a  nechá se to chvíli vyschnout, bude se to lépe držet. Ohnul prut přes kolena a přivázal na jeho konce provázek. Nový luk. Položil jej na zem a vydal se hledat vhodný materiál na šípy. Nemusely být vrbové, kromě smrku se dalo použít skoro všechno. Jen smrkové větve málo pružily. Přinesl rovné tenké větvičky a  začal z  nich sloupávat kůru. Za chvilku ležely vedle pařezu, na kterém seděl, čtyři nové šípy.

„Tobiasi, co je to napsáno tady?“

Bráška se k němu doškobrtal s časopisem v ruce.

„Kryptonit,“ vysvětlil mu Tobias.

„To Superman nesná