načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V krajině posledních věcí - Paul Auster

V krajině posledních věcí

Elektronická kniha: V krajině posledních věcí
Autor:

Román amerického spisovatele Paula Austera, vydaný poprvé v roce 1987, patří žánrově mezi tzv. antiutopie. Formou dopisu, který píše mladá žena své kamarádce z dětství, uvádí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 198
Rozměr: 20 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: In the country of last things
Spolupracovali: přeložil Jan Jirák
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0302-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Svět budoucnosti nabízí hodně nevábný způsob života. Většina lidí se potácí na hranici chudoby a v rozkládajícím se městě hledá jakoukoliv obživu. Prohrabávání odpadků, okrádání mrtvol a také hledání úniku v páchání hromadných sebevražd. V tomto světě funguje máloco. Nastal krach průmyslu, infrastruktura je pojmem z dávné minulosti a společnost kráčí cestou chaosu do pekel. Mladá žena hledající svého bratra poznává při pátrání všechnu bídu města, ale nepopadne malomyslnosti a rozhodne se hledat cestu, jak z tohoto úpadku uniknout. Ceněný román se dočkal v roce 2008 zfilmování. Výjimečný ceněný autor přichází tentokrát s nevšedním dystopickým románem, v němž představuje prostřednictvím dopisu mladé ženy bezútěšný svět budoucnosti, kde vládne policejní represe a zákon silnějšího a společnost neodvratně spěje ke svému konci.

Popis nakladatele

Román amerického spisovatele Paula Austera, vydaný poprvé v roce 1987, patří žánrově mezi tzv. antiutopie. Formou dopisu, který píše mladá žena své kamarádce z dětství, uvádí čtenáře do bezútěšné budoucnosti života v rozkládajícím se městě, kde platí zákon silnějšího a policejní represe. Intrastruktura ani průmysl nefungují, nic se nevyrábí, lidé se živí sbíráním odpadků, okrádáním mrtvol nebo páchají hromadné sebevraždy. Co vedlo k takovému rozpadu, není zřejmé. Mluví se o „kolapsu“, ale není to žádná katastrofa, prostě jen civilizace, jak ji známe, přestala fungovat. Město v mnohém připomíná svět, ve kterém žijeme, naši postindustriální společnost. Ještě jsou peníze, existuje policie a v určité podobě i městská správa, ale jinak jsou všichni ponecháni osudu, vládne násilí a korupce. Příběh mladé ženy, která se do města vydala hledat svého bratra novináře, uvízne v něm, žije na ulici a protlouká se, jak se dá, nakone vyústí v plán, jak se skupinkou dalších z města uniknout... Kniha je považována za jedno z nejvýznamnějších Austerových děl a je kladena do jedné řady s antiutopiemi, jako je Huxleyův  Konec civilizace . V roce 2008 byl příběh zfilmován argentinskými filmaři.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Paul Auster

V krajině posledních věcí

PROSTOR


4


5

Paul Auster

V krajině posledních věcí

přeložil Jan Jirák

PROSTOR | PRAhA | 2014


6

Copyright © by Paul Auster 1987

Czech edition © PROSTOR, 2014

Translation © Jan Jirák, 2014

ISBN 978-80-7260-302-2


7

Siri hustvedtové


8


9

Docela nedávno, když jsem prošel branou snů,

navštívil jsem na zemi místo, kde leží slavné město Zmaru.

NathaNiel hawthorNe


10


11

T

yhle věci jsou poslední, psala. Jedna po druhé

mizí a nikdy se nevrátí. Můžu ti vyprávět o těch,

které jsem viděla a které už tu nejsou, alepochybuju, že na to zbude čas. Všechno se teď odehrává

nějak moc rychle a já nestačím držet krok.

Nečekám, že to pochopíš. Sama jsi nic z tohoneviděla a představit si to nedokážeš, i kdyby ses snažila sebevíc. Jsou to poslední věci. Takový dům tu jeden den je a další den je pryč. Ulice, po které jsi včera šla, dneska už není. Dokonce i počasí se v jednom kuse mění. Po slunečném dni další den proprší, jeden den sněží a další den padne mlha, nejdřív je horko, pak zase zima, jednou fouká vítr, pak je bezvětří, bylavlezlá zima a dnes, uprostřed zimy, je najednou světlem provoněné odpoledne, teplé tak, že člověku stačí svetr. Když žiješ v tomhle městě, naučíš se, že nic není jisté. Na okamžik zavřeš oči, pak se rozhlídneš, a věci, co tam před chvilkou ještě byly, jsou pryč. Nic tu nemá trvání, víš, dokonce ani myšlenky v tobě nevydrží. A nemůžeš ztrácet čas tím, že po nich budeš pátrat. Jakmile jsou pryč, je po všem.

Takhle já žiju, pokračoval její dopis. Moc nejím. Jen tolik, abych zvládla příští krok, víc ne. Někdy jsem strašlivě unavená. Mám pocit, že ten příští krok už neudělám. Ale nakonec to zvládnu. Občas je to nadraka, ale pořád ještě funguju. Měla bys vidět, jak dobře funguju.

Ulice města jsou všude kolem a každá je jiná.Položím jednu nohu před druhou a pak tu druhou nohu před první a potom jen doufám, že se mi to celé podaří zopakovat. O nic víc nejde. Musíš pochopit, jak na tom teď jsem. Jsem v pohybu. Dýchám takový vzduch, jaký tu mám. Jím co nejmíň. Ať si říká, kdo chce co chce, jediná věc, na které záleží, je udržet se na nohou.

Vzpomeň si, cos mi říkala, než jsem odjela. William

zmizel, prohlásila jsi, a ať ho budeš hledat sebevíc,nikdy ho nenajdeš. To jsou tvoje slova. A já na toodpověděla, že je mi fuk, co říkáš, že brášku najdu. A pak

jsem nasedla na tu šílenou loď a nechala tě tam. Jak

už je to dlouho? Nevzpomenu si. Roky a roky, řekla

bych. Ale jen to tak odhaduju. Je mi to fuk. Ztratila

jsem představu o světě a s tím už nikdo nic nenadělá.

Jisté je jen tohle. Nebýt toho, že mám hlad,nedokázala bych jít dál. Musíš se naučit vyjít s málem, co

nejlíp to jde. Když míň chceš, míň ti stačí, a čím míň

potřebuješ, tím líp přežíváš. Tohle s člověkem udělá

město. Vyžene z tebe všechny myšlenky. Přinutí tě,

abys chtěla žít, a současně se tě snaží připravit o život.

Před tímhle není úniku. Buď to zvládneš, nebo ne.

A když ano, nemůžeš si být jista, že se ti to podaří

i příště. A když to nezvládneš, žádné příště nebude.

Ani nevím, proč ti to tak najednou píšu. Abych byla

upřímná, od chvíle, co jsem tady, jsem si na tebe sotva

vzpomněla. Teď, po té dlouhé době, najednou cítím, že

potřebuju něco říct, a když to rychle nenapíšu, hlava

se mi rozskočí. Je mi fuk, jestli to budeš číst. Je midokonce fuk, jestli ti to pošlu – pokud by něco takového šlo vůbec udělat. Možná jde jen o jediné. Píšu to,protože ty nic nevíš. Protože jsi daleko ode mne a nemáš o ničem ani páru. Lidi jsou tu tak vyzáblí, psala, že je občas odfouknevítr. Větry jsou tu děsivé, vždycky udeří od řeky a skučí ti v uších, pořád člověkem cloumají sem a tam avhánějí mu papíry a odpadky do cesty. Je docela běžné, že ti nejhubenější se pohybují po dvou nebo po třech, někdy celé rodiny, svázaní k sobě provazy a řetězy, aby byli proti poryvům větru stabilnější. Jiní se radši úplně přestanou pohybovat a krčí se ve dveřích a výklencích,

dokud není obloha úplně čistá a nebezpečí zcelaneomine. Je lepší tiše čekat někde v koutě, myslí si,

než aby to s člověkem praštilo o kameny. V omezování

jídla je totiž možné se vypracovat natolik, že nakonec

už člověk nemusí jíst vůbec nic.

Pro ty, co s hladem bojují, je to ale ještě horší. Když člověk příliš myslí na jídlo, nekouká z toho nic jiného než trable. Někteří lidé jsou tím přímo posedlí, prostě se nedokážou smířit s realitou. Bez ustání sepotloukají po ulicích, přehrabují odpadky, aby našli něco k snědku, a strašlivě riskují kvůli sebemenšímusoustu. Je jedno, kolik se jim toho podaří najít, protože toho nikdy nebude dost. Jedí, ale nikdy se nenasytí, zakusují se do jídla se zvířecím chvatem, hubenými prstíky je trhají, jejich přežvykující čelisti se nikdy nezastaví. Většina jim toho sklouzne po bradě a to, co se jim podaří polknout, zpravidla po pár minutách vyzvracejí. Je to pomalá smrt, jako by jídlo bylo oheň, šílenství, které je spaluje zevnitř. Myslí si, že jedí, aby zůstali naživu, ale skončí tak, že se sami stanou potravou.

Jak se ukazuje, jídlo je složitá záležitost, a pokud se člověk nenaučí smířit se s tím, jak se věci mají, nikdy nebude mít sám před sebou klid. Nedostatek potravy

14

je tu běžný a jídlo, které ti dnes přineslo potěšení,

velmi pravděpodobně zítra už neseženeš. Asinejbez

pečnější, nejspolehlivější místa, kde se dá nakupovat,

jsou městské tržnice, ale tam jsou vysoké ceny a výběr

mizerný. Jednou nemají nic jiného než ředkvičky,po

druhé zase jen okoralý čokoládový dort. Měnit takhle

rychle a drasticky jídelníček, to může mít na žaludek

hodně špatný vliv. Městské tržnice mají ale tu výhodu,

že je hlídá policie, takže člověk alespoň ví, že to, co

si koupí, skončí v jeho žaludku, a ne v břiše někoho

jiného. Na ulicích je kradení jídla tak běžné, že už to

nikdo ani nepovažuje za zločin. Navíc jsou městské

trhy jediným místem, kde zákon dovoluje jídlo nabízet.

Po městě je spousta soukromých prodavačů potravin,

ale jejich zboží jim můžou kdykoliv zabavit. A ti, co

si můžou dovolit uplatit policii, aby mohli dálobcho

dovat, musí počítat s neustálou hrozbou, že na ně

zaútočí zloději. Ti navíc okrádají i zákazníkysoukro

mých tržnic, statistiky dokázaly, že každý druhý nákup

končí loupeží. Takže podle mě nestojí za to tak strašně

riskovat kvůli pomíjivé radosti z pomeranče nebopo

žitku z vařené šunky. Jenže lidé jsou nenasytní: hlad

je prokletí, které přichází každý den, a žaludek je

bezedná jáma, díra veliká jako celý svět. Soukromým

obchodníkům se proto přes všechny obtíže dobře

točí kšefty, přesouvají se z jednoho místa na druhé,

neustále jsou v pohybu, někde se na hodinku či dvě

vynoří a pak zase zmizí z dohledu. Před jednou věcí tě

ale musím varovat. Když už ti nezbude než pořídit si

jídlo v soukromé tržnici, určitě se vyhni odpadlíkům,

protože ti v podvádění neznají míru a jsou mezi nimi

takoví, co ti prodají úplně cokoliv, jen aby na tom něco

trhli: vajíčka a pomeranče naplněné pilinami, láhve

s močí předstírající, že je to pivo. Kdepak, není nic, co

by tihle lidé neudělali, a čím dřív ti to dojde, tím líp

na tom budeš.

Když takhle kráčíš po ulicích, pokračovala v psaní,

musíš si pamatovat, že můžeš vždycky udělat jen jeden

krok. Jinak nevyhnutelně upadneš. Musíš mít neustále

otevřené oči a dívat se nahoru, dolů, dopředu i zasebe, hlídat si, jestli nejde někdo jiný, dávat si pozor na

nepředvídatelné věci. Srážka s někým jiným může mít

fatální následky. Dva lidé se srazí a vzápětí se začnou

bít pěstmi. Nebo pro změnu upadnou na zem a vůbec

se nepokusí vstát. Dřív či později totiž přijde chvíle,

kdy už se prostě nepokusíš vstát. Tělo tě bolí, víš,

a nedá se proti tomu nic dělat. A tady je to mnohem horší než kdekoliv jinde.

Zvláštní problém představují sutiny. Musíš se naučit

zvládat neviditelné průrvy, nečekané hromady kamení,

mělké vyježděné koleje, abys nezakopla nebo sineublížila. A pak jsou tu místa, kde se vybírá výpalné, takové

celnice, ty jsou ze všeho nejhorší, to musíš býtpořádně mazaná, aby ses jim vyhnula. Když se někde zřítí

baráky nebo nahromadí odpadky, vyrostou uprostřed

ulice obrovské kupy a zablokují všechny přístupové

cesty. Lidé staví tyhle barikády ze všeho, co mají po

ruce, pak na ně vylezou s holemi, puškami nebocihlami a vyhlížejí z těch hradeb případné kolemjdoucí.

Mají ulici pod kontrolou. Když chceš projít okolo,musíš dát strážcům všechno, o co si řeknou. Někdy jsou

to peníze. Někdy je to jídlo. Někdy sex. Bití je tu na

denním pořádku a čas od času člověk slyší i o vraždě.

Nové celnice vyrůstají, staré mizí. Člověk nikdy neví,

kterou ulicí se vydat a které se vyhnout. Město těkousek po kousku obírá o jistotu. Žádná cesta není jistá

jednou provždy a přežít můžeš, jen když se dokážeš bez

čehokoliv obejít. Člověk musí být schopný okamžitě,

bez přemýšlení, pustit to, co zrovna drží, a dát se na

ústup. Nakonec je to to jediné, na čem opravdu záleží.

Z toho taky plyne, že se musíš naučit vnímat náznaky.

Když nepomůžou oči, může se někdy hodit nos. Já už

mám dost nepřirozeně vyvinutý čich. Přes všechnyvedlejší účinky – náhlé mdloby, závratě, strach, který se

mě zmocní, když se mi do těla opře náhlý poryv větru

– mě čich chrání při zahýbání za roh, a to je snadnejnebezpečnější ze všeho. Celnice totiž vydávají zvláštní

pach, který se naučíš rozeznávat, dokonce i na velkou

vzdálenost. hromady jsou navršené z kamení,cementu a dřeva a obsahují taky odpadky a kousky omítky,

a slunce se pak do té skládky opírá, takže tovšechno čpí a mokvá, déšť pracuje na omítce, ta se drolí

a rozpouští, což taky vydává speciální odér, a když

se to všechno spojí a působí na to střídavě vysychání

a vlhko, celnice začne vydávat zvláštní zápach. Člověk

si nesmí na nic zvyknout. Zvyky zabíjejí. I kdyby to

člověk viděl stokrát, musí ke všemu přistupovat, jako

by to nikdy předtím neviděl. Ať je to pokolikáté chceš,

vždycky to musí být poprvé. Je to skoro nemožné, to je

mi jasné, přesto je tohle základní pravidlo.

Člověk by řekl, že to dřív či později musí všechno

skončit. Věci se rozpadají a mizí a nikdo nedělá nic

nového. Lidé umírají a děti se nerodí. Nevzpomínám

si, že bych za všechny ty roky, co tu žiju, viděla jediné

17

novorozeně. A přesto se pokaždé objeví noví lidé, kteří

nahradí ty, co zmizeli. Valí se sem z venkova avzdále

ných měst a tlačí před sebou vozíky vysoko naložené

majetkem, s prskáním přijíždějí rozvrzanými auťáky

a všichni mají hlad, všem chybí domov. Dokud sene

naučí, jak to tady ve městě chodí, jsou z nich snadné

oběti. Mnoho z nich stačí přijít o peníze hned první

den po příjezdu. Někteří zaplatí za byt, kterýneexis

tuje, jiní se nechají přemluvit, aby zaplatili provizi za

zprostředkování zaměstnání, na které nikdy nedojde,

další utratí úspory za nákup jídla, z něhož se vyklube

jen pomalovaná lepenka. A to jsou jen tynejobyčejněj

ší triky. Vím o chlápkovi, který si vydělává na živobytí

tím, že stojí před starou radnicí a požaduje peníze po

každém nově příchozím, co se podívá nahoru na věžní

hodiny. Pokud dojde ke sporu, nastoupí jehopomoc

ník, který se tváří jako ňouma, sehraje etudu, v níž se

podívá na hodiny a zaplatí, aby si cizinec myslel, že je

to běžná praxe. Děsivé není to, že takoví podvodníci

existují, ale to, že je tak snadné připravit lidi o peníze.

Těm, kteří mají kde bydlet, zase v jednom kusehro

zí nebezpečí, že o bydlení přijdou. Většina domůniko

mu nepatří, a tak tu člověk nemá práva, jaká by měl,

kdyby byl opravdovým nájemníkem; nemáš žádnou

smlouvu, žádnou právní oporu, která by tě ochránila,

když se do tebe někdo naveze. Nezřídka se tu stává, že

lidi násilím vystěhují z jejich bytu a vyhodí je na ulici.

Nějaká banda s puškami a pálkami na tebe vtrhne

a oznámí ti, že máš vypadnout – tak co ti zbývá, když

víš, že je nedokážeš přeprat? Říká se tomu nabourání

do domu a ve městě bys našla jen málo lidí, kteří

tímhle způsobem nikdy v životě nepřišli o domov. Když máš kliku a tahle svérázná forma vyhnání se ti vyhne, padneš za oběť samozvaným majitelům domů. To jsou vyděrači, kteří terorizují snad každou čtvrť ve městě a nutí lidi, aby jim platili za ochranu jen proto, aby směli dál zůstat ve svých bytech. Prohlásí, že jim barák patří, obyvatele oklamou a téměř nikdy nenarazí na odpor.

Ovšem pro ty, co žádný domov nemají, je situace ještě svízelnější. Nic takového jako nabídka volných pronájmů tu neexistuje. A přesto se realitkám docela daří. Každý den jim vycházejí v novinách inzeráty, v nichž nabízejí falešné byty, aby přilákali lidi do svých kanceláří, a tam od nich vybírají poplatky. Nejeden člověk už jim naletěl, a přece se pořád najde spousta lidí ochotných vydat poslední peníz a uvěřit takovým prázdným slibům. Brzy ráno přicházejí před kanceláře a trpělivě tam čekají ve frontě, někdy celé hodiny, jen aby si mohli na deset minut sednout s realitnímmakléřem a podívat se na fotky domů v ulicích lemovaných stromy, na pohodlné pokoje, na byty vybavené koberci a měkkými koženými křesly – na poklidné výjevyvyvolávající představu vůně kávy linoucí se z kuchyně, páry stoupající z plné vany, jasných barev květin stojících v květináčích na parapetu. A všem je zřejmě jedno, že tyhle obrázky byly pořízeny před více než deseti lety.

Spousta z nás se zase začala chovat jako děti. Abys mi rozuměla, ne že bychom se o to museli nějak snažit nebo že by si to někdo doopravdy uvědomoval. Jenže když se ztratí veškerá naděje, když člověk zjistí, že se musí vzdát i naděje na to, že by nějaká naděje ještě existovala, začne mít sklon zaplňovat ta prázdnámísta sněním, dětskými představami a výmysly, jen aby vůbec mohl jít dál. I pro ty nejtvrdší nátury je těžké tomu odolat. Lidé bez okolků či varování najednou přestanou dělat to, co zrovna dělají, posadí se azačnou si vyprávět o touhách, které se v nichnahromadily. Jedním z nejoblíbenějších témat je pochopitelně jídlo. Často člověk zaslechne skupinku lidí, kteří si s puntičkářskou přesností vyprávějí o jídle, začnou s polívkou, přejdou k předkrmům a pomalu seproracovávají k zákuskům, zaobírají se každou přísadou a kořením, nejrůznějšími chutěmi a vůněmi,soustředěně probírají tu způsoby přípravy, tu zase to, jak jídlo ve výsledku působí od prvního náznaku chuti na jazyku k postupně sílícímu pocitu klidu a míru, když

sousta putují hrdlem dolů a dostávají se do žaludku.

Tyhle hovory někdy trvají celé hodiny a mají přesně

stanovený průběh. Nikdy se například nesmíš začít

smát a nikdy nesmíš hladu dovolit, aby tě přemohl.

Žádná vzplanutí, žádné neuvážené vzdechy. Ty vedou

k slzám, a nic nezkazí hovory o jídle rychleji než pláč.

Jestli to má dopadnout dobře, musíš nechat mozek,

aby naskočil na slova, která vycházejí z úst ostatních.

Pokud tě slova dokážou pohltit, zvládneš zapomenout

na hlad a vstoupit do něčeho, čemu lidé říkají „oblast

posilujícího vytržení“. Někteří lidé dokonce tvrdí, že ty

hovory o jídle mají i nějakou výživnou hodnotu –argumentují pořádným soustředěním a odpovídající touhou uvěřit slovům, která účastníci pronášejí.

Tohle všechno patří do jazyka přeludů. V tomhle

jazyce se dá mluvit o spoustě dalších věcí. Většinou

to začne tím, že někdo řekne: Tak bych si přál. Přát

si pak může úplně cokoliv, pokud to bude něco, co

se nemůže stát. Tak bych si přál, aby slunce nikdy


20

nezapadlo. Tak bych si přál, aby mi v kapsách rostly

peníze. Tak bych si přál, aby tohle město bylo zase

jako za starých časů. Určitě ti už došlo, jak to funguje.

Absurdní a dětinské věci, bezvýznamné a neskutečné.

Obecně se tu lidé drží přesvědčení, že ať to vypadalo

včera sebehůř, rozhodně to bylo lepší než dneska.

A to, co bylo před dvěma dny, bylo lepší, než to, co

bylo včera. Čím dál jdeš do minulosti, tím krásnějším

a lákavějším se svět stává. Když se ráno vytrhneš ze

spánku, musíš čelit něčemu, co je pokaždé horší než

to, co tu bylo o den dřív, ale když se bavíš o světě,

který tu byl, než jsi šla spát, můžeš snadno sama sebe

přesvědčit, že dnešek je prostě jen další přelud, o nic

skutečnější či neskutečnější než vzpomínky na všechny

ostatní dny, které si člověk nese v sobě.

Rozumím tomu, proč lidé tuhle hru hrají, ale mě

samotnou nepřitahuje. Odmítám tím jazykem přeludů

mluvit, a když slyším, že se jím někdo jiný baví, jdu

pryč nebo si přitisknu ruce na uši. Ano, hodně jsem

se změnila. Určitě si vzpomínáš, jaká jsem byla hravá

holčička. Nikdy ses nemohla nabažit mých povídaček

o světech, které jsem si vymýšlela, abych si měla kde

hrát. hrad, odkud není návratu, Země smutku, hvozd

zapomenutých slov. Vzpomínáš si na ně? Tak strašně

ráda jsem ti ty výmysly vyprávěla, snažila se, abys těm

povídačkám věřila, a sledovala, jak se najednou tváříš

vážně, když tě vedu od jedné fantastické scény ke

druhé. Pak jsem ti řekla, že jsem si to celé vymyslela,

a tys začala brečet. Myslím, že jsem tyhle tvoje slzy

milovala stejně jako tvůj úsměv. Ano, nejspíš jsem byla

trochu zlomyslná, dokonce už tehdy, když jsem nosila

dětské šatičky, do nichž mě navlékala matka, a měla ta

hubená, strupovitá kolena a malou holčičí prcinu bez

chlupů. Ale tys mě milovala, viď? Milovala jsi mě, až

jsi z toho byla šílená.

Jenže teď jsem věcnost sama a všechno mámjaksepatří spočítané. Nechci být jako ostatní. Vidím, co

s nimi ty představy dělají, a nechci dopustit, aby se to

stalo i mně. Lidé s přeludy vždycky umírají ve spánku. Tak měsíc dva courají kolem s podivným úsměvem ve tváři a kolem nich se vznáší podivný nádechodlišnosti, jako by se už začínali ztrácet. Příznaky jsou

nepřehlédnutelné, dokonce už při prvních náznacích:

lehký ruměnec na tvářích, oči najednou o něco větší

než obvykle, jejich pohyb tuhne, hnilobný pachvychází z dolní části těla. Je to asi krásná smrt. To jsem

ochotná jim přiznat. Občas jim to dokonce závidím.

Ale nakonec se k tomu sama neumím přimět. Anepřiustím to. Budu se držet, dokud to půjde, i kdyby mě

to mělo zabít.

Jiné způsoby umírání jsou dramatičtější. Tak jsou

tu například Běžci, sekta lidí, kteří běží ulicemi co

nejrychleji, mávají kolem sebe divoce rukama a ječí,

seč jim síly stačí. Povětšinou se pohybují v tlupách:

šest, deset, někdy i dvacet se jich společně řítí ulicí,

neuhnou před ničím, co se jim postaví do cesty, běží

a běží, až nakonec padnou vysílením. Jde o to, umřít

co nejrychleji, uhnat se do té míry, že to srdce prostě

nevydrží. Běžci říkají, že nikdo nemá dost odvahy, aby

to udělal sám. Když ale běží spolu, každý člen jestrháván ostatními, povzbuzován ječením, vybičováván do

zběsilosti tím nepolevujícím trestáním sebe samého.

Je v tom kus ironie. Aby člověk mohl sám sebe zabít,

22

musí se nejdřív vypracovat v dobrého běžce. Jinak

nebude mít dost sil, aby se vypjal k dostatečnému

výkonu. A tak Běžci procházejí náročnou přípravou,

aby dosáhli svého, a když náhodou na cestě k cíli

upadnou, dokážou se okamžitě zvednout a pokračovat.

Řekla bych, že je to určitý druh náboženství. Ve městě

mají několik úřadoven – v každém z devíti sčítacích

okrsků jednu –, a když chceš, aby tě tam přijali, musíš

podstoupit řadu náročných zkoušek: zadržovat dech

pod vodou, postit se, držet ruku nad plamenem svíčky,

sedm dní na nikoho nepromluvit. A pokud tě přijmou,

musíš se podřídit pravidlům skupiny. To představuje

šest až dvanáct měsíců společného života, přísnou

životosprávu s cvičením a tréninkem a postupnésnižo

vání přídělů jídla. Ve chvíli, kdy je takový členpřipra

ven vyrazit na svůj běh smrti, je nejsilnější a současně

i nejvíc zesláblý. Tahle kombinace vede k žádoucímu

výsledku. A tak ráno určeného dne vyrazíš se svými

společníky a běžíš, dokud neopustíš vlastní tělo, běžíš

a ječíš, až se odpoutáš od svého těla. Tvoje duše se

nakonec osvobodí, tělo padne k zemi – a je po tobě.

Běžci inzerují, že jejich metoda vykazuje více nežde

vadesátiprocentní úspěšnost – což znamená, že skoro

nikdo nemusel vyrazit na běh smrti podruhé.

Běžnější jsou osamělá úmrtí. Ale i ta se změnila

v jakýsi veřejný rituál. Lidé šplhají na nejvyšší místa

s jediným cílem – aby skočili dolů. Říká se tomu„po

slední skok“ a musím přiznat, že pohled na takový

skok člověka něčím zasáhne, něčím, co jako kdyby

v tobě otevřelo úplně nový svět svobody: Vidíš těloba

lancující na okraji střechy, pak vždycky přijde kratičký

okamžik zaváhání, jako by si člověk chtěl vychutnat těch posledních pár vteřin, v tu chvíli ti tvůj vlastní život stáhne hrdlo, a pak, nečekaně (protože nikdy nevíš, kdy ta chvíle nastane), se tělo vrhne do vzduchu a snáší se dolů na ulici. Žasla bys nad nadšením, které projevuje shromážděný dav; kdybys slyšela tenfrenetický jásot a viděla to vzrušení. Jako by krutost a krása

toho představení vyrvala lidi z jejich životů a dovolila

jim zapomenout na ubohost jejich vlastních existencí.

Poslední skok je něco, čemu každý rozumí a coodpovídá niternému přání všech lidí tady: umřít vmžiku,

zrušit se v jediné kratičké a slavné chvíli. Někdy siříkám, že smrt je to jediné, co jsme tu schopni opravdu

prožívat. Je to naše forma umění, jediný způsob, jak

dokážeme vyjádřit sami sebe.

I tak je tu pořád dost lidí, kteří se o sebe dokážou

postarat. Protože i smrt se stává zdrojem obživy. Když

máš někde tolik lidí, kteří přemítají, jak to celéskončit, a zvažují nejrůznější způsoby, jak opustit tenhle

svět, je to něco, z čeho se dá vytřískat majlant, to si

umíš představit. Mazaný člověk dokáže ze smrtidruhých docela dobře žít. Protože ne každý má odvahu

Běžců nebo Skokanů a hodně lidí potřebuje s tímhle

rozhodnutím trochu pomoct. Základní podmínkou

pro poskytnutí takové služby přirozeně je, že na to

člověk má, a tak si jen hrstka bohatých lidí může něco

takového dovolit. Přesto se téhle branži docela daří,

zvlášť na klinikách eutanazie. Celá záležitost máněkolik podob, záleží na tom, kolik za to můžeš utratit.

Nejjednodušší a nejlevnější způsob trvá tak hodinku

až dvě a v reklamách je označován jako Cesta zpátky.

Zapíšeš se na kliniku, v recepci si zaplatíš lístek a pak

tě odvedou do pokojíčku s čerstvě povlečenou postelí. Asistent tě strčí do postele, píchne ti injekci, načež usneš a už se nikdy neprobudíš. O stupínek dražší je Kouzelná cesta, která trvá jeden až tři dny. Ta seskládá ze série injekcí podávaných v pravidelnýchintervalech, které zákazníka uvedou do euforického stavu bezstarostnosti a štěstí, po němž dostane poslední, smrtelnou dávku. Pak se tu nabízí Pouť plná potěšení, která může trvat až dva týdny. Zákazníkům nabídnou blahobytný život, starají se tam o ně způsobem, který se dá srovnat s nádherou starých luxusních hotelů. Mají tam jídla složená z mnoha chodů, vína, zábavu, dokonce i bordel, který slouží potřebám mužů i žen.

Tohle už přijde na hezké peníze, ale pro některé lidi

představuje možnost užít si trochu života, byť jenchvíli, neodolatelné pokušení.

Vlastní smrt se ale dá koupit i jinde než na klinikách

eutanazie. Máme tu popravčí kluby – ty jsou stáleoblíbenější. Když někdo chce umřít, ale bojí se vzít osud

do svých rukou, stane se za poměrně nízký poplatek

členem popravčího klubu ve svém okrsku. Načež je

určen jeden popravčí, aby ho zabil. Pro zákazníkazůstanou okolnosti a provedení jeho úmrtí tajemstvím:

datum, místo, způsob, který bude použit, totožnost

kata. V jistém smyslu život běží dál jako předtím. Smrt

postává někde na obzoru jako naprosto jistý výsledek,

leč se zcela nepředvídatelným průběhem. Místostárnutí, nemoci či nehody se člen klubu popravčích může

těšit na rychlou a násilnou smrt v nepříliš vzdálené

budoucnosti: kulku do mozku, nůž do zad, pár rukou

kolem krku uprostřed noci. Podle mě to nakonec vede

k tomu, že je člověk ještě ostražitější. Smrt přestane

být něčím abstraktním a stane se reálnou možností,


25

která člověka pronásleduje v každém okamžiku života.

A tak ti, kteří jsou určeni k popravě, neupadají do

pasivity tváří v tvář nevyhnutelnému osudu, ale mají

naopak sklon být víc ve střehu, jednat odhodlaněji, víc

si uvědomovat vlastní život – jako by se v nich nějak

proměnilo chápání světa. Mnozí z nich si to veskuteč

nosti rozmyslí a rozhodnou se dál žít. Jenže to je dost

složitá záležitost. Jakmile člověk jednou vstoupí do

popravčího klubu, nemůže vystoupit. Na druhé straně,

když se mu podaří vlastního kata zabít, může se ze

svého závazku vyvázat – a pokud se k tomu rozhodne,

může se sám nechat najmout jako kat. Tohle je riziko

katovské profese a důvod, proč jsou kati tak dobřepla

ceni. Stává se velmi zřídka, že by byl kat zabit, protože

má podstatně víc zkušeností než jeho oběť, ale někdy

se to přihodí. Mezi chudými, hlavně mezi chudými

mladíky, je hodně těch, kteří šetří měsíce nebo iro

ky, jen aby mohli vstoupit do popravčího klubu. Jde

jim o to, aby se pak mohli nechat najmout jako kati

– a tím si pomohli k lepšímu životu. Jen málo z nich

uspěje. Kdybych ti měla vyprávět o osudech některých

takových mladíků, týden bys z toho nespala.

Tohle všechno vede ke spoustě praktickýchproblé

mů. Například: co s mrtvolami. Tady lidé neumírají

jako za starých časů, kdy naposledy vydechli v posteli

nebo čisté svatyni nemocničního pokoje – tady seumí

rá tam, kde to na člověka přijde, a to bývá nejčastěji

přímo na ulici. Teď nemluvím jen o Běžcích,Skoka

nech a členech popravčích klubů (protože tipředsta

vují pouhý zlomek), ale o velké části obyvatel. Nejmíň

polovina zdejších lidí jsou bezdomovci a nemají vůbec

kam jít. Proto leží mrtvoly všude, kam se podíváš – na


26

chodníku, ve vchodech, přímo na ulici. Nechtěj po

mně, abych ti popisovala podrobnosti. Úplně mi stačí,

že to musím napsat takhle – i to je příliš. Ať si o tom

myslíš, co chceš, ve skutečnosti nejde o nedostatek

soucitu. Nic se v člověku nezlomí tak snadno jako

srdce.

Těla jsou většinou nahá. Sběrači odpadků šmejdí

v jednom kuse po ulicích a nikdy netrvá dlouho, než

z mrtvého člověka stáhnou všechno, co mu patřilo. Ze

všeho nejdřív jdou po botách, protože po těch je velká

sháňka a je moc těžké je získat. Pak přilákají jejich

pozornost kapsy, ale nakonec obvykle vezmou zavděk

čímkoliv, oblečením a vším, co v něm je. Nakonec přijde na řadu chlápek se sekáčky a kleštěmi, který z úst vyrve zlato. A protože před tímhle osudem není úniku, spousta rodin obere mrtvolu radši sama, jelikož nechce nic přenechávat cizím lidem. Někdy za tím stojí touha zachovat milované bytosti alespoň trochu důstojnosti. Jindy je to prostě jen projev sobectví. Ale možná, že to nakonec vůbec tak složité není. Protože když tě zlato z manželovy pusy může živit celý měsíc, kdo si troufne říct, že není správné mu ho vytrhnout? S takovým jednáním je těžké se smířit, já vím, jenže když tu chce člověk přežít, musí být schopný vykašlat se na zásady.

Každé ráno vysílá město náklaďáky, aby mrtvoly

posbíraly. To je klíčová role vlády a na ni vynakládá

víc peněz než na cokoliv jiného. Na okrajích města

jsou kolem dokola krematoria – takzvanátransformační centra – a z nich se ve dne v noci valí k nebi

kouř. Jenže když jsou teď ulice v tak špatném stavu

a některé samá suť, daří se tenhle úkol naplňovat stále


27

hůř. Muži musí kolikrát náklaďák zastavit apokračo

vat s odklízením pěšky, což práci výrazně zpomaluje.

Nádavkem se vozy každou chvíli porouchají a čas od

času se na odklízeče vrhnou čumilové. házet kameny

na odklízeče mrtvol je mezi bezdomovci dost běžné

povyražení. Přestože jsou tihle pracovníci ozbrojení

a ví se o nich, že neváhají samopal obrátit proti davu,

někteří vrhači kamenů jsou velmi hbití a taktikou

„hoď a uteč“ dokážou odklízecí práce úplně zastavit.

Do útoků je nežene nějaký zásadní motiv. Všechno to

vyvěrá z hněvu, lítosti a nudy, a protože uklízeči jsou

jediní oficiální zástupci města, kteří se kdy objevili

v ulicích, stávají se příhodným terčem. Dalo by se

možná říct, že ty kameny vyjadřují znechucení, jež cítí

zdejší lidé kvůli chování magistrátu, protože ten pro

ně nehne prstem, dokud nejsou po smrti. Ale to by asi

bylo přehnané. Ty kameny jsou výrazem toho, jak jsou

lidé nešťastní, nic víc. Protože ve městě vlastně vůbec

žádná politika neexistuje. Na to jsou lidé přílišhlado

ví, nepříčetní a mezi sebou příliš rozhádaní.

Převoz sem trval deset dní a byla jsem jedinoucestují

cí. Ale to už víš. Setkala ses s kapitánem a posádkou

a viděla jsi mou kajutu, takže není třeba se tím dálza

bývat. Celých deset dní jsem se dívala na vodu a nebe,

takže knížku jsem ani pořádně neotevřela. Do města

jsme dorazili v noci a teprve tehdy jsem začala trochu

panikařit. Břeh byl úplně černý, nikde ani světýlko

a působilo to dojmem, že vstupujeme do nějakéhone

viditelného světa, někam, kde žijí pouze slepci. Měla

jsem však u sebe adresu Williamovy kanceláře a to mě

trochu uklidňovalo. Teď se tam prostě vydáš, myslela


28

jsem si, a všechno ostatní už se poddá. Nakonec jsem

ze všeho nejvíc měla dobrý pocit, že se mi podaříza

chytit Williamovu stopu. Ale nenapadlo mě, že tam ta

ulice vůbec nebude. Ne že by kancelář byla prázdná

nebo budova opuštěná. Žádná ulice tam nebyla, ani

žádná budova, prostě nic: jen kameny a suť všudeko

lem na míle daleko.

Později jsem se dověděla, že to bylo ve třetí sčítací

zóně, téměř rok předtím, než tam vypukla nějakáepi

demie. Vedení města tam dorazilo, nechalo celou čtvrť

obehnat zdmi a všechno vypálit do základů. Alespoň

tak se to říkalo. Naučila jsem nebrat moc vážně tyhle

věci, které kolem sebe slyším. Ne že by ti lidi záměrně

lhali, to ne, ale pokud jde o minulost, tak pravda nějak

příliš rychle vybledne. Pověsti se množí v řádu hodin,

vyprávění se šíří, zatímco fakta jsou brzy pohřbena

pod horami bizarních teorií. V tomhle městě jenejlep

ší řídit se jen tím, co člověk vidí na vlastní oči.Bohu

žel ani to není úplně spolehlivé. Protože jen málo věcí

je ve skutečnosti tím, na co vypadají, zvlášť tady, kde

toho člověk do sebe musí na každém kroku tolik nasát

a kde se tolik věcí vymyká jakémukoliv pochopení.

Cokoliv z toho, co vidíš, ti může ublížit, zbavit tě části

tvé podstaty, jako by tě už samotný pohled na něco

připravil o kus tebe. Často se člověka zmocní pocit,

že dívat se je příliš nebezpečné, a má sklon odvracet

oči nebo je úplně zavírat. A právě proto je snadné se

nechat zmást a nebýt si jist, jestli člověk skutečně vidí

to, na co se dívá. Třeba je to tak, že si jen něcopřed

stavuješ, nebo si to pleteš s něčím jiným, případně se

ti vybavuje něco, co jsi viděla dřív – nebo dokonce co

sis dřív představovala. Vidíš, jak je to složité. Kéž by


29

to bylo tak prosté, že by se člověk na něco podíval

a řekl si: „Dívám se na tuhle věc.“ Protože to jde jen

v případě, že ta věc před tebou je řekněme tužka nebo

chlebová kůrka. Jenže co se stane, když zjistíš, že se

díváš na mrtvé dítě, na holčičku ležící bez oblečení na

ulici, s hlavou rozbitou a celou od krve? Co si vtako

vém případě řekneš? Není nic jednoduchého, víš,pří

mo a bez vytáček prohlásit: „Dívám se na mrtvé dítě.“

Tvoje mysl se snaží vyhnout sestavení té věty, nějak

nemůžeš sama sebe přimět, abys ji vyslovila. Protože

ta věc, kterou máš před očima, není něco, co bys od

sebe mohla bez potíží oddělit. To jsem myslela tím

ublížením: nemůžeš věci jen vidět, protože každá věc

k tobě tak trochu patří, je součástí příběhu, který se

v tobě odvíjí. Počítám, že by bylo dobré, kdyby sečlo

věk tak zatvrdil, až by se ho vůbec nic nedotklo. Jenže

pak by byl úplně sám, byl by tak dokonale odříznutý

od všech ostatních, že by nebylo možné dál žít. Tady

jsou lidi, kteří to dokázali, kteří našli sílu k tomu, aby

se změnili ve zrůdy, ale až by ses divila, jak málo jich

je. Nebo abych to řekla obráceně: z nás všech se staly

zrůdy, ale není mezi námi téměř nikdo, v kom bynezů

staly zbytky jeho dřívějšího života.

To je asi vůbec největší problém. Život, jak jsme

ho znali, skončil, a přitom nikdo z nás není schopen

pochopit to, co ho nahradilo. Ty z nás, kteří vyrostli

jinde nebo jsou dost staří, aby si pamatovali jiný svět,

než je tenhle, stojí neuvěřitelné množství sil už jen

přežívat ze dne na den. A to nemluvím jen o útrapách.

Člověk najednou není schopen jednat, když má řešit ty

nejobyčejnější věci, a když nejsi schopna jednat, zjistíš

najednou, že nedokážeš ani myslet. Mozek zmatkuje.


30

Všude kolem tebe jedna změna střídá druhou, každý

další den přinese nové pozdvižení, staré předpoklady

neplatí a mizí jako pára. To je dilema. Na jednu stranu

chceš přežít, přizpůsobit se, zvládnout to všechno co

nejlíp. Jenže na druhou stranu, zvládnout to nutně

znamená zabít v sobě něco, o čem sis kdysi myslela, že

to z tebe dělá člověka. Chápeš, co tím chci říct? Abys

mohla žít, musíš samu sebe nechat zemřít. Proto to

tolik lidí vzdává. Vědí, že ať se s tím budou prátsebevíc, jsou odsouzeni prohrát. A v takové chvíli ztrácí pochopitelně veškerý boj jakýkoliv smysl. V hlavě se mi to všechno nějak rozpíjí: co se stalo a co se nestalo, poprvé už i ulice, dny, noci, obloha nade mnou, kameny táhnoucí se do neznáma. Vzpomínám si, že jsem se hodně dívala nahoru, jako bych naobloze hledala něco, co mi chybí nebo přebývá, nějakou

věc, kterou se tahle obloha liší od ostatních, jako by

mi nebe mělo pomoct pochopit to, co jsem viděla

kolem sebe. Ale třeba se pletu. Možná jsem si jen do

těch prvních dnů přenesla pozorování z pozdějšíchobdobí. Jenže pochybuju, že na tom vůbec kdy záleželo,

a teď už je to úplně jedno.

Po pečlivém prozkoumání mohu prohlásit, že zdejší

nebe je úplně stejné jako nebe nad tebou. Máme tu

stejné mraky a stejný jas, stejné bouřky a stejný klid,

stejné vichry, které berou všechno s sebou. Pokud tu

něco vypadá jinak, tak je to tím, co se děje dole.Naříklad noci tu nikdy nejsou takové, jaké byly doma.

Vládne tu stejná tma a stejné nekonečno, ale chybí

tu pocit klidu. Cítíš neustálý spodní proud,mručení, které tě stahuje dolů a žene bez přestávky vpřed.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist