E-kniha: V korunách stromů -- Pohádky s křídly - Ludmila Selingerová; Risco Koupová Eva del

Zprostředkujte dětem

předškolního a mladšího školního

věku pohádkovou formou svět ptáků.

Získají tak hlubší zájem o přírodu. Poselství

jednotlivých pohádek v dětech probouzí zásady

slušného chování a morálky. Dítě se může vžít do

jednotlivých pohádkových hrdinů v podobě zvířat

– konfrontací s jejich životními situacemi a svými

vlastními zkušenostmi může nalézt řešení mnoha svých

všednodenních problémů. Jednoduchá témata nabízí

možnost k další hravé činnosti či pokračujícímu

rozhovoru. Příběhy jsou doplněny dvěma

typy ilustrací – realistickou kresbou podle

fotografie a také milými skrytě vtipnými

ilustracemi doplňujícími děj.

Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

ilustrovala

Eva del Risco Koupová

Ludmila Selingerová

Pohádky s křídly

Ludmila Selingerová

Pohádky s křídly

V korunách stromů

ilustrovala

Eva del Risco Koupová

V korunách

stromů

Ludmila Selingerová

Pohádky s křídly

Selingerová Ludmila V korunách stromů Pohádky s křídly Vydala GRADA Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5640. publikaci TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Ilustrace Eva del Risco Koupová Ilustrace na str. 76–77 Johana Selingerová Realizace obálky Vojtěch Kočí Sazba Vojtěch Kočí Odpovědná redaktorka Michaela Průšová Počet stran 80 První vydání, Praha 2014 Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o., Český Těšín © GRADA Publishing, a.s., 2014 GRADA Publishing: tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400, www.grada.cz ISBN 978-80-247-5293-8 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9424-2 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9425-9 (ve formátu EPUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické

knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické

či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Obsah

Zvědav ý kalous . . . . . . . . . . . . . . . . 5

Čápi a let do teplých krajin . . . . . . . . . . . 17

Rytíř tetřev . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

Doktor datel . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

Nedoceněný slavík . . . . . . . . . . . . . . . 47

Jak moták všechno pochopil . . . . . . . . . . 59

O staletém dubu . . . . . . . . . . . . . . . . 69

V pohádkách vystupují

a takto ve skutečnosti vypadají: . . . . . . . . . 76

Do lesa se pomalu vkrádal jarní čas. Stromy shazovaly

poslední zbytky sněhové pokrývky a nastavovaly své

paže sílící sluneční záři. Skupina Kalousů ušatých,

která trávila zimu pohromadě kvůli teplu, se rozdělila.

Blíží se doba hnízdění. Kalous je druh sovy, který se

odlišuje hlavně dlouhým peřím po stranách hlavy.

Tím si také vysloužil své jméno. Kalousové se nezdržují

stavěním vlastního hnízda, nýbrž zabírají příbytky po

vránách a havranech. Pokud samec najde odpovídající

pelíšek, vzlétne do vzduchu, kde tleská křídly a klape

zobákem. Nám by se toto chování mohlo zdát legrační,

ale samičky Kalousů mají jiný názor. Kdo pořádně

tleská a klape, je pro ně neodolatelný.

Zvědavý

kalous

5 Když všechno dobře dopadne, pak je zhruba za měsíc kolem hnízda pořádně živo. My si povíme příběh o Kalousovi Hubertovi, kterému se podařilo zplodit se svou ženou pět silných a věčně hladových mláďat. Takové hladové ptáče vám vydrží řičet celý den puí-puí-puí, až jde z toho jednomu hlava kolem. Samice jako správná maminka drobotinu hlídá a samečkovi nezbývá než shánět potravu pro celou rodinu. Hubert byl dobrý tatínek, takže se od svítání do soumraku téměř nezastavil. Shánění potravy ovšem nebyla jeho jediná starost. Kalousové totiž létají převážně v noci, jen při odchovu mláďat si užijí denního světla. Hubert byl tedy zvědavý na kdejaké novinky a klevety, a tak se kolikrát zapomněl a místo lovu odposlouchával cizí r o z hovor y.

„Já si létám po lese, slyším, co kde šustne se.

Přede mnou se neschová, ani včelka májová“

6

Jeho ženu to přirozeně hrozně zlobilo. Pokaždé Hubertovi jaksepatří vyčinila: „Huberte, já se z tebe jednou zblázním. Měl bys mít plný zobák myší a ne historek. Takhle ty mláďata ani neodchováme. Sousedovic drobota už zkouší vylétnout z hnízda a ti naši se jen choulí v hnízdě a naříkají hlady. Takhle to dál nejde!“ lamentovala paní Kalousová. Hubert ji potom vždycky pěkně pohladil zobákem po peříčkách a dušoval se, že se polepší. Jenže co naplat. Zvědavost mu prostě nedala spát. Jednou zase ráno vylétl z hnízda a jal se obhlížet okolí. Dnes si musí ženu usmířit pořádně tučným úlovkem, aby zase nehubovala. Létal a létal, ale nikde ani malý hraboš. Z dlouhé chvíle si začal prozpěvovat:

„Já si létám po lese, slyším, co kde šustne se.

Přede mnou se neschová, ani včelka májová“

7

A najednou, co to

slyší? „Takový rámus

u dutinky Rehka za

hradního! To se na

to podíváme, co se

u nich děje.“ Hubert

byl nadšený z nové

ho objevu a už si to mířil

daným směrem. Rehky pot

kala nemilá příhoda. Kukačka jim

nakladla vejce do hnízda a tatínek Rehek se mohl ulétat, jen aby to cizí mládě uživil. Oba rodiče z toho byli celí bez sebe. Ani chudáci nepoznali, že ptáče není jejich. To bylo něco pro Kalouse. Jako obvykle mu lov vypadl z hlavy a celou věčnost zíral z blízké větve na tu zmatenou scénu. Když se konečně probral, odpoledne již pokročilo a on neměl ulovenou ani mouchu. Jejda, to je nadělení. Honem se rozlétl k blízkému poli, tak snad bude mít štěstí a něco domů přinese. Ať se snažil sebevíc, při soumraku měl v zobáku jen dva hubené rejsky. To bude zase doma nadělení achich ouvej, zoufal si Hubert. „Představ si, ženo, co já jsem dnes viděl. Ti popletení Rehci si již podruhé nechali naklást do hnízda od kukačky. Mělas je vidět, jak tam poletovali.

8

To bylo k popukání. Ještě že mám tak pozornou a dobrou samičku jako jsi ty. Nikdy bys k nám kukačku nepustila, viď?“ snažil se Hubert vlichotit ženě a odvést pozornost od svého mizerného úlovku. Jenže dva malí rejsci těžko nasytí hladovou ženu a pět ptáčat. Skončilo to tak, jak muselo. Žena hudrovala, holota pískala a H ubert se dušoval, že to bylo naposledy. Příštího jitra vylétl obzvláště brzy a předsevzal si, že ať se pod ním bude dít cokoliv, on se o to zajímat nebude. Zamířil rovnou k říčce, kde se občas mihne vypasený mladý potkan. To by žena koukala, kdyby jí zanesl do hnízda takovou tučnou dobrotu. Však je také skvělý lovec. Usadil se tedy na vrbu u malé tůňky, kde bystře číhal na kořist. Vlnky se honily po hladině a okolí bylo plné lučního bzučení. Krásné místo na čekanou.

„Já si létám po lese,

slyším, co kde šustne se.

Přede mnou se neschová,

ani včelka májová“

9

Broukal si na ukrácení dlou

hé chvíle. Netrvalo dlouho

a z díry u břehu se vynořil

macatý potkan. „Ha! Kořist!

Tentokrát mne chvála ne

mine. Připravit, pozor,

START!“ Hubert vyletěl

jako šipka a než bys stačil

mrknout, držel zmítajícího se potkana v pařátech. „To je dneska prima den,“ liboval si Kalous. „Nakrmím celou rodinu s tímhle cvaldou.“ Už se chystal k odletu domů, když tu náhle jeho uši zachytily podezřelé zvuky od vody. Dvě vydry říční se tam pustily do křížku kvůli teritoriu. Jé, to byla podívaná. Převalovaly se ve vodě z místa na místo, skákaly a potápěly se. Prskaly a k ousaly a cákaly, to by se jeden roztrhl smíchy. Hubert přihlížel rvačce a z toho zaujetí upustil svůj úlovek, který nenávratně zmizel v říčním toku. „Propánajána! Zase jsem to zpackal. No, dnes už mě žena zabije, jestli něco nepřinesu,“ zděsil se Kalous a horlivě pročesával okolí. Štěstí mu přálo, ale jen na polovic. Sice nepřiletěl do hnízda s prázdným zobákem, ale nesl jen tři brouky. Ani nepozdravil a už spustil: „Ženo, neuvěříš, co se mi dnes stalo. Číhal jsem u vody a podařilo se mi chytit velikého potkana. To byla radost, jenže v tom se ve vodě začaly prát dvě vydry.

10

11

To bys koukala, jak byly zuřivé. Rvaly se, až chlupy lítaly a voda stříkala dva metry nad hladinu. Já se ti tak lekl, až jsem toho potkana upustil. To by se jeden vzteknul, viď? No, a nakonec se mi podařilo sehnat jen tyhle tři brouky“ Hubert se omluvně zadíval na paní Kalousovou a té bylo muže tak líto, že ho ani moc nevyhubovala. Jen se smutným povzdechem rozdělila skromnou večeři mladým a sama šla spát o hladu. Huberta to strašně mrzelo a zatvrdil se, že podobná věc se již nesmí opakovat. To by však Hubert nesměl být Hubertem. Sotva se ukázaly první paprsky slunce, vyrazil náš Kalous do lesa.

„Já si létám po lese, slyším, co kde šustne se.

Přede mnou se neschová, ani včelka májová“ Notnou dobu slídil očima v trávě a kde nic, tu nic. Zato ruchů bylo kolem jako na pouti. „Ohó, tak liška byla

zase krást na statku. Ubohé slepice,

snad jim tam alespoň jedno kuře

zůstalo. A ta veverka se tedy

činí. Sežere všechny loňské

žaludy v okolí. Nechtěl bych

se jimi živit vedle takové

nenasyty. A támhle jde les

ník, lajdák jeden.

12

Všímá si jen své flinty. Měl by raději krkavcům

přistřihnout křidýlka, aby nám nevybíraly hnízda...“

Věřte nebo ne, dělo se tolik zajímavých věcí, že Hubert

nestačil na lov ani pomyslet. V podvečer se začal zdvihat

spodní vítr a nebe hrozilo přicházející bouřkou. Hubert si

se zděšením uvědomil, že musí domů s úplně prázdným

zobákem. Loudavým tempem se blížil k hnízdu, kde

ho žena netrpělivě vyhlížela. Jak spatřila, že se vrací

s prázdnou, nadobro se rozzuřila. Ani nečekala, co si

tentokrát vymyslí za výmluvu, a spustila: „Ty lenochu!

Teď už toho mám po krk. Tři dny se tady soužíme

o hladu. Nemáš v sobě kousek citu. Takhle se chová otec

od rodiny? Lítáš si kdoví kde a nás jen odbýváš. Ale dnes,

milánku, spadla klec. Nepustím tě do hnízda, dokud

nepřineseš pořádnou večeři. Spi si třeba u sousedů, mně

je to jedno. A pokud se nepolepšíš, příští rok zahnízdím

s jiným samcem,“ rozhněvaně klapala zobákem paní

Kalousová a výhružně syčela.

13

Hubert jen ohromeně valil oči. Když viděl, že to žena

myslí vážně, odporoučel se schlíple pryč. „To jsem si to

zavařil. Já jsem ale popleta. Musím vše napravit, jinak

je se mnou zle. Lepší ženu neseženu,“ spílal si Hubert

a odhodlaně brázdil zšeřelými houštinami. Náhle se

v dáli něco mihlo. Zajíc! Ten mohl Huberta zachránit.

Kalous zbystřil smysly a vydal se zajíce pronásledovat.

Byl to přetěžký boj, ale Hubert nakonec zvítězil. Držel

zajíce pevně v pařátech a spěchal k domovu. Večerní

krajina lákala k průzkumu. Od země začali vyletovat

svatojánští broučci, z děr se

štrachali jezevci a koruny

stromů opanovali noční

ptáci a netopýři.

14

Hubertova pozornost se opět zatoulala k okolnímu

dění. Výjev ho zaujal natolik, až přestal dávat pozor

na cestu a narazil přímo do kmene stromu, na kterém

hnízdil. PRÁSK, ozvala se rána jako z děla a Kalous se

zřítil k zemi. Kořist však naštěstí neupustil. Starostlivá

paní Kalousová se hned slétla podívat, co se děje. Jak

tam spatřila Huberta celého pochroumaného, avšak

se zajícem v drápech, probudila se v ní láska a lítost,

a tak lamentovala už jen na oko. „Ty jeden starý blázne.

Co to vyvádíš? Pojď honem do hnízda, za chvíli začne

pršet. A co jsi nám to donesl? Zajíčka! Ty jsi tedy

opravdu skvělý lovec. Jen kdybys pořád netropil takové

hlouposti.“ Hubert tedy vzlétl se ženou domů a ta ho

starostlivě uložila a uhladila mu pocuchaná peříčka.

Celá rodina se dosyta najedla. Druhého dne se jim

ptáčata odvděčila prvními leteckými pokusy. Hubert

dostal pořádně za vyučenou. Napříště se věnoval

v první řadě lovu. A protože byl tuze dobrý lovec,

k večeru mu ještě zbyl čas na průzkumy.

15

+

V přírodě probíhá věčný koloběh. Jaro, které je plné

radosti a mládí, vystřídá horké, zrající léto. Po létě

přichází trochu unavený podzim, obtěžkán úrodou

v sadech či na polích a potom všechno usne zimním

spánkem. Tomuto koloběhu se přizpůsobují všechny

rostliny a zvířátka. Podle ročních období se mění i jejich

život. Někteří ptáci nemají zimu rádi, a tak při příchodu

ranních mrazíků odlétají do svých zimovišť. Houfují

se do velkých hejn a společně putují za sluncem. Na

jaře se potom znovu vrací k nám, aby zde odchovali

svá mláďata. Mezi tyto tažné druhy patří i ohrožený

Čáp bílý. Můžete ho spatřit na loukách u vody, jak

hledá žáby a myši.

Čápi

a let do teplých krajin

17

To je největší čapí lahůdka. Rodiče si na jaře staví hnízda na vysokých stromech nebo komínech a o mateřské povinnosti se spravedlivě dělí. Trvá to tři dlouhé měsíce, než se z vajec vylíhnou mláďata, trochu zesílí a začnou se učit létat. Brzy jsou však natolik dobří letci, že zvládnou i ten předlouhý let do teplých krajin.

„Do Afriky vede cesta daleká,

čáp je ovšem silný, ten se neleká.

Přeletí přes řeky, hory, údolí,

na jaře zas přistane u nás na poli.“ Čapí příběh začíná právě v době houfování. Na kraji pole se sešli tři kamarádi, Bruno, Odo a Julek. Nebyla to žádná holota, ale zkušení mladí ptáci. Měli už za

sebou dva roky života, a proto si

mysleli, že pobrali dostatek

rozumu. Postávali tedy

u pole, a aby jim ubíhal

čas, než se sejde zbytek

hejna, tak si vykládali.

18

„To zase bude túra, než se dostaneme do tepla,“ stěžoval

si Bruno. „Ano, ano a toho hladu, co užijeme,“ hudroval

Odo. Julek byl však v dobré náladě: „Ale kamarádi,

užívejte si krásný podzim, brzy se shledáte se všemi

známými a cesta nám společně rychle uteče,“ snažil

se je rozveselit. Ale Bruno dál bručel: „Trasa je příliš

dlouhá a složitá. Moc dobře vím, že bychom mohli letět

zkratkou přes moře. Viděl jsem to na vlastní oči. To bych

se vsadil, že kdyby bylo po mém, byli bychom v Africe

aspoň o týden dříve.“ I Odo se rozpálil: „Co trasa, to já

klidně uletím, ale s poloprázdným břichem... Já bych

se zas vsadil, že pořádně najezení bychom nemuseli

tolik odpočívat a také bychom doletěli dříve.“ Julkovi se

takové řeči nelíbily: „Nepovídejte hlouposti. Celé stovky

let již naši předkové létají stejnými místy a máme

dobře ozkoušené, jak se do zimovišť nejsnáze dostat.

Letět přes moře je příliš nebezpečné a plné břicho by

nás leda brzdilo.“

19

Nespokojení mládenci si však nechtěli dát domluvit. Bruno pořád trval na své zkratce a Odo na plném žaludku. Netrvalo dlouho a reptání se změnilo ve skutečnou sázku. Každý chtěl zkrátka dokázat, že má pravdu.

Bruno se tedy vydal směrem k moři a Odo zuřivě naháněl žáby v rybníčku. Polykal jich celé tucty, až vypadal jako opeřený balon. Brzy se sletěli všichni Čápi z okolí a celé hejno i s Julkem se vypravilo na jih. Klapali spokojeně zobáky ke své cestovatelské písni:

„Na podzim na jih, zjara zpět,

předlouhý je čapí let.

S kamarády vždycky stejně

cestujeme spolu v hejně.“ Stovky bílých křídel zašumělo vzduchem a Čápi udělali na nebi formaci. To je vám ze shora tak krásný pohled. Podzimní barevná krajina jako na dlani. Čím dále letěli, tím více druhů přibývalo, až vypadali spíš jako obrovský mrak než jako shluk ptáků. Hezky a lehce se jim společně letělo. Lépe řečeno lehce se letělo všem kromě Oda. Nacpané břicho ho tížilo jako měch, táhlo ho k zemi. Sotva popadal dech a často musel zastavovat, až se mu i p oslední opozdilci ztratili z dohledu a zůstal sám. Bruno mezitím putoval také sám, ale jinudy. Vzal to přes hory do Itálie, kde se chystal na přelet přes Středozemní moře.

20