načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V klubíčku štěstí – Anna McPartlinová

V klubíčku štěstí

Elektronická kniha: V klubíčku štěstí
Autor: Anna McPartlinová

– Od úmrtí jejího syna uběhlo dvacet let. Maisie stojí na pódiu a chystá se promluvit před zaplněným přednáškovým sálem na univerzitě.  – Je to sám o sobě nelehký úkol, a Maisie navíc prochází menopauzou, takže od zhroucení ji ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 414
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Somewhere inside of happy ... přeložila Michaela Martinová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7747-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Od úmrtí jejího syna uběhlo dvacet let. Maisie stojí na pódiu a chystá se promluvit před zaplněným přednáškovým sálem na univerzitě. 

Je to sám o sobě nelehký úkol, a Maisie navíc prochází menopauzou, takže od zhroucení ji dělí jen jediný nával horka. Jakmile se však odhodlá vyprávět svůj příběh, neznámí lidé před ní se rozplynou a každé další slovo ji odvádí do minulosti. Ocitá se zpět v roce 1995, je prvního ledna — den, kdy jedno nedorozumění spustilo řetězec událostí, které jí navždy změnily život… 

Maisie se vzepřela svému násilnickému manželovi, sama vychovala dvě děti a pečovala o svou matku Bridie trpící stařeckou demencí. Role hlavy rodiny se přirozeně zhostil její šestnáctiletý syn Jeremy a svůj úkol vykonával až příliš zodpovědně. Nikdo z rodiny netušil, že Jeremy má tajemství — že neustále potlačuje to, kým je, protože tomu moc nerozumí. Věděl jen, že je jiný. A pak Jeremy náhle zmizel. 

Ta nejkrásnější kniha — soucitná, odhodlaná, vřelá, autentická a povzbudivá.
- Marian Keyesová, autorka knihy Žena, která mi ukradla život 

Překypuje životem… a nepustí vás, dokud neodhalíte pravdu.
- Sunday Mirror 

Laskavý irský humor knihu povznáší do jiné sféry.
- My Weekly 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A najednou byl pryč.

Od autorky románu Poslední dny Rabbit Hayesové

Host

Prolog

Neděle 1. ledna 1995

1

2

Pondělí 2. ledna 1995

3

4

Úterý 3. ledna 1995

5

6

Středa 4. ledna 1995

7

8

Čtvrtek 5. ledna 1995

9

10

Pátek 6. ledna 1995

11

Epilog

Poděkování



Anna McPartlinová

V klubíčku štěstí


Anna McPartlinová V klubíčku

Anna Anna McPartlinováMcPartlinová V klubíčku

Brno 2019 štěstí

Brno 2019Brno 2019 štěstíštěstí

Somewhere Inside of Happy Copyright © 2016 by Anna McPartlin Translation © Michaela Martinová, 2019 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-883-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-884-0 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-885-7 (Formát MobiPocket)

Mému manželovi Donalovi. Bez tebe bych byla ztracená.

(Jsi vlastně taková moje navigace...)

9

Prolog

Maisie Beanová Brennanová

se představuje

Až na šustivé poposedávání, neurčité cvakání a tlukot

Maisiina vlastního srdce bylo v sále úplné ticho. Poposed

nutí, cvaknutí, úder, poposednutí, cvaknutí, úder. Uklidni

se, ženská pitomá. Bude to v pohodě.

Na ramenou cítila manželovu paži. Stál přímo za ní

po straně jeviště, v hlavě jí zněla jeho slova. Všechno je

v pořádku, lásko, vedeš si moc dobře. Nestresuj se. Prostě

se jen usmívej. Pozorovala, jak k nim doklopýtala její

dcera Valerie, opřela se o nevlastního otce, zula si botu

a vyklepala z ní kamínek.

Maisie měla obličej i celou hlavu v jednom ohni, vla

sy na temeni měla úplně promočené potem a z krásně

nadýchaného účesu zbylo jen neposlušné vrabčí hnízdo.

Pokusila se usmát, ale horní ret se ne a ne odlepit od

zubů. Tak to je skvělý. Teď budu vypadat jako naprostý

idiot.

Elegantní vzdělaný muž, který ji měl na pódiu před

stavit, mluvil několik minut a očividně moc rád poslou

chal sám sebe. Hlas měl pěkný, o tom žádná, takový nóbl

nabubřelý, a hovořil tak jemně, že vás téměř ukolébal ke

spánku, když jste ho poslouchali.

Maisie prozkoumávala očima obecenstvo a okamžitě

si všimla Deirdre v dokonale padnoucím drahém černém

kostýmku. Hned za ní vedle sebe seděli Mitch a Jonno. Mitch jedl obrovský šunkový závitek a půlka náplně pa

dala Jonnovi přímo do klína. Roky ubíhají... Všechno se mění, a přece všechno zůstává stejné. Hledala Davea. Slíbil jí, že dorazí, když to bude možné, ale býval často na ces

tách a jeho přítelkyně právě porodila dvojčata. To nebude

žádná legrace, Dave. Usmála se pro sebe, když si všimla,

že Dave právě prochází uličkou a vyhazuje ne ohrabané ho

teenagera ze židle, aby se mohl posadit vedle starého ka

maráda. John do něj strčil ramenem a zakřenil se, potom polechtal Lynn zezadu na krku, za což mu ona pohrozila pletací jehlicí.

Teď se Maisie zaměřila na Lynn. Pletla od té doby, co

se posadila, duchem ztracená ve svém hladce obrace.

Davy Lynn poslední dobou znervózňovaly ještě víc než

před lety, ale byla pevně rozhodnutá být tu pro svou nejlepší kamarádku a pletení ji uklidňovalo. Každý, kdo nějak přispěl k napsání knihy, byl tady, aby ji podpořil. Dokonce

i po všech těch letech si stáli pevně bok po boku. Srdce se jí dmulo pýchou. Celá parta je tady.

Měla to být její první a možná také poslední přednáš

ka na vysoké škole — záleželo na tom, jak moc to zvrtá. Nijak zvlášť vzdělaná Maisie Beanová Brennanová před

náší v sále plném akademiků? Zdálo se to tak neskuteč

né, přesto tu nyní stála a čekala v zákulisí jen kousek od

obrovského zářivého plakátu s obálkou její knihy: Jeremy promluvil: Vzpomínky na lásku a nepochopení. Byla na ní fotka v nadživotní velikosti, na níž se usmívali její šestnácti

11

letý syn Jeremy a jeho nejlepší kamarád Rave, oba mladí

a plní života. Při pohledu na tuhle fotku Maisie i po dva

ceti letech do očí vždycky vstoupily slzy.

Akademik se snobským přízvukem pohlédl jejím smě

rem. Nadešel čas.

„Dámy a pánové, nyní mi dovolte, abych vám s nesmír

ným potěšením představil Maisie Beanovou Brennanovou.“

Publikum zatleskalo a Maisie ucítila, jak ji manžel lehce

postrčil na jeviště.

„Nandej jim to, Mamsie,“ zašeptala Valerie.

Co tady proboha dělám?

Potlesk ustal. Maisie se postavila za čtecí pult. Míst

nost se utišila a až na nervózní šepot mladých lidí by se

ticho dalo krájet.

Poposednutí, cvaknutí, úder, poposednutí, cvaknutí,

úder.

Maisie si odkašlala, napila se vody a odlepila rty od

zubů. Všechny pohledy spočívaly na ní. Jejich příběh už

se psal nesmírně dlouho a nastal čas vyprávět ho ostatním.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla, zase je otevřela a začala.

„Jmenuju se Maisie. Můj manžel mi říká Mai a moje

děti Mamsie, ale vy mně můžete říkat, jak chcete.“

Obecenstvo se zasmálo. Maisie si nebyla jistá, jestli

smích patřil jejím úvodním slovům nebo jejímu přízvu

ku. Ve skutečnosti na tom ovšem vůbec nezáleželo, a tak

pokračovala dál.

„Můj prvorozený syn Jeremy byl počat násilnou cestou

a násilně taky zemřel, ale dokud žil, byl světlem mého

života.“ Maisie se lehce zadrhl hlas. Můj zlatý, milovaný

Jeremy. „Jsem tady, abych mluvila o něm a o věcech, které

jsem se za ten krátký čas, co jsme spolu strávili, naučila.

Jestli tu se mnou chvilku vydržíte.“

12

Studenti se přestali vrtět, šeptat si a chichotat se. Ho

nosný, mahagonovým dřevem obložený sál zmizel. Po

posednutí, cvaknutí, úder, poposednutí, cvaknutí, úder

pomalu utichaly.

Maisie se pustila do vyprávění. V myšlenkách se pře

nesla zpátky do svého malého domku v Tallaghtu před

dvaceti lety. Bylo ráno prvního ledna devatenáct set

deva desát pět, den, kdy se její život nenávratně změnil.

Den, kdy život jejího syna skončil.

„Můj šestnáctiletý syn Jeremy tenkrát tančil se svojí

babičkou Bridie okolo kuchyňského stolu...“

Neděle

1. ledna

1995

15

1

„Jeremy“

Pearl Jam, 1992

Maisie

Osmasedmdesátiletá Bridie Beanová se vznášela míst

ností, jak ji její vnuk Jeremy vedl ve starobylém rytmu

waltzu. Maisie přihlížela, jak Bridie počítá do tří a pak

udělá otočku. Bylo krásné je pozorovat. Vypadalo to, že

stará žena nemá na světě vůbec žádné starosti. Maisie

strávila většinu rána matčiným koupáním a oblékáním.

Tentokrát vybraly nažehlenou bílou halenku, hebký šedi

vý propínací svetr a její oblíbenou tvídovou sukni, která

končila těsně nad koleny. Potom jí Maisie učesala dlou

hé bílé vlasy do hladkého upraveného uzlu. Bridie ráda

vypadala hezky, takže se její dcera vždycky ujistila, že je

všechno, jak má být. To bylo to nejmenší, co pro ni mohla

udělat: navzdory svému pokročilému věku i duševnímu

stavu si Bridie pořád užívala zábavu a nevinné flirtování.

Místní jí přezdívali „křepelička“ a všichni ji milovali. Když

se zatočila, sukně se jí zvedla a odhalila nohy tenké jako

větvičky tančící v rytmu hudby. Bez potíží stačila tempu

šestnáctiletého Jeremyho, a přestože byla její mysl zmatená

16

a zamlžená, bývalá armádní sestra Bridie Beanová byla

čilá jako rybička. Z magnetofonu hrála píseň „We’ll Meet

Again“ — „Znovu se setkáme“ od Very Lynnové a ona si

pobrukovala spolu s ní.

„Ach, to je jak za starých dobrých časů, Arthure — ty, já

a lahev rumu.“ Zachichotala se pro sebe.

„Babi, to jsem já, Jeremy!“ upozornil ji Jeremy. Když jí

naposledy dovolil, aby si myslela, že je její dávno zesnu

lý manžel, vykládala mu, jak moc postrádá jeho muž

nost — a když z jejích úst vypadlo slovo „vagina“, Maisiin

prvo rozený si stěžoval, že sebou buď praští, nebo se brzy

pozvrací. Maisie bylo jasné, že Jeremy takové trauma už

nechce znovu prožít. Musela se pro sebe usmát, když

ustal v tanci a ukázal na sebe. „Jeremy, tvůj vnuk, takže

buď tak hodná a nezmiňuj se přede mnou o některých

částech svého těla.“

„Já vím, kdo jsi, sluníčko moje,“ prohlásila Bridie. „Mlu

vím s tvým dědou tam na obloze.“ Natáhla k Jeremymu

pravou rukou a on ji sevřel ve své levé. „Ještě jednou ko

lem stolu. Pro štěstí.“

„Dobře, ale potom už to balím. Je poslední den prázd

nin a já mám taky svůj život, však víš.“

„Ach, jistěže vím,“ zašeptala Bridie. „Velmi exotický,

plný dívek a tajemství.“ Ukazováčkem si poklepala na

nos. „Však já jich taky pár mám.“

„Ach ježíši,“ řekl a potřásl hlavou, „nezačínej s tím, pro

sím tě.“

„Dobře, drahoušku.“

Jeremy často předstíral, že ho babiččiny řeči vyčerpá

vají, jen aby ji pobavil. Maisie je často pozorovala, jak

spolu hrají tuhle hru s vyměněnými rolemi: on byl v tu

chvíli dospělý a ona smělé dítě. Bridie se na něho usmá

17

la a odhrnula mu pískově zbarvené vlasy z očí. Nepro

mluvila, jen si spokojeně povzdychla a poklepala ho po

rameni.

„Hodný chlapec,“ řekla. Zvedla prst do vzduchu, po

malu s ním zakroužila a ukázala na velkou samolepku

s ná pisem „lednice“. Odhodlaně k ní zamířila a otevřela

dvířka. „Dala bych si kus sýra.“

Jeremy se na matku zeširoka usmál. Stará paní měla

dneska dobrý den.

Maisie ji zarazila. „Víš, že máš po sýru větry, mami.“

„Pak je jedině dobře, že mi nějaké větry můžou být ukra

dené,“ zasmála se Bridie.

„Tak ji přece nech, Mamsie. Dej si, babi, žiješ jenom

jednou.“

„Vidíš, Jeremy mě má natolik rád, že mě nechá umřít

v klidu.“ Bridie strčila hlavu do lednice a prohledávala

její obsah.

„Jeremy je puberťák. Když prdíš, přijde mu to zábavné,“

protestovala Maisie a Jeremy se zasmál.

Bridie se vynořila z ledničky s balíčkem čedaru v ruce.

„Ach sýr,“ prohlásila a Maisie pozorovala, jak se synův

úsměv rozšířil. Jedna věc byla jistá — svou babičku mi

loval. „Jeden tenký plátek, protože už chystám snídani,“

řekla Maisie pevně. Bridie přikývla, rozbalila sýr a pořád

ně se do něj zakousla.

Byl první den nového roku a zároveň poslední den vá

nočních prázdnin, a tak Maisie na oslavu připravila tra

diční irskou snídani. Jeremy a Bridie se pustili do svých

smažených vajec a klobásek a Maisie otevřela dveře do

pokoje dvanáctileté Valerie, aby ji zavolala k jídlu. Valerie

ležela v posteli a příšerně nahlas si spolu s East 17 zpívala

„Stay Another Day“ — „Zůstaň ještě jeden den“.

„Valerie Beanová, už nejmíň pět minut z plných plic

křičím ‚snídaně‘.“

„Ještě nemám hlad, Mamsie,“ oznámila matce Valerie.

„Zvedni tu svoji hubenou prdel a koukej mazat do ku

chyně, než tě zaškrtím. Že ještě nemáš hlad? Kde si sakra

myslíš, že seš? V nějakým podělaným Ritzu?“

„To zrovna! Bysme se dostali leda tak do zasranýho Holi

day Inn.“

„Neříkej ‚zasraný‘ a hni sebou,“ varovala ji Maisie.

Valerie se podrážděně zvedla.

Valerie byla v pubertě ještě dřív, než to slovo někdo vy

myslel. Měla ráda hlasitý pop, černé oblečení, svůj pokoj,

a to bylo asi tak všechno. Když jí padlo jedenáct, sbalila všechny své panenky a plyšová zvířátka a o několik týdnů později je věnovala cikánce, která u dveří žebrala o sta

ré oblečení. Nechala si jen malého růžového medvídka, kterého jí dal otec během své jediné návštěvy od rozvodu.

Schovala ho vzadu ve skříni v krabici od bot spolu s ne

používaným diářem a kusem ulepeného lízátka, které jí z rodinné dovolené v Blackpoolu přivezla její nejlepší

a zároveň jediná kamarádka Noleen Byrneová. Valerie si jednou lízla, prohlásila, že chutná jako hovno, a zase ho

zabalila.

O Vánocích Maisie vyrobila kasičku, do které dcera

musela dávat peníze pokaždé, když použila jedno ze svých

dvou nejoblíbenějších slov, „zasraný“ a „hovno“. Jenomže výsledkem bylo, že tím Maisie pouze zdůraznila, jak moc

sprostě mluví ona sama. Poté co si ji k sobě povolala ře

ditelka školy, aby jí sdělila, že Valerie použila slovo „sráč“,

snažila se Maisie svůj vlastní slovník změnit.

„Abychom jí nekřivdili, paní ředitelko, ten kluk jí do

vlasů napatlal bělítko.“

19

„O to tu teď nejde, paní Beanová.“

„Dovolím si nesouhlasit.“

„Valerie ten jazyk odněkud má a rozhodně ne z této školy.

Ohledně vulgárních slov zde platí velmi přísná pravidla.“

Ředitelka Youngová podala Maisie seznam zakázaných

slov. Když si jej Maisie prohlédla, zjistila, že většina z nich

je u ní na denním pořádku. „Žádného ‚sráče‘ tady nevi

dím,“ řekla, aby trochu odlehčila atmosféru.

Ředitelku Youngovou tím však očividně nepobavila.

„‚Sráč‘ tam možná není, ale zato tam máte slovo ‚srát‘, čili

se jedná o stejný slovní základ a oba tyto výrazy jsou tedy

naprosto nepřípustné.“

Ředitelka Youngová byla pěkně nadutá. Maisie doká

zala tolerovat hodně, ale nadutost jí příšerně lezla na ner

vy. Jako by někdo stiskl spoušť a její nálada se v tu ránu

změnila z přístupné na dogmatickou. Obyčejně by Maisie

tuhle vysokoškolsky vzdělanou ženskou ze střední třídy,

která mluvila se snobským přízvukem a jednala s ní jako

s méněcennou, odkázala do patřičných mezí, protože ne

snášela, když se na ni někdo díval spatra. Tentokrát však

její obličej polila červeň a ona se musela kousnout do

rtu, protože věděla, že ta zpropadená mrcha má pravdu.

Valerie pochytila nadávky od své matky a babičky, a ač

koli Maisie bránila své právo vyjadřovat se, jak uzná za

vhodné, musela připustit, že děti by sprostě mluvit ne

měly. V tu chvíli se rozhodla, že musí jít svým potomkům

lepším příkladem. Koneckonců to přece nemůže být tak

těžké.

Ukázalo se však, že je takřka nemožné mluvit neustále

jen slušně, pokud jste svobodná máma dvou dětí a vaše

matka je v prostředním stadiu stařecké demence, máte

práci na částečný úvazek v zubařské ordinaci a o víkendu

20

k tomu uklízíte v továrně. Kasička už teď praskala ve

švech a Maisie se děsila dalšího setkání s ředitelkou

Youngovou.

Když byla Bridie ještě v pořádku, často říkávala, že Va

lerie bude jednou Maisiina smrt. „Mám to dítě moc ráda,

ale je s ní těžké pořízení.“ Ta slova pronášela s poťouch

lým úsměvem, jako by ji ta představa těšila. „Dopadne to

s ní dobře, uvidíš. Je jako moje máma — ta by se bývala

klidně poprala i s Kristem na kříži —, ale až půjde do tu

hého, Valerie se dokáže prosadit.“

V porovnání s Valerií byl Jeremy zlatý chlapec. Staral

se o babičku, matku, a dokonce i o sestru, když mu to

dovolila. Kromě jeho slabosti pro slovo „ježíši“ (Bridie

ovšem trvala na tom, že ho pronášel spíš jako modlitbu

než jako klení) nikdy nenadával, přinejmenším ne před

dospělými. Pomáhal matce nosit nákupní tašky a vždyc

ky se ujistil, že dveře jsou zamčené a že před krbem stojí

ochranná mřížka. Byl jediným mužem v domě a tu roli

bral naprosto vážně. Samozřejmě nebyl svatý. A měl jeden

velmi otravný zlozvyk: poučovat svou matku.

„Ježíši, Mamsie, kolikrát ti musím říkat, jak je nebez

pečný věšet si punčocháče na mřížku před krbem?“

„Promiň, synku.“

„Myslím to vážně, Mamsie.“

„Máš pravdu. Promiň.“

„Ať už to znova nevidím.“

„Tohle už trochu přeháníš, chlapče.“

„Promiň, Mamsie — ale na tu mřížku si je nedávej.“

Někdy měla Maisie chuť nacpat mu ty punčocháče do

pusy. Jeremy byl také posedlý zavíráním dveří. Polovinu

svého času strávil křičením na lidi, ať je zavřou. Obzvláš

tě protivné to bylo v případě, kdy osoba, na kterou křičel,

21

ještě stále těmi zmiňovanými dveřmi procházela. Dokon

ce i Bridie lezl tenhle jeho zlozvyk na nervy. „Panebože,

dítě, necháš mě těma zpropadenýma dveřma aspoň pro

jít?!“ zaburácela jednou. A když Bridie křičela, každý se jí

raději klidil z cesty.

Dokud její mysl ještě správně fungovala, mírná, laska

vá, milá Bridie nikdy nejevila žádné známky agrese. Lékař

jim vysvětlil, že vztek a slovní útoky patří mezi příznaky

jejího duševního stavu. Bylo to pochopitelné, přesto se

Maisie občas pořádně vyděsila, když Bridie ujely nervy.

Když ji jednou Jeremy neustále napomínal, ať zavře dve

ře, rozčílila se a strčila do něho tak, až se udeřil o stěnu.

Šokovalo ho to, ale předstíral, že je v pořádku, ačkoli se

ramenem praštil o zárubeň. Bridie proplula kolem, jako by

se vůbec nic nestalo, ale Maisie si všimla, že synovi do očí

vstoupily slzy. Srdce jí pokleslo. Ach ne. Byla to jen drobná

nehoda, nikdo nebyl vážně zraněn, ale Maisie to rozru

šilo, a hlavně to rozrušilo Jeremyho, což bylo ještě horší.

Maisie se podařilo dostat děti z jednoho domu plné ho ná

silí a v žádném případě nechtěla něco takového opakovat.

Od té doby dělala všechno pro to, aby si matka vyléva

la vztek na ní. Došlo na kopance, strkání, štípání i kousá

ní, většinou když Bridie oblékala nebo se ji snažila umýt.

V porovnání s tím, co Maisie zažila v minulosti, to však

nic nebylo — pokaždé matku lehce zpacifikovala, aniž

utrpěla větší škody na těle. Opakovala si, že Bridie neví,

co dělá, že ji jen musí udržet pod kontrolou, dál od dětí,

a všechno bude v pořádku. Bylo to stresující, ale nemohla

matku opustit, když ji nejvíc potřebovala.

Maisie vyšla z Valeriina pokoje a narovnala fotku Bri

die, Jeremyho a Valerie, která visela na zdi v předsíni.

Bridie stála vpředu uprostřed a její vnoučata po ní šplhaly jako opičky. Ačkoli pršelo a všichni měli vlasy připlácnu

té k hlavě, smáli se a byli šťastní. Maisie si přála, aby byla

na snímku s nimi. Bridie jí tenkrát říkala, ať o snímek požádá některého z kolemjdoucích — „Maisie, popros

toho mladíka s nagelovanými vlasy, ať nás vyfotí“ —, ale Maisie si pomyslela, že mladík s nagelovanými vlasy je přesně ten typ, který by se nerozpakoval v tu ránu zmizet

i s fotoaparátem. Přístroj byl drahý, a kdyby o něj přišla,

nemohla si dovolit koupit nový.

„Máš problém s důvěrou k lidem,“ oznámila jí tenkrát

Bridie.

Možná měla pravdu. Ten chlapec měl na sobě běžecké

boty. Nikdy bych ho nechytila, pomyslela si Maisie, když se

zadívala na své nohy v mlaskajících žabkách. Kdyby vědě

la, že se u matky za pouhých několik měsíců projeví první příznaky stařecké demence, riskla by to.

Poté co snímek narovnala, vrátila se za matkou a synem

do kuchyně. Když si Valerie konečně přisedla ke stolu, Bri

die a Jeremy už měli snídani skoro snědenou.

„Už bylo na čase, Maisie Beanová,“ řekla Bridie Valerii.

„Já jsem Valerie.“

Bridie na ni zírala a snažila se rozklíčovat význam jejích

slov. Valerie pokračovala v jídle a předstírala, že si nevšim

la mlžného závoje, který zahalil babiččiny oči.

Jeremy byl trpělivý a zdálo se, že instinktivně ví, co

dělat, když na Bridie přijde slabá chvilka. Vzal její ruce

do svých a začal si notovat „We’ll Meet Again“. Bridie se k vnukovi po několika tónech připojila, opřela se o jeho

rameno a poklepávala prsty do rytmu písničky, která jí

zněla v hlavě.

„Myslím, že si potřebuješ odpočinout, babi,“ řekl jí Je

remy jemně.

23

„A já si myslím, že máš pravdu, synku.“

Maisie je pozorovala, jak spolu zamířili do Bridiiny

ložnice. Jeremy podržel babičce dveře. Když vešla dovnitř,

otočila se, a třebaže právě dojedla snídani, prohlásila:

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc, babi. A pamatuj si, Jeremy tě má moc rád.“

Říkal jí to pokaždé, byl to takový jejich rituál.

Bridie mu poslala vzdušný polibek a on zavřel dveře.

Ačkoli si to Bridie nepamatovala, bylo to naposledy, kdy

svého vnuka viděla.

Jeremy zůstal doma, aby dohlédl na spící babičku, zatím

co Maisie strávila hodinu v supermarketu, kde nadávala

jako špaček, protože celý obchod změnil uspořádání.

„Proč? Proč tohle dělají?!“ vykřikovala.

Valerie pokrčila rameny. „Možná vědí, že tě to bude

přivádět k šílenství, Mamsie.“

Maisie zamířila od mléčných výrobků k čisticím pro

středkům. „Bylo to tady. Přesně tady stály chladicí pulty

se masem, když jsme sem posledně přišly, že jo?“

„Jo.“

Maisie se rozčílila. „Kdo může dát mléčné výrobky ve

dle saponátů?“

„Je to do prdele pěkně nehygienický,“ zamumlala Valerie.

„Deset pencí do pokladničky.“

Maisie zabočila do další uličky, kde našla regály se

sladkostmi. Když už se potřetí ocitla před džemy a kon

zervami, koutkem oka zachytila dceru, která se vynořila

z vedlejšího uličky.

„Psí žrádlo,“ prohlásila Valerie.

„Dobře, takže zpátky k pizze a mražené zelenině — musí

být někde tady blízko.“

24

„Ježíši, Mamsie, vždyť už jsme tam byly třikrát.“

Maisie měla co dělat, aby udržela nervy na uzdě. Naku

pování v supermarketu patřilo mezi její nejméně oblíbené

činnosti, a to i v případě, kdy se zrovna vedení obchodu

nepokoušelo přivést ji k šílenství takovými výmysly. Na­

píšu jim stížnost. Vy zatracení parchanti...

Bylo horko a dusno a Maisie bolela hlava z přemíry vypi

tého vína. Zpropadený silvestr. Strávila ho o samotě. Matka

si šla lehnout už v sedm hodin, syn vyrazil ven s kamarády

a Valerie si zalezla do svého pokoje. Aspoň že nebere drogy...

zatím. Drogy Maisie děsily. Přečetla na to téma všechny

dostupné materiály a ostřížím zrakem pozorovala, jestli

děti nejeví některé ze zmiňovaných příznaků. Zvýšenou

pozornost přitom věnovala své dvanáctileté dceři. Každý

den si v duchu zkontrolovala, jestli je na Valerii všechno

v pořádku: Vzhled? Žádná změna. V pořádku. Stravovací ná­

vyky? Žádná změna. V pořádku. Změna zájmů? Ne. V pořádku.

Drzá nebo vzdorovitá? Vždycky byla drzá a vzdorovitá, takže

taky žádná změna. V pořádku. Noví kamarádi? Ne, pořád

jenom jedna kamarádka. Ačkoli to mě docela znepokojuje —

Jeremy je tak oblíbený... Náladová? Už se tak narodila... Mai

sie, ponechaná vlastnímu osudu, otevřela lahev vína a vypi

la ji během každoroční silvestrovské hudební show Joolse

Hollanda. Půlnoční ohňostroje rozrušily Jakea, psa Very

Maloneové. Jeho vytí přerušovaly Veřiny výkřiky: „Hlavně

žes takhle nevyváděl, když nás vykradli! Divím se, žes těm

zatraceným zlodějům neuvařil ještě hrnek čaje!“ Maisie

přes zeď nepoznala, jestli psa umlčela hanba nebo únava.

Nebyla zvyklá pít. Doklopýtala do postele, ukopla si

palec o noční stolek, a když se konečně uložila, celý svět

se s ní roztočil. Ráno po probuzení byla v pořádku, ale teď,

když si musela projít sedmi kruhy pekla, ji bolela hlava,

25

v palci jí cukalo, pot z ní jen lil a připadalo jí, že každou

chvíli omdlí.

Zastavila se, povzdychla si, pomalu se otočila a sáhla

do regálu pro šampon a kondicionér. „Potřebuju jenom

jedno podělaný kuře.“

„To bude dalších deset pencí do kasičky. Takže ‚prdel‘,

‚zasraný‘ a ‚podělaný‘, to už máme dohromady třicet pen

cí a ještě není ani poledne,“ poukázala Valerie samo libě.

„Neřekla jsem ‚prdel‘,“ bránila se Maisie a zamířila k pul

tu se zákusky.

„To teda řekla. Byla to dokonce první věc, kterou jsem

od tebe dneska ráno slyšela: ‚zvedni tu svoji hubenou

prdel a koukej mazat do kuchyně‘.“

Maisie si vzpomněla a povzdychla si. Sakra, pomyslela

si, když se před ní hned vedle zákusků objevil pult s mas

nými výrobky. Mladík v bílé zástěře lehce potřísněné krví

a s papírovou čepicí připevněnou k vlasům na vrcholku

hlavy stál opřený o pult, jednu nohu ležérně nataženou

před sebe. „Můžete mi říct, kde jsou proboha mražená

kuřata?“ Maisie se snažila neznít popuzeně, ale moc se

jí to nedařilo.

Chlapec s tváří plnou pupínků a hustou ofinou slepe

nou nánosem gelu na ni pohlédl. „V mrazáku.“

Zatnula zuby. „A kde je ten mrazák?“

„Za mnou.“ Ukázal si za rameno.

Podívala se za něj, kde se uprostřed zdi nacházely těžké

nerezové dveře. „Proč?“

„Protože tady prodáváme maso.“

„Já vím, ale mražené maso bylo vždycky ve volně přístup

ném mrazáku, nemuselo se o něj žádat u pultu.“

„No, moje máma tvrdí, že každá změna je dobrá.“ Kluk

pokrčil rameny.

26

„Vážně?“ Maisie si představila, jak mu kroutí krkem. „Co

kdybyste sem aspoň dali nápisy, aby se zákazníci vyznali

v tom vašem směšném novém systému?“

Mladík přejel očima z Maisie na Valerii, pak protočil

panenky. Valerie mu ukázala prostředník. „Ty se budeš

vysmívat mojí mámě, blbečku?“

Přestože s Valerií bylo často těžké vyjít, nedalo se jí upřít,

že vůči rodině byla vždycky loajální. Maisie pocítila hrdost,

i když ona sama by se obešla bez toho vulgární ho gesta.

„Mluvím si snad sama pro sebe?“ zeptala se Maisie.

„Podívejte, paní, chcete to mražené kuře, nebo se tady

budete dál takhle rozkřikovat?“

Maisie si jazykem přejela po dásni. Naklonila se k pul

tu, pevně rozhodnutá, že tohle si líbit nenechá.

„Tady jste, Maisie! Šťastný nový rok.“ Fred Brennan k ní

napřahoval pravici.

Ach ježíši. Přistihl ji přímo při činu. Mladík se zakřenil

a zamířil pryč.

„Strážníku Brennane, dobrý den! Co všechno nemusí

člověk udělat, aby tady dostal kuře?“ Maisie předstírala

smích. Ach Bože, jsem tak patetická.

„Hlavně na ně nevytahujte pistoli. Aspoň ne dřív, než

odejdu.“

Společně poodešli od pultu doprostřed uličky.

„Jak se vám daří, Maisie?“ Bylo na něm vidět, že ho to

opravdu zajímá.

Maisie zčervenaly tváře. „Dobře, vážně, pořád stejně.“

Když mluvila, přikyvoval, ale očividně čekal něco víc.

„Ehm, máme se skvěle, jo, skvěle, a ještě jednou vám

moc děkuju za všechno, co jste pro nás udělal, strážníku

Brennane.“

27

„Nemusíte mi děkovat, Maisie. A kolikrát vám mám

opakovat, ať mi říkáte Frede?“

„Promiňte, Frede.“

„Takže už jste o něm neslyšela, Maisie?“

Fred se na Maisiina bývalého manžela ptal, kdykoli ji

potkal. Už to bylo několik let, co Danny beze stopy zmizel,

a určitá část Maisie si přála, aby se policista už konečně

přestal ptát.

„Ne. Ani slovo. Už je nadobro pryč.“ Nechte to konečně

plavat, ano?

Fred se obrátil k Valerii a shlédl na ni z celé své výšky.

Se svými téměř dvěma metry převyšoval většinu lidí ko

lem. „A jak se máš ty, Valerie?“

Valerie pokrčila rameny — v lepší odpověď doufat ne

mohl. Maisiiny děti se v blízkosti dospělých mužů necítily

ve své kůži. Popravdě to platilo i pro Maisie.

Fred rychle přešel k další otázce. „A co Jeremy a vaše

matka?“

„Mají se skvěle, děkuju za optání.“

„A jak to jde v práci?“

Fred Maisie zařídil práci v zubní ambulanci. Zubař byl

jeho kamarád z golfového klubu.

„Výborně, ještě jednou moc děkuju.“

„Přestanete mi už konečně děkovat? Jenom jsem vám

dohodl pohovor, zbytek už byl na vás. A jenom abyste

věděla, odvádíte tam vážně skvělou práci. Ještě pořád

chodíte i uklízet?“

„Ach ano... peníze navíc se hodí.“ Když byla Maisie mla

dá a nezkušená, mívala velké sny. Potom však potkala

svého exmanžela. Její snobské já nesnášelo, když musela

přiznat, jak si přivydělává.

„Kdyby byly všechny ženy jako vy, Maisie Beanová, už

dávno by vládly světu.“

Valerie vydala zvuk, jako by se jí chtělo zvracet, a Mai

sie po ní střelila rozzlobeným pohledem.

„Jste skvělá žena, Maisie.“

Nevěděla, co mu na to odpovědět. Ticho se protaho

valo a jí pomalu začalo docházet, že Fred je z celé situace

nejspíš trochu nervózní. Byl to pohledný muž, ale teď se

lehce potil, jako by mu znenadání bylo příliš horko. „Skvělá žena,“ zopakoval. Přemýšlela, jestli má červené tváře proto, že také bojuje s kocovinou, nebo ho skolil stejný virus jako polovinu sousedů v ulici. Prosím, nekýchejte na mě. Nemám čas být nemocná. „Je tady strašné vedro, že?“ prohlásila.

„K zalknutí.“ Fredovy oči bloudily uličkou tam a zpět. Zatahal se za vousy a rázně si promnul nos.

„No, asi bych měla pokračovat v nákupu.“ Přemýšlela, jak co nejrychleji uniknout.

Přikývl a usmál se, ale zároveň vypadal, že se každou

chvíli rozbrečí. Když procházela kolem něho, chytil ji obě

ma rukama za paži. Ne zlomyslně, jako Danny, ale něžně.

Byl to příjemný, hřejivý dotyk. Teď už jeho obličej barvou

připomínal červenou řepu. „Rád bych vás vzal někam na večeři,“ vypravil ze sebe překotně. Znovu se zahleděl na podlahu, pustil její paži a promnul si bradu.

Maisie zůstala stát jako opařená. „Prosím?“ Podíva

la se z Freda na Valerii, která údivem zapomněla zavřít pusu.

„Kdykoli se vám to hodí.“

„Aha.“ Maisie si nebyla jistá, co na to odpovědět. Hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Má to být vtip? Proč já? Ne, určitě

jsem se musela přeslechnout. Nejspíš už mi vážně přeskočilo.


29

Ale co když...? Ježíši, to nemůžu! Nemohla bych. I když pod

těmi zpropadenými vousy se schovává moc pěkný chlap. Ale

já mám dvě děti! Ví toho o mně až moc. I tak je na mě pořád

stejně milý. Ne, není to správné. Nemám nic na sebe! Možná

by se hodily máminy červené hedvábné šaty, to je klasika...

„Maisie?“ Ozval se Fred slabým hlasem po nekonečně

dlouhém tichu.

„Ano?“

„Myslíte, že dostanu odpověď?“

„Ano,“ řekla.

„Skvělé, fantastické,“ vydechl.

Maisie strnula. Panebože! Myslela jsem ano, jako že vám

odpovím, ne ano, jako že s vámi půjdu!

„Co třeba dneska večer?“

„Dneska večer?“ Maisie se podívala na svou dceru, která

na ni zírala, ústa stále otevřená, oči vytřeštěné.

„No tak, prosím, povězte ano.“ Nedoprošoval se, naděje

v jeho hlase jí však bránila říct ne.

„Dobrá. Ano.“

„Skvěle. Tak tedy v sedm. Vyzvednu vás,“ oznámil jí.

„Bezva!“

„OK,“ přikývla Maisie.

Fred si spokojeně zamnul ruce, pak prstem poklepal

na neviditelný klobouk, mrkl na ni a byl pryč.

Maisie tam zůstala stát, jako by vrostla do země, a zma

teně přemýšlela, co se to právě k čertu stalo — a jak se

z toho vyvlékne.

Její dcera si založila ruce na hrudi. „Povím to na tebe

Jeremymu a babičce.“

Maisie se udělalo trochu nevolno a zamířila pryč.

„Co to kuře?“ zajímalo Valerii.

„Dáme si pizzu. O té aspoň sakra víme, kde je.“


30

„Čtyřicet pencí,“ zvolala Valerie a rozběhla se za matkou,

která už rázovala uličkou pryč.

Valerie

Valerie skoro celou cestu domů mlčela. Freda měla ráda,

vždycky tomu tak bylo, ale představa, že by měl vzít mámu

na rande, jí moc nešla pod nos.

Na rozdíl od Jeremyho Valerie neměla na léta strávená

s otcem živé vzpomínky. Tenkrát ještě nedokázala přiřadit

strachu nějaký význam: byla moc malá, než aby si uvě

domila krutou realitu, že táta pravidelně používá mámu

místo boxovacího pytle. Budívaly ji tlumené výkřiky za

zavřenými dveřmi; vzpomínala si na make-up zakrýva

jící modřiny; pozorovala mámu, jak umývá krev ze zdi

a z nábytku, a poslouchala přitom hloupé výmluvy o zlo

mených podpatcích, lítacích dveřích a jednou se dočkala i směšného: „Neboj, to je jenom marmeláda!“ Valerii

bylo teprve pět, když Maisie strávila tři týdny v nemocnici

s rozsáhlými zraněními. Valeriiny vzpomínky byly zma

tené a zamlžené, plné bílých míst a nevyřčených otázek. Máma o minulosti nikdy nemluvila, a ačkoli toho Valerie

moc nevěděla, věděla dost na to, aby se neptala. Pohřbila svého tátu hluboko v sobě a s každým přibývajícím

dnem se od ní vzdaloval čím dál víc. Při těch vzácných příležitostech, kdy se jí jeho podoba vkradla do mysli, si ho vybavovala jako okouzlujícího muže, se kterým byla legrace — točil se s ní dokola, zdvihal ji vysoko do vzdu

chu a smál se, když výskala nadšením. Za touhle vidinou

ideálního táty se však skrývaly rozmazané vzpomínky na hlasitého děsivého chlapa.

Od chvíle, kdy manželství rodičů skončilo a táta zmizel

neznámo kam, uplynulo už sedm let. Máma si za celou

tu dobu nikdy s žádným mužem nevyšla. Až na Jeremyho (a ten se nepočítal) se u nich doma žádný muž nevyskytoval a Valerii to tak naprosto vyhovovalo. Freda znala jako

muže v uniformě, který se vždycky zjevil jako mávnutím kouzelného proutku a vyřešil jakýkoli problém: přišel, když všichni brečeli, a odešel, až když přestali. Měla v živé paměti, jak se probudila v jeho náručí, když ji přenášel

z jejího pokojíčku do svého auta. Měla na sobě růžovou

noční košili s bílými králíčky. Pyžamo vonělo mýdlem a on

směsicí cigaret a kořeněné kolínské. Zabalil ji do deky

a přitiskl si ji k hrudníku. Když se probudila, vyděsila se

stejně jako jakékoli jiné dítě, které by zjistilo, že ho v náru

čí pevně drží obrovitý chlap s černými vousy, a rozplakala

se. Usmál se na ni, volnou rukou jí setřel slzy, řekl jí, že je

v bezpečí a že on se o mámu postará. „Máš maminku

ráda?“ zeptal se jí.

Přikývla.

„Teď potřebuje, abys byla silná,“ nabádal ji, „a já jsem jí

slíbil, že budeš v bezpečí.“ Pětiletá Valerie si nebyla jistá,

co se děje, ale v tu chvíli se cítila bezpečněji než kdykoli předtím.

Věděla, že Fred je slušný muž, ale ani těm slušným se

nedalo věřit — slyšela to říkat mámu. Teď při pomyšlení

na to, kam až by mohla jedna schůzka vést, tiše panika

řila. Srdce jí bilo jako splašené, když si představila, jak

Jeremy vede při svatebním obřadu Maisie uličkou, všichni

se usmívají a ona jde za nimi v nechutně žlutých šatech

nebo v šatech barvou připomínajících zelené zvratky,

s nemožnými kytkami ve vlasech, z očí jí srší blesky. Život

už by nikdy nebyl jako dřív. Cítila, jak se jí do očí derou slzy, v nose, těsně pod očima, ji pálilo. Promnula si ho sevřenou pěstí a snažila se nedat na sobě nic znát, ačkoli si zrovna

teď představovala v matčině náruči mimino, které vypa

dalo jako malá opička. Může mít máma vůbec ještě děti?

Valerie věděla, že Maisie by si s ní chtěla promluvit, ale

ona jí neměla co říct, a tak jen zírala před sebe a doutnal v ní vztek.

Maisie

Maisie po Valerii střílela kradmými pohledy celou cestu

domů. Snažila se ji vtáhnout do hovoru, když podruhé

objížděly kruhový objezd. Maisie si s kruhovými objezdy

moc nerozuměla. Nikdy si nedokázala vzpomenout, ve kterém pruhu má jet, aby zabránila kolizím, popuzené

mu troubení a neslušným gestům, takže pokaždé jezdila

dokola do té doby, než na silnici zůstalo jediné auto — to jejich. Potom rychle vybrala správný výjezd, přejížděla přes čáry jako profesionální závodník a tiše doufala, že

nikde v okolí nestojí policejní hlídka. Jeremy z toho šílel,

ale Valerie si ničeho nejspíš ani nevšimla.

„Těšíš se zítra zpátky do školy, opičko?“ zeptala se Mai

sie, protože zoufale toužila prolomit ticho.

„Neříkej mi opičko. Nemohly bysme vlastně to slovo

přidat mezi sprosťárny?“

„Ne.“

„To je nefér.“ „Nefér“ bylo Valeriino třetí oblíbené slovo

hned po „zasraný“ a „hovno“.

„Dobře,“ prohlásila Maisie. „Ty si tam můžeš dát ‚opič

ku‘, jestli já tam můžu přidat ‚nefér‘.“

Valerie vztekle zafuněla, ale už nevypadala, že se kaž

dou chvíli rozbrečí. Alespoň nějaký pokrok.

Když konečně vyjely z kruhového objezdu, Maisie na

posledy učinila pokus o smysluplnou konverzaci: „Co kdybychom si příští sobotu udělaly holčičí den?“

33

Valerie na ni pohlédla. „Půjdeme i nakupovat?“

„A co by sis chtěla koupit?“

„V tašce do školy mám díru a tepláky už mi jsou tak

malý, že mi z nich čouhají kolena. Tělák už je i tak dost

vopruz, natož když se mě učitelka ptá, proč v zimě nosím

kraťasy.“ Valerie se málokdy cítila rozpačitě, ale teď ji pro

zradily zrůžovělé tváře.

„Ujednáno.“ Co jsem to za matku? Maisie strávila život

tím, že zpětně zpochybňovala veškerá svá rozhodnutí.

Stud a sebeobviňování patřily mezi její každodenní bře

mena. Její děti neměly otce, a tak bylo pouze na ní vycho

vat je tak, aby se z nich nestaly „typické produkty rozvrá

cených rodin“. Přečetla toho na to téma opravdu hodně

a většina lidí se shodovala, že rozpad rodiny má na děti

neblahý vliv. Středostavovští akademičtí pracovníci se obá

vali, že její děti skončí s daleko větší pravděpodobností

předčasně těhotné, na drogách nebo ve vězení než děti

se dvěma rodiči. Chtělo se jí brečet, ale nedala to na sobě

znát.

„Stavíme se taky v mekáči?“

„Jako kdybychom někdy měly holčičí den bez hambur

geru,“ prohlásila Maisie lehce.

Valerie se usmála. „Tak teda jo.“

„Paráda.“ Uklidni se, Maisie. Fred ji zastihl nepřiprave

nou a ona se cítila naprosto ochromená. Tenhle pocit

dobře znala, ale nebylo proto o nic jednodušší se s ním

vypořádat. Nepovažovala se za úzkostlivého člověka, bála

se, jen když bylo čeho se bát. Fred Brennan byl přitažli

vý, milý, starostlivý muž, který si nezasloužil, aby se na

něj vykašlala a na schůzku nepřišla. Určitě by ho to ranilo

a zklamalo. Vždycky se k ní choval tak hezky. Dalo by se

říct, že jí zachránil život, a ona se mu dokonce i po všech

těch letech cítila zavázaná. Pořád mu na ní a na dětech

záleželo a ona to nechtěla zničit.

Maisie začala svírat a rozevírat dlaň, která jí volně spo

čívala na řadicí páce, a vysloužila si tak Valeriin podezří

vavý pohled. „Křeč,“ zalhala. Zatnula ruku v pěst a ne

chala napětí odeznít, přesně jak jí radila Lynn. Nebyla si jistá, jestli to funguje, ale za zkoušku nic nedá.

Valerie byla chvíli zticha, pak popotáhla a znovu si

promnula nos. „Ale jestli si myslíš, že jenom proto, že půjdeme do mekáče, souhlasím, abys šla na rande s tím poldou, tak to se teda pleteš.“

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ řekla Maisie. Abys

věděla, nikoho v tomhle autě ta schůzka netěší, zlato.

„A Jeremy bude vzteky bez sebe,“ varovala ji Valerie.

„O tom ani v nejmenším nepochybuju.“

Naposledy si Jeremy myslel, že se Maisie s někým vídá,

když se u nich bez ohlášení zastavil její bratranec z Ame

riky Matt. Jeremy mu přibouchl dveře před nosem a kři

čel na něj přes otvor na dopisy: „S nikým chodit nebude!

Nemůže!“ Jen opakoval to, co slyšel mámu vykládat do

telefonu svým přehnaně starostlivým přítelkyním. Zaklapl schránku, prošel předsíní, zabouchl za sebou dveře

do kuchyně a zmateného Matta nechal stát venku.

Maisie zrovna vzadu na zahradě věšela prádlo, takže

o tom, co se stalo, se dozvěděla až večer, když Matt za

telefonoval. Strašně se mu omlouvala a on ji ujišťoval,

že to chápe. Slíbil, že ještě zavolá, než odjede domů, ale

navštívit už se je nepokusil.

Valerie měla pravdu. Od Mattovy návštěvy uplynulo pět

let, ale Maisie měla stále větší obavy z Jeremyho reakce

než z té Valeriiny. Jeremy si moc dobře pamatoval, jaký

mi hrůzami si prošli s otcem. Tu noc, kdy záchranka od

35

vezla Maisie s poraněním hlavy a jeho sestru vynesl Fred

z domu jen v noční košili, skončil v nemocnici i Jeremy.

Museli mu dát ruku do sádry, protože otec s ním mrštil

přes celý pokoj. Odvážil se totiž bránit matku, brečel a ža

donil, aby jí otec přestal mlátit hlavou o zeď. Jeho zlomená

ruka a bolestivé výkřiky otci zabránily, aby ji zabil, a pro

Maisie byly poslední kapkou. Už nebylo cesty zpět. Od té

doby žili sami: nikdo z nich se přes ta dlouhá léta násilí

a příkoří nedokázal úplně přenést.

Tohle se Jeremymu líbit nebude. Nemůžu to na něj tak­

hle zničehonic vybalit. A kdo sakra pozve ženskou na rande

v super marketu? Kdy jsem si naposledy holila nohy? Mám

vůbec holicí strojek? Když odbočily na příjezdovou cestu

k domu, Maisie už se v břiše prohánělo hejno motýlků.

Valerie si odepnula pás, vyskočila z auta, vtrhla dovnitř

a zavolala na bratra dřív, než Maisie stihla zaparkovat a vy

pnout motor.

Maisie zůstala chvilku sedět v autě, pevně svírala vo

lant a snažila se uklidnit. Pak vystoupila, popadla z kufru

nákupní tašky, s prásknutím ho zavřela a vešla do domu.

Valerie vykřikovala bratrovo jméno, dokud Jeremy ne

vylezl z toalety.

„Hoď se do klidu, prcku. Babička ještě spí.“ Vždycky

Valerii říkal prcku, ačkoli byla vyšší než většina jejích

spolužaček.

Nikdo nechtěl Bridie vzbudit. Nejlepší bylo, když spa

la přinejmenším do oběda. Pokud si pořádně odpočala,

byla méně rozrušená, dokonce i když jí zrovna paměť vy

pověděla službu. V noci často chodila sem a tam úzkou

chodbou jejich jednopodlažního domku, klidně i čtyři ho

diny v kuse, nohama šoupala po dřevěné podlaze. Snažit

se přimět ji, aby se vrátila do postele, nebyl dobrý nápad:

36

bojovala za právo ztratit se ve své vlastní síni vzpomínek.

Někdy si sama pro sebe šeptala nebo tlumeně prozpěvova

la, jindy byla úplně potichu, oči skryté pod závojem mlhy.

Maisie i děti se pokaždé ujistily, že dveře jsou zamčené na

dva západy, a dokonce i na okna měli speciální starožitné

klíčky, všechno proto, aby Bridie nemohla utéct. Klíč od

okna v Jeremyho pokoji se ztratil, a tak se Jeremy na noc

zamykal zevnitř, aby zabránil tomu, že babička kolem něj

projde a vyskočí ven, zatímco on bude spát. V případě po

žáru všichni dost riskovali, ale Maisie dala pod každou

postel francouzský klíč, takže vždycky mohli rozbít okno

a dostat se ven. Také s ním mohli praštit po hlavě případ

ného násilníka nebo psychopata, který by se rozhodl, že

samotné ženy s dětmi v přízemním domku představují

snadný cíl. Zatím se však Bridie o útěk v brzkých ranních

hodinách nikdy nepokusila a francouzské klíče zůstávaly

zabalené v papíru pod postelí.

„Nebudeš věřit, co se dneska stalo,“ vykládala Valerie

Jeremymu. Ten zatím převzal od matky dvě tašky s náku

pem, kterými byla obtěžkaná, aby jí trochu ulevil.

„Co?“ zeptal se tónem naznačujícím, že ho to moc ne

zajímá.

„Flintstone pozval mámu na rande.“ Děti začaly poli

cistovi přezdívat Flintstone toho dne před dvěma lety,

kdy jim navrhl, aby mu místo strážníku Brennane říkali

jednoduše Frede. Velká chyba.

„Neříkejte mu Flintstone,“ napomenula je Maisie a za

mířila do kuchyně.

„Jo, jasně.“ Jeremy se zasmál a následoval matku do

kuchyně. Valerie se vlekla za nimi.

„Fakt to udělal, přísahám.“

„Děláš si srandu?“

37

Valerie zavrtěla hlavou a založila si ruce na prsou. Jere

my pohlédl ze sestry na matku. „To jako vážně?“

Maisie si povzdychla. Rozhodla se už v autě. Jestli má

Freda zklamat, udělá to jemně při večeři. Za daných okol

ností to bylo to nejmenší, co pro něho mohla udělat. Stejně

si do té doby sám uvědomí, že nejsem ženská pro něho.

„Jde jen o večeři,“ řekla Maisie. Nemůžu uvěřit, že říkám

právě tohle.

„A o skleničku. Večeře vždycky znamená, že si dáte

i něco k pití,“ přisadila si Valerie.

Jeremy se ztěžka posadil na stoličku, jako by mu nohy

náhle vypověděly službu a nebyly ho už dál schopné unést.

„Ježíši, mami, nepůjdeš tam, že ne?“

„Půjdu.“

„Proč?“

Nemůžu na tu schůzku nejít, synku. To mu nemůžu udělat.

I kdyby ji Fred nezastihl nepřipravenou, stejně by nejspíš

řekla ano: byl na ně tolik let tak milý, udělal pro ni i pro

děti daleko víc, než by musel. Byl pro ni přítelem, když ho

potřebovala nejvíc. Jak by mohla říct ne muži, kterého

by ani nenapadlo říct ne jí? Zároveň jí však přišlo na mysl,

že právě její neschopnost říkat ne ji přivedla do jiného

stavu a do pekla jménem manželství. A jak to dopadlo.

„Mami, odpověz mi.“

„Jde jen o večeři, Jeremy, to je všechno.“

„A o skleničku,“ znovu prohlásila Valerie.

„A proč ne?“ slyšela se ptát sama sebe. Zbláznila ses,

ženská?

„Proč ne?“ zopakoval Jeremy, jako by nemohl uvěřit

vlastním uším. „Proč ne?“ Zakroutil hlavou. „Ty víš, proč

ne.“ Jeho hlas zněl ostře.

„Tohle není tvůj táta, Jeremy. Fred je milý muž.“

38

„To nemůžeš vědět,“ ohradil se prudce, ale z jeho slov

čišel spíš strach než vztek.

„Vím to.“

„Ne, to teda nevíš! Ne jistě! Myslela sis, že táta je fajn

chlap, a podívej, co se stalo.“

Maisie se s ním nedohadovala. Jeremymu by zlomilo

srce, kdyby znal skutečný příběh, který předcházel man

želství jeho rodičů.

Danny Fox ji jednou večer požádal, aby si s ním někam

vyrazila, a ona, protože byla slušně vychovaná, souhlasila,

ačkoli ji ve skutečnosti vůbec nezajímal. Vlastně si ho do

té doby navzdory jeho pohledné tváři moc nevšímala —

byl domýšlivý a neustále se chlubil, i když neměl čím.

Souhlasit, že si s ním vyjde, bylo snazší než říct ne. Co

by se tak mohlo stát? Na konci večera ji políbil. Docela

to ušlo, třebaže byl na její vkus příliš horlivý, ale zdaleka

nešlo o nejhorší polibek, jaký kdy zažila. Jakmile se však

pokusila odejít, hmátl po ní a stáhl ji zpátky. Pytlík s hra

nolky měla snědený jen způli, když ji Danny přitlačil ke

zdi. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že mají sex. Snažila

se ho odstrčit, ale on jí v odpověď na její marný pokus jen

přitiskl hlavu ke zdi, a jak se blížil k vyvrcholení, udeřil

s ní jednou, dvakrát, třikrát. Žaludek se jí bouřil.

„Bylo to super — věděl jsem, že bude.“ Usmál se a sáhl

po zbytku hranolků.

Maisie byla otřesená. Hlava ji bolela a v kalhotkách

měla mokro. Dotkla se svého temene, a když Danny uvi

děl na jejích prstech krev, zeptal se, co se stalo.

„Mlátil jsi mi hlavou o zeď,“ pronesla nevěřícně. Slzy se

jí draly do očí a srdce jí v hrudi divoce bušilo. Co se sta­

lo? Vždyť jsme se jen líbali a potom... potom... Maisie byla

zmatená a cítila zlost. Chtěla mu hodit hranolky do obli

čeje, nakopnout ho do holeně a utíkat pryč, ale on se na

ni usmíval a držel ji za ruku.

„Ach ježíši,“ řekl, když zkoumal její hlavu, a vypadal

přitom, že je mu to skutečně líto. „Musel jsem nad se

bou ztratit kontrolu.“ Její ruku nepustil celou cestu domů

a vykládal jí, jak je nádherná. Maisie bylo zle a pociťova

la neklid. Přemýšlela, co udělala špatně. Nebyly snad její

šaty příliš krátké? Věděla, že ne. Snažila se vzpomenout

si, jestli ho objímala, když ji líbal. Nebo ho políbila příliš

vášnivě a dala mu tím signál, že chce, aby pokračoval? Nedokázala to pochopit, a tak se rozhodla zasunout celou věc do nejzazšího koutku své mysli. Plakat nad rozlitým

mlékem by stejně ničemu nepomohlo. Příště musí být

opatrnější. Musí se ze svých chyb poučit.

Trvalo dalších deset let, než si přečetla článek v časo

pise a došlo jí, že ji vlastně prachsprostě znásilnil. Jenže

tenkrát, když Danny druhý den zazvonil u nich doma

s krabicí čokoládových bonbonů a představil se Bridie

jako Maisiin přítel, to ještě nevěděla, a tak ji ani nena

padlo křičet nebo zavolat policii. Místo toho se bála, že kdyby ho teď poslala pryč, začal by o ní roznášet řeči. Dám mu měsíc a pak se s ním rozejdu, za to nic nedám. Možná

o mně pak bude vykládat, že jsem děvka, ale co. Celý měsíc

pak strávila tím, že se vymlouvala na matku a přátele, jen

aby se s ním nemusela vídat nebo s ním nedejbože zůstat

o samotě. Pokud ji podezříval, že se vyhýbá důvěrnostem,

nedal na sobě nic znát. Choval se jako džentlmen, tedy v rámci svých možností samozřejmě. Neotevíral jí dveře

ani jí neodsouval židli, aby se mohla posadit, ale alespoň

se nesnažil narvat do ní ptáka pokaždé, když se nedívala.

Chtěla celou tu záležitost ukončit v neděli, měsíc od

chvíle, kdy spolu začali chodit: zdálo se jí, že poslední den

40

v týdnu je pro něco takového víc než vhodný. Všechno si

pečlivě promyslela, jenže pak jí v pátek zavolal celý roz

jařený, že odjíždí na týden pryč.

„Skvělé zprávy,“ řekl. „Tátův brácha měl mrtvici a zrovna

spolu měli jet na pár dní na golf, takže se uvolnilo místo.“

„Ach! A kdy odjíždíš?“ Srdce se jí sevřelo.

„V neděli ráno.“

Do hajzlu.

Neměla na výběr. Musela počkat, až se vrátí, a v té době

už spolu budou šest týdnů, což je pořád naprosto vhodná

doba pro ukončení jejich vztahu. Jenomže během toho

jediného týdne se všechno změnilo. A potom už nebylo

úniku.

Žádná matka nechce vysvětlovat svému dítěti, že tu

noc, kdy se setkali s jeho otcem, do ní on vnikl, aniž se

ptal na svolení, mlátil jí hlavou o zeď tak silně, že rána po

třebovala sešít, a oplodnil ji dřív, než stačily vychladnout

hranolky. I teď, po tak dlouhé době, nedokázala Maisie

dokonce ani v duchu o té události přemýšlet jako o zná

silnění. Nesnesla by to. Vždycky chtěla, aby Jeremy věřil,

že táta se zpočátku choval moc mile, ale pravda byla ta

ková, že Dannyho nikdy nemohla vystát. O mužích toho

moc nevěděla, ale bylo jasné, že něžný obr Fred Brennan

nemá s jejím manželem nic společného.

Bylo jí také jasné, že Jeremy očekává, že pozvání na

schůzku odmítne. Čím déle však čekal, tím bylo její roz

hodnutí pevnější. Je to hodný, milý chlap. Není to Danny.

Jde jenom o jeden večer a já už jsem velká holka, proboha.

Náhle Maisie ucítila, jak uzel v jejím žaludku povoluje.

Pohlédla na své děti.

„Dneska večer půjdu s Fredem na tu schůzku. Nic špat

ného se nestane a možná si aspoň užiju trochu zábavy.

41

A už nechci nic slyšet.“ Pozorovala, jak Jeremy vstřebá -

vá její oznámení. Vytáhl krk a protáhl spojené paže smě

rem k zemi. Dělal to pokaždé, když byl nervózní. Pokud

měla Bridie dobrou náladu, vždycky se téhle vnukově

libůstce smála, protože vypadal, jako by si chtěl vyrvat

paže z kloubů.

„Tak dobře. Jdu si zaběhat,“ prohlásil Jeremy nakonec

a rychle zamířil ke dveřím.

„Cože?“ Valerie uštědřila bratrovi pořádný žďuchanec,

když procházel kolem. „To má být jako všechno?“

„Ježíši, prcku, co ode mě chceš?“ řekl, zdvihl paže v ode

vzdaném gestu, otočil se na patě, vyšel z domu a zavřel

za sebou dveře. Nechal Valerii a matku, ať si to vyřídí mezi

sebou.

„Flintstone je vůl,“ zavrčela Valerie.

„Valerie Beanová, nemusí se ti líbit, že jdu s Fredem ven,

ale jestli tě ještě jednou uslyším mluvit o tomhle muži

tímhle tónem, můžeš si sbalit kufry!“ Maisie se nechala

ovládnout vztekem, což ji samotnou překvapilo. Bylo to

vůbec poprvé, co hrozila některému ze svých dětí, že ho

vyhodí z domu. Okamžitě se cítila provinile. Odvrátila

se od své vylekané dcery a začala uklízet nákup.

„Je mi teprve dvanáct,“ mumlala Valerie cestou ke dve

řím.

„Ano, přesně tak, mladá dámo. Takže od tebe už nikdy

nechci nic podobného slyšet,“ řekla Maisie, ale v očích

ji přitom štípaly slzy. Byla jsem na tebe moc tvrdá. Promiň,

zlatíčko. Jeremymu by nikdy nic takového neřekla, jenže

Valerie vždycky nějak dokázala probudit její horší já. Po­

tom jí uvařím horkou čokoládu. K tomu dva maršmelouny

a extra porci lásky. Maisie se konečně vzpamatovala, po

dívala se na hodinky a koutkem oka zachytila v okně svůj

42

odraz. Pět hodin do schůzky s Fredem a ona má na hlavě

místo slušivého účesu vrabčí hnízdo. Když se zamračila,

obočí tvořilo jednu souvislou linku, a na levé tváři měla

malý flíček v barvě jahody. Vypadám, jak kdyby mě vytáhli

krávě z tlamy. Dělá velkou chybu?

O hodinu později přecházela sem a tam a čekala, až se

voda v konvici začne vařit. Zapnula ji už potřetí. Pokaždé

odešla dělat něco jiného — umýt nádobí, setřít prach na

lince nebo zamést podlahu — a pokaždé si zapomněla

zalít čaj, který, jak se snažila sama sobě namluvit, tak

nutně potřebovala. Cítila se provinile kvůli své reakci na

Valeriin výbuch a děsila se toho, že má jít na večeři s mi

lým mužem jen proto, aby ho zase hned zklamala. Vtom

se za ní objevil Jeremy.

„Mami?“

„Ano, synku?“ Otočila se, aby ho pozdravila, právě když

voda v konvici začala vřít.

„Měla by sis vyjít. Všechno bude v pohodě.“

„Myslíš?“ Úplně ji svými slovy šokoval.

„Nemyslím. Vím to.“

Nechystal se s ní znovu přít a přemlouvat ji, aby si to

rozmyslela. Maisie byla šťastná a smutná zároveň. „Kdy

jsi tak vyrostl?“

Usmál se na ni. „Nějak se mi to přihodilo, ani nevím

jak.“

Když Jeremy odcházel, ucítila Maisie v srdci mírnou

bodavou bolest.

43

2

„Sunday Sunday“

(„Neděle neděle“)

Blur, 1993

Maisie

Bridie strávila celé odpoledne před televizí, kde sledo

vala vědomostní soutěž Blockbusters. Měla ráda všechny

soutěže, ale Blockbusters byla podle jejích vlastních slov

její „úplně, úplně nejoblíbenější“. Když se Maisie matky

ze ptala, jestli něco nepotřebuje, Bridie se na chvíli za

mys lela a pak odpověděla: „Dám si Č, Bobe, Č jako čaj.“

Přesně jako jeden ze soutěžících v televizi. „Č se dvěma

cukry.“ Zasmály se. Spánek jí udělal dobře.

Maisie položila matce dlaň na hlavu. „Č se dvěma céč

ky, jak si přejete, madam.“

„Jo,“ zahihňala se Bridie. „Se dvěma céčky.“

Jeremy šel ven zahrát si s kamarády fotbal a Valerie

byla ve svém pokoji, kde poslouchala hudbu a trucovala.

Pršelo a Maisie cestou do kuchyně lamentovala, že si syn

nevzal bundu.

„Už je to velký kluk,“ řekla Bridie.

„Já vím, mami, ale jestli bude dlouho poletovat venku

v té zatracené vichřici jenom v mikině, brzo z něj bude velký kluk umírající na zápal plic.“ Slyšela, jak matka před

televizí nespokojeně reptá.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.