načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V kleci – Ellison Cooper

V kleci

Elektronická kniha: V kleci
Autor: Ellison Cooper

Washingtonská policie nalézá tělo zavražděné dívky, kterou někdo nechal vyhladovět k smrti. Brzy zjišťují, že se jedná o dílo brutálního sériového vraha a ten už si našel další oběť. Ukáže se, že zavražděná neznámá je dcerou vlivného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1% 93%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vendeta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 422
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu Caged přeložil Martin Novák
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0890-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Washingtonská policie nalézá tělo zavražděné dívky, kterou někdo nechal vyhladovět k smrti. Brzy zjišťují, že se jedná o dílo brutálního sériového vraha a ten už si našel další oběť. Ukáže se, že zavražděná neznámá je dcerou vlivného senátora a právě tehdy je k případu přivolána neurovědkyně pracující pro FBI Sayer Altairová. Sayer se zaměřuje na výzkum mozků sériových vrahů a zdá se, že by policii mohla pomoci vypátrat pachatele dříve, než bude príliš pozdě pro další nevinnou dívku. Vychází najevo, že vrah je možná blíž, než by kdokoli čekal, a Sayer i další budou mít plné ruce práce, aby vyvázli bez zranění.

Popis nakladatele

Neurovědkyně FBI Sayer Altair pátrá po zlu v nejhlubších zákoutích lidské mysli. Zatímco se stále vzpamatovává ze smrti svého snoubence, netouží po ničem jiném než se zaměřit na svůj výzkum mozků sériových vrahů. Ale když washingtonská policie začne vyšetřovat strašlivou vraždu dívky, která pomalu vyhladověla k smrti, zatímco byla vězněna v kleci, je Sayer přivolána, aby vyšetřování vedla. Když je oběť identifikována jako dcera známého senátora, stává se Sayer středem pozornosti. Zatímco roste tlak ze strany veřejnosti, zjišťuje, že byla unesena další dívka, která se potácí na hranici smrti. S přibývajícími důkazy se Sayer usilovně snaží zachránit druhou oběť. Brzy ale zjišťuje, že pátra po vrahovi s nebezpečnou posedlostí – vrahovi, který je jí blíž, než si myslela.

Zařazeno v kategoriích
Ellison Cooper - další tituly autora:
V kleci V kleci
 (e-book)
V klietke V klietke
 (e-book)
Obeta Obeta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V KLECI


Copyright © 2018 by Ellison Cooper

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Martin Novák, 2019

Cover © Sabina Chalupová, 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-186-8 (pdf)


V KLECI

ELLISON COOPER


PRO SEANA, MÉHO NEJLEPŠÍHO PŘÍTELE,

OPRAVDOVOU LÁSKU A PARTNERA VE ZLOČINU.


ANACOSTIA

WASHINGTON, COLUMBIA

Na prázdné ulici obytné čtvrti stál hlídkový vůz policie státu

Columbia s motorem běžícím na volnoběh. Policista Wilson

Tooby se napil horké kávy a zamžoural do paprsků ranního

slunce. Nad silnici se skláněly větve rozkvetlých třešní

a vrhaly na pěstěné trávníky a udržované domy dlouhé

stíny.

Na rozdíl od některých míst v  jihovýchodní části

Washingtonu bylo tohle tiché a klidné. Dalo by se říct až

idylické.

Wilson se naklonil nad sedadlo spolujezdce, aby lépe

viděl na opuštěný městský dům. Zabedněná okna a tlející

přední veranda nebyly v jeho okrsku ničím neobvyklým,

ale byl si jistý, že si před domem všiml zlatozeleného ná

pisu NA PRODEJ.

„Není to ten samý zatracený dům, který jsme kontro

lovali minulý týden?“ zeptal se.

„Cože?“ Mike skloněný nad svým mobilním telefonem

sebou prudce trhl. Pořád si psal se svojí novou přítelkyní.

„Vzpomeň si. Jeli jsme sem kvůli telefonátu na 911. Vo

lala nějaká holka, úplně zmatená, zřejmě zdrogovaná.“

„Možná.“ Mike pokrčil rameny.


ELLISON COOPER8

Mike byl ten typ, co zvedá činky jako posedlý, ale nedo

káže uběhnout půl míle. Rozhodně to nebyl ten nejlepší

policista, se kterým kdy Wilson pracoval.

Wilson si na palubním počítači otevřel příslušnou slož

ku a přečetl si poznámku, kterou napsal před dvanácti

dny. „Jo, je to on. Když jsme sem dorazili, byl tu naprostý

klid.“

„Kvůli čemu volali tentokrát?“ Mike se naklonil, aby se

taky podíval na počítačový displej.

„Zápach.“

Oba se podívali na městský dům. To nevěstilo nic dob

rého.

Wilson poklepal na displej, aby přehrál záznam volá

ní. Zaplať pámbů za moderní technologie. Stiskl tlačítko

a z reproduktorů se ozval dívčí hlas.

„Haló?“ řekne nesměle šeptem.

„Tady 911, jak vám můžu pomoci?“ ohlásí se stroze

dispečerka.

„H... haló? Prosím, pomozte mi.“

„Jak vám můžu pomoci?“ řekne dispečerka vlídnějším

hlasem.

„Nechápu, co se děje. Je...“

„Kde jsi, zlatíčko?“

„Já nevím.“ Dala se do pláče. „Já nevím...“

Reproduktory otřásl hlasitý zvuk a po něm se spojení

přerušilo.

„Neštěkal to pes?“

„Nevím.“ Wilson si začal číst své hlášení. Volání bylo ze

staré pevné linky, která měla být neaktivní, takže nevěděli,

odkud pochází. Tahle adresa bylo to nejlepší, co se jim

podařilo zjistit, ale nebyli si jistí.

Wilson a Mike několikrát zaklepali. Obešli dům a mlu

vili se sousedem, který řekl, že dům je opuštěný a nikoho

neviděl do něj vstupovat ani z něj odcházet. Všude panoval


9V KLECI

klid a dům byl zamčený a dobře zabezpečený. Protože si ani

nebyli jistí, jestli jsou na správné adrese, případ uzavřeli.

Wilson si vzpomněl, že to bylo v den narozenin jeho dcery

a on spěchal domů na oslavu.

Teď někdo ohlásil zápach.

„No, dobře,“ zamumlal Wilson, zatímco vystupoval

z auta. Zoufale si přitom přál, aby nenašli nějakého mrt

vého feťáka. Oba policisté opatrně vystoupali po schodech

ke vstupním dveřím a Wilson na ně silně zabouchal.

„Haló. Tady policie. Otevřete.“

Když zaklepal, udeřil ho do nosu nezaměnitelný zápach

zkaženého masa unikající zpoza dveří.

„Zatraceně,“ zamumlal znovu.

„To nevypadá dobře.“

„Opravdu?“ Wilson pomalu začínal mít svého parťáka

dost. „Zavolej na centrálu, jdu dovnitř.“

Zatímco jeho parťák mluvil do vysílačky, Wilson kopl

do starých dveří těsně nad zámkem. Ty se hned po prv

ním úderu rozpadly. Navzdory okolnostem se neubránil

radostnému výkřiku. „Jo!“ Vykopávat dveře může být dost

frustrující, když jsou příliš pevné.

Vstoupil dovnitř a okamžitě se začal dávit. Ačkoli byl

chladný jarní den, vzduch v domě byl ztuchlý a teplý.

Když Mike vešel za ním, zvedl se mu žaludek. „Proboha!“

„Nezvracej tu, chlape. Běž kdyžtak ven,“ řekl Wilson.

„Tenhle dům prohledávat nebudu. Zavolej detektivy.“

„Nemůžu je zavolat, dokud nenajdeme tělo. Mohl by

to být mýval nebo nějaké jiné zvíře.“

Mike zaklel.

Wilsonovi po celém těle mravenčilo zlou předtuchou.

Instinktivně vytáhl zbraň z pouzdra. Mike udiveně zvedl

obočí, ale udělal totéž.

„Haló?“ zavolal Wilson. Usilovně se snažil polykat, aby

potlačil další záchvat dávení.


ELLISON COOPER10

Automaticky začali prohledávat dům. Wilson šel potem

nělou chodbou dál a neustále se rozhlížel kolem. Přízemí

bylo prázdné. V kuchyni byl zápach silnější, kyselejší a ští

pal do očí. Wilson s uslzenýma očima ukázal na dveře. Nej

spíš vedly do suterénu. Jejich posuvný uzávěr zářil novotou

a byl tak v ostrém kontrastu se špinavými stěnami domu.

Mike přikývl a odsunul západku. Dvířka se otevřela

a zevnitř se na policisty vyvalil zkažený vzduch. Oba dva

bezděčně o krok ustoupili a začali si mávat rukama před

nosem. Na zbraně v tu chvíli úplně zapomněli.

„Jdeme dolů a najdeme to zatracený tělo, ať odsud mů

žeme vypadnout!“ zamumlal Mike přes rukáv košile.

Stoupl na první schod, zastavil se a podíval se dolů,

jako kdyby na něco šlápl, a řekl: „Co to...“ V tu chvíli puška

připevněná hned za dveřmi vystřelila.

Wilson, který stál hned za Mikem, byl v zákrytu, takže

ho zasáhlo jen pár broků do levé paže a levé strany tváře.

Mike ale schytal přímý zásah.

Jeho parťák bolestí vykřikl a instinktivně uskočil. Sval

natý policista, kterému z obličeje a hrudi visely cáry kůže

a masa, vrazil do Wilsona a oba se skáceli na zem.


COFFEEWOOD

NÁPRAVNÉ ZAŘÍZENÍ, VIRGINIA

Zvláštní agentka FBI Sayer Altairová sledovala vraha úzkou

škvírou ve dveřích. Dugald Tarlington seděl v ošetřovně

na ošoupané oranžové pohovce s hlavou skloněnou nad

něčím v klíně. Ten muž vyplňoval místnost jako skála z tvr

dého kamene. Spodní čelist mu lemovaly mocné žvýkací

svaly. Špinavě blonďaté vlasy měl rozcuchané jako vrabčí

hnízdo. Nejděsivější ale byly jeho ruce s prsty silnými jako

vypasení úhoři.

Sayer se otřásla a ustoupila do stínu vyšetřovací míst

nosti. Znovu se podívala do jeho složky. Shodou okolností

se otevřela na stránce s fotografií jedné z Tarlingtonových

obětí. Na krku měla četné podlitiny po škrcení, jak ji znovu

a znovu přiváděl na pokraj smrti. Sayer uchopila svazek

fotografií do ruky. Na každé z nich byl podobný záběr.

Fotografie mladých žen, které Dugald Tarlington zabil

nepředstavitelným způsobem.

Pod silnými fluorescenčními světly se sériový vrah začal

lehce třást po těle. Uniformovaní dozorci se na něj podívali,

ale pak znuděně odvrátili zrak. Sayer se předklonila, aby

viděla, na co se Tarlington dívá. Jak přenesla svou váhu,

zaskřípalo jí pod nohama prkno. Tarlington se po zvuku


ELLISON COOPER12

podíval a Sayer si všimla slz, které mu stékaly po obou

tvářích.

V klíně mu ležel starý katalog od JC Penney, otevřený

na stránce s fotografií šťastné rodinky při zahradním gri

lování. Zlostí se jí sevřelo hrdlo. S vrahem vyšinutým tak

jako Dugald Tarlington neměla žádný soucit.

Sayer nasadila neutrální výraz a vešla dovnitř.

„Děkuji vám, pane Tarlingtone, že jste s tím souhlasil.

Rozumíte všemu, co vás čeká?“

Otřel si slzy z očí a znovu sklopil zrak ke katalogu. „Moje

děti už se mnou nechtějí mluvit. Nejstaršímu je dvanáct,

potřebuje svýho tátu,“ řekl se silným jižanským přízvukem.

Sayer v sobě potlačila nutkání mu odpovědět, že kdyby

mu záleželo na jeho dětech, nejspíš by nezabil čtyři nevin

né lidi. „Pane Tarlingtone, potřebuju vaše ústní prohláše

ní, že rozumíte tomu, co funkční magnetická rezonance

obnáší,“ řekla namísto toho.

Konečně na ni obrátil svoji pozornost. „Vy jste ta holka

z FBI, co studuje mozky vrahů?“

„Ano.“

„Ale,“ odmlčel se, zatímco ji studoval pohledem, „jste

černoška.“

„Děkuji, že jste si všiml,“ řekla a spolkla další připomín

ku. „Mám vám tu proceduru ještě jednou popsat?“

„Ne, madam, chápu to. Chcete vidět, jak vypadá mozek

vraha. Můžu se zeptat, co si myslíte, že najdete?“

„Podle mojí teorie by přední část vašeho mozku,

prefrontální kůra, měla být daleko méně aktivní, než je

tomu u mozku běžného člověka. Taky mám teorii, že vaše

amygdala, což je část mozku ovlivňující schopnost empatie,

je menší, než obvykle u lidí bývá.“

Vrah se nad tím na chvíli zamyslel a pak lehce přikývl.

„Dobře, takže když nic takovýho v mým mozku neuvidíte,

budete vědět, že jsem nevinnej?“


13V KLECI

„Tak to nefunguje, pane Tarlingtone.“ Myslel to tak

upřímně, že to bylo až děsivé. Ale Sayer četla jeho složku

obsahující důkazy založené na DNA, otiscích prstů, způ

sobu práce. Hotová forenzní smeč. Skuteční psychopati

jsou v manipulaci s lidskými emocemi až děsivě dobří a ona

se očividně dívala do očí skutečného mistra.

Zklamaně se zamračil a přejel silnými prsty po hřbetu

katalogu. „Dovolím vám podívat se na můj mozek, když

si budu moct nechat tohle.“

Při představě perverzního uspokojení, které by mu ob

rázky mladých dívek mohly přinášet, ji zamrazilo v žalud

ku. Zbytek života měl ale strávit za mřížemi, takže nakonec

přikývla. Ať si tu zatracenou věc vezme.

„Děkuju,“ zašeptal chraplavým hlasem. Člověk by skoro

věřil, že Dugald Tarlington dokáže cítit skutečné lidské

emoce.

O několik minut později už vrah hladce zajel do pří

stroje fMRI a Sayer na malém počítači sledovala záznam

jeho mozkových aktivit, zatímco se díval na různé obrázky.

Vytáhla si z kapsy svůj komboloi a začala si prsty pohrávat

s jeho korálky. Nad ramenem se jí skláněl technik z uni

verzity z Georgetownu, který přístroj přivezl, a rovněž

pozoroval pomalu se měnící záběry.

„Tak jak to s tím jeho mozkem vypadá?“ zeptal se na

konec technik.

Sayer se zamračila. Musela by samozřejmě provést pří

mé srovnání, ale podobných snímků viděla už tisíce, takže

dokázala poznat, že Dugald Tarlington měl pravdu. Jeho

mozek vypadal úplně normálně. Právě se chystala k úsečné

odpovědi, když jí zavibroval telefon.

„Sayer Altairová.“

„Sayer, máme nový případ a já aktivuju vaši jednotku.

Už jsem tam poslala tým zajišťující důkazy a pyrotech

niky. Chci, abyste si tam pospíšila.“ Hlas Janice Holtové,


ELLISON COOPER14

náměstkyně ředitele FBI, zněl naštvaně. Takže jako ob

vykle.

„Paní náměstkyně, jsem uprostřed skenování Tarlin

gtonova mozku. Do hodiny budu hotová.“

„To je mi jedno. Případ má přednost před výzkumem.

Taková je dohoda.“

Sayer měla sto chutí nesouhlasit, ale ovládla se. „Dobře,“

řekla téměř zdvořilým tónem. „O co jde?“

„O vraždu. Ve sklepě městského domu ve státě Columbia

bylo nalezeno nejméně jedno tělo. Na místě byla nastra

žená past. Byli zraněni dva policisté, jeden je v kritickém

stavu.“

„To ne.“ Sayer vyschlo v ústech. Moc dobře věděla, co

to bude znamenat pro rodiny těch policistů.

„Ano, byla tam brokovnice s nástražným drátem. Místo

činu je zničené. Zdravotníci a policisté tam udělali pěknou

paseku. Ale nakonec zvítězil zdravý rozum a zavolali nás.“

„Proč volali nás?“

„Označili to jako, cituji, ‚zběsilost‘. Uděluji vám velení,“

řekla Holtová.

Navzdory pocitu frustrace z toho, že byla odvolána

z výzkumu, se Sayeřino srdce rozbušilo.

„Chci, abyste vyšetřování vedla vy. Posílám vám Vika

Devereauxe z oddělení zločinů proti mladistvým, aby vám

asistoval, protože ještě neznáme věk oběti. Nepodělejte

to.“ S těmito slovy náměstkyně Holtová zavěsila.

Sayer požádala technika, aby dokončil skenování moz

ku Dugalda Tarlingtona, a vyšla ven do svěžího jarního

večera. Zhluboka se nadechla a chvilku si vychutnávala

vůni zimolezu, kterou přinášel vítr z vlnících se kopců na

jihovýchodě. Zazvonil jí telefon. Na displeji si přečetla, že

jí volá babička. Sayer vyhodnotila, že právě teď nemá dost

energie na to, aby si povídala s takovým živlem, jakým

Sophia McDuffová byla.


15V KLECI

Ignorovala zvonění a pohroužila se do směsice obav

a vzrušení, kterou jí každý případ vraždy přinášel. Rychle

se podívala na GPS, nasadila si přilbu, nastartovala mo

torku a vyjela z parkoviště.


MÍSTO ČINU, P STREET

WASHINGTON, COLUMBIA

Za policejní páskou označující místo činu postával houf

čumilů. Ve snášejícím se večerním šeru se v jejich tvářích

odrážela červená a modrá blikající světla policejních ma

jáků.

Zvláštní agent FBI Vik Devereaux stál na zápraží. Ble

dá pleť jeho obličeje připomínala bílý balónek vznášející

se nad pomačkaným černým oblekem. Kůži pod očima

měl povislou a ramena nahrbená, ale navzdory tomu, že

připomínal pohřebního zřízence, vypadal jako pohledný,

i když zanedbaný detektiv.

Sayer se protáhla pod policejní páskou, narovnala se

a zvedla ruku na pozdrav. „Vypadá to, že mi u tohohle

případu budete dělat parťáka, co, Viku?“

„Ahoj, mozkovno,“ pozdravil ji lehkým přikývnutím

Vik s ponurým výrazem ve tváři. Jeho pozdrav nebyl myš

len jako kompliment. Stejně jako Sayer i Vik pracoval pro

zvláštní skupinu pro řešení kritických případů FBI. Oba

patřili k jednotkám, které koordinovaly veškeré vyšetřová

ní případů sériových vrahů, kterými se agentura zabývala,

a řízení rizik v případech, jako jsou střelby na školách

a náhodných střelců. Přestože titul Ph.D. nebyl v řadách


ELLISON COOPER18

příslušníků FBI ničím neobvyklým, většina akademiků

se zabývala psychologií a spousta agentů nepovažovala

za nutné, aby FBI zaměstnávala odborníky na neurologii.

Rychlost, s jakou Sayer stoupala po kariérním žebříčku, jí

na popularitě nijak nepřidávala. Ale Vik měl dobrou pověst.

V agentuře byl dobře známý svou zcela vyrovnanou pova

hou i v těch nejstresovějších situacích. Sayer jen doufala,

že se dokáže vyrovnat s tím, že bude hrát druhé housle.

„Tak co tu máme?“ zeptala se Sayer, rozepnula si kože

nou bundu a posadila se na nízkou židli.

„Noční můru, to tu máme,“ odpověděl se svým lehkým

cajunským přízvukem. „Museli sem přijít pyrotechnici,

kteří to tu celé pošlapali. A do toho ještě zdravotníci, kte

ří přijeli pro zraněné policisty. Napadlo mě, že bychom

sem mohli pozvat ještě nějaký soubor národních tanců.“

Rukou si prohrábl zplihlé hnědé vlasy. „Každopádně tělo

je pořád na místě. Čekáme, až bude Joan hotová a dá nám

povolení ji odvézt.“

„Ji?“

„Ano, oběť vypadá jako žena. Možná mladá.“

„Do prdele,“ řekla Sayer a stáhla si vlasy do culíku.

„Přesně tak. Zbytek domu je prázdný, zato v suterénu

je to teda opravdu něco. Je to hodně ošklivé. Jestli znáš

nějaký triky, aby ses nepozvracela, použij je.“

„Ne.“ Sayer vystudovala medicínu a sama už viděla

spoustu krvavých scén. Jako každý, kdo pracuje s mrtvými

těly, i ona si dokázala ve své mysli vytvořit bariéru, která

oddělovala její lidství od toho, co měla spatřit. Hrozivá

dovednost, ale nezbytná pro to, aby si zachovala zdravý

rozum. Viděla, co se stalo lidem, jejichž mentální bariéra

nebyla tak pevná, jak si mysleli. Jiný způsob výkonu téhle

práce neexistuje, pokud člověk sám není psychopat.

„Takže,“ pokračoval Vik, zatímco si otevřel notebook,

„911ka přijala před dvanácti dny telefonický hovor. Mladá


19V KLECI

dívka v něm říkala, že je zmatená, ale pak se spojení pře

rušilo. Místo, odkud volala, se nepodařilo přesně určit.

Pravděpodobně někde odsud. Policisté tu provedli rutinní

obhlídku, poptali se sousedů a usoudili, že to nejspíš volala

nějaká sjetá feťačka. Dům vypadal opuštěně, tak odjeli.“

„Sakra.“ Sayer si zkontrolovala, jestli na sobě nemá

nějaké volné předměty, a pak si navlékla rukavice.

„Já vím!“ Já vyslovil tak, že to znělo spíš jako áááá. „Dnes

přijali hlášení o zápachu. Přijeli sem ti samí dva policisté

a vykopli dveře. Zápach vycházel ze suterénu. Jeden z po

licistů zavadil o nástražný drát, který vedl k brokovnici.

Ten to dostal naplno. Jeho partner to taky trochu schytal,

ale bude v pořádku. To se o jeho parťákovi říct nedá. Je

v kritickém stavu.“

Sayer s Vikem kráčeli pomalu chodbou směrem ke ku

chyni v zadní části domu, kde na zemi klečeli dva technici

a shromažďovali stopy.

Sayer se zastavila u schodiště a podívala se dolů do

suterénu. Brokovnice byla pořád připevněná na svém mís

tě. Dřevěné schodiště ozařovaly reflektory, v jejichž záři

vrhala Sayeřina postava na zakrvácenou podlahu dlouhý

stín. Ve vzduchu se vznášel pach smrti, připomínající starý

kreozot.

„Proč nás sem volali? Předpokládala bych, že si to bude

chtít vyřešit místní policie, když jim sejmuli chlapa.“

„Uvidíš. Všechno zůstalo na místě. Dokonce i ten pes,“

řekl Vik.

„Pes?“

„Jo, našli tam dole nějaký zatracený štěně.“

„Pes,“ opakovala si Sayer, zatímco scházela po schodech

do suterénu.

Schodiště vedlo do místnosti bez oken. Světlo reflektorů

se odráželo od betonové podlahy a neomítnutých cihlo

vých stěn. Na druhé straně místnosti stála před masivní


ELLISON COOPER20

železnou klecí, která visela ze stropu, hlavní soudní lé

kařka FBI Joan Warrenová. Klec vypadala jako něco, co by

člověk čekal v mučírně pod londýnským Towerem. Černé

mříže dodávaly kleci, která byla dost prostorná na to, aby

se do ní vešlo velké zvíře, starodávné gotické vzezření. Po

věšená byla na stejně masivním černém řetězu zavěšeném

na lesklém novém háku.

Joan se nahýbala do otevřené klece a skláněla se nad

něčím, co leželo na jejím dně. Ačkoli soudní lékařce nebylo

vidět do obličeje, Sayer si byla jistá, že na tváři nemá svůj

obvyklý klidný úsměv, který vždy nasazovala na místech

činu. Joan byla jediným člověkem z celého Quantica, kte

rý k práci s mrtvými těly nepotřeboval žádnou mentální

bariéru. Byla pevně přesvědčena o tom, že mrtví odcházejí

na jiné, lepší místo. Při každé pitvě z Joan vyzařovala

klidná jistota člověka, který věří, že se duše zemřelých

odebraly do nebe, nirvány nebo jak tomu kdo říká. Sayer si

přála, aby tomu sama dokázala věřit. Možná by pak hrůzy,

se kterými se setkávala, nebyly tak děsivé.

Na okamžik odtrhla svou pozornost od Joan a rozhlédla

se po místnosti. Chtěla si celou scenérii uložit do paměti

dřív, než přistoupí k oběti. Až na prsty pohrávající si s jan

tarovými korálky komboloi stála zcela nehnutě. Zbytek

místnosti byl prázdný.

U paty schodů se hrbili dva technici zajišťující stopy.

Přivítali ji nervózními úsměvy. V jednom z nich poznala

Ezru, mladého muže s modrými vlasy a bezpočtem pier

cingových špendlíků a kroužků ve tváři. V náručí držel

zmítající se štěně až po krk zabalené do pytle na oblečení,

zatímco druhý se mu po hlavě snažil přejet kartáčem.

Štěně vyděšeně kňučelo a ocasem divoce bušilo do pytle.

Ezra rozhořčeně zabručel. „Zdravím, zvláštní agentko

Altairová. Nedokážu toho psa zvládnout. Podařilo se mi

dostat ho do pytle, ale musíme ho odvézt do laboratoře,


21V KLECI

abychom to tu mohli dodělat.“ Štěně tiše zakňouralo

a přestalo sebou zmítat. Nepřestalo se ale snažit olíznout

Ezrovu ruku.

„Na psy jsi odborník, Ezro. Jeden z vás psa hned odnese

a zbytek to tu může dokončit.“

Třetí technik s fotoaparátem pomalu obcházel suterén,

jehož stěny osvětlovaly záblesky z fotoblesku.

S hlubokým povzdechnutím Sayer konečně přistoupila

ke kleci. Když zahájila postgraduální studium, zmocňovalo

se jí z každého případu sériového vraha, ke kterému se

dostala, zlověstné vzrušení. Nedokázala tomu odolat, té

brutalitě uchvacující svou hrůzostrašností. Teď necítila

nic než nevolnost. Její mentální bariéra získávala s kaž

dou novou obětí čím dál větší trhliny, takže pro ni bylo

stále těžší odizolovat své pocity a objektivně se podívat

na mrtvé ženy a děti, které po sobě zanechávala monstra,

jež pronásledovala.

„Neobvyklé.“ Ukázala na klec.

Vik se držel zpátky a nechal ji jít napřed. „Jo, možná

by se nám podařilo zjistit její původ.“

Tohle byl jejich první společný případ a Sayer byla ráda,

že se Vik nikam nehrne a moc toho nenamluví. Kvůli vý

zkumu Sayer nepřiřadili žádného stálého parťáka a ona

si nikdy nebyla jistá tím, jaký její nový kolega bude. Není

nic horšího než lidi, co nad mrtvolou nedokážou chvíli

držet jazyk za zuby.

„Teď vidíš, proč nás sem zavolali,“ řekl Vik nevýrazným

hlasem.

Sayer přikývla, aniž by se na něj podívala, a stoupla si

vedle soudní lékařky.

„Slyšela jsem, že máš tenhle případ na starosti,“ řekla

Joan přes rameno. Vždy působila tak trochu jako stepford

ská panička; dámička s pečlivě načesanými blond vlasy,

v upnutém svetru a sukni ke kolenům.


ELLISON COOPER22

„Už to tak vypadá.“

Soudní lékařka zvedla zrak od těla. „Dobře.“

Sayer se přinutila podívat se na oběť. Přestože už byla

v pokročilém stadiu rozkladu, podle oblečení a vlasů se

dalo usoudit, že jde o ženu. Jednoduché, kdysi bílé tenisky,

špinavé džíny a fialové tričko se zeleným nápisem TAHLE

PRINCEZNA SE POSTARÁ SAMA O SEBE. Vlasy měla popelavě

blonďaté a některé prameny visely mřížovím klece dolů.

V jednom rohu byla hromada novin, kde si dívka očividně

byla nucena ulevovat.

„Tak co tu máme?“

„No, bez záruky, jako obvykle...“

„Vím, že tohle není tvá závěrečná zpráva.“

„Přesně, takže s ohledem na to, že to je jen předběžný

odhad... řekla bych, že jí bylo něco mezi šestnácti a dvaceti

lety, celkově dobrého zdraví, pravděpodobně zemřela na

dehydrataci.“ Joan precizními pohyby navlékla dívce na

ruce sáčky na důkazy.

Sayer nic neříkala, protože věděla, že má Joan ještě co

říct a bude pokračovat sama.

„Všimni si těch stop po zubech na jejích pažích a no

hách.“

„Ten pes tu byl s ní?“

„Jo, ale není jisté, jestli to jsou psí zuby.“

Sayer se ušklíbla.

„Řekla bych, že je mrtvá tak šest dnů,“ pokračovala Joan.

Sayer začala v duchu počítat. „Jak dlouho myslíš, že

mohla vydržet bez vody?“

Joan pokrčila rameny. „Bez jídla by vydržela týdny. Za

bila ji žízeň. Jak dlouho trvá, než člověk zemře na dehyd

rataci, závisí na spoustě věcí. Jak tu bylo teplo. Především,

jaký byl její zdravotní stav. Je tu hodně faktorů. Můj –“

„Já vím, tvůj předběžný odhad.“

„Pravděpodobně necelý týden. Pět sedm dnů maximálně.“


23V KLECI

Sayer si rukou promnula bradu. Šest dnů plus týden.

„Policisty na tohle místo zavolali před dvanácti dny. Možná

únosce vyděsili a ten už se sem neodvážil vrátit.“

„Časově by to odpovídalo.“ Joanina úzká tvář se zamra

čila.

Po obhlídce místa činu vyšli Sayer a Vik z domu a po

stavili se na zápraží. Sayeřin telefon zazvonil. Pohledem

zkontrolovala displej.

Zase jí volala babička. Odmítala ji přestat otravovat

kvůli chystané rodinné večeři. Namísto toho, aby Sayer

hovor s omluvou přijala, vypnula zvonění.

„Měli bychom se vrátit do kanceláře,“ řekla Sayer. „Hol

tová chce hlášení a řekla bych, že už začala sestavovat

vyšetřovací tým.“

„Mám vyslechnout toho policistu?“ zeptal se Vik a uká

zal na policistu Wilsona Toobyho, který se opíral o náraz

ník svého hlídkového vozu, kolem kterého stálo půl tuctu

dalších policejních aut a sanitka. I ze zápraží bylo jasně

vidět, jak se mu třesou ruce. Ve tváři se mu zračil zármutek

muže, který se zoufale snaží nedat se do pláče.

„Ne, promluvím si s ním sama. Uvidíme se v Quanticu.“

Jednou z věcí, které dobrý vyšetřovatel rozumí, jsou lidé.

Wilson byl očividně otřesený a bylo pravděpodobnější, že

s ní bude mluvit ochotněji.

„Policista Tooby?“

Pokusil se zvednout ruku na pozdrav, ale ta se sotva

pohnula. „FBI?“

„Ano, pane. Zvláštní agentka Sayer Altairová. Potřebuju

vaše potvrzení, že jste připravený mluvit.“

„Jistě. Jistě.“ Zdálo se, že spíš ujišťuje sám sebe.

Sayer se opřela o auto vedle něj, aby se na ni nemusel

dívat, až bude mluvit.

„Takže jste před dvanácti dny dostali hlášení,“ pobídla

ho.


ELLISON COOPER24

„Jo, dostali. Zaslechl jsem, že se tam našlo mrtvé dítě.“

Upřeným pohledem se díval na dům a nic jiného neříkal.

Sayer minutku nic neříkala. Pak odpověděla. „To je prav

da. Jedna oběť, pravděpodobně žena, necelých dvacet let.“

Tobby se už nedokázal ovládnout, do očí mu vyhrkly

slzy. „Chudák dítě. Pokusila se zavolat o pomoc a já jsem

ji měl zachránit. Byla přímo tady, nejspíš nás slyšela, jak

bušíme na dveře. Možná si myslela, že už je po všem. Že

přijdeme dolů a pomůžeme jí. Místo toho jsem odešel.

Nechal jsem to ubohé děvče zemřít, protože jsem spěchal

domů za svojí dcerou.“ Ramena mu sklesla. „A můj parťák.

Ten debil byl nejhorší policajt, se kterým jsem kdy pracoval,

a on mi náhodou zachrání život.“ Smutně se zasmál. „Není

to ta nejzkurvenější věc na světě?“

Sayer mu položila dlaň na předloktí. „Chcete, abych

vám tu povídala nějaké otřepané fráze o tom, že to není

vaše chyba? Že jste to nemohl vědět? Jestli chcete, můžu

vám jich pár říct.“

Policista se znovu hořce zasmál. „Bez toho se obejdu.“

Seděli tam tedy tiše vedle sebe, dokud se nepřestal třást.

„Obávám se, že vám nemám moc co říct.“

„Když jste tu byli poprvé, nevšimli jste si něčeho po

dezřelého?“

„Ničeho. Mluvili jsme s jedním sousedem a nějakým

kupcem.“

„Kupcem?“

„Jo, poflakoval se tu nějakej chlápek. Vypadal hodně

nervózně, ale nejspíš tu jen sháněl drogy.“

Sayer se zamyslela. Obchod s drogami nebyl v téhle

oblasti ničím neobvyklým, ale nechtěla nechat nic náhodě.

„Budeme potřebovat podobu toho chlápka. Zítra za vámi

pošlu našeho portrétistu. Ještě něco?“

Wilson dvakrát sepjal dlaně, než se mu je podařilo

uklidnit. „Omlouvám se, agentko Altairová, nemám nic


25V KLECI

jiného. Jen pytel viny, který s sebou budu vláčet až do

konce svýho života.“

Sayer mu podala vizitku. „Dobře, zavolejte, kdybyste

si na něco vzpomněl.“

„Agentko Altairová,“ zavolal na ni, když odcházela.

Otočila se.

„Dáte mi vědět? Myslím, řeknete mi, kdy... jak?“ Ukázal

směrem k městskému domu.

„O podrobnostech vás budu informovat, pokud si jste

jistý, že je chcete znát.“

Zavřel oči, ale přikývl. „Jsem.“


ÚSTŘEDÍ FBI

QUANTICO, VIRGINIA

Sayer se řítila na své motorce na jih po I-95 směrem ke

Quanticu ve státě Virginia. V ústředí FBI se nacházela

akademie pro výcvik nových agentů, vedle které stála bu

dova Národního centra pro analýzu násilných trestných

činů, které koordinovalo působnost FBI na poli boje pro

ti terorismu, řízení rizik, sériových zločinů a zločinů na

mladistvých. V jednotce pro behaviorální výzkum a výuku

Sayer vedla výzkum neurologie násilí. Cestou přemýšlela

o své práci.

Doufala, že se jí v mozcích vrahů podaří najít nějaké

neurologické odchylky. Doposud zkoumala mozky dva

nácti mužů, z nichž dva byli v rozporu s její teorií. Nebo

možná tři, včetně Dugalda Tarlingtona. To znamenalo,

že tři z dvanácti nezapadli do její hypotézy. Což nejspíš

dokazovalo, že celá její teorie je nesmysl.

V tuhle chvíli jí ale na výzkumu nezáleželo. Sayer se

soustředila na dívku, kterou našli v domě. Cítila, jak jí

nitro spaluje spravedlivý hněv.

V Quanticu projela kontrolním stanovištěm a zaparko

vala na poloprázdném parkovišti. Pak se vydala za Hol

tovou, která měla kancelář v posledním patře jednotky


ELLISON COOPER28

pro behaviorální analýzu. Její asistentka už byla pryč, tak

strčila hlavu do dveří náměstkyně ředitele.

„Konečně.“ Janice Holtová nebyla zvyklá obtěžovat se

zdvořilostmi. Díky jejímu chování, na krátko střiženým

šedým vlasům, protáhlému obličeji a strohým šatům jako

vystřiženým z osmdesátých let, jí lidé často říkali stará

válečná sekera. Což byla přezdívka, která se jí zamlouvala.

„Takže?“

„Jedno mrtvé tělo, dívka, necelých dvacet let, pravdě

podobná příčina smrti dehydratace. Zemřela v kleci, ve

které s ní bylo zvíře.“

„Zvíře?“

„Štěně.“

„Myslíš si, že jde o sériového vraha?“

„Ano. Určitě byly na místě rituální prvky.“ Sayer se

odmlčela. „Myslím si, že je možné, že našeho člověka vy

strašili policisté, kteří na místo dorazili prověřit volání

na linku 911.“

„Volání?“

„Jo, ta dívka se nějak musela dostat k telefonu. Zavola

la o pomoc, ale hovor byl přerušen. Policisté nenašli nic

podezřelého, tak odjeli.“

„Do prdele.“

„Jo. Myslíme si, že už se pak nevrátil. Zabití možná

nebyl jeho prvotní úmysl.“

„No, to není zrovna příjemné,“ řekla Holtová. „Teď už

toho moc neuděláme. Na zítřek na šestou ráno svolám

vyšetřovací tým. Zajdi do laboratoře za Joan. Chci, aby

pro nás ráno něco měli. Pak se jdi domů vyspat. Dlouho

mít podobnou příležitost nebudeš.“ Holtová se usmála.

Kvůli vráskám na spodní čelisti její úsměv připomínal spíš

škleb nějakého dravce.

Sayer prošla rozlehlým komplexem, na klávesnici vedle

bezpečnostních dveří do laboratoře zadala svůj osobní


29V KLECI

kód a vešla dovnitř. Byla to ta nejvyspělejší laboratoř na

světě.

V první části se nacházel blok soudního lékařství. Úzká

žlutá chodba, která odbočovala doleva, byla lemována pi

tevnami. Sayer nakoukla do první místnosti, ve které našla

Joan a dva asistenty, kmitající kolem zavřeného pytle na

mrtvoly uprostřed sterilní místnosti.

„Něco nového?“ zeptala se Sayer ode dveří.

Joan mávla zamítavě rukou v rukavici. „Ne, právě jsme

sem dorazili.“

„Holtová vám vzkazuje, že máte pracovat celou noc.

Ráno v šest máme schůzku vyšetřovacího týmu.“

Joan si odfrkla. „Jako kdyby mi musela říkat, že na tom

máme intenzivně pracovat.“

Sayer se zasmála a pokračovala dál do oddělení analýzy

místa činu. Propletla se bludištěm laboratoří, dokud nena

šla Ezru, který právě vyrovnával sadu plastových sáčků na

velký stůl z nerezové oceli. S piercingem v obočí a kobal

tově modrými vlasy vypadal spíš jako floutek, který sle

duje trendy a tráví většinu času v obchodě Adams Morgan

v centru města, než jako technik zajišťující důkazy pro FBI.

Sayer si nicméně nedělala žádné iluze ani o tom, že by v ní,

třicetileté ženě s tmavou pletí, někdo hledal agentku FBI.

„Ahoj, Ezro, něco nového?“

„Agentka Altairová,“ přivítal ji technik se širokým úsmě

vem. „Právě jsem začal zpracovávat materiál, který jsme

získali z toho psa. Zbytek týmu je ve vedlejší místnosti,

kdybyste se chtěla na něco zeptat, zatím ale nemáme nic.“

„Dobře. Jen jim dej vědět, že Holtová chce, abyste na

tom dělali celou noc. Na šestou ráno je svolána schůzka

vyšetřovacího týmu, tak do té doby sepište všechno, co

zjistíte.“

„Jasně.“

Sayer se otočila k odchodu.


ELLISON COOPER30

„Počkejte,“ řekl Ezra. „Co máme dělat s tím psem?“ Uká

zal si k nohám, kde na ručníku leželo štěně a opíralo se

mu o kotníky. „Je trochu dehydrovaný, ale jinak vypadá

v pořádku. Musíme si ho nechat do soudu, pro každý pří

pad. Vím o jednom útulku, ale nemám ho tam kdy odvézt

a přes noc tu být nemůže. Dokud jsem z něj odebíral vzorky,

tak to bylo v pořádku, ale když už teď mám všechno, co

potřebuju, představuje potenciální zdroj kontaminace.

Musíte ho odsud odvést.“

„Já?“

„Pokud o to nechcete požádat Holtovou?“ Spiklenecky

na ni mrkl.

Sayer se na něj ušklíbla. „Dobře, chytráku. Vezmu ho

domů a zítra ho odvezu do toho útulku.“

Přistoupila ke štěněti. „Je hodnej?“

„Naprosto.“

„Mám mu něco říkat nebo...“

Erza přerušil činnost, do které byl zabrán, a podíval se

na ni. „Vy jste psa nikdy neměla, co?“

„Vlastně ne.“

„Rozhodně potřebuje hodně vody, nejspíš taky pořádně

nažrat. Dal jsem mu kus svýho sendviče, ale je podvyživený.

A asi by snesl koupel.“

„Dobře. Jo, díval ses mu na zuby? Joan na oběti našla

stopy po kousnutí. Asi je bude potřeba porovnat.“

„Jo, podíval, ale pochybuju, že by ji pokousal on. V tla

mě jsem mu našel chlup. Ještě jsem neudělal analýzu, ale

vypadá to, že je z krysy. Vsadím svoje boty, že tu dívku

před krysami chránil. Proto asi přežil. Díky chutným ži

vinám z krys.“

Sayer obrátila oči v sloup. Pak nemotorně vzala štěně

do náruče. To sebou zavrtělo a opřelo se jí o tělo. S vytáh

lýma nohama a neobyčejně velkými tlapkami vypadalo

jako chrápající muppet.


31V KLECI

Na parkovišti spícího psa opatrně položila na sedadlo

v sajdkáře. Modlila se, aby tam zůstal v klidu ležet.

„Poslouchej, pse, tohle je luxusní značkový Silver Hawk,

tak se mi to tu snaž moc nepocintat.“

Štěně se probudilo a ospale zakňouralo. Posadilo se

na sedadle s pohledem upřeným před sebe, jako kdyby

v sajdkáře jezdilo celý život. Na tmavě modrou kůži se

pomalu svezl tenký pramínek slin. Sayer s povzdechem

nastartovala motorku a vyrazila na dálnici. Zplihlé uši

a vyplazený jazyk povlávaly štěněti ve vzduchu. Sayer by

přísahala, že se směje.


ALEXANDRIA, VIRGINIA

Sayer se na své motorce proplétala mezi horami zalitými měsíčním svitem směrem k Alexandrii. Dávala přednost

jednoproudým hlavním silnicím vedoucím venkovem Vir

ginie. Silnici lemovaly kouřově modré siluety mohutných

stromů porostlých popínavými šlahouny kudzu a zimolezu.

Okolní zvuky zanikaly v rachocení motoru staré motor

ky a v šustění vzduchu proudícího kolem helmy, což ji

uklidňovalo.

Tuhle fázi vyšetřování nesnášela – nenáviděla tu nalé

havou potřebu něco dělat, která byla o to nutkavější, že nebylo nic, co by dělat mohla. Skutečná vyšetřování se málokdy podobala televizním seriálům, kde hlavní hrdinové něco zadají do počítače a během několika vteřin získají

použitelné výsledky forenzní analýzy. Nebo mají štěstí

a narazí na souseda s dokonalou pamětí, který si vzpomíná na neznámou osobu, jež zaklepala na dveře oběti. Nebo mají k dispozici ostré záběry pachatele z bezpečnostní

kamery. Ve většině případů trvalo den až dva, než se vyšet

řování rozběhlo. Do té doby neměla v ruce žádné výsledky,

které by mohla analyzovat, žádné svědky, které by mohla

vyslechnout uprostřed noci. Nemohla dělat nic než sedět


ELLISON COOPER34

s rukama v klíně a čekat, až se věci dají do pohybu. A to ji

dohánělo k šílenství.

Když konečně sjela z hlavní silnice, pálily ji už oči úna

vou. Její byt zabíral celé koncové patro historického řado

vého domu na jedné z posledních dlážděných silnic, které

ještě v Alexandrii zbyly. Pes se zastavil na malé zahrádce,

aby se vyčural, a pak ji radostně následoval po schodech

k jejímu soukromému vstupu v prvním patře.

Když byli uvnitř, hodila Sayer do mikrovlnky v jinak

prázdné kuchyni celé balení párků. Zatímco se pes pus

til do prohlídky bytu a čmuchal kolem zpola vybalených

krabic a ošoupaného futonu, dala si sprchu. Nakonec pes

strčil čenich do sprchového koutu, naklonil hlavu, aby

vyhodnotil situaci, a nadšeně skočil dovnitř.

„Zatraceně, pse! Vypadni.“ Ale štěně jí začalo poskako

vat kolem nohou, div že ji nesrazilo. Sayer pokusy o jeho

vyhnání vzdala a namísto toho se rozhodla, že ho opravdu

pořádně vykoupe. Namydlila ho proto šamponem a ne

chala ho působit. Když se koláče zaschlé krve rozpustily

a spláchly, odhalily stříbřitou srst.

Osušili se, Sayer snědla jeden párek a zbytek hodila

psovi. Když všechno sežral, zavřela ho na noc s miskou

vody do koupelny.

Jen si vlezla do postele a zhasla světlo, začal hned

kňučet a škrábat.

Škráb, škráb. Kník, kník.

Sayer se podívala na fotku v rámečku vedle své postele.

Ve tmě na ni neviděla, ale věděla, že je na ní s Jakem na

výletu do Yosemitského národního parku. Měla pocit, jako

by od té doby uběhla celá věčnost. Na chvíli zavpomínala,

jaké to bylo, být s jiným člověkem v takovém úzkém spojení.

Fotografie byla pořízená před nocí, kdy jí zavolali zprá

vu, které se všichni členové rodiny každého policisty obá

vají nejvíc. Jake byl zabit ve službě.


35V KLECI

Odsunula ty agonizující pocity daleko za stěnu, kterou

si v srdci vytvořila po smrti svých rodičů. Za stěnu, která

ji chránila před podobně nebezpečnými pocity, jako je

láska a důvěra.

Sayer zavřela oči a doufala, že spánek přijde co nejdřív.

Kník. Škráb.

Vydržela toho patetického psa poslouchat dobrých deset

minut, než ze sebe frustrovaně odhodila přikrývku. Sedla

si a sklonila hlavu do dlaní. „Dobře, Sayer, tvůj výzkum je

k ničemu. Byla zabita mladá dívka. Policista málem taky.

Neviděla jsi dnes brečet jednoho, ale dva muže. A teď ne

můžeš usnout kvůli tomu otravnýmu psovi. Máš opravdu

skvělej život.“

Rozzlobeně došla ke dveřím do koupelny a otevřela je.

„Fajn, vyhrál jsi, ty malej prevíte.“

Štěně s radostným zakňučením vyskočilo na malou

matraci, několikrát se zatočilo dokolečka a  pak si se

spokojeným zabručením lehlo.

Sayer se stočila kolem jeho teplého těla a upadla do

hlubokého spánku.


LABORATOŘ ANALÝZY DŮKAZŮ

ÚSTŘEDÍ FBI, QUANTICO, VIRGINIA

Ezra, který ještě pořád dřepěl v laboratoři analýzy důkazů,

upíjel ze šálku odpornou kávu a na počítači si procházel

fotografie pořízené na místě činu. Fotograf obstaral víc než

stovku fotografií klece, prázdného suterénu, mrtvé dívky.

Podíval se na hodiny. Blížila se čtvrtá hodina ranní a on

musel všechno sepsat tak, aby to bylo do šesti hotové. Jak

tak zíral do monitoru, poklepával si piercingem v jazyku

o zuby, aby neusnul.

V automatickém režimu jeho mozku chvíli trvalo, než

si všiml něčeho zvláštního. Zatřepal hlavou, vrátil se na

předchozí snímek a zamžoural, aby pochopil, co vidí. Klec

zabírala polovinu fotografie, ale ve zdi za ní něco zářilo,

něco mezi dvěma cihlami. Ezra snímek zvětšil. Nebylo

pochyb, něco odráželo blesk fotoaparátu.

„Hej, Cindy, pojď se na něco podívat,“ zvolal Ezra tak

hlasitě, aby ho slyšeli technici ve vedlejší místnosti.

Zpoza rohu se vynořila Cindina hlava. „Co je?“

„Pojď se podívat na tuhle fotku. Řekl bych, že se blesk

odráží od něčeho ve zdi.“

Sehnula se k němu nad stolem, aby se podívala blíž,

a Ezra si vzpomněl na minulou noc. Právě spolu začali


ELLISON COOPER38

spát a on přemýšlel o tom, jestli jde o víc než o sex. Byla

cítit po kávě a chemikáliích. Neubránil se úsměvu.

Natáhl ruku a urovnal jí pramen jemných blonďatých

vlasů za ucho. Odstrčila ho. „V práci ne!“ Soustředila se

na fotografii. „Myslím, že máš pravdu. Podíváme se tam.“

„Teď?“

„Jo, stejně se tam budeme muset dneska vrátit. Tak tam

zajedeme teď, ať to můžeme sepsat, než začne schůze vy

šetřovacího týmu. Mohlo by to být důležité.“

Nechali Sayer vzkaz v hlasové schránce a vydali se zpát

ky na místo činu.

Když dorazili na místo, panoval v ulici naprostý klid.

Nad horizontem se začínaly objevovat první náznaky sví

tání.

Před domem seděl ve svém hlídkovém voze jeden po

licista. Když si to oba technici namířili k domu, poznal je

a pozdravil kývnutím hlavy.

Ezra odstrčil na stranu dveře opřené o vstup. Po podlaze

přeběhla krysa. Pach smrti se stále vznášel ve vzduchu.

S baterkou sestoupili po skřípějících schodech do sute

rénu a rozsvítili reflektory, které byly stále na místě. Ezra

vytáhl vytištěnou fotografii, aby zjistili, z jakého místa byla

pořízena. Obcházeli kolem místnosti, dokud nenašli správ

nou pozici. Cindy doběhla ke stěně a našla v ní malou díru.

„Vážně tu něco je,“ řekla šeptem, přestože byli sami.

„Co myslíš, že to je? Čočka kamery nebo něco takového?

Ale kam by vedla?“ Ezra se rozhlédl kolem. „Díval jsem

se na plány, ale žádný sousedící suterén tu není, tak kde

by ta kamera mohla být? Možná je bezdrátová, ale pak by

někde poblíž musel být nějaký přijímač.“

„Co když je to falešná zeď? Nebo tam vede vstup z jiné

části domu?“ Cindin hlas překypoval vzrušením. Tohle byl

splněný sen každého technika. Velký objev, který všem

ostatním unikl.


39V KLECI

Začali znovu obcházet místnost, každý jiným směrem.

Cindy došla k překližce, která zakrývala zadní stranu

schodiště, a dřepla si k ní.

„Hele, koukni na tohle.“ Přejela prsty po škvíře mezi

dvěma deskami.

Ezra se na ni podíval právě ve chvíli, kdy na ně zatlačila.

„Nedělej to!“ vykřikl.

Panel se zhoupl dovnitř.

Ezra zadržel dech.

Nic.

Zhluboka si vydechl. „Proboha, Cindy, copak nevíš, že

ten chlap nahoře na schodech nastražil brokovnici? Buď

opatrná.“

„Jo, promiň,“ řekla Cindy, ale očividně to tak nemys

lela. Její oči doslova zářily silným vzrušením. „Pojď se na

to podívat.“

Ezra si dřepl vedle ní a podíval se do nízkého prostoru

pod schody. Uvnitř se v betonové podlaze nacházel kovový

poklop.

Chvíli na něj zírali a přemýšleli, co dělat.

„Musíme zavolat Holtovou a Sayer,“ řekl Ezra.

Už vytahoval telefon z kapsy, když se zpod poklopu

ozvaly tři rychlé, tři krátké a zase tři rychlé kovově znějící

údery. Znovu a znovu.

„Co to je?“ naklonila Cindy hlavu.

„Někdo tam dole mlátí do kovový trubky nebo tak něco.

Je to moc pravidelný, než aby to bylo praskání starýho

potrubí.“

Poslouchali, uši nastražené, a pak to Ezrovi konečně

došlo. „To je SOS v morseovce!“

„Cože?“

„Jo, SOS, někdo tam dole volá o pomoc!“

Cindy vlezla pod schody a silně dupla na poklop. Rána

zaduněla jako úder do obrovského bubnu.


ELLISON COOPER40

Zpod poklopu se ozval slabý dívčí hlas. „Je tam někdo?

Pomozte mi, prosím!“

Cindy se podívala na Ezru, oči vytřeštěné. „Jdu dolů, ty zavolej.“

Než ji mohl zastavit, Cindy s trhnutím poklop otevřela.

Celý svět explodoval.

SAYEŘIN BYT

ALEXANDRIA, VIRGINIA

Buch buch buch!

Sayer se prudce posadila na posteli. Pes s vrčením vy

střelil ke dveřím.

Buch buch!

„Sayer?“ zavolal Vik z druhé strany dveří.

Nakvašeně došla ke dveřím a prudce je otevřela. Štěně

s naježenou srstí stálo vedle ní.

„No,“ vyloudil na tváři úsměv, „setkání vyšetřovacího

týmu začíná za čtyřicet minut a ty nezvedáš telefon. Na

padlo mě, že se tady cestou zastavím, abych se ujistil, že

jsi vzhůru. Můžu tě svézt.“

Dokonale probuzená, s adrenalinem pulzujícím v ži

lách, několikrát zamrkala. „Uklidni se, chlapče,“ položila

ruku štěněti na hlavu. „Kolik je hodin?“

„Pět dvacet.“

„Cože?“ Od té doby, co zabili Jakea, Sayer nikdy nespala

déle než do čtyř do rána. Neměla ani budík. Na telefonu

měla sedm zmeškaných hovorů a dvě zprávy, jednu od

Ezry a druhou od Nany. I když měla vypnuté zvonění, byly

zapnuté vibrace. Nevzpomínala si, kdy se jí naposledy stalo,

že by zaspala volání.

ELLISON COOPER42

„Asi jsem zaspala.“ Ustoupila a pokynula mu, aby šel

dál. „Ráda se svezu. Je zbytečný, abychom řídili oba. Ne

chceš kafe?“

„Jasně.“ Opatrně vstoupil dovnitř.

„Super, tak ho můžeš udělat, než se oblíknu.“

Sayer za sebou zavřela dveře ložnice a Vik za ní zůstal

nevěřícně zírat. S mrmláním odešel do kuchyně a začal

chystat kávu.

„Kdy ses nastěhovala?“ zeptal se při pohledu na zpola rozbalené krabice a prázdný obývací pokoj.

„Bydlím tu už skoro tři roky,“ zakřičela Sayer z ložnice.

„Tři roky?“

Sayer vyšla ven oblečená v přiléhavých džínách, bílé

bavlněné blůze a vínově červené kožené bundě, na nohou

těžké černé boty.

„Víš, že takhle dospělí nebydlí, Sayer?“ Rozmáchl se rukou po bytě kolem. „Já jsem zapřisáhlý starý mládenec, ale pořád mám víc nábytku než ty.“

„Jak myslíš, vem si kafe a jedeme.“

„Neměla bys toho psa aspoň pustit ven, aby se vyvenčil?“

„Jo, sakra, co s ním budu dělat? V útulku ještě určitě nebude otevřeno.“ S trhnutím otevřela dveře a pes vyběhl

ven, aby si ulevil.

„Dobré ráno!“ ozval se hlas zezdola. Sayer vyšla na bal

kon a zamávala na souseda, který bydlel pod ní. Antonio

de la Vega, zavalitý muž středního věku, seděl u stolu na

jejich společné terase, brýle s drátěnými obroučkami na

nose, černou kávu a knihu v jedné ruce, štěně ve druhé.

„Od kdy máte psa?“ Tino rozpustile podrbal psa za

ušima.

„Není můj, je z případu, na kterém pracuju. Později ho

odvezu do útulku.“

Soused zalapal po dechu. „Ne, to ne, nemůžete odvézt

tohle úžasné malé stvoření do útulku!“


43V KLECI

„Musíme ho mít někde při ruce, pro případ, že bychom

ho potřebovali. Chcete ho?“

„Ne, je mi líto, nejsem... chci říct, teď by to prostě ne

šlo...“

„To jsme na tom stejně.“ Sayer zapískala, ale pes ji na

prosto ignoroval.

„Proč ho tu nenecháte se mnou? Můžu na něj pro dnešek

dohlédnout,“ řekl Tino.

Sayer se usmála úlevou. „To by bylo skvělé. Byla bych

vám vděčná. Později bych pro něj někoho poslala.“

Soused si nelibě odfrkl. „Jasně, běžte si zachraňovat

svět, doktorko FBI.“

Sayer a Vik nastoupili do jeho starého Nissanu a vyra

zili do Quantica. Jeli v tichosti, dokud jim oběma naráz

nezazvonily telefony.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.