E-kniha: V dobrym i zlym - Jakub Bouda

Jakub Bouda

V dobrym i zlym

www.tiskarnakb.cz

2013

© Jakub Bouda, 2013

© Tisk árna k &B, s.r.o., 2013

Typography © J. Tchenda Čerych, 2013

is Bn 978-80-260-3741-5

4

Předmluva

Veškeré postavy v této knize jsou skutečné. některým

jsem z úcty změnil jména. a na některé prostě seru.

Pokud vám postava v knize někoho připomíná, je tocel

kem možné. ale co s tím uděláte, když na konec předmluvy

napíšu, že je to fikce?

1

1 navzdory skutečným postavám, je celý příběh pouze fikce. Jistě tušíte,

jak je to doopravdy, ale víte, jak je to s právníky... ale i na ty jednou

dojde.

5

Před krematoriem stál početný dav. Převažovala černá barva, jak už to na pohřbech bývá. a proti všempředpokladům nepršelo. nepršelo, ale hřmělo. na modrém nebi, na rozdíl od tváří pozůstalých, nebyl jediný mráček. Burácení se přibližovalo. a pak vyjelo ze zatáčky. Dlouhý hadnablýskaných motorek, na kterých seděli rozzlobení muži. rozpažené ruce, nohy téměř u předních kol. Čopráci. na hlaváchnehomologované přilby. ale tolik odvahy nemá ani policie, aby si to dovolila ověřit. a nakonec jeden z jezdců byl policajt. a další celník. a další a další.

Motorky zastavily přímo před bránou krematoria. Muži odkládali helmy na sedadla. Tmavé brýle však zůstaly na očích. Jen tak pro formu. Jistojistě neskrývaly slzy. Tihle chlapi určitě nepláčou.

Dav před branou je po očku sledoval. nikterak vyzývavě. Jen tak aby se neřeklo. Bylo těžké posoudit, zda se bavíšeptem proto, že jsou na pohřbu, nebo že jim to nedovoluje strach. každopádně všichni počkali, až průvod zarostlých týpků zmizí za branou.

když umře motorkář, mají to jeho přátelé o dost jednodušší. Tak za prvé se nemusí převlékat. Jednak je to stylové, za druhé, většina motorkářů sedlá své stroje v černé kůži. Dalo by se říct, že jsou vždy připraveni se s někým rozloučit. i když taková věta se dá vyložit několika způsoby. a ne

všechny jsou zrovna zákonné.

***

Pozůstalí před branou nervózně dokuřovali poslednícigarety. Ještě než je stačili típnout o roh popelnice s mrtvými

květy, jelikož se nesluší před místem posledního odpočinku

6

pohazovat vajgly, dorazil konvoj černých vozů. nepatřili

k pohřebnímu ústavu, to bylo na první pohled jasné. na

takové vozy si s pohřební službou nevyděláte, ani kdybyste

získali exkluzivní smlouvu na likvidaci morové rány. a ani

muži, kteří z vozů vystoupili, nevypadali jako zřízenci,přestože byli oblečení do slušivých obleků. na první pohled

vypadali spíše jako typ chlapů, kteří pohřebním ústavům dají

čas od času nějaký kšeft. a pokud jste byli objektem jejich

zájmu, podruhé jste je většinou už nikdy neviděli. a abych

nezapomněl. Mluvili rusky. ale to jste si jistě domysleli sami.

spořádaně se seřadili a zkušenému oku neušlo, že vyrazili vojenským krokem do útrob krematoria. Za pár minut se

začnou dít věci. Jenže to bych trochu předbíhal. a vy byste

určitě chtěli vědět, jak to bylo od začátku.

Máte to mít. ale musím vás varovat. Tohle není láfstory se

šťastným koncem. Tak abyste se pak nedivili.

***

Viktor stál před šmouhatým zrcadlem a holil si třídenní

strniště. Z koutku úst mu trčela sirka, kterou přesouval zuby

podle potřeby. Do toho si ještě pískal. Takhle nějak vypadá

člověk, který si koleduje.

Z kuchyně se ozvalo třesknutí a výkřik.

„Děje se něco, zlato?“ volal do kuchyně Viktor.

Odpovědi se mu dostalo vzápětí.

„ale ne, jenom jsem rozbila mísu.“

„Tak to bude mít Ema radost,“ prohodil Viktorpřiškrceným hlasem, protože se právě snažil zbavit ohryzek posledních vousů.

„Cože?“

„Bože. Teď to bude chtít vysvětlit. ale má na to jeden

pořád sílu? nemá,“ cedil Viktor mezi zuby. Pak se na okamžik přestal holit a zavolal směrem ke kuchyni.

„Říkám, že už stejně měla dost. koupíme jinou.“ Potichu ještě se šklebem dodal: „Jenže tahle byla po mamince.“

„Jenže tahle byla po mamince,“ odpověděla kuchyň.

Viktor si unaveně setřel zbytky pěny z krku a vyšel zkouelny. To, co viděl, mu na náladě nepřidalo. na zemi ležela rozbitá mísa. Tu vem samo sebou čert, ale ten bramborový salát na parketách nevypadal ani trochu nadějně. nad neštěstím stála rozkročená, v papučích a natáčkách jeho žena Milada. Byla zralá k pláči. a taky na facku.

„Zkusím to nějak slepit,“ řekla Milada plačtivě.

„Mě spíš zajímá, co budeme žrát.“

„Je tam ten řízek, ne?“

„Takže si ho mám dát mezi dva chleby jako turista, jo? Hele víš co, mámo? když už jsme u toho řízku. Co kdybych z tebe strhnul tu rajcovní teplákovku a trošku ti prozkoumal krajinu podbřišní?“

„Jsi normální, Viktore? každou chvíli tady může být máma.“

„O důvod víc na to skočit hned.“

„Ty jsi děsnej cynik.“

Viktor pokrčil rameny. „Jak chceš.“

Otevřel dvířka kuchyňské linky, vyplivl sirku a do úst si pro změnu strčil řízek. Pak na sebe hodil bundu a vklouznul do vysokých bot.

„Pozdravuj ode mě maminku. a kdyby se ptala, co se stalo, klidně jí řekni, že demonstruješ, že se u nás dá jíst ze země. Bude na tebe pyšná.“

„kam jdeš?“

„Okusit něco, co doma nedostanu.“

„seš hnusnej děvkař.“

„no to je kraválu kvůli bramborovýmu salátu,“ řeklViktor a zabouchnul za sebou dveře.

***

„Už aby bylo jaro. Jak já tuhle část roku nenávidím,“ nadával Viktor. „Bílý vánoce. Co to jako má bejt? Podivnej čas, kdy banda pohanů a bezvěrců utrácí peníze, který nemá, za žrádlo a dárky, který nepotřebuje, aby oslavili křesťanskej svátek narození krista, kterej se ale narodil na jaře. a ve finále byl Džízus, na rozdíl od Vánoc, tak trochu barevnej. Tomu já říkám excelentní bordel.“

Vztekle nakopnul hrudku hnědé kaše, jež patrně spadla ze zástěrky projíždějícího auta. rozpadla se téměř ihned po kontaktu s botou a kromě zaparkovaných aut potřísnila i Viktorovu nohavici.

„Vem to čert,“ zamumlal Viktor a vzal za kliku dělícívenkovní svět od baru U kojota.

„nazdar, Viktore.“

„My o vlku...“

na Viktora se díval zpoza pípy hubený vysoký chlapík, se zarostlou tváří, tmavými vlasy a poťouchlým výrazem v očích. Chyběl mu už jen myslivecký klobouk.

„Těpic, Čerte. Mám pro tebe venku práci.“

„sníh neodklízím, počkám, až roztaje. Desítku?“

„Jo, že se furt ptáš! kurnik, víš, že Plzeň nepiju.“

„a to já jen tak, aby řeč nestála.“

„no jo, stačí, že ti tu stojej brigádnice.“

„Dyť tu nikdo není, co bych je honil.“

„To s nima máš nějakou dohodu? Jako že když je nebudeš honit, budou vony honit tebe?“

„Pán je zase vtipnej, co?“

„To nevim. ale co vim jistě, je, že bych si dal popelník.“

„Budeš zas kouřit, jo?“

„no jo. Já žádný dohody bohužel nemám.“

Čert, nesoucí jednu orosenou desítku, po paměti sáhl za

barpult a jeho ruka se naučeným chmatem zmocnilakeramického tácku. Ten spolu s pivem položil před Viktora na stůl.

„Dneska budeš sám, nebo přijdou i kumpáni?“

„někdo snad přijde, v tomhle počasí nám kromě piva nic

nezbývá,“ odpověděl Viktor. „Chtěli jsme probrat nějaký

věci. Zima je dlouhá a jeden se brzo začne nudit.“

„Jo ty tvoje motorky. si taky vzpomeneš s motorkářskym klubem tady. To už jste to zrovna mohli založit v norsku.“

„a jezdit na sněžnejch frézách, co?“

„klidně, zvuk to má stejnej.“

„Hele víš co, Čerte? Běž si tam zase leštit kopyto, nebo co to děláš, když nemáš nic lepšího na práci, a dej mně pokoj.“

„Vždyť už du.“

„samo nebe. Vlastně peklo.“

***

Hanz držel dvěma prsty roztaženou žaluzii a pozoroval dění na parkovišti. auta odjížděla a přijížděla. V popředí Hanzova zájmu byl ovšem zaparkovaný mercedes. Jeden z posledních modelů, který patřil jeho klientovi. Ten seděl u Hanzova stolu, pohroužen do křesla a myšlenek. Hanz se zamyšleně poškrábal na bradě. Pak se obrátil na klienta.

„Podívejte se, pane Vozko,“ prohodil jen tak ledabyle. „Vy mi tu tvrdíte, že obchody nejdou. To je samozřejměpolitováníhodná věc. nicméně, na to se věřitelé neptají. Jediná věc, která je zajímá, a opravte mne, pokud se mýlím, je, zda jste schopen včas platit splátky. a já se vás ptám – jste schopen včas platit splátky? Protože doteď jste v mírném skluzu, řekněme v ceně vašeho vozu. a obávám se, že banka na tomto argumentu postaví zamítnutí vaší žádosti. To je skutečnost, se kterou bohužel nemohu nic dělat. Ovšem jste-li schopen poskytnout jisté záruky, a věříte-li si, že jste schopen dostát všem svým závazkům, mohl bych vámzprostředkovat půjčku z jistých neoficiálních fondů.“

Pan Vozka se propadal stále hlouběji do koženého křesla. Zdál se být každou chvilku o něco menší.

„a to byste mohl?“

„Jistě,“ odvětil Hanz. „Ovšem jak jsem již přednesl, nese to jistá rizika. Vlastníci těchto neoficiálních fondů nemají rádi nedochvilnost. a požadují jisté záruky a to nejenom od vás,

ale i ode mne. a uznejte, že v tuto chvíli nejsem ani v nejmenším zainteresován natolik, abych si koledoval o nějaký

pr ů š v i h .“

„kolik je úrok?“

„Úrok je vysoký. Řekněme kolem padesáti procent. a to je opravdu to nejmenší zlo. ale vraťme se k mé osobě.“

„kolik by stálo vyřízení této neoficiální žádosti?“

„Bylo by rovných sto tisíc hodně?“

„Tak je to dost, že ano, ale co mi jiného zbývá?“

„Změnit životní styl?“

„Vy jste se zbláznil. Člověk mého postavení...“

„Jistě, chápu. Vysoká politika jde ruku v ruce s jistými v ýd aji .“

Hanz předložil před pana Vozku směnku. „Tady to račte prosím vyplnit vlastní rukou a signovat. Částku si doplňte podle svého uvážení.“

„Dva miliony, je to možné?“

„Jistě. Pokud počítáte s provizí pro mne a se skutečností, že do konce příštího roku vrátíte tři.“

Vozka se chopil pera a roztřesenou rukou se podepsal.

„Děkuji,“ řekl Hanz a založil směnku do šuplíku vmohutném rustikálním stolu. „Jen předpokládám,“ prohodil Hanz, „peníze budete chtít v hotovosti, že?“

„ano prosím.“

Hanz přistoupil k trezoru a vyndal čtyři paklíkypětitisícovek. „Takhle to ani nevypadá jako dva miliony, že?“

Vozka se pokusil o úsměv a odpočítal dvacet bankovek, které položil na stůl před Hanze.

„Děkuji. a jen tak mimochodem, máte u sebe fotku dětí?“

„Mých dětí?“ ptal se zmatený Vozka.

„ano, vašich. nepředpokládám, že byste nosil po kapsách fotky cizích dětí.“

„To n e m á m .“

„Tak si nějakou pořiďte a noste ji u sebe.“

„Proč jako?“

„aby vám vždy připomněla, že máte doma hezké děti. Šťastné děti. nechte to prosím tak, ano?“

Vozka si osušil pot na čele a zíral na Hanze. Hanz mu zlehka položil ruku na rameno.

„nechci vás vyhazovat, pane Vozko, ale jistě máte na pořadu dne nějaké, doufejme výhodné, investice. Tak se nenechte zdržovat.“

„nashledanou.“

„nashledanou,“ odpověděl couvající Vozka.

„ a d ě k uji .“

„není zač,“ usmál se Hanz a zavřel za Vozkou dveře.

Pak na sebe hodil kabát, pečlivě si upravil vyčnívající manžety a vyrazil na partičku karet do baru U kojota.Dnešek se povedl. Je třeba to oslavit nějakým dobrým čajem.

když scházel ze schodů, vedoucích k jeho kanceláři,

pozdravil kolegy lehkým nadzdvihnutím klobouku. Zůstal

12

po něm jen lehký opar drahé kolínské, pocit elegance a točící

se dveře.

***

U dveří se rozdrnčel zvonek. Tedy rozdrnčel – to je dost

silný výraz pro zařízení, které z posledních elektrických sil

zachrastilo rezavou kovadlinkou. Martin – řečený Chemik

– vztekle stáhl chirurgické rukavice a mrsknul s nimi do

plastového pytle. „kolikrát mam těm zasranejm smažkám

vysvětlovat, že v pondělí neprodávám,“ nadával cestou ke

dveřím. Zvonek ani na druhý pokus nevydal zvuk, který by

mu zajistil medailové umístění.

„Vždyť už du!“ zařval Martin a na dveřích zachrastily

řetě z y.

„aha, to si ty. Deš brzo, ještě to není.“

„Brzo? Jdu o hodinu pozdějc. seš zase zpomalenej, co?

Měl by ses na to kámo vysrat. Jestli to budeš furt koštovat

v tomhle množství, rozleptá ti to kromě rypáku taky mozek.“

Martin si založil hubené ruce v bok, naklonil hlavu ke

straně a pozoroval Vločku. „Hele, Vločko, ty seš teď doktor?“

„ne, proč?“ odpověděl Vločka zmateně.

„Tak si ty katastrofický scénáře nech do televize, buď tak

laskav.“

„Tak promiň, no. akorát že zas Viktor bude řvát, kde se

s tím flákáme.“

„kdo si počká, ten se dočká. Hoď dřepa a zatím si posluž

tudle z krabice.“ Poté Martin přisunul k Vločkovi zelenou

krabičku na šperky.

„Vše odpuštěno,“ řekl Vločka a zkušeně hrábl malíkem do

krabičky. Pak chvilku kroutil nosem, jako když teriér chytne

13

stopu a pohodlně se opřel do rohu ošoupané a propálené

sed ač k y.

„a mně bude něco řikat, blbeček vychrtlej,“ smál seMartin a poklepal nehtem na teploměr.

asi deset minut bylo dokonalé ticho, jen destilační kolona tiše šuměla. Pak se Vločka zvedl z ošoupané sedačky a vyhrkl.

„Hele Chemiku, už si slyšel tu novinu?“ aniž by počkal na odpověď, pokračoval dál, ve svém uměle vyvolaném,svižném tempu. „Viktor říkal něco vo tom, že pořídíme nějakou nemovitost a uděláme tam výrobnu drog a tak. a ti, co ještě nemaj, si koupí motorky.“

Martin se na Vločku zamyšleně zadíval. „klidně si ještě šňupni. Evidentně to s tebou nic nedělá.“

„no né, jako fakt. a prej budem provozovat bordel.“

„Hele kámo, to zní hrozně krásně. akorát to má několik vad. Tak za prvý si neumím představit, že bych s těmahle packama držel motorku.“

na potvrzení své teorie předpažil.

„Ty krávo, ty máš ruce jak bába Tutovka.“

„Přesně. Taky nejseš žádnej arnold, ale mě můžete tak maximálně vozit v sajdce. a co se týče těch dalších věcí,jedinej, kdo ví něco o provozování bordelu, je albánec.“

„Hovno. Dyť to je přece radní, ne?“

„no právě.“

„Jo takhle. Tak to nevím, jestli měl Viktor na mysli zrovna tohle. asi ne, páč říkal, že to povedou dvojčata.“

„Tak to ovšem mění situaci. Dvojčata to s kundama uměj.“

„a s tebou má taky plány.“

„Fakt? a co budu dělat? Vařit drogy?“

Vločka se rozzářil a roztáhl úsměv po vzoru zornic.

„Ty seš snad jasnovidec.“

„Bože, za co?“ kroutil hlavou Martin a zapaloval si cigaretu.

„no opravdu. Velký změny kamaráde, velký změny.“

„no jo, tak mi to pojď pomoct navážit a vypadnem, ať na nás nečekaj.“

„no jo vidíš, na to sem úplně zapomněl.“

Chemik zakroutil nevěřícně hlavou. „a mě to prej vyleptá. svatá dobroto!“

***

Zatažené žaluzie naprosto ignorovaly odpolední slunce, které se odráželo od zasněžených střech. V bytě tak bylo příjemné namodralé přítmí, které vyplňovalo pochrupování a hrající televize. áda, řečený Pašenka, otevřel oči, a aniž by otočil hlavou, jen pohybem očí zkontroloval situaci. Pak odlepil jazyk z patra a překulil se na okraj postele.

„auva,“ hlesla blondýnka, o kterou áda zavadil.

„sorry, neumím lítat,“ odpověděl potichu a protáhl se, až to zapraskalo.

Došel do kuchyně, kde na stole kromě přeplněnéhopopelníku, roztrhaných balících papírků a obalů od prezervativů, stála Cola. Přeletěl očima bordel s podkladem bramborových lupínků a zvolil Colu. Zhluboka se napil. Jazyk se mukroutil, ale hrdlo dostávalo to, co potřebovalo nejvíc. Potom mu do krku vletěl jakýsi chuchvalec. rozkašlal se, což nevydržel těžce zkoušený žaludek. Okamžitě všechno vyzvrátil do

dřezu. když si vytřel slzy z očí, padl jeho nevěřícný pohled

na vajgla u odtoku.

„To sou debilní fóry.“

Prošel obývákem, ze země zvednutým ovladačem zesílil

televizi, kde právě Mandrake inzerovali, že se hledá žena.

15

„Vem si tuhle,“ okomentoval snahu mladých rockerů a mávl rukou ke spícímu robertovi.

Ten ležel v poloze, která měla k pohodlí stejně daleko, jako Baník Most k titulu.

„robe vstávej!“

Žádná reakce. stejně tak zabral kopanec na žebra.

„kurnik, ten zas vypadá,“ povzdychl si Pašenka a ještě jednou penaltu zopakoval. Bolest se na druhý pokus zjevně vydala správným směrem a robert otevřel jedno oko. Zúžený výhled mu naskytl pohled na ádu. Vzhůru nohama.

„Ty jsi vůl,“ ulevil si. „slez dolu, nebo se pobleju.“

Pašenka chvíli přemýšlel nad pronesenou větou aodpověděl. „Možná by stačilo, kdyby ses posadil.“

robert se chvilku motal po zemi, než se mu podařilo vyprostit nohu z vlastní nohavice a rohu povlaku na peřinu. Pak se opřel, stále ještě sedíce na zemi, o bok křesla. áda mu hodil plechovku studené sodovky, kterou robert proti všem předpokladům chytil. Okamžitě si jí přiložil ze zadu na krk a podíval se znovu na ádu.

„no?“

„Co no?“

„no povídej. Máš určitě něco důležitého, když mě budíš už...“ a zaostřil na digitální budík, „ve čtyři odpoledne. neběháš, neřveš, neplašíš, takže na to máme evidentně ještě nějaký čas, ať už je to cokoliv, čili máme určitě i další minutku na to, abys mi připomněl, co to má bejt. Jak sis jistě všiml – a udivilo by mě, kdyby ne, protože jsi byl celou dobu tady – proběh tu takovej menší dýchánek, po kterém mi zůstala v hlavě jen sada velice oblíbených operačníchsyst é mů .“

áda se nechápavě podíval.

„Windows,“ dodal robert a otevřel plechovku se sodou,

až to zasyčelo.

„Jo takhle. Máš vokno. no to se ani nedivím. a že tu byl

malej, jak ty řikáš dýchánek, jsem si všim hned, jak semvyblil toho vajgla. Jenže my se musíme dát dohromady, protože

máme bejt za hodinu u kojota. a kdyby ses chtěl náhodou

zeptat proč, tak proto, že nám chce Viktor svěřit jistej podnik.

a jestli ještě ani teď nevíš, rozhlídni se kolem sebe. Prointeligenta jako jsi ty jsou tu jistě kvanta indicií.“

„Jo tydle vidle. no tak to už jsem doma.“

„skvělej postřeh,“ zamumlal áda mizící v koupelně.

„akorát furt nevím,“ hulákal za ním robert, „proč si vybral na práci se štětkama zrovna nás?“

„Zkus ložnici!“ ozvalo se z koupelny.

robert se s námahou sebral ze země a za stálého drbání kratičkého vlasového porostu dorazil až k ložnici. Tam na manželské posteli ležely tři sladké prdelky. Jedna přes druhou, nohy přes ruce, směs nastavovaných vlasů a dětinských tetování.

„Hm,“ zabručel robert a znovu se poškrábal. Tentokrát mnohem níž.

když mu áda s kartáčkem v puse položil ruku kolem ramen, jen odevzdaně kývl hlavou k polonahé trojici.

„Proto?“

„Bingo, vole.“

Za patnáct minut stáli oba oblečení a připravení vyrazit na poradu.

„Co s nima?“ zeptal se robert.

„nech je spát,“ řekl áda a naškrabal na lístek vzkaz.

„něco uvařte,“ četl robert z lístku. „Myslíš, že tu budou,

až se vrátíme?“

„Určitě,“ odpověděl áda. „Ta s modrejma vlasama vypadá ja k o az u r it .“

***

„Takže pane Palčáku, jak sám vidíte, ta noha je úplně mrtvá, to se musí odstranit. Řízneme to radši rovnou nad kolenem, abychom předešli pozdějším komplikacím...“

Michal chtěl něco namítnout, ale ústa se mu jen němě otvírala. Zkoprnělý jazyk se nechtěl odlepit od patra, cítil, jak mu něco teče po tváři, ale jinak nebyl schopen protestu. Zkusil se zazmítat na lůžku, ale s odumřelou končetinou to šlo špatně. MUsÍŠ UTÉCT, letělo mu hlavou. Z posledních sil, než ho anestezie zbaví vědomí, se překotil k jedné straně a přepadl přes okraj lůžka.

Ta rána ho probrala. rázem se změnilo prostředí a po malé chvilce se mu i zaostřil obraz. Lékaři byli ti tam a místo lůžka klubové křeslo. Pokusil se vstát. Druhý pád už nebyl takový, protože se zachytil rukama o bok křesla, ale noha nesloužila o nic víc než před chvilkou. Michal se rozhlédl po okolí. Halogeny s barevnými filtry, reprobedny, zatažené rolety a opuštěný parket. Mozek, byť z větší části zaměstnaný zpracováním alkoholu, složil prostorové sudoku v rekordním čase.

„no do vopice, já sem zase usnul v neprakťáku. To už je tenhle rok potřetí.“

když Michal zjistil, že nadávky nikam nepovedou, snažil se do nohy vmasírovat život. Ve spánku přeležená noha pekelně mravenčila, ale aspoň věděl, že je jeho.

Během několika minut už opatrně pajdal po sále. nikde

nikdo. Došel až k východu, který byl samozřejmě zamčený.

Michal zvrátil hlavu a zkontroloval čidlo. Čidlo nespoluracovalo a ani nemrklo. Michal pokrčil rameny a šel zpět

k baru. Posadil se na oblíbenou židli a vyložil lokty na pult.

Lahve alkoholu, které obvykle z večera lákaly svým obsahem,

tu nebyly. Zato na sloupku visel přibodnutý vzkaz. Michal

obešel pult a utrhl papír zpod přibodnutého motýlka.

V lednici máš semtex. Je to v plechovce, nehledejplastelínu. Ve čtyři se pro tebe stavím.

Michal se usmál. Válcův osobitý smysl pro humor. ale všechna čest, nechal ho vyspat, nenechá ho leknout žízní, a ještě si ho vyzvedne. i když vlastně neví proč. Michal se prošacoval a chvilku mu trvalo, než našel mobil. samozřejmě byl vypnutý, takže musel počkat, než se ten starý křápvzpamatoval. Displej ukázal něco po třetí odpoledne. Fajn, tak to si ještě může dáchnout.

semtex odvedl dobrou práci. Ze smradu připomínající gumová zvířátka, která v dětství lepil v koupelně na zeď, se mu dělalo šoufl, ale spánek se odplavil do ztracena. netrělivě zkoumal skrze žaluzie, zda už jede Válec. Zbytečně. Zvuková vlna ho ohlásila dřív, než ho mohla zachytit sítnice obyčejného oka.

„To je magor,“ utrousil Michal. „Von jezdí v prosinci na

motorc e .“

O minutu později zarachotil v zámku klíč, a zubatý,

nevin ný, skoro až dětský úsměv sedící na hromadě svalů vítal

Michala do světa před mříží.

„nejdeš nějak brzo do práce?“ ptal se Válce Michal.

„Já nejdu do práce, já jedu pro tebe.“

19

„aha. a ty nemáš dneska šichtu?“

„Mám, ale až od devíti,“ zabručel Válec a zamykal mříž.

„Tak to si mě tady moh klidně nechat, já bych tu počkal. kvůli mně si nemusíš dělat starosti.“

„Taky nedělám. Mně je u prdele, jestli tady chcípneš, ale Viktor řek, že na tebe mám dohlídnout.“

„Viktor, jo?“ mumlal Michal a tahal se za bradku. „Měl sem něco zařídit nebo tak něco? Mám nějakej průser?“

„Zatím ne,“ prohodil Válec a plácl Michala do zad. Ten seběhl schody o trochu rychleji, než původně chtěl, aleneříkal pro jistotu nic. až venku se nesměle optal.

„Proč jezdíš vo vánoce na motorce?“

„Protože ti to dobře provětrá hlavu.“

„a ty potřebuješ provětrat hlavu?“

„Já?“ Udiveně se zeptal Válec a nasadil si od pohledu velice teplou čepici, kterou korunoval helmou. „O mně tady přece vůbec nebyla řeč.“

s nacvičeným zubatým úsměvem podal Michalovikovovou skořápku a nastartoval.

Michal bolestí přivřel oči. krátké paže se pokusily obejmout Válce v pase a nepustit se. Mrzlo pěkně. když už se mu zdálo, že omrzlé prsty musí povolit, Válec zastavil.

„Tak slez, vole. nebo tě mám odnýst až dovnitř?“

Malá prokřehlá postava seskočila z motorky a dýchala si na ruce.

„Ty si děsnej kašpar, Mesáku. Jestli tě dneska neangažuje Viktor, zkus starýho Humberta. klaunůch není nikdy dost.“

když Michal procházel kolem skleněné výplně, všiml si

odrazu své tváře. „aha, takže kompletní posmrtnej servis.

Zase mě počmárali. Tak tím se to všechno vysvětluje...“

20

***

Padal sníh. Tedy padal. Valil se z oblohy v nemožných kvantech. stěrače stařičkého Dafu s ním zápasily z posledních sil. Motor tiše bručel, ale kromě výroby tepla pro kabinu neměl nic na práci. a pak že už nikdo netopí naftou. Zrzek, vklíněný mezi sedadlo a přední sklo, dováděl na notebooku fotbalovou spartu k titulu, což byl při rozložení kláves posledního dílu FiFa heroický výkon. kolona kamionů se nehýbala už přes dvě hodiny.

Zrzek zaklapl notebook.

„no konečně,“ okomentoval situaci před sebou, když se

had tahačů pohnul a pomalu se šinul také vpřed. když dojel

k hraniční čáře, zaklepal mu na okénko celník.

„Co je?“ zeptal se Zrzek, když stáhl okénko.

„Budu potřebovat vaše doklady,“ odpověděl mu smrznoucím úsměvem celník v beranici.

„něco je v nepořádku?“

„To se uvidí, ne?“

Zrzek podal mladému celníkovi desky s veškerou dokumentací a zavřel okno, jelikož se mu sedačka začalaproměňovat v malou soukromou závěj. Celník si oběhl tahač a za

moment byl zpátky. Znovu zaťukal na sklo.

„Tak hotovo?“ sondoval Zrzek.

„Jak se to vezme. Máte porušené plomby, vystupte si

a projdeme to spolu.“

„no kurva,“ ulevil si Zrzek, ale to už si navlékal vaťák

a rukavice.

„asi nemáte ponětí, jak se to mohlo stát, co?“ ptal secelník třesoucího se Zrzka.

21

„Tak to netuším“ odpověděl Zrzek, který na porušené

plomby zíral jako na kruhy v obilí.

„kde jste nakládal?“

„V Marseille a v scheveningenu. Je to v papírech.“

„Ve dvou státech?“

„no jo. Vozíme smíšený dodávky, pendluju po celý

Evropě. když se nevyplatí poslat celej kamion, rozhážou

nám to po paletách.“

„To je docela pakárna, co?“

„ani ne, když si to člověk umí srovnat, podle toho jak to

půjd e ve n .“

„no když to říkáte... ale zpátky k těm plombám.“

„Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale fakt nemám potuchy,

jak k tomu došlo. Možná někde na odpočívadle. Vometaj se

tam pořád všelijaký smetáci.“

„Vy si nehlídáte náklad?“ ptal se se zájmem celník.

„kdepak. Mám povinnou přestávku, tak dělám, co mám.“

„a to je?“

„Odpočívám. abych to někam nenapálil. není zrovna

počasí na flámování s ostatníma truckerama. Vidíte sám, co

se na silnicích děje.“

„Tak to máte recht. sjízdnost vozovek je nijaká.“

„Co s tím budem dělat? Budeme to celý vykládat?“

„Patrně,“ odvětil celník a usmál se.

„no chápu, že z toho máte švandu, ale mně se teda nechce

a n i t ro c hu .“

„To v ě ř í m .“

Zrzek něco zabručel a vyhrnul si rukávy. Celník mupoložil ruku na rameno. Zrzek se otočil s tázavým pohledem.

„Hoďte to támhle na stranu a zajdem si dát nejdřív kafe,

než najdeme ty drogy, co?“

„Tak to neodmítnu. Pořádný kafe už sem neměl jak

dlouho,“ řekl Zrzek a dělal, jako že o drogách nepadlo slovo.

22

Zrzek seděl u stolu v kukani a sledoval úzkým okýnkem ve dveřích pohyb na chodbě. Tak to jsou poslední chvilky svobody, letělo mu hlavou. Takový práce a pak ho vykousnou kvůli poškozený plombě. Přitom je v amstru osobněkontroloval. Za malou chvilku se dveře otevřely a v nich stál mladý celník s dvěma hrnky pekelně vonící kávy.

„Tak tady to nesu.“

„To je fajn,“ odvětil Zrzek a převzal horký hrnek. když si poprvé usrkl, celník zvedl obočí. Zrzek, který si toho všiml, postavil hrnek na stůl a zeptal se: „Co je? Je to snad votrávený?“

„Myslím, že ne. Zaujalo mě to vaše tetování.“

„Jo tak, no jo. Mám tetování, tak jsem kriminálník, co?“

„O to nejde. spíš ten motiv.“

„Co je s ním?“

„Podle řidičáku jste ve znamení ryb.“

„a co?“

„a na ruce máte štíří ocas.“

„rybí ocas není zdaleka tak hezkej,“ odvětil Zrzek.

„Tak vo tom žádná. To je památka na armádu?“

„Jo.“

„afghánistán?“

„Jste věštec?“

„Tak trochu,“ odvětil celník.

Zrzek přemýšlel, kam tohle povede. Celník se na něj stále zubil, ale co když je to nějaká finta. „Do háje s tím. Dal bych pravou ruku za to, kdybych věděl, vo co tady de,“ myslel si pro sebe Zrzek.

„Máte dopito?“ zubil se celníček.

„Ještě ne,“ lhal Zrzek a snažil se na oko napít z prázdného plecháčku.

„Moc to neprodlužujte. ačkoli chápu, že se vám ty drogy vykládat nechce.“

„Co máte furt s drogama? Já vozím kytky, vobčas ještě tak

nějakej chlast.“

„kytky. no tak každej tomu říká jinak.“

„Chlape, já se z vás zvencnu. Jestli se vám chce vykládat vozejky s kytkama, tak pojďte, ať to máme za sebou. Já

nemám co skrejvat.“

„Mně stačí, když mi řeknete, pro koho to vozíte. Uděláme

to tak, že jste to přišel nahlásit sám a pokud to i dosvědčíte,

uhrajeme to na převoz pod pohrůžkou a jste z toho venku.“

„Vy hodně čtete, že jo? Říkám, že žádný drogy nevezu!“

stále se usmívající celník se napil chladnoucí kávy apokýval hlavou. Pak jen tak mimochodem utrousil: „Volal Viktor.“

„Jakej Viktor?“ opáčil Zrzek a snažil se vypadat co nejhloupěji.

Celník si vyhrnul rukáv. na předloktí se rýsoval štíří ocas,

naprosto identický s tím, co měl Zrzek. Ten v krátké chvíli

už podruhé vyvalil oči.

„nejste na veterána trochu mladej?“

„To každopádně. ale motorku už řídit smím.“

Zrzek si přejel dlaní po obličeji.

„Co je tohle kurva za šaškárnu?“

„Malá prověrka. Viktor chtěl vědět, jestli se při prvnípříležitosti nerozsypeš.“

„no nebudu kecat, mám na krajíčku.“

„není to vidět. Viktor si vybírá lidi dobře.“

„nápodobně.“

Celník se přestal usmívat.

„Hele, ty plomby jsem utrh já, potřeboval jsem tě dostat sem.“

Pak sáhl do šuplete u stolu a podal Zrzkovi malou taštičku.

„a to je co?“

„Plombovací kleště. nechceš to přece pořád vozit v kabině.“