načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: V dobrých rukou - Petr Vaďura; Pavel Hošek

V dobrých rukou
-20%
sleva

Kniha: V dobrých rukou
Autor: Petr Vaďura; Pavel Hošek

Upravený přepis rozhovorů rozhlasového redaktora P. Vaďury s českým evangelickým teologem a religionistou P. Hoškem, který se zamýšlí nad vybranými biblickými texty. ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  298 Kč 238
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 272
Rozměr: 130 x 200 mm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Datum vydání: 1. 1. 2018
Nakladatelské údaje: V Praze, Vyšehrad, 2013
ISBN: 9788074293511
EAN: 9788074293511
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Upravený přepis rozhovorů rozhlasového redaktora P. Vaďury s českým evangelickým teologem a religionistou P. Hoškem, který se zamýšlí nad vybranými biblickými texty.

Popis nakladatele

Záznam rozhlasových dialogů Petra Vaďury s doc. Pavlem Hoškem, Th. D ., vedoucím katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Jako religionista i jako křesťan přistupuje doc. Hošek k výkladům Písma s velkou pokorou. Jeho cílem je zprostředkovat skutečnost, kterou sám prožil: setkání s Bohem, který je za biblickými texty, i důsledky, které toto setkání mělo pro jeho život. Dokáže ilustrovat velké pravdy na prostých životních příkladech, přitom mu nechybí ani smysl pro humor. Nepatří ke křesťanům, kteří jsou uzavřeni do svého světa a lidstvo dělí na „sebe“ a „ty druhé“. Čtenář je pro něho vždy rovnocenným partnerem, nepředkládá mu nikdy hotové pravdy, ale spíš ho zve k zamyšlení a rozhovoru. Sympatická je i jeho tendence ztotožňovat se nikoli s takzvaně „dokonalými“, ale s hříšníky, kteří teprve hledají svou cestu. Znalosti židovské náboženské tradice mu pomáhají uvádět čtenáře do smýšlení biblických postav, do života starověkého I zraele a židovstva Ježíšovy doby. Díky svým zkušenostem z církevního prostředí umí pojmenovat mnohé dobré i špatné vlastnosti dnešních křesťanů. Pastorační zkušenost a hluboká empatie jeho úvah inspirují tak čtenáře k vlastnímu domýšlení biblické zvěsti.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Petr Vaďura; Pavel Hošek - další tituly autora:
Cesta ke kořenům Cesta ke kořenům
Dějiny Madagaskaru Dějiny Madagaskaru
Má to smysl Má to smysl
Svatební rituály u nás a ve světě Svatební rituály u nás a ve světě
Izajáš Izajáš
 (e-book)
Dveře se otvírají Dveře se otvírají
Duchovní rozměr fenoménu Foglar Duchovní rozměr fenoménu Foglar
Země bez obzoru Země bez obzoru
Je to náš příběh Je to náš příběh
 (e-book)
Země bez obzoru Země bez obzoru
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vyšehrad

Rozhlasové

rozhovory

o biblických

textech

vedl s autorem

Petr Vaďura

Pavel Hošek

V dobrých rukou

© Petr Vaďura, 2013

ISBN 978-80-7429-351-1

Tato kniha vychází

s laskavým souhlasem

rozhlasových stanic:

Knihu věnujeme Josefu Červeňákovi a Petru Procházkovi,

bývalému a současnému superintendentovi Evangelické církve

metodistické. Přestože církev, v jejímž čele působili a působí,

patří k nejmenším v naší vlasti, právě ona zaštítila rozhlasovou

a publikační činnost jednoho z autorů, čímž umožnila vznik

této knihy.

Obsah

Život podle těla a život podle ducha.......................... 11

Modlářství Božího lidu....................................... 19

O poměrech v církvi .......................................... 26

Cesta moudrosti a cesta svévole .............................. 32

Co kdo jak staví............................................... 39

Bůh a bohové................................................. 44

Co je smilstvo?................................................ 52

Spravedlnost a soud.......................................... 59

Smlouva...................................................... 67

Vize budoucnosti............................................. 74

Principy křesťanského života................................. 82

Volání k rozhněvanému Vykupiteli........................... 90

Co je modloslužba............................................ 98

Obrácení ..................................................... 103

Boží slovo .................................................... 108

Role proroka ................................................. 114

Moudrost shůry .............................................. 119

Tři králové.................................................... 124

Spasení v Kristu .............................................. 129

Kdo ztratí svůj život, nalezne jej.............................. 137

O spáse....................................................... 145

Co člověka poskvrňuje ....................................... 153

Kristus jako velekněz ........................................ 159

Kdo je v církvi největší........................................ 166

Vyznání víry.................................................. 174

Smrt a vzkříšení .............................................. 182

Jak vypadá život křesťana .................................... 188

Bůh dal svého jediného Syna ................................. 195

Smrt a povstání s Kristem .................................... 202

Prvotní církev ................................................ 208

O duchovních darech ........................................ 215

Divy a znamení v církvi....................................... 223

O posuzování druhých ....................................... 230

Zmrtvýchvstání .............................................. 236

Jak vypadá církev?............................................ 241

Je Nový zákon proti židům? .................................. 248

O jistotách křesťanů.......................................... 253

Čemu smíme věřit ............................................ 259

Ediční poznámka............................................. 267 Život podle těla a život podle ducha List Římanům 8,1–27

Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Vždyť

zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.

Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil

Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích

a odsoudil hřích v těle, aby byl požadavek Zákona naplněn v nás, kteří

nechodíme podle těla, ale podle Ducha. Ti, kdo jsou živi podle těla, mají

na mysli věci těla; ale ti, kdo jsou živi podle Ducha, myslí na věci Ducha.

Myšlení těla znamená smrt, myšlení Ducha život a pokoj. Myšlení těla

je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu,

ba ani nemůže. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou. Vy však nejste

v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá. Jestliže však

někdo nemá Kristova ducha, ten není jeho. Je‑li však Kristus ve vás, je sice

tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch je živý kvůli spravedlnosti. Jestliže ve vás

přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil

Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, kte‑

rý ve vás přebývá. Nuže tedy, bratři, jsme dlužníky, ale ne těla, abychom

podle těla žili. Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však

Duchem usmrcujete činy těla, budete žít. Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni

Duchem Božím, jsou Boží synové. Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se

opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!

Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme‑li však

děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskut‑

ku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni. Mám totiž

za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má

být na nás zjevena. Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení

Božích synů – neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale

kvůli tomu, který je poddal – a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno

z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí. Víme přece, že celé tvor‑

stvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to, ale i my, kteří

máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest

vykoupení svého těla. V té naději jsme byli zachráněni; naděje však, kterou

je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme‑li

v to, co nevidíme, očekáváme to s vytrvalostí. A stejně tak i Duch se spolu

s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit,

ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy.

A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je myšlení Ducha, totiž že se podle Boha

přimlouvá za svaté. (Český studijní překlad bible) ŽIVOT PODLE TĚLA A ŽIVOT PODLE DUCHA V předchozí sedmé kapitole listu Římanům apoštol Pavel kon‑ statuje, že člověk chce dělat dobré, ale stále koná něco zlého.  Východisko nalézá v Ježíši Kristu, který jej osvobodil od zákona  hříchu a smrti. Hřích byl podle Pavla na Kristově těle odstraněn  a my z toho máme užitek, neboť smíme chodit ne podle těla, ale  podle Ducha. Co je vlastně chození podle těla?

Je to zakletí do sebe sama, život z vlastních zdrojů, který se točí kolem obstarávání vlastních potřeb a je „zakřiven do sebe“, jak pěkně říkali teologové ve středověku. Když Pavel v naší pasáži zve k novému typu lidství, tedy k „novému bytí v Kristu“, ukazuje, že člověk smí odpočinout od všeho, co ho v minulosti spoutávalo, a v jistém důležitém smyslu dokonce od sebe samého. Pavel hovoří o změně, kterou sám zakusil, když byl vysvobozen z bludného kruhu oné rozpolcené existence, kterou popisuje v sedmé kapitole listu Římanům. Boží milostí byl jakoby přenesen do jiné dimenze, do jiného silového pole, kde platí úplně jiné zákonitosti, než v onom „životě podle těla“, ve kterém byl dříve uvězněn. Mohli bychom tedy říci, že chození podle těla je způsob života  podle lidské přirozenosti?

Ano, pokud dodáme, že jde o přirozenost „starou“, tedy tu, ze které nutně potřebujeme vysvobodit, protože je „naprogramována“ k sobectví. Pavel hovoří ke křesťanům, tedy k lidem, kteří už branou k novému životu prošli. Připomíná jim, že jsou-li jednou svobodnými občany Božího království, nemusejí dál žít, jako by jimi nebyli. Jsou-li svobodní, nemusejí se dál ze zvyku chovat jako vězni. Lidé, kteří byli dlouho ve vězení, si někdy musejí na svobodu zvykat a občas se jim stává, že se dál bezděčně chovají jako trestanci. Pavel se v této pasáži snaží římským křesťanům vysvětlit, že takto už žít nemusejí, protože mříže jsou otevřeny a zámky rozlomeny. Jeden kazatel použil při výkladu této pasáže docela výstižný obraz psíka, který byl na dvoře jednoho statku celá léta přivázán na třímetrovém řetězu. Veškerý jeho pohyb byl omezen kruhem o poloměru tři metry. Mnohokrát se snažil řetěz utrhnout nebo vyvrátit sloup, na kterém byl upevněn, ale marně. Po letech dostal statek jiného pána a ten psíka okamžitě osvobodil. Jenomže ŽIVOT PODLE TĚLA A ŽIVOT PODLE DUCHA psík, místo aby se radostně rozběhl a užil si nově nabyté svobody, zůstával celé dny ve starém známém kruhu o poloměru tří metrů, jako by měl dál na krku řetěz. Apoštol Pavel mluví o principech života podle těla naprosto kon‑ krétně. Uveď tedy nějaké příklady.

Když se řekne „život podle těla“, představí si většina lidí všelijaké neřesti a chtíče, zlozvyky a poklesky motivované naší pudovou přirozeností. Příklad apoštola Pavla ovšem ukazuje, že existuje i nenápadnější a rafinovanější způsob „života podle těla“, který je k nerozeznání podobný horlivé zbožnosti. Apoštol Pavel si dobře pamatoval, jaké to bylo, když byl ještě zatrpklý, urputný farizej Saul. Důvěrně znal tento rafinovaný úskok lidské sebestřednosti a nejspíš právě proto proti němu v raně křesťanských sborech tolik bojoval. Po celou dobu svého působení v církvi v podstatě neustále zápasil s dodržovatelskou, záslužnickou, urputnou zbožností, která se vkrádala do mnoha teprve nedávno založených obcí křesťanů. Pavel byl tímto trendem vážně znepokojen, protože si uvědomoval, že hlavní smysl evangelia o Boží milosti by mohl být onou dodržovatelskou náboženskou urputností úplně přehlušen. Kde se tato křečovitá zbožnost brala?

Mnozí z těch, kdo přijímali křesťanskou víru, se dříve „oddá vali chtíčům“ a vedli prostopášný život. Někteří z nich se domnívali, že důsledné odvrácení od někdejšího nevázaného a zpustlého života spočívá především v přísném dodržování náboženských předpisů a zákazů. Mysleli to nejspíš dobře, ale Pavel byl zděšen. On sám se totiž přísným dodržovatelstvím náboženských předpisů a zákazů zabýval celý život a věděl, jak nešťastný a rozpolcený z toho byl. Právě z takového typu sklíčené zbožnosti byl přece Boží milostí v Kristu vysvobozen. Znal tedy až příliš dobře tuto lest staré přirozenosti, která tak ráda obléká náboženský háv. Věděl také, jaké škody v církvi hrozí: mohlo se stát, že radikální zvěst o Boží milosti a o svobodě „chození v Duchu“ zůstane nepochopena. Lidé budou dál hromadit své zásluhy a zakládat si na svých výkonech, dál budou ulpívat na vnějších pravidlech a formách a dál budou ŽIVOT PODLE TĚLA A ŽIVOT PODLE DUCHA svou víru a naději zakládat na tom, čím se budou moci vykázat. Pavel se obával, že radikální zvěst evangelia o milosti zůstane nepochopena a křesťanství bude pokládáno za nějaký nový druh náboženské samospravedlivosti. Pavel za věci těla pokládal i svůj původ a někdejší náboženské  postavení. Zde navíc říká, že myšlení těla znamená smrt. Jak bys  tuto větu vysvětlil?

V Listu Římanům Pavel hovoří o tom, že Bůh člověku v Ježíši Kristu daruje pozvání k novému životu. Ten, kdo toto pozvání přijme, zakusí něco neslýchaného: v jeho vnitřním světě, dosud odcizeném od Boha, se najednou otevře brána k pravému životu. Ježíš přišel proto, aby zpřístupnil lidem cestu k prameni Života s velkým Ž, ke „studnici živé vody“. Plnost nového života je tak nesmírná, že to, co bylo dřív, se ve srovnání s ní dá považovat za smrt. Pavel římským křesťanům připomíná, aby se onoho shůry darovaného pramene Života drželi, aby se od něj nevzdalovali, aby na něj zůstávali napojeni, protože budou-li se od něj vzdalovat (tedy budou-li „chodit v těle“), jejich vnitřní život bude usychat a chřadnout. Protikladem k životu v těle je život z Ducha. Apoštol Pavel nikde  nevysvětluje, co to je nebo jak se má praktikovat.

Pavel zde navazuje na zaslíbení starozákonních proroků, kteří vyhlíželi dobu, kdy dojde k zásadní proměně v Božím jednání s lidmi. Její součástí měla být proměna lidí zevnitř. Proroci vyhlížejí dobu, kdy lidé dostanou „nové srdce“ či „nového ducha“. Do tohoto nového srdce bude „vepsán Boží zákon“, takže už se nebudou muset snažit dodržovat nějaká přikázání z vlastních sil. Zakusí proměnu svých motivů, způsobenou Boží milostí. Lidé s proměněným srdcem nebudou muset činit dobré, ale budou chtít činit dobré, jako děti, které chtějí dělat tatínkovi radost. Boží očekávání vůči člověku tedy nebude vnějším souborem předpisů, ale jeho vnitřní touhou. Touto zázračnou proměnou lidského nitra dojde k tomu, že lidé budou plnit Boží očekávání z lásky, jako tvořivý výraz vděčnosti. Apoštol Pavel všechna tato proroctví dobře znal a stejně jako ostatní apoštolové byl pevně přesvědčen, že se naplnila v Ježíši

15ŽIVOT PODLE TĚLA A ŽIVOT PODLE DUCHA

Kristu. Když tedy přemýšlel nad tím, co se s ním samým stalo na

cestě do Damašku a co se děje s lidmi, kteří před jeho očima přijí

mají evangelium, dospěl k přesvědčení, že ona zázračná proměna

lidských srdcí, o které mluvil Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a další pro

roci, už probíhá. Dlouho očekávané „léto milosti Hospodinovy“

přišlo a lidem byl darován přístup ke zdroji nového života, „živo

ta v Duchu“. Ten nespočívá v dodržování Božích zákazů, ale spíš

v radostném a vděčném přitakání Boží lásce zjevené v Ježíši Kristu.

Svobodný život v Duchu není definován tím, co všechno nesmíme,

ale spíš tím, co všechno už nemusíme, protože jsme byli vysvobozeni.

Máme svobodu „od sebe samých“, tedy od svých špatných přání,

od „chození v těle“. Ona zásadní oprava vnitřního kompasu naší

vůle, která spočívá v jeho přesměrování správným směrem, aby

nebyl neustále magnetem sobectví odchylován od severu, je nám

darována shůry jako nezasloužený dar. O lidském srdci lze pak říci,

že „vše, co je staré, pominulo a hle, všechno je nové“. Tuto nadpři

rozenou proměnu lidské motivace velmi moudře vystihují některé

katechismy, když překvapivě nazývají oddíl s přikázáními Desatera

nadpisem „O vděčnosti“. Život v souladu s Desaterem tedy nemá být

motivován přijetím tíživé náboženské povinnosti nebo „strachem

ze zlého Boha“, ale právě vděčností a radostí, které v lidských srd

cích působí Duch svatý. Snad to můžeme přirovnat k situaci, kdy

člověk pomáhá své nemocné mamince. Mohl by z toho být otrá

vený a mít na ni vztek, dívat se na hodinky a mít pocit, že ho péče

o ni hrozně omezuje. Je-li to ale dobrý a moudrý člověk, podobné

myšlenky a postoje zažene, „rozsvítí se mu v hlavě“ a uvědomí si,

jak moc má maminku rád a za co všechno jí vděčí. Uvědomí si svou

radost z toho, že jí smí sloužit a pomáhat v její nemoci a tak jí ve stáří

dát najevo, jak moc mu na ní záleží. Tato zvláštní změna postoje,

ono „rozsvícení v hlavě“, se do jisté míry podobá oné proměně lid

ského srdce, kterou má apoštol Pavel na mysli.

Pavel říká, že kdo je Boží dítě, je veden Duchem Božím. Musí se 

ten člověk o to nějak snažit? 

Když se o to bude příliš urputně snažit, s největší pravdě

podobností zabředne do „myšlení těla“. Kdo se totiž křečovitě

16 ŽIVOT PODLE TĚLA A ŽIVOT PODLE DUCHA

snaží být veden Duchem, bude nejspíš bezděky čerpat z vlastních

sil a zdrojů, což znamená, že se opět nechá vést tělem. Ke svobo

dě, která znamená konec jakékoli svévolné askeze, vší náboženské

zapšklosti, ale samozřejmě také každé sobecké žádostivosti, se

nedá propracovat tlačením na pilu a skřípěním zubů. Jsme pozvá

ni k životu tvořivé vděčnosti, k životu víry, lásky a naděje, k životu

ve znamení Ježíšova bytí pro druhé. Jedním z docela důležitých

a často opomíjených znaků tohoto nového života je fakt, že to člo

věka baví. Ovocem Ducha je přece láska, radost a pokoj a Boží krá

lovství spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti. Radost je ruko

pisem Ducha svatého. Řečeno úplně obyčejně: jsme zváni k tomu,

abychom dělali dobré věci pro druhé lidi, protože cítíme vděčnost

za dar života a chceme ji nějakým způsobem vyjádřit. A to je pře

ce nesmírně zajímavý život, ne? Zamyslíme-li se nad jednotlivými

symboly Ducha svatého v bibli, je zřejmé, že kdo „chodí v Duchu“,

má o zábavu postaráno a nikdy se nebude nudit. Duch je vonným

a hojivým „olejem veselí“, zároveň je „dechem“ nebo „větrem“, kte

rý vane do plachet všem, kdo se jím nechají vést. Ostatně „opojení

Duchem“, které zažívali učedníci o Letnicích, vyvolávalo v okolos

tojících dojem, že jsou mírně opilí...

Apoštol Pavel mluví o utrpení, které je součástí našeho života. 

Staví je do kontrastu s budoucí slávou, která nás čeká. Je tato 

budoucí naděje důležitá i v dnešní době, kdy žádným větším utr‑

pením neprocházíme?

Člověk, který není povrchní, ale bere vážně skutečnost, že spous

ta lidí kolem něj se vůbec nemá dobře, asi nebude propadat euforii

blahobytu. K životu víry, lásky a naděje patří slzy stejně jako smích.

V plnosti života je obsažen čas pláče stejně jako čas smíchu, jak

říká kniha Kazatel. Nejsme-li plytcí a povrchní, nacházíme kolem

sebe i v naší relativně bohaté zemi veliké moře bolesti. O chudých

zemích Třetího světa nemluvě. Jako křesťané nemáme jen mudrovat

nad utrpením druhých. Jsme povoláni k tomu být součástí odpovědi.

Smíme k tomu využít všechny ty úžasné nebeské zdroje, o kterých

byla řeč, a podělit se o ně s ostatními. Jsme zváni k tomu, abychom

vstoupili do Ježíšova bytí pro druhé. Pokud toto pozvání vezmeme ŽIVOT PODLE TĚLA A ŽIVOT PODLE DUCHA vážně, přestaneme lpět na hromadění statků, příjemných zážitků a povyražení, protože zjistíme, že ve srovnání s tím, co má v lidském životě opravdu smysl, je to vlastně mrhání časem. Jakmile se nám otevřou oči, odhalíme svět jako v mnoha ohledech smutné místo. A když na člověka dýchne bída lidského světa, potřebuje nutně naději, protože bez ní pohled na utrpení unese jen stěží. Jen díky této naději se pak může dát do boje se zlem, aby bolesti a trápení v životech lidí kolem bylo méně. Co tvoří podstatu této naděje?

Součástí uhlířské víry křesťanů vždycky bylo očekávání, že Bůh jednou „setře všelikou slzu s očí“. Pavlova slova o naději, která přesahuje tento svět, nám zároveň připomínají, že zde „nejsme tak úplně doma“. Smíme se těšit ze všeho krásného, pravdivého a dobrého, co k tomuto světu patří, ale zároveň musíme pamatovat na to, že je pomíjivý, a proto není radno se k ničemu z tohoto světa připoutat. Jak říká C. S. Lewis: „Tento svět je z hlediska věčnosti jen chladná, špatně osvětlená předsíň, ze které vedou dveře do našeho skutečného Domova.“ Stále je proto třeba mít na paměti, že nedílnou součástí Ježíšova příběhu (včetně jeho zdánlivě tragického finále) je vítězství lásky nad smrtí. Smrt není bezedný chřtán, do kterého se všechno nakonec beznadějně a nenávratně propadne. Dobro je silnější než zlo. A právě díky této naději má obětavá práce pro druhé lidi a snaha zmírňovat jejich utrpení smysl. Žít z nějaké budoucí naděje však vůbec není snadné. Své o tom asi  věděl i apoštol Pavel, a proto zde znovu připomíná pomoc Ducha  svatého. Ten nás nejen provází životem, ale je nám nápomocen  i ve všech našich slabostech. Co znamená, že Duch svědčí spolu  s naším duchem, že jsme děti Boží? Máš s tím nějakou zkušenost? 

Ve chvílích, kdy to sám se sebou vzdávám, je pro mě velikou pomocí právě ono ujištění, které zde Pavel vyslovuje, že Duch svatý mě zná lépe, než se znám já sám. Proto ho moje selhání vůbec nepřekvapují a navzdory mé vlastní nepřijatelnosti mě někde hluboko v srdci ujišťuje o tom, že jsem i nadále milován. Sděluje mi, že Bůh mě vidí jako plačící dítě, které právě přišlo domů od hlavy až

18 ŽIVOT PODLE TĚLA A ŽIVOT PODLE DUCHA

k patě zašpiněné od bláta. Otec ho v tu chvíli neshodí ze schodů ani

se od něj zhnuseně neodvrátí. Jako každý pozemský táta ho obejme

a přitiskne k sobě navzdory všemu blátu a špíně. Možná to zní sen

timentálně jako scéna z nějakého laciného filmu, ale já si myslím,

že právě tohle je ona nevypověditelná zkušenost s Duchem svatým.

Ujištění působené Duchem svatým nespočívá v nějakém tvrzení

nebo citátu z bible. Duch svatý je v Novém zákoně představen jako

„závdavek nebeských darů“, je tedy jakýmsi „kouskem nebe v člově

ku“. Jak se zpívá v jedné písni: „Nebe je v srdci mém.“ Proto smíme

i přes všechny slabosti a selhání vždy znovu spočinout v důvěře,

že v hlubinách vesmíru se neskrývá pouze prázdná propast nicoty

ani úšklebek zosobněného Zla, ale úsměv Někoho, kdo nás miluje.

Nebo, jak říká jeden moudrý teolog, smíme spočinout v důvěře, že

jsme „přijati navzdory vlastní nepřijatelnosti“.

2. listopadu 2008 O poměrech v církvi První list Korintským 1,10 –17

Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni

byli svorní a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jedno‑

ty smýšlení i přesvědčení. Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratři,

že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím

k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus

rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jmé‑

no Pavlovo? Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa

a Gaia; tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. Pokřtil

jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.

Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moud‑

rostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. Tento text jako by byl psán včera. Mluví se v něm o sporech, roz‑ ličných stranách a také o pomluvách. Umožní nám posvítit si  na naši představu o „ideální“ prvotní církvi. Pavle, jaká vůbec  prvotní církev byla? 

Prvotní církev byla především značně rozmanitá, takže o něja

ké jednotné podobě prvotní církve nelze vůbec hovořit. Jisté je, že v dobách vzniku tohoto listu byla církev velmi mladá a svěží, ale také v důležitém slova smyslu nezralá. Křesťané se často stydí za rozdělení křesťanstva na různé deno‑ minace a církve. Byla  prvotní církev formálně jednotná? 

To víme zcela jistě: nebyla. Příčinou byla skutečnost, že jed

notlivé církevní obce vznikaly živelně. V pozdější době byla tato společenství formálně sjednocena církevními strukturami, autoritami a závaznými formulacemi pravověří, ovšem tohle všechno vznikalo postupně. Ve skutečnosti jediné, co raně křesťanské sbory skutečně sjednocovalo a spojovalo, byla víra v Ježíše z Nazaretu jako Bohem zaslíbeného Mesiáše. Ovšem jak přesně význam Ježíšovy smrti a vzkříšení teologicky uchopit a jaké z toho vyvodit důsledky pro život, o tom křesťané v této době teprve přemýšleli a bouřlivě diskutovali.O POMĚRECH V CÍRKVI Jak byla církev v prvních dobách organizována?

Velmi volně. Všeobecné autoritě se těšil pouze jeruzalémský sbor, protože zde „to všechno začalo“. Zároveň však vznikaly obce věřících, jejichž vazba na tento sbor byla velmi volná. Cestující kazatelé a apoštolové spolu leckdy v důležitých otázkách nesouhlasili a někdy se dokonce ani vzájemně neuznávali. Takže například apoštol Pavel nejednou zápasil s tím, že se ve sborech objevili učitelé, kteří jeho apoštolskou autoritu nebrali na vědomí nebo se mu vyloženě posmívali. Tenkrát nebyl žádný papež, tak jak to bylo s nejvyššími církev‑ ními autoritami?

Celkem přirozeně byli za nejvyšší autority církve považováni lidé, kteří byli očitými svědky Ježíšova života a byli jeho bezprostředními učedníky. Je to oněch dvanáct, přesněji řečeno jedenáct apoštolů, které známe z vyprávění evangelií. Ti se těšili zvláštní úctě a autoritě. Jelikož apoštol Pavel do této skupiny nepatřil, byla jeho autorita méně zaštítěna, a on musel proto často poměrně složitě vysvětlovat, z jakého titulu vlastně promlouvá ke svým ovečkám a z jakého titulu dává jednotlivým sborům závazné pokyny. Jaké autority fungovaly v jednotlivých sborech?

Z Nového zákona se dozvídáme o starších, biskupech a diakonech. Základními autoritami byli v jednotlivých sborech starší, kterých bylo obvykle několik, a v jejich čele stál biskup. Zdali byl biskup v autoritě o stupínek výš než ostatní starší, anebo byl jen jedním z nich (první mezi rovnými), o tom není mezi badateli jednoznačná shoda. Každopádně platí, že poměrně záhy se objevila potřeba nějakého nositele úřadu a autority, protože živelnost a spontánnost raně křesťanských sborů vedla mnohdy k chaosu, sporům a potížím. Aby bylo možno konflikty řešit, bylo zapotřebí ustanovit stabilizující instanci, a tou se stal biskup. Zatímco biskupové a starší se věnovali vyučování a duchovní správě, třetí kategorie služebníků, diakoni, měla na starosti praktičtější oblasti církevní služby. O POMĚRECH V CÍRKVI List, z něhož jsme vybrali úryvek, byl psán do Korintu v Řecku.  Co víme o korintské církvi?

Korint byl přístavní město s množstvím námořníků, obchodníků, přístavních dělníků, ale také prostitutek a všelijakých lumpů a šejdířů. Tyto „živly“ částečně pronikly se svým životním stylem i do korintského sboru a problémy, s nimiž Pavel zápasí v epištolách do Korintu, odrážejí poměrně značný vliv pestrobarevného, multikulturního a mravně uvolněného přístavního prostředí. Pavel o korintských křesťanech říká, že jsou jako malé děti. Zůstaneme-li u této metafory, můžeme si je představit jako děti zlobivé, neukázněné, hlučné, ale zároveň roztomilé a Pavlem milované. Proto k nim mluví na jednu stranu přísně a káravě, ale na druhou stranu s otcovskou velkorysostí. Korintský sbor je jedním z nejspontánnějších, nejživějších a nejdynamičtějších sborů, o kterých se dozvídáme z Nového zákona, ovšem je to i sbor nejproblémovější. Oba listy apoštola Pavla Korintským lze proto číst jako seznamy problémů a průšvihů, které bylo potřeba řešit. Korintští byli rozděleni na různé strany podle toho, ke kterému  z apoštolů či učitelů se kdo hlásil. Navíc se jednalo o sbor velmi  pestrý: vedle zámožných lidí zde byli propuštění otroci a dělníci  z přístavu. Jak je možno dát dohromady takto různorodou spo‑ lečnost? A je to vůbec žádoucí? Nebylo by bývalo lépe, kdyby se  jednotlivé skupiny scházely samostatně?

Nejspíš ne, jak poznáváme z úsilí, jež Pavel vyvíjel, aby je všechny nějak spojil dohromady. Církev je totiž unikátní experiment, jehož součástí je zázračná jednota v rozmanitosti a rozmanitost v jednotě, o které mluví Nový zákon. Tedy nikoliv jednota na úkor rozmanitosti ani rozmanitost, která jednotu rozbíjí. Pro Pavla by bylo jednodušší vytvořit v Korintě tři nebo čtyři sbory, které by byly homogenní a harmonické, protože bohatí by byli s bohatými, chudí s chudými, zastánci Mojžíšova zákona a jeho závaznosti se stejně smýšlejícími a ti, kteří jsou ve věci morálních pravidel svobodomyslní, by se scházeli se stejně svobodomyslnými. Jenomže přesně takhle to být nemá.O POMĚRECH V CÍRKVI Přesto – není dnes požadavek jednoty v rozmanitosti přežitý?  Neukazuje se, že úspěšná jsou právě ta církevní společenství,  která se specializují? V Praze jsou např. sbory zaměřené pou‑ ze na mladé lidi, jiné se věnují intelektuálům, rodinám s dětmi  apod. A funguje to.

Mnozí současní teologové mají za to, že aby církev byla dostatečně pružná ve své službě a zvěstování a aby dokázala oslovit současnou generaci, musí mít tak zvanou „diferencovanou nabídku“. Musí tedy nabízet zvláštní programy a „akce“ pro mládež, pro děti, pro maminky s dětmi, pro ženy, pro muže, pro seniory atd. Cílem je naplnit specifické potřeby těchto skupin. Domnívám se, že tento požadavek je zcela na místě. Vedle toho je ale třeba stále trvat na tom, že církev má být „laboratoří nového lidství“. Znamená to, že si v ní mají k sobě hledat cestu lidé, kteří by se navzájem nevybrali za kamarády; lidé, kteří si na první pohled vůbec nemusí být sympatičtí, které nic kromě jejich víry nespojuje a dokonce si někdy mohou jít na nervy. Je to samozřejmě těžké, ať už z důvodů generačních či sociálních, z důvodů rozdílů v zájmech, ve vzdělání, v životním stylu či ve stupnici hodnot. Jenomže všichni tito lidé tvoří dohromady jednu „Boží rodinu“ a – příbuzné si člověk, jak známo, nevybírá. A je to tak dobře. Ve skutečnosti totiž náš charakter nejvíc proměňuje snaha najít společnou řeč s někým, kdo nám na první pohled vůbec není sympatický. Proč se rozhádali věřící v Korintě?

Těch neuralgických bodů byla celá řada: nedokázali se shodnout ohledně pravidel manželského a rodinného života, ohledně uspořádání bohoslužeb, ohledně postavení a role žen ve shromáždění, ohledně nadpřirozených projevů Ducha svatého a ohledně teologie vzkříšení. Vzájemně se soudili před světskými soudy, takže některé z jejich konfliktů byly opravdu hluboké. V naší perikopě vidíme ještě jeden konflikt, který pramení z toho, k jakým se kdo hlásí duchovním vůdcům – zda k Pavlovi, Apollovi nebo Petrovi. Nejhlubší byl zřejmě konflikt mezi příznivci Pavlovými a Apollovými. Apollos byl vynikající řečník, původem z Alexandrie, tedy města proslulého učeností. Byl to zřejmě velmi okouzlující intelektuál, O POMĚRECH V CÍRKVI jemuž se výřečností Pavel nemohl rovnat. Petr zase mohl být pro své stoupence zárukou vazby na jeruzalémský sbor a na úzký okruh Ježíšových učedníků, očitých svědků Ježíšova života. Korintští křesťané se k těmto vůdcům hlásili tak vehementně, až se začali oddělovat od těch, kteří jejich nekritický obdiv nesdíleli nebo jej chovali k vůdci jinému. Někteří biblisté říkají, že paradoxně nejhorší byli ti, co se hlásili  ke Kristu.

Ano, i když se na první pohled zdá, že právě oni byli ti moudří, které by bylo možno dát za vzor ostatním. V komentářích se však častěji setkáme s výkladem, že právě oni byli ti největší elitáři, kteří se domnívali, že jako jediní jsou „u pramene“, zatímco Pavlovci, Petrovci a Apollovci na rozdíl od nich ke kruhu „zasvěcenců“ nepatří. Nevíme to však jistě a ani to není důležité, protože Pavel neřeší otázku, co jednotlivé skupiny rozdělovalo a v čem se od sebe teologicky nebo prakticky lišili, nýbrž skutečnost, že tyto frakce a strany vůbec existovaly. Pavle, lze vůbec v církvi dosáhnout „plné jednoty smýšlení i pře‑ svědčení“? A je to žádoucí?

Přiznám se, že mně ze slov „plná jednota smýšlení i přesvědčení“ vždycky běhal mráz po zádech, a kdyby to neřekl apoštol Pavel, pokládal bych to za stav nežádoucí, ba sektářský. Pavel tím ovšem jistě nemyslel tupou stádnost a armádní uniformitu. Už jsme se dotkli toho, že církev jeho doby neměla jasně stanovené církevní úřady a autority a že závazné formulace věrouky teprve vznikaly (mimo jiné neexistoval kánon Nového zákona). Toho, co křesťany spojovalo a co zakládalo jejich jednotu, v této době nebylo mnoho. Jednalo se především o společně sdílené přesvědčení, že to rozhodující a nejdůležitější mezi Nebem a zemí, to rozhodující a hlavní, co vyhlíželi dávní proroci ve starém Izraeli, se stalo v příběhu Ježíše Krista, v jeho životě, smrti a vzkříšení. Co to přesně znamená teologicky, dogmaticky a eticky, co to znamená pro uspořádání církve a pro způsob její služby, to se všechno teprve promýšlelo a formulovalo.O POMĚRECH V CÍRKVI Pavel to stěžejní shrnuje v dopise Korintským do jakési zkratky,  když říká, že nezáleží na moudrosti slov, nýbrž na Kristově kříži.

Pavel se těmito slovy snaží korintským připomenout, že ten, kdo následuje Ježíše Krista, ho následuje i v nesení kříže. To však mimo jiné znamená zříci se pýchy, samospravedlnosti a sebeprosazování, tedy právě těch postojů, kterých se korintští zříci neuměli. Nesení kříže znamená také zříci se nároků na to, že budu obdivován pro svou moudrost, že budu ctěn těmi, které jsem pokřtil nebo kterým jsem kázal, že budu obdivován za své řečnické umění atd. V souvislosti s Pavlovými slovy o kříži se mi vybavuje věta jednoho moudrého faráře: „Pánu Bohu docela často překáží naše genialita.“ Jelikož problémem mnohých korintských křesťanů byla jejich „genialita“, případně jejich „zbytnělé ego“, poukazuje apoštol Pavel na to, že Kristův kříž je jediná odpověď na snahu strhnout na sebe pozornost a sklízet obdiv, uznání a potlesk. A aby byl v této věci dobrým příkladem, rozhodl se nic z velké vzdělanosti a moudrosti, kterými disponoval, v Korintu nepředvádět a raději být „bláznem pro Krista“, než soupeřit s Apollem v jeho řečnickém umění nebo s Petrem v jeho apoštolské autoritě. Jak lze tyto postoje aplikovat dnes, kdy je křesťanstvo rozděleno  do mnoha církví a denominací?

Měli bychom vzít vážně Pavlova slova, že jsme „jedni druhých oudové“. Mezi jednotlivými typy křesťanské zbožnosti totiž může velice účinně fungovat dělba práce. Když se dívám na křesťany jiných konfesí, jsem vděčný za to, jak se jim daří rozvíjet a uskutečňovat hodnoty, které v mé vlastní církvi nejsou tak úplně ve středu pozornosti. Když vidím, co katoličtí salesiáni dělají pro mládež, co evangeličtí učenci dělají v biblistice, co kvakeři dělají pro lidská práva, naplňuje mě to vděčností. Myslím, že právě vděčnost za nesmírnou rozmanitost Božího lidu je ona cesta, po které se v ekumenických vztazích dostaneme nejdále. V této rozmanitosti Božího lidu se totiž zrcadlí nevyčerpatelnost Boží milosti, která má tolik různých a od sebe často velmi zajímavě odlišných uskutečnění. 23. ledna 2011 Cesta moudrosti a cesta svévole Kniha Přísloví 4,1–19

Synové, slyšte otcovské kárání, pozornost věnujte poznávání rozumnosti.

Vždyť jsem vám předal výborné znalosti, moje učení neopouštějte: Když

jsem byl jako syn u svého otce, útlý jedináček při své matce, on mě vyučoval,

říkával mi: „Drž se celým srdcem mých slov, dbej na mé příkazy a budeš

živ. Získej moudrost, získej rozumnost. Na výroky mých úst nezapomeň,

neodchyl se od nich. Neopouštěj ji, bude tě střežit. Miluj ji, bude tě chránit.

Počátek moudrosti je: Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění zís‑

kej rozumnost. Obklop se jí, vyvýší tě; oslaví tě, když ji obejmeš. Vloží ti na

hlavu půvabný věnec, ozdobnou korunu ti předá. Slyš, můj synu, přijmi mé

výroky, živ budeš mnoho let. Cestě moudrosti jsem tě učil, vodil tě stopami

přímosti. Půjdeš‑li jimi, kroky tvé neuvíznou, jestliže poběžíš, neklopýtneš.

Napomenutí se chop a neochabuj, dodržuj je, to je tvůj život. Nevcházej na

stezku svévolníků, cestou zlých se neubírej. Vyhni se jí, nechoď po ní, odstup

od ní a jdi dál. Neusnou, když nespáchají něco zlého, o spánek jsou připra‑

veni, když někoho nepřivedou k pádu. Chlebem svévole se živí, vínem násilí

se napájejí. Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až

je tu den. Cesta svévolníků je však jako soumrak, nevědí, o co klopýtnou.“ Kniha Přísloví se liší od ostatních knih Starého zákona, a to jak  svou formou, tak svým obsahem. O jaký literární druh se jedná?

Jedná se o tak zvanou mudroslovnou literaturu, kterou nachází

me nejen v písemnictví starého Izraele, ale také v některých dalších kulturách, například v Egyptě. Jedná se o sbírky výpovědí o životě, které vycházejí z pečlivého pozorování zobecnitelných jevů a zákonitostí v přírodě i v mezilidských vztazích. Nejde o žádné abstraktní spekulace. K těm neměli staří Izraelité důvěru. Jde spíš o praktickou životní moudrost. Mudroslovné sbírky byly považovány za poklad životní zkušenosti a moudrosti předků a sloužily výchovnému účelu. Proto byly předávány z pokolení na pokolení a užívány k výchově mladých lidí. K biblické mudroslovné literatuře nepatří jen kniha Přísloví, ale  také kniha Kazatel, Jób a některé pasáže ze žalmů. Mezi apokryf‑ ními knihami Starého zákona jsou pak pravými perlami mudro‑CESTA MOUDROSTI A CESTA SVÉVOLE sloví Moudrost Šalomounova a Sírachovec. V čem spočívá moud‑ rost, jež je v těchto textech zachycena? 

Nejde o žádné filosofické úvahy o posledních principech skutečnosti, ale spíš o praktické „umění žít“. Moudrost se v pojetí starozákonního mudrosloví projevuje v činech, postojích a rozhodování a týká se nejen rozumu, ale také citů a vůle. Jde v ní spíš o stupnici hodnot a o kvalitu života než o teoretický světonázor. Jak se mudrosloví ostatních staroorientálních národů liší od  mudrosloví hebrejského?

V ostatních kulturách je moudrost obvykle chápána jako život v souladu s posvátným řádem skutečnosti. Tento neměnný a neosobní řád tvoří soustava obecných zákonitostí, jakýsi nebeský jízdní řád, podle kterého se řídí jak vesmír a svět bohů, tak i lidská společnost. V hebrejském mudrosloví ale nejde o neosobní posvátný řád. Hebrejské pojetí moudrosti je zarámováno smluvním vztahem mezi Hospodinem a jeho lidem. Proto se v bibli opakovaně praví, že „počátkem moudrosti je bázeň před Hospodinem“, že „cestu moudrosti zná jen Hospodin“, protože on „od věků ustanovil moudrost“. Moudrost, kterou hledají bibličtí pisatelé, je vždy „darovaná shůry“. Není člověkem vyspekulovaná a vydumaná, je to moudrost „svěřená“. Je darována za tím účelem, aby člověk moudře spravoval svůj život a spravedlivě žil před Boží tváří. Jinou zvláštností hebrejského mudrosloví je skutečnost, že moudrost není chápána jako statická a neměnná soustava zákonů, ale jako dynamická a téměř osobní veličina. V knize Přísloví se například dočteme, že si moudrost „radostně hraje“, že „tančí“ a „volá“ na ty, kdo ji hledají. Věrně stojí Hospodinu po boku a „jejím potěšením je být s lidskými syny“. V perikopě z knihy Přísloví se objevují dvě hodnoty, o jejichž  získání má člověk usilovat: je to moudrost a rozumnost. Jak se od  sebe liší?

Moudrost a rozumnost, tedy chochma a bina, se často vyslovují jedním dechem, odlišit jejich význam není snadné. Podle některých vykladačů má rozumnost blíž k praktické šikovnosti. Zatímco CESTA MOUDROSTI A CESTA SVÉVOLE moudrost znamená „umění žít“, rozumnost znamená „vědět si rady“, vyznat se ve složitých situacích, neztratit se ve světě a umět se vypořádat s obtížemi. V každém případě je rozumnost velmi dobrým a užitečným doplňkem moudrosti. Ústředním pojmem knihy Přísloví je moudrost. Co přesně toto  slovo označuje?

Jelikož celý svět je stvořen v souladu s odvěkou Boží moudrostí, odráží se tato moudrost jak v uspořádání přírody, tak v zákonitostech lidského světa. V tomto smyslu je svět „otevřenou knihou Boží moudrosti“, jak rád připomínal Jan Amos Komenský. Každý člověk, který pečlivě pozoruje stvoření a sleduje jeho zákonitosti, poznává „cesty Boží moudrosti“ a učí se v uspořádání stvořeného světa rozeznávat „Boží rukopis“. Hledat moudrost znamená uvádět svůj život do souladu s pravidly, rytmy a „tanečními kroky“ Boží moudrosti. Kdybychom to chtěli vyjádřit současným jazykem, hovořili bychom nejspíš o hledání a nalézání smyslu života, o hledání a nalézání bytostného určení člověka v tomto světě a o hledání místa člověka ve vesmíru. Jedná se o celoživotní úsilí, a proto se nedá mluvit o dosažení moudrosti v konkrétním okamžiku. Moudrost je totiž už v tom, že ji člověk hledá, protože „hledání moudrosti“ je vlastně určitý životní styl. Jde o „život před Boží tváří“, „chození v Boží bázni“ a „kráčení po Hospodinových stezkách“. Zcela konkrétně jde tedy o každodenní život, o vztahy k rodičům,  k manželce, výchovu dětí, přístup k práci, penězům a podobně?

Přesně tak. Hebrejský člověk nežije s hlavou v oblacích. Proto také nemá důvěru ke spekulaci a abstrakci, zato je „věrný zemi“. Hebrejská moudrost je zemitá, zakořeněná v každodennosti a v hmatatelné skutečnosti. Víc než posledních principů bytí se týká toho, že nemám šidit zákazníky v obchodě ani pomlouvat souseda. V naší pasáži je syn vyzýván k tomu, aby získal moudrost a rozum‑ nost. Jak to má dělat?

Má pozorovat svět kolem sebe, naslouchat vnitřním rytmům života a vnímat to, co mu říkají starší, moudřejší a zkušenější lidé, CESTA MOUDROSTI A CESTA SVÉVOLE především jeho otec a matka. Ti, kdo jsou na světě déle než on, si totiž z Hospodinovy moudrosti už leccos osvojili, a proto mu mají co předat. Současný svět je jiný, protože dnes je v obecné úctě spíš „aka‑ demická moudrost“ než životní moudrost předešlých generací.  Není to chyba?

To, čemu dnes říkáme akademická moudrost či vzdělanost, nemusí mít s biblickou moudrostí vůbec nic společného. Nastudované vědomosti, expertní znalost nějaké problematiky a zvládnutí velkého množství informací je sice užitečné a dobré, ale může tím disponovat i člověk, který nikdy o skutečnou moudrost ani nezavadil. V biblickém pojetí patří k moudrosti především hledání „dobrého života“. To jsou na prvním místě vztahy k členům rodiny, k sousedům a kolegům v zaměstnání, k lidem ve veřejném životě a samozřejmě také k Nebesům. Lidský život chápe hebrejské mudrosloví jako dar a úkol, proto je nedílnou součástí moudrosti postoj vděčnosti za dar života, z něhož plyne vědomí odpovědnosti za všechno, co bylo člověku svěřeno. V naší pasáži čteme, že moudrost člověka střeží a chrání. Před  čím?

Před hloupostí. Moudrost je totiž jako mapa, která pomáhá člověku chodit po dobrých a bezpečných cestách a chrání ho před zblouděním, upadnutím do jámy nebo zabřednutím do bažiny. Na člověka, který „sešel ze správné cesty“, číhají různá nebezpečí, jako jsou lupiči, divoká zvířata, skalní útesy a jedovatí hadi. Kdo chodí „po stezkách spravedlnosti“, do žádné jámy neupadne a do nastražené pasti se nechytí. V knize Přísloví líčí past nevěstka, cizí žena či paní Hloupost.

Ano, to jsou temné postavy knihy Přísloví, které strojí osidla na nezkušeného mladíka. Cizí žena či nevěstka ho všelijak vábí a svádí svými vnadami a paní Hloupost mu nabízí lákavé zboží ze svého krámku. Zvou ho na své pěstěné chodníčky, ale tají před ním, že vedou do záhuby. CESTA MOUDROSTI A CESTA SVÉVOLE Čtenáři je v našem textu o moudrosti řečeno: „Obklop se jí, vyvýší tě, oslaví tě, když ji obejmeš.“ Jak může moudrost člověka vyvýšit  a oslavit? 

Vyvýšení a oslavení jsou obrazy vítězství. Jde o zaslíbení odměny pro ty, kdo uspějí u zkoušky, kterou představuje lidský život. Pokud člověk následuje hlas moudrosti, ústí jeho život v uskutečnění pravého lidství a v naplnění jeho bytostného určení. Kdo hledá moudrost, stává se jejím „vtělením“. I dnes říkáme, že ušlechtilého člověka pokročilého věku „zdobí moudrost šedin“. Některé starší lidi jejich moudrost natolik obklopuje a oslavuje, že míváme neodolatelnou touhu trávit čas v jejich blízkosti a pozorně naslouchat jejich životní zkušenosti. Přesně takový obraz je mladíkům v knize Přísloví stavěn před oči. Jedním z hlavních způsobů, jak si získat moudrost, je naslou‑ chat otcovu naučení. To však předpokládá, že otec je moudrý.  Co když není?

Tato otázka vychází z dnešních zkušeností, kdy mladí lidé zápasí s úctou dokonce i vůči dobrým a moudrým otcům. V biblických dobách to bylo jiné. Hodnoty předávané z otců na syny prostřednictvím mudroslovných výpovědí byly obecně považovány za časem protříbené, prověřené a osvědčené zásady. Byly pokládány za moudrost předků a poklad tradice, tedy za vzácné dědictví minulosti, které má váhu samo o sobě bez ohledu na to, kdo je předává. V biblické kultuře tedy nebyla úcta k rodičům podmíněna jejich vlastní moudrostí a rozumností. Váha a platnost tradice byly důležitější než otázka, zda jsou konkrétní rodiče jejími nejpřesvědčivějšími vzory. V dnešní době je předávání kulturního a duchovního odkazu předchozích generací vážně ohroženo. Jistě není možné, aby rodiče svým dětem tradiční moudrost za každou cenu vtloukali do hlavy. Vzhledem k tomu, že dnes už samozřejmou úctu k moudrosti předků nelze předpokládat, nezbývá nám rodičům než být co nejvěrohodnějším příkladem dobrého života v souladu s Boží moudrostí. Stále ještě totiž platí, že „příklady táhnou“. CESTA MOUDROSTI A CESTA SVÉVOLE Opakem moudrosti je podle knihy Přísloví svévole. Co toto slo‑ vo označuje?

Jednat svévolně znamená obracet se zády k Bohu a jeho cesty nebrat na vědomí. Svévolný člověk bývá sebestředný, samolibý, soběstačný, samospravedlivý, svéhlavý, a jak říkal Komenský, „samosvojný“. Svévole je dostředivá životní orientace člověka, otočeného zády k Dárci života a jeho moudrosti. Svévolný člověk chodí světem, aniž by se díval do mapy či používal kompas. „Nemá to zapotřebí.“ Hledí si svého, chodí po svých a ne po Božích cestách. Jezdí na červenou a nevšímá si dopravních značek. Svévolník se nechal přesvědčit od paní Hloupostí, že on sám nejlépe ví, co je dobré a co je zlé, a že sám dokáže držet v rukou opratě vlastního života. Stejně jako moudrost je i svévole v bibli personifikována, a to  v páté kapitole knihy proroka Zacharjáše, kde je přenesena ze  středu Božího lidu pryč do země Šineáru, kam patří. Co dělala  svévole v Božím lidu? 

Existuje zvláštní druh svévole, který je v jistém smyslu záludnější než druhy jiné, totiž svévole svatá a zbožná. Vzniká tehdy, když věřící lidé podlehnou iluzi (a v dějinách se jim to stávalo opakovaně), že nejdůležitější je „znát ta správná slova“. Člověk, který dokáže v každé situaci citovat verše z bible, se často domnívá, že automaticky disponuje tím, co tyto věty říkají a k čemu míří. Jenomže to je velmi často tragický omyl. Často totiž platí prorocká slova: „Tento lid mě ctí rty, ale jejich srdce je daleko ode mne, praví Hospodin.“ Z dějin církve se můžeme poučit o tom, že správná slova a správné věty v ústech věřícího nemusí znamenat vůbec nic, ba naopak: mohou mu být osidlem, protože ho udržují v sebeklamu, že se nachází na správné cestě. Přitom může nic zlého netuše kráčet po cestě svévole, která ústí do horoucích pekel. A tak se často lidé, kteří mají v ústech správná slova, chovají naprosto nelidsky k těm, kdo nesplňují jejich představy. Málo věcí na světě je totiž tak nebezpečných jako zuřivá, samospravedlivá zbožnost. Jedná se o svévoli převlečenou do roucha náboženské horlivosti. A jak řekl v jedné ze svých knih C. S. Lewis: „Ze všech zlých lidí jsou zbožní zlí lidé ti nejhorší.“ CESTA MOUDROSTI A CESTA SVÉVOLE Na to navazuje i další úryvek z našeho textu: „Nevcházej na cestu svévolníků, chlebem svévole se živí, vínem násilí se napájejí“. Souvisí  i „zbožná svévole“ s násilím?

Svévolník, který je zároveň věřící, se sice může pokládat za zbožného člověka, ale nedokáže spočinout v důvěře, že jeho život je veden Boží moudrostí. Bývá zmítán vnitřním neklidem. Jakmile druzí lidé neplní jeho očekávání a nechovají se v souladu s jeho představami, vyvolává to v něm hněv a úzkost. Ty pak nezřídka přecházejí ve „vnitřní násilí“, tedy v hořkost a zlobu, a v extrémním případě může dojít i k násilí tělesnému. Jaký je konec svévolníků?

To nejhorší, co se může svévolníkovi přihodit, je, že svou svévoli „úspěšně prosadí“. Splní se tak jeho přání „udělat se sám pro sebe“ a zapouzdřit se do vlastní sebestřednosti. Podle C. S. Lewise budou na konci dějin jen dva druhy lidí: ti, kteří řeknou Bohu: „Tvá vůle se staň“, a ti, kterým řekne Bůh: „Tvá vůle se staň“. Těm, kdo vždycky důsledně upřednostňovali sebe a k Bohu i k bližním se otáčeli zády, se jejich do sebe propadlá a v sobě zakletá existence může stát věčným údělem. Bible ovšem tuto možnost zmiňuje zejména proto, aby si všichni svévolníci položili otázku, co opravdu chtějí. Patří každý člověk do některé ze zmíněných dvou skupin – buď  k moudrým nebo ke svévolníkům? 

Cesta moudrosti a cesta svévole jsou dvě možná směřování lidského života a dvě kvality lidského jednání. Mezi těmito alternativami se rozhodujeme každý den. Všichni jsme svévolníci, ale z Boží milosti jsme zároveň všichni zváni na cesty Boží moudrosti. Každý den a stále znovu jsme „hlasem tichým a jemným“ přemlouváni, abychom si už konečně dali říci. Bůh jako trpělivý rodič totiž dobře ví, že jsme „hliněné nádoby“, že jsme tvorové zranitelní a křehcí, docela často dokonce svévolní a zlí. Přesto nás ve svém Slově stále znovu ujišťuje, že jeho otcovská velkorysost a trpělivost jsou nekonečně větší než naše dětské trucování. 23. října 2011 Bůh a bohové Žalm 96

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu všecka země. Zpívej‑

te Hospodinu, dobrořečte jménu jeho, zvěstujte den po dni spasení jeho.

Vypravujte mezi národy slávu jeho, mezi všemi lidmi divy jeho. Nebo veli‑

ký Hospodin, a vší chvály hodný, i hrozný jest nade všecky bohy. Všick‑

ni zajisté bohové národů jsou modly, ale Hospodin nebesa učinil. Sláva

a důstojnost před ním, síla i okrasa v svatyni jeho. Vzdejte Hospodinu

čeledi národů, vzdejte Hospodinu čest i moc. Vzdejte Hospodinu čest jména

jeho, přineste dary, a vejděte do síňcí jeho. Sklánějte se Hospodinu v okra‑

se svatosti, boj se obličeje jeho všecka země. Rcete mezi pohany: Hospodin

kraluje, a že i okršlek zemský upevněn bude, tak aby se nepohnul, a že sou‑

diti bude lidi spravedlivě. Rozveseltež se nebesa, a plésej země, zvuč moře,

i což v něm jest. Plésej pole a vše, což na něm, tehdáž ať prozpěvuje všecko

dříví lesní, před tváří Hospodina; neboť se béře, béře se zajisté, aby soudil

zemi. Budeť souditi okršlek světa v spravedlnosti, a národy v pravdě své.

(Kralický překlad) V devadesátém šestém žalmu je Hospodin vyvyšován nad všechny  bohy. Starý zákon tedy s existencí jiných bohů počítá?

Ano počítá. Ve starozákonní době byl svět bohy přeplněn. Otáz

ka nezněla, zda existuje Bůh, ani zda existují jednotliví bohové, nýbrž spíše, kdo je ten pravý Bůh a kdo je bohem jenom podle jména. Víra starozákonního Izraele vycházela z předpokladu, že člověk byl stvořen ke společenství s Bohem a že stopa této skutečnosti je v něm stále nějak přítomná. Člověk je „bytost stvořená k tomu, aby uctíval“. Proto k němu bytostně patří „vztah k Nebesům“. Co svět světem stojí, lidé vždycky nějak tušili, že nežijí v prázdném vesmíru, ale tváří v tvář Tajemství, které je nekonečně přesahuje. Je-li člověk bytost stvořená k tomu, aby uctíval, znamená to, že má ve svém nitru prázdnotu, kterou může zaplnit jen Ten, který člověka stvořil ke svému obrazu. Lidé ovšem mají neodolatelný sklon onu vnitřní prázdnotu naplňovat vším možným. A právě to je zřejmě příčinou obecně lidského tíhnutí k modloslužbě. Starý zákon tedy na jedné straně svědčí o tom, že lidé mají v srdci „touhu po věčnosti“ (jak říká kniha Kazatel), na druhé straně také o tom, že tuto touhu mnohdy

45BŮH A BOHOVÉ

uspokojují předčasně a poněkud nepatřičně. Starý zákon pro popis

této skutečnosti volí překvapivě ostrá slova, když s pozoruhodnou

příkrostí líčí, jak se lidé hrbí a plazí před svými bůžky, jak škemrají

a žebrají o vyslyšení svých přání, adresovaných falešným bohům,

kteří jim ve skutečnosti nemohou pomoci.

V žalmu se praví, že bohové jiných národů jsou modly. I ty ses 

zmínil o modloslužbě. O co se jedná?

Začněme tím, o co se nejedná. Nejedná se o to, že by nějaký pyš

ný izraelský žalmista tvrdil: „Náš národní bůh je ze všech nejlepší,

zatímco ti vaši ať se jdou raději schovat.“ Nejde totiž o poměřová

ní jednotlivých národních bohů podle nějakých soutěžních krité

rií. Žalm vyjadřuje zkušenost Židů, kteří byli odvlečeni do zajetí

a vyrovnávali se s tehdy obvyklou teologií vítězů, podle níž pokud

byl národ poražen a podmaněn jiným národem, znamenalo to, že

bůh tohoto poraženého národa se „neosvědčil“. Jestliže tedy Baby

lonci porazili a do zajetí odvlekli Židy, mělo by to podle této teo

logie znamenat, že jejich bůh porazil boha židovského a Židé teď

měli logicky začít uctívat vítězného babylonského boha. Na svého

původního boha měli samozřejmě zapomenout, protože při jejich

ochraně selhal. V židovském národě se však objevuje myšlenka, kte

rá je vlastně revoluční: židovský národní bůh vůbec žádný národní

bůh není, ale je to Bůh, který stvořil nebesa a zemi. Tak je to vyjád

řeno i v našem žalmu. Bůh Izraele není nejlepší ze všech možných

bohů ve smyslu srovnávacím, jako když dáme vedle sebe různé

značky nějakého elektrického spotřebiče, a ptáme se, který z nich

je nejlepší. Podobně bychom to mohli udělat se starověkými bohy,

kterými se nebesa doslova hemžila. Ale s Bohem Izraele se takové

srovnávací experimenty nedají dělat. Nedá se říci, že Bůh biblické

víry je ze všech duchovních či božských bytostí ten nejskvělejší.

Izrael totiž dosvědčoval víru v Boha, který stvořil vesmír a vládne

dějinám. A ten je nutně jenom jeden. Nemůže to být tak, že Egyp

ťany stvořil jejich národní bůh, zatímco Peršany zase ten jejich

a Babyloňany nějaký další. Je zřejmé, a právě k tomuto náhledu se

starozákonní proroci propracovávají, že ten, který všechno kolem

nás stvořil a všechno to řídí, je jen jeden. Zajatcům v Babylonské říši BŮH A BOHOVÉ bylo samozřejmě nesmírnou útěchou, že Bůh, v něhož věří, není pouhé regionální božstvo, které zůstalo v Zaslíbené zemi a čeká tam, zda se k němu Židé z vyhnanství vrátí. Naopak, je to Bůh, kterému patří nebesa i země, a proto je vyhnancům v Babyloně právě tak blízko jako těm, kteří v Zaslíbené zemi směli zůstat. Jak se ovšem Izrael vyrovnával s existencí mnoha panteonů  národních bohů?

Porozumění vztahu mezi vírou v Hospodina a náboženstvím ostatních národů se v biblické době utvářelo postupně a pomalu. Zdá se, že vědomí zvláštního pouta mezi Hospodinem a jeho lidem se původně nijak nevylučovalo s myšlenkou, že i jiné národy mají své výlučné vztahy se svými národními bohy. Z „manželské smlouvy“ mezi tím, kdo dal Izraeli na Sinaji tóru, a vyvoleným národem původně nikterak nevyplývalo, že náboženské představy ostatních národů se upínají jen k iluzím a projekcím lidských přání. Teprve postupně převládlo ve starém Izraeli přesvědčení, že Hospodin je jediný pravý Bůh, jediný, kdo splňuje kritéria pro to, aby byl vůbec Bohem nazýván. Babylonské vyhnanství bylo v této věci vlastně tvrdou Boží školou. Díky němu Izraelité postupně dospěli k závěru, že jejich Bůh není jen místní patron, omezený na konkrétní území a konkrétní etnickou skupinu, ale Stvořitel vesmíru a Pán dějin, který není vzdálen nikomu, kdo ho vzývá, ať se nachází v Jeruzalémě nebo v babylonském vyhnanství. Samo vyhnanství pak izraelští proroci vykládali nikoli jako selhání nebo porážku svého „národního boha“, ale jako Boží přísnou výchovu či „otcovské pokárání“. Jak vypadal postoj Izraelců k jiným náboženstvím?

Rozhodně neměl charakter mezináboženské polemiky. Když proroci a žalmisté kritizují modlářství, adresáty jejich zvěsti nejsou ostatní národy, ale jejich vlastní souvěrci. Prorocká kritika modloslužby má tedy jasné zacílení do vlastních řad. Jinými slovy, jedná se o názorný popis toho, co Izraelité jako „zvláštní lid Páně“ nemají dělat. Poselství Izraele směrem ven, tedy k ostatním národům, se dá shrnout slovy: „Okuste a vizte, že Hospodin je dobrý.“ Izraelité brali

47BŮH A BOHOVÉ

odjakživa vážně svou zodpovědnost být „světlem pronárodů“; vě

děli, že mají být Hospodinu „věhlasem a okrasou“, jak se píše v tóře.

Věřili, že jako potomstvo Abrahamovo mají být „požehnáním pro

všechny národy země“, že mají být Hospodinovou chloubou, aby

„se říkalo mezi pronárody: Hospodin s nimi u



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist