Kniha: V císařských barvách – John Biggins

STOUPÁNÍ PO SPIRÁLE

„Elektrické zapalování?“

„Zapnuto! Je všechno připraveno?“

„Připraveno ke startu, herr leutnant.“

„Tak nastartujte motor.“

Nastala krátká přestávka, potom se stroj otřásl, jak mechanik strhl dolů plnou váhou

svého těla list vrtule. Motor zakašlal, ozval se předčasný zápal, jak se vrtule ještě jednou

či dvakrát protočila a potom se s trhnutím zastavila. Mechanik se znovu pokusil ji roztočit

a tentokrát se motor po kratičkém zaváhání s prskáním probral k životu. Z výfuku se

vyvalil kouř a po něm vyšlehl metr dlouhý jazyk plamene, v tom kalném světle časného

rána modrý a zelený jako ocasní pera páva v kalném světle časného rána. Když se potom

čtyři válce motoru Hieronymus-Warchlachowski ustálily v pravidelném rytmu, plamen

zeslábl do stabilní pulsující rudozlaté záře. Nechal jsem motor běžet naprázdno, aby se

zahřál, a obrátil jsem se ke čtyřem mechanikům za sebou.

„Dobrá, tak ji zvedněte a otočte.“

Dva zvedli ocas a zbylí dva se chopili okrajů křídel, aby otočili letadlo nosem k lehkému

větru, jenž roztáčel větrnou korouhvičku na druhé straně této stále ještě zšeřelé rozlehlé

české pastviny pro krávy. Teď už bylo dost světla, abych dohlédl na konec pole – a také

k mlází mladých modřínů za ní. Jeho silueta byla tu a tam porušena mezerami, svědčícími

o chybných úsudcích předchozích žáků c. a k. fliegerschule Arány und Seligmann. Pohlédl

jsem přes levoboční křídlo na místo, kde stáli dva muži. Jeden byl oblečen v

krátkém modrošedém zimním kabátku s kožešinovým límcem a v rudých rajtkách

dragounského pluku. Druhým byl civilista v buřince a s brýlemi ve zlatých obroučkách,

který měl na sobě volný plášť s kapucí. Byli to majitelé školy, na první pohled dosti

nesourodá dvojice. Major Gyula Arány, graf von Aránya, byl bohatý mladý důstojník

v jednom z nejelegantnějších c. a k. jezdeckých pluků. Jeho partnerem byl herr Lucian

Seligmann, židovský finančník a průmyslník z Brna. Do tohoto podniku se pustili

s ohledem na všeobecný zájem o aviatiku, Arány byl letec – držitel jednoho z prvních

rakousko-uherských pilotních diplomů s datem 1910 – a Seligmann byl vlastenecký

podnikatel, který se navzdory značnému oficiálnímu nezájmu a nepřátelství snažil

vybudovat rakouský letecký průmysl. Letecká škola byla výsledkem jejich sdílené vášně,

herr Seligmann poskytoval finanční prostředky, a Arány nezbytné kontakty a

společenskou prestiž.

Inu, není důvod to dále zdržovat, pomyslel jsem si, neboť můj námořnický instinkt mi

napověděl, že dnes už silnější vítr vát nebude. A tak jsem se znepokojením a tlukoucím

srdcem hleděl k řadě stromů v dálce, jako když jezdec zkoumá vysoký plot z hřbetu

nespolehlivého koně. Arány překřikoval hluk motoru.

„Hodně štěstí, Prohaskao. Zlomte vaz a nohy!“

Jeho společník k podobné dobrosrdečnosti sklony neměl. „Ano, herr leutnant!“ volal.

„Ohněte mi další list vrtule jako posledně, a já vám osobně zlámu jak krk, tak nohy – a

pak vám polámu i všechny ostatní kosti v těle!“ Ještě nebylo moc vidět, ale cítil jsem, že

to myslí smrtelně vážně. Obrátil jsem se k mechanikům držícím ocas. „No tak dobře,

jdeme na to!“

Přidal jsem plyn a motor se rozeřval vši silou svých osmdesáti koňských sil. Aeroplán

začal po nerovném terénu poskakovat kupředu, ocas a křídla mu přitom stabilizoval

pozemní personál. Nabíral rychlost, kymácel se a škubal, jak jeho čtyři bicyklová kola

narážela na brázdy a krtince. Dvacet metrů, a mechanici pustili ocas. Třicet metrů, a

křídla se začala protahovat a chvět. Padesát metrů – zoufale jsem sledoval mlází před

sebou a snažil jsem se odhadnout správný okamžik, kdy přitáhnout řídicí sloupek: příliš

brzy, a ztratím vztlak a havaruji; příliš pozdě, a narazím do vrcholků stromů a havaruji.

Šedesát... sedmdesát... Teď. Zatáhl jsem za řídicí sloupek vší silou, s bušícím srdcem a

ústy vyschlými strachem. Najednou jsem ucítil, že pohyb je hladký, kola se odlepila od

země, spatřil jsem stromy řítící se proti mně – ano zvládli jsme to, ačkoliv jen tak tak,

jasně jsem slyšel, jak pod koly podvozku chrastí nejvyšší větve porostu. Strachy jsem se

zpotil a teď jsem cítil, jak se pot v proudícím větru ochladil, když jsem kolo na řídicím

sloupku otočil, abych se vyhnul modřínovému lesu. Byl jsem bezpečně ve vzduchu:

obtížná část byla za mnou.

Bylo asi sedm hodin šedého rána v polovině listopadu 1912 a já jsem namáhavě šplhal

z primitivního polního letiště nedaleko českého města Jihlava. Bylo to už skoro sedm

měsíců, co jsem si podal žádost do výcvikového kursu námořních pilotů, ale trvalo strašně

dlouho, než jsem se dostal až k závěrečné zkoušce. Zdržení bylo způsobeno tím, že listiny

putovaly z jedné kanceláře do druhé, jak v Pule, tak ve Vídni, další průtahy představovalo

uvolnění z mého zařazení na palubě lodi Erzherzog Albrecht, a potom jsem ještě musel

čekat, až se uvolní místo v leteckém kursu. Svůj první vzlet v letecké škole ve Steinfeldu

na okraji Vídně jsem uskutečnil teprve v polovině září. Samostatný let jsem absolvoval o

týden později a průkaz civilního pilota jsem obdržel po dvou týdnech – je nutné dodat, ta

rychlost nebyla výsledkem mého výjimečného nadání, ale spíše extrémní povrchností

instrukcí, jež bylo možné poskytnout v těch dávno uplynulých dnech, kdy se létání učilo

létáním samotným, podobně jako jízda na potenciálně smrtícím bicyklu, a dostatečně

přesvědčivým důkazem talentu bylo samotné přežití. A teď jsem přijel sem, do Jihlavy,

abych složil zkoušky na vojenského flugzeugführera. C. a k. armáda dosud nedokázala

překonat těžkosti a založit dlouho slibovanou leteckou akademii, a tak byl výcvik

armádních a námořních pilotů stále předmětem kontraktů s civilními leteckými školami,

jež vyrůstaly po celé monarchii jako houby po dešti. Některé z nich měly docela dobrou

pověst, jiné byly vedeny šarlatány, kteří mohli být klidně subvencováni cechem funebráků

– soudě podle množství práce, kterou je zásobovali.

Včera jsem úspěšně dokončil čtvrtou část svých zkoušek, což vyžadovalo, abych

s aeroplánem desetkrát po sobě vzlétl do výšky tisíc metrů – tenhle proces zahrnoval

stoupání v těsných spirálách pokaždé po dobu půl hodiny – a potom vypnutí motoru,

plachtění dolů a přistání mezi dvěma tyčemi zaraženými na poli asi dvacet metrů od sebe.

Všechno šlo dobře až k poslednímu přistání, kdy se mnou náhlý poryv větru smýkl zrovna

ve chvíli, kdy jsem měl dosednout na zem, a způsobil, že jsem okrajem křídla přesekl

jednu z tyčí. Mechanici museli zůstat vzhůru do půlnoci a mořili se s lepidlem, dráty a

plachtařskými jehlami. Herr Seligmann z toho vůbec neměl radost. Zle se na mě podíval

přes obroučky brýlí, vzdychl a do notýsku v kožené vazbě si pečlivě poznamenal

příslušnou sumu. Bude mě to stát 250 korun, řekl mi – většinu mého měsíčního služného.

A to už jsem tetičce Aleksii dlužil 850 korun za samotný kurs. Císařské a královské

ministerstvo financí – erár – určitě jednou, jakmile projdu, cenu kursu refunduje a možná

uhradí i tuhle škodu. Nicméně jsem jak ze zkušenosti, tak z toho, co se povídalo, věděl,

že může trvat celá léta, než náklady proplatí.

Ale ať se to klidně vyřeší samo, pomyslel jsem si teď, když jsem už několik minut

prováděl pátou a poslední část svých zkoušek – cvičení ve čtení mapy. Jeho součástí byl

přespolní let po trase dlouhé sto kilometrů z Jihlavy na severozápad k polnímu letišti

v Bubenči u Prahy, s šedesátikilovým pytlem písku na zadním sedadle představujícím

pasažéra. Po příletu do Prahy jsem měl letadlo předat dalšímu kandidátovi zkoušky, který

s ním měl doletět zpátky do Jihlavy, zatímco já bych se vrátil vlakem.

Stroj, který jsem pilotoval, byl kuriózní aparát zvaný Etrich Taube neboli Holubice. Byl to

jednoplošník navržený Rakušanem jménem Igo Etrich a byl pozoruhodný tím, že měl

křídla a ocas zcela úmyslně tvarované tak, jako je má holub, a to na základě předpokladu

(jenž mi už tenkrát připadal logicky pochybený), že pokud pták, který takhle vypadá,

může létat, tak proč by nemohl aeroplán. Když si na to dnes vzpomenu, třesu se při

pomyšlení, že jsem mohl být tak ztřeštěný a vzlétnout do vzduchu v takovém chatrném

stroji, výtvoru tak žalostně křehkém, že připomínal vážku. Když Němci z jednoho

takového letadla shazovali v roce 1914 bomby na Paříž, lidé na zemi si mysleli, že

vybuchlo plynové potrubí, protože útočníci byl proti sluneční obloze téměř průhlední.

Seděl jsem po pás v jakési proutěné sedací vaně a řídil jsem kolem připevněným na

manévrovacím sloupku, jenž neměnil směr letu pomocí křidélek, ale ohýbáním celého

křídla pomocí složitého systému drátů a kladek, jež se sbíhaly na pylonu přede mnou. Co

se týče přístrojů, měl jsem tu měřič paliva, ukazatel tlaku oleje a jakýsi primitivní

výškoměr. Ale rychle jsem se naučil, že nejlepšími přáteli pilota jsou vlající šála a hudební

sluch. Šála byla vynikajícím ukazatelem směru: když jsme stoupali, vlála dolů, když jsme

klesali, vlála nahoru, a v okamžicích mezi tím se dalo boční unášení odhadnout podle

toho, jestli vlála směrem na levobok anebo na pravobok. Co se týče rychlosti,

nejspolehlivějším prostředkem pro její odhadování byl (jak jsem zjistil) zpěvný tón

vyvolávaný větrem proudícím nespočtem drátěných výztuh. O mnoho let později, když

jsem byl v Domově na Iddesleigh Road, jsem za letních dnů často sedával venku

v zahradě a sledoval velká dopravní trysková letadla burácející nade mnou z letiště

Heathrow – letouny vážící několik set tun a s třemi stovkami cestujících vymrštěné do

vzduchu v úhlu čtyřiceti stupňů motory, z nichž každý měl výkon jako tisíc Etrichů Taube

dohromady. A já jsem se občas usmíval a myslíval jsem si, šťastnou cestu, děti, a hezky

si ten svůj turistický zájezd užijte. A věnujte vzpomínku vetchému starému bláznovi

s legračním přízvukem tam dole, protože jestli můžete snídat v Sloughu a dát si oběd

v Tenerife, vděčíte za to do určité míry lidem, jako jsem já. Neboť přestože nemohu tvrdit

na svou čest, že jsem byl jedním z průkopníků letectví, pořád ještě jsem stál v první řadě

těch, kteří přišli těsně po nich.

První hodina přespolního letu proběhla bez větších potíží, letěl jsem ve výšce šest set

metrů průměrnou rychlostí padesáti uzlů. Byl to jeden z těch bezútěšných

středoevropských dnů na sklonku podzimu, kdy vysoký tlak znehybní vzduch a nad

krajinou se rozprostře silná jednolitá pokrývka šedivého mračna takové truchlivé

monotónní hustoty, že se zdá, jakoby ze země i z oblohy zmizela každičká stopa po

jakékoli barvě. Ale přinejmenším vál alespoň slabý vítr – což je důležitý faktor, když

člověk pilotuje aeroplán, který vlastně není o moc víc, než jen motorový kluzák. A tak

jsem si to bzučel směrem ku Praze, podle mého odhadu asi tak hodinu a půl od Jihlavy.

Podle instrukcí jsem sledoval silnici – úzkou bílou stužku vinoucí se mezi úzkými políčky a

temně šedými lesy Táborské pahorkatiny. Už jsem přeletěl nad Vlašimí, náhle se

objevivším uzlem cest a domů pode mnou. Brzy budu nad Benešovem, kde se chytím

hlavní železniční trati a poletím podél ní tak dlouho, dokud neuvidím v dálce pražské

věže. Arány mi řekl, že jestli si to dobře načasuji, tak bych měl být schopen sledovat jízdu

rychlíku Vídeň – Praha, který pojede v 6.30. Zkontroloval jsem ukazatel paliva. Všechno

bylo v pořádku, nádrž byla pořád ještě z poloviny plná. Tlak oleje byl normální, ale zdálo

se mi, že motor už neběží tak pravidelně jako předtím. V karburátoru je asi prach. Ale nic

se neděje: podle hodinek jsem měl trochu náskok, takže kdyby došlo k nejhoršímu,

vždycky můžu přistát na nějakém poli a uvést všechno do pořádku – jako jsem to už

udělal několikrát předtím – a potom znovu odstartovat, a pořád budu v Bubenči v rámci

časového limitu.

Zvedl jsem zrak od přístrojové desky. Asi dva kilometry přede mnou byly obloha a krajina

zahalené oparem poletujícího bílého kouře. Místní venkované po sklizni pravděpodobně

pálí strniště, anebo někde chytil les (toho roku bylo veliké sucho). V každém případě

kouřová stěna už byla tak vysoká, že jsem ji nemohl přeletět, a tak široká, že jsem ji

nemohl obletět. Nezbývalo mi nic jiného, než podle kapesního kompasu určit azimut,

zamířit přímo do ní a doufat, že nebude příliš protáhlá. A tak jsem s kursem na severo

severovýchod vletěl do té kyselé, po ohňostroji zapáchající šedivé temnoty. Z kouře jsem

se rozkašlal a musel jsem si nasadit ochranné brýle, protože mě štípal do očí. Počítám, že

jsem byl v tom kouřovém oblaku jenom asi minutu nebo tak něco a pořád jsem se držel

azimutu. Ale když jsem se vynořil v čistém vzduchu, došlo mi, že terén pode mnou se

nikterak nepodobá terénu vyznačenému na mapě, kterou jsem měl připevněnou na

podložce a balancoval jsem ji na kolenou. Ztratil jsem silnici. Ale to byla zakrátko ta

nejmenší nesnáz. Jakoby na protest proti zápachu hořící vegetace teď motor začal velmi

znepokojivě prskat, a jak klesaly otáčky, začal jsem očividně ztrácet výšku. Nedalo se nic

dělat, budu muset nouzově přistát. Pohlédl jsem kupředu – a srdce mi spadlo do kalhot

rychleji, než padal aeroplán. Přede mnou se prostíral rozlehlý temně zelený borovicový

les: vysoké mohutné stromy, mezi nimiž nebyla jediná mýtina. To bylo nanejvýš neblahé,

protože pokud nedokážu udržet Tauba ve vzduchu natolik dlouho, abych les přeletěl a

přistál na pastvině či posekané louce za ním, tak se letoun zřítí a linienschiffsleutnant

Ottokar Prohaska skončí s největší pravděpodobností slibnou kariéru napíchnutý na

vrcholku nějaké české jedle. Aeroplán v ceně nejméně 3 000 korun bude odepsán a já za

něj budu muset zaplatit. Na mysli mi vytanula vyhlídka na nekonečnou chudobu, jež mě

bude provázet nejméně do padesátých let nového století. „No tak, no tak, to dokážeš,“

mumlal jsem prosebně k letadlu jako jezdec povzbuzující vyčerpaného koně, aby jej

přiměl k poslednímu skoku. Motor zakašlal a nadobro se odmlčel, potom se po několika

otáčkách vrtule znovu probral k životu. Teď už jsme byli nad lesem, dost nízko, abych

rozeznával vrcholky jednotlivých stromů pod sebou. Zubatá čára vzdáleného okraje lesa

byla asi kilometr přede mnou, jak jsem odhadoval. Jen kdybychom mohli zůstat nahoře...

rozkousal jsem si ret do krve a zadržoval jsem dech, jako bych tím mohl udržet

selhávající motor v chodu. Jakoby v odpověď na moje zoufalé přemlouvání motor

zachroptěl, několikrát se ozval výstřel předzápalu – a potom utichl nadobro. Jak jsem se

snášel k hrozivým modrozeleným bodcům natahujícím se po nás jako kočičí drápy po

ptáčkovi, bylo slyšet už jenom nářek větru v drátech.

Ale jestliže aeroplány z roku 1912 nebyly o moc víc než jen motorové kluzáky, mělo to

aspoň tu výhodu, že když motor selhal – což se stávalo často – mohly pořád ještě

nějakou dobu klouzat vlastními silami. Teď, když jsem zápolil s řídicím sloupkem v zoufalé

snaze zabránit Taubemu překlopit se do vývrtky a dotáhnout jej na rovinaté pole v dálce,

byl jsem vděčný za včerejší únavný nácvik šplhání vzhůru a plachtění dolů. V jednu chvíli

jsem už viděl, jak narážíme na vrcholky stromů. Ale jakýsi slabý, mimořádný proud

stoupajícího vzduchu letoun nepatrně nadzvedl – sotva znatelně, ale dostatečně na to,

abychom měli znovu naději, že se přeneseme přes okraj lesa. Zbývalo už jen pár set

metrů – ano, dokážeme to! Jak jsme plachtili nad okrajem lesa, téměř se dotýkaje

nejvyšších větví, z ničeho nic se tam dole prudce vznesl houf ptáků a přede mnou vylétlo

do vzduchu hejno bažantů skřehotajících hrůzou. Vzápětí, jakmile jsem se přenesl přes

poslední linii stromů, se vzduch naplnil rámusem a svištěním, jak země pode mnou

vybuchla v přívalu ran, záblesků a obláčků bílého kouře. Těsně vedle mě se náhle plocha

křídla o straně jednoho metru rozlétla na kusy v záplavě třísek a útržků plátna a pedály

směrového kormidla pod mýma nohama přestaly reagovat, jako by něco zasáhlo záď.

Holubice se prudce naklonila na levobok, smrtelně raněná a neovladatelná.

Často jsem si v průběhu života všiml kuriózního jevu – když se blíží nějaká katastrofa,

všechno jako by se zpomalilo, takže člověk má najednou spoustu času prohlížet si

emblém na chladiči autobusu, který jej v příští chvíli přejede. A právě tohle se mi

přihodilo toho dopoledne. Nemohlo to být víc než pět vteřin normálního času, ale já jsem

dokázal vnímat každý nepatrný detail nastávající katastrofy: široké posekané pole a

přímo přede mnou obdélník ohraničený balíky slámy a v něm dva dlouhé stoly na kozách

potažené bílými ubrusy, na nichž stály pečlivě vyrovnané stříbrné jídelní soupravy a

broušené sklo. Viděl jsem sloužící v zelených livrejích, jak vyndávají věci z proutěných

košů. A zvědavě jsem sledoval, jak ustali v práci, otočili se a vyjeveně na mě zírají.

Potom přeskočili balíky slámy a rozutíkali se všemi směry, jako zajíci po kukuřičném poli.

Učinil jsem poslední zoufalý pokus, abych se vyhnul ohraničenému prostoru, který mě

očividně přitahoval jako nějaký osudový magnet. Ale kormidlo bylo zničené, drátěná táhla

byla přestřelená. Teď už jsem nemohl dělat nic jiného, než dát hlavu mezi kolena a zavřít

oči. Za strašlivého praskotu tříštěného dřeva a trhajícího se plátna navázal aeroplán

kontakt se žlutou půdou Táborské pahorkatiny.

Moc si nevzpomínám, co se událo potom, jedině na ohromný náraz a ohlušující řinčení

rozbíjeného nádobí a skla a padajících příborů a kanonádu vybuchujících lahví se

šampaňským, když jsem narazil do ohrazeného prostoru. Potom klid, ticho a vířící okrové

mračno prachu. Postupně mi začalo docházet, že jsem naživu: pohmožděný, pořezaný,

s vyraženým dechem, ale pořád živý. Opatrně jsem zahýbal prsty u rukou a u nohou,

potom postupně oběma pažemi a nohama. Pokud jsem mohl soudit, nebyla zlomená

žádná kost. Ale byl jsem uvězněn v troskách pytlem s pískem, který sklouzl dopředu, a

spletitou pavučinou ocelových táhel, jež se na mě zřítila. To nebylo dobré: aeroplány

z roku 1912 jako by byly úmyslně konstruovány jako zapalovače: ani ne před měsícem

byl jeden z mých spolužáků ve Steinfeldu zpopelněn zaživa, uvězněn po zpackaném

přistání v troskách Taubeho. Když jsem se pokoušel z trosek vyhrabat, jako by mě znovu

udeřil do nosu pach spáleného masa. Kvůli prachu jsem toho moc neviděl. Navíc se jedna

mastková čočka mých leteckých brýlí rozbila a přes druhé oko jsem měl naraženou

leteckou kuklu. Takže jsem jen matně rozeznával obrysy postavy, jež ke mně po vraku

šplhala.

„Rychle!“ křičel jsem. „Pro lásku Boží, pomozte mi ven – letadlo může každou chvíli začít

hořet!“ Ale k mému ohromení, se na mě můj zachránce, místo aby se mě snažil

vytáhnout ven, s rozzuřeným řevem vrhl, popadl mě za klopy letecké blůzy a třásl se

mnou tak, že mi skoro uletěla hlava.

„Ty neřáde! Špíno! Kanálie!“ křičel. „Ty mizerný koňský hovno! Ty hnusnej, zkaženej,

zavšivenej gaunere! Co má tenhle zločin znamenat, ty zmetku? Přísahámbůh, že ti za

tohle napařím deset let a budu tě soudit kvůli odškodnýmu do posledního halíře!“

Musím říct, že během tohoto surového útoku na bezmocnou oběť leteckého neštěstí jsem

se přestal ovládat i já. Jednu ruku jsem měl volnou a tak jsem jí švihnul po útočníkovi – a

podařila se mi krásná, uspokojující rána na statný pupek. S hlasitým „Úúúúf!“ zavrávoral

útočník pozpátku, přičemž mával pažemi –, potom si o kus dál potupně kecnul do prachu.

Cítil jsem, že teď je řada na mě, abych mu řekl, co si myslím.

„Sám jsi zmetek! Co si o sobě myslíš, ty tlustej imbecile, že sestřeluješ přelétávající

letadla, a pak se vrháš na přeživší jako obyčejnej pouliční rváč? Odškodný? No si piš! Já

za tenhle aeroplán budu muset zaplatit a přísahám, že z tebe ty peníze vyrazím i se

soudníma výlohama, i kdybych tě měl kvůli tomu tahat po všech soudech v Rakousku!“

Teď už se mi podařilo sundat brýle a prach se usadil natolik, abych si mohl jasně

prohlédnout útočníka, který se vyhrabal na nohy a oprašoval se. Obličej měl fialový

vzteky a něco nesrozumitelného si drmolil jako rozzuřený krocan.

V těch dávných časech neexistovala televize, filmové týdeníky byly novinkou a dokonce

ani fotografie v časopisech nebyly moc běžné, a tak jsme my, obyčejní lidé, znali tváře

významných osobností daleko méně, než lidé dnes. Jestliže jsme měli štěstí a žili jsme ve

velkých městech, podařilo se nám občas celebrity zdálky zahlédnout během nějakého

procesí, ale jinak jsme si museli vystačit jen několika málo topornými, značně

retušovanými oficiálními portrétními fotografiemi. Navíc tady ve střední Evropě bylo

běžné, že se naši vládci zřídkakdy objevovali na veřejnosti jinak než v nějaké vojenské

uniformě. Takže jsem chvíli váhal, než se mi rozbřesklo. Nemohlo být pochyb: ten člověk

měl zelený plstěný klobouk, byl oblečen v delší kamizole z plstěného sukna,

manšestrových kalhotách po kolena a na nohou měl tyrolské podkolenky a polobotky –

ale tuhle nařvanou papuli, kančí knír a zvláštní mrtvolné, prázdné oči, jež na nás shlížely

ze stovek oficiálních portrétů, si nebylo možné splést. A přesto mi, jak jsem tu dřepěl

uprostřed českého pole v troskách Taubeho, nějakou chvíli trvalo, než mi to v děsivém

šoku došlo: muž, jehož lovecký piknik jsem právě zkazil a kterého jsem napadl a urážel,

nebyl nikdo jiný než František Ferdinand habsbursko-bourbonský, arcivévoda rakouský

d‘Este, následník císařského trůnu rakouského a dědic apoštolské koruny svatého

Štěpána uherského. Těžce jsem polkl a zavřel jsem oči, jak mi mráz přeběhl po zádech, a

zoufale jsem si přál, aby aeroplán nakonec přeci jenom vzplanul.

Následník trůnu teď už dostatečně popadl dech, aby mi oznámil, co si o mně myslí. „Tak

ty mě budeš mlátit, ty hulváte? Nestačí ti, že jsi mi zničil svačinu a neřekneš ani s

dovolením? No tak dobře, můj milý pane, slibuju ti těžké časy, o tom nepochybuj. Tohle

je možná věk demokracie, ale praštit hlídače železničního přejezdu a zaútočit na

arcivévodu jsou ještě pořád dvě různé věci...“ Odmlčel se. Rukáv mé letecké kazajky byl

utržený a pod ním bylo vidět tři zlaté manžetové prýmky mé námořní uniformy. Na

arcivévodově tváři se objevil úsměv. Byla to podivně nepříjemná a (jak jsem se později

poučil) zřídka vídaná grimasa, při níž se zvolna objevovaly přední zuby, jak se špičky

kníru začaly dotýkat nosu, takže připomínaly kusadla roháče obecného. „Aha, takže ty jsi

námořní důstojník, není-liž pravda? Protože jestli nevyužiju svého postavení admirála,

abych tě nechal zavřít na doživotí do námořního vězení v Pule, tak ať se nejmenuju

Habsburk!“

Možná si říkáte, soudě podle okolností popsaných výše, že tu děsivou situaci, ve které

jsem se ocitl, už nebylo možné nijak zhoršit. Ale to se pletete, protože ke

spílajícímu následníkovi trůnu se připojila další osoba. A pokud jsem chvíli váhal, než

jsem poznal arcivévodu, tak jsem ani na okamžik nezapochyboval o tom, kdo přede mnou

stojí teď. Ihned jsem poznal ty špičaté kníry a deformovanou levou paži, stejně jako

poněkud směšný rádoby militantní lovecký úbor s pérem na klobouku, zdobenou dýkou

na opasku a křížem řádu svatého Huberta visícím pod pruským límcem. Byl to Vilém II.

Hohenzollern, německý císař.