načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V bludišti jménem Alzheimer - Hana Marková; Kateřina Čechová; autorů Kolektiv; Adéla Fendrych Mazancová

V bludišti jménem Alzheimer

Elektronická kniha: V bludišti jménem Alzheimer
Autor: Hana Marková; Kateřina Čechová; autorů Kolektiv; Adéla Fendrych Mazancová

- Alzheimerova nemoc od A do Z. - Co je to Alzheimerova nemoc? Jak se pozná? A jak vypadá stárnutí bez této nemoci? Jakým směrem se vydat, když nemoc vstoupí do života? Jaký je rozdíl mezi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  349
+
-
11,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 430
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání 1.
Spolupracovali: ilustrace: Maria Makeeva
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2707-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Alzheimerova nemoc od A do Z.

Co je to Alzheimerova nemoc? Jak se pozná? A jak vypadá stárnutí bez této nemoci? Jakým směrem se vydat, když nemoc vstoupí do života? Jaký je rozdíl mezi Alzheimerovou nemocí a demencí? Je demence ve stáří nevyhnutelná? Co se s člověkems touto nemocí děje? Co je vidět zvenčí a co uvnitř, téměř na úrovni jednotlivé buňky v mozku nemocného? Existují možnosti pomoci? A kde je hledat? Mnoho otázek, na které v ordinaci nezbývá čas. Ty i mnohé další vedly ke vzniku knihy, kterou právě držíte v ruce.

(na co v ordinaci nezbývá čas)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Hana Marková; Kateřina Čechová; autorů Kolektiv; Adéla Fendrych Mazancová - další tituly autora:
 (e-book)
Jak praskaly švy -- Rozpad společného státu nejen očima aktérů Jak praskaly švy
Daňové zákony 2017 - Úplná znění platná k 1. 1. 2017 Daňové zákony 2017
 (e-book)
Daňové zákony 2017 -- Úplná znění platná k 1. 1. 2017 Daňové zákony 2017
Daňové zákony 2019 -- úplná znění k 1. 1. 2019 Daňové zákony 2019
Daňové zákony 2019 -- úplná znění k 1. 4. 2019 Daňové zákony 2019
V bludišti jménem Alzheimer -- Na co v ordinaci nezbývá čas V bludišti jménem Alzheimer
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V bludišti jménem

Alzheimer

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mgmtpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová,

Hana Marková a kol.

V bludišti jménem Alzheimer – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


V BLUDIŠTI JMÉNEM

ALZHEIMER

Na co v ordinaci nezbývá čas

Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová, Hana Marková a kol.

Management Press

Praha

2019


Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová, Hana Marková a kol.

V BLUDIŠTI JMÉNEM ALZHEIMER

Na co v ordinaci nezbývá čas

Autoři: Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová, Hana Marková a kol.

Ilustrace: Maria Makeeva

Obálku navrhl: Maria Makeeva, Marie Svatoňová

Odpovědná redaktorka: Jarmila Frejtichová

Jazyková korektura: Irena Ajjanová

Sazba: Marie Svatoňová

Copyright © Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová,

Hana Marková a kol., 2019

Illustrations © Maria Makeeva, 2019

Objednávky knih:

www.managementpress.cz, www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz, bezplatná linka: 800 555 513

ISBN 978-80-264-2707-0

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou

spotřebitelskou cenu.

Vydalo nakladatelství Management Press roku 2019 ve společnosti

Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4.

Číslo publikace 35 856.

© Albatros Media a. s., 2019. Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována

za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez

písemného souhlasu vydavatele.

Vydání 1.


Autoři jednotlivých kapitol:

Úvodní slovo: Prof. MUDr. Jakub Hort, Ph.D., FEAN

Prolog: Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová, Hana Marková

Kap. 1, 2, 3: Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová, Hana Marková

Kap. 4: Jiří Cerman, Ondřej Lerch

Kap. 5: Kateřina Sheardová, Rastislav Šumec

Kap. 6: Tereza Maková

Kap. 7: Jitka Andresová

Kap. 8: Anežka Příhodová

Kap. 9: Sára Babej, Lucie Dostalová

Kap. 10: Vojtěch Růžička

Kap. 11: Hana Vaňková

Editorky: Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová, Hana Marková

Odborné korektury:

Mgr. Ondřej Bezdíček, Ph.D.

MUDr. et Mgr. Daniel Hudeček, Ph.D.

Doc. MUDr. Robert Rusina, Ph.D.

Kapitola „Od přirozeného stárnutí po syndrom demence“ byla podpořena

Grantovou agenturou Univerzity Karlovy (projekt č. 176317 a č. 692818).

Kapitola „Paliativní péče“ vznikla s podporou projektu AZV NV 18-09-00587.


6


7

Jiřímu, Radce, Bohunce a všem dalším,

kteří Alzheimerovou nemocí trpěli, a jejich blízkým,

kteří při nich stáli a pečovali.


8 OBSAH ÚVODNÍ SLOVO 10 PROLOG 12 ČÁST I - OD PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ PO SYNDROM DEMENCE (CO, JAK A PROČ) 15 PŘIROZENÉ STÁRNUTÍ 17 PŘÍBĚH PANA JIŘÍHO 17 PŘÍBĚH PANÍ RADKY 21 PŘÍBĚH PANÍ BOHUNKY 23 CHARAKTERISTIKA PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ 26 VYŠETŘENÍ KOGNICE VE STÁŘÍ 46 MOZEK A JEHO ZMĚNY V PRŮBĚHU PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ 58 SYNDROM MÍRNÉ KOGNITIVNÍ PORUCHY 87 PŘÍBĚH PANA JIŘÍHO 87 PŘÍBĚH PANÍ RADKY 90 PŘÍBĚH PANÍ BOHUNKY 94 CHARAKTERISTIKA SYNDROMU MÍRNÉ KOGNITIVNÍ PORUCHY 98 VYŠETŘENÍ KOGNICE U SYNDROMU MÍRNÉ KOGNITIVNÍ PORUCHY 139 MOZEK A JEHO ZMĚNY U SYNDROMU MÍRNÉ KOGNITIVNÍ PORUCHY 165 SYNDROM DEMENCE 183 PŘÍBĚH PANA JIŘÍHO 183 PŘÍBĚH PANÍ RADKY 185 PŘÍBĚH PANÍ BOHUNKY 187

ÚVODNÍ SLOVO 10 PROLOG 12 ČÁST I - OD PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ PO SYNDROM DEMENCE (CO, JAK A PROČ) 15 PŘIROZENÉ STÁRNUTÍ 17 PŘÍBĚH PANA JIŘÍHO 17 PŘÍBĚH PANÍ RADKY 21 PŘÍBĚH PANÍ BOHUNKY 23 CHARAKTERISTIKA PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ 26 VYŠETŘENÍ KOGNICE VE STÁŘÍ 46 MOZEK A JEHO ZMĚNY V PRŮBĚHU PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ 58 SYNDROM MÍRNÉ KOGNITIVNÍ PORUCHY 87 PŘÍBĚH PANA JIŘÍHO 87 PŘÍBĚH PANÍ RADKY 90 PŘÍBĚH PANÍ BOHUNKY 94 CHARAKTERISTIKA SYNDROMU MÍRNÉ KOGNITIVNÍ PORUCHY 98 VYŠETŘENÍ KOGNICE U SYNDROMU MÍRNÉ KOGNITIVNÍ PORUCHY 139 MOZEK A JEHO ZMĚNY U SYNDROMU MÍRNÉ KOGNITIVNÍ PORUCHY 165 SYNDROM DEMENCE 183

PŘÍBĚH PANA JIŘÍHO 183

PŘÍBĚH PANÍ RADKY 185

PŘÍBĚH PANÍ BOHUNKY 187

CHARAKTERISTIKA SYNDROMU DEMENCE 192

VYŠETŘENÍ KOGNICE U SYNDROMU DEMENCE 212

MOZEK A JEHO ZMĚNY U SYNDROMU DEMENCE 221

ČÁST II - TERAPEUTICKÉ MOŽNOSTI 235

FARMAKOLOGICKÁ TERAPIE 237

NEFARMAKOLOGICKÉ TERAPEUTICKÉ PŘÍSTUPY 256

PSYCHOTERAPEUTICKÁ PÉČE 278

PODPŮRNÉ PŘÍSTUPY 295

ČÁST III - PRAKTICKÉ ZÁLEŽITOSTI 309

ÚPRAVA DOMÁCÍHO PROSTŘEDÍ 311

SOCIÁLNÍ PROBLEMATIKA 328

PRÁVNÍ JEDNÁNÍ A MOŽNOSTI OCHRANY KLIENTŮ 360

ČÁST IV - PÉČE V ZÁVĚRU ŽIVOTA 387

PALIATIVNÍ PÉČE 389

RECENZE 400

O AUTORKÁCH 402

SLOVNÍK ODBORNÝCH TERMÍNŮ 404

LITERATURA 410

REJSTŘÍK 421

10

ÚVODNÍ SLOVO

Milí čtenáři,

je mi velkou ctí, že mohu pochválit knihu, kterou právě držíte

v ruce. Je v mnoha směrech unikátní, originální, velmi komplex

ní, a přesto nesmírně výstižná, čtivá a srozumitelná. Provede

vás životní etapou stárnutí a pomůže vnímat rozdíly mezi touto

přirozenou etapou života a nemocí. Stáří a demence nejsou sy

nonyma a je důležité, současně však nelehké, je odlišit, zejmé

na tehdy, kdy jsou změny na mozku mírné a teprve v počátku.

Kolektiv autorů je velmi pozitivní nejen přístupem k řešení to

hoto problému, ale i věkovým složením, kdy se spojili mladí

a nadšení odborníci s již zkušenými, avšak neméně zapálenými

profesionály.

Nová energie a generační soudržnost je přesně to, co proble

matika demencí a stárnutí populace potřebuje. Přináší kromě

ambice řešit problematiku skutečně na mezinárodně konkuren

ceschopné úrovni s využitím těch nejnovějších poznatků, rovněž

i nové originální pohledy na onemocnění mozku a jeho projevy.

Velmi povedená je v této knize i kombinace psychologie, neuro

logie a dalších lékařských oborů, ale i sociální a právní oblasti.

Díky tomu vás provede všemi medicínskými i nemedicínskými

aspekty tohoto onemocnění. Měl jsem možnost zpovzdálí sledo

vat vznik této knihy, kdy se jednalo skutečně o komplementární

a týmovou práci, což se projevuje v kvalitě a vyváženosti textu.

Je potěšitelné, že v České republice se problematika diagnosti

ky a péče o nemocné s demencí rozvíjí ruku v ruce s propagací

zdravého životního stylu a úspěšného stárnutí. Nová generace

odborníků velmi úspěšně navazuje na generaci jejích předchůd

ců i na samotný odkaz velikánů, kterými byli Arnold Pick nebo

Oskar Fischer, nezaměnitelně spojenými se středoevropským

ÚVODNÍ SLOVO

11

prostorem, současně však mezinárodního významu. Na cestě za

zvládnutím této největší výzvy současné medicíny pomáhá řada

dobrovolníků, pomáhá Alzheimer nadační fond nebo autoři této

knihy, a poselství je tak možné předat i vám čtenářům. Vyzně

ním nemusí však být pouze další činorodost nebo práce na poli

demencí, ale může to být i empatie, porozumění, smíření a sdíle

ní, s kým a kde je potřeba.

V Praze dne 12. dubna 2019

Prof. MUDr. Jakub Hort, Ph.D., FEAN

12

PROLOG

V bludišti jménem Alzheimer

Na co v ordinaci nezbývá čas

Kdo by neznal bludiště. Místo plné spletitých cest, vstupů i vý

stupů, s mnoha možnostmi kudy se vydat. Cesty uvnitř jsou sple

tité, stejně vypadající, bez orientačních bodů a některé mohou

být i slepé. Vstup do bludiště tak s sebou nese nemalé riziko, že

člověk uvnitř zabloudí a cestu ven již nenajde. Cestu stářím si

možná rádi představujeme jako přehlednou pěšinu opředenou

lučním kvítím a proplétající se poklidnou krajinou. Člověk míní,

ale život mění. Ukazuje se, že čím dál častěji do cesty poklidným

stářím vstupuje Alzheimerova nemoc. Z přehledné pěšiny se bě

hem chvíle může stát bludiště, z něhož jako by již nebyla cesta

ven. Bohužel to je dnes zkušenost každého třináctého člověka

staršího 65 let a každého pátého staršího 80 let.

Co je to tedy Alzheimerova nemoc? Jak se pozná? A jak vypa

dá stárnutí bez této nemoci? Jakým směrem se vydat, když ne

moc vstoupí do života? Jaký je rozdíl mezi Alzheimerovou nemocí

a demencí? Je demence ve stáří nevyhnutelná? Co se s člověkem

s touto nemocí děje? Co je vidět zvenčí a co uvnitř, téměř na úrov

ni jednotlivé buňky v mozku nemocného? Existují možnosti po

moci? A kde je hledat? Mnoho otázek, na které v ordinaci nezbývá

čas. Ty i mnohé další vedly ke vzniku knihy, kterou právě držíte

v ruce. Samotní pacienti i jejich pečující rodiny nám v profesní

praxi přibližují, jakou zkušeností si v období nejistoty i po stano

vení diagnózy procházejí. Zároveň nás upozorňují na vše, co ješ

tě zůstává na poli Alzheimerovy nemoci neprozkoumané. Také

nám připomínají, že témata, s nimiž se nemocní i jejich blízcí

potřebují vypořádat, dalece přesahují hranice jedné odbornosti.

I proto tato kniha vznikla ve spolupráci týmu lidí z oblasti zdra

votnické, sociální a právní praxe.

PROLOG

Cílem textu je nabídnout čtenáři možnosti, jak se v bludišti Alzheimerovy nemoci zorientovat a najít cestu, po které se nemocnému i jeho okolí bude kráčet snadněji. Může ale posloužit i těm, kteří se s touto nemocí sice osobně nesetkali, čím dál tím více o ní ale slýchají v médiích jako o hrozbě dnešní a budoucí doby, a chtějí se o ní dozvědět více. Svým stylem a jazykem je přizpůsobena veřejnosti, lidem, kteří nejsou odborníci v tématu, a kteří třeba do této chvíle o Alzheimerově nemoci nevěděli vůbec nic. Termínům, s nimiž se nemocní mohou setkat u lékařů či v lékařských zprávách, se však zcela nevyhýbáme. Zároveň může být tato kniha obohacením a inspirací také profesionálům a zájemcům z řad studentů. Stojí za zmínku, že není potřeba knihu číst od začátku do konce. Každý čtenář si může přijít na své u jiných částí. Některého může více zajímat, jak se onemocnění projevuje, jaký lékařský postup v tom či onom období očekávat, jiného možná více zajímá, jak nemocného podpořit a jakou pomoc mu nabídnout. V neposlední řadě jsou jistě i čtenáři, které více do hloubky zajímá struktura a funkce mozku, a způsob, jakým onemocnění jeho funkce narušuje. Čtenář si dle obsahu může vyhledat pasáže, které jsou z hlediska jeho otázek a potřeb právě aktuální a k vynechaným pasážím se může vrátit později.

Vstup Alzheimerovy nemoci do života je beze sporu velkou zátěží, která se dotýká nejen nemocných, ale i jejich nejbližších. Kéž by tato kniha byla čtenáři zdrojem útěchy a naděje, že i v bludišti nemoci se lze zorientovat a kráčet beze strachu a zoufalosti, zejména pokud se jím neproplétáme sami. Kéž by tato kniha byla rovněž zdrojem inspirace k tomu, aby čtenáři na nic nečekali a sami či se svými blízkými objevovali všechny krásy poklidné krajiny života ještě před tím, než se do něj připlete nevyléčitelné onemocnění.

Na tomto místě bychom rády poděkovaly všem, bez nichž by tato kniha nemohla vzniknout. V prvé řadě děkujeme všem spoluautorům za jejich profesionální spolupráci. Děkujeme našim milým učitelům a kolegům, kteří nám jsou od počátků našeho pů


14

sobení na poli Alzheimerovy nemoci trpělivými průvodci a zdro

jem nesmírné inspirace a podpory. Zvláštní dík chceme věnovat

Tomáši Nikolaiovi, Martinu Vyhnálkovi, Ondřeji Bezdíčkovi,

Evě Bolcekové, Janu Laczovi a Jakubu Hortovi. Velice si vážíme

odborné korektury, kterou text prošel, jmenovitě za to děkuje

me Ondřeji Bezdíčkovi, Danielu Hudečkovi a Robertu Rusinovi.

Děkujeme Alzheimer nadačnímu fondu, díky jehož podpoře nám

bylo umožněno čerpat znalosti a zkušenosti na zahraničních

pracovištích, která jsou světovou špičkou na poli klinické praxe

i výzkumu diagnostiky a terapie Alzheimerovy nemoci. Zvláštní

dík patří Šárce Kovandové, ředitelce Alzheimer nadačního fon

du, která vznik této knihy podnítila a byla nám velkou oporou

od samotného počátku i po celou dobu procesu tvorby. Děkujeme

také našim partnerům, rodinám a přátelům, za jejich nekončící

trpělivost, podporu i podnětné komentáře k samotnému textu

knihy. V neposlední řadě patří velký dík také pacientům a jejich

blízkým, s nimiž jsme dosud měly tu čest se setkat. Děkujeme

za jejich otázky, odvahu ve sdílení svého trápení i odhodlání se

s ním vypořádat. Je to pro nás zdroj velké lidské inspirace a důvo

dem, proč se tématu Alzheimerovy nemoci věnovat.

V Praze dne 17. května 2019

Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová, Hana Marková


15

ČÁST I

OD PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ

PO SYNDROM DEMENCE

(CO, JAK A PROČ)

ČÁST I - OD PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ PO SYNDROM DEMENCE (CO, JAK A PROČ)

16

PŘIROZENÉ STÁRNUTÍ

Kateřina Čechová, Adéla Fendrych Mazancová, Hana Marková

Příběh pana Jiřího

Pan Jiří se narodil v roce 1946 v Praze jako nejmladší ze tří dětí.

Ze všech sourozenců od počátku vynikal svou nadměrnou zvída

vostí. Jakmile se mu při první příležitosti dostal do ruky šroubo

vák, už ho nepustil. Cokoliv se dostalo do jeho blízkosti, rozebral

ve snaze zjistit, co je uvnitř. Jen co se naučil číst, ponořil se do

knih. Zajímalo ho všechno. Nejzajímavější přesto pro něho byla

otázka, jak a podle jakých principů funguje veškerý okolní svět.

Po gymnáziu nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologic

kou. Navzdory těžkostem, které mu v průběhu studia přinášel

socialistický režim, studium dokončil a svět vědy již neopustil.

Práce v laboratoři ho v průběhu života nejednou vystavila si

tuacím, v nichž se jen o vlásek vyhnul vážnému úrazu. Naštěs

tí však vždy vyvázl pouze s drobnými poraněními. Manželka

Anna, se kterou se seznámil již v době vysokoškolských studií,

tyto drobné úrazy vždy s trpělivostí ošetřovala. S úzkostí však

čekala, co se stane příště. Závažnější úrazy se mu však vyhýbaly.

A to i přesto, že ve volném čase se železnou pravidelností hrával

volejbal. Asi proto, že byl duší sportovec, nikdy nekouřil a alko

holu se s výjimkou společenské konzumace vyhýbal. Celý život

se těšil dobrému fyzickému i duševnímu zdraví. Se všelijakými

životními trápeními se vždy vyrovnal, aniž by musel vyhledat

pomoc nějakého odborníka na lidskou duši, rozumějme psycho

loga nebo psychiatra. Anna mu byla celoživotně oporou. Teprve

v posledních letech začal užívat léky na vyšší krevní tlak, který

se za pomoci léků dařilo dobře stabilizovat.

PŘIROZENÉ STÁRNUTÍ PŘÍBĚH PANA JIŘÍHO

Dnes je Jiřímu 64 let. Stále chodí do práce, přestože ho Anna čas od času popíchne, že je již načase chystat se do důchodu. Ona sama již do důchodu odešla a byla by ráda, kdyby doma mohli být společně. Mají přece již čtyři vnoučata a páté je na cestě. Jiří si čas s nimi vždy tolik užívá. Nejstarší vnouček již dorostl do věku, kdy Jiřího zásobuje nekonečnými otázkami. To je něco pro něho. Akademický svět je mu však stále příliš milý na to, aby jej už zcela opustil. Přišel by o pravidelné setkávání s kolegy, kteří jsou dnes už více než pouhými kolegy. Neměl by tolik příležitostí diskutovat s nimi nad tím, co nového se v jejich oboru zase událo. Moc by mu chybělo i setkávání se studenty. Bylo jich již mnoho, které dovedl k úspěšné obhajobě doktorských prací. A stále ho nepřestávalo bavit a udivovat, jaké nápady a způsoby řešení různých problémů se mohou rodit v mysli jeho nastávajících – ještě ne tolik zkušených – kolegů.

Na druhé straně si však v posledním roce uvědomuje, že jej rutinní práce na fakultě více zmáhá. Jako by jeho duševní kondice klesala. V práci se rychleji unaví. Všechno mu trvá déle a stojí ho to větší úsilí než dříve. Přestože je tedy kontakt s akademickým světem jeho srdeční záležitostí, po delší době zvažování dospěl k rozhodnutí, že si pracovní úvazek přeci jen již sníží. Sliboval si od toho, že bude mít více času na všetečné otázky svého nejstaršího vnoučka, s Annou si budou moci konečně vyjet na místa, kam se jim to prozatím nepodařilo. Bude čerpat více síly v mimopracovním prostředí, práce mu pak jistě půjde lépe od ruky a neztratí kontakt s tím vším, co má na fakultě tolik rád.

Rok se s rokem sešel. Pan Jiří mezitím dovedl svého nejstaršího vnoučka do školních lavic a s Annou vycestovali na několik krásných míst po Evropě. Do myšlenek se mu ale začaly vkrádat pochybnosti, zda je všechno tak, jak má. Přestože omezil pracovní nasazení, nezískal dojem, že by se to na zlepšení jeho duševní kondice nějak odrazilo. Spíše naopak. Své pracovní povinnosti pro okolí stále s přehledem zvládal, nikdo z kolegů si nevšiml změny. Okolí totiž zůstávalo skryto, že vynakládal stále větší


19

úsilí, aby ohlídal všechny termíny nebo naformuloval text člán

ku. Jako by bylo obtížnější poskládat a zformulovat myšlenky na

papír. Jiří také zaznamenal, že jej stojí více sil přednášet studen

tům. Přednášky má většinou nachystané a jejich obsah si pama

tuje, v tom problém není. Jako by se mu ale postupně ztrácela

slovní zásoba a bylo obtížnější v průběhu výkladu nalézt správné

slovo. Jiřímu se ale dařilo chybějící slova v průběhu přednášek

celkem šikovně nahrazovat, celoživotně hodně četl, čímž si vy

budoval obrovskou slovní zásobu. Čas od času se Jiří nad těmi

to změnami pozastavil s otázkou, zda se o svou pozornost stále

rozhodněji hlásí stáří, anebo se jedná o něco závažnějšího. Vět

šinou se ale utěšil tím, že podobné stížnosti slýchává i od svých

stejně starých kolegů. S odstupem času se ale událo něco, nad

čímž již nedovedl jen tak mávnout rukou. Hned dvakrát po sobě

byl zaskočen žádostí studentů o konzultaci nad opravami, které

v jejich pracích navrhoval. Měl totiž za to, že opravy ještě nepro

vedl. Úplně zapomněl, že oba texty již přečetl a studentům poslal.

Uvědomil si to teprve poté, co zprávy objevil mezi odeslanými

e-maily.

Jiřího tyto události velmi znepokojily. Bylo to poprvé, kdy

se svěřil Anně s obavami, že už to možná není jen stáří, co ho

obírá o duševní kondici a paměť. Také se mu začaly intenzivněji

vybavovat vzpomínky na tatínka, který ve stáří trpěl demencí.

Tenkrát to lékaři nijak blíže nediagnostikovali. Tatínek ale hod

ně zapomínal, netrefi l sám domů a před smrtí již nepoznával ani

své nejbližší. Jiří měl obavy, aby se nedočkal něčeho podobného

i on sám. Pro Annu byly tyto zprávy zprvu překvapením. Postup

ně jí však začalo dávat smysl, proč se v poslední době rovněž ne

mohla zbavit dojmu, že se s jejím manželem něco děje. Nevěděla

co, stále přeci fungoval bez obtíží, zařídil jim tak hezké dovolené,

užíval si čas s vnoučaty, chystal pro ně nejrůznější hry, debatoval

s nimi o knihách, které spolu četli. Přišel jí ale smutnější a mož

ná i trochu pomalejší, když se měl pro něco rozhodnout. Kromě

toho si všimla, že za poslední rok dost ztratil na váze, přitom mu


20

ale chutnalo tak, jako vždy dříve. Jiří – podpořen svou manžel

kou – se tedy rozhodl, že se poradí s lékařem. Měl velké obavy,

co se dozví. Zároveň si ale říkal, že už nesnese další odkládání.

Má-li se dozvědět, že půjde jeho stáří ve šlépějích jeho otce, je lep

ší, když se to dozví nyní, kdy si ještě sám může uspořádat veškeré

záležitosti podle svého.

Po několika měsících čekání se skutečně dočkal série vyšetře

ní. Samotná vyšetření a jejich vyhodnocení trvala několik dalších

týdnů. K velké úlevě své a k radosti Anny, dětí i všech nejbližších

přátel se dočkal dobrých zpráv. Zobrazení mozku neukázalo nic

dramatického, pouze lékař zmiňoval, že je v určité části mozku

o něco větší úbytek mozkové tkáně, než v jeho věku obvykle bývá.

Není to však nijak výrazné. Navíc podle neuropsychologického

vyšetření bylo fungování paměti i ostatních kognitivních funkcí

odpovídající jeho věku i vzdělání. V tuto chvíli tedy nebyly žádné

jasné argumenty nasvědčující, že se jedná o počínající neurode

generativní onemocnění. Ovšem podle genetického vyšetření je

Jiří nositelem výbavy, kvůli které je ve zvýšeném riziku Alzhei

merovy nemoci. Výsledkem celého vyšetřovacího procesu tedy

bylo, že se jedná o subjektivní kognitivní pokles. Dostal rady, jak

může pečovat o svou duševní kondici, jak se co nejlépe stravovat

a další návody pro zdravý životní styl prospívající mozkové čin

nosti. S lékařem se zároveň domluvil na sérii kontrolních vyšet

ření za rok či dva podle toho, jak se Jiří bude cítit.


21

Příběh paní Radky

Paní Radce je 42 let, žije s rodinou a matkou v rodinném domě

patnáct minut jízdy autem od Plzně. Společně s manželem Petrem

mají dvě děti – Aničku, které je sedm let, a pětiletou Agátku. Rad

ka vystudovala Vysokou školu ekonomickou a od ukončení studií

se živí jako účetní, v současné době dojíždí třikrát až čtyřikrát za

týden do centra Plzně a ostatní dny pracuje z domova. Odpoledne

vyzvedává děti ve škole a školce, Agátku hlídá babička a Aničku

dvakrát týdně vozí na odpolední kroužky. Starost o rodinu a dům

se zahrádkou je Radčinou doménou.

Manžela Petra, kterému je 54 let, si Radka vzala krátce po se

známení a brzy poté se jim narodila první dcera. Petr pochází

z malé vesničky na Moravě a kvůli studiu na Vysoké škole eko

nomické se přestěhoval do Prahy, po studiích zde našel práci

a natrvalo se usadil. Pracoval celý život v oblasti bankovnictví,

nyní zastává vysokou manažerskou pozici a vede tým o pěti za

městnancích. Kvůli pracovní vytíženosti mu v týdnu nezbývá té

měř žádný čas, který by věnoval rodině. Každé ráno odjíždí v půl

sedmé ráno a obvykle se z práce vrací v půl sedmé večer, ovšem

během víkendů se snaží strávit maximum svého času s Radkou

a dcerami. Jeho pracovní vytíženost je rodině kompenzována

velmi dobrým fi nančním ohodnocením jeho práce.

Petr nemá sourozence a už nemá ani rodiče. Jeho otec zemřel

na rakovinu plic ve věku 80 let a matka zemřela po několikamě

síční nemoci v léčebně dlouhodobě nemocných ve věku 74 let.

V lékařských záznamech o příčině smrti je uvedeno „opakované

infekce dolních dýchacích cest, demence“. Jeho matka žila celý

život v rodinném domě na Moravě, po smrti manžela zde zů

stala žít sama, ale jelikož znala celou vesnici, byla v každoden

ním kontaktu s mnoha sousedy a přáteli. Přibližně čtyři roky po

smrti manžela si okolí začalo všímat, že se Petrova matka chová

zvláštně. Z domu vycházela minimálně, chřadla tělesně i psy

PŘÍBĚH PANÍ RADKY


22 chicky. Petr své matce navrhl, aby se přestěhovala k nim, místa v domě měli dost, ale ona odmítla, nechtěla opustit svůj rodný kraj. Situace byla komplikovaná, protože Petr nemohl kvůli své pracovní vytíženosti za matkou pravidelně dojíždět, a proto požádal o pomoc s dohledem nad matkou sousedku. Právě ona byla ta, kdo Petrovu matku našel doma v bezvědomí. Důvodem byla dehydratace a podvýživa. Od té doby byla Petrova matka hospitalizovaná v nemocnici a později v léčebně dlouhodobě nemocných, kde zemřela.

V domě bydlí také Radčina matka. Paní Marii je 70 let, její manžel a otec Radky zemřel před třemi lety, náhle, na srdeční infarkt. Paní Marie trpí bolestmi zad a zhoršením celkové pohyblivosti kvůli osteoporóze a poškozením zraku při zeleném zákalu. Od smrti manžela navíc užívá antidepresiva, jeho náhlá smrt ji zastihla nepřipravenou na tuto velkou životní změnu. Kvůli zelenému zákalu se na svůj zrak nemůže plně spolehnout, přesto se v domě zvládne pohybovat sama bez větších obtíží. Pomáhá dceři s domácností i vařením, jen při procházkách či cestách do cizích míst potřebuje doprovod.

Radka své manželství a rodinný život považuje za harmonické. Snad jen se někdy cítí být ze všeho unavená. Zastává ve svém životě mnoho rolí a málokdy najde čas také sama pro sebe, na své koníčky. Před narozením dětí chodívala běhat, zúčastnila se i běžeckých závodů a ráda si zašla zaplavat do bazénu. S rodinným životem a stěhováním do rodinného domu za město ubyl volný čas pro tyto zájmy, jen občas večer zajde s kamarádkou ven. Před několika lety si prošla těžkým obdobím, náhlá smrt otce ji zaskočila. V té době dala na doporučení své kamarádky a vyhledala psychoterapeutickou pomoc. Po dobu půl roku docházela na psychoterapii, což jí pomohlo nejen v truchlení po otci, ale také v rozvoji sebe samé, našla v sobě větší klid a spokojenost.


23

Příběh paní Bohunky

Paní Bohunka se narodila na malé vesnici na Moravě o několi

ka stovkách obyvatel jako druhá nejstarší z devíti dětí. Dětství

měly relativně poklidné, vyrůstaly mezi hospodářskými zvířaty,

pomáhaly na poli a hrály si s dětmi z okolních vesnic. Po základ

ní škole se Bohunka vyučila švadlenou, čímž se později i živila.

Během studií byla aktivní členkou Sokola, účastnila se dokonce

i sokolského sletu, i když později se sportu již příliš nevěnovala.

Ve 23 letech se vdala za mládence z vedlejší vesnice a odstěhovali

se do Přerova. Měli společně tři děti, nejstarší Danu, prostřed

ní Evu a nejmladšího Vladimíra. Daně se později narodila jedna

dcera a Eva měla dcery dvě. Manželství Bohunky ale nebylo pří

liš harmonické, a když byly děti dospělé, rozvedla se. Bohunčina

maminka trpěla ve stáří demencí, zřejmě v důsledku Alzheime

rovy nemoci, ale jak to tak bývá, rodina vždy mluvila o stařecké

demenci. Nejdříve zapomínala obyčejné věci, postupně se hůře

orientovala v okolí a nakonec nebyla schopná rozeznat své nej

bližší. Ke konci života se o maminku starala mladší sestra Bed

řiška, se kterou měla Bohunka nejbližší vztah a za níž často jezdí

valy s vnučkami na návštěvu. Bohužel o mnoho let později se tato

zákeřná nemoc vyskytla u třech dalších sester, včetně samotné

Bedřišky. Bohunčin otec zemřel o pár let dříve na důsledky cévní

mozkové příhody.

Bohunka žila v domácnosti sama. Kdybychom se znenadání

ocitli u ní doma, ve dvoupokojovém bytě, pravděpodobně by pila

tureckou kávu a luštila křížovky. Jindy by vyšívala okrasné deč

ky, jimiž obdarovávala celou rodinu. A samozřejmě velmi často

bychom ji spatřili sedět u šicího stroje, mezi zuby jehlu s nití,

s brýlemi na nose a roztáčela by jehlu šicího stroje a vytvářela by

krásné nové vzory. Paní Bohunka šila pro svou rodinu, pro přá

tele i okolí, čímž si v důchodovém věku přivydělávala. Vedle oblí

bených činností se věnovala také svým třem vnučkám, za který

PŘÍBĚH PANÍ BOHUNKY


24

mi často jezdívala do Prahy. Nejvíce času ale trávila s nejmladší

vnučkou, která babičku často navštěvovala v Přerově. Bohunka

ji učila šít a háčkovat, péct štrůdl nebo válet oblíbené škubánky

s mákem. Často a ráda jí také četla knížky nebo vyprávěla smy

šlené pohádky a příběhy. Společné cesty vlakem na Moravu byly

pro vnučky takovým malým dobrodružstvím.

Paní Bohunka se během života těšila dobrému zdraví. V mlá

dí prodělala pouze jednu závažnější operaci v důsledku ledvino

vých kamenů, při které ji byla jedna ledvina odebrána. Měla mír

ně zvýšený tlak a cholesterol v krvi, proto užívala léky na jejich

snižování. Jiné obtíže ji netrápily. Celoživotně se vyhýbala kouře

ní i konzumaci alkoholu.


25


26 CHARAKTERISTIKA PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ ... aneb Co se mění Dobou sklizně většiny úrody je v našich klimatických podmínkách podzim. V tomto období dochází ke změně barevného rázu krajiny, později začíná pestrobarevné listí ze stromů opadávat. Příroda se chystá k zimnímu odpočinku. Mezi přírodou na podzim a člověkem v seniorského věku najdeme mnoho paralel. Ačkoliv je všeobecně známo, proč se v naší krajině v průběhu roku střídají čtyři roční období, důvod nevyhnutelnosti procesu stárnutí živé bytosti stále zůstává neobjasněn.

Ze statistik jasně vyplývá, že průměrná délka života se minimálně v průběhu posledního století významně prodloužila. Dnes může šedesátiletá žena žijící v rozvinuté zemi počítat v průměru s dalšími třiceti lety života, zatímco v roce 1985 to bylo o sedm let méně. Tento trend je výsledkem a úspěchem vysokého rozvoje medicínského poznání. Podařilo se totiž významně snížit úmrtnost dětí a začít léčit – a také vyléčit – onemocnění, která byla dříve fatální. Neméně významnou zásluhu však na tomto trendu nese také lepší hygiena, lepší sociální i pracovní podmínky.

Nevíme-li, proč stárneme, víme alespoň, jak stárneme? Z ryze biologické perspektivy je proces stárnutí popisován jako věkově vázaný pokles vitality a vzestup zvýšené zranitelnosti organismu vůči vnějším vlivům. Je výsledkem celoživotního hromadění drobných poškození na té nejmenší tělesné (buněčné) úrovni. Tyto postupné, avšak dlouhodobé změny se nakonec projeví narušením některých tělesných funkcí a rozvojem věkově vázaných onemocnění. Nutno však zdůraznit, že mluvíme jenom o obecném trendu. U každého jednotlivého člověka se stárnutí projevuje ji

CHARAKTERISTIKA PŘIROZENÉHO STÁRNUTÍ


27

nak. Věk, kdy se různé obtíže u různých lidí projeví, se výrazně liší a některým jednotlivcům se mohou mnohé obtíže dokonce zcela vyhnout. Světová zdravotnická organizace ve Světové zprávě o stárnutí a zdraví z roku 2015 dokonce říká, že neexistuje žádný typicky stárnoucí člověk. Způsob, jakým bude jednotlivý člověk stárnout, závisí na množství faktorů: jaké jsou jeho genetické predispozice, v jakém prostředí žil, jak se stravoval, jaké měl povolání, jak trávil volný čas a mnohé další. Je jasné, že některé z těchto faktorů jsou ovlivnitelné snáze než jiné. STÁRNUTÍ A TĚLESNÉ ZMĚNY Ačkoliv jsme dospěli k tomu, že každý jedinec stárne trochu jinak, teď se k zobecněnému pohledu na změny tělesných funkcí v průběhu stárnutí opět navrátíme. Je to důležité pro pochopení, kde se zrodily předsudky a negativní stereotypy, s nimiž je bohužel stárnutí v dnešní společnosti stále spjato.

Se zvyšujícím se věkem přirozeně dochází k poklesu svalové hmoty. Svaly jsou součástí pohybového (muskuloskeletálního) aparátu, který je kromě pohybu nezbytný i pro vzpřímené držení těla a udržování stálé tělesné teploty. V průběhu stárnutí dochází k celkovému zhoršení kvality jeho fungování. Dochází také ke zhoršení funkce kůže coby ochranné bariéry. Snižuje se její odolnost vůči bakteriálním, mykotickým a virovým infekcím. Snižuje se tvorba a výměna buněk, což vede k jejímu ztenčování. Úbytek vazivových a elastických vláken způsobuje ztrátu její pružnosti a pevnosti. Dochází rovněž k poklesu prokrvení, jehož následkem je zvýšená náchylnost k nejrůznějším kožním onemocněním. Celkové zhoršování imunitní funkce organismu se projevuje jeho sníženou kapacitou odpovídat na nové infekce, a tedy zvýšeným rizikem rozvoje onemocnění nebo jeho závažnějšího průběhu.

Samostatnou významnou oblastí jsou smyslové funkce. Věkem podmíněné zhoršení sluchu a zraku jsou ve své podstatě zcela nezávažné a v nemalém procentu případů dnes již i rela


28 tivně jednoduše kompenzovatelné. Jejich opomíjení však může přinést značné nepříjemnosti do každodenního fungování jinak zdravého seniora. Může se negativně odrazit i na kvalitě fungování myšlení a dalších kognitivních (tj. poznávacích) funkcí. Kognitivním změnám přirozeným pro stárnutí se budeme věnovat podrobně dále.

Máme-li přiměřenou kvalitu sluchu, obvykle si neuvědomu

jeme, jakým komunikačním obtížím musí lidé se zhoršeným sluchem čelit. Zhoršené či zpomalené porozumění z důvodu snížené kvality sluchu bývá ve společnosti nezřídka zaměňováno za důsledek zpomaleného myšlení, poruchy porozumění řeči či poruchy logického úsudku. Zcela přirozenou reakcí špatně slyšícího staršího člověka je pak vyhýbání se situacím, v nichž je vnímán jako zpomalený či dokonce jako trpící demencí. V krajním případě to může vést k sociální izolaci a úplnému uzavření se do sebe. Velmi obdobné důsledky může mít i věkově vázané zhoršení či úplná ztráta zraku. Zde snad jen s tím rozdílem, že zrakové obtíže navíc představují větší riziko pádů či jiných nehod. To může vést k omezení samostatné mobility staršího člověka a v konečném důsledku ke ztrátě sociálního kontaktu.

Presbyacusis a presbyopie

Věkem podmíněné zhoršení sluchu se nazývá presbyacu

sis. Je podmíněno stárnutím vnitřního systému ucha vlivem

v průběhu života nastřádané zvýšené zvukové zátěže.

Obvykle začíná oboustranným zhoršením slyšení vysokých

tónů. Starší člověk proto lépe uslyší, budeme-li na něho ho

vořit pomalu a hlubším hlasem. Velmi častou formou věkem

podmíněného zhoršení zraku je presbyopie. Typické jsou

obtíže se zaostřením na blízko, které pramení z postupného

snižování pružnosti čočky.


29

Možnost sociálního zapojení je jednou ze základních potřeb člověka každého věku. Setkávání s druhými s sebou ve vyšším věku navíc nese příležitost udržovat se v dobré duševní kondici. Vyžaduje totiž plánovat si čas a být aktivní v rozhovorech s druhými. Díky tomu si člověk trénuje úsudek, soustředění i paměť. Studie zkoumající důsledky sociální izolace ve vyšším věku ukazují, že stáhne-li se člověk ze společenského dění, zvyšuje se u něho riziko úzkostně-depresivních prožitků a poklesu kognitivních funkcí, který je daleko výraznější, než by bylo pro přirozené stárnutí běžné. KONCEPT ZDRAVÉHO STÁRNUTÍ A PŘEDSUDKY SE STÁRNUTÍM SPJATÉ Poté, co jsme si stručně popsali tělesné změny spjaté se stárnutím, nejeví se slovní spojení „zdravé stárnutí“ jako protimluv? Není sporu o tom, že zhoršování kvality tělesných funkcí a zvýšená náchylnost k nemoci s přibývajícím věkem do života člověka přináší určitá omezení. Bylo by však chybou pojem zdraví zúžit na pouhou absenci nemoci. Podle Světové zdravotnické organizace člověk zdravě stárne tehdy, daří-li se mu optimalizovat vlastní tělesné, duševní a sociální síly tak, že je schopen se aktivně účastnit společenského života, užívat si vlastní nezávislosti a věnovat se činnostem, jež pro něho představují vysokou hodnotu a přinášejí mu uspokojení. Faktory, které se ukazují jako podstatné pro životní spokojenost ve stáří, zahrnují: vědomí, kým člověk je, jaké je jeho životní poslání, jaké je jeho místo ve společnosti a čím může společnosti stále přispívat, dále možnost tvořit a udržovat vztahy, možnost samostatně se pohybovat a samostatně se rozhodovat, zažívat pocit bezpečí, mít možnost osobnostního růstu a radovat se.

Stárnutí je ve společnosti stále spjato s řadou předsudků a negativních stereotypů. Někdy mohou vést až k diskriminaci lidí vyššího věku. Svědčí o tom nejen nedávno ofi ciálně zavedený


30

koncept ageismu, který označuje negativní, s předsudky spjatý pří

stup ke stáří, ale také široce užívané termíny senilita či senilní.

Ačkoliv se jedná o termíny pocházející z původně neutrálního

latinského výrazu pro stáří (senium), dnes v sobě význam slo

va senilní nese představu člověka sešlého věkem, člověka vetchého

a slabého na mysli. Velmi nemilosrdně tím odráží chybnou před

stavu, že demence, konkrétněji snad stařecká demence, je nevy

hnutelným projevem procesu stárnutí. Přitom řada zdravých

osob vyššího věku je schopna se na změny přicházející se stárnu

tím celkem dobře adaptovat. Termín stařecká demence je nutno

vnímat jako pozůstatek z dřívější doby, kdy nebyly příčiny syn

dromu demence prozkoumány na takové úrovni, jako je tomu

dnes. Neměl by tedy již být používán. Dnes je již bezpečně známo,

že demence je vždy projevem konkrétního onemocnění mozku,

nikdy však není projevem pouhého stárnutí.

V následující části se pokusíme zodpovědět, k jakým změnám

v myšlení a kognitivních funkcích v průběhu zdravého stárnutí

dochází. Budeme se věnovat také tomu, jak se s přibývajícím vě

kem mění prožívání. Dosud převládal názor, že i za předpokladu

zdraví v průběhu stárnutí dochází k celkovému poklesu. My se

pokusíme ve světle nedávných výzkumných studií nabídnout

pohled jiný. Zdá se totiž, že spíše než k celkovému psychickému

poklesu dochází k jeho proměně. Některé psychické funkce se

skutečně zhoršují, jiné však zůstávají stabilní a některé se mohou

dokonce zlepšovat.

PŘIROZENÉ STÁRNUTÍ A KOGNITIVNÍ FUNKCE

Velká část lidí vyššího věku si stěžuje na zhoršující se paměť

a ti, kteří tak nečiní, často potíže s pamětí připouštějí, pokud jsou

na ně tázáni. Ve statistikách se dočteme, že ve skupině lidí star

ších šedesáti let si na paměť stěžuje deset až osmdesát lidí ze sta.


31

Záleží pouze na tom, jakým způsobem a jaké konkrétní skupi

ny starších lidí se na obtíže zeptáme. Čísla jsou obecně vyšší ve

studiích, kde jsou lidé tázáni na obtíže spíše obecné. Nižší čísla

naopak nalézáme většinou ve studiích, kde jsou lidé tázáni na

obtíže velmi specifi cké a konkrétní. I přes nejednotnost údajů

tato čísla prozrazují, že jsou určité obtíže s pamětí s přibývají

cím věkem běžné. Záludné na tom však je, co přesně si máme pod

obtížemi s pamětí představit. Není možné, že si každý představí

něco docela jiného? Abychom si mohli na tyto otázky odpovědět

a upřesnit, které obtíže s pamětí jsou pro přirozené stárnutí běž

né a které naopak běžnou míru přesahují, ponoříme se nejprve

do předmětu zkoumání psychologie stáří a přidružených oborů

zabývajících se lidskou psychikou.

Co jsou to kognitivní funkce a jaké základní kognitivní

funkce rozlišujeme?

Kognitivní funkce jsou jednou z důležitých součástí lidské psy

chiky. Mohou být souhrnně označovány také jako kognice nebo

jako vyšší funkce mozku. My se v dalším textu budeme držet

termínů kognitivní funkce a kognice, čtenář je tedy může chápat

jako označení stejného významu. Obvykle je rozlišováno něko

lik samostatných oblastí: pozornost, paměť, řeč a jazyk, funkce

řídící (exekutivní), zrakově-prostorové a poznávací (gnostické).

Každou jmenovanou funkci si lze představit jako samostatnou

jednotku, která je tvořena několika dalšími podjednotkami na

zývanými kognitivní procesy. Kognitivní funkce představují

základní kámen myšlení a spolu s prožíváním, další důležitou

součástí lidské psychiky, jsou výsledkem fungování mozku.

Kombinace schopnosti přemýšlet a prožívat dává výjimečný ná

stroj pro vnímání, účelnou orientaci a interakci s okolním pro

středím. Kombinace schopnosti přemýšlet a prožívat je tím, co

člověka činí člověkem.


32 Paměť bývá nejčastěji defi nována jako schopnost ukládat, uchovávat a vybavovat si informace. Pokud bychom chtěli být v defi nici důslední, měli bychom místo informace použít spíše termín paměťové stopy. Pamatujeme si totiž nejen to, jak se jmenujeme, kde bydlíme, jak to v našem domově vypadá, ale i to, jak hrát tenis či jak řídit auto, aniž bychom nad tím přemýšleli. Naše paměťové stopy tedy nabývají různých kvalit, z nichž pouze část je uvědomovaná.

Základním předpokladem k vytvoření paměťové stopy je vnímání podnětů přicházejících z okolního či vnitřního prostředí. Můžeme si to představit, jako když na zámek přinášejí zprávy poslové z různých zemí. Jsou z různých zemí, neboť podněty z okolního prostředí přicházejí skrze všechny smyslové modality, kterými člověk disponuje. Poslové k zámku přicházejí neustále, stejně jako neustále přicházejí podněty z okolního prostředí. U vstupní brány stojí klíčník, na němž záleží, jakého posla do zámku vpustí. Není totiž možné, aby do zámku vpustil všechny posly najednou. Zámek by byl zahlcený a nebylo by možné stihnout všechny zprávy zaznamenat a ještě je organizovaně ukládat.

Doba, kterou poslové u vstupní brány zámku stráví, se v psychologické terminologii nazývá senzorická paměť. Její trvání bývá popisováno jako maximálně několik sekund. Máme-li například zapnuté rádio, díky senzorické paměti jsme schopni zopakovat několik posledních řečených slov, přestože máme rádio zapnuté pouze jako zvukovou kulisu a nevěnujeme mu více pozornosti. Nezaměříme-li se však na slova z rádia cíleně, sdělený obsah nám unikne. Klíčník u vstupní brány plní funkci zaměření pozornosti. Posel, jemuž klíčník vstupní bránu otevře, má šanci, že jeho zpráva bude zaznamenána a natrvalo uložena, stále však nemá vyhráno. Čeká ho totiž ještě cesta do hlavní síně, kde bude zprávu předávat.

Nástrahy, jež musí posel překonat na cestě mezi vstupní branou, hlavní síní a poté ještě při předávání zprávy, lze v psycho


33

logické terminologii připodobnit k tzv. pracovní či krátkodobé pa

měti. Pracovní paměť bývá vymezována jako proces dočasného

podržení si nové či právě příchozí informace v paměti a aktivní

mentální manipulace s ní. Posel tedy nesmí na cestě do hlavní

síně zabloudit, nesmí zprávu ztratit a musí být schopen zprávu

předat tak, aby ji byli schopni v hlavní síni zaznamenat. Před

pokladem pro vytvořené dlouhodobě trvající paměťové stopy je,

když posel svou zprávu předá v souvislosti se zprávami, které již

mají na zámku uložené. Při předávání by tedy posel měl novou

zprávu asociovat s paměťovými stopami v dlouhodobé paměti již

uloženými. Chce-li si být posel skutečně jist, že jeho zpráva nebu

de zapomenuta, měl by na zámek se zprávou dorazit ještě několi

krát po sobě. Pod těmito návraty posla si lze představit opaková

ní, které je všem známé jako matka moudrosti.

Z dosavadního popisu fungování paměti již může být zřejmé,

že termíny krátkodobé a dlouhodobé paměti jsou v psychologické

terminologii chápány mírně odlišným způsobem, než je zvykem

v běžném jazyce. Z psychologického hlediska v krátkodobé (resp.

pracovní) paměti udržujeme jakékoliv nové informace, které po

třebujeme pouze jednorázově. Můžeme si představit, že posel do

razil do hlavní síně, zprávu předává, v hlavní síni však usoudí, že

informace není natolik důležitá, aby jí bylo potřeba v dlouhodo

bém úložišti věnovat samostatný prostor. Jako když potřebujeme

jednorázově vytočit telefonní číslo, ale nepředpokládáme, že ho

kdy ještě budeme potřebovat. Jsme tedy schopni si kombinaci ně

kolika číslic podržet v krátkodobé paměti do té doby, než ji vyťu

káme, poté ji ihned zapomínáme. Vybavíme-li si však ono telefon

ní číslo i poté, co jsme se věnovali jiným činnostem, bylo uloženo

do dlouhodobé paměti, ať to bylo po patnácti, třiceti minutách či

jednom dni. Toto vymezení má své opodstatnění také z neuro

vědního hlediska, které zkoumá fungování paměti v souvislosti

s fungováním mozku a změn, k nimž tam při vytváření paměťo

vé stopy dochází.


34

Zprávy, které poslové do zámku přinášejí, jsou různého charakteru. Dle charakteru těchto zpráv i způsobu jejich vyhledávání lze paměť rozdělit do několika typů. Poslové mohou přinášet zprávy o tom, co se kdy a kde právě událo. Týkají-li se tyto události osobně obyvatel zámku, hovoříme o tzv. epizodické paměti. Epizodickou pamětí jsou tedy označovány vzpomínky na osobní zážitky zahrnující informaci o specifi ckém místě, kontextu a okolnostech, za jakých se odehrávaly (příkladem může být, kde, s kým a jak jsme slavili některé ze svých významných narozenin či co, kde a s kým jsme předchozí den večeřeli). Poslové mohou ale přinášet také zprávy, které jakýkoliv osobní vztah k obyvatelům zámku postrádají. Těmito zprávami pouze informují a rozšiřují povědomí o okolním světě. Soubor zpráv tohoto typu tvoří tzv. sémantickou paměť, která je vymezována jako paměť na fakta a znalosti o světě (příkladem může být znalost o tom, kdo byl prvním prezidentem USA, v jakém roce se potopila loď Titanic, co je impresionismus nebo k čemu se používá klíč). Specifi ckým typem paměťového systému, jenž je kombinací paměti epizodické a sémantické, je tzv. paměť autobiografi cká. Jedná se o komplexní systém paměti na vlastní životní historii, tedy na specifi cké osobní zážitky, které se odehrávaly v kontextu obecných událostí ve světě. Autobiografi cká paměť je důležitým podkladem pro vědomí a pocit vlastní identity, smysluplnosti a účelnosti vlastního života. Velmi důležitým paměťovým systémem pro naše fungování ve světě je paměť prostorová a s ní úzce související schopnost orientace v prostoru.

Speciálním typem paměti je paměť na dovednosti, tzv. paměť procedurální. Od dosud popisovaných paměťových systémů se odlišuje tím, že jakmile se nějaké konkrétní dovednosti naučíme, vykonáváme ji již zcela automaticky. Při řízení auta se nemusíme vědomě soustředit, zda máme při rozjezdu nejprve sešlápnout pedál spojky či zařadit rychlost. Naproti tomu, vybavování paměťo


35

vých stop z epizodické, sémantické či autobiografi cké paměti je proces vědomý. Potřebujeme k tomu vědět, kde v paměti jsou dané informace uložené a jak je najít. O to je postaráno již v době, kdy je paměťová stopa vytvářena. Můžeme si představit, že při předávání zprávy poslem jsou zprávy zapisovány do protokolu. Protokol je opatřen klíčovými slovy určujícími, kam bude uložen. Stejně jako v knihovně je v systému paměti důležité udržovat řád, jedině tak lze zajistit, že budou v případě potřeby informace v epizodické, sémantické či autobiografi cké paměti nalezeny co nejrychleji. Také v systému paměti fungují jacísi knihovníci, jejichž hlavní činností je organizace ukládání protokolů, resp. paměťových stop. Jsou k tomuto vybaveni dobrými organizačními a strategickými schopnostmi. Přestože vypomáhají v oblasti paměti, vzhledem k zaměření svých schopností patří spíše k řídícím (exekutivním) funkcím, tedy kognitivní funkci, o níž pojednáme vzápětí.

Priming

Jiným typem paměťového systému, u něhož dochází k roz

poznání informací, situací nebo jiných podnětů z dřívějška,

aniž by si toho člověk byl vědom, je tzv. priming. Člověk, kte

rý se před chvílí například setkal s obrázkem tygra, přesto

že mu nevěnoval příliš pozornosti, díky primingu je později

schopen rychleji rozpoznat tygra na obrázku neúplném.

Efektu primingu se často využívá v marketingu. Reklamní

slogany propagující konkrétní produkty jsou často cíleny

tak, aby oslovovaly obvyklé potřeby potenciálních zákazní

ků. Ti jsou pak již předem ovlivněni, zda si produkt spíše

koupí či nikoli. A to aniž by si byli podprahového vlivu re

klamy vědomi, pokud jim tedy princip primingu není znám

a cíleně se mu nebrání.


36

Obrázek č. 1. Schéma systému paměti z hlediska délky trvání pamě

ťové stopy coby metafora zámku.

Řeč a jazyk jsou velmi důležitým komunikačním nástrojem

pro dorozumívání mezi lidmi navzájem, jsou ale i důležitým mé

diem paměťového systému. Poslové mohou zprávy na zámek při

nášet různou formou. Nositelem zpráv totiž mohou být všechny

smyslové vjemy. Mohou to být nejrůznější vůně, zvuky či obra

zy. Mohou jimi být i pocity. Specifi cky lidskou schopností je tyto

mnohdy velmi komplexní vjemy a zkušenosti zasazovat do řeči

a jazyka. Na jedné straně lze odlišit složku expresivní předsta

vující schopnost vyjadřování. Zahrnuje schopnost vybavovat si

jednotlivá slova, skládat je do vět, a to za použití správných gra

matických struktur. Na straně druhé lze odlišit složku receptivní

PROSTOR ZÁMKU JAKO SYSTÉM PAMĚTI

prostor

před

branou

zámku

klíčník

vybere

jednoho

z poslů

poslova cesta

se zprávou

zápis

donesené

zprávy do

protokolu

přenos protokolu

do knihovny

posel

posel

posel

vstupní

brána

hlavní síň knihovna

knihovníci

třídí a

organizují

protokoly

epizodická paměť

vzpomínky na

osobní zážitky

autobiografi cká paměť

osobní zážitky

v kontextu obecných

událostí ve světě

sémantická paměť

fakta a znalosti

o světě

prostorová paměť

jak daleko a jakým

směrem od sebe

jsou místa v prostoru

senzorická

paměť

pracovní

a krátkodobá paměť

dlouhodobá paměť


37

představující schopnost porozumění. Zahrnuje schopnost porozumět jednotlivým slovům, krátkým větám či souvětím. Důležitou součástí schopnosti vyjadřovat se je kromě obsahu v mluvené či psané podobě také její melodická stránka neboli prozodie. „Ty jsi ale šikovný“ tedy může jednou znamenat uznání, zatímco jindy ironii. Způsob vyznění těchto slov určuje právě melodie a tón, s nimiž jsou řečena.

Řídící (exekutivní) funkce plní, jak již jejich označení naznačuje, výkonnou a organizační funkci chování a prožívání. Umožňují člověku komplexně uvažovat, řešit problémy a plánovat. V současné době lze v odborné literatuře najít celou řadu způsobů jejich defi nování. Někdy se s nadsázkou uvádí, že defi nic řídících funkcí dnes existuje jako výzkumníků, kteří se jimi zabývají. Vysvětluje to množství dílčích procesů, které lze mezi řídící funkce zařadit. Dle jednoho ze všeobecně uznávaných pojetí řídící funkce člověku umožňují vytyčit si cíl, naplánovat kroky k jeho splnění, poté ve správný čas zahájit činnost, dle plánu a okolních podmínek postupovat, a nakonec ve správný čas činnost ukončit. Pro jejich konkrétnější představení zůstaňme ještě na chvíli u metafory zámku.

Přestavme si, že se na zámku rozhodnou nakoupit nové vybavení. Ke splnění tohoto cíle je zapotřebí zapojit několik výkonných složek, tedy řídících procesů. Cíl je vytyčen, nyní je potřeba vypracovat plán k jeho nejefektivnějšímu splnění. Při tvorbě plánu je důležité zohlednit, co vše je potřeba nakoupit, jaký je rozpočet a jaké jsou nákupní možnosti. To vše je úkolem tzv. stratégů. Mohou využít zprávy právě donesené poslem, měli by se ale obrátit také na knihovníky, kteří vyhledají relevantní informace mezi protokoly uloženými v knihovně. Při tvorbě plánu jsou tedy obvykle kombinovány nově načerpané informace z reklamních materiálů či internetu – coby představitelé informací v pracovní paměti – a znalosti – coby představitelé dlouhodobých paměťových stop.


38

Je-li plán hotov, stratégové jej předávají další výkonné složce, můžeme jí říkat například vykonavatelé. Vykonavatelé dávají pokyn ke spuštění akce a dohlížejí na to, že jsou vytvořeny a rozeslány objednávky, tedy, že se na plnění plánu pracuje, že jsou objednávky sepsány v souladu se stanoveným rozpočtem, že je tudíž plán plněn dle zadání. V průběhu času se může například ukázat, že nelze získat vybavení v ceně původně stanoveného rozpočtu, tedy že původní plán nevede k zamýšlenému výsledku. Vykonavatelé pozastaví psaní a odesílání objednávek, aby nedocházelo ke zbytečnému vydávání energie; dochází tedy k inhibici činnosti. Opět jsou kontaktováni stratégové s tím, že mají vypracovat alternativní plán. Mohou zhodnotit aktuální fi nanční možnosti zámku a rozpočet navýšit, nebo se rozhodnout nákup nového vybavení odložit; tomuto procesu se říká schopnost změny nastavení.

Celkově si lze tedy řídící funkce představit jako hybatele a vykonavatele činnosti. Jsou to rovněž procesy řídících funkcí, které dohlížejí nad tím, aby byla tato činnost dovedena k předem danému cíli, případně aby byla činnost ukončena, pokud začíná být nevhodná. Člověk nutně potřebuje řídící funkce k tomu, aby mohl úspěšně připravit snídani, provést osobní hygienu či navštívit lékaře.

Zrakově-prostorové funkce, jak již jejich označení naznačuje, zajišťují zrakové vnímání okolního prostředí. Jejich součástí je vnímání, rozpoznávání a rozlišování kvality objektů, co do barvy, tvaru a velikosti. Specifi ckou schopností je například i rozpoznávání lidských tváří. Dále zajišťují určení polohy objektů v prostoru, vnímání prostorových vztahů mezi nimi či ve vztahu k vlastnímu tělu, ale i vnímání jejich pohybu. Je tedy zřejmé, že se opět jedná o řadu procesů, které se vzájemně doplňují a jsou nezbytné pro bezpečný a nezávislý pohyb v okolním světě a interakci s ním.

Zrakově-prostorové funkce společně s pamětí a dalšími funkcemi tvoří základ prostorové orientace, tedy schopnosti nacházet


39

cestu z jednoho místa do druhého. Abychom byli v nalezení cesty

z jednoho místa do druhého úspěšní, můžeme využít dvou základ

ních strategií. První z nich je orientace dle vlastní osoby (egocent

rická; egos znamená vlastní), která se zakládá na pozici vlastního

těla v prostoru. Použitím tohoto typu orientace jsme schopni dojít

z kuchyně do obýváku, pokud si pamatujeme, že stojíme-li zády ke

kuchyňské lince, musíme nejprve zatočit doprava, po pěti krocích

u lednice zatočit doprava a po příchodu do chodby musíme zatočit

do dveří vlevo. U tohoto typu orientace tedy máme naučený sled

jednotlivých kroků, který již nebude fungovat na cestě zpět. Pro

cestu zpět se budeme muset naučit jiný sled kroků. Naproti tomu,

orientace dle vnějších orientačních bodů (allocentrická; allos zname

ná jiný) se zakládá na představě objektů v prostoru k sobě navzá

jem. Tato představa připomíná jakousi mapu, kde rovněž vidíme,

jakým směrem a jak daleko jsou od sebe navzájem jednotlivá mís

ta prostoru. Možná právě proto v odborné terminologii hovoří

me o kognitivní mapě prostoru. Použitím tohoto typu orientace

jsme schopni dojít do obýváku, ať se nacházíme v jakékoliv části

bytu, bez ohledu na to, jestli jsme již touto trasou prošli či nikoli.

V porovnání s orientací dle vlastní osoby (egocentrickou) je ori

entace dle vnějších orientačních bodů (allocentrická) daleko fl e

xibilnější. Při pohybu v prostoru nám umožňuje využívat zkratek

či oklik.

Poznávací (gnostické) funkce jsou velmi komplexní schop

ností zajišťující rozpoznání předmětů zrakem, sluchem a hma

tem. Nezbytným předpokladem je, že člověk dobře vidí, slyší

a cítí hmatové podněty. Využíváme jich zcela automaticky, ob

vykle aniž bychom dokázali dostatečně docenit jejich důležitost.

Ta se většinou ukáže, teprve kdy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist