načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V akci Interbrig III. – Jiljí Kocian

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na našich výdejnách v Brně, Praze a Plzni. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
V akci Interbrig III.

Elektronická kniha: V akci Interbrig III.
Autor: Jiljí Kocian

- Děj knihy V akci Interbrig III. posunuje čtenáře do časově poněkud vzdálenějšího období po „Sametové revoluci“. Je již téměř završena nemravná kumulace kapitálu poměrně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  87
+
-
2,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jiljí Kocian
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 150
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6127-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Děj knihy V akci Interbrig III. posunuje čtenáře do časově poněkud vzdálenějšího období po „Sametové revoluci“. Je již téměř završena nemravná kumulace kapitálu poměrně malou skupinou vyvolených a ruku v ruce s tímhle transferem majetku jsou ve společnosti pokrucovány a pošlapávány morální hodnoty.

Zařazeno v kategoriích
Jiljí Kocian - další tituly autora:
 (e-book)
Vraždy naruby Vraždy naruby
 (e-book)
Agent tvrdý chleba má. Agent tvrdý chleba má.
 (e-book)
Alice Novak-agent 008 /akční novela trochu jinak/ Alice Novak-agent 008 /akční novela trochu jinak/
 (e-book)
V akci Interbrig II. V akci Interbrig II.
 (e-book)
V akci Interbrig I. V akci Interbrig I.
 (e-book)
O Medovém království O Medovém království
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Jiljí Kocian, nar. 2. 8. 1950, trvale žijící v Napajedlích

na zlínsku. Děj knihy V akci Interbrig III. posunuje čtenáře do časově poněkud

vzdálenějšího období po „Sametové revoluci“. Je již téměř završena

nemravná kumulace kapitálu poměrně malou skupinou vyvolených a

ruku v ruce s tímhle transferem majetku jsou ve společnosti

pokrucovány a pošlapávány morální hodnoty.

2

Obsah

Dáma s psíkem 3

Vraždit se nemá! 47

Cesta bílé smrti 86

Mezinárodní puzzle 104

Placebo forte 126

Bez názvu a slitování 150

Dáma s psíkem Natáhli si gumové masky se dvěma otvory pro oči a jedním větším pro

ústa. První dal znamení. Beze slova se zvedli a opatrnými, plíživými

kroky postupovali podél kamenné zdi. Nad jejich hlavami se rýsovala

osvětlená silueta baňaté zámecké věže. Tma, panující dole v parku, obě postavy bezpečně kryla alespoň do

doby, než dosáhly zadních dvířek ponuré jednoposchoďové budovy. Malá sodíková lampa, připevněná nad klenutím dvířek pobitých

pásovinou, svítila nepřetržitě celou noc. První ze zakuklenců vstoupil

do osvětleného kruhu a pár vteřin cosi kutil s mechanismem

bytelného zámku. Po sotva slyšitelném šramotu se dveře otevřely a

postavy v černých přiléhavých rolácích vnikly do spoře osvětlené

chodby. Druhý vetřelec dvířka tiše zavřel a uzamknul zámek. V černých teniskách našlapovali po dlaždicích dlouhé chladné chodby,

končící dubovými kazetovými dveřmi. Ty vypadaly nepřístupně. Opět

bylo na prvním maskovaném muži, aby si s nimi poradil. Učinil tak s

chladnokrevnou lehkostí. Za dveřmi bylo úzké schodiště. Oba lupiči

spěchali po točitých schodech. Nahoře se jim otevřela menší

chodbička. Asi tak v jejím středu se nacházelo cosi, co vypadalo jako

ocelové futro bez dveří. Zakuklenci zůstali stát. První udělal němé

gesto a otočil se k druhému. Ten již klidnými a obratnými pohyby

vyndával obsah tašky, kterou doposud nesl přes rameno. Nacvičenými

tahy spojil nohy stativu s ocelovou rozpěrou. Nechal postupně

vklouznout jednotlivé kovové „doutníčky“ do svislé tyče a pevně je

dotáhl. Každá z těchto ocelových „cigár“ vlastnila jisté cílové zařízení. Muž poklekl a soustředěně ohledával určitá místa na pravé liště

onoho prázdného rámu. Poté začal patku stativu velmi opatrně

posunovat dopředu. Dělal to tak pomalu, že k posunutí o dvacet

centimetrů potřeboval patnáct minut. Druhý jej němě pozoroval. Pouze bezděčné pohyby prozrazovaly, jak

velkému vnitřnímu napětí se pokouší vzdorovat. Konce kovových „doutníčků“ se rozzářily. První vetřelec naznačil z

pokleku druhému, že se má proplazit vlevo od jeho podivného

přístroje. Ten to provedl s největší obezřetností a ocitl se v malém

ateliéru, kde měl být podle předem dodaných informací restaurován

slavný Rubens.

S bušícím srdcem se přesvědčil, že se skutečně jedná o popsaný obraz

nedozírné ceny. Ve vítězném gestu zvedl směrem k čekajícímu

kolegovi palec, ukrytý v tenké černé rukavici. Uvolnil plátno ze stojanu a stočil ho do ruličky. Zpětný průlez

ochranným rámem proběhl bez problémů. Jakmile se postava se

svinutým plátnem protáhla kolem kovového stativu, odstranil jej

první zakuklenec opět velmi opatrně ze zářícího pole bezpečnostního

alarmu a složil do transportní tašky. Sestoupili, otevřeli a zamknuli kazetové dveře, spojující schodiště s

dlouhou temnou chodbou. Vstupními dvířky opatrně vyklouzli do

chladivé noci. První z maskovaných zlodějů potřeboval ještě pár vteřin

na jejich opětné uzamčení. Poté oba pohltila temnota zámeckého

parku.

*

Bylo krátce před pátou, když se bzučák, zabudovaný ve stropě nad

pultem starožitnictví,decentně rozezvučel a do krámu vešel mladý

muž s nějakou mokrou úpravou krátce střižených tmavých vlasů. V

bílém triku BASKETBALL CAMP, doplněném známým logem firmy

Nike, sportovních teplácích a teniskách od Adidasu, vypadal spíše jako

aktivní sportovec, nežli student akademie výtvarných umění, čímž ve

skutečnosti opravdu byl. Starožitník Jaromil Blažek vykoukl nedočkavě za masivní mosaznou

pokladnou z doby Masarykovy první republiky a ulehčené si oddychl.

Návštěvníka znal a měl s ním dojednanou schůzku. Právě s tímhle

mladíkem jej totiž před jistým časem a zcela plánovitě seznámila jeho

atraktivní a důmyslně vynalézavá manželka. Nešlo totiž o nic

menšího, než sehnat osobu, schopnou a ochotnou přemalovat obraz,

nazvaný Portrét dámy s psíkem, jehož nesporným autorem nebyl

nikdo menší než Petrus Paulus Rubens, známý vlámský barokní mistr,

již ve své době velmi ceněný a uznávaný na nejednom z předních

evropských panovnických dvorů. Zmíněný obraz byl ve vší tichosti restaurován v jedné zámecké

obrazárně na Moravě. Okruh zainteresovaných se ale neplánovaně

rozšířil a výsledkem onoho zvýšeného zájmu se stala skutečnost, že

vedení obrazárny bylo nuceno nahlásit dokonanou krádež. Galerie byla členem ICOM - společnosti pro ochranu kulturních

památek při UNESCO. To znamenalo, že žádná seriozní aukční síň

nemohla přijmout obraz do prodeje. Prostřednictvím ICOMU byl

ukradený Rubens zařazen do celosvětového pátrání. Rubense, po němž v té době pátrali policajti z Čech a Moravy, neměl

převzít nikdo jiný, nežli sportovně vyhlížející adept malířství. Obraz byl

totiž ukraden na objednávku a na základě informací gangu,

kšeftujícího s uměleckými předměty, získanými převážně krádežemi v

galeriích a muzeích postkumunistických zemí. Banda, jejíž hlavní stan

se nalézal v Badenu u Vídně, zajišťovala krádeže a převozy zcizených

uměleckých děl do Rakouska. Zde je potom diskrétně nabízela

bohatým sběratelům, především ze zámoří. Jaromil Blažek byl

článkem tohoto gangu a vzácné Rubensovo plátno se skrývalo v

obyčejné, běžně používané složce na výkresy, vložené mezi malůvky a

reprodukce nevalné hodnoty. Bylo přesně pět. Starožitník rozsvítil lampu na pultě a protáhl se kolem

mladíka. Zamknul spodní bezpečnostní zámek vstupních dveří a

dřevěné okenice do výlohy. Mládenec sledoval každý jeho pohyb.

Neřekl ani slovo, ale i v tlumeném světle stolní lampy bylo vidět, že

hoří nedočkavostí. Blažek potěžkal lepenkovou složku a položil ji na desku prodejního

pultu, potaženou světlou koženkou. Pomalu rozvázal tkaničku, znovu

složku zvednul a opřel hřbetem o pult. Mladík se nahnul nad něj a ve

strnulé poloze mu zíral přes rameno. Lepenkové desky se pootevřely.

Blažek do nich nahlédl a zalistoval v obsahu. Před studentem se na

pultě ocitlo plátno, zobrazující korpulentní dámu v dobovém kostýmu,

chovající v náruči malého bílého psíka. Kovové odstíny barev

vystupovaly z pološera a dodávali obrazu jakousi magickou sílu. „Je to Rubens. Potřebujeme, abyste ho přemaloval olejem. Nějaký

jednoduchý motiv, ne moc barev.“ Studentův prostředníček a ukazováček se lehounce dotkly plátna

slavného mistra. „To je krása,“ vydechl nepřítomně mladík. „Půjde

to?“ vrátil jej po chvíli do reality skřehotavý starožitníkův hlas. „Ano půjde.“ Plátno zase zmizelo ve složkách mezi dalšími obrázky a mladý malíř

opustil krámek.

*

Po čtyřech dnech se Rubensův obraz vrátil do starožitnického krámku

na Malé Straně. Postava dámy s psíkem zmizela pod nánosem

temných barev, zobrazujících noční ulici, moderní úzký rám s bílou

paspartou dodal dílu na autentičnosti. Jaromil Blažek byl s prací studenta nadmíru spokojen, mladý mistr

štětce s předanou odměnou a spokojenost se dala očekávat i od

Blažkových chlebodárců. Starožitník zavřel krámek a vydal se pěšky k zaparkovanému vozu.

Právě začínal divadelní festival a mladí lidé - mnozí v divadelních

kostýmech zastavovali kolemjdoucí a nabízeli programy. Na úvod

dávali Kouzelnou flétnu. Dobře a svátečně naladěný Blažek zatoužil

večerní představení navštívit. Pln radostného očekávání si po zbytek

cesty domů představoval, jak svou nabídkou ohromí a překvapí

manželku a ta ho bude nejdřív plísnit, že jí to neřekl dřív, ale začne se

chystat a připravovat, aby vypadala co nejlépe. Se šibalským úšklebkem otevřel dveře panelákového bytu na Jižním

Městě. Nadšení a radost rychle odvál průvan. Nečekal ho nikdo. Byt

byl prázdný. Prošel kuchyní a zastavil se před lednicí s mrazákem.

Otevřel ji a začal zkoumat obsah. Láhev světlého ležáku položil na

desku kuchyňské linky a vrátil se k otevřené lednici. Zrovna se nakláněl

k chladírenské části, když v předsíni zazvonil telefon. Vyzváněl

naléhavě a neodbytně. Rozmrzele přibouchl dvířka, přešel k přístroji a

zvednul sluchátko. Podrážděným hlasem se ohlásil a čekal. Druhý konec linky zůstával jistou dobu němý. Potom se ozval zastřený

mužský hlas. „Máš něco, co chceme. My zas máme toho mladýho, co ti obraz

přemaloval a hlavně tvoji starou. Jestli ji chceš vidět živou, tak uděláš

co řeknem! Policii asi volat nebudeš, protože seš v tom až po uši.

Kdybys ale volal, tak víš, co ji čeká, jasný?“ „Co s tím obrazem chcete dělat?“ zmohl se ohromený starožitník na

otázku. „To není tvoje věc. Hleď, ať uděláš, co ti řeknem. Ještě ti posílám

dáreček,“ doplnil neznámý volající. Ve sluchátku to přeluplo a Blažek

uslyšel vyděšený hlas manželky: „Járo, já mám strach! Oni jsou hrozní!

Dej jim, prosím tě, ten obraz, jinak mi ublíží, prosím !“ „My se ti ozvem. Zítra!“ To byla poslední slova únosců. Potom telefon definitivně zmlknul. Jaromil Blažek, zcela zaskočený nenadálým vývojem situace, těžce

dosedl na kuchyňskou lavici a s hlavou v dlaních zkoušel urovnat

těkající a pádící myšlenky. Policii skutečně volat nemohl. První, co

musí udělat, je zkusit zavolat tomu studentovi. Měl číslo jeho mobilu. Natáhl se pro příruční pánskou tašku, pohozenou volně na

polstrované lavici. Vytáhl z ní mobilní telefon a bytelnou peněženku,

opatřenou stříbrným monogramem. Tu dostal jako dárek k

padesátinám od manželky. Pouzdro s mobilem šoupnul dál po stole a

začal přehrabovat obsah peněženky. Různé kousky a útržky papírů

dopadaly nehlučně na omyvatelnou desku kuchyňského stolu.

Konečně našel co hledal. Přeložený lístek papíru několikrát hřbetem

dlaně srovnal, přisunul si mobil a vyťukal číslo. Tohle opakoval v

pravidelných intervalech až do pozdního večera. Zcela bezúspěšně.

Přístroj zůstával hluchoněmý. Blažek přešel do obýváku a tak jak byl

oblečený, ulehl do sedačky. Jednou z opěrek si podepřel hlavu,

pozoroval pukliny v panelovém stropě a přemýšlel. Přemýšlel, proč

zrovna on zapadl do téhle prapodivné hry, proč zrovna on řeší to, co

řeší, proč jiní žijí dál svůj život a nezatěžují se jeho starostmi. Zítra zajede ze tím studentem a zkusí něco zjistit. Musí také

informovat šéfa v Badenu. K ránu konečně usnul.

*

Na fakultě výtvarných umění se adept malířství nevyskytoval. Snad

prý bude na kolejích. Ani tam o něm nic nevěděli. Buď nevěděli, nebo

nechtěli říct. Zklamaný starožitník se vydal zpět napříč Prahou, do

krámku, krčícího se v jedné z úzkých malostranských uliček. Překonal nutkání nechat obchůdek zavřený a odjet domů na Jižní

Město. Šéf totiž rozhodl, že mu pošle někoho, kdo dohlédne na

jednání s únosci. Neřekl to doslova, ale z včerejšího rozhovoru to nějak

vyplynulo. Blažek tedy otevřel krám a se srdcem v krku čekal, jak se budou vyvíjet

věci příští. Začalo to tím, že do obchodu vstoupil muž, kterého znal,

nebo spíše věděl, kam jej zařadit. Menší, zavalitý černovlasý chlap se

zploštělým čelem, býčí šíjí a zpocenou košilí, co pro šéfa dělal špinavou

práci a byl na svůj post náležitě pyšný. „Jak to vypadá?“ zeptal se Blažek stroze. “Počkáme. Uvidíme,“ zamumlal příchozí, o stoleček za pultem

plesknul zmačkanými novinami, přisunul si černý taburet a začal číst. Ručičky pendlovek na stěně dokrájely zbytek dopoledního času a

mechanické závaží odbilo poledne. Nic mimořádného. Pár zvědavců

se přitrousilo do krámu a po krátkém zevlování opět zmizelo v

uličkách Staré Prahy. Černovlasý chlap dál listoval novinami, starožitník se hrbil za pultem

a pokoušel se odreagovat pozorováním holubů, bojujících na

betonové mozaice pěší zóny o pohozené drobty. Bylo pár minut před jednou a telefon se rozezvonil. Doslova se

rozřinčel a to tak, že zvonění naplnilo malou místnůstku. Blažek po

něm dychtivě skočil. Chlap od stolu s hlasitým zahekáním vstal a valil

se rovněž k přístroji. Převrácený taburet překryly padající listy novin. “Prosím, “ ohlásil se Blažek a čekal. “Pojedeš směrem na Říčany a o půl třetí necháš auto s klíčkama na

zadním parkovišti – co jsou popelnice – u motelu “Zátiší”. Obraz bude

v kufru auta, jasný?” “Jo....a dál?” odpověděl roztřeseným hlasem starožitník. Sluchátko

držel kousek od ucha a černý chlap mu funěl na šíji. “Dál počkáš v motelu. My budeme potřebovat nějaký čas, abychom

omrkli ten obraz. Pak se ti ozvem a řekneme, kde je tvá stará,”

odříkával tlumený mužský hlas. “Kde mám jistotu, že ji uvidím živou?” “Jistotu? Kdo má dnes jakou jistotu?” zafilozofoval druhý na konci

linky. Ten hlas a tón řeči zněly nějak jinak. To Blažka mátlo a víc

znejistělo.“ Poslechni, my chceme obraz, ne tvou starou, rozumíš?” Hlas v

telefonu přešel do původní polohy a Blažek za souhlasného

pokyvování černovlasého společníka odsouhlasil všechny vyděračské

podmínky. Jaromil Blažek – jako člen skupiny překupníků – částečně věděl a

částečně nevěděl, jak je akce z rakouského Badenu organizována. Měl

ze svých chlebodárců strach a správně tušil, že mu nedůvěřují a

mohou si myslet, že zkouší blufovat. V tom se nemýlil. Opravdu mu

nevěřili. Potřebovali ale starožitníkovy konexe v Čechách a proto šéf

rozhodl, že přistoupí na vyděračskou hru. Banda chtěla dát výstrahu

všem dalším potencionálním uchazečům o nežádoucí spolupráci. Předávka proběhla dle dojednaných dispozic. Bandité opatrně

sledovali vyděrače, jedoucího v Blažkově Fordu. Neodvážili se jej

zlikvidovat na tak frekventovaném místě a navíc chtěli zjistit, zda-li se

jedná o jedince nebo případně o nějaký konkurenční gang. Sledovaný přivedl své pronásledovatele až před srubovou chatu se

zelenou střechou, vykukující mezi vzrostlými smrky. S Rubensem v

podpaždí zmizel uvnitř. Obraz zabalený v novinovém papíře položil na osamocenou válendu,

přinesl nůž, rozřízl motouz a začal chvatně trhat noviny. Poslední

kousky papíru dopadly kam dopadly a motiv noční ulice vykouknul do

odpoledního šera.To bylo také poslední krásné, co vyděrač viděl. Rána

pažbou pistole do hlavy jej poslala kamsi hodně hluboko. Padal mezi

rudočernými kruhy, vystřelujícími všude kolem. V tom ohnivém tunelu

už neslyšel hlasy pronásledovatelů, prohledávajících zbytek chaty . Hlasité zaklení jednoho z nich přivedlo zbylé dva na práh malé ložnice

se staženými žaluziemi, jejímiž štěrbinami dopadaly do ztemnělé

místnosti šikmé světelné pruhy. Drobné částečky prachu se v oněch

bílých proužcích světla zvedaly a klesaly jako ve víru nějakého

magického tance. Žádnému z gangsterů se nechtělo překročit práh

ložnice. Nebylo divu. Uvnitř číhala smrt. Přes dvě spojená lůžka s vysokými čely ležela žena. Platinově zbarvené

delší vlasy jí zakrývaly obličej. Ruce měla roztažené jako nějaký panák

a vůbec nebrala na vědomí dotěrné mouchy, které vyrušeny při

pohřební hostině s podrážděným bzučením přelétaly po místnosti.

*

Jaromil Blažek čekal – jak bylo dohodnuto - v jednom z boxů takzvané

selské jizby motelu “Zátiší”. Seděl schoulen u velké prosklené stěny,

kterou se dovnitř dral sluneční žár. Popíjel kávu a opakovaně zaháněl

neodbytný spánek. Atmosféru selské jizby měly navozovat dřevěné

vyřezávané stoly a lavice, svázané klasy kukuřice na stěnách a

kostkované “firhaňky”, zdobící vstupní dveře a prosklenou stěnu,

která se k selské jizbě hodila asi jako traktor k Přemyslu Oráčovi. Blažek seděl a pohnul se, až když ucítil na rameni čísi ruku. Ospale

zamžoural a poněkud se napřímil. Nad ním stál ramenatý prošedivělý

padesátník v ocelově modrém obleku, kravatě téže barvy a o odstín

světlejší košili. Šedé oči se zapíchly do Blažka a ten si začal povolovat

uzel na kravatě. Přišel samotný šéf. To Blažek nečekal. Černovlasý

bodyguard se svraštělým čelem – co dělal starožitníkovi společnost při

telefonickém vyjednávání s únosci – postával u výčepu. “Zaplaťte!” přikázal šéf. Beze slova se otočil a zamířil k východu.

Vazoun se od šenku rychle pohnul, aby stačil přidržet dveře. Blažek

zamával peněženkou, zaplatil a s ustaraným výrazem ve tváři vykročil

za nimi. Na cestičce, vydatně posypané drobným světlým štěrkem a lemované

nízkými jehličnany, parkoval Opel Omega. Elegantní vůz se spuštěným

motorem stál před budovou motelu, orámovaný po stranách

impozantním vchodem, nahoře potom světle modrým baldachýnem

po vzoru hotelů z amerických filmů. Za volantem se rozvaloval

holohlavý mladík v modrožlutém podélně pruhovaném triku. Vedle

něj seděl černovlasý chlap s býčí šíjí a pohrával si se slunečními

brýlemi. Blažek otevřel zadní dveře a usedl vedle šéfa, zabořeného v

koženém sedadle a kouřícího oblíbenou dýmku s voňavým tabákem. „Máte obraz?“ začal opatrně starožitník. „Jo, máme,“ dostalo se mu strohé odpovědi. „A manželka? Našli jste ji?“ vyhrkl nedočkavě Blažek a vzepjal se na

sedadle. „Našli jsme ji,“ přežvýkal šéf, natočil se k oknu a jakoby něčím zaujatý,

začal pozorovat okolí. „Jak vypadá? Co řikala?“ zaúpěl starožitník s prosebným výrazem ve

tváři. Ocelově šedý elegán se neotočil. „Uvidíte sám,“ procedil skrz

zub svírající dýmku a rukou udělal odmítavé gesto. Velká černá

limuzína se tiše rozjela. Šofér uhnul z rušné hlavní silnice a vůz začal stoupat po zpevněné

cestě. Zastavil na travnatém plácku při okraji lesa. Blažkův Ford

Mondeo stál nehnutě, osamocen a opuštěn, pod rozložitými větvemi

nějakého vrostlého listnáče. Řidič zakormidloval černý Opel vedle něj

a vypnul motor. Skupinka čtyř mužů přešla mlčky palouk a zmizela v tichu a chladu

lesa. K chatě se přiblížili opatrně, poměrně velkým obloukem. Zůstali

přikrčeni ve srázu nad ní a z výšky pozorovali svažující se zelenou

střechu s vysokým komínem. Z hustého zeleného křoví vystoupil pořízek ve vytahaném khaki triku.

Připojil se k nim. „Všude klid,“ pronesl polohlasně a prsty pravé ruky

pročísl ježka světlých vlasů, tak žlutých a tuhých, že připomínaly

čerstvě posekané strniště. „Jdeme!“ zavelel šéf a muži začali opatrně sestupovat. Jeden po

druhém se protáhli dveřmi do chaty, aby se zase sešli v místnosti,

která byla zařízena různorodým nábytkem a zřejmě sloužila jako

obývák. Tmavovlasý chlap se zploštělým čelem přešel místnost a rozhrnul

kostkovaný závěs v rohu. Bundy a kabáty na věšáku, botník nacpaný

botami. Na zemi ležel muž v bílém triku a tmavě modrých sportovních

teplácích. Byl svázán na rukou i nohou a ústa měl přelepená

mucholapkou. Ten tmavovlasý se jej pokusil chytit za kštici zplihlých

kaštanových vlasů. To se mu nepodařilo a hlava zajatce dopadla s

hlasitým žuchnutím na tvrdé lino. „To je ten hajzl,“ zavrčel výhružně chlap s býčí šíjí a stočil pohled

směrem k šéfovi. Ten si přisunul židli, posadil se a zkoumavě si

svázaného muže prohlížel. Starožitník Blažek několikrát zalapal po dechu. Zatím se nezmohl na

slovo. V zajatci okamžitě poznal mladíka, kterého na manželčinu radu

pověřil přemalováním kradeného Rubense. „Tohle bohužel nemůžeme trpět. Přidělal jste nám starosti. Musíte

počítat s nejhorším,“ vysvětloval jakoby pro sebe šéf. U svázaného se

mezitím objevili i další dva gangsteři. Jeden z nich, ten se slámovým

ježkem, se sehnul a strhl mu z úst nalepenou mucholapku. Mladík se

strachem rozplakal a začal hlasitě škytat a vyrážet slova. „To všechno

naplánovala ona ... ona mně do toho dostala a potom se mně chtěla

zbavit!“ křičel plačtivě student. „Kde je Judita.....kde je moje manželka?“ zaúpěl tichounce starožitník. Šéf pokynul hlavou směrem k jednomu z gangsterů, potom směrem k

Blažkovi a ve finále kývnul k ložnici. Bodyguard uchopil zmateného

starožitníka za rameno a potáhl jej určeným směrem. Při pohledu na mrtvou se Jaromil Blažek roztřásl. Stál zkoprněle na

místě a kousal se do spodního rtu. Potom toporně přikročil k posteli a

hladil ji po vlasech, spuštěných přes obličej, jako opona po

představení. Chlap, co Blažka přivedl do ložnice, jej zase stejným způsobem vrátil

do obýváku. „Tady máte vraha Vaší paní,“ řekl mrazivým hlasem šéf

a ukázal prstem na škytajícího studenta, schouleného na podlaze.

„Máte možnost se s ním vyrovnat. To taky uděláte!“ přikázal a jeden

z gangsterů podal nešťastnému starožitníkovi odjištěnou pistoli. „Odtáhněte ho někam dál!“ poručil šéf a tři chlapiska přikročili ke

spoutanému mladíkovi. Ten třeštil hrůzou oči a pokoušel se křičet.

Ústa mu ale umlčel roubík. Škubající se oběť vynesli z chaty. Za nimi

se šoural s pistolí v ruce zdrcený starožitník. Bojoval svůj velký vnitřní

boj, ale již dopředu věděl, že nemá volbu. Snažil se sebrat síly a

přesvědčit sám sebe, že jedná ve jménu zavražděné manželky. Bude

ještě více a pevněji připoután k této bandě všehoschopných lidí. Odsouzence opouštěly síly. Koulel očima, roubík v ústech utlumil jeho

poslední slova. Jaromil Blažek namířil hlaveň pistole na pravý spánek

oběti, zavřel oči a dvakrát stisknul spoušť. Zahřměly vytřely a divoký

holub vzlétl k nebi. Duše Zdeňka Červinky, studenta posledního

ročníku akademie výtvarných umění, se vydala na svou nekonečnou

pouť neznámem.

*

Manželé Červinkovi opustili hlavní silnici - po které proudila téměř

nepřetržitá šňůra pestrobarevných aut - a zamířili k nedaleké chatové

osadě, rozeseté mezi lesními remízkami na jihovýchodním svahu

kopce Točník. Úzká zpevněná cesta dovedla červenou, oprýskanou

škodovku na prostranství, lemované okrajem smíšeného lesa a řadou

opracovaných klád. Ivo Červinka, dvaapadesátiletý účetní, projel úhlopříčně tohle lesní

zátiší a vedl své MB 1000 po svozové cestě. Bylo sucho, takže si mohl

dovolit autem až k samotné chatě. Téměř každý víkend prchali s

manželkou z betonové městské džungle, aby zde našli klid a načerpali

síly k přežití v tom každodenním shonu a mumraji. Předek vozu se zapíchl mezi dva duby, šofér vypnul motor, zařadil

rychlost a přitáhl ruční brzdu. Jeho manželka, tělnatá dáma kolem

padesátky, s nápadně rudým přelivem natupírovaných vlasů,

posbírala igelitové tašky a vydala se směrem ke srubové chatě se

zelenou střechou krčící se kousek pod nimi. Pan Červinka zrovna podkládal poslední kolo vozu připraveným

kamenem, když ticho pátečního odpoledne proťal hrůzostrašný

výkřik. Zaskočený účetní podvědomě spojil ono příšerné zaječení s

osobou své ženy. Vymrštil se z podřepu a chvátal k chatě. Manželka stála před vstupními dveřmi. Strnule, hrozivě nehybně.

Dlaní ruky potlačovala další výkřik. Igelitové tašky se povalovaly u

jejích nohou.

*

Sluneční paprsky se zapíchly šikmo do mých sandálů, zasunutých

těsně pod čelem postele. Natáhl jsem se pro ně zrovna, když volal

Honza Šťastník - můj parťák - a chtěl, abych zajel rovnou na ústředí.

Začínal nový týden. Rozmrzele jsem položil sluchátko a zapřemýšlel.

Zajet rovnou na ústředí Interbrigu, to znamenalo vypustit plánovanou

snídani v bufetu „Pod kaštany“. Vypustit snídani, to způsobí prudký

pokles pozitivní energie. Prudký pokles pozitivní energie vytvoří

prostor pro mrzutosti a „blbou náladu“. Rozhodl jsem, že nemůžu

dopustit, aby obyčejný český pracující člověk poklesl na duchu a mysli

kvůli „blbé náladě“ a navíc, tato „blbá nálada“ ovlivnila jeho příští

pracovní výkon. V bufetu bylo už teď - o půl deváté ráno - téměř plno. Chlapi v

montérkách všemožných barev a nápisů, zapíjeli gulášovku nebo

hrachovou s párkem a rozebírali finanční situace jednotlivých firem a

vztah majitelů nebo managerů k vládní akci „čisté ruce“. V zakouřené

místnosti vládla shoda názorů. Posilněn na těle i duchu, vydal jsem se pěšky k bílé kachlíkové budově,

kde ve třech patrech sídlilo ústředí české sekce Interbrigu, nadnárodní

policejní organizace, potírající ve členských zemích všechny formy

organizovaného zločinu. V kanceláři čekal vzkaz od Honzy. List papíru s jednoznačným textem

BĚŽ K ŠÉFOVI ! Sebral jsem poznámkový blok a učinil žádané. „Tak můžeme konečně začít,“ pronesl zpoza masivního dubového

stolu náš přímý nadřízený, plukovník Petr Roba a rukou učinil gesto,

které mohlo obsáhnout ledacos. „Promiňte, dřív jsem to nestihl,“ vymáčknul jsem ze sebe omluvně a

vtěsnal se do jedné z polstrovaných židlí, stojících ve dvou řadách

kolmo k šéfovskému stolu. Po levici jsem měl Honzu, proti mně seděl

chlapík, co vypadal jako herec Jiří Vala. Na sobě světle modrou košili

s vykasanými rukávy a přes opěradlo židle přehozené tmavě modré

sako. Jedním okem otevřeným a druhým přivřeným hleděl směrem k

našemu šéfovi. Ten si obřadně nasadil kostěné brýle, rozevřel fascikl

připravený na stole před sebou a rozhlédl se po místnosti. „Kapitán

Mrázek z kolínské kriminálky,“ máchnul rukou směrem k muži proti

mně a pohlédl na nás s Honzou. „Kapitán Zach a nadporučík Šťastník,“

přelétl zrakem k našemu protějšku a rukou mávnul pro změnu

směrem k nám. Krátce jsme se přes stůl pozdravili. Plukovník si odkašlal a začal heslovitě číst. „V jedné soukromé chatě,

v osadě Lužná, našli v pátek v šestnáct třicet hodin mrtvolu ženy. Šlo

o násilnou smrt, oběť byla zardoušena. Podle lékařské zprávy došlo k

vraždě den předtím, to je ve čtvrtek odpoledne. Podrobnosti ohledně

vyšetřování vám - až tady skončíme – řekne tadyhle kapitán Mrázek,“

shrnul šéf, posunul nepokojné brýle a přelétl pohledem z Honzy na

mě. „Proč Interbrig?“ vyřkl nahlas nevyslovenou otázku.” Protože

zavražděná se jmenovala Judita Ptacek, provdaná Blažková a byla

vídeňská Češka s rakouskými doklady a žila střídavě ve Vídni a Praze.

Ten Blažek je v našem archivu evidován jako osoba s vazbami na

někdejší StB a je podezření, že není úplně čistý. Dřív pracoval jako

kulturní pracovník našeho velvyslanectví ve Vídni. Tehdejší druhá

správa si ho hlídala a řídila. Už tehdy handloval se starožitnostmi a

uměleckými předměty. Namočil se do několika průserů, ale vždycky

se to nějak zahrálo do autu. Takže proto Interbrig. Kapitán Mrázek

vás teď seznámí s výsledky pátrání, ostatní je na vás. Hodně štěstí a

věřím, že spolupráce bude fungovat k oboustranné

spokojenosti,”ukončil plukovník, rázně sklapnul desky složky a zvedl

se od stolu. To byl pokyn pro nás a my tři učinili žádané, to znamená

totéž. V naší kanceláři jsme potom hodnou chvíli seděli nad šálky kávy,

pohárky Coly a dosavadními výsledky vyšetřování. “Po tom mladém Červinkovi můžeme pátrat každý po svém, Blažka –

s ohledem na to že je z Prahy – toho bychom si mohli vzít na starost

my,” navrhl jsem a zapíchl pohled do kolínského kriminalisty. Nezdálo

se, že by to na něj nějak zapůsobilo. Několikrát si promnul bradu a

otevřeným oknem pozoroval šedomodrou oblohu s rozplizlými

konturami mraků. “Dobře, “prohlásil po chvíli ticha a začal se zvedat ze židle. Melodický

zvuk mobilu jej opět usadil. Během hovoru několikrát přitakal a

zvednul obočí. “Molekulárně-biologické testy prokázaly, že zbytky měkké tkáně, co

byly zjištěny za nehty zavražděné Ptáčkové a kapky krve na polštáři a

prostěradle jsou toho hledaného Červinky. Daktyloskopické stopy

ukázaly na přítomnost obou, tedy Ptáčkové a Červinky v chatě,

trasologické zase přítomnost více osob, podle všeho mužů. S faktem, že se Červinka s Ptáčkovou zdržovali v Lužné, nás Mrázek

seznámil během předchozího seznamovacího rozhovoru. Potvrdili to

shodně prodavačka ze smíšeného zboží ve vesnici a hostinský. Podle

obou nebyla Ptáčková Červinkou nijak omezována v pohybu a byla s

ním evidentně dobrovolně. “Tak se do toho dáme. Zůstaneme ve spojení,“ řekl jsem a hrábl po

bundě, pověšené na věšáku vedle umyvadla. To samé učinil i Honza,

akorát s tím rozdílem, že si do náprsní kapsy strčil balíček rozdělaných

Spart a nový, nenačatý, přidal - snad pro strýčka Příhodu. Pár minut

nato jsme se už s kapitánem Mrázkem loučili u aut, zaparkovaných na

vnitřním dvoře Interbrigu.

*

Studentské koleje vypadaly přesně jako studentské koleje. Před

paneláky, roztroušenými mezi zelení stromů, koberci trávníků a šedí

betonových hřišť, seděly na lavičkách nebo postávaly a debatovaly

skupinky mladých lidí. Na římsách oken se krčily sklenice se sádlem,

domácími klobásami a sterilovanými okurkami. Vzpomněl jsem si mimoděk na svá studentská léta, kdy se mnou z

domova cestovala sklenice domácího sádla a škvarkové pagáčky. Správce kolejí, statný padesátník ve vytahaném svetru a sešlapaných

pantoflích, nás vybavil potřebnými informacemi a my s Honzou

stoupali do druhého patra černobíle nastříkaného paneláku, ke

dveřím číslo 211. Honza stisknul dvakrát tlačítko zvonku a čekalo se co bude. Nebylo

nic, tak zvonění opakoval. Někde za dveřmi zapleskaly bosé nohy a

mezi futry se po chvíli objevila střapatá blonďatá hlava mladíka v

narůžovělém triku a tmavých trenýrkách, co mu sahaly až pod kolena.

Ospale mžoural zpoza otevřených dveří a nevěděl co říct. „Dobrý den,

promiňte že rušíme, ale hledáme Zdeňka Červinku,“ řekl Honza, aby

toho mladého ve dveřích nějak rozhýbal. „Ten ... ten tady není. Nebyl ani na výuce. Ani ve čtvrtek, ani v pátek.

Možná bude doma v Kolíně. Jestli není marod.“ „Doma v Kolíně není,“ pronesl jsem s notnou dávkou rozhodnosti v

hlase. Tuhle informaci mi totiž před několika minutami potvrdil

kapitán Mrázek. „Nevíte opravdu kde by mohl jinde být?“ zeptal jsem

se s jistou nadějí. Třeba má tady v Praze nějakou přítelkyni,“ konkretizoval můj dotaz

Honza. „Ne, to nemá. To bych věděl,“ zavrtěl mladý student hlavou a

několikrát přešlápl na studeném linu. „Už se tady na něho ptal nějaký

chlapík,“ zamumlal víceméně pro sebe a samým přemýšlením

nakrabatil čelo. „Chlapík? Znal jste ho? Jak vypadal?“ vybafl na zaskočeného

studentíka Honza. „Aspoň padesát. Vyšší, prošedivělý. S takovou vyčesanou vlnou,“

snažil se elasticky rukou napodobit vlnovku. „V tmavém obleku. Říkal,

že je Zdeňkův známý a že se s ním měl sejít.“ „Kdy to bylo?“ vmísil jsem se do zdárně se rozvíjející debaty. Hoch

tápal v paměti a my napjatě čekali. „Ve čtvrtek ....Jo ve čtvrtek dopoledne, tak kolem desáté. My měli

výuku až od jedné.“ S touhle informací se už rozhodně dalo něco podnikat. Mladíkovi ve

dveřích jsme poděkovali za spolupráci, obdařili jej vizitkou - to pro

případ, že by se objevily nějaké nové skutečnosti - a sjeli z betonového

komplexu na návrší do staré dobré Prahy, ponořené ve smogu a plné

spěchajících lidí. Byly stanoveny vyšetřovací verze. Jaromil Blažek, manžel zavražděné,

hrál bezesporu jednu z klíčových rolí dramatu a vznikla potřeba

prošetřit jeho výpověď, kterou učinil na místně příslušné služebně

policie pro Prahu 4, bezprostředně po zjištění příčiny smrti manželky. Seděl jsem na místě spolujezdce a zatím co Honza sledoval policejní

Felicii, která nás vedla k domu na Jižním Městě - kde měl starožitník

dle protokolu trvalé bydliště – já s lejstry, položenými na kolenou,

nahlas předčítal Blažkovu výpověď. Z té vyplývalo, že ženu pohřešoval

od středy odpoledne, kdy přišel domů z práce. Hlášení podal na policii

až v pátek v jedenáct hodin dvacet minut. Byli bezdětní, manželka -

mladší nežli on — si zachovávala jistou volnost. Několikrát se

pokoušela studovat dějiny umění. To se jí nepodařilo, ale uměním

doslova žila a držela si kontakt zvláště na mladé umělce. S těmi se

často účastnila různých vernisáží a debatních kroužků. Blažka její

nepřítomnost zneklidňovala čím dál víc, ale situaci nepovažoval za tak

vážnou, aby alarmoval policii. Až v pátek, to už s nervy nevydržel a šel

nahlásit zmizení manželky. Chodník se začal barvit do červena zapadajícími červánky, když jsme

z auta vystoupili na záplatovaný asfalt před věžovým domem v

Doubravické ulici. Dýchavičná zdviž vystoupala do desátého patra a

my zazvonili u dveří s nápisem Blažkovi. Otevřel chlap, co vypadal jako primář Blažej po dvaceti letech.

Vyčesaná vlna šedivých vlasů mu částečně stékala na krátce střiženou

kotletku, také již značně šedivou.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist