načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Úzkosti a jejich lidé – Fredrik Backman

Úzkosti a jejich lidé

Elektronická kniha: Úzkosti a jejich lidé
Autor: Fredrik Backman

Neúspěšný bankovní lupič se uvnitř zamkne s přehnaně nadšeným realitním makléřem, dvěma morousy závislými na nákupech v IKEA, jedním potměšilým multimilionářem, smutnou starou paní, ženou v pokročilém stadiu těhotenství, otravným chlápkem a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 373
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Helena Matocha
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0203-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Neúspěšný bankovní lupič se uvnitř zamkne s přehnaně nadšeným realitním makléřem, dvěma morousy závislými na nákupech v IKEA, jedním potměšilým multimilionářem, smutnou starou paní, ženou v pokročilém stadiu těhotenství, otravným chlápkem a králičí hlavou. Nakonec to lupič vzdá a všechny propustí, ale když pak dovnitř vpadne policie, byt je... prázdný. V následné sérii zmatených výslechů všichni vylíčí svou verzi událostí a před čtenářem vyvstane klasická detektivní záhada: Jak se lupiči podařilo utéct? Proč všichni tak zuří? A hlavně -- co se to dnes se všemi děje?

Popis nakladatele

Fredrik Backman, autor románu Muž jménem Ove, je zpět a s ním jeho zatím snad nejvtipnější kniha.

Úzkosti a jejich lidé je naprosto bláznivá komedie o skupince rukojmích zajatých při prohlídce bytu. Neúspěšný bankovní lupič se uvnitř zamkne s přehnaně nadšeným realitním makléřem, dvěma morousy závislými na nákupech v IKEA, jedním potměšilým multimilionářem, smutnou starou paní, ženou v pokročilém stadiu těhotenství, otravným chlápkem a králičí hlavou. Nakonec to lupič vzdá a všechny propustí, ale když pak dovnitř vpadne policie, byt je… prázdný. V následné sérii zmatených výslechů všichni vylíčí svou verzi událostí a před čtenářem vyvstane klasická detektivní záhada: Jak se lupiči podařilo utéct? Proč všichni tak zuří? A hlavně — co se to dnes se všemi děje?

-----

Vtip za vtipem. Jako byste na posezení spořádali celý schwarzwaldský dort.
– Svenska Dagbladet

Backmanovy lidské komedie jsou působivé a dojemné; chytnou vás za srdce, protože na pozadí veškeré výřečnosti zrcadlí bolest z toho, že žijeme jako stíny těsně pod povrchem.
– Göteborgs-Posten

Zařazeno v kategoriích
Fredrik Backman - další tituly autora:
Muž jménem Ove Muž jménem Ove
Babička pozdravuje a omlouvá se Babička pozdravuje a omlouvá se
Co by můj syn měl vědět o světě Co by můj syn měl vědět o světě
A každé ráno je cesta domů delší a delší A každé ráno je cesta domů delší a delší
 (audio-kniha)
A každé ráno je cesta domů delší a delší A každé ráno je cesta domů delší a delší
Úzkosti a jejich lidé Úzkosti a jejich lidé
 
K elektronické knize "Úzkosti a jejich lidé" doporučujeme také:
 (e-book)
Šikmý kostel -- Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921 Šikmý kostel
 (e-book)
Karanténa Karanténa
 (e-book)
Plachetnice na vinětách Plachetnice na vinětách
 (e-book)
Já, rytíř Já, rytíř
 (e-book)
Křišťálový klíč - Vídeňský sen Křišťálový klíč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Fredrik Backman

Úzkosti a jejich lidé



Fredrik Backman

Brno 2020

Přeložila Helena Matocha


Folk med ångest

Copyright © Fredrik Backman, 

Published by agreement with Salomonsson Agency

Cover design © Nils Olsson, oink.se

Translation © Helena Matocha, 

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 

(elektronické vydání)

 ---- (Formát )

 ---- (Formát ePub)

 ---- (Formát MobiPocket)


Tuto knihu věnuji hlasům ve své hlavě,

svým nejpodivnějším přátelům.

A své ženě, která žije s námi.



9

Kapitola 1

Bankovní loupež. Rukojmí. Výstřel z  pistole. Schodiště obsazené policisty připravenými vtrhnout do jistého bytu. Dospět až sem bylo jednoduché, mnohem jednodušší, než

by si člověk myslel. Stačil k tomu jeden jediný hodně, hod

ně špatný nápad.

Tohle je příběh o  lecčem, hlavně však o  blbcích. Proto

bychom si hned zkraje měli říct, že prohlásit člověka za

blbce je velmi lehké, pokud zapomenete, že být člověkem

je většinou k zblbnutí těžké. Zvlášť když kolem sebe máte druhé, kvůli kterým se snažíte být jakžtakž dobrým člověkem.

Od člověka se totiž v  dnešní době očekává, že toho

zvládne neskutečně moc. Musíte mít práci a bydlení a rodinu, musíte platit daně, nosit čisté spodní prádlo a pama

tovat si heslo k té debilní wi ně. Některým z nás se nikdy

nepovede dostat tenhle chaos pod kontrolu, takže si naše

životy nerušeně plynou, zeměkoule se řítí vesmírem rych

lostí dva miliony kilometrů za hodinu a  my se jen vystrašeně klepeme na jejím povrchu jako zapomenuté ponožky. Naše srdce připomínají mýdla, vyklouznou nám pokaždé,

když na vteřinku trochu povolíme stisk, někam si odletí a hned se zamilují a nechají se zlomit, prostě jen tak. Nic

nemáme pod kontrolou. A  tak se učíme předstírat, v  prá

ci, manželství, před dětmi a všude jinde. Předstíráme, že

jsme normální, že máme všeobecné vzdělání a víme, co je

„výše splátky“ a „míra in ace“. Že víme, jak funguje sex. Po

pravdě toho o sexu víme zhruba tolik jako o  kabelech a tyhle zatracené hajzly se nám vždycky povede zastrčit až

napočtvrté. (Špatně, špatně, špatně,  jsem tam!) Před

stíráme, že jsme dobří rodiče, ale ve skutečnosti děti jen

krmíme a oblékáme a nadáváme jim, když snědí žvýkačku,

kterou našly na zemi. Kdysi jsme měli akvarijní rybičky, ale všechny nám pochcípaly a o dětech toho nevíme o moc víc než o rybičkách, takže nás ta odpovědnost každé ráno

k smrti vyděsí. Nemáme plán, prostě se jen snažíme probo

jovat se tímhle dnem, protože zítra přijde další.

Občas nás všechno bolí, strašně bolí, a to jenom proto,

že nám připadá, jako by nám naše kůže vůbec nepatřila.

Občas panikaříme, protože je potřeba zaplatit účty a chovat

se dospěle, jenže nevíme jak, protože selhat coby dospělý

je tak zoufale jednoduché.

Všichni totiž někoho milují a všichni, kdo někoho milu

jí, si v životě prožili bezútěšné noci, kdy byli vzhůru a pře

mýšleli, jak dál být lidmi. Občas nás to přiměje udělat krok,

který nám zpětně přijde nepochopitelný, ale tehdy se nám

jevil jako jediné východisko.

Jeden jediný hodně, hodně špatný nápad. To úplně stačí.

Například jistého rána odešlo jedno devětatřicetileté individuum z  domova s  pistolí v  ruce, což se později ukáza

lo jako podivuhodná blbost. Tenhle příběh totiž vypráví o ruko jmích, jenže tak to být nemělo. Totiž, měl to být pří

běh, ale ne o rukojmích. Měl pojednávat o bankovní loupe

ži. Ta se pak ovšem trochu zvrtla, to se u bankovních lou

peží stává. A  tak ono devětatřicetileté individuum uteklo, ale nemělo žádný plán útěku, s  plány útěku je to totiž

stejné, jako když tohle individuum v  dětství vždycky za

pomnělo na kuchyňské lince led a plátky citronu a muselo

běžet zpátky, načež jeho maminka vždycky řekla: „Co není v hlavě, musí být v nohou!“ (Na tomto místě bychom mohli

poznamenat, že když maminka umřela, měla v sobě tolik

ginu s tonikem, že se ji z důvodu nebezpečí výbuchu neodvážili zpopelnit, ale to ještě neznamená, že nemohla udílet dobré rady.) Takže po bankovní loupeži, při níž na loupež

nakonec nedošlo, samozřejmě přivolali policii a to se pak individuum vyřítilo na ulici, co mu nohy stačily, přeběhlo

ji a vpadlo do prvních dveří, které se namanuly. Možná je

trochu přísné ho jenom kvůli tomu označovat za „blbé“, ale... však víte. Nijak prudce inteligentní to od něj nebylo.

Tyhle dveře totiž vedly na schodiště bez zadního východu,

a tak individuu nezbylo než se pustit nahoru do patra.

Nutno podotknout, že individuum mělo kondici prů

měrného devětatřicetiletého individua. Nepatřilo k velko

městským devětatřicetiletým individuím, která řeší krizi

středního věku nákupem brutálně drahých cyklistických

kalhot a koupacích čepic, protože místo duše mají černou díru živící se fotkami na Instagramu, bylo spíš tím typem,

který denně zkonzumuje tolik sýra a pšeničné mouky, že by

to z lékařského hlediska spadalo spíš do kategorie volání o  pomoc než dieta. Doběhlo tedy do nejvyššího patra se všemi žlázami zhuntovanými a s dechem, jaký si obvykle

spojujeme pouze se soukromými kluby, kde škvírkou ve dveřích musíte pošeptat tajné heslo, aby vás pustili dovnitř.

V tu chvíli mělo tedy mírně řečeno mizivou šanci, že policii

unikne.

Jenže zrovna v tu chvíli se individuum náhodou otočilo

a zjistilo, že dveře do jednoho bytu jsou otevřené. Tenhle

byt byl totiž na prodej a právě se tam pořádala veřejná pro

hlídka, takže byl plný zájemců. Individuum vpadlo dovnitř,

zadýchané a propocené, v ruce pistoli, a v tenhle okamžik

se nám z příběhu stává příběh o rukojmích. No a pak už to šlo ráz na ráz: policie obklíčila budovu, na

místo se přihnali novináři, přepadení vysílali i  v  televizi.

Celá akce trvala několik hodin. Nakonec se individuum

samo zřejmě vzdalo. Nemělo na výběr. Všech osm lidí, kte ré drže lo jako rukojmí, sedm zájemců a  jednu realitní mak

léřku, pustilo na svobodu. O pár minut později se policie vřítila do bytu. Jenže ten byl prázdný. Nikdo neví, kam se lupič poděl.

To je tak všechno, co potřebujete vědět předem. A teď pří

běh začíná.

Kapitola 2

Před deseti lety stál na jednom mostě muž. Tenhle příběh

není o něm. Takže toho muže klidně pusťte z hlavy. Jasně,

zrovna teď ho z  hlavy pustit nemůžete, to je, jako když vám někdo řekne: „Nemysli na koláče“ a  vy hned musíte

myslet na koláče. Nemyslete na koláče! Potřebujete jen vědět, že před deseti lety stál na jednom

mostě muž. Na zábradlí, vysoko nad vodní hladinou, na

konci života. Teď na něj nemyslete. Myslete na něco hez

kého.

Myslete na koláče.


14

Kapitola 3

Nacházíme se v nevelkém městě, den před silvestrem. Ve vý

slechové místnosti na policejní stanici sedí policista a rea -

litní makléřka. Policista vypadá zhruba na dvacet, ale asi

mu bude víc, realitní makléřka vypadá zhruba na čtyřicet, ale asi jí bude míň. Policista má na sobě trochu příliš těs

nou uniformu, makléřka trochu příliš volné sako. Makléř

ka se tváří, jako by si přála být někde jinde, policista se

tváří, jako by si po posledních patnácti minutách taky přál, aby makléřka byla někde jinde. Když se makléřka nervóz ně

usměje a  chystá se něco říct, policista se nadechne a  vy

dechne tak, že je těžké odhadnout, jestli to byl povzdech

nebo kýchnutí.

„Prostě mi jen odpovězte na otázku,“ zaprosí.

Makléřka horlivě přikývne a vyhrkne:

„Nazdar!“

„Říkal jsem, ať mi odpovíte na otázku!“ zopakuje poli

cista s výrazem obvyklým u dospělých mužů, které někdy

během dětství zklamal život a oni se z toho pak už nikdy

neoklepali.

„Ptal jste se, jak se jmenuje moje realitní kancelář!“ trvá

na svém makléřka a bubnuje prsty o stůl způsobem, jenž

v policistovi probouzí chuť zasypat ji předměty s ostrými

hranami.

„Ne, já jsem se ptal na toho pachatele, co vás držel jako

rukojmí spolu s...“rukojmí spolu s...“rukojmí

„Jmenuje se ! Chápete? Protože zdar našich

klien tů je u nás na prvním místě. Takže když zvedám telefon, vždycky říkám: Dobrý den, dovolali jste se do realitní kanceláře Nazdar! Bydlení !“

Makléřka právě prodělala traumatický zážitek, někdo

ji ohrožoval pistolí a držel jako rukojmí, po tom by mluvil z cesty kdekdo. Policista se snaží být trpělivý. Pevně si tiskne palce k obočí, jako by věřil, že jsou to dvě tlačítka, a že když je podrží stisknutá po dobu deseti vteřin, přepne tím

realitu zpátky do továrního nastavení.

„Tak... joo. Ale teď bych se vás potřeboval zeptat na ten

byt a přepadení,“ zasténá.

I on má za sebou těžký den. Místní policejní stanice je

malá, zdroje jsou tu omezené, nicméně s kompetentností problém není. Přesně to se hned na počátku přepadení sna

žil vysvětlit do telefonu nějakému šéfovi od šéfa šéfů, ale

samozřejmě to k ničemu nevedlo. Prý pošlou zvláštní vyšetřovací tým ze Stockholmu, aby si případ převzal. Šéf nezdů

raznil „vyšetřovací tým“, nýbrž „Stockholm“, jako by přijet z hlavního města byla nějaká superschopnost. Přitom je to spíš diagnóza, ty vole, pomyslí si policista. Palce na obočí se zastaví, tohle je jeho poslední šance ukázat šéfům, že on to zvládne sám, jenže jak na to, když má takovéhle svědky?

„Oukidouki,“ zašvitoří makléřka, jako by takový výraz

existoval.

Policista se podívá do poznámek.

„Není divné pořádat prohlídku bytu zrovna dneska? Den

před silvestrem?“

Makléřka zavrtí hlavou a usměje se.

„V realitní kanceláři  neznáme žádné nevhodné

dny!“

Policista se několikrát zhluboka nadechne.

„Fajn. Tak dál: Když jste toho pachatele spatřila, jaká byla vaše první reak...“

„Neříkal jste, že se nejdřív budete ptát na byt? Říkal jste

‚na ten byt a  přepadení‘, tak jsem si myslela, že na byt se

budete ptát jako prv...“

„Tak jo!“ zavrčí policista.

„Tak jo!“ zašvitoří makléřka.

„Takže ten byt: Můžete mi ho popsat?“

„Jasně, jsem přece makléřka!“ odpoví makléřka a raději

už nedodá „z realitní kanceláře ! Bydlení !“,

protože policista se tváří, jako by si přál, aby se munice z jeho služební zbraně nedala tak snadno vystopovat.

„Mohla byste mi ho popsat?“

Makléřka se rozzáří.

„Je kouzelný! Nabízí jedinečnou možnost exkluzivní

ho bydlení v  klidné čtvrti, ale zároveň nedaleko pulzu

jícího městského centra. Otevřená dispozice! Dostatek

světla!“

Policista ji přeruší.

„Já jsem spíš chtěl vědět, jestli tam není nějaká spíž, skry té úložné prostory a tak...“

„Vy nemáte rád byty s otevřenou dispozicí? Vy máte rád příčky? Na příčkách není nic špatného!“ odpoví makléřka podbízivě, ale podtón v  jejím hlase dává najevo, že lidé, kteří mají rádi příčky, podle jejích zkušeností mají rádi

i zdi.

„Jsou tam třeba nějaké skříně, co nejsou...“

„Už jsem zmínila dostatek světla?“

„Jo.“

„Vědecké výzkumy potvrzují, že světlo navozuje v lidech pocit štěstí. Věděl jste to?“

Policista se netváří, že by si nechal násilím vnutit svět

lo. Někteří lidé si prostě chtějí sami rozhodnout, nakolik budou šťastní.

„Mohli bychom se držet věci?“

„Oukidouki.“

„Vyskytují se v  tom bytě nějaké prostory, které nejsou zakreslené v plánku?“

„A to okolí, ideální pro děti!“

„Jak to s čímkoli souvisí?“

„Jen jsem to chtěla zdůraznit. Opravdu ideální pro děti!

No, teda... až na to dnešní přepadení. Ale jinak: ideál ní

pro děti! No a děti, to vy určitě víte, milují policejní auta!“

Makléřka vesele zašermuje rukou a napodobí zvuk po

licejní sirény.

„Myslím, že takhle dělá auto se zmrzlinou,“ upozorní ji policista.

„Však víte, jak to myslím,“ trvá na svém makléřka.

„Prosím vás, odpovězte mi na otázky.“

„Promiňte, na co že jste se to ptal?“

„Jak je ten byt velký?“

Makléřka se zmateně usměje.

„Neříkal jste něco o přepadení? Myslela jsem, že se bu

deme bavit o tom přepadení?“

Policista sevře rty tak pevně, jako by se chystal dýchat

nehty na nohou.

„Jasně. Klidně. Povězte mi o  tom pachateli. Jaká byla

vaše první reak...“

Makléřka ho horlivě přeruší: „Myslíte to kopyto v lupič

ské kukle? Jo! Takže to kopyto v lupičské kukle se vřítilo do

bytu přímo uprostřed prohlídky a  mířilo na nás všechny

pistolí! A víte proč?“

„Ne.“

„Otevřená dispozice! Jinak by se nedalo mířit na všechny

zároveň!“

Policista si promasíruje obočí.

„Dobře, tak zkusíme tohle: Jsou v tom bytě nějaké dobré

skrýše?“

Makléřka zamrká tak pomalu, jako by se to právě na

učila.

„Skrýše?“

Policista zakloní hlavu a rezignovaně se zadívá do stro

pu. Maminka mu vždycky říkala, že policajti jsou kluci,

kteří si nenašli jiný sen. Všech kluků se ptají: „Čím chceš

být, až budeš velký?“ a  skoro všichni alespoň jednou od

povědí: „Policajtem!“, ale většina z téhle představy vyroste a  napadne je něco lepšího. Policista zalituje, že to nebyl i jeho případ, měl by jednodušší život a možná i jednodušší rodinné vztahy. Nutno dodat, že maminka na něj byla vždycky pyšná, té jeho volba povolání nikdy nevadila. Pra

covala jako farářka, i tohle povolání je víc než jen způsob

obživy, takže ho chápala. Zato tatínek nechtěl, aby syn

nosil uniformu. Mladého policistu možná ještě tíží zkla

mání z otcova názoru, protože když se obrátí k makléřce, vypadá velmi unaveně.

„No ano, to se vám snažím celou dobu vysvětlit. Myslíme

si, že pachatel v tom bytě pořád ještě je.“

Kapitola 4

Pravda je, že když se individuum v  lupičské kukle nako

nec vzdalo, všechny rukojmí propustilo naráz, makléřku i zájemce o byt. Na schodišti hlídal policista, a když ruko

jmí byt opustili, zabouchli za sebou dveře a  klidně sešli

po schodech na ulici, nasedli do čekajících policejních aut a odjeli. Policista u dveří počkal, až jeho kolegové vyjdou

po schodech. Do bytu zatelefonoval vyjednavač. Krátce

nato policie vpadla dovnitř a  zjistila, že tam nikdo není. Dveře na balkon byly zamčené, všechna okna zavřená, žád

né jiné únikové cesty odsud nevedly.

Člověk krucinál nemusí být ze Stockholmu, aby mu došlo,

že buď individuu pomohl utéct některý z rukojmích, anebo

neuteklo vůbec.

Kapitola 5

Tak jo. Na mostě stál muž. Teď na to myslete.

Napsal dopis a odeslal ho, odvezl děti do školy, vylezl na

zábradlí, stál tam a  díval se dolů. O  deset let později se individuum v  lupičské kukle neúspěšně pokusilo vyloupit

banku a pak zajalo na prohlídce bytu osm rukojmích. Když

si stoupnete na ten most, dohlédnete z  něj až na balkon

toho bytu. Nic z toho samozřejmě nijak nesouvisí s vámi. I když tro

chu ano. Jste přece obyčejní slušní lidé? Co byste udělali,

kdybyste viděli toho muže na mostě? V  takové chvíli neexistují dobré nebo špatné reakce, že? Zkrátka byste udě

lali cokoli proto, aby ten člověk neskočil. Ani ho neznáte, ale tohle je instinktivní jednání, lidé prostě nedovolí ani

cizímu, aby si vzal život.

Takže byste se s  ním pokoušeli mluvit, získat jeho dů

věru, rozmluvit mu to. Protože i vy jste se někdy potýkali

s úzkostí, zažívali jste dny, kdy vás bolela místa, jež nejsou vidět na žádném rentgenovém snímku, a  nedokázali jste

to vysvětlit ani lidem, co vás mají rádi. Někde v  nitru, ve vzpomínkách, které zapíráme i sami před sebou, spousta

z nás ví, že rozdíl mezi námi a tím člověkem na mostě je

mnohem menší, než bychom si přáli. Všichni dospělí občas

zakoušejí černé chvilky, ani velmi šťastní lidé nejsou děsně šťastní úplně pořád a vy to víte. Takže byste se ho pokusili

zachránit. O  život se totiž dá přijít i  omylem, ale ke sko

ku se musíte rozhodnout. Musíte vyšplhat někam vysoko a pak udělat krok dopředu.

Vy jste slušní lidé. Nedokázali byste jen přihlížet.


22

Kapitola 6

Mladý policista se bříšky prstů dotkne čela. Má na něm

bouli velkou jako dětská pěstička.

„Jak se vám to stalo?“ zajímá se makléřka a tváří se, že

by fakt hodně chtěla dodat „bydlení zdar!“.

„Dostal jsem něčím do hlavy,“ zavrčí policista, zadívá se

do poznámek a zeptá se: „Měla jste dojem, že pachatel umí

zacházet se střelnou zbraní?“

Makléřka se překvapeně usměje.

„To jako... s pistolí?“

„Jo. Působil nervózně, nebo jako někdo, kdo už držel

pistoli v ruce mnohokrát?“

Policista chce tou otázkou zjistit, jestli lupič mohl třeba

dřív sloužit v armádě. Ale makléřka se vesele usměje a řek

ne: „Kdepak, ta pistole ani nebyla pravá!“

Policista na ni zamžourá, nedokáže odhadnout, jestli

si ta ženská dělá legraci, nebo je jen naivní.

„Proč si to myslíte?“

„Bylo na ní poznat, že jde jen o hračku. Myslela jsem si,

že to pochopili všichni.“

Policista si makléřku dlouho měří pohledem. Ona si ne

dělá legraci. V očích se mu mihne špetka sympatie.


23

„Takže jste se... nebála?“

Makléřka zavrtí hlavou.

„Ne ne, kdepak. Bylo mi jasné, že vůbec nejsme v nebezpečí. Tenhle lupič nemohl nikomu ublížit.“

Policista se zadívá do poznámek. Pochopí, že makléřka

to nepochopila.

„Nechtěla byste něco k pití?“ zeptá se soucitně.

„Ne, díky. Už jste se ptal,“ prohlásí žena bezstarostně.

Policista jí přesto donese sklenici vody.


24

Kapitola 7

Pravda je, že žádná z osob, které byly drženy jako rukojmí,

neví, co se událo od chvíle, kdy je individuum v  lupičské

kukle propustilo, do okamžiku, kdy do bytu vnikla poli

cie. Když se skupina policistů shromáždila na schodech,

rukojmí už seděli v  autech a  jeli na stanici. Pak do bytu

za volal zvláštní vyjednavač (kterého sem poslal šéf šéfů

ze Stockholmu, protože Stockholmáci si myslí, že nikdo

jiný neumí mluvit do telefonu) a  doufal, že zločinec se dobro volně vzdá a  vyjde ven neozbrojený. Jenže individuum hovor nepřijalo. Místo toho se ozval výstřel. Když

policisté vyrazili dveře, bylo už pozdě. V obývacím pokoji

pak šlápli do louže krve.

Kapitola 8

Mladý policista potká v kuchyňce na stanici starého. Mla

dý jde pro vodu, starý pije kávu. Mají spolu komplikovaný vztah, to je u policistů různých generací poměrně obvyklé. Na konci kariéry člověk hledá smysl, na začátku cíl.

„Nazdárek!“ zvolá starý.

„Ahoj,“ odpoví mladý odmítavě.

„Nabídl bych ti kafe, ale ty jsi asi pořád kávovej absti

nent?“ usměje se starý, jako by šlo o typ invalidity.

„Nedám si,“ zavrtí hlavou mladý stejně, jako se odmítá

nabídka lidského masa.

Mladý a starý policista nemají co do jídla a pití moc spo

lečného, vlastně nemají v  tomhle ohledu společného nic,

což vyvolává kon ikty, když o polední pauze zrovna sedí v  jednom autě. Starý má nejraději párek s  bramborovou

kaší z prášku, jaké se prodávají na benzince, a když se mu

servírka z místní restaurace občas v pátek — to tam mají bu

fet — pokouší odnést talíř, starý si ho zděšeně zakryje obě

ma rukama a pokaždé vyštěkne: „Jestli jsem dojedl? Snad

je dneska bufet, ne? Že jsem dojedl, poznáte podle toho,

že se budu válet pod stolem schoulenej do klubíčka.“ Kdy

byste se starého zeptali, jaké jídlo má rád mladý, řekl by:

„Takový hogo fogo žrádlo, nějaký řasy s  mořskou trávou

a syrovou rybou, ten kluk si snad myslí, že je krab poustev

ník nebo co.“ Jeden má rád kávu, druhý čaj. Jeden se dívá na hodinky při práci, aby zjistil, jestli už nebude oběd, druhý se dívá na hodinky při obědě, aby zjistil, jestli se bude moct brzy znovu pustit do práce. Starý považuje za nejdů - ležitější, aby policista dělal to, co je správné, mladý zase,

aby dělal to, co je korektní.

„Fakt? Mohl bych ti udělat nějaký frapučíno, nebo jak se to jmenuje, dokonce jsem koupil i sójový mlíko, teda ne že bych chtěl vědět, z čeho ho vydojili!“ zaburácí starý zvesela,

ale přitom po mladém nervózně pokukuje.

„Hm,“ broukne mladý, který ho neposlouchal.

„Výslech tý makléřky jde dobře?“ zeptá se starý tónem, jako by vyprávěl vtip, protože nechce dát najevo, že má

o mladého obavy.

„Pohoda,“ odpoví mladý, který čím dál hůř skrývá po

dráždění, a tak se snaží co nejrychleji vyklidit pole.

„A ty jsi v pohodě?“ pokračuje starý.

„Jo, já jsem v pohodě,“ zasténá mladý.

„Já jen jako po tom, co se stalo, jestli si nepotřebuješ proml...“

„Jsem v pohodě,“ přeruší ho mladý.

„Určitě?“

„Určitě.“

„A co...“ starý kývne směrem k bouli na jeho čele.

„Dobrý, bez problému, tak já už musím jít.“

„Jasně. Jasně. Nepotřebuješ s  tou makléřkou pomoct?“ naléhá starý a snaží se nedívat se moc nervózně mladému na boty.

„Já to zvládnu.“

„Rád ti pomůžu.“

„Ne, díky.“

„Určitě?“ zavolá za ním starý, ale v odpověď se mu dosta

ne jen sebejistého ticha. Po odchodu mladého policisty zůstane starý v  kuchyňce

sám a dál pije kávu. Staří chlapi jen zřídkakdy vědí, co říct

mladým chlapům, aby jim dali najevo, že jim na nich záleží.

Je těžké najít slova, když vlastně chcete jen říct: „Vím, že

tě to trápí.“

Na zemi, kde mladý policista stál, ulpěly malé červené

tečky. Pořád má na podrážkách krev, jen si toho nevšiml. Starý namočí hadřík na nádobí a pečlivě zem utře. Třesou

se mu prsty. Mladý možná nelže, možná je skutečně v po

hodě. Ale starý dosud ne.

28

Kapitola 9

Mladý policista se vrátí do výslechové místnosti a  po

staví na stůl sklenici s  vodou. Makléřka se na něj podí

vá a  na padne ji, že ten si určitě otevírá pivo krabičkou

od žvýkacího tabáku. Ne že by na tom bylo něco špat

ného.

„Díky,“ řekne makléřka s  očima upřenýma na sklenici,

o kterou se neprosila.

„Potřeboval bych se vás vyptat ještě na pár věcí,“ prone

se omluvně policista a  vytáhne zmuchlaný papír. Vypadá

jako dětský výkres.

Makléřka kývne, ale ani nestihne otevřít ústa, když se

otevřou dveře a  vejde starý policista. Žena si pomyslí, že

má vzhledem k  horní polovině těla trochu moc dlouhé

ruce; kdyby si vylil kávu, opaří si kolena.

„Zdravíčko, jen jsem si říkal, jestli tu nepotřebujete

s něčím pomoct,“ nabídne se starý policista.

Mladý obrátí oči v sloup.

„Ne, díky. Říkal jsem ti, že to mám pod kontrolou.“

„Jasně, jasně. Jen jsem si říkal, že ti nabídnu pomoc,“

snaží se dál starý.

„Ne, ne, do prde... ne. Tohle je strašně neprofesionální.

Nemůžeš mi sem takhle nakráčet uprostřed výslechu!“ za

syčí mladý.

„Jasně, v pohodě, jen mě zajímalo, jak jsi daleko,“ šeptne  starý v  rozpacích, nedokáže zamaskovat, jak je usta

raný.

„Zrovna jsem se chystal zeptat na ten obrázek,“ odsek - ne mladý, jako by ho přistihli, že páchne kouřem, a teď se

vymlouval, že tu cigaretu jen držel kamarádovi.

„Koho ses chtěl zeptat?“ diví se starý.

„Tady paní makléřky,“ štěkne mladý a ukáže na ženu.

To bohužel makléřku inspiruje k  tomu, aby vyskočila

ze židle s napřaženou pěstí.

„Paní makléřka jsem já. Z  realitní kanceláře !“

Žena se usměje a udělá uměleckou pauzu, ve tváři má

nepopsatelně spokojený výraz.

„Ježiš, už zase, to snad ne...“ povzdechne si mladý, zatímco makléřka se nadechne a zahuláká:

„Bydlení !“

Starý se na mladého tázavě podívá.

„Tohle mi dělá celou dobu,“ vzdychne mladý a přitiskne si palce na obočí.

Starý na makléřku zamžourá, má totiž ve zvyku na lidi,

kterým nerozumí, ustavičně mžourat a  celoživotní mžou

rání propůjčilo kůži pod jeho očima konzistenci točené

zmrzliny. Makléřka, která má zjevně dojem, že ji napoprvé nikdo neslyšel, se nevyžádaně pustí do vysvětlování: „Chápete? Realitní kancelář , bydlení ! Chápete to? Protože zdar našich kli...“

Starý chápe, dokonce se uznale usměje, ale mladý ukáže

prstem nejdřív na makléřku a pak na židli.

30

„Sedněte!“ řekne tónem, kterým se mluví jen na děti, psy

a makléřky.

Makléřka se přestane usmívat. Neohrabaně se znovu

posadí. Podívá se z jednoho policisty na druhého.

„Promiňte. Tohle je prvně, co jsem u výslechu. Nebude -

te na mě zkoušet hodného a zlého poldu, jako to dělají ve

lmech, že ne? Nepůjde jeden z vás pro kafe a mezitím mě

druhej nezačne mlátit telefonním seznamem a  řvát  

­ €ƒ†‡ˆ ‰ˆ†?“

Makléřka se nervózně uchechtne. Starý se pousměje, ale

mladý ani trochu, a  tak žena pokračuje ještě nervózněji:

„Hele, já jsem si dělala srandu. Vždyť telefonní seznamy už

ani nejsou, tak čím byste mě mlátili? Třeba iPadem?“

Začne se rozhánět rukama, aby naznačila bití tabletem,

a u toho křičí tak, jak si nejspíš představuje, že se vyjadřují

policisté: „Sakra, teďka jsem olajkoval bejvalku na Insta

gramu. Zrušit lajk, zrušit lajk!“

Mladý policista se stále pobaveně netváří, a tak se mak

léřka taky přestane tvářit pobaveně. Starý se mezitím na

kloní nad jeho poznámky a zeptá se, jako by tam makléřka

vůbec nebyla: „Co ti o tom obrázku řekla?“

„Nestihl jsem tu otázku položit, protože jsi mě vyrušil,“

odsekne mladý.

„A co je s tím obrázkem?“ zajímá se makléřka.

„Takže, jak jsem se chystal říct, než jsem byl přerušen:

Tenhle obrázek jsme našli na schodech a  myslíme si, že

ho tam možná ztratil pachatel. Chtěli jsme vás požádat...“

spustí mladý, ale starý ho přeruší.

„Mluvil jsi s ní o té pistoli?“

„Přestaň se mi do toho motat!“ zavrčí mladý.

Načež starý rozhodí rukama a zamumlá: „No jo furt, tak

promiň, že žiju.“

„Nebyla pravá. Ta pistole. Byla to hračka!“ vyhrkne makléřka.

Starý se překvapeně podívá na ni, pak na mladé

ho a  nato zašeptá způsobem, o  němž se pouze muži

určitého věku domnívají, že je to šepot: „Tys jí to... ne

řekl?“

„Neřekl co?“ podiví se makléřka.

Mladý si povzdechne a  obrázek složí tak pečlivě, jako

by skládal kolegův obličej. Vzápětí se obrátí na makléřku.

„No. Chystal jsem se k tomu dojít... Takže, když vás pachatel pustil a odjeli jste na stanici, tak...“

Starý ho horlivě přeruší: „No tak se pachatel, ten lupič,

postřelil.“

Mladý pevně stiskne ruce, aby starého neuškrtil. Něco

řekne, ale makléřka ho neslyší, uši jí zaplavuje monotónní

šum a ten přerůstá v rachot, ženy se zmocňuje šok. Zpětně

bude přesvědčeně tvrdit, že na okna bubnoval déšť, i když

v místnosti žádná okna nebyla. Makléřka zírá na policisty

s otevřenými ústy.

„Takže... ta pistole... byla...“ koktá.

„Byla pravá,“ kývne starý.

„Já...“ spustí makléřka, ale vyschne jí v ústech.

„Tady. Napijte se,“ nabídne starý, jako by vodu přinesl sám.

„Díky... já... ale jestli byla ta pistole pravá, tak jsme

mohli být všichni... mrtví!“ šeptne makléřka a  napije se,

teprve teď vyděšená. Starý přitaká, vezme si od mladého

obrázek a začne si dělat vlastní poznámky.

„Tak bychom to asi měli vzít celé od začátku,“ konstatuje

ochotně, načež si mladý odskočí na chodbu a chvilku tluče

čelem do dveří.


32

Když za ním prásknou dveře, starý se lekne. Se slovy je to

těžké, když už jste starý a chcete někomu mladšímu prostě

říct: „Vím, že tě to trápí, a to zase trápí mě.“ Boty mladého

policisty zanechaly pod židlí drobné červenohnědé otisky

zaschlé krve. Starý se na ně zničeně zadívá. Přesně proto

nechtěl, aby se jeho syn stal policistou.


33

Kapitola 10

První, kdo tehdy před deseti lety muže na mostě uviděl,

byl kluk v pubertě, jehož otec si přál, aby si syn našel jiný

sen. Ten kluk možná mohl počkat na pomoc, ale vy byste

počkali? Kdyby vaše matka byla farářka a  otec policista a  kdybyste vyrostli v  prostředí, kde je samozřejmé, že lidem se pomáhá, a kde nikdo nikoho nenechá na holičkách,

pokud nemusí? Ne.

A  tak ten kluk vyběhl na most a  na muže zavolal a  on se

zarazil. Kluk nevěděl, co má dělat, tak... mluvil. Snažil

se získat mužovu důvěru. Chtěl ho přimět, aby udělal dva

kroky vzad namísto jednoho vpřed. Do bund se jim lehce opíral vítr, ve vzduchu se vznášel déšť, na kůži byly cítit

první stopy zimy, kluk hledal slova, kterými by vyjádřil,

kvůli čemu všemu stojí za to žít, i když to možná zrovna

teď tak nevypadá.

Muž na zábradlí měl dvě děti a klukovi o nich řekl. Mož

ná mu je kluk připomínal. Kluk žadonil a z hlasu mu zaznívala panika: „Prosím, hlavně neskákejte!“

Muž se na něj klidně, skoro soucitně zadíval a řekl: „Víš,

co je na rodičovství nejhorší? Že tě budou soudit podle

tvých nejslabších chvilek. Milionkrát uděláš něco správně, ale pak stačí jeden špatný krok a už navždycky budeš tátou,

který se koukal do mobilu, když se jeho dítě v parku praš

tilo hlavou o houpačku. Nespustíme z nich oči třeba celé dny, ale pak si chceme přečíst ­ esemesku a všechny

chvíle, kdy jsme se chovali správně, jsou k ničemu. Nikdo

nechodí k psychologovi, aby s ním řešil, kolikrát jako dítě

nedostal houpačkou do hlavy. Rodiče jsou de nováni svými

nezdary.“

Kluk to moc nechápal. Když nakoukl přes zábradlí

a  dole uviděl smrt, roztřásly se mu ruce. Muž se na něj ochable usmál a udělal půlkrok vzad. V tu chvíli to zname

nalo všechno.

Pak se rozpovídal o  tom, že měl docela dobrou práci,

založil docela úspěšnou rmu a  koupil docela hezký byt.

Všechny svoje úspory investoval do akcií jedné realitní spo

lečnosti, aby jeho děti v  budoucnu měly ještě lepší práci a ještě hezčí byty, aby byly ušetřeny starostí a nemusely každý večer usínat vyčerpáním s kalkulačkou v ruce. Protože to

je úkol rodičů: být rameny. Rameny, na která se může malé dítě usadit, aby vidělo svět kolem sebe, rameny, na která se

může větší dítě postavit, aby dosáhlo až do nebes, rameny, o  která se dítě může opřít, když kolísá a  váhá. Děti nám důvěřují a  to je zničující odpovědnost, protože ony ještě

nepochopily, že my vůbec nevíme, co děláme. A  tak ten

muž dělal to co všichni: předstíral, že ví. Když se děti ptaly,

proč jsou hovínka hnědá, co se stane po smrti a proč lední

medvědi nežerou tučňáky. Pak děti vyrostly. Občas se stalo,

že na to muž zapomněl a chtěl je vzít za ruku. Páni, ty se

styděly. A on taky. Je těžké vysvětlit dvanácti letému dítěti: Když jsi byl malý a já šel moc rychle, doběhls mě a chytils

mě za ruku a to byly nejhezčí chvilky mého života. Tvoje

konečky prstů v mé dlani. Než jsi zjistil, v čem všem jsem

selhal.

Muž předstíral, kde se dalo. Ekonomičtí experti ho ujiš

ťovali, že akcie realitní společnosti jsou jistá investice, pro

tože nemovitosti nikdy neztratí hodnotu. A pak ji ztratily.

Na svět udeřila nanční krize, jedna banka v New Yorku

zkrachovala a  daleko od ní v  malém městě v  úplně jiné

zemi žil muž, který přišel úplně o všechno. Když po rozhovoru se svým právníkem položil sluchátko, uviděl z okna

kanceláře most. Bylo brzy ráno, na tuhle roční dobu ne

zvykle teplo, ale ve vzduchu visel déšť. Muž odvezl děti do školy jakoby nic. Předstíral. Pošeptal jim do ucha, že je

má rád, a  když obrátily oči v  sloup, puklo mu srdce. Pak odjel k mos tu. Zastavil na zákazu stání, klíčky nechal v autě, vkročil na most a vylezl na zábradlí.

Všechno tohle vylíčil klukovi a  ten už samozřejmě věděl,

že to dopadne dobře. Protože jestli má člověk na zábradlí

čas někomu cizímu vykládat, jak moc má rád svoje děti, tak

vlastně ani skočit nechce. Pak skočil.

Kapitola 11

O  deset let později stojí mladý policista na chodbě před

výslechovou místností. Táta je uvnitř s makléřkou a máma

měla samozřejmě jako vždycky pravdu: Ti dva nikdy neměli

pracovat spolu, budou z  toho jen hádky. Kluk neposlou

chá, neposlouchal nikdy. Když bývala máma unavená nebo v sobě měla dvě skleničky vína, takže se přestala hlídat, aby

ze sebe nedělala vševědoucí, zadívala se tu a tam na syna a prohlásila: „Někdy si říkám, chlapče, že ses nikdy tak do

cela nevrátil z  toho mostu. Že se toho člověka pořád sna

žíš zachránit, i když to je stejně nemožné teď jako tehdy.“

Možná je to pravda, syn nemá sílu se nad tím zamýšlet.

Trápí ho noční můry, ještě po deseti letech. I po studiích na

policejní akademii a po závěrečných zkouškách, po směně

za směnou, po probdělých nocích i po práci na stanici, za

kterou ho chválí všichni kromě táty, po dalších probdělých

nocích, po takové hromadě práce, že se naučil nenávidět volno, po nejisté chůzi domů za svítání, kdy ho v  předsí

ni vítaly stohy složenek a kromě nich jen prázdná postel,

prášky na spaní a  alkohol. Za nocí, kdy mu bylo nejhůř,

chodil běhat, desítky kilometrů ve tmě, zimě a tichu, nohy

bušily do asfaltu rychleji a rychleji, ale ne že by se chtěl ně

kam dostat nebo v něčem zvítězit. Někteří muži běhají jako

lovci, on utíkal jako kořist. Vyčerpaný až na dno nakonec vždycky doklopýtal zpátky domů, odešel do práce a začal

nanovo. Někdy mu stačilo pár panáků whisky, aby usnul, a  když měl dobré ráno, probudila ho ledová sprcha, ale v mezidobí se všemožně snažil zmírnit svou přecitlivělost. Potlačit pláč už mezi žebry, dřív než mu stoupne do krku a  slzných kanálků. Celou dobu však měl stále stejné zlé

sny. Vítr škube za bundu, pak dutý zvuk, jak mužovy boty

sklouznou ze zábradlí, chlapecký křik nad vodní hladinou,

který vůbec nezněl jako jeho hlas. Sotva ho uslyšel, šok mu

úplně otupil smysly a otupuje je doteď.

Dneska do toho bytu vrazil jako první, poté co rukojmí

vyšli ven a zevnitř se ozval výstřel. To on proběhl obývacím

pokojem po zakrváceném koberci, rozrazil dveře na balkon a  tam se nešťastně podíval dolů, protože i  když ostatním

to připadalo nelogické, jeho okamžitě napadlo: Určitě

taky skočil. Ale dole stáli jen novináři a  zvědaví sousedé a  všichni na něj mířili mobily. Individuum zmizelo beze

stopy, policista byl na balkoně sám. Viděl z něj až na most.

A teď stojí na chodbě policejní stanice a nemá sílu ani na

to, aby si z bot umyl krev.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.