načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Už zase skáču přes kaluže – Alan Marshall

Už zase skáču přes kaluže

Elektronická kniha: Už zase skáču přes kaluže
Autor: Alan Marshall

- Příběh malého Alana už dodal sílu a povzbuzení v nelehkých situacích mnoha generacím českých čtenářů. Však také vychází už poněkolikáté a byl podle něho natočen i film. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  253
+
-
8,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 286
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání šesté, v Portále první
Spolupracovali: z anglického originálu I can jump puddles přeložila Zora Wolfová
Skupina třídění: Anglická literatura (o ní)
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-1481-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh malého Alana už dodal sílu a povzbuzení v nelehkých situacích mnoha generacím českých čtenářů. Však také vychází už poněkolikáté a byl podle něho natočen i film. Biografické vzpomínky z dětství autora, které prožil na australském venkově, se okamžitě staly bestsellerem. Když Alan onemocní dětskou obrnou a ochrne, je operován a postupně se pokouší navrátit do běžného života, přestože má obě nohy téměř bez citu a musí chodit o berlích. Díky pevné vůli, optimismu a podpoře milujících rodičů se mu to do velké míry podaří a může prožívat podobné dětství jako zdravé děti, včetně klučičích pranic, toulek buší, plavání a ježdění na koni. Kniha je pozoruhodná i barvitým líčením množství rázovitých postaviček komentovaných z pohledu malého chlapce. Alan Marshall je autorem většího počtu povídkových sbírek a románů z australského venkova.

Předmětná hesla
Marshall, Alan, 1902-1984
Australští spisovatelé – 20. století
Australští spisovateléDětství
poliomyelitida
Zařazeno v kategoriích
Alan Marshall - další tituly autora:
Už zase skáču přes kaluže Už zase skáču přes kaluže
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3


4

Původní anglické vydání:

Alan Marshall: I Can Jump Puddles

Text copyright © Alan Marshall, 1955

First published in Australia by Cheshire Melbourne, 1955. First published by

Penguin Group Australia, 2004. This edition published by arrangement with

Penguin Random House Australia Pty Ltd.

České vydání:

Translation © Zora Wolfová – heirs, 1962, 2019

Illustrations © Lukáš Fibrich, 2019

ISBN 978-80-262-1443-4

5

Tato kniha vypráví příběh mého dětství. Na jejích stránkách jsem

vylíčil vlivy a  události, které mi pomohly stát se tím, čím jsem.

Chtěl jsem však udělat víc než jenom zaznamenat zážitky ma

lého chlapce, který musí chodit o berlích, chtěl jsem zachytit ob

raz už dávno minulého období. Toto období zrodilo muže i ženy,

o nichž vyprávím, a i oni už vymírají. Vlivy, které z nich učinily

samostatné, přímé a  družné lidi, ustoupily vlivům jiným, které

vytvářejí právě tak pevné charaktery, avšak hlína, z níž se hnětou,

se změnila a s ní se změnily i výtvory.

Chtěl-li jsem pravdivě zobrazit život té doby, nemohl jsem se

úzkostlivě držet faktů. Některé příhody jsem trochu pozměnil,

bylo-li to nutné, spojil jsem více postav v  jednu, a  abych získal

lepší souvislost, přehodil jsem někdy časový sled událostí a použil

dialogy dnes možná trochu zvláštní pro mé vrstevníky, kteří jako

já zažili ještě doby, kdy se v  Austrálii jezdilo na koni. Prosím je

o prominutí. Když člověk píše takovouto knihu, nemůže vždycky

spoléhat jen na fakta, neboť pravda, kterou hledá, se dá objevit

jen za pomoci fantazie.

Alan Marshall 6

7

Když maminka ležela v  svátečním pokojíku naší roubené cha

loupky a čekala, až přijde porodní bába a pomůže mi na svět, vi

děla, jak se ve větru zmítají vysoké blahovičníky, dívala se na ze

lený kopec a na stíny mračen, která se hnala přes pastviště, a řekla

tatínkovi: „Bude to chlapec, dneska je den stvořený pro muže.“

Tatínek se sehnul a  zadíval se oknem do dálky, kde se za vy

mýcenými pastvišti tyčila temně zelená hradba buše. „Udělám

z něho zálesáka a běžce,“ řekl rozhodně. „Bůh ví, že udělám.“

Když přišla porodní bába, usmál se na ni a řekl: „Už jsem si

myslel, paní Torrensová, že než se sem dostanete, bude nám kluk

běhat po chalupě.“

„Však jsem tu měla být už dobrou půlhodinu,“ odpověděla

mu paní Torrensová bez cavyků. Byla to statná žena s buclatými

osmah lými tvářemi a hned tak někoho se nezalekla. „Ted měl mít

dávno zapřaženo a  teprve mazal dvoukolák.“ Pak pohlédla na

maminku. „Tak jakpak se nám vede? Už máme bolesti?“

„Na pelesti visel bičík s  násadou z  akáciového dřeva,“ vyprá

věla mi maminka, „a když na mě mluvila, ucítila jsem jeho vůni

a  v  duchu jsem tě viděla, jak uháníš na koni a  točíš bičem nad

hlavou – zrovna tak jako táta.“

Než jsem se narodil, čekal tatínek se sestrami v kuchyni. Marie

a Jana chtěly bratříčka, aby si ho mohly vodit do školy, a tatínek

jim slíbil chlapce, který se bude jmenovat Alan.

Paní Torrensová mě přišla ukázat celého zabaleného do čer

vených flanelových plenek a vložila mě tatínkovi do rukou. „Bylo

mi divně u srdce, když jsem se tak na tebe díval,“ řekl mi jednou

tatínek. „Na svého syna... Tolik jsem si přál, abys toho hodně dokázal – abys uměl jezdit na koni, abys koňům dobře rozuměl,

a  kdovíco všechno jsem si tehdy nenavymýšlel. A  taky jsem si

samozřejmě představoval, že budeš dobře běhat... Všichni říkali,

jaké máš silné nožky. A mně to připadalo tak zvláštní, že tě držím

na ruce. Přemýšlel jsem, jestli budeš po mně.“

Brzy po tom, co jsem začal chodit do školy, jsem dostal dět

skou obrnu. Epidemie vypukla nedlouho po roce 1900 ve Viktorii

a teď se z hustěji osídlených oblastí šířila na venkov a kosila děti na osamělých farmách i hluboko v buši. Já byl jedinou obětí v celé

Turalle a lidé široko daleko s hrůzou mluvili o mé nemoci. Slovo

„obrna“ spojovali se slabomyslností a  nejeden farmář zarazil

bryčku, vyklonil se až nad kola, aby si popovídal se známým, jak ho tak potkal na silnici, a vyptával se: „A nevíte, jestli se mu to ne

vrazilo i na mozek?“ Několik týdnů projížděli kolem našeho sta

vení sousedé co nejrychleji, spěšně a s novým zájmem se ohlíželi

na starý laťkový plot, na nezkrocená hříbata v ohradě a na mou tříkolku, která teď ležela na zemi u kůlny s krmením. Začali volat děti dřív domů, teple je navlékali a po prvním zakašlání nebo kýchnutí je úzkostlivě prohlíželi.

„To člověka zasáhne jak rána Boží,“ říkal pekař, pan Carter,

a doopravdy tomu věřil. Byl správcem v nedělní škole a při svých týdenních zprávách se vždy ponuře rozhlédl po žácích a  ohlá

sil: „Příští neděli ráno se bude důstojný pán Walter Robertson,

9

bakalář svobodných umění, modlit za rychlé uzdravení stateč

ného chlapce, kterého přepadla zákeřná nemoc. Prosíme, aby se

všichni dostavili.“

Tatínek se o tom doslechl a zanedlouho nato se zastavil s pa

nem Carterem na ulici, neklidně a  utrápeně se popotahoval za

světlý knírek a začal mu vysvětlovat, jak se vlastně stalo, že jsem

tu nemoc chytil.

„Ten bacil prý člověk vdechne,“ říkal. „Lítá si všude možně ve

vzduchu. Vůbec se nepozná, kde je. Když se náš Alan nadechoval,

letěl mu zrovna kolem nosu, a to bylo to neštěstí. Sklátilo ho to,

jako když porazíš bejčka. Kdyby v tu chvíli, co letěl bacil kolem,

Alan zrovna vydechoval, nic by se mu bývalo nestalo.“ Odmlčel

se a potom smutně dodal: „A teď se za něj budete modlit.“

„Bedra lidská jsou stvořena pro břemena,“ zamumlal zbožně

pekař. Byl starším církve a za každým neštěstím viděl ruku Boží.

A naproti tomu skoro ze všeho, z čeho se lidé radovali, podezíral

ďábla.

„Je to vůle Boží,“ dodal s jistým zadostiučiněním, přesvědčen,

že se jeho poznámka Všemohoucímu zalíbí. Chápal se vždycky

každé příležitosti, aby se Hospodinu zavděčil.

Tatínek se nad takovou filozofií opovržlivě ušklíbl a  dost

prudce řekl: „Bedra mého chlapce pro břemena stvořena nebyla

a to vám povím, že ani tohle pro něj nebude žádné břemeno. Když

už chcete mluvit o břemenech, tak je hledejte tady.“ A zaťukal si

osmahlým prstem na hlavu.

Když potom stál u mého lůžka, starostlivě se zeptal: „Bolí tě

nohy, Alane?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Jsou jako mrtvé.“

„Ach k  čertu!“ zvolal a  obličej se mu stáhl bolestí. Tatínek

byl štíhlý a  po mnoha letech v  sedle měl nohy do „o“ a  úzké

10

boky  – zajížděl totiž divoké koně a  do Viktorie se přestěhoval

z queenslandské divočiny.

„To kvůli dětem,“ vysvětloval. „Vždyť v těch zapadlých konči

nách nejsou žádné školy. Udělal jsem to jen pro ně, jinak by mě

odtamtud přisámbůh nikdo nedostal.“

Měl osmahlý zbrázděný obličej, jako mívají lidé v australských

pustinách, a pronikavě modré oči zasazené hluboko ve vráskách,

které mu vypálilo slunce na vyprahlých pláních. Jednou ho přišel

navštívit jeden honák, jeho starý kamarád, a  jak ho šel tatínek

uvítat přes dvůr, zavolal na něj: „Na mou věru, Bille, vždyť ty po

řád ještě chodíš jako ten zatracený emu!“

Chůzi měl tatínek lehkou a trhanou, a jak šel, díval se pořád

před sebe na zem; říkal, že už je to takový zvyk, protože pochází

z „kraje hadů“.

Někdy si trochu přihnul, a  to se přiřítil na dvůr na nějakém

zpola zkroceném hřebci a  začal se s  ním vzpínat a  vyskakovat

mezi bednami s  krmením, voji od dvoukoláků a  troskami sta

rých kol, až se slepice s kdákáním rozprchávaly na všechny strany.

„Zvířátka má divoká,“ hulákal přitom na celé kolo, „vždyť vy ne

jste ani značkovaná! Jen si běžte! Hyjá, hej!“

Pak přitáhl koni uzdu, až ho posadil na zadní, strhl si širák

a  točil jím nad hlavou, jako by se v  žertu děkoval za potlesk,

a  ukláněl se ke kuchyňským dveřím, kde obvykle stávala ma

minka a malounko se usmívala – úsměvem, v němž se mísila po

bavenost, láska a trochu i strach.

Tatínek měl koně rád, ne snad proto, že by si jimi vydělával

na živobytí, ale protože v  nich viděl jakousi zvláštní krásu. Se

zalíbením si prohlížel dobře stavěného koně. Pomalu ho obchá

zel s hlavou nakloněnou na stranu, pozorně se díval na každičký

jeho rys, přejížděl mu rukama po předních nohách a  snažil se

11

nahmatat otoky nebo jizvy, které by prozrazovaly, že se na něm

už jezdilo.

„Mně se líbí kůň, který má pořádné silné kosti a dlouhé nohy,“

říkával, „a kterého je pořádný kus.“ Byl přesvědčený, že koně se

v mnohém podobají lidem.

„Taky že ano,“ tvrdil. „Viděl jsem to na vlastní oči. Některého

koně se jen dotkneš bičíkem a už se urazí. Zrovna tak jako ně

které děti... Jen jim dej jednu za ucho a  několik dní na tebe

ani nepromluví. Zlobí se. Nemohou ti to zapomenout, víš!

A s koňmi je to taky tak. Do některého můžeš bičem jen mydlit,

a ani se nehne. Podívej se třeba na zrzavou kobylu starého Dicka

Ouřezka. Ta má pěkně tvrdou hubu. A přece jsem ji přivykl na

uzdu. Tak vidíš... Ona je zrovna jako ten Ouřezek. U  toho se

taky se zlou potázal každý, kdo mu chtěl navléknout otěže. Ještě

je mi za tu práci dlužen pět liber. Ale čert je vem... Stejně nemá

ani vindru.“

Tatínkův otec byl rezavý Angličan z Yorského hrabství, ovčák,

a do Austrálie se přistěhoval začátkem čtyřicátých let. Oženil se

s Irkou, která přijela do nové kolonie ve stejnou dobu. Vyprávělo

se u nás, že když do kolonie dorazila loď plná děvčat z Irska, která

hledala práci jako služebné, rozjel se dědeček na koni na přístavní

hráz.

„Která z vás si mě vezme?“ volal na děvčata, jak stála u lodního

zábradlí. „Která to se mnou zkusí?“

Jedna statná modrooká černovláska s velkýma rukama se na

něj chvilku přemýšlivě dívala a pak zavolala: „Tak třeba já. Já si tě

vezmu.“

Slezla po lodním boku a on ji zachytil na přístavní hrázi. Vzal

jí z  ruky raneček, objal ji kolem ramen, jako by si ji vedl, a  tak

spolu odešli.

12

Tatínek byl nejmladší ze čtyř dětí a  zdědil temperament po

své irské matce.

„Když jsem byl ještě malý kluk,“ vyprávěl mi jednou, „pra

štil jsem nějakého vozku zrovna za ucho luskem z  akácie  – víš,

když se ti jeho šťáva dostane do očí, můžeš i oslepnout. Ten chlap

se vzteky div nezbláznil a  hnal si to za mnou s  klackem. Pelášil

jsem k  naší chalupě a  křičel jsem, jako když mě na nože bere:

,Mamí!‘ Chlap to myslel vážně, to ti povídám, po čertech vážně.

K chalupě jsem dobíhal z posledních sil. Už jsem nemohl dál. Ale

maminka mě viděla, jak utíkám domů, čekala u  dveří a  v  ruce

klidně pohupovala konvicí vařící vody. ,Koukejte mazat,‘ křikla

na vozku. ‚Tahle voda je vařící! Ještě krok, a  chrstnu vám ji do

obličeje!‘ K  čertu, ta ho tím ale zarazila! Držel jsem se vší silou

maminky za sukně a  ta jenom stála a  dívala se za ním, dokud

nezmizel.“

Tatínek si vydělával už od dvanácti let. Jeho jediným vzdě

láním bylo několik měsíců ve škole, kde učil věčně opilý učitel

a každé dítě, které chodilo do té prkenné boudy, mu platilo půl

korunu týdně. Když začal pracovat, toulal se z jedné farmy na dru

hou, zajížděl koně nebo pásl dobytek. Chlapectví a mladá mužná

léta strávil ve vzdálených končinách Nového Jižního Walesu

a v Queenslandu a z těch krajů pocházely i všechny jeho historky.

Díky jeho vyprávění mi vyprahlé pláně a červené písečné kopce

zapadlých končin byly bližší než zelený kraj, kde jsem se narodil

a  vyrostl v  muže. „Na divočině je něco zvláštního,“ řekl mi jed

nou tatínek. „Člověku je tam dobře. Vyleze si na hřeben sosno

vého lesa a rozdělá si oheň.“

Zarazil se a chvíli zamyšleně seděl a starostlivě se na mě díval.

Pak řekl: „Budeme muset něco vymyslet, aby ti na pláních neza

padaly berle do písku. Ano, jednou se tam spolu podíváme.“

13

Nedlouho po tom, co jsem ochrnul, se mi začaly smršťovat svaly

na nohou a  záda, dříve rovná a  pevná, se nachylovala k  jedné

straně. Šlachy pod koleny mi tuhly do provazců a stahovaly nohy

k  sobě, až se mi postupně zkřivily a  zůstávaly ohnuté, jakoby

vkleče.

Dvojité šlachy pod oběma koleny se mi bolestivě napínaly

a  maminka měla strach, že když mi někdo nohy co nejdřív ne

narovná, zůstanou navždycky takto stažené. Naléhala na doktora

Crawforda, aby mi předepsal nějaké léčení, po kterém bych zase

mohl normálně nohama pohybovat. Doktor Crawford měl jen

nepatrné ponětí o tom, jak se dětská obrna vyvíjí, a zprvu pozo

roval zamračeně a  s  nesouhlasem maminku, když se pokoušela

probudit mi v nohou život a třela mi je kořalkou a olivovým ole

jem. Poradila jí to žena pana učitele, která tvrdila, že si tak roze

hnala revma. Potom však poznamenal: „Uškodit mu to nemůže,“

a otázku mých nehybných nohou odložil, dokud si nezjistil, jaké

komplikace měly oběti obrny v Melbourne.

Doktor Crawford bydlil v  Balunze, malém městečku vzdá

leném čtyři míle od naší osady, a za pacienty ze vzdálenějších

končin zajížděl jen ve zvlášť naléhavých případech. Šedý koník

14

mu pěkně klusal před pérovanou bryčkou s  napůl zdviže

nou střechou, a  když se tak doktor ukláněl a  mával bičíkem

na kolemjdoucí, moc mu to pod obrubou ze shrnuté modré

plsti slušelo. Tou pérovanou bryčkou se vyrovnal i statkářům,

ne však statkářům, kteří měli pérovanou bryčku s gumovými

obručemi.

Dovedl se vždycky pohotově vytasit se svými znalostmi o běž

ných nemocech.

„Můžu s  jistotou prohlásit, paní Marshallová, že váš chlapec

nemá spalničky.“

Obrna však patřila k nemocem, o nichž věděl pramálo. Když

jsem se rozstonal, zavolal si na poradu ještě dva lékaře a  jeden

z nich nám oznámil, že mám dětskou obrnu.

Ten doktor byl zřejmě hodně obeznalý a na maminku udělal

dobrý dojem. Začala se ho tedy vyptávat dál, ale on jenom řekl:

„Být to můj syn, dělalo by mi to opravdu velké starosti.“  – „To

věřím,“ řekla maminka suše a  od té doby mu už nedůvěřovala.

Věřila doktoru Crawfordovi, který jí po odchodu druhých dvou

lékařů řekl: „Paní Marshallová, nikdo nemůže říct, jestli váš syn

bude mrzák, nebo ne, ani jestli bude žít, či zemře. Já věřím, že žít

bude, ale je to jen v rukou Božích.“

Toto prohlášení maminku utěšilo, ale na tatínka zapůsobilo

docela jinak. Pro něj znamenalo od doktora Crawforda přiznání,

že o dětské obrně nic neví.

„Jak řeknou doktoři, že jsi v rukou Božích, tak víš, že je s tebou

konec,“ prohlásil.

Přece jen se však pan doktor Crawford musel nakonec rozhod

nout, co podniknout s mýma nohama, které se pořád stahovaly.

Celý neklidný a nejistý tiše bubnoval válečkovitými prsty na mra

morové desce stojánku s  umyvadlem, který jsem měl u  postele,

15

a mlčky se na mě díval. Maminka stála vedle něho napjatě a tiše,

jako vězeň, když očekává rozsudek.

„No a  teď, paní Marshallová, co s  těma nohama... Hmm...

ano, ano... Dá se bohužel udělat jen jedno. Chlapec je statečný.

To je štěstí. Musíme prostě ty nohy narovnat. A  to nejde jinak,

než je stlačit násilím. Měly by se vší silou napřímit. Otázka je,

jak? Myslím, že by bylo nejlepší položit ho každé ráno na stůl

a pak si mu plnou vahou lehnout na kolena, až se nohy narovnají.

Řekněme třikrát. Ano, třikrát snad postačí. Třeba to napoprvé

zkuste dvakrát.“

„Bude to hodně bolet?“ zeptala se maminka.

„Bohužel ano.“ Doktor Crawford se odmlčel a  pak dodal:

„Budete potřebovat všechnu svou odvahu.“

Maminka mě tedy každé ráno položila na záda na kuchyň

ský stůl a já se zadíval na obraz vyděšených koní, který visel na

komíně nad krbovou římsou. Byla to rytina a na ní se vedle sebe

v hrůze vypínali vraník a bělouš a jen několik stop od rozšířených

nozder jim končila klikatá čára blesku, který vyšlehl z  temnoty

bouře a deště. Na protější stěně visel obraz, který výjev doplňoval,

koně na něm už pádili jako šílení pryč, nohy měli natažené jako

houpací koníci a hřívy jim vlály.

Tatínek bral všechny obrazy smrtelně vážně a občas se zastavil,

zadíval se na tyhle koně, přivřel jedno oko, aby se lépe soustředil,

a  odbornicky je oceňoval. Jednou mi řekl: „Jsou to určitě arabi,

ale ne čistokrevní. A klisna má na nohou otoky. Podívej se jí na

kotníky.“

Mrzelo mě, že vidí na těch koních chyby. Pro mě znamenali

mnoho. Každé ráno jsem s nimi prchal před pronikavou bolestí.

Náš strach splýval a stával se jediným strachem, který nás spojo

val v společném utrpení.

16

Maminka mi položila obě ruce na pozvednutá kolena, za

vřela pevně oči, aby udržela za stisknutými víčky slzy, a  celou

svou vahou si mi lehla na nohy a tlačila je dolů, až se přitiskly

na stůl. Pod její tíhou se mi kolena narovnávala, prsty na nohou

se roztahovaly a  pak se ohnuly dolů a  stočily se mi až k  cho

didlům jako ptačí pařát. Když se mi šlachy pod koleny začaly

natahovat a napínat, hlasitě jsem křičel a s vytřeštěnýma očima

jsem se úpěnlivě díval na vystrašené koně nad krbovou římsou.

V  křeči, při níž jsem bolestí málem omdlíval, se mi prsty stá

čely dolů a já volal na koně: „Ach koně, koníčci... Ach koníčci,

koně...“

17

Nemocnice byla v  městečku vzdáleném přes dvacet mil od naší

osady. Tatínek mě tam zavezl na dvoukoláku, s  kterým zajížděl

koně. Byl to pevně stavěný vozík s dvěma dlouhými voji a tatínek

na něj byl moc hrdý. Voje a  kola měl vozík z  hikorového dřeva

a na zadní opěradlo mu tatínek namaloval vzpínajícího se koně.

Moc se mu ten obrázek nepovedl a tatínek se za něj často omlou

val a vysvětloval nám: „Víte, ten koník si ještě nezvykl stavět se na

zadní. Udělal to poprvé a hned ztratil rovnováhu.“

Jednoho mladého koníka, kterého zrovna zajížděl, zapřáhl

tatínek dopředu mezi voje a  druhého za něj. Než mě maminka

vysadila na podlahu vozíku a  vylezla za mnou, přidržel zad

nímu koni hlavu. Pak si maminka sedla a  vyzvedla mě vedle

sebe. Tatínek promlouval na koně a třel mu rukou zpocenou šíji:

„Postůj, ty divochu. Jenom klid. Pěkně mi postůj.“

Maminka neměla nejmenší strach, ať si nezkrocení koně

vyváděli, jak chtěli. Když se ti paličáci stavěli na zadní, klekali

na kolena, sjížděli ze silnice a  podrážděně ržáli, jak chtěli sho

dit postroje, tvářila se vždycky, jako by se jí to ani netýkalo.

Sedávala na vysokém kozlíku, trošičku se přikrčila, když vůz

hodně drcnul nebo se zakymácel, a jednou rukou se pevně držela poniklovaného zábradlíčka na jeho konci. Kdykoliv koně prudce couvli, naklonila se dopředu, a  když se vrhli vpřed, narazila do

zadu na opěradlo, ale pořád mě pevně držela v  náručí. „Sedí se nám krásně,“ řekla a pevně mě objímala kolem ramen.

Tatínek trochu povolil udidla, popouštěl otěže a ustupoval při

tom ke stupátku, ale ani na chvilku nespustil oči z hlavy zadního koně. Stoupl si jednou nohou na kulaté železné stupátko, chytil se

za kraj kozlíku, chviličku vyčkával a uklidňoval svým „jen klid!“ netrpělivé, nepokojné koně, a  když se pak vzepjali, vymrštil se

rychle na kozlík. Povolil otěže a koně vyrazili; hřebeček uvázaný

k  voji za ohlávku táhl stranou a  s  napnutým krkem nemotorně poskakoval vedle zapřaženého koně. Z  vrat jsme vyrazili, až za námi kamení létalo na všechny strany a železem kovaná kola se

s hlasitým zaskřípěním stočila ke straně.

Tatínek se chlubíval, že při těch prudkých výpadech ještě jakživ

nevrazil do kůlů od vrat, ale ve dřevě byly ve výši kol odštípnuté

rýhy, které svědčily o tom, že nemá docela pravdu. Maminka se

naklonila nad blatníkem, podívala se, kolik místečka zbývá mezi osou kola a kůlem, a vždycky utrousila: „Však ty některý ten kůl

jednou pořádně nabereš.“

Když jsme se vyhoupli z úvozu, který vedl od našich vrat, na

asfaltovou silnici, začal tatínek koně trochu přitahovat.

„Prrr!“ volal a pak dodal, aby trochu poučil maminku: „Rychlá

jízda z nich aspoň trochu vyžene páru. Ten šedák je hříbě od Abbota.

A od toho jsou všichni stejní – pořád aby je člověk držel na uzdě.“

Teplé slunce a rachot kol na silnici mě uspaly. Kolem se míhal

buš, pastviště a  potůčky, které se na chvilku zahalily do prachu

zvířeného koňskými kopyty, ale já nic z toho neviděl. Ležel jsem

s  hlavou opřenou o  maminčinu paži, dokud mě za tři hodiny neprobudila.

19

Kola našeho vozíku zaskřípala na štěrku nemocničního dvora

a já se posadil a pohlédl na bílou budovu, která měla úzká okna

a byla nějak podivně cítit.

Otevřenými dveřmi jsem spatřil tmavou naleštěnou podlahu

a na vysokém stojanu vázu s květinami. V celé budově však bylo ti

cho, takový podivný klid, který mi naháněl strach. Místnost, kam mě

tatínek zanesl, měla kolem stěn čalouněné lavice a  v  jednom rohu

psací stůl. Za stolem seděla ošetřovatelka a  vyptávala se tatínka na

všechno možné i  nemožné. Jeho odpovědi si zapisovala do veliké

knihy a  tatínek ji pozoroval, jak by se asi díval na vrtošivého koně,

když sklopí uši. Když sestra odešla a  knihu odnesla s  sebou, řekl

mamince: „Jen vkročím do špitálu, mám vždycky sto chutí poslat tu

všechny k čertu. Moc se vyptávají, svlékají člověka z jeho citů, jako

když stahuješ kůži z krávy, a chovají se, jako kdybych tu neměl co po

hledávat a jen je chtěl zbytečně obtěžovat. Nevím, jak bych to řekl...“

Sestra se za chvilku vrátila s ošetřovatelem, který mě odnesl,

ale nejdříve mi musela maminka znovu slíbit, že se na mě ještě

přijde podívat, až budu v posteli.

Ošetřovatel byl celý v  hnědém. Měl zarudlý vrásčitý obličej

a díval se na mě, jako bych ani nebyl chlapec, ale problém. Zanesl

mě do koupelny a položil mě do vany s teplou vodou. Pak si sedl

na stoličku a začal si stáčet cigaretu.

Zapálil si a zeptal se mě: „Kdy ses naposledy koupal?“

„Dneska ráno,“ řekl jsem mu.

„Dobrá, tak si jen ve vaně polež. To bude stačit.“

Za chvíli jsem už seděl na chladném čistém lůžku, kam mě

ošetřovatel donesl, a prosil maminku, aby neodcházela. Matrace

na lůžku byla tvrdá a  nepoddajná a  nemohl jsem si kolem sebe

shrnout přikrývky a  nadělat si na nich záhyby. Pod těmihle při

krývkami nebudou žádné zahřáté jeskyně ani tunely na drápky,

20

kterými se tak pěkně hází po přehozu. Tady mě nechrání žádné

zdi, neslyším štěkot psa ani koně, jak žvýká seno. Ty zvuky patřily

k mému domovu a teď jsem po nich zoufale toužil.

Tatínek se už se mnou rozloučil, ale maminka se pořád ne

mohla odhodlat. Najednou mě rychle políbila a  odešla a  já ne

chápal, jak mi mohla něco takového udělat. Připadalo mi, že ne

odešla ze své vůle, ale že mě opustila z jakési nenadálé nestvůrné

příčiny, nad níž neměla sama vládu. Nezavolal jsem na ni, ani

jsem ji neprosil, aby se vrátila, i když jsem tolik toužil to udělat.

Díval jsem se za ní, jak odchází, a nebyl jsem ani s to na ni zavolat,

pokusit se ji zastavit.

Když maminka odešla, muž na vedlejším lůžku se na mě

chvilku mlčky díval a potom se zeptal: „Pročpak pláčeš?“

„Já chci domů!“

„To chceme všichni,“ řekl můj soused a pak se zadíval ke stropu,

povzdychl si a dodal: „Ano, to chceme všichni.“

Pokoj, kde jsme leželi, měl naleštěnou podlahu, mezi lůžky

a  uprostřed světle hnědou, ale pod postelemi, kde nohy ošetřo

vatelek nikdy nenarušily vrstvu vosku, tmavou a  lesklou. Podél

stěn stály proti sobě ve dvou řadách bílé železné postele na ten

kých nožkách s  malými kolečky. Kolem každého toho kroužku

byla podlaha odřená a poškrábaná drobnými podpatky, které se

roztržitě otáčely, když ošetřovatelky přemísťovaly lůžka. Každý

pacient měl pokrývky a prostěradla přitažené těsně k tělu a pevně

zastrčené pod matrací, takže ho ovíjely jako obvaz.

Na pokoji bylo čtrnáct mužů, já byl jediné dítě. Když ma

minka odešla, několik pacientů na mě začalo volat a domlouvali

mi, abych nebyl smutný.

„Uvidíš, že se ti tu bude líbit,“ řekl mi jeden, „my už se o tebe

postaráme.“

21

Vyptávali se mě, co mi je, a když jsem jim to řekl, rozhovořili

se všichni o dětské obrně a jeden z nich prohlásil, že je to příšerná

nemoc.

„Je to příšerná nemoc,“ řekl. „To tedy je. Příšerná nemoc.“

Připadal jsem si po téhle poznámce náramně důležitý a hned

jsem si oblíbil muže, který ji pronesl. Neviděl jsem na své cho

robě nic vážného, jen dočasné onemocnění, a  ve dnech, které

jsem pak strávil v  nemocnici, jsem přijímal chvíle bolesti s  od

porem a s hněvem, který se rychle měnil v zoufalství, jestliže bo

lest trvala dlouho. Jakmile však pominula, brzy jsem na ni zapo

mněl. Nevydržel jsem být dlouho smutný. Kolem mě bylo tolik

zajímavého.

Vždycky mě příjemně překvapovalo, jak působí má nemoc

na dospělé, kteří postávají u mého lůžka, smutně na mě shlížejí

a myslí si, jaká mě to stihla strašná pohroma. Připadal jsem si pak

velice důležitý a dělalo mi to dobře.

„Jsi statečný chlapec,“ říkali mi, skláněli se nade mnou, líbali

mě a pak se s truchlivými tvářemi odvraceli.

Často jsem přemýšlel, proč o  mně všichni říkají, že jsem sta

tečný. Vždyť prohlásit někoho za statečného, to už je velké vyzna

menání, tak jsem tomu aspoň věřil. Kdykoliv mi moji návštěvníci

zdůrazňovali, jak jsem statečný, měl jsem dojem, že se musím

začít jinak tvářit, protože můj obvyklý radostný výraz se k tako

vému označení vůbec nehodí.

Ale pořád jsem měl strach, že se prozradím, a začal jsem přijí

mat pocty za svou statečnost rozpačitě, protože jsem věděl, že si je

nezasloužím. Vždyť jsem se vždycky polekal, když jsem zaslechl

za pytlovinovými stěnami svého pokojíku hryzat myš, a bál jsem

se večer zajít k nádrži pro vodu, protože byla tma. Často mě na

padlo, co by si lidé asi pomysleli, kdyby to o mně věděli.

22

Oni však trvali na svém, že jsem statečný, a já přijímal jejich

chválu s utajenou pýchou, ale ne zrovna čistým svědomím.

Za několik dní jsem se obeznámil s  pokojem i  s  pacienty

a  začal jsem se dívat spatra na nováčky, jak vstupují nejistě do

místnosti, celí zmatení před dvěma řadami tváří, roztesknění po

domově a po staré známé posteli.

Pacienti se mnou někdy shovívavě žertovali, jako obvykle do

spělí mluví s dětmi, ale když už neměli o čem se bavit, začali si mě

dobírat. Věřil jsem všemu, co mi řekli, a oni z toho měli náram

nou švandu. Připadali si ohromně dospělí, na mě se dívali svrchu

a  mysleli, že ve své bezelstnosti jejich narážky ani nepochopím.

Mluvili o mně, jako kdybych byl hluchý a neslyšel, co říkají.

„Ten věří všemu, co mu kdo nakuká,“ vysvětloval jeden mladík

přes celý pokoj novému pacientovi. „Jen si to poslechněte. Hej,

Smíšku,“ zavolal na mě, „že máte u chalupy ve studni čarodějnici?“

„Máme,“ přisvědčil jsem.

„Tak vidíte,“ smál se mladík. „Je chudáček takový legrační. Prý

už nikdy nebude chodit.“

Pomyslel jsem si, že se ten mládenec zbláznil. Úplně jsem žasl,

jak si může představovat, že už nikdy nebudu chodit. Já přece

věděl, co budu dělat. Budu krotit divoké koně, křičet „Ho! Hó!“

a  mávat kloboukem nad hlavou a  taky napíšu knihu, jako je

Korálový ostrov.

Chlapíka na sousedním lůžku jsem měl rád. „Budeme kama

rádi,“ řekl mi brzy po tom, co jsem přišel do nemocnice. „Chtěl

by ses se mnou spřátelit?“

„Moc rád,“ řekl jsem. V  jedné z  prvních knížek, které jsem

dostal, byl barevný obrázek a z toho jsem nabyl představu, že ka

marádi by měli stát pospolu a držet se za ruce. Vysvětlil jsem mu

to, ale on mi řekl, že to snad ani není nutné.

23

Každé ráno se nadzvedl na lokti a  oslovil mě: „Vždycky si

pamatuj, že nejlepší větrné mlýny na světě jsou mlýny bratrů

McDonaldových,“ a  aby dodal svým slovům důraz, při každém

pořádně bouchl rukou.

Byl jsem celý šťastný, že konečně vím, které větrné mlýny jsou

nejlepší. A jeho slova mi tak utkvěla v hlavě, že si na ně od té doby

vzpomenu vždycky, kdykoliv se mluví o větrných mlýnech.

„To je dělá pan McDonald a jeho bratři?“ ptal jsem se.

„To se ví,“ odpověděl. „A  McDonald starší, to jsem já. Jsem

Angus.“

Najednou klesl nazpátek na polštář a rozmrzele řekl: „Bůh ví,

co si tam beze mě počnou – s objednávkami a s tím vším. Člověk

aby měl oči všude.“ Náhle zavolal na jednoho chlapíka přes celý

pokoj: „Co říkají noviny dneska o  počasí? Myslí, že bude sucho,

nebo ne?“

„Noviny ještě nedošly,“ odpověděl muž.

Angus byl největší a nejstatnější z dvanácti pacientů na našem

pokoji. Trpěl jakousi zvláštní chorobou, měl velké bolesti a  ně

kdy si tak hlasitě vzdychl, zaklel nebo hluboce zaúpěl, až mě to

poděsilo.

Ráno po bezesné noci říkával: „Ach, to jsem měl dneska

pekelnou noc!“, ale poznamenal to jen tak, nikoho neoslovoval.

Měl velký, čistě vyholený obličej s  hlubokými rýhami, které se

mu táhly od nosních dírek až ke koutkům úst. Pleť měl hladkou

jak vydělanou kůži. Ústa měl pružná, citlivá, a  když zrovna ne

trpěl bolestí, všemu se usmíval. Často obracel hlavu na polštáři

a dlouho se na mě mlčky díval.

„Proč se tak dlouho modlíš?“ zeptal se mě jednou, a když viděl,

jak jsem se překvapeně zatvářil, dodal: „Díval jsem se, jak se ti

pohybují rty.“

„Mám toho moc, oč bych si rád řekl,“ vysvětloval jsem mu.

„A co třeba?“

Zrozpačitěl jsem a  on mě pobízel: „No tak. Jen mi to řekni.

Jsme přece kamarádi.“

Opakoval jsem mu své modlitby a on poslouchal, oči upřené

ke stropu, s  rukama sepjatýma na hrudi. Když jsem domluvil, otočil hlavu a podíval se na mě. „Nic jsi nevynechal. Řekl jsi toho

spoustu. Až tohle všechno pánbůh uslyší, setsakramentsky si tě

bude považovat.“

Udělal mi tou poznámkou velkou radost a rozhodl jsem se, že

poprosím Boha, aby uzdravil i jeho.

Modlitba, kterou jsem přeříkával každý večer před spaním,

byla pořád delší a  složitější, protože jsem měl na Boha čím dál tím víc nároků. Denně jsem si přál víc a  víc, a  jen se mi jedno přání splnilo a přestal jsem je opakovat, už mi zase přibylo tolik nových, až jsem se zhrozil, že je budu muset znovu a znovu pře

říkávat. Maminka mi nikdy nedovolila, abych vynechal nedělní

školu, a od ní jsem se naučil i svou první modlitbičku, kraťoučkou

básničku, která začínala „Ježíšku můj hodný a  milý“ a  končila prosbou, aby Ježíšek požehnal všem možným lidem i  tatínkovi,

ačkoliv jsem v hloubi duše cítil, že tatínek žádné požehnání nepotřebuje. Jednou jsem však našel kočku, která mi připadala docela pěkná, ale někdo ji vyhodil, a až mě poděsilo, jaká je tuhá a tichá.

Tenkrát mi vysvětlili, že je mrtvá. V noci jsem si pak často před

stavoval tatínka a  maminku, jak tiše leží s  ohrnutým rtem jako ta kočka, a  úzkostlivě jsem se modlil, aby nezemřeli dřív než já.

To byla má nejvroucnější modlitbička a nikdy jsem ji ani za nic

nevynechal. Po delších úvahách jsem se rozhodl, že se budu modlit i  za naši fenku Megy a  že budu prosit Boha, aby mi ji zacho

val, dokud nevyrostu v muže a nebudu už dost starý na to, abych


25

přenesl přes srdce její smrt. Měl jsem strach, že možná vyžaduji

od Boha moc, a tak jsem dodal, že mi postačí, když Megy i rodiče

zůstanou naživu, dokud mi nebude řekněme třicet. Domníval

jsem se, že v  tak vysokém věku už nebudu plakat. Muži přece

neznají slzy.

Modlil jsem se také, abych se uzdravil, a vždycky jsem dodal,

že není-li to proti vůli Boží, moc rád bych byl zdravý do Vánoc,

které budou už za dva měsíce.

Pak jsem se musel modlit za svá oblíbená zvířátka, která jsem

měl v klecích a malých ohrádkách na dvorku, protože teď, když

je nemůžu sám krmit ani jim nalévat čerstvou vodu, by se na ně

snadno mohlo zapomenout.

Modlil jsem se, aby na ně doma nikdy nezapomněli. Každý

večer jsme museli vypouštět z  klece mou korelu, zlostného sta

rého papouška Pata, aby se trochu prolétl mezi stromy. Někdy

si na něj stěžovali sousedé. Když se pralo, sedal si rád na šňůry

a vytahoval kolíčky. Ženské byly vzteky bez sebe, když viděly, jak

se bílá prostěradla válejí v prachu, a házely po Patovi klacky a ka

mení, a já se musel modlit, aby ho nezasáhly a nezabily.

Také jsem se musel modlit, aby ze mě byl hodný chlapec. Když

tehdy Angus ocenil moje modlitby, zeptal se mě: „A jaký vlastně

myslíš, že je Bůh? Jak vypadá?“

Představoval jsem si vždycky Boha jako mohutného muže

oděného v bílých prostěradlech, jaká nosí Arabové. Seděl na židli,

opíral se loktem o kolena, shlížel dolů na svět a pohledem rychle

klouzal z jednoho člověka na druhého. Nikdy mě nenapadlo, že

by mohl být laskavý, vždycky jsem si ho představoval přísného.

Zato Ježíš byl podle mě jistě laskavý jako náš tatínek, jenomže tak

neklel. Moc mě zklamalo, když jsem se dozvěděl, že Ježíš jezdil

jen na oslech, a ne na koni. Tatínek si jednou s úlevou zul nové


26

holínky, které „právě zajížděl“, natáhl Gillespieovy jezdecké boty

s pružnými okraji a procítěně zvolal: „Tyhle boty snad šili v nebi!“

Od té doby jsem věřil, že Ježíš chodil v  Gillespieových botách

s pružnými okraji.

Když jsem to všechno vysvětlil Angusovi, podotkl, že si to

asi dovedu představit mnohem lépe než on, když byl ještě malý.

„Naše maminka mluvila jenom gaelsky,“ vyprávěl, „a tak jsem si

Boha vždycky představoval jako shrbeného stařečka s dlouhými

bílými vousy uprostřed spousty stařen, které pletou a mluví gael

sky. Skoro vždycky měl Bůh přes jedno oko pásku a  maminka

říkávala: ,To po něm házeli nějací rošťáci kamení!‘ Nedovedl

jsem si představit, že by Bůh něco udělal a  neporadil se napřed

s maminkou.“

„Bila vás vaše maminka?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděl Angus zamyšleně. „Nikdy nás děti nebila, ale

o Bohu mluvila pěkně zostra.“

Pacient, který ležel nalevo od něj, mu cosi pošeptal a Angus

mu odpověděl: „Jen žádný strach. Já mu jeho víru neberu. Však

on si to srovná v hlavě, až vyroste.“

Věřil jsem sice v  Boha a  obětoval jsem kus každého večera,

abych se k němu pomodlil, ale necítil jsem se na něm nijak závislý.

Vždyť se mohlo snadno stát, že by mě Bůh urazil, a to bych s ním

pak už nikdy nemluvil. Bál jsem se ho, protože mě mohl poslat

do pekelných ohňů a  nechat mě tam smažit. Tak nám to aspoň

vylíčil správce nedělní školy. Ještě více než pekelných ohňů jsem

se však bál, že ze mě bude ničema. Jednou se Megy honila za zají

cem a nabodla se hrudí na nějaký klacek, a tehdy jsem měl pocit,

že mě Bůh zradil, a  rozhodl jsem se, že si teď vezmu Megy na

starost sám a Boha pustím z hlavy. Toho večera jsem se k němu

ani nepomodlil. Tatínek nepromluvil o  Bohu jinak, než aby mu


27

něco nevytýkal, ale mně se to líbilo. Aspoň bylo vidět, na koho se

mohu spolehnout, když mě Bůh nechá na holičkách, a  taky na

konec tatínek ovázal Megy ránu. Ale někdy mě ten tón, s jakým

mluvil o Bohu, až zamrzel.

Jednou zavedl tatínek kobylu k  hřebci starého Waddyho

Deana a  Waddy se ho ptal, jakou barvu by si přál, aby mělo

hříbě. „Umím zařídit, že bude mít barvu, jakou si jen vzpomenu,“

kasal se.

„A jestlipak dokážeš, aby to byl hřebeček nebo klisnička?“ ze

ptal se ho tatínek.

„Co tě vede?“ ohrazoval se Waddy zbožně. „To je jen v rukou

Božích.“

Poslouchal jsem je, a když jsem viděl, jak se tatínek na tahle

slova zatvářil, napadlo mi, že v Boží moc nad koňmi asi moc ne

věří, a od té doby jsem měl v tatínka ještě větší důvěru. Rozhodl

jsem se, že takoví muži, jako je náš tatínek, jsou silnější než kte

rýkoli bůh.

Muži v nemocnici však byli docela jiní než tam venku. Bolest

je o  něco oloupila, o  něco, čeho jsem si vážil, ale nevěděl jsem

přesně, co to je. Někteří z  nich volali v  noci Boha a  mně se to

nelíbilo. Příčilo se mi, že se tak chovají. Nechtěl jsem si ani za

nic připustit, že muži mohou mít strach. Věřil jsem, že když člo

věk vyroste v muže, strach, bolest a nerozhodnost pro něj prostě

neexistují.

Na lůžku po mé pravici ležel silný neohrabaný muž, kterému

řezačka rozdrtila ruku. Přes den přecházel po pokoji, promlou

val na pacienty, chodil jim vyřizovat různé vzkazy a  nosil jim,

co potřebovali. Vždycky se k člověku přiblížil s širokým vlhkým

úsměvem a lísavě se naklonil nad postel. „Tak co, je nám dobře?

Potřebujeme něco?“ Jeho chování se mi protivilo, snad proto, že


28

nebyl tak laskavý a ochotný z přirozeného soucitu, ale protože se

bál. Hrozilo mu, že přijde o ruku, ale Bůh je milostivý a jistě se postará o toho, kdo pomáhá nemocným.

Irčan Mick, který ležel na opačném konci pokoje, ho od sebe

vždycky přátelsky odehnal. „Vždyť on je jako pes,“ řekl jednou,

když pacient odešel z pokoje. „Jak se ke mně přiblíží, mám chuť hodit mu klacek, aby ho aportoval.“

Na lůžku nepoležel ten člověk ani chvilku klidně, házel se

bou, sedal si a hned si zas lehal. Natřásal si polštář, obracel si ho na jednu stranu a hned zase na druhou a mračil se na něj. Když

se blížila noc, vyndal si ze zásuvky modlitební knížku. A  tu se

mu výraz ve tváři změnil a  tělo se pojednou uklidnilo. Z  jaké

hosi vnitřního zdroje načerpal patřičnou vážnost a zahalil se do ní jako do slavnostního hávu.

Kolem zápěstí ovázané rozdrcené ruky měl obtočený řetízek

a na něm drobný křížek. Pozvedal si ten kovový křížek ke rtům

a  tiskl jej k  nim s  tichou naléhavostí. Určitě se bál, že není při

čtení dost zbožný, protože mu mezi obočím vyvstávaly dvě hlu

boké vrásky a rty se mu pomalu pohybovaly, jak vytvářely čtená

slova.

Mick ho jednou večer chvilku pozoroval a  zřejmě mu připa

dalo, že vypadá vedle tak pobožného muže jako úplný neznaboh.

„Co si o sobě myslí?“ řekl a podíval se na mě.

„Já nevím,“ odpověděl jsem mu.

„Nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem zanedbával víru,“ mumlal

si Mick a upřeně si prohlížel svůj nehet. Kousl se do něj a pak dodal: „Aspoň ne moc často.“ Najednou se pousmál: „To spíš moje

maminka, dej jí pánbůh věčnou slávu. To byla nejlepší ženská na

světě, i když to říkám já. Opravdu byla. Leckdo by ti to dosvědčil.

Jen se na ni poptej v Borliku. Tam ji znal každý. Když, bylo takhle


29

ráno hezky, říkal jsem jí: ,To je pánbůh hodný, viď, mami!‘ a ona

na to: ,Ale ďábel není o nic horší, Micku.‘ Inu, takoví lidé už se

dneska nerodí.“

Mick byl sporý, čilý chlapík podsadité postavy a  hrozně rád

mluvil. Udělal si něco na ruce a každé ráno směl vstát z postele

a  zajít si do koupelny. Když se vrátil, postál vždycky nad svým

lůžkem, díval se na ně a vyhrnoval si rukávy od pyžama, jako by

se chtěl dát do kopání pořádné jámy. Pak vlezl do postele, pode

přel si záda polštářem, položil si ruce na prostěradlo přehnuté

na pokrývkách a rozhlédl se po pokoji s radostným vyčkávavým

výrazem.

„Sedí a  jenom čeká, až ho někdo spustí,“ popsal to jednou

Angus.

Občas se Mick nechápavě a zamračeně zahleděl na svou ruku

a řekl: „Ať mě čert veme, jestli tomuhle rozumím! Byla v pořádku

jako rybička a najednou vyzvednu pytel pšenice na vůz a on na

mě žuchne dolů. Člověk jakživ neví, co ho potrefí, dokud se to na

něj zčistajasna nesesype.“

„A to máš ještě štěstí,“ podotkl na to Angus. „Za dva za tři dny

už budeš sedět v hospodě. Slyšel jsi, co se stalo s Frankem?“

„Ne.“

„Umřel.“

„Nepovídej! Jak je tohle možné?“ vykřikl Mick.

„Tak to vidíš. Běháš si spokojeně jako čamrda a za chvilku na

táhneš bačkory. Když šel v úterý domů, tak mu přece nic nebylo.“

„Co se mu stalo?“

„Najednou padl a byl mrtvý.“

„To je ale mizérie. A  nejhorší je, jak to člověka chytne najed

nou,“ řekl Mick, a  dokud nepřinesli podnosy se snídaní, seděl

mlčky a zasmušile. Pak trochu pookřál a zeptal se ošetřovatelky,


30

která mu podávala snídani: „Poslyšte, mám já vůbec nějakou

šanci, že byste se do mě zamilovala?“

Ošetřovatelky rychle přecházely v  bílých naškrobených zá

stěrách, růžových šatech a  ve střevících na nízkých podpatcích

kolem mého lůžka a  vydrhnuté ruce jim voněly dezinfekcí. Jak

šly kolem, někdy se na mě usmály nebo se zastavily a upravily mi

pokrývku. Byl jsem jediné dítě, které měly na starosti, a chovaly

se ke mně s mateřskou něhou. Pod tatínkovým vlivem jsem se ně

kdy díval na lidi jako na koně, a když jsem tak pozoroval sestřičky,

jak běhají sem a tam, připadaly mi jako poníci.

Tatínek omrkl sestry hned ten den, co mě přivezl do nemoc

nice  – vůbec se po ženách rád podíval  –, a  řekl mamince, že je

mezi nimi pár pěkných kobylek, jenže jsou všechny špatně kované.

Kdykoliv jsem zaslechl, jak kolem nemocnice klusají koně,

vzpomněl jsem si na tatínka a v duchu jsem ho viděl, jak sedí na

koni, který se vzpíná a  vyhazuje. A  tatínek se vždycky v  mých

představách usmíval. Poslal mi do nemocnice dopis, ve kterém

mi napsal: „Je tady u nás pořád sucho, a tak jsem musel začít dávat

Kátě krmení. Na loukách kolem potoka je sice ještě tu a tam ně

jaká tráva, ale chtěl bych, aby byla taky, až se vrátíš jako rybička.“

Přečetl jsem dopis a  prozradil jsem Angusu McDonaldovi:

„Mám doma poníka, jmenuje se Káťa,“ a  pak jsem opakoval po

tatínkovi: „Je sice trochu vrtošivá, ale jinak je na ni většinou

spolehnutí.“

„Tvůj táta zajíždí koně, viď?“ zeptal se mě najednou Angus.

„Ano,“ odpověděl jsem. „Je daleko nejlepší jezdec v celé Turalle.“

„Však se taky dovede vystrojit,“ zabručel McDonald. „Když

jsem ho viděl, myslel jsem, že přišel rovnou z rodea.“

Ležel jsem a  přemýšlel o  jeho slovech. Chtěl tatínka pochvá

lit, nebo se mu smál? Mně se líbilo, jak se tatínek obléká. Na


31

jeho šatech bylo vidět, že se mrštně pohybuje. Někdy jsem mu

pomáhal sundávat postroje a umazal jsem si šaty i ruce od oleje,

kterým měli koně namazaná kopyta, ale tatínek se neušpinil ani

trochu. Byl na své šaty hrdý. Cvilinkové kalhoty měl vždycky bez

poskvrnky bílé a boty se mu jen leskly.

Potrpěl si na pěkné boty a  říkával o  sobě, že je hotový zna

lec kůže. Pyšníval se svými botami, které měly většinou okraje

z  měkké kůže. Kdykoli se večer usadil u  kuchyňských kamen

a  zouval se, pozorně si obě boty prohlédl, ohnul rukama pod

rážky, prohýbal sem a tam holeně a hledal stopy, kde už začínají

být obnošené.

„Levá bota má lepší holeň než pravá,“ řekl mi jednou. „Je to ale

divné. Pravá bude dřív pryč.“

Často vyprávěl o  profesoru Fentonovi, který prý řídil rodea

v Queenslandu a nosil navoskovaný knírek. Profesor chodil v bílé

košili s červenou šerpou a dovedl prásknout bičem dvojitý „syd

neyský šleh“. Tatínek dovedl práskat bičem výborně, ale jako pro

fesor Fenton přece jen ne.

Jak jsem tak o tom všem přemýšlel, přicházel tatínek zrovna

pokojem, přijel se na mě podívat. Šel krátkými rychlými kroky

a usmíval se. Jednou rukou si přidržoval na prsou pod bílou košilí

něco velikého. Zastavil se u mého lůžka a díval se na mě. „Tak jak

je, synku?“

Začínal už jsem být v nemocnici docela spokojený, ale tatínek

s  sebou přinesl ovzduší domova a  mně bylo najednou do pláče.

Než přišel, ustoupilo všechno někam do pozadí mimo můj zá

jem – stará ohrada z kůlů a latěk, na které jsem stával a díval se na

tatínka, jak krotí koně, na drůbež, psy i kočky – ale najednou to

bylo zase blízké a opravdové a domov mi scházel.

Scházela mi i maminka.


32

Nerozplakal jsem se, ale jak se tak na mě tatínek díval, stiskl

najednou rty. Sáhl za rozepjatou košili, kde si tiskl něco k  tělu,

a najednou vytáhl cosi měkce hnědého, co se mu zmítalo v ruce.

Nadzvedl přikrývky a strčil mi to na prsa.

„Tumáš, hezky si ho podrž,“ zašeptal divoce. „Přitiskni ho

k sobě. Je to Megino štěňátko. Je nejhezčí z celého vrhu a říkáme

mu Alan.“

Objal jsem to teplé, přítulné měkké tělíčko a  přidržel si je

u sebe. Rázem mě opustil všechen stesk. Zaplavila mě vlna prud

kého štěstí, a když jsem se podíval do očí tatínkovi, přenesl jsem

je i na něj, neboť se na mě usmál.

Štěňátko se mi vrtělo na prsou, a  když jsem pohlédl pod

branku z přikrývky, kterou jsem si nadzvedl rukou, leželo si tam

a dívalo se na mě bystrýma očima. Jak mě zahlédlo, přátelsky se

zavrtělo. Jeho dychtivost se přenesla i na mě, osvěžila mě a posí

lila a už jsem si nepřipadal ani trochu slabý. Tak krásně na mně

leželo a vonělo domovem. Byl bych si je chtěl nechat napořád.

McDonald se na nás díval a zavolal na Micka, který šel právě

s  ručníkem přes paži ke dveřím: „Zabav tam trochu sestřičky,

Micku,“ a pak se obrátil na tatínka: „Však víte, jaké ty sestry jsou –

kdepak v nemocnici a psi... Tady nemají žádné pochopení... To

je právě ta svízel.“

„Tak, tak,“ řekl tatínek, „ale pět minut mu postačí. Vždyť je to

pro něj, jako když podáš žíznivému džbán vody.“


33

Vážil jsem si mužů. Věřil jsem, že dokáží zdolat všechny nesnáze,

že mají velikou odvahu. Dovedou všechno spravit, všechno vědí,

jsou silní a spolehliví. Těšil jsem se, až vyrostu a budu jako oni.

Tatínek pro mě byl ztělesněním všech mužů. I ve chvílích, kdy

se snad na muže choval trochu neobvykle, mi připadalo, že to

dělá schválně, že chce jen pobavit ostatní. Byl jsem přesvědčen, že

i tehdy dobře ví, co dělá.

Proto jsem se nikdy nebál opilých.

Když se náš tatínek opil, a  stávalo se to opravdu jen málo

kdy, představoval jsem si, že uvnitř je docela střízlivý a rozumný,

i když se tváří jinak a nedává to znát před lidmi, co ho okukují.

Když si dlouho poseděl v  hospodě, s  nadšením jsem ho po

zoroval, jak přišel domů, popadl maminku kolem pasu a s hlasi

tým „hej hop!“ se s  ní divoce točil po kuchyni a  vesele pokřiko

val. Opilý muž pro mě byl člověk, který vyvádí, vykládá, směje se

a potácí, protože z toho má švandu.

Jednou v noci přišly do pokoje dvě sestry a vedly mezi sebou opilce,

kterého přivezla do nemocnice policie. S úžasem jsem se na něj díval

a lekl jsem se, co se mu asi stalo, neboť jím lomcovalo něco, co vůbec

nedokázal ovládnout. Škubal sebou a z otevřených úst mu visel jazyk.


34

Jak ho tak sestry vedly otevřenými dveřmi, zadíval se ke

stropu a vykřikl: „Sakra! Co ty tam děláš? Slez dolů a já si to s te

bou vyřídím!“

„Vždyť tam nic není,“ uklidňovala ho jedna sestra. „Pojďte

přece.“

Šel mezi nimi jako zajatec. Jak slepý kůň klopýtal rovnou ke

zdi, ale sestřičky ho vedly rázně do koupelny.

Vykoupaly ho, uložily na lůžko vedle Micka a  pak mu jedna

dala nějaký prášek. Jak jej polykal, podivně mumlal a pak najed

nou vykřikl: „U všech ďasů!“ a naříkavě dodal: „To je ale svinstvo!

To je pěkné svinstvo!“

„Už ať ležíte,“ nařizovala mu sestra. „Tady vám nikdo neublíží.

Co nevidět budete spát.“

„Policajti chtěli svést všechno na mě,“ mumlal opilec. „Ale ká

moš po mně skočil první... Vážně, tak to bylo... Kde to k čertu

jsem? Vy jste sestra, ne? Už to tak vypadá. Tak dobrej den. My

vám byli celý tejdny pod parou... Však já si lehnu... A už budu

zticha...“

Sestra mu položila ruku na rameno, jemně ho přimáčkla na

polštář a odešla.

Když za sebou zavřela dveře, pobuda chvilku v  polotmě tiše

ležel, pak se pokradmu posadil a  zadíval se ke stropu. Pátral

očima po stěnách i  po podlaze pod sebou. Pak začal ohmatávat

železné příčky postele, jako by zkoušel, do jak pevné pasti zapadl.

Najednou si všiml, že Mick sedí opřený o polštář a dívá se na něj.

„Dobrej den,“ řekl mu.

„Dobrý den,“ odpověděl mu Mick. „Vy jste se pěkně namazal, co?“

„To teda jo,“ chlap na to stručně. „Kolikpak vyrážej z člověka

v tomhletom podniku za noc?“

„Tady patří všechno k režii,“ řekl mu Mick. „Máte kliku.“


35

Chlap najednou zaúpěl. Měl tlusté povadlé tváře, zarostlé še

davým strništěm. Kůži kolem nosu měl naběhlou a  zanícenou,

jako by probrečel celou noc. Nos měl velký a  masitý, poďobaný

propadlými póry, uprostřed s  tmavou tečkou, jako by mu z  kaž

dého měl vyrůst chlup.

„Vás bych měl odněkud znát,“ řekl Mickovi. „Nebyl jste někdy

v Milduře? Anebo v Overflowu, Pianglu, Bourku...?“

„Ne,“ odpověděl Mick a sáhl si do zásuvky pro cigaretu. „V těch

končinách jsem jakživ nebyl.“

„Tak to vás teda neznám.“

Opilec seděl s  pohledem upřeným před sebe a  ruce mu bez

děčně jezdily sem a  tam po přikrývkách. Najednou zděšeně za

šeptal: „Co je to? Koukněte se! Tam u zdi! Hejbe se to!“

Mick se podíval a řekl: „To je přece židle.“

Chlap si rychle lehl a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Deky se

na něm jen třásly.

Když jsem to viděl, lehl jsem si také a  schoval hlavu pod

p ok r ý v ky.

„Hej!“ slyšel jsem, jak na mě mluví McDonald, ale ani jsem se

nehnul.

„Hej, Alane!“

Odkryl jsem si hlavu a podíval jsem se na něj.

„To nic,“ uklidňoval mě. „Namazal se a  teď má delirium

tremens.“

„Co to je?“ ptal jsem se a hlas se mi trochu chvěl.

„Moc pil. A  teď vidí kdovíco. Zítra mu bude zase dobře.“

Nemohl jsem však usnout, a když nastoupila noční sestra, posadil

jsem se, abych ji viděl, jak půjde po pokoji.

„Pojďte sem, sestro,“ volal na ni pobuda. „Něco vám ukážu.

Přineste svíčku.“


36

Přistoupila k jeho lůžku a pozdvihla si vysoko svítilnu, aby na

něj viděla. Shrnul si pokrývky a  pevně se chytil prstem za holé

stehno.

„Koukněte! Už ho mám. Koukněte!“

Nazvedl prst a sestra se k němu naklonila, až jí světlo svítilo

přímo do obličeje, a  netrpělivě mávla rukou. „Vždyť je to piha.

Spěte už.“

„Žádná piha to není. Koukněte, hejbe se to!“

„Spěte už,“ řekla sestra a  přátelsky ho pleskla přes rameno.

Přetáhla přes něj pokrývky. Byla tak klidná a lhostejná, že mě to

uklidnilo. Za okamžik jsem už spal.

Když jsem se ráno probudil, chvilku jsem ležel a ospale hlou

bal o  vajíčkách, která jsem měl v  zásuvce. Den předtím jsem si

je přepočítal, ale byl jsem ještě tak zhlouplý spánkem, že jsem si

nemohl vzpomenout, kolik jich vlastně mám.

Na snídani si pacienti v nemocnici moc nepochutnali. „Člověk

to jí, jen aby se udržel naživu,“ vysvětloval jednou Angus něja

kému nováčkovi. „Jinak by se toho ani nedotkl.“

K snídani jsme dostávali talíř ovesné kaše a dva tenké krajíčky

chleba s  tak nepatrným plátkem másla, že ho bylo sotva vidět.

Pacienti, kteří si mohli koupit vajíčka nebo měli přátele či pří

buzné, co si drželi drůbež, si schovávali v  zás



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist