načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Už teď jsi mrtvá - Sharon J. Bolton

Už teď jsi mrtvá

Elektronická kniha: Už teď jsi mrtvá
Autor: Sharon J. Bolton

Původně to měl být romantický vyhlídkový let v koši balonu. Bohužel však jeho pasažéři zahlédli něco, co vidět neměli. Brutální vraždu ženy. Tento čin měl zůstat navždy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 422
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Dead woman walking ... přeložila Květa Palowská
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8280-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Původně to měl být romantický vyhlídkový let v koši balonu. Bohužel však jeho pasažéři zahlédli něco, co vidět neměli. Brutální vraždu ženy. Tento čin měl zůstat navždy utajený. Proto došlo k zřícení balonu a smrti všech účastníků letu. S výjimkou jediné ženy - Jessiky Laneové. Jessica jako jediná přežila a nyní prchá. Hledá osamocené stezky v anglické krajině, aby se skryla před svým pronásledovatelem. Jenže místo, kde bude v bezpečí, neexistuje. Jessica ví totiž víc, než si kdokoliv myslí.

Popis nakladatele

Krátce před rozbřeskem se pasažéři vyhlídkového letu balónem stanou svědky brutální vraždy. Necelou hodinu poté se balón zřítí. Katastrofu přežije jediná členka osádky.
Spatřila vrahovu tvář – ale také on spatřil ji. A je odhodlán udělat vše pro to, aby jedinou očitou svědkyni svého činu zlikvidoval.
Žena prchá neosídlenou krajinou, osamělá a vyděšená, a snaží se co nejdříve dostat na místo, kde se bude znovu cítit v bezpečí. Netuší, že právě tam bude muset čelit největší hrozbě...

Zařazeno v kategoriích
Sharon J. Bolton - další tituly autora:
Temné říční proudy Temné říční proudy
Už mě vidíš? Už mě vidíš?
 (e-book)
Už mě vidíš? Už mě vidíš?
 (e-book)
Temné říční proudy Temné říční proudy
Malé temné lži Malé temné lži
Rakvář Rakvář
 
K elektronické knize "Už teď jsi mrtvá" doporučujeme také:
 (e-book)
Nezlomný Nezlomný
 (e-book)
Chladnokrevně Chladnokrevně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018


Copyright © Sharon Bolton 2017

Translation © 2018 by Květa Palowská

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu DEAD WOMAN WALKING,

vydaného nakladatelstvím Transworld Publishers, Londýn 2017,

přeložila Květa Palowská

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová a Karla Bedrlíková

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v listopadu 2018

ISBN: 978-80-7498-281-1


Věnováno mým úžasným přátelům v Ealingu.



7

1

„Ta žena – Jessica Laneová – by měla být mrtvá. Při havárii přišlo o život jedenáct lidí. Laneová nejen přežila, ale navíc ode­ šla po svých. A jde pořád.

Takže chci vědět, kam má namířeno. Proč o sobě nedala ni­ komu vědět. Proč nevyhledá pomoc. Proč se záměrně vyhýbá policii.

Chci vědět, před kým utíká.

A hlavně ji chci najít!“ Část PRVNÍ

2

Středa, 20. září

Balon visel ve vzduchu jako převrácená vánoční ozdoba a jeho barevně pruhovaná koule se dokonale odrážela v jezeře. Voda za časného rána zářila barvami zralých broskví, bledou zlatou směrem k  okrajům, tmavší, sytější růžovou uprostřed. Ticho. Bezvětří. Šum stromů podél pobřeží před svítáním ustal a žádný z  třinácti pasažérů se nehýbal ani nemluvil. Svět jako by zatajil dech.

Dole sahaly do všech stran, kam až cestující dohlédli, roz­ sáhlé mokřiny Národního parku Northumberland. Akry trav­ naté plochy zvrásněné jako kůže obrovského probouzejícího se zvířete, lesknoucí se potoky podobné stříbrným hadům. Vrchol­ ky kopců zalité plameny vycházejícího slunce. Nekonečná divo­ ká krajina zůstávala po staletí stejná a balon jako by se proměnil v stroj času a unášel cestující zpátky do doby, kdy daleký sever Anglie obývalo ještě méně lidí než nyní. Neviděli žádné silnice, koleje, města ani vesnice.

Všem třinácti ale svět připadal prázdný.

Koš byl prostorný, obdélníkový, jak bývá u balonů určených pro vyhlídkové lety obvyklé, rozdělený do čtyř částí, a to kvůli

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

omezení pohybu pasažérů. Pilot měl vlastní prostor uprostřed koše. V jednom z oddělení cestovaly dvě ženy ve věku mezi pět­ atřiceti a  čtyřiceti lety. Jedna v  černém, druhá v  zeleném, ne­ podobaly se sobě navzájem tak, aby vypadaly jako dvojčata, ale zjevně to byly sestry. Ta v černém vydechla lehkou bublinu zvu­ ku, příliš slyšitelnou, aby šlo o povzdech, a příliš šťastnou, aby ji bylo možné označit za sténání. „Jen si posluž!“ usmála se sestra v zeleném.

Oddělení sdílely s účetním z Dunstablu. Jeho žena a dvě do­ spívající děti sídlily v sousedním. Po pilotově druhém boku le­ těli tři muži na pěší túře. Oblečení v červené, oranžové a zele­ né bundě připomínali semafor. Dále dvojice středního věku ze Skotska a novinář na penzi.

Proud vzduchu je zanesl nad jezero a koš pokračoval v po­ malé, líné spirále. Nepřetržitý pohyb patřil k největším překva­ pením letu stejně jako dojem ze vzduchu v  takové nadmořské výšce. Byl tak nějak ostřejší a čerstvější, než jim kdy připadal na zemi. Chladný, ale ne tak nepříjemný jako za mrazivých rán. Tenhle vzduch bodal do tváří a syčel do plic.

Žena v  zeleném, Jessica, se přisunula blíž k  sestře, která zbledla v  obličeji a  křečovitě svírala okraj koše. Zírala přímo dolů do vody, oči vytřeštěné údivem. Jessice najednou bleskla hlavou děsivá myšlenka, že se sestra chystá vyskočit.

Zanedlouho ji nevyhnutelně napadlo, že by snad bylo pro obě lepší, kdyby vyskočily. Několik mrazivých vteřin a bolesti­ vé střetnutí s vodní plochou by nebylo tak zlé. Chladná dusivá temnota by možná jejich život ukončila, ale zrovna tak je moh­ la udržet nad hladinou a zanést k pobřeží. Kdyby se v tu chvíli vrhly přes okraj koše, třeba mohly obě žít.

„Není to nádhera?“ řekla. Dávno totiž zjistila, že vyrušení někdy dokáže způsobit obrat ve chvíli, kdy se chování její sestry začíná ubírat nebezpečným směrem. „Užíváš si? Nechápu, proč jsme tenhle výlet nepodnikly dřív!“

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

Isabel se usmívala, ale mlčela, protože odpověď by byla zby­ tečná. Výlet ji zjevně naprosto uchvátil.

„Úžasné, viď? Podívej se na ty barvy!“

Odpověď stále nepřicházela, ale Jessica s  uspokojením sle­ dovala, jak sestra zvedla hlavu a rozzářeně pohlédla na stromy rostoucí těsně u břehu. Připomínaly dámy na plese, které se vzá­ jemně postrkují, aby získaly víc místa, a  jejich rozevláté róby splývají a vzápětí víří tak, že není možné poznat, kde jedna kon­ čí a začíná druhá. Za stromy se až k obzoru vlnily kopce lesk­ noucí se jako vzácný kov.

„Teď jsme nad sídlem Harcourt Manor.“ Od chvíle, kdy vzlétli, jedině pilot mluvil trochu hlasitěji než šeptem. „Původní dům byl postaven na vyvýšenině přímo před námi, ale koncem devatenáctého století vyhořel.“

„Neměli bychom trochu stoupnout?“ Novinář na penzi s prořídlými vlasy a zvětšujícím se obvodem pasu podmračeně sledoval blížící se stromy.

„Žádný strach, lidi, neletím takhle poprvé.“ Pilot, sto osm­ desát centimetrů vysoký zrzavý muž ze severu, polechtal vzduch nad hořákem krátkým vyšlehnutím plamene a ti, kdo stáli nej­ blíž, ucítili na temeni prudký závan horkého vzduchu. „Rád se v  těchto místech držím nízko, protože zdejší lesy patří k  nej­ krásnějším místům v Northumberlandu, a jsou tu k vidění i ve­ verky. A taky orlovci říční, i když se už blíží konec roku.“

Najednou přišly ke slovu fotoaparáty a nastal nával na straně koše obrácené k lesům. Ani jedna ze sester si s sebou fotoaparát nevzala, a tak byly první, kdo uviděl trosky horních částí domu vyčnívající z baldachýnu stromů jako ošklivě zaneřáděné zuby. Sestra v černém se zachvěla.

„V  šestnáctém století tady byl postaven dům pro obranné účely,“ řekl pilot a  balon mírně stoupl a  vyhnul se vrcholkům stromů. „Tehdy se člověku naskytl nerušený výhled na bezmála padesát mil krajiny. Patnáct minut do přistání, vážení!“

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

„Co je to? Vrcholek koruny statného stromu se žlutými listy? Našedlá hnědá pera?“ Jeden z pěších turistů ukazoval zpátky ke stromům a přítomní si přestali všímat domu.

„Nejspíš.“ Pilot zvedl dalekohled a obrátil se zády ke směru letu.

„Tamhle dole někdo je!“

„Kde? V  lese?“ Jessica pohlédla sestřiným směrem, ale tak dobrý zrak nikdy neměla. Isabel měla také lepší sluch a vždyc­ ky první zachytila vůně a rozpoznala zvláštní příchutě v jídlech. Jako by z nich dvou byla vnímavější, vybavená bystřejšími smy­ s ly.

„Za domem.“

Jessica se vytáhla na špičky. Přes sestřino rameno zahlédla ohromné díry ve střeše a rozpadající se zdi.

„Nějaká holka. Utíká.“

Balon přeletěl tak nízko nad domem, že bylo vidět drobné polštářky mechu a  rozbité střešní tašky. Pilot, zaujatý snahou spatřit orlovce, dovolil, aby klesli ještě níž.

„Tamhle!“

Uhánějící postava – mladá žena, hubená, tmavovlasá, v modrých šatech východního stylu – doběhla k hradbě na dru­ hém konci zahrady.

„Co to dělá?“

Ostatní se za jejich zády pokoušeli vyfotografovat orlovce a novinář jim radil, jak nejlépe zachytit ptactvo a zvěř ve volné přírodě. Dívku dole sledovaly jen dvě sestry. Jessica se rozhléd­ la a  váhala, jestli má upozornit ostatní. Sáhla do kapsy bundy a vytáhla telefon.

Dole v  zahradě přicházel kolem řady keřů jakýsi muž. Po­ malu, ale rozhodně. Sestry shora zaznamenaly jeho statnou, ne­ příliš vysokou, zato podsaditou postavu. Dotyčný měl na sobě volnou koženou bundu a  tmavý plstěný klobouk. Bílou košili. Pod krempou klobouku vyčnívaly tmavé vlnité vlasy.

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

Muži po boku klusal obrovitý německý ovčák.

„Ne!“ Jessica se přitiskla ještě blíž k  sestře. „Bello, nehýbej se, ať můžu –“

Jakmile dívka muže uviděla, přikrčila se a sepjala ruce nad hlavou.

„Co?“ chtěla vědět Isabel.

„To je neuvěřitelný! Je to on!“

„Kdo? Ty toho chlapa znáš, Jess?“

„Seane!“ Jessica sáhla za sebe a dotkla se pilotovy paže. „To­ hle musíte vidět!“

„Co je to?“ Obrátil se jejich směrem a s ním také účetní.

„Má pušku!“ Dvojice dole si všiml účetního syn a ukázal na zbraň, možná brokovnici, v mužově levé ruce. V pravé držel do­ tyčný pořádný kámen.

„Proboha!“ hlesla hochova matka. „Co budeme dělat?“

Pořád pronikavě šeptali.

Ostatní v koši ztratili zájem o orlovce a další obličeje se otá­ čely jejich směrem. Dívka na zemi zvedla hlavu, spatřila balon a dala se do křiku. Muž je zatím neviděl ani nezaslechl a napřáhl ruku s kamenem. Zdálo se, že se dívka tiskne k zemi. Dotyčný uhodil.

Dívka už znovu nevykřikla. Potlačovaný pláč, v časném ran­ ním ovzduší dobře slyšitelný, pocházel od kohosi v balonu. Byl to jediný zvuk, který vydali. Sevřela je hrůza. Muž dole se otočil a zvedl hlavu. Pes provedl totéž a začal štěkat. Cestující v balonu viděli, jak muž upustil kámen. Zíral s nataženým krkem vzhůru a přidržoval si klobouk.

„Panebože!“ vypravila ze sebe Jessica.

Vzduch kolem nich hučel. Sean otevřel ventil a uvolnil pla­ men, ale už na informativní schůzce jim řekl, že pokud bude prodleva trvat do deseti vteřin, nehodlá nijak zasahovat. Mohlo tedy uplynout deset vteřin, než balon začne řádně stoupat. Isa­ bel si nejspíš pamatovala totéž a tiše počítala: „Deset, devět...“

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

Jessica zvedla telefon, zmáčkla spoušť fotoaparátu a pořídila snímek muže. Všiml si jí. Okamžik jí hleděl přímo do očí.

„Osm, sedm...“

Muž dole si přehodil pušku do pravé ruky.

„Na podlahu! Všichni dolů!“ Jessica stáhla sestru pod okraj koše, sama se přikrčila, sáhla za sebe a zatahala za paži účetní­ ho. Nemohla se úplně skrýt, protože v koši zkrátka nebylo dost místa, aby si všichni klekli, a tak s nebezpečně vyčnívající hla­ vou bedlivě sledovala muže na zahradě.

Jeho pes rozčileně běhal dokola a  štěkal na zvláštní věc na obloze.

„Šest, pět...“ počítala Isabel.

Jessica měla za to, že snad stoupají, ale zvolna. Ostatní byli ještě na nohou. „Kryjte se!“ pobízela je znovu.

Vzhůru vyšlehl další plamen. Ve stejné chvíli muž na zemi zvedl zbraň. Do tichého časného rána zazněly zvuky hrůzy. Ces­ tující spustili povyk, křičeli na sebe, na pilota. Účetní se prodral blíž a strhl rodinu pod okraj koše. Ten se začal otáčet a odvedl pozornost obou sester od dění pod nimi.

„Čtyři, tři...“ Konečně stoupali, teď už rychleji.

„Držte se!“ Sean dal třetí impuls.

„Dva, jedna.“ Jessica v  duchu odpočítala další vteřinu, pak další. Rychle nabírali výšku. Balon proletěl nad ohrazenou za­ hradou a každou vteřinou se vznášel výš.

„Díky, Bože! Rychle, dostaň nás nahoru, dobrý Bože! Kryjte si hlavy!“

Koš se zhoupl vzad a  Jessica znovu zahlédla zahradu. Muž vyšel klenutým obloukem, kde dříve visely mohutné dřevěné dveře, na otevřené prostranství za domem. Jessica zvedla tele­ fon a  znovu dotyčného vyfotila. Tentokrát čistá práce. Ani on bohužel nezahálel.

„Hlavy dolů! Schovejte hlavy!“

Netušila, kdo křičí. Domnívala se, že zřejmě pilot, ale ne­ mohla se pohnout a úplně se skrýt pod okraj koše. Dál upřeně

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

sledovala muže, který držel pušku, pažbu přiloženou k rameni, a opíral se o zeď.

Mířil na ni. Byla si tím jistá.

Po výstřelu – hlasitém, pronikavém a velmi blízkém – násle­ dovalo několik vteřin vyděšeného ticha. Pak tiché huhlání a při­ dušený nářek. Dospívající dívka začala vzlykat.

Balon velmi rychle stoupal, země se zmenšovala. Obě po­ stavy, jedna zkroucená jako zabitý had, druhá rázující podél výběžku, jako by je mohla dohonit, už byly nezřetelné. Jessica koutkem oka zahlédla, že se nad okrajem objevila další hlava. Zaslechla pohyb, škrábání o ratanovou konstrukci koše. Ostatní se sbírali z podlahy. Sestra se snažila vstát. Sklonila se a pomoh­ la jí na nohy.

„Opravdu se to stalo?“ „Nemůžu tomu uvěřit!“ „Jsou všichni v pořádku?“ „Helen? Poppy? Nathane? Ozvěte se mi!“

Muž dole znovu zvedl pušku. Přítomní se okamžitě sklonili a koš se zhoupl. Obě sestry tentokrát zůstaly na místě. Balon už se vznášel hodně vysoko, možná ve stejné výšce, jakou udržo­ vali od začátku letu. Vzdálili se o  několik set metrů. Určitě už jsou v bezpečí.

„Funguje tady nahoře signál?“ Novinář se stále skrýval pod okrajem koše. „Musíme zavolat policii!“

Jessica už zkoušela telefon. Nic. V northumberlandském ná­ rodním parku buď fungovalo jen slabé spojení, nebo se signál nedal zachytit vůbec. Zdejší končiny zůstávaly jednou z  nej­ odlehlejších, nejřidčeji obydlených, nejméně přístupných částí země.

Znovu se začaly objevovat hlavy. Účetní, který se už dříve představil jako Harry, sháněl manželku. Ta objímala každou paží jednoho potomka. Přítomní, zjevně otřeseni, shlíželi dolů na pahorek a rozbořený dům, na podzimní lesnatou krajinu po­ dobnou patchworkovému obrazu. Jezero dosud zářilo v časném ránu jako pohozená drobná mince. Zdálo se hodně vzdálené.

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

„Všechno je v pořádku. Uklidněte se. Nate, jsi celý? Už je po všem. Jsme dost daleko. Dokonce už ho ani nevidím. Probůh, opravdu se to odehrálo před mýma očima?“

Jessica cítila, jak napětí polevuje. Hrůzu zvolna střídala úle­ va. Znovu zkontrolovala telefon. Dole na zemi ležela žena, kte­ rá nemohla utéci. Někdo, kdo využívá služeb jiného operátora, by mohl mít víc štěstí. Chystala se všechny požádat, aby zkusili, zda jim fungují telefony –

Výkřik ji zasáhl do spánku jako úder kladivem.

Přítomní se jako jeden muž obrátili za zvukem. Na druhém konci koše stála Natálie, učitelka středního věku. Vřískala dál a dlaně si tiskla k obličeji. Její manžel ji pevně držel za ramena a snažil se ji obrátit čelem k sobě.

Ostatní se na ni podívali, následovali její pohled a okamžitě viděli, že něco chybí. A  že tato nepřítomnost znamená katas­ trofu.

Sean, vysoký zrzavý pilot, už nestál vzpřímeně ve svém od­ děleném prostoru uprostřed koše, jednu ruku na ventilu hořá­ ku, v druhé dalekohled. Ti, co stáli nejblíž, natahovali krky do­ předu, jako by se také on mohl ukrýt, aby nebyl vidět. Teenagera odtáhl tatínek zpátky. Pěší turista se zhnuseně odvrátil.

„Co? Kde je? Kam se poděl?“

Jessica se protlačila blíž a  stoupla si na špičky, aby viděla účetnímu přes rameno. Pak znovu zvedla telefon a začala fotit.

Uvnitř pilotova oddělení to vypadalo, jako kdyby ho někdo pocákal plechovkou červené barvy bez víčka. Po ratanových stěnách stékala krev a lepkavý šedý sliz. Na dně koše ležela bez­ vládná změť končetin a tělo.

Pilot měl čistým zásahem ustřelenou hlavu.

3

Sejmout pilota jediným výstřelem považoval Patrick za je­ den z nejuspokojivějších zážitků, jaké v životě poznal. Cítil, jak se jeho tělo chvěje vzrušením, žilami proudí energie, jako by byl nabitý elektřinou. Teď měl ale na mušce tmavovlasou ženu v zelené bundě. Nadechl se, zadržel dech a cítil, jak ho pálí prst na spoušti. Dívala se upřeně přímo na něj, hloupá jako králík. Za okamžik se její mozek rozprskne do vzduchu jako ohňostroj. Cítil známé vzrušení v tříslech. Věděl, že lov je u konce. Křížek na hrudi ho přes košili pálil do kůže.

Zpropadený koš se ale znovu otočil. Ženina hlava se ocitla z dohledu, částečně ukrytá za jedním z podpůrných lan, a ba­ lon každou vteřinou stoupal výš k obloze. Začínaly se objevovat další hlavy, a sotva ho zahlédly, okamžitě znovu mizely za hor­ ním okrajem koše. Napočítal jich šest, osm, možná víc. Čas se krátil.

„Sklapni, Shinto!“ uštědřil psovi dobře mířený kopanec. Shinto díky dlouholetému tréninku mrštně uskočil.

Mohl zasáhnout koš. Výplet kulkám neodolá. Kdyby ho za­ sypal střelami, většinu z těch lidí odrovná. Tohle ale bude nej­ čistější, nejdokonalejší zásah, jaký se mu kdy povedl. Znovu

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

pohlédla přímo na něj, dokonce se napřímila. Zírala na něj dolů, skoro jako by ho znala – zlehka natáhl spoušť.

A  zarazil se. Nikoho dalšího už zastřelit nemůže! I  jeden je až moc. Musí to ale vypadat jako nešťastná náhoda. Ostatní zemřou při pádu.

Žádný problém. Vlastně mnohem větší zábava!

Svěsil pušku a pozoroval, jak balon odplouvá z dosahu. Pak vytáhl telefon. Není signál, hlásil přístroj. V těchto místech ni­ kdy nefungoval. V nejbližší době se nikomu z nich nepodaří za­ volat o pomoc nebo oznámit nehodu.

Tichý nářek z blízké vzdálenosti za jeho zády mu připomněl, že tady ještě neskončil. Zamířil zpátky do zahrady, pes v patách za ním.

Dívka na zemi měla stále hmatatelný puls, ale byla zesláb­ lá. Krvácela z rány na hlavě a zřejmě i z ucha. Uchopil pramen tmavých vlasů, sklonil se a  přitiskl si jej k  obličeji. Byl cítit po mazu a potu, a když ho s odporem upustil, dotyčná otevřela oči. Nebyla schopná zaostřit. Oči měla černé, ale ztratily už lesk. Sténala, nesnažila se však pohnout.

Tři minuty ji pozoroval, nedokázal si to odpustit. Upravil její tmavé vlasy tak, aby zakrývaly obličej, ale prsty k nosu si zno­ vu nedal. Barva byla přesně taková, jakou měl rád, příšerně ale páchla. Ustoupil, pohlédl na obrysy jejího útlého těla pod špi­ navým oblečením a hlavou se mu honila matčina slova, a sice že ho čeká peklo.

Čas běžel. Hodil si pušku přes rameno a proběhl zahradou a rozbořeným domem dopředu. Jeho čtyřkolka čekala. Nacpal klobouk do kapsy, nastartoval a objel přední část domu. Shinto za ním. Když musel, dokázal s čtyřkolkou držet krok celý den.

4

Hrůza obklopila balon jako chladný vítr. Pěší turista na dru­ hém konci koše vykřikoval pokyny, které nikdo pořádně nesly­ šel. Teenager, který použil svůj telefon a  vyfotil mrtvého pilo­ ta, připomínal uzlík nervů. Jeho otec naopak, jako by na místě zkameněl. Matka s  dcerou se k  sobě pevně tiskly co nejdál od mrtvého muže.

Natálie se choulila k manželovi a vřískala, že musí na zem, ostatní ji musí dostat dolů, ona už to vážně nevydrží, a  tak je prosí, ať ji dopraví dolů!

Země pod nimi ztratila většinu barev, všechen lesk. Na oblo­ ze se zčistajasna nakupily těžké mraky a připravily park o jeho krásu. Vypadal teď pustě a bezútěšně. Jako místo, odkud žádná pomoc nepřijde.

Balon stále stoupal, nabíral rychlost, jeho stín uháněl po zemi. Také teplota vzduchu klesla. Jemné štípání do tváří z prv­ ní části letu ustoupilo nepříjemnému bodání téměř zimních rán. Poprvé od chvíle, kdy se odpoutali od země, pocítila Jessica tupou bolest spojenou se žaludeční nevolností.

Na ruce vnímala dotek chladné dlaně. „Co budeme dělat?“ zeptala se Isabel.

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

Tři pěší turisté na druhé straně pilotova oddělení byli na no­ hou, bledí, ale soustředění. Novinář také.

„Potřebujeme nového pilota.“ Jessica se ovládala, aby z  je­ jího hlasu nebylo poznat, že má strach. „Tohle není stíhačka. Stoupáme, klesáme. Co v tom může být za problém?“

Nigel, jeden z pěších turistů, řekl: „Jsem strojař. Myslí si ně­ kdo, že má lepší kvalifikaci?“

„Udělejte někdo něco!“ kvílela Natálie. „Já nechci umřít!“

„Nikdo nechce umřít!“ Pěší turista v červeném, Walter, byl hlučný člověk, mluvil a smál se hlasitě. Strach ho přiměl křičet ještě víc.

„Máme spoustu času,“ řekl novinář Martyn. „Než budeme potřebovat kyslík, můžeme stoupnout do výšky kolem tří tisíc metrů. Hlavně nezmatkovat.“

Jaká moudrá slova! A jak těžké je poslechnout! Panika se na ně snesla shůry jako obrovitý dravec. Jessica nechtěla zvednout hlavu, aby ho nespatřila, jak sedí na podpůrné konstrukci nad jejich hlavami, mlsně je pozoruje a čeká, až se přestanou ovlá­ dat. Raději se dívala stranou. Nezdálo se, že se krajina pod nimi zmenšuje.

„Pomoz mi, Walte.“ Nigel natáhl paže a chytil se kůží pota­ žených tyčí.

Natálie se vyškubla manželovi a spustila křik, odmrštila svůj strach do řídnoucího vzduchu.

„Držte hubu!“ Poslední ze tří turistů – Bob – ukázal na Na­ táliina manžela. „Vy tam, uklidněte ji! A všichni sklapněte, nebo vás vlastnoručně hodím přes palubu!“

Rozčilený zarudlý obličej se k němu obrátil. „To nebude po­ třeba!“

„Měli bychom se všichni snažit zachovat klid,“ zaslechla Jes­ sica sestřin hlas. „Vím, že jsme vyděšení, ale můžeme udělat spoustu věcí.“

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

Naslouchali Isabele. Potlačili křik, spolkli vzlyky. Náhlé ti­ cho ale bylo křehké jako mýdlová bublina. Každou vteřinou mohlo prasknout.

Nigel, riskantně nezajištěný, balancoval na okraji pilotova oddělení. Spustil se dovnitř a  obličej mu zpopelavěl. „Do haj­ zlu!“ Obrátil se ke dvěma společníkům. „Vůbec nic tady nevi­ dím, sakra! Musíme se zbavit Seana!“

Walter vytřeštil oči. „Co tím myslíš, zbavit se ho?“

„Koukni na něj!“

Ti nejblíž se natlačili kupředu. Bob provedl něco, co vypa­ dalo jako hloupá troufalost. Chytil se tyčí, které spojovaly koš s balonem, vyskočil a posadil se na okraj. Všichni shlíželi dolů. Prostor uprostřed koše byl stísněný, určený pro jednu vzpříme­ ně stojící osobu. Pilot byl statný muž. Jeho bezvládné tělo zabra­ lo celou podlahu.

„Musíme ho vyhodit!“

„To nemůžeme udělat! Necháme ho ležet.“

„Vždyť se tady nehneme!“

„Položte ho sem do koše,“ řekl Walter.

Natálie pronikavě vřískla. „K nám ho nedávejte! Něco tako­ výho nevydržím!“

Novinář se k ní obrátil. „Nemůžeme ho jen tak vyklopit.“

„Je mrtvý, proboha! Víc mrtvý být nemůže!“

Jessica musela něco říct. „Už nestoupáme,“ zvolala. „Ve sku­ tečnosti jsme trochu ztratili výšku. Ať podnikneme cokoli, musí to být rychle!“

Bob seskočil z okraje koše. „Natálie má pravdu. Teď není čas na ohledy. Musíme se ho zbavit!“

„Vlezu k tobě, Nigeli, a pomůžu ti,“ nabídl se Walter.

Nigel přikývl. „Martyne, můžete mi taky pomoct? Omlou­ vám se, dámy, ale nejspíš budu potřebovat, abyste ho popadly za nohy.“

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

„Žádný problém,“ řekla Jessica.

Zatímco Walter přelézal k  Nigelovi, Jessica proti své vůli znovu pohlédla stranou. Země byla hrozivě blízko. „Je to dobře, nebo...“

„Nedívej se,“ pošeptala jí sestra do ucha. „Máme čas.“

„Je to kus chlapa!“ Nigel s Walterem stáli sehnutí v pilotově oddělení. „Martyne, chytněte ho za paži, a až řeknu, zatáhněte. V pořádku, hoši, zvedáme!“

Všichni tři zabrali. Pilotovo bezvládné tělo bylo těžké, ale podařilo se jim dostat trup přes okraj a pak zapracovala zemská přitažlivost.

„Ne!“ vyjekla Jessica. Pozdě. Poslední nadzdvihnutí, piloto­ vy nohy škrábly o ratan a tělo sklouzlo z dohledu.

Balon okamžitě zareagoval na ztrátu hmotnosti. Stoupal, a to rychleji než předtím. Plul vzhůru k houstnoucím oblakům.

Ze všech stran se ozýval povyk. Míří nahoru!

„Co se děje?“ křikl kdosi.

„Jsme lehčí o pilotovu váhu,“ prohlásila Jessica. „Byl to stat­ ný člověk, balon musel zareagovat. Poradí si s tím sám. Držte se a nezmatkujte.“

To se snadno říká, když se barevné pruhy na plášti nad nimi jakoby rozpínají a barvy se zdají být sytější!

Nigel v  pilotově kóji sledoval variometr připevněný k  tyči, jediný přístroj v koši. Upřeně na něj zíral, jako by se snažil si­ lou vůle zarazit stoupající hodnoty. „Prokrista, mělo mě to na­ padnout!“ Přejel si dlaní po tváři a na kůži mu zůstaly červené šmouhy od pilotovy krve. „Jsme bezmála šest set metrů vyso­ ko!“

„Nic se neděje!“ křikla Jessica. „Nad domem jsme letěli hod­ ně nízko. Máme nad hlavami celou oblohu! Srovná se to samo.“ Obrátila se a pohlédla do vyděšených obličejů. „Dostáváme ne­ čekanou lekci fyziky. A mám dojem, že balon už zpomaluje.“

Mýlila se. Stále stoupali rychle, ale ohavný černý pták nad

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

nimi rozevřel křídla. Cítila, jak je zahaluje svým stínem, zapla­ vuje odporným zápachem.

„Má pravdu!“ ozval se hlasitě novinář. „Nemůžeme stoupat věčně! Než jsem si objednal tenhle výlet, pár věcí jsem si přečetl. A navíc mezní rychlost balonu, kterým letíme, je přibližně dvě stě čtyřicet metrů za minutu!“

„A co to sakra znamená?“ vybafl Bob.

„Že zhruba odpovídá rychlosti starého padáku!“ Novinář pohlédl na sestry. „To znamená, že neumřeme, dámy! Možná si zpřelámeme pár kostí, ale i kdybychom teď šli rovnou k zemi, měli bychom být v  pořádku. Takže neexistuje žádný důvod k panice. A rozhodně nevyskakujte, nebo balon zase stoupne.“

Přítomní s obličeji svraštělými soustředěním vstřebávali je­ ho slova a snažili se je pochopit.

„Díky, Martyne,“ řekl Nigel. „Walte, ty používáš na lodi vysí­ lačku, zkus zjistit, jak funguje tahle. Musíme dát dolů vědět, co se děje, a požádat o pomoc. Navedou nás na přistání, určitě na tom není nic zvlášť složitého.“

„Má někdo signál?“ Jessica zvedla ruku s telefonem a snaži­ la se upoutat pozornost ostatních. „Potřebujeme sehnat pomoc i pro tu ženu v zahradě, když to bude jen trochu možné. Musí­ me uvědomit policii, aby po tom chlapovi pátrala. Telefonování bude rychlejší než čekat, až Water zprovozní vysílačku! Můžete prosím všichni zkontrolovat, jestli nemáte signál?“

Nigel vydoloval z kapsy tenký telefon. Jessica zklamaně za­ vrtěla hlavou. „Můj je stejný. Máte někdo jiného operátora než Orange? Přítomní vytahovali mobily, zvedali je do výšky a má­ vali jimi.

„Zkoušejte to průběžně, prosím. Musíme o  sobě dát nějak vědět.“

Nigel nespouštěl oči z variometru. Dýchal ztěžka, jako kdy­ by právě doběhl do cíle závodu. „Klid,“ řekl. „Jednou z posled­ ních věcí, kterou nám Sean řekl, bylo, že do přistání zbývá pat­

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

náct minut. Takže musíme být blízko. Pohlédl přes okraj koše. „Potřebuji od vás, dámy a  pánové, abyste se ujali role hlídky. Dívejte se, jestli nezahlédnete pozemní personál, hledejte vhod­ né místo k přistání, nějakou větší rovnou plochu. A stejně tak si všímejte překážek. Nechceme vletět do rozložitého stromu nebo narazit do skály.“

„Nějak nevidím vysílačku,“ huhlal Walter. „Ví někdo, jak by měla vypadat?“

„Jessica zvedla hlavu od telefonu. „Nejlepší přistávací plo­ chou bude to staré sídlo. Harcourt Manor. Nic jiného není v do­

hledu. Jen musíme zjistit, jakou vzdálenost jsme uletěli.“ Pohlédla

na hodinky. „Nad domem jsme přeletěli před dvanácti minuta­

mi. Podle mého odhadu jsme urazili kolem tří kilometrů.“

Nigel měl jednu ruku položenou na červeně nabarveném kovovém ventilu. „Jestli se nemýlím, tohle uvolní plyn a  pošle nás vzhůru.“ Když nikdo nic nenamítal, otočil ventilem. Do vzduchu vyšlehl plamen.

„Ne! Nenechte nás stoupat. Potřebujeme dolů!“

„Musím zjistit, jak to funguje!“ Nigel znovu podpálil ho­ řák.

„Přestaňte! Musíme se dostat níž!“

„Copak jsem slepý?“ Walter klečel na kolenou a  slyšely ho jen obě sestry. Vyměnily si pohledy.

„Pšš, miláčku, on ví, co dělá!“ prohlásil Natáliin manžel.

„Ne, neví! Nemá tušení! Nikdo z  nás nemá o  ničem ani páru!“

V tomhle balonu žádná vysílačka není. Jessica ta slova vyslo­ vila nehlasně, ale stejně vnímala v hlavě jejich ozvěnu. Pták se zahnívajícími křídly nad jejich hlavami otevřel zobák a vřeštěl na ně.

Balon zareagoval na horký vzduch a začal stoupat.

„V tomhle balonu žádná vysílačka není,“ opakoval Walt tiše a vzhlížel k oběma sestrám.

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

„Musí tady být,“ řekla Jessica. „Všichni jsme slyšeli, jak ji Sean používá.“

„Mám signál!“ Teenager držel telefon vysoko nad hlavou, otáčel jím ve vzduchu, jako by se snažil prchavý signál polapit. „Ale je slabý. Jenom jeden dílek.“

„Zavolej záchranku,“ vybafla na něj Jessica. „Pověz jim, co se děje. Oni si už budou vědět rady. Jestli s tím máš nějaký problém, dej mi telefon. Waltře, co je to tamhle? Za tou plach­ tou.“

Nigel oslovil novináře. „Martyne, vedle sebe máte hasicí pří­ stroj. Po přistání hrozí nebezpečí, že se balon vznítí, proto chci, abyste zjistil, jak s  přístrojem zacházet. Nespouštějte ho moc brzy.“

„Jak si přejete,“ odpověděl novinář.

„Panebože, že nezačneme hořet? Já nechci uhořet!“

„Utište ji někdo, prosím!“

Natáliin manžel jednou rukou pevně objímal kovovou vý­ ztuhu. „Je vyplašená, copak to nechápete? Všichni máme strach!“

„Jo, ale někteří z nás se snaží situaci vyřešit!“

„Signál je pryč!“ zalitoval kluk. „Omlouvám se.“

„Zkoušej to dál.“ Jessica se věnovala svému telefonu. „Všich­ ni se snažte. Musíme se někomu dovolat!“

„Jsme moc vysoko.“ Matka s dívkou se k sobě tiskly. „Nene­ chávejte balon dál stoupat!“

„Dobře.“ Nigel se na ně nervózně usmál. „Myslím, že jsem pochopil, jak ventil funguje. Zatáhneme za tuhle barevnou šňů­ ru, a  zase klesneme. Hořák použiju, jenom když usoudím, že klesáme moc rychle.“

Omotal si kolem zápěstí barevnou šňůru, chvíli váhal a pak zatáhl. Ozval se hlasitý nádech, vzápětí všichni zvedli hlavy a uviděli, že středový kruh pláště se propadl a  nahoře se objevil kruh denního světla. Nigel uvolnil šňůru a světlo zmizelo. Jessica

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

v  duchu počítala do deseti. Když dospěla k  osmi, balon začal klesat.

Nigel v  pilotově oddělení spokojeně zamručel. „Všichni se rozhlédněte. Nevšímejte si mě ani balonu. Musíme najít pozem­ ní personál. Jestli máte telefony, použijte je. Nathane, tak co? Daří se?“

„Zatím ne.“ Chlapec na okamžik vzhlédl. „Spojení je přeru­ šený. Pokusím se odeslat esemesku.“

„A co vysílačka, Walte? Mohl bych jednat podle pokynů ze země!“

„Tati?“ oslovila dívka otce.

„Snaž se, Nathane. Pořídil jste někdo fotky toho gaunera tam v domě?“

„Tati?“ řekla dívka, tentokrát trochu hlasitěji.

„Já.“ Martyn natáhl ruku s telefonem.

„Dobře. Hoď je na Twitter, na Instagram, kamkoli. Lidi musí vědět, co se stalo.“

„Co děláš?“ zaslechla Jessica sestřin hlas.

„Posílám Neilovi heslo k  svýmu notebooku,“ odpověděla. „Mám v něm spoustu důležitých materiálů.“ Vzhlédla a nuce­ ně se na ustaranou sestru usmála. „Jsem zkrátka opatrná, znáš mě.“

„Nigu, já mám vážně dojem, že v  tomhle koši vysílačka není!“

„Tati! I vy ostatní!“

Tentokrát dívce věnovali pozornost. Ukazovala zpátky, smě­ rem, odkud přiletěli.

„Ten chlap s puškou nás pronásleduje!“

5

Balon zatím urazil jistou vzdálenost. Patrick se rychle zo­ rien toval podle slunce, načež se zhluboka nadechl a vyhodnotil rozmanité vůně. Pak vyrazil pustou, větrem ošlehanou krajinou podobnou tundře na východ. Málokdo se v téhle pustině o roz­ loze čtyř set čtverečních mil vyznal lépe než on, a  pokud vítr vydrží, věděl na sto procent, kde přistanou.

Před sebou měl klesající svah hustě porostlý vřesem, který se teď v ranním slunci fialově leskl, ale velká kola jeho čtyřkol­ ky hravě projela. Větší problém představovaly skryté kameny, tvrdé a ostré jako nůž. Nechával za sebou stopy, ale šedá oblaka mířící od pobřeží tady budou za slabou hodinu. Slunečný den se pokazil. Začne lít jako z konve a jeho stopy, pokud úplně ne­ zmizí, budou k  nerozeznání od těch po farmářích a  správcích parku!

Když projížděl křovisky, ztratil balon z  dohledu, ale sotva vyjel na druhé straně, hned ho uviděl. Znovu se dal do počítání, začal ženou v  zelené bundě. Šest, devět, deset, jedenáct. Dva­ náct, usoudil. Ano, s konečnou platností dvanáct, věděl to jistě.

Sledoval oblohu, dokud nezajel příliš blízko ke skalnatému hrbolu. Levým předním kolem narazil do balvanu a setrvačností

30

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

poskočil kupředu. Musel zastavit, dát zpátečku a vyvýšeninu ob­

jet. Krajina tady byla drsná, příkré svahy Cheviotského poho ří

ustoupily močálům a skrytým kamenům a nemohl zařadit nej­

vyšší rychlost. Na druhou stranu ale foukal jen mírný vítr, a tak

odhadoval, že balon brzy dohoní.

Předpokládal, že za deset, nanejvýš za patnáct minut. Posu­

nul se na sedadle. Jeden den. Dvě honičky. Zažil už horší rána!

6

„Ne, ne, ne, lidi, nemůžete všichni koukat dozadu! Potře­ buju, abyste sledovali, kam letíme! A zachovejte klid. Přestaňte tady poskakovat!“

Cestující si Nigela nevšímali. Nahrnuli se do zadní části ba­ lonu, čelem ke směru, odkud přiletěli. V dálce uviděli mužskou postavu na čtyřkolce. Dotyčný jel za nimi.

„Poletíme výš,“ prohlásil Nigel a zapálil hořák. „Dokud ne­ budeme mít jistotu.“

„Nedohoní nás, že ne?“ ujišťoval se chlapec.

Další šlehnutí plamene. Balon začal stoupat. „Navázal už ně­ kdo kontakt se zemí? Nějaký signály v  telefonu? Walte, co ta vysílačka?“

„Já jsem vystavil fotku na Twitteru,“ řekl hoch. „Nevím, jest­ li si jí už někdo všiml. Mám jenom třiačtyřicet přátel.“

„Já jsem se dovolal na tísňovou linku, ale ztratil jsem spoje­ ní,“ řekl jeho otec.

Jessica znovu zkontrolovala telefon. Signál stále nedostup­ ný. Fotografie muže dole na zemi a mrtvého pilota ale byly bez­ pečně uloženy. Zpráva Neilovi bude odeslána, jakmile se podaří zachytit signál.

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

„Dlouho nás sledovat nevydrží,“ podotkl Nigel. „Dostanou se mu do cesty řeky, ohrady, všechno možné. Lidi, já potřebuju, abyste se nedívali zpátky, ale dopředu! Sám všechno nezvládnu. Walte, tak co tam je!“

„Před námi jsou lesy,“ zaslechla Jessica sestru. „Musíme se jim vyhnout. A jižně stojí sloupy elektrického vedení!“

„Je pryč. Už ho nevidím.“

Jessica se ohlédla. Čtyřkolka a  její řidič opravdu zmizeli z dohledu.

„Je v mělkém údolí,“ řekl novinář. „Popojíždění po svazích nahoru a dolů ho zpomalí. Všichni dál zkoušejte telefony.“

Walter stál znovu na nohou, obličej bledý a ztrhaný. „Nigu, v tomhle koši žádná vysílačka není!“

„Musí tady být. Vždyť jsme slyšeli, jak ji Sean používá!“

„Díval jsem se všude. Nakouknul jsem do každé kapsy, bato­ hu, všude. Není tady.“

„Já vím, kde je.“

Jessica se obrátila a  viděla, že se sestře lesknou oči slzami. „Sean měl vysílačku pověšenou na šňůrce kolem krku,“ řekla Isabel. „Když ji nepoužíval, nejspíš ji zasunul do kapsy.“

„Co to vykládáte?“ nechápal jeden z mužů.

„Vy jste to neviděli. Netušili jste to. Za nic nemůžete.“

Všichni cestující nevěřícně zírali na klidně se tvářící sestru. „My jsme ji vyhodili? Hodili jsme ji přes palubu, když jsme vy­ hazovali Seana?“

„Já vám to říkala!“ úpěla Natalie. „Povídala jsem vám, abyste to nedělali!“

„Ne, nic takovýho jste neříkala, do hajzlu!“ spustil Walter. „Povídala jste, abychom ho nepokládali k vám do koše!“

„Takový tón není nutný,“ vybafl její manžel.

„Ježíši, jste debil, nebo co? Podívejte se, v jaké jsme situaci! Můžete mi říct, kdy už je vhodný mluvit hrubě, když ne teď?“

Vystrašené oči vrhaly nasupené pohledy na druhou stranu koše. „Neumíte se chovat!“

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

„Dost! Ticho!“

Díkybohu Nigela poslechli. Situaci teď ovládal on.

„Neeexistují žádné možnosti, jak se spojit se zemí?“ zeptal se Nigel.

„Máme telefony,“ řekl Bob. „Dříve nebo později zachytíme signál. Budeme muset zůstat nahoře trochu déle, to je všechno.“

„Odeslal jsem další tvít,“ řekl chlapec. „A můj první někdo předal dál. A možná se mi povedlo odeslat zprávu babičce.“

Díkybohu za toho kluka! pomyslela si Jessica. „Co ten chlá­ pek na čtyřkolce?“ zeptala se. „Setřásli jsme ho?“

„Ne. Je někde vzadu, ale pořád nás sleduje,“ řekl novinář. „Rozhodně bychom měli zůstat nahoře.“

„Dobře. Zůstat nahoře se v tuhle chvíli jeví rozumný.“ Nigel přejížděl pohledem od jedné plynové bomby ke druhé. „Pro­ blém je, že tenhle tank se vyprazdňuje. Potřebujeme zjistit, jak ho vyměnit.“

„Já se na to podívám,“ řekl Walt.

Nigel zapálil hořák. Balon znovu nabral výšku. „Než risknu odpojení nádrže, musíme být dost vysoko. A  koukejte kolem se be. Nevidí někdo silnici? Auto? A zkoušejte mobily,“ spustil, když se v reakci na opětovné stoupání zvedla vlna protestů.

Opět upustil plyn. Variometr ukazoval 1200 m... 1260 m... 1350 m... Balon se vzpamatoval. Ovzduší bylo mnohem chlad­ nější.

„Myslím, že vím, jak to provést, ale potřeboval bych ještě ně­ koho kvůli kontrole,“ řekl Walt.

„Získáváme před ním náskok!“

„No tak fajn!“

Najednou svět potemněl. Zahalil je stín. Balon nad jejich hlavami se prudce zhoupl a jeho dokonale kulatý plášť se začal vzdouvat a kroutit.

„Tohle nedopadne dobře,“ pronesl Martyn při pohledu vzhůru.

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

„Dostali jsme se do náhlýho poryvu větru,“ řekl Nigel. „Nej­ spíš bychom teď měli klesnout, uvidíme, jestli se z  toho doká­ žeme dostat. Počkej, Walte, podívám se na to.“ Přesunul se na Waltovu stranu koše. „Škubeš tím ventilem moc rychle.“

Oba muži si vyměnili místa.

„Myslíš tohle?“ Walt uchopil tenkou barevnou šňůru.

Nigel nezaváhal. „Mám to! Musíme odšroubovat tuhle klap­ ku a vyměnit trubku. Jo, kámo. Barevná šňůra. Zlehka za ni za­ táhni!“

Walter zatahal za šňůru a svět zmizel.

Jessica na okamžik zažila stav beztíže podobný jízdě rychle klesajícím výtahem. Zhoupl se jí žaludek a uvědomila si, že koš padá.

„Co se děje?“

„Proboha, co to má být?“

Koš stále padal. Nabírali rychlost. Klečela na kolenou, říti­ la se k zemi, vlasy jí vlály kolem hlavy. Obrovská tíha ji tlačila dolů, svírala jí lebeční kosti.

Nahoru! Nahoru! Vstaň!

Vztáhla ruku, chňapala po něčem, co by jí poskytlo opo­ ru, aby se mohla pevně zachytit světa. Její ruce nahmátly stěnu koše. Soukala se vzhůru, jako kdyby se nořila z vody.

Koš se během pádu nakláněl, těžší cestující se blížili k zemi rychleji. Nad okrajem koše zahlédla spirálovitě se přibližující šedé, zelené a hnědé obrysy krajiny pod nimi.

Všichni v koši křičeli. Ona nejspíš také.

„Nech to být! Walte, nech to být!“ Nigel měl jednu paži ovi­ nutou kolem podpůrných lan, chodidla zapřená o cosi na pod­ laze. „Nech to být!“

Jessica s  vypětím sil upřela oči na variometr: 1200 m... 1050 m... Vzdálenost k zemi se zkracovala.

Walter ležel zhroucený na dně koše. „Vždyť jo!“

„Za co jsi sakra zatahal?“ křikl na něj Nigel.

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

Walter, v obličeji popelavý, ukázal na tenkou červenou šňůru.

... 900 m... 750 m...

Nigel v panice svraštil obličej, jako by dostal úder neviditel­ nou rukou. „To není ona! Já jsem tahal za jinou!“

Plášť nad jejich hlavami už úplně ztratil tvar, zhroutil se do­ vnitř, najednou byl tak blízko, že se ho téměř mohli dotknout.

... 600 m... 540 m... 450 m...

„Ne, ne, ne!“ úpěla Natálie na druhé straně koše mimo jejich zorné pole.

„Hořák!“ slyšela Jessica v hlavě, ale netušila, zda jsou její slo­ va přes hučení větru a výkřiky dostatečně jasná. „Nedosáhnu na něj! Nigele, použijte hořák!“

Nigel se s  jednou rukou na rámu hořáku natáhl a  uvolnil plyn. Ten vyrazil do výšky. Deset vteřin. Jessica si nebyla jis­ tá, jestli ještě mají deset vteřin. Země jim teď letěla vstříc, aby se s nimi setkala, připravovala se, že je všechny spolkne. Nigel znovu zapálil hořák, ale obrovský plamen, horký a jasný, situaci nijak zvlášť neovlivnil. Zplihlý a mrtvý plášť se nad nimi vznášel jen proto, že klesali tak rychle.

... 270 m... 165 m...

Zírala na červenou šňůru, která způsobila vypuštění vzdu­ chu. Opodál spočívala další, barevně pruhovaná, za kterou ta­ hal Nigel.

„Šňůry jsou dvě!“ křikla na něj. „Zaberte za tu druhou!“

... 90 m... 75 m...

„Mohli bychom zhoršit situaci!“

„Jak by se ještě mohla zhoršit?“ Jessica se naklonila a na oka­ mžik jí blesklo hlavou, že opustí koš. Popadla pruhovanou šňů­ ru a zatáhla.

Klesání pokračovalo. Rozhostilo se ticho, jako by lidé okolo ní byli příliš vyděšení na to, aby mohli křičet. Vzhlédla.

Balon se vzdouval a kymácel, potom se prudce rozvinul do původního tvaru. Koš trochu poskočil a pak se zdálo, že visí ve

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

vzduchu, jako by ho zachytily obrovské ruce. Pocit, že padají, zmizel.

... 60 m... 54 m... 45 m... Stále klesali, ale mnohem pomale­ ji. Nigel opět zapálil hořák... 42 m... 36 m...

Začala počítat. Sedm, osm, devět, deset.

... 21 m... 15 m... 16,5 m... 18 m... Vyrovnali pád. Kdosi hlasitě zvracel.

„Díkybohu!“ Nigelovi vyrazily na obličeji krůpěje potu. „Ni­ kdo se znovu nedotýkejte červený šňůry!“ Zhluboka se nadechl a obrátil se k Walterovi. „Udržuj plamen. Vyměním láhve!“

Zdálo se, že jsou lákavě blízko zemi. Znovu rozeznávali de­ taily stromů. V dálce zahlédli shluk budov a lesklou modroše­ dou silnici.

„Vidíte někdo toho chlapa?“ Bob se znovu vyhoupl na okraj koše. „V téhle výšce jsme určitě na dostřel!“

„Musíme nahoru! Okamžitě!“ vyjekla Isabel. „Narazíme do sloupu!“

Všechny hlavy se otočily. Ocitli se nebezpečně blízko elek­ trickému vedení vedoucímu napříč parkem.

Walter zapálil hořák. Pak podruhé. Sloup se každou vteři­ nou přibližoval. Přesto uplynula ještě spousta vteřin, než začali stoupat. Balon se začal zvolna, líně zvedat.

„Držte se!“ křikl Martyn. „Chyťte se něčeho!“

Proletěli kolem špičky sloupu, tak blízko, že se Jessica mohla vyklonit a dotknout se ho. Cestující si kolektivně oddychli úle­ vou a v tu chvíli koš vrazil do drátů.

Ozvala se ohlušující rána. Kolem létaly jiskry. Koš poskočil, naklonil se a  vyklopil Natálii a  jejího manžela, jako by je vy­ sypali z kontejneru na odpadky. Pluli vzduchem, stále se tiskli k sobě a ve vzduchovém víru za sebou zanechávali pach spáleni­ ny. Dívka spustila křik, jako když se rozezní siréna.

Koš znovu narazil do drátů. Bob, který dosud seděl riskantně vysoko na okraji, ztratil rovnováhu, křečovitě hmátl do prázdna

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

a vzápětí také on přepadl. Přistál v drátech sotva tři metry pod košem. Uvízl dost blízko ke sloupu, aby proud přeskočil, probě­ hl jím a uzavřel obvod. Jeho tělo se začalo otřásat a z oblečení pomalu stoupal dým jako unikající hadi. Z úst mu vyskakovaly výkřiky jako elektrické výboje, které je způsobily.

Dole pod ním Natálie a její manžel dopadli na zem.

„Panebože, panebože, panebože!“ matčiny prsty na rame­ nou dětí zbělely.

„Zapněte si pásy!“ Účetní se naklonil k rodině. „Všichni se připoutejte!“

Nigel se snažil zapálit hořák, ale plamen byl příliš slabý, aby způsobil nějakou zásadní změnu. „Jdeme k zemi, lidi! Nemám už řízení pod kontrolou! Zapněte si pásy!“

„Dopadneme tamhle na ty stromy!“

„Bello, já ti zapnu pásy. Nehýbej se, kruci!“

Jessica očekávala náraz. Stromy se řítily k nim, viděla rychlý pohyb zlatě zbarveného listí. Přesto ji prudkost úderu překvapi­ la. Prudce jí to mrštilo o podlahu, hlavou se silně udeřila o pev­ ný kov uvolněného pásu. Vteřinu předtím, než svět zmizel, za­ hlédla sestru, jejíž bezpečnostní pás nestačila zapnout, vymrš­ těnou z koše. Bella se vznesla do vzduchu, černé šaty za ní vlály. Pak zmizela z dohledu.

Bella letěla.

7

O dvacet osm let dříve

Tři děti seděly se zkříženýma nohama v  písku kolem roze­ stavěného hradu, dost daleko od moře. Bublina prvotního nad­ šení praskla, když si uvědomily, že holýma rukama, bez kyblíků a lopatek, ani zdaleka nevytvoří takové zídky s věžičkami a cim­ buřími, jaké vídají v knihách.

Nejmladší dítě, dívku teprve osmiletou, ale přesto z celé tro­ jice nejvíc trpělivou, napadlo, že by snad mohli hromadu písku vylepšit ozdobami ze škeblí, oblázků a chaluh, ale sourozenci už ztratili zájem.

„Cestovat časem,“ řekl nejstarší, přibližně čtrnáctiletý chla­ pec. Na svůj věk byl vysoký, stejně jako jeho sestry měl tmavé vlasy a  hnědé oči, husté řasy a  plné rty. Když se usmíval, jeho zuby se zdály velké a  čistě bílé. „Mohl bych se vrátit zpátky k velkým zločinům a zabránit, aby se staly.“

„No jo, to by bylo skvělý,“ řeklo prostřední dítě.

Hmm, možná, pomyslela si nejmladší, ale na druhou stranu bys mohl způsobit o moc větší potíže, než jaký plynuly ze zloči­ nů. Na osmileté dítě byla bystrá.

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

„Já bych chtěla lítat.“ Prostřední dívka natáhla paže za sebe a napodobila jimi křídla. „Abych se mohla vznést a letět k obla­ kům. Všechno vidět a vydat se kamkoli.“

Nejmladší dívka si pomyslela, že to zní úžasně. A taky dost děsivě.

„A co ty, Jessie?“ zeptal se hoch. „Jakou ty by sis vybrala su­ perschopnost?“

Jessica přemýšlela trochu déle. Občas – vlastně většinou – bývalo těžké držet s těmi dvěma krok.

„Mně by se líbilo, kdybych byla neviditelná!“ řekla, a proto­ že to neznělo moc působivě, dodala: „Mít takovou schopnost, abych zmizela. Umět se proměnit v neviditelnou a zase zpátky, chápete. Nemyslím to tak, že bych chtěla být neviditelná pořád!“

Na chvíli se rozhostilo ticho a Jessica uvažovala, jestli neřek­ la něco nejasného, nebo dokonce úplnou hloupost.

„Jessie, ty jsi taková myš, stejně jsi polovinu času neviditel­ ná!“ prohodil její bratr.

„Nedělej si z ní legraci!“ Bella se na sestru usmála. „Nevidi­ telnost je báječná supervlastnost!“

„Jdeme ke skalním jezírkům!“ Ned vyskočil a rozběhl se po pláži. Bella byla také v mžiku na nohou.

„A co boty?“ Jessica se ohlédla k písečným dunám, kde ne­ chali hromádku bot a ponožek.

„Nic se jim nestane!“ Bella nedočkavě poskakovala, nejradě­ ji by uháněla za Nedem. „Tak vysoko příliv nedosáhne. A kdo by kradl Nedovy tenisky?“

Vyrazila. Jessica věděla, že tak rychle běžet nedokáže. Lou­ davě se vydala za nimi. Však ona na ni Bella počká. Jako vždyc­ ky.

8

Středa, 20. září

Žena, kterou sledoval, jak spirálovitě padá z balonu k zemi, přistála na muži, který dopadl těsně před ní. Ležela s  hlavou odvrácenou a  nohama rozhozenýma přes horní část jeho těla. Když Patrick přijel blíž, vypadali spíš jako panenky hozené do příliš těsné krabičky. Jejich bezvládné končetiny dopadly v ne­ obvyklých pozicích, ohnuté v nepřirozených úhlech.

Nehýbali se.

Zastavil dvacet metrů od nich a vystoupil z čtyřkolky. Puš­ ku nechal na sedadle, aby ho nelákalo ji použít. Zamířil k těm dvěma a cestou dával pozor na uvolněné kameny, hluboké ka­ luže i na případné svědky. Shinto k nim doběhl první a sklonil čenich blíž.

Doufal, že najde jinou ženu. Tohle nebyla ta v  zelené bun­ dě, která na něj zírala, jako by si ukládala do paměti každou li­ nii a křivku jeho obličeje. Nebo jako kdyby ho už znala. Tahle žena byla starší, určitě jí bylo hodně přes padesát let. Měla hně­ dé obarvené vlasy, u kořínků šedivé. Byla plnoštíhlá, pleť měla šedivou, povolené rysy.

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

Ta v  zeleném byla štíhlá, vypadala, že je v  dobré kondici. Možná by utíkala nebo se prala. Potlačil vlnu vzrušení.

Balon už neviděl, ale daleko doletět nemohl. Po takovém ná­ razu do elektrického vedení to nebylo možné. Vzhlédl. Muž nad ním se ještě pohupoval. Několik drátů bylo potrhaných. Jeden se komíhal a odletovaly od něj jiskry. Pach mu připomínal ve­ čery, kdy jeho rodina grilovala..

Aspoň si s ním nemusí dělat starosti. Tři dole, devět zbývá, pokud se nemýlí a na palubě bylo dvanáct lidí. Sklonil se a pro­ hledal dvojici mrtvých. V kapse chlápka nahmatal telefon. Pří­ mo pod mužem visícím v drátech našel další mobil v sytě červe­ ném pouzdru. Vzal si obojí.

Přivolal psa a  vrátil se ke čtyřkolce. Cestou našlapoval na pevnější kousky půdy nebo pružnější ostrůvky vřesu. Znovu nastartoval a  vyrazil. Nepřestával myslet na tmavovlasou ženu v zelené bundě.

Doufal, že není mrtvá. Zatím.

9

Bolest byla všude, proudila jejím tělem jako krev při trans­ fúzi. Jessica ji zaslechla v hlavě i ve výkřicích všech kolem. Když koš podruhé a  pak potřetí narazil do stromu, slyšela praskání lebek při střetu s tvrdým povrchem, křupání kostí. Kov skřípal o  kov. Dráty syčely jako šílení hadi. Proutěný koš před jejíma očima byl rozervaný, probodnutý rozeklanou větví, která trčela směrem k ní. Minula ji o několik centimetrů.

Koš tvrdě udeřil o zem a poskočil. A znovu. Při každém ná­ razu jako by byla vržena proti kamenné zdi. Už neviděla Nigela u palubních přístrojů. Teď neměli žádného pilota.

Ležela na dně koše. Upírala pohled přímo vzhůru na plášť, ale jeho nádherná koule byla pokroucená do čehosi beztvarého a ošklivého. Jako by to po ní potměšile pošilhávalo. Instinktivně se odtáhla. Snažila se schoulit, přitáhnout končetiny blíž k tělu, ale měla je příliš rozhozené. V koši ji držel jen pás, a přece cíti­ la, jak se jí ramenní svaly napínají a škubou úsilím. Koš jednou poskočil a skřípot i bouchání ustalo.

Chvíli uvažovala, jestli je v  koši sama, jediná, která nebyla vymrštěna přes palubu, ale pak k  jejímu sluchu pronikl křik. Ostatní dosud připoutaní k  tomuhle chatrnému proutěnému výtvoru se drželi a křičeli.

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

Neměla tušení, kde je sestra.

Koš do čehosi vletěl a naklonil se. Udeřila se o stěnu a po­ škrábala si obličej o  roztřepený horní okraj. Opodál se ozval pronikavý výkřik a  během pádu k  zemi slábl. Pak se zdálo, že se koš ustálil.

„Bello!“

Výkřik jako odpověď. Hlas nezněl jako sestřin, ale nebyla si jistá.

„Bello, já tě nevidím!“

Balon se znovu vznesl k obloze a koš na zlomek vteřiny ob­ klopila jasná, čistá modř.

10

O dvacet dva let dříve

Tak hutný odstín modré Jessica ještě nikdy neviděla.

Čistá modrá, jasná a sytá. Na safír příliš světlá, až moc tma­ vá na chrpu. Její tón zkrátka nebylo možné přirovnat k žádné­ mu jinému. Barva věčnosti, nadčasovosti, člověk se do ní mohl hluboko ponořit.

Ona ale věděla, že pro ni bude navždy znamenat barvu smutku.

Moře bylo také modré, a  klidnější, než je kdy viděla. Když racek letěl nízko a zvedal za sebou závoj písku, jeho ladné bílé tělo se dokonale odráželo na hladině.

Sestra kráčela pár metrů před ní. Jessica se rozplakala a zů­ stala pozadu.

„Nechápu to, Bello!“ volala.

Isabel přerušila chůzi, ale neotočila se, dokonce ani nepře­ nesla váhu na obě chodidla. Zarazila se, ale nezastavila. Tohle nebude rozhovor, pouze zopakuje to hlavní, co už řekla.

„Nečekám, že to pochopíš, Jess. Zatím ne.“

ěŽčř ž

ů

čťďňčČfiřflff

Jessice došly argumenty. Nemohla dělat nic jiného než pla­ kat a stěžovat si jako dítě. „Nejdřív mamka, pak Ned, pak táta. A teď ty. Přijdu o všechny!“

V  duchu dupla do písku. Její trápení se proměnilo v  zuři­ vost. A navíc měla strach. Bylo jí sice čtrnáct, ale pořád v sobě nosila přirozený dětský strach z opuštěnosti.

Bella se obrátila, vrátila se o pár kroků zpátky a Jessicu obja­ la. Pořád byla vyšší. Jessica celé roky čekala, kdy sestru dohoní. Teď ji napadlo, jestli k tomu vůbec někdy dojde.

„Budeš v  pořádku, Jess. Tetička Brenda a  strýček Rob tě zbožňují. Dobře se o tebe postarají. Za čtyři roky půjdeš na vy­ sokou. Povedeš si skvěle a já na tebe budu pyšná. A pak se vdáš a  pořídíš si děti. Budeš šťastná a  tenhle smutek odsuneš jako něco, co tě provázelo kdysi, ale už je to pryč.“

„A co Ned? Proč nemůže domů, abychom žili společně? Ty, já a Ned?“

Bella strnula. „Nejde to, Jess. Na tohle se mě už nesmíš ptát.“

„Ale proč? Co provedl? Proč musel odejít? A  kam vůbec šel?“

Bella se pomalu odtáhla. Jessica ji nechtěla pustit, ale sestra byla silnější. Vždycky to tak bylo. Couvla, aby na ni Jessica ne­ dosáhla.

„Jednou ti povím víc, Jess. Až budeš starší. Ale teď se musíš smířit s tím, že nemáme na vybranou.“

„Všichni mě opuštějí!“

„Jess, já s tebou teď nemůžu žít, ale nikdy tě neopustím. Sli­ buju. Nikdy!“

11

Středa, 20. září

Ostatní cestující byli mrtví. Určitě. Cítila, jak jí prostupuje ticho, vkrádá se do jejích úst a rozlévá se dolů jako temný sliz, zaplňuje každou dutinu jejího těla.

Vlastně to vůbec nebylo tak zlé, jen takové klidné odcháze­ ní.

Výbuch ji vymrštil do vzduchu. Na obličeji cítila spalující žár, pak bodání drobných ranek po celém těle. Pomyslela na pe­ kelné plameny a na tisíc malých ďáblíků, kteří ji bodají vidlemi. Připadala si těžká. V  celém těle cítila ochromující bolest. Jako by visela z velké výšky.

Pak nic.

12

O dvacet jeden rok dříve

Lidé se dávali do pohybu a plameny svíček se třepetaly. Ob­ řad se chýlil ke konci. Několik žen si tisklo k obličejům kapes­ níky. Všude kolem bylo slyšet popotahování, dokonce ojedinělý vzlyk.

„Nádherný obřad,“ řekl kdosi vzadu.

Jessica si v  novém červeném kabátu a  klobouku připadala chladná a nehybná jako kamenné sloupy.

Průvod prošel uličkou za úžasného crescenda varhaních tónů. Jessica měla dojem, že všichni upírají oči jen na Bellu. Její dlouhé krajkové šaty se leskly ve světle svíček a obličej měla jako vytesaný z mramoru. Snubní prsten na levé ruce zářil.

Její sestra nikdy nevypadala půvabněji. Hlavy se otáčely a sledovaly roztomilou dívku ve svatební róbě neslyšně kráčející uličkou a dveřmi kaple ven. Jako by se usmívala na cosi v dálce. Jessica ucítila na rameni dlaň.

„Pojď, zlatíčko,“ řekla teta Brenda. Také ona si pro tuto pří­ ležitost pořídila nový kabát a klobouk.

Shromáždění se dalo do pohybu, a  to hned za průvodem. Jessica seděla na jednom ze sedadel v  uličce a  nyní si vzala

ěŽčř žůťďůň Čfi ž

kabelku a  připojila se k  ostatním. Teta se strýcem ji následo ­ vali.

V  přední místnosti kaple i  na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist