načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii - Ladislav Zibura

Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Elektronická kniha: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Autor:

Po dvojici bestsellerů přichází Ladislav Zibura s novým dobrodružstvím – tentokrát se vydává do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 304
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovali Tomski&
Polanski
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0701-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po dvojici bestsellerů přichází Ladislav Zibura s novým dobrodružstvím – tentokrát se vydává do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších vesnicích, aby mohl naslouchat příběhům místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a nostalgie po sovětských časech. Své zážitky z kavkazského putování líčí Zibura s humorem a ironií, pro které si získal popularitu nejen u příznivců cestopisů. Ať už je zrovna ztracený v horách, bojuje s nepřízní počasí, nebo omylem jí grilovaného ježka, vše přijímá s dokonalým nadhledem. Ziburův příběh je svědectvím o půvabu svobody a lehkosti života na cestách. O čem to je: Mladý poutník se vydá pěšky probádat Kavkaz. Očekává nenáročný výlet, situace se mu ale brzy vymkne z nohou. Komu to můžu koupit: Všem příznivcům cestování, poutavých příběhů a humoru. Co se mi na tom může líbit: Vtip, dobrodružství, hodně obrázků a krátký text. Jak to skončí: Přežije a vrátí se domů stopem.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ladislav Zibura - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Už nikdy pěšky po

Arménii a Gruzii

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Ladislav Zibura

Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


LADISLAV

ZIBURA

UŽ NIKDY PĚŠKY PO ARMÉNII A GRUZII


LADISLAV

ZIBURA

UŽ NIKDY PĚŠKY PO ARMÉNII A GRUZII

Ilustrovali Tomski&Polanski

BizBooks

Brno 2017


Věnováno všem, kteří na cestě být chtějí, ale nemohou,

a těm, kteří na cestě být nechtěli, ale musejí.



Dobrodružství začíná

„S

voje hodinky jsem rozdrtil mezi dvěma kameny.“ Nic

podobného by mě přirozeně ani nenapadlo, neb jsem spořivý člověk, a hodinky navíc na cestách nenosím. Vždycky jsem si ale říkal, že by to byl hezký a symbolický začátekdobrodružné výpravy. Rozhodně hezčí než ten můj. Brzy ráno mě totiž probudil zvuk tekoucí vody dopadající na dlažbu.Pomalu jsem otevíral oči ve snaze alespoň o chvíli oddálit tosmutné zjištění, že prší. Nepršelo. To jen sotva metr od  mé hlavy močila ovce. Vyčítavě jsem se na ni podíval a naše pohledy se střetly. Já z  toho jejího četl: „Co děláš u  naší stáje, člověče?“ Ona z mého nečetla nic. Byla to ovce. V mnohém jsem jí musel dát za  pravdu. Ani já vůbec nevěděl, proč ležím zrovna tady, kus od  starého kostela, ve  společnosti hospodářských zvířat. Ale přesně za podobnými situacemi jsem se na Kavkaz vydal. Po dalším roce stráveném v našem světě plném rozumu, řádu, očekávání a  jasných plánů jsem totiž znovu zatoužil po  tom, zažít pravý opak. Chtěl jsem se oddat iracionalitě, improvizaci, nahodilosti a  docela spontánním rozhodnutím. Nejednalo se přitom o  žádný výmysl zpovykaného mladého muže. K  touze prožívat své cesty tímto způsobem mě totiž přivedla zkušenost.

V posledních letech jsem vyrazil na pár pěších výletů a všiml

si jedné zajímavé zákonitosti. Vzrušující dobrodružství a silné

zážitky mi nejčastěji přinesly věci, které jsem předem neplánoval – a  největším zklamáním pro mě vždycky byla nenaplněná očekávání. Těžko jsem mohl tušit, že největším zážitkem

z cesty do Říma bude srážka s autem. Ani ve snu by měnenaadlo, že v Izraeli budu utíkat před raketou do krytu, namísto

k Severnímu na kole omylem dojedu k Baltskému moři nebo že

7

Dobrodružství začíná


se ztratím v nepálské džungli. Plány mi jednoduše nikdynevycházely a  vůbec mi to nevadilo. Každý další neočekávaný zážitek mě nutil znovu si pokládat základní otázku. Co kdybych

si neplánoval vůbec nic a dělal jen to, co mě zrovna napadne?

Kilometr po kilometru jsem sbíral odvahu plány opouštěta postupně odhaloval půvab tohoto přístupu. Čím spontánnější byl

můj den, tím svobodněji jsem se cítil, a tím větší dobrodružství

mi cesta přinesla. Definitivní zlom pak přineslo mé loňské pěší

putování Čínou. Tehdy jsem pochopil, že když se mi bezslovníku a plánů podařilo přežít Čínu, přežiju už všechno.

Přípravy na cestu tak tentokrát nebyly nijak náročné.Stačilo si jen vybrat místo. Přesněji řečeno – ze všech těchvysněných míst si vybrat jedno. Nakonec jsem se rozhodl pro oblast Kavkazu – konkrétně Arménii a Gruzii. Místní lidé jsou totiž vyhlášeni svou pohostinností, jedná se o první křesťanskézemě světa, a navíc tu byla na podnikové dovolené má babička. Tradice konzumace vodky pro mě znamenala příslib sbližování s  místními, podle statistik kriminality obě země patří k nejbezpečnějším na světě a navíc tu všichni mluví rusky. Já tedy rusky nemluvím, ale jak se ukázalo při cestáchna Ukrajinu a  do  Polska, slušně ovládám panslovanštinu propojující všechny řeči napříč jazykovou větví. Když k  výhodám přiočtu ještě krásu místní krajiny, dobré jídlo a množstvípamátek, všechno ukazovalo na tu nejkrásnější a nejsnadnějšícestu, jakou jsem kdy podnikl. Dodnes mi tak zůstává záhadou, jak se celá výprava mohla z poklidné procházky pod horami zvrhnout v symfonii destrukce plnou zničených lidí, kloubů, jater, bicyklů, aut, a dokonce celých měst. V Arménii, Gruzii a  Náhorním Karabachu jsem poprvé plně docenil svůj zvyk nedělat si žádné plány. Kdybych totiž nějaké měl, všechny by byly dokonale zmařeny.

Po  příčinách dramatických zvratů můžete pátrat společně se mnou. Všechny události této neobyčejné cesty jsem totižtrělivě a svědomitě zaznamenal přesně tak, jak se odehrály.

8


9

Vydávám se na východ

V

stal jsem ze spacáku a  trochu neobratně si sbalil věci.

Od  doby, kdy nocování venku bylo mou každodenní rutinou, uplynul téměř rok a  podobným věcem člověk rychle odvykne. Každý zvuk mě rušil, a v noci jsem tak spal sotva tři hodiny. Doma by to bylo zoufale málo, na cestě to ale bohatě stačí. První dny totiž vždycky provází vzrušené chvění z nových vjemů. Po pozornosti volá spousta neznámých věcía nutí člověka zkoumat je všemi smysly. Tolik toho musí probádat a  vyhodnotit, než novou zemi začne vnímat jako bezpečnou. Noví lidé, obrazy, slova, vůně – to všechno přímo hltá, vždyť i kvůli nim se na cestu vydal. Pocit, že jsem na cestě, ve mně zkrátka probouzí maximální pozornost a ostražitost. Těžko při takové míře vzrušení mohu být ospalý. Dobalil jsem a pokusil se vyfotografovat ovce. Marně. Objektiv neostřil. Kdybych se snažil odhalit příčinu, musel bych hledat chybu v sobě. Raději jsem proto po kamenných schodech sešel k moři. Bylo špinavé, trochu páchlo a pláž lemovaly opuštěné budovy. Mně to alevůbec nevadilo. Ta zvlněná zakalená louže přede mnou totiž bylo Černé moře. Přesně to Černé moře, od kterého jsem se rozhodl vyrazit pěšky na  východ. Přirozeně jsem si mohl za  cíl zvolit nějaké město. Mířit do  konkrétního města je ale pouhý výlet. Vyrazit na východ, to zní jako začátek velkého dobrodružství.

„Otče, ten objektiv, který jsi mi dal k  fotoaparátu, neostří.

Myslíš, že už se mi ho podařilo rozbít?“ zeptal jsem sedo telefonu. Pravda, telefonovat po hodině cesty vlastnímu otcipoznávacím znamením dobrodruha zrovna není. Půjčit si od něj

fotografické vybavení ale v případě mého otce ano. Seděl jsem

v  zakouřené kavárně u  benzinové pumpy, zadumaně pitval

Vydávám se navýchod


10 skořicového šneka a čekal na odpověď. Otec mi po půlhodině zavolal nazpět. „Ladislave, dobrá zpráva je, že jsi ten objektiv nerozbil. Špatná zpráva je, že s tvým foťákem nikdynefungoval. Omlouvám se, měli jsme to vyzkoušet,“ oznámil mi.„Takže ho můžu použít akorát tak jako těžítko?“ zeptal jsem seironicky. „To bych nedoporučoval, byl dost drahý,“ odvětil otec věcně. „Ale neboj. Ještě máš pevný objektiv 50 milimetrů. Ten tě alespoň naučí hledat detail. Celek s ním totiž obvyklenevyfotíš,“ dodal. Novinky to nijak povzbudivé nebyly a na okamžik mě popadla touha zbytečný objektiv vyhodit. Pak jsem si ale uvědomil, že co se týká nepraktičnosti, mám s ním mnohospolečného. A tak jsem se rozhodl, že si z drahého, těžkéhoa neužitečného kusu skla udělám kamaráda. Objektiv jsempo vzoru filmu Trosečník pojmenoval „pan Nikon“ a rozhodl sek němu upnout vždy, když budu potřebovat nastavit zrcadlo. On je totiž cizinec na výletě takovému objektivu dost podobný –zranitelný a dokonale zbytečný.

Ač vedu krásný, šťastný a  naplňující život, nehody jako ta s objektivem se mi stávají velmi často. Díky tomu vím, žeskutečný problém by se z takové roztomilé drobnosti stal až tehdy, kdybych si jí nechal zkazit náladu. Potřeboval jsem proto zažít něco ryze pozitivního. Co se týká pořizování drahýcha neužitečných věcí, město Batumi za mnou naštěstí nijak nezaostává – přímo od  moře tam vede lanovka na  přilehlý kopec. Koupil jsem si lístek, naskočil do  kabiny a  mé chmury se brzy rozlynuly. Z  rozkývané kabiny jsem totiž spatřil takové skvosty jako obří ruské kolo, bohatě zdobená kasina, přes sto metrů vysoký památník gruzínského písma, mrakodrap se zlatým rohem a  to nejlepší na  konec – mrakodrap, v  jehož boku je zabudované ruské kolo. Zdroj tohoto podivného vkusumůžeme hledat na  druhém konci ropovodu, který do  Batumi vede z  ázerbájdžánského Baku. Zatímco mrakodrapy a  pláže působí honosně, v  ulicích panuje úplně obyčejný život. Stánkaři prodávají všechno od váženého tabáku až po mobilní telefony,


11

stařenky sedí na lavičkách a nabízejí domácí sýry a žebráciprosí o almužnu.

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se zaměstnanecproskleného infocentra s výhledem na moře. „Jdu na východ a potřeboval bych poradit s  cestou,“ řekl jsem a  vyložil na  pult podrobnou mapu Kavkazu. Věnoval mi ji můj kamarád Vladimír Váchal – vynikající průvodce, tlumočník, pohledný mladý muž, vyhlášený milovník, pohotový rétor a dobrý člověk, který za toskoro nic nechtěl. Jen drobnou zmínku v  knize. „Jak to myslíte, na  východ?“ zeptal se překvapeně muž. „No, prostě chci jít pěšky a daleko. Na východ mi to přijde lepší, protože na západ bych musel přes moře,“ vysvětlil jsem mu. Muž se rozesmál a seznámili jsme se. „Na východ odsud vedou dvě cesty,“ začal Omar. „Horní vede nížinou kolem dálnice. Je tam pár pěkných kostelů, ale to je tak všechno. A  pak je tu spodní cesta, která je hezčí, ale nedoporučoval bych ti tudy chodit,“ řekl tajuplně a  udělal krátkou pauzu. Přirozeně si tím získal můj vrcholný zájem. „Je hodně kopcovitá, potkáš tam jenom malé vesničky a v horách ještě bude sníh,“ vylíčil mi. Oběma nám v tu chvíli bylo jasné, kudy se vydám. Protože Češi jezdí do  Gruzie celé dekády, vtipu „český turista v horách“ se už dávno nesmějí jen slovenští záchranáři. „Děkuji mnohokrát. Mohl bych si tě vyfotit?“ požádal jsem Omara, který právě rozhodl o mém osudu pro budoucí dva týdny. Mladík souhlasil. Za odměnu pak mohl pobaveně sledovat, jak ve  snaze dostat ho do  záběru couvám otevřenými dveřmi až na ulici.

Odcházel jsem z centra a všímal si toho, jakou zálibu Gruzíni nacházejí v postávání. Prakticky na každém rohu se postávání oddávalo několik lidí, nedbale pokuřovali a sledovali dění kolem. Volili přitom různé techniky – jedni byli v podřepu, jiní se zase opírali o zeď nebo měli lokty zapřené o zábradlí. Starší lidé byli ochotni i posedávat, zdálo se však, že ti mladší trvajína vzpřímené poloze. Cesta mě zavedla až na okraj města, do čtvrtiautomechaniků. Svou špinavou čtvrť plnou skvrn od oleje, odložených


12


13


14 pneumatik, sazí a  rozličných pachů má každé město, kde se dosud jezdí starými auty. A moskvičů, lad a volh se v Batumi prohání požehnaně. Ne že by mě auta zajímala nebo že bych snad byl držitelem řidičského oprávnění, mám však tyhlečtvrti rád. Jistou nevšímavost typickou pro centra měst tady totiž nahrazují široké úsměvy umouněných tváří a podávání loktů. Ty mechanici všude na světě nabízejí k pozdravu namístorukou umaštěných od oleje. Lidé to přitom bývají nejen srdeční, ale také velmi upřímní. Právě ve čtvrtích automechaniků, nad šálkem stydnoucí kávy vypité na  staré sedačce z  autobusu, se toho člověk o městě dozví nejvíc.

„Where are you from?“ zavolal na  mě starý automechanik s  přehnaně americkým přízvukem. „Czechoslovakia,“ odvětil jsem. Při použití výrazů Czech Republic, případně Czechia už mě totiž v  zahraničí opravilo tolik lidí, až jsem usoudil, že to sami říkáme špatně. „Very good,“ zažvatlal muž. Bohužel seukázalo, že tím jeho znalosti angličtiny skončily. Zmohl se ještě na „Drink?“, ale obešli bychom se i bez toho. Muž se totiž zeptal až poté, co přede mě kelímek s  vínem položil. Pak jsme přešli do ruštiny a  improvizace byla pro změnu na  mé straně. Usrkával jsem víno a všemožně ho chválil, uznání mi to ale nepřineslo. „To musíš vypít najednou,“ poučil mě mladík, který k  nám přispěchal od vedlejšího domu. Víno se prý v Gruzii pije zásadně na ex. Mladík se mi představil jako Henry a anglicky mluvil velmidobře – prý žil tři měsíce v Berlíně s učitelem angličtiny. „Kamvůbec jdeš?“ zeptal se mě. „Na východ.“ „Takže do Tbilisi?“ „Ano, ale říkám na  východ, protože to zní líp,“ přiznal jsem Henrymu. „Jsou tam hory, ve kterých ještě bude sníh. Určitě se to ale dá zvládnout,“ ubezpečil mě. „A kde vlastně spíš?“ projevil pak starost o mé pohodlí. Ukázal jsem na karimatku a k nípřipnutou automobilovou plachtu, kterou označuji jako stan chudých. „To nebudeš potřebovat, místní tě venku spát nenechají,“ zasmál se Henry. Snad jsem správně pochopil, že oním „nenechají spát venku“ naráží na pozvání dovnitř, ne na poštvání psa.


15

S přicházejícím večerem jsem si zase mohl užít příjemného

měkkého světla, které i  z  prašné silnice plné aut udělá místo,

na něž se hezky kouká. Fotografové tuto část dne označují jako

zlatou hodinku a říkají, že během ní vznikají nejlepší snímky.

Já ale na svět raději koukám přímo než přes hledáčekfotoapa

rátu, proto jsem zlatou hodinku jen barevně sladil s láhví piva

a přístroj nechal v batohu. Osvěžoval jsem vyprahlé hrdlo,ko

chal se a přemýšlel, kde bych mohl složit hlavu. To mi obyčejně

žádnou velkou starost nedělá. Tolikrát už jsem neměl kde spát,

a  vždycky se nakonec nějaké příhodné místo naskytlo. O ho

dinu později už jsem seděl na trávě a k dosud teplému chlebu

přikusoval sýr. Jako záruka noci v  suchu se nade mnou tyčil

silniční most a  několik kravinců napovídalo, že možná budu

mít návštěvu. Ulehl jsem do spacáku a úlevně si narovnal záda.

Čekalo mě pár hodin spánku a pak dobrodružství nového dne.

Neměl jsem ani ponětí o tom, koho potkám, jakou krajinoubu

du procházet, co (a zda) budu jíst ani kde v noci přespím. Věděl

jsem jen to, že budu na  cestě. A  to mi úplně stačilo k  tomu,

abych se těšil. Půvab cesty totiž nevychází jen z reálnýchokol

ností – být na cestě je především stavem mysli a srdce.


16 Utápím se v sentimentu

P

okud někdo tvrdí, že ho na cestě nic zajímavéhonepotkalo, jen si málo všímal detailů. Právě tato schopnost

je podle mě klíčem k  tomu, jak přežít dlouhou cestu, aniž by

se člověk nudil. Proto když se přede mnou ráno objevil hřbitov, nadšeně jsem se na  něj vydal bádat. Právě hřbitovy jsou

místem, kde se člověk může něco dozvědět o  životech celých

generací. Pro tento hřbitov to platilo dvojnásob. Na kamenných

náhrobcích totiž byly vygravírované obří fotografie zesnulých.

Nejednalo se přitom o nudné portréty, ale o snímky z běžného

prostředí. Díky letopočtům jsem tak mohl sledovat spojitosti

mezi životním stylem a  průměrnou délkou života. Například

mladík, který se nechal zvěčnit se závodním autem, se nedožil ani třicítky. Muž, který na  fotografii držel stakan, zemřel

ve dvaašedesáti. Žena poklidně sedící za kancelářským stolem

byla za svou zdrženlivost odměněna úctyhodnýmitřiaosmdesáti roky života. Mé zkoumání hrobů snad může vyznívatponěkud cynicky. To, jak lidé umírají, ale jednoduše patřík místní kultuře. A  právě množství hrobů mladých lidí mi v  Gruzii

opakovaně připomínalo, abych se měl na pozoru. Rizikspojených s  alkoholem a  řízením (často obojím najednou) je totiž

v této zemi víc než dost.

Před třemi roky jsem se v Turecku shodou mnoha okolností objevil na oslavě, kde se střílelo do vzduchu. Jako památku na toto setkání jsem si odnesl tinitus – chronické pískání v uchu. Každé ráno se s ním probouzím, každý večer s ním usínám. Půl roku jsem přemýšlel, jak se vypořádat s tím, že už nikdy v životě neuslyším ticho. Pak mě konečně napadlo tinitus začít využívat ke svému prospěchu. Kdykoli se chystám udělat něco

Utápím se vsentimentu


17

ného, vzpomenu si právě na něj. Tento vnitřní hlas o frekvenci

7 000 hertzů mi připomíná, že některé věci jsou napořád,a nabádá mě k opatrnosti. Paradoxně je tak dost dobře možné, že

mě ten turecký kovboj s  brokovnicí uchránil před mnohem

vážnějším úrazem. Podobné myšlenkové zkratky mimochodem

používám často. Například jsem pevně přesvědčený, že nemít

akné a být svalnatější, už dávno jsem na cestách chytil nějaký

moribundus

1

.

„Nevíš, kde by se tady dalo naobědvat?“ zeptal jsem semladíka, který mě překvapil anglickým pozdravem. „Pojď,doprovodím tě,“ nabídl mi. Po cestě jsem se dozvěděl, že Mehmedovi

je dvaadvacet a anglicky se naučil na námořní akademii.Nadchlo mě to, námořníky miluji. „Wow, a kam jsi doplul nejdál?“

ptal jsem se vzrušeně. „Na Ukrajinu a do Bulharska,“ uzemnil

mě. Teď ale Mehmeda čeká nové dobrodružství – nechal se

najmout ke společnosti, jejíž lodě plují také po Středozemním

moři. „Tak jsme tady,“ řekl Mehmed u čerpací stanice spojené

s malým obchodem. Žádné vařené jídlo tam neměli, ovšemtočili pšeničné pivo, což je prakticky totéž. Připojil jsem se k trojici

bezzubých starců, kteří mi položili trojici základních otázek –

odkud jsi, kam jdeš a kolik ti je. Pak jsme se věnovalikolektivnímu mlčení. Ticho narušovalo jen vrčení lednice, která neříliš úspěšně oddalovala postupnou zkázu několika salámů.

Zatímco ty suché se scvrkávaly do podoby místních štamgastů,

u  šťavnatějších typů se na  řezu objevoval bělavý povlak. Celá

atmosféra mi trochu připomněla pobyt v nepálskémbuddhistickém chrámu. Mezi zenovým a zevlovým klidem podle mého

soudu není velkých rozdílů. „Už máte zaplaceno,“ oznámili mi

starci, když odcházeli odpočívat jinam. Ke vzniku našehopřátelství očividně nebylo třeba zbytečných slov. 1 Docela často dostávám otázky týkající se děvčat (když si vezmumotýlka, tak i chlapců) na cestách. Odpověď zní nikdy. Zejména ve vztahu ke Slovensku je mi to ale líto.


18

Moc se to o nás neví, ale Češi patří k nejzcestovalejšímnárodům vůbec. Jsme natolik kosmopolitní, že jsme po prvnísvětové válce navzdory své geografické poloze dokonce měli získat i  vlastní kolonii – africký stát Togo. Když to nevyšlo, několik desítek Čechoslováků se natruc odstěhovalo do  Oceánie, kde vznikly i dva krajanské spolky. Během druhé světové válkya několik desetiletí po ní jsme se vytrvale vydávali předevšímzápadním směrem, kde vznikly celé české enklávy. V  porevolučních dějinách najdeme jen málo projektů, které spojily celý národ – kolonizace Chorvatska ale bezesporu patří mezi ně. A  vlastně se netýká jen Chorvatska. Vezměme si třeba takové rumunské hory. Když v  nich potkáte člověka, můžete se řídit podle jednoduchého klíče. Vede ovce? Pak je to Rumun. Nevede ovce? Je to Čech. Na  Čechy jednoduše můžete narazit po  celém světě, a  to včetně zapomenutých afrických kolonií, konfliktních území a Karlových Varů. Když se vedle mě odpoledne objevil český cyklista, nijak mě to proto neudivilo. „Wér ár jú going?“ snažil se mě obelstít anglickou frází. Marně. Dobře tuhle výslovnost znám od sebe. Co se totiž týká jazyka, jsme těminejdůslednějšími mluvčími. Ať už mluvíme jakoukoli řečí, vždy pečlivěvyslovíme každou jednu hlásku a důraz dáme na všechny slabiky. „Kluci, nejste náhodou Češi?“ odpověděl jsem. „No jo, jsme.“ A krajanská družba započala.

„Tak si někde dáme pivo, ne?“ navrhl jsem dvojici cyklistů. Sání z prsu v šestinedělí a pití piva v dospělosti jsou dvě věci, které nám přinášejí pocit blízkosti a bezpečí, ať už jsme kdekoli na světě. Muži nadšeně souhlasili, Gruzie ale ne. Po dlouhých patnáct minut jsme žádnou hospodu nenašli. Šel jsem podél krajnice, kluci jeli vedle mě a pomalu jsme ztráceli naději. „To oni nás jen tak zdraví,“ lhal nám Vlasta v reakci na troubícířidiče. Pak jsme se konečně uvelebili na betonovém patníkua dali se do řeči. Ukázalo se, že Vlasta má moc zajímavou práci – prodává lidem ze zahraničí operace kloubů v Česku. Češi totiž nemají jen zlaté ručičky, ale také levná titanová kolena a kyčle.


19

Upřímně mě mrzí, že se tato informace neobjevuje v oficiál

ních propagačních klipech naší země. Jako správní cestovatelé

jsme si vyměnili cenné zkušenosti o hostitelské zemi. Kluci mi

řekli, že víno i pálenka jsou dobré, lidé vstřícní a psivšudypří

tomní. Já si zase postěžoval na bezohlednost řidičů. Popili jsme

víno a  pálenku, které jsme jako správní Češi měli v  batozích,

a naše cesty se mohly znovu rozejít. Družbě, sebelítostii alko

holismu bylo učiněno zadost. Rozloučili jsme se srdečně, i když

naše dovolené právě klesly na ceně. Ukázalo se, že jsme se zase

vydali někam, kam jezdí Češi.

Když jsem večer procházel městečkem Keda, odkudsi zdáli

se ke mně linuly tóny balalajky. Slyšet hudební nástroj tam, kde

ho člověk nečeká, je vždycky nesmírně poetické. Když mi bylo

osmnáct, bydlel jsem na  vysokoškolské koleji Kajetánka hned

vedle hudební místnosti. Mnohokrát jsem stál na  chodbě, po

slouchal klavír a představoval si, kdo je asi uvnitř. Vysnil jsem si,

že jednoho dne onu krásnou dívku přímo na chodbě požádám

o ruku a zplodíme spolu malého Rachmaninova. Sotva ale klavír

dohrál, vždycky jsem rychle prchnul na pokoj. Některépředsta

vy jsou až příliš krásné na to, abychom si je kazili realitou. Teď

jsem vzrušeně mířil za sílícím tónem balalajky a před očima se

mi stejně jako před lety odehrávala celá scéna – staří muži sedí

u ohně, tiše vzpomínají na příběhy z války a drnkají k tomuob

líbené písně svých padlých druhů. Když jsem epicentrumtkli

vých tónů objevil, ukázalo se, že má představa překvapivě od

povídá realitě. Několik mužů sedělo před činžákem na starých

sedačkách z  kina, zamyšleně pokuřovalo a sledovalo mladou

dívku hrající na balalajku. „Možno?“ zeptal jsem se polohlasem

a ukázal na volné místo. Jeden z mužů beze slova pokývl hlavou

a sklopil mi sedačku. Sedl jsem si a mlčky s ostatnímiposlou

chal zvuk nástroje, který umí vyjádřit všechen sentiment lid

stva. Každá struna balalajky vyprávěla vlastní příběh, kterému

jsem na rozdíl od příběhů v ruštině dokonale rozuměl. Kdo chce

pochopit ducha národa, měl by si poslechnout jeho hudbu.


20

Když jsem se znovu vydal na  cestu, hlavu jsem měl plnou rozjitřených myšlenek a moc nevnímal, kam vlastně jdu. Náhle vedle mě zastavilo auto a řidič vystoupil tak energicky, jako by chystal únos. Uklidnil mě až jeho široký úsměv, ve kterém jsem četl zápal mladého muže. „Hello, my friend,“ zvolal přátelsky a prohodili jsme spolu pár slov. Pak mě Goga požádalo netradiční věc. „Pustím ti video. Podíváš se na něj, prosím? Má jen čtyři minuty.“ Ještě než video začalo, tušil jsem, o co půjde. Už prvních pár vteřin mé podezření potvrdilo. „Od chvíle, kdyzačneme mluvit, se ptáme. Proč je obloha modrá? Kde jsme se tu vzali? Proč se dějí špatné věci? (...) Celou dobu před seboumáme knihu odpovědí – Bibli.“ Ano, stál přede mnou jehovista. Dokázal si mě najít i bez domova a zvonku. Goga video po dvou minutách přerušil, aby mě informoval, že už jsme za polovinou. Očividně měl zkušenosti s lidmi, kteří z jeho agitacenebyli úplně nadšení. Když se video chýlilo ke konci, napadl mě ďábelský plán. „Moc mě to zajímá, rád si s  tebou o  víře budu povídat. Nevíš ale, kde by se tady dalo přespat?“ zeptal jsem se mladíka a ukázal na svou karimatku. Goga se chvíli zamyslel. „Come with me,“ řekl a ukázal na své auto. Nasedl jsem s očima zářícíma nadšením. Právě se mi totiž podařila báječnárošťárna. Otočil jsem celý koncept a  pozval se k  jehovistovi domů, abych si s ním povídal o víře.

Zastavili jsme na sídlišti a Goga mě zavedl do bytu v prvním patře. „Tady dnes budeme spát,“ řekl. Očima jsem přejelošklivě vytapetovanou místnost s dvěma postelemi a maličkoukuchyní. Od příbytku 22letého bankovního ekonoma jsem čekal něco jiného. „Ty tady nebydlíš?“ zeptal jsem se. „Ne, to je byt hodných chudých lidí,“ odvětil Goga. Vzbudilo to ve mněmnoho otázek, které ale Goga pohotově zamluvil. „Jakou posloucháš hudbu? Něco nám pustím,“ nabídl, zatímco prohledával obsah lednice. „Vážnou hudbu? Tu mám taky rád,“ tvrdil mi. Bylo mi jasné, že to nejspíš není pravda. Ale neexistoval důvod zdvořilou lež neztrestat. A tak jsem Gogovi s jistou mírou


21

škodolibosti pustil Schubertovu Nedokončenou, která jeho va

ření dodala na  dramatičnosti. „Z  Nazaretu do  Jeruzaléma, to

je super, takhle šli Ježíšovi učedníci,“ komentoval nadšeně mé

cesty, zatímco míchal vajíčka. „Gogo, a co ti takhle přinášíštěs

tí?“ položil jsem svou oblíbenou otázku. „Být s bohema dob

rými lidmi,“ odvětil Goga bez váhání. V  teologické rozpravě

nám zabránila jazyková bariéra, proto jsme se nakonec bavili

o světských věcech. Goga se mě u večeře ptal například na to,

kolik zvednu při benchressu. Kromě Jehovy byla totiž jeho

velkým koníčkem také kulturistika. Byla to půvabná scéna: jedl

jsem plněné knedlíčky, z  reproduktorů hrálo Chopinovo Nok

turno č. 2 a Goga mi ukazoval biceps. Nutně to ve mně vyvolalo

pochybnost, zda budeme každý spát ve vlastní posteli. Nakonec

se tak ale stalo. Já usínal a Goga si pouštěl videa z méhoFace

booku. Zatímco u nás občas pochybujeme o existenci obojího,

v Gruzii jsou bůh a LTE datová síť všudypřítomní.


22 Dělám ostudu

V

  noci jsem si po  dvou letech připomněl, jaké je to spát

v  hamace. Stará skládací postel totiž byla prohnutá

prakticky stejně. Navíc se mi do  spánku vetřela noční můra

o  příchodu majitelů bytu – intelektuálů ověšených knihami.

Když mě ale ráno probudil déšť, s potěšením jsem shledal, že

cizí byt stále sdílím jen s docela neškodným jehovistou. Goga

mi ke snídani naservíroval navlhlé sušenky a homeopatický čaj.

Ten připravil tak, že sáček nejprve na několik vteřin vymáchal

v mém hrníčku, totéž zopakoval u sebe a následně sáčekvyhodil. Zatímco jsem se balil, chtěl mě Goga obdarovat diářem,

který odkudsi vyštrachal. Rozesmálo mě to. Času se teďněkolik týdnů budu smát do tváře – diář je symbolem světa, který

jsem opustil. Na  rozloučenou mi Goga poděkoval za  naše setkání a popřál mi, ať mě na cestě provází bůh.

Pokud měl Goga na  mysli Poseidóna, jeho přání bylo vyslyšeno. Už od  prvních kroků mě provázel sílící déšť, a  já tak jen doběhl do  první kavárny. Tam jsem ale nemusel jen rezignovaně pít kávu a  čekat, až vysvitne slunce. Prozíravost stárnoucího muže mě totiž přivedla k  tomu, abych si s  sebou tentokrát na cestu vzal pořádné vybavení proti dešti. To jsem dříve odmítal a  se slovy „nejsem zvíře, abych chodil v  dešti“ pokaždé vyčkával v  úkrytu. Triumfálně jsem vytáhl pláštěnku a  k  údivu všech, kteří se do  kavárny přišli schovat před tím božím nadělením, oblékl batoh i člověka a vyrazilna cestu. Moje odhodlání ale brzy opadlo. Procházel jsem kalužemi, do  bot prosakovala voda a  navíc mi pršelo na  hlavu. Trvalo sotva pár minut, než jsem si uvědomil, že za  podobných okolností chůze zcela ztrácí svůj půvab a  stává se pouhým

Dělám ostudu


23

způsobem přepravy. Něco podobného pro mě přirozeně bylo

nepřijatelné. Schoval jsem se proto v činžáku na konci města –

poslední příležitosti přečkat déšť sice ve  špíně, ale v  suchu.

Dobrou půlhodinu mi dělali společnost místní muži a sledovali

se mnou, jak prší. Pak ale usoudili, že se podobná míraaktivity k jejich stavovské cti nezaměstnaných nehodí, a odebrali se

zpět do svých garsoniér. Osiřel jsem na špinavé chodběsovětského paneláku a smutně hleděl na to, co se odehrává venku.

Navzdory mým prosebným pohledům, kletbáma dramatickému nasazování krosny déšť nakonec trval dvě hodiny. Pak se hladina velké louže před činžákem konečně uklidnila a já mohl vyrazit. Chůze v přírodě krátce po dešti je zaslouženouodměnou za ty ponuré hodiny strávené v přístřeší. Ptáci zveselazpívají, všechny barvy vypadají neobyčejně svěže a občasný poryv větru následovaný kapáním ze stromů člověku připomene, jaký nečas právě skončil. Slunce si čím dál razantněji prodírá cestu mezi mizejícími mraky jako hřejivý důkaz toho, že všechno na světě nakonec dobře dopadne. Svými paprsky právědoadnuvší kapky nejprve přemění na blyštivé šperky a následně na mraky, se kterými celé kouzlo brzy zopakuje. Ve snaze urvat si kus onoho krásného okamžiku natrvalo jsem pořídil několik snímků. Podobné nápady ale zejména v  mém případě obyčejně nekončí úspěchem. Když jsem si záběry o  hodinu později prohlížel na displeji, přineslo mi to další cennou fotografickou zkušenost. Pokud zrovna nechci fotit sklep, nikdy bych neměl v  režimu priority clony volit hodnotu 1,8. Všechny fotografie osvícené sluncem pak totiž vypadají jako z konce 19. století.

Slunce a teplo definitivně zvítězilo nad mraky a vlhkostí já se rozhodl dopřát si brzký oběd. O okraj altánku jsem si zkušeným pohybem otevřel pivo a v celé monumentálnosti svýchosmdesáti kil se nedbale rozvalil na lavičku. Můj nonšalantní posed brzy přilákal první starce, pro které jsem znamenal zpestření nedělní návštěvy kostela. Na  mesiáše čekají osmdesát let, teď jim přišlo alespoň tohle. Očekával jsem tradiční sérii banálních


24 dotazů v  ruštině, osud se mnou ale měl jiné plány. Zrovinka vedle mě se totiž uvelebil stařec v  zimní čepici, ze kterého se vyklubal generátor dadaistických otázek. „Kolik je u  vás hodin?“, „Tvoje boty jsou drahé boty?“, „Máte v  Československu taky hory?“, „Jaké je povolání tvého otce?“, „Až budeš mít děti, co chceš, aby dělaly?“, „Co se ti v  Batumi líbilo nejvíc?“. Dosud mi pro komunikaci s  místními stačilo rozdělovat souvětí do holých vět a složitější slova použít hned v několikavariantách. Tentokrát ale otázky přesahovaly mé lingvistickédovednosti. Mou nejčastější odpovědí tak byla dvě ruská „ano“po sobě – „dada“. O  co rozpačitější ale naše konverzace byla, o  to srdečněji proběhlo rozloučení. Muž mi tiskl ruku, říkal něco o bohu, který mě má provázet, kráse a podobných věcech.

U  vrat jednoho z  domů mě zaujal muž, který soustředěně tesal ornamenty do kamene. „Sundej batoh, oddechni,“ pobídl mě, sotva jsem ho potichu pozdravil. Osobně bych do kamene klidně nechal tesat právě tuto frázi, neb jasně definuje filozofii mých cest. Nenechat si ujít jedinou příležitost k odpočinku.„Piješ vodku?“ zeptal se kameník potom. Hru na zdvořilé odmítání jsem opustil už před lety, kdy mě při ní okradla vlastní babička. Nabízela mi pětistovku, já dvakrát odmítl a třetí nabídka užneřišla. „Jasně, moc rád,“ řekl jsem, odhodil krosnu a plnnedočkavosti vyrazil na terasu domu. Poprvé budu pít s Gruzínem – tolik jsem o tom slyšel. Být dobrým hostem se dá naučit – a patří to mezi povinnosti každého cestovatele, který se chce setkávat s místními. Zatímco nám ženy na stůl postupně nosily sýr,chleba, zelí a  především pálenku v  hezké litrové karafě, probíhaly obvyklé zdvořilostní rituály. Podívat se na  záhony, zažertovat s dětmi, zeptat se hostitele na rodinu a především prohlédnout si dům. Jak už tomu v Gruzii bývá, vybavení prostorných pokojů tvořily jen postele, kamna a několik kýčovitých obrazů. Považuji za velkou nespravedlnost, že zatímco selské baroko už je zapsané na seznamu UNESCO, tento selský funkcionalismus dosudpřehlížíme. Svou vilu Tugendhat má v Gruzii každý chudý člověk –


25

jen nábytek není z palisandru a ebenu, ale normálněz překliž

ky. „Moc hezké. Musí se tu dobře uklízet,“ poznamenal jsem si

do deníku.

„Na  zdraví našich žen a  dětí,“ pronesl Mamukra a obrá

tili jsme do sebe stakan vynikající vodky. Po chvíli konverzace

jsem se dozvěděl, že jeho bratr před čtyřiceti lety sloužil vojnu

v Československu, kdesi poblíž Prahy. To byl důvod k dalšímu

přípitku. Tentokrát jsem ho inicioval já, za  což mě Mamukra

odměnil uznalým poplácáním po zádech. Pokud jsem tospráv

ně pochopil, vodka měla pocházet právě z Československa,od

kud ji bratr přivezl. To znamená, že jsem to nejspíš správně

nepochopil – takhle dlouho alkohol v  žádné gruzínské rodi

ně nemůže vydržet a českou vodku by do Gruzie vozil jensla

bomyslný. Jak už to mezi lidmi bývá, po čtvrtém přípitku jsme

se dostali k politice. Stalo se tak mojí vinou a byla to chyba. Vše

začalo zdvořilou hrou – předháněli jsme se ve  vědomostech

o zemi toho druhého. Mamukra mě příjemně překvapil. Znal

například tradici výroby cibulákového porcelánu, Petra Čecha,

Karlovy Vary a  uměl vyjmenovat několik značek piva. Unika

ly mu jen drobné detaily jako skutečnost, že Československo

už se rozpadlo a Dominik Hašek už nehraje hokej, nýbržpro

dává energetické nápoje. Pak přišla řada na  mě. Ze slavných

Gruzínů bohužel znám jediného. „Stalin byl Gruzín, že?“pro

nesl jsem řečnickou otázku. „Ano, ano. Lenin Rus, StalinGru

zín. Ty máš rád Stalina?“ zeptal se mě v odpověď. V tu chvíli

mi zatrnulo. Zavést řeč na významné osobnosti v zemi, jejímž

nejslavnějším rodákem je masový vrah, nebyl šťastný nápad.

Nakonec jsem vyhodnotil, že raději odpovím negativně. Co

kdyby Mamukrova matka pamatovala gulag. „Jsem mladý,tak

že o tom moc nevím. Ale spíš ne,“ řekl jsem opatrně. Mamukru

to zvedlo ze židle a začal vášnivě gestikulovat. Bylo zřejmé, že

je zle. Co mi příroda nenadělila na  odvaze a  síle, to naštěs

tí vynahradila konformitou. „Ale můj otec, ten Stalina milu

je. Hodně o  něm mluví,“ zachraňoval jsem pohotově situaci.


26 „Tak ho poslouchej. Ten o světě něco ví,“ poučoval měMamukra tak hlasitě, až si troufám říci, že trochu křičel. Na  konci svého monologu přede mnou mával skývou chleba. „Chleba, ten byl za Stalina zadarmo. Žádné peníze, zadarmo,“ opakoval u toho.

Stejně rychle, jako hádky na  Kavkazu vznikají, i  končí. Ke Stalinovi už jsme se nevrátili a docela hezky si popovídali –naříklad o sněhu v horách, kterými chci projít. Co se týká pití, zápas skončil nucenou remízou. Litr pálenky jsme ve třechlidech dopili a  hostitel přiznal, že další nemá. Když opominu drobné zakolísání, kdy jsem se pokusil si s ostatními připíthrnkem kávy, ostudu jsem své zemi rozhodně neudělal. Ostatně není divu. Přípravám na cestu Kavkazem jsem se začal věnovat už vloni v  Číně, a  to tak pilně, že si to dodnes přesně nepamatuji. „Nechceš tu dneska přespat? Postel navíc mámea vodku ještě seženeme,“ nabízel mi Mamukra. Být o pár hodin víc, neváhal bych. Ovšem obstarat si nocleh ve  tři odpoledne mi připadalo nepatřičné a cítil jsem silné nutkání jít dál. To jsem ještě nevěděl, že si vyrážím pro ošklivé faux pas, trest za svůj zhýralý život opilce.

Po zbytek odpoledne mě provázely prudké sluneční paprsky, které umocnily účinek pálenky. Kráčel jsem vysoko nad řekou, smál se vlastním vtipům a mával lidem i zvířatům. Mé mávání nenechalo chladnou dvojici děvčat, která posedávala předdomem na břehu řeky. Z jejich gest jsem vyčetl, že mě buď zvou dolů, nebo odhánějí. Sešplhal jsem z kopce dolů a u zrezivělého plotu se chvíli dohadoval se psem. On na  mě štěkal, já jemu vyhrožoval fyzickou likvidací. Pak k plotu konečně přišelstarý muž, psa odehnal a pozval mě na zahradu. Přivítal jsem se s jeho vnučkami a povšiml si toho, že jedna z nich je ve věku na vdávání – již se u ní objevily ženské křivky i knír. Snadi proto si mě sem pozvali. Netrvalo dlouho a dívka přinesla na stůl domácí kravský sýr, chleba a  smetanu. Myslím, že se jednalo o dokonalou prověrku mého očkování proti cestovatelským


27


28

průjmům. Zasedli jsme s  dědečkem ke  stolu a  chvíli konverzovali o běžných věcech. Stařec se mě ptal na rodinu, na dům

a na to, zda mám vystudováno. Pochlubil jsem se svými dvěma

bakalářskými tituly. Ty ale muže – ostatně stejně jako trh práce –

nijak neoslnily. „Takže nejsi inženýr?“ zeptal se. „Ne,“ přiznal

jsem. Pak už jsme jen seděli a moudře upíjeli kefír, který sepodával jako dezert. A právě kefír se mi stal osudným.

„Jestli ti ten kefír nechutná, tak ho nepij,“ řekl mi přísně

muž, když si všiml, jak v sobě dusím smích. Jeho vážnost celou

situaci ještě zhoršila. „Ne, je moc dobrý,“ cedil jsem mezi zuby

ve snaze nevyprsknout. Bylo mi ale jasné, že ostuda je jenotázkou času. Vzpomněl jsem si totiž na příběh kapitána Lipánka

2

,

který mi i  za  střízliva připadá jako nejlegračnější věc na světě. Ještě chvíli jsem bojoval a vyhýbal se mužovu pohledu. Pak

se ke  mně ale naklonil a  naše oči se znovu střetly. Proti mně

přísný stařec, nade mnou Damoklův meč ohromné ostudy...

a  ve  vzpomínce tlustý kapitán Lipánek rozdávající sýry. Nešlo to. V poslední chvíli se mi podařilo polknout zbytek kefíru

a pak jsem začal řičet smíchy. Mé hýkání se neslo údolím,a kdykoli jsem se pokusil uklidnit, přepadl mě nový záchvat.Atmosféra u  stolu zhoustla na  úroveň podávané smetany, ve  které

stála lžíce. Netušil jsem, jak se rusky řekne vzpomínka, ale bylo

2 Po několik let jsem s přáteli v Českých Budějovicích pořádal majáles.

Jako každý neziskový festival i naše akce si žádala své sponzory. Jednou

se nám s místní mlékárnou podařilo udělat následující dohodu:výměnou za její propagaci na dětském dni dostaneme zdarma spoustumléčných výrobků, ze kterých můžeme připravit občerstvení pro kapely.

Měli jsme zařídit jen brigádníka, který bude na dětském dni v kostýmu

rozdávat jogurty. Obě strany svůj slib splnily. Mlékárenský vůzskutečně přijel, vyložil mléčné výrobky, a obtloustlý kapitán Lipánek se mohl

dát do práce. Všechno šlo dobře, dokud jsme o dvě hodiny pozdějinespatřili dítě s půlkilovým bochníkem nivy v ruce. „Odkud to máš?“ zeptal

jsem se chlapečka. „Od toho pana námořníka,“ řekl mi. Už bylo příliš

pozdě zasáhnout. Ukázalo se, že když kapitánu Lipánkovi došly jogurty,

rozdal dětem celý proviant určený na vaření kapelám.


29

mi jasné, že tuhle ostudu už stejně nevyžehlím. „Nezlobte se, já

už půjdu,“ řekl jsem starci a utíral si do trička slzy. Nabídka, ať

se příště vrátím i s rodinou, tentokrát nepřišla. Dostalo se mi

jen strohého „tak běž“.

Noc jsem strávil v altánku před nemocnicí, kde mě nechal

přespat hlídač. Protože vítr dovnitř zaháněl déšť, musel jsem si

ho zastřešit automobilovou plachtou. Tato skutečnost nepřišla

vhod jenom mně, ale také dvojici psů, kteří se rozhodli se mnou

obydlí sdílet. Před spaním jsem myslel na svou dnešní ostudu

a vyhodnotil, že je nakonec všechno v pořádku. Co lepšíhoto

tiž člověk může mít než příhodu tak veselou, že ho rozesměje

v  každé situaci? Takovou vzpomínku pak může používat jako

ocelovou pěst, kterou rozdrtí všechny své starosti i  v  docela

bezvýchodné situaci. Kdyby každý měl svého kapitána Lipánka,

žilo by se nám lépe; a formální setkání by byla o poznánídobro

družnější.


30

O mužích, jejichž údy v železo

ztuhly

R

áno mě probudil zvuk blížících se kroků, přesnějiv Gruzii vzhledem k počasí obvyklá kombinace klapánívojenských bot a  čvachtání. Muž se sehnul nad mým přístřeškem

a s výrazem ohledavače mrtvol opatrně nadzvedlautomobilovou plachtu. Počítal s tím, že uvnitř může být cokoli. Štěstí že

jsem nenarazil na amerického policistu, ten už by házel granát.

„Žiješ?“ zavolal pod plachtu. „Žiju,“ odpověděl jsem a stálenaůl v hibernaci se vysoukal ze své nory. Přede mnou stál muž

ve špinavém bílém plášti. „Přinesl jsem ti snídani,“ řekl a podal

mi utěrku plnou zákusků. Bylo to od něj takhle před nemocnicí

milé – počkat do rána a pak teprve zjišťovat, zda žiju. Zjevně

do mě nechtěl investovat péči předčasně. Vyrazil jsemdo kopce, líně žvýkal kokosku a přemýšlel nad tím, jak náladučlověka ovlivňuje počasí. S teplem a sluncem úsměv a dobrá nálada

přicházejí samy. Zima a mlha valící se z okolních lesů naopak

nepřinášejí nic jiného než trudomyslnost. Každý odhodlaný

člověk by ale se svou náladou měl bojovat. Být nešťastný jetotiž ta nejsnazší věc na světě. Svede to každý slaboduchý hňup,

protože k  tomu není zapotřebí vůbec nic. Zato spokojenost,

ta přichází jen za  zásluhy. Člověk musí neúnavně hledat hezké maličkosti, pochopení, odpuštění, radost a energii. Není to

snadné, na konci této vyčerpávající snahy ale nestojí nicmenšího než naplňující radost ze života.

Navzdory všem nepříjemnostem, které s  sebou déšť přináší,

mu přiznávám jisté zásluhy. Za  milé považuji například to, že

jen díky dešti lidstvo dosud nevymřelo hladem a  ještě můžeme občas vidět duhu. Líbí se mi také, jak spojuje lidi. Bičováni

Omužích, jejichž údy v železo ztuhly


31

deštěm všichni prožíváme podobné nepohodlí, býváme k  sobě

tedy vstřícní. Když jsem proto po dvou hodinách mlhya mrhole

ní narazil na dvojici lesáků pokuřujících před svou útulnou, bylo

navýsost pravděpodobné, že spolu strávíme nějaký čas.Neupra

vení muži mi podali mozolnaté ruce a pozvali mě dovnitř. „Piješ

víno?“ zeptal se pan Beso a  vycenil na  mě zlaté zuby, které ja

ko letokruhy ukazovaly na jeho pokročilý věk. Patrně se jednalo

o otázku řečnickou – ještě než jsem odpověděl, už miz pětilitro

vé zavařovačky od okurek přeléval víno do skleničky od hořčice.

Celá bouda sbitá ze starých prken byla vůbec ódouna improvi

zaci. Okenní mříže suploval rošt na grilování, jako skříňslouži

la prosklená vitrína z obchodu, a co se týká stolu, ten si kutilští

lesáci sbili z  dřevěné desky a  velké cívky od  kabelů. Přirozená

šetrnost místních obyvatel je tou nejpřirozenější formou ekologie

a  vždy mě ve  východních zemích těšila. „Tohle je váš kolega?“

zeptal jsem se Besa při pohledu na  vybledlou fotografii – jedi

nou ozdobu stěny s vypadanými suky. „To byl náš kolega. Zemřel

před třemi roky, když na něj spadl strom,“ řekl mi Besa. Pakvy

táhl z vitríny pálenku, abychom si na zesnulého kolegu připili.

„Víš, práce v lese je těžká a nebezpečná. Pracujemeve špat

ném terénu, občas i za tmy, je tu taky hodně medvědů,“vysvět

loval mi Besa, „za Sovětského svazu jsme alespoň dostávali lepší

peníze a  bylo nás víc, takže jsme při práci nemuseli spěchat.“

Zajímavé je, jak často se muži v Gruzii dojímají. Upřímnýsen

timent provází každou konverzaci, ve které se mluví o vlasti,ro

dině nebo kamarádech. Besa nebyl výjimkou. Když mi vyprávěl

o smrti svého kolegy, zalesklo se mu v očích a slzu musel zahnat

dalším stakanem. Osobně jsem přesvědčený o tom, že alkohol

v  práci problémy s  terénem zrovna neusnadňuje. „Už jsi jedl,

Ladislave?“ zeptal se Besa a labužnicky si olízl rty, aby anikap

ka pálenky nepřišla nazmar. „Ano, zrovna jsem snídal,“ přiznal

jsem. „Tak si dáme oběd,“ oznámil Besa a  položil na  stůl dva

jídlonosiče. Že mě místní zvou na jídlo, na to už jsem si zvykl.

Ovšem tentokrát to bylo poprvé, co se mi někdo po  náloži


32

kulajdy, masových pirohů a kolínek s pálivým sosíkem omluvil,

že nemá dezert. „Jen to do knížky všechno napiš, ať lidi u vás

vidí, jak se mají dobře,“ kladl mi Besa na srdce, když jsemvyrážel na cestu a on s kolegou za prací. „A příště se nás vraťnavštívit i s kamarády. Kamarády potřebuješ, není dobré cestovat

bez nich.“

Víno a pálenku považuji za druh vnitřní impregnace, proto

se mi po  jejich požití v  dešti putovalo výrazně lépe. Vlastně

jsem si kráčel tak zvesela, až se o mě pokoušela spokojenost.

Jak už jsem zmiňoval, taková spokojenost se člověkunepřihodí jen tak. Důležitou součástí cesty ke  spokojenosti je podle

mého soudu například umění radovat se z drobných absurdit.

Jestli nás v  něčem stroje ani studenti matematicko-fyzikální

fakulty nikdy nepředstihnou, je to právě tohle. Jen člověktotiž dokáže pochopit skrytou poetiku a vtip absurdna. Jednou

takovou scénou mě uvítalo město Chulo. Když jsem si jako

obvykle chtěl vyfotit čerpací stanici

3

, přistihl mě u tohopumař a nabídl mi kávu. Tu podle svých slov připravil v tradiční

gruzínské džezvě, jejíž vynález si neprávem přivlastňujíArabové. Pak mi ukázal mocný nástroj zábavy – tablet připojený

na bezpečnostní kameru. Pumpař byl přímo fascinovaný tím,

že přenos černobílé kamery má několikavteřinové zpoždění.

Prováděli jsme společně na  kameru gesta a  s  pubescentním

nadšením se smáli pohledu na  svoje zpožděné obrazy. Myslím, že kdyby jednoho dne čerpací stanici skutečně vykradli

zloději, pumpař jen bude s tabletem v ruce pobaveně sledovat

jejich trhaný běh. 3 Jih Gruzie je plný malých čerpacích stanic, z nichž žádné dvěnevypadají stejně. Někdy bývají součástí obchodu nebo dílnyautomechaniků, jindy se v krajině objeví osamělé čerpadlo, které jeprojektem byznysmena důchodového věku. Protože čerpací stanice

u cesty člověk na rozdíl od krajiny vidí i v husté mlze, oblíbil jsem sijejich fotografování. V budoucnu plánuji uspořádat hlasovánío nejkrásnější čerpací stanici a její repliku zbudovat v Česku. Ať už vyhraje

jakákoli, budu k tomu potřebovat jen rezavé plechy a opuštěné místo.


33

V  centru města mě uvítala armáda zírajících mužů, kteří

sledovali každý můj krok. Gruzíni jsou v tomto ohleduskuteč

nými profesionály. Aby jejich pohled byl co nejpronikavější,

do zírání nezapojují žádné mimické svaly vyjma těch, kteréovlá

dají pohyb čočky. Sotva ale pocestný uctivě a nahlas pozdraví,

získá tím slušnou šanci na audienci. „Otkuda ty?“ ozve seobvyk

le z úst člověka, kterého si skupina zvolila pro komunikacis ci

zinci. Prosté konstatování geografické příslušnosti pak popustí

stavidla přátelství. Přinejmenším jeden z  deseti přítomných

starců totiž v Československu sloužil vojnu – a ostatním seale

spoň uleví, že nejsem Američan. Vesnice i tentokrát měla svého

pamětníka vojny v  Československu. Jmenoval se pan Nikita

a v naší armádě vedl vlastní hybridní válku. Z jeho vyprávění


34 jsem usoudil, že za  celou vojnu neměl v  ruce samopal. Něco podobného znám od  svého dědečka, který sloužil u pomocných technických praporů – jak sám říkal, „v  ruce měl místo samopalu lopatu“. V případě pana Nikity se zdálo, že za celou válku nepustil z ruky své přirození. „Cikánky, ty byly nejlepší,“ vyprávěl mi se žhnoucíma očima a názorně před smějícími se muži předváděl pohyby, které spíš než frekventanti katolických mší znají majitelé psů. „Prostě stačilo jít na zábavu v uniformě a pak se prcalo,“ vysvětlil mi, když skončil své sblíženís imaginárním děvčetem. Já vojnu nezažil. Na zábavy svéhohumanitního oboru jsem chodil v košili a pak se diskutovalo.Nečekal jsem, že se to stane už takhle brzy, ale na  okamžik se mi po těch sovětských časech zastesklo.

Bylo k  šesté a  slunce pomalu klesalo k  obzoru. To za normálních okolností znamená dobrou hodinu cesty provázené měkkým světlem a  další hodinu putování v  šeru pomalu přecházejícím ve tmu. Tentokrát se přede mnou ale objevilahosoda, což zásadně měnilo situaci. Náhle jsem nabyl dojmu, že za chvíli už neuvidím na  krok, a  raději se uchýlil dovnitř. Je lepší skončit cestu dřív než riskovat zlomeninu. V útulnédřevěné boudě osvětlené třemi žárovkami bez stínítka seděloněkolik hostů, kteří mě upřímně ignorovali. Znamenalo to, že jsem narazil na  opravdové štamgasty. Dokud totiž opravdový štamgast nechce neznámého hosta pokárat nebo jen tak urazit, nejeví o něj nižádný zájem. „Máte něco k jídlu?“ zeptal jsem se hostinského a  obdivně se zadíval na  jeho pivní pupek, důkaz prosperity podniku. „Párky,“ odvětil vrchní a  ukázal na mrazák. „Můžu ti je ohřát,“ dodal po  chvíli váhání blahosklonně. Pojedl jsem párky s hořčicí ostřejší než cokoli, co jsemochutnal v  čínském Sečuánu, a  užíval si osvěžující atmosféry přehlíživosti. Ve  světě žen má ignorace širokou škálu významů od volání po pozornosti až po trucování. Ovšem ve světě mužů neexistuje upřímnější emoce. Měl jsem z toho radost. Štamgasti mi dali najevo, že je má přítomnost zcela v pořádku. Když jsem


35


36

odcházel z hospody, už byla dostatečná tma na to, abych si bez

výčitek mohl najít místo na spaní. Zamířil jsem proto směrem

k minaretu, který se tyčil pár stovek metrů ode mě. U mešity

se odkudsi vynořil tmavovlasý chlapec s očima podlitýma krví.

Když spustil monolog v  gruzínštině, uvědomil jsem si, jak je

vlastně tento jazyk plný hrdelních skřeků strašidelný. Spíš než

inkvizici jsem vždycky věřil vědě, na tomhle dítěti ale bylo cosi

ďábelského, co ve  mně budilo dokonalou hrůzu. Z afektova

nosti jeho projevu jsem navíc soudil, že se mi snaží říct, aťode

jdu. Polák by pravděpodobně zahájil ofenzivu nebo exorcismus,

já se ale rozhodl vydat cestou svých předků. Zbaběle jsem před

dítětem prchnul a  schoval se za  zatáčkou. O  patnáct minut

později jsem konečně našel odvahu se k mešitě vrátit. Ďábel už

tam nebyl. Pravděpodobně doma pil kakao a koukalna večerní

ček. Pokud je mi známo, v mešitě by se spát nemělo – a setkání

s ďáblem mi to jen připomnělo. Uchýlil jsem se protodo umý

váren, kde se muslimové očišťují před modlitbou. Depresivnost

vykachličkované místnosti umocňoval zvuk kapajících ko

houtků. Hezké místo to nebylo, tulák ale nemůže být vybíravý.

„Lepší kapající kohoutek než protékající střecha,“ poznamenal

jsem si do deníku. Při jeho psaní mě vyrušil imám, kterýneče

kaně vtrhl dovnitř. „Salam alejkum, možno zděs spat?“ zmo

bilizoval jsem své znalosti jazyků dvou kultur. Imám mi podal

ruku, řekl, že v  umývárně přespat mohu, a  spěchal vyvolávat

modlitbu. Štěstí že nepřišel o půlhodinu později. Kdyby měvi

děl, jak se na bobku s nohama doširoka roztaženýma umývám

u příliš nízkého kohoutku, možná by rozhodl jinak.


37

Prší, tedy jsem

R

áno mě probudil křik staré ženy, které se pravděpodobně moje přítomnost v umývárně nepozdávala. Dřív

bych se omlouval a začal balit, tentokrát už ale zvítězilyzkušenosti a  rozum. Spát tady mi dovolil sám imám, a  tak mi

do toho bába neměla co kecat. Trpělivě jsem ženě tuto skutečnost vysvětlil (že mi tam dovolil spát imám, ne že že mi

do toho bába nemá co kecat) a převalil se na druhý bok,odhodlaný hrdinně bojovat pasivní rezistencí. Žena se nasupeně

otočila a odešla, zjevně odhodlaná přivést posily. Ač jsem ale

s balením rozhodně nepospíchal, nikdo už nepřišel. Zdá se, že

muslimové

4

už také přijali pomalé tempo života na jihuGruzie. Překvapivou čilost naopak projevili muži z vesniceDioknisi, kam jsem přišel po deváté hodině. Ti už měli plné ruce

práce a ústa křiku s hraním vrhcábů. V Gruzii se muži druží

ve venkovních altáncích, které byly zbudovány speciálněk tomuto účelu a nechybějí v žádné vesnici. Jejich konstrukce se

liší v  závislosti na  tom, co se místním za  Sovětského svazu

podařilo rozkrást ve fabrikách. Ve vesnicích tak můžeme najít

altánky zděné, dřevěné i posvařované z trubek. Umístěníaltánků je ale na rozdíl od použitých materiálů neměnné. Řídí

se totiž dvěma důležitými pravidly – altánek musí být v těsné

blízkosti obchodu (pro zásobování alkoholem) a nesmí do něj

být vidět z přilehlých domů (kvůli přítomnosti manželek). 4 Zvědavý čtenář si možná klade otázku, co dělají mešity a muslimové

v jinak přísně křesťanské Gruzii. Odpověď neznám, mohu ale místo ní

nabídnout laskavý aforismus. „Potká se takhle u stolu muslim, křesťan,

hinduista a žid... a úplně normálně se spolu baví, protože nikdo z nich

není debil.“

Prší, tedy jsem


38

Láhev vodky se v  altánku začala nebezpečně posouvat mým směrem, proto jsem zamířil do obchodu, abychnejprve něco pojedl. Obstarat si snídani v zapadlém gruzínském obchodě ale není nic snadného. Jejich nabídku totiž tvoří především konzervované a trvanlivé potraviny, které bývají navzdory svému označení velmi unavené životem. Vyvážená snídaně tak pro mě v  místních podmínkách znamenala, že jsem měl k  suchému a  přesolenému salámu dostatek chleba. „Jaký máte nejlepší salám?“ vyzvídal jsemod hokynáře. Muž v  bílém plášti mi doporučil jednooký mezi sleými salámy a nabídl, ať se nasnídám u stolku. „Kafe piješ? A  vodku?“ zeptal se potom. Do  obchodu vstoupilo několik mužů, s pestrobarevnými deštníky svých manželek v rukou působili trochu legračně. Pach salámu přebila vůně kolínské a mezi plesnivými stěnami začalo být živo. „Jakou tady ve vesnici děláte práci?“ zeptal jsem se zvědavě mužů. Jak se dalo očekávat, vyprovokoval jsem tím dlouhé a  nostalgické vyprávění. Za Sovětského svazu tu prý byla práce spousta – v  průmyslu, lesích, armádě. Všeho byl dostatek, lidé se radovali a plodili děti. Teď se ale všechno změnilo.Ve vesnicích zůstali jen staří lidé, kteří se živí zemědělstvím. Mladí odešli do větších měst, protože tu není možné sehnat práci. Podobný příběh mi místní lidé vyprávěli už několikrát.Němým svědectvím o úpadku chudých oblastí jsou také vesnice samotné. Co se nevybudovalo před desítkami let, to nestojí. A co se p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist