načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii - Ladislav Zibura

Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
-15%
sleva

Kniha: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Autor:

Po dvojici bestsellerů přichází Ladislav Zibura s novým dobrodružstvím – tentokrát se vydává do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších ... (celý popis)
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  329 Kč 280
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 64.2%hodnoceni - 64.2%hodnoceni - 64.2%hodnoceni - 64.2%hodnoceni - 64.2% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-23
Počet stran: 312
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 304 stran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovali Tomski&
Polanski
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Umístění v žebříčku: 148. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Doporučená novinka pro týden: 2017-48
ISBN: 9788026507017
EAN: 9788026507017
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po dvojici bestsellerů přichází Ladislav Zibura s novým dobrodružstvím – tentokrát se vydává do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších vesnicích, aby mohl naslouchat příběhům místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a nostalgie po sovětských časech. Své zážitky z kavkazského putování líčí Zibura s humorem a ironií, pro které si získal popularitu nejen u příznivců cestopisů. Ať už je zrovna ztracený v horách, bojuje s nepřízní počasí, nebo omylem jí grilovaného ježka, vše přijímá s dokonalým nadhledem. Ziburův příběh je svědectvím o půvabu svobody a lehkosti života na cestách. O čem to je: Mladý poutník se vydá pěšky probádat Kavkaz. Očekává nenáročný výlet, situace se mu ale brzy vymkne z nohou. Komu to můžu koupit: Všem příznivcům cestování, poutavých příběhů a humoru. Co se mi na tom může líbit: Vtip, dobrodružství, hodně obrázků a krátký text. Jak to skončí: Přežije a vrátí se domů stopem.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Ladislav Zibura - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Anna 2018-02-21 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Ziburův svérázný humor a vtipné postřehy mě zase dostaly,doporučuji všem, kdo se chtějí pobavit, poučit a načerpat pozitivní energii
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

90 Unikám z pasti

„K

urvaaaa, otevřete mi někdo,“ volal jsem zoufale a vší

silou kopal do zavřených dveří nepříliš prostornékouelny. Ještě před chvílí jsem docela klidně volal „pomoc, pomoc“

a způsobně bušil do trubky topení. Pak mě ale přemohl záchvat

klaustrofobie, ke které jsem měl vždycky sklony. Snažil jsem se

ho zahnat racionalitou, ta mi ale tentokrát jen připomnělatíživost celé situace. Ubytoval jsem se ve špinavém hotelu, kde mi

nabídli zlevněný pokoj bez sprchy s tím, že se za pět lari mohu

jít osprchovat do  sklepního apartmá. Nabídku jsem rád přijal

a uvelebil se v malém pokojíčku hned vedle hotelové lobby, kde

ostatní hosté sledovali televizi. Pak jsem si vzal ručník,sestoual do sklepa, vstoupil do koupelny apartmá, zabouchl za sebou

dveře... a zjistil, že z druhé strany nemají kliku. Rád bych řekl,

že mi klika zůstala v ruce, ona tam ale nikdy nebyla.„Otevřete, nebo to vyrazím,“ zvolal jsem několikrát výhružně. Marně.

Nikdo mě patrně přes hlasitou televizi neslyšel. Nadešel čas

přijmout radikální řešení dřív, než definitivně zešílím. Odešel

jsem na  druhý konec koupelny, několika drobnými krůčky se

rozběhl a ramenem vpřed skočil na plastové dveře. Ty se ale ani

po  třetím opakování mého televizního chvatu nepohnuly. Pak

jsem si uvědomil jeden důležitý detail. Dveře se otevíralysměrem dovnitř, takže bych je musel vyrazit i  s  futry. Zdá se, že

definice pojmu „panikové dveře“ závisí na kulturním prostředí.

Zatímco v Evropské unii označuje dveře s madlem, které seotevírají směrem ven, v Gruzii jsou jím míněny dveře, které člověk

nezničí, ani když je za nimi uvězněn a propadne panice.

Zlomený a zoufalý jsem se opíral o zeď svéhovykachličkovaného hrobu a  život mi běžel před očima. Byl naplňující,


91

družný a plný lásky – Mirka Spáčilová by mu jistě dala pěkných

70 %. Proč má ale skončit zrovna takhle? Chyba nenastalav oka

mžiku, kdy jsem si zabouchl dveře. Chyba nastala už tehdy, kdy

jsem do města Achalkalaki vůbec vstoupil. Za čtvrtstoletí svého

života už jsem spatřil mnoho ošklivého, dokonce i Bruntál jsem

navštívil, ovšem tohle staré hornické město posunulo mé před

stavy o  podobě pozemského pekla mnohem dál. První dojem

mi přinesl starý železniční vagón použitý jako most přes potok.

Následovalo několik opuštěných domů a  všudypřítomné roury

lemující okolní svahy jako vzpomínka na  dávno zapomenutou

těžbu. Centrum Achalkalaki nebylo snadné rozeznat, alepředpo

kládám, že začínalo kdesi u potrhaných vlajek s městskýmzna

kem. Vytlučená okna starých budov obyvatelé zakryli dřevěným

bedněním, jinde ani neodklidili střepy, které po letech milosrdně

přikryl prach. Zašlé vývěsní štíty připomínaly místa, kde kdysi

bývaly obchody. Těch dnes funguje sotva polovina. Obchodys al

koholem střídají prodejny zemědělských potřeb a stánky bábušek,

které nabízejí tabák a svaté obrázky. Ozdobou centra pak jevel

ké květinářství plné umělých květin. Živá mezi nimi není jediná.

Od prvních okamžiků strávených ve městě mě pohltila intenzivní

beznaděj. Pokusil jsem se ji zahnat návštěvou jedné z nemnohých

kaváren, které dosud neměly rozbitá okna. Všechny ale bylyza

vřené. Kdo chce zažít pocit prázdnoty podobný pohledudo pro

pasti, měl by navštívit Achalkalaki. Jedná se o jediné město, které

je na konec světa připravené. Zažívají ho tam totiž každý den.

Po deseti minutách se konečně zpoza dveří ozval hlas. „Nojo,

nojo, však už jdu,“ říkal mi jakýsi muž. Zručně vrazil do dveří

šroubovák a během pár vteřin odklonil jazýček zámku. Zjevně

to nedělal poprvé. „Tyhle dveře přece nesmíš zavírat. Měl sis

zavřít jen dveře od pokoje,“ vysvětlil mi muž klidně. Nostalgicky

jsem zavzpomínal na služby karvinské ubytovny Mašinkaa vrá

til se do zakouřeného foyer, kde si mě pobaveně prohlíželo hned

několik lidí. K  situaci jsem se postavil s  hrdinstvím VěryČás

lavské a sklopil oči k podlaze. Těžko říct, zda se mezi ostatními


92 rozšířil příběh o báječném muži s klikou nebo o bláznovi, který přišel pěšky z  Batumi. Každopádně si mě lidé po  celý zbytek večera pozorně prohlíželi. O hosty přitom v hotelu nebylanouze, protože jednotlivé pokoje obývaly celé rodiny. Dokonce měly i záclonky vyvěšené v oknech do foyer. Nevzrušeně jsem si psal deník a na zvídavé pohledy očí lemovaných unavenými kruhy si zvykl. Nejpronikavější z  nich mi věnovala vdavekchtivá dívka, která mým směrem vytrvale foukala dým ze své tenké cigarety. Trojice zlatých zubů svědčila o  tom, že pochází z  dobře situované rodiny. Já se ale do Achalkalaki nepřišel ženit. Přišel jsem si sem koupit kolo.

Čtenář je teď možná v šoku a má matka vzpomíná na to, jak jsem si v devíti letech rozbil hlavu o řídítka, když jsem vedlkolo do  kopce a  šlápl si na  mikinu. Já ale byl definitivně rozhodnutý. Pravda, pokládat střídavě levou a  pravou nohu na  asfalt mě celkem baví. Ovšem lidé, ti mě zajímají ještě o  mnoho víc. A  protože v  Gruzii lidé žijí překvapivě daleko od  sebe, dávalo mi větší smysl překonávat mnohakilometrové vzdálenosti mezi vesnicemi na  kole. Věděl jsem, že tak neztratím ani kousek ze své svobody, a co se týká vypracovaných lýtek, ta mi díkycyklistice zmohutní i v dosud netrénovaných partiích. Setkal jsem se s Craigem, jel autem a ještě pohlédl smrti do tváře. Velké události uplynulých dnů se odehrály jen proto, aby mi ukázaly správnou cestu. A ta už za sebou měla nechávat jen elegantní stopupneumatik na  mokrém asfaltu, ne otisky nohou v  blátě. Oné noci jsem na proležené rozvrzané posteli usínal s úsměvem na rtech. Před očima mi totiž běžel obraz neohroženého cyklistys blonďatými vlasy vlajícími ve větru. Vzpomínal jsem na Tour de France v době, kdy ještě cyklisty nepoháněl nitrožilně podávanýerytrooetin, nýbrž čisté nadšení z amatérského závodu. Budu jako oni. Budu gentlemanským cyklistou starého střihu, který má v dresu namísto energetických tyčinek rohlík se šunkou a neváházastavit u každého roztomilého štěňátka, aby se s ním pomazlil a našel mu novou rodinu. Již zítra si opatřím kolo a vyrazím.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist