načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Úvod do studia práva -- 2. vydání – aktualizované dle nového občanského zákoníku – Michal Spirit

Úvod do studia práva -- 2. vydání - aktualizované dle nového občanského zákoníku

Elektronická kniha: Úvod do studia práva -- 2. vydání
Autor: Michal Spirit
Podnázev: aktualizované dle nového občanského zákoníku

Učebnice se snaží seznámit čtenáře se základními právními pojmy, dějinami práva, prameny práva, právními normami, výkladem a uskutečňováním práva a právními vztahy. Autor se ve své práci rovněž zabývá právní odpovědností, procesním právem a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1% 70%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 190
Rozměr: 24 cm
Vydání: 2. vyd., aktualiz. dle nového občanského zákoníku
Skupina třídění: Právo
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2014
ISBN: 978-80-247-5280-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Učebnice se snaží seznámit čtenáře se základními právními pojmy, dějinami práva, prameny práva, právními normami, výkladem a uskutečňováním práva a právními vztahy. Autor se ve své práci rovněž zabývá právní odpovědností, procesním právem a ústavním pořádkem občanů České republiky. Nové vydání souvisí s novým občanským zákoníkem. Seznam použité literatury a rejstřík. Učebnice určená studentům neprávnických vysokých a vyšších odborných škol, která slouží jako pomůcka při studiu základních právních pojmů a jejich souvislostí.

Popis nakladatele

Nové vydání oblíbené publikace je aktualizováno s ohledem na nový občanský zákoník, platný od roku 2014. Největších změn doznala oblast procesního práva, konkrétně občanské soudní řízení. Novinky se promítly také například do definování veřejného a soukromého práva a do problematiky subjektů právních vztahů, závazkových právních vztahů a věcněprávních právních vztahů. Knížka jako celek srozumitelně seznamuje se základními pojmy a vývojem práva, zabývá se prameny práva, právními normami, systémem práva, právními vztahy a výkladem a uskutečňováním práva. Podrobněji se věnuje právní odpovědnosti, procesnímu právu a také ústavnímu pořádku občanů ČR. Publikace je určena zejména studentům základních kurzů práva na neprávnických veřejných a soukromých vysokých školách a vhodná je také pro zájemce z praxe.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Michal Spirit - další tituly autora:
Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR
Pracovní právo pro ekonomy Pracovní právo pro ekonomy
 
K elektronické knize "Úvod do studia práva -- 2. vydání - aktualizované dle nového občanského zákoníku" doporučujeme také:
 (e-book)
Státověda. Stát. Jednotlivec. Konstitucionalismus Státověda. Stát. Jednotlivec. Konstitucionalismus
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Michael Armstrong

Úvod do

studia práva

2. vydání,

aktualizované dle

nového občanského

zákoníku

Michal Spirit

ÚVOD DO STUDIA PRÁVA

Michal Spirit

Druhé vydání oblíbené publikace je aktualizováno s ohledem na nový občanský zákoník, platný od roku 2014. Největších změn doznala oblast procesního práva, konkrétně občanské soudní řízení. Novinky se promítly také například do defi nování veřejného a soukromého práva a do problematiky subjektů právních vztahů, závazkových právních vztahů a věcněprávních vztahů. Knížka jako celek srozumitelně seznamuje se základními pojmy a vývojem práva, zabývá se prameny práva, právními normami, systémem práva, právními vztahy a výkladem a uskutečňováním práva. Podrobněji se věnuje právní odpovědnosti, procesnímu právu a také ústavnímu pořádku občanů ČR. Publikace je určena zejména studentům základních kurzů práva na neprávnických veřejných a soukromých vysokých školách a vhodná je také pro zájemce z praxe. Dále doporučujeme:

www.grada.cz

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

2. vydání – aktualizované dle nového OZ



Grada Publishing

Úvod do studia práva

2. vydání,

aktualizované dle

nového občanského

zákoníku

Michal Spirit


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodu

kována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D. Úvod do studia práva 2. vydání – aktualizované dle nového občanského zákoníku TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Kniha je monografie Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5596. publikaci Odborná recenze: Doc. JUDr. Zbyněk Švarc, Ph.D. JUDr. Milena Soušková, Ph.D. Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. Odpovědný redaktor Petr Somogyi Grafická úprava a sazba Milan Vokál Počet stran 192 Druhé vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Photo © fotobanka allphoto ISBN 978-80-247-5280-8 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9351-1 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9352-8 (ve formátu EPUB)

5

Obsah

O autorovi .................................................................10

Slovo úvodem ..............................................................11

Úvodní slovo recenzentů ....................................................12

1. Právo – pojem, význam a stát ............................................13

1.1 Pojem práva ......................................................13

1.2 Význam práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.3 Funkce práva .....................................................14

1.4 Právní vědomí ....................................................14

1.5 Typy právní kultury ................................................16

1.6 Právo a morálka ...................................................16

1.7 Právo a stát .......................................................17

1.7.1 Stát – obecně ..............................................17

1.7.2 Znaky státu ...............................................18

1.8 Funkce státu ......................................................21

1.9 Formy státu .......................................................21

1.9.1 Forma vlády ..............................................21

1.9.2 Učlenění státu .............................................22

1.9.3 Státní režim ...............................................23

2. Prameny práva .........................................................25

2.1 Obecně ..........................................................25

2.2 Mezinárodní smlouvy ..............................................29

2.3 Rozhodnutí Ústavního soudu .......................................29

2.4 Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv .........................30

3. Právní normy ..........................................................31

3.1 Pojem ............................................................31

3.2 Struktura právních norem ..........................................31

3.3 Druhy právních norem .............................................33

3.4 Platnost a působnost právních norem ................................34

3.4.1 Platnost právních norem ....................................34

3.4.2 Působnost právních norem ..................................34

4. Systém práva ..........................................................37

4.1 Právo veřejné a soukromé ..........................................37

4.1.1 Právo veřejné .............................................37

4.1.2 Právo soukromé ...........................................37

4.1.3 Právo se smíšenou povahou .................................38

4.2 Právo hmotné a procesní ...........................................38

4.2.1 Právo hmotné .............................................38

4.2.2 Právo procesní ............................................38

4.3 Právo mezinárodní a vnitrostátní ....................................39

5. Vývoj práva (historická geneze) ..........................................41

5.1 Nejstarší období ...................................................41

5.2 Starověké Řecko ...................................................41

5.3 Právo starověkého Říma ............................................42

5.3.1 Řím v době královské (8.–5. století př. n. l.) ....................42

5.3.2 Řím v době republiky (5.–1. stol. př. n. l) ......................42

5.3.3 Řím v době císařské (1. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.) ..............44

5.4 Právo za feudalismu ...............................................45

5.4.1 Raně feudální právo na území Čech ..........................45

5.4.2 Období feudální rozdrobenosti ..............................46

5.4.3 Právo za husitského revolučního hnutí, především

v letech 1419–1434 .........................................48

5.4.4 Právo v období stavovské monarchie (od 15. stol. do počátku

třicetileté války) ...........................................49

5.4.5 Právo v období absolutní monarchie u nás (od třicetileté války

do roku 1848) .............................................51

5.4.6 Právo v období kapitalismu (1848–1945) ......................52

5.4.7 Právo československé do druhé světové války ..................54

5.4.8 Právo za okupace v letech 1938–1945 .........................55

5.4.9 Právo v letech 1945–1948 ...................................56

5.4.10 Právo v letech 1948–1989 ...................................57

5.4.11 Právo po roce 1989 .........................................57

6. Právní vztahy ..........................................................59

6.1 Právní vztahy, pojem, předpoklady a prvky ............................59

6.2 Právní skutečnosti .................................................60

6.2.1 Právní jednání .............................................60

6.2.2 Protiprávní jednání (delikty) ................................64

6.2.3 Právní události ............................................65

6.2.4 Protiprávní stavy ..........................................65

6.3 Čas jako právní skutečnost ..........................................65

6.4 Právní skutečnosti podle potřeby jejich důkazu ........................67

6.5 Prvky právních vztahů .............................................68

6.5.1 Subjekty právních vztahů ...................................68

6.5.2 Objekt právních vztahů .....................................71

6.5.3 Obsah právních vztahů .....................................72

6.6 Druhy právních vztahů .............................................73

6.6.1 Obecná charakteristika druhů právních vztahů ................73

6.6.2 Závazkové právní vztahy ....................................74

6.6.3 Věcněprávní vztahy ........................................74

6.6.4 Společné jmění manželů ....................................77


7

7. Výklad (interpretace) práva .............................................81

7.1 Obecně o výkladu práva ............................................81

7.2 Výklad práva podle subjektu, který výklad provádí .....................81

7.3 Výklad podle způsobů a metod výkladu ..............................83

7.4 Výklad podle smyslu právní normy a jejího slovního vyjádření ...........84

7.5 Výklad práva podle dosahu výkladu ..................................85

7.6 Použití analogie v právu ............................................85

8. Uskutečňování práva, aplikace práva .....................................87

8.1 Obecně o uskutečňování (působení) práva ............................87

8.2 Aplikace práva ....................................................87

8.3 Proces aplikace práva ..............................................87

8.4 Individuální právní akty ............................................88

8.5 Jiná činnost státních orgánů .........................................89

8.6 Uvážení státního orgánu při aplikaci právní normy .....................90

9. Zákonnost .............................................................91

9.1 Pojem, záruky zákonnosti ..........................................91

9.2 Systém právních záruk zákonnosti v ČR ..............................92

9.2.1 Náprava vadných právních aktů ..............................92

9.2.2 Neplatnost právních úkonů .................................93

9.2.3 Dozor a kontrola ..........................................93

9.2.4 Rozhodování sporů ........................................94

9.2.5 Donucení .................................................94

9.2.6 Právní odpovědnost ........................................94

10. Právní odpovědnost ....................................................95

10.1 Pojem odpovědnosti jako sociálního jevu .............................95

10.2 Obecně o právní odpovědnosti ......................................95

10.3 Funkce právní odpovědnosti ........................................96

10.3.1 Preventivní funkce právní odpovědnosti ......................96

10.3.2 Reparační funkce právní odpovědnosti .......................97

10.3.3 Represivní funkce právní odpovědnosti .......................97

10.4 Předpoklady vzniku právní odpovědnosti .............................97

10.4.1 Protiprávní jednání, protiprávní stav v právní odpovědnosti .....97

10.4.2 Negativní důsledek protiprávního jednání (stavu) .............101

10.4.3 Kauzální nexus ...........................................101

10.4.4 Zavinění v právní odpovědnosti ............................101

10.5 Druhy právní odpovědnosti ........................................102

10.5.1 Odpovědnost podle charakteru společenských vztahů, k jejichž

ochraně slouží ............................................102

10.5.2 Odpovědnost podle předpokladů jejího vzniku ...............102

10.5.3 Odpovědnost podle toho, kdo nese nepříznivé právní následky ..103

10.5.4 Závazková a mimozávazková odpovědnost ...................103

10.6 Trestní odpovědnost ..............................................103

10.6.1 Pojem ...................................................103

10.6.2 Skutková podstata trestného činu ...........................104

10.6.3 Vývojová stadia trestné činnosti ............................107

10.6.4 Okolnosti vylučující protiprávnost jednání ...................107

10.7 Tresty ...........................................................108

10.7.1 Obecné zásady pro ukládání trestů ..........................108

10.7.2 Druhy trestů a výjimečný trest ..............................112

10.7.3 Nepodmíněný trest odnětí svobody .........................113

10.7.4 Domácí vězení ...........................................114

10.7.5 Výkon trestu obecně prospěšných prací ......................115

10.7.6 Propadnutí majetku .......................................116

10.7.7 Peněžitý trest .............................................116

10.7.8 Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ................117

10.7.9 Zákaz činnosti ...........................................117

10.7.10 Zákaz pobytu ............................................117

10.7.11 Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce ....118

10.7.12 Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání .....................118

10.7.13 Ztráta vojenské hodnosti ...................................118

10.7.14 Vyhoštění ................................................118

10.8 Ochranná opatření ...............................................119

10.8.1 Ochranné léčení ..........................................119

10.8.2 Zabezpečovací detence ....................................120

10.8.3 Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ...................120

10.8.4 Ochranná výchova ........................................121

10.9 Zahlazení odsouzení ..............................................121

11. Právo procesní ........................................................123

11.1 Občanské soudní řízení (civilní proces) ..............................123

11.1.1 Druhy řízení .............................................123

11.1.2 Základní principy civilního procesu .........................125

11.1.3 Subjekty civilního procesu .................................129

11.1.4 Podmínky řízení ..........................................131

11.1.5 Řízení v prvním stupni ....................................137

11.1.6 Rozhodnutí soudu ........................................140

11.1.7 Opravné řízení ...........................................145

11.1.8 Řízení exekuční (výkon rozhodnutí) .........................149

11.2 Trestní právo procesní ............................................151

11.2.1 Obecně o trestním řízení ..................................151

11.2.2 Základní zásady trestního řízení ............................152

11.2.3 Subjekty trestního řízení ...................................153

11.2.4 Stadia trestního řízení .....................................155

11.3 Správní řízení ....................................................158

11.3.1 Formy činnosti veřejné správy a působnost správního řádu .....158

11.3.2 Charakteristika správního řízení ............................159

9

11.3.3 Základní zásady činnosti správních orgánů a další zásady

týkající se správního řízení .................................160

11.3.4 Subjekty správního řízení ..................................162

11.3.5 Fáze a stadia správního řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164

12. Ústavní pořádek občanů ČR ............................................177

12.1 Obecná ustanovení Listiny .........................................177

12.2 Základní lidská práva a svobody ....................................178

12.2.1 Každý je způsobilý mít práva ...............................178

12.2.2 Právo na život ............................................178

12.2.3 Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ....................179

12.2.4 Osobní svoboda ..........................................180

12.2.5 Zákaz nucených prací nebo služeb ..........................181

12.2.6 Právo na zachování lidské důstojnosti člověka, osobní cti,

dobré pověsti a ochranu jeho jména .........................181

12.2.7 Právo vlastnické ..........................................182

12.2.8 Nedotknutelnost obydlí ....................................182

12.2.9 Listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů,

tajemství přepravovaných zpráv .............................183

12.2.10 Svoboda pohybu a pobytu ..................................183

12.2.11 Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, vědeckého

bádání a umělecké tvorby ..................................184

12.2.12 Právo svobodného projevu náboženství nebo víry .............184

12.3 Politická práva ...................................................185

12.3.1 Svoboda projevu a právo na informace .......................185

12.3.2 Svoboda sdružovací .......................................186

12.3.3 Právo shromažďovací ......................................186

12.3.4 Právo petiční .............................................186

12.3.5 Právo volební ............................................186

12.4 Práva hospodářská, sociální a kulturní ...............................187

12.4.1 Právo na svobodnou volbu povolání, podnikání a další práva ...187

12.4.2 Právo na různé formy zabezpečení ..........................187

12.4.3 Ochrana rodiny ..........................................187

12.4.4 Právo na vzdělání .........................................187

12.4.5 Další práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

12.5 Práva národnostních a etnických menšin ............................188

Použitá literatura .........................................................189

Rejstřík ..................................................................190

Úvod do studia práva10

O autorovi

Doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D. (1943)

Absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze v letech 1970–1976, tamtéž v letech 1977–1976

postgraduál sociálně-právního zaměření. Od roku 1980 učí na Vysoké škole ekonomické

(katedra podnikového a evropského práva), nejdříve jako odborný asistent, od roku 1996

jako docent (titul Ph.D. získal v roce 1998). Pedagogicky působil i na jiných vysokých ško

lách – státních (Hospodářská fakulta Technické univerzity Liberec) i soukromých (Vysoká

škola hotelová, Praha; Bankovní institut vysoká škola, Praha; Vysoká škola aplikovaného

práva; Praha, apod.). V letech 1991–1993 byl proděkanem pro vědeckou práci na Fakultě

mezinárodních vztahů VŠE. Kromě teorie práva se zaměřuje na problematiku pracovně

právní a školské legislativy. V letech 2003–2006 byl členem Legislativní rady vlády ČR.

Je autorem řady učebnic, učebních pomůcek, odborných článků a monografií (např. Tzv.

Benešovy dekrety vydané nakladatelstvím Oeconomia v roce 2004).

Slovo úvodem 11

Slovo úvodem Tato učební pomůcka představuje posluchačům i čtenářům některé podstatné znaky teorie práva (pojem právo, prameny práva, právní normy, výklad a uskutečňování práva, právní vztahy, zákonnost a právní odpovědnost), ale také přibližuje některé aspekty vývoje dějin práva (jednak římského, jednak pochopitelně českého) a  především rozbor základních lidských práv tak, jak jsou uvedena v Listině základních práv a svobod ČR.

Publikace je určena jak středním, tak vysokým školám neprávnického charakteru, ale i každému, kdo má o tuto problematiku zájem.

Při vzpomínce na svého mladého kolegu a  přítele dovoluji si tuto publikaci věnovat předčasně zemřelému JUDr. Zdeňkovi Šedému, se kterým (a spolu s JUDr. Ing. Bohuslavem Rychterou) jsme podobnou učebnici napsali zhruba před deseti lety pro Hospodářskou fakultu Technické univerzity Liberec.

Dále bych rád poděkoval svým kolegyním doc. JUDr. Ivě Chvátalové, CSc., a JUDr. Marii Češkové, Ph.D, za pomoc s kapitolou 11 této publikace a také paní Heleně Furišové za technickou spolupráci. K druhému vydání Nové vydání této publikace bylo aktualizováno s ohledem na nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), účinný od roku 2014. Změny zasáhly také oblast procesního práva, např. občanského soudního řízení. Jsem velmi rád, že nakladatelství Grada Publishing toto druhé vydání učebnice iniciovalo, protože řada úprav nového občanského zákoníku zasahuje i do obecných pojmů teorie práva.

Úvod do studia práva12

Úvodní slovo recenzentů Publikace doc. Spirita je zpracována přehledně, je čtivá, zahrnuje i některé nezbytné problémy z ústavního práva a státovědy. Jedná se o publikaci, která bude pro neprávnické vysoké školy a vyšší odborné školy velmi přínosnou učební pomůckou při studiu základních právních pojmů a jejich souvislostí. Předností této publikace je, že se v ní objevují i kapitoly z dějin práva, čímž je výklad teoretických pojmů zkvalitněn. V druhém vydání autor obohatil učebnici o nové pojmosloví, které vyplývá především z nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.).

Doc. JUDr. Zbyněk Švarc, Ph.D.

vedoucí katedry podnikového a evropského práva

Vysoká škola ekonomická v Praze Úvod do studia práva je další publikací tohoto dlouholetého pedagoga a člena katedry podnikového a evropského práva na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Učebnic či učebních pomůcek v oblasti teorie práva (ale také v oblasti školské legislativy a oblasti pracovního práva) napsal autor za posledních třicet let velké množství, avšak tato učebnice je specifická zařazením kapitoly Vývoj práva, kde je studentům a čtenářům podána historická geneze práva od nejstaršího období (Chammurapiho zákoník) až po současnost. Současně autor v druhém vydání přepracoval řadu kapitol v duchu platného nového občanského zákoníku z roku 2012.

Cílem této publikace je představit čtenářům některé podstatné znaky teorie práva, uvá

děné zde spíše populární formou, aby byly srozumitelné i neprávníkům. Publikace může velmi dobře sloužit k  výuce právních disciplin na vysokých školách neprávnických, na vyšších odborných školách i jako příručka pro zájemce z řad občanů. Je dobře, že druhé vydání této publikace již zohledňuje vliv nového občanského zákoníku nejen na oblast soukromého práva, ale na celou teorii práva.

JUDr. Milena Soušková, Ph.D.

katedra podnikového a evropského práva

Vysoká škola ekonomická v Praze

Právo – pojem, význam a stát 13

1. Právo – pojem, význam a stát 1.1 Pojem práva Každá větší či menší společnost si vytyčuje určitá pravidla chování, kterým jsou lidé, žijící v této společnosti a vstupující do řady vzájemných vztahů, podřízeni. Tato pravidla mají různý charakter, který úzce souvisí s vývojem společnosti, její úrovní, kulturou, tradicemi apod. Jsou to například mravní zásady, jež se po dlouhá léta vytvářejí působením určitých přírodních, sociálních a filozofických jevů a které většina lidí dobrovolně akceptuje, neboť je přesvědčena o jejich správnosti. Nicméně jiní lidé mohou mít i odlišný názor, ať už z neznalosti, nebo úmyslně; ti pak tyto mravní zásady nerespektují, neřídí se jimi, ba dokonce jimi pohrdají.

Stát, jako největší organizace společnosti a jako politická organizace společnosti, je také takovým konglomerátem lidí, kde panuje řada ekonomických a společenských rozporů. Ty však vyžadují ještě jiná než mravní (morální) pravidla chování: taková, která by stanovil stát s ohledem na prosazování své hospodářské a sociální politiky, jejichž dodržování by bylo pro všechny občany, ale i instituce a státní orgány závazné, a konečně takové, jejichž nedodržování by bylo státem sankcionováno.

Lze tedy říct, že právo je soubor pravidel chování, vytvořený státem v určité zvláštní formě. Tato pravidla chování jsou – na rozdíl od jiných pravidel chování (mravních, náboženských, politických, vnitropodnikových apod.) – státem vynutitelná. To znamená, že každý je povinen se těmito pravidly chování řídit, nechce-li riskovat, že na něho dopadnou prostředky státního donucení, která jsou v těchto pravidlech chování zakotvena jako následek jejich porušení.

Tato pravidla jsou obecně závazná, takže i ten, kdo má jiný subjektivní názor na správnost nebo nesprávnost zakotveného chování, je musí respektovat. V tomto případě mluvíme o právu ve smyslu objektivním.

Vedle takto definovaného pojmu práva můžeme hovořit ještě o právu ve smyslu subjektivním. Jde o  míru možného chování, která vyplývá z  určitého obsahu konkrétního právního vztahu a je zpravidla definována jako souhrn oprávnění člověka v tomto konkrétním právním vztahu, a to vedle jeho povinností. 1.2 Význam práva Každá společnost lidí (rodina, škola, stát apod.) představuje tu více, tu méně složitý mechanismus, který ke svému fungování potřebuje určitou regulaci. Ta společnosti zajišťuje řád a pořádek. Takovou regulací jsou především výše uvedená „pravidla hry“, která si stát vytváří jako prostředek ochrany, zformování a upřesnění společenských vztahů, v nichž je třeba mnohdy řešit určité politické a sociální rozpory a z nich vyplývající konfliktní situace. Ovšem na druhé straně řešení konfliktních situací nemůže být prováděno jakýmkoli způsobem, ale způsobem kultivovaným, demokratickým. To znamená, že právo stanoví

Úvod do studia práva14

míru povinností a oprávnění nejen občanům a institucím (právnickým osobám), ale i státu ve vztazích mezi ním a občany a těmito institucemi. 1.3 Funkce práva Jak již bylo řečeno, hlavním účelem (cílem) práva je regulace společenských vztahů ve státě a společnosti. Do popředí vystupuje především ochrana lidského života, ochrana vlastnictví, dělba práce apod.

Právo také působí jako nástroj řízení státu, i když nemá konstantní charakter a je vždy

poplatné současným politickým a ekonomickým vztahům ve státě. Je vytvořeno tak, aby pokud možno jednoduše a bezproblémově umožňovalo realizaci těchto vztahů nastíněných těmi, kteří momentálně stojí v čele státní moci. Při změně tohoto vůdčího postavení ve státě se mění – i když opožděně – i právo.

Další funkcí práva je funkce kontrolní. Má za úkol kontrolovat, zda je společenské dění

v souladu s objektivním právem; není-li, může stát v intencích práva uplatňovat sankce (právo je státem vynutitelné).

Úplně jinou funkcí práva je funkce výchovná. Ta má za úkol poučit subjekty (účastníky)

právních vztahů, jak je třeba se chovat, jednat apod. Právo něco nařizuje, něco doporučuje, něco ponechává nám občanům na naší vůli. A tak podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, potažmo čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, „každý občan může činit vše, co není zá­ konem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá“. Na rozdíl např. od státních orgánů, „které mohou činit jen to a jen v případech, v mezích a způsoby, které stranoví zákon“ (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR).

Právo je tedy zdroj informací, které mají usnadňovat občanům, institucím a státním

orgánům rozhodování, snazší orientaci v budoucích situacích apod. 1.4 Právní vědomí Jedním z  faktorů ovlivňujících dodržování nebo porušování práva je právní vědomí. V nejširším smyslu se do pojmu právní vědomí zahrnuje i samo platné právo. Většinou se však používá termín právní vědomí v užším slova smyslu, tj. tak, jak dále uvádíme.

Právní vědomí, tj. představa o právu a názory na právo, má dvě strany:

1. Je to především znalost práva, resp. představy lidí o  platném (pozitivním, tj. státem

vytvořeném či uznávaném) právu, o tom, co je právní a co je protiprávní (z hlediska

platného práva), o tom, jaké chování je právně vynutitelné státní mocí.

Už vzhledem ke složitosti platného práva (zvláště v moderní době) se tyto představy

nemusí krýt s platným právem a také se s ním často nekryjí. Vědomí platného práva je

ovšem jedním z předpokladů toho, aby právní normy co možná účinně ovlivňovaly lidské

chování, které upravují.

V moderním státě se také pečuje o to, aby znalost platného práva byla formálně všem

dostupná. Tak např. když jsou pramenem práva především normativní akty státních or

gánů, vyhlašují se tyto akty v úředních sbírkách právních předpisů a sbírky pak musí být

stanoveným způsobem veřejně přístupné. V souvislosti s rozvojem informačních techno

Právo – pojem, význam a stát 15

logií lze Sbírku zákonů a Sbírku mezinárodních smluv ČR obsahující právní předpisy ČR vyhledat i na internetu. Dále se vydávají sbírky vybraných soudních rozhodnutí, což má význam zvláště ve státech, kde jedním z pramenů práva je soudní precedent apod.

Tyto sbírky ovšem nejsou lidovou četbou. Lidé se o platném právu většinou dovídají zprostředkovaně (z tisku, rozhlasu, televize, z různých ústních podání), často zkušenostně, na základě individuálních případů vlastních či z líčení druhých, spíše než na základě obecného seznámení s obsahem právních norem.

V závislosti na stupni kulturnosti bývají tyto představy o platném právu více či méně neúplné, nepřesné, zkreslené nebo jednostranné.

Pokud se ovšem týká aplikace práva (zvláště při stanovení odpovědnosti za porušení práva), právo vychází ze zásady (s  různými modifikacemi a  zmírněními v  některých právních vztazích), že ignorantia iuris non excusat (neznalost práva neomlouvá), popřípadě z fikce, že subjekt práva měl a mohl znát platné právo (právní vědomí de lege lata).

2. Druhou stránkou právního vědomí jsou názory na to, co je spravedlivé a co nespra

vedlivé, resp. co a jak by mělo či nemělo být regulováno prostřednictvím práva, jaké zájmy či hodnoty by právo mělo zajišťovat nebo potlačovat apod. Běží tedy o hodnocení platného práva jako dobrého nebo špatného z hlediska těch či oněch zájmů nebo hodnot. Jde buď o ztotožnění s požadavky, jež platné právo klade na lidské chování (akceptace práva), anebo o představy o spravedlnosti, které se v tom či onom směru nebo stupni rozcházejí s tím, co stanoví platné právo.

Mezi faktory, jež ovlivňují realizaci práva, pak tedy patří nejen znalost práva, správnost představ o tom, co platí jako právo, ale i stupeň akceptace práva.

Ve vědomí lidí se právní ideje prolínají s jinými společenskými normami a postuláty (politickými, mravními, náboženskými aj.) a tyto normy rovněž ovlivňují chování lidí. Pro právní politiku má obzvláštní význam zjišťovat, zda či do jaké míry je vědomí lidí v souladu nebo v rozporu s právem (právní vědomí de lege ferenda).

Právní normy je však nutno odlišovat od názorů na právo, od jiných (politických, mravních, náboženských, aj.) norem či postulátů. Ty nejsou jednotné – ve společenském vědomí se projevuje vždy pluralita divergentních politických a  mravních požadavků a  norem. Specifikum pozitivního práva v  soudobém právním státu spočívá v  obecné, jednotné a rovné závaznosti jeho norem.

Rozčlenění práva a morálky je typické pro tzv. pozitivní právo. Je to právo stanovené státem, platné právo, státem vynutitelné právo. Pozitivní právo tvoří soustava právních norem, je to tedy tzv. objektivní právo, ale také soustava subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností, které jsou od právních norem odvozeny. Toto právo je spojeno s  právním donucením, což znamená, že jednání, které je protiprávní či je v rozporu s právními normami, je postihováno státní nebo od státu odvozenou veřejnou mocí. Morálka není spojena se státní mocí, tedy ani s donucením ze strany státu či jiné veřejné autority odvozené od státu.

Přirozené právo spočívá v  uznání určitých principů lidského chování (které jsou přístupné lidskému poznání), jimiž musí (má) lidské právo odpovídat, má-li být platné. Z  toho je zřejmé, že zastánci přirozeného práva jsou přesvědčeni, že nad pozitivním právem existují (asi) principy, podle nichž má být toto právo poměřováno, souzeno (viz nový občanský zákoník – dobré mravy, poctivost, veřejný pořádek, vlastní štěstí a štěstí rodiny, rozum průměrného člověka apod.). +

Úvod do studia práva16

1.5 Typy právní kultury Pojem „právní kultura má podle Gerlocha dva významy: 1. především představuje součást lidské kultury, je to jeden z pojmů vyjadřujících míru

vyspělosti lidské civilizace – tu lze posuzovat především podle úrovně tvorby, inter

pretace a aplikace práva v tom kterém státě;

2. způsob tvorby, interpretace a aplikace právních norem. Podle toho můžeme dělit typy právní kultury na: A. kontinentální typ; B. angloamerický typ; C. islámský typ. Ad A) Kontinentální typ právní kultury je odvozen z římského práva a také od přirozenoprávní teorie z přelomu 18. a 19. století. Vyznačuje se zejména důrazem na psané právo. Základním pramenem této kultury je zákon. Ad B) Angloamerický typ právní kultury nacházíme především ve Velké Británii, USA apod. Základ tohoto typu právní kultury vznikl ve Velké Británii, především na základě common law a equity. Vyznačuje se tím, že vedle psaného práva (zákonů) se zde uplatňují také soudní precedenty, právní obyčeje apod. Ad C) Islámský typ právní kultury je demonstrován úzkým spojením právních pravidel s  pravidly náboženskými a  etickými. Formálním pramenem islámského práva je korán apod. Vyznačuje se velmi odlišnými prvky od kontinentálního práva, jako např. nerovné postavení mužů a žen, tělesné tresty apod. 1.6 Právo a morálka Z ustanovení řady filozofických slovníků se dozvídáme, že morálka (z latinského mos = mrav nebo moralis = mravní) je jakási schopnost lidského jedince řídit se ve všech úkonech tzv. svědomím, tj. posuzováním veškerých lidských záležitostí z hlediska rozlišování dobra a zla, to znamená užitečností a neužitečností nejen něčeho objektivně daného, ale jakožto takového záměrně chtěného lidským subjektem. V  širším slova smyslu pojem morálka v podstatě představuje soubor oněch pravidel vzájemného chování, považovaný v tom kterém prostředí a  době samotnou silou tradice a  společenské konvence (nikoli tedy právně kodifikovaným způsobem) za zavazující individuální svědomí každého jedince.

Morálka je tedy souborem jakýchsi obyčejových tradic majících historický vývoj, je ohleduplnější než právo a není zpravidla ovlivněna politikou (pokud nepřistoupíme na degradaci tohoto pojmu, jako byla třeba „socialistická morálka“).

Právo, které je nástrojem řízení státu a společnosti v něm, by mělo být alespoň minimem morálky, i když je vždy ovlivněno politikou, a zároveň by mělo zajistit vynutitelnost plnění

Právo – pojem, význam a stát 17

závazků, což morálka fakticky nemůže; ta může toto naplnění pouze prostřednictvím veřejného mínění odsoudit. 1.7 Právo a stát 1.7.1 Stát – obecně Právo je úzce spjato se státem, protože tvoří jeden z charakteristických rysů státu. Co je to stát? Jaká je jeho úloha?

Stát je zpravidla definován jako určitá forma organizace společnosti v určitých epo­ chách vývoje této společnosti (Spirit). Samozřejmě, že jistý vliv na tuto formu organizace společnosti má doba, v níž tato organizace společnosti vzniká, region, kde tato organizace společnosti funguje, politická a ekonomická situace, v níž funguje a rozvíjí se, apod. Právě pro tento poslední fakt je stát politickou organizací společnosti, politickou formou organizace společnosti.

Společnost vždy nebyla organizována politicky. Státní organizaci společnosti předcházela jiná organizace společnosti, a to prvobytně pospolná společnost. Její základní sociální a ekonomickou jednotkou byl buď rod (skupina skutečně nebo domněle příbuzných), nebo kmen (vyšší forma integrované společnosti, řada příbuzenských svazků mezi sebou nepříbuzných). Tato forma organizace společnosti vznikla proto, aby v té době lidé uhájili v boji s přírodou svou existenci. Pochopili, že mohou přežít jedině v pospolitosti, organizovaní.

Mluvíme-li tedy o tom, že stát je určitý typ organizace společnosti, musíme říci, co to znamená pojem „organizace“. Pod tímto pojmem se zpravidla rozumí skupina lidí sjednocených za účelem společných zájmů a cílů, která navenek vykazuje ucelenou a semknutou jednotu. Tato jednota se vyznačuje vnitřním řádem: pravidly chování a z nich odvozeným pořádkem, disciplinou, kontrolou, pozitivním hodnocením i sankcemi a systémem orgánů vybavených příslušnými prostředky zabezpečujícími jejich účelovou činnost. „Orgánem“ pak rozumíme zvláštním způsobem vytvořenou složku organizace (jmenovanou nebo volenou), která realizuje činnost té organizace, jsouc vybavena určitými prostředky a možnostmi.

Prvobytně pospolná společnost byla také organizací společnosti a vyznačovala se svými specifickými orgány. V  čele stál stařešina nebo náčelník (vojevůdce), který organizoval chod této společnosti. Dále zde zpravidla existoval kolegiátní orgán – rada starších –, jíž se stařešina nebo náčelník musel zodpovídat za své jednání, jež fungovala i jako poradní orgán stařešiny či náčelníka a také jako soud. Postupem času se objevovaly další orgány, jako např. kouzelník, šaman apod.

Kromě výše uvedených orgánů zde však nebyla žádná jiná moc, která by lidi ovládala; veřejná moc se zde kryla s veškerým dospělým obyvatelstvem. I zde platila určitá práva a také povinnosti. Každý směl nosit svou zbraň, ale v případě nutnosti byl povinen touto zbraní bránit rod či kmen a účastnit se válečného tažení.

Nicméně je nutno říci, že tento typ organizace společnosti měl své specifikum  – byl založen na principu fratritním (kmenovým). Všichni, kteří patřili do kmene či rodu, tvořili organizaci a podřizovali se jejím pravidlům. Jiné faktory nebyly rozhodující.

Úvod do studia práva18

Tato forma organizace společnosti se pak rozpadá především dělbou práce (společnost se profesně rozděluje na pastevce, výrobce, zemědělce a obchodníky, kteří se přestávají čím dál více starat o společné zájmy společnosti a preferují vlastní specifické zájmy). To pak ztěžuje model řízení prvobytně pospolné společnosti, která se navíc co do obyvatel značně rozrostla a začaly se v ní množit konflikty, které taková společnost neuměla řešit, resp. je řešila s velkou námahou. To byly podmínky pro to, aby vykrystalizovala jiná organizace společnosti, charakteristická svou sociální a ekonomickou nerovností, orgány vytvořenými k řízení společnosti zvláštním způsobem – svým donucovacím aparátem. 1.7.2 Znaky státu 1.7.2.1 Územní organizace obyvatelstva Tento znak je dominantní pro novou (státní) organizaci společnosti. Dokud se obyvatelstvo dělilo podle rodů, organizace prvobytně pospolné společnosti nepostihovala všechny, kdo pobývali na určitém území, ale právě jen příslušníky dotyčných rodů, tj. pokrevní příbuzné (princip personality). Pravidla chování, která platila v  prvobytně pospolné společnosti, se týkala jen členů rodů a jen ti byli pod ochranou moci rodů (kmenů). Jen a pouze na jejich ochranu zasahovala tato společenská moc, když byli v nebezpečí. Na cizince, kteří se ocitli na území tohoto rodu nebo kmene, se tato pravidla nevztahovala a jejich zájmy byly bez ochrany.

Stát (státní organizace společnosti) je postaven na principu teritoriality, což znamená, že státní moc a právo určitého státu se vztahuje na území státu – na všechny, kteří na tomto území pobývají (tuzemci i cizozemci).

Za území státu se v současné době považují prostory nad státem uvnitř státních hranic do výše 10 km, pod státem (do hloubky, tvrdí se  – do středu zeměkoule) a  dále území českých diplomatických úřadů, prostory letadel a zámořských lodí, které létají či plují pod výsostným znaky státu, a území i obydlí našich vojsk umístěných v zahraničí. 1.7.2.2 Státní moc Státní moc je společenská síla schopná zabezpečit (i pomocí donucení) ochranu, zformování a upevnění určitého pořádku společenských vztahů, a to prostřednictvím státního mechanismu (státního aparátu). Státní mechanismus je nositelem moci ve společnosti a také nositelem státní suverenity. Tvoří jej: ■ Státní orgány, což jsou takové složky státního mechanismu, jež disponují pravomocemi

nebo mají oprávnění dávat závazné pokyny těm složkám, které mají pravomoci nebo

reprezentují stát navenek, tj. vláda, ministerstva apod. Pravomoc je de facto způsobi

lost vydávat právní akty, ať už normativní, či individuální, akty, jejichž respektování je

vynutitelné státní mocí a jež mají význam pro postavení právnických nebo fyzických

osob stojících mimo státní aparát. ■ Ozbrojené složky (armáda, policie apod.). ■ Úřední osoby, což jsou osoby, jež jsou oprávněny dávat závazné pokyny státnímu apará

tu, které nejsou státními orgány a jsou jim administrativně podřízeny (hygienik apod.).

Právo – pojem, význam a stát 19

V historii existence státu lze najít různé modely realizace státní moci státním mechanismem. Tyto modely v podstatě oscilují mezi dvěma krajními polohami: 1. koncentrace moci ve státě u  jednoho orgánu, popř. v  rukou jediné fyzické osoby či

jediné skupiny osob (diktatura); 2. dělba moci ve státě mezi různé orgány, osoby či skupiny osob s  vymezenými pra

vomocemi; aby někdo nemohl moc zneužívat, musí být mezi jednotlivými druhy

mocí „brzdné mechanismy“, které znemožňují prosazování výlučné vůle jedné z mocí

(Ch. Montes quieu – demokracie). Tato teorie postuluje rozdělení moci ve státě na moc zákonodárnou, která vyjadřuje tuto obecnou vůli státu a vydává zákony, na moc výkonnou, která jen vykonává tuto obecnou vůli, vykonává zákony a plní funkce státu, a moc soudní, která rozhoduje spory, rozhoduje o vině a trestu za spáchané trestné činy.

Podle Gerlocha je teorie dělby moci založena na dvou nerozlučných zásadách:

1. na zásadě oddělenosti, samostatnosti a nezávislosti mocí; 2. na zásadě rovnováhy mocí a vzájemných brzd. Zásada oddělenosti, samostatnosti a nezávislosti mocí představuje: ■ výkon jednotlivých mocí zvláštními orgány, které nejsou navzájem ve vztahu nadříze

nosti a podřízenosti;

■ neslučitelnost těchto mocí v rukou jedné a téže fyzické osoby nebo skupiny osob; ■ nezávislost mocí na sobě navzájem co do podmínek nabytí moci; ■ vzájemnou neodpovědnost orgánů, které jsou nositeli těchto mocí. Teorie dělby moci je nemyslitelná bez zásady rovnováhy mocí a vzájemných brzd. Jde především o právo výkonné moci pozastavovat zákony usnesené zákonodárným sborem, tzv. právo veta. Na druhé straně, i když zákonodárná moc nemá zpravidla pravomoc pozastavit akt moci výkonné, má pravomoc zkoumat, zda a jakým způsobem jsou zákony vykonávány. Brzda proti moci soudní je pak amnestie. Soudní moc však může přezkoumávat, zda zákony usnesené zákonodárným sborem nejsou v rozporu s ústavou apod.

Zvláštním druhem státních orgánů jsou orgány, které představují tyto moci, prezentují

suverenitu státu ať už navenek, či dovnitř státu. Jsou to: A. hlava státu; B. nejvyšší zákonodárný orgán; C. nejvyšší výkonné orgány; D. soudní orgány. Ad A) Hlava státu je představitel státní suverenity navenek. Přísluší mu zastupovat stát v  mezinárodních vztazích, zejména sjednávat, popř. ratifikovat mezinárodní smlouvy, vyhlašovat válečný stav, přijímat a pověřovat velvyslance apod. Ve vnitrostátních vztazích je hlava státu zpravidla i vrchním velitelem branných sil.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.