načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Úvod do psychoterapie -- 3., aktualizované a doplněné vydání – Jan Vymětal

Úvod do psychoterapie -- 3., aktualizované a doplněné vydání

Elektronická kniha: Úvod do psychoterapie
Autor: Jan Vymětal
Podnázev: 3., aktualizované a doplněné vydání

Poznejte spolu s námi obor psychoterapie. Obor, jehož smyslem a cílem je prostřednictvím psychologických postupů a metod pomáhat lidem vnitřně destabilizovaným a často nemocným a nešťastným. Jinak vyjádřeno - psychoterapie zahrnuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  365
+
-
12,2
bo za nákup

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 287
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 3., aktualiz. a dopl. vyd.
Skupina třídění: Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2010
ISBN: 978-80-247-2667-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poznejte spolu s námi obor psychoterapie. Obor, jehož smyslem a cílem je prostřednictvím psychologických postupů a metod pomáhat lidem vnitřně destabilizovaným a často nemocným a nešťastným. Jinak vyjádřeno - psychoterapie zahrnuje prevenci, léčbu a rehabilitaci poruch zdraví specifickou komunikací a vztahem mezi psychoterapeutem a klientem či pacientem. Kniha je základní prezentací oboru psychoterapie, který se rozvíjí především díky psychologickým vědám a nalézá své uplatnění například ve zdravotnické praxi a poradenství. Mapuje vznik, vývoj a současný stav oboru, postihuje teoretické a praktické stránky léčby psychologickými prostředky, aplikační oblasti apod.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Vymětal - další tituly autora:
Informační zdroje v odborné literatuře Informační zdroje v odborné literatuře
 (e-book)
Průvodce úspěšnou komunikací -- Efektivní komunikace v praxi Průvodce úspěšnou komunikací
 (e-book)
Speciální psychoterapie -- 2., přepracované a doplněné vydání Speciální psychoterapie
 (e-book)
Informační zdoje v odborné literatuře Informační zdoje v odborné literatuře
 
K elektronické knize "Úvod do psychoterapie -- 3., aktualizované a doplněné vydání" doporučujeme také:
 (e-book)
Vývojová psychologie Vývojová psychologie
 (e-book)
Psychologie komunikace Psychologie komunikace
 (e-book)
Psychologie osobnosti -- Obor v pohybu, 6., revidované a doplněné vydání Psychologie osobnosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

prof. PhDr. Jan Vymětal

ÚVOD DO PSYCHOTERAPIE

3., aktualizované a doplněné vydání

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 4005. publikaci

Odpovědná redaktorka Pavla Kučerová

Sazba a zlom Radek Vokál

Počet stran 288

Vydání 1., 2010

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Š Grada Publishing, a.s., 2010

Cover Photo Š doc. MUDr. Pavel áček, Ph.D.

ISBN 978-80-247-2667-0

4. tisk - FINÁLNÍ - Radek Vokál - 20.dubna 2010


OBSAH

ÚVODNÍ POZNÁMKA ................................7

1. VYMEZENÍ OBORU, HISTORIE A SOUČASNOST PSYCHOTERAPIE ...9

1.1 Vymezení oboru psychoterapie ..........................9

1.2 Psychoterapeutické mylení v dějinách člověka ................19

1.3 Vznik, vývoj a současný stav psychoterapie ..................27

2. PĚT DŮLEITÝCH PSYCHOTERAPEUTICKÝCH SMĚRŮ A PŘÍSTUPŮ . 41

2.1 Rogersovská psychoterapie ...........................41

2.2 Kognitivně-behaviorální psychoterapie .....................48

2.3 Psychoanalytická psychoterapie .........................53

2.4 Systemická psychoterapie ............................62

2.5 Neuropsychoterapie ...............................67

3. TEORETICKÉ A PRAKTICKÉ STRÁNKY PSYCHOTERAPIE .......75

3.1 Formy (uspořádání) psychoterapie .......................75

3.1.1 Psychoterapie individuální .......................75

3.1.2 Psychoterapie skupinová (včetně rodinné a partnerské) ........77

3.1.3 Léčebné společenství ..........................79

3.2 Prostředky (metody, způsoby, postupy) psychoterapie .............81

3.2.1 Psychoterapeutický rozhovor ......................81

3.2.2 Psychodrama ..............................84

3.2.3 Psychogymnastika ............................85

3.2.4 Relaxační metody ............................86

3.2.5 Zaostřování tělesně zakotvené proívání (focusing) .........88

3.2.6 Katatymní proívání obrazů .......................90

3.2.7 Práce se sny ...............................92

3.2.8 Cyberpsychologie ............................96

3.3 Psychoterapeutický vztah a psychoterapeutický proces .............98

3.3.1 Psychoterapeutický vztah ........................98

3.3.2 Psychoterapeutický proces .......................111

3.4 Problematika změny a cílů léčby ........................118

3.4.1 Změna osobnosti a projevů člověka ..................118

3.4.2 Cíle a výsledky psychoterapie .....................125

3.5 Účinné faktory psychoterapie .........................128

3.5.1 Obecné (nespecifické) účinné faktory psychoterapie .........130

3.5.2 Specifické účinné faktory psychoterapie ...............132

/ 5


4. OSOBNOST PSYCHOTERAPEUTA .......................139

4.1 ádoucí charakteristiky osobnosti terapeuta ..................140

4.2 Optimální vztahová nabídka ..........................142

5. APLIKAČNÍ OBLASTI PSYCHOTERAPIE ..................145

5.1 Psychoterapie jako prevence ..........................145

5.1.1 Jednorázový psychoterapeutický rozhovor ..............146

5.1.2 Duevní krize, psychoterapeutická první pomoc a krizová intervence 149

5.1.3 Psychoterapeutické vedení znásilněných adolescentních dívek ....158

5.1.4 Psychologický postoj a přístup ....................161

5.1.5 Psychologické vedení závaně nemocných a jejich rodin .......166

5.1.6 Sdělování nepříznivé zprávy pacientům a jejich rodinám .......168

5.1.7 Agresivita a psychologický přístup ..................171

5.2 Psychoterapie jako léčba ............................175

5.2.1 Psychoterapie dětí ...........................176

5.2.2 Psychoterapie v období dospívání ...................181

5.2.3 Psychoterapie dospělých ........................189

5.2.4 Psychoterapie u starích osob .....................210

5.3 Psychoterapie jako rehabilitace ........................213

5.3.1 Kvalita ivota .............................214

5.3.2 Psychoterapeutické vedení nemocných po cévní mozkové příhodě . . 217

5.3.3 Psychoterapeutické vedení nemocných s nádorovým onemocněním . 225

6. VZDĚLÁVÁNÍ V PSYCHOTERAPII ......................233

6.1 Náplň psychoterapeutického vzdělávání ....................234

6.2 Poadavky na vzdělávací programy ......................238

7. ETIKA A PSYCHOTERAPIE ...........................241

7.1 Etické zásady české psychoterapeutické společnosti ČLS JEP ........245

7.2 Etické zásady pro evropské psychoterapeuty návrh evropské asociace

pro psychoterapii (EAP) ............................247

8. PSYCHOTERAPIE, SOCIOTERAPIE A FARMAKOTERAPIE .......259

8.1 Socioterapie ..................................260

8.1.1 Vztah psychoterapie a socioterapie ..................261

8.2 Farmakoterapie .................................263

8.2.1 Vztah psychoterapie a farmakoterapie při léčbě poruch zdraví

nezařazovaných mezi duevní a behaviorální poruchy ........265

8.2.2 Vztah psychoterapie a psychofarmakoterapie při léčbě

psychiatricky nemocných .......................268

SEZNAM VYOBRAZENÍ .............................273

LITERATURA ...................................275

REJSTŘÍK VĚCNÝ ................................279

REJSTŘÍK JMENNÝ ...............................285

6 / Úvod do psychoterapie


ÚVODNÍ POZNÁMKA

Kniha, kterou právě otevíráte, vychází ve třetím vydání. Jejím cílem je čte

nářkám a čtenářům přiblíit obor psychoterapie, tedy obor, jeho smyslem a cílem je prostřednictvím psychologických postupů a metod pomáhat lidem vnitřně destabilizovaným a často nemocným a neastným. Jinak vyjádřeno psychoterapie zahrnuje prevenci, léčbu a rehabilitaci poruch zdraví specifickou komunikací a vztahem mezi psychoterapeutem a klientem či pacientem.

První vydání Úvodu do psychoterapie vylo v roce 1992 v Psychoanalytickém nakladatelství J. Kocourka v Praze jako úvodní svazek Edice psychoterapie. Publikaci jsem napsal v návaznosti na přednáky o psychoterapii, je jsem vedl v prvních letech po převratu na tehdejí Fakultě veobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, a vznikla jako studijní text. Rád konstatuji, e dnes se ji stala psychoterapie (společně s lékařskou psychologií a lékařskou etikou) pevnou součástí curricula naich lékařských fakult a vzdělání budoucích lékařů.

Druhé, rozířené vydání dostali čtenářky a čtenáři do rukou po jedenácti letech v roce 2003 zásluhou nakladatelství Grada Publishing, a.s. v Praze, s určením zvlátě pro pregraduální a postgraduální vzdělávání v psychoterapii. Příznivý ohlas mezi odbornou veřejností i irí čtenářskou obcí pak nakladatelství i autora vedl k práci na tomto třetím, aktualizovaném vydání, s ním se nyní seznamujete.

Publikace sestává z osmi kapitol. V teoretické části (1.4. kapitola) je zdůrazněno filozofické pozadí psychoterapie, tedy obor, z něho psychoterapie vychází. Průběná pozornost je věnována meziosobnímu vztahu, jeho zvlátním případem je i vztah psychoterapeutický. Důraz je kladen také na obecnou stránku psychoterapie, tzn. na zjitění, která tvoří společný jmenovatel různých psychoterapeutických kol a směrů. V části zabývající se převáně aplikovanou psychoterapií (5.8. kapitola) se pokouím čtenářkám a čtenářům přiblíit monosti uplatnění oboru při prevenci, léčbě a rehabilitaci poruch zdraví. Je zde zmíněna například duevní krize, psychologická léčba a pomoc osobám různých věkových kategorií a rozličné zdravotní problematiky, jako jsou nemocní po cévní mozkové příhodě a pacienti s nádorovým onemocněním. Zvlátní pozornost je věnována vzdělávání v psychoterapii, etice a souvislostem mezi psychoterapií, socioterapií a farmakoterapií.

Psychoterapie je obor skutečně zajímavý a pevně ukotvený v humanitních ideálech evropské kultury. Dnes v sobě spojuje vědění společenských, humanitních i přírodovědných oborů v jeden celek. Jenom si představme, e k příznivému ovlivnění a léčení nemocných přispívá (a někdy rozhodujícím způsobem) pravdivějí porozumění sobě. Nebo zjitění, e prostřednictvím mechanizmů učení, bez nich je psychoterapie nemyslitelná, modulujeme, tedy měníme biologickou stránku lidské bytosti i na úrovni neuronálních procesů a struktur. To jsou poznatky skutečně převratné!

Úvodní poznámka / 7


Závěrem si dovoluji upozornit, e publikace je v první řadě učebním textem. Proto v ní neuvádím odkazy a citace v rozsahu, jako je obvyklé a nutné při psaní vědecké literatury.

A zcela závěrem bych chtěl poděkovat Bc. Alei Vymětalovi za vydatnou pomoc při konečné úpravě textu. Vyslovuji díky za vzornou spolupráci, pečlivost a starostlivost paní éfredaktorce Mgr. Gabriele Plickové a odpovědné redaktorce paní Pavle Kučerové, jejich péčí kniha vychází ve velmi pěkném provedení.

Praha, 1. srpna 2009 prof. PhDr. Jan Vymětal 8 / Úvod do psychoterapie

1. VYMEZENÍ OBORU, HISTORIE

A SOUČASNOST PSYCHOTERAPIE

1.1 VYMEZENÍ OBORU PSYCHOTERAPIE

Vědní obor bývá vymezován jako vnitřně nerozporný, komplementární

a konsekventní systém poznatků, které umoňují zachytit, popsat a vysvětlit strukturu a podmínky daného jevu a předvídat a navozovat v určité jevové oblasti změnu. Způsoby, jimi předmět uchopujeme a případně docilujeme změny, jsou zvány metodami (z řeckého methodos cesta). U vědeckých poznatků se vyaduje, aby byly kdykoliv verifikovatelné a na jednotlivci, jen se jimi zabývá, nezávislé (zásada objektivity). Poznatky musejí být jasně vymezeny a z jejich formulace musí vyplývat, za jakých okolností platí a za jakých ji ne. Vědecké nejsou pouze poznatky měřitelné a vůbec kvantifikovatelné, nýbr i poznatky získané jinak, například mylenkovou, pojmovou prací (např. prostřednictvím diskurzivní metody), opakovaným pozorováním, kdy bývají pouity jen kvalitativní metody nebo jsou kombinovány kvalitativní a kvantitativní postupy. Pro úplnost vak dodejme, e poznáváme nejen smysly, intuicí a rozumem, nýbr i srdcem, pomocí kterého uchopujeme duchovní smysl. Zde se vak dostáváme mimo vědeckou oblast v běném významu tohoto slova.

Psychoterapie je zvlátní psychologická péče poskytovaná potřebným lidem, tedy lidem, kteří jsou vnitřně destabilizováni či jim tato destabilizace hrozí. Povaujeme ji za samostatný obor, jen má teoretickou i aplikační stránku. Předmětem obou je duevní ivot člověka, jeho chování a projevy, které vak nepovaujeme v té podobě, jak se s nimi setkáváme, za optimální, a na přání (pokud nejde o děti) a se souhlasem klienta se je pokouíme společně měnit.

Lidská bytost tvoří psychosomatický celek (zásada psychofyzické jednoty dějů v organismu), vztahy mezi duevními a tělesnými procesy jsou těsné a vzájemně, tedy oboustranně se ovlivňující. Psychologickými prostředky tak působíme i na tělesnou stránku člověka, a to v míře rozsáhlejí, ne bychom připustili při letmém a tradičním biomedicínském pohledu na problematiku. Tyto vlivy jsou například zkoumány v rámci lékařských věd psychoneuroimunologií a psychoendokrinologií.

Změnu navozujeme prostřednictvím vědomě uitých metod, tzn. ověřených postupů, je jsou psychologické (komunikační a vztahové) povahy.

Kdy je psychoterapie indikována? Psychoterapie má své místo při prevenci, léčbě a rehabilitaci poruch zdraví. Avak i vude tam, kde chce člověk sám sobě lépe porozumět a uspořádat si jinak ivot. Úspěně ji uíváme v případech, kdy jsou potíe jedince, jen se na nás obrací, ovlivnitelné cestou komunikace a vztahu.

/ 9


V rámci prevence je indikována například u dětí, dospívajících a dospělých tehdy, jestlie ijí

dlouhodobě v psychickém napětí a přitom nezáleí na zdroji této noxy. Psychoterapie jako hlav

ní léčebný postup je na místě u lidí se zdravotními problémy, pokud tyto potíe (např. nadměrná

úzkostnost, esenciální hypertenze) přímo a prokazatelně souvisejí s jejich osobností a ivotním

stylem. V rehabilitaci uíváme psychoterapeutických postupů například při vedení pacientů s cí

lem pomoci jim akceptovat změnu v jejich tělesném schématu (popáleniny, amputace apod.).

Vědní obor bývá ohraničen a vymezen vzhledem k příbuzným disciplínám. Psychoterapie má nejblíe ke klinické psychologii, psychosomatické medicíně, psychiatrii a filozofii. Výe uvedené poadavky vztahující se na exaktní vědu zde mají tudí komplikovanějí a specifickou aplikaci (např. poadavek opakovatelnosti, verifikace, zásada objektivity). Platí, e u mladých oborů, mezi které patří i psychoterapie, nebývají tyto hranice vdy jasné a dochází ke vzájemnému překrývání a prolínání. Navíc, jak později uvidíme, psychoterapie je oborem interdisciplinárním a čerpá z řady teoretických i aplikovaných disciplín. A právě prostor inter bývá teoreticky plodným, protoe k rozvoji dochází nejednou právě v těchto místech.

Vedle zmíněné interdisciplinarity je i oborem transdisciplinárním, nebo ve svém uplatnění prochází napříč lékařskými (např. psychiatrií, obory vnitřního lékařství) i nelékařskými obory (např. speciální pedagogikou, klinickou psychologií). V praktické medicíně (a vude tam, kde je pacient při vědomí) můe mít společně s lékařskou psychologií dokonce integrující funkci.

Po krátkém uvedení do problematiky se k psychoterapii přiblííme dvěma způsoby; postupně ji vymezíme a pokusíme se u čtenáře vyvolat jasnějí představu o tom, co tento obor je, a co spíe není. Nejdříve připomeneme etymologii a upozorníme na původní význam slov tak, jak se vyskytovala v některých nejstarích evropských jazycích. Dále se dovíme, jak psychoterapii definovali a chápali v roce 1991 nai přední odborníci členové výboru Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii České lékařské společnosti J. E. Purkyně.

Etymologie nám skýtá poučení o tom, jaké významy slovům přikládali nai předkové a jak se tyto významy postupně posouvaly a měnily. Je to zároveň i jeden z moných způsobů, jím do pojmů vnáíme jasno.

V nejstarích jazycích je vyjádřeno porozumění poznávané skutečnosti bezprostředně (přímo),

protoe se k ní nai předchůdci nevztahovali natolik abstraktně a utilitárně jako my a moderní doba

vůbec. Předchází pozitivistickému obrazu světa, jen je stavěn na matematicky pojaté přírodově

dě, která lidský svět odliduje. Nejstarí jazyky vypovídají spíe o přirozeném stavu vztahu člově

ka ke světu, přirozeném ve významu původně itém, poznávaném, chápaném, tedy vztahu nám

i dnes vlastním, el jako nerealizovaná monost, pocházející z naich kořenů.

Výraz psychoterapie pochází z řečtiny a je sloen ze dvou slov: psýché a therapón. Psýché znamenala motýla, ale i dui ve významu původní ivotní síly, mající zdroj v sobě samé. V nejstarím významu prý byla synonymem ivota a vyjadřovala u člověka i vztah k ivotu vůbec. K tomu poukazuje i řecké sloveso psychein dýchati, nebo dýchání je podstatnou podmínkou i projevem ivota. Pro myslitele klasického řeckého období Aristotela (384322 př. n. 1.) je due bytostným určením té které ivé bytosti a odpovídá pojmu entelecheia (ničím nepodmíněný, svobodný účel, jen se 10 / Úvod do psychoterapie naplňuje). Píe: Kdyby oko mělo dui, bylo by jí vidění. Je zřejmé, e pojem due byl pro staré Řeky pojmem centrální důleitosti.

Latinsky se due řekne anima. Výraz vak také znamená i vánek, vzduch, ivot i bytost, jí je due vlastní. Blízké slovo animus mívalo význam značící duevní princip ivota.

Hebrejské nefe znamenalo ve zcela původním významu ivotní dutinu naplněnou krví, co je představa vytvořená jistě na základě zkuenosti. Později se tímto výrazem označuje ivý jednotlivec a ji člověk, nebo zvíře a ivot vůbec.

Němci mají pro dui výraz die Seele, Angličané Soul. To prý pochází ze starogermánského saiwalo a gótského usaiwala. Stejný původ je dáván i staroslovanskému sila síla. České slovo due a ruské dua se pouívalo jako synonymum pro člověka, tedy bytost, pro kterou jsou due a vlastnosti s ní spojenéazníplynoucí typické a nejpodstatnějí.

Lze usuzovat, e due v nejpůvodnějích významech znamenala něco proměnlivého, pohyblivého, zdroj a princip ivota primus movens (prvního hybatele).

Slovo terapie je z řečtiny. Slovotherapeuóznamená slouiti atherapónbyl sluebník, průvodce a opatrovník bohů. Zde vidíme odkaz k poslání a úkolu toho, kdo je terapeutem. Dnes, obrazně řečeno, opatruje princip ivota a má blízko k bohům, kteří ho pověřují.

V písemnictví pouívá pravděpodobně jako první tohoto slova novoplatonik Filón Alexandrijský (asi 25 př. n. 1. 40 n. l.), jen píe, e terapeuti jsou někteří idé, kteří ijí o samotě a zkoumají nahou pravdu samu o sobě (Pokorný, 1986).

Pro zajímavost uveďme, e ... celý ivotní styl therapeutů byl zaloen na kázání a ovládání. Jedli jednou denně, a to po západu slunce, nebo světlo je vhodné k filozofování a tělesné záleitosti patří spíe do oblasti temnot. Někteří z nich jedli jednou za tři dny, někteří dokonce jen jednou týdně. Stravu tvořil chléb se solí a voda. Zrovna tak skromné bylo jejich bydlení a oděv, který připomínal oděv nejchudích vrstev a otroků. (Ventura, 2006).

Psychoterapie je obor, jemu se věnují psychoterapeuti. Vyjdeme-li z etymologie a původních významů, lze říci, e psychoterapeuti se starají o záleitosti člověku nejvlastnějí, tedy o ivot, jeho smysl a naplnění, o pravdu a vůbec o vztahy, do kterých člověk vstupuje. A jetě dodáme v duchu řecké tradice, e napomáhají jedinci se vyrovnávat se svízeli ivota a nalézt sebe sama na základě pravdivějího sebepoznání.

Na dalích stránkách se přeneseme z kolébky naí evropské kultury o mnoho staletí dále do současnosti. V rámci přípravy této publikace autor v roce 1991 poádal kolegyně a kolegy z výboru Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii, je vznikla roku 1989 záhy po převratu sloučením dvou vzájemně nezávislých sdruení Psychoterapeutické sekce a Společnosti pro rodinnou terapii České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, o jejich osobní vymezení psychoterapie.

V roce 2008, kdy na této publikaci znovu pracuji, bohuel kolegové Petr Bo a Zdeněk Mrázek ji neijí, stejně tak ji nejsou mezi námi Jaroslav Skála a Antonín imek. Té název odborné společnosti je od roku 1999 jiný dnes se nazývá Česká psychoterapeutická společnost a pracuje v rámci České lékařské společnosti J. E. Purkyně.

Vymezení oboru, historie a současnost psychoterapie / 11


Definice, které větina členů této společnosti v roce 1991 odevzdala, jsou uváděny v doslovném znění a v abecedním jmenném pořadí. Karel Balcar psycholog Psychoterapie je psychologická léčba (léčba psychologickými prostředky). Psychologická znamená, e vyuívá duevně (tj. proíváním) zprostředkovaného působení na člověka významem cíleně navozených událostí podle jejich psychologicky potvrzených nebo předpokládaných účinků v dalím proívání, chování a fyziologii člověka. Léčba znamená odborně (tj. na poznatcích a zdůvodněných hypotézách přísluných oborů lidského poznání) zaloenou podporu sebeúzdravných pochodů u jedince či společenství, postieného poruchou či utrpením zdravotní povahy, zacílenou k obnově a rozvoji jeho zdraví (tj. prospívání po stránce tělesné, duevní a duchovní, společenské a ekologické). Miroslav Borecký lékař Psychoterapie je podle mého vědomé profesionální ovlivňování duevního stavu pacienta, prováděné nebiologickými (tedy výhradně informačními) prostředky a směřující ke změně jeho proívání (vnitřní i vnějí reality) a prováděné na jeho ádost. Petr Bo lékař 1. Psychoterapie je kvalifikovaná činnost, zaměřená na řeení problémů navozením změny

stavu či situace systému (zde na rozliovací úrovni individua karteziánsky tematizované

ho). 2. Psychoterapie je netriviální komplementární interakční proces, na jeho konci (v případě

úspěchu) je mení rozdíl kompetencí účastníků ne na jeho začátku. V rámci ivotních pří

běhů účastníků tohoto procesu jsou ,začátek a ,konec arbitrární. 3. Psychoterapie je speciální případ systémové rodinné terapie, v něm interpersonální (bio

dromálně pojaté) systémy jsou metaforicky zvnitřněny v souladu s pouívaným jazykem

karteziánského modelu člověka. Radkin Honzák lékař Psychoterapie je způsob léčení psychologickými prostředky. Je to mnohovrstevný proces, v něm oba (vichni) účastníci dávají i dostávají, hledají, nalézají a objevují. Terapeut je ten, který by neměl být zaskočen objevenými skutečnostmi. Helena Klímová publicistka Psychoterapie je činnost (původně nejčastěji rozmluva), při ní zúčastnění nabývají větího duevního zdraví, stručně řečeno schopnosti milovat, pracovat a ít v pravdě, a kdy alespoň jeden ze zúčastněných je psychoterapeut, nejlépe ten, kdo to řídí. Stanislav Kratochvíl psycholog Psychoterapie je léčebné působení na nemoc, poruchu nebo anomálii psychologickými prostředky. Nebo jinými slovy: psychoterapie je záměrné upravování naruené činnosti organismu psychologickými prostředky. Naruení činnosti se můe týkat psychických procesů a osobnosti nebo somatických procesů a orgánových funkcí. Můe být záleitostí podmíněnou jak psychogenně, tak somatogenně. K psychologickým prostředkům pak patří předevím slovo, ale i mimika nebo mlčení, emotivita a emoční vztahy, učení, manipulace prostředím a jiné. 12 / Úvod do psychoterapie Zdeněk Mrázek lékař Psychoterapie vznikla jako léčebná metoda a vyvinula se v interdisciplinární obor, který je součástí integrální antropologie.

Jako léčebná metoda je charakterizována specifickou (interpersonální, sociální) zkueností. Pravděpodobně mezi podstatné účinné faktory patří náhled (produktivní, tj. vedoucí ke změně, vyaduje průběný nácvik, trénink) a korektivní zkuenost se slokou kognitivní a emocionální.

Psychoterapie probíhá v sociální interakci, ve které jsou zpravidla přítomny verbální i neverbální sloky.

Interakce má charakter lidského setkání dvou nebo více lidí, kteří jsou si bytostně rovni a tato rovnost zůstává zachována i v asymetrickém vztahu. Jiří Růička psycholog Psychoterapie je způsob, jak osvětlit a porozumět lidské existenci v její celistvosti (v tzv. psycho-bio-sociálním, ale i historickém a kulturním určení). Na základě takového poznání a porozumění umoňuje psychoterapie spatřit ty okolnosti a podmínky, za kterých dochází k ohroení existence, ale i monosti, jak ohroení čelit a napravit újmy, které se ji staly. Lidská existence je jedinečná, v sobě rozporná, nedokonalá a podstatně limitovaná. Z toho vyplývá zásadní odlinost v koncipování existenciálních teoretických koncepcí od koncepcí přírodovědných. Rovně nelze stanovit přesné léčebné postupy ani veplatné metody. Rovně nelze stanovit přesné cíle a vytvořit jednoznačné závěry. Podobná ,potí existuje ve věci stanovení norem (např. patologických). Rovně tak je sám psychoterapeutický proces závislý významně na situaci, na tom, co právě jest a co se objevuje. Psychoterapie se nepochybně pohybuje na pomezí technických zručností i uměleckých invencí a postupů. Přesto je při ví své rozmanitosti svébytná a naprosto specifická. Jaroslav Skála lékař Psychoterapie je přátelské utkání, při kterém má bodovat terapeut, ale vyhrát pacient.

Později tento doyen české psychoterapie uvedl novou definici: Psychoterapie je delikátní směs vědy a umění. Dodejme, e výraz delikátní znamená jemný. Antonín imek psycholog Psychoterapie je setkání, které probíhá ve vztahu mezi pacientem a terapeutem. Nejpodstatnějí je, aby to nebyla hra na něco, ale opravdový vztah, ve kterém jdou kus cesty, a ta společná chůze, vlastně společné bytí jsou důleité nejenom pro pacienta, ale i pro terapeuta. Je těstím pro obě strany, kdy potká terapeut ,svého pacienta a pacient ,svého terapeuta. Michael Vančura psycholog Psychoterapie je situace, ve které se snaíme vemi prostředky, které známe, pomoci tomu, kdo o nai pomoc stojí. Pracovat jako psychoterapeut, tedy jako ten, kdo dostal od někoho, kdo definuje sám sebe jako klienta, objednávku, znamená pro mne v poslední době práci na třech úrovních třemi různými přístupy, které spojuje moje vlastní kongruence s kadým z nich ve smyslu jednotící, společné epistemologie. Tři úrovně, o kterých mluvím, jsou sociální, biografická a transpersonální. Tři přístupy, je podle potřeby vyplývající z objednávky propojuji, jsou známy jako systemická konzultace, ericksonovská hypnoterapie a holotropní terapie.

K objasnění pojmů: Holotropní terapie nebo holotropní dýchání, vyvinuté Ch. Grofovou a S. Grofem, kombinují hyperventilaci, hudbu a specifickou práci s tělem. Cílem je dosaení

Vymezení oboru, historie a současnost psychoterapie / 13


zkueností (mj. transpersonálních, viz dále), které vedou k hledání nových moností a sníení omezujících bariér.

Transpersonální psychologie (zkuenost, fenomény) se zabývá oblastí psychologie překračující rámec proívání běně povaovaného za bdělý stav vědomí, tzv. alterovaným vědomím. Transpersonální psychologie v sobě zahrnuje oblasti proívání, přesahující ve svém důrazu na zrání tradičně uznávanou definici zdraví. S. Grof definuje transpersonální zkuenost jako takovou zkuenost, ze které vyplývá rozíření vědomí za běně definované hranice ega a za obvyklé omezení času a prostoru.

Ericksonovská hypnoterapie je radikálně nový přístup v psychoterapii, rozvíjený od 20. let 20. století americkým hypnoterapeutem M. H. Ericksonem. Jde o hypnoterapeutický přístup, který doplňuje tradiční hypnózu takovými postupy, které hledají přizpůsobení terapie klientovi individualizují, ,ijí terapii na míru. Důraz je na pozitivním pohledu na klienta a symptom. Odpor klienta je chápán jako nedostatečné provázení na straně terapeuta.

Systemická konzultace tento termín je pouíván ve snaze vyhnout se termínu terapie, který implikuje přítomnost nemoci jako nezbytné podmínky vstupu rodiny nebo jedince do společné konverzace.

Psychoterapie je pro mne zvlátní způsob vztahu s druhým člověkem anebo jeho sociálním okolím. Hlavním nástrojem pouívaným na základě vztahu (v něm je důleitá v první řadě objednávka klienta, nikoliv přání terapeuta) je epistemologie, která není vnucována a je nabízena nepřímo. Tato epistemologie je zaloena na takovém vztahu k realitě ze strany terapeuta, e umoňuje otevření moností pro objevení významu ve více úrovních na straně klienta. V jazykové, kde je konstruována realita okolo problému; nebo na určitý ,stav vázaného proitku, chování či učení, kde se mění zakódování emocí; nebo při vynoření emocí; nebo při vynořování transpersonálního zázemí člověka, kdy je hledán osobní kontext.

Terapeut je spíe tím, kdo ochraňuje monost dalího otevření a tím nalezení autonomní struktury, ne aby vysvětloval nebo radil. Nechává se vést tím, co je ji připraveno uvnitř klienta či systému, spíe ne aby sám něco vkládal, sugeroval, doporučoval, a byl tak v pozici experta.

Symptom je chápán jako pozitivní objevení se monosti řeení.

Potud definice psychoterapie z per jedenácti naich předních odborníků esti psychologů, pěti lékařů a jedné publicistky. Různost základního vzdělání svědčí o tom, e psychoterapeutickou kvalifikaci člověk získává a po absolvování vysokokolského studia a je to vlastně jeho druhé povolání.

Vrame se vak k vymezení psychoterapie. Z výe uvedených definic ji na první pohled plyne, e přístupy k oboru a jeho chápání mohou být značně odliné. Kadý z autorů definice zdůrazňuje poněkud jiné aspekty, kterým přikládá různou váhu. Dovídáme se, e psychoterapie je pomoc, léčba a působí i preventivně. Důraz je poloen na jejím kvalifikovaném provádění a na komunikaci, prostřednictvím ní se uskutečňuje. Zabývá se duevními i tělesnými ději, pokouí se také zprostředkovat porozumění lidské existenci v její celistvosti atd. Lze si povimnout, e některým z kolegů je patrně blií manipulativní přístup, kdy psychoterapeut sebe vymezuje jakoodborníka, který spíe direktivně vede, a tuíme, e ve vztahu jasně dominuje. To je jeden pól psychoterapeutického stylu. Druhý pól tvoří styl spíe nedirektivní, terapeut je v roli průvodce a usiluje o to, aby vztah mezi ním a klientem byl co nejméně asymetrický. Zdůrazněna bývá vzájemnost. 14 / Úvod do psychoterapie

V psychoterapii mají podle mého názoru vechny přístupy své oprávnění za předpokladu, e terapeuti vědí, co dělají, tzn. e jde z jejich strany o vědomý a kontrolovaný proces. Tato oprávněnost různosti plyne ze značné sloitosti problematiky, se kterou se setkáváme a ji se snaíme pozitivně ovlivnit. Pohled různých přístupů na určitou problematiku chápu jako variantní a komplementární. V praxi to vak znamená přiřazení přísluného klienta dle jeho obtíí, ivotní situace, osobnostního vývoje a struktury osobnosti k vhodnému terapeutovi, jemu je opět vlastní jistý osobnostní styl i osobní rovnice a uívání některých postupů a metod. Vyplácí se, zná-li terapeut od veho něco a od něčeho hodně. Otázkami indikace se jetě budeme zabývat.

Závěrem této části uvedu vlastní vymezení psychoterapie. Povauji ji za interdisciplinární a transdisciplinární obor vycházející z psychologie a pomáhající člověku prostřednictvím psychologických prostředků v dosahování normality. Normalitu chápu jako ivot člověka, který realizuje sebe, tedy ije dle svých pozitivních moností ve společenství s druhými lidmi a s ohledem na ně. Psychoterapie proto nalézá uplatnění vude tam, kde jedinec neije dle svých pozitivních moností. Během psychoterapeutického procesu terapeut zpravidla napomáhá svému klientovi k pravdivějímu sebepoznání tak, aby il svůj ivot v nahlédnutí. Postupně jsou odstraňovány vnitřní omezení a překáky bránící v optimálním ivotě. Současně terapeut vytváří podmínky k rozvíjení a obohacování klientovy osobnosti. Psychoterapií zvyujeme kvalitu klientova ivota, působíme předevím léčivě (restitutio in sano), ale i preventivně a rehabilitačně. Preventivními opatřeními zmenujeme riziko vzniku a rozvoje poruch zdraví, rehabilitačními zákroky pak napomáháme v úpravě stavu pacienta směrem k jeho původní úrovni zdraví a kvality ivota (restitutio ad integrum).

A zcela nakonec této části jedna poznámka. V textu se budeme setkávat s výrazy klient a pacient.

Proč uíváme dvou různých slov k vyjádření člověka, jemu pomáháme? Odhlédneme-li od práv

ního vymezení, tak v naem případě se řídíme důvody čisté zvykovými. S pacienty se setkáváme

ve zdravotnickém provozu, jsou to lidé, kteří trpí zdravotními obtíemi (včetně psychických)

a chtějí se jich zbavit. S klienty máme zase co do činění v různých poradnách a soukromé praxi.

Zpravidla, ale ne vdy, jim na prvním místě nejde o odstranění zdravotních potíí, nýbr se chtějí

zbavit různých vnitřních a vnějích brzd, překáek a rozličných strádání. Přicházejí pro radu pro

sebe či své nejblií a známé, přejí si dovědět se, jak na tom jsem? a co dělat?. Nejčastěji jsou

nespokojeni se sebou, nejbliími vztahy a svým ivotem, touí po změně. Mnozí chtějí poradit

manipulativní vědecké a psychologické taktiky, jimi lze ovlivňovat okolí ve směru jejich přá

ní a tueb. Usilují zpravidla o kvalitnějí ivot a o lepí naplnění svých pozitivních moností, tedy

o posun ve směru vlastní normality. V naem textu uíváme oba výrazy volně, promiskue. Motivace zájmu o psychoterapii Odpovědnost terapeuta je z morálního hlediska veliká a podle naeho názoru je jeho působení do značné míry spoluurčováno počáteční motivací k volbě tohoto povolání a průběnou motivací k práci. Věnujme proto pozornost tomu, proč se psychoterapeut stává psychoterapeutem a z jakého důvodu u této profese zůstává přesto, e je to práce nelehká, znamenající mnohdy enormní zátě, osobní rizika, časté nepohodlí i zklamání.

Vymezení oboru, historie a současnost psychoterapie / 15

+


V rámci psychoterapeutického vzdělávání a výcviku bývá otázce volby povolání

psychoterapeuta pravidelně věnována zevrubná pozornost. Je tomu tak proto, e motivů bývá u kadého adepta zpravidla více, i kdy jeden bývá výraznějí a vystupuje do popředí. Projevuje se i v postoji k lidem vůbec. Poznání této motivace je součástí poznání sebe sama a pro budoucího psychoterapeuta mimořádně důleité, a nezbytné.

Nejčastějí specifické motivy a jejich kombinace vedoucí k hlubímu zájmu o psy

choterapii jsou následující: a) Vyrovnávání se se subjektivními těkostmi, nespokojeností se sebou sama

a s druhými lidmi. Zpravidla se jedná o snahu kompenzovat nějaký vlastní ne

dostatek a harmonizovat osobní ivot, kdy chci v tomto povolání získat něco, co

mi chybí. Pro ilustraci uveďme: přetrvávající krize dospívání a hledání vlastní

identity, pocit nedostačivosti, proitá duevní krize, otřes a zproblematizování

dosud neproblémového světa. Člověk postrádající partnerský vztah či rodinu se

zamýlí věnovat rodinné terapii atd. Snaha stát se psychoterapeutem je vedena

domněnkou, e se jedinec zbaví subjektivních pochyb a obtíí, případně proti nim

získá účinné vědění a prostředky. b) Tendence po moci, ovládání, manipulaci s druhými, snaha vyniknout a něco

znamenat, získat obdiv, presti, předvádět se, mesianistický komplex atd. c) Touha poučovat druhé a vést, pečovat, aktivně zasahovat a starat se ve smys

lu rodičovsko-učitelského postoje. Tato potřeba bývá spojena se snahou dosáh

nout vděčnosti a uznání od klientů a jejich blízkých. d) Někdy je zájem o psychoterapii iven zvědavostí, představou zajímavého ivo

ta a domněnkou, e povolání bude jedince vnitřně obohacovat a rozvíjet. e) O psychoterapii se lze zajímat i jako o novou metodu léčby, tato pohnutka je

spíe neosobní povahy. f) Někoho můe motivovat i představa výnosného zaměstnání.

Specifických motivů můe být daleko více a bývají i přísně individuální, jako je

tomu například při výskytu duevního onemocnění v rodině či přímo u zájemce o psychoterapii, nebo setkání se silnou, zajímavou a sugestivně působící psychoterapeutickou osobností, s ní se člověk identifikuje a kterou napodobuje.

Nerad bych čtenáře předchozími odstavci rozlaďoval či od psychoterapie odrazoval,

ovem mnohdy bývá rozpor mezi představami, které o sobě máme (včetně pohnutek vlastního jednání), a skutečností. Také proto je nutnou součástí psychoterapeutického vzdělávání část autognostická, umoňující budoucímu psychoterapeutovi rozsáhlejí a pravdivějí porozumění sobě a vlastní motivaci. Proto musím i dále pokračovat po pravdě s upozorněním, e vyústění vyzní nakonec pozitivně.

V souvislosti s motivací hlubího zájmu o psychoterapii upozorňujeme na tzv.

syndrom pomahačů, který se překrývá s motivy zahrnutými pod bodem c. Vyskytuje se častěji u lidí pomáhajících profesí. Bývá pro ně příznačná a příli velká obětavost a snaha se o druhé na první pohled nezitně starat. Kriticky nutno doplnit, e bývají značně protektivní a vnucují ostatním lidem nesamostatnost. Pravou vzájemnost ve vztahu de facto nepřipoutějí, vyvolávají a pěstují u klienta závislost na sobě. Subjektivně se potřebují obětovat a druhé na sebe vázat. U některých pomáhajících profesí můe být tento postoj uitečný, ale v psychoterapii působí zhoubně. 16 / Úvod do psychoterapie Existují hypotézy, e tito lidé častěji a silněji proívají pocity viny, jako děti se prý cítily subjektivně samy a ze strany rodičů nepochopené (výchova příli racionální, přísná a případně ctiádostivá). Tyto osoby byly vychovány tak, e nezitnost a obětavost se pro ně staly povinností, avak nejde o altruistickou motivaci v pravém slova smyslu.

Větina předchozích důvodů zájmu o psychoterapii vyznívá spíe negativně jako

motivace nedostatková. Vedle toho je zde stále přítomná motivace nespecifická, která je vlastní vem lidem, i kdy můe být překryta jinými aktualizovanými potřebami a motivy. Vystupuje do popředí u zralejích a vyrovnaných lidí, kteří nejsou autocentricky zaměření, co je cílem větiny psychoterapeutických výcviků. Vlastně jde o motivaci růstovou.

Jsou to následující dva okruhy motivů:

a) Zájem o tajemství subjektivity, a to vlastní i druhých lidí, tedy poznávání

a zvídavost, je nejsou zvědavostí ani vědeckým zájmem. Je to něco, co k člo

věku podstatně patří jako k bytosti, je se orientuje na vlastní existenci, která je

vdy existencí s druhými, a zajímá se o ni. b) Oblast altruismu, tedy nezitné pomoci, která souvisí s lidskou vzájemností,

tedy i odkázaností člověka na člověka. Pravý altruismus je propositio maxima

(nejvyí zásadou) a odpovídá vymezení kategorického imperativu (blíe viz

str. 242).

Motivační vývoj psychoterapeuta nejednou probíhá tak, e zprvu negativní mo

tivace se proměňuje v motivaci pozitivní, kdy terapeut se nezitně zajímá o lidské osudy, osvojí si ádoucí postoje včetně umění trpělivě naslouchat a své povolání nakonec dělá pro druhého, a nikoliv pro sebe.

Poznání vlastní motivace je důleité, nebo pak lze v případě nutnosti své jednání

korigovat, a vlastně tak chránit klienty před námi samými (např. kdy máme tendenci klienty na sebe zbytečně navázat a prodluovat léčbu). Neádoucí motivace, které si nejsme vědomi, ztěuje porozumění druhým lidem a vystavujeme sebe i klienty nebezpečí, e se necháme přitahovat tím, co je pro nás nevyřeeným problémem, co vede k vytváření nevhodné a patologické komplementarity, a vzniká nebezpečí, e klienty i sebe pokodíme.

Domníváme se, e altruismus jako motiv pomáhajícího jednání je vysoce ádoucí,

lze se na něj spolehnout a zároveň je mu věnována poměrně malá pozornost. Proto se s ním blíe teoreticky seznámíme. Altruismus nezitná pomoc člověka člověku Altruistické jednání patří meziprosociální chování, které je vymezeno cílem, jím je pomoc druhému člověku. Do prosociálního chování spadá celá řada různých aktivit od drobné úsluhy a laskavosti, je nic nestojí, a po akce, kdy nasadíme za druhého vlastní ivot. Altruistické jednání vymezujeme jako takové jednání, které je zaměřeno ve prospěch druhého člověka, jen se nalézá v situaci nouze či ohroení. K jeho podstatným rysům patří dobrovolnost, nezitnost a motivace, daná obecnou situací člověka ve světě a vycházející z lidské vzájemnosti. K tomu poukazuje i pů

Vymezení oboru, historie a současnost psychoterapie / 17




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.