E-kniha: Úvod do politologie – Pavla Dočekalová; Kamil Švec; kolektiv

Mgr. Pavla Dočekalová, Ph.D.,

PhDr. Kamil Švec a kol.

Úvod do politologie

Autorský kolektiv:

Mgr. Jaroslav Daneš, Ph.D.

PhDr. Jitka Gelnarová

Mgr. Dana Hellová

Mgr. Karel Kouba, M.A.

Mgr. Hynek Melichar

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 3859. publikaci

Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín

Sazba a zlom Vojtěch Kočí

Návrh a realizace obálky Vojtěch Kočí

Počet stran 264

Vydání 1., 2010

Recenzovala:

doc. PhDr. Blanka Říchová, CSc.

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

© Grada Publishing, a.s., 2010

ISBN 978-80-247-2940-4

5

Obsah

Předmluva 7

I. POLITOLOGIE A JEJÍ ÚSTŘEDNÍ POJMY 11

1. Politologie jako věda (Pavla Dočekalová) 13

1.1 Kořeny politologie 14

1.2 Geneze politologie 17

1.3 Podobory politologie a vztah k dalším vědním disciplínám 19

1.4 Charakter politologie a hlavní přístupy v politologii 23

1.5 Politologie v ČR: vědecká pracoviště a periodika 26

1.6 Literatura 29

2. Metody a výzkumný proces v politologii (Karel Kouba) 31

2.1 Výzkumný proces 32

2.2 Metody v politologii 45

2.3 Literatura 48

3. Co je politika? (Pavla Dočekalová) 51

3.1 Problémy defi nice politiky 51

3.2 Max Weber a jeho Politika jako povolání 52

3.3 Čtyři pohledy na politiku A. Heywooda 54

3.4 Trojdimenzionální pojetí politiky (polity – politics – policy) 57

3.5 Další pohledy na politiku 59

3.6 Literatura 62

4. Stát a moc (Kamil Švec) 63

4.1 Teorie státu 66

4.2 Úloha státu 74

4.3 Moc 76

4.4 Dělba moci 79

4.5 Struktura moci ve státě 81

4.6 Geopolitické aspekty státu 90

4.7 Literatura 91

II. DEMOKRATICKÉ A NEDEMOKRATICKÉ SYSTÉMY VLÁDNUTÍ 93

1. Demokracie (Hynek Melichar) 95

1.1 Defi nice demokracie 95

1.2 Formy demokracie 98

1.3 Teorie demokracie 99

1.4 Literatura 115

2. Prezidentské, poloprezidentské a parlamentní systémy demokracie (Karel Kouba) 119

2.1 Klasifi kace demokratických systémů 120

2.2 Rozšíření demokratických systémů 123

2.3 Neoinstitucionální teorie a vládní systémy 127

Úvod do politologie

6

2.4 Parlamentarismus, prezidencialismus a demokracie 130

2.5 Literatura 137 3. Nedemokratické režimy (Dana Hellová) 141

3.1 Základní charakteristika politického režimu a nedemokracie jako jeho podoby 141

3.2 Klasifi kace nedemokratických režimů na základě dvou proměnných 143

3.3 Vývoj výzkumu nedemokracie ve 20. století 145

3.4 Charakteristika totalitarismu a autoritarismu 148

3.5 Přechody k demokracii 155

3.6 Hybridní režimy 157

3.7 Literatura 158 III. POLITICKÉ IDEOLOGIE 159

1. Co se skrývá pod označením ideologie? (Jaroslav Daneš) 161

1.1 Historické proměny pojmu ideologie 161

1.2 Defi nice pojmu ideologie 163

1.3 Konec ideologií 164

1.4 Literatura 165 2. Liberalismus (Jaroslav Daneš) 167

2.1 Historické kořeny liberalismu 167

2.2 Ideje liberalismu 169

2.3 Proudy liberálního myšlení 174 2.4 Představitelé 180 2.5 Literatura 181 3. Konzervatismus (Kamil Švec) 183

3.1 Historický vývoj 186

3.2 Hlavní témata a ideje 189

3.3 Proudy a směry konzervatismu 194

3.4 Významní autoři 197

3.5 Literatura 198

4. Socialismus. Marxismus. Komunismus (Jitka Gelnarová) 199

4.1 Socialismus 199

4.2 Marxismus 203

4.3 Komunismus 209

4.4 Představitelé 212

4.5 Literatura 213 5. Nacionalismus. Fašismus (Jitka Gelnarová) 215 5.1 Nacionalismus 215 5.2 Fašismus 224 5.3 Literatura 231

6. Ekologismus a environmentalismus (Kamil Švec) 235

6.1 Historický vývoj ekologismu 235

6.2 Hlavní principy a ideje 238

6.3 Hlavní proudy a směry 241 6.4 Představitelé 242 6.5 Literatura 243 7. F e m i n i s m u s (Jitka Gelnarová) 245 7.1 Historie feminismu 246 7.2 Hlavní témata 248 7.3 Proudy 250

7.4 Představitelé a představitelky 252

7.5 Literatura 253 Rejstřík 255

Předmluva

Politologie patří k nejmladším vědním disciplínám, navzdory tomu si již vydobyla významnou pozici v rámci humanitních a společenskovědních oborů. Zájem o ni projevují nejen studenti a uchazeči o vysokoškolská studia, ale i odborná a mnohdy i široká veřejnost. S komentáři aktuálního dění z úst či pera politologů se obvykle setkáváme při sledování zpravodajských pořadů či četbě novin. Politologie se zabývá záležitostmi, které postihují běžný život všech lidí, neboť politika, která je hlavním předmětem zkoumání politologie, se dotýká většiny sfér každodenního rozhodování občanů. Součástí politiky totiž nejsou jenom předvolební kampaně, soutěž politických stran, projevy v parlamentu či jednání vlády – nejčastější asociace obyvatel –, ale politická činnost utváří celková pravidla organizace společnosti. Je přitom ovlivněna ideovými východisky jednotlivých aktérů, politickými institucemi konkrétních systémů a rozdělením moci ve státě. Těmito základními faktory se zabývá i předkládaná publikace.

Kniha Úvod do politologie je určena nejen studentům této vědní disciplíny, jimž poslouží jako základní příručka pro vhled do studia zvoleného oboru, ale i posluchačům příbuzných společenskovědních směrů. Využít ji tak mohou například studenti sociologie, práv, ekonomie, pedagogických fakult či žurnalistiky. Poslouží i čtenářům z řad široké veřejnosti se zájmem o politologii, politiku a společenské dění.

Publikace je rozčleněna do tří tematických celků. První oddíl Politologie a její ústřední pojmy je věnován politologii jako vědní disciplíně a představení jejích hlavních pojmů, s nimiž pracuje. Čtenář se tak v kapitole Politologie jako věda od Pavly Dočekalové seznámí s tím, jak se politologie etablovala, s jejím vnitřním členěním, s hlavními přístupy a návaznostmi na další vědní disciplíny, stejně jako s hlavními výzkumnými pracovišti v České republice a s odbornými periodiky, která jsou (nejen) na nich vydávána. V kapitole Metody a výzkumný proces v politologii se Karel Kouba zabývá

Úvod do politologie

8

základními metodami a postupy při politologickém výzkumu, vysvětluje problematiku výzkumného procesu, teorií, hypotéz, proměnných a jejich operacionalizace. Třetí kapitola Co je politika? od Pavly Dočekalové defi nuje předmět studia politologie, vysvětluje různé náhledy na politiku a uvádí způsoby, jakými je možné ji pojímat. V poslední části tohoto oddílu se Kamil Švec v kapitole Stát a moc věnuje teoretickým přístupům ke zkoumání státu a zabývá se mocí jako politologickým fenoménem. V závěru své kapitoly oba pojmy propojuje při stručném uvedení do problematiky vertikální struktury moci ve státě a regionalismu.

Druhý celek Demokratické a nedemokratické systémy vládnutí představuje základní uspořádání politických systémů. V první kapitole Demokracie tohoto oddílu je v podání Hynka Melichara defi nována demokracie a jsou představeny její hlavní pojmy, formy a teorie. Praktického rozdělení demokratických systémů dle formy vlády se týká kapitola Karla Kouby Prezidentské, poloprezidentské a parlamentní systémy demokracie, v níž autor vysvětluje hlavní rozdíly mezi jednotlivými typy systémů, jejich fungování, rozšíření a institucionální zakotvení. Dana Hellová ve své kapitole Nedemokratické režimy představuje protipól demokracie, zastoupený autoritarismem a totalitarismem, stejně jako se zabývá i přechody k demokracii a dalšími typy nedemokratických režimů.

Třetí oddíl Politické ideologie shrnuje hlavní poznatky o vybraných politických ideologiích. V první kapitole této části Jaroslav Daneš osvětluje Co se skrývá pod označením ideologie. Na ni navazuje nejstarší ideologií, liberalismem. Ve třetí kapitole se Kamil Švec zabývá dalším myšlenkovým systémem, totiž konzervatismem. Čtvrtá, pátá a sedmá kapitola jsou dílem Jitky Gelnarové. Tyto kapitoly představují socialismus, marxismus a komunismus; nacionalismus, fašismus; feminismus. Třetí oddíl obsahuje i nejmladší ideologii – ekologismus. Autorem této šesté kapitoly je opět Kamil Švec. Jednotlivé ideologie jsou vysvětleny z hlediska jejich historického vývoje, hlavních principů a idejí, z nichž vycházejí, z hlediska proudů a směrů, které se v jejich rámci vyskytují, a hlavních představitelů.

Při výběru kapitol do této knihy jsme vycházeli z obsahu kurzu Úvod do politologie, vyučovaného na fi lozofi cké fakultě královéhradecké univerzity a témata jsme vybírali zcela cíleně tak, aby pokrývala základní a stěžejní politologické problémy. Jsme si vědomi toho, že celá řada důležitých politologických témat zůstala neobsažena. Klademe si za cíl představit více do hloubky pouze vybranou problematiku, a to s ohledem na to, jak jsou zpracovány podobně zaměřené publikace. Zvolili jsme jedinečnou strukturu, která mimo jiné akcentuje výzkumný proces v politologii a metodologii či vertikální rozdělení moci ve státě a která značnou část prostoru

Předmluva

9

věnuje právě politickým ideologiím. Záměrně nedáváme prostor například

volebním a stranickým systémům, politickým aktérům a mnoha dalším

tématům, která dostatečně pokrývají již vydané základní politologické pří

ručky. Věříme, že tato předkládaná práce celého týmu autorů doplní šká

lu odborných politologických učebnic, které se na českém knižním trhu

momentálně vyskytují.

Publikace, která se vám dostává do ruky, byla sepsána kolektivem mla

dých autorů ze tří univerzitních politologických pracovišť tří měst v Čes

ké republice. Tým přispěvatelů je veden dvěma hlavními autory. První

z nich je Pavla Dočekalová, která působí na Katedře politologie Filozofi cké

fakulty Univerzity Hradec Králové (FF UHK). Druhým je Kamil Švec, tak

též z Katedry politologie téže fakulty, současně je interním posluchačem

doktorského studijního programu Politologie na Fakultě sociálních věd

Univerzity Karlovy v Praze (FSV UK). Na publikaci dále z Filozofi cké fakulty

Univerzity Hradec Králové spolupracoval Jaroslav Daneš z Katedry fi lozo

fi e a společenských věd. Je též vědeckým pracovníkem Filozofi ckého ústa

vu Akademie věd ČR. Jitka Gelnarová je studentkou interního doktorského

programu Politologie na FSV UK. Další dva přispěvatelé – Dana Hellová

a Hynek Melichar – jsou studenty doktorského studia na Katedře polito

logie a evropských studií Filozofi cké fakulty Univerzity Palackého v Olo

mouci (FF UP). Posledním přispěvatelem je Karel Kouba, jenž působí na

Katedře politologie FF UHK a současně studuje interní doktorský program

Politologie na olomoucké Filozofi cké fakultě.

Pavla Dočekalová

a Kamil Švec

Politologie a její

ústřední pojmy

I.

1.

Politologie jako věda

Pavla Dočekalová

Politologie zaujímá svébytnou pozici v rámci společenských věd. Nejjed

nodušší a často uváděnou defi nicí je „věda o politice“, která nám má jasně

ukázat, co je předmětem zájmu této vědní disciplíny. Nejen český čtenář

však může narazit na to, že se pro označení této vědy objevuje několik

názvů.

1

Termín politologie pochází z řečtiny, ze slov polis a logos (polis

je pojmenování řeckého městského státu a logos je slovo, v přeneseném

smyslu pak věda) (srov. např. David, 1996: 12). Někteří autoři však tvrdí,

že termín politologie „patří k umělým slovním výtvorům, které vznikly bez

znalosti řeckých zákonů tvorby slov, protože v tom případě by měl znít,

politikologie‘“ (Berg-Schlosser; Stammen, 2000: 14). V. Prorok a A. Lisa ale

uvádějí, že tvrzení, že politologie není správné označení, neberou v úvahu

rozdíly v řečtině mezi pojmy politeia (úst ava), polites (občan) a politikos

(státník). Tvrdí, že politická věda je v současnosti hlavně o občanech, více

než o státnících, a proto je označení politologie korektní (Prorok; Lisa, 2003:

45). K tomu výkladu se můžeme přiklonit. Politologie je sice umělým termí

nem, neboť v thesauru řeckých slov žádné takové slovo nenalezneme, je ale

utvořen správně a nejsou tedy s jeho užíváním spjaty žádné problémy.

V některých cizích jazycích se však termínu politologie v této podobě

příliš nepoužívá. V angličtině se nejčastěji setkáváme s označením political

science či politics, ve francouzštině se science politique. Taková označení

jsou analogická české verzi politická věda, která se rovněž ujala, mnohdy

se s ní můžeme setkat i v plurálu, tedy označení politické vědy.

2

1 Němečtí autoři D. Berg-Schlosser a T. Stammen představují několik označení, která se pro tuto vědní

disciplínu využívají v německém jazyce (Berg-Schlosser; Stammen, 2000: 13–14).

2 Např. D. Berg-Schlosser a T. Stammen ale upozorňují na to, že tyto varianty mohou vést k „fatálnímu

nepochopení“, kdy slovo politický bude bráno ve smyslu zpolitizovaný (Berg-Schlosser; Stammen, 2000: 13). Úvod do politologie

14

V českém prostředí se výraz politické vědy objevuje například v názvu

České společnosti pro politické vědy (ČSPV)

3

, o politické vědě hovoří mj.

publikace Úvod do studia politické vědy (Cabada; Kubát a kol. 2002), ale

nejčastějším označením se přeci jen stal termín politologie. O tom svědčí

nejen četnost využívání tohoto pojmu odbornou literaturou, ale i skuteč

nost, že se tento výraz objevuje na většině odborných pracovišť na českých

univerzitách či že se takto označují také studijní programy i obory na vyso

kých školách. Odborníci v této vědní disciplíně jsou nejčastěji označováni

za politology. Neznamená to ovšem, že užívání pojmu politická věda lze

označit jako nesprávné, naopak, jedná se o synonymum. Termín politické

vědy pak plurálem poukazuje na to: „že se různé disciplíny kooperativně

nebo integrativně snaží o uchopení předmětu politiky“ (Berg-Schlosser;

Stammen, 2000: 14), resp. „má svůj původ v postupném oddělování

politické problematiky od jednotlivých společenských věd“ (Prorok; Lisa,

2003: 44).

1.1 Kořeny politologie

Politika a politický život společnosti stály po mnoho a mnoho staletí

v pozornosti různých autorů

4

. V té době ovšem politologie jakožto samo

statná vědní disciplína neexistovala. Současnou politologii můžeme chápat

jako vědu, která navazuje na jiné společenské vědy (jako je fi lozofi e, socio

logie, státověda či historie), jež se politickým životem v určitých vazbách

a souvislostech zabývaly už před koncem 19. století (Říchová, 2002: 15).

Politologie (jelikož je společenskovědní disciplínou) totiž pochopitelně

souvisí s vývojem společnosti a lze ji chápat jako produkt moderní sekula

rizované společnosti západního typu. Tedy společnosti, v níž se provádění

politiky účastní ve vysoké míře obyvatelstvo, v níž má jednotlivec vysokou

autonomii v rozhodování a v níž existují specializované politické instituce

(úst ava, politický systém, volby apod.) (Cabada, 2004: 24). Lze v podstatě

říci, že politologie je věda zároveň „velmi stará“ i „velmi mladá“ (Berg

-Schlosser; Stammen, 2000: 14; srov. Cabada, 2004: 26). 3 ČSPV sdružuje pracovníky, kteří se politologií zabývají, a bude představena později v této kapitole. 4 Ať se jednalo o Platona, Aristotela, Jeana Bodina, Niccola Machiavelliho, Charlese Louise Montes

quieuho, Alexise de Tocquevilla a další.

Politologie jako věda

15

Za hlavní společenskovědní disciplíny, které se jistou měrou podílely na

vzniku politologie a které tvoří její kořeny, lze považovat fi lozofi i, sociologii

a právní vědu.

5

Podle. V. Proroka a A. Lisy to byly právě teorie státu a prá

va, fi lozofi e politiky a sociologie politiky, z nichž se politické znalosti jako

samostatný objekt zkoumání postupně vyčlenily (Prorok; Lisa 2003: 45).

Podívejme se tedy na jednotlivé kořeny politologie o něco podrobněji. 1.1.1 Filozofi cké kořeny politologie

V antice bylo myšlení o politických záležitostech součástí fi lozofi e. Staro

věká řecká politická teorie vzniká jako kritika a refl exe fungování athén

ské demokracie. Za nejvýznamnější autory můžeme považovat Platona

(427 př. n. l. – 347 př. n. l.), který se soustředil na kritiku stavu polis a ve

svém díle Ústava se zabývá diskuzí o otázce spravedlnosti a diskuzí o před

pokladech a možnostech ideálního uspořádání státu, a Aristotela (38 4 př.

n. l. až 322 př. n. l.), jenž ve své Politice mj. systematicky zkoumá ústavy

a vytváří jejich klasifi kaci

6

(více viz Berg-Schlosser; Stammen, 2000: 18–19;

Cabada, 2004: 26–27; David, 1996: 15–16).

Novou orientaci myšlení o politice a nové hodnocení politického zří

zení pak přináší křesťanství. Rané křesťanství nepřikládalo politické

oblasti vlastní samostatnou hodnotu, neboť lidský život byl vnímán jako

něco přechodného a dočasného, očekáván byl mimosvětský věčný život.

Z významných autorů je nutné zmínit sv. Augustina (354–430) a jeho

spis O obci Boží. V ní se vyslovuje proti promíšení politiky a nábožen

ství. K dalšímu rozkvětu politického myšlení dochází navázáním na aris

totelskou fi lozofi i v rámci scholastické fi lozofi e, a to zejména prostřed

nictvím Tomáše A k vinského (1225–1274) (Berg-Schlosser; Stammen,

2000: 19–20; David, 1996: 16).

Ze stručného nástinu fi lozofi ckých kořenů politologie nelze v žádném

případě vynechat Niccola Machiavelliho (1469–1527), který je pokládán

za zakladatele nové politické vědy (Berg-Schlosser; Stammen, 2000: 21),

či je dokonce vnímán jako první skutečný politolog, „kterého lze označit

za vědce s ohledem na jeho přístup k politice“ (Říchová, 2000: 14). Tato

označení ovšem neznamenají, že by byl N. Machiavelli zakladatelem sou

časné moderní politologie a že se od jeho spisů (nejznámější jsou Vladař 5 L. Cabada hovoří ještě o dějinně-fi lozofi ckých kořenech, které se od fi lozofi ckých liší zejména svým

přístupem, metodologicky (Cabada, 2004: 28). R. David naopak zmiňuje pouze fi lozofi cké a sociolo

gické kořeny (David, 1996: 15–18).

6 Dalšími mysliteli vedle Platona a Aristotela byli např. Xenofon, Isokrates a Demosthenes.

+

Úvod do politologie

16

a Rozpravy) datuje vznik současné politologie. Důležité na Machiavellim je

to, že překračuje rámec tradiční fi lozofi e a tradičního uvažování o politice

a že politiku pojímá jako učení o moci (Berg-Schlosser; Stammen, 2000:

19; Říchová, 2000: 14).

Dalšími autory, kteří se zabývali z různého úhlu pohledu a v různých sou

vislostech myšlením o politice, jsou například Jean Bodin (153 0

7

– 1596),

Thomas Hobbes (15 8 8 –1679), John Locke (16 32–170 4), Charles Louis

Montesquieu (16 8 9 –1755), Jean Jacques Rousseau (1712–178 8), Edmund

Burke (172 9 –1797), Immanuel Kant (1724 –18 0 4), Karl Marx (1818 –18 8 3),

Alexis de Tocqueville (1805–1859) a další. Celou řadu z nich tato publika

ce v dalších kapitolách více přiblíží.

Filozofi e, resp. politická fi lozofi e, tedy tvořila jeden z předobrazů polito

logie. Obecným rysem pak je skutečnost, že tento proud se zaměřoval na

normativní přístup ke zkoumání politiky, tj. na takový přístup, který hledá

morální a etické normy politického a společenského života. Snaží se pocho

pit podstatu lidstva a politiky, která je jedním z projevů lidstva, a předložit

komplexní teorii jejího fungování. Pohledy na svět a politiku ovšem vychá

zejí z osobních hodnotových kritérií autorů (Cabada, 2004: 27).

1.1.2 Sociologické kořeny politologie

Odlišným způsobem se k pojetí politiky a jejímu zkoumání stavěli předsta

vitelé druhého ze zdrojů politologie, a to sociologie. Za jejího zakladatele je

považován Auguste Comte (1798–1857), představitel pozitivismu, který se

odklání od normativismu a zdůrazňuje pozorování jakožto základ poznání.

Kořeny politologie v sociologické oblasti leží zejména v jejím podoboru –

sociologii politiky (Cabada, 2004: 24–25). Na A. Comta navazoval právník

a politický sociolog Ludwig Gumplowicz (1938–1909). Velmi významným

představitelem sociologie politiky byl Max Weber (1864–1920), který se

zabýval mj. autoritou a byrokratizací politického systému či který je proslu

lý svým spisem Politika jako povolání

8

. Na M. Webera pak navazují italští

autoři Vilfredo Pareto (1848–1923) a Gaetano Mosca (18 5 8 –19 41), pr v ní

představitelé teorie elit, a Robert Michels (1876–1936), autor železného

zákona oligarchizace

9

(Cabada, 2004: 30; David, 1996: 17–18).

Sociologie politiky zkoumá zejména vzájemné vztahy politických proce

sů a společenského prostředí, politické elity, politické chování apod. Tento 7 V některých zdrojích se můžeme setkat i s tím, že jako rok narození je uvedeno 1529. 8 S tímto spisem se více seznámíme v kapitole 3. 9 Uváděn i jako železný zákon oligarchie.

Politologie jako věda

17

směr se rozvíjel hlavně ve Spojených státech a po druhé světové válce se

rozšířil do celého světa (Prorok; Lisa, 2003: 46).

1.1.3 Právní kořeny politologie

Třetí z nejvýznamnějších kořenů politologie je právo a právní věda, resp.

státověda (věda o fungování státní moci), která se rozvinula v souvislos

ti s vývojem politických institucí a zahrnuje zkoumání právních norem,

jež určují právní nastavení daného politického systému (Cabada, 2004:

30–31). Chápeme-li politologii jako vědu, která vznikla oddělením od teorie

státu a práva, pak je to věda, která se zabývá zejména státem jako mocen

ským nástrojem či uměním vládnout pomocí státu (Prorok; Lisa, 2003: 46).

1.2 Geneze politologie

Po uvedení zdrojů a kořenů politologie můžeme přejít k vysvětlení cesty,

která vedla ke vzniku samostatné politologie. K tomu, aby se nějaká vědní

disciplína plně rozvinula a vydobyla si uznání, je nutná její institucionaliza

ce, tj. šíření na vysokých školách; vznik organizací, které se zabývají touto

vědou a které sdružují odborníky z dané oblasti; vznik specializovaných

výzkumných pracovišť; pravidelné publikování časopisů; vydávání vědec

kých monografi í apod. Organizační kořeny politologie můžeme v podstatě

spatřit již v 17. století, kdy za jednu z prvních kateder, které se zabývaly

speciálně politickou vědou, lze považovat katedru rétoriky a politiky ve

švédské Uppsale (1622). V 17. a 18. století se politické myšlení a proble

matika státu pěstovaly na fi lozofi ckých a právnických fakultách, ke vzniku

první školy orientované pouze na politickou vědu došlo v roce 1871 ve

Francii. K hlavnímu rozmachu dochází koncem 19. století, a to zejména ve

Spojených státech amerických (Prorok; Lisa, 2003: 31).

1.2.1 Spojené státy americké

Spojené státy americké jsou považovány za kolébku politologie, což je dáno

zejména tím, že USA vzhledem k poměrně krátkému období existence stát

nosti nemohly příliš stavět na tradicích, které by využívaly pro stabiliza

ci společenského systému. Společnost navíc byla multikulturní, USA byly

zemí přistěhovalců, což komplikovalo utváření nějakých univerzálních ameÚvod do politologie

18

rických hodnot. Z tohoto důvodu v USA byla ochota uplatnit vědu, včetně

vědy o politice, pro rozvoj a stabilizaci země (Prorok; Lisa 2003: 31–32).

Za významný mezník můžeme považovat rok 1857, kdy došlo v New Yorku

na Kolumbijské univerzitě k založení katedry historické a politické vědy.

O něco později (v roce 1880) došlo ke vzniku School of Political Science,

tedy prvního samostatného politologického pracoviště, které o šest let poz

ději začalo vydávat časopis Political Science Quarterly (do češtiny můžeme

přeložit jako Čtvrtletník politologie), který byl prvním politologickým časo

pisem

10

(srov. Cabada, 2004: 34; Prorok; Lisa, 2003: 32; David, 1996: 18).

Rozvoj politologie na severoamerickém kontinentu se pochopitelně ne

omezoval jen na New York. Další institucí byla Johns Hopkins University

v Baltimore, kde v roce 1877 vznikla historická a politická asociace, jež

zahájila vydávání edicí historických a politologických studií (Prorok; Lisa,

2003: 32).

V souvislosti s rozvojem dalších pracovišť a rostoucím počtem odbor

níků byla na počátku 20. století (1903) založena politologická profesní

organizace American Political Science Association (Americká politologic

ká asociace, překládáno též jako Americká asociace pro politické vědy).

Ta v roce 1906 rozšířila řady odborných časopisů a začala vydávat časopis

American Political Science Review (překládáme jako Americká politologic

ká revue

11

) (srov. Prorok; Lisa, 2003: 32; Cabada 2004: 35).

1.2.2 Evropa

Mezi prvními politologickými institucemi zřízenými na evropském konti

nentu byla francouzská École libre des sciences politiques (Svobodná ško

la politických věd) zřízená v roce 1871, jež o něco později začala vydávat

časopis Annales de l ́école libre des science politiques (Anály svobodné

školy politických věd). Po druhé světové válce dochází k dalšímu rozvoji

francouzské politologie, vzniká asociace politologů a jsou zakládány další

odborné časopisy. Věhlas celé řady francouzských autorů překročil hrani

ce Francie, o čemž svědčí například jména Alexise de Tocquevilla, Paula

Janeta, Maurice Duvergera či Raymonda Arona (srov. Prorok; Lisa, 2003:

34–35; Cabada 2004: 36).

Ve Velké Británii byla první institucí, jež zahájila studium politologie

jako akademické disciplíny, London School of Economics and Political

Science (Londýnská škola ekonomie a politologie) v roce 1895. Studium 10 Tento odborný časopis vychází v USA i v současnosti. 11 I tento časopis stále ještě vychází.