načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Úvahy nad Tórou - Ješajahu Leibowitz

Úvahy nad Tórou

Elektronická kniha: Úvahy nad Tórou
Autor: Ješajahu Leibowitz

Úvahy nad Tórou – komentáře k biblickým Pěti knihám Mojžíšovým od jednoho z nejvýznamnějších novodobých izraelských náboženských filozofů – Ješajahu Leibowitze (1903–1994) ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » P3K
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 189
Rozměr: 30 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Brèves leçons bibliques
Spolupracovali: přeložil Leo Pavlát
Skupina třídění: Bible. Biblistika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, P3K, 2011
ISBN: 978-80-871-8650-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úvahy nad Tórou – komentáře k biblickým Pěti knihám Mojžíšovým od jednoho z nejvýznamnějších novodobých izraelských náboženských filozofů – Ješajahu Leibowitze (1903–1994) v překladu Leo Pavláta.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ješajahu Leibowitz - další tituly autora:
Úvahy nad Tórou (brož.) Úvahy nad Tórou (brož.)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Úvahy


Úvahy nad Tórou

JešaJahu Leibowitz

přeložil Leo pavLát

Nakladatelství p3K

praha 2011


© Desclée de Brouwer, 1997

Translation © Leo Pavlát, 2011

© Nakladatelství P3K, 2011

ISBN 978-80-87186-50-3 (váz.)

ISBN 978-80-87186-51-0 (brož.)

ISBN 978-80-87186-52-7 (eKniha pdf )

Kniha byla vydána s laskavou podporou Věry Tydlitátové, Ondreje Pelikana,

společnosti Operace Ester a dalších donátorů.


5 )

Úvodní slovo Judaismus jako halachická praxe: Ješajahu Leibowitz o Tóře, náboženství a politice

Když Ješajahu Leibowitz (29. ledna 1903 – 18. srpna 1994) ve věku

devadesáti jednoho roku ve spánku zemřel, uzavřel se život z nej

plnějších a intelektuálně nejpestřejších. Leibowitz se narodil v Rize,

kontrolované tehdy ještě carským Ruskem. Vystudoval v Berlíně

biochemii, medicínu a současně filozofii, doktorát získal v Basileji.

Názorově se klonil k sionismu, nábožensky k ortodoxii. Roku 1935

se přistěhoval do Země Izraele a v následujícím roce začal působit

na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde vyučoval po šest desetiletí

biochemii, neurofyziologii, filozofii a dějiny vědy.

Leibowitzovy zájmy mimo sféru exaktních věd byly od počátku

široké, jak je zřejmé z tematické rozrůzněnosti hesel, jež napsal pro

Hebrejskou encyklopedii (Ha-encyclopedia ha-ivrit), jejímž byl sou

časně po jistou dobu editorem. Avšak již roku 1953 vydaný svazek

Tóra a přikázání v této době (Tora ve-micvot bi-zman ha-ze) naznačuje,

že v centru Leibowitzova myšlení stál především problém vztahu

orto doxního judaismu a moderní společnosti, zejména pak politické

sféry reprezentované Státem Izrael. Pod vlivem politického vývoje

60. let 20. století, kulminujícího Šestidenní válkou (1967) a v jejím

důsledku správou Izraele nad jím obsazenými arabskými územími,

se Leibowitzovy názory vyhranily směrem k jasnému požadavku

důsledného oddělení státu a náboženství, jenž formuloval v řadě 6 ) esejí, publikovaných následně roku 1975 v knize Judaismus, židovský lid a Stát Izrael (Jahadut, am jehudi u-Medinat Jisrael).1 Leibowitz svým vlivným a současně kontroverzním postojům dodával váhu neobyčejnou argumentační přesvědčivostí a otevřeností a podpíral je svou morální integritou a radikálními etickými nároky. Leibowitz kritizoval snahy některých politických kruhů podřídit náboženství státním institucím a posvětit jeho prostřednictvím území, národ nebo samotný stát. Leibowitz chápal stát jako politický nástroj, sám o sobě potencionálně cenný, avšak svou instrumentální podstatou stojící v úplné opozici vůči náboženství, jež chápal jako bezpodmínečné a účel nesledující plnění přikázání Tóry pro ni samu (li-šmah).

Leibowitzovo pojetí judaismu vychází z originální interpretace myšlení Moše Maimonida (1138–1204), o němž publikoval několik knih, stejně jako ze spisů ortodoxních učenců okruhu náboženského sionistického hnutí Chovevej Cion z přelomu 19. a 20. století. Ovlivnění učenci, vycházejícími z okruhu voložinské ješivy, založené na počátku 19. století rabi Chajimem z Voložinu (1749–1821), se u Leibowitze projevovalo zamítnutím těch izraelských myslitelů, kteří jako Martin Buber nebo David Flusser čerpali z polského chasidismu a z křesťanství. Leibowitz se však současně liší i od pozic Emmanuela Lévinase (1905–1995), s nímž krátce udržoval korespondenci a který jinak rovněž navazoval na touž protichasidskou linii ortodoxního myšlení. Zatímco u Lévinase jsou sféry náboženství a morality propojeny, pro Leibowitze jsou etické zásady relevantní jen tehdy, přijímá-li je člověk jako Boží příkazy. Leibowitzovo myšlení je tak ve svém jádru náboženské. Pro Lévinase je v souladu s koncepcí zmíněného rabi 1

Výběr z tohoto svazku vyšel v angličtině jako Leibowitz, Y. Judaism, Human Values, and the Jewish State. Cambridge: Harvard University Press, 1992. V češtině existuje vydání knihy Shashar, M. Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem. Praha: Sefer, 1996. V angličtině rovněž vyšla jedna z Leibowitzových knih o Maimonidovi: Leibowitz, Y. The Faith of Maimonides, Tel Aviv: MOD Books, 1989.

7 )

Chajima z Voložinu etický čin platný sám o sobě, i když zbožná in

tence jej povyšuje. Leibowitz toto pojetí zavrhuje a tvrdí, že etický čin

není možné považovat za náboženský, koná-li jej člověk jako výsledek

své autonomní vůle, zahrnující i morální sféru, ale jedině tehdy, koná

-li jej „kvůli nebesům“, tedy s vědomím přijetí transcendující nutnosti

daný akt vykonat. Jak říká sám Leibowitz na jednom místě této knihy:

„Boží službu nelze proměňovat v prostředek upokojování lidských

pohnutek, které člověk, třeba v dobré víře, přiodívá zdáním Božího

kultu.“ Leibowitz v této souvislosti poukazoval na skutečnost, že spe

cifikem judaismu je přijetí Tóry a Božích příkazů, nikoli teologické

doktríny:

Co vytvořil judaismus, je společenství, které dodržuje Tóru a zachovává

micvot, společenství, které si zachovává svou identitu navzdory extrém

ním rozdílům v teologických názorech. [...] Identitu judaismu neurčovaly

víry a názory. Kontinuita judaismu je kontinuita náboženské praxe.2

Ze stejného důvodu Leibowitz opakovaně kritizuje sebeuspokojení,

do kterého může neautenticky zbožný člověk snadno upadnout, po

važuje-li se za dokonalého čistě z titulu své individuální zbožnosti.

Podle Leibowitze není judaismus souborem hodnot, ale společen

skou realitou:

Člověk nemůže být Židem jakožto izolovaný jedinec. Člověk je Židem

do té míry, v níž přináleží k lidu Tóry. Avšak vědomí, city a hodnocení

jsou radikálně soukromé a nikoli kolektivní. [...] Proto nemůže existo

vat žádné společenství idejí nebo pocitů. Kolektivita se omezuje na sféru

činů – na spolupráci v jednání a uskutečňování. Lidé samozřejmě často

něco společně řeknou nebo prohlásí. Avšak tato prohlášení mohou být

2

Religious Praxis: The Meaning of Halakhah (1953), in: Leibowitz, Y. Judaism,

Human Values, and the Jewish State.

8 )

považována za kolektivně uskutečněná pouze jakožto činy. Judaismus je

proto kolektivní realitou nikoli ve smyslu souboru věr a náboženských zku

šeností jednotlivých Židů. Jakožto náboženství společenství Izraele může

spočívat pouze ve společném náboženském konání – v halachické praxi.

Leibowitzova autentická víra je proto požadavkem odpovědnosti za

druhého ve smyslu spoluodpovědnosti na konání i těch nejhorších

členů společnosti, spoluodpovědnosti, z níž plyne požadavek chápat

náboženství jako přijetí nikdy nekončícího úkolu. Jak praví na jiném

místě této knihy:

Strašné Ezechielovy výčitky se obracejí i k nám. Zrovna dnes ráno, kdy

k vám hovořím, jsem otevřel noviny a četl v nich spoustu článků o vraž

dách mezi námi, o zločinech spáchaných na jiných, činech prostopášnosti

a prostituce, o ohavnostech, znásilněních, zpronevěrách, vloupáních

a – darmo říkat – o skutcích modloslužby. A přesto se najdou lidé, kteří

vznášejí nárok: Samou svou povahou jsme svatý národ. Přijali jsme příkaz

být svatým národem, avšak svatým národem nejsme.

Leibowitzovo svébytné, a přesto v tradici pevně ukotvené pojetí

ortodoxního judaismu oslovovalo širokou veřejnost především radi

kalitou, s níž Leibowitz kritizoval na jedné straně ústupek modernitě

v opuštění ortopraxe, na straně druhé však i neautentičnost mnohých

ortodoxních postojů, zaštiťujících se tradicí. Opět citujme z jeho ko

mentáře v této knize:

Tóra nám neslibuje spásu, protože na ni žádné právo neexistuje. Aby

smlouva, která zůstává platná, měla skutečné důsledky, vyžaduje to činy

druhé smluvní strany a touto druhou smluvní stranou jsme my. Je dobré

připomenout tuto myšlenku, abychom překonali velice rozšířenou modlář

skou víru, a to i u těch, kteří se považují za věřící v Boha a Jeho Tóru, že

spása nám bude dána bezpodmínečně. Text midraše výslovně prohlašuje:

9 )

„Tři věci byly dány podmínečně – Země Izraele, Chrám, království Domu Davidova.“ Bezpodmínečně nám byla dána Tóra... Judaismus jako bezpodmínečné přijetí „jha Božích příkazů“ (ol micvot) jasně vystupuje i z Leibowitzových promluv k týdennímu oddílu Tóry, jejichž překlad se dostává prostřednictvím tohoto svazku do rukou i českému čtenáři. K jejich správnému pochopení je patrně na místě říci několik slov k místu, jaké má studium Tóry v židovské společnosti.

Tóra, tedy text Pěti knih Mojžíšových (také Pentateuch), je nejposvátnějším textem židovského náboženství. Podle biblického podání v knize Exodus je Tóra Božím Zákonem, který předal Bůh proroku Mojžíšovi na hoře Sinaj. Rabínští učenci dodávají, že Mojžíšovi předaný Zákon nebyl pouze textem Pěti knih Mojžíšových, jež představují pouze tzv. psanou Tóru, kterou Bůh doplnil tzv. ústní Tórou, tedy učením, jež psanou Tóru rozvíjí. Představa ústní Tóry v sobě zahrnuje dvě důležité roviny: rovinu tradice a rovinu inovace. Poté, co Bůh předal Mojžíšovi obě složky Tóry, započal se přenos z generace na generaci, jak vysvětluje úvod mišnaického traktátu Pirkej avot (Výroky otců): Mojžíš přijal (kibel) Tóru na Sinaji a předal (masar) ji Jehošuovi, Jehošua starším, starší prorokům a proroci ji předali mužům Velkého shromáždění. [...] Šimon Spravedlivý byl jedním z posledních členů Velkého shromáždění. Říkal: „Svět spočívá na třech věcech – na Tóře, na bohoslužbě a na konání skutků milosrdenství.“ Od Šimona Spravedlivého přejal Antigonos ze Socho...3 Tradice je tedy v tomto smyslu nepřetržitým řetězcem přijímání a předávání, studia a vyučování, který začíná na Sinaji a dosahuje až 3

Pirkej avot. Výroky otců (přel. B. Nosek). Praha: Sefer 1994, s. 9.

10 )

právě k rabínským učencům. Odtud pramení v judaismu typická úcta

žáka k učiteli, který je vždy alespoň o malý krůček blíže ke zjevení

ústní Tóry na Sinaji. Kdyby se však myšlenka ústní Tóry spokojovala

jen s důrazem na tradici, spatřoval by každý žák ve svém učiteli jen

jakéhosi poštovního doručovatele, který sice může nést důležitou

zprávu, nijak k ní však nepřispívá. Již učenci prvních století občan

ského letopočtu navíc začali to, co považovali za materiál ústní Tóry,

zapisovat: Mišna, Tosefta, sbírky midrašů, Jeruzalémský a Babylonský

talmud obsahují právě materiál ústní Tóry. Nestačilo by tedy tiše stu

dovat tyto texty? Zde přichází na řadu rovina inovace. Ústní Tóra totiž

není jasně omezeným souborem materiálu, který je prostřednictvím

tradice předáván z generace na generaci. V jednom z nejkrásnějších

příběhů Babylonského talmudu vypráví rabi Jehuda jménem Rava:

Když Mojžíš vystoupil k výšinám, našel Svatého, budiž požehnán

(tj. Boha), jak sedí a připevňuje korunky písmenům. Řekl mu: „Pane

světa, proč se tímhle obtěžuješ?“ – „Je jistý člověk, který bude na konci

pokolení. Jeho jméno bude Akiva ben Josef. Ten jednou z každého zobáčku

nad písmenem odvodí kupy zákonů.“ Řekl mu Mojžíš: „Pane světa, ukaž

mi ho!“ Řekl mu: „Otoč se!“ Mojžíš [který se zázrakem ocitl v učebně rabi

Akivy] šel a sedl si dozadu do osmé lavice. A nemohl porozumět tomu, co

říkali. Jeho síla jej opustila. Pak ale přišli k určité věci a žáci řekli Akivovi:

„Učiteli, odkud to víš?“ Řekl jim: „To je halacha, předaná Mojžíšovi na

Sinaji.“ A Mojžíš se utěšil. (bMen 29b)

Je zřejmé, že rabínští učenci nejsou jen „poštovními doručovateli“

existujícího materiálu, zjeveného v jeho totalitě na Sinaji. Ústní Tóra

je totiž nikdy nekončící a esenciálně otevřeným rozvíjením interpre

tačních možností Tóry psané. K této aktualizaci dochází v okamžiku

studia, jež je v judaismu vždy studiem kolektivním. Možnosti výkladu

a dosud skryté významy textu jsou uskutečňovány a odhalovány

v setkání učitele a žáka. Každý, kdo vstupuje do dialogu nad Tórou

11 )

a „posadí se k nohám“ učenců, vstupuje do širšího společenství

„žáků moudrých“ – talmidej chachamim. Dialogický charakter se

tkání nad dvojí Tórou se v každém okamžiku odvíjí v naznačeném

napětí mezi tradicí a inovací: Každý student (talmid chacham) je po

vinen naslouchat hlasu tradice, ztělesněné učitelem, sám však svou

účastí do proudu tradice vstupuje a novým směrem ji rozvíjí. Slovy

Jeruzalémského talmudu: „Jakékoli učení, jež vyřkne student před

svým učitelem, bylo již zjeveno Mojžíšovi na Sinaji.“ (jPea 2:6 17a)

Je třeba již jen dodat, že studium Tóry ve výše popsaném smyslu je

v rabínském judaismu chápáno jako základní náboženská povinnost,

kterou i mnoho z těch, kteří nepatří k jeho ortodoxnímu proudu,

chápou jako klíčovou náboženskou a kulturní vazbu, pojící je se spo

lečenstvím lidu Izraele (adat Jisrael). Text Tóry je proto nejen každý

týden část po části předčítán v synagogách a studován ve studijních

kroužcích talmudických akademií, ale proniká i do médií, které s ná

boženskými institucemi nemají přímou vazbu: Celonárodní izraelské

deníky, televizní a rozhlasové programy často věnují zvláštní rubriku

pro úvahy nad týdenním oddílem Tóry a stejně je tomu v židov

ském světě obecně. V souvislosti s obnovením zájmu širší izraelské

společnosti o studium Tóry není možné nezmínit Leibowitzovu

sestru Nechamu (1905–1997). Nechama Leibowitz začala šířit své

výklady Písma nejprve prostřednictvím samostatných pracovních

listů (giljonot), které od roku 1942 zasílala jednotlivým zájemcům.

Zcela v souladu s popsaným dialogickým charakterem studia v juda

ismu obsahovaly tyto listy také otázky, na které měl čtenář reagovat.

Nechama zaslané giljonot opravila, opatřila poznámkami a poslala zpět

studentovi. Od roku 1954 Nechama Leibowitz, zvaná jednoduše jako

„učitelka“ (mora), publikovala řadu studií k týdenním oddílům, jež

byly následně souborně vydány v knižní podobě. Současně Nechama

vyučovala na řadě izraelských akademických institucích, studovala

s množstvím vybraných žáků a pravidelně šířila své výklady Písma

na rozhlasové stanici Hlas Izraele (Kol Jisrael).

12 )

V případě zde přítomných Leibowitzových úvah nad Tórou je

však situace přece jen výjimečná. Z hlediska dějin a možností biblické

exegeze představují Leibowitzovy komentáře protipól přístupu jeho

sestry. Výklady Nechamy Leibowitz jen zřídkakdy opouštějí rovinu

hebrejského textu Bible a do detailů se zabývají souvisejícími inter

pretacemi klasických středověkých i pozdějších komentátorů, nej

častěji Rašiho (1040–1105). Oproti tomuto filologickému a do textu

obrácenému přístupu je Ješajahu Leibowitz daleko méně exaktní

a ne oplývá zájmem o detail. Své promluvy namísto toho koncipoval

jako bezprostřední zamyšlení nad Tórou jakožto vyjádřením židov

ského náboženství, platném v daném okamžiku stejně jako kdykoli

předtím. V Leibowitzových výkladech se stejně jako v jeho ostatních

knihách opakovaně vracejí dvě hlavní témata: problém autentického

náboženského postoje a vztah náboženství a státu. Nikoli náhodou

se v promluvách, určených mimo jiné mužům a ženám ve vojenské

službě, objevuje opakovaně obava, že existující postoj Státu Izrael

k území Západního břehu a ke Gaze učiní z Izraele strůjce útlaku.

Navzdory jejich naléhavosti dokázal Leibowitz své politické i nábo

ženské obavy s elegancí a bez mentorování převést do lidské morální

výzvy, jako když vykládá verše z knihy Samuelovy:

Jaký byl skutečný David? Byl – podle vyjádření, které se k němu váže –

tím, kdo člověku vládne spravedlivě, ten, kdo vládne v Boží bázni?

(2 S 23,3) Anebo to byl tyran, který si vyřizuje účty, aby posílil království?

Obě polohy v něm byly přítomny zároveň s protikladem mezi Davidem –

velkým kajícníkem, a člověkem, který vykonává královský úřad a – jinými

slovy – jedná s ohledem na zájmy státu. Před tím však již varovali naši

moudří: Běda rabinátu, neboť pohřbívá ty, kdo v něm působí. Slovo

rabinát bychom neměli chápat ve smyslu rabínské instituce, jak tomu

rozumíme dnes, ale podle jeho hebrejského etymologického smyslu jako

„moc“. Moc pohřbívá ty, kdo ji mají, tedy korumpuje člověka. [...] Ty t o

věci je třeba připomínat těm, kdo vidí v Izraelském království uskutečnění

13 )

nejvyšších cílů víry a mravnosti. Izraelské království je vskutku významnou

a drahocennou hodnotou, protože znamená, že židovský národ již není

podřízen jiným. Vyzdvihnout však státní moc jako nejvyšší hodnotu před

stavuje závažný omyl. [...] Je v tom velké poučení pro všechny generace

včetně té naší.

Forma celoročního cyklu úvah nad každým týdenním oddílem umož

nila v druhé polovině 80. let minulého století tehdejším izraelským

divákům a později i čtenářům vstoupit vždy jednou za týden do

prostoru Tóry v doprovodu jedné z nejzajímavějších a nejoriginálněj

ších postav izraelského myšlení 20. století. Je dobře, že po angličtině

a francouzštině se nyní Leibowitzovy úvahy nad Tórou, publikované

v letech 1999–2002 v českém židovském měsíčníku Roš chodeš, obje

vují i v knižní podobě.

Pavel Sládek

15 )

Předmluva

Židovského roku 5746 (1985/86) se mi dostalo té cti, že jsem mohl na

vlnách Vzdělávací televize Galej Cahal (Armádního vysílání) pronést

řadu promluv zasvěcených paraše – týdennímu oddílu předčítání

z Tóry –, které ve své úplnosti zahrnuly celý cyklus čtení z Pěti knih

Mojžíšových. Ten se začal Šabatem 5746 (1985), kdy se četl první oddíl

(sidra) Be-rešit (První) a skončil na svátek Radosti z Tóry – Simchat

Tora – roku 5747 (1986). Vysílalo se každý pátek před začátkem

Šabatu. Pořad v celku zabral čtvrt hodiny, z nichž pro můj výklad po

odečtení úvodu hlasatelky zůstalo dvanáct až třináct minut.

Nepočítal jsem s tím, že v rámci čtyřiceti devíti vysílání věnova

ných padesáti čtyřem sidrám (oddílům) Tóry a knize Kazatel budu

učit Tóře nebo ji objasňovat ať již na základě interpretace doslovné,

alegorické, homiletické či esoterické, případně si sloužit vědeckými

výzkumy o Bibli nebo, konečně, svými vlastními interpretačními

postupy (přestože brány výkladu nejsou před nikým uzamčeny).

Nemohl jsem též zkoumat všechny příběhy a různá přikázání, které

každá sidra zahrnuje. Mezi všemi různými tématy bylo mým jediným

záměrem představit určité zvláštní místo sidry, jeden z jejích aspektů

či veršů, třeba jen jedno z jejích slov nebo komentářů, které vyvo

lala v midraši nebo exegezi, zkrátka zvýraznit detail, který se mi zdál

hodný pozornosti a vyvolal mou chuť ho komentovat.

Myšlenky, které již vyslovili jiní než já a k nimž jsem neměl co

nového dodat, jsem neváhal zopakovat a zdůraznit, pokud se mi zdálo,

že stojí za to nebo že jim nebyla věnována dostatečná pozornost. 16 )

Pro svých čtyřicet devět výkladů jsem si nestanovil předběžný plán ani jsem si neurčil postup. Vyslovoval jsem se, jak ke mně text přicházel, podle mých znalostí k určité otázce, ve spojení s jinými tématy Tóry nebo s přihlédnutím k tomu, co o ní bylo řečeno nebo napsáno v souvislosti s Tórou, občas i ve vztahu k současnosti. Mým obecným záměrem bylo zabývat se spíše otázkami víry než otázkami historickými nebo filologickými.

Vysílání měla podobu volné promluvy, většinou bez písemné přípravy, což vysvětluje charakter stylu a formulací. Výklady natočené každý týden Vzdělávací televizí Galej Cahal byly takto přepsány a publikovány izraelským deníkem Chadašot.

Televizní cyklus se setkal u diváků a čtenářů s živým ohlasem. Písemně i telefonicky mi každý týden adresovali své připomínky a otázky k tomu, co jsem řekl, žádosti o objasnění některých bodů, které nebyly dostatečně osvětleny, ale vyjadřovali i přání, aby si mohli v celku přečíst, co jsem řekl. To vedlo k rozhodnutí vydat tyto pořady knižně. Všichni víme, že čtení a poslech jsou něco docela jiného, což vyjadřuje i výrok našich moudrých ke vztahu mezi Tórou ústní a Tórou psanou: Slova, která byla vyslovena, nesmíš recitovat z písemného záznamu. (bTem 14b) Co bylo řečeno, vyžaduje přesnější a důkladnější formu, má-li to být předloženo ke čtení. Text z vysílání si tedy vyžádal určitou úpravu stylu stejně jako vypuštění některých opakujících se myšlenek, které se objevily v několika pořadech. Zatímco v televizi několik týdnů postačovalo k tomu, aby opakující se výklady a myšlenky byly odděleny a zapomenuty, v knize by byly čtenáři předloženy ve své návaznosti. Naopak jsem připojil několik doplňků tam, kde bych výklad na daném místě mohl podat jen v náznaku a bez možnosti jasně formulovat. Obecně jsem se však vyhýbal úpravě textu, která by změnila jeho povahu a proměnila cyklus poznámek v systematický výklad.

Děkuji Jael Tzadok ze Vzdělávací televize, která každé vysílání uvedla svými milými slovy, stejně jako Pazit Fein z deníku Chadašot, která na sebe vzala publikaci přepisu jednotlivých vysílání. Při redakci

17 )

knihy mi pomáhala má žena dr. Grete Leibowitz, která mi poradila

několik změn a přečetla korektury. Můj žák a přítel Efraim Yaacov

si dal hodně práce se shromážděním textů, opravami v korekturách

a jejich doručením k tisku.

Ješajahu Leibowitz

v předvečer svátku darování naší Tóry

(Šavuot) roku 5748 (1988)

Poznámka překladatele

V překladu užité citace z hebrejské Bible a židovských modliteb jsou

dílem vrchního zemského a pražského rabína Efraima Karola Sidona,

jemuž za možnost užít tyto převody děkuji. Od uvedeného překladu se

odchyluji jen při transkripci jmen, kdy s ohledem na celkový kontext

nezachovávám rabínem Sidonem zvolenou hebrejskou transkripci

(např. místo Moše píši Mojžíš, místo Micrajim dávám Egypt apod.).

V několika případech, s ohledem na logiku výkladu J. Leibowitze, bylo

současně třeba částečně přeformulovat překlad rabína Sidona. Na

takové změny s uvedením plné verze překladu rabína Sidona upozor

ňuji v poznámce pod čarou. Na stejném místě rovněž připojuji další

vysvětlení, která buď vycházejí z poznámek ve francouzském originálu,

nebo jsem je – místy s přispěním Pavla Sládka – doplnil dle vlastního

uvážení s přihlédnutím ke srozumitelnosti textu pro českého čtenáře.

Objasnění obecnějších, mnohdy častěji se opakujících judaistických

termínů a biografickým informacím je věnován slovníček na konci

knihy. Za jeho vypracování rovněž děkuji Pavlu Sládkovi, kterému

jsem též vděčen za pečlivou revizi a vylepšení celého textu z judais

tického i jazykového hlediska.

Leo Pavlát

19 )

Sefer Be-rešit

(První kniha Mojžíšova)

Be-rešit (První)

První stvořil Bůh ta nebesa a zemi.

Sidra: 1 M 1,1–6,8

Haftara: Iz 42,5–43,10

Tóra se otvírá těmito sedmi velkolepými slovy: Be-rešit bara Elohim

et ha-šamajim ve-et ha-arec – První stvořil Bůh ta nebesa a zemi. Co nás

však vlastně tento verš učí? Komentátoři – ať již ti, kteří se přiklánějí

k doslovnému významu (pšat), smyslu alegorickému (remez), homi

letickému (draš) nebo esoterickému (sod)4 – se od nepaměti pokou

šeli proniknout smyslem tohoto verše. Jako lidé naplnění opravdovou

vírou věděli, že Tóra představuje pro člověka výslovný příkaz sloužit

Bohu – tedy přijmout jho Nebeského království, jak se konkretizuje

v Tóře a jejích příkazech. Tento výslovný příkaz se však nachází vložen

do líčení, které nám na začátku vypráví o stvoření světa a o počátku

lidských dějin. Co tedy sidra Be-rešit připojuje k tomuto požadavku

a čím přispívá k jeho naplnění? Velcí myslitelé Tóry ustavili vztah

mezi touto otázkou a problémem víry. Maimonides vyvinul značné

úsilí, aby osvobodil poznání Boha – spočívající právě v přijetí jha

4

Pšat, remez, draš a sod představují od přibližně 15.–16. století čtyři tradiční ro

viny židovské exegeze, jejichž akrostich PRDS dává hebrejské slovo pardes (sad),

v přeneseném slova smyslu „ráj“. ) Nebeského království – od veškeré závislosti na jakémkoliv zvláštním sdělení (věčnosti vesmíru nebo jeho stvoření v daný okamžik). Naproti tomu Nachmanides považuje přesvědčení o stvoření světa za jednu z podmínek víry v Boha. Midraš propůjčuje líčení stvoření kromě jeho kosmologického obsahu i význam, který se dotýká této víry. K verši 1 M 2,4 toto jsou příběhy nebes a země, stvořených (be-hibaram) v den, kdy Hospodin, Bůh, dělal zemi a nebesa, midraš poznamenává, že hebrejský výraz be-hibaram (stvořených), obsahuje písmena jména Abrahám. Nebesa a země byly stvořeny kvůli zásluhám Abraháma. Jinak řečeno, nebe a země nabývají významu jedině tím, že slouží jako rámec tomuto člověku, prvnímu, o kterém je výslovně řečeno: Uvěřil Hospodinu. (1 M 15,6)

Vyprávění o stvoření tedy jen vytváří pozadí, na němž se víra vtělí do podoby tohoto muže, který časně ráno vstal, ustrojil svého osla, vzal svého syna i oheň a obětní nůž a vypravil se k onomu místu, o němž mu Bůh řekl (1 M 22,3). K strojení osla, který se hebrejsky řekne chamor, Abravanel učinil tento komentář: Ovládl svou hmotnou podstatu (chomriut – hebrejsky „materiálno“, „materiální stránka“, „hmotná podstata“).

Naše kapitola pojednává právě o hmotné přírodě – o nebesích a zemi a co obsahují, o bytích neživých a živých, o samém člověku. S jakým úmyslem? Jak známo, Raši začíná svůj komentář Tóry přesně tou otázkou, kterou již položil midraš. Volně parafrázováno: Jestliže je prvořadým cílem Tóry výslovný požadavek, aby lid Izrael přijal Boží službu skrze konání konkrétních příkazů, proč nezačíná oznámením prvního příkazu a ten se objevuje až v Šemot, v druhé z Pěti knih Mojžíšových? (Ve skutečnosti První kniha Mojžíšova obsahuje zřetelně či v náznaku výčet určitého počtu příkazů. Tyto příkazy se však ještě výslovně neobracejí k židovskému národu, protože ten ještě není ustaven jako národ podřízený dodržování Tóry; k tomu dojde až po východu z Egypta.) Víme, že Raši na tuto otázku neodpovídá pojmově, ale spíše na způsob midraše, řekli bychom téměř folklórně,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist