načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Útulek - Magda Vilvento

Útulek

Elektronická kniha: Útulek
Autor:

Čtyřicátnice Lída má ráda všechno bezpečně naplánované. I svoji cestu do New Yorku připravila a promyslela do posledního detailu. S čím ovšem nepočítala, byla erupce sopečného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 296
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtyřicátnice Lída má ráda všechno bezpečně naplánované. I svoji cestu do New Yorku připravila a promyslela do posledního detailu. S čím ovšem nepočítala, byla erupce sopečného prachu, která přerušila leteckou dopravu a Lídu uvěznila na letišti spolu se spoustou dalších lidí. Lidí, kterým se Lída vždy spíš vyhýbala, lidí, se kterými rozhodně nechce zůstat. A už vůbec se nechce bavit s tím klukem, co se usídlil na provizorním lehátku hned vedle.

Zařazeno v kategoriích
Magda Vilvento - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Magda Vilvento

Útulek

freetim(e)publishing, s.r.o.

(c) 2014


Obsah

1. .......................................................... 18

2. .......................................................... 40

4. ........................................................ 110

5. ........................................................ 138

6. ........................................................ 168

Opilá část kapitoly 6 ....................... 191

7. ........................................................ 195

8. ........................................................ 218

9. ........................................................ 226

10. ...................................................... 250

11. ...................................................... 327

12. ...................................................... 348

13. ...................................................... 405

14. ...................................................... 427

15. ...................................................... 455

16. ...................................................... 503


„Ledovec ostrovních hor se v naprosté tichosti

pohnul. Sopka, jež leží přímo pod ním, je aktivní

a od doby ledové svou aktivitu pomalým

tempem stále stupňuje...“ znělo z malé

obrazovky televize puštěné v recepci hotelu.

Lída ji právě míjela. Klapala podpatky svých

nových, lakovaných střevíčků a neuměle sbíhala

ze tří schodů u vchodových dveří. Měla před

sebou krátkou cestu. Bylo to jen pár ulic od

místa, kde byla ubytovaná, přesto se zhluboka

nadechla, když viděla, kam až musí ve své nové

obuvi dojít. Neměla v chůzi „na jehlách“ žádnou

zkušenost a neustále myslela na nízké balerínky,

které si původně v prodejně s luxusní módou

vyhlédla. Nicméně sáhla po černých lakovkách,

o kterých už dopředu věděla, že nebudou příliš

pohodlné. Znovu nádech, znovu výdech, ten

dlouhý, co dělají instruktoři jógy. Až když si

připadala na ulici trapně, nastartovala nohy a

vyrazila. Pěkně po vzoru Madonny z filmu

Hledám Susan. Zn.: Zoufale. Ostatně tento film

byl Lídě stálou inspirací.


* * *

Bylo poledne. Za normálních okolností by se

Lída zaposlouchala do zvonění zvonů stověžaté

Prahy. Její kancelář byla přímo v centru, sice

lehce pod povrchem – byl to suterén s malým

oknem v úrovni chodníku – ale když se větralo,

bylo zvonění tak silné, že by i ten poslední do

práce zabraný kolega zvedl oči a usmál se na

znamení příjemné nálady. Zvony měly sílu. Lída

jejich zvonění milovala. Dávaly jí sebevědomí.

Sice jen po dobu zvonění, přesto za něj byla

ráda. Jenže Lída nebyla v Praze.

Zvedla oči od bílé deky, kterou měla

přehozenou přes nahé tělo. Potemnělá místnost

se skořicově hnědou zdí, polepenou vzory

lotosových květů, lávovými kameny posetá nízká

skříň, šeříkem vonící esence vycházející

z kouřové fontány, již sám Buddha držel v rukou,

to vše neuvěřitelně kontrastovalo se světem, jež

se nacházel venku. Se světem, který nikdy

nespal, tepal jako rozverné srdce, sotva se tam

člověk zjevil, hlaholil, šustil, vřeštil, dusal, tančil,


řval a halasil přesně tak, jak to umí ta pravá

newyorská ulice.

Lída se rozjela do New Yorku před dvěma týdny. Měl to být pobyt lázeňský, což nesedí s názvem místa – Manhattan. Ale šlo o ryze regenerační pobyt, který si sama naplánovala a slepila pomocí internetu. Dalo by se říci, že ji to stálo léta dřiny. Nejen na to vydělat, ale i naplánovat detaily cesty do tak vzdáleného a tolik jiného města. Do světa, který k Lídě ani trochu nepasoval.

Byl to dost drahý plán. Šetřila na všem a ve všem, a když přišlo na to, že už mohla jet, nebyla si jista, zda to vůbec dokáže. Kdyby se jednalo o pobyt někde v poušti nebo v horách nedotčených civilizací, neváhala by, ale New York byl docela jiný než Lída. Byl přelidněný, těsný a rozhodně hlučný. Takové měla o něm představy a nemýlila se. New York nebyl stvořený pro ni.

Neměla kolem sebe ráda moc lidí, nesnášela fronty, sdružení, školy, kina, demonstrace, metro a jiná běžná místa. Nejvíc jí vadilo to lidské žvanění a konverzace vůbec. Kdyby bylo po jejím, celý svět by měl nefunkční hlasivky a všichni by si jen psali. Nejlépe ty dlouhé, krásné dopisy, co chodily poštou její babičce od dědy z montáží v Komárně.

Jenže Lída měla velký důvod do New Yorku jet. Sice pochybovala o svých schopnostech pohybovat se tam na vlastní triko, ale zároveň si objednávala letenku, rezervovala jednolůžkový pokoj a zoufale dopředu vyjednávala strukturu snídaní, aby jí vyhovovaly.

Kdykoli zapochybovala, hned si vybavila svůj oblíbený film a už se těšila, že bude jako jedna z postav – procházet se po newyorské ulici a nevnímat davy lidí, protože to přece Newyorčané umí nejlépe.

Své mnohaměsíční plánování, které ji neskutečně moc bavilo, se rozhodla ve finále tajit. Když to bylo hotové, s nikým svou radost z dobře odvedené práce nesdílela. A někdy měla dojem, že to tají i před sebou. Stále nechtěla věřit tomu, že si zvládla koupit letenku přes internet a složit zálohu v hotelu. Culila se proto tajemně i na oslavě narozenin, které měla.

Ač to nebyl zrovna její šálek kávy, souhlasila s velkolepou párty, kterou jí bratr zorganizoval v bytě u rodičů. Sezval příbuzenstvo s dárky a všem zakázal vést hovory na téma manželství/rodičovství, jež Lídě nic neříkaly. Všichni jí blahopřáli a ten dort se čtyřiceti svíčkami zblafli do půl hodiny. Čtyřicátnice Lída měla znalosti, svůj vlastní dvoupokojový byt a ty dárky od příbuzných (díky Bohu šlo z velké většiny o obálky). Žádný velký dům se zahradou, žádné děti hrající si v bazénu, žádný moudrý manžel, co by jí ke kulatinám koupil diamantové náušnice. Lída žila sama v Praze na Letné.

Nejprve se tam přestěhovala k babičce, neb byla vybrána rodinou jako nejspolehlivější pečovatelka. Ale i vnučka pečovatelka musí chodit do práce. A Lídina babička nepatřila mezi poslušné seniory, kteří například jedí jen to, co je jim nachystáno. Poté, co si babička sama dělala palačinky a málem s nimi uhořela, přenechala Lída pečovatelskou činnost odborníkům. A tak bydlela sama.

Od dětství šetřila. Některé děti šetří na sladkosti, některé na hračky. Za těch čtyřicet let šetřila Lída jen na tři věci: na vysněné dovolené, na byt a na New York.

Každý rok v létě, jezdila s rodiči na chatu, není tedy divu, že při první příležitosti, vyjela za hranice, a to do jednoho z těch dražších hotelů v Paříži, kde v sobě hledala skrytý talent.

Jen co se babička zabydlela v domově pro seniory, už na Lídu čekala výzva k odkoupení státního bytu, takže i druhé našetřené prasátko, musela bouchnout o podlahu. A teď tady v New Yorku utrácela poslední našetřený balík, kterému by se dalo říkat „lázeňský“. Vlastně, už to nebyl ani balík. Ani prasátko. Byla to zmuchlanina v kapse Lídiny kabelky, kterou čas od času odmuchlala a přepočítala. „Budete chtít ještě přitopit?“ zeptala se Lídy zdravotní sestra v bledě modré zástěře. Byla to černoška s dlouhými copy a Lídě připadala jako voňavý, laskavý anděl, co pečuje s tou největší jemností rukou i hlasu.

„Ano,“ odpověděla Lída naprosto klidně.

Lída neměla problém rozumět. Anglicky hovořila solidně už od gymnázia. To proto, že byla velmi, ale opravdu velmi pilná.

Vystudovala pedagogickou fakultu a už během studia věděla, že nechce učit. Po studiích nastoupila do firmy prodávající pneumatiky, a tam vydržela dobrých osm let v administrativě. Nakonec se vrátila k učebnicím, alespoň okrajově, protože si našla místo v národní knihovně, kde se starala a dodnes se stará o starodávné bichle. Práce ji baví, ale šetří se zoufale pomalu.

Jenže pro Lídu je mnohem důležitější, aby pracovala sama a ne v kolektivu. A rozhodně žádný kontakt se zákazníky, s lidmi a nebýt v dosahu nadřízených. V tmavé suterénní kanceláři pracuje sama s počítačem a scannerem. Oba mají jméno.

„Ještě jsem vám chtěla říct, že máte zítra v deset poslední sezení s doktorem Hergem. Stihnete to?“

„Ne, to nestihnu. Odlétám v devět. Už jsem to říkala v kanceláři. Poslední sezení musí být dnes.“

„Ano, máte pravdu. Je tady poznámka.“

Lída mlčela. Zavřela oči a zhluboka dýchala, jak to měla dělat ve vypjatých situacích. Tato situace nebyla vypjatá, přesto na Lídu nepůsobila dobře, a tak si dýchala a nehleděla na okolí. Nakonec si vyslechla, že si ji doktor Herg prohlédne už za hodinu. Domazlila se proto s vůní šeříku, dokoukala se na skořicově hnědé zdi, dohřála se pod hebkou dekou. Šla se do šatny obléknout.

Měla tam připravené propagační předměty na rozloučenou. Hnědou tužku s Buddhou, sešit, mýdla, sůl do koupele, sadu masážních olejů a žínky. Lída měla radost i z maličkostí. Těšila se, až si vše rozloží doma v koupelně a bude pokračovat v terapii. Bude zhluboka dýchat a hezky se oblékat. Zapomene na své potíže, a když půjde Prahou, bude si představovat, že je na Manhattanu, kde po sobě lidé nečumí.

Bylo jí příjemně teplo. Ovázala si prsa speciální přírodní látkou, vzala si zbytek spodního prádla, navlékla kalhoty, fialovou košili i prošívanou bundu (možná to bylo trochu i sako), kterou si speciálně na tuhle cestu koupila. Před pár dny měla k dispozici vizážistku a ta právě tento nový kus Lídina šatníku nevábně zkritizovala. Zároveň jí řekla, že je čas zvednout si sebevědomí, a jestli s tímhle „hnusem“ dojde po ulici třicet metrů, tak má nad sebevědomím vyhráno. Lída neměla sebou nic jiného, tak v tom hnusu došla ještě do hotelu a další dny na kliniku a pravděpodobně v něm poletí i domů.

Když vcházela do ordinace doktora Herga, měla dojem, že je naprosto odlišná od té Lídy, která tam vstupovala poprvé před dvěma týdny. Nejenže klapala podpatky, ale měla dojem, že se líbí.

Doktor Herg ji vybídl, aby se opět svlékla, prohlédl si její dekolt, prsa, usmál se a zhodnotil celou terapii jako příjemně úspěšnou. I Lída viděla jisté výsledky, bohužel nebyly to výsledky zcela stoprocentní, ale s tím asi nikdo nepočítal. Doktor Herg byl milý, usměvavý stařík, který měl ve své ordinaci fotografii podepsanou Charlie Chaplinem a Lída se i přes všechno to její nově nabité sebevědomí neodvažovala zeptat na původ onoho snímku.

O několik soust z japonské kuchyně a loků

minerální vody později rozložila Lída svůj těžký

notebook na postel a připojila se na internet.

Kontrolovala nepřehledné stránky jedné pražské

firmy, jež dodává léky. Doktor Herg jí je

předepsal a zároveň upozornil na špatné

dodávání do střední Evropy. A na vysokou cenu.

Překontrolovala i e-mailovou schránku, kde

zářilo několik zpráv především pracovních.

Všechny byly jen čistě informativní, ale jí to

připomnělo tu tolik odlišnou realitu, do které se

měla už za pár hodin vrátit. Měla náladu pod

psa. Zakousla se do čokoládových bobulí, které

dostala na rozloučenou z restaurace léčebného

centra. Jejich pokrmy výhradně jen ze zdravých,

lokálních surovin dělaly v rámci léčby jistě

dobře, nicméně Lída se po pár dnech rozhodla

stravovat pestřeji, a tak cestou do hotelu

nejednou zabrousila do obchodu s lahůdkami a

na pokoji pak přežvykovala bagetu se

schwarzwaldským salámem.

Avšak čokoládu v restauraci léčebného centra

evidentně uměli. Lída měla správný dojem, že se

už nikdy do „lázní“ na rohu deváté ulice nevydá, že jí to prakticky pomohlo jen po psychické stránce. Měla dojem, že všechno končí pozitivně, ale v hloubi duše jí to křičelo, že ta celá drahá cesta byla zbytečná. Dobrou vizážistku by jistě sehnala i v Praze, a když ne tam, tak ve Vídni určitě.

„Ahoj, jak je v New Yorku?“

Lídě na Skype blikla zpráva od Petra. Petr byl krásný, bohatý, sympatický, chytrý a ženatý Lídin bratr. O New Yorku mu řekla těsně před odletem a zapřísahala ho, aby se o jejím výletě nezmínil před rodiči.

„Ahoj, trochu tu fouká, ale jinak taková, nudná, jarní středa.“

„Slyšela jsi o té sopce?“

„Ne? Vybuchla na Letné sopka J ?“

Petr něco dlouho psal, pak bylo vidět, že to smazal a nahradil rychlým odkazem. Byl to odkaz na stránky jedné tiskové agentury. Když Lída odkaz rozklikla, nevěřila svým očím. Stálo tam:

„Letecká doprava nad Velkou Británií zcela ochromena sopečným popelem. Velká Británie uzavírá svůj letecký prostor. Letiště uzavírá také Polsko a Německo.

Popel z islandské sopky stoupá do výšky několika kilometrů. Letecká doprava ochromuje už i v Norsku, Francii, Finsku, Nizozemí a Švédsku.“

Lída se vyděsila. Zhluboka dýchala, ale nepomáhalo to. Srdce se jí rozbušilo, až měla dojem sucha v ústech. Okamžitě se zpotila po celém těle a nejvíc tam, kde byla natřená drahou hojivou mastí.

„Petře? Co přesně to může znamenat?“

„Co asi?“

„Že se do Evropy teď nedá dostat?“

„Ty fakt nečteš zprávy, ségra?“

„Nečtu. Relaxuju.“

„Takže. Zatím se můžeš dostat leda tak do Španělska. Pak nevím.“

„Já mám zítra let přes Londýn. Myslíš, že to nepůjde?“

„Ne. Jdu na oběd. Čus a dej o sobě vědět. Máma šílí, že jsi tak dlouho na dovče.“

„Čau. A máma šílí už dvacet let, když jsem někde mimo Prahu. Klídek, domů se dostanu.“

Rozklepaly se jí nohy. Petr věděl, že ta poslední věta k Lídě příliš nesedí. Znal ji dobře. Tušil, že není tak v pohodě, jak píše. A měl pravdu. Lída se rozloučila. Poslední písmena dokázala jen obtížně vyťukat na klávesnici, jak moc se jí klepaly ruce. Srdce jí div nevylítlo z hrudníku. Bilo a bilo, jako by snad přesídlilo někam těsně pod hlasivky. Lída byla sice schopná knihovnice, ale uvnitř všechno až přespříliš řešila a v krizových situacích neuměla jednat racionálně. Seděla u počítače a klepala se. Měla v hlavě jednoduché dvě věty.

Nedá se dostat domů.1.

Musím se dostat domů.2.

Obě byly totálně stresující. Věděla to a také

věděla, že má zhluboka dýchat a napsat si

seznam věcí, které má následně udělat. Nesmí

se potit a nesmí se potit v umělých vláknech.

Teď se potí a má na sobě viskózovou halenku.

Šla se převléknout. Všechno oblečení bylo buď

špinavé, nebo čerstvě koupené (jedny silonky), a

tudíž nevyprané.


Lída potřebovala ještě další hodinu, aby si všechno urovnala. Byla z toho zmatená, a jelikož jí na psacím stole doslova svítil hnědý blok, rozhodla se psát, aby měla jasno. Krátké poznámky, hesla, úkoly. Když je viděla na papíře, nepřišly jí tak složité.

Na první stránce tohoto „Buddhova posvátného pergamenu“ – tedy podle designu obálky bloku – stálo:

PLÁN CESTY DOMŮ:

NEPOTIT SE

ZRUŠIT LET DO LONDÝNA – ASI

ZAREZERVOVAT LET DO NĚKAM – ASI

PŘEJET Z NĚKAM DO PRAHY

PŘEKONTROLOVAT ÚČET A jelikož se jí nedařilo samým rozrušením usnout, začala psát něco na způsob deníku, nebo spíše pamětí, možná jen jakýsi dopis nikomu, který jí zároveň sloužil jako protistresová terapie. Během chvilky popsala několik listů, a dokonce začala i malovat. Byla to dost nehezká malůvka relaxačního centra a

mapa, jak se k němu dostat. Snad pro případ, že

si bude chtít nějaký následný čtenář ověřit

místa Lídina výskytu v New Yorku a možná

v budoucnu někdy i jít po jejích stopách. A

možná to psala čistě jen pro sebe, aby nikdy

nezapomněla na několik překrásných týdnů,

o kterých bude ještě hodně dlouho přemýšlet,

nikoli mluvit.

1.

Jmenuji se Lída Jelínková, a až tady v New

Yorku na letišti Johna F. Kennedyho mi došlo, že

nemám svoje jméno ani trochu ráda. Můj levný,

na trhu koupený tmavomodrý kufr jel po pásu a

z visačky zářilo debilní jméno: JELÍNKOVÁ,

s adresou na Praze 7. Styděla jsem se, což je

činnost, kterou vykazuju ze všeho nejčastěji.

Když mi bylo devět, prodělala jsem jednu z těch

mizerných dětských nemocí a odnesla jsem si

z ní nehezkou vzpomínku: stále se připomínající

ekzém v místech na ženě nejpůvabnějších, na

ňadrech. Jenže moje ňadra nejsou „ňadra“, jsou

to velmi nehezká prsa, jež se vlivem různých

zdrojů zbarvují do fialova, jinak jsou světle

hnědá, vrásčitá, stará a hnusná. Pálí, bolí, svrbí,

horečka na povrchu i v nich kdykoli se zahřeji,

rozčílím nebo stydím. Je to něco, s čím si lékaři

nevědí rady. V podstatě mi bylo po mnoha

vyšetřeních sděleno, že je to něco tak

neobvyklého, že prakticky nikdo z dostupných

odborníků netuší, jak to vyléčit. Snad možná

jinou medicínou. Čínskou. Thajskými masážními

technikami. Deštěm přivolaným šamanem

z kmene Bokuzu. Možná lázní v sopečném

popeli z Pompejí. Snad třením oddenku

posvátného bodláku ze skotských vršků. Hlavně

bych měla omezit skoro všechny potraviny,

nedýchat vzduch a nekoupat se. A všichni se

shodli, že nejlepší bude, když si budu do konce

života natírat prsa indulonou.

Jinak vypadám vcelku solidně. Snažím se.

Mám drobné nedostatky, ale nemyslím, že bych

byla ošklivá. Jako malá jsem měla naběhnuto na

královnu krásy. Aspoň si to všichni mysleli, neb

mám na pravé tváři pihu jako nějaká komtesa.

Jenže už v pubertě se z mého nosíku stal takový

menší věšák, který tu pihu krásy jaksi stíní.

Úsměv si hlídám víc než váhu. Když se směju,

tak místo celého chrupu vycením jen horní čelist.

Spodní zuby nejsou přes ret vidět. Vím to, vadí

mi to, nesměji se. Aspoň ne na fotkách. Postava

silnější, mám ramena po mámě a tím jsem silně

omezena ve výběru oděvů. A svůj zjev hodně

řeším. Tak to je. Moje kamarádka a kadeřnice Věra do mě neustále šije, že mám na víc. Obtáčí mými dlouhými hnědými vlasy kulmu a ohrnuje svůj maličký nosík, kdykoli zmíní jméno mého přítele. Možná ohrnuje nosík jen nad jeho jménem, ale divila bych se. Julek není nejhorší jméno na světě. A rozhodně není příšera.

S čím má Věra asi pravdu, je jistý nepoměr. Já, on, dohromady. Prý je to jako kráska a zvíře. No, já s tím nesouhlasím. Já nejsem kráska a on není úplné zvíře, jen trochu.

Problém je v tom, že nemám odvahu nadzvednout tričko a teatrálně ukázat Věře prsa. Kdybych to udělala, asi by na ten nepoměr zapomněla. S úsměvem si tuto situaci představuji. Šťouchala by do mých vlasů koncovkou hřebene (to vždycky dělá, když je s účesem hotová a naváže hovor na Julka) a štěkala to svoje:

„Nemyslíš, že si jako správná „krev a mlíko holka“, nedokážeš najít nějakého sympatičtějšího chlapa?“

A já na to vrtím hlavou a skláním ji směrem dolů, z rádia se ozve Into the Groove (moje oblíbená Madonna z osmdesátých let) a já pomalu vstávám, odhazuji tu její gumovou dečku, co mi vždycky uvazuje pod krkem, a zvedám triko, abych jí ukázala svoje aktuálně hodně fialová a stále tolik nehezká prsa. Věra spráskne ruce, rozpláče se a souhlasí, že Julek je přesně ten typ chlapa, který dokáže něco takového tolerovat. Protože je jednoznačně chytrý a rozumný. Ano, to je přesně Julek. Chytrý a rozumný. Neznám nikoho, kdo by byl chytřejší.

A ano, souhlasím – je trochu příšerný. Už poněkolikáté se ho snažím popsat, a stále nemám žádný nápad, který by ho vystihl. Jsou to věci, které mi na Julkovi vadí, ale já mu nevadím a to je zásadní. Neutíká ode mě. Ve svých čtyřiceti si říkám, že vlastně dohromady mám jen jeho. Je to smutné, ale zbyli jsme si a asi máme být s tímto stavem spokojeni. Jenže já se nikdy nesmířím sama se sebou, tedy se svými ňadry. Nikdy.

Měla jsem zhruba stovku schůzek, párkrát i

druhé schůzky a výjimečně i krátký vztah, který

skončil, kdykoli si dotyčný uvědomil, že ta hrůza

jen tak nezmizí (můj názor). Mám úžasného

dohazovače. Bratra. Dokáže mi dohodit i dvě

schůzky naslepo za týden. Moji fotografii má

vystavenou v kanceláři, a jelikož jedná s mnoha

lidmi, hodně často svede řeč na mě. Je to asi

takhle: k prolomení ledů mu nový klient

pochválí manželku na fotografii. On ale zavrtí

hlavou a řekne, že se jedná o sestru. Následně

se klienta zeptá, zda i on si takhle vystavuje

rodinné příslušníky, a většinou tak získá nějaké

informace o jeho rodinném stavu. Jakmile si je

alespoň trochu jist, že je zde šance, zmíní, že je

sestra stále svobodná, a než dopijí minerálku, už

má klient v diáři datum a čas, kdy mě uvidí. Je

to nechutné, ale je to tak. Nicméně posledních

šest měsíců mám seznamovací přestávku. Mám

Julka.

Nejprve jsem jej použila jako výmluvu, protože

jsem došla do bodu, kdy už jsem nechtěla stát

u sochy Jungmanna v bílém svetru a čekat, kdo

se přihlásí. Později jsem zjistila, že si s Julkem

dokážu celkem hodně povídat. A teď, teď

doufám, že se z toho něco vyvine.

I když někteří z mé rodiny by asi namítli, že

jsem takhle dopadnout nemusela. Takhle

zoufale. Jenže já už pomalu začínám na ty

Julkovy špatné vlastnosti zapomínat. Jsem

prostě unavená věčným hledáním lásky.

Nepřišla a nepřichází. Tak asi budu muset být

bez ní. Tak to je. A proč? Nevím. Nejde to. Do

Julka se zamilovat opravdu nejde.

Julek – tedy vlastně Julius – je chlápek

z knihovny. Známe se od gymplu a už od gymplu

trpěl kvůli svému zjevu jako zvíře. Julius má

permanentně nazelenalou pleť, nazrzavělé vlasy,

našedlé oči, žádné rty a neskutečně krátké

blond obočí, co začíná někde nad vnitřním

koutkem oka a po centimetru končí. Ani široké

obroučky brýlí nijak nepomáhají dodat Julkově

tváři alespoň běžnou symetrii. Do toho se

hrozně obléká. Neměl by nosit ten zelený rolák,

protože má tvář ještě zelenější a lidé se ho

neustále ptají, jestli se cítí zdráv. Ty roláky má

čtyři a jsou všechny zelené, jen se liší odstínem.

K tomu má vždycky nějaké manšestráky

prakticky všech možných i nemožných barev a

jednou přišel do knihovny i v kostkovaných

kalhotách s vyztužením na kolenou, ale dlouho

se tam neohřál, neb ho šéfová vrátila domů se

převléknout s větou: „To nemyslíš vážně, přijít

do práce v horolezeckém.“

Stručně řečeno, nikdo nemůže za svůj vzhled,

ale Julek permanentně zavání potem se sýrovou

příchutí (na tomhle už společně pracujeme),

když mluví, tak prská, a má debilní jméno. Já

vím, on za to nemůže. Je to v podstatě chudák.

Má dobré srdce. Nemůžu o něm víc napsat.

Vždycky, když to začnu rozebírat, dojdu

k názoru, že my dva prostě nemůžeme být spolu,

protože je opravdu jako příšera ze sklepa. A pak

mi docvakne, že jsem to já, kdo je tady příšera.

Ze sklepa. Pracuju ve sklepě.

Sklep je fajn. Nejsou tam lidé, nejsem vidět,

nemusím s nikým mluvit a nedýchám suchý

vzduch z klimatizace. A když mě tam přijde

Julek v polední pauze navštívit, mám radost, že

nejsem celému světu lhostejná.

Od devíti let jsem se nekoupala v bazénu. Od

devíti let jsem neměla tričko na ramínka. To

znamená, že už třicet jedna let nosím upnutou

módu ke krku, a když relaxuji, tak zásadně jen

v horách, protože k moři bych jet nemohla.

Moje móda je silně nevyzývavá, přesto občas

někoho dokážu vyzvat. Prý je to oblými tvary,

přírodní barvou dlouhých vlasů a krásným

držením těla. Ano, to souhlasím. Moje výjimečně

nehezká prsa mě vedou k tomu, že se snažím

o zdravý životní styl a elán, takže ze mě čiší

pohoda. Snažím se především zdravě jíst, abych

ještě víc nepřibrala, všude chodím pěšky

(protože chci být v kondici a nesnáším

přeplněné dopravní prostředky), umím se hezky

líčit a oblečení vybírám též dost pečlivě, i když

nerada experimentuji a sázím na klasiku:

svetr-sukně, svetr-kalhoty. Ke všemu mám nízké

boty, abych v podpatcích nepřevyšovala muže

(čti: protože se na podpatcích stydím) a ráda

nosím velké kabelky, co vypadají, že jsou plné

přebalovací techniky.

To mi připomíná, že jsem s jednou takovou

obrovskou kabelkou seděla u předního českého

dermatologa v křesle pro pacienty a počítala na

zdi fotografie ze zahraničních stáží, jež projel.

Byla jsem po vyšetření a čekala jsem, až se

doktor poradí se svým mladším kolegou. Hladila

jsem samou nervozitou opěradlo koženkového

křesla a ty hrbolky mi silně připomínaly to, proč

jsem tam přišla. Bylo to směšné.

Diagnóza: vzácný ekzém, dokonce je prý tak

vzácný, že ani nemůže použít slovo „vzácný“. Je

to něco naprosto ojedinělého a tento odborník

mi začal vyprávět příběh jedné rodiny z Číny, co

má místo rukou choroše a o tom, jak se stane,

že se narodí člověk se srstí a vypadá pak jako

vlkodlak. Takže jsem hodila svou velkou kabelku

na rameno a dopáleně odešla s tím, že se řadím

mezi kuriozity typu vlkodlaci, upíři, lochneska a

yetti.

Zoufalá doba. Tohle hledání. Nerada na ni

vzpomínám. Mám dojem, že jsem se konečně

„rozjela“ až po sfouknutí čtyřiceti svíček z dortu.

Bylo to v prosinci. Šampaňské, celá rodina, dort

s marcipánovým tučňákem, prostě super neděle.

A super týden přede mnou. Knihovna vylidněná.

Studenti na vánočních radovánkách. Vědátoři

zamrzlé mozky. Výpůjčky a kopírování vzácných

děl se v mrazech nesmí objednávat. I ve sklepě

knihovny je nestálá teplota, když na to přijde.

Tak jsem měla spoustu volna na e-maily, fotky,

plánování procházky domů přes nábřeží.

Brousila jsem po internetu a četla zprávy. A

v jedné psali o výjimečné (jsem na tohle slovo

prostě vysazená) metodě omlazení podkožních

buněk, jež vynalezl proslulý dermatolog

profesor Herg. Hned jsem si Herga vyhledala

bokem, včetně jeho soukromé kliniky v New

Yorku a ceníku za lázeňskou kůru. Ceny

odpovídaly jeho proslulosti nejlepšího kožaře

světa. Prý dokonce působil i v Číně, kde

zbavoval lidi chorošů z rukou. Ano, správně.

Internetové stránky kliniky s fotografiemi

chorošů mě přesvědčily, že je třeba

propláchnout účet. Jásala jsem tam v tom

pološeru, protože jsem si vytyčila nový cíl, jak se zbavit svého trápení. A bohužel jsem měla v mysli i Julka. Napadlo mě, že se mu nebude líbit, že chci odjet. Na dva týdny. Tak daleko. A za tolik peněz. Jenže mně se chtělo. Rozhodla jsem se prakticky hned, jak jsem Herga viděla na fotce s chorošem obrostlýma rukama čínského klienta. A hlavně, nebyla jsem zvyklá brát ohledy na někoho jiného, než jsem já sama. Byla jsem totiž sama už moc dlouho na to, abych se to během pár měsíců naučila.

„Nejezdi,“ řekl mi z jara Julek ve Stromovce.

„Já musím. Co když se to podaří a bude konečně po problému?“

„Já myslím, že to vyléčit nejde,“ hovořil na rovinu. Popostrčil si brýle dál na nos, promnul si bradu s drobnými jizvičkami a povytáhl si rolák výš přes ohryzek neb ho pálilo v krku.

„Jedu i tak. Už mám zaplacenou letenku.“

Koukali jsme na sebe vyjeveně. On asi čekal, že ho poslechnu. Ale já už nechtěla ani chvilku sedět na lavičce a mluvit o tom, že bych měla zůstat tak, jak jsem. Chtěla jsem být jiná a chtěla jsem to zkusit být jiná.

Julek byl zklamaný, že mě nepřemluvil. Koukal vyvalenýma očima na bubliny v asfaltu a bylo znát, že si něco v hlavě drmolí.

Až do odjezdu jsem se s ním nechtěla vidět, protože mi to přišlo jako zbytečné zahušťování dusivé atmosféry, kterou byl náš vztah nečekaně obtěžkán.

Nakonec jsme se domluvili, že se mu ozvu přesně za měsíc a budu na sebe dávat pozor. Myslím, že by mi v tu chvíli mnohem víc pomohlo, kdyby mi zabalil kufr, vybral vhodnou kabelku jako příruční zavazadlo nebo překontroloval, jestli jsem v bytě vypnula vodu a plyn. Ale Julek nebyl můj manžel. Byl to přítel. Byl to někdo, kdo ještě neměl v mém životě jméno. Všechno vypadalo tak jednoduše. Letenka, ubytování, stravování, e-maily s klinikou byly tak opravdové, že už jsem tam prakticky před odletem byla a relaxovala.

Jako pohodová popová písnička na léto. Takhle vypadalo moje cestování přes oceán. Rozloučení s rodiči (lhala jsem jim, že jedu do Varů), odjezd tramvají, přestup na autobus. Rozloučení s bratrem u check-inu. Letadlo, jeden přestup, výstup, razítko, žlutý taxík, hotelová služba a župan na klinice. Ani jedno zaškobrtnutí, jak to bylo všechno perfektně naplánováno. Během pár hodin jsem ležela na stole pana doktora Herga a nasávala šeříkovou vůni z vodní fontány. Doktor Herg už viděl hodně, ale hned v úvodu našeho prvního sezení (v mém případě ležení) mě upozornil, že tento typ ekzému dokáže maximálně zmírnit, ne zastavit. Ovšem mastičkami se nedá doléčit to, co se na té kůži napáchalo během mnoha let neodborné léčby. Už napořád bude stará a vrásčitá, místy vypouklá víc, místy prohloubená jako po střelném zranění. Tak to prostě je.

Docela mě to rozesmutnilo, protože jsem měla jiné představy. Ale potěšil mě, že po vyléčení mohu navštívit nějakou plastickou chirurgii, kde by dokázali broušením vyrovnat kůži a možná i plastikou vše vylepšit.

Ihned mi došlo, že další takový výlet za plastickým chirurgem nezaplatím, takže jsem se

jen usmála a poslouchala dál.

Dostala jsem program regeneračních zábalů,

nátěrů, masáží, plavání a celkem zajímavé

vitamínové léky, které mi po dva týdny lehce

tlumily smysly. Někdy jsem byla ráda, že mi

recepce kliniky objednala na vzdálenost dvou

ulic taxíka, protože bych se na cestě do hotelu

stoprocentně zatoulala.

Otupělost se pro fungování ve velkoměstě

těchto rozměrů a s tolika lidmi fakt hodila.

Nikdy jsem netvrdila, že se cítím dobře v davu.

Dokonce si myslím, že mám z lidí klasickou fobii.

Díky práškům jsem jimi proklouzávala vcelku

obratně a občas jsem se s někým i zapovídala.

Během těch dvou týdnů jsem navštívila jen

minimum atrakcí, které Manhattan nabízel.

Měla jsem sice vše takřka u nosu, ale neměla

jsem odvahu. Bála jsem se, že se ztratím.

Popravdě řečeno, kromě Battery parku, který

figuruje v mém oblíbeném filmu Hledám Susan.

Zn.: zoufale, jsem nebyla ničím tak nalákaná,

abych dokázala vyrazit do davu. Byla jsem ráda i

za to, že vidím mrakodrapy, Wall Street a

Central Park, i když jsem kolem nich jen projela

v taxíku. Na ulici mi v hlavě neustále kolovala

nepříjemná myšlenka, že jsem v mase lidí, že

nedýchám zdravý vzduch a že je všude moc

draho. A to bylo to, co mě pokaždé přemluvilo,

abych se otočila a šla zpět do hotelu. A to jediné,

co jsem chtěla skutečně vidět, jsem stejně nějak

neuvěřitelně minula.

Battery park mi nebyl souzen. Hledala jsem ho

jen jedno jediné odpoledne, abych se pokochala

molem, po kterém šla Madonna, ale zamotala

jsem se v nějakém obdobném parku, který byl

též v tom východním cípu ostrova, a myslela

jsem si, že je to ono. Seděla jsem tam na lavičce

a měla jsem pocit, že mi nějak uniká pointa.

Určitě to bylo tím, že jsem nebyla v Battery

parku, ale někde úplně jinde. Když jsem se po

dlouhé hodině podívala do mapy, abych zjistila,

že jsem úplně blbě, nebyl už ani čas, ani nálada

to napravovat. Battery park jsem prostě

neviděla.

Nejlepší z celého Manhattanu byla moje klinika.

Vlastně jen konkrétní patro. Patro s bazénem.

Mohla jsem do něj vždy ráno. Byl napuštěn

mořskou vodou a z oken, jež se táhla hned od

kraje bazénu bylo vidět na ulici, na ten rej.

Například na protější kavárnu s pleteným

nábytkem, na zastávku autobusu věčně

ověnčenou čekajícími lidmi a na čistírnu textilu,

do které ráno jezdilo obří auto a házelo dovnitř

černé pytle, pravděpodobně z nějakých hotelů

nebo restaurací. To živo a já nad ním – to se mi

hodně líbilo.

Poprvé po jednatřiceti letech jsem se potápěla.

Dlouho jsem vzpomínala, jak jsem chodila

v druhé třídě na povinné plavání. Bylo to těsně

před vypuknutím ekzému a šlo o moje poslední

koupání na veřejnosti. Učitel s plavčíkem nám

házeli do vody předměty a my se za nimi

potápěli. Nejvíc za pukem, protože byl za větší

počet bodů. A byla jsem nadšená, když se mnou

stejnou hru hrála moje rehabilitační asistentka a

ještě se k tomu tvářila, že ji to baví. První

plavání jsem se o puku zmínila, protože jsem

byla dost nervózní se před ní svléct a jít plavat

jen tak, bez plavek. A už druhý den měla pro mě

puk připravený. Jejich služby byly skutečně

úžasné. Doktor Herg perfektní, asistentka přes

pocity a karmu se lehce vznášela (asi zobala

stejné pilule jako já) a všechny asistentky kolem

zábalů, ponořování a koupání byly tiché, bez

potřeby komunikace, přesně tak, jak to mám

ráda. I paní poradkyně na módu, Candy se

jmenovala, mi přišla prima.

Její znalosti bylo možné využít vždy ve středu od

šesti hodin do půlnoci. V prvních dnech se

o Candy zmínil nejen doktor Herg, ale i většina

asistentek v lázních. Pravděpodobně měli o mé

osobě nějakou schůzi, kde jim doktor Herg

letmo (dvěma slovy) řekl, že moje léčba

v lázních asi nebude zas až tak úspěšná, a že by

mi měli nějakou příjemnou formou vnutit služby

poradkyně v oblasti módy a barevné typologie,

abych měla aspoň trochu dojem znovuzrození.

Takže když jsem už pošesté slyšela, že ve

středu bude k dispozici Candy s barevnou

typologií a s radami ohledně módy v terénu velkoměsta, začalo mě to zajímat.

A hned po zábalu z mořských chaluh jsem se k ní v recepci objednala. Přišla středa. Po běžné terapii a večeři v jídelně jsem sjela výtahem do prvního patra, kde měla Candy malou kancelář s velkým zrcadlem, velkým oknem a tisícem hadříků zavěšených po zdech. Byla moc milá. Hned mezi dveřmi mě nazvala „teplým podzimem“ a vysvlékla mě do spodního prádla. Podle jejích slov jsem špatně kombinovala jak střihy oblečení, tak barvy, tudíž jsem nevypadala dobře, a tudíž jsem se ani dobře necítila.

Když mi dávala k obličeji hadříky, celkem rychle jsem dokázala rozpoznat, jaké barvy mi sluší a jaké ne. To fungovalo. Ale když došlo na střihy oblečení a celkové vyzdvižení ženskosti, tápala jsem a v duchu jsem si říkala, že si může plácat, co chce, já se toho držet stejně nebudu, protože na nějaké to promenádování v krátké sukénce po Staroměstském náměstí, když jdu do práce, mě stejně neužije.

Na druhou stranu jsem viděla, že Candy ženou

je a že je to ve skutečnosti vážně moc fajn ženou

být. Dokázala to velmi elegantně „prodat“.

Mohla být tak stejně stará jako já, měla

melírované tmavé vlasy s hnědými proužky,

měla velký nos a v podstatě malé oči. Byla velice

jemně nalíčená, jen dokonale vystínovaná víčka

naznačovala, že tam ten make-up je. A oblečená

byla silně obyčejně – pár věcí, přitom žensky.

Když jsme večer vyrazily do nákupního

střediska, došlo mi, že jsem vedle ní jako nějaký

pejsek bez vodítka. Na vysokých podpatcích

byla o hlavu vyšší než já. Houpala se na nich

jako manekýna. Koženou bundu měla i přes

vcelku studené počasí otevřenou, a kdykoli

někoho míjela, tak si chytla klopu a rameno

naklonila na stranu, aby davem lépe proplula.

Dělala to velice elegantně a zachrastila přitom

zlatými náramky, až se ten dotyčný míjený

prostě musel otočit. Musela působit

nadpozemským dojmem, protože měla publikum

i během čekání před mojí zkušební kabinkou.

Rozhodla jsem se jí maximálně důvěřovat a

dělala jsem si četné poznámky. Hned v začátku

naší výpravy za mým hezčím já jsem ji

upozornila, že si nechci nic koupit, a ona

souhlasila. Dala mi reklamní bloček a tužku,

abych si zapisovala a nakoupila vše, až budu

chtít. Tak jsem byla ráda, že mě netlačí do všech

těch neskutečných modelů od koktejlových šatů

až po pyžamo. Vlastně po noční košili, protože

pyžamo jí přišlo jako něco, co by neměla žádná

ženská vůbec vlastnit. Hm, ale já jsem pyžamo

doma měla, a že by se mi ho zrovna chtělo

měnit, to říct nemohu.

S Candy mi došlo, že ve výběru oblečení nejsem

nijak omezena věkem, přesto jsem byla ráda, že

mi vybírá spíše usedlejší věci než trička

s potiskem a úzké kalhoty. Skončily jsme

skutečně až před půlnocí u sklenky bílého vína

na střeše obchoďáku a já jí moc děkovala. Byla

super. Už proto, že mě pak odvezla taxíkem

před hotel a mávala na mě jako kamarádka.

Měla jsem z celého maratonu po zkušebních

kabinkách dojem, že vím, co chci a co mi bude

slušet. O den později jsem si došla pro první

kousek svého nového já do obchodu s obuví.

Ano, pro nové lodičky. A abych už konečně

pochopila, že se jedná o skutečný nový začátek,

vybalila jsem je v protějším parku z krabice a ty

staré černé boty, co jsem měla až dosud na

nohou, skončily vsunuté do odpadkového koše.

Nutno dodat, že se nevešly do úzkého vstupu,

takže jsem je tam cpala, až bych řekla, že to

mohlo vypadat i opačně. Tedy že se je snažím

z toho koše získat.

V nových střevíčcích se nechodilo dobře, ale já

jsem tu vzdálenost z parku do hotelu a následně

od hotelu ke klinice zvládla. Hned jak jsem

vcházela do recepce, měla jsem hlavu zdviženou

a sebevědomí na rozdávání, protože jsem byla

ráda nejen za ten výkon, ale i za pocit jakési

nadřazenosti na chodníku.

Přesně jako v mém oblíbeném filmu, kdy jde

Madonna newyorskou ulicí v nových černých

kozačkách, co mají sklíčka nebo korálky nebo

možná flitry to jsou, a ten chodník patří jí a těm

botám. Ostatní jsou tam jen v nájmu.

No, měla jsem ještě co pilovat, ale byla jsem

rozhodně na dobré cestě, což znamená, že jsem

trošku přehodnotila i své zmrzlé, české vnímání

světa. Nebylo to špatné. Bylo to na dobré cestě.

Kdybych byla u doktora Herga déle, asi bych

tvrdila, že je všechno naprosto špičkové.

Děkovala jsem doktoru Hergovi nejen za péči,

ale i za Candy, a on věděl, že takhle přesně to se

mnou mělo skončit. Vlastně, byly to mé

nejúžasnější dny v životě, to musím přiznat. A

jsem opravdu ráda, že jsem si to tak rychle

uvědomila.

2.

Asi bych si měla do tohoto bloku psát i čas, kdy

se mi co děje. Jednou budu za tu přesnost ráda,

ale možná to ani při čtení nebudu vnímat a

pojedu jen po řádcích popsaných slovy a

zoufalými výkřiky. Zdá se, že na psaní svého

newyorského deníčku budu mít plno času,

protože se odtud fakt nedá dostat. To musím

napsat jako první – FAKT NEDÁ!

Po rychlé snídani v jídelně hotelu jsem si

zabalila a připravila se k uvolnění pokoje. Když

jsem sjížděla miniaturním výtahem do recepce,

připadala jsem si ještě pořád normálně. Byla

jsem to prostě já. NOVÁ JÁ. Odpočinutá, nabitá

dojmy, trochu s pocitem světoběžníka. I když

jsem toho zase až tak moc v New Yorku

neprocestovala. Ale: nově oblečená (čti: nové

střevíčky), vonící (poslední nátěr byl

z levandulového výtažku), s rovnými zády (čti: ty

podpatky to nějak zařídily). Já, sebevědomá.

Já, neskutečně těšící se na okamžik, kdy všem povím, jak jsem se měla dva týdny v New Yorku! Na tento okamžik jsem se precizně nalíčila (jediná věc, kterou mi Candy pochválila), upravila si vlasy do francouzského copu, vzala si snad nikomu nevadící jarní šedé kalhoty a šedý rolák a pak ty lodičky, co házely odlesky, jako by měly také ta zrcátka jako ve filmu. Prostě jsem se cítila bezvadně a vplula jsem do něčeho tak šíleného, jako byla chaotická a hlučná ranní recepce. Vládlo tam hotové pozdvižení. Dvě rodiny, které zde byly tuším od soboty si chtěly svůj pobyt prodloužit, ale hotel měl další potvrzené rezervace a trval na vyklizení pokojů.

„Určitě přijedou,“ stále opakoval unavený recepční a mluvil o nových hostech, kteří měli ten den dorazit a ubytovat se.

„Jak asi?“ křičela na recepčního jedna z maminek a její dítě, tou dobou ovinuté kolem jejího stehna začalo plakat.

„Všichni nejsou z Evropy. Váš pokoj bude obývat pár z Bostonu. Z Bostonu se sem dostanou bez problémů,“ odpověděl klidným hlasem mladík ve služební vestě a kouknul na mě.

„Takže odjíždíte?“

„Ano, prý to nepoletí, ale já to nevzdávám,“ odpověděla jsem.

„No, stejně už nemáte rezervaci.“

„Máte plno?“

„Plno?“ zeptal se recepční s úsměvem. „To je slabé slovo. Máme čekací listinu na pokoje.“

„Tak nás tam dejte,“ zvolala znovu maminka s dítkem, takřka už vzteklým.

„Promiňte, je mi to opravdu moc líto, mohu vám zavolat někoho z ubytovací agentury. Třeba by pro vás nalezli hotel někde na okraji města,“ zkusil to znovu klidným hlasem a během toho mi vystavoval účet.

„Ne, musí to být Manhattan,“ odpověděla mu afektovaně a zvedla plačícího potomka ze země.

„Ano, ano, tak já zavolám do agentury, aby se s vámi spojili. Věřím, že s vámi najdou nějaké vhodné řešení.“

Docela mě to pobavilo, osobně bych asi vzala levnější hotel na okraji než cokoli na Manhattanu. A není to jedno? Myslela jsem si, že se mě to prostě netýká. Až tak jsem byla napumpovaná pozitivní energií. Pilule došly před dvěma dny, takže to musela být ta pozitivní energie, co mě hnala k dobrodružství, jež jsem nemohla se svou náturou zvládnout. Úplně normálně jsem odjela taxíkem od hotelu.

New York byl zvláštně vyschlý. Měla jsem z něj pocit žízně. Vypadal stejně, jako když jsem před dvěma týdny přijížděla, ale ten vzduch, který jsem nabrala do plic při přechodu z hotelu do auta, mi naprosto vypálil sliznice. Těšila jsem se na letiště, že si dám svačinku v nějaké kavárničce. Newyorské svačinky byly opravdu nejlepší. Mám dojem, že New Yorku umějí péct. To, co mě na letišti čekalo, bylo pro mě naprosto šokující. Byla to rána, facka, rychlostres, bomba a pecka v jednom a přímo do mého vyklidněného obličeje. Rychlý, přesný, bolestivý zásah.

Sotva jsem vlezla do útrob terminálu, spadlo mi sebevědomí ke kotníkům a neobratně vrávoralo na podpatcích. Francouzský cop se mi samým rozrušením rozpustil, líčení odplavila velká slza v kombinaci s nudlí u nosu a oblečení se mi propotilo, ač jsem to měla zakázané. Moje prsa byla citlivější než kdy předtím a já na nich cítila každou bavlněnou nitku levandulového zábalu, který je ovíjel.

Odletová hala letiště praskala ve švech. Byl tam tak velký hluk, že mě okamžitě rozbolela hlava. Odporný zvuk popojíždějících kufrů a hlášení mi zvonil v uších a zapříčinil okamžitou desorientaci. I když jsem věděla, kam mám jít, absolutně jsem nedokázala určit směr. Doleva? Doprava? Kde jsou ty cedule, které vždycky visí od stropu? Byly tam, svítily, ale já je neviděla. Pro moje oči to byla rozmazaná čmouha, co hlučela zvláštním zvukem.Píp-pápíp. Myslím, že takový zvuk vydávají detektory kovu.

Masa lidí stála, chodila, seděla, ležela, vybalovala, svačila, nadávala a čekala. Hlavně – žvanila.

V dálce jsem zahlédla obrazovky s barevnými řádky letů, tak jsem se vydala k nim.

Plno lidí tam postávalo a jen tak civělo rovně před sebe, snad ty obrazovky zaříkávali, aby se v tom krajním sloupečku objevil čas odletu namísto nechutného „zrušeno“. A v jednom řádku na mě mrknul i ten můj let. V devět do Londýna. Zrušeno. Zrušeno. Zrušeno!

„Do háje!“ zašeptala jsem do okraje roláku, který jsem si v tu chvíli přetáhla přes pusu.

Znovu jsem si překontrolovala poznámky na letence, na papíře a v diáři. Všude stejná čísla. Byl to skutečně on. Můj zrušený let. Hned několik řádků pod ním svítil zrušený let do Madridu. Do toho Madridu, který by byl večer ještě odletěl. A všichni ti lidé z aktuálně zrušených letů byli pravděpodobně v této obrovské, nepohodlné a hlučné hale.

„Do háje!“ vypískla jsem znovu, už mimo rolák.

* * *

Tak co člověk může v takové situaci dělat? První,

co mě napadlo, bylo hledání přepážky letecké

společnosti, od které jsem měla letenku


zakoupenou. Měla jsem neuvěřitelné štěstí,

protože jsem ji našla prakticky okamžitě, a byla

dokonce otevřená. Sice se k ní vinula dlouhá

fronta nadávajících pasažérů, ale pracovníci

v červených košilích byli tam a pracovali. Stáli

upocení za sklem, ukazovali na papíry,

diskutovali a vyjednávali. Některé letecké

společnosti své přepážky nemilosrdně zavřely.

Moje nikoli. Měla jsem o trochu méně starostí.

V opačném případě bych se pravděpodobně

přidala k bandě lidí, co mlátili do zatažených

rolet letenkami. To jsem viděla, když jsem

procházela halou a upřímně řečeno, bála jsem

se jich.

V nových lodičkách jsem si vystála dlouhou

klikatou frontu s myšlenkou, že není zdaleka

poslední. Při čekání mi jedno hovado-chlap

přepadlo přes kufr, a jak se tam tak válel, došlo

mi, že váží minimálně metrák a můj kufr se

promáčkl, jako by si na něm ustlal gorilí samec.

„Jééé,“ křikla jsem na něj.

„Jééé, he he,“ odpověděl mi a pak ještě něco německého, čemuž jsem nerozuměla. Myslím, že byl opilý, asi tu strávil noc. Najednou byl chlap pryč a můj promáčklý tmavomodrý kufr se jmenovkou, kde zářilo JELÍNKOVÁ, vypadal ještě levněji. Hned mě napadlo, že se kufru musím zbavit, protože se nehodí k mému novému zevnějšku. Přece jen, jsem oblečená jako zkušená cestovatelka, ale kufr mám jako zmatený dobrodruh.

Jak jsem kufr zkoumala, otočil se ke mně kluk, co stál ve frontě přede mnou, a také si moje zavazadlo přeměřil. Asi se mu naopak líbil, protože to byl přesně ten typ zmateného dobrodruha, o kterém jsem přemýšlela. Celou dobu měl na zádech asi dost těžkou, lehce špinavou, původně pestrobarevnou krosnu se zipy pěkně u sebe zamčenými na švýcarský zámeček.

Ten zámeček byl pěkný. Byl velice vkusný. Černý a leskle lakovaný. Stejný styl jako moje lodičky. Přitom asi dost bytelný. Hned jsem si vybavila, jak jsem si na cestu zámeček půjčila od bráchy, protože jsem doma žádný malý neměla. Vyprovázel mě a měl ho sebou. Prý tušil, že si kufr nezamknu. Tak to měl teda pravdu.

Musím mu ho vrátit a rozhodně si seženu tenhle švýcarský, protože se mi líbí, slíbila jsem si do roláku. Švýcarská vlajka vypadá na věcech dost luxusně. I na zámečcích, řekla bych. U přepážky letecké společnosti bylo vážně rušno, přesto jsem se tam po čtyřiceti minutách dostala. Ptala jsem se na to, na co se asi ptali všichni kolem. A sice: „Kdy poletíme?“ Odpověď zněla: „Až nám to sopka dovolí.“ Vzdálenější okénko, u kterého byl ten kluk se zámečkem, vášnivě diskutovalo o sopečném prachu, že je nebezpečný pro letadla, že už to někde testují na motorech a že dokud se nebude přesně vědět, co by mohl způsobit, tak letecký úřad omezení nezruší.

„Dá se letět někam do Německa?“ ptám se.

„Ne.“

„Do Rakouska?“

„Ne?“

„Do Polska?“ snažím se vyjednávat.

„Co Francie?“

„Nikam. Už ani Madrid.“

„A co mám teď dělat?

„Ukažte mi letenku.“

Podávám letenku a sleduji, jak si ji slečna vyhledává na počítači. Něco klikne doprava, něco doleva.

„Chcete ji zrušit a vrátit peníze?“

„Ne!“ vypísknu, „chci letět domů.“

„Takže, tady máte kupony na jídlo. Tady jsou informace, jak si máte sbírat veškeré účtenky. Až se začne létat, tak vás budeme informovat e-mailem, co všechno si můžete za zrušený let nechat kompenzovat. A tady vám zarezervuji následující let.“

„Vy už máte následující let?“

„Ano, předpokládáme, že ta situace bude trvat do úterý. To znamená, že následně je volné místo...“ hledala v počítači a kývala hlavou ze strany na stranu, „...v sobotu, přesně za týden, devět hodin, dvacet minut. Na letišti buďte dvě hodiny před odletem.“ „Jak to za týden?“ vykřikne kluk se zámkem. Pravděpodobně dostal stejný let jako já.

„Vy tu vyhlásíte válečný stav, ale víte, že za týden v devět dvacet to poletí, a mě buzerujete, že tu mám být dvě hodiny předem? No, myslím, že se nezpozdím, protože tady budu přes týden čekat!“ křičel naštvaně. A měl pravdu. A najednou jsem chtěla říct to samé, ale nenacházela jsem anglická slova. Jenom ta česká. Ta nehezká česká.

Udělalo se mi dost zle. Znovu se mi rozhučela hlava, takže jsem jen letmo sledovala, jak mi vrací letenku, stravenky, jak mi podává číslo rezervace a nějaký papír k odbavení.

Vůbec nic neslyším, jen chci na vzduch. Cítím, jak se mi napíná kůže tam, kde jsem to dva týdny léčila, říkala jsem si v duchu a doufala, že najdu cestu před terminál. Od přepážky jsem pravděpodobně odbíhala velmi nepřirozeně a škubala jsem hlavou, abych se zorientovala a našla dveře ven. Jako zvíře, co se zaběhne do civilizace, jsem si připadala. Jenže na mě ta příroda venku nečekala. Kufr za mnou plápolal, už jsem neřešila, co všechno mám pomačkané promáčknutím od gorilího samce. Jen jsem utíkala ke dveřím z haly a lapala každý kousek čerstvého vzduchu, který dveřmi vcházel.

3.

Aha, takže čekat. Čekat a nic nedělat. Psát si

deníček. Chodit na záchod. Tahat kufr za sebou,

jako debil. To bude super náplň práce na těch...

počkat... moooooc dní.

Nevím, jestli jsem byla sama, kdo měl pocit, že

se ti lidé se situací nějak vyrovnali a zmizeli.

Letiště se pomalu vyprazdňovalo, jen já nechtěla

nikam odjet. Unikla jsem tedy mimo přepážky.

Z nepohodlné sedačky rovnou do jídelní zóny,

kde jsem si koupila sladkou buchtu s kávou a

účtenku pečlivě uložila do desek. Měla jsem

chuť na sladké. Na hodně sladkého. Podle

ostatních lidí kolem jsem tipovala, že je

v kavárně wi-fi, takže jsem hned vybalila

notebook a snažila se připojit. Jenže, wi-fi bylo

v restauraci zpoplatněné. Šla jsem si tedy

zakoupit „povolenku“ a zoufale dlouho se

připojovala do chatu. Klepaly se mi při tom ruce

a cítila jsem, že vlastně v žaludku nemám na

buchtu místo. Ani na konverzaci s bráchou, tudíž jsem byla ráda, že se nehlásil.

„Brácha, jsi on-line?“

Nikdo. Nechala jsem tedy zprávu zhruba tohoto znění:

„Mám odlet přesunutý na příští sobotu, nebojte se o mě, peníze mi ještě zbyly, v případě nouze zavolám o finanční pomoc.“ „Tak – a teď hotel,“ řekla jsem už nahlas a česky, protože jsem byla smutná a zoufalá.

Vyhledala jsem si ubytovací server, který mám nejraději. Zadala tam kategorii ubytování a taky maximální částku, kterou jsem byla schopna za noc zaplatit. Klikla na město a radostně vypisovala: New York. Tato dvě slova lahodila mému sluchu. Zatím. Přede mnou létaly tečky, jak se to snažilo najít vhodné ubytování. Ubytovací server byl evidentně přetížený. Během čekání, jsem myslela na to, jak jsem před pěti týdny každý hotel pečlivě studovala v recenzích a odškrtávala ty špinavé, daleko od kliniky. V situaci, ve které jsem se ocitla, bych byla vděčná za jakýkoli levný malý rodinný penziónek.

Po chvilce čekání mi to vyplivlo šest hotelů ve čtvrtích, o jejichž jménech jsem nikdy neslyšela. Připojila jsem se proto k mapám, abych si našla, kolik je to kilometrů od letiště. BYLO TO PĚKNĚ DALEKO. A takhle jsem prošla všech šest hotelů, které mi server v mé cenové relaci nalezl.

Po necelé hodině, kdy mi notebook začal hlásit nutnost dobití baterky (ano, ano mám zoufale starý notebook), jsem si na konec bloku opsala adresy a telefonní čísla hotelů, které byly volné a cenově relativně přijatelné. Tedy, pokud by mě bratr založil.

Nevěděla jsem, zda budu notebook ještě potřebovat, ale pro jistotu jsem ho vypnula a procházela si v hlavě vcelku solidní plán. A sice: nevyměknout hned na začátku.

Prostě podle všeho mi zbývalo nemálo peněz, ale ubytování v New Yorku bylo, je a bude pro mě dost drahé.

Takže co se týče hotelů, měla jsem maximálně na čtyři solidní noclehy.

„Když v úterý neodletím (a to fakt nevypadá), budu už asi mít na účtu nulu a budu muset prosit bráchu o finanční injekci. Telefonát a přesun peněz mě bude stát další peníze,“ drmolila jsem znovu pro sebe. Zjistila jsem totiž, že sopečný vír nad Evropou je prostě jen a jen o penězích a byla jsem z toho doslova rozzuřená. Ono v té bezmoci to ani jinak nejde. Uvažovala jsem. Počítala jsem. A rozhodla jsem se chovat tak, jako že už teď nemám žádné peníze, protože jen pánbůh věděl, co mi přinese další den. Neměla už jsem přece v New Yorku být.

Tou dobou jsem měla být někde nad britskými ostrovy a za pár desítek minut přistávat na londýnském Heathrow. Následující spoj Londýn – Praha ve tři čtvrtě na devět mě měl dostat domů, do postele. Do mé úžasné postele švédského designu, co jsem dostala od rodičů k narozeninám.

Nic z toho se nekoná a já za to nemůžu, zoufala jsem si. Ale zároveň si říkám, že do toho hotelu můžu vždycky. Taky můžu zapnout mobil a napsat bráchovi, aby mi něco málo převedl na kartu už teď... Takže hlavní je zachovat klid. Není zas až tak zle. Je to v pohodě.

Během svého spočinutí na nepohodlné plechové židličce u kavárny jsem musela vypadat jako naprostý šílenec. Nemluvila jsem sice nahlas, ale mluvila jsem sama k sobě a hlavně jsem se neustále uklidňovala a prokládala surfování po internetu slovy „v pohodě“, „to je dobrý“. Pomáhalo to. A pomáhalo psaní.

Plán cesty domů 2:

NEPOTIT SE

PŘEKONTROLOVAT ÚČET

ZABAVIT SE

PSÁT

ČÍST PO SOBĚ

JÍST

SPÁT

PLÁNOVAT SI, CO BUDU DĚLAT PO NÁVRATU

PLÁNOVAT SI, JAK SE BUDU VÍTAT PO NÁVRATU

PLÁNOVAT SI, CO S JULKEM Začalo se dešťově stmívat. Lidí viditelně ubylo. Možná měli dojem (stejně jako já), že už se blíží večer. Seznámila jsem se (čti: do kavárny přišla a mluvila nahlas ke všem čekajícím) s paní supervizorkou letiště, která mě a skupinku sedících v kavárně informovala, že se stav nelepší, a že se v tzv. krizovém sektoru začnou rozdávat lůžka a deky na spaní. Byla jsem tedy asi ofiko označena za někoho, kdo nemá na hotel. Byla jsem nazvána jakýmsi sopečným bezdomovcem, politováníhodným Evropánkem, co má hlad a je mu zima.

Když supervizorka vyslovila „lehátka a deky“, otřásla jsem se hrůzou. Ale když jsem si představila, že si ze sedu budu moci na chvilku lehnout, bylo mi o mnoho lépe. Hned jsem se koukala, kde ta lůžková část bude zařízena, a následně jsem si začala pakovat věci, že se tam přesunu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist