načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Utopie - nejlepší verze - Ivan Kmínek

Utopie - nejlepší verze

Elektronická kniha: Utopie - nejlepší verze
Autor:

Taky míváte pocit, že vás kdosi odkudsi pozoruje a manipuluje s vámi? Nemýlíte se: všichni jste jen roboti programovaní na proces, kterému se pracovně říká plnohodnotný autentický ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  75
+
-
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 280
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-4687-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Taky míváte pocit, že vás kdosi odkudsi pozoruje a manipuluje s vámi? Nemýlíte se: všichni jste jen roboti programovaní na proces, kterému se pracovně říká plnohodnotný autentický život. Všimli si toho například tvůrci filmu Truman Show z roku 1998, pojednávajícím o pojišťovacím agentovi, který žije nic netuše uzavřen v umělém mikrosvětě (byť tak fascinujicím, jako je město) a hraje roli s minimálním počtem stupňů volnosti. Sami ovšem určitě neměli ani tušení, že i je někdo pozoruje – totiž český autor Ivan Kmínek, který napsal dílo na podezřele podobné motivy dvanáct let před nimi, na sklonku totalitního režimu. Pojišťovák Viktor Kaminský a superman Martin Larden odhalují pravdu o své existenci na stránkách sci-fi románu, který je neopakovatelnou kombinací šestákového čtení, výzkumných zpráv, ztřeštěné akce, a politických memorand. Kupte si ho v této reedici, dokud je čas, protože nic podobného už se opravdu opakovat nebude a nesmí!

Zařazeno v kategoriích
Ivan Kmínek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V knižní řadě Paralelní světy vás budeme seznamovat se svéráznýmiau

torskými imaginacemi současných spisovatelů a spisovatelek science fiction

a fantasy. V pořadí jednotlivých svazků nehledejte žádný systém, cílemřa

dy je seznámit vás s tím nejlepším z povídkové (ale občas i románové)tvor

by většiny moderních českých a později snad i slovenských SF autorů.Na

ši věrní čtenáři si postupně ve své knihovně vybudují abecedu soudobé

fantastiky. Chystáme se vydat od většiny písmen díla hned několikaauto

rů, takže bude záležet jen na vás, které z nich do své abecedy Paralelních

světů zařadíte. Máte-li zájem dovědět se více o autorech naší řadynahléd

něte do knih edice Fandom a SF, zejména do Průvodce paralelními světy.

Paralelní světy

Jan Poláček: Kyberpunk & Heavy

Eva Hauserová: U nás v Agónii

Ivan Kmínek: Utopie, nejlepší verze

Vilma Kadlečková: Legendy o argenitu*

Sanča Fülle: Strážce noci*

Jiří Olšanský: Stroj do lepších časů*

Josef Pecinovský: Termiti**

Fandom a SF

Aleš Langer: Průvodce paralelními světy

(Nástin vývoje české sci-fi 1976-1993)

Jakub Macek: Fandom a text

(Profesionální česká SF a F periodika

před rokem 2000)*

* vyjde brzy :-) ** připravujeme


UTOPIE

NEJLEPSI

VERZE



Ivan

Kmínek

UTOPIE

NEJLEPSI

VERZE

Zábavnépanoptikum

tematickyzaměřené

naodvěkýboj

dobraprotidobru

© Ivan Kmínek, 1989, 2006

Cover illustration © Valentino Sani, 2006

© TRITON 2006

ISBN 80-7254-687-2

Nakladatelství Triton s.r.o., Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz Optimista prohlašuje, že žijeme v nejlepším z možných světů. Pesimista se obává, že je to pravda.

J. B. CABEL Svoboda je poznaná nutnost.

K. MARX ČÁST PRVNÍ Daleko za městem, na kamenité planině poblíž Propasti výkřiků, jsem našel unavenou starou břízu a na její spodní větev pověsil provaz. Přivalil jsem veliký balvan. Stoupl jsem si na něj. Vložil jsem hlavu do smyčky. Řídkoukorunou stromu prosvítal Měsíc.

„Světe!“ zvolal jsem a můj hlas se nesl planinou jakoCháronův vzdech. „Světe, proč jsi vlastně takový?“ Odpověděl mi jen vítr. Černý vítr, jenž se plazil při černé zemi.

Pak jsem špičkou boty odvalil balvan a mé tělo začaloneodvolatelně klesat.

Uplynula však sotva setina vteřiny a tmu proťal suchý

třesk výstřelu. Provaz povolil. Upadl jsem mezi kamení.

Když jsem se vzpamatoval, vstal jsem a sňal oprátku z krku.

Její zkrácený konec čpěl spáleninou. Příčinu jsem brzyzjistil: od blízkého křoví se ke mně rychle blížil urostlý muž

v dokonale padnoucí modré kombinéze a s ušlechtilými

rysy v ostře řezané tváři. Se zjevným uspokojením foukal

do hlavně krátké laserové zbraně, od níž se ještě kouřilo.

„Čistá práce, že?“ pochvaloval si a ukazoval na zbytek provazu houpající se na stromě. Když došel až pod břízu, posadil se na plochý kámen.

„Vezměte plac,“ pokynul mi blahosklonně. Zcelafascinován jeho velkolepým zjevem a bohorovným chováním jsem uposlechl.

„Jmenuji se Larden. Martin Larden,“ řekl a podal mi svou drsnou, tvrdou tlapu.

„Kaminsky,“ představil jsem se s nechutí.

Larden z tlumoku vytáhl prostou, ale vydatnou svačinu,

a když jsem odmítl jeho nabídku, abych také okusil,pokrčil rameny a s gustem se pustil do jídla.

„To bylo kvůli ženské?“ zvídal mezi důkladnými sousty.

„Po tom je vám houby,“ utrhl jsem se. „Chtěl jsem... chtěl jsem si to jen tak vyzkoušet.“

Byla to pravda, nebo ne? Už jsem sám pořádně nevěděl.

V každém případě byl ten osudný provaz z kroucenéhopaíru, protože jsem doma lepší nenašel.

„Nelžete,“ odfrkl ten člověk. „Vidím vám až dožaludku.“ Založil ruce za hlavu a zřejmě se chystal k rozsáhlejší promluvě.

Nebylo mu to však dopřáno. Z nedalekého přisedlého

křoviska k nám náhle vyrazilo temné, pružné zvíře.

Vypadalo jako šavlozubý tygr rodu Machairodus. Strnul

jsem v ohavném úleku. Zato můj společník nezaváhal ani

na okamžik. Jeho ruka bleskurychle sjela k pouzdruzbraně, a než se obrovská šelma stačila vzepnout kposlednímu skoku, klesla v bezživotí k zemi a tam potichudoutnala.

„A takhle je to pořád,“ postěžoval si Larden. „Člověk nemá chvíli klidu.“

„Co to bylo?“ zeptal jsem se a nasucho polkl.

„Šavlozubý tygr rodu Machairodus.“

„Já vím, ale jak se tady ocitl?“

Larden si opět udělal pohodlí. „Poslyšte, příteli, mělibychom si pár věcí ujasnit. Ta šelma... to je to jediné, co vás

na tomhle světě udivuje?“

„Jak to myslíte?“ opáčil jsem otázkou.

„Tak, zdá se vám, že je všechno v pořádku?“ 10

IVAN KMÍNEK


„Nevím. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Mám svých starostí nad hlavu.“

Larden se kradmo rozhlédl, jako by se chtěl ujistit, že

jsme v té pustině opravdu sami. Bylo mi čím dál jasnější, že

je to cvok.

„Dobrá,“ řekl. „Zřejmě trpíte stejným druhem slepoty jako všichni ostatní. Ale cosi mi říká, že váš případ ještě není tak zcela beznadějný. Povězte mi o sobě něco.“

„Nebude vás to zajímat,“ pokoušel jsem se ho odbýt.

„Naopak. Ohromně mě zajímáte. Jste první nešťastný člověk, kterého jsem v životě potkal, a já cítím, že to má nesmírný význam pro mé pátrání.“

Povzdychl jsem si. Larden byl neodbytný. Zřejmě siosoboval právo blíž poznat toho, komu zachránil život, a to

jsem mu mohl těžko upřít.

„Narodil jsem se jako oboustranný sirotek,“ začal jsem.

„Tak?“ zpozorněl Larden. „A to vám připadánormální?“

„Ne docela,“ připustil jsem. „Není to však nic, kvůli čemu by se měl člověk věšet na staré unavené bříze.“

„Plně s vámi souhlasím. Ale teď pokračujte. Pamatujete si něco z raného dětství? To bývá velmi důležité!“

Přemohla mě trýznivá vzpomínka.

„Jednou jsem se omylem vyčural vychovatelce doklobouku. Myslel jsem, že je to nočník, chápete?“ vykřikl jsem. „Byl takový bílý... tuhý... s úzkým lemem... Děti se mi smály...“

Můj hlas se zlomil na sám pokraj šepotu. Plání znělojenom svištění černého větru, který tu a tam přivál skřek

skrytého živočicha.

„V šesti letech jsem se poprvé a naposledy zamiloval,“ pokračoval jsem. „Jmenovala se Karla. Když jednouslavila narozeniny, cítil jsem, že jí musím darovat to, co je mi

11

UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE


na světě nejdražší. Se slzami v očích a srdcem na dlani

jsem tedy vzal svou ochočenou krysu Julii, zabalil ji dosametové krabice a odnesl své zbožňované. Hodila Julinku

kočce. Své vyžrané líné kočce. Stal jsem se cynikem.“

„Hloupost,“ řekl Martin Larden a zamyšleně hleděl na Měsíc. „Vy máte k cynismu stejně daleko jako já. Alenenechte se vyrušovat.“

„Po ukončení dětství jsem se přihlásil na střední školu, jejíž zaměření si už nepamatuji. Moje žlázy nedlouho poté začaly produkovat hormony světobolu. Život jsem tehdy nazýval ,bědnou mrchou žití‘ a psal jsem básně. Mé verše bojovaly proti všemu. Analyzoval jsem v nich všechnupřetvářku a falešné štěstí světa a především v nich napadal zkostnatělý svět svých rodičů.“

„Vašich rodičů?“ podivil se Larden. „Říkal jste přece, že jste oboustranný sirotek!“

„Vyprošuji si, abyste mě chytal za slovo,“ ohradil jsem se prudce. „Nechápu, proč vám to vlastně všechno vykládám, když mi nevěříte.“

„Ale věřím vám. Samozřejmě, že vám věřím.Pokračujte, prosím, pane Kaminsky. S tím falešným štěstím světa, to jste řekl velmi hezky. Povězte mi teď něco o vašemvztahu k ženám. Jsou to potvory, že?“

„Ženy v mých básních vystupovaly jako vlčice růžové smrti. Jenomže já jsem po nich zběsile toužil. Toužil jsem po nich, až mi na kůži naskakovaly puchýře a na vlhkýpolštář padaly chomáče vlasů. Moje půlnoční volání všakžádná z nich nevyslyšela. Byl jsem nešťastný. Nakonec jsem se přihlásil do mládežnické organizace, od jejíchž schůzek jsem si sliboval vření nespoutané tělesnosti. Byly to však jen iluze. Udělali mě pokladníkem. Při mém tehdejším laxním vztahu k hodnotám jsem půjčoval kde komu, obzvlášťhezkým dívkám, a tak moje kasa brzy udělala bankrot.“ 12

IVAN KMÍNEK


Černý vítr se trochu uklidnil a nastalo takové ticho, že

bylo slyšet šelesty třaslavého dlouhonohého hmyzu.

„Z toho radostného kvasu a krásných mladých lidí na mě padly těžké deprese. Studium mě nebavilo. Po třetím ročníku jsem toho nechal.“

Larden nehybně seděl a díval se kamsi k Propasti.

„Když vás člověk poslouchá, příliš nepookřeje,“ řekl.

„A to všechno ještě značně zlehčuji,“ upozornil jsem.

„Nebavilo mě vůbec nic, rozumíte? Všechno mi připadalo

jaksi... nepodstatné. Mělké. Nakašírované. Kulturní dění

mě neoslovovalo. Zájmová činnos tmi připadala jenom

jako způsob, jak si ranami pilných kladívek vytlouct zhlavy poslední zbytky rozumu. Když jsem procházel kolem

plných výloh, když jsem krájel čerstvý, voňavý chléb, když

jsem shlížel z Šedého vrchu na vyrovnané řady novýchbloků předměstí, necítil jsem vůbec nic. Nic. Docela nic.“

Larden se zvedl: „Poslyšte, udělala se mi z vás zima.Rozdělám oheň, co říkáte?“

„Beze všeho,“ pokrčil jsem otráveně rameny. „Mně na tom nezáleží.“

Můj společník hbitě nalámal slušnou náruč dřeva zvyschlých křovisek a zanedlouho už plápolala malá hranice.

A já jsem ucítil potřebu pokračovat ve své zpovědi.

„Postupem času jsem došel k názoru, že všechno lidské konání má asi takový smysl jako světélkování hnijícíhopařezu. Upadl jsem do jakési strnulosti. Celé dny jsemsedával doma a civěl do pravého horního rohu svého pokoje. Pamatuji si, že tam byla veliká prasklina ve tvaru širokého písmene L. Občas jsem pohlédl z okna, a když jsem tam uviděl chodce, spěchající na všechny strany světa, popadl mě záchva tnehezkého smíchu. Podobné poci tychorobného veselí jsem zažíval z neznámého důvodu i při pohledu na hodinky a na kalendář. Živil jsem se jeskyňářskýmkon>13

UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE


centrátem Spelea s prošlou záruční lhůtou. Můj tep se

brzy ustálil na pětačtyřicítce. Krevní tlak byl devadesát na

padesát. Přestal jsem odpovídat na pozdravy.“

Martin Larden prohrábl oheň. „Zajímavé,“ poznamenal. „A to je všechno?“

„To vůbec není všechno. To hlavní teprve přijde, vážený pane. Když jsem tak zase jednou seděl a civěl do pravéhohorního rohu svého pokoje, kdosi zazvonil. Byl to pojišťovací agent. Přišel mi nabídnout velmi výhodné životní pojištění.“

„Samozřejmě jste s ním vyrazil dveře.“

„Vůbec ne! Nevyrazil jsem s ním dveře. Stalo se něco zvláštního. Dal jsem se s tím sympatickým člověkem do řeči. Vyptával jsem se na jeho práci a on mi o ní vyprávěl. A já jsem náhle zjistil, že mi zase v žilách začíná kolovat krev. Jako bych procital z dlouhého spánku. Objevil jsem smysl života, rozumíte?“

Larden udiveně zdvihl své husté obočí: „Máte na mysli

tu pojistku, co s vámi přišel uzavřít?“

„Vůbec ne!“ rozhořčil jsem se nad jeho nechápavostí.

„Prostě jsem náhle zjistil, že celou bytostí toužím stát sepojišťovacím agentem!“

Prudký závan černého větru sčísl oheň do žhoucí hřívy,

která nám olízla nohy. Larden si zamyšleně pohrával

s pouzdrem své zbraně.

„Poslechněte, to je přece evidentní nesmysl,“ řekl po chvíli. „Tak vy mi chcete tvrdit, že vy, právě vy, jste senáhle takhle pominul a zatoužil po pojišťovácké kariéře?“

„A proč ne?“ ohradil jsem se ostře. „Není to nádherné povolání? Nesetkáte se díky němu se spoustou zajímavých lidí? Ale nejpodstatnější je, že vy těm lidem opravdu pomáháte. Pojišťovák je totiž misionář moderní doby,který nepřináší jen sladká slova, ale skutečnou pomoc!Uvědomujete si to vůbec?“ 14

IVAN KMÍNEK


„Pokračujte, člověče,“ řekl Larden vzrušeně a zdál se dost otřesen. „Pokusím se vás vyslechnout až do konce.“

„Ještě téhož dne, kdy mě navštívil agent firmyUniversum, jsem se stal jejím zaměstnancem,“ vzpomínal jsem.

„Bylo úžasné, jak jsem se náhle postavil na nohy. Vpojišťovně se mi všechno nesmírně líbilo. Všechno na měhluboce působilo: mramorové obložení, tlusté skleněnépřeážky v rámech z dočerna omšelého mahagonu, obratně

formulované poutače a plakáty, prostě všechno. Byl tehdy

pátek a hned následující pondělí jsem se vydal jako řadový

agen tna svou první služební pochůzku. Tenkrá tzačalo

mé skutečné utrpení.“

„Rozumím vám čím dál méně,“ řekl Lardenznepokojeně.

„Hned. Hned pochopíte. Když se otevřely dveře první domácnosti, které jsem přinášel úlevu, a já pohlédl do očí nevraživého důchodce, nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Za chvíli mi ten člověk přibouchl dveře před nosem. Bylo mi nanic. Myslel jsem, že se to časem spraví, ale doufal jsem marně. Asi po třech měsících, během kterých se mně nepodařilo uzavří tani jednu jedinou pojis tku, mi bylo všechno jasné: jsem chorobně nesmělý. Vůbec se napojišťovacího agenta nehodím. Jenže zároveň jsem cítil, že nic jiného nechci v životě dělat. Byl jsem v pasti. V pasti, ze které není úniku. A vězím v ní podnes.“

Plameny u mých nohou se svíjely jako pouštní hadiDanaré. Martin Larden vzal kus oprátky, která ležela opodál,

a nasadil si ji na krk: „Ať visím, jestli tohle nenínejhloupější historie, jakou jsem kdy slyšel.“ Pak si ke mně přisedl

blíž, a dokonce mi položil svou těžkou tlapu na rameno:

„Příteli, teď ale žerty stranou. Určitě je vám jasné, že tady

něco nehraje.“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

15

UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE


„Váš příběh je přece evidentně tak uhozený, že nemůže být pravdivý. Je to jen obrázek z jakéhosi panoptika. Věřte mi, moje intuice je vytříbena léty cviku.“

„Cože?“ rozhořčil jsem se. „Vy si myslíte, že lžu?“

„Ale vůbec ne! Jde o něco jiného. Daleko horšího. Celý tenhle svět je úplně falešný. Například vy: vaše vykolejená psychika a schematický životopis. Popravdě řečeno, jstejakýsi velmi nepravděpodobný typ hlupáka.“

„Zatímco vy jste zřejmě superman,“ pokusil jsem sebránit sarkasmem.

„Ano, vystihl jste to velmi přesně,“ přitakal Larden, aniž hnul brvou. „Těžko se mi o tom mluví, ale jistě jste si všiml, že na první pohled vzbuzuji mimořádnoudůvěru. Přitom je nám oběma jasné, že za tím nestojí jen můj příjemný vzhled a vyrovnané chování. To by bylotrochu málo. Stejně důležité jsou i moje široké znalosti z mnoha oborů a schopnos tumě tsi poradi tv každé situaci. Zní to, pravda, trochu nevkusně, ale myslím si, že mám dokonce jakési vyšší poslání, které zatím nechápu, ale které...“

Larden však nedopověděl. Náhle v půli větu uťal a

v mžiku byl na nohou. Ostražitě pozoroval okolí. Svaly

pod kombinézou se mu napjaly. Chvíli jsem na nějnecháavě zíral, ale pak... pak, aniž jsem přesně věděl proč, se

mi zježily vlasy a stály jako hřebíky.

Potom se můj společník obrátil k severu a zaujal bojový

postoj. Ohlédl jsem se a viděl, že od zamlženého obzoru,

rozsvíceného náhle bledou zelenou září, se k nám cosiděsného blíží. Vypadalo to jako medúza. Jiskřící a chvějící se

medúza se stovkami panožek a chapadel. Vydávala táhlý

basový řev, z něhož mi naskočila husí kůže. Zdálo se, že

pluje vzduchem přímo k našemu ohni jako hnusný,rosolovitý fénix.

16

IVAN KMÍNEK


„Nehýbejte se!“ přikázal Larden šeptem.

„Proboha, co to je?“ prodralo se mi skrze rty.

„Je to parabiont. Občas přichází tam od Sféry,“ řekl můj společník. „Zdá se, že budeme mít starosti.“ Potom vytáhl ze svého tlumoku příruční počítač a začal horečně mačkat tlačítka. Ta šílená věc se zatím blížila každým okamžikem. Byla obrovská. Už zakrývala čtvrtinu oblohy. Už celoutřetinu. Pláň polilo světlo plné zeleného jedu.

Poklesla pode mnou kolena. „Tak přestaňte už s tímblbnutím a dělejte něco!“ zařval jsem a hlas mi přeskočil.

„Dělám, co můžu,“ řekl můj společník v nouzi.„Nevidíte, že řeším anihilační rovnice?“

„Cože?“

„Parabionta lze zničit jenom kvazidivergentní anihilací po Thorn–Wiesermannově biočáře,“ poučil mě Larden.

„Právě počítám parametry.“

Potom však náhle zaúpěl: „Krucifix, zaseklo se mirovnítko!“ V následujícím okamžiku vytáhl z kombinézyšroubovák a odkryl nitro počítače.

„Chcete s něčím pomoct?“ zeptal jsem se.

„Všechno byste jen zvrtal,“ procedil Larden. „Stůjte anehýbejte se!“

Oprava naštěstí trvala jen pár vteřin. Ve chvíli, kdy se ta

věc vznášela nad našimi hlavami a vytvořila se v ní jakási

ohavná hluboká nálevka, začal Larden se zpětnoumontáží krytu.

„Tak pospěšte si!“ žadonil jsem.

„Musím připevnit ten kryt.“

„Nešlo by to i bez něj?“

„Jsem zvyklý všechno děla tpořádně,“ řekl Lardennedůtklivě. „Ale pro tentokrát budiž.“

Rezolutně zmáčkl opravené tlačítko a parabiont vzápětí

zmizel. Prostě zmizel. A rozpadl se v houf jisker a deštíkja>17

UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE


kéhosi slizu, který zapadl mezi kamení. Pálily mě oči.Dostal jsem z toho zeleného světla zánět spojivek.

„Měli jsme štěstí,“ řekl Larden. „Tentokrát na zničení toho svinstva stačilo pouhé teoretické řešení anihilační rovnice. Parabiont je velmi inteligentní a pochopil, žeprohrál. Nebývá to tak vždycky, to mi věřte. Doufám, žejednoho dne tu bestii ochočím.“

Vytáhl z tlumoku čutoru a důkladně si lokl. Pak mně ji

podal. Byla to jen voda, zteplalá a páchnoucí, ale já ji

chlemtal jako nektar. Můj zvláštní společník se mezitím

znovu pohodlně natáhl pod smutnou břízu, na níž už jsem

měl pár hodin viset.

„Kde jsme to jenom přestali?“ uvažoval. „Příteli, jistě jste ohromen monstry, která tu na planině řádí a s nimiž mám prakticky denně co do činění. Radím vám ale, abyste svou pozornost obrátil raději k lidem. K sobě. K městu, které spí za našimi zády. Neboť především na nás je cosi monstrózního.“

Špatně živený oheň dohasínal a plání znovu zadulčerný vítr. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co podotknout.

Larden povstal. „Kaminsky, důvěru za důvěru. Svěřil

jsem se vám a dal se vám všanc. Navrhuji společnoupřísahu, souhlasíte?“

Mlčel jsem.

A Larden náhle zvedl ruku do výše a druhou ukázal na

starou unavenou břízu.

„Příteli, opakujte po mně: Při tomto stromu smrti aživotadárné Luně...“

„Při tomto stromu smrti a životadárné Luně...“

„... přísaháme, že neustaneme,“

„... přísaháme, že neustaneme,“

„... dokud nezjistíme, kdo jsme a odkud přicházíme.“

„... dokud nezjistíme, kdo jsme a odkud přicházíme.“ 18

IVAN KMÍNEK


„K tomu nám dopomáhej Kniha.“

„Kniha? Jaká Kniha?“ řekl jsem rozpačitě.

„Všechno se včas dozvíte,“ odbyl mě Larden netrpělivě.

„Teď stvrďte přísahu.“

„K tomu nám dopomáhej Kniha,“ dokončil jsem, aby už byl ten trapný ceremoniál za mnou.

Larden pak potřásl mou bezvládnou rukou. „Díky,“

řekl. „A nyní se budeme muset rozloučit. Mám ještěnějaké povinnosti. Kdy se uvidíme?“

„Přijďte dnes večer ke Třem liškám, jestli se vám to hodí,“ navrhl jsem.

„Ke třem liškám? Neznám. Doufám, že to neníhostinec?!“

„Jistě.“

„Zbláznil jste se? To můžeme naše plány rovnou nechat vytroubit na náměstí! Ostatně jsem abstinent,“ dodalLarden. „V sedm vás budu čeka tpod Ferdinandovýmobloukem. Přijdete?“

„Přijdu,“ řekl jsem, abych už se ho nějak zbavil. Byl jsem nesmírně unaven.

„Mimochodem, jmenuju se Martin,“ řekl Larden aznovu mi nabídl pravici.

„Jmenuju se Viktor,“ řekl jsem.

„Tak dnes večer, Viktore.“

„Platí, Martine.“

Ani nevím, kdy a jak vlastně zmizel. Najednou jsem byl

sám. Pak se do mě dala zimnice a já jsem se rychle vydal

k jihu. Směrem k městu. Když jsem došel až na konečnou

autobusu, bylo už k šesté. Řidič vozu si mě prohlížel jako

exotické zvíře. Tady, na samém okraji pustiny, asi sbíralpasažéry jen málokdy. Zaplatil jsem jízdenku, ztěžka dopadl

na zadní sedadlo a okamžitě usnul.

19

UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE


2.

Ten den, alespoň podle slov mého šéfa, jsem měl jednu

z posledních příležitostí vyvrátit svou pověstnejneschopnějšího agenta naší pobočky Pojišťovny. Hrozila mivýpověď. Moji šťastnější kolegové se mnou cítili, snažili se mi i

četnými radami pomoci, ale mě to jen uráželo a uvádělo

do rozpaků. Nestál jsem o ty jejich samaritánské útěchy.

V hlubokém zamyšlení jsem toho rána došel až dosamého srdce svého služebního okrsku. Před domem číslo sto tři v Liliové ulici, který byl na řadě, jsem naposledyzkontroloval bezchybnost svého oblečení, srovnal v kufříkuformuláře a rozhodným krokem vstoupil do tmavé chodby. Stanul jsem před prvními dveřmi a ve spáncích mi zabušil tep. Zazvonil jsem.

Otevřít přišla malá vyschlá stařenka s očima plnýmazelených žilek.

„Dobrý den,“ řekl jsem zvučně. „Jsem zástupcepojišťovacího domu Universum a přicházím za vámi s jistoumimořádně výhodnou nabídkou.“

Stařenka na mě hleděla očima plnýma zelených žilek a pomalu cosi žvýkala. K jejím hrbolatým nohám vevrásčitých punčochách se přitulila kočka.

„Naše pojišťovna... ostatně na tom snad nezáleží.Vezměte si dnešní pohnutou dobu. Člověk se ani nenaděje a –

aniž bych to samozřejmě přivolával – zkrátka je tupohrobr />

ma. Co bych vám dlouho vykládal, znáte to sama. Alepředevším vám chci říct, že se vám v žádném případě nechci

vnucovat. Kdybyste cítila, že jsem vám na obtíž...“

Stařenka náhle svou kočku odehnala. „Jedeš, potvoro! Mladej pane, když už jste tady, skočil byste mi naproti pro mlíko? Je to kousek.“

„Ale samozřejmě!“ řekl jsem. „Pomáha tlidem je přece

mým posláním!“ A skočil jsem pro to mléko. Potom jsem

ještě v stařenčině pokoji přestěhoval otoman k oknu a vkuchyni přitáhl šrouby rozklíženého stolu. „Tak se nezlobte,

že jsem vás obtěžoval,“ řekl jsem na rozloučenou a potřásl

stařence šedivou rukou. „Moc mě těšilo.“

Když jsem pak kráčel ulicí k další štaci, zmítaly mnou rozporuplné pocity. To, že jsem té ubohé osobě pomohl, mě samozřejmě těšilo. Na druhé straně jsem jako agentfirmy opě tzklamal. A navíc jsem cí til, že moje míra odvahy je toho dne už vyčerpána. Víc toho nedokážu. Potloukal jsem se proto po městě a snažil se myslet spíš na svojevečerní setkání s Lardenem.

Opravdu zvláštní člověk, ten Larden. Nedalo se popřít, že je přes své psychopatické rysy velmi sympatický, apřátelství, či dokonce jakési absurdní spiklenectví, které mi nabídl, mělo teď pro mě jistou cenu. Jeho způsob života a názory mi věru příliš nevyhovovaly, byl jsem člověk spíš usedlý, ale snad s ním alespoň přijdu na jiné myšlenky.

Bloudil jsem městem a pomalu se blížil k centru. Měsíc svítil jako rybí oko a souhvězdí veřejného osvětleníobnažovalo ze tmy odpolední řeku chodců a já... já jsemchvílemi cítil, že chtě nechtě podléhám Lardenovýmparanoidním bludům. Opravdu, to okolo je až příliš panoptikem, než aby to byl svět. A všední modré tváře kolemjdoucích mi náhle připadaly jako obličeje šťastně se šklebícíchmonster.

21

UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE


Martin Larden přišel přesně. Beze slova jsme si potřásli rukama a stejně mlčky se vydali na cestu. Prošli jsmepodzemním bludištěm Rudolfových Pasáží – zřejmě abychom za sebou zametli stopy – a pak jsme nasedli na linku C 2 podzemní dráhy. Z konečné nás pak autobus číslo 312zavezl až daleko za poslední sídliště. Nikdy jsem v těchjižních končinách nebyl. Nad mělkými roklemi z městského guána se tam táhly dlouhé konstrukce neznámých potrubí a v dávno opuštěných zahrádkářských koloniích rostl jen divoký bledý lišejník. Bylo to nepěkné místo.

Šli jsme po sotva patrných úbočích starých skládek, po hřbetech odvěkých vrakovišť a po zkroucenýchviaduktech nad slepými kalojemy, až jsme dorazili na jakousimýtinu. Pod vysokou skálou s vrcholem ve tvaru lví hlavy stál malý domek. Vlastně spíš srub.

„Vítám tě ve svém sídle, Viktore,“ řekl Martin Larden a

odemkl. Vstoupili jsme dovnitř.

Martinova chata byla zařízena navýsost prostě. Dubový nábytek z nahrubo otesaných fošen, pár polic a v rohuokovaná truhla, počítač staršího typu, krb ze žulovýchkamenů a po stěnách... po stěnách hlavy příšer.

„To jsou mé trofeje,“ prohlásil Martin a v jeho hlasezazněla těžko skrývaná hrdost. Pak zaklepal na plech svého

počítače. „A tohle je můj Adolf,“ řekl.

Posadil jsem se. Můj hostitel přichystal na ohni rychlé občerstvení z neznámého, křehkého masa a do sklenek rozlil ovocnou šťávu.

„Budu ti teď něco vyprávět,“ řekl, zatímco jsem sevěnoval chutné pečeni. „Slyšel jsi někdy o Propasti výkřiků?“

„Jistě,“ odpověděl jsem. „Poblíž Propasti jsi mi přecezachránil život.“

„Jestlipak víš, jak ta díra přišla ke svému jménu?“

Zavrtěl jsem hlavou. 22

IVAN KMÍNEK


„To jméno jsem jí dal já.“ Martin usedl k ohni a přiložil náruč šedého dřeva. „Byl jsem kdysi jedním z málasmrtelníků, kteří stanuli na jejím dně. V nejhlubším místě téšílené jámy je jezero. Bezedné jezero. Stál jsem tehdy na jeho břehu, chvěl se hrůzou – rozumíš, já, Martin Larden, jsem se chvěl hrůzou – a cítil jsem, že tam někde se rodí černý vítr. A pak náhle zazněl výkřik.“

Plameny v krbu na chvíli pohasly. Martin je museldůkladně povzbudit pohrabáčem.

„Výkřik?“ zeptal jsem se tiše. „Kdo to vykřikl?“

„Nevím,“ pokrčil Martin rameny. „Ten výkřik jako by přicházel z nebes a pekel zároveň. Jako by se na chvílizastavil čas a svět ztuhl v rosol.“

„Napínáš mě, Martine. Co řekl ten hlas?“

„Řekl ,do prdele...‘,“ prohlásil Martin a sklonil hlavu.

„Řekl ,do prdele, že já jsem u Jezera zapomněl ten šanon?‘“

„A dál? Co bylo dál?“

Martin hned neodpověděl. Vstal a přistoupil ke svéokované truhle. Otevřel speciální, trojitě jištěný zámek. Víko

se otevřelo. Můj společník z lůna truhly vytáhl těžkýkancelářský šanon.

„Za skalním výčnělkem jsem pak ve starém,polozbořeném altánku objevil tohle. Důvěrně tomu říkámKniha. Jsem muž činu a dlouho jsem tehdy neváhal. Sebral jsem tu věc a rychle zmizel, protože jsem podvědomětušil, co se mi to dostává do rukou. Ten hlas jsem užnezaslechl.“

Vzal jsem ty desky do rukou a otevřel je. Pak jsempohlédl na první z vložených listů. Nerozuměl jsem však ani

jedinému slovu. Byla tam pouhá chaotická řada písmen a

číslic. A na všech dalších listech totéž.

„Ty tomu rozumíš, Martine?“ otázal jsem se zklamaně.

23

UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE


„Zatím ne,“ připustil můj společník. „Dnes, v sedmhodin dvacet šest minut ráno, jsem však rozluštil šifru.“

Pak ho přemohlo vzrušení: „Stálo mě to čtyři rokyživota. Jeden a půl roku pátrání a tvrdé práce. Dvanáct tisíchodin strojového času. Ale dokázal jsem to. Můj Adolf před

několika hodinami přeložil první věty textu. Tady jsou.“

Martin odtrhl z tiskárny počítače pruh papíru. Stálo na

něm:

PROJEKT BENTHAM č. j. 804–III/C

STUPEŇ UTAJENÍ 1A !

V případě ztráty nebo zneužití použijte

nejbližší depersonalizátor!

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se Martin.

Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem se nějakýmnepředloženým výrokem svého duševně postiženého přítele

dotknout.

„Takže tebe to nezajímá,“ řekl.

„Naopak!“

„Mohl jsem si to myslet. S tebou to vůbec neotřáslo. Jsi člověk bez jakéhokoliv vzletu. Bez fantazie. Měšťák.“

„Zatím prostě ničemu nerozumím,“ pokusil jsem sebránit.

„A ani rozumět nechceš.“

„Vysvětli mi to, Martine! Jsem jedno veliké ucho!“

Místo odpovědi můj přítel vstal a vyšel před srub.

Mlčky jsem ho následoval. On pak vytáhl z pouzdra

svou laserovou pistoli a nenadále vystřelil k nebesům.Parsek, jak se dalo očekávat, se v ostrém úhlu odrazil odSféry a vrátil se k zemi v pustinách nedaleko od nás.Podráždilo to můj zánět spojivek.

„Viděl jsi?“ zeptal se Martin. 24

IVAN KMÍNEK


„Viděl. Paprsek, jak se dalo očekávat, se odrazil od Sféry.“

„A co je to Sféra? Přemýšlel jsi o tom někdy?“

„Braneckerova sféra je neproniknutelná plocha, která ohraničuje svět,“ řekl jsem, jak mě to učili.

„Samozřejmě, nic jiného si nedokážeš představit,“odfrkl si Martin. „Ale co když za Sférou začíná jiný svět? To tě nikdy nenapadlo?“

Nevěděl jsem, co odpovědět, a tak jsem si špičkou boty

pohrával s malým oblázkem.

„A proč je ve dne i v noci jen tma?“ útočil Martin. „Proč ve dne na nebi září Měsíc?“

Hluboce jsem si povzdychl. Ptát se po smyslu tmy mipřiadalo, mírně řečeno, jako projev nevyrovnanéhomyšlení.

„Tam v Knize jsou všechny tyto otázky zodpovězeny,“ řekl Martin. „Ale pana Kaminského to zřejmě nezajímá. Nezajímá ho ani to, že jsem nad luštěním šifry strávilnejlepší měsíce svého života.“

„Tak dost,“ přerušil jsem ho. „Naříkáš jako stará bába. Styď se, Martine.“

Zdálo se, že jsem zasáhl jeho citlivé místo. „Máš pravdu.

Odpusť. Raději se pustíme do práce. Když půjde všechno

dobře, mohli bychom dnes dešifrova t takových dvace t

stran textu.“

Atmosféra nabyla na věcnosti. Vrátili jsme se do srubu a

Martin za námi zamkl. Potom vytáhl další láhev svého

ovocného nektaru, z něhož už mě pálila žáha, a rozdělil

práci. On si sedl k Adolfovi, zatímco já jsem měl štosovat

pokažený papír z tiskárny a balit jej pro sběrnu.

Asi za hodinu Martin vzrušeně poposedl: „Hleďme,začíná se to rýsovat!“

Pustil jsem připravený balík a nahlédl mu přes rameno.

A spatřil jsem tyto řádky:

25

UTOPIE, NEJLEPŠÍ VERZE


Dokument č. 1

MEMORANDUM

ze zasedáni Vědeckotechnické rady,

konaného dne 27. ledna 2130

„Proboha!“ vykřikl jsem. „Ta listina je přes tři sta letstará!“

„Ovládej se,“ řekl Martin. „Takhle své rezervy údivuvyčerpáš dřív, než je začneš opravdu potřebovat.“

Počítač Adolf vyklepal další zprávu z propasti věků.

Dnes, kdy věda o člověku dosáhla úrovně Z 12, stojíme před

nejradostnějším úkolem dějin: vytvořit pro člověka Nejlepší

z možných světů. Po všeobecné poradě bylo rozhodnutovycházet z Benthamova principu „Co nejvíc štěstí pro conejvětší množství lidí“ a dále z následujících zásad a opatření:

Počítač se odmlčel. Zdálo se mi, že se pode mnou chvěje

země.

„Zdá se mi, že se pode mnou chvěje země,“ zašeptal jsem.

„Co to říkáš?“ zeptal se Martin roztržitě. „Že se chvěje země? Počkej... Opravdu!“

Tak se mi to tedy nezdálo.

Země se vlnila a chvěla čím dál víc a potom už i hřměla.

Stěny srubu zaskřípaly. Uprostřed podlahy se vytvořilatrhlina.

„Probudil se ortobiont!“ vykřikl Martin. „Všeho nech a rychle pryč!“

Vrhl se ke dveřím. Ty však nepovolily. OkénkaMartinova srubu se podobala spíše střílnám, a tak byly dveře naší

jedinou spásou.

26

IVAN KMÍNEK




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist