načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Útěk ze Severní Koreje - Blaine Harden

  > > > Útěk ze Severní Koreje  

Kniha: Útěk ze Severní Koreje
Autor:

Pravdivý příběh o tyranovi, který vybudoval Severní Koreu a mladém pilotovi, který mu vzdoroval. Blaine Harden – autor bestseleru Útěk z Tábora 14 – vypráví strhující příběh o ...


Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  303
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
13%
naše sleva
10,1
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2016-08-24
Počet stran: 312
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 309 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Jiří Berka
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-35
ISBN: 9788026411826
EAN: 9788026411826
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pravdivý příběh o tyranovi, který vybudoval Severní Koreu a mladém pilotovi, který mu vzdoroval. Blaine Harden – autor bestseleru Útěk z Tábora 14 – vypráví strhující příběh o vzestupu Kim Ir-sena k moci a o mladém severokorejském stíhači, který se odvážil postavit se mu na odpor. V důsledku vývoje po druhé světové válce uvrhl Kim Ir-sen Severní Koreu do konfliktu se Spojenými státy, zatímco nejmladší stíhací pilot jeho vojenského letectva se pustil do velmi riskantní hry předstírání – a útěku. Jak Kim vyrůstal z role sovětské loutky a měnil se v bohorovného vládce, No Kum-sok předstíral, že svého Velkého vůdce miluje. Ovšem jen do chvíle, kdy sebral sovětské letadlo typu MiG-15 a odletěl s ním na americké letiště v Jižní Koreji. Aniž by tušil, že Američané za tento válečný letoun nabízeli peněžitou odměnu ve výši sto tisíc dolarů (což se v dnešní době rovná téměř jednomu milionu dolarů). Tato krádež – jen několik týdnů po ukončení korejské války v červenci roku 1953 – šokovala tehdejší svět a vyprovokovala Kima ke krvavé odvetě. Na základě dokumentů z čínských a ruských archivů, týkajících se role Maa a Stalina v nejasném vzestupu Kima, i na základě dokumentů zpravodajských služeb Spojených států a dalších vyšetřovacích spisů, předkládá Harden napínavý dobrodružný příběh a zcela nový způsob, jak chápat nejdéle přežívající totalitní stát na světě. „Harden napsal další trhák... proplétající příběhy ‚Velkého vůdce‘ Kim Ir-sena a No Kum-soka, který v sobě nosil dětský sen, že jednou odejde do Spojených států, i když se ‚v devatenácti letech stal nejmladším stíhacím pilotem na obou stranách korejské války...‘ Harden se s Noem setkal osobně a spolu s nedávno uvolněnými zpravodajskými informacemi předkládá nový pohled na Severní Koreu.“ – Publishers Weekly „S využitím kontrastu těchto charakteristických osob [Kim Ir-sena a No Kum-soka] napsal pan Harden poutavou knihu, která zpřístupňuje historii Severní Koreje běžnému čtenáři.“ – Wall Street Journal

Předmětná hesla
Kim, Il-sǒng, 1912-1994
No, Kum-Sok, 1932-
* 20. století * 20.-21. století
Politici -- Korejská lidově demokratická republika -- 20. století
Letci -- Korejská lidově demokratická republika -- 20.-21. století
Uprchlíci -- Korejská lidově demokratická republika -- 20.-21. století
Emigranti -- Korejská lidově demokratická republika -- 20.-21. století
Imigranti -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Korejci -- emigrace a imigrace
Korejská lidově demokratická republika -- Politika a vláda -- 20.-21. století
Kniha je zařazena v kategoriích
Blaine Harden - další tituly autora:
Útěk z Tábora 14 - Autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji Útěk z Tábora 14
Harden, Blaine
Cena: 239 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

83
KAPITOLA 4
Velký boj za svobodu
I
Několik dnů byl Kim Ir-Sen vojenský génius.
Jeho síly byly téměř neporazitelné, především ty, které se hrnuly
v sovětských tancích na jih. Jihokorejští vojáci brali nohy na ramena,
jakmile zjistili, že střely z amerických raketometů se neškodně
odrážejí od tanků T-34. Za méně než osmačtyřicet hodin dobyla Korejská
lidová armáda Soul, který ležel asi třicet mil jižně od osmatřicáté
rovnoběžky. Během prvních tří dnů války měla jihokorejská armáda
osmdesátiprocentní ztráty a přišla téměř o veškeré dělostřelectvo, nákladní
vozy a zásoby.
S množstvím nové sovětské výzbroje byli severokorejští vojáci
nejen lépe vybavení než jejich protivníci, ale i lépe vycvičení, byli
disciplinovanější a více oddaní své ideologii. Téměř polovinu z nich
tvořili veteráni, zocelení v předchozích bitvách. Někteří z nich měli za
sebou až deset let bojů na straně komunistů v čínské občanské válce.
S Maovým souhlasem se vrátili domů, aby se stali pěstí severokorejské
armády. Většina z nich pocházela z rolnických rodin a pohrdali Korejci





VÁLKA
84
z jihu, kteří byli japonskými kolaboranty. Na Američany pohlíželi jako
na imperialisty, již umožnili tamním elitám vládnout ze Soulu.
Američané s blahosklonností hrubě podcenili svého nepřítele, což
bylo dáno jak jejich neinformovaností, tak rasismem. „Tohle zvládnu
levou zadní,“ řekl v den zahájení války generál Douglas MacArthur,
velitel amerických sil na Dálném východě. Následujícího dne prohlásil,
že kdyby poslal do Koreje jedinou jízdní divizi, „Bůh ví, že byste tyto
maníky viděli pelášit k mandžuské hranici tak rychle, že by se tu už
nikdy neukázali“. Američtí vojáci věřili svým důstojníkům, kteří jim
tvrdili, že severokorejští vojáci utečou a skryjí se při pohledu na bílého
muže.
Jak MacArthur brzy osobně poznal, na bitevním poli byli
Severokorejci zdatní, obratní a houževnatí. Za použití kombinace
japonské techniky infiltrace a ruské tankové taktiky porazili jihokorejské
síly a vylekali Spojené státy i velkou část ostatního světa. Dva dny
po začátku invaze vydala Rada bezpečnosti OSN souhlas s použitím
síly k zastavení postupu Severní Koreje. Zástupce Sovětského svazu
nebyl při hlasování přítomen a nemohl použít práva veta. Pátého
dne po začátku invaze souhlasil prezident Harry Truman s použitím
pozemních sil. Americkému lidu sdělil, že se jedná o „policejní akci“.
Ať už to nazveme jakkoliv, Spojené státy se kvapem hnaly do války.
„Tyhle parchanty musíme zastavit stůj co stůj,“ řekl soukromě
Truman svému ministru zahraničních věcí. Kimův odhad před invazí, že
Američané zůstanou pasivní, byl chybný. Stejně tak byl chybný i slib
Stalinovi a Maovi, že povstanou desítky jihokorejských komunistů
a pomohou armádě Severní Koreje porazit imperialisty.
Nic z toho se nestalo. Také Stalin si špatně v yložil americkou
zahraniční politiku. Neměl ponětí o tom, za co Spojené státy byly ochotny
v Asii bojovat.





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
85
Ale po několik měsíců na jejich mylném hodnocení nezáleželo.
Severokorejští vojáci drtili první vlnu amerických sil, které do Koreje
dorazily. Šestnáct tisíc vojáků a důstojníků Dvacáté čtvrté pěší divize se vrhlo
do války z pohodlné a nenáročné služby v Japonsku, kde byli špatně
fyzicky připraveni, špatně vycvičeni a měli nedostatečnou výbavu. Jen
málo z nich mělo bojové zkušenosti. Po dvou týdnech v Koreji přišla
přibližně polovina z nich o život, byli zranění nebo nezvěstní, včetně
velitele divize generála Williama F. Deana, jenž se ztratil se svým
džípem a padl do zajetí. Byl to jeden z nejkatastrofálnějších a nejvíce
ponižujících úvodních okamžiků války ve vojenské historii.
Korea, která figurovala na okraji mlhavého a špatně informovaného
povědomí americké veřejnosti o globálních problematických místech,
se stala ohniskem prvního významného boje proti komunismu.
A Spojené státy těžce prohrávaly.
Stalin si dělal starosti, když se Američané pustili do války, a poslal
Štykovovi telegram plný obav, ve kterém se ptal, zda se vedení Severní
Koreje zaleklo, „nebo zda si stojí za svým“. Ale ve druhé polovině srpna
se Šéf uklidnil. Kimova armáda ovládala celý Korejský poloostrov
s výjimkou malého prostoru v jeho jihovýchodním výběžku, kde byli
Američané. Pro Kreml bylo důležité, že Truman veřejně nevyslovil
obvinění, že válka začala díky tajným machinacím Sovětského svazu.
Pro Stalina bylo obrovskou úlevou, že Američané nepoužili korejský
konflikt jako záminku ke třetí světové válce, i když byli přesvědčeni
o tom, že Sovětský svaz Severní Koreu vyzbrojil a dal jí své požehnání.
Ve druhé polovině srpna poslal do Pchjongjangu telegram vzdávající
poctu „velkému osvobozeneckému boji korejského lidu, který vede
soudruh Kim Ir-Sen s vynikajícími úspěchy“. A vyjádřil se, že nepochybuje
„o tom, že v nejbližší budoucnosti budou interventi s hanbou vyhnáni
z Koreje“.





VÁLKA
86
Stalinova radost neměla dlouhého trvání. Několik týdnů před
odesláním tohoto blahopřejného telegramu se severokorejská armáda
začala hroutit.
Její rozklad byl do značné míry způsoben Kimovou netrpělivostí
a nekompetentností coby válečného plánovače. Ve svém spěchu provést
invazi 25. června ani nečekal na většinu těžkých zbraní, které mu
Stalin věnoval. V červnu a srpnu dorazilo na lodích osmdesát devět tanků
T-34. Kdyby na ně počkal, tyto tanky by více než zdvojnásobily počet
jeho tankových invazních sil a podstatně by zvýšily jeho šance
dosáhnout bleskového vítězství. Kim mohl během prvních dnů války pádit
do Jižní Koreje se třemi obrněnými divizemi namísto jedné. Kdyby si
počkal na ostatní sovětské vojenské dodávky, měl by výbavu pro další
pěší divizi při invazi. Stejně tak bylo důležité, že sovětská výstroj,
potraviny a pohonné hmoty by zásadně posílily jeho zásobovací linie.
Ukázalo se, že kvůli poruchám v obtížném terénu mnoho
severokorejských tankových a jiných mechanizovaných jednotek během
několika dnů ztratilo bojeschopnost. Zásobovací linie byly příliš dlouhé
a nikdy jimi nebylo možné přepravit dostatek jídla, pohonných hmot
nebo střeliva. Po úvodním drtivém nástupu udrželo několik
jihokorejských vojenských jednotek své pozice, když bojovaly s nečekanou
odvahou a překazily úsilí Severokorejců o ovládnutí poloostrova dříve,
než by mohla dorazit americká vojska a výzbroj. Během postupu na jih
projevilo mnoho severokorejských frontových velitelů neschopnost
a mnohá jistá vítězství změnili v patovou situaci.
Kim zoufale potřeboval lepší velitele pro vedení bitev a úpěnlivě prosil
Stalina, aby mu poslal na frontu sovětské vojenské poradce. Tvrdil, že bez
nich „se invaze nezdaří“. Po pouhých dvou týdnech války, jak řekl Štykov
Stalinovi, „nikdy neviděl Kim Ir-Sena tak deprimovaného a zoufalého“.
V následujících týdnech a měsících měl Štykov mnohokrát příležitost





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
87
pozorovat Kima, jak byl zcela vyvedený z míry. Zpoždění a nerozhodnost
severokorejské ofenzivy umožnily Američanům získat čas k upevnění
pusanského perimetru, který chránil jejich nejistou pozici ve spodním
cípu poloostrova – a poskytly jim čas na plánování protiútoku.
Od prvního dne bojů měla Severní Korea jedno slabé místo, jež
nedokázala nijak překonat. Země mohla být ničena ze vzduchu. Její
vzdušné síly byly v plenkách a trpěly zoufalým nedostatkem
vycvičených pilotů. Severokorejský pilot sestřelený během druhého dne invaze
řekl svým vyšetřovatelům, že Severní Korea měla pouhých osmdesát
pilotů, z nichž jen dva byli trochu dobří. Když tito piloti útočili na Jižní
Koreu, létali jako za druhé světové války. Letadla poháněná vrtulí bylo
snadné sestřelit. Dva týdny po zahájení války bylo zničeno téměř všech
132 bojových letadel. Většina z nich byla rozstřílena nebo
bombardována ještě na rozjezdových drahách.
„Bitva ve vzduchu byla krátká a sladká,“ řekl v prvním roce války
generálporučík George E. Stratemeyer, velitel Amerického vojenského
letectva pro Dálný východ. „Bylo dosaženo rychlé nadvlády ve
vzduchu... Není nutné rozebírat fakt, že kdyby nepřítel disponoval
moderními leteckými silami, celá situace v Koreji – z pohledu pozemních,
námořních i leteckých sil – by vypadala zcela jinak.“
K radosti Američanů, kteří vypracovávali plány na letecká
bombardování, se Severní Korea ukázala jako snadný terč historických
rozměrů: bezbranná a lehce dostupná pro bombardéry startující z Japonska
a Okinawy. Podle generálmajora Emmetta O’Donnella, bývalého
plánovače pro bombardování Japonska během druhé světové války, bylo
záměrem letecké kampaně uštědřit „velmi tvrdou ránu... a začít s tím,
že pět důležitých měst v Severní Koreji vypálíme do základů“.
Oficiální historie vojenských akcí vojenského letectva v Koreji
používá pro charakterizaci prvních měsíců bombardování slova





VÁLKA
88
„neuspěchaný“. „Naše bombardování mělo být na dobré úrovni,“ řekl
plukovník James V. Edmundson, velitel Dvacátého druhého
bombardovacího pluku. „Nesetkávali jsme se s žádným odporem, a tak měly
bombardéry na své nálety spoustu času.“
Bomby byly shazovány z bombardérů typu B-29 Superfortress, což
byl mohutný čtyřmotorový letoun s dlouhým doletem, který
bombardoval Tokio a shodil atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.
Na palubě tohoto letadla byli letečtí kameramani, kteří měli dost času
na to, aby vzniklou zkázu nafilmovali. Jejich obrázky se brzy
objevily ve filmových týdenících v kinech po celé Americe. Z výšky deseti
tisíc stop vypadala americká odpověď na komunistickou agresi jako
efektivní, zdrcující a celkem čistě, když nebylo vidět žádná mrtvá těla.
Během prvního měsíce bomby z B-29 metodicky zničily většinu
nejdůležitějších průmyslových měst Severní Koreje. Během dvou měsíců
nastal – z pohledu bombometčíků z B-29 – kritický nedostatek cílů.
Letci na palubách letadel B-29 tomu říkali „válka na příměstském
okruhu“, protože během jejich denních letů opouštěli pohodlné čtvrtě
v Japonsku a na Okinawě. Domů se obvykle vraceli právě na večeři.
Neviděli ztráty na životech způsobené bombami, které shazovali,
a jak poznamenala historička Kathryn Weathersby, „jejich vzpomínky
na válku jsou většinou zaměřeny především na výkon jejich letadla
a dále pak na bolestivé ztráty jejich kolegů letců“, kteří havarovali nebo
byli sestřeleni.
Mimo Spojené státy vzbuzovalo bombardování měst rozhořčení.
V Indii kritizoval Džaváharlál Néhrú rasistickou lhostejnost vůči
lidským životům. Na půdě Spojených národů obvinil Sovětský svaz
Američany z „barbarského a nevybíravého bombardování mírumilovných
měst a civilistů“. Mezinárodní tisk a zvláště britské noviny referovaly
o těchto obviněních s porozuměním. Ale Američané to příliš nečetli,





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
89
ani tomu příliš nenaslouchali, a zabíjení severokorejských civilistů ve
velkém nikdy neuvádělo žádné politiky ve Spojených státech do
rozpaků. Nebylo to žádné velké téma.
Třicet let po podepsání příměří, které ukončilo korejský konflikt,
konstatovalo aktualizované vydání oficiální válečné historie
amerického vojenského letectva zcela jednoznačně, že „strategické vzdušné
útoky ničily v Severní Koreji jen legitimní vojenské cíle a bombardování
bylo natolik přesné, že způsobilo jen malé škody na civilních zařízeních
poblíž průmyslových továren [které byly zničeny]“. V oficiální historii
také padla poznámka, že vojenské letectvo vždy shazovalo letáky, jež
„průmyslové dělníky dostatečně varovaly, že bombardéry přilétají“.
Generál Stratemeyer napsal v blahopřejném dopise veliteli
bombardovacích operací: „Velitelství bombardovacího letectva pro Dálný
východ, tak jak je v análech Vzdušných sil Spojených států nové, sepsalo
historii, na kterou můžete být vy i každý člen vašeho velitelství
oprávněně hrdý.“
I III
No Kum-sok sledoval historii, která se právě psala, v Čchongdžinu.
Američtí plánovači bombardovacích operací vyčlenili toto město
v červnu a umístili je na seznam hlavních průmyslov ých cílů určených
ke zničení. Námořní akademie a tři sta jejich kadetů se tam přemístili
jedenáct měsíců před začátkem korejské války. Čchongdžin měl tehdy
asi 300 000 obyvatel a byl politickým, průmyslovým a dopravním
centrem nejsevernější provincie země.
Když v červnu poprvé zazněla nad městem protiletecká siréna,
z nebe se snesly tisíce letáků. Avšak jen několik z nich dopadlo na město.





VÁLKA
90
Většinu z nich odfoukl vítr. No i ostatní kadeti obdrželi přísný zákaz
číst letáky shozené z nepřátelských letounů. Měli je předat politickým
důstojníkům. Jakmile si velitelé námořní akademie všimli letáků,
nařídili všem kadetům a zaměstnancům školy, aby utekli do okolních hor.
Civilisté zůstali na místě.
Když No utíkal do hor, začaly vybuchovat první bomby. Letouny
B-29, které je shazovaly, nedoprovázely žádné stíhačky a ani jediný
severokorejský letoun nevzlétl, aby se pokusil město bránit. Americké
bombardéry udeřily přesně na své cíle a zničily Noovu školu a většinu
ostatních vojenských cílů v Čchongdžinu. Ten večer si námořní
akademie zřídila dočasná kasárna poblíž moře asi deset mil severovýchodně
od města. Kadeti spali na polních lůžkách v dlouhé, nízké
a neosvětlené jeskyni, která byla vytesána do hory.
O několik týdnů později, 19. srpna v šest hodin ráno, No na této
hoře stál. Začínala mu strážní směna, když uviděl osamocený letoun
B-29, jak se objevil na nebi od jihu a snesl se nad Čchongdžin. No
odhadoval, že to byl průzkumný letoun, který pořizoval fotografie města.
O půl hodiny později uviděl další čtyři letouny B-29 s burácením
přilétat od jihu. Položil pušku na zem a odplazil se do nejbližšího krytu.
Příštích pět hodin pozoroval, jak Američané shazují na Čchongdžin
kobercové bomby.
Devětadvacítky zahájily svoji práci na jihozápadním okraji města.
Když se z trupů letounů v ynořily bomby, zvuk jejich motorů se změnil,
jako kdyby si oddechly úlevou. Devětadvacítky pak zmizely na východě.
Na krátký okamžik rozřízl ranní ticho hrozivý hvizd. Pak se země
otřásla výbuchy a vzduch se naplnil kouřem, plameny a výkřiky. No
se ve svém horském úkrytu začal třást. Během dvou minut se objevila
další vlna devětadvacítek a shodila své bomby o jeden blok severně
od místa, kde vybuchla první dávka. Tak to pokračovalo dál a šedesát





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
91
tři devětadvacítek provedlo operaci, které se u vojenského letectva říká
„strategické bombardování“.
Ničení Čchongdžinu bylo plynulé a systematické, prováděné beze
spěchu. Postupovalo blok za blokem od jihozápadu k severovýchodu,
jako když se seká trávník. Bombardéry s sebou opět neměly žádný
stíhací doprovod. Opět žádný nepotřebovaly. Jejich činnost nerušil ani
jeden severokorejský letoun a ani jedno protiletadlové dělo
nevystřelilo. Ze svého krytu na kopci měl No možnost sledovat, jak obyvatelé
Čchongdžinu reagují na bombardování.
Svá místa před jeho zahájením neopustili, a neutekli, ani když
exploze ničily jejich blízké okolí. Zůstali ve svých domech
a apartmánech, kde umírali po tisících.
Po válce bylo při vyhodnocování škod po americkém
bombardování zjištěno, že srovnáno se zemí bylo 65 procent Čchongdžinu
(z dvaadvaceti největších měst v Severní Koreji bylo osmnáct z nich zničeno
minimálně z poloviny). Žádný oficiální počet obětí bombardování
Čchongdžinu neexistuje, ale podle poválečného sčítání obyvatel lze
stanovit, že město přišlo přibližně o třetinu svých obyvatel, což činí
asi sto tisíc.
No četl novinové zprávy o spojeneckém bombardování Berlína
a Tokia během druhé světové války. Nyní, když se krčil ve svém krytu,
chápal hrůzu, kterou si museli lidé v těchto městech prožít. Avšak
bombardování nikdy nezměnilo jeho názor na Američany nebo na jeho
touhu žít mezi nimi. Dospěl k závěru, že během totální války pro ně
bylo rozumné požadovat maximální trest za minimálního rizika.
Vlny devětadvacítek se vytrvale blížily na sever směrem k hoře, kde
se No pokoušel ukrýt. Viděl je přilétat a bál se, že zemře v prachu. Ale
než se k němu dostaly, devětadvacítky se stočily pryč, aby shodily své
bomby na zalidněnější cíle. Když exploze skončily a on vylezl ze své





VÁLKA
92
díry, stále se mu klepaly ruce. Na pláži se toho večera připojil
k ostatním kadetům, aby si vyslechl projev politického důstojníka. Námořní
akademie se stěhuje, řekl důstojník, na místo, kde je kobercové
bombardování méně pravděpodobné. Bylo šedesát mil odtud, v polovině cesty
z Čchongdžinu směrem k ruské hranici. Nevedla tam žádná železnice,
dokonce ani silnice, která by byla sjízdná.
Dali se tedy na pochod a šli dva dny a jednu noc, prosekávali si cestu
údolími a obcházeli hory. Každé dvě hodiny jim velitelé poskytli
patnáctiminutovou přestávku. Všichni kadeti byli ve skvělé formě a nikdo
z nich nepadl únavou.
Když chodil No na základní školu, četl příběhy o japonských
vojácích v Číně, kteří se během dlouhých pochodů naučili spát. Zatímco
se nyní plahočil směrem k hranici a nesl přitom těžkou ruskou pušku,
několikrát za pochodu upadl do spánku. Krátce snil o životě před
Velkým vůdcem, když byl ještě školákem a kdy ještě žil jeho otec.
Jeho dlouhý pochod a krátké sny skončily, jakmile dorazili k vjezdu
do tmavého železničního tunelu nedaleko pobřeží. Ten byl vykopán
teprve nedávno pro železnici, která se měla teprve stavět. Tunel si razil
cestu pod horským hřebenem vysoko nad úrovní Východního moře
(Japonského moře). Uvnitř nebyly kolejnice, ale pouze bláto. Vyčerpaní
kadeti, jimž po namáhavé cestě nebyl dopřán žádný odpočinek,
zabarikádovali oba konce tunelu pytli s pískem, rozvěsili elektrická světla,
natáhli telefonní dráty a vybudovali polní lůžka. Později porazili
několik stromů, aby si z nich udělali palandy.
Tohle byla nová námořní akademie. Spali v chladném, vlhkém tunelu
a venku v kopcích absolvovali pěchotní výcvik. Mezitím museli vydržet
dlouhé politické schůze odsuzující americkou agresi, jíž prý začala válka.
Jednoho večera byl na úbočí svahu před tunelem jeden z kadetů
a čistil ruský samopal. Náhodně zatáhl za spoušť a vypálil tři střely do





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
93
břicha svého spolužáka, který stál poblíž. Kadet přišel o život a ostatní
byli v šoku. Vstoupili do námořní akademie, aby získali zdarma vyšší
vzdělání a vyhnuli se smrti na bojišti. Nyní pochodovali v horách, kde
se očividně připravovali na roli obyčejných pěšáků, a jeden z jejich
spolužáků zemřel na vnitřní zranění.
Den po nehodě se střelnou zbraní svolal politický důstojník
akademie její kadety, aby jim vlil elán do žil. Avšak jeho slova jejich
kolektivní obavy jen zhoršily. Řekl jim, že v akademii se cvičí
důstojníci pro boj, a ne pro kancelářské práce. Očekává se od nich, že
budou velet mužům, že budou nebojácní v bitvě a ochotni zemřít
za vznešený cíl.
Několik dní poté, co se kadeti přemístili do tunelu, je zaměřila
americká válečná loď hlídkující podél východního pobřeží Severní Koreje
a začala v jejich směru pálit dělostřeleckými granáty. Zemí neustále
otřásaly výbuchy a k nejhoršímu ostřelování docházelo v noci. No
viděl z vchodu do tunelu světelné záblesky, které se objevovaly daleko
ve Východním moři. Po jedné až dvou minutách dělová střela krátce
hvízdla a pak narazila do okolních hor.
I IIIII
Po jedenácti týdnech války to byl Douglas MacArthur, z koho se
vyklubal génius, když síly pod jeho velením zlomily severokorejské armádě
vaz, a ukázal tak Stalinovi i Maovi, že Kim byl arogantním,
nepozorným amatérem, který neměl ve vedení moderní armády co dělat.
V době, kdy MacArthur deklasoval Kima a změnil běh války, mu bylo
sedmdesát a po značnou část svého života to byl slavný muž.
V americké historii bychom těžko našli jiného generála, jehož kariéra by





VÁLKA
94
spojovala kreativitu na bitevním poli s takovou teatrální
sebepropagací, jakou měl MacArthur.
„Byl to velký burácející paradox muže,“ napsal jeho životopisec
William Manchester. Měl „osobní kouzlo, železnou vůli a velmi vysoký
intelekt“. Ale zároveň „ještě žádný voják, který nosil uniformu, nebyl
tak záhadný a tak popuzující. Plamenný, panovačný a apokalyptický,
nosíval pero z plameňáka, nebyl schopen přiznat své chyby a pokoušel
se je zakrývat pomocí mazaných a dětinských triků.“
Během druhé světové války nosil MacArthur krátké jezdecké
kalhoty a uvazoval si čtyři stopy dlouhý šátek. Jeho muži mu říkali
„bojující chlápek“ (fighting dude). Nikdo nesměl fotografovat jeho
holou hlavu. Kladl důraz na svoji nesmírnou impozantnost
a fotografovi z novin Stars and Stripes nařídil, aby si při focení klekl na kolena.
Podle slov spisovatele Williama Styrona se světu prezentoval jako velký
muž, který je „téměř zcela bez pochybností o sobě samém“ a je
požehnán „vyrovnanou sebedůvěrou, nepoznamenanou všední nejistotou,
jež postihuje většinu lidí“.
Se svou neukojitelnou touhou po lichocení se příliš nelišil od Kim
Ir-Sena. Podobně jako Kim se i MacArthur obklopil průměrnými
a servilními lidmi, kteří „v něm přiživovali jeho nadutost“. Jak poznamenala
Clare Boothe Luce, „MacArthurův temperament kazil jeho egoismus,
který vyžadoval poslušnost nejen vůči jeho rozkazům, ale
i myšlenkám a rovněž i jeho osobě. On si očividně vychutnával takovéto
uctívání idolů.“
Jako oblíbenec konzervativních republikánů měl MacArthur
prezidentské aspirace a měl talent na to, jak lézt na nervy svým vrchním
velitelům. Ale jako vojenský stratég byl natolik kreativní, že ho
i demokratičtí prezidenti tolerovali až do okamžiku, než ho měl Truman dost
a kdy ho v roce 1951 ještě za korejské války propustil.





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
95
Při všech svých selháních měl MacArthur téměř zázračný dar
vyhrát velké bitvy, aniž by prolil jedinou kapku krve. Byl
„pozoruhodně úsporný, pokud šlo o lidské životy“. Jako velitel amerických
sil v Tichomoří v době druhé světové války zachránil bezpočet
amerických vojáků tím, že zdokonalil strategii skoků z ostrova na ostrov
a úderů na místa, kde byli Japonci slabí, přerušoval jejich zásobovací
linie a minimalizoval sebevražedné útoky na zakopané kulomety. Byl
přesvědčen, že nepřítele je třeba překvapit útokem, který se zdál být
nemožným. Věřil, že čím méně je pravděpodobné, že by útok uspěl,
tím méně bude nepřítel připraven jej odrazit, a tím méně amerických
mládenců bude muset zemřít.
Veden tímto odvážným principem MacArthur naplánoval
vylodění obojživelných námořních sil v Inčchonu, což byl přístav asi třicet
mil západně od Soulu. Vše, co se týkalo Inčchonu, bylo riskantní –
příliš riskantní, alespoň podle názoru činitelů ve Washingtonu, kteří
o tomto plánu slyšeli. Byl zde jeden z nejvyšších přílivů na světě. Nebyly
zde žádné pláže pro přistání lodí, jen přílivové oblasti, kde by mohli
příslušníci námořní pěchoty zapadnout do lepkavého bláta, pokud by
vylodění nebylo načasováno přesně s přílivem. K tomu lze dodat, že
zaminování přístavu by bylo pro Severní Koreu jednoduchou
a samozřejmou záležitostí. Pro jakéhokoliv kompetentního velitele by bylo
prioritou číslo jedna.
MacArthur vsadil na Kimovu neschopnost. Rovněž vsadil na to, že
skvělé plánování a perfektní provedení překoná všechny ostatní
překážky. Kdyby měl pravdu, vylodění by Američanům umožnilo rychlý
přístup do Soulu, narušilo by zásobovací linie Severní Koreje a odřízlo
by Kimovy nejlepší jednotky na jižním konci Korejského poloostrova,
kde by mohly být zcela zničeny stíhacími bombardéry.





VÁLKA
96
„Téměř slyším tikání vteřinové ručičky osudu. Nyní musíme jednat,
nebo zemřeme,“ řekl MacArthur 23. srpna na briefingu o navrhovaném
vylodění. „Inčchon bude mít úspěch. A zachrání stovky tisíc životů.“
Invaze měla zůstat vojenským tajemstvím. Mohla uspět jen
v případě, že by o ní Severokorejci neměli ani tušení a nedokázali by se
na ni připravit. Ale pár týdnů před jejím zahájením čínské zpravodajské
služby zjistily, že se blíží. Pozorovali obrovské hromadění vojsk
a válečných lodí a domnívali se, že se chystá obojživelné vylodění. Rovněž si
mysleli, že na základě taktiky překvapení, již MacArthur často
používal v Tichomoří proti Japoncům, se pravděpodobně vylodí v Inčchonu.
Během dvou schůzek s jedním severokorejským činitelem, který přijel
do Pekingu, aby informoval čínské vedení ohledně vývoje válečných
událostí, Mao výslovně varoval před americkým útokem v Inčchonu
a radil Severokorejcům k ústupu a k zaujetí takového postavení, aby
zabránili katastrofě. Podobné varování vyslovili i sovětští poradci.
Jedenáct dnů před útokem se čínský velv yslanec setkal v Pchjongjangu
s Kimem, aby spolu prodiskutovali, co přesně dělá pro to, aby chránil
svoji armádu, rozmístěnou na rozsáhlém území, před podobným
útokem, jaký se dal provést v Inčchonu.
Kim se zdráhal sdílet vojenské informace s Pekingem. Jeho vláda
se neobtěžovala informovat Čínu o načasování své invaze na jih.
Čínští představitelé se o ní dozvěděli z novinových zpráv. Podobně když
začaly boje, Kim nevyhledával čínské rady, a když mu je Číňané nabídli,
téměř vždy je ignoroval.
„Odhadujeme, že v současné době není protiútok Spojených států
možný,“ řekl Kim čínskému velvyslanci. „Nemají dostatečnou
vojenskou podporu, a tudíž by vylodění v přístavech v zázemí bylo obtížné.“
Pět dnů před invazí v Inčchonu byl Peking na pokraji paniky
v obavách z toho, že MacArthur brzy vyrazí na Severokorejce, a čínský





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
97
velv yslanec se opět setkal s Kimem. Opět zapřísahal Velkého vůdce, aby
zvážil strategický ústup a chránil tak sever před útokem z Inčchonu.
„Nikdy jsem neuvažoval o ústupu,“ odpověděl Kim.
Ve třicátých letech v Mandžusku byl Kim vynalézavý a lstivý
partyzánský vůdce, který uměl před Japonci ustupovat a stejně tak na ně
i útočit. Ale jeho velitelské schopnosti byly zastaralé a skromné. Vedl
dvě stovky partyzánů vyzbrojených puškami a noži, a nikoliv desítky
tisíc vojáků s tanky, dělostřelectvem a zásobovacími liniemi, jež se táhly
na čtyři sta mil. Jeho neschopnost byla ještě znásobena strachem jeho
poradců. Podobně jako důstojníci, kteří obklopovali MacArthura, se
i oni obávali nelibosti tohoto velkého muže. Nikdo z Kimovy blízkosti
se neodvážil vyslovit varování, že armáda Severní Koreje by mohla být
brzy ztracena. Když jej varovali Číňané nebo Sověti, neposlouchal je.
Ráno 15. září 1950 se počasí ukázalo jako ideální pro vylodění
v Inčchonu a stejně tak i pro MacArthurův plán. Třináct tisíc
příslušníků námořní pěchoty vzalo útokem mola a vlnolamy a přemohlo
omezený počet dvou tisíc severokorejských vojáků, kteří byli v této
oblasti rozmístěni. Prvního dne bylo zabito jen dvacet námořních
pěšáků. Během tří dnů vstoupilo na břeh sedmdesát tisíc amerických
vojáků. Běhen deseti dnů byli tito pěšáci v Soulu. Dole na samém jihu
poloostrova se Američané vymanili z pusanského perimetru,
severokorejská armáda se zhroutila a dala se na útěk směrem na sever.
Kimova armáda byla zdecimována a ztratila až padesát tisíc vojáků
(z odhadovaných devadesáti osmi tisíc, jež vyslala do Jižní Koreje).
Téměř všechny tanky, které jim dodal Sovětský svaz, a mobilní
obrněná vozidla byly zničeny nebo opuštěny. Americké bombardéry
neustále útočily na severokorejská města. V druhé polovině září oznámil
Štykov Stalinovi, že Kim je „velmi nervózní“ a že „je cítit [jeho]
rostoucí zmatek a pesimismus“.





VÁLKA
98
V dubnu, ještě před vypuknutím války, Stalin jasně varoval Kima,
že pokud by severokorejská armáda dostala „kopanec do zubů“, Moskva
by „nehnula prstem“, a Kim by se musel obrátit o pomoc na Maa. Ale
Kim začal žebrat o sovětskou pomoc tak jako tak. V září roku 1950,
tři měsíce a čtyři dny po začátku války, obnovil MacArthur oficiálně
v Soulu vládu Jižní Koreje a Kim odeslal naléhavý telegram Stalinovi.
„Považujeme za nezbytné podat vám zprávu o nesmírně nepříznivých
podmínkách, v nichž se nacházíme,“ napsal Kim. „Letecké síly nepřátel,
zahrnující kolem jednoho tisíce letadel nejrůznějších druhů, se na naší
straně nesetkávají s žádným odporem a plně ovládají vzdušný prostor.
Provádějí bombardování na frontě i v zázemí denně, bez přestání.“
Kim prosil Stalina o sovětská letadla a sovětskou pomoc při výcviku
Severokorejců, aby se s nimi naučili létat. Předpověděl (přesně), že
Američané a Jihokorejci vstoupí brzy do Severní Koreje. „V okamžiku,
kdy nepřátelská vojska překročí osmatřicátou rovnoběžku,“ napsal
Kim, „budeme nesmírně nutně potřebovat přímou vojenskou pomoc
od Sovětského svazu.“
Stalin odmítl poslat vojáky. Neměl chuť vést někde daleko pozemní
válku proti Američanům. Místo toho dva dny po přečtení Kimova
prosebného telegramu napsal Maovi a vysvětloval mu, že „situace
korejských soudruhů se stává beznadějnou“. Čína, řekl, nás musí z této
šlamastyky dostat.
Stalin obvinil Severokorejce z vojenské neschopnosti a z toho, že
nedbali jeho rady, aby včas přesunuli svá vojska na sever a aby tak
odrazili vylodění v Inčchonu. „Korejští soudruzi nemají žádné vojáky
schopné klást jakýkoli odpor,“ oznámil Stalin Maovi. „Cestu směrem
k osmatřicáté rovnoběžce můžeme považovat za volnou.“
Ve snaze zachránit Kimovu vládu řekl Stalin Maovi, že by měl „bez
prodlení“ vyslat pět nebo šest divizí čínských „dobrovolníků“ (asi sto





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
99
tisíc vojáků), aby Američany zastavili. Svoji zprávu uzavřel sdělením:
„Nemám v úmyslu o tom informovat korejské soudruhy, ale
nepochybuji, že budou rádi, až se to dovědí.“
I VIV
V zabláceném tunelu, ze kterého se stala námořní akademie, svolal
důstojník pro politické záležitosti všechny kadety. Řekl, že se
Američané vylodili v Inčchonu. Neuváděl žádné detaily a nic nevysvětloval.
Od tohoto dne nedostali kadeti o válce žádné další oficiální zprávy.
Slyšeli jen zvěsti, z nichž většina jim naháněla hrůzu.
No Kum-sok pocítil z amerického vylodění vzrušení. Měl za to,
že Inčchon – a informační embargo, které následovalo – znamenají
začátek konce Velkého vůdce i komunismu v Severní Koreji. Méně
potěšující bylo, když si uvědomil, že ochromená armáda se bude brzy
dožadovat pěšáků, kteří by měli být odesláni na frontu. Více než
kdykoliv jindy potřeboval nějakou záminku, aby tam nemusel jít.
Ta se naskytla týden po Inčchonu. Do tunelu dorazil tucet doktorů,
aby podrobili stovku náhodně vybraných kadetů náročným fyzickým
testům. No mezi vybranými nebyl, ale zajímalo ho, co mají tito doktoři
za lubem, potloukal se kolem a pozoroval je. Doktoři požádali několik
vyučujících z akademie, aby jim pomáhali s vyhodnocením jejich testů.
Jedním z nich byl profesor historie, který udělil Noovi známku A z dějin
komunistické strany. Tento profesor zapisoval body ze dvou „rotačních
testů“. Během prvního seděl kadet na otočné židli, na níž se asi dvacetkrát
otočil. Pak se postavil a pokoušel se jít rovně. Během druhého držel kadet
svůj prst u země, udělal kolem něj asi dvacet koleček a opět se pokusil jít
rovně. Několik jeho spolužáků, kteří se točili, při pokusu o chůzi upadlo.





VÁLKA
100
Když tak pozoroval své spolužáky, jimž se motala hlava, No
pochopil, že doktoři hledají piloty. Hádal, že výcvik těch, které vyberou, bude
trvat alespoň jeden rok. Do té doby, jak doufal, bude po válce. Možná,
že frekventanti leteckého výcviku nebudou vůbec muset bojovat. Určitě
je nikdo nepošle na frontu jako potravu pro děla.
„Mohl bych si ten test také udělat, pane profesore?“ zeptal se.
Vyučující zaváhal a sklopil hlavu, aby se na chvíli upřeně podíval
na svého vynikajícího žáka, který mu připadal jako zanícený
komunista.
„Ano,“ odpověděl, „dejte se do toho.“
Noovi se z testu hlava nezamotala. Lehce jej absolvoval a obdržel
dobré ohodnocení i v ostatních částech fyzické zkoušky. No
pochopil životní důležitost rotačního testu mnohem později. Většina z těch,
kteří se ho nezúčastnili – nebo v něm propadli – zemřeli v pozemních
bojích proti Jihokorejcům nebo Američanům.
Toho večera na horském hřebeni nad tunelem dostal No pokyn, aby
se postavil do řady s dalšími osmdesáti kadety, kteří prošli testem. Září
se chýlilo ke konci a byla bezmračná noc. Svítil jasný měsíce a vál
studený vítr. Brzy měla přijít severokorejská zima. Od moře mohl No slyšet
ozvěnu zpěněné vody tříštící se o kamenité pobřeží. Tu noc
pochodovali dvacet mil k jinému železničnímu tunelu za měsíčního svitu pod
vedením profesora historie komunistické strany. Během jedné zastávky,
kterou si cestou udělali, jim profesor řekl, že disciplína v námořní
akademii byla idiotsky přísná. Řekl, že až se z nich stanou velitelé, měli by
být tolerantnější a humánnější.
No byl během dlouhého nočního pochodu radostí bez sebe, protože
byl přesvědčen, že jdou do letecké školy, kde jej Kim Ir-Senova vláda
naučí vše potřebné, co potřeboval k naplnění svého mladistvého snu:
absolvuje pilotní výcvik, ukradne letadlo a uletí pryč.





VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
101
Železniční tunel jim na konci jejich pochodu poskytl překvapivě
lepší ubytování. Na kadety čekaly čerstvě ustlané postele. Jakmile se
ráno vzbudili, čekalo je ještě větší překvapení – povýšení. Vojenský
zřízenec dal Noovi novou uniformu s hvězdičkami na obou výložkách.
Nyní byl podporučíkem. Když vycházel ven z tunelu do důstojnické
jídelny, aby se nasnídal, potkal dva seržanty, mnohem starší než byl
on. Když jej pozdravili, zcela jej vyvedli z míry. U snídaně byli číšníci
pozorní a ubrusy bílé. No byl zvyklý jíst lžičkou, kterou nosil v kapse.
V důstojnické jídelně měl nůž, vidličku i lžíci a mohl se pustit do jídla.
Byla ho tam spousta, bylo teplé a chutné.
První den zahlédl No několik ruských důstojníků. Bydleli
v železničním tunelu, jedli v důstojnické jídelně a poskytovali rady
severokorejskému válečnému loďstvu. Jeden z nich si vykračoval kolem tunelu
se psem. Ten den se také na chvíli objevili Američané. Ve svých
devětadvacítkách přeletěli nad tunelem, shazovali bomby a zaháněli Rusy
a Severokorejce do tunelu, aby se skryli.
Tu noc byla Noova radost ohledně budoucnosti potvrzena
zástupcem velitele námořní akademie. Novému podporučíkovi sdělil, že
z nich budou piloti. Neřekl kdy nebo kde, ale nařídil jim, aby si ihned
sbalili své věci. Opět pochodovali v noci, až došli k malému nádraží,
odkud je odvezl vlak se dvěma vagóny směrem na sever. Za svítání
zastavili v železničním tunelu, aby se vyhnuli americkému leteckému
útoku. No si skvěle zaplaval v nedaleké řece a v klidu si snědl oběd
v jedné malé vesničce. Za soumraku pokračovali v cestě dál na sever.
O půlnoci se zastavili ve stanici na jižní straně řeky Tumangang,
vyznačující hranici mezi Severní Koreou a Čínou, a přesedli na další
vlak.
„Přechod hranice bude proveden v naprosté tichosti,“ oznámil
důstojník poté, co nastoupili do čínského vlaku taženého černou parní





VÁLKA
102
lokomotivou. „Sundejte si uniformy a veškerá hodnostní označení.
Oblečte si tyto šaty.“
No obdržel černé vatované bavlněné kalhoty a sako. Nejdříve si
myslel, že se jedná o pracovní oblek. Ale když vlak bafal přes řeku,
uvědomil si, že má na sobě uniformu Čínské lidové osvobozenecké armády.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.