načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Útěk za láskou – Petra Martišková

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Útěk za láskou

Elektronická kniha: Útěk za láskou
Autor: Petra Martišková

– Mít za otce slavného herce není žádný med. Kvůli fanatikovi, který rodině vyhrožuje, musí Emma opustit své kamarády i školu a prchnout tisíce kilometrů daleko. To, co se zprvu jevilo jako nejhorší noční můra, je to nejlepší, co ji mohlo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 216
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3416-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mít za otce slavného herce není žádný med. Kvůli fanatikovi, který rodině vyhrožuje, musí Emma opustit své kamarády i školu a prchnout tisíce kilometrů daleko. To, co se zprvu jevilo jako nejhorší noční můra, je to nejlepší, co ji mohlo potkat. V Bostonu se totiž seznámí s Natem, nejkrásnějším klukem, jakého kdy viděla. Kdo je Nat doopravdy, Emma zatím netuší. 

Zařazeno v kategoriích
Petra Martišková - další tituly autora:
Léto s frajerem Léto s frajerem
 (e-book)
Léto s frajerem Léto s frajerem
Léto na vodě Léto na vodě
Velké dobrodružství malého dráčka Velké dobrodružství malého dráčka
O Rozárce Čarodějné a zlobivém Pepíkovi O Rozárce Čarodějné a zlobivém Pepíkovi
Léto v síti Léto v síti
 
K elektronické knize "Útěk za láskou" doporučujeme také:
 (e-book)
Němé oběti Němé oběti
 (e-book)
Extrémní oběť Extrémní oběť
 (e-book)
Uličnice Uličnice
 (e-book)
Osm Osm
 (e-book)
Společný byt Společný byt
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Petra Martišková, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Petra Martišková, 2017

Redakční úprava Anetta Nová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v edici

Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-499-9 (pdf)


5

I.

„B

illy, ty jsi snad úplně zešílel!“ Zoufalstvím a poní

žením bych si nejraději rvala vlasy.

Jenomže Billy byl nekompromisní. Už to, že se ve dveřích čtvrtého ročníku prestižního soukromého pražského gymnázia objevil obří černoch v černém obleku a s tmavými brýlemi na očích, způsobilo pořádný rozruch. A co teprve, když mi začal uprostřed biologie balit věci do batohu a pak mě táhl za sebou jako loutku.

Naše třídní se nezmohla ani na popel. Koutkem oka jsem zahlédla šokované pohledy spolužáků i potutelný úsměv nejlepší přítelkyně Leony. Mým životním stylem se vždycky dobře bavila.

„Promiňte a nashledanou,“ zamumlala jsem omluvně k vyděšené profesorce a nechala se vytáhnout ze třídy. Jakýkoliv odpor by byl, vzhledem k mé tělesné konstituci v porovnání s Billyho, naprosto zbytečný. Na chodbě se k nám připojil mně dosud neznámý blonďák stejně obrovský jako Billy. Zařadil se mi po druhém boku.

Billy uděloval rychlé pokyny do vysílačky, zatímco druhý kravaťák se obezřetně rozhlížel kolem. Doslova mě vytáhli na ulici, kryli vlastním tělem a skoro poponášeli do bezpečí auta.

petra martišková

Ostré podzimní slunce mě na malou chvíli oslnilo, přes

to jsem si stihla všimnout auta, které sem rozhodně ne

patřilo. Mezi staré typy Octavií, Fiatů a Opelů zapadalo

luxusní Volvo s černými neprůhlednými skly asi stejně

nenápadně jako slon do mraveniště.

Billy si Volvo zlověstně měřil celou dobu, než otevřel

zadní dveře auta, sklonil mi hlavu a prudce mě strčil do

vnitř. Na rozdíl ode mě si nevšímal mých spolužáků vylo

žených v oknech.

Se skřípěním gum jsme vyrazili z parkoviště od školy.

Černé Volvo nás chvíli sledovalo jako stín, ale pak kamsi zmizelo.

„Můžeš mi říct, co se děje tentokrát?“ vyštěkla jsem na

svého strážce.

Přerovnala jsem si učení ledabyle naházené v batohu

a toužila se propadnout minimálně do Austrálie, kde bych si klidně založila klokaní farmu a nádeničila sedm dní v týdnu dvacet čtyři hodin denně. Všechno se mi zdálo lepší než zítra čelit vysmátým spolužákům. Zase.

„Další anonymy,“ řekl stručně.

Věděla jsem, že to je maximum, co z něj v tuhle chvíli

dostanu. Za roky, co s námi strávil, přesněji řečeno, kdy se od nás nehnul ani krok, jsem o něm zjistila pouze jedno jediné: není zrovna dvakrát výřečný. Na vysvětlení si musím počkat.

Takových šoků, útěků i zmatků jsem zažila už bezpočet.

Jenže dnes mi něco říkalo, že tohle je horší. A jestli existuje něco, čemu stoprocentně věřím, je to má intuice. V pokoji hotelu, jehož jméno jsem nezaregistrovala a kam mě Billy přivedl z podzemních garáží, zmateně pobíhali lidé s telefony.

útěk za láskou

Stála jsem u okna, stranou všeho dění, a sledovala soumrak nad Prahou. Výhled na historické centrum hlavního města byl skutečně impozantní. Zapadající slunce pozlatilo podzimně zbarvené listí na stromech, odráželo se v okenních tabulích i výlohách plných dýní a strašáků.

Vítr proháněl ulicemi spadané listí a lidé se mu ve spěchu snažili vyhýbat. Zajímalo mě, kam mají namířeno. Z práce domů? Na večeři? Na návštěvu? Do kina? Na rande? Rozhodně měli všichni podstatně zajímavější program než já. A většina docela určitě i život. I když spousta z nich by se mnou asi měnila. Z fleku.

Klapnutí dveří mě vytrhlo z chmurných myšlenek. Ve dveřích se objevil rozčilený táta. Konečně. Pohledem přeletěl místnost, a když mě uviděl, viditelně se mu ulevilo. Rychlými kroky překonal vzdálenost mezi námi a zdrtil mě v mohutném medvědím objetí.

„Jsi v pořádku?“ Odtáhl mě od sebe, prohlédl od hlavy k patě a rukama mi přejížděl po ramenou ve snaze najít nějaké zranění.

„Tati, uklidni se, ano? Nic mi není,“ ujistila jsem ho.

Znovu si mě důkladně prohlédl a pak neochotně přešel k Billymu na druhý konec pokoje. O něčem se spolu dlouze dohadovali a studovali pomačkané papíry. Předpokládala jsem, že jde o ty anonymy.

Možná bych se taky měla podívat, ale celé mi to připadalo přitažené za vlasy, takže jsem tomu nechtěla ani věnovat pozornost.

Taťka se i s dopisy přesunul ke skupině cizích mužů. Podle oblečení a gestikulace šlo o kriminalisty. Jejich

stoický klid vedle zděšeného táty a neustále kolem do

kola pohledem těkajícího Billyho byl až k smíchu. Ukazo

vali taťkovi nějaké fotky a on jen bezradně kroutil hlavou,


8

petra martišková

nebo krčil rameny. Pochopila jsem, že na nich jsou podezřelí. Připadalo mi to strašně komický, ty výrazy, pokyvování hlavou, mumlání si pod vousy. Už jim chyběl jen kostkovaný kabát, čapka na hlavě a lulka.

Nevydržela jsem a vyprskla smíchy. Ovšem to jsem neměla dělat. Lekli se tak, že většina z nich sáhla po zbraních a bez váhání je namířili na mě. To mě pobavilo ještě víc. Zvedla jsem ruce na znamení, že se vzdávám, a jen stěží udržela vážnou tvář.

Když nic víc, alespoň jsem urychlila jejich odchod. Konečně se začala místnost trošku vylidňovat. Hned se mi lépe dýchalo.

„Emmo!“ Taťka zuřil. „Zřejmě si úplně neuvědomuješ, co se děje.“

„Já hlavně ani nevím, CO se děje, ale promiň, tati,“ vystrčila jsem vyzývavě bradu, „nepřijde ti to trošku přehnaný?“

Taťka si mě nevěřícně prohlížel a pak si odfrkl.

Můj distingovaný, za každé situace dokonale šarmantní, elegantní a uhlazený otec si odfrkl jako dostihový kůň! Popadl mě za ramena, aby mě přiměl pořádně poslouchat, a z blízkosti, že jsem cítila jeho peprmintový dech, odsekával každé slovo: „Ne. Není. To. Přehnané. Tady jde o tebe. A já nedovolím, aby se ti něco stalo. Musíš oka

mžitě odjet. Všechno je zařízené, letenky jsou připravené

na letišti. Sbalil jsem ti to nejnutnější na cestu, ostatní věci

si koupíš až u mámy...“

„Cože?! U mamky?“ zděsila jsem se. „Chceš mě poslat

do Států?! Tati, já nechci. Nic tak hrozného se přece nestalo, abych musela pryč ze země!“

„Stalo se víc, než si myslíš. Víc, než víš. Víc, než si vůbec dokážeš představit! Musíš bezpodmínečně pryč!“ Jeho hlas nepřipouštěl námitky.

útěk za láskou

„Tati,“ zakvílela jsem. „Já nechci odjet. Musím do školy, letos maturuju, nemůžu si dovolit vysadit ani na den, natož na týden, nebo na jak dlouho mě tam chceš vyhnat!“

„Nevyháním tě, ale chráním. Je to naprosto nezbytné, jinak bych to nedělal. Musíš mě pochopit!“ Pohladil mě po tváři, v očích záblesk něčeho, co jsem u něj nikdy neviděla. S hrůzou jsem si uvědomila, že je to strach. Strach o mě! Ale proč, sakra? Copak tohle je něco nového? Ne! To už tu bylo. Několikrát.

„Nepochopím, “ ujistila jsem ho s despektem. „Musím do školy!“

„Odmaturuješ ve Státech,“ prohlásil s takovým klidem, jako kdyby mi právě nehodlal změnit život od základu, ale servíroval mi lahodné menu o pěti chodech zakončené zmrzlinou s karamelem, což miluju. Nechtěla jsem si ani představit, že bych snad neměla maturovat tady, se svými spolužáky. Že bych měla odejít od kamarádů, přijít o maturitní ples, poslední zvonění i večírek, nechat si jenom zdát o přijímačkách na vysněnou vysokou. Konec s free runningem, teď když jsme se kvalifikovali na světový šampionát. V žádném případě!! Rozhodla jsem se bojovat. Za sebe, za svůj poslední ročník, za svůj život tady.

„Vážně nevím, proč bych se měla trmácet na druhý konec světa jen kvůli tvým paranoidním představám! A ani to nemám v úmyslu! Tati, přece se neděje nic novýho, na anonymy už bys měl bejt za ty roky zvyklej. Budu tě poslouchat na slovo, beru i Billyho dohled, kamkoliv se hnu. Už mu nebudu utíkat, slibuju. Ale já nechci k mamce. Prostě nejedu. Nemůžu.“

„Já se tě ale neptám. Já ti to prostě oznamuju! S mámou už je všechno domluvené.“

petra martišková

„Ne!“ vykřikla jsem naprosto šílená, ale taťka chladně vynesl smrtící ortel: „Dnes v noci odlétáš, Emmo, a nehodlám už o tom diskutovat!“

„Nikam neletím!“ vyštěkla jsem rudá ponížením, vzteky, zoufalstvím i neodvratitelností jeho rozhodnutí. A co hůř, ani nebylo kam utéct. Dveře střežil Billy, další tři muži, které jsem dnes viděla poprvé, se obezřetně rozhlíželi po okolí z oken, blonďák ze školy stál ve dveřích do vedlejšího pokoje. Další úniková cesta byl jen požární žebřík. Riskla bych cokoliv. Billy však pochopil, jakým směrem se ubírají mé myšlenky až moc rychle.

Nesnáším ho! Nesnáším jeho práci! A rozhodně nikam neletím! O dvě hodiny později se z hotelové garáže vyřítila tři navlas stejná auta, každé jiným směrem. Zatímco dvě zamířila do ulic Prahy, aby zmátla případné sledovatele, třetí s mojí maličkostí na zadním sedadle na letiště.

V podzemních garážích obřího obchodního komplexu mě táta přesadil do jiného auta, políbil mě do vlasů a pevně objal.

„Mám tě rád, Emmo. Mrzí mě to, víc než si myslíš, věř mi.“

„Promiň, ale moc mi to nejde,“ ušklíbla jsem se.

Na letiště se mnou jel Billy s dalšími dvěma kravaťáky, jak důvěrně říkám své ochrance, která střeží už nějakou dobu každý můj krok. Táta neriskoval, že by ho někdo na letišti zahlédl, nebo ještě hůř – vyfotil a ohrozil tím tak mou bezpečnost. Fotka by se dostala do bulváru za pár hodin.

Jako by na tom záleželo, když já za čtrnáct hodin budu na míle daleko od domova, táty i kamarádů, na druhém konci zeměkoule.

útěk za láskou

Letištní halou jsme proletěli jako komety. Jen koutkem oka jsem zahlédla stánek s novinami. Už dávno jsem si v sobě vypěstovala dokonalou disciplínu a naučila se je míjet bez jediného pohledu. Tentokrát jsem udělala výjimku. Možná jsem to ale neměla dělat. Obří titulek bulvárního plátku mě totiž nenechal na pochybách, že mám opravdu problém.

Připadala jsem si jako idiot, když jsem procházela letištní kontrolou uprostřed chumlu svalovců s vysílačkami v uších, kteří obezřetným pohledem prošpikovávali všechny v dosahu jednoho kilometru. Děkovala jsem bohu, že měřím jen sto osmapadesát centimetrů – díky tomu jsem mezi těmi obrovitými těly téměř nebyla vidět. Pro jistotu jsem si narazila na hlavu kšiltovku a na oči tmavé brýle – mám je v batohu jako povinnou výbavu kvůli pitomým fotografům lačnících po mé fotce – a snažila se neposlouchat hlasitý šepot kolem sebe.

„Kdo to je?“

„Tutově nějaká zahraniční hvězda!“

„Myslíš?“

„Stoprocentně! Počkej, už vím, to je herečka. Kde já jsem ji jen viděl... nehrála v tom... počkej, jak se to jen jmenovalo?“

Nehrála, ušklíbla jsem se v duchu a ani jsem se nenamáhala poslouchat rozhovor do konce. Já nehrála nikdy v ničem, já jsem jen loutka v rukách svých příliš ambiciózních rodičů. To oni si hráli.

Právě teď s mým životem. Naštvaně jsem sebou plácla do měkké sedačky v první třídě a hluboce vydechla, šťastná, že mám tu pitomou cestu za sebou. Vydolovala jsem z kapsy mobil. Minimálně Leoně bych mohla napsat, ať ví, kam jsem zmizela.

petra martišková

Jenomže ke mně přiskočil Billy. Vyškubl mi telefon z ruky, vytáhl SIM kartu a zlomil ji.

Bezva. Zuřivě jsem mu mobil zase vytrhla z ruky, švihla s ním do tašky a v duchu se snažila napočítat do sta, prý to uklidňuje. Došla jsem ke třiceti pěti, když si ke mně Billy přisedl.

To mě zmátlo.

„Nikdo nesmí vědět, kde jsi,“ vysvětloval. Dokonce měl na tváři omluvný výraz. Nebo snad pochopení? Ne zrovna slušně jsem si odfrkla.

Proč zrovna já? Co jsem komu udělala, že zrovna já musím mít za rodiče takové exoty?! pomyslela jsem si. Jestli něco na Americe miluju, pak to je podzim. A jestli na ní miluju něco ještě víc, tak podzim v Bostonu. Hlavní město Massachusetts mě přivítalo slunečními paprsky a já se konečně, i když mimoděk, usmála. Zhluboka jsem vdechovala svěží chladivý vzduch – voněl přístavištěm, mořem, rybami, tlejícím listím. Příroda se pomalu ukládá ke spánku, velkoměsto pulsuje životem. Navzdory neradostným vyhlídkám a mamce letící mi naproti – jako vždy pozdě a ve špinavých montérkách, se šmouhou od oleje na tváři – jsem se přestala bát.

„Emmo!“ chytla mě do náruče. „Teda ty jsi vyrostla! Ukaž, ať si tě prohlídnu.“

„Mami,“ zamumlala jsem a odstrčila ji od sebe co nejdál, protože jsem si všimla, že budíme pozornost. „Byla jsem tu před třemi měsíci. Celý prázdniny.“

Mamka to rozhodně za chvilku nepovažovala. Objímala mě hlava nehlava a přitom chrlila jednu otázku za druhou, aniž by počkala na odpověď. Lidé se na nás pořád zvědavě ohlíželi. Asi nebyli zvyklí vídat špinavou ženskou v mon

útěk za láskou

térkách objímající mrňavou holku uprostřed hromady obrovských chlapů v černých oblecích.

„Emmo White!“ ozval se za mnou vysoký autoritativní hlas. Samozřejmě nemohl patřit nikomu jinému než mé sofistikované babičce.

V dokonale padnoucím kostýmku se zlatými knoflíčky, perlovým náhrdelníkem a náušnicemi vypadala vedle své dcery, jako by pocházela z jiného světa. Štítivě mi otřela ramena v místech, kde tušila, že se mě dotýkala mamka, naznačila objetí i polibek a sladce se na mě usmála.

„Vítej doma, holčičko!“

„Díky, babi... ehm, Claire,“ opravila jsem se rychle a dělala, že nevidím stín, který se jí mihl přes tvář. Tahle noblesní dáma totiž nesnášela jakoukoliv připomínku svého věku; nutno podotknout, že na své roky vůbec nevypadá.

Když jsem jí poprvé řekla babi, málem se z toho nervově zhroutila. Okamžitě vyrazila ke svému psychoanalytikovi a tři hodiny se mu zpovídala z nových, zatím nepoznaných pocitů. Dědovi a mamce trvalo dlouhé měsíce, než jí vrátili ztracenou rovnováhu a rozmluvili plastiku obličeje. Babička byla prostě správně trhlá, stejně jako celá moje rodina. Vlastně jsem si ani neuměla představit normální, klidný život, jaký vedly moje spolužačky. Už to, že jsem pendlovala přes půlku světa, abych strávila nějaký čas s matkou, je dost nezvyklé.

Jenže kdo mohl tušit, že vynikající studentka práv – a tou mamka skutečně bývala – zatouží mezi třetím a čtvrtým ročníkem vysoké školy poznávat svět. Prázdniny se rozhodla strávit putováním po Evropě. Při zastávce v Praze potkala v jedné hospůdce tátu – studenta filmové fakulty, tehdy občasného herce v reklamách a modela – a bezhlavě se do něj zamilovala. Láska, alespoň podle jejich vyprá

petra martišková

vění, jako z románu, trvala pět let. Pět let, během nichž se mamka rozhodla přestoupit na univerzitu do Prahy a spojit svůj život s někým, koho ani pořádně neznala. Kdybych se narodila v době hippies, dalo by se to omluvit účinkům většího než malého množství marihuany a jiných omamných látek, ale takhle jsem rodiče vůbec nechápala.

Ta jejich posedlost jednoho druhým se mi zdála nepochopitelná. Podle babičky nebyla tehdy s mamkou rozumná řeč. Zatímco dcera si užívala svou osudovou lásku, Claire trpěla jako zvíře. Nakonec neváhala sednout na letadlo a vyrazit do maličké země v srdci Evropy, aby dceři ten šílený nápad vymluvila a přivezla ji zpátky do Bostonu.

Našla ji v miniaturním bytě, a s obrovským břichem. Jenže o tom, že by se vrátila do Ameriky, nechtěla moje mamka ani slyšet. A kdyby snad i slyšet chtěla, doktoři už jí dlouhý let nedoporučili. A tak jsem spatřila světlo světa já. Láska rodičů však brzy vyprchala. Věčné neshody vznikaly kvůli příliš odlišným temperamentům, kvůli nedostatku peněz a kvůli mladým herečkám či modelkám, kterým táta prostě nedokázal odolat.

Mamka, horká hlava, se rozhodla, že dá tátovi za vyučenou. Sbalila se a nasedla na první letadlo do Bostonu. Beze mě! Myslela si, že se táta odpovědnosti zalekne, nebo se alespoň vyděsí jeho mladičké milenky a vzdají se ho. Spletla se. Byly mi tři roky, takže bych si neměla nic pamatovat, ale tu bolest i ztrátu si dokážu vybavit ještě dnes.

„Máma nás opustila,“ řekl mi tenkrát táta. „Ale my to spolu zvládneme, zlatíčko.“

Stali se z nás spojenci. Spojenci proti všem, včetně mámy a babičky – obě se mě snažily získat do péče. Marně. Od té doby se táta s mamkou jen hádali. Nedokázali na sebe promluvit slušně jedinou holou větu. Ště

útěk za láskou

kali na sebe v telefonu, v dopisech a později i přes Skype a ICQ. Takže bych vlastně měla být ráda, že k sobě našli po čtrnácti letech cestu, ale nějak mi k absolutní radosti něco chybělo. Třeba vlastní postel. Z okna auta jsem sledovala ubíhající krajinu. Ani jsem se nesnažila skrýt poťouchlou radost z toho, že mamka nekompromisně vykázala mou osobní ochranku z auta – nechala ji stát na letišti a potupně nahánět taxi.

Daleko od taťky se můj problém nezdál tak ohromný, tak palčivý, tak strašidelný. Mohla jsem volně dýchat, aniž bych se neustále ohlížela přes rameno, jestli mě někdo nesleduje.

„Jsem strašně ráda, že jsi tady,“ rozplývala se mamka. „Stihla jsem ti i vymalovat pokoj.“

„Pche,“ ušklíbla se Claire sedící na zadním sedadle se zády rovnými, jako by spolkla pravítko. „Prý vymalovat. Další takový pokoj je k vidění jen v cirkusu. Nemáš vkus. Po kom jenom jsi?“

Mamka si babiččiným vyšilováním hlavu nelámala.

„Po tobě,“ odvětila s naprostým klidem. Ignorovala matčin šokovaný výraz a spiklenecky na mě mrkla. Byla šťastná.

Zvláštní, jak rychle jsem si zvykla na život bez ní. Původně se s tátou dohodli na střídavé péči, jenže když jsem začala chodit do školy, šlo o hodně nepraktické řešení. Nemohla jsem dost dobře lítat z Prahy do Bostonu a zpátky každý měsíc a každý měsíc začínat znovu v absolutně odlišné škole. Naši se domluvili, že pro mě bude nejlepší vystudovat v Praze. České školy jsou kvalitní, ale hlavně zadarmo, ačkoliv babička by ochotně zaplatila majlant, jen abych zůstala ve Státech.

petra martišková

„Zítra si dáš ještě volno, ale ve středu už půjdeš do školy,“ prohodila mamka, jako by mi četla myšlenky. „Máš to kousek.“

Cítila jsem, jak mi z tváře vyprchala barva. Škola! Na tu se mi zrovna teď myslet nechtělo. Noví lidé, jiný studijní systém, maturita.

Mamka postřehla mé zaváhání. „Neboj, je to soukromá střední škola, chodí tam děti bostonské smetánky. Takže Billy se tam určitě ztratí.“

Billy? No, čím dál lepší. Nejen že mě nutili dokončit školu v úplně jiných podmínkách, ale ještě budu mít za zadkem obrovitého černocha. Fakt jsem zvědavá na místo, kde se Billy ztratí. Copak se v davu schová třímetrový grizzly? Dům v jedné z nejbohatších bostonských čtvrtí je, jak jinak, pořádně okázalý. Babička si prostě potrpí na luxus. Už dávno mě nepřekvapovala jeho rozlehlost, tepaná kovová brána chránící soukromí jeho obyvatel, mohutné vzrostlé stromy, živý plot a nespočet kamer sledující každičký milimetr pozemku.

Dům byl na první pohled impozantní, velmi nápadně připomínal architekturu Londýna z počátku minulého století. Kombinace tmavých pálených cihel a bílého zdobení oken se líbila i mně, a to jsem jakýmkoliv uměleckým cítěním totálně nepolíbená. Na druhý pohled byl ještě ohromnější. Obrovská vstupní hala by spolehlivě schovala před deštěm stohlavý dav, a přesto by tu stále měl každý dost místa na tanec.

Strohé vybavení v podobě starožitné sedací soupravy a miniaturního stolku nemělo odvádět pozornost od obrazů na zdech, mezi nimiž se kromě rodinných portrétů

útěk za láskou

schovávala i díla skutečných mistrů. Návštěvník, který čekal na přijetí, si tak mohl krátit čas prohlížením těch nejznámějších obrazů z dílny van Gogha, Renoira nebo Rubense. Okázalost. Něco, co mi bylo na hony vzdálené, stejně jako má babička.

Jako stín jsem se ploužila domem plným nádherných kousků nábytku, porcelánu i drahých látek a čím hlouběji jsem se do něj nořila, tím hůř mi bylo.

„Emmo! Už jsi tady! Vítej, holčičko, jaká byla cesta? Určitě máš hlad, viď?“

Rudolící, podsaditá Hilda, babiččina hospodyně, která vládla pevnou rukou nejen celému domu, ale především kuchyni, mě sevřela v objetí a přitom lamentovala: „Co ti to jen ten tvůj zpropadenej táta zase provedl? Teď jsi jako štvaná zvěř. Nemá rozumu, co by se za nehet vešlo, to říkám pořád. Beruško moje, tady už jsi v bezpečí a neboj se, že...“

„Hildo!“ Mamka rezolutně zavrtěla hlavou, aby zastavila proud výčitek. Jasně, kdyby mamka poslechla babičku a nechala mě od malička studovat tady, neocitla jsem se v téhle situaci, ale pomůžou teď někomu výčitky?

„No jo, no. Však už mlčím. Jako kdyby to děvče samo netušilo, v jakým je průšvihu. Tak pojď.“ Vzala mě pod paží. „Ohřeju ti lasagne. Tentokrát se mi fakt povedly.“

Nechala stát mamku s babičkou v obývacím pokoji a unesla mě do kuchyně.

Kuchyň! Málem bych zapomněla, že i v tomhle snobském domě je místo tak útulné, teplé a příjemné. Vlastně jediné místo, kde jsem ochotná, kromě vlastního pokoje, trávit víc času.

Rustikální kuchyňská linka vévodila celému prostoru. Usadila jsem se na barovou stoličku za pult a láskyplně pohladila desku stolu. Tohle byl domov. Vůně linoucí se

petra martišková

z trouby, zelené bylinky na okně i všude kolem, zavěšené

pytlíky s kořením, svazky cibule, česneku i sušené máty,

pruhované závěsy, luční kvítí ve váze a Hildina sbírka hr

níčků, řada skleniček se zavařeninami i sušenými hou

bami. Tady, mezi tím vším, jsem trávila čas nejraději.

Hlavou se mi honily obrázky z dětství jako v němém

filmu. Byla jsem tak zabraná do vzpomínek, že když

přede mě Hilda postavila porci lasagní jak pro partu zed

níků na fakt náročné stavbě, pěkně jsem se lekla. Pobídla

mě: „Jez a povídej. Jak je?“

„Mizerně.“ Bylo mi tak zle jako už dlouho ne. Dlouhý let,

strach z násilníků i nového života udělaly své. Cítila jsem se, jako by mě někdo sežvýkal a potom znovu vyplivl. Jako by mne přejel parní válec nebo přese mě přeběhlo stádo slonů. Byla jsem slabá, malátná, vyděšená a nešťastná.

„Holka, nesmíš házet flintu do žita,“ uklidňovala mě ta

dobrá duše. „Hlavu vzhůru. Víš, já věřím na osud. A věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu. A z nějakého důvodu máš být teď tady a ne v Praze.“ Mateřsky mě pohladila po zádech. „Povídej, z čeho máš strach?“

Nevěděla jsem, čím začít. Strach jsem měla i jen z toho

vystrčit nos na ulici. Ale přece jen mě něco trápilo asi nejvíc.

„Škola,“ přiznala jsem ostýchavě. Sice mi nebylo pět,

ale při pomyšlení na novou školu jsem cítila vnitřní třas.

Hilda mávla rukou. „Bude to těžký, to víš. Ale jak dáš

najevo slabost hned první den, dostanou tě a potáhne se to s tebou celou dobu. Musíš být silná. Co dál?“

„Billy.“

„Billy? Ten starej opičák je tady s tebou?! Neviděla

jsem ho.“

Usmála jsem se při vzpomínce na jeho šokovaný obli

čej, když ho mamka nechala stát na letišti.

útěk za láskou

„Je, a připravený mě chránit všude, kam se hnu.“

„I Billy je jenom člověk, navíc chlap, toho zvládneme levou zadní,“ odmávla mé starosti rukou. „Co tam máš dál?“

Přijdu o šampionát, mám strach o tátu a z násilníků, co po mně jdou. Stesk po domově, kamarádech, starých jistotách...

Vedle Hildy jsem se cítila líp. Byla jako zázračný lektvar.

Jenže jsem nemohla žít pořád v kuchyni.

Jakmile jsem se vyplížila ze dveří, v mžiku u mě stála babička. Je jako ostříž. Hlídá každý můj pohyb.

„Emmo, drahá, pořád sis to nerozmyslela?“ nasměrovala mě do dlouhé chodby. „Víš, že tady máš vše, co potřebuješ. Nemusíš bydlet v té hrůze za domem.“

Tou hrůzou myslela maminčin domek schovaný na konci dokonale zorganizované a upravené zahrady. Podle mě byl perfektní. A to i navzdory tomu, že mu vévodila obrovská, od oleje zamazaná garáž – maminčin ráj.

„Raději bych žila u mamky, než v tomhle muzeu ba... Claire, ale děkuju za všechno.“ Babička nehnula ani brvou, ale z jejího postoje bylo patrné, jak se jí moje odmítnutí dotklo. V jejích očích se jí život vůbec nedařil. Toužila po holčičce, kterou bude oblékat do drahých, nabíraných šatiček a představí ji společnosti přesně podle starodávných tradic na plese debutantek. Namísto toho se musela potýkat se svéhlavou dcerou, co si vždycky prosadila svou.

Ve chvíli, kdy se podařilo dostat dceru zpátky do Států z kdovíjaké země, babička se těšila, že se mamka stane právní koncipientkou v rodinné firmě, ale mamka si zase postavila hlavu a stala se něčím tak zoufalým, tak špinavým, tak nechtěným, opovrženíhodným, jako je automechanik. A co víc, založila si vlastní firmu.

petra martišková

Babička vůbec neocenila, že mamka začala z ničeho, protože ji samozřejmě odmítli v tak šíleném nápadu podporovat, ani že to dotáhla tak daleko, že dnes spolupracuje s největšími automobilkami v zemi i po celém světě, je vyhledávanou odbornicí na design i na vnitřní vybavení aut, ani že má velmi slušné živobytí.

Já jsem taky nezapadala do babiččiných představ. Namísto sukní jsem dávala přednost pohodlným džínsům, případně sportovním kalhotám, ples byl pro mě utrpením a nejraději jsem trávila čas skákáním.

Claire si mě chvíli mlčky měřila, možná přemýšlela, kde udělala v životě tu osudovou chybu, že se jí všechno takhle zběsile vymyká z rukou, ale nakonec jen vzdychla a hrdě odkráčela.

Uf, to by bylo. Teď se jen zabydlet.

útěk za láskou

II.

P

rvní dvě noci jsem se několikrát vzbudila zalitá po

tem, protože jsem ve snu utíkala tlupě násilníků.

Ráno mě zastihlo nevyspanou, s tmavými kruhy pod očima, s náladou pod psa.

Ani sprcha ze mě nesmyla napětí. S povzdechem jsem utřela zrcadlo, a to mi vrátilo obraz vystrašené holky, která za necelý měsíc, přesně na Štědrý den, oslaví osmnáctiny. Se zaujetím jsem si prohlížela dlouhé vlasy, co si žily svým vlastním barevným životem. Mají několik odstínů hnědé, od té nejtmavší přes světle mahagonovou až po jemně načervenalou. V odrazu slunečních paprsků má bohatá hříva vypadá, jako by ani jeden vlas nebyl barevně stejný s tím dalším. Tmavě hnědé, v přítmí téměř černé oči byly doširoka otevřené, zběsilým mrkáním jsem se snažila zaplašit ten pološílený výraz v nich, ale příliš se mi to nedařilo. Přemýšlela jsem, jak sem asi zapadnu.

O nové škole jsem věděla, že je mezinárodní a navštěvují ji děti diplomatů, herců nebo bohatých podnikatelů. Skvělé místo, kam uklidit někoho, jako jsem já. Škola tak hlídaná, že z toho nejpřísnějšího vězení by se člověk dostal snáze.

„Jsi krásná,“ zašeptala za mnou mamka.

petra martišková

Leknutím jsem sebou trhla. Nevěděla jsem, jak dlouho mě pozorovala, a cítila jsem se hloupě.

Přistoupila ke mně blíž, pohladila mě po vlasech, přičemž mi za ucho zastrčila neposedný pramen.

„Určitě si tě zamilují, uvidíš.“

Netoužila jsem po tom, aby si mě někdo zamiloval, chtěla jsem zpátky do Prahy. Vídat spolužáky, Leonu, co dokázala všechno obrátit v žert, tu nejnudnější věc v úžasné dobrodružství. Chtěla jsem zpátky svou partu ProCreation. Svůj život. Marná touha. Definitivně jsem přijala post utečence a nezbývalo mi nic jiného než se zhluboka nadechnout a vyrazit vstříc novým zítřkům.

Nechala jsem za zády náš malý domek i s mamkou; dojatě si otřela zbloudilou slzu, jako by mě vyprovázela do první třídy. Nechala jsem za sebou i honosný dům, kde se v horním patře pohnula záclona. Babička si taky přivstala, aby mě mohla vyprovodit alespoň pohledem. Mávla jsem na ni, abych jí udělala radost. Okamžitě od okna ustoupila. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a zamířila k parkovišti, kde na mě čekal Billy v černém audi. „Ahoj, Ká,“ pozdravila jsem ho zvesela hláškou z Mužů v černém.

„Velmi vtipné,“ ušklíbl se můj pořádně nabručený ochránce. „Hlavně že se dobře bavíš. Asi zapomínáš, že tu nejsi na prázdninách.“

„Myslíš?“ vrátila jsem mu úšklebek. „Tak ještě že mám tebe, abys mi to pořád připomínal.“

„Nastup si!“ Evidentně nechtěl zabřednout do diskuze, natož do hádky.

„Nic nápadnějšího jsi nenašel?“ Pokývla jsem k nablýs

kanému vozu.


23

útěk za láskou

„Tohle je tak akorát,“ ujistil mě Billy a téměř násilím mě zatlačil do sedačky, aby za mnou mohl zabouchnout dveře. Rozjel se tak rychle, že málem prorazil těžkou bránu před námi.

Před budovou školy jsme se octli tak trapně brzy, že ten kousek se dal dojít pěšky. Ani jsem se to nabručenému Billymu nesnažila navrhnout. Schovaná před pohledy za tmavými skly vozu jsem se rozhlídla kolem.

Budova školu rozhodně nepřipomínala; kdyby se na ní neskvěl nápis Riverside High School, nejspíš by nikoho nenapadlo, co se v prostorném domě, hodně podobném tomu babiččinýmu, vůbec schovává.

Billy vjel do prostorných vrat, za nimiž se otevřel ohromný prostor. V přední části dvora bylo parkoviště plné aut. Pardon – luxusních aut. To naše sem skutečně zapadlo a tipovala jsem, že patří k těm nejlevnějším.

Za parkovištěm se rozkládala zahrada s lavičkami. Seděly tam, nebo v družném hovoru kolem nich postávaly skupinky nových spolužáků. Mohutné stromy se s lehkostí loučily s barevným listím; válelo se všude, navzdory úporné snaze malého zavalitého mužíka, který běhal po zahradě se zahradním vysavačem a snažil se tu spoušť zlikvidovat. Budova školy se skládala z několika vzájemně propojených traktů – hlavní měl vchod přímo proti parkovišti.

„Tady máš, kdyby cokoliv, vytoč rychlou volbou jedničku.“ Otočila jsem hlavu zpátky k Billymu. Podával mi malý stříbrný telefon.

„Ty mi dáváš mobil?“ nevěřila jsem.

„Jen tísňová volání!“ vyvedl mě z omylu. „Nevolej do Čech, ok?“

Kysele jsem kývla, že beru na vědomí, zhluboka se nadechla a vystoupila z auta.

petra martišková

Billy se protentokrát, ve snaze nevzbuzovat tolik pozornosti, oblékl do tmavých džínů, černého trička a černé kožené bundy, ale stejně okamžitě přilákal pohledy lidí stojících blízko nás. V jednom jsem se parádně sekla. Můj nástup rozhodně nebyl nenápadný a mé představy, že zapadnu mezi dav studentů jako šedá myš, vzaly rychle za své. S Billym po boku jsem byla stejně nápadná, jako bych s sebou nesla pestrobarevné balonky.

Mé rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Během vteřiny jsem zhodnotila situaci, přesunula se v autě na druhou stranu, opatrně otevřela dveře, nenápadně vyklouzla ven a přikrčila se za auto. V podřepu jsem přeběhla k nedaleké zídce, přehodila přes ni batoh a přehoupla se za ním. Bez námahy jsem seskočila do měkké trávy uprostřed živého plotu. Ten mě sice kryl, ale taky byl pěkně trnitý. Jak jsem se jím prodírala, trny mě bolestivě škrábaly do rukou. Snažila jsem si chránit aspoň obličej.

Už jsem se začínala bát, že se odtud nikdy nevymotám, což by znamenalo potupný návrat, ale keř mě milosrdně vyplivl na trávník. Pohled na Billyho za všechny ty šrámy a škrábance stál.

S pobavením jsem sledovala jeho zběsilé počínání. Pobíhal kolem audi, otevřel všechny dveře, několikrát auto obešel, dokonce se podíval i do kufru. Vyprskla jsem smíchy; už se vidím, jak se sama dobrovolně zavírám do tmavého stísněného prostou.

Až ke mně dolétly útržky tichého klení a proud nadávek. Chvíle, kdy Billy pročeše křoví, se nezadržitelně blížila.

Vylezla jsem pomalu z úkrytu, oprášila ze sebe drobné větvičky, jednu si vylovila z vlasů a vmísila se nenápadně mezi studenty mířící do hlavní budovy.

Kancelář jsem našla lehce. Místnost s dvoukřídlými prosklenými dveřmi označovala obrovská cedule i se šip

útěk za láskou

kou, které by si nevšiml jedině slepec, a pak – byla hned za hlavními dveřmi.

Za dřevěným pultem postávala dokonale znuděná a taky špatně odbarvená asi tak pětadvacetiletá blondýnka se slušným nánosem make-upu.

Modře orámované černé oči na mě pohlédly bez špetky zájmu. Fascinovaly mě černé, umělé a neskutečně dlouhé řasy, málem zvedaly vítr při každém mrknutí. Blondýna mi věnovala letmý pohled a dál si zapilovávala dlouhé pěstěné nehty. Přitom se pohybovala do rytmu jakési staré vypalovačky.

„Co chceš?!“ vyštěkla dřív, než jsem ji stihla vůbec pozdravit.

„Já... ehm...“ Napadlo mě, že to možná nepatřilo mně, a ve snaze najít za sebou nějakého místního průšviháře jsem se otočila.

Jenže patřilo.

„Jsem Emma White,“ vysoukala jsem ze sebe.

„A co já s tím?“ zeptala se bez zájmu.

„Mám sem dnes nastoupit.“ Tohle sdělení tu dobrou duši probralo z letargie.

„Aha, ta z Prahy!“ Nebezpečně na mě namířila pilník, dokud jsem nepřikývla. Raději jsem o krok ustoupila. Nerada bych skončila jako císařovna Sisi. Blondýna se usilovně snažila najít potřebné papíry, ale zatím spíš dělala větší nepořádek. A čím víc rostla na pultu hromada tiskopisů, tím víc se rozčilovala.

„Jak já tohle nesnáším. Jako by nemohli nastoupit všichni najednou. Člověk tady nemá ani chvilku klid. Nejraději bych...“

Co by nejraději provedla, zůstalo utajené, do kanceláře totiž vstoupila elegantní dáma asi ve věku mé mamky, ve skvěle padnoucím kostýmku a s milým úsměvem na rtech.

petra martišková

„Tady ji máme, vidíte, že se neztratila. U nás se nikdo neztratí.“

Dveře za ní zaplnila obrovitá postava. Byla jsem vděčná za přítomnost nejen milé dámy, ale i té protivné holky, protože přes Billyho obličej během několika vteřin přeběhla celá škála výrazů od překvapeného, přes naštvaný a vzteklý až po úlevný. Vybrala jsem si ten úlevný, byl pro mě nejbezpečnější.

„Kde jsi?“ zacvrlikala jsem tak sladce, že cukrkandl byl proti mně jen slabý odvar.

Billy je pověstný svým dokonalým sebeovládáním. I teď jen několikrát naprázdno otevřel a znovu zavřel pusu, přičemž ze mě nespouštěl oči.

Vysoká dáma, kterou ta holka oslovovala paní ředitelko, obešla pult, odstrčila sekretářku a obratem mi podávala potřebné dokumenty.

„Tak tady máš. Průkaz si nech potvrdit od všech učitelů a odpoledne ho přines zpátky. Mapa školy, seznam

předmětů, některé už mohou být obsazené, souhlas rodičů

s použitím fotek ze školních akcí na stránkách školy, tvůj

studentský průkaz. Doufám, že se ti u nás bude líbit. Kdy

bys cokoliv potřebovala, neváhej se na mě obrátit. To samo

zřejmě platí i pro vás.“ Otočila se k Billymu, podala nám

oběma ruku a s milým úsměvem vykoukla na chodbu.

„To bylo naposledy, rozumíš?“ zavrčel Billy, vyškubl mi z ruky papíry a začal je důkladně studovat.

„Maturuješ ty nebo já?“ vytrhla jsem mu papíry zase zpátky. Do ruky jsem mu vrátila jen souhlas se zpracováním osobních dat a fotek. „Tohle můžeš podepsat, taťuldo,“ usmála jsem se sladce a pohledem zpražila blondýnu, co se zahihňala jako puberťačka.

Billy se na ni omluvně usmál a blondýna pod jeho pohledem tála jako sníh. „To jsou děti,“ řekla dospěle, i když

útěk za láskou

brány zdejšího ústavu tutově opustila maximálně před pěti lety. Svůdně se před ním vlnila a řasami mrkala tak vehementně, že Billymu nejspíš slzely oči.

„Ashley! Ashley, pojď sem na chvilku,“ ozval se ode dveří autoritativní hlas paní ředitelky; hlas, jemuž se nedá odporovat. Ani holka, která se za chvilku objevila v kanceláři, si to netroufla. Uctivě všechny pozdravila, jen mě přehlídla jako širé lány. Měla jsem alespoň čas si ji pořádně prohlédnout. Možná bych se cítila mnohem líp, kdybych to neudělala. Byla totiž neuvěřitelně krásná. Drobný oválný obličej lemovala hříva dlouhých blonďatých vlasů, modré oči se vesele smály a plné rty jistě přiváděly místní borce k šílenství. K tomu štíhlá postava – v trikotu roztleskávaček vypadala, jako by sem odběhla z filmu.

„Přejete si, paní ředitelko?“

„Ashley, ty máš teď hodinu angličtiny, že ano?“

Holka horlivě přikyvovala.

„Vezmi, prosím, Emmu s sebou.“

„Koho?“ zeptala se překvapeně.

Páni, ona si mě doteď fakt nevšimla! Jsem snad neviditelná? Pipka za pultem měla důvod k dalšímu hihňavému záchvatu, ředitelka protočila oči v sloup a pro jistotu na mě ukázala prstem.

Aspoň konečně zmizím Billymu. Jenomže on mi zastoupil cestu. „Sejdeme se na obědě a pak po škole u auta.“

„Je to kousek, domů trefím, nemusíš tu kvůli mně strašit.“

„Na to zapomeň!“ zašeptal výhružně.

„Jsi nemožnej,“ ujistila jsem ho a než jsem se připojila k Ashley, zasyčela jsem na něj: „Neznáme se.“

Na chodbu jsem vypadla s úlevou.

Ashley mě čapla za ruku a pevně ji stiskla.

„Ahoj, jsem Ashley. Ashley Davis. Odkud jsi? A co že jsi skončila tady? Letos maturuješ? A jak že se to jmenuješ?

petra martišková

Hraješ baseball? A mluvíš vůbec?“ chrlila ze sebe jako ku

lomet bez jediného nadechnutí. Zřejmě měla plíce o obsahu menšího bazénu. Než mi do mozku došly všechny otázky, Ashley se zastavila, aby zjistila, proč neodpovídám.

„Z Prahy, naši, ano, Emma, ne, ano,“ vysypala jsem ze sebe, náramně spokojená, že jsem to všechno pobrala.

„Cože?!“ vytřeštila na mě nádherné modré oči.

„Odpovídám na tvoje otázky. Jsem z Prahy, jsem tu kvůli našim, letos maturuju, jmenuju se Emma, Emma White,“ napodobila jsem její představování, „baseball nehraju a ano, mluvím. Ještě něco?“

Zatímco vstřebávala všechny informace, vykročila zase chodbou ke skříňkám. Já šla s hlavou sklopenou, abych nemusela odrážet zvědavé pohledy nových spolužáků. Jenže když jsem náhodou vzhlédla, zjistila jsem, že tady absolutně nikoho nezajímám.

„Ten obrovský černoch z kanceláře patří k tobě? A jsi fakt z Prahy?“

„Jo. Z Prahy.“ Schválně jsem nechala první část otázky bez odpovědi, ale Ashley to evidentně nevadilo. I tak ji nadchlo, odkud pocházím.

„Fakt?! Páni, a co teda děláš tady? To je někde v Evropě, ne?“

Překvapilo mě, že věděla, kde leží Praha. Zatím jsem se v Americe setkala s lidmi, kteří znali Václava Havla, Jágra a ještě pár dalších hokejistů – ty jsem pro změnu neznala já – Milana Kunderu a Miloše Formana, ovšem toho proto, že žil a skoro celý život tvořil filmy právě v Americe, a Čapka s jeho robotem. Jen málokdo však tušil, že Praha je hlavní město České republiky a téměř nikdo nedokázal přesně určit polohu Prahy.

„Jo, v Evropě. A proč tady jsem, to je vážně hodně dlouhá historie,“ vzdychla jsem spíš pro sebe.

útěk za láskou

„Někdy mi ji rozhodně musíš vyprávět. To mě fakt zajímá. Taky bych se chtěla podívat do Evropy, klidně do Prahy, ale hlavně do Paříže. Jenže naši o tom nechtějí ani slyšet. Už mě vidí jako neohroženou účetní v jejich firmě.“

„Ash, co to máš za nový kousek?“ ozvalo se mi někde u ucha, takže jsem leknutím nadskočila a instinktivně uskočila. Pak jsem se ohlédla. Za mnou stál neuvěřitelně krásnej kluk, co tutově utekl z titulní stránky módního časopisu. Světlé vlasy mu padaly neposlušně do čela, oči měl blankytně modré jako letní obloha a vesele v nich jiskřilo. Přišlo mi, že jsem ho už někdy viděla. Což byl samozřejmě nesmysl.

Ashley se na něj zakřenila a otočila se kolem dokola, ve snaze co nejvíce roztočit černou skládanou sukni. „Všiml sis. To je milé.“

„Nemyslím sukni,“ odfrkl si kluk a dlouhým pohledem si mě změřil od hlavy až k patě.

„Myslíš Emmu? Tak to si nech zajít chuť!“ varovala ho Ashley.

Nenechal se, bez okolků ke mně natáhl pravici a pevně mi stiskl ruku: „Jsem Max,“ usmál se. Potom se sklonil a ruku mi lehce políbil.

„Neskoč mu na to,“ drcla do mě Ashley. „Věř mi, je to obyčejný křupan. On se jen jako gentleman jenom tváří. Já ho znám.“

Max se neurazil, jak by to udělal každý druhý, ale spokojeně se na Ashley zazubil. Ten úsměv stačil, aby mi konečně docvaklo, koho mi připomíná – ji. Max mi domněnku ihned potvrdil.

„Trhni si, drahá sestro.“ Mrkl na mě: „Určitě se ještě uvidíme.“ Zahulákal na někoho na konci chodby a zmizel jak pára nad hrncem.

petra martišková

„Brácha?“ zeptala jsem se úplně zbytečně.

„Dvojče,“ povzdychla si Ashley s nechutí. „O půl minuty starší a asi tak milionkrát otravnější. Věř mi, já s ním žiju. Ale musíme jít, Vagner je nechutně dochvilnej.“

Nacpala jsem do nové skříňky bundu a následovala Ashley dlouhou chodbou. Ashley byla evidentně oblíbená. S každým se zdravila, tu pochválila novou halenku, jiné holce super účes, další dala z kapsy lístky na koncert, které sehnala díky protekci, jiné odkývala, že se určitě staví na jejím mejdanu. Dokonce se ptala, jak se daří školníkově ženě, jestli už konečně porodila. Byla jí plná chodba a já jsem díky tomu zůstala neviditelná.

Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale skutečně nikdo, opravdu NIKDO se na mě ani nepodíval. Nikoho jsem nezajímala. Připadala jsem si jako ve snu. Konečně si mě nikdo nevšímal. Nevěřícně jsem sledovala dění a čím víc lidí kolem mě naprosto nevšímavě prošlo, tím víc jsem pociťovala jakousi euforii. Byla jsem tu cizí, neznámá holka, nezajímavá, obyčejná, prostě nikdo. Paráda!

Do třídy jsem vstoupila s úsměvem na rtech. Užívala jsem si neviditelnosti. Noví spolužáci se vesele překřikovali a navzájem si vyprávěli zážitky z nějakého mejdanu. Dva kluci si házeli rýžovým míčkem přes celou třídu a úplně vzadu u poslední lavice hlouček holek s hlavami sraženými k sobě vášnivě diskutoval nad časopisem. Ashley v tu ránu zapomněla na to, že existuju, a vrhla se do náruče sympatickému tmavovlasému klukovi ve sportovní bundě stejných barev, jako na sobě měla ona. Skočila na něj, nohy mu obtočila kolem pasu a vášnivě ho přede všemi políbila.

Neměla jsem nejmenší tušení, kde je volné místo, a nechtěla se s nikým dohadovat, tak jsem zůstala stát před

útěk za láskou

tabulí a zatím studovala úryvky z nejznámějších děl na stěnách i hřbety knih v mohutné knihovně hned vedle dveří. Úplně jsem přeslechla příchod učitele angličtiny. Objevil se ve třídě současně se zvoněním, vláčel s sebou hromadu starých knih, přes které mě neviděl a vrazil do mě.

Jak se nejlépe uvést v nové třídě než srážkou s učitelem? Stála jsem jako tvrdé Y, zatímco kolem mě se k zemi snášely papíry a knihy na jednu velkou neforemnou hromadu.

Vagner na mě zamžikal malýma prasečíma očkama za skly tlustých brýlí. „Co tu proboha tropíte?“ vyčetl mi, ale tak tichým hlasem, že jsem ho přes hurónský smích, který se nesl třídou, málem přeslechla.

„Stojím,“ odvětila jsem náramně chytře a vrhla se na kolena, abych mu pomohla tu spoušť uklidit.

Celou tu hromadu jsem mu zase vrátila do náruče a připojila i omluvný úsměv. Nereagoval. Dokvačil ke svému stolku a obřadně na něj hromádku položil. Láskyplně ty poklady pohladil a postavil se před třídu. Nadechl se, že už už něco pronese, když zavadil pohledem o mou maličkost a přísahám, že se mě lekl a uskočil kousek stranou. Automaticky jsem ustoupila o krok, abych ho ještě více neděsila, a instinktivně si rukou uhladila vlasy na hlavě. Tak hrozně jsem přece vypadat nemohla. Volila jsem raději ústup a zamířila do třetí lavice u okna, kde seděla sympatická holka s dlouhými vlasy spletenými do dvou roztomilých copů a zrzavými tak, že připomínaly oheň. Zpod krátké ofiny si mě měřila intenzivním hnědým pohledem. Naštěstí pro mě byl přátelský a vstřícný.

„Můžu?“ kývla jsem hlavou k volnému místu. Holka oblečená ve stylu hippie do pestrobarevných dlouhých šatů beze slova shrnula své krámy na svou půlku lavice a odstrčila mi židli.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.