načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Útěk z pekla - Juraj Šebo

Útěk z pekla

Elektronická kniha: Útěk z pekla
Autor: Juraj Šebo

- Nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem Osvětim (Auschwitz) prošlo během druhé světové války několik milionů lidí z celé Evropy. Nejméně 1,3 milionu z nich ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 181
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Miroslav Zelinský
Skupina třídění: Vězeňství
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-5218-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem Osvětim (Auschwitz) prošlo během druhé světové války několik milionů lidí z celé Evropy. Nejméně 1,3 milionu z nich zde zemřelo. Z tohoto pekla na zemi se pokusilo utéct jen asi osm stovek vězňů. Pouze 144 z nich se to prokazatelně podařilo. Jedním z nich byl Arnošt Rosin, židovský rodák ze slovenské Sniny, který z Osvětimi uprchl dramatickým způsobem v květnu 1944 s polským židem Czeslawem Mordowiczem.

Popis nakladatele

Nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem Osvětim (Auschwitz) prošlo během druhé světové války několik milionů lidí z celé Evropy. Nejméně 1,3 milionu z nich zde zemřelo. Z tohoto pekla na zemi se pokusilo utéct jen asi osm stovek vězňů. 

A pouze 144 z nich se to prokazatelně podařilo. Jedním z nich byl Arnošt Rosin, židovský rodák ze slovenské Sniny, který z Osvětimi uprchl dramatickým způsobem v květnu 1944 s polským židem Czeslawem Mordowiczem.


Rosinovo jméno po válce upadlo v zapomenutí, přitom ale právě jeho a Mordowiczovo svědectví zásadním způsobem potvrdilo a doplnilo proslulou zprávu jejich předchůdců Vrby a Wetzlera o zločinech páchaných nacisty v koncentračních táborech. 
V této bohatě ilustrované knize zkušeného autora literatury faktu, který se s Arnoštem Rosinem osobně znal, se strhující příběh jednoho z neprávem zapomenutých hrdinů holocaustu dočkal vůbec prvního uceleného zpracování.

(životní příběh Arnošta Rosina, vězně, kterému se podařilo uprchnout z Osvětimi)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Juraj Šebo - další tituly autora:
Najlepšie z môjho života Najlepšie z môjho života
Legenda V klub Legenda V klub
 (e-book)
Zlatá léta šedesátá Zlatá léta šedesátá
Krízové 30. roky Krízové 30. roky
Pionierske 50. roky Pionierske 50. roky
Bratislavské korzo Bratislavské korzo
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Útěk z pekla

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Juraj Šebo

Útěk z pekla – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


JURAJ ŠEBO

Útěk z pekla



Útěk

z pekla

JURAJ ŠEBO

MLADÁ FRONTA

Životní příběh Arnošta Rosina, vězně, kterému se

podařilo uprchnout z Osvětimi


Přeložil Miroslav Zelinský

© Juraj Šebo, 2017

Translation © Miroslav Zelinský, 2019

ISBN 978-80-204-5218-4 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-5356-3 (ePub)

ISBN 978-80-204-5358-7 (Mobi)

ISBN 978-80-204-5357-0 (PDF)


Je zlem poddat se aktivně nebo pasivně zlu jako

jeho nástroj, jeho pozorovatel nebo jeho oběť.

Písmo svaté


Poděkování

Děkuji profesorovi Eduardu Nižňanskému, Katce Hradské, Janu

Bocanovi, Ivetě Bžánové, Vladovi Paliatkovi, Martinu Uhrovi,

Robertu Rozettovi a Jaroslavě Marcinkové za poskytnutí archiv­

ních materiálů.


Pozdrav tam nahoru

Prožil jsi, Arnošte, obdivuhodný život. Prošel jsi nacistic

kým koncentrákem, tím nejhorším, v  Osvětimi, se vztyče

nou hlavou. Dokázal jsi všem zpupným trýznitelům, že je

možné zůstat člověkem i  v  těch nejtěžších chvílích. Mohl

bych napsat ještě množství superlativů na tvou adresu. Ne

udělám to, vím, že by ti to připadalo příliš patetické. Raději

se spokojím se vzpomínkou na tebe z  dětských let, kdy jsi

mi říkal, že když člověk nemá trochu štěstí, může být bo

hatý, zdravý, moudrý, ale je mu to na nic. Doufám, že i tam

nahoře ho máš dostatek.



11

Předmluva

„Nápad může mít každý.“ Tento slogan jsem viděla na stole

jednoho kreativního pracovníka v  reklamní firmě. Co tím

chtěl autor říct? Asi to, že skvělých nápadů už zažil hodně,

ale většina z  nich zůstala jen nápadem. Juraj, můj manžel,

své nápady vždy dotáhne až do konce, důkazem čehož je

i  tato kniha. Nějaký moudrý člověk řekl, že kdo se z  dějin

nepoučil, musí si je zopakovat. Dnešní doba je dokladem

toho, že to zopakování je nanejvýš aktuální. Děje se tak

proto, že dějiny jsou rozsáhlé. Vlny historických událostí se

valí řečištěm staletí, které je tak široké, že se v  něm naše

každodenní životy ztrácejí. Dějiny nejsou nic jiného než

otisk lidské hlouposti, pýchy, krutosti, pomstychtivosti, jen

sem tam se objeví záblesky lidskosti, hrdinství, laskavosti či

zdravého rozumu. Právě tyto malé příhody a historky z mi

nulosti nám poskytují nejvěrnější pohled na dějiny.

Zvlášť naléhavě by poučení z dějin mělo oslovovat mla

dou generaci, která ráda podléhá tlakům okamžiku a zapo

míná, že na většinu otázek již odpovědi existují, stačí jen

vědět, kde je najít. Cicero to vyjádřil přesně: „Když neznáte

události, které se odehrály před tím, než jste přišli na svět,

navěky zůstanete dítětem.“ Stále se musíme učit, protože

dějiny se nikdy nezastaví. Každý den vnáší zároveň něco

nového do odvěkých poučení. Právě proto musíme pil

ně studovat životní příběhy našich předchůdců, kteří zde

svým životem zanechali nějaké poselství. Arnošt Rosin nám

takové poselství zanechal.

Ivana Šebová


12


13

ÚTĚK Z PEKLA OSVĚTIMI

Nedávno jsem při brouzdání internetem narazil na zajíma

vý článek profesora Eduarda Nižňanského na téma útěku

vězňů z  koncentračního tábora Osvětim. Mou pozornost

upoutalo jméno Arnošt Rosin. Najednou mi svitlo. Vždyť

člověka s  tímto jménem přece znám! Když jsem byl malý,

chodíval k  nám, byli jsme s  ním na výletě, hrával s  otcem

karty, strávil s  námi Vánoce. Drobný chlapík, měl však

uvnitř sebe nakažlivý elán a optimismus.

Člověk má asi v  sobě už před narozením zakódováno,

jak bude vzdorovat nepřízni osudu, všem okolnostem a ná

strahám, které budou určovat jeho život v  čase, který mu

byl dán. Arnošt Rosin byl jeden z  milionů osvětimských

vězňů a jeden z mála šťastlivců, kterým se podařil útěk z to

hoto prokletého místa. Zde je jeho příběh, který je fascinu

jící, často neuvěřitelný, ale stejně tak obdivuhodný, příběh

člověka, který se nikdy nepoddal.


14

Rodina

A

rnošt (Ernest) Rosin se narodil rok před vypuknutím

první světové války v  asimilované židovské rodině ve Snině. Byl vychováván v duchu tradičních hodnot – slušnosti, upřímnosti a zodpovědnosti. Rodiče ani sousedy si člověk nevybírá. Nevím, jaké měl sousedy, ale co se týče rodičů, měl štěstí. Vyrůstal v  atmosféře férovosti, spravedlnosti a  víry v humanismus. Své židovské kořeny vnímal stejně přirozeně jako svou slovenskou identitu. I proto bylo pro něj nepochopitelné, že on se jako žid stal terčem etnického násilí.

Hermann Rosin spolu s  manželkou Evou žili ve Sni

ně v  domě nedaleko římskokatolického kostela. Koupili si ho v  roce 1906 a  vychovávali v  něm šest dětí  – Alexandra, Antona, Irenu, Evžena, Hermínu a  Arnošta. V  domě měli obchod se smíšeným zbožím a  prodávali drobnosti, které lidé potřebovali ke svému životu: hřebíky, petrolej, mýdlo či benzín (který tehdy neprodávaly jen čerpací stanice). Obchod příliš nevynáší, Hermann byl nucen financovat ho z úvěrů, proto rodina žila skromně. Matka Eva (rozená Weizen) byla, jak to bylo tehdy běžné, v  domácnosti. Při šesti dětech tomu ani nemohlo být jinak. Byla to šikovná hospodyňka, výborně vařila a šila. Arnošt už jako dospělý vzpomínal na její bramborovou kaši s  karbanátky či na nudle se spoustou máku. Podle jeho slov pekla nejlepší jablečný štrúdl ve Snině a dětem pletla teplé svetry, ponožky a šály. Otec Hermann byl menší postavy, příliš mu to však nevadilo, problém měl pouze při fotografování, kdy se musel postavit na malou podnožku.

Arnoštův strýc, bratr jeho matky, byl náruživý karbaník, kvůli čemuž přišel o  majetek a  zadlužil se. Jak to bylo v  židovských rodinách zvykem, na dluhy se mu skládalo celé příbuzenstvo. Arnoštova matka přinesla do rodiny slušné věno, které otec ještě zvelebil, ale po vyplacení dluhu jim nezbylo téměř nic. Přišli i  o  obchod. Mělo to však i  výhodu: mnohem později, při arizaci, jim neměli co vzít. Ačkoli zůstali chudí a zápasili o živobytí, byli to čestní, pracovití a slušní lidé.

Snina byla tehdy ospalé městečko s pěti tisíci obyvateli. Žilo zde asi třicet až čtyřicet židovských rodin. Arnoštova rodina měla jen minimální vztah k židovským tradicím či náboženské příslušnosti. Projevovalo se to spíše formálně, dvěma návštěvami synagogy ročně během nejvýznamnějších svátků, spíše z  úcty k  rodičům než z  náboženského přesvědčení. Nedodržovali ani přikázání týkající se jídla. Rodný dům.

16

Arnošt neměl jako malý chlapec žádné religiózní povinnos

ti, neznal ani hebrejskou abecedu, jen písmeno R (ř), které

nosil na krku jako talisman. Přátele měl i  mezi křesťany.

Mezi židovskými a nežidovskými dětmi nebyly etnické pro

blémy, hrávali proti sobě fotbal a jen občas došlo k nějakým

šarvátkám, jak to už mezi chlapci bývá. Hádali se, zda platil

gól, nebo jestli to byla ruka, nikdy se však mezi sebou nebi

li. Vztah majority k židovské menšině byl tolerantní, o čemž

svědčí i fakt, že římskokatolický kostel a židovská synagoga

ve Snině nestály daleko od sebe, dělilo je jen několik desítek

metrů. Vztahy se zhoršily až v období Slovenského státu, po

radikálních protižidovských opatřeních.

Ze sourozenců byl Arnošt nejmladší, ale doma se s ním

nikdo nemazlil. Nejvíce času mu věnoval bratr Eugen a ses

try Irena a Klára. Nejstarší z bratrů, Alexandr, se již v roce

1920 vystěhoval do Ameriky. Druhý bratr Anton (1907) ode

Matka Eva a otec Hermann.

17

šel v roce 1925, kdy mu bylo 18 let, do Prahy, kde pracoval ve

firmě Schenker, stěhovací služby. Pak emigroval do Velké

Británie, kde se zúčastnil československého zahraničního

odboje. Bojoval na západní frontě v Africe u Tobruku a u El

Alameinu. Zemřel v roce 1982. Ve Snině zůstal bratr Eugen

(1905). Pracoval jako úředník na notářském úřadě. Oženil se

s  Elenou Jakabovičovou a  z  jejich manželství vzešly dívky

Noemi Ernestyna (1935) a Anna Estera (1938). Jejich šťastný

rodinný život však netrval dlouho. Eugen byl i s dcerkami

25.  května  1942 deportován transportem Poprad, Rajowiec

Zubelski, Chelm, Lublin, jeho manželka Elena pak trans

portem Humenné, Poprad, Lublin dne 10. května 1942. Ne

měli šanci být jeden druhému oporou. Pro ně neplatilo to

známé, že láska je silnější než smrt.

Rodiče Hermann a Eva své děti a vnoučata také nepře

žili. Deportovali je 13. června 1942 do vyhlazovacího tábora

v  Sobiboru. Jako starci už nebyli k  ničemu užiteční. Prů

měrná délka života vězňů v Sobiboru byla tři dny.

Sestra Klára, sestra Irena.

Sestra Irena putovala do pracovního tábora ve Vyhních, kde její stopa končí. Sestru Kláru se synem Tomášem transportovali 24.  dubna  1942 z  Prahy do Terezína, později oba transportovali do Lublinu.

Všem členům rodiny Arnošta Rosina bylo souzeno zemřít kvůli neodpustitelnému zločinu – narodili se jako židé. Z celé rodiny zůstali naživu jen Arnošt s bratry Alexandrem a Antonem. Ostatní zahynuli strašlivou smrtí.

Sestra Klára s manželem a synem Tomášem, 1942, bratr Eugen.


19

Dětství a mládí

P

říjmení Rosin, po sninsku spíše vyslovováno jako „Ro

zin“, si mnozí místní senioři okamžitě dají do souvislosti se školou. V  roce 1933 byl otevřen první ročník sninské pobočky Státní měšťanské školy v Humenném. Školu navštěvovali jen chlapci. Samotná výuka probíhala ve více budovách, například v  prostorách místní pily, ale i  v  soukromých domech. Třída pro výuku byla zřízena také v domě rodiny Rosinovy, kterou pamětníci dodnes ve vzpomínkách označují jako „škola u Rozina“. V domě Rosinových se nacházela jedna ze tříd měšťanské školy, kterou navštěvoval i malý Arnošt.

Třída byla jako všechny na světě, jen více oprýskaná

a osahaná od špinavých rukou. Arnošt nebyl studijní typ, ve Čtyřletý Arnošt se svými sourozenci Alexandrem, Antonem a Klárou.

20

škole se nijak zvlášť nesnažil. Vysvědčení, které nosil domů,

rodiče považovali za přiměřené. Jeho výsledky ve škole byly,

velkoryse řečeno, průměrné. Rodiče předpokládali, že ško

lu zvládne i sám, měli svých starostí dost. Arnošt měl nej

raději hodiny křesťanského náboženství, na které nemusel

chodit, a  tak s  ostatními židovskými chlapci hrál oblíbený

knoflíkový fotbal. Po absolvování 5. ročníku základní ško

ly navštěvoval měšťanku v Humenném, později pokračoval

na obchodní akademii v Košicích, jejímž cílem bylo odbor

ně vzdělávat slovenskou mládež pro povolání v  obchodě

a průmyslu. Jako chlapec z malého městečka, kde se každý

s každým znal, se jen těžko sžíval s prostředím Košic. Dlou

ho si neuměl najít rovnocenného přítele, ale později si našel

kamarády mezi všemi skupinami obyvatel - mezi Maďary,

Němci, Slováky, křesťany i židy.

S antisemitismem se Arnošt Rosin do roku 1938, kdy vzni

ká autonomie, příliš nesetkával, i  když mu spolužáci a  ka

Po této ulici se proháněl malý Arnošt. marádi občas dali pocítit, že je „jiný“.

1

Každý mladý člověk

stojí po skončení školy před otázkou, jak dál? Jsou cesty, které zdánlivě slibují velké výhody a  rychlý postup. Na druhé straně však existuje i  cesta pomalého, ale pravidelného postupu po schůdcích pracovní kariéry. Arnošt Rosin si i přes svou dobrodružnou povahu vybral právě tuto možnost. Po skončení školy pracoval nejprve jako praktikant, později jako prodavač náhradních dílů pro auta a traktory v podniku Tatra a postupně se vypracoval na vedoucího prodeje.

Byl to čas idylického mládí, dokud se Hitler v Německu nedostal k moci. Němcům (a vlastně i židům) slíbil, že vyřeší židovský problém. A co Hitler řekl, to také vždy udělal. Ti, co četli jeho knihu Mein Kampf, věděli, co je čeká. Arnoštův otec nedokázal uvěřit, že Němci, kulturní národ básníků a  myslitelů, by je chtěli vyvraždit. Nedokázal pochopit, že by i Němci, se kterými přišel do styku v soukromí nebo obchodně, mohli klesnout tak hluboko.

Mladý Rosin si však rychle uvědomil, že jeho vyhlídky do budoucna nejsou růžové. Palestina jako vize budoucího židovského státu se jevila jako možnost uniknout z dosahu Hitlerovy moci. V roce 1935 přišel z Palestiny dopis, ve kterém kamarád jeho otce psal, že by pro celou rodinu mohl získat všechna přistěhovalecká povolení, včetně certifikátu britské mandátní správy.

Oficiální imigrační kvóty do Palestiny byly velmi nízké, takže to byla lákavá nabídka. Rodiče byli toho názoru, že jsou už příliš staří, aby si v Palestině vybudovali novou existenci. Přijali však nabídku pro svého syna. Arnošta to zaujalo. Deziluze z  ideálů, kterým věřil, vzrůstající ponížení a  také 1 Se svým příslovečným humorem jednou takto charakterizoval antisemitu: „Antisemita je ten, kdo nenávidí židy víc, než je třeba.“ tušení špatného osudu ho ponoukly k myšlence, aby nabídku přijal. Začal tedy běhat po úřadech a zjistil nepříjemnou skutečnost – dříve, než opustí republiku, musí sloužit vlasti jako voják. Neměl na výběr. Odvedli ho jako „schopného, bez vady“ a narukoval do Kroměříže, kde sloužil v technické rotě pěšího pluku. Strávil zde dva roky (1935–1937).

Po návratu do civilu v  roce 1937 opět začal pracovat na

svém vystěhování do Palestiny. Musel se zúčastnit speciálního kurzu ve Velkých Levárech pro ty, kteří tam chtěli žít. Třicet účastníků kurzu, chlapci i děvčata, zde žilo spolu v jednom domě. Účastníkem kurzu byl i Alfréd Wetzler, se kterým se Arnošt později setkal v  Osvětimi a  pomáhal mu při útěku. Ve volném čase sportovali. Intenzivně se učili hebrejštinu a židovské dějiny, museli akceptovat kolektivní rozhodování a vzájemnou kolektivní solidaritu. Byl to vlastně takový „přípravný kibuc“.

Kus papíru, který mu

mohl změnit život.

Sám o tom řekl:

„Když jsem se vrátil z vojny, pokračoval jsem v práci v pod­ niku Tatra v Bratislavě až do vypuknutí války v roce 1939. Žil jsem v komunitě mladých lidí, kteří se připravovali na odchod do země zaslíbené, do Palestiny. Přes den jsme pracovali a  po večerech studovali. Byli jsme poměrně velká skupina, kde byli různí židé  – ortodoxní, věřící, méně věřící, ba i  nevěřící. Jed­ noduše lidé různého založení, pravičáci i  levičáci. Žili jsme ve společenství, kde jsme všechno, co jsme vydělali, předali a do­ stali jsme jen to, co jsme potřebovali na oblečení a jídlo. Kurz jsem nedokončil, neboť při návštěvě rodné Sniny koncem břez­ na 1942 jsem byl zatčen a deportován do Osvětimi.“ Rosin jako voják v Kroměříži.

Sběrný tábor židů v Žilině

D

uben, Velikonoce 1942. Půlnoc. Bouchání na dveře. Pa

nika. Zoufalí rodiče. Asi takto to mohlo vypadat, když

Arnošta Rosina gardisté zadrželi během návštěvy rodičů ve Snině. Nedokázal pochopit, že pro něj přišli jeho rodáci, v  uniformách Hlinkovy gardy a  v  nablýskaných botách. Snažil se jim vysvětlit, že je tu jen na návštěvě, že to musí být nějaký omyl. Nebyl to omyl. Nevěděl, že je na seznamu židů, pobývajících na území Slovenského státu

2

. Tento se

znam přikázalo vytvořit Ministerstvo vnitra 12. února 1942

3

,

přičemž zvlášť měli být označeni práceschopní židé. Politici, úředníci, gardisté nebo antisemitsky zaměření řadoví občané se shodli na tom, že pro naplnění jejich ambicí je nezbytné všechny židy ze Slovenska vystěhovat.

Poslední objetí. „Prosím tě, bože, dej, aby to byl jen zlý sen. Dej, ať se probudím.“ Nebyl to sen. Koncem března 1942 ho spolu s dalšími 20 židovskými mladými muži odvezli do Humenného a odtud do židovského sběrného tábora v Žilině, který byl přestupní stanicí mezi Slovenskem a vyhlazovacími tábory v Polsku.

Tábor fungoval ve Štefánikových kasárnách na Rajecké cestě v městské části Rudiny. Městská rada Žiliny v čele se starostou Vojtěchem Tvrdým nesouhlasila, aby byl tábor vybudován na území města, proto volba padla na kasárna, 2 V seznamech židů na Slovensku v roce 1942 se nachází také Ernest Rosin. 3 První soupis, který připravila Ústřední rada židů, byl zpochybněn. Na základě soupisu ministerstva vnitra bylo na Slovensku zaregistrováno 89 000 osob.

25

Vzorný gardista musel mít správný stejnokroj a k němu vysoké boty

firmy Baťa. (archiv autora)

která v té době nebyla majetkem města, ale ministerstva

obrany.

Arnošt cítil bezmoc a  byl na sebe rozzlobený, že se ne

chal chytit. A kdyby věděl, co se na něj chystá, riskoval by

mnohem víc. Po bitvě je však každý generál... V Žilině strá

vil noci na slámě spolu se stovkami jiných vyděšených lidí,

se řvoucími gardisty a ve frontách na dokumenty.. Během

svého pobytu se tu stačil seznámit s  gumovými obušky,

které tvrdě dopadaly na jejich hlavy. Minimální sanitární

vybavení, vřískot vyděšených dětí, nářek žen a starých lidí,

to vše jen zvyšovalo napětí. Už tady to začalo páchnout zá

nikem. Zde už byl jiný svět, s novými pravidly, nespoutanou

svévolí na straně věznitelů a bezmocností na straně vězně

ných. Ačkoliv zde Arnošt strávil jen krátký čas, zažil tu prv

ní ponižování a bolestné situace. Sám o tom říká: Sběrný tábor Žilina, 1942. (zdroj: Tragédie slovenských židů)

„Gardisté v černých uniformách a vysokých botách, ti nám dali první koncentráčnickou lekci. Bezdůvodně nám nadávali, bili nás, kopali a okrádali o osobní majetek.“

Dozorci obírali židy soustředěné ve sběrném táboře o  osobní věci a  rádi se nechávali uplácet. I  samotní židé upláceli příslušníky HG při domovních prohlídkách i v samotných transportech. Dokonce i velitel tábora propustil za úplatek několik židů určených k vysídlení.

4

Arnošt Rosin pobyl v Žilině 14 dní, pak je naložili do nákladních aut a za doprovodu ozbrojených gardistů na motorkách je odvezli na nádraží. Zde se dostal do transportu směr Osvětim. Celkově bylo ze Žiliny vypraveno dvacet transportů, z toho nejvíce do Osvětimi – dvanáct. 4 Otec vzpomínal, že specialistou na úplatky byl Anton Vašek, slovenský Adolf Eichmann, odpovědný na ministerstvu vnitra za řešení židovské otázky na Slovensku. Měl svůj způsob, jak vzít úplatek, aniž to bylo podezřelé. Dohodl se s ohroženým, že přijde do Štefánky na partii karet a tu dohodnutou sumu prohraje. Každý se snažil deportaci vyhnout, jak se dalo. Kdo neměl peníze, byl na tom špatně. Částky za propuštění z tábora dosahovaly výšky 10 - 15 tisíc slovenských korun. Arnošt Rosin samozřejmě takovou částku k dispozici neměl.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist