načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Útěk – Peter May

Útěk

Elektronická kniha: Útěk
Autor: Peter May

Když dojde v zapadlé londýnské garsonce k vraždě neznámého muže, nikdo netuší, že se díky tomu otevřou staré rány. V roce 1965 se vydalo pět mladíků na cestu z Glasgow do Londýna a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 399
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Runaway ... přeložil Filip Drlík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1529-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když dojde v zapadlé londýnské garsonce k vraždě neznámého muže, nikdo netuší, že se díky tomu otevřou staré rány. V roce 1965 se vydalo pět mladíků na cestu z Glasgow do Londýna a snili o zářné budoucnosti, ale brzo se ukáže, že se jejich sny určitě nenaplní. Jack, Luke, Dave, Jeff a Maurie netušili, že někdo z nich se nevrátí vůbec a další budou pravdu o těch dnech skrývat ještě padesát let poté. Současnost a minulost se prolínají a začíná být jasné, že na počátku všeho stála vražda na drogovém večírku ve West Endu. Jaká tajemství skrývají nyní již staří muži ve své minulosti? Kdo vraždil před lety a kdo vraždí nyní? Román skotského autora o dlouho skrývaných pravdách, nenaplněných snech z mládí a pevném přátelství, které může překonat i roky odloučení.

Popis nakladatele

Román o nenaplněných touhách a o rozhodující, ale často ošidné roli přátelství v našich životech.

Je rok 1965 a pětice mladíků v čele se sedmnáctiletým Jackem Mackayem opouští své domovy v Glasgow a míří do Londýna s cílem prosadit se v hudebním světě. Chlapci doma nechávají nudný život a své rodiny a utíkají za slávou a štěstím. Brzy ale zjistí, že skutečnost nemá s jejich sny nic společného, a tři z nich se po několika týdnech vracejí domů s nenávratně poškozenými životy.

O padesát let později dojde v Londýně k brutální vraždě a tři muži, nyní téměř sedmdesátníci, se opět vydávají na známá místa hledat odpovědi na otázky, které je po pět desetiletí strašily a ničily jim život.

-----

Úžasný příběh naplněný nostalgií a zatížený dlouho potlačovanou vinou.  - The Sunday Times

 

Pro mě detektivní zápletku zcela přebil silný obraz neuváženosti mládí a vyrovnanosti stáří. Byl to jiný zážitek ze čtení, ale opravdu jsem si ho užil. Autor dovedně pracuje s celou škálou čtenářových emocí — od smíchu po smutek. Opravdu doporučuji!  - Raven Crime Reads

 

Kniha je nádherně napsaná, vtipně i ostře, a naprosto se liší od všeho, co už jsem od všestranného Petera Maye přečetl.  - Literary Review

 

Peter May (nar. 1951) pochází z Glasgow, nyní žije ve Francii. Pracoval jako novinář a televizní scenárista. V současné době se živí jako spisovatel. Celosvětové renomé mu přinesla šestidílná série čínských thrillerů. V nakladatelství Host již vyšly tři díly této série:  Pán ohně  (2015),  Čtvrtá oběť  (2015) a  Sál smrti  (2016), stejně jako autorova bestsellerová trilogie z ostrova Lewis zahrnující romány  Skála  (2013),  Muž z ostrova Lewis  (2014) a Šachové figurky  (2014). Na jaře 2015 vyšel první díl série  Akta Enzo , odehrávající se ve Francii, nazvaný  Výjimeční lidé .

Zařazeno v kategoriích
Peter May - další tituly autora:
Čtvrtá oběť -- Čínské thrillery II Čtvrtá oběť
Sál smrti -- Čínské thrillery III Sál smrti
Hadohlavec Hadohlavec
Běžkyně Běžkyně
Pekingský rozparovač Pekingský rozparovač
 (CDmp3 audiokniha)
Ochráním tě - 2 CDmp3 (Čte Jiří Dvořák a Lenka Zbranková) Ochráním tě
 
K elektronické knize "Útěk" doporučujeme také:
 (e-book)
Umrlčí cesta Umrlčí cesta
 (e-book)
Miovo blues Miovo blues
 (e-book)
Muž, který hledal svůj stín Muž, který hledal svůj stín
 (e-book)
Jáchymovští démoni Jáchymovští démoni
 (e-book)
Ruka/Wallanderův svět Ruka/Wallanderův svět
 (e-book)
Zabij mě znovu Zabij mě znovu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ÚTĚK

Úžasný příběh naplněný

nostalgií a zatížený dlouho

potlačovanou vinou.

The Sunday Times

HOST

PETER MAY

Prolog PRVNÍ KAPITOLA DRUHÁ KAPITOLA TŘETÍ KAPITOLA

ČTVRTÁ KAPITOLA

PÁTÁ KAPITOLA

ŠESTÁ KAPITOLA

SEDMÁ KAPITOLA

OSMÁ KAPITOLA DEVÁTÁ KAPITOLA DESÁTÁ KAPITOLA

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

DVANÁCTÁ KAPITOLA TŘINÁCTÁ KAPITOLA

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

PATNÁCTÁ KAPITOLA

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

OSMNÁCTÁ KAPITOLA DEVATENÁCTÁ KAPITOLA EPILOG Ediční poznámka

Peter May

Útěk 4

5

PETER MAY

ÚTĚK

BRNO 2016 Runaway © Peter May, 2015 Translation © Filip Drlík, 2016 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-596-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-598-7 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-675-5 (Formát MobiPocket) Věnováno Janis Už dávno bylo předurčeno, co se má stát.

Nepřestal osud perem dobré i zlé psát.

Marně se rmoutíš, marně se též namáháš. Je předurčeno, co se s námi musí stát.

Omar Chajjám

Čtyřverší


9

PROLOG

Londýn

Probouzí se zalitý studeným potem ze sna protkaného tem­

notou a krví. Strávil celý život pod cizí identitou v cizí zemi a právě teď neví, kým je. Ví jen, že chřadne příliš brzy. Kvůli

ztracené lásce promarnil život; protekl mu mezi prsty v pou­

hém okamžiku.

Tři týdny po návratu k těmto břehům mu připadají jako

nejdelší období v jeho životě. Je zvláštní, že bolest a strach

roztahují čas do nepředstavitelných vzdáleností, zatímco

pouť za štěstím končí ještě dřív, než začne. Z dávno zapo­

menuté minulosti, ztracené v křídovém prachu a teplém

mléce, vyvstává pocit relativity času. Na minutu položíte dlaň na rozpálenou plotnu, a připadá vám, že uplynula hodina. Povídáte si hodinu s krásnou dívkou, a máte pocit, že mluvíte teprve minutu.

Přijel na lodi. Trajektem z Calais. Cesta mu připomněla,

jak kdysi vedl svůj člun těžkou jarní mlhou k cizímu břehu.

Když přistoupil k pasové kontrole a policista otevřel jeho

pas, téměř se mu zastavilo srdce. Ale muž za přepážkou doklad jen proletěl očima. Jistě, už po něm nikdo nepátrá.

Po tolika letech rozhodně ne. Bledý zpocený stařec prošel


10

kontrolou a nikdo mu nevěnoval zvláštní pozornost. Už ví,

kým je. Právě teď a tady je cizincem.

V malé špinavé garsonce je tma a horko. Záclony zastírají

světla města a neutuchající hukot nočního provozu, který

proniká i do jeho snů. V přítmí pokoje se pomalu začnou

rýsovat stíny. Poprvé si uvědomí, že ho něco probudilo. Ja­

kýsi šestý smysl ho zničehonic varuje, že v místnosti je ještě

někdo jiný.

Polekaně si sedá. „Kdo je tam?“

Na okamžik zavládne ticho.

Potom se z temnoty vynoří slova, která mu na hlavě při­

stá vají jako tlumené rány boxerských rukavic. „Klid, starý

pří teli. Je na čase si promluvit,“ zazní jemně, téměř konejšivě.

Okamžitě si uvědomí, kdo před ním stojí. „Jak jsi mě

našel?“

Slyší, jak se muž usmívá.

Hlas se ozývá znovu, tentokrát povýšeně a káravě. „Si­

mone, Simone. Nebylo nic jednoduššího, než tě sem sledovat

poté, co jsi odešel z kavárny.“ Nadechne se. „Jak se ti sakra

povedlo schovávat se tak dlouho?“

„Co chceš? Copak jsem se nevyjádřil dost jasně?“

„Naprosto jasně.“

„Tak o čem chceš teda mluvit?“

Ze stínů se oddělí postava a náhle se nad ním skloní.

„O smrti. Samozřejmě.“

Simon pohyb téměř nevidí, ale dobře ho slyší. Šustění

bavlny o hedvábí. A pak měkký chladný dotek smyčky oví­

jené kolem jeho krku. Utahuje se nečekaně rychle a prudce.

Nestihne vykřiknout. Popadne útočníka za zápěstí, hned si

však uvědomí, že není dost silný na to, aby ho zastavil. Ale

nehodlá se vzdát jen tak. Kvůli tomu se nevrátil. Veškerá


11

jeho síla z něj však velice rychle vyprchává. Soustředí se na

tvář pouhých pár centimetrů od svého obličeje. Všechno tlu­

mené světlo z místnosti se hromadí v očích, které mu dřív byly tak známé. Nyní jsou kruté a plné nenávisti. Cítí na

své tváři dech svého kata, závan věčnosti. Potom přichází

černo a navždy zháší světlo a život.

Vrah pomalu pouští bezvládné tělo zpět na postel. Stařec­

ky křehké, ale ztěžklé smrtí. Cvaknutí je ve tmě téměř ohlu­

šující a náhlý příval světla dopadajícího s mrtvým mužem

na postel je téměř omračující.

Ruce v latexových rukavicích rozbalují srolované plátno

a rozprostírají ho na teplé prostěradlo. Světlo se odráží od

pětice lesklých sterilních skalpelů. Simon má za chvíli na

levém předloktí vyhrnutý rukáv noční košile. Muž vybírá

jeden ze skalpelů. Postupuje s neochvějnou jistotou člověka, který ví, že nemusí nikam spěchat.

Opatrně a velice zručně a obratně začíná odřezávat a sta­

hovat kůži z předloktí. Postel netřísní téměř žádná krev. Srd­ ce se ji totiž už před nějakou dobou přestalo snažit vhánět do Simonova rychle chladnoucího těla.

13

PRVNÍ KAPITOLA

Glasgow

I

Jack vystoupil z autobusu skoro na konci Battlefield

Road a s neblahou předtuchou zvedl hlavu k potemně

lé obloze. Zahleděl se na zlověstnou siluetu kouřem

zašlé Nemocnice královny Viktorie shlížející z kopce

na bitevní pole, na němž Jakub I. Stuart kdysi porazil

Marii Stuartovnu. Z nevysvětlitelných důvodů mu pře

běhl mráz po zádech.

Věděl, že už nemusí chodit o holi. Byl opět skoro v plné

síle a jeho prognóza po slabším infarktu byla podle léka

řů dobrá. Předepsali mu dietu, která mu pomohla snížit

hladinu cholesterolu, a řekli, že každodenní procházky

mu prospějí víc než hodina v posilovně.

Zvykl si však na svou hůl jako na dlouholetou společ

nici. Vychutnával si uklidňující, spolehlivý dotek měděné

hlavice, sovy stočené v jeho dlani. Byla stálá — na rozdíl

od všeho ostatního v jeho životě.

Stará škola v Queen’s Parku nadobro zmizela; byla

opuštěna, pak ji poničil požár a nakonec ji město ne

chalo srovnat se zemí. V útrobách Battlefield Rest, bu

dovy se zelenými a béžovými dlaždicemi a hodinovou vížkou, už nebyl otevřený kiosek s novinami a nestála

tam čekárna u tramvajové zastávky, ale italská restaurace. Langside Library, poslední knihovna postavená

z Carnegieho fondu, vybudovaná z červených pískov

cových cihel, tok času ustála. Na rozdíl od Nemocnice královny Viktorie, která byla pro Jacka místem raných

i nedávných vzpomínek. Brzy ji zavřou a její provoz na

hradí nová Fakultní nemocnice královny Alžběty.

U Viktorie mu v dětství trhali krční a nosní mandle.

Ještě si dokázal vybavit gumový zápach kyslíkové masky,

kterou mu na operačním sále přiložili na obličej, aby ho

uspali. Vzpomněl si i na pruh světla pod dveřmi do pokoje a na záhadné stíny procházející se po chodbě za nimi, jako zlí démoni sužující jeho mladistvou představivost.

Když však vstoupil do vestibulu s omšelými zelenými

stěnami a ucítil tíživý zápach antiseptik, zcela jasně se

mu vybavila vzpomínka na matčinu smrt.

Během těch ponurých zimních večerů, které strávil

u jejího lůžka, ji občas zastihl zoufalou, jindy téměř v kómatu a jednou ležící ve vlastních výkalech. A při jedné večerní návštěvě našel její postel prázdnou. Staniční

sestra mu vysvětlila, že jeho matku převezli do jiné bu

dovy.

Chvíli mu trvalo, než ji našel. Když se mu to podařilo,

měl pocit, že se octl na divadelním jevišti připraveném k hrůznému rozuzlení děje. Obrovský prostor oddělení

z viktoriánských časů, nahodile uspořádaná lůžka a zá

stěny, mdlé osvětlení utopené ve tmě. Vyděšená nářkem

a občasnými výkřiky neviditelných pacientů sevřela matka jeho ruku a zašeptala: „Převezli mě sem, abych tady

umřela.“ Dodala: „Nechci umřít sama.“

15

Seděl u ní tak dlouho, jak mu dovolili. Po skončení

návštěvní doby mu řekli, že musí odejít. Chtěla, aby zů

stal s ní. Když se za ní naposledy ohlédl, spatřil v jejích

očích strach.

Druhý den ráno k němu domů přišel policista. V ne

mocnici ztratili jeho číslo — jako vždy, nehledě na to,

kolikrát jim ho dal. Jeho matka zemřela v noci. Sama,

přesně tak, jak se bála, a Jacka přepadl neodbytný pocit

viny, který ho nikdy úplně neopustil.

Doslechl se, že Maurie dostal rakovinu, ale celé roky ho

neviděl. Když se od rabína po telefonu dozvěděl, že

ho chce Maurie vidět, velice ho překvapilo, že jeho starý

přítel také prodělal infarkt. Žádná z těch zpráv ho však

nepřipravila na vyzáblý stín muže opřeného o polštáře

na nemocničním lůžku.

Maurie býval odjakživa, dokonce i v pubertě, spíše

oplácaný. Když ho přijali do prestižní právnické asocia

ce Glasgow Bar — a když založil firmu nabízející právní

poradenství v oblasti nemovitostí, která mu vynesla pěk

né jmění —, z oplácaného chlapce se stal korpulentní

podnikatel.

Teď jeho kosti potahovala pouze povislá kůže, kdysi

tučné tváře se propadly a na jeho hlavě poseté stařecký

mi skvrnami nezbyly po chemoterapii téměř žádné vla

sy. Vypadal o dvacet let starší než Jack ve svých sedma

šedesáti. Jako příslušník jiné generace.

V jeho tmavě hnědých očích však i přesto plály ohníč

ky života, které neodpovídaly jeho vzhledu. Z jeho obli

čeje a paží vedly hadičky, ale on si jich podle všeho vů

bec nevšímal. Jakmile spatřil Jacka, napřímil se a ožil.

Když se usmál, Jack v něm poznal starého Maurieho.

Škodolibého a prohnaného hejska. Maurie byl šoumen každým coulem, na pódiu vystupoval nadmíru sebevědomě, protože věděl, že má skvělý hlas. Bez ohledu na počet členů kapely se všechny oči upíraly jen na něj.

V nohách postele seděly dvě sestřičky a sledovaly na

jeho televizoru další díl seriálu Coronation Street.

„Běžte, běžte,“ vyháněl je Maurie. „Potřebujeme pro

brat soukromé záležitosti.“

Jacka v té chvíli zarazilo, jak křehce zní ten kdysi moc

ný hlas.

„Zavři dveře,“ vyzval Jacka, když sestry odešly. Potom

pokračoval: „Za tu zatracenou televizi platím, a ony se na ni dívají častěji než já.“

Židovství pro něj bylo spíše jen hra; nikdy ho nebral

příliš vážně. Nebo si to Jack alespoň myslel. Mluvíval

o židech laškovně jako o „svých lidech“. Téměř čtyři

tisíce let dějin se však v krvi jen tak neskryjí. Jack vy

rostl v konzervativní protestantské domácnosti v okrsku

Southside, takže když začal navštěvovat Maurieho dům, všechno mu v něm připadalo zvláštní a exotické. Gefilte

fiš a maces. Synagoga po škole a o šábesu a bar micva,

poslední krok židovského chlapce do dospělosti. Svíce

hořící v menóře, dvě na okně v předvečer šábesu a devět

o chanuce. Mezuzy připevněné na zárubních všech dveří.

Maurieho vztah s rodiči se projevoval velmi hlasitě,

což Jacka ze začátku zaskočilo. Zdálo se, že se neustále hádají. Pořád na sebe hulákali. Pak si však uvědomil, že

takto spolu prostě komunikují.

Maurie se na Jacka usmál. „Ani trošku ses nezměnil.“

„I ty jeden sedmilháři.“


17

Maurie viditelně posmutněl. Ztišil hlas a popadl Jacka

za zápěstí překvapivě silnými prsty. „Musíme se vrátit.“

Jack se zamračil. „Kam?“

„Do Londýna.“

„Do Londýna?“ Jack netušil, o čem je řeč.

„Jako tenkrát, když jsme byli ještě kluci.“

Než Jackovi svitlo, uběhlo několik dlouhých okamži

ků. „Sakra, Maurie, do Londýna jsme utekli před pade

sáti lety.“

Stisk Maurieho kostnatých prstů na Jackově zápěstí

zesílil, až to Jacka téměř zabolelo. Upřeně hleděl Jackovi

do očí a naléhavě promluvil: „Flet je mrtvý.“

Jacka tím opět pouze zmátl. Můžou za to snad léky,

které Maurie bere? „Kdo je Flet?“

„Vždyť víš!“ vybízel ho Maurie. „Jasně že víš. Zamysli se,

pro Kristovy rány. Vzpomeň si. Simon Flet. Ten herec.“

Jackovi se vybavily chladné a neradostné vzpomínky.

Byly pohřbené tak dlouho, že ho jejich náhlé oživení

málem vylekalo. Chvíli mu trvalo, než se sebral. „Ale

Flet určitě umřel už dávno.“

Maurie zakroutil hlavou. „Před třemi týdny.“ S obtíže

mi se natáhl ke skříňce vedle lůžka a vyndal z ní slože né

noviny, skotské vydání Heraldu. Přitiskl je Jackovi na

hrudník. „Byl zavražděn. Někdo ho uškrtil v jakési za

plivané garsonce v londýnském East Endu.“

Náhlá a nepříjemná vzpomínka přinutila Jacka za

tnout zuby, jako kdyby se otevřel hodně starý hrob a on

se snažil nedýchat, aby se náhodou nenakazil z výparů.

Maurie se naklonil k Jackovi. Vysíleně zašeptal: „Flet

toho mladého gaunera nezabil.“

Jack sebou polekaně trhl. „Ale ano, zabil.“


18

„Nezabil! Jenom já jsem viděl, co se stalo. Vím to jen já.“

„Ale... ale Maurie, jestli je to pravda, proč jsi něco

neřekl dřív?“

„Protože to nebylo nutné. Jde o tajemství, které jsem

si s sebou mínil vzít do hrobu.“ Zapíchl prst do novin.

„Ale tímhle se všechno mění. Vím, kdo spáchal tu vraždu

v roce 1965. A jsem si naprosto jistý tím, kdo zabil chu

dáka Simona Fleta.“ Zhluboka se nadechl; sípavě, jako

kdyby mu v hrdle uvízl motýl. „To znamená, že se musím

vrátit, Jacku. Nemám na vybranou.“ Chvíli hleděl skrz své

ho starého přítele a topil se v jakési smutné vzpomínce.

Potom se s lítostí v očích obrátil k Jackovi. „Už mi nezbý

vá moc času... a ty mě tam budeš muset odvézt.“

II

O stěnu v rohu místnosti se opírala akustická kytara.

Gibson. Jack podle prachu na jejích oblinách poznal, že

na ni Dave už hodně dlouho nehrál. Jen tam tak stála

jako připomínka ztraceného mládí a všech nenaplně

ných ambicí zrozených ve věku snů.

Dave zhubl. Jack usoudil, že nejspíš moc nejí. Tvrdil,

že už nepije, ale byl z něj cítit alkohol. Tím byl ostatně

nasáklý i zatuchlý vzduch v pokoji.

Dave si všiml, že si Jack kytaru prohlíží. „Už je po těch

letech pěkně vyhraná,“ řekl. „Zraje jako víno.“

„Kdy jsi na ni hrál naposled?“

„Ehm...“

Jack věděl, že se mu Dave chystá zalhat, ale rozhodl

se to přejít bez komentáře.

„Už je to docela dlouho,“ řekl nakonec Dave a zkrou

šeně si přejel palcem po neztvrdlých špičkách prstů levé


19

ruky. „Vždycky mě překvapí, jak rychle změknou.“ Krát

ce se zadíval na Jacka a jeho neholená tvář se stáhla do

posmutnělého úsměvu. „A jak rychle tě rozbolí, když

zase začneš hrát.“

Jack se rozhlédl. Závěsy zpola přetažené přes záclony.

Jednolůžková postel u zdi. Televizor v rohu. Pár ošuntě

lých křesel před starým kachlovým krbem. Kdysi dávno

tu měli Daveovi rodiče ložnici. Dave dům zdědil po smrti

ovdovělé matky a rozhodl se, že v něm vychová vlastní

rodinu. Domov prosycený temnými, krutými vzpomín

kami. Nový život je z něj vytěsnit nedokázal. Prostor byl

předurčený k zármutku. Manželka se vydala hledat štěs

tí jinde a místo ní se do hnízda jako kukačka vrátil syn.

Dave se nepřestal potýkat s pitím a jeho život se smrskl

do jednoho pokoje. Jack nepochyboval, že se tak či tak

bude muset odstěhovat úplně. Možná do domova dů

chodců nebo do bytu pro seniory jako on sám.

Dave se svalil do křesla a zkoumavě se zahleděl na

Jacka. „Takže Maurie to má za pár, jo?“

„Řekl bych, že jo. Vypadal hrozně, Dave. Fakt příšer

ně.“

„A to chce vandrovat do Londýna?“

Jack odpověděl: „Chce, abychom ho tam vzali my.“

Dave se posměšně uchechtl. „Jasně, protože my jsme

na tom o hodně líp.“ Setřásl z bledých seschlých rtů po

kus o úsměv. „Ale něco mi nejde do palice. Proč najed

nou říká, že Flet toho chlapa nezamordoval?“

Jack vytáhl přeložený výtisk Heraldu. „Protože se do

četl o Fletově vraždě.“

Z předsíně k nim dolehly zvuky otevíraných a zavíra

ných vstupních dveří a těžké kroky. Dveře do Daveova


20

pokoje se prudce otevřely. Stála v nich zhruba čtyřiceti

letá žena. Prudce oddechovala a nasupeně na oba zírala.

Jack si pomyslel, že dřív možná bývala přitažlivá. Její tvář

však hyzdila ústa trvale stažená do šklebu, vnější pro

jev její pravé povahy. Když se Jack na okamžik zamyslel,

uvědomil si, že se k Daveovu synovi dokonale hodí. Měla

na sobě pečlivě vyžehlené černé kalhoty, krátkou šedou

bundu a pod ní bílou halenku. A jako doplněk obličej

kyselejší než citron.

Obrátila se k Daveovi. Otráveně prohodila: „Vrátil

ses.“

„Vždycky jsi měla vynikající postřeh.“

Popuzeně stáhla rty. „Našla jsem tvou skrýš.“

Jackovi neuniklo, jak nepříjemná zpráva to pro jeho

přítele je.

Dave na sobě ale nechtěl dát nic znát. „Jak víš, že ne

byla Donnieho?“

„Je mi jedno, čí to bylo. Vylila jsem to do dřezu.“ Mírně

se ušklíbla. Podívala se na Jacka. „Byla bych ráda, kdyby

sis do domu nevodil další ožraly.“

Jack se naježil a postavil se. Strčil Herald zpátky do

kapsy. „Možná bychom si to měli jít dopovědět někam

jinam, Dave. Nehezky to tu páchne.“

Dave se zvedl. „Jo, máš recht. Někdo by jí měl říct,

aby nenosila silonky.“ Zašklebil se na svou snachu. „Až

mi příště polezeš do cimry, tak nejdřív zaklepej, kurva.

Je ti to jasný?“

Svezli se autobusem do Queen’s Parku. Jack byl objed

naný k zubaři a nechtěl přijít pozdě.

„Docela štreka k zubařovi,“ pronesl Dave.


21

„Jde o rodinnou tradici trvající už celou jednu gene

raci. Jeho táta byl zubař mého táty. Navíc mě nikdy ne

přestane bavit jeho příjmení. Šťoural.“

„Cha cha,“ zaburácel Dave. „To je jak elektrikář Jis

kra.“

Vystoupili na Shawlands Cross a Dave navrhl, že by

mohli jít do baru Corona. Jack ho však navedl do parku na protější straně ulice, aby se místo toho posadili k je

zírku, kde je nikdo nebude rušit.

Prázdnou lavičku našli kousek od pěšinky vedoucí

k šedivé vodní ploše, u níž si v dětství hrával Jackův otec.

Občas byly na jezírku kachny, ale dnes se nad ním ku

podivu míhali pouze racci. Možná přiletěli ohlásit pří

chod bouře.

Byl právě začátek dubna, ale vál chladný vítr, a oba

muži byli proto zabalení do teplých zimníků a šál. Dave měl na hlavě pevně nasazenou bekovku. Pod ní byly

schované jeho kdysi ostré rysy, které ve stáří nabraly

žalostnou podobu. Povadlá kůže na vyzáblé tváři. Jack měl stále bujnou a pečlivě upravenou stříbrnou kštici.

Z marnivosti nenosil čepici, aby si účes nerozcuchal.

Dave byl vysoký, o dobrých deset centimetrů vyšší než

jeho přítel. Podivná dvojice mužů na lavičce v parku.

Jako dvě zarážky na knihy, pomyslel si Jack a v hlavě se

mu krátce rozezněl refrén písně „Old Friends“ od Simona a Garfunkela.

„Tak ukaž,“ řekl Dave, nasadil si čtecí brýle s želvovi

novými obroučkami a rozložil noviny.

Jack zapíchl prst do článku ve spodní polovině ti

tulní strany a Dave ho začal nahlas číst. Stejně jako

ve škole, kdy museli předčítat po odstavcích z jakési nezáživné učebnice dějepisu a měli se tím podle všeho něco naučit.

„Zavražděn po padesáti letech na útěku.“ Dave zvedl

hlavu. „Pane jo. Když to řekneš rychle, tak se to nezdá

tak moc.“

Opět se sklonil k novinám.

„Simon Flet, hvězda filmového plátna šedesátých let, muž,

který zmizel v roce 1965 potom, co k smrti ubil muže na

drogovém večírku v londýnském West Endu, byl nalezen mrtvý v garsonce ve čtvrti Stepney.

Tělo uškrceného sedmdesátičtyřletého muže pohřešo­

va ného půl století objevil majitel bytu před dvěma týdny,

když musel vyrazit dveře do pokoje. Podle policie byl Flet

zavražděn týden předtím.

Jeho totožnost však byla potvrzena teprve včera pomocí

testů DNA.

Flet po vraždě v roce 1965 utekl z domu v Kensingtonu

patřícího doktoru Cliffu Robertovi, který se letos za svou službu britskému lékařství octl na novoročním seznamu oceněných vyznamenáním za zásluhy.

Ačkoli veřejnost předpokládala, že se Flet utopil při po­

kusu o útěk do Paříže na své menší jachtě, která kotvila

v přístavišti nedaleko Portsmouthu, nikdy se nenašla ani jeho loď, ani jeho tělo. V průběhu desítek let se několikrát

vynořily zvěsti, že Flet je naživu, přičemž byl mnohokrát údajně spatřen na různých místech po celém světě. Záha­ da pohřešovaného herce se těšila zájmu veřejnosti a tisku déle než zmizení lorda Lucana, ke kterému došlo o deset

let později.“

Dave se s tváří plnou pochyb mírně naklonil k Jacko

vi. „Jak je to možný?“

23

„Co?“

„DNA. Tehdá DNA nedělali. Kde by vzali Fletův vzo

rek? A jak mohli vědět, koho chtějí testovat?“ Odmlčel

se. „Kruci, jak by to asi zjistili?“

Jack se natáhl pro noviny. Chvíli něco lovil v kapsách.

Rozmrzele mlaskl. „Půjč mi brýle.“

Dave si je sundal z nosu, pak je zase rychle nasadil.

„Já nevím. Vždyť máš větší kebuli než já. Abys mi je ne

roztáhl.“

Jack mu brýle sebral a natlačil si je na obličej. Prole

těl článek a četl:

„První pokusy policie o určení totožnosti zavražděného

byly neúspěšné. Vyšetřovatele však zaujalo, že vrah odřízl

oběti z levého předloktí kus kůže a pravděpodobně se tak

pokusil odstranit nějaké rozlišovací znamení. Z výslechu

pronajímatele bytu a dalších nájemců vyplynulo, že oběť

měla na odřezaném místě vytetovanou malou vlaštovku.

Zjištění vedlo k důkladnému prohledání současných zázna­

mů i odložených případů. Nakonec však pomohlo obyčejné

vyhledávání na internetu. Policii se podařilo najít zmínku

o podobném tetování v deset let starém článku připomína­

jícím záhadné zmizení herce Simona Fleta.“

Pohlédl úkosem na Davea.

„Pamatuješ si ho? Viděl jsi to tetování?“

Dave se náhle rozpomenul a zachmuřeně přikývl.

Jack četl dál.

„To policii přivedlo k Fletově pozůstalé mladší sestře Jean.

Ukázalo se, že vlastní pramen Fletových vlasů, který mu

matka v dětství ustřihla a uschovala, což v té době býva­

lo běžným zvykem. Testy DNA poté potvrdily totožnost za­

vražděného.“

24

Sundal si čtecí brýle. Dave mu je vytrhl z ruky a hned

si vyzkoušel, jestli mu pořád sedí.

„No jasně! Jsem říkal, že mi je roztáhneš.“

Jack ho však neposlouchal. Nepřítomně hleděl do

dálky za vodní hladinou, za auta na Pollokshaws Road,

směrem k řadám domů z očištěného pískovce.

„Támhle jsem se narodil.“

Dave se zadíval stejným směrem. „Co?“

„Na Marywood Square. V pečovatelském domě. Ten

krát se to tak dělalo. Jen pár set metrů od Springhill

Gardens, kde vyrostl táta.“ Ohlédl se na cestu a na pro

stranství s kusem neudržované zahrady obestavěné čin

žovními domy z rudých pískovcových cihel. „Je to stejně

sranda. Když jsem včera večer navštívil Maurieho, vzpo

mněl jsem si, jak mi u Viktorie trhali mandle.“ Podíval

se na Davea. „Ale taky si pamatuju, jak mi táta vyprávěl,

že jemu je vytrhl doktor u nich doma, na kuchyňském

stole. Hotový středověk.“

Dave si popuzeně odfrkl. „A co to má společnýho

s tímdle?“ prohlásil a píchl prstem do novin.

Jack pokrčil rameny. „Nic. Jenom... kam to všechno

zmizelo, Dave?“

„Co kam zmizelo?“

„Ty roky. A sny.“ Chabě se na starého přítele usmál.

„Vůbec mě nenapadlo, že zestárnu. Nikdy jsem si starý

nepřipadal. Uvnitř jsem byl pořád kluk. Až doteď.“ Jack

se na Davea soustředěně zadíval párem pronikavě mod

rých očí. „Co budeme dělat?“

„S Mauriem?“

Jack přikývl.

25

„Možná bysme za ním měli zajít oba, Jacku. Přece ne

může chtít, abysme s ním vandrovali bůhvíkam jenom

proto, že si to přeje na smrtelný posteli.“

Jack se usmál. „To ne. To by byl vrchol nezodpověd

nosti, že?“

Z nedaleké základní školy se do chladného odpole

dne vyvalil dav dětí a jejich výskot a smích přehlušily

lomoz dopravy na Pollokshaws Road. U vody se hlou

ček výrostků pokoušel něco ulovit do sítě. Kolem nich

poletovali holubi. U dětského hřiště pod holými stromy

postávaly matky s kočárky a činžovní domy z červeného

pískovce se jasně a výrazně rýsovaly na pozadí chladné

modré oblohy.

Jack s Davem se společně vydali k bráně na rohu par

ku. Dva starci, stíny sami sebe i odžitého života, v němž

za sebou nic moc nenechali. Pro kolemjdoucí děti a je

jich mladé matky byli neviditelní. Na křižovatce Pollok

shaws Road a Balvicar Street si potřásli rukama a Dave

odešel na autobus domů. Jack už sice měl být u zubaře,

ale chvíli jen stál na místě a sledoval, jak se Dave loudá

kolem autobusové zastávky, přechází ulici a pokračuje

k baru New Regent. Pak se podíval jinam a znaveně se

otočil k Victoria Road.

III

Jack vystoupil z autobusu hned za kavárnou Derby ve

čtvrti Netherlee. Jako děti podniku přezdívali „U Talo

šů“, protože tehdy všechny kavárny patřily Italům. Derby,

Boni’s v Clarkstonu a další podnik v Busby, jehož jmé

no už zapomněl. Ve všech měli tu nejlepší zmrzlinu. Na čokoládové oplatce, mezi dvěma oplatkami nebo v kornoutech. Na okamžik se zamyslel, jestli slovo „Ta

loš“ už v dnešní době náhodou není politicky nekorektní.

Cesta na konci řady obchodů ho vedla kolem základ

ní školy. Parkoviště bylo téměř prázdné, ale na trávníku

opodál hrála skupinka dětí fotbal a jejich hlasy se nesly

skrz větve, které teprve pomalu začínaly nasazovat pupeny. Zato parkoviště před činžovním domem s byty pro

seniory bylo téměř zaplněné. Jejich obyvatelé sice většinou auto nevlastnili, ale v budově se neustále pohyboval personál a příbuzní na návštěvě.

Když z bytového domu z červených cihel vyšla jeho

dcera a zeť, srdce se mu sevřelo úzkostí. Nevypadali příliš nadšeně, a než ho zahlédli, došli téměř až ke svému mondeu. Jejich syn — Jackův vnuk Ricky — se rozvaloval na zadním sedadle s obličejem jako obvykle zabořeným do Nintenda 3DS, palci zuřivě drtil tlačítka a kroutil joy

stickem. Otravné zvuky jakési animované hry k Jackovi doléhaly skoro přes celé parkoviště.

Susan byla milé děvče, ale stejně jako její matka měla

potíže prosadit vlastní názor. Malcolm byl bezpochyby v jejich vztahu dominantní polovička. Nikdy se s Jackem neměli v lásce.

Jack vůbec netušil, po kom je Ricky. Z dávné genetické

minulosti podědil „tlustý gen“. Neměl ho ani po rodi

čích, ani po prarodičích, ale neustále kvůli němu musel

zápasit a prohrávat s kily navíc. Měl velkou nadváhu

a nosil největší a nejvolnější kalhoty a košile, které se

daly sehnat a které mu vůbec neseděly. Jeho konstituci však vyvažovalo vysoce nadprůměrné IQ. Bez námahy vychodil školu i univerzitu a získal červený diplom z ma

27

tematiky a počítačové vědy o rok dříve, než by měl. Přesto

ale skončil nezaměstnaný, a navíc i téměř nezaměstna

telný, jelikož ho váha připravila o sebevědomí. Nakonec

se tedy uchýlil do světa nočního hraní počítačových her

a prospaných dní.

„Kde jsi sakra byl?“ vyštěkl Malcolm. Nikdy se dvakrát

nerozmýšlel, než něco řekl.

Jack se usmál. „Taky tě rád vidím.“

„Tati, vždyť víš, že za tebou v pátek odpoledne jezdíme

na návštěvu.“ Susan mluvila smířlivěji, ale v jejím hlase

byla i přesto slyšet výčitka.

„Byl jsem objednaný k zubařovi. Zapomněl jsem na

to, omlouvám se.“

„Čau, dědo,“ prohodil Ricky, aniž by zvedl hlavu od

konzole.

„Tak hlavně že už jsi tady,“ prohlásila Susan a nervóz

ně se podívala po Malcolmovi. „Na šálek čaje ještě čas

máme.“

„To je milé,“ odpověděl Jack. Ale ať se snažil sebevíc,

nedokázal skrýt jízlivost ve svém hlase.

Do prvního patra vyjel výtahem jen on, jeho rodina

vyšla po schodech. Kdyby byl sám, šel by taky po scho

dech, ale právě teď potřeboval chvíli klidu před blížící

se bouří. Pohrával si s myšlenkou, že možná kvůli tomu

byli na jezírku v Queen’s Parku racci. Ale výtah byl přece

jen důvod, proč tu teď bydlel. Po infarktu mu chůze po

schodech v domě začala dělat potíže. Malcolm a Susan

napsali jeho jméno na seznam uchazečů o byt pro senio

ry. Podle Malcolma by pořízení schodišťového výtahu

do domu vyšlo příliš draze, a navíc by prý trvale snížilo

cenu nemovitosti.

28

Rodina se k Jackovi nastěhovala, když jim banka zaba

vila jejich dům. Malcolma propustil jeho tehdejší za

městnavatel, jedna z velkých pojišťoven. Původně u Jacka

měli zůstat jen dočasně. Uplynuly dva roky, Malcolm si

našel novou práci, ale nikdo se nikam nestěhoval. V by

tovém domě v Netherlee se byt uvolnil o něco dřív a Jack

se přesunul z přízemí vlastního obydlí do nového. Byl

si jistý, že jeho rodina už jen počítá dny, které je dělí od

dědictví. Vycítil, že čekají, až umře, ale rozhodně se jim

nechystal nijak vyjít vstříc.

Stáli přede dveřmi jeho bytu na opačném konci chod

by, kterou se linulo cinkání a pípání Rickyho nin ten da.

„Možná bys to měl ztlumit, synku,“ řekl Jack. „Pár sta

roušků tady nesnáší hluk moc dobře.“

Ricky se na něj otráveně podíval a začal lovit a zapo

jovat sluchátka.

Vstoupili do bytu a Jack šel hned postavit vodu na čaj.

Snažil se co nejvíc oddálit okamžik, kdy vyjde z kuchyně

a bude jim muset čelit. Když se k tomu nakonec odhodlal,

Susan nervózně poposedávala na kraji ušáku a Malcolm

stál u okna a mrzutě zíral za zatravněné prostranství na

další činžovní dům s byty pro seniory. Ricky se rozvalo

val na gauči a zcela se soustředil na hru.

Malcolm se otočil a podíval se na Susan. Dal jí tak

znamení, že má spustit.

„Tati, zase nám volala rodina paní Rodgersové.“

Jack věděl proč, Fiona mu to řekla.

„Trvají na tom, aby ses od jejich matky držel dál. Jinak

podají oficiální stížnost a zažádají o tvoje vystěhování

z budovy.“

29

„Jsou to skutečně dobří křesťané,“ řekl Jack. Věděl, že

Fionina rodina chodí do kostela, přestože ona sama se

popsala jako „nepraktikující“.

Susan prohlásila: „Fiona jim řekla, že chcete vyměnit

své jednopokojové byty za jeden dvoupokojový.“

„Je to nechutné, Jacku.“ Malcolm se zašklebil, aby

svým slovům dodal dostatečný důraz.

„Ale nepovídej.“ V Jackovi začínala vřít zlost. „A v ja

kém věku podle tebe přestává být sex mezi dvěma do

spělými přirozený a začíná být nechutný?“

„Tati...“ Susan jeho slova uvedla do rozpaků.

„Ne, to by mě fakt zajímalo. Tak kdy? Ve čtyřiceti, pade

sáti nebo šedesáti? Tobě je teď kolik, Malcolme? Čtyři cet

pět? Pořád ještě šukáš mou dceru?“

„Tati!“ vyjekla Susan a okamžitě vylekaně vyskočila.

Malcolm řekl: „To stačí, Jacku.“

„To teda nestačí! Jak se sem opovažuješ lézt a říkat mi,

s kým můžu nebo nemůžu spát. My s Fionou nejsme pá

rek puberťáků. A vy nejste moji rodiče, kurva.“

„Tati, proboha, nemluv před tím klukem tak sprostě.“

Jack málem vybuchl vzteky. „Před tím klukem? Do

prdele, vždyť nás vůbec neposlouchá!“

V tom okamžiku se všichni obrátili k Rickymu.

Byl natolik zaujatý hrou, že chvíli trvalo, než si jejich

pohledy uvědomil. Zmateně se rozhlédl a zamumlal:

„Co je?“

31

DRUHÁ KAPITOLA

I

Po druhé noční návštěvě Nemocnice královny Viktorie

se Jack začínal cítit jako ambulantní pacient. Jeho hospi

talizace po srdeční příhodě byla sice krátká, ale skuteč

ně nepříjemná. Po prvních pár kritických hodinách ho

převezli na geriatrické oddělení, kde měl zůstat až do

svého zotavení. Tehdy si poprvé uvědomil, že je „starý“.

Poprvé se viděl tak, jak ho viděli ostatní. Prošedivělý muž,

pořád dost statný, ale bezpochyby za zenitem. Všeprostu

pující zápach moči na oddělení a bezesné noci strávené

posloucháním nářku a řevu pacientů trpících demencí

ho přesvědčily, aby hned ráno podepsal reverz. Trval na

tom, že svou rekonvalescenci dokončí doma.

Když se s Davem potkali před Battlefield Rest, cítil

z jeho dechu alkohol. Z dechu, který halil jeho hlavu jako

kouř v chladném vzduchu za bezvětrné noci. Nechtělo

se mu věřit, že je duben.

Prohlásil: „Dneska večer v autobusu mi došlo, že ten

to měsíc to bude přesně padesát let.“

Dave se nechápavě zašklebil. „Co bude přesně pade

sát let?“

32

„Od našeho útěku do Londýna.“

„Fakt, jo?“ Dave si sundal čepici a poškrábal se na hla

vě. „Ježíši. Kdybych tehdá věděl, co vím teďka...“ Zachytil

Jackův pohled a krátce se usmál. Smutně, ale zároveň

pobaveně. „Asi bych byl pořád stejnej ožrala.“

„Jo, nejspíš jo.“ Jack vzal Davea za paži. „Tak pojď. Jsem

zvědavý, co nám Maurie chce říct.“

Maurie vypadal hůř než předchozí večer. Ležel s přivře

nýma očima a pažemi podél těla. Jeho kůže zesinala a na

svraštělých rukou mu vystupovaly obrovské klouby. V no

hách jeho postele seděly tři zdravotní sestry a sledovaly

seriál The Street. Děj na obrazovce jim však sloužil spíše

jen jako kulisa k tlachání.

„Panebože!“ vykřikl Jack. „Má pěnu u pusy!“

Všechny tři okamžitě seskočily z postele a polekaně

se otočily k Mauriemu, který právě otevřel oči a zmate

ně se rozhlížel.

„Nemá!“ Vrchní sestra se po Jackovi vyčítavě podívala.

Ten jen pokrčil rameny.

„Jo, ale klidně ji tam mohl mít, a vy byste to stejně

ne viděly.“ Přidržel dveře. „Mohly byste nás chvíli nechat

o samotě, milé dámy? Musíme s panem Cohenem pro

brat pár věcí.“

Všechny tři se na něj zlostně podívaly a nasupeně od

kráčely. Jack za nimi zavřel. Dave nevěřícně a zděšeně

zíral na Maurieho.

„Sakra, co jsi to pil, chlape? Vypadáš hůř než já.“

Maurie se nejistě usmál. „Jo, to víš...“ zachraplal. „Já

tra jsou asi to jediné, co mi ještě funguje.“ S vypětím sil

se posadil. „Rád tě vidím, Dave. Hraješ ještě?“

33

Dave se krátce a roztěkaně zahleděl na Jacka. „Míň,

než bych chtěl, Maurie. Co ty, pořád zpíváš?“

„Jako slavík.“ Hned nato se rozchechtal a následně

rozkašlal. V jeho plicích zachrastil hlen a bůhvíco ještě.

„Nejseš ve stavu na špacíry do Londýna, kamaráde,“

řekl Dave.

„V lepším stavu už nebudu.“

„Jo, tak to máš asi recht.“ Dave si přitáhl židli a sklonil

se k Mauriemu. „Seš úplnej magor, chlape. Nemůžeme

jet do Londýna.“ Kdykoli se Dave rozčílil, jeho skotský

přízvuk zesílil. „Nemáme škváru ani auťák a ty nemůžeš

chodit. To se dostaneme fakt daleko, co?“

„Peníze mám,“ vysvětlil Maurie.

„To máš dobrý. Já nemám ani floka.“ Podíval se na

Jacka, který je pozoroval z druhé strany postele. Potom

se obrátil k Mauriemu a posmutněle se na něj za hle děl.

„Je to šílenej podnik. Vykašli se na to.“

Maurie však rázně zakroutil hlavou. „Ne.“ Zadíval se

na oba muže. „Jestli se mnou nepojedete vy, zaplatím

někomu jinému, aby mě tam vzal.“

„Řekni jedinej rozumnej důvod, proč bychom měli,“

opáčil Dave.

„Protože jde o správnou věc. I když mi trvalo padesát

let, než jsem si to uvědomil.“

„Jack mi říkal, že toho chlapa tehdy nezamordoval

Flet.“

Maurie přikývl.

„Tak kdo teda?“

Maurie se zhluboka nadechl. „Musí vám stačit moje

slovo.“

Dave si odfrkl. „Proč?“

Zdálo se, že Dave svými pochybami Maurieho ra

nil. „Protože za sebou máme padesát let přátelství.“

S velikou námahou se nadechl. „Co teď můžeme ztra

tit? Jak dlouho potrvá, než skončíš v domově důchod

ců jako tady Jack? Nebo na lůžkovém oddělení? Jak

dlouho budeme ještě naživu, sakra?“ Vyslovil a pojmenoval věci, na které se ostatní báli byť jen pomyslet.

V pokoji se pak rozhostilo ticho. Maurie však ještě ne

skončil.

„Já umřu dřív než vy dva. Špatná rozhodnutí — všech

no, čeho v životě lituju — se mi teď nahromadila jako

úvěry na prázdném účtu. Jediné štěstí je, že nemám děti, které by se za mě styděly. Musely by žít s hanbou svého

otce. Vyloučení z advokátní komory za podvod a osmnáct měsíců za mřížemi v Barlinnie. Panebože, vždyť se mnou pořádně nemluví ani vlastní rodina.“

Tvář se mu náhle nezdravě zabarvila. Nemocné srdce

pracovalo na plné obrátky a vhánělo mu do ní krev.

„Uklidni se, Maurie,“ konejšil ho Jack.

Maurie k němu obrátil oči hořící zlostí. „Za čím se

můžeš ohlédnout ty, Jacku? Čtyřicet let počítání peněz

ostatních lidí? Kdysi jsi měl talent.“

Jack se rozhodl, že se Maurieho slovy nenechá ranit.

Proti pocitu selhání si vybudoval obranu už dávno. „Ta

lent má hodně lidí, Maurie. Ale to samo o sobě nestačí.

To bys ty měl vědět ze všech nejlíp.“

Maurie se nedokázal Jackovi dál dívat do očí a zahle

děl se do prázdna, do jakési dávné minulosti, která pře

žívala už jen v jeho paměti. „Hlas jako anděl. To říkáva

li.“ Hned nato se vrátil do přítomnosti a vzdorovitě se podíval na oba muže. „Ale nemá smysl plakat nad tím,

35

co nemůžeme změnit. Dokud dýchám, ještě pořád s tím

můžu něco udělat.“

„Jako co?“ zeptal se Dave.

„Tak kdyby nic jiného, končím s tou zatracenou che

moterapií. Škodí mi víc než ta posraná nemoc, a navíc

mi nepomáhá. Takže poslední dny svého života hodlám

strávit na analgetikách. Rozhodně mi nebude líto, že

každých pět minut nebudu zvracet.“ Na okamžik zmlkl.

„Udělám to, co jsem měl udělat před padesáti lety. Mi

nulost sice nezměním, ale můžu ji napravit. Prostě jedu,

s vámi nebo bez vás.“ Věnoval jim vzdorovitý pohled.

„Tak co? V sedm nácti jsme se utéct nebáli. Tehdy jsme

mohli ztratit všechno.“ Neradostně se uchechtl. „A po

dělali jsme to.“ Rychle opustil své vzpomínky. „Tohle je

možná poslední příležitost, kdy můžeme něco dokázat.

Alespoň něco!“ Oči se mu rozzářily nadějí a těkaly z jed

noho na druhého.

Chladný vzduch na parkovišti s nimi po přechodu ze

zatuchlého tepla nemocnice trochu otřásl.

Jack se zhluboka nadechl. „Tohle je šílenství, Dave.“

Dave zavrtěl hlavou. „Ne. Šílenství bylo, když jsme

v sedmnácti zdrhli do Londýna. Tohle je mnohem horší.“

S vážnou tváří se obrátil ke svému příteli. Potom se

usmál a rázem vypadal mladší.

Jack prohlásil: „Budeme potřebovat auto a taky ně

koho, kdo to odřídí. Já mám ještě pořád zákaz.“ Podíval

se na Davea.

„Jo, já vím. Na mě se v tomhle spolehnout nemůžete.“

Obloha nad nimi připomínala samet posetý stříbr

nými třpytkami. Nad Langside College se vyhoupl

dorůstající měsíc. Vzduchem se nesl hluk dopravy. „Dave,

poslyš... půjdu do toho, jenom když slíbíš, že nebudeš

pít. Aspoň do té doby, než to bude za námi.“

Dave se uchechtl. „V pohodě. Já jsem tvrďák. Mám

železnou vůli.“

Jack se na něj nedůvěřivě podíval a povzdechl si. Pak

se otočil a prohlédl si ohyzdnou černou siluetu nemoc

nice nad nimi. „Musíme taky vymyslet, jak odtud Maurieho dostaneme.“

II

Dlouho seděl potmě. Světlo z pouličních lamp na parko

višti dopadalo na podlahu pokoje v dlouhých přerušovaných pruzích. Z domu, ve kterém s Jenny strávil téměř

třicet sedm let, si nepřinesl skoro nic. Vzal si jen kožené

křeslo a podnožku. Rozkládací dvoumístnou pohovku pro hosty. Žádní u něj však dosud nepřespali. Knihovnu plnily knihy, které četl v mládí, kdy byly všechny myšlenky čerstvé a nové a celá generace věřila, že může změnit

svět. Skutečně byli tak naivní?

Na zdi naproti oknu visel podepsaný akvarel od Willia

ma Rusella Flinta. Vyobrazoval dívku na pláži s šátkem na hlavě a velkou rybářskou sítí na holi. Překrásné světlo na písku odhaleném při odlivu. Pocházel z domu jeho rodičů a byl to jeden ze dvou obrazů, které byly chlou

bou a radostí jeho matky. Ale nepochybně jí jen neustále

připomínaly vlastní nenaplněné ambice.

Ve ztmavlém rohu tiše odpočíval rozměrný plochý

televizor, koupený přímo do nového bytu. Jeho přítom

nost prozrazovala pouze červená dioda. Stolek se sklopnými díly stál natlačený těsně ke zdi u dveří vedoucích

do titěrné kuchyně, která připomínala spíše kumbálek.

To byl jeho domov. Jeho věci. Jeho život. Všechno se mu

selo smrsknout, aby se to vešlo mezi čtyři stěny, jež ho

teď obklopovaly.

Bylo pro něj velice nepříjemné přiznat si pravdu, ale

byl osamělý. Chyběla mu Jenny. Přestože nikdy nebyla

jeho životní láskou, byla to žena, se kterou se rozhodl žít. Vždycky byli přátelé. Sdíleli spolu neobyčejné všednodennosti. Stejně jako mnoho ostatních i jejich život

připomínal šlapání vody v šedivém moři průměrnosti,

končící ve chvíli, kdy se za nimi zavře voda a zakryje

všechny známky jejich existence. Jako se to stalo s Jenny,

kterou mu ukradla rakovina.

Zvedl se z křesla a strnule se došoural ke knihovně

pod oknem. Proč všechno poslední dobou tak bolí? Její

fotografie spočívala ve zdobeném alpakovém rámečku.

Darovala mu ji Susan. Něžně přejel prsty po skle, jako

kdyby se tak Jenny mohl dotknout. Ale pod bříšky prstů

cítil pouze tvrdý a chladný materiál.

Na portrétu jí bylo něco málo přes čtyřicet. Pravděpo

dobně měla obarvené vlasy, ale iluze mládí se jí podařilo

docílit úspěšně. Snímek fotil on sám — a láskyplnost

Jennyina pohledu ho vždycky rozlítostnila. Přemýšlel,

jestli si někdy vůbec uvědomila, že její lásku neopěto

val. Nemiloval ji. Ale co je vlastně láska? Copak ho její

ztráta hluboce nezasáhla?

Pečlivě narovnal rámeček na knihovně a ve světle

pronikajícím oknem se podíval na hodinky. Bylo na

čase jí to říct. Než za sebou zavřel dveře, ještě jednou se

přesvědčil, že má klíče v kapse, a co nejtišeji se vydal

chodbou. Pomalu se vykradl po schodišti do druhého


38

patra, doprovázen ozvěnou svých kroků, které se odrážely od stěn a skleněných ploch. Na konci chodby se nacházely dveře do jejího bytu a dvě vysoká okna s výhledem na školu.

Tiše zaklepal a poté vyčkával v neprostupném nočním

tichu a zhluboka dýchal, aby popadl dech. Za dveřmi nebylo slyšet ani hlásku. Pomalu se otevřely. Vyhlédla

a úzkostlivě se zadívala na chodbu. Když ho uviděla, její

tvář se rozzářila. Otevřela dveře dokořán, aby mohl vejít. Hned si všiml, že si upravila vlasy. Hedvábná noční košilka pod jejím županem volně splývala téměř až na

zem. Ucítil její parfém a jeho tělo procitlo povědomými

záchvěvy touhy. Pocity, které ho nikdy neopustily, stejně

jako potřeba sdílet s někým mizející život.

Zavřela dveře a dychtivě se k němu otočila. Objal ji

a přitáhl si ji k sobě. Ucítil u sebe její teplé poddajné tělo. Na chvíli jí položil hlavu na rameno, políbil ji na krku

a ustoupil, aby na ni viděl. Jeho oči, nebo možná pohyby, prozradily o jeho záměru víc, než by kdy dokázal slovy.

Přestala se usmívat. Ženský instinkt.

„Co se děje?“

Sebral všechnu odvahu. „Fiono, musím na chvilku

odjet.“

Ihned si uvědomil, že se historie skutečně opakuje.

O půl století později.




41

TŘETÍ KAPITOLA

I

Dneska si dokážu jen těžko vzpomenout, která z událostí

a okolností mě přinutila utéct. Rozhodujícím okamži

kem však bylo moje vyloučení ze školy. Navíc mě vždycky

obviňovali, že vedu ostatní na scestí. Ale tak to nebylo.

Narodil jsem se hned po válce, jako příslušník gene

race, které se později říkalo baby boomers. V padesátých

a šedesátých letech jsem vyrůstal v Glasgow. Během dvou

dekád, kdy jsem se z dítěte stal adolescentem, se barvy

před mýma očima změnily ze sépiových na psychedelické.

Bydleli jsme v Clarkstonu, na jižním předměstí, které

kdysi bývalo vesnicí v části Eastwood v East Renfrew shire,

ale rychle se připojilo k městské aglomeraci průmyslové

ho srdce Skotska. Pamatuju si tramvaje a taky jeřáby nad

řekou Clyde, když se na ní ještě stavěly lodě. Pamatuju

si kouřem začerněné pískovcové činžovní domy, zboura

né během několika let po válce, předtím než se rozšířilo

otryskávání fasád. V živé paměti mám i rudé a medové

kameny, které ležely pod nánosem špíny. Zrenovované

byty, v nichž lidé bydlí dodnes, zatímco některé nové

domy, které mezitím vyrostly, byly již dávno zbourány.


42

Občas mám chuť najít ty urbanisty a architekty a zakroutit jim krkem.

Můj otec učil na škole na východní straně města angličtinu a matematiku. Vyrostl na sídlišti na jižní straně, naproti Queen’s Parku. Jeho otec se před první světovou válkou živil jako pouliční umělec, ale pak se přidal ke Královskému letectvu a stal se fotografem. Ještě mám někde album jeho snímků. Pořizoval je vleže, když

z chatrného trupu letadla těžkopádným fotoaparátem

fotil zákopy. Prvopočátky leteckého průzkumu. Zákopy z té výšky nebyly víc než praskliny v zaschlém blátě.

Ani se mi nechce věřit, že v nich byli lidé. Po válce si

otec otevřel vlastní fotografický salon na Great Western

Road.

Předpokládám, že otec svoje vyznání a politické ná

zory získal od dědy. Byl to ateista a levičák v okrsku, kte

rý tehdy představoval výspu konzervativců. Hádám, že jakousi osmózou jsem po něm obojí podědil i já.

Moje matka byla na rozdíl od otce zanícenou členkou

skotské presbyteriánské církve. Vždycky jsem ji podezří

val, že tajně podporuje konzervativce. Nejčastěji si kupovala skotské vydání bulvárního plátku Daily Express,

takže to asi jinak ani být nemohlo.

Mámy mi však vždycky bylo líto. Byla velmi nadaná pro kresbu a malbu. Její otec jí ale nedovolil jít na uměleckou školu, a to i přes naléhavé prosby její učitelky výtvarné výchovy. Tehdy se prostě nehodilo, aby žena dělala uměleckou kariéru.

Místo toho se tedy máma rozhodla ucházet o zaměstnání ve státní správě. V přijímacím řízení měla nejlepší výsledky z celého Glasgow. Ale jelikož šlo o ženu, přidělili

43

jí přirozeně místo spojovatelky. Když se pak provdala za

otce, dostala padáka, asi aby toho nebylo málo. Vdané

ženy ve státní správě pracovat nesměly.

Samozřejmě dál kreslila a malovala, nádherné stíno

vané portréty a akvarely krajin. S postupem času však

čím dál méně často. Vždycky jsem z ní měl pocit, že ji ži

vot jakýmsi způsobem minul. Přestože jsem byl v mnoha

ohledech po otci, po ní jsem asi podědil jedno — pocit

selhání. Pokud doufala, že úspěchu dosáhne alespoň

mým prostřednictvím, musel jsem pro ni být jen zdro

jem dalšího zklamání.

Nic z toho však v roce 1965 tak zjevné nebylo. Teprve

jsem začínal objevovat své vlohy a stejně jako moji vrs

tevníci jsem se nechal strhnout obrovskou vlnou změn,

která se přelila přes celou zem. Poháněla ji hudba, stej

ně jako Měsíc řídí příliv a odliv. The Rolling Stones,

The Beatles, The Who, The Kinks. Vzrušující, úderná,

ná paditá a průlomová hudba, která podnítila naši fan

tazii a dodala nám pocit, že nic není nemožné.

Spláchla i všechny pozůstatky války. Přídělový systém,

základní vojenskou službu — i když ta na druhé straně

Atlantiku přetrvala —, starý zatuchlý rozhlasový kanál

BBC Light Programme, krátké vlasy, límečky a kravaty.

V Severním moři se objevili piráti a hráli rokenrol. Kaž

dý, kdo měl alespoň špetku hudebního nadání, chtěl

sáhnout po kytaře a hrát.

Zoufale jsem chtěl být v kapele. Stát na pódiu, hrát

na kytaru a zpívat o lásce a životních prohrách a o světě

ubíhajícím před mýma očima. Hudbu jsem měl v hla

vě neustále a netrvalo dlouho a našel jsem talentované

vrstevníky se stejnými názory.

K hudbě jsem však neměl vždycky tak kladný vztah.

Když mi bylo šest, rodiče mi začali platit lekce klavíru

u jedné staré panny jménem slečna Haleová. Bydlela

nedaleko, na ulici Tinker’s Field. Zhruba pět minut chů

ze od našeho domu. Nesnášel jsem to. Pamatuju si, jak

jsem seděl v tmavém obývacím pokoji, hrál stupnice na

pianino a při tom ke mně doléhaly hlasy dětí na houpač

kách na protější straně ulice. C, D, E, F. Pak chromatické

stupnice. Kdykoli jsem udělal chybu, švihla mě slečna

Haleová přes klouby na rukou třiceticentimetrovým

pravítkem, přímo během hraní.

Dlouho jsem u ní nevydržel.

Potom mě rodiče poslali na Ommerovu konzervatoř

na Dixon Avenue, pětadvacet minut autobusem směrem

do centra. Natolik byli přesvědčení, že bych měl hrát.

Čtyři roky jsem jezdil každé úterý na lekce a zpátky. Ve

tmě, za jakéhokoli počasí, sám. Dneska by dítěti něco

takového nedovolili. Velice živě si pamatuju, jak jsem

jednou v zimě po setmění seděl v kavárně na Victoria Road a čekal na autobus domů. Popíjel jsem zmrzlinový

nápoj s americkou vanilkovou limonádou a v černobílé

televizi vysoko na stěně zrovna běžel seriál Mr. Magoo.

Dovnitř vešel nějaký muž a posadil se vedle mě. Když

jsem mu řekl, že mi autobus jede až za dlouho, nabídl

se, že mě sveze domů. Ale před podobnými situacemi

mě rodiče důrazně varovali. Šel jsem proto za italským

majitelem kavárny a ten muži bez okolků sdělil, aby vy

padl. Tenhle Ital se potom postavil před kavárnu a hlí

dal mě, dokud nepřijel můj autobus, a totéž pak dělal

každé úterý večer.

45

Roky lekcí hudební teorie o sobotních ránech a cvi

čení ve vymrzlých místnostech nebo za teplých letních

večerů, kdy si ostatní děti hrály venku s pálkami a balo

nem, si nakonec vybraly svou daň. Nenávidím hudbu, řekl

jsem rodičům. Nadobro jsem přestal s lekcemi.

Potom se objevili The Beatles. Pamatuju si jejich prv

ní hitovku. „Love Me Do“. V říjnu roku 1962 se vyšplhala

na sedmnáctou příčku v hitparádě a změnila mi život.

Dokážu si představit, jak byli rodiče rozhořčení, když

jsem prodal svůj kilt a vláčky, koupil si kytaru a hrál na

ni, dokud mi nezačaly krvácet prsty.

Je úžasné, jak se stejně smýšlející lidé vzájemně při

tahují. Někdy v polovině roku 1963 už jsem hrál v kapele.

Všichni jsme chodili na stejnou střední školu a bylo nám

teprve patnáct let. Pár kluků jsem znal dokonce ještě ze

základní školy, a přitom jsem netušil, že mají hudební

nadání. Ostatní byli Maurieho kamarádi.

Maurie byl jedním z mých dvou kamarádů z dětství.

Druhým byl Luke Sharp.

Těžko byste hledali kapelu, v níž každý pocházel z tak

rozdílných poměrů. Maurieho otec byl úspěšný podni

katel. Jeho prapradědeček přišel do Glasgow na přelo

mu století s vlnou židovských imigrantů z kontinentální

Evropy. Jeho rodina se usadila ve čtvrti Gorbals, založila

výnosný oděvnický podnik a během dvou generací se

z bosých chuďasů stali majitelé rodinného domu na

přepychovém předměstí Williamwood na jihu města.

Lukeovi rodiče patřili ke svědkům Jehovovým. Když

nad tím teď přemýšlím, byl docela zázrak, že se Luke

tehdy mohl přidat ke kapele. Byl jeden z těch jedinců

46

obdařených neobyčejným hudebním sluchem. Jakoukoli

písničku mu stačilo slyšet jednou, hned potom sedl za

piano a celou ji dokázal přehrát. Posílali ho do klavíru,

aby mohl na bohoslužbách prozpěvujících svědků Je

hovových hrát písně Království. Po pravdě řečeno však

žádné lekce nikdy nepotřeboval. Když zrovna nehrál

ani necvičil, rodiče ho vláčeli po svých podomních ta

ženích. Později jsem se dozvěděl, že jejich výpravy ze

srdce nenáviděl.

Teprve až ve škole mohl hrát hudbu, která ho bavila.

Téměř splynul s inventářem kabinetu hudební výcho

vy, hrál jazz a blues a vyrazil dech učiteli tím, že jen na

základě poslechu zvládl zahrát některé z nejsložitějších

Bachových fug.

Je dobré zmínit se o tom, že Luke byl tak trochu gé

nius. Tři roky po sobě měl nejlepší výsledky ve třídě,

a kdyby dostudoval poslední rok, téměř jistě by ukon

čil své vzdělání jako dux — nejlepší student z celé školy.

Dnes by ho pravděpodobně prohlásili za autistu.

Poprvé jsem ho slyšel hrát jednou během obědové

pauzy. Ragtimovou skladbu od Scotta Joplina. Nic po

dobného jsem do té doby neslyšel. Úžasný doprovod

levou rukou a složitá, cinkavá melodie hraná druhou

rukou. Šel jsem po zvuku až na konec chodby do zku

šebny, kde Luke seděl a hrál. Jako hypnotizovaný jsem

sledoval jeho prsty tančící po klapkách. Když skončil,

otočil se ke dveřím. Jakmile mě zahlédl, polekal se.

„Nevěděl jsem, že hraješ na piano,“ vypadlo ze mě.

Usmál se. „Protože jsi nikdy nebyl v sále Království.“

Tehdy jsem netušil, co tím myslí, a zcela bezděčně

jsem se ho zeptal: „Nechceš se mnou hrát v kapele?“

47

Často se říká, že se někomu „rozzářil obličej“. Ten

Lukeův v té chvíli doslova žhnul.

„Ano.“ Ani na okamžik nezaváhal. Pak dodal: „Na co

hraješ?“

„Na kytaru.“

„Zpíváš?“

Ušklíbl jsem se. „Moc dobře ne.“

Zasmál se. „Já taky ne. Co takhle říct Mauriemu?“

„Mauriemu? Mauriemu Cohenovi?“ Nechtělo se mi

věřit, že mluví o tom oplácaném židovském klukovi, kte

rý s námi chodil do třídy už od základní školy.

„Má úžasný hlas,“ řekl Luke. „Zrovna teď někdy byl

na konkurzu do Skotské národní opery. Chtějí, aby se

u nich učil.“

„Pochybuju, že by nám dal přednost.“

„Není jisté, že tam půjde. Jeho rodiče ho do skotské

opery nepustí. Myslí si, že by zpěv odváděl jeho pozor

nost od studia. Mají s ním totiž velké plány.“

Když jsme se pak zeptali Maurieho, nemusel se dva

krát rozmýšlet. Pop ho stejně lákal mnohem víc než

opera. Napadlo ho, že když pro něj bude hudba koníček,

a ne zaměstnání, zajistí si i podporu rodičů. Nakonec to

byl jeho otec, kdo nám koupil většinu aparatury a ná

strojů.

První zkoušku jsme měli o týden později po škole

v jedné ze zkušeben. Já měl akustickou kytaru, Luke

hrál na piano a Maurie zp



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist