načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Útěk na druhý břeh - Jana Abrahamová

Útěk na druhý břeh

Elektronická kniha: Útěk na druhý břeh
Autor:

Jsou místa, kterým je lepší se vyhnout i za bílého dne. Přesto na druhém břehu řeky, kde nekontrolovatelně bují vegetace a pohybují se podivné lidské existence, najde útočiště ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 267
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-3799-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další román od české autorky věnující se napínavým detektivním románům pro ženy. Mladá dívka Kristýna zvyklá na komfort a pohodlí odhaluje s pomocí nevšední opuštěné komunity životní pravdu, že pád na samé dno nemusí ještě znamenat úplný konec. Mladá dívka Krista zcela postrádá chuť žít a rozhodne se pro nejkrajnější řešení. V jejím zoufalém činu jí zabrání zvláštní žena, která ji odvede na obávané místo, jemuž se lidé vyhýbají. Ale navzdory tomu, že na druhé straně řeky v zapadlé zahradní kolonii je jen nebezpečná a rostlinami divoce zarostlá krajina a pohybují se zde ztracení podivíni, možná právě tady najde Krista nový smysl života. Odhalí nejrůznější smutné osudy lidí, kteří skončili na ulici a s jejich pomocí se snad dokáže po ranách osudu znovu sama zvednout.

Popis nakladatele

Jsou místa, kterým je lepší se vyhnout i za bílého dne. Přesto na druhém břehu řeky, kde nekontrolovatelně bují vegetace a pohybují se podivné lidské existence, najde útočiště mladá dívka Krista. Od skoku do chladné vody ji zachrání žena, která vypadá jako smrtka, ale v osudnou chvíli se stává strážným andělem.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

breh

Ú tek

na druhý

Jana Abrahámová

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA

breh

Ú tek

na druhý

Jana Abrahámová

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA


© Jana Abrahámová, 2015

© Nakladatelství BRÁNA, 2015

ISBN 978-80-7243-799-3


Útěk na druhý břeh

5

I.

Začínalo svítat, krajina kolem řeky se zvolnaprobouzela do nového dne. Bylo slyšet první nesmělé

štěbetání ptáků, šplouchání vody a zrychlený dech

lidské bytosti, která stála na mostě přitisknuta

zády k zábradlí a hleděla na temnou hladinu. Pak

posunula prsty bosých nohou přes betonový okraj

a zavřela oči. Zbývalo jen uvolnit prsty křečovitě

svírající chladný kov, naklonit se a nechat své tělo

padat do chladné náruče.

Tiché šumění řeky a deště náhle proťal sípavý kašel. Zatajila dech a doufala, že neznámý přejde most, aniž by si jí všiml. Možná si podvědomě přála pravý opak, protože v okamžiku, kdy ucítila kolem ramen pevný stisk, nevytrhla se, neskočila, alenechala se odevzdaně stáhnout přes zábradlí napevnou zem.

„Co tě to napadlo, holka bláznivá?“ uslyšela nad sebou hlas znějící jako rozladěné housle.

Zvedla hlavu, aby si prohlédla svého anděla strážného. Vypadal spíš jako smrtka, než si stáhl kapuci černé pláštěnky a odkryl úzkou tvář svystouplými lícními kostmi.

„Jak se jmenuješ?“

„Krista,“ odpověděla a rozplakala se. Nebylo to strachem, ale zoufalstvím nad tím, co chtěla udělat a proč.

Jana Abrahámová

6

„Bude zase dobře, Kristýnko,“ pravila vlídně žena a stiskla dívce paži. „Teď musíš vstát a jít se mnou, jinak nastydneš.“

Vzhledem k tomu, že před několika minutami chtěla spáchat sebevraždu skokem do studené vody, připadala jí obava z nastydnutí tak nepodstatná, že se hystericky rozesmála. Neznámá ji zvedla, objala v pase a vykročila kupředu.

Přešly most a pokračovaly podél břehu kzahrádkářské kolonii zahalené do ranní mlhy. Ženaotevřela branku a vtáhla Kristu na zarostlý pozemek, na kterém stála dřevěná chata s malou verandou a zavřenými okenicemi.

„Neboj se, není to perníkov á chaloupka a já nejsem Ježibaba, i když tak vypadám. Ří kej mi Ester.“

„Dobře,“ špitla Krista a vykročila po úzké pěšině z placatých kamenů, mezi nimiž se klubal plevel. Na nebezpečí, které jí mohlo na tak odlehlém místě hrozit, kašlala. Promoklá a k smrti unavená toužila zalézt někam, kde ji nikdo nenajde.

„Hilton to sice není, ale pořád lepší, než spát pod mostem,“ konstatovala Ester, sundala ze zad batoh a podala ho člověku, který se objevil na verandě. Byl hubený, s delšími prořídlými vlasy a šedivými vousy, ustrojený do plandavých hnědých kalhot a sepraného trika s nápisem FBI.

„Ohřej čaj, Jožine, vedu hosta,“ oznámila mu Ester, vyklouzla z pláštěnky a setřásla z nídešťové kapky. Potom ji pověsila přes zábradlí verandy a pečlivě si otřela boty o drátěnou rohožku.

Muž pokýval hlavou a zmizel uvnitř. Vstoupily za ním do místnosti, kterou osvětlovala jenzapráÚtěk na druhý břeh

7

šená žárovka u stropu. Dvě postele, skříňka, čtyři

židle, stůl, police a obstarožní kamínka byla veteš

hodící se na skládku nebo na podpal, ale proobyvatele chaty asi znamenala luxus.

Ester usadila Kristu na židli a zmizela v tmavém koutě.

„Nic lepšího jsem nenašla, svlékni se,“ řekla po chvíli, pomohla dívce sundat mokré šaty avklouznout do modré teplákové soupravy. Vlněné ponožky si už Krista natáhla na studené nohy sama. Když před ní Jožin postavil otlučený porcelánový hrnek, poděkovala a vděčně se na něj usmála. Cosizabručel a vytratil se ven.

„Je to starý morous. Někdy za celý den nepromluví ani slovo, ale neublíž il by ani mouše, “ nastínilastručně jeho charakter Ester. Vřelost v jejím hlaseprozradila, že mu ž je pro ni víc ne ž pouh ý spolubydlící.

Krista usrkávala horký čaj a s každým douškem se stále víc propadala do sladké malátnosti.

Nebýt Ester, která ji pohotově zachytila a uložila na postel, sesunula by se k zemi. Usnula schoulená do klubíčka pod děravou dekou, v příbytkupáchnoucím zatuchlinou, ve společnosti lidí vyhlížejících přinejmenším podivně, aniž by si dělala starosti s tím, jestli se vůbec ještě někdy probudí.

Když opět otevřela oči, spatřila vysokou ženskou postavu, jak cosi míchá v hrnci postaveném naplynovém vařiči. Chvilku jí trvalo, než se rozpomněla, kdo to je a jak se ocitla v místnosti, do které by za normálních okolností nikdy nevkročila.

„Vida, naše Ší pkov á Růž enka už je vzhůru,“ pravila Ester a odložila měchačku. V š ed é haleně

Jana Abrahámová

8

a dlouhé kostkované sukni, s vlasy spletenými do

copu, vypadala jako farmář ka z americkéhowesternu. Tmavé kruhy pod očima, vrásky kolem úst

a vyzábl é ruce svědčily o tom, že je buď nemocná, nebo trpí nedostatkem jídla. Možné bylo také

obojí.

Krista netušila, jak dlouho spala ani kolik jehodin, ale vůbec necítila potřebu to vědět.

Vešel Jožin a podal jí černé lodičky s jehlovými podpatky. „Ležely na mostě, tak mě napadlo, žebudou tvoje.“

„Děkuju,“ špitla a zasunula boty pod postel,protože v teplých ponožkách by se do nich těžkonasoukala. Nad tím, že jí Jožin tyká, se nepozastavila, vždyť mohl být její táta nebo děda.

Odhrnula deku, posadila se na okraj postele a uhladila si rukou vrabčí hnízdo, které se j íběhem spánku vytvořilo na hlavě. Pátrat pohřebenu, když má na sobě vytahané tepláky a na obličeji rozmazanou řasenku, jí přišlo zbytečné.

Ester postavila na stůl hrnec a nabrala do dvou talířů hnědou tekutinu. „Pojďte jíst. Salámu abrambor tam sice moc není, ale máme i chleba,“ oznámila a přímo na igelitový ubrus položila tři krajíce.

Jožin se pustil do jídla hned, Krista váhala. „Vy nebudete?“

„Naberu si pak,“ odpověděla Ester a přiklopila na hrnec poklici, aby jídlo nevystydlo.

Krista zkusila první sousto a zjistila, že polévka vůbec nechutná špatně. Když zaslechla naverandě kroky, zpozorněla a upřela oči na dveře, kterými vstoupil muž v riflích a zelené mikině. Při pohledu

Útěk na druhý břeh

9

na jeho zarostlou tvář a kudrnaté černé vlasy jinaadlo, že už mu chybí jen rohy a bude vypadat jako

čert.

„Zdravím vespolek,“ pravil a sedl si, aniž by ho k tomu někdo vyzval.

„Vítej, Matyáši. Dáš si s námi gulášovku?“přivítala ho Ester.

„Díky, ale už jsem měl na nádraží klobásu.“

Jožin se uchechtl. „Vsadím se, že byla načatá.“

„Jasně, ale zato s hořčicí.“

Jožin si pečlivě kouskem chleba vytřel talíř apodal ho Ester, aby si mohla nalít polévku. Zatímco jedla, Matyáš si prohlížel Kristu pohledem temným jako noc a mračil se pořád víc.

„Našla jsem ji na mostě, jak se chystá skočit do řeky,“ vysvětlila Ester.

„Je dobře, že jsi to neudělala, protože v opačným případě by se to tady hemžilo policajtama. Jestli ses už dala dohromady, odvedu tě domů.“

„Nemám kam jít,“ řekla tak tiše, že ji skoronebylo slyšet.

„To máš, děvče, dost blbý.“

„Mohla by zůstat tady, klidně se s ní rozdělím o postel,“ vložila se do rozpravy Ester.

Krista napjatě čekala na ortel muže, jehož názor byl zřejmě rozhodující.

Matyáš sklouzl pohledem na její ruce zdobené šperky. „Určitě jsi zvyklá na jinej komfort. Tonemáš strach? Vždyť nás vůbec neznáš.“

„Proč by se nás měla bát? Nejsme žádníkriminálníci,“ ohradil se dotčeně Jožin.

„To jsem přece neřekl,“ pravil smířlivě Matyáš

Jana Abrahámová

10

a vstal. „Na verandě jsem nechal nějaký věci. Zatím

se tady mějte.“

Krista pochopila, že už netrvá na tom, abyodešla. Přesto se jí ulevilo, když za ním zapadly dveře, protože se v jeho přítomnosti cítila nesvá.

„Je to moc hodný kluk,“ řekla Ester. „Díky němu už nemusíme spát pod mostem.“

„Tahle chata je jeho?“

„Já vlastně nevím, komu patří, a je mi to jedno. Pojď, mrkneme se, co přinesl.“

Vyšly na verandu, kde ležel modrý igelitovýpytel. Ester rozvázala provázek a začala z nějpostupně vytahovat dvoje rifle, oranžový svetr, zelenou prošívanou vestu, čtyři flanelové košile, botasky, vojenské kotníkové boty, pletenou čepici s klikatým vzorem a dva spací pytle.

„Za tuhle nadílku si Matyáš zaslouží pořádnou pusu,“ zvolala nadšeně a nastrkala věci zpátky. „Odnes to dovnitř, musím si něco zařídit.“

Krista popadla pytel a odtáhla ho do chaty. Napadlo ji, že by mohla umýt nádobí, ale co když probud í Jožina? Raději nechala nádobí na stole, vyšla na verandu a posadila se na dřevěnou lavici, která pod n í zapraskala, jako by neváž ila padesát osm kilo, ale nejmíň metrák. Opřela se zády o stěnu a zadívala se dozahrady, v níž bujela divoce vegetace tvořen á korunami stromů, hustými keři a trávou, které se pěkn ě dlouho nedotkla sekačka. Vzduch také nebyl tak svěží , jak by se dalo za deštivého počasí předpokládat, a to díky zápachu, který se linul ze zadní čá sti parcely.

Pomalu se začínalo stmívat, což ponurost místa ještě umocnilo. Přesto byla za tento azyl, tolikodÚtěk na druhý břeh

11

lišný od prostředí, kde dosud žila, vděčná. Tady ji

snad hledat nebudou. Vzdálený štěkot psa a lidské

hlasy tuto domněnku vzápětí vyvrátily. Uvědomila

si, že na verandě je příliš na očích, proto sepřikrčila a vklouzla do chaty, kde se zatajeným dechem

čekala, jestli se zvuky, co jí tak vyplašily, přibližují.

Když se nic nedělo, uklidnila se a lehla si na postel.

Polštář, na který si položila hlavu, nebyl sicepovlečený a sypkovina trochu studila, ale potom začala

příjemně hřát.

Ester se vrátila ve chvíli, kdy ti dva nevěděli o světě. Zaspali i večeři, kterou přinesla z čínské restaurace. Byly to sice jen nudle s omáčkou a pár listů povadlého salátu, ale jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. A protože se těšila, jak si pochutnají ve třech, nechala jídlo netknuté, zhasla a lehla si vedle Kristy.

Dojetí, které ji zaplavilo, bylo tak překvapující, že na okamžik zatajila dech. Vyvolala ho snadpřítomnost téhle nešťastné holky nebo šumění deště připomínající aplaus v hledišti na koncipředstavení? Věděla, že opojné chvíle štěstí jsou nenávratně pryč, tak proč jí vzpomínka na ně vhání slzy do očí? Proč jí stále ještě chybí vůně šminek, laděnínástrojů z orchestřiště a ten zvláštní pocit v oblastižaludku těsně před vstupem na jeviště? Jak to, že ještě není dost otrlá? Dostala se přece až na dno propasti, kdy jedinou starostí je sehnat něco k jídlu a vezdraví přečkat další den. Možná s příchodem Kristypřestane být její život tak ubíjející, i když ve šťastnou budoucnost dávno přestala věřit.

Jana Abrahámová

12

Ráno první otevřel oči Jožin. Otočil se na bok,podepřel si hlavu a přemýšlel, jestli má vstát apostavit vodu na čaj, nebo ještě počkat, aby šramocením neprobudil Ester a dívku ležící vedle ní. Neměl nic proti tomu, aby zůstala, ale při pohledu na ni se mu svíralo srdce bolestí, protože mu její plavé vlasy a pihy na nose připomněly jinou bytost, kteroumiloval a navždy ztratil. Často ji vídal ve snech, myslel na ni přes den, ale o svém stesku mluvil jen velice zřídka.

Když ho opustila žena, snažil se ji pochopit.Dokud vydělával slušné peníze, nestěžovala si. Alezůstat s ním potom, co usnul za volantem, převrátil kamion do příkopu a musel hradit škoduvysokými splátkami, nedokázala. Nechtěla se omezovat, toužila dál bydlet v krásném domě, trávit dovolené u moře, pěkně se oblékat. On jí to už poskytnout nemohl, ten druhý chlápek ano.

Co j í odpustit nedokázal, bylo, že po rozvoduodvezla dcerku, sluníč ko jeho života, na druhý konec světa a místo adresy mu nechala jen čí slo úč tu, na kter ý má posílat alimenty. Musela vědět, jak mu tím ubl íží , ale bylo jí to jedno. Šest let se potloukal po ubytovnách, pak ztratil práci a skončil na ulici.Přečkal první zimu, pak druhou, třetí, bl íž ila se čtvrtá a on si pokaždé ří kal, že tentokrát bude poslední.Potom potkal Ester, která na tom byla ještě hůř ne ž on, protože to chtěla vzdát. To jí nemohl dovolit, vzít si život pokládal za velký hří ch, tak ji vzal „pod k ří dla“ a hlídal, aby to nezkusila znovu. Zpočá tku bylanemluvná, vyplašená a zesláblá jako moucha, protože co nebylo čerstv é a umyté, odmítala vzít do pusy. Ale

Útěk na druhý břeh

13

zvykla si. Neměla vyhnutí, pokud nechtěla um řít

hlady nebo se vrátit tam, odkud přišla.

Její společnost ocenil hlavně v zimě, kdy sivzájemně předávali živočišné teplo v jednom spacáku, nebo když ho přemohla únava a on vytuhl tam, kde se právě nacházel. Aby ho zachránila předomrzlinami a podchlazením, odtáhla ho na bezpečnější místo, i když byl bezvládný a těžší než ona. Byla pro něj zkrátka požehnáním, jen jí to ještě neřekl.

Vlhkost a chlad přicházející od řeky připomněly osadníkům zahradní kolonie, že definitivně zavládl podzim. Zažili sice i krátké babí léto, ale obdivovat přírodu plnou barev, sluneční paprsky na hladině řeky a vlahý vzduch, když žaludek kručí hlady, dost dobře nešlo.

Krista změnu počasí odnesla pořádnou rýmou, bolestí v krku a horečkou. Lépe se začala cítit až po čtyřech dnech. Když se chtěla s někým o tutozměnu k lepšímu podělit, zjistila, že se v chatě nachází jen Matyáš, který právě vyměňovalpropanbutanovou bombu na vařiči. Jakmile se pohnula, přistoupil k posteli a starostlivě jí položil ruku na čelo. „Zdá se, že horečka ustoupila. Dáš si čaj?“

„Jo a taky bych něco snědla,“ přiznala, odmotala si kousek toaletního papíru a vysmrkala se.

„S jídlem to bude horší. Je tady jenom rohlík,tvrdej jako šutr.“

„Nevadí.“

Podal jí pečivo a s úsměvem sledoval, jak ho s chutí chroupe. S červeným nosem vypadala jako hladový králíček.

Jana Abrahámová

14

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se, když „pamlsek“ spořádala a smetla drobky na zem.

„Šli něco sehnat do města.“

„Měla bych vypadnout, jsem pro vás strávníknavíc.“

„Vždyť nemáš kam jít,“ připomněl jí. „Provedla jsi snad něco nebo ti někdo ublížil?“

Sklopila oči a neodpověděla. Ze slov, kterávykřikovala ze spaní, mohl jen hádat, že se jí přihodilo něco zlého, ale svěřit se zatím nechce. Nechal jiodočívat a šel naštípat pár třísek, aby mohl rozdělat oheň. Zvuk praskajících polen a teplo sálající skrz plechové stěny kamínek brzy proměnily chladnou místnost v docela útulný příbytek.

Ester s Jožinem dorazili z města ve špatnénáladě, protože přinesli jen tvrdou veku a týdenprošlý jogurt. Ester přistoupila ke kamnům a natáhla k nim prokřehlé dlaně. „Nečekala jsem, že tahle věc bude fungovat.“

„V kůlně je dříví, tak jsem si řekl, proč tonezkusit,“ pravil Matyáš. „Mám tam ještě zbytekkonzervy, snad bude jedlá.“

Ne ž se vrátil, rozlila Krista čaj a podala jedenhrnek Jožinovi. Všimla si, jak se mu třesou ruce. Byly velké, se zarudlými klouby, zažloutlými prsty odtabáku a špinavými nehty. Ještě před č asem by setakovému člověku obloukem vyhnula, teď byla ráda, že s ním m ůž e sedět u jednoho stolu. Moc toho sicenenamluvil, ale pohled, jakým se na ni díval, byl laskavý.

Z konzervy, kterou Matyáš zručně otevřel nožem, neochutnala ani sousto. Ne proto, že masonevypadalo příliš vábně, ale aby zbylo víc na ostatní.

Útěk na druhý břeh

15

Na druhý den měli k snídani jen kafe, kteréupíjela velice pomalu, s pohledem upřeným napoškrábané hnědé lino. Připomínalo mrazem popraskanou půdu a tato asociace jí vnukla nápad prozkoumat záhony na zahradě.

Byly čtyři a na první pohled na nich rostl jenom plevel. Klekla si a rukama je začala rozhrabávat jeden po druhém. Kromě několika shnilýchbrambor a jedné chcíplé myši ale nenašla nic. Zklamaná a vyčerpaná marným úsilím, zůstala sedět na zemi a po tvářích jí tekly slzy. Ty si rychle utřela, když za sebou zaslechla kroky.

„Tady nic nenajdeš,“ řekla vlídně Ester.„Pozitivní na hladovění je, že si nemusíme dělat starosti s nadbytečnými kily.“

„To je fakt,“ uznala Krista, povytáhla si gumu od tepláků, do kterých by se vešla klidně dvakrát, a vrátila se do chaty. Kdyby měla možnost vidět se v zrcadle, možná by se rozbrečela znovu, protože s obličejem špinavým od hlíny, opuchlýma očima a mastnými vlasy vypadala určitě hrozně.

„Taky jedna z možností, jak zabít čas azapomenout na hlad,“ poznamenala trpce při pohledu na Jožina dřímajícího s hlavou položenou na stole. „Všimla jsem si, že někdy prospí i celý den.“

„To dělá ta zatracená hypersomnie. Než doktoři přišli na to, že příčinou jeho usínání není lenost ani nadměrné pití, ale spavá nemoc, přišel o práci,rodinu i střechu nad hlavou.“

„Jak dlouho žije venku?“

„Čtvrtý rok.“

„A ty?“

Jana Abrahámová

16

„Druhý. Kvůli mužskému, který za to vůbecnestál.“

„Kde je teď?“

„Ve vězení nebo v pekle,“ pokrčila lhostejněrameny Ester, ale hlas se jí zachvěl. Nahrbená, srukama odevzdaně složenýma v klíně, vypadalanešťastně a zranitelně. Krista zatoužila ji obejmout, nebyla si ale jistá, jak by na takový projev soucitu zareagovala.

„Mohly bychom se podívat k řece, občas vyplaví něco, co by se nám mohlo hodit,“ navrhla Ester. Dala tím jasně najevo, že nic dalšího o sobě zatím prozradit nehodlá.

Vlastně toho příliš nenamluvila ani Krista.Tichá jako myška, pohroužená do sebe, trávilavětšinu dne na židli nebo na posteli otočená obličejem ke stěně, aby nebylo vidět, že pláče.

Opustit kolonii se jí vůbec nechtělo, ale Ester prohlásila, že pohyb na čerstvém vzduchu jíprospěje. Než by vysvětlovala, proč se bojí vyjít ven, raději si navlékla ještě jeden svetr, vklouzla do holínek, které Jožin našel v kontejneru na sídlišti, aopustila bezpečí chaty.

Když došly k řece, která ze bílého dne vypadala téměř mírumilovně, a v dohledu kromě dvouzatoulaných labutí nebylo vidět žádného jiného tvora, uklidnila se a začala se stejně jako Ester rozhlížet kolem sebe.

Štěstí jim přálo, protože na břehu našly balíknovin převázaný provázkem, šest lahví od piva, kus železné trubky a modrý kočárek bez střechy, ale se všemi čtyřmi koly. Nadšeně se shodly na tom,

Útěk na druhý břeh

17

že jako dopravní prostředek nemá chybu, pokud se

ovšem nerozpadne, až na něj své poklady naloží.

Vozítko vydrželo, ale na zpáteční cestě se přihodilo

něco, co jejich radost úplně vytěsnilo z mysli.

Proti psům nic neměly, ale vlčák stojící uprostřed cesty přátelsky rozhodně naladěný nebyl. Poznaly to podle naježené srsti, vyceněných zubů azlověstného vrčení. Zastavily se, skoro nedýchaly asledovaly vyhublé a špinavé zvíře bez obojku.

„Hlavn ě se mu nedívej do o čí a nezvedej rucenahoru, “ zašeptala Ester. „Možná nás nechá na pokoji.“

„Tomu nevěřím, vypadá dost hladově,“ namítla Krista, ale poslechla a sklopila víčka.

Měla pravdu, protože pes se k odchodu neměl, ale naopak vyrazil kupředu.

„Uteč!“ zvolala Ester, odstrčila dívku za sebe asevřela rukojeť ko čá rku. Chtěla ho použí t jakoochranný štít, ale pes byl rychlejší , oběhl přek áž ku azaútočil. Instinktivně nastrčila loket před obličej a začala couvat na opačnou stranu, než se nacházela Krista. Sevřen í č elist í na lev é paži začala vnímat a ž vokamžiku, kdy s ní vl čá k začal cloumat a strhl ji k zemi. Teprve pak ucítila ostrou bolest. Teď mi určit ě půjde po krku, tak to přece šelmy s kořist í dělají, řekla si. Poslední jej í myšlenka patřila Kristě, kter é se zatím podařilo vyšplhat na drátěný plot a přehoupnout se na druhou stranu. Díky bohu, vzdychla Ester aodevzdan ě zavřela oči, připravená na nejhorší.

Potom stisk povolil, ruka jí klesla dolů a zuřivé chrčení už neslyšela tak blízko u svého ucha.Otevřela oči a spatřila Kristu, jak mlátí zvíře klackem a ječí: „Pusť ji, ty bestie hnusná!“

Jana Abrahámová

18

Jedna rána ho zasáhla p ří mo do hlavy amusela po řá dn ě bolet, protože zakňučel, uskočil stranou a zůstal stát na nejistých nohách o několik metrů dál. Už nevypadal tak krvelačně, nevrčel a chvěl se pocelém těle, ale do krotkého beránka měl po řá d daleko.

„Zmiz odtud,“ houkla na něj Krista a sklonila provizorní zbraň, odhodlaná použít ji znovu.Naštěstí to nebylo nutné, protože otřesený protivník uznal porážku a ztratil se v křoví.

„A je to. Pokousal tě hodně?“

„Nevím,“ odpověděla Ester a prohmatala si ruku. „Zdá se, že je celá.“

„Bála jsem se, že tě roztrhá,“ přiznala Krista.

„To já taky, ale ještě větší strach jsem měla o tebe. Proč jsi nezůstala za tím plotem?“

„A proč ty jsi neutíkala za mnou?“

Usmály se na sebe, protože odpověď znaly. Chtěly ochránit jedna druhou a na vlastní bezpečí seneohlížely. Pouto, které mezi nimi už existovalo, se tím ještě víc prohloubilo a vědět to bylo uklidňující.

„Je čas jít domů, moje statečná Amazonko,“ řekla Ester a vstala.

Vzhledem k tomu, že Krista měla o tom, kdo byly Amazonky, jen mlhavou představu, vyprávěla jí cestou do kolonie příběh z řecké mytologie odomorodých válečnicích, které se odvahou a zacházením s luky a šípy vyrovnaly mužům.

Jejich statečnost měla na paměti i ve chvíli, kdy si v chatě vyhrnula rukáv a spatřila na svémpředloktí otisky psích zubů. Byly namodralé, ale žádná krev z nich neprýštila, takže vztekliny ani otravy krve se snad bát nemusí.

Útěk na druhý břeh

19

„Mohlo to dopadnout hůř,“ prohlásila, svlékla si potrhanou pláštěnku a zavěsila ji na hřebíkzatlučený do dveří.

O bolesti, která jí vystřelovala až do ramene, se nezmínila. Věřila, že brzy přejde, když nechá ruku nějaký čas v klidu. Proto nechala na ostatních, aby dovezené věci zbavili bláta, umyli a dali usušit. Už totiž přesně věděla, jak je využijí. Kočárek se už osvědčil jako vozítko, láhve vrátí do obchodu,noviny a železo prodají do sběru. Takže nakonec tonebyl vůbec špatný den, uzavřela.

Večer místnost připomínala sušárnu, jen místo mokrého prádla visely na šňůrách noviny. Ozábavu se tentokrát postaral Jožin, který zavzpomínal na dobu, kdy jezdil s kamionem po světě. To měl ještě domov a rodinu, ke které se rád vracel zdalekých cest, přesvědčený o tom, že je nejšťastnější chlap na světě.

Matyáš seděl v polehlé trávě a sledoval dravý proud řeky. Vypadal jako rybář, jen místo udicedržel v ruce cigaretu, jejíž žhavý konec kmital ve tmě jako světluška.

Předení motoru ho přimělo ji típnout, přikrčit se a sledovat, co se bude dít. Přítomnost auta v odlehlé lokalitě a v tak pozdní hodinu se mu vůbec nelíbila. Pro ty, co žili na druhém břehu, mohla znamenat nebezpečí.

Kroky, hlasy a výkřik jeho obavu potvrdily. Opustil své stanoviště a rozběhl se k mostu, kde dva muži kopali do dalšího, který ležel na zemi. Pak jeden z útočníků vytáhl obušek a napřáhl se k ráně.

Jana Abrahámová

20

Matyáš k němu zezadu přiskočil a sevřel muzápěstí tak silně, že muž zbraň pustil a otočil se čelem

k tomu, kdo si troufl na něj sáhnout. Byla to velká

chyba, protože schytal tvrdé kopnutí do žaludku, po

kterém klesl na kolena. Druhého útočníka poslal

k zemi jediným boxerským úderem do brady.

„Stačilo, nebo si přejete další nášup?“ zeptal se. Jeho sevřené pěsti a zamračené čelo nevěštily nic dobrého.

Muži na sebe pohlédli a pomalu vstali. Matyáš si všiml, že jsou to ještě mladí kluci.

„Padáme odtud,“ řekl ten, který schytal ránu do břicha a v předklonu zamířil k autu, jehožreflektory mu teď prudce svítily do očí.

Druhý se nenávistně podíval na Matyáše, vyplivl krvavou slinu a začal couvat. Jakmile se ocitl vbezečí vozidla, stáhl okénko a zasyčel: „Příště skončíš na kapačkách, ty svině!“

„Nemám nic proti tomu, když se znova setkáme. Ale počítejte s tím, že to pro vás skončí mnohem hůř,“ odpověděl Matyáš a zadíval se na poznávací značku. Bohužel byla zablácená a tedy nečitelná.

Jakmile vůz zmizel ve tmě, vytáhl baterku asklonil se nad ležícím tělem.

„Jak to s tebou vypadá, kamaráde?“ zeptal se muže krvácejícího z rány na hlavě a jemně muprohmatal celé tělo. Podle zasténání v okamžiku, kdy se dotkl jeho hrudníku, usoudil, že má asi zlomené žebro.

„Je to dost zlý. Zavolám sanitku a policajty.“

„Nikoho nevolej,“ vypravil ze sebe zraněný.

„Když to neudělám, možná do rána nepřežiješ.“

Útěk na druhý břeh

21

„Na to kašlu,“ zašeptal muž a zavřel oči.

„Fajn, ale tady tě nenechám. Lež klidně, za chvíli se pro tebe vrátím.“

Cesta do chaty trvala Matyášovi pouze několik minut, protože běžel tak rychle, že málemvypustil duši. Jožin ho následoval, aniž by se zeptal na důvod probuzení a cíl noční výpravy. Jakmiledorazili pod most, rozprostřeli na zem deku, opatrně na ní muže přemístili a opustili místo, které by jako bezpečný úkryt nikomu rozhodně nedoporučili. Do kolonie dorazili ještě za tmy, s pocitem, že mají ruce vytahané až ke kolenům. Břemeno, které nesli,vážilo nejméně osmdesát kilo.

„Běž si zase lehnout, já se o něj postarám,“ řekl Matyáš, když uložili zraněného do kůlny.

Jožin poslechl, ale usnout se mu nedařilo. Sgrázly, které mu Matyáš popsal, se totiž už jednousetkal a bylo to dost zlé.

Objevili se pod mostem začátkem léta azkopali ho tak, že se týden nemohl hnout a močil krev. Ester drželi hlavu pod vodou, dokud nezačalapolykat andělíčky a starého Kryštofa, který přespával v rybářské boudě, hodili do řeky. Jeho mrtvé tělo vyplavil proud až za dva dny. Kdyby uměl plavat a neměl v sobě krabici vína, možná by to dopadlo líp. Objevila se i policie, vyslýchala je, ale Jožin pochyboval, že vyvine bůhvíjaké úsilí, aby ty, co to udělali, našla. O jednoho bezdomovce víc nebo míň, koho to zajímá?

Krista věř ila, že je jediná, kdo se tohosychravého rána toulá venku. Nic jiného j í ale nezbývalo,

Jana Abrahámová

22

kdy ž si potřebovala dojít na záchod. Zatímcobydlení s Ester a Jožinem v jedné místnosti, nepohodlné

spaní, značně omezená hygiena a téměř permanentní pocit hladu, brala jako daň za poskytnutý

azyl, chodit na páchnouc í kadibudku plnou pavučin odmítala. Raději si pokaždé našla místečko

v odlehlém kout ě zahrady. Bylo to sice nepohodlné,

ale bez rizika, že j í přistane na hlavě pavouk nebo

jin á hav ěť.

Natáhla si tepláky a rozběhla se zpátky do chaty, aby ji mlha nestihla proniknout skrz slabou vrstvu oblečení až na kůži.

„Dobré ráno,“ pozdravil muž ve světlém plášti a hnědém klobouku. Všimla si decentní kravaty s úzkými proužky, kožené aktovky, kvalitníchpolobotek a ucítila kořeněnou vůni kolínské.Bezdomovec to zřejmě nebude. Ačkoli, kdo ví? Ona sem taky přišla v luxusních šatech od Vuittona.

„Co tady strašíš?“ houkl na ni Matyáš, zatímco starší elegán mířil k brance.

„Další spolubydlící?“ zeptala se, aby nemusela vysvětlovat, co dělá tak brzy venku. Přece jen to byla dost intimní záležitost, do které mu nic není.

„To je doktor ze špitálu. Občas tam vypomáhám na pitevně.“

„Co tady chtěl?“

„Přišel se mrknout na jednoho kluka. Leží vkůlně a je na tom dost bledě.“

„Proč není v nemocnici?“

„Nechce tam, zatím netuším, proč. Teď mi dělá starost, kde vzít peníze na léky,“ svěřil se a podal jí recept.

Útěk na druhý břeh

23

Přečetla si latinské názvy a sklouzla pohledem na dva prstýnky zdobící její ruku. Bez váhání je sundala, stejně tak učinila i s náušnicemi.

„Prodej to a kup, co je třeba,“ řekla a vložilašperky Matyášovi do dlaně.

„Co když s tím zmizím? Nechceš jít se mou?“

„Ani ne. Je dost zima.“

„V tom případě vyrazím hned, ty pohlídej našeho pacienta. Dostal injekci, po které by měl pár hodin spát. Kdyby se náhodou probral, dej mu něco napít. A ne abys mi ho sváděla,“ cvrknul jí do nosu.

Ucukla a zamračila se, což ho překvapilo. „To byl vtip, děvče.“

„Promiň, ale něco podobného mi řekla máma, než jsem se sbalila a odešla z domova.“

„Můžeš mi o tom někdy povyprávět. Tak zatím,“ rozloučil se Matyáš a ztratil se v mlze.

Krista si opláchla ruce v plastovém sudunaplněném až po okraj dešťovou vodou a vydala se do kůlny.

Díky světlu, které pronikalo dovnitř střešním okénkem, se mohla v malém prostoru dobřezorientovat. Stěnu proti dveřím zakrývalo naskládané dřevo, poblíž stál špalek, v jehož středu bylazatnutá sekera. V jednom rohu spatřila svinutoukarimatku a spací pytel, v dalším ruční sekačku na trávu a nářadí.

Pacient ležel u stěny oddělující přístavek od obytné místnosti. Měl ovázanou hlavu, bledou tvář s jemnými rysy, dlouhé světlé řasy a hezkytvarované rty. Když odhrnula deku, zjistila, že máobinadlem stažený hrudník. Položila dlaň na jeho čelo.

Jana Abrahámová

24

Nebylo horké, což znamenalo, že horečku nemá

a zatím její péči nepotřebuje.

Venku narazila na Jožina. „Žije?“ zeptal se.

„Jo, ale spí.“

„To jsem rád. Bál jsem se, že do rána nevydrží,“ oddychl si Jožin a vytáhl z kapsy ručně balenoucigaretu. „Dáš si taky?“

Zavrtěla hlavou, vrátila se do chaty a přihodila do kamen několik polen. Potom postavila vodu na čaj. Za půl hodiny zašla za pacientem znovu. Byl vzhůru a jeho modré oči na ni hleděly s údivem.

„Kdo jsi?“ zašeptal.

„Krista. Děláš chybu, že nechceš do nemocnice,“ odpověděla s mírnou výčitkou. Vypadal hodněmladě, proto ji ani nenapadlo mu vykat.

„Kdo všechno ví, že jsem tady?“

„Já, Matyáš, Jožin, Ester a doktor. “

„To je pěkná řádka lidí.“ Všimla si měkkéhopřízvuku, jakým hovoří Slováci.

„Bu ď klidný, policii jsme nevolali. Jak se jmenuješ?“

„Andrej,“ odpověděl a olízl si rozpraskané rty.

„Určit ě máš ží zeň, přinesu čaj.“

Když se za pár minut vrátila, zase spal aneprobudil se ani poté, co se dotkla jeho ruky. Položila hrnek na zem a po špičkách opustila kůlnu smyšlenkou, že proleželá stará matrace není prozraněného právě nejvhodnějším lůžkem.

Matyáš se vrátil až večer s batohem narvaným k prasknutí.

„Vyloupil jsi banku?“ vyhrkl Jožin při pohledu na potraviny, které představovaly zásobu jídla naněkolik dnů, možná i týdnů.

Útěk na druhý břeh

25

„Jsi vedle, kamaráde. Krista se chtěla zbavit zbytečných cetek, tak jsem je prodal a koupil, co je třeba.“

„Ty cetky musely být dost cenné,“ poznamenala Ester.

„To není všechno, panstvo,“ zdvihl Matyáš významně obočí a přinesl z verandy papírovoukrabici, ze které vytáhl miniaturní rádio, dva talíře,lžíce, toaletní papír, mýdlo, kartáček na zuby, pastu, hřeben a malé zrcadlo.

Jožin ho uznale poplácal po rameni, Ester začala ukládat nákup do skříňky. Činila tak velicepomalu, s každou věcí se doslova mazlila a několikrát přerovnávala.

„Co si dát k večeři vejce na slanině?“ navrhlMatyáš. „Možná na to nevypadám, ale jsem vynikající kuchař.“

Bylo jim úplně jedno, jestli umí doopravdy vařit nebo drží vařečku poprvé v životě.

Matyáš si svlékl bundu a začal loupat cibuli. Byla nádherně velká, čerstvá a určitě pořádně štiplavá, protože mu vehnala do očí slzy. Sledovali, jak na pánvi smaží tenké plátky slaniny a nasávali vůni, která pro ně byla tou nejlibější na světě.

„Mám ještě jednu dobrou zprávu,“ řekl Matyáš, jakmile dojedli a odložili lžíce. „Mluvil jsem schlaíkem, co má nedaleko botel. Můžete se tam přijít kdykoli osprchovat.“

„Bezva, “ vydechla Ester vzrušeně. Představa, jak její tělo laskají prameny horké vody, ji uvedla do euforie.

Krista možnost pořádně se umýt také uvítala, ale radost nijak neprojevila. Sváteční nálada u stolu

Jana Abrahámová

26

a příjemně nasycený žaludek jí připomněly Štědrý

večer s mámou a tátou, kdy jedli smaženého kapra

s bramborovým salátem, pili šampaňské aposlouchali vánoční skladbu Irvinga Berlina. Jejichposlední společné chvíle štěstí a klidu, takové ticho

před bouří, po které už nic nebude jako dřív.

„Zbyly ještě nějaké peníze,“ vrátil ji do reality Matyáš. „Určitě si budete chtít něco s Esterobstarat samy. Myslím nějaký ženský potřeby a tak.“

„Léky m áš?“ zeptala se a schovala peníze do kapsy.

„Jo. Dal jsem Andrejovi první tablety adoprovodil ho na záchod. Snad mu krátká procházkaněkolikrát denně neuškodí.“

„Potřeboval by pohodlnější postel,“ upozornila Krista.

„Ať si lehne na moji, já budu klidně spát v kůlně,“ navrhl Jožin. „Na mě je tady stejně moc horko.“

Ester věděla, že to není pravda, tepla není nikdy dost, ale mlčela a pohladila ho po ruce, přesvědčená o tom, že než přijdou první mrazy, bude ten starý dobrák zase zpátky u kamen.

„Tak fajn, dojdu pro něj,“ řekl Matyáš a za chvíli se vrátil s Andrejem, kterého Ester viděla poprvé. Když zjistila, že je to kluk s bledou tváří a plachým pohledem, upravila mu polštář a starostlivěsledovala, jak si lehá do postele.

„Místo starýho pardála budeš mít vedle sebemladýho sokolíka,“ poznamenal Jožin.

„Sokolíka? Vždyť vypadá jako nabalzamovanýfaraón,“ rozčílila se naoko Ester.

Rozesmála tím všechny kromě Andreje,kterému do smíchu vůbec nebylo. Jakoby mu tělo přejel

Útěk na druhý břeh

27

parní válec a hlavu mu zevnitř drtily údery zvonu.

Každé slovo, vrznutí nábytku, či cinknutí nádobí

mu působily muka, přesto byl moc rád, že ho vzali

mezi sebe. Venku by se možná nedožil rána, i kdyby

byl zdravý jako rybička a byla vlahá letní noc.

Když vzrušená atmosféra v přeplněnémístnosti přešla do klidného rozjímání, uvolnil se a zavřel oči.

„Na spaní je ještě brzy, nechceš nám něco o sobě říct?“ obrátil se Matyáš na Kristu.

Bylo evidentní, že ji tím zaskočil, protožezčervenala a začala si nervózně prsty přejíždět po klíční kosti, ale potřeboval o ní vědět víc než jenomkřestní jméno a skutečnost, že se nepohodla s mámou.

„Asi bych měla,“ souhlasila po chvíli a začala událostí, která její dosud bezstarostný životobrátila naruby.

„Před třemi roky můj táta vyletěl autem zesilnice, narazil do stromu a zemřel. Bylo to hrozné. Nedovedla jsem si představit, že už ho nikdyneuvidím. Máma na tom byla stejně. Trávily jsme spolu každou volnou chvilku, ale naše zoufalství to nezmírnilo. Fotografie, prázdné místo u stolu, hrnek na kafe, křeslo a další věci, nám tátu pořád připomínaly. Nakonec jsem musela být já tasilnější, musela jsem prostě fungovat, chodit do školy, starat se o domácnost a hlavně o mámu, protože brala silná sedativa a většinu času trávila v posteli. Trvalo rok, než nastoupila znovu do práce a další, než začala chodit zase ven, do divadla, s kolegyní občas na skleničku, jak to dělávala dřív. Změnila šatník

Jana Abrahámová

28

i účes a našla si přítele o deset let mladšího než ona.

Zamilovala se a zářila štěstím, proto jsemsouhlasila, aby se k nám nastěhoval a skousla i to, že zabral

tátovu pracovnu a předělal ji na svůj ateliér.

První varovný signál, že Leon není tak docela fajn, byla jeho prosba, abych mu půjčila peníze. „Potřebuju si koupit nějaký barvy a Marta přijede ze služebky až pozítří. Vrátím ti je, jakmile prodám nějaký obraz,“ vysvětloval. Půjčila jsem mupětistovku a doufala, že ji vrátí.

„Dík, kotě,“ pravil mazlivě a přidal úsměv, který pokládal za neodolatelný. „Nevyrazíme si někam?“

„Zveš mě, a přitom na to nemáš,“ upozornila jsem ho a chtěla odejít. Chytil mě za ruku a přemlouval, abychom si udělali hezký večer doma.

Odmítla jsem a zavřela se ve svém pokoji. Nechal mě být, peníze do týdne vrátil a už nikdy mne ožádnou půjčku nepožádal. Mamce jsem o tom neřekla a nezmínila jsem se ani o jeho návrhu, abych mu stála modelem. Přesvědčoval mne, že mámdokonalou postavu a tvář anděla, ale mně z představy, že bych se před ním svlékla, naskočila husí kůže. Navrhla jsem mu, ať si najde někoho jiného, třeba mámu.

„Martička je krásná ženská, ale na akt nemá ten mladistvý pel, jaký potřebuju,“ odpověděl.

Raději jsem vypadla z bytu, abych nemuselaposlouchat lichotky, které mi nebyly vůbec příjemné. Nebylo to jen proto, že byl přítelem mámy, aleprostě se mi nelíbil a jeho obrazy jsem pokládala zamazanice. Přesto jich pár prodal a koupil pro všechny tři zájezd na Kypr. Mámu tím dost zaskočil.

Útěk na druhý břeh

29

„Měl ses nejdřív poradit. Nejsem si jistá, jestli Krista touží trávit dovolenou s námi, není už přece malé dítě,“ řekla, podívala se na mne vyčítavě, jako bych měla s tím hloupým nápadem něcospolečného. Trávit nepřetržitě dva týdny v blízkosti Leona jsem rozhodně netoužila.

Z dovolené se oba vrátili nadšení, takže jsem jim určit ě nechyběla. Mamka se pochlubila nádherným opálením, úž asnými z áž itky a obdarovala měnáramkem z barevných korálků. Ne ž jsem ji stačilaobejmout, přejela mne kritickým pohledem a požá dala, abych si vzala něco na sebe a přestala chodit po bytě skoro nahá. Mrzelo mě to, protože tílko a kraťasy jsem pokládala za oblečen í přim ěř ené horkému létu.

Že by na mě mohla žárlit kvůli Leonovi, napadlo Štěpána, kluka, se kterým jsem chodila do prváku. Začala jsem doma nosit tepláky, tričko s conejmenším výstřihem a modlila se, aby si máma nevšimla Leonových dotěrných pohledů, jimiž zkoumal moje křivky. Často jsem přespávala u kamarádky Dity. Nakonec bylo všechno úplně jinak s ní i s mámou. S tou to dopadlo vlastně nejhůř.“

„Zemřela?“ zeptala se Ester.

„Ne, ale přistihla nás s Leonem v koupelně.Přišel domů nečekaně, shodil ze sebe šaty a vlezl za mnou do sprchy. Snažila jsem se ho odstrčit, ale měl větší sílu než já. Máma vstoupila ve chvíli, kdy se mne pokoušel obejmout.

„Co to má znamenat?“ zeptala se ledově.

Leon ode mne odskočil, jako když ho píchne vosa. „Nevím, co ji to napadlo, Martičko. Svlíkla se aobtočila se kolem mě jako liána.“

Jana Abrahámová

30

„Já tušila, že ho nenecháš na pokoji. Svádíš ho od první chvíle,“ obořila se na mne máma.

„Mami, věř mi, tohle bych ti nikdy neudělala,“ prosila jsem ji a v zoufalství chytila za ruku.Ucukla tak prudce, až jsem zavrávorala. Křičela, že se chovám jako děvka. Ještě nikdy jsem ji neviděla tak rozzlobenou. Obličej měla rudý, sotva popadala dech a třásla se po celém těle. Měla jsem strach, že zkolabuje, chtěla jsem ji přitisknout k sobě auklidnit, ale nedala mi vůbec šanci.

Jakmile odešla, Leon se ke mně znovu přitiskl a zašeptal mi do ucha: „Odložíme to na jindy, kotě.“

Měla jsem chuť ho něčím praštit po hlavě, alevyadl z koupelny dřív, než jsem stihla něco vhodného uchopit. Do postele jsem uléhala s pláčem,rozhodnutá ráno odejít a nechat mámu Leonovi napospas. Přála jsem jí, aby hodně trpěla, až přijde na to, jaký doopravdy je, ale zároveň jsem doufala, že za mnou v noci přijde, obejme mě a omluví se za to, že minevěřila. Já jsem byla přece pro ni nejbližší člověk, ne Leon. Ale nepřišla, tak jsem si sbalila věci aopustila byt dřív, než začalo svítat. Bohužel jsem tam nechala mobil a tablet.

„Pokusila ses jí znovu vysvětlit, jak to doopravdy bylo?“ zajímalo Matyáše.

„Zašla jsem za ní na Štědrý den, zvonila, alenikdo neotevřel. Snažila jsem se odemknout, nešlo to. Vyměnila zámek a já pochopila, že mě definitivně vyškrtla ze svého života.“

„To je dost smutný, ale skákat kvůli tomu zmostu,“ pravila pochmurně Ester.

Útěk na druhý břeh

31

„Já to nechtěla udělat jenom kvůli mámě aLeonovi. Další vyprávění bych si ale nechala na jindy.“

Nikdo nic nenamítal, i když všechny zajímalo, co zlého se jí ještě přihodilo, že kvůli tomu chtěla zemřít.

Zatímco Ester věřila Kristýně každé slovo,protože mužské jako je Leon už v životě potkala,Matyáš byl opatrnější. Znal totiž spoustu holek s tváří nevinnou jako anděl, které dokázaly lhát a páchat daleko horší věci.

Jana Abrahámová

32

II.

Botel U Kotvy působil na první pohled omšele

a strašidelně, proto chvíli váhaly, než vystoupily

za Matyášem na palubu. Jakmile sešly po úzkých

schodech do podpalubí, strach z nich spadl, protože

uvnitř vypadala loď docela útulně. Dřevěné stěny

zdobily kostry vodních živočichů, uprostředmístnosti stály dva stolky s proutěnými křesly a v rohu

lampa s nažloutlým cylindrem. O recepční pult se

opíral muž s holou lebkou, s náušnicí v uchu.Krista fascinovaně hleděla na jeho chlupaté ruce akoženou vestu zdobenou stříbrnými cvočky a třásněmi,

Ester zase nemohla odtrhnout oči od jeho tetování

na krku.

„Krásný ráno, lidičky,“ zahalekal. „Dáte si čaj, kafe, polívku, koupel?

„Nazdar, Kamile. Dámy se přišly vykoupat a já na kus řeči,“ oznámil Matyáš.

„Fajn. Sprchu najdete na konci chodby. Mejdlo tam je, ale šampon došel.“

„To vůbec nevadí,“ usmála se Ester a nedočkavě zamířila s Kristou do nitra lodi.

„Moc hostů tady nemáš,“ poznamenal Matyáš, když se rozhlédl po prázdné místnosti.

„Začínají chodit až večer na polívku a trochu se ohřát. Přespat nechám jenom ty, co jsou alespoň trochu střízliví a zaplatí alespoň dvacku.“

Útěk na druhý břeh

33

„A ty bys spočítal na jedný ruce.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Kamil, sáhl pod pult a vytáhl dva ručníky. „Odnesu dámám čistý.“

„Udělám to radši sám, mohl bys je uvést dorozpaků,“ oznámil Matyáš a odkráčel s ručníky ke sprše. Kamil ho sledoval s překvapeně zdviženým obočím. Uvést do rozpaků? Nejsou to přece žádný královny.

Ester zaslechla klepání a pootevřela dveře.Protože šuměla voda, neslyšela, co Matyáš říká, vzala si od něj ručníky a zase zavřela. I když mělmožnost nahlédnout dovnitř pouze na pár vteřin, dívčí postavu s oblými tvary na těch správných místech stihl zaznamenat velice dobře. Až se mu z té krásy rozbušilo srdce a zatajil dech.

„Nedáš si přece jen kafe?“ zeptal se Kamil.

„Raději čaj s rumem,“ požádal Matyáš, protože potřeboval zklidnit smysly a soustředit se na popis muže, který se objevil před několika dny na Kotvě a vyptával se na Andreje.

Ester s Kristou seděly na lavičce s ručníkyomotanými kolem těl a vychutnávaly si vlhké teplo a štiplavou vůni levného mýdla.

„Je to už dávno, co jsem se cítila tak bezvadně,“ přiznala Ester.

„Kdy naposledy?“

„V Budapešti. Hostovala jsem tam dvě sezony v Národní opeře, která má nejlepší akustiku vEvropě a kapacitu pro tisíc dvě stě lidí. Po jednom vystoupení jsem zašla do termálních lázní. Byla to nádherná budova se sloupy z růžového mramoru a já si připadala jako bohyně.“

„Ty jsi zpěvačka?“

Jana Abrahámová

34

„Te ď už bych nezazpívala ani oktávu, ale dřív jsem byla docela slavná, cestovala po světě, bydlela v luxusních hotelích, chodila na recepce a byla šťastně vdan á za prvního houslistu filharmonie.Desetlet jsem byla u něj na prvním míst ě já, pak hudba a až potom pití. Potom na jeho stupnici hodnot zvítězilo pit í a karty. Když ho vyhodili z orchestru, začal hrát po barech, ale byl nespolehlivý, nikdo už o něj jako o muzikanta nestál. Prodal housle, dál obcházelhosody, domů se vracíval k ránu a celý den prospal.

Než u nás zazvonil exekutor, neměla jsemtušení, že si půjčuje peníze, které nevrací a obsílky od soudu hází do koše. Věřitelů bylo hodně a dluhy tak vysoké, že jsme nakonec přišli o všechny cenné věci i dům. Přesto jsem ho nedokázala opustit, pořád jsem ho měla ráda. Připadalo mi zbabělé vykašlat se na něj, když je na dně. Naivně jsem věřila, že krizi společně překonáme a zase bude líp.

Odstěhovali jsme se, pronajali si malý byt, já dál zpívala a Jindřich nastoupil do léčebny, ve které vydržel jenom dva týdny. Vrátil se, všechnozačalo nanovo, ale já už byla s financováním jeho pití a hráčské vášně opatrnější. Sledovala jsem, jak se jeho osobnost rozpadá. Už nebyl tím člověkem,kterého jsem milovala a udělala pro jeho záchranucokoliv na světě. Z divadla jsem se vracela s obavami, v jakém stavu najdu Jindřicha a náš byt, proto jsem odmítala nabídky ze zahraničí, i když byly finančně hodně zajímavé.

Jindřich byl čím dál podrážděnější, občas iagresivní. Byla jsem psychicky na dně, což se začínalo projevovat při mých vystoupeních. Pohár métrpěliÚtěk na druhý břeh

35

vosti přetekl, když se objevil v divadle a opileckými

výkřiky rušil představení. Po jeho skončení jsem

mu v šatně oznámila, že podám návrh na rozvod

a přestávám ho finančně podporovat. Došlo mu, že

to myslím vážně a začal mě urážet: „Našla sisjinýho, ty mrcho? Já už ti nejsem dost dobrej?“

Požádala jsem ho, aby se co nejdřív odstěhoval. Vrhl se na mě, stiskl mi krk, přitlačil mě ke zdi a zasyčel mi do ucha: „Mě se jen tak nezbavíš.“

Prosila jsem ho, aby mne pustil, že to bolí, ale choval se jako blázen a pořád dokola opakoval:„Zůstaneš se mnou, my dva patříme k sobě.“

Začala jsem se dusit, potom ztratila vědomí a probrala se až v nemocnici, kde mi lékař sdělil, že mám rozdrcenou jazylku, hlas se mi brzy vrátí, ale na operní zpěv musím zapomenout. Vyslechla jsem si nemilosrdný ortel a nemohla ani křičet, jen zarýt nehty do přikrývky.

„Buďte ráda, že jste vůbec naživu,“ konejšil mě doktor a nechal mne samotnou v pokoji, abych se mohla vybrečet a přemýšlet, co budu dělat, až mne propustí.

Po návratu z nemocnice to šlo se mnou rychle z kopce. Nebylo mi ještě ani padesát a já sipřipadala jako stařena. Odešla jsem z divadla,absolvovala vyčerpávající výslech na policii a několik soudních jednání a potom se zavřela v bytě, který jsem opouštěla jen v nutných případech. Bála jsem se novinářů, věřitelů, stranila se přátel, kterých postupně ubývalo. Vyjít na ulici bylo pro mne tak traumatizující, že jsem se musela nadopovat léky, abych to zvládla.

Jana Abrahámová

36

Když mne obvinili z krádeže v obchodě, jenom já věděla, že jsem si dala sáček s pomeranči do tašky omylem. Nikdo mi nevěřil, naopak, bulvární tisk si na mně pořádně smlsnul. Titulek „Bývalá operní hvězda zlodějkou“ jim určitě zdvihl obrat, ale mne srazil na kolena. I kdybych měla peníze naadvokáta, neměla jsem sílu bránit se pomluvám, styděla jsem se tak, že se mi chtělo umřít. Vzala jsem si pár věcí, klíče předala sousedce a opustila byt, ve kterém jsem stejně nikdy nebyla šťastná.

Nevěděla jsem kam, ale šla pořád dál a dál, až jsem se ocitla na nějaké koleji. Lehla jsem si na pražce, zavřela oči a modlila se, aby konec přišel co nejdřív.

„Jestli čekáš na vlak, tak ten už tady dávnonejezdí,“ zaslechla jsem nad sebou mužský hlas.

Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou Jožina. I když to byl pro mne úplně cizí člověk, připadalo mi naprosto přirozené vstát, připojit se k němu a začít žít na ulici. První rok to bylo hodně těžké. Nebýt Jožina, asi bych nepřežila. Teď už jsem si zvykla, a dokonce přišla na to, že být tvorem, kterému se normální lidé vyhýbají, má i své výhody,“ pousmála se Ester a začala se oblékat. Trpkost v jejím hlase ale prozradila, že ve skutečnosti není žena smířená s osudem, ale nešťastná bytost s bolavým srdcem.

„Tak co, děvčata, nedáte si něco do žaludku? Mám bezva česnečku,“ nabídl jim Kamil, když se vrátily do recepce.

„Nedáme, ale všimla jsem si, že máte pračku,“ odpověděla Ester.

„To mám. Přineste si prádlo, já dodám prášek.“

Útěk na druhý břeh

37

„Nepůjdeme už?“ zeptala se Krista, protožezaslechla na schodech kroky, které ji znervóznily.

V okamžiku, kdy se rozloučili a zamířili kedveřím, postavila se jim do cesty černá doga velikosti telete. Ženy zůstaly stát jako sochy, Matyáš sesklonil a poplácal zvíře po šíji.

„Nazdar, kamaráde, kdepak ses toulal?“ Zvíře radostně zaštěkalo a opřelo se špinavými tlamami o jeho ramena.

„Nech toho, Faraone,“ napomenul ho spíšeláskyplně než přísně Kamil. Pes poslechl, obdařil ženy zkoumavým pohledem a otřel se bokem o jejich stehna. Možná čekal pohlazení, ale k tomu nenašla ani jedna dost odvahy. Bezpečně se začaly cítit až ve chvíli, kdy se ocitly venku a botel nechaly daleko za zády.

Odpoledne přinutila Ester Jožina, aby ze sebe shodil všechno kromě bot, oblékl si čisté věci z charity a odnesl pytel špinavého prádlo do botelu. Sama pak naložila do kočárku balík papíru avydala se s ním do sběrny, Matyáš se vytratil hned po ní, ale kam, to neřekl. V chatě zůstala jen Krista s Andrejem. Ten buď spal, nebo koukal do stropu a za celou dobu vyslovil jen dvakrát slovo děkuju. Jednou, když mu dala léky a čaj, podruhé, když ho doprovodila ke kadibudce. Jako společník bylzkrátka na houby, ale místo aby se na něj zlobila, tak ho litovala, protože při každém pohybu zatínal zuby nebo slabě zasténal bolestí. Stejně shovívavý postoj zaujala k Jožinovi, který se vrátil z Kotvy unavený a na konverzaci neměl vůbec chuť.

Jana Abrahámová

38

Pověsila prádlo, přiložila do kamen tři polena apostavila na vařič konvici s vodou. Nakonec jí odpoledne zp ří jemnilo rádio a rok starý zahrádk ář sk ý č asopis, díky němu ž se dozvěděla všechno o zakládání komostu, pěstování bonsají, nakládání okurek a spoustu dal ší ch věcí. K říž ovku si nechala na druhý den,protože přišel Matyáš a po něm Ester s taškou jablek. Ta pak pěkn ě jedno po druhém navlékla na klacek, opekla v kamnech a naservírovala k večeři sprohlášením, že krmit se každý den masem není zdravé.

Vzhledem k tomu, že pořádnou flákotu neměli na talíři už pěkně dlouho, přišlo jim to jako dost dobrý vtip.

„Mohla bys dokončit svý vyprávění,“ napadlo Matyáše, když dojedli a opláchli si ulepené pusy a ruce. Krista jeho přání vyhověla.

„Jediný člověk, ke kterému jsem mohla jít, byla Dita. Bydlela sama v garsonce, kterou zdědila po babičce, což pokládala za obrovskou životní výhru. Kamarádily jsme spolu od druhé třídy, byla médruhé já, věděla o mně úplně všechno, pomáhala mi, když zemřel táta a já byla na dně.

Dala si dost načas, než otevřela dveře. „Co tady, proboha, děláš?“ přivítala mne a zívla.

„Vysvětlím ti to, ale nejdřív mě pusť dovnitř,“požádala jsem ji.

Stála dál ve dveřích a tvářila se dost podivně. „Nezlob se, ale teď to nejde. Můžeš přijít tak za půl hodinky?“

Její odmítnutí mne zaskočilo, ale neměla jsem na vybranou. Popadla jsem kufr a chystala se odejít, když mi došlo, že tričko, které má na sobě, znám.

Útěk na druhý břeh

39

„Tak moment,“ řekla jsem a proklouzla kolem ní do bytu dřív, než mi v tom stačila zabránit. Stačil jediný pohled na tenisky, rifle a boxerky rozházené po zemi, abych měla jistotu.

„Už můžeš klidně vylézt!“ zavolala Dita směrem ke koupelně a sedla si na rozházenou postel.

Štěpán se objevil s provinilým úsměvem, nahý a rud ý jako krocan. Jeho snaha zakrýt si rukou svou mužskou chloubu, byla trapná. Důvěrně jsem jipřece znala. Zeptala jsem se, jak dlouho už spolu spí?

„Záleží na tom? Ostatně, já ti to říct chtěla,“pravila Dita a vyčítavě se podívala na Štěpána.

„Promiň, Kristo, ale v poslední době s tebounebyla zábava,“ vysoukal ze sebe. Ten zbabělec se to snažil hodit na mě.

„Když už to víš, mohla by ses posadit a říct nám, co se ti stalo,“ navrhla Dita. Věcnost, kterou jsem na ní vždycky obdivovala, jsem tentokrát opravdu nedokázala ocenit.

„To vás dva už nemusí zajímat,“ vyhrkla jsem s pláčem na krajíčku a rychle opustila prokleté hnízdo, ve kterém si užívala má kamarádka s mým klukem. Její zrada mě bolela mnohem víc nežŠtěánova.

Už podruhé toho rána jsem se ocitla na ulici a svoji situaci viděla hodně černě. Domů jsem se vrátit nechtěla a na hotel jsem neměla dost peněz. Každý měsíc jsem od mámy dostávala příděl, který bohatě pokryl mé výdaje, vlastní účet jsem si chtěla založit, až mi bude osmnáct a najdu si práci. Takže jsem sice věděla, že peníze v bance jsou i moje a je jich tam dost, ale bylo mi to na pendrek.

Jana Abrahámová

40

Stála jsem na autobusové zastávce apřemýšlela, co budu dělat, když vedle mne zastavil stříbrný mercedes.

„Nazdar, Kristýno,“ zavolal řidič. „Jestli jedeš do centra, hodím tě tam.“

Přistoupila jsem blíž a poznala tátova bývalého kolegu Richarda Blatného. Pozdravila jsem apřiznala, že vlastně nevím, kam jedu.

„Nevadí, nasedej,“ vyzval mne a otevřel dveře. Protože se k zastávce blížil autobus, hodila jsem svůj kufr na zadní sedadlo a sedla si do auta.Richard se na mne usmál, otočil klíčkem v zapalování a odpíchl se od chodníku dřív, než jsem si stačila zapnout bezpečnostní pás.

Zadívala jsem se na jeho výrazný profil, krátký sestřih tmavých vlasů protkaných stříbrnýminitkami a hezké ruce se štíhlými prsty. Zkrátka pěkný mužský.

„Jsem rád, že tě vidím. Jak se má máma?“přerušil mlčení.

„Máma? Ta je šťastně zamilovaná.“

„Neříkáš to moc nadšeně. Nepadli jste si s jejím přítelem do oka?“

„To je slabé slovo. Nenávidím ho a máma zase pro změnu nenávidí mě. Pohádaly jsme se tak, že jsem skončila na ulici. Vlastně nemám, kam jít,“ svěřila jsem se člověku, kterého jsem viděla párkrát v životě. A nejen to, nechala jsem se pozvat na oběd a přijala nabídku, abych bydlela zatím v jeho domě, než si něco najdu.

Na život v prostorné vile jsem si zvykla velice rychle, Richard byl milý a velkorysý. Trávili jsme



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist