E-kniha: Útěk Kryšpína N. – Ivona Březinová; Barbora Kyšková

Albatros

IVONA BŘEZINOVÁ

Útěk

Kryšpína N.

I VO N A B Ř E Z I N OVÁ

Útěk

Kryšpína N.

Ilustrovala

Barbora Kyšková

Albatros

© Ivona Březinová, 2014

Illustrations © Barbora Kyšková, 2014

www.brezinova.cz

ISBN 978-80-00-03712-7

7

Útěk Kryšpína N.

„TAK SI TO JEŠTĚ JEDNOU ZOPAKUJEME,“ pronese trpělivě nadpraporčík Bárta a zpříma pohlédne na jedenáctiletého chlapce před sebou. „Po večeři jste měli osobní volno a hráli jste hry na mobilu. Je to tak?“

„Na tabletu,“ opraví ho kluk trochu nesvůj, s policistou totiž mluví poprvé v životě.

„Aha. Takže na tabletu,“ udělá si nadpraporčík poznámku v notesu.

8

IVONA BěEZINOVÁ

„ A ... t a k y...“

„Co taky?“

Kluk zaraženě mlčí.

„Podívej, Denisi, musíš mi říct úplně všechno, jasný? Každá maličkost může být důležitá. Důležitější, než si třeba dokážeš představit. Takže co?“

„No... prostě... neměli jsme osobní volno, ale zaracha,“ hlesne kluk pořád ještě nejistým hlasem.

„Zaracha? Chceš mi říct, že jste tu byli za trest? Proč?“ zbystří nadpraporčík.

„Že jsme odpoledne na  vycházce házeli šišky po  jedný ženský. Teda paní,“ opraví se Denis, a  jak mu náhle roste kuráž, rychle dodává: „Kdo se trefil, nesměl po  večeři zůstat v jídelně na večerní program. Pff! Stejně jsou to vždycky

9

Útěk Kryšpína N.

kraviny pro mrňata. Luďa se netrefil a musel do jídelny, chudák.“

„Takže, když se to tak vezme z  tvého pohledu, vy jste vlastně na pokoji zůstali za odměnu,“ mne si nadpraporčík nos, aby zakryl pobavený úsměv.

Vzápětí opět zvážní, na legrácky teď není čas.

„Kryšpín se trefil?“ ptá se jakoby mimochodem.

„Ten? Ten by se netrefil ani do slona. Je totálně...“

„Totálně co?“

„Nemožnej!“ vyhrkne Denis. Větve ho chytají za rukávy. Au! Jedna ho s vyceněnými zuby sekla trnem. Kryšpín prudce škubne, aby bundu uvolnil. Představuje si zvuk trhající se látky. To zas bude řečí! A není to fuk? Stačí odvrátit hlavu a svět slov se vypne.

Prodírá se roštím už nejmíň hodinu. Možná dvě. Anebo taky jen půl. Noční čas plyne jinak. Chybí mu záchytné body. Kryšpína náhle napadá, že tahle noc třeba nikdy neskončí. Vždyť i  les před ním se zdá být nekonečný. Totálně nekonečný, řekl by Denis. Možná se bude nepřátelským trním prodírat až do konce života.

V tu chvíli ho i přes rychlý pohyb přepadá zima. Zimomřivě si přitáhne bundu k tělu. Škoda že cestou někde ztratil kšiltovku. A co! Stejně nehřála. Kryšpín cítí, že chlad vychází z břicha. Vnitřnosti se mu úplně tetelí.

Nevěděl jsem, že strach studí, zastaví se překvapeně. Rád by se rozhlédl, zaposlouchal...

Má pocit, že v  dálce zahoukala sova. Sýček? Učitel jim jednou ve  škole pouštěl nahrávky ptačích hlasů, měl dávat větší pozor. A teď! Teď zaslechl vytí vlka. Nebo je to pes? Ne,

10

IVONA BěEZINOVÁ

vlk. Určitě je to vlk. Zná ten zvuk z  televize. Trne hrůzou a trní netrní, prudce vyráží vpřed. Utéct! Před vlkem. Před klukama. Před vším. „Něco nového, Valtře?“ vzhlédne velitel zásahu Bárta s nadějí ke kolegovi, který právě vchází do dveří.

Odpovědí je mu unavené zavrtění hlavou.

„Kluci zatracený,“ uleví si Bárta rozhořčeně.

„Kluci? Snad jeden ne,“ utrousí kolega a  v  duchu přemýšlí, že udělat tohle jeho syn, zčerstva by si ho pěkně podal. Pokud by se ovšem našel, píchne ho vzápětí rozechvěle u srdce. „Jenom si loknu horkýho čaje a hned zase jdu. V terénu je nás momentálně pět. Posily a pes dorazí až ráno.“

„Já vím,“ promne si Bárta nevyspáním zarudlé oči. „Můžeš mi zavolat dalšího z těch kluků, prosím tě? Dík.“

Za Valtrem zapadnou dveře a Bárta si zhluboka vzdychne. Na  přímou otázku, jestli někdo o  Kryšpínově zmizení něco neví, celá třída sborově mlčela.

„Musím je proklepnout jednoho po  druhém. Třeba se podaří zjistit, co se stalo a kam mohl jít,“ dumá si sám pro sebe. „Tak ty jsi Luděk,“ změří si nadpraporčík Bárta pohledem zrzka, který se usadil na protější rozvrzané židli.

„No, spíš Luďa,“ ozve se s náznakem nespokojenosti.

„Jsi ubytovaný na pokoji s Kryšpínem, Luďo?“

„Nee, já nee,“ brání se kluk vehementně.

Jako by to snad byla ostuda, či co.

„Ale zaracha jsi večer neměl. Kvůli těm šiškám, myslím,“ říká Bárta a hned dodá: „Prý ses do té paní netrefil.“

11

Útěk Kryšpína N.

12

IVONA BěEZINOVÁ

„Náhodou, trefil,“ nafoukne se zrzoun. „Akorát že to vychna neviděla.“

„Jo tak,“ přikývne Bárta a udělá si poznámku. „Kryšpína taky neviděla?“

„Co já vim,“ trhne kluk rameny.

„Hele,“ ztiší Bárta hlas a  trochu se ke  klukovi nakloní, „už jste objevili ten starý posed na horním konci velké mýtiny za hájovnou?“

„Jakej posed?“

„A co krmelec? Je kousek od rozcestí.“

„Nevim vo žádnym krmelci,“ odsekne kluk. „Jsme tu teprve dva dny. Zatim to tu vubec neznáme. Jenom kolem chaty.“

„Aha. No jo, vlastně,“ kýve Bárta chápavě hlavou a  jakoby nenápadně prohodí: „Takže o té jeskyni asi taky ještě nevíte.“

„Vo jeskyni? Tady je nějaká jeskyně? Tý jo, to je teda hustý!“

Tahle informace Luďu očividně zaujala, přemýšlí Bárta, ale v  duchu musí uznat, že z  klukovy reakce je zřejmé, že o její existenci nemají školáci ani tušení.

Když ne tenhle, tak Kryšpín o ní tuplem nevěděl. Takže zase nic. Valtr s  chlapama by to tam sice měli pro jistotu prolézt, ale moc šancí tomu nedávám. Spíš to vypadá, že kluk šel jen tak nazdařbůh. Což je blbý. Nemáme se čeho chytit.

„Ta k mů žu? “

„Co prosím?“ vytrhne se Bárta konečně z úvah.

„Ptal jsem se, jestli už můžu jít,“ zvýší Luďa netrpělivě hlas.

„Jo, jasně, promiň. Jen jdi.“

13

Útěk Kryšpína N.

Hanka sklesle sedí na chodbě vedoucí z jídelny k pokojům. Tvrdé opěradlo kovové židle ji bolestivě dloubá do zad, a ona se ani nepohne. Naschvál. Za trest. Ale pak jen s úsměškem určeným sobě samé zavrtí hlavou a pomyslí si: Jako by snad nepatrné trýznění, které je vlastně jen chvilkou nepohodlí, mohlo moje selhání vykoupit! A že je to její selhání, Hance nikdo nevymluví.

Ne, tohle se nemělo stát. Nejlíp by bývala udělala, kdyby práci noční vychovatelky odmítla. Povinnou praxi kvůli zápočtu si klidně mohla splnit ve školní družině, a ne hned jet s  páťáky na  školu v  přírodě někam do  tramtárie, kde je to kolem samý les. Taky neměla souhlasit s tím zákazem večerního programu, uvědomí si trpce. Jenže denní vychovatelka úplně běsnila. A kvůli čemu? Kvůli několika hozeným šiškám! Kdo ví, co se pak v tom pokoji po večeři dělo.

„Hanko?“ položí jí Hynek chlácholivě ruku kolem ramen.

„Nech mě,“ setřese ho prudce. „Nech mě být!“

„Nemůžeš za to, že Kryšpín zmizel,“ domlouvá jí mladý učitel hlasem napjatým starostí.

„Ne? A kdo teda? Kdo tu měl vykonávat práci noční vychovatelky? Já. Kdo ale kontroloval pokoje až skoro v jednu v noci? Já! A kdo si měl už při večerce všimnout, že s Kryšpínem není všechno v pořádku? Já!! Tak mě laskavě přestaň utěšovat. Jestli se Kryšpínovi něco stalo, tak mě právem zavřou. Vůbec jsem sem neměla jezdit,“ zlomí se jí hlas do roztřeseného pláče.

„Prosím tě, musíš to tak hrotit?“ houkne Hynek rozmrzele. Sám by potřeboval uklidnit, a  ne ještě mírnit emoce přítelkyně. „Chtěli jsme přece být spolu. A Kryšpín se najde, uvidíš,“ pokouší se znovu najít laskavý tón.

14

IVONA BěEZINOVÁ

„Uvidíš, uslyšíš... jako on, že jo?“ sekne po něm Hanka zlým pohledem. Temnotou lesa chvílemi prosvítá mihotání měsíce. To jak se kmeny stromů střídavě staví svitu do  cesty. A  taky větve zmítané větrem, který nečekaně vystrčil drápky. Působí to přízračně. Jako kdyby Kryšpína shora sledovalo nějaké ohromné zvíře, které tu a tam mručivě přivře oči. Mručivě? Jak vlastně zní mručení? Kryšpín se zastaví a prudce pohodí hlavou, aby zahnal nepříjemnou představu.

Ale sotva se znovu pohne, světlo se opět dá do pohybu. Čím rychleji Kryšpín utíká, tím je i  lesní stroboskop bláznivější. Až z toho má mžitky před očima a pociťuje i slabou nevolnost. Kdyby teď nezastavil, snad by omdlel. Zavírá oči a  za  víčky vidí už jen doznívající záblesky. Šelmám přece ve tmě svítí oči, nebo ne? Šlehají v nich miniaturní ohýnky. Jenže tady nejsou žádné ohýnky. Jen temný les pruhovaně prosvícený měsícem.

„Jako zebra. Nebo tygr,“ zašeptá, ale zvuk vlastních slov neslyší.

Zvuky zmizely. I hluk jeho zrychleného dechu. Prostě se z jeho představ vypařil. Přitom když si sáhne na hruď, cítí, jak zběsile mu bije srdce. Dlaní vnímá sípot vlastních plic. To musí být ale rachot!

Kryšpín se bojí pohnout. Dokud stojí, pak to velké pruhované zvíře spí. Nebo nehybně civí. Ale nemrká. Pomalu, krůček po  krůčku se Kryšpín šine do  tmavého houští. Opatrně zalézá jako tvor, který nechce být spatřen a chycen. Zase by ho svázali.

15

Útěk Kryšpína N.

„Ahoj,“ pohlédne nadpraporčík zvědavě na dalšího z chlapců. Tenhle prý s Kryšpínem sdílí společný pokoj, jako... nahlédne do papírů... ano, jako Denis. Bárta je zvědavý, co se dozví. „Nejsi ospalý?“ začne přátelsky.

„Ani ne,“ zívne kluk.

„Hm, to vidím. Slibuju, že náš rozhovor nebude delší, než je nutné. Jak se jmenuješ?“

„Srpen. Teda... Jan Augustýn.“

„Srpen je přezdívka?“ povytáhne Bárta s mírným pobavením obočí.

„Asi. Všichni mi tak říkaj. I učitel.“

„I učitel?“

„Jo. Aby se to nepletlo. Honzové jsme ve třídě tři.“

„Tak to chápu, Srpne. Můžu ti tak říkat?“ znejistí Bárta.

„Klíďo píďo.“

„Bezva. Tak teda Srpne, jakou hru na  tabletu máš nejradši?“

„Já? Asi Faktor Y.“

„Faktor Y? Trochu drsná hra, ne?“

„To je právě vono. Bez pořádnýho masakru je to nuda.“

„Co Kryšpín? Taky tuhle hru hraje?“

„Kryšpín? Ten nehraje nic,“ mávne Srpen rukou.

„Jak to? Nebaví ho to?“

„Nemá tablet,“ ucedí kluk.

„Tím se to vysvětluje,“ přikývne nadpraporčík. „A všichni ostatní ve třídě tablet mají?“

„Ne. Teda skoro. Pár kluků si ho od nás půjčuje, když si chce zahrát.“

„A Kryšpín nechce?“

„To nevím. Ale jemu by tablet stejně nikdo nepůjčil.“

16

IVONA BěEZINOVÁ

17

Útěk Kryšpína N.

18

IVONA BěEZINOVÁ

Na chodbě je ticho, ale Hanka moc dobře ví, že za zavřenými dveřmi klučičích i  holčičích pokojů zní vyděšený šepot plný konspiračních teorií o únosech naplánovaných zvrhlými devianty i příslušníky mimozemských civilizací. Dnešní děti jsou odkojené filmovými horory a detektivkami, kde se válí tolik mrtvol, až není kam šlápnout. Pak stačí jen ťuknout a  jejich fantazie se rozjede na  plné obrátky do  míst, kam je lepší ani nenakukovat.

Hanka těžce vzdychne. Možná ten poplach s  prohlížením pokojů, kdy se všechny děti vzbudily, nebyl nutný. Možná to šlo udělat jinak a aspoň děvčata tolik nevyděsit. Znovu vzdychne a opět před očima vidí ten kolotoč. Když hodinu a tři čtvrtě po půlnoci zjistila, že Kryšpín není v  posteli, nakoukla nejdřív na  jedny záchody, pak na  druhé. Prolítla umývárnu a sprchy, potom obě učebny a jídelnu, a nakonec vystresovaná vrazila zpátky do Hynkova pokoje, kde si od večerky povídali a pak se i líbali.

„Co blbneš? Už jsem skoro usínal,“ zavrčel Hynek a obrátil se na  druhý bok. „Jestli jsi zapomněla, tak ráno jdu s dětma na geologickou vycházku.“

„Kryšpín není na pokoji,“ oznámila mu udýchaně.

„Tak šel močit,“ zívl. „Taky se mi někdy v noci stává, že potřebuju.“

„Hynku, on není na  záchodě. Vůbec nikde ho nemůžu najít!“

„A dívala ses pořádně? Třeba jste se jenom minuli,“ chytal se rozespalý Hynek posledního stébla.

„Prosím tě, vylez a pomoz mi ho hledat,“ zatřásla s ním netrpělivě.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.