načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Útěk - Jiří Hejda

Útěk
-4%
sleva

Elektronická kniha: Útěk
Autor:

Próza Jiřího Hejdy, odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického příběhu o útěku z vězení. ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Machart
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087938300
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Próza Jiřího Hejdy, odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického příběhu o útěku z vězení. Je tu napětí, prudké dějové zvraty, pocity marnosti i chvíle naděje, to vše umocněné důvěrnou znalostí muklovského prostředí. Hlavní hrdina utíká před nelidským systémem, neutíká ale před svým svědomím, ideály a zodpovědností. A tak, aniž by to oslabilo dramatičnost děje, můžeme sledovat i jeho niternou cestu ke správnému rozhodnutí... Román Jiřího Hejdy, který vznikl na základě autentických vyprávění autorových spoluvězňů, vyšel poprvé – a na dlouhou dobu naposledy - v roce 1969. I přes nastupující cenzuru se tehdy již nepodařilo normalizátorům zabránit vydání a kniha se setkala s nebývalým ohlasem čtenářské veřejnosti. Nyní vychází po 46 letech znovu...   Jiří Hejda (1895–1985) Podnikatel, ekonom, politik, novinář a spisovatel. Vystudoval práva v Praze (studia byla přerušena epizodou v zákopech první světové války). Jeho činnost v nově vzniklé republice i později byla přepestrá – od práce v novinách (Československý deník, Tribuna, Přítomnost, Lidové noviny, České slovo) přes pokusy o literární kariéru až po aktivity národohospodářské (tajemník zemědělské komory, profesor na obchodní akademii v Olomouci, vydavatel Hospodářské ročenky Českého slova), podnikatelsko-manažerské (generální sekretář, později generální ředitel ČKD, majitel až do Února prosperující Továrny kuchyňských zařízení) a politické (autor poválečného hospodářského programu národněsocialistické strany). Od roku 1946 až do svého zatčení byl členem Ústřední plánovací komise. Zatčení se uskutečnilo v roce 1949, kdy byl obviněn a o půl roku později odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Jiří Hejda dostal doživotí, prošel Ruzyní, Pankrácí, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi a amnestován byl až roku 1962. Ve vězení skládal sonety, jež se učil nazpaměť. Po propuštění se rozpomněl na své literární ambice, čemuž vděčíme za vznik této a dalších knih. Čtenářskou pozornost si zcela jistě zaslouží i Hejdova životopisná próze „Žil jsme zbytečně“.

Související tituly dle názvu:
Útěk Útěk
Hejda Dr. Jiří
Cena: 129 Kč
Velký útěk Velký útěk
Brickhill Paul
Cena: 86 Kč
Útěk k šimpanzům Útěk k šimpanzům
Stoniš Miroslav
Cena: 97 Kč
Vězněm v Alcatrazu Vězněm v Alcatrazu
Quillen Jim
Cena: 168 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jiří

Hejda

1895-1985


copyright © heirs, 2015

cover © Kameel Machart, 2015

ISBN 978-80-87938-30-0


ÚTEK

JIŘÍ

HEJDA



6 ČÁST PRVNÍ / kapitola 1

ČÁST PRVNÍ

1

,,Počúvajte, Blažek, zajtra idete na iné pracovisko.Odo

vzdajte naradie!“

„Rozkaz,“ řekl a cítil, že mu rázem vyschlo v krku.Hvízda

vej Dan je prevít. To věděl dávno. Ale že je takovej hajzl? Co teď?

To je, jako by mu zboural celý domeček z karet jedinýmtrhnu

tím ruky. A přece byl přesvědčen, že má všechno promyšleno do

posledních podrobností. Ještě týden kdyby byl zůstal na místě.

Nebo alespoň tři dny! Co je to po tolika letech?

Došel mechanicky ke své vrtačce a usedl k práci.

„Co ti chtěl?“ zeptal se Pepík, který seděl nalevo a vrtalstej

ně jako on podle šablony dírky do kroužků z umělé hmoty.

„Vyhodil mě. Zejtra už tu nejsem.“

Pepík zarazil vrtačku a obrátil se k němu celou tváří. „A dej

pokoj! A proč? Dyť přece plníš normu na 120 procent.“

„Copak já vím? Hvízdoš je hajzl, přece ho znáš.“

„Je. Ale přesto. Proč by se měl zbavovat lidí, který mupo

máhaj plnit plán? Proč nevyndá Šaňa nebo Karolka? Ty přecne

plněj.“

„Ty chytrej, to sou přece bejvalý gardisti, Šaňo dokoncemi

nistr — a on byl přece taky gardista. Ale dělej a nebav se, já si

musím něco rozmyslet.“

Zapnul stroj, ale nevrtal, jen markýroval práci. Proč by taky

pracoval? Normu dávno měl a teď už na tom stejně nesejde. Ty

dvě hodiny do konce směny profláká a dál... Ano, o to právě jde,

co bude dál.

Zpočátku mu to nemyslelo. Byl vyveden z rovnováhy tím

nečekaným přeložením na jiné pracoviště. Znamenalo to ne-li


ČÁST PRVNÍ / kapitola 1 7

rozbití, tedy určitě oddálení a zkomplikování jeho plánů. A ty

plány, to byla práce mnoha měsíců, dlouhého času úpornéhomyšlení ve dne při práci, ale zejména v noci, kdy nikdo nerušil, kdy

mohl kombinovat a domýšlet svoje tahy jako hráč na šachovnici.

Jenomže tahle hra se hrála o život, při té šlo o krk. Jeden chybný

krůček a jsi chladná mrtvola v bezejmenném hrobě za zdí.

Začalo to na samotce, tehdy, když dostal deset dní od

Nosáriuse, protože... proč vlastně? Nikdy nevěděl, proč dostal

trest bez raportu, bez výslechu, bez viny. Prý tehdy hráli bachaři

karty, kolik kdo napaří trestních dávek, tvrdých lůžek a půstů.

Podle předpisu měl být komandován k raportu před velitele,

který měl stanovit trest. Ale za Balinta tohle neplatilo, tresty

dával kterýkoli bachař a zásadou bylo napařit jim, politickým,

při každé příležitosti a pod jakoukoli záminkou co nejvíctrestů. Nosárius přišel, zařval, že jsou špatně srovnané deky, a aby

nemohl dokazovat, že tomu tak není, hned je strhl a rozházel po

podlaze. Deset dnů korekce!

A tehdy, když dostal těch deset dnů, začal myslet.Samozřejmě. Když je člověk deset dní sám a sám, musí vstát o půl páté

a lehnout si smí až v devět — lehnout v lehkých cvilinkovýchšatech jen na tvrdou podlahu bez slamníku, bez podhlavníku(dával si pod hlavu boty), bez přikrývky, takže se celou noc klepal zimou, nepřijde-li k němu ani živá duše, jen mu strčí okénkem ve dveřích ráno trochu černé kávy, v poledne poloviční porci oběda a večer zase trochu černé kávy –, co může dělat jiného nežmyslet? Chodit a myslet. A má-li s myšlením vystačit, musí myslet na

něco poutavého, na něco konkrétního.

Vzpomínat? Toho už dávno nechal. Dřív si vzpomínal na

Jarmilu. Ale jaký to mělo smysl? Žádný! Bylo mu jen smutno.

A tehdy mu napadla ta myšlenka: musí tu být opravdu až do

konce svého života? Vlastně ne do konce života, protože i když

byl odsouzen k absolutnímu trestu, což je eufemismus pro smrt

provazem, který mu byl změněn výrokem soudu „s použitím

§ 113“ v doživotní vězení, věděl, že dříve či později přijdeamnestie a půjde domů. Jenomže kdy to bude? Za deset, za patnáct

let? Má sedět ještě deset nebo patnáct let? Vydrží to vůbec? AkoČÁST PRVNÍ / kapitola 1 lik mu bude, až vyjde z kriminálu? Co potom začne on,nedostudovaný filozof, na sklonku života? Stojí pak vůbec za to ještě žít? Není možno odsud utéct?

Ano, to je ta myšlenka, která ho napadla na samotce a která ho elektrizovala. Jako by se stal novým člověkem. Dlouhé dny samotky, nekonečné večery se mu krátily, a když pro nějkonečně přišli, že mu trest skončil, skoro litoval, protože ještě zdaleka neměl všechno promyšleno.

Útěk z pevnosti! Tvrdili, že je nemožný. Nemožný zpevnosti, obehnané hradbami a příkopy, omotané ostnatým drátem,hlídané strážními věžemi v koridorech osvětlených v noci silnými

reflektory, kde pobíhají cvičení policejní psi, kteří jdou počlověku, z pevnosti obklopené vedením silného proudu, jehož dotyk

zabíjí... Ale právě proto, že si byli příliš jisti, polevili určitě ve

své bdělosti. Byl by v tom čert, aby se v jejich opatřeních nenašla

díra. Přece byl natolik inteligentní, aby dovedl myslet, jako myslí

oni. Ano, musí se vžít v jejich myšlení, musí prozkoumat jejich

opatření, aby zjistil, kde jsou mezery. Útěk není jen věcí techniky,

ale především psychologie. Nebyl přece nadarmo posluchačem

filozofické fakulty pražské Karlovy univerzity a psychologie

nebyla nadarmo jeho koníčkem. Zapřáhne do svých výpočtů

Freuda, Pavlova i behavioristy a vyzkouší si prakticky nosnost

jejich teorií. Musí jednat tak, jak nepředpokládají, musí bojovat

jejich vlastními zbraněmi, musí se vžít do jejich myšlenkových

pochodů, musí počítat s jejich reflexy na každou možnou situaci

a předem na ně reagovat.

Několik měsíců osnoval své plány. Krok za krokem probíral každou situaci, všechny možné varianty útěku, až zbavilkaždé překvapení překvapujícího momentu. Ted byl se vším hotov. Teď, v příštích čtrnácti dnech, se konečně odhodlal k činu. Aprávě v tom okamžiku ho ten hajzl Hvízdavej Dan přeloží zpracoviště. To znamená jiné prostředí, novou světnici, kde bude spát, neznámí lidé, neznámí fízlové... Všechno je zbouráno, musí začít znovu, a protože je podzim, znamená to odklad pravděpodobně o celý rok. V zimě se utíkat nedá a na jaře a začátkem léta těžko, jsou deště, nedá se spát venku, na stromech v zahradách není ČÁST PRVNÍ / kapitola 1 9 ovoce a na polích není zelenina. Nemůže počítat s tím, že by ssebou tahal proviant. Útěk z pevnosti není výlet.

Až se mu udělalo nevolno. Zastavil stroj a odešel na záchod.

Sedl si a přemýšlel. Pořád jen přemýšlel a přemýšlel. Připadal si

jako velmistr šachu při simultánce. A teď dostal mat. Je to mat,

nebo jen garde? Vida — přece neměl všechno propočteno. Tady

bylo něco, s čím nepočítal. Taková jednoduchá věc.

Někdo zabušil na dveře:

„Serjóžo!“

„Už to bude,“ ozval se a chystal se odejít, když vtom mu

blesklo hlavou: Neotálej! Máš poslední příležitost! Uteč ještě

dnes!

Až se zajíkl tou myšlenkou, která rázem rozvířila v jeho

mozku divoký karusel vzájemných souvislostí, kde jedno proč

podmiňovalo druhé, kde všechno bylo skloubeno jako vhodinovém stroji. Zamotala se mu hlava a znovu usedl na klozetové

víko.

„Ser rychle, kruci, dělej!“ hulákal někdo přede dveřmi.Zřejmě měl naspěch. Bylo to přirozené, k obědu byly fazole. Vyšel

ven a předal klozet muklovi, který už držel kalhoty v hrsti, avrátil se k své vrtačce.

Jen klid, řekl si. Počítat do deseti a zhluboka dýchat. Naučil

se lety vězení ovládat své jednání i myšlení. Podrobil se železné

sebekázni a zkoušel svoji vůli na maličkostech zdánlivěmalicherných, ale ve skutečnosti nesmírně těžkých. Naučil sepotlačit i reflexy: zadržet kýchnutí, chtělo-li se mu kýchnout. Podržet

prst nad hořící sirkou a neucuknout. Říct si při mučivé žízni:nenapiji se. Odříct si po deseti dnech korekce s polovičnímidávkami (v době, kdy i plná dávka sotva stačila nasytit) ještě jeden celý

den jídla... I teď si dovedl poručit nemyslet a čekat, až se uklidní.

Pro jistotu upjal do stroje velmi složitou šablonu, při které

se musel velmi pozorně soustředit na vrtání. Trvalo mu to čtvrt

hodiny a stačilo to, aby vychladl.

Teď může klidně myslet.


10 ČÁST PRVNÍ / kapitola 1

Tedy: utéct ještě dnes. Je nutno všechno znovu promyslet.

Na nic nezapomenout. Vzít v úvahu změněnou situaci. A nutno myslet rychle, je v časové tísni. Za hodinu končí směna, pak se sem už nevrátí. Nedostane se z ubikace. Neví, co bude zítra, kde bude nasazen.

Chystal si útěk na pozdější dobu, až budou delší noci, ale

ještě teplé dny, protože ve dne se bude spát a v noci chodit. Musí

být ještě ovoce na stromech, aby bylo co jíst.

Naštěstí má připraveno už delší dobu vše, co si vezme ssebou. Nastřádal si to. Ale to hlavní — nůžky na silný drát a kabel

— má tady, v dílně. To s sebou na ubikaci vzít nemůže, ale bez

toho není útěk možný. Co teď? Zmizet hned při střídání směny

nejde. Počítají je zde i na ubikaci. Počet musí souhlasit. Mimo to

je šacují — sice namátkově, ale čert nikdy nespí. Kdyby mu přišli

na nůžky a kabel, je z toho korekce, a co horšího, budou na něj

dávat pozor, strčí ho na nové samotky a odtamtud utéct nemůže.

Mohl by ovšem vynést nůžky a kabel ven a schovat do fošen,

které jsou narovnány za plotem pracoviště, právě předkoridorem. Jenomže i tam by je mohl někdo náhodou objevit a vše by

bylo zkaženo. Nehledě na to, že musí na ubikaci, protože tam má

jídlo, bez kterého se nemůže vydat na cestu, železnou zásobu:

usušený, na malé kousky rozkrájený chléb v plátěném pytlíku,

jednu konzervu sladkého kondenzovaného mléka a koňskýsalám, už pěkně smradlavý. Pro psy.

Musí za každou cenu na ubikaci a potom se vrátit do dílny.

Ale jak? Přece musí být možnost dostat se do dílny.

Předat nářadí! To je ono. Pro jistotu si něco nezávadného

vezme s sebou: brousek a sadu vrtáčků. Bude tvrdit, že si to

doma přibrušoval. A měrky. Strčí to do kapsy a najdou-li to při

prohlídce, řekne jim totéž. Buď mu to zbaští, nebo to bude muset

odevzdat. Ale i pak se může pokusit odejít z ubikací podzáminkou předání nářadí. Kdo bude mít odpoledne službu? Včera ji

měl Der schöne Emil, ale ten dnes končí. Buď přijde Pan Vůl,

nebo Předvoj civilizace. Prašť jako uhoď. Rozdíl je jen v tom,

že Pan Vůl ví, že je vůl, a Předvoj civilizace to neví. Může mít

úspěch, když to dobře nafilmuje.


ČÁST PRVNÍ / kapitola 1 11

A teď nejdůležitější: časový rozvrh. Počítání je teď zpravidla

mezi půl osmou až osmou. To už je tma. Teprve tehdy mohouob

jevit — a patrně i objeví, že jim někdo chybí. Začnou tedy počítat

znovu — na pracovištích druhé směny a v ubikacích. To potrvá

zase nejméně hodinu, tedy do půl deváté až do devíti má čas.

Tma je teď, koncem září, v sedm hodin. Dříve utíkat nemůže,

později už by bylo málo času. V půl šesté je večeře. Nevadí, na

světnici budou myslet, že je v dílně a v dílně budoupřesvědče

ni, že je doma. Nikdo ho nebude postrádat. Ale večeře je škoda.

Bude mu chybět. Co kdyby se navečeřel v dílně? Porcované maso

nebude a toho ostatního mají vždycky navíc. V šest by mohlzmi

zet. Čili po páté by odešel z oddílu, ohlásí, že jde předat nářadí,

totéž přihlásí na pracovišti, navečeří se — a zmizí. Počkej! Neměl

by ses napřed odhlásit? Ne! Velitel by tě mohl osobně odvést na

oddíl a bylo by po všem. Ztratí se po anglicku a budou-li hopo

strádat, budou mít za to, že odešel bez hlášení. Do sedmi musí

čekat v kládách.

Pro jistotu si vezme kýbl. Kdyby někdo náhodou přišel,

bude tvrdit, že myl záchody a teď vylévá vodu. Kýbl v ruce je

lepší než občanská legitimace. Nesčetněkrát navštívil kamarády

v jejich ubikaci, což bylo přísně zakázáno a krutě trestáno, jen

s kýblem v ruce. Na chodbě se myla okna. Vzal do ruky kýbl

a před očima bachaře, který měl dozor, chodil, kam ho napadlo.

To je v pořádku.

Jo sakra, a co Franta?

Na Frantu docela zapomněl. Nemůže přece jít bez Franty.

Slíbili si to, všechno spolu prodiskutovali a pak, Frantu musí mít.

Nemůže utéct jen jeden, musí být dva, aby jeden hlídal, zatímco

druhý spí nebo řeže dráty nebo vůbec něco riskuje. Dva majíčty

ři oči a čtyři uši, ve dvou se to lépe táhne. Jak to udělat s Frantou?

Přijde na druhou směnu, ale to už spolu nemohou promluvit,

budou stát ve dvojstupu naproti sobě. Nanejvýš by mu mohlho

dit jedno, dvě slůvka, ale to nestačí.

Musí jednat za něj. Vezme prostě jeho věci, potraviny, které

si připravil stejně jako on, a až se vrátí odpoledne do dílny,pobr />

12 ČÁST PRVNÍ / kapitola 2

staví ho před hotovou věc. Ježíši, ten bude valit bulvy! Ale Franta

je tutovej kluk, ten nezdrhne. Prostě musí, nedá se nic dělat.

Bzučák ohlásil konec směny.

2

Vycházka byla tentokrát hezká. Zářijové slunce teple svítilo,

a třebaže chodili jen v pětiúhelníku dvora vězeňské budovy,vyzdobeném chudým trávníkem a několika záhonky květin, bylo

to příjemné. Dozor měl Larsen, a třebaže to byl jinak prevít, ovycházku se moc nestaral, nebuzeroval dodržováním čtyřstupůpodle světnic, jako to chtěl Kozí potrat nebo Makarenko. Blažkovi

bylo divně u srdce. Snad je tu dnes naposledy. Rozhlížel se po

známých zdech, po dvou keřích révy, které se, obtíženynádhernými hrozny, pnuly až do prvního patra nad druhým vchodem,

díval se po oknech starých samotek, kde strávil několik týdnů

v izolaci. Dnes už tam izolace nebyla, světnice byly spojeny ve

skupiny pěti pokojíků, kde se docela příjemně bydlelo — vždy

čtyři na dvou dvoulůžkách v jedné světnici — daleko lépe než

na oddíle, kde bylo průměrně dvacet pět osob ve světnici, v těch

velkých dokonce přes padesát a v jedné přes osmdesát. Také tam

bydlel, a třebaže si zpočátku nemohl zvyknout, později tomu

přišel na chuť, protože v takovém množství lidí bylo možno se

ztratit, a zejména bachaři tu byli bezmocní. Dostal se aždozadu — tam se na dvojitých postelích dalo ležet celý den, protože

tam jednak nebylo od dveří vidět a než tam bachař došel, byli

všichni už dávno na nohou. Leželi zásadně na kavalcích těch,

kdo byli na druhé směně, takže i když si bachař pamatovallůžko, na kterém viděl někoho ležet, jméno upevněné v čele kavalce

mu nic neřeklo, protože jeho nositel byl v zaměstnání. Zprvu byli

bachaři vzteklí a zuřili, ale pak pochopili, že je muklové doběhli,

a hodili tedy vše za hlavu, což bylo také jediné, co mohli dělat.

Prohlížel si tváře kamarádů. Měl tu i komplice, měl tuněkolik dobrých, věrných přátel, jaké člověk najde jen v kriminálu,

ČÁST PRVNÍ / kapitola 2 13

kde se lidé při dlouhém pobytu svléknou donaha i duševně, a byl

by jim rád stiskl ruku na rozloučenou. Ale vystříhal se toho.Věděl, že po jeho útěku začne hrozné vyšetřování. Perzekuce celého

kriminálu. Tomu nemohl zabránit. Ale nechtěl uvést do přímého

nebezpečí právě svoje kamarády tím, že by se s nimi dnes bavil.

Protože první, po čem budou pátrat, bude, s kým mluvil vposlední době, zejména ovšem bezprostředně dnes. Ti budou ihned

zavřeni na samotky a přísně vyslýcháni — ve dne, ale zvláště

v noci —, najde se záminka, aby dostali korekci a trestní dávky,

budou na ně řvát, co jim svěřil, o čem se s nimi radil, kudyutekl, kam, ke komu, kdo mu pomohl... Znal to, prodělal to přece

na vlastní kůži, a proto se varoval připojit se dnes k někomu ze

svých přátel.

Osud mu nahrál Klečku. Klečka byl bomzák. V civilu pingl,

dal se za trochu lepší stravy a nějakou korunu na nákup koupit

velitelstvím, aby zrazoval kamarády. Zavírali ho mezi nověpřišlé vězně, před kterými nadával na bachaře, rozdával cigarety,

měl cundr a kamínek, prostě získal si důvěru naivních zajíců,

kteří mu pak svěřovali, co neřekli vyšetřujícím orgánům, a ti

se pak nestačili divit, když už bylo pozdě. Klečku každý znal,

a i když se teď tvářil jako kajícník, dušoval se, že lituje toho, co prý dělal z nerozvážnosti, našlo se jen moc málo hejlů, kteří mu nalítli. Dnes přišel k Blažkovi sám a dal se s ním do hovoru.Blažek to uvítal se škodolibou radostí a pozdržel ho po celouvycházku, poslouchaje jeho obvyklé lhaní a nadávání bachařům.

Přisvědčoval mu, ubezpečil ho, že nevěří řečem, které o něm šíří

někteří muklové, a v duchu se chvěl blaženou radostí, jak se zase

pro změnu bude divit Klečka, až ho — snad už zítra, snad ještě

dnes v noci — vytáhnou a budou zpovídat. Protože tady nadvoře nechodí jediný bomzák, tady je jich celá četa, od blbečků, kteří

žalují, jestli někdo kouřil, až po rafinované darebáky sakademickým titulem a diplomatickou minulostí, kteří sondují politické

smýšlení a názory na současnou mezinárodní situaci. Byli mezi

nimi i zmrzačení sadisté, kteří si vydělávali na dobré živobytí

v kriminále vymýšlením trestných skutků, vzdělaní a protřelí, pasoucí se na utrpení druhých. Byl přesvědčen, že jeho osobní spis je stále doplňován záznamy o jeho výrocích — jistě většinou ČÁST PRVNÍ / kapitola 2 vymyšlených, protože bomzáci chtějí vyhovět svýmchlebodárcům, a on byl přece politickým prominentem. Tenhle název si tenkrát vymysleli lidé na vnitru a bachaři věřili, že je tonadávka. Larsen sám mu jednou řekl: „nenahovárajte mi nič, já viem, aký ste prominent, s vámi sa onzit nebudem.“ Bude tedy dosti svědků a udavačů, kteří si vzpomenou, že dnes po celouvycházku se domlouval s Klečkou. A Klečkovi nepomůže tvrdit, že mu nic neřekl o chystaném útěku. Přinejmenším zůstane čtrnáct dní v izolaci a napaří mu pár stovek náhrady za promeškanou práci, nehledě na ztrátu důvěry. Zahřálo ho blažené vědomí, že ještě na odchodu prospěje klukům tím, jak podrazí Klečkovi nohy.

Když se za hodinu vrátil z procházky, začal se chystat.

Měl ve slamníku schovanou konzervu s mlékem,neproíchnutou, jak měla být podle nařízení, takže se nekazila,pytlík chleba, nakrájeného na kostičky a vysušeného na ústředním

topení, a od soboty schovaný salám. Už smrděl, ale tím líp, to

právě potřeboval. Schovával si takhle každou sobotu pár kousků

koniny, které si utrhl od večeře, protože stále počítal s možností

útěku a salám musel být pro psy. Pak vytáhl pěkné nové onuce,

které vyměnil za cigarety ve skladu. Franta měl rovněž nové,vytáhl tedy i jeho, svoje si hned vzal, dobře promastil jelením lojem

a zabalil do nich čistě umyté nohy. Frantovy schoval pod košili

spolu s konzervami, svými i Frantovými, i chleby a salám. Sbalil

vrtačky, pilník a měrky, a když chodbaři začali roznášet chleba

a volali na chodbu k čištění, vyklouzl ven a šel do kanceláře.

Službu měl Pan Vůl. Byl to opravdu nejhloupější bachař,

kterého znal. Neuměl číst a psát, proto také nedával nikoho kraortu — nedovedl napsat raportní lístek. Neznal hodiny. Jednou

měl vzbudit pracovní brigádu o něco dřív, ve tři hodiny ráno.

Namalovali mu křídou na tabuli, jak budou ukazovat ručičky

hodinek, a Pan Vůl je vzbudil ve čtvrt na jednu. Kluci pakseděli tři hodiny oblečení, protože hodinky neměli a nikdo nevěděl,

kolik je. Pan Vůl nebyl zlý, dokonce byl někdy i docela ochotný

a dovedl lidsky vyhovět. Jenom bezmezně hloupý byl, a právě

v tom bylo riziko. Nedalo se na něj působit žádnýmirozumovými důvody. Když si vzal něco do hlavy, nikdo mu to nevyvrátil.

ČÁST PRVNÍ / kapitola 2 15

Šlo o to, zahrát na něj správnou habaďůru, aby ji polkl i snavijákem. Přesto cítil, že je rozčilen, když klepal na dveře kanceláře.

Teď šlo o vše. Nepustí-li ho, může se se svými plány rozloučit.

Nedostane-li se teď zpátky na pracoviště, je se vším konec,protože zítra už bude jinde.

Blažek srazil kufry, to Pan Vůl náramně miloval, protože mu

to dávalo pocit nadřazenosti.

„Pane veliteli, prosím vás, poraďte mi, co mám dělat? Jsem

od zítřka přeložen na jiné pracoviště a mám tady u sebe ještěnářadí a měrky z jemné mechaniky. Tohle jsou náramně cenné věci, oni to budou potřebovat a já za to osobně odpovídám. Nejlíp by bylo, kdybych to tam zanesl a předal všechen inventář.“

Vychrlil to ze sebe, jak nejrychleji dovedl, protože Pan Vůl

myslel hrozně pomalu — pokud vůbec myslel — a nešlo o to,

co mu řekl, ale o to, aby vzbudil jeho důvěru. Stál napjatý jako

struna, díval se mu upřeně do očí a v duchu si myslel: Řekni ano,

ty dobytku! Řekni mi ano a pusť mě! Musíš to udělat! Rozumíš?

Musíš mě pustit ven! Musíš!! Poroučím ti to!!!

Pan Vůl sešpulil ústa, zamnul si bradu a pak řekl:

„Chocte!“

Což asi mělo znamenat jděte, protože Pan Vůl bylvychodňár a mluvil dobře jen maďarsky. Pak šel a odemkl dveře.

Blažek se musel ovládnout, aby nevykřikl radostí a aby se

nerozběhl. Srdce mu bušilo až v krku, když pevným krokem,

cvakaje podkůvkami na betonovém chodníčku, vykročil zbudovy a zamířil k dílnám. Široký dvůr jako by procitl a zjasněl. Před

dílnami se potloukali dva muklové a předstírali práci. Mrkl na

hromadu klád, srovnaných u koridoru hned za dílnami, apřesvědčil se, že se nic nezměnilo. Přelétl oblohu, která byla bez

mráčku. To dobré počasí, trvající už víc než týden, mu teď kalilo

náladu. Byl by je potřeboval, až budou venku — a obával se, že

nevydrží. Měl strach z deště. Půjdou bez kabátů, jen vcvilinkových pracovních šatech, spát budou patrně pod širým nebem

— na přikrývky není ani pomyšlení —, kdyby měli promoknout,

mohli by dostat horečku, a oni přece musí být především zdraví!


16 ČÁST PRVNÍ / kapitola 2

No, nedá se nic dělat. U vrat velitelství spatřil Jakubce. Zrychlil

krok, aby se s ním nesetkal, protože u toho člověk nikdy nevěděl,

co se může stát. Začne se vyptávat, odkud je, kam jde, a mohl by

ho poslat zpátky. Nebo dokonce sám dovést. Ale i tohlenebezečí minulo a za minutu hlásil příchod v kanceláři Máničce. To

byla výhra, že měl službu právě Mánička. Ten byl dobrý.Vyslechl jedním uchem, že jde předat materiál, protože odchází na jiné

pracoviště a víc se o něj nestaral. Horší byl parťák, náramnězvědavý proč, nač, a komu co bude předávat, ale uklidnil ho jednou

partyzánkou, kterou si pro to zvlášť připravil, a vyhledal Frantu.

„Nazdar Jardo, kde se tu bereš?“

„Ale, předávám materiál,“ prohodil ledabyle a conejlhostejněji, protože viděl, že u sousedních strojů poslouchají. Mrknul

přitom na Frantu a očima naznačil záchod. Odešel tam a Franta

přišel za okamžik za ním.

„Co je, co se děje?“ zeptal se hned u dveří.

Blažek položil prst na rty a šeptem, nakloněn až k Frantovu

uchu, řekl:

„Musíme utéct ještě dnes večer. Hvízdavej Dan mě od zítřka

přeložil na jiný pracoviště. Mám poslední lhůtu. Nesu všechno

s sebou, i tvoje věci“ — a podal mu konzervu mléka, pytlíksušeného chleba a onuce.

„Ty ses zbláznil!“ vyjekl Franta, „jak můžem odejít, když

vůbec nejsme připravený?“

„Uklidni se — připravený sme. Všechno sem vzal s sebou.“

„A co já? Já tu nic nemám.“

„Co chceš mít? Jídlo sem ti přines, nůžky a kabel máme tady.

Co ti chybí?“

„Chtěl sem si vzít poslední dopis od ženy a od chlapce.“

„No, na tom přece nesejde. Stejně ho musíš za týdenodevzdat.“

„Dal bych jim jinej, kterej sem si sám napsal.“


ČÁST PRVNÍ / kapitola 2 17

„Při nejbližším filcunku ti ho stejně vezmou.“

„Ale tak najednou...“

„Jednou to přijít muselo. Rozhodnutím osudu to přišlo už

dnes, a kdo ví, k čemu je to dobré.“

„Počkej, člověče, já z toho dostal průjem,“ a Franta zmizel

v kabince.

Blažek se postavil k žlábku a přemýšlel. Franta dostal strach. To je jasné. Zpotila se mu střeva a má průjem. Znal to, slyšel od vojáků, že se jim to stávalo na frontě, když přišli poprvé do ohně. Pak si zvykli. Není proti tomu pomoci a není to příznakzbabělosti. Vůbec, zbabělost je zajímavá. Zpravidla čím větší blbec, tím statečnější, protože nechápe nebezpečí. Čím je kdointeligentnější, tím je také opatrnější a zdánlivě méně statečný. Veskutečnosti jen méně riskuje a předem se straní nebezpečí, které primitiv nevidí. Proto jsou i primitivní národy bojovné, zatímco národy staré kultury „zbabělci“. Primitiv vleze do všeho. Inteligentuvažuje, stojí-li to za riziko. Franta je chytrý kluk, a proto dostalprůjem. Bojí se neznámého. Dobře, musí mu to vyložit.

Ale nemusel. Když se Franta objevil ve dveřích klozetu,roztáhl ústa k dobromyslnému úsměvu a řekl:

,,No dobrá, tak se de.“

Blažek zazářil. Na Frantu je spoleh. Naklonil se k němu a pošeptal:

„Jdi si při večeři pro nášup — pro mě —, důkladně se nacpi a hned po jídle zmiz. Čekám v kládách. Vezmu kýbl a hadr,kdyby někdo přišel, umejváme záchod a zrovna sme šli vylít vodu.“

„Jasný.“

„A teď zmiz a už se o mě nestarej, aby nás neviděli spolu.

Můžeš trochu naříkat, že tě bolí hlava, snad tě pustí na marodku

pro nějakej prášek. Zkus to. O ten prášek nejde, ale až zmizíš

dávno před koncem směny, nebude jim to nápadný, budou si

myslet, že tě starej pustil domů. A ostatně zkus to, moh by tě

pustit... Ne!! Počkej, to nejde. Třeba by tě pustil, ale sám by těodbr />

18 ČÁST PRVNÍ / kapitola 2

vedl na oddíl. Mánička je opatrnej. Raději nic. Tak jen ten prášek.

Ale nepromeškej večeři! Nadlábni se, jak můžeš, kdo ví, kdy zas

budem pořádně jíst.“

S tím se rozešli a Blažek se šel hrabat do skladu, předstíraje,

že předává materiál. Skladník byl dobrý kluk, povolánímzloděj, a tudíž chytrý. Pochopil, že se nějak ulejvá, moc se neptal

a hned mu nabídl, aby jako držel bedýnku se šrouby a přijde-li

někdo, může tvrdit, že přebírá zmetky. Využil toho a pomalu

si připravil vše, co budou potřebovat. Nůžky na silný drát,důkladný suchý hadr, silný kabel, dostatečně dlouhý, aby se po

něm mohli spustit přes dráty vysokého napětí z hradební zdi.

Měl velký plátěný pytlík, sešitý ze dvou nových onucí, zavěšený

na pevném provazu kolem ramen. V něm byly potraviny, ukryl

tam nůžky a kabel, zabalený do hadru. Všechno zastrčil podkošili. Nůž, pěkný ocelový zavírací nůž, ukrytý až dosud podpodlahou, měl zastrčený v botě. Získal ho za velké peníze přímo od

výrobce, který je dělal v mechanické dílně se záviděníhodnou

dokonalostí. Střenka byla plochá plechová, celý nůž tak lehký

a sotva centimetr silný, že ho bylo možno ukrýt i v rozkroku při

dírkách knoflíků. To bylo důležité, protože tam se při občasném

filcunku bachaři přece jen nehrabali.

Viděl Frantu, jak odchází pomalým krokem se svěšenouhlavou — úplný obraz bídy — na marodku. To bude dobré,nevěnují jeho nepřítomnosti po večeři velkou pozornost. Budou myslet,

že zalezl někam do kouta, kde odpočívá. Pak si vzpomněl, že

budou vyšetřovat i doktory.

Budou je podezřívat, že s ním byli ve spojení a že jim dali

něco na cestu. Neuvěří, že o ničem nevěděli. Doktorů mu bylo

líto. Zejména Honzy Šmída, který se dovedl postavit i proti

bachařům, když se mu pletli do léčení a nařizovali, koho mají

a koho nemají uznat. A obstál, protože byl výtečný lékař a sami

ho potřebovali, když jim, jejich ženám nebo dětem bylo zle.Honza si mohl dost dovolit. On sám mu vděčil za život, když ho ve

dvaapadesátém roce na kost vyhublého vytáhl ze samotek a vzal

ho proti vůli velitelství do léčení. Nebyl sám, Honza zachránil

téměř devadesát lidí před smrtí hladem, když plukovník lékař


ČÁST PRVNÍ / kapitola 2 19

— jeho kolega ze studií — přišel na revizi a Honza mu řekl, jaký

režim tu vládne. Tehdy, v září 1952, rázem zrušili všechny tresty

snížením dávek, dali na světnice slamníky a deky, zavedli opět

raporty, kde mohl ukládat tresty jen velitel, a dokonce dovolili

všem vězňům balíky potravin z domova.

Vzpomněl si, jak řádil Balint, který byl tehdy velitelem a chtěl zabránit tomu, aby se lidé hlásili k lékaři. Dal si ránonastoupit všechny hlášené marody a jeden po druhém musel hlásit, co mu chybí.

„Prosím, mám velké bolesti hlavy, takže nemohu ani spát.“

„Tři dny korekce, tam vás to přejde. Odchod!“

„Nachladil jsem se, mám horečku a kašlu.“

„Tři dny korekce, odchod.“

Tak to šlo, až došel k němu. Vem to čert, dá mu stejněkorekci, ať je tedy sranda. A hlásil:

„Hlásím, že mám klitoris na plicích.“

Balint se zamyslel, pohleděl na něj zkoumavě a pak řekl:

„Dobrá, můžete jít.“

Vedle stojící Václav, který studoval medicínu, se prudcezakuckal, zrudl, a když se na něj Balint obrátil, hlásil:

„Já mám vaginu pectoris.“

A Balint ho rovněž pustil k lékaři. Mělo to takový úspěch, že se začaly šířit nejpodivuhodnější choroby, až velitel přestalprověřovat nemocné a pustil je na marodku. Ba dokonce příštěnařídil, aby nemocní hned při nástupu do práce vystoupili a zůstali doma. Vystoupil tehdy také, a když se ptali, co mu je, prohlásil:

Prosím, já mám žlučník.“

A uznali, že může zůstat doma. Dokonce i několikkamarádů se podivilo, že nevěděli, že má něco se žlučníkem. Načež jim vyložil, že nic takového netvrdil. Konstatoval jen, že má žlučník, ČÁST PRVNÍ / kapitola 3

a to je pravda, to nesimuloval. Že ho proto nechali doma, za to

nemůže.

Vzpomínal na to vše jako na dávnou minulost. Tak už byl

duchem mimo tento svět. Musel si to důrazně připomenout.Protože ještě není mimo, ještě je tady a není ani na samém začátku.

Dosud se ani nezačal pokoušet zdolat všechny ty překážky, které

jsou před ním. Zachvěl se, když si to uvědomil. Čas se vleklnekonečně pomalu. Přál by si, aby se už setmělo, aby byl večer, ale

den byl jako z udělání jasný, zářivý, plný svítivého tepla, kterým

se loučilo léto. I Franta se už vrátil z marodky, odpočíval si, co chvíli usedl... hrál to dobře. Zlatý bažant přišel na inspekci — ukryl se před ním na záchod, protože i když byl hlášen, nechtěl riskovat zbytečné vyptávání. Mohlo by se stát, že by ho vzal ssebou na oddíl, a to by byl škrt přes jeho plány.

Přemýšlel, jak dopadne počítání. Výhodou bylo, že naoddílu měl službu Pan Vůl. Je velmi dobře možné, že zapomněl, že

někoho pouštěl ven, a bude hlásit stav i s ním. Když hoMánička neuvidí při nástupu — a to neuvidí, protože zatím zmizí —,

bude hlásit stav bez něj. Na světnici se nic nepozná, tam budou

myslet, že je v dílně. Praskne to tedy až na konci směny, kdy

pohřeší při sčítání Frantu. Nemusí z toho ale nic být, protože se

mohou domnívat, že mu bylo špatně a že odešel na oddíl.Zjistí-li, že není doma, začnou hledat, jestli neusnul někde v dílně.

To všechno může ovšem trvat hezky dlouho, takže než zjistí, že

jim opravdu někdo chybí, bude hodně pozdě, a to už musí být

dávno v trapu.

3

K večeři byl koňský sen — ovesné vločky. Špatně uvařené,

málo slazené barevnou vodou s omastkem, který trochu páchl

rybinou, obyčejně to vylévali do záchodů a jedli raději suchý

chléb, ale dnes se nacpal, co mohl, a přinutil se sníst ještěskladníkovu porci. Ten se divil, jak může něco tak ohavného žrát. Ale

ČÁST PRVNÍ / kapitola 3 21

věděl, že je to poslední teplé jídlo, možná že vůbec posledníjíd

lo, které bude mít v žaludku, a že z něj musí trávit mnoho dní.

Zvykl si v kriminále donutit žaludek k poslušnosti. Nejedl maso,

moučníky, zeleninu, výhradně kalorie a vitamíny. Právě tak, jako

si udržoval duševní rovnováhu a nutil cvikem paměť k stáléčin

nosti, žádal bezpodmínečnou poslušnost od svého těla a přiměl

je k výkonům i nepříjemným, ale nutným: každého rána vlezl

nahý pod vodovod a i v zimě si myl celé tělo studenou vodou,

denně cvičil namáhavé cviky, nekouřil, ačkoli býval náruživý

kuřák, a jedl i jídla, která ostatní zahazovali, jen když obsahovala

příslušné dávky vitamínů nebo kalorií. Koňský sen zapil trochou

hořkého odvaru, kterému se říkalo černá káva, opekl pět plátků

salámu a potom se nenápadně vytratil s kýblem a hadrem ven,

kde zalezl mezi klády, složené před koridorem. Lehl si a čekal.

Slunce pomalu zapadalo. Svoje místo měl dobře vyhlédnuté.

Nebylo sem odnikud vidět, ani z oken okolních budov, ani zně

které strážní věže. Naopak, mezi složenými kládami byly otvory,

kterými mohl velmi dobře pozorovat celé okolí a bachaři, kteří

chodili sotva pět kroků od něj, nemohli mít ani stín podezření, že

by se tu někdo skrýval. Bylo to příliš na ráně, příliš blízko dílen,

příliš blízko koridoru a příliš blízko věží, vlastně uprostřed, mezi

dvěma, než aby bylo možno předpokládat, že právě tudy by se

někdo pokoušel o útěk. Právě na tom založil svůj plán, protože

v místě, kde se stýkají dvě zorná pole strážných, je z věžípoměr

ně nejhůř vidět přes ostré světlo, kterým jsou koridory po celou

noc osvětleny.

Znovu si prohlížel situaci. Výsek pevnostního šestiúhelníku,

který měl před sebou, viděl zcela jasně. Hned za kládami je šest

kroků široký pruh bílého křemenného písku, ohraničený nízkým

plůtkem z ostnatého drátu. Zde začíná ostřelované pásmo, jak

hlásají varovné tabule každých pár kroků. Pak přijde čtyři metry

vysoká stěna ostnatého drátu, za kterou je vlastní koridor, kudy

chodí strážní na svá stanoviště ve věžích, dva metry široká cesta

rovněž z bílého písku, osvětlená každých deset kroků silnýmre

flektorem. Následuje druhá čtyřmetrová stěna z ostnatých drátů.

Pak je široký, povlovně stoupající svah, porostlý nízkou trávou

až ke koruně hradební zdi. Víc odsud vidět není. Ale věděl, že ČÁST PRVNÍ / kapitola 3 násep se pak převaluje asi na metr k hradbě, kde, přibližně opět metr pod korunou, jsou v hradební zdi nad příkopem zazděny nosníky, na kterých jsou v šíři více než jednoho metru napjaty čtyři silné dráty vysokého napětí. Není tedy možné s hradeb, podle odhadu vysokých 10 — 12 metrů, seskočit, protože tomu právě brání dráty pod proudem.

V každém rohu pevnostního šestiúhelníku stojí při jeho

vnitřní straně strážní věž, vysoká jen tak, aby nebyla viditelná

zvenčí, ale dávající suverénní přehled o celém úseku na oběstrany, až k dělicí čáře dvou přepážek z ostnatého drátu, kterými

jsou rozděleny jednotlivé úseky pevnosti na šest dílů. Na každé

věži je zevnitř ovladatelný silný reflektor, jednotlivé věže jsou

mezi sebou i s centrálou spojeny telefonicky. V případě, že bydošlo k poruše v dodávce proudu, má pevnost vlastní dýzlagregát,

který okamžitě začne dodávat proud do sítě. Kdyby pak došlo

i zde k poruše, jsou všechny věže vybaveny pistolemi se zásobou

světelných raket. Po setmění zavádí do každého úseku psovod

cvičené vlčáky. Stráže se střídají po dvou hodinách.

Prostudoval tu situaci několikrát v létě, když bylkomandován sekat na valech trávu. Tehdy zhlédl všechna tatobezpečnostní opatření zblízka a tak říkajíc zvenčí, ba měl i možnost podívat se do strážní věže, když pomáhal sklenáři zasklívat rozbité okno. I když tam byl jen velmi krátce, přece si přesně zapamatoval úhel obzoru, který strážný vidí, stíny, které patrně v noci vrhajíslouy osvětlení, i linii horizontu, která dělí hradbu od oblohy. Na první pohled bylo vše tak domyšleno a vzájemně skloubeno, že se zdálo nemožné dostat se ven. Bíle svítící koridor, kde sekaždé těleso musí černě rýsovat a je nápadné, jakmile sepohybuje, čenichající vlčáci, ostnaté dráty, kterými je nutno se dvakrát prostříhat, a to právě v místech ostře osvětleného bílého pruhu, vysoké napětí proudu v drátech, výška hradební zdi — a přitom

v zádech samopaly dvou strážných v bočních špačkárnách...

Nemožné.

Měli právo být tak sebejistí. Mohli být pevně přesvědčeni, že

odsud nelze uniknout. A právě tady viděl jejich slabinu. Snažil se

vžít do jejich myšlení. Věděl, že jsou to vesměs lidé málointelibr />

ČÁST PRVNÍ / kapitola 3 23

gentní. Měl zkušenost, že svoji službu zastávají celkem laxně. Za

těch několik let, kdy všechna tato opatření byla vybudována —

není to tak dávno, sám pracoval na hradbách a zasypával staré

kasematy v roce 1952 — nedošlo ani jednou k pokusu o útěk.

Respektive nikoli touto cestou. Útěk se podařil po vánocích vjedenapadesátém skupině muklů, kteří se probourali z kasemat

hradební zdí. Ale tehdy tu ještě tohle vše, co měl teď předočima, nebylo. Pak se dva muklové pokusili prorazit přímo branou

těžkým nákladním autem, jindy jeden unikl v železničnímvagonu vlečky, jednou elektrikář, který vyměňoval lampyreflektorů, použil žebříku k tomu, že slezl ze zdi. Všechny chytili buď

hned na místě, nebo na nejbližší železniční stanici. Ale prorazit

koridorem, uvarovat se psů, přemoci vysoké napětí, prostříhat se

ostnatými dráty přímo před očima strážných... To přece bylo tak

nemožné, že na to určitě spoléhali a na věži buď klímali, nebo se

něčím bavili. Není také v lidských silách pozorovat soustředěně

plné dvě hodiny objekty, ve kterých se nic neděje. To unaví oči

i ducha. Nadto spoléhají jeden na druhého, a hlavně na psy, kteří

byli celý den zavřeni v psinci a teď pobíhají, vyjí na měsíc, štěkají

po sobě a po psech z nedalekého městečka, jsou plní touhy nalézt

si nějaké zaměstnání, ať už jsou to houfy koroptví, polní myši,

nebo dokonce člověk. Ale lidé jsou konečně jen lidé, i když nosí

uniformu.

Musí se vmyslet do mentality těch, kteří tato bezpečnostní

opatření budovali. Měli určité představy o způsobu, jak sepokusí vězni utéct. A podle této představy budovali i překážky. Je

tedy třeba udělat něco docela jiného. Z toho, co slyšel a viděl,

znal alespoň přibližně jejich postup. Jakmile zjistí, že někdoutekl, zalarmují telefonicky všechny bezpečnostní stanice aposádky v okruhu asi 30 kilometrů, vyjedou s přepadovými auty azatáhnou síť tak daleko, jak asi podle jejich výpočtů mohl uprchlík

dojít. Hlídají silnice, mosty, nádraží. Hlídají příbuzné uprchlíků,

jejich rodiny, milenky, přátele, o nichž vědí z dopisů, kterénajdou v dotaznících, z adres osob, které chodily na návštěvu. Na

chycení muklíka, který není ani nebezpečným vrahem, anilupičem, ani paličem, který prostě jen myslí po svém, jsouvynaložebr />

24 ČÁST PRVNÍ / kapitola 3

ny desetitisíce, kterých by bylo možno daleko účelněji vynaložit

například na stavbu bytů.

Mávl nad tím rukou. Zabýval se už tak často těmihleúvahami, hledal jejich hlubší, mravní opodstatnění, hledal filozofické, ba i metafyzické vysvětlení, ale marně, takže se nakonec vzdal. Patrně je v lidech něco takového, nějaký zlý spodní proud, který je občas žene k davovému šílenství. Nedá se proti tomu zřejmě nic dělat, je třeba čekat, až se poměry samy urovnají, až se lidé opět uklidní a poznají, že bílé je bílé a černé je černé a že tonikdo nepředělá. Zatím jsme v tom ale až po uši, nedá se nic dělat — leda utéct. Utéct někam, kde sice pečení holubi také nikomu nelétají do huby, ale kde je možné myslet tak, jak nám narostl rozum, mluvit podle toho, co opravdu cítíme, číst, co chceme, kde zkrátka člověk je člověk, to jest tvor svobodný, a nemusíposkakovat jako loutka, kterou pohybuje principál.

Ze samotek houkali nástup. Tak už to tedy pomalu začne. Také nebe se tmí, na západě se začínají kupit mraky. Nechtěl, aby pršelo. To by bylo zlé, kdyby pršelo teď večer, znemožnilo by to útěk, protože v mokrých šatech a s mokrým kabelem by přes elektrické dráty nemohl. Později, až budou venku, by to ovšem nevadilo. Naopak. Ztížilo by to pronásledování. Snad tovydrží. Počítal, že za půl hodiny po samotkách přijde na řadu dílna. A jakmile z dílny odejdou na oddíl, přijde sem Franta. Zároveň asi bude výměna stráží, přivedou psy a musí se na to. Nejpozději za hodinu. No, hodinu to počasí snad ještě vydrží. Určitě.

Otevřenými okny samotek slyšel hlášení z jednotlivých cel. Bylo nařízeno mluvit nejen hlasitě, ale řvát. Celé hlášení jména a základního čísla se muselo zařvat, třeba nesrozumitelně, ale zařvat. Bylo to úplně zbytečné, protože inspekce zjišťovala jen počet. Hlášení se neslo jasně klidným večerem do tlumenéhohukotu strojů mechanické dílny. Téměř se mu zde líbilo. Zvykl si za ta léta. Člověk je tvor přizpůsobivý. Přistihl se několikrát při pocitu hlubokého bezpečí, jaký nemůže člověku dát žádné jiné prostředí než vězení. Věděl, že se mu nic nemůže stát. Je hlídán, nikdo ho nepřepadne, nezabije, nic neočekávaného honepotká, dostane pravidelně svoji normální stravu, pravidelně bude

ČÁST PRVNÍ / kapitola 3 25

vstávat a chodit spát, bude pravidelně pracovat, jednou týdně

se bude koupat a převlékat do čistého prádla, jednou za čtrnáct

dní půjde do kina, večer co večer uslyší rozhlasový pořad někdy

horších, někdy lepších melodií, přečte spoustu knih a všechny

dosažitelné časopisy, týdeníky, měsíčníky...

Ano, teď to bylo jiné než ve dvaapadesátém, kdy je chtěli

vyhubit hladem, kdy nebylo čtení, nebyla práce ani na celách,

nebyly vycházky, kdy od rána do večera musel jen chodit svých

šest metrů od okna ke dveřím a od dveří k oknu (spočítal si, že

za léta, která strávil na samotkách, obešel čtyřikrát rovník), sám

a sám od úsvitu do setmění. Tehdy to bylo k zešílení pro toho,

kdo si duševně nestačil, kdo neměl nač myslet. Však se jich také

několik pokusilo o sebevraždu. Prořízli si žiletkami žíly — hned

na to jim všem vzali holicí přístroje a jednou týdně chodil na celu

holič, cikán, který je jakžtakž oškrábal. Několik vězňů propadlo

zuřivosti. Rádi se dali v hádce s bachařem strhnout k tomu, že

mu dali pár facek. Zemřeli pak v korekci a úřední lékařkonstatoval, že to byl zápal plic. Jeden mukl zapálil v cele slamník azabarikádoval se, aby mu nikdo nemohl přijít na pomoc. On k nim

naštěstí nepatřil. Měl vždy nač myslet. Panebože, co všechno za

ta léta promyslel a co vše se naučil! Byl — on a několik jemu

podobných — posedlý touhou po vědění. Učil se všemu, co mu

přišlo pod ruku. Z propašovaného francouzského slovníku si

vypisoval všechna méně známá slova. Podařilo se mu vpodšívce kabátu ukrýt asi dva tisíce slovíček, napsaných hustě na

klozetovém papíru, vesměs začínajících písmeny k, 1, m. Naučil

se jim za měsíc a dnes ví, jak se francouzsky jmenují všelijací

brouci, stromy, ryby, hmyz, pokud ovšem začínají na k, 1, m.Naučil se létům panování všech českých panovníků od Bořivoje až

po Františka Josefa, naučil se data narození nebo úmrtí kdejaké

význačné osobnosti a vytvářel z nich souřadnice: 1564: umřel

Michelangelo a Ferdinand I., narodil se Shakespeare a Galileo.

Přehodíme-li dvě poslední čísla: 1546, máme rok úmrtíMartina Luthera a Giulia Romana, sto let Před tím: 1446 se narodili

Perugino a Botticelli... A tak to šlo donekonečna. Bylo tozbytečné? Jistěže nemá žádný význam, vím-li, že se Aleš narodil právě

o čtyři století později než Leonardo da Vinci, ale o to tu nešlo.


26 ČÁST PRVNÍ / kapitola 3

Šlo jen o to, nezblbnout v jednotvárné, otupující prázdnotě, šlo

o to nutit mozek k neustálé činnosti, trénovat ho vším, co senaskytne. Nebylo na vybranou. Byl by se rád učil nějakou cizí řeč,

ale jak? Z čeho? Kromě ruštiny nebyly žádné učebnice kdispozici. Na oddíle, kde jich bylo přece jen pár pohromadě, se našel někdo, kdo něco věděl. Výhodou bylo, že pevnost bylapředevším politický kriminál. Byli zde většinou lidé s akademickým vzděláním, řada univerzitních profesorů, graduovaní zemědělci, několik význačných techniků, asi čtyři bývalí ministerštípředsedové, nesčetně ministrů, několik biskupů, nepočítaně prelátů, opatů, byli tu spisovatelé, básníci, politikové, novináři, lékaři... Na oddíle bylo možno všelicos studovat. Ale na samotkách jsi byl buď úplně sám, nebo ve dvou, a tady záleželo na tom, koho jsi dostal za partnera.

Na dílnách houkali apel. Muselo tedy být už k sedméhodině. Za okamžik přijde Franta. Je nutno se připravit.Zrekapituloval si znovu celý postup práce, která ho čekala, ohmatal kapsy

i pytlík v záňadří, kde měl vše potřebné, utáhl tkanice bot a čekal.

V koridoru rozsvítili světla a v jejich oslnivě bílé záři potemnělo

okolí. Teď už nerozeznával budovy samotek, oddílu a velitelství

zcela jasně. Soustředil se na věže, které ovšem byly zpolakryté rohy před nimi stojících budov, ale viděl ke vchodům — a to

právě potřeboval. Neuplynulo ani deset minut a byl tu Franta.

Téměř ho neslyšel, jak potichu šel pískem, až když byl za ním.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se ho.

„Jasný. A tady?“

Místo odpovědi ho šťouchl loktem a hlavu otočil kekoridoru. Zprava přicházela výměna stráží. Bylo jich šest a jeden

důstojník. U každé věže se jeden oddělí a půjde nahoru, aby

převzal službu, načež vystřídaný sejde dolů a počká, aby se při

zpáteční cestě připojil k ostatním, vedeným důstojníkem.Všichni měli samopaly, velké brašny a elektrické svítilny. Pozorovali

je, aby poznali, kdo půjde na „jejich“ dvě věže.

„Mačica,“ zašeptal Franta, když se první strážný oddělil.

„Dobrý je to,“ pochválil si Blažek.


ČÁST PRVNÍ / kapitola 3 27

Konvoj šel dál, minul je na vzdálenost pěti kroků. Mohli si

všechny důkladně prohlédnout. Cikánský baron, Slimák,Prasečkář, Faječka a — Partyzán. Blažek se zachvěl. Všichni byli dobří

— až na Partyzána, ten byl svině.

Veliká svině. Zamračený, nemluvný, vždy nepřátelský,bezohledný. Měl na svědomí několik lidských životů. Poslední byl

chudák starý Brůža. Pracoval s dvanácti jinými přestárlýmichlay z muklhajmu, jak se říkalo odlehčovacímu oddělení propřestárlé a rekonvalescenty. V koridoru čistili cestu od trávy. Bylo

to v pravé poledne. Bachař uložil Brůžovi, aby přinesl dlouhou

lať, bůhví, nač ji právě potřeboval, a starý Brůža se s ní potácel

k pracující četě. Bylo to uprostřed dva metry širokého koridoru,

nejméně padesát metrů od hradeb. Protože tyč byla těžká, opřel

ji Brůža o dráty. A v tom okamžiku do něj Partyzán vypálil celou dávku. Brůža se skácel k zemi, a když přiběhl povolaný lékař, mohl jen konstatovat smrt. Konstatoval ji, vstal a odplivl si. Sám bachař, který byl s pracujícími v koridoru, řval na Partyzána, co dělá... ale to už nepomohlo. Celý tábor čekal vzrušeně, co bude, co se stane po této zjevné vraždě. Přišla komise, viděli ji,vyslýchala lékaře, s vězni vůbec nemluvila — a Partyzán chodí dál na věž, nenáviděn i většinou bachařů, kteří sami před ním varují. Budou-li mít na věži Partyzána, je to zlé. Protože ten chlap je zvyklý na noc – byl za světové války skutečně partyzánem –, a protože je primitiv, nemá zájem o nic než o službu a hlídá. Je bezohledný, nelidský a bude střílet bez varování na vše, co by mu bylo podezřelé.

Napjal zrak — cítil, že i Franta hledí upřeně na vzdalující

se hlouček. Byli zřetelně vidět v jasné záři světel proti bílému

chodníku koridoru. Došli k věži, poslední zpomalil krok, oddělil

se a zahnul doprava do věže.

„Partyzán!“ vydechl Franta.

Blažkovi přeběhl mráz po zádech.


28 ČÁST PRVNÍ / kapitola 4

4

Za několik minut prošel koridorem psovod. Vedl užposledního psa, černého německého ovčáka, a pustil ho do prázdné

prostory, kterou ovládala věž s Mačicou. Snažili se vidět i psa

z prostoru Partyzánova, ale ten byl patrně na druhé straně, za

věží, kam nedohlédli. Vítr vanul od východu, vlastně odjihovýchodu, a byl jim tedy příznivý. Druhý pes je neucítí, budou mít

co dělat pouze s jedním.

Stejně k nim může pouze jediný, ale kdyby je spatřil nebo

ucítil ten druhý, mohl by štěkat a prozradil by je. Blažek trochu

psům rozuměl. Poznal, nebo se alespoň snažil poznat všechny

zdejší, a skutečně jich většinu znal. Věděl, že jsou mezi nimivelké rozdíly, že jsou psi zlí, kteří jdou přímo na tělo, zatímco jiní

vůbec ne, nejsou-li výslovně poštváni. Seznámil se s cikánem,

který je několik týdnů krmil, než ho vyhodili, protože podřadné

maso a vnitřnosti určené psům jedl sám, a ten mu o nich hodně

pověděl, takže znal některé z nich i jménem. Bohužel, právě toho

německého černého ovčáka neznal. Věděl jen, že nesmí nikdy

utíkat, protože na utíkajícího jsou cvičení. Nesmí zvedat ruku,

pak hned útočí. Rozhodně spraví více klidem než ukvapeností.

Hlavně se nesmí bát, protože pes vycítí lidský strachinstinktivně. Naopak, musí být velitelský, třeba jen gestem, zašeptáním.

Největší potíž byla v tom, že jsou dva a pes může reagovat na

každého z nich různě. Promysleli a prodebatovali to s Frantou

nesčetněkrát, vědí přesně, jak se kdo z nich musí chovat vkaždé eventualitě, ale těch eventualit byla přece jenom nepřehledná

řada.

Nastal čas jednat. V okamžiku, kdy si to uvědomil, se mu

prudce rozbušilo srdce. Zatajil dech a polekal se, že Frantapostřehne jeho rozčilení — a to nechtěl. Nesměl připustit, aby ho

Franta přistihl při sebemenší slabosti. Protože Franta mu slepě

věřil. Franta byl přesvědčen, že vše, co on vezme do ruky, se musí

podařit. Měl proti jeho plánu tisíc námitek, tisíc pochybností,

a všechny mu je vyvrátil. Pro Frantu je někým, kdo přijde hned po

ČÁST PRVNÍ / kapitola 4 29

Pánubohu. Nesmí se rozčilovat. Musí zůstat klidný. Musí si umět

poručit.

Roztáhl prsty pravé ruky, předpažil ji a díval se na konečky

nehtů. Slabě, docela neznatelně se chvěly, tak slabounce, že to

proti jasně osvětlenému koridoru nebylo téměř ani vidět.Vydechl a polkl sliny, protože měl vyschlé hrdlo. Pak se otočil kFrantovi, dal ústa až k jeho uchu a zašeptal:

„Jdu. Nehejbej se, dokud neuvidíš, že sem prostřih obě sítě

a uklidnil psa. Pak rychle ke mně. Kdyby někdo ztropil poplach,

vem kýbl a odejdi do dílny. O ničem nevíš.“

Franta přikývl. Cítil, jak ho stiskl rukou. Byl to pozdrav,posílení — možná i rozloučení.

Vyplížil se po břiše před klády a rozhlédl se. Ale ihned

couvl. Zleva z věže, na které byl Partyzán, vystoupil strážný. No

ovšem! Jak mohl zapomenout, že se přece stejnou cestou, jaknastoupili, musí vrátit i vystřídaní. Zamrzelo ho to. Všechno má do

poslední podrobnosti promyšleno, a tohle najednou zapomene!

On je přece rozdíl v tom, promýšlí-li se něco v klidu na kavalci, nebo dělá-li se to pak v terénu.

„Co je?“ zašeptal Franta.

„Musím čekat, až vymění stráže.“

Bylo mu to trapné, jeho vševědoucnost dostala trhlinu. Ale

to vzal čert, hlavně, že si to včas uvědomil. Ani nechtěl domyslet,

co by se stalo, kdyby byl teď vylezl k sítím a začal je stříhat. Byli

by ho chytili v nejlepším. Poučení pro příště. Musí si každý krok

předem zatraceně dobře rozmyslet. Jde přece o krk. Jen žádnou

zbrklost.

Čekal ještě hezky dlouho, než hlídka obešla všech šest věží.

Ale konečně se vraceli, prošli mimo klády, bavili se mezi sebou

a nevěnovali ničemu pozornost. Ted mohl znovu vystrčit hlavu.

Teď dokonce bezpečněji než dřív, protože se ve věžích stráže

zařizují, a když vidí, že koridorem jde pochůzka, nemohou se

domnívat, že by právě teď někdo utíkal. Do věží ovšem vidět

nebylo, byly ve stínu nad elektrickými světly. Měl před sebou


30 ČÁST PRVNÍ / kapitola 4

nejtěžší úsek. Těch pár skoků přes šestimetrový svítící pruh až ke

kůlu s prvními dráty byl největším rizikem. Tady nebylo možno

jinak než vsadit na své štěstí — vabank — buď to vyjde, nebo

ne. Všechno to strádání, ponižování, týrání, teď se to vše skončí.

Buď tak, nebo tak. Uvidí-li ho Partyzán, je po něm. Mačica by asi

nestřílel a když, tak jenom do vzduchu, na poplach.

V té chvíli se kdesi vzadu u oddílu strhl povyk, slyšel, jak se

rozsypalo rozbité okno.

„Teď!“ řekl si skoro nahlas, třemi skoky přeletěl koridor

a natáhl se jak struna do stínu stožáru, na kterém je umístěnreflektor. Počítal s tím, že strážní na věžích se dívají k oddílu, kdo

rozbil okno a co se tam děje, a nevěnují tedy pozornostkoridoru. Proto zůstal nehybně ležet a čekal. Cítil, že teď je rozhodný

okamžik. Viděl-li ho strážný proletět jako černý stín jasněosvětleným předpolím koridoru, musí zvednout okénko, nebo má-li

je otevřené, zamířit a střílet. To vše může trvat, co bys napočítal

do desíti. Nemohl se však přinutit, aby počítal. Hlavou mu letělo

tisíce myšlenek, a přesto cítil v zátylku a na hlavě chvění, jak čekal, neroztříští-li mu v příštím okamžiku kulka lebku. Čekal snad dvě, snad pět vteřin — snad i déle. Musí čekat. Snadstrážný něco zahlédl, ale není si jist, také čeká. Ovšem, mohl by si na něj přímo posvítit reflektorem. Ale nic se nestalo.

Vytáhl tedy ze záňadří nůžky a rychle začal prostříhávat

otvor v ostnatém drátu tak, aby jím mohl prolézt. Při prvním

střihnutí se lekl jasného cvaknutí. Neuslyší to stráž na věži? Je-li

otevřené okno, mohla by to slyšet. Ale teď je pozdě na tomyslet, teď musí všechno letět. Střih si vyzkoušel už dříve na staré

síti z ostnatého drátu. Věděl přesně, kde a kolik musívystřihnout, aby se nezapletl do ostnů, nezachytil šaty a nepotrhal kůži.

Za minutu byl s otvorem hotov. Nemá smysl rozmýšlet se nebo

čekat. Proplazil se dírou a jedním skokem přeletěl dva metry

vnitřního koridoru k druhým drátům a stejně prostříhal i tady

pletivo. Pak se protáhl i druhým otvorem a zůstal nehybně ležet v trávě, která právě tak trochu kryla jeho tělo.

Musel ležet. Nebyl teď schopen ani nejmenšího pohybu. Těch

několik vteřin — jistě ne více než tři minuty — které uplynuly od


ČÁST PRVNÍ / kapitola 4 31

okamžiku, kdy začal stříhat první síť, ho tak vyčerpaly, jako dosud

žádná práce, kterou v životě vykonal. Srdce mu bušilo až vysoko

ve vyschlém hrdle, ale přitom byl zcela klidný, jen smysly mělnajaté k prasknutí. Slyšel, viděl, cítil, hmatal celým tělem, každým

nervem, zdálo se mu, že má oči i v zádech.

První část úkolu měl tedy za sebou. Šlo to vše ráz na ráz

a pomohlo mu to rozbité okno. Teď čekal na psa. Vyhlížel ho

připlácnut k zemi, aby co nejvíce splýval s trávou. Přece homusel cítit, leda že by byl někde za věží. Ale pes nešel. Musel tedy dál, odpočívat tu nemohl, musel se odplížit, aby uvolnil místo Frantovi, který ho jistě sleduje, a sám musí být dostatečně daleko pro případ, že by se mu nepodařilo proběhnout koridorem.Strhnou-li poplach, bylo domluveno, že Franta se dá chytit, ale bude zároveň krýt jeho útěk. Je pravděpodobné, že se budou zabývat pouze jím a v radosti, že ho chytli, nebudou pátrat, neutekl-li ještě někdo jiný. Proto nechal i nůžky u otvoru, aby mohl Franta případně tvrdit, že síť prostříhal sám.

Sice na to všechno přijdou zanedlouho při večernímsčítání, ale to už může být venku z pevnosti. Plazil se tedy vzhůru,

těsně podél dělicího plotu, lezl po břiše, odstrkoval se prstyrukou a špičkami bot. Dostával se pořád dál z osvětleného pásma

reflektorů, takže už začínal rozeznávat strážného za okny věže.

Zdálo se mu, že se dívá k oddílu, kde stále ještě byl rozruchkolem rozbitého okna, bylo slyšet několik hlasů a nějaký bachař

tam běžel. Teď kdyby Franta...

Ohlédl se. Viděl bílý koridor — prostříhané otvory vdrátech jako by zmizely — a téměř se lekl, když sotva tři metry za

sebou rozeznal Frantu. Ba ani dobře nerozeznal, tak bylpřitisknut k zemi, že vypadal spíše jako kopeček drnu. Franta prošel!

Zavalila ho náhlá radost, že by byl výskl potěšením. Neviděli je!



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist