načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Útěk - Jindřich Kabát

Útěk

Elektronická kniha: Útěk
Autor:

Je léto 1948, v Čechách byla nastolena komunistická diktatura a zemi ochromily čistky, zatýkání, věznění a masová emigrace. Uprostřed strachu a nejistoty je touha prostých lidí po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.9%hodnoceni - 84.9%hodnoceni - 84.9%hodnoceni - 84.9%hodnoceni - 84.9% 98%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 493
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7818-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je léto 1948, v Čechách byla nastolena komunistická diktatura a zemi ochromily čistky, zatýkání, věznění a masová emigrace. Uprostřed strachu a nejistoty je touha prostých lidí po pokoji a klidu ještě naléhavější.
Martin byl surově napaden a i to stačí, aby se z něj stal psanec, protože ví, kdo jej napadl a čeho jsou noví pánové schopni. Dramatický útěk plný zvratů a nečekaných setkání, zlovůle, zavilé nenávisti i milosrdné lásky a nezištné pomoci postupně ovlivňuje Martinovu osobnost. Ve své slabosti nalézá sílu následovat hlas svého svědomí a srdce a stojí před zásadním rozhodnutím. Pokud přežije.

Zařazeno v kategoriích
Jindřich Kabát - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž




Jindřich Kabát

Útěk

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © Jindřich Kabát, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-818-4


Jindřich Kabát

ÚTĚK

PRVNÍ DÍL

Na samé hranici



7

Kapitola 1

Tábor

Když člověk cítí prudkou bolest, moc věcí ho nenapadá. Zvláště, když je

to po ráně do hlavy, svážou ho a do úst se mu nacpe smradlavý kapesník.

Jistě, je tu panika. Ale převládá jakási otupělost a zmatek, šok, kterýnedovolí moc dělat.

A přitom to všechno začalo tak běžně... Hned, co jsme s tetou dojedli, zazvonili dva lidé. Nebyli od policie, jak jsme se domnívali. Jen dvaobyčejně oblečení muži s rudými páskami na rukou. Dokonce to bývali naši sousedi. Jeden k nám pravidelně chodil krást ovoce a drobné věci, než si teta pořídila psa. Oba se pak někam odstěhovali. Nechyběli nám.

Až teď, když za řevu vstoupili, jsem si uvědomil, jak si jsou v obličeji podobní. Takovou zvláštní zlobou a škodolibostí. Udeřili tetu a ta spadla, ozvalo se prasknutí, jaké vydává jen kost. Každý to pozná. Oba se na sebe vylekaně ohlédli, pak teprve na mě. Možná proto jsem dostal menší ránu.

Když jsem se probral, byl jsem v přístěnku na boty a jako kdybych měl horečku. Necítil jsem paniku, ani zoufalství. Spíše takovou zvláštníotupělost. Pokoušel jsem se dosáhnout na kliku u okna a zaháknout si roubík tak, aby se mi stáhl. Stoupl jsem si na botník. To se povedlo, ale bylo mi jasné, že pokud skočím, bude roubík fungovat jako smyčka. Neměl jsem zas tolikživotních zkušeností, ale tolik mi bylo jasné. Pomalu jsem se tedy sesunul dolů. Hodně to bolelo a kapesník mi rozedral koutky úst. Ale zůstal viset na klice.

Přemýšlel jsem, že druhým krokem bude vykopnout dveře a  zmlátit všechny v místnosti. Namísto toho jsem si sedl, začala se mi klepat brada a já si uvědomil, kde vlastně jsem a co se skutečně děje.

. . .

Přijel jsem k tetě, jako se jezdí na prázdniny anebo na Vánoce. Byla starší

než můj otec. Když rodiče zemřeli a já byl v Praze sám, byla to čas od času

úžasná možnost zažít, že se o mě někdo stará. Matka i otec žiliposlední léta ve Francii. Dodnes nevím, proč se tam stěhovali. Rozhodně ne


8

JINDŘICH KABÁT

z rozmaru. Otec byl velmi disciplinovaný ve své práci, a zřejmě to byl ten

důvod. Když přišla zpráva, že se už nevrátí, že se už nikdy nikam nevrátí,

najednou jsem si s tím nevěděl rady a cítil se na to sám.

Samozřejmě, že jsem se o sebe už dávno staral sám, ale jakmile se člověk v  určitém období neožení, spousta věcí mu přestane chybět. Na druhé straně nějaký pocit domova být musí. A  pak ta možnost, že je vždycky kam se vrátit... Že mohu spát, vstát, kdy chci, že je tu spousta jídlaa někdo se o mě stará; přestože to v dospělém věku rozpačitě odmítám,zároveň mě to těší.

Strýc před válkou koupil tady, uprostřed parků v Poděbradech, vilku. On jak to šlo, tak vždy vymýšlel nějaký způsob, jak mít někde nějakou rezervu a pojistku. Nikdy jsem to nechápal. Ostatně tolik peněz jsme zase neměli.

Když zůstala teta sama, měl jsem tendenci začít se o ni starat, aledoadlo to opačně. Jejím největším problémem bylo hned po převratu, že sice měla malou venkovskou vilku, ale k tomu ještě dvoupokojový byt na Smíchově. To se nedá odpustit. Navíc byla zřejmě mírně bohatá,přinejmenším to tak vypadalo z  venku. Tedy na poměry měla více, než bylo zvykem. A tak narážela na nepřátelství všech, které moc vynesla dojakékoli funkce, kde o ní mohli rozhodovat. A tak se v naivní představěnalezení klidu odstěhovala do domku v  Poděbradech. O  byt v  Praze zatím nepřišla, protože si jej nikdo zřejmě nevšiml a navíc byl velmi malý.

Vlastně i to, čemu jsme v Poděbradech říkali vilka, bylo postavenéhodně skromně. Ale bylo to úplně stranou, i dojet sem byl trochu problém. A mně nabízela, že tam mohu bydlet. Milé, ale nereálné. Pokud jsem byl někde vázán, tak v Praze. A měl jsem kde bydlet, takže do Poděbrad jsem vlastně začal jezdit, jako děti občas jezdívají domů.

. . .

Dnes jsme se po tak dlouhé době napili vína.

Teď sedím na zemi v přístěnku a ve spáncích mi buší nejen kvůli úderu, ale také kvůli alkoholu. Jak mě teď to víno rozčilovalo.

Pocit strašlivé otupělosti vystřídal pocit vzteku. Bylo mi jasné, ženemohu nic udělat, ale zase to byl spíše refl ex než nějaká činnost. Netušil jsem, co mohou a co opravdu udělají.

Slyšel jsem, jak běhají domem a rabují zásuvky.

Začal jsem nohou zkoušet botník. Jedna jeho část spadla a  já na ni zkusil vylézt. Dostal jsem se až k oknu, ale nedělal jsem si moc nadějí, že


9

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

ho otevřu. Pak jsem si lehl na zem a na zádech jsem rukama šmátral,jestli najdu lžíci na boty. Byla na dlouhé napodobenině golfové hole.

Prolétlo mi hlavou první léto, kdy jsem se strejdou Josefem hrál golf na hřišti za vodou. Možná, že kdyby Josef nehrál golf, neměl peníze a nebyl nápadný tím, jak je spokojený, tak nemusel jít do koncentráku a tetanemusela ležet dole v  kuchyni. Pak jsem dostal vztek na tu supí dravost, s jakou ho chodili udávat místní kolaboranti, když jim přestalo fungovat přímé vydírání, i na to, s jakou živočišnou radostí sem dnes vtrhli zase jiní sousedé. Tahle strašná závist a nenávist spojená s penězi mi přišla takzoufalá! Ale možná jen proto, že jsem nikdy nic nepotřeboval, a co jsempotřeboval, to jsem měl. Teď ale sedím, přemýšlím o penězích, a i když je to jen pár sekund, je to možná strašlivě dlouho a stát se může mnoho.

Přemýšlím o botách, které leží přede mnou, a o jejich zvláštním,typickém pachu kůže, krému a stárnutí. Pak si ještě během setiny vteřinyuvědomím, jaké strašlivé nesmysly člověka napadají v  té nejméně vhodné chvíli, a lezu na chatrná prkna, lžíci v zubech.

Balancuji a mlátím držadlem do okna. Kov studí v puse a každébouchnutí do skla stojí víc a víc sevřenější čelist další bolest. Pak přijde zázrak a sklo se vysype.

Nevěřím, že je to možné, a nakláním hlavu, co nejvíc to střepy dovolí, a křičím. Křičím, jako jsem nikdy nekřičel, přestože mi to připadá úplně nesmyslné a ani nevím, co vlastně křičet, ale tělo a primitivní pud jsounaštěstí schopnější než já, a tak nelidsky řvu a doufám, že to alespoň jednou někdo uslyší. Už skoro nemohu, když se za mnou dveře rozrazí a já jen stačím zařvat i na toho prcka, který je z těch dvou slabší, ale křivější,proto velí. Řvu na něj tak strašně, že se zastaví, a můj řev zapůsobí i na toho velkého, co rychle něco balí do ubrusu a sklání se pro tetu a táhne ji ven.

A tam – snad je to sen – jsou slyšet lidské hlasy!

A zase mě vší silou vrazí dovnitř a zamknou a já jen doufám, že někdo zavolá policii.

Což se mi bohužel splnilo.

. . .

Stejní dva chlapi, co nás přepadli, a místní okrskář se dvěma dalšímichlaíky v kožených sakách mě táhnou do auta. Vidím tetu ležet v trávěu dveří. Marně se snaží zvednout. Zastavuje další auto. Kéž by to byla nějaká

pomoc! Pak už mě zamknou a celé hodiny se nic neděje.


10

JINDŘICH KABÁT

Doba se nekonečně, nezvladatelně vleče. Venku slyším kroky a  tiché

hlasy. Je jich tu nejméně pět, ale možná, že lidí kolem je už houf, ale mlčí.

Cítím, že to nejhorší přešlo. Už tu jsou přeci svědci, nemohou před nimi

něco krást a nás mlátit. Už z toho musí udělat událost. Nenapadne mne,

že právě to je pro nás ten největší malér. Auto sebou trhne, někdonastouí a jedeme pryč. Jsou zde nejméně dva lidé. Nevidím je.

Možná je to pravá policie. Pak si připadám jako malé, úplně pitomé dítě. Zastavíme u tělocvičny a oni mě táhnou do jakési maringotky před ní. Je to zase auto, jen o trochu větší, a uvnitř mě pod malou žárovkou někdo všísilou praští do hlavy. Už zase. To mě rozčílí, ale to ničemu nepomůže.

Ještě pořád o sobě vím, ale bolest je velká. Zvracím na podlahu a oni mě za to mlátí. Cítím to stále méně. Jdeme.

Jdeme a nohy se mi začínají motat. Pak jsme v autě a zase dlouho, celou věčnost jedeme. Možná jsou to hodiny, všude je tma. Kdesi zastavíme a přijdou světla, skřípění brány, křik, další světla, řidič vypne motora táhnou mě ven. Praštím se o beton. Táhnou mě po třech schodech do přízemí velkého domu, otevřou dveře, hodí na dlaždičky a zamknou.

Náhle se vše točí a valí se na mě pěnivá voda Rudého moře a já mám pocit, že nevydržím ostré kameny břehu. Jedna vlna se pořád vrací a jen velmi těžko jde rozeznat, že je to sen. Když si sednu, cítím, že mám volné ruce. Jsem tu sám, na podlaze z kamenů. Je tma, jen nahoře svítí malé okénko.

Je slyšet hluk ulice a také je cítit slunce nového letního dne. Přijde mi nepatřičné nadchnout se teplým sluncem. Mám pocit, že bych měl více úpět, naříkat sám nad sebou, ale místo toho cítím jen úplnou prázdnotu a vnímám ten paprsek nahoře.

. . .

A  venku je zatím volnost, nádherný teplý den, na rohu u  pekaře kdosi

zastaví a leze ze skútru, sundá si přilbu, tu mu tady nikdo nesebere,překontroluje v zrcátku svůj vzhled a dojde do bufetu, dá si nalévané kakao

a tři rohlíky. Překontroluje lístky a zandá je do peněženky. Žvýkáa pozoruje svou novou motorku. V rozhlasu po drátě hraje dechovka. Nemá ji

rád, ale k tomu slunečnému ránu patří. Dnes je volno a v deset má rande

a pojedou se koupat do Černošic.

Chvíli jen tak stojí, pak vyjde ven a zapálí si krátkou cigaretu bez fi ltru. Vyfoukne vzduch a  rozhlédne se po zašlých barácích a  mřížích. Kdopak tam asi je? napadne ho, pak se raději otočí k městu a dívá se na vrcholky


11

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

stromů v parku nad obzorem. Je to krásný den, horké léto. Už pár let po

válce...

. . .

A  já sedím a  dívám se na okno. Pořád si připadám otupěle a  zmateně.

Mám strach o tetu. Pak se mi něco sevře kolem žaludku a začnu mít strach

i o sebe. Zkouším ruce a nohy. Největší problém je hlava. Ta brní a bolí.

Pak zachrastí řetěz a dva policisté na mě zařvou, abych vstával. Dostanu pouta a vedou mě někam přes dvůr. Je tam další brána a další auto.Tentokrát vevnitř nikdo není. Je to malá dodávka a nemá okna.

Připadám si strašlivě hloupě. Najednou mě už nic nenapadá, nic mě neděsí. Jsem jenom balík, kus zavazadla, a ve tmě mám navíc ještětendenci usnout a  na všechno zapomenout. Bráním se tomu jako usínání ve sněhu, kdy hrozí umrznutí. Auto se rozjede, ale zastaví po pár minutách.

Jsme stále v Poděbradech.

Vedou mě do budovy policie, odemknou dveře nějaké místnosti a hodí mě dovnitř na zem. Jsem tu zase sám. Chvíli ležím, pak se zvednu a opřu zády o zeď. Myslím na to, že je krásný den. Venku je snad už poledne a já slyším další auta a cítím vedro, které prochází až sem. Dnes, když snad ani nemám co ztratit, tu sedím a raduji se ze slunce.

. . .

Vedle na chodbě je slyšet rachot desítek bot, ale jinak je ticho. Pak seotevřou dveře a stráže ženou směrem ke mně snad několik desítek lidí. Nikdo

se na nic nedívá. Tupé pohledy, automatické uhýbání z cesty. Najednou je

místnost plná. Stojíme a těžko se sem dá vejít. I se hůř dýchá. Ale nachodbě je ještě další skupina, nejméně dvacet osob. Stráže se je snaží vecpat

k nám, řvou a nadávají.

Lidé se najednou začnou mírně odtlačovat a snaží se udělat si kolem sebe místo. Tím už se sem vůbec nikdo nevejde. Tím, jak jsem zůstal sedět hned vedle dveří, jsem teď k východu nejblíže. Stráž náhle přehradí všechny, kdo se nevešli dovnitř, a někdo hmátne ještě sem k nám a všichni, kdo sedíme kolem, jdeme ven. Vedou tu zbylou skupinu i se mnou na dvůr. Ale ten je plný aut a z nich vystupují muži s rudými páskami a s kulomety, vždyobvykle s jedním policistou, který má stejnou rudou pásku. Ale nevelí jim.

. . .

Tady je to zjevně pro věznitele poněkud nešikovné. Obcházíme tělocvičnu

na bývalý školní dvůr. Velký, ze všech stran zahrazený čtverec. Z  jedné


12

JINDŘICH KABÁT

strany stěna skladu zcela bez oken, vzadu keře a vysoká dřevěná ohrada,

která měla bránit míčům házeným z  druhé strany, kde se sportovalo.

A předposlední stěna – budova policie. Zamřížovaná snad celou dobu, co

jsem pamatoval. Procházíme vysokým drátěným plotem, kolem vrátnice.

Ta vypadá nově, asi z války. V ní je hlídka. Chvíli se náš dozorce s kýmsi

dohaduje po telefonu; nakonec nás zamknou na dvoře. Ve vrátnicivytahují kabely a chystají lampy, kolem se hromadí desítka mužůs kulomety – a s páskami na rukávech, pochopitelně.

Budeme tu někde na zemi, napadlo mě. Automaticky jsem šel až na konec dvora, protože jsem si pamatoval, že je tam pod keři tráva. Všude jinde bylo kamení. Všichni mě bezmyšlenkovitě následují a sedají sikolem. Jeden z mužů na nás řve, že spolu nesmíme mluvit, kdo bude chtít na záchod, musí se přihlásit. Starší chlapík se strašně zpoceným čelem se dívá do trávy a polohlasem říká, že v koncentráku to bylo horší, tohle jsou ještě amatéři...

Překvapeně se k němu otočí asi čtyřicetiletý chlapík v čepici. Také z něj lije pot, ale nenapadlo jej si sundat ten pomyslný kryt soukromí. „Aletohle nejsou Němci, tohle se vysvětlí,“ začne, ale v tu chvíli se ozve výstřel. Dozorci řvou, že to nebudou opakovat a nikdo nesmí mluvit. Zmlkneme. Kdosi z policistů běží od parkoviště k vrátnici. Ukazují společně na muže, který vystřelil, a odvádějí jej pryč. Je to někdo s červenou páskou.

Aha, raduji se, takže to někdo skutečně přehnal. Mám pocit obrovského uspokojení. Natáhnu se do trávy a dívám se na keře. Nesvítí sem slunce, a i když je skutečně vedro, země je vlhká a v noci se bude těžko spát.

Je nás tu asi šedesát. A všichni mlčí, takové ticho! Jen stráže řvou mezi sebou. Pak se otevírá brána a dovnitř se vrací muž, který předtím střílel. Má na sobě čerstvou uniformu majora policie.

„A teď vás můžu postřílet, kdykoli se mi zachce,“ řve hned od vchodu.

Nepochybuji o tom. Ale vstřebat tu situaci nejde. Mám chuť po něm něčím hodit anebo se schválně nechat zastřelit, ať všichni vidí.

„Stůj,“ ozve se šeptem vedle mě potící se muž s vousy. „Seď a mlč.“

Trvalo mi ještě mnoho let, než jsem si uvědomil, že mi tehdy zachránil život.


13

Kapitola 2

Kamkoli a rychle

Byla tma a stráže pokuřovaly a pily pivo, pro které si někoho posílaly do

hospody U Kunců, která byla za rohem. Myslel jsem si, že propadnuzoufalství a smutku, ale stále se nic nedělo. Styděl jsem se za svou otupělost

a  přál jsem si, abych toho všeho nějak náležitě litoval, plakal kvůli tetě,

kvůli sobě, nad svou situací, nad tou strašlivou nespravedlností. Ale já se

jen díval na větve nade mnou a uvažoval, jak si lehnu, až bude ráno rosa.

Vzpomněl jsem si, že jsme tu hrávali košíkovou a z druhé stranyprkenné ohrady byly dole napadané kusy dehtového papíru. Ten kdysi krylstěnu, ale pak popraskal a spadl. Totéž by mělo být i zde, na druhé straně!

. . .

Začalo se šeřit a  já tomu nebyl schopen uvěřit. Připadalo mi, že je den

pořád před námi. Ale vzpomněl jsem si, jak jsem někdy odpoledne pocítil

hlad, a  když nás vedli na dvůr, naivně mě napadlo, že to bude večeře.

Jenže na takové množství lidí tu zjevně nikdo nebyl nachystaný. I půjčené

divadelní refl ektory musí kabely propojit až teď. Nikdo tu neplánoval

houf zajatců. A pak už byla tma...

První, co mě napadlo, bylo: Nedělat nic a počkat. Ten momentodsunutí jakéhokoli rozhodnutí mi dodal iluzi moci nad okamžikema nádherný pocit, že jsem pánem alespoň tohoto krátkého plánování. Užíval jsem si ten okamžik nejméně dvě minuty. Déle už to nešlo, protože mojenadšení se nadalo zabrzdit.

Napadlo mě, že se přihlásím a řeknu, že musím na záchod. Pošlou mě – stejně jako všechny ostatní  – do rohu mezi keře, a  tam se ztratím. Ale vůbec ne! Tam se svítí, tam na mě budou čekat. Takže co tady? Ke keřům jsem měl sotva dva metry! Tam bych se mohl schovat...

Čekal jsem, až zase začnou naši strážci křičet. Nekřičeli již na nás, ale jak je starým dobrým českým zvykem, jen tak, obecně, jakoby opilí pivem.


14

JINDŘICH KABÁT

Šeptnul jsem k muži se zpocenými vousy: „Nelekněte se, chystám se jen odvalit mezi keře, je tam dehet a věci na přikrytí.“ Muž chvíli přemýšlel a pak pokýval. Druhý, který nás před tím napomínal, se otočil takéa chvíli se díval do prázdna. Pak si všiml vousatého muže a  jeho přikývnutí a nějak nejistě, ale trochu radostně přikývl také.

Oba se posadili. Jako by je už nebavilo ležet. Vytvořili mi dlouhý stín, který stínil refl ektor skoro až ke keřům.

Pomalu jsem se přetočil na bok, pak ještě jednou – a už jsem byl jen metr od hranice stínu.

Zastavil jsem se a  čekal. Potil jsem se a  v  uších jsem slyšel tlukot srdce. Ale stráže stále řvaly nějaká hesla a připíjely si na vítězství.Přetočil jsem se plynule ještě pětkrát a byl jsem ve skrytu! Hrával jsem fotbal a  to mě naučilo utíkat. Ne běhat, to by chtělo skutečný trénink. Ale rychle vystartovat, prokličkovat a  nenechat se chytit... Pak jsem se chvíli díval směrem k plotu. To byl nesmysl. Holý nesmysl. Otočil jsem se, jestli mě někdo ze zatčených nepozoruje, ale všude byly jen ležící postavy. Bylo to neuvěřitelné. Stáhl jsem se ještě hlouběji pod keřea začal vychutnávat ten nádherný okamžik svobody, nedotknutelnosti a bezpečí.

Trvalo to několik vteřin, než se mi věci pomalu rozležely. Nahmatal jsem stěnu a uvědomil si, že jsem nezvítězil ani v bitvě o dehtový papír. Nebyl tam. Představa, že bych zde mohl zůstat nějak bez kontroly dodalších dnů, byla naivní. Seděl jsem u stěny, sice krytý stínem a keři, které zde rostly, ale na jak dlouho? Rozhodl jsem se, že celou zadní část dvoruproátrám, tedy alespoň tam, kam sahá kryt keřů a  stín. Byl jsem zhruba uprostřed. Vpravo byl roh, kam se chodilo na záchod, vlevo hustšíkřoviny. Rozhodl jsem se, že se vydám vpravo, k záchodům. Tam mi připadala menší pravděpodobnost nějakého úspěchu, ale bylo nutné vědět, co tam je. Pomalu jsem se plazil podél zdi a pozoroval dvůr. Občas jsem měldojem, že právě mně svítí paprsek refl ektoru do očí. Ale jakmile jsem seposunul o necelé dva centimetry vedle, zhasl. Byl to nesmysl, nanejvýšskulina mezi listy.

Kdokoli by si teď všiml, že nejsem na svém místě, tak by mě hravěnašel. Ale to by musel vědět, jak vlastně vypadám, a že právě já chybím. Ale pokud by nehledal právě mě, měl jsem svobodu! Alespoň na pár dalších okamžiků! Chvilku jsem o tom uvažoval, jestli mají ti noví dozorci vůbec


15

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

nějaký seznam rychle pochytaných lidí. Vzpomněl jsem si na muže, který

šeptal cosi o amatérech. Nejdřív mě svou cyničností naštval, teď jsem se

musel vděčně usmát.

Jakmile jsem cítil moč, pochopil jsem, že je to konec jedné epizody a že i seberadostnější začátky mohou mít docela hloupé konce. Nebylo tuvůbec nic, stejná zeď, žádné  překvapení. Vracel jsem se. Uplynulo téměř čtyřicet minut, než jsem se vrátil zpět na prostředek zdi. Zkoušel jsem prkna, jejich odolnost, možnost podhrabání, hledal jsem nástroje,cokoli...

Kolem půlnoci hlídky začaly pospávat, ale v ten okamžik zaznělapíšťala a  křik z  velitelského domu. Světla nás oslnila, dozorci křičeli: „Pozor, nastoupit!“ Což bylo v té různorodé skupince, která nikdy nestáladohromady, docela legrační. Někdo se začal smát a  kdosi uprostřed se docela vážně zeptal, co se děje.

Strážce, který dnes poprvé oblékl uniformu, znovu vystřelil, ale blíže, někam nad nás. Kousek vedle mě padl na zem muž. Ale ne kvůli výstřelu, omdlel. Cítil jsem, že i mně se podlamují nohy a že si asi lehnu na zem a bude mi úplně jedno, jestli mě někdo zastřelí.

Najednou někdo běžel od hlavního velitelství a chytil střílejícíhodozorce a vlekl jej zpět. Hned tři policisté byli na něm a strhávali mu uniformu. Teprve když byl opět jen tak, ve svých kalhotách a tričku, tak jej postavili a nejstarší z nich na něj namířil. Smál se jim do očí a vztekle jim nařizoval, co mají dělat. Ztichli, nikdo nevystřelil.

On... vyhrál.

Byl konec. Zhaslo se. Zamkli dveře a jen hlídali předek dvora s bránou.

Muž vedle mě ležel tak zvláštně, jakoby pohmožděný, že jsem mělpotřebu jej narovnat. Klekl jsem si k němu a pomohl mu si sednout. Byl to divný pocit dotýkat se neznámého, zkrouceného těla.

Další dva lidé přiskočili a pomohli mu na nohy. Všichni mlčeli.

Odtáhl jsem se až ke stěně a opřel se o ni. Tekly mi slzy. Hloupé bylo, že jsem nevěděl proč.

Chvíli jsem spal. Měl jsem žízeň.

Byl jsem schoulený na trávě a podél stěny, která vytvářela jakésiopěradlo.

Probudil jsem se a  viděl více než šest desítek mužů, včetně jednoho svlečeného dozorce, jak leží na louce anebo na kamenech dvora. Pak jsem


16

JINDŘICH KABÁT

viděl bránu a  čtyři přiopilé strážné, jak chodí kolem plotu. Byl to přeci

nesmysl!

. . .

Naprostý nesmysl! Vždyť teď stačilo jen pošeptat sousedovi, že je třeba

vy razit, a stačí jen rozmlátit dveře a pobít strážné!

Odplížil jsem se k  prvnímu tělu. V  tu chvíli na mě zasvítilo světlo: „Hej, vy tam – vstaňte!“

Ležel jsem. „Hej, vy tam vzadu, ihned vstaňte, anebo střílím!“

Vstal jsem a zvedl ruce nahoru: „Musím na záchod!“

„Do pravého rohu – a klusem,“ zařval kdosi.

Běžel jsem, jak to jen bylo možné. Pak jsem se zastavil v rohu a snažil se močit, ale nešlo to. Jakmile uplynulo asi pět vteřin, vyděsil jsem se a běžel zpět. Lehl jsem si hned, jakmile to šlo. Světlo přestalo svítit a bylo ticho.

Můj známý s upocenými vousy byl kdesi daleko. Chyběl mi. Ležel jsem už dlouhou dobu a cítil, že mi pomalu, ale velmi rychle mizí energie. Stres byl namáhavější než rozhodování. Ležel jsem a usínal únavou.

Náhle jsem se lekl, že bude svítat! Jako by letní noc začala a  rovnou mizela. A skutečně, některé obrysy domů na východě začaly být vidět.

Vyděsil jsem se, že jsem nic neudělal. Ale teď bylo třeba začít znovu.

Hledal jsem opět obrysy křoví. Nebylo to daleko. Ale otázka je, jak moc nás někdo sleduje. Překulil jsem se dvakrát směrem ke křoví a čekal. Nic se nestalo. Po minutě jsem se rozhodl a skočil do křoví. Byl stále klid. Byl jsem tak rád, že se opět dotýkám dřeva.

Tentokrát jsem vyrazil na opačnou stranu.

Keře byly mnohem hustší a nepříjemnější, ale stále jsem se držel podél zdi. Blížil se již roh dvora a stále nic. Ten kout byl takřka neproniknutelný. Vysoké keře i  tráva, štípající větve. Nebylo to neproniknutelné takřka, bylo to neproniknutelné úplně. Ale dostat se tam musím. Tak minezbývalo než tu bolest snášet a  vždy se trochu nadzvednout a  pak zalehnout všechna křoviska pod sebou. Trvalo to dlouho a bylo to nečekaněnepříjemné. Ale dodávalo mi to pocit, že se něco děje.

Pak jsem zahlédl – matně – asi pět metrů před sebou stěnu. Dostal jsem

se až k absolutnímu konci – k rohu obou parcel – a najednou jsem ucítil

volnost. Přede mnou byl nepatrný vysekaný kousek. A celý roh, úplně ze

dvora chráněný porosty, byl volný. Jakýsi indiánský totem uprostřed, a pak


17

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

stříška přidělaná na zdi. Bylo to sídlo nějaké indiánské party. A  hlavně

nejméně čtyři metry prostoru. Hurá, pomyslel jsem si, rudí bratři. Teprve

pak mi došlo, že to příliš nepomůže, ale že tu budu schovaný a klidně se

mohu ráno na nástup vykašlat. Jenže! Jména mít nebudou, ale když mě tu

potom najdou, bude malér. Také se tu dalších pár hodin nenapiju.Připadal jsem si jako zvířátko. Začal jsem horečně zkoušet všechno kolem, až

jsem se konečně opřel o stěnu docela v rohu, kde to vypadalo na pevný

trám – a ta se sklopila a odhalila mi skrytá dvířka vyřezaná v prknech.

A teď jsem tu ležel na zádech a jen hýkal: Pane bože, děkuji ti!

Znovu jsem se pomalu doplazil k  dřevěné zdi a  opřel se o  ni. Prkno

pode mnou povolilo, o druhé jsem se odřel, ale vypadl jsem skrz zeďrovnou z mírného náspu u plotu na štěrkovou cestu.

Ležel jsem na druhé straně zdi! Ale samozřejmě, když si tam někdo

udělal neprodyšně bráněný úkryt, tak se tam musel někudy dostávat. Že

mě to nenapadlo dříve!

. . .

Dvacet, možná třicet minut zbývalo do úplného rozednění. A přede mnou

svoboda! Pak jsem se zarazil.

Rychle jsem se vrátil a utíkal kolem zdi, až jsem našel otvor. Pak jsem

vsadil na to plazit se kolem betonové stěny. Tam bude porost jen na jedné

straně a navíc, jakmile se to prošlape, snáze se půjde zpět. Nakonec jsem

se dostal na dvůr. Kolikrát jsem si už byl naprosto jist, že vyjde světlo, ale

pokaždé zůstalo naštěstí jen u matných obrysů.

U  brány byly všechny refl ektory vypnuté a  dva policisté se pokoušeli

vyměnit žhavé žárovky za jakousi normální. Divadelní světla tohle prostě

vydržet nemohou. A s rozměrem objímky zažijí také překvapení. Já jsem

viděl je, protože stáli proti matnému světlu z ulice, ale my tady na dvoře

jsme pořád ještě byli jen splývající temná masa.

Desetkrát jsem se otočil kolem osy a doplazil se k upocenémuvousáčovi. Vše jsem mu řekl a ukázal. Pak jsem jej poprosil, aby polohlasněinformoval ostatní.

Ale to už jsem zase utíkal zpět. Za pár vteřin jsem cítil, jak se celáplocha těl hýbe. Ale nikdo nerozsvěcel a nikdo nekřičel. Prolezl jsem a utíkal.

A to už jsem slyšel, jak křoví za mnou praská. Nebyl jsem sám.


18

Kapitola 3

Hlad

Po téměř hodině jsem vyčerpaně padl u našeho domu. Byl opuštěný a temný.

Všude bylo zamčeno a prázdno.

Vzpomněl jsem si na klíče! Měl jsem je stále v kapse. Přišlo mi to takřka neuvěřitelné.

A  byl to ráj, skutečný ráj. Ležel jsem na koberci u  dveří a  vychutnával každou vteřinu, hladil hustou tkaninu a oddechoval. Pak jsem došel kekohoutku a  pil, dokud mě nerozbolel žaludek. Teprve po nějaké době jsem došel do spíže a uřízl si kus uzeného a chleba. Jedl jsem asi půl hodiny a usnul.

. . .

Probudily mě rány do železa. Lekl jsem se, že se strážný otočil směrem

k plotu, a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem. Zpět měvrátila vůně spojená s tímto domem. Rychle jsem vstal a běžel k oknu. Silnice

byla stále tmavá a na zahradě také žádné světlo. Mohl jsem spát tak pět

minut. Tohle letní svítání bylo spíše jako tušení obrysů mnoho hodin před

skutečným světlem. Naštěstí. Ale to nebyl důvod ke klidu.

. . .

V první chvíli jsem měl tendenci vynést z domu všechno živé; akvárium,

kanárka... Pak mi došlo, že jediné, co by ještě stálo za to chovat čipěstovat, už jsem asi jen já. Kanárka jsem nechal v  kleci a  nasypal mu tam

roční zásobu jídla a  vyměnil hrnek s  vodou. Musel jsem doufat, že sem

někdo brzy přijde krást a odnese si ho.

Vyběhl jsem k tetě do pokoje a otevřel její jedinou schovanou zásuvku s  penězi. Sroloval jsem, co tam bylo, vkladní knížky jsem vyhodil. Ani nevím proč. Pak jsem vybral nějaké šperky, ale začaly mi téct slzy, tak jsem je zase vrátil. Ale naštvalo mě to, po nějaké době jsem se vrátil a znovu je dal do sáčku a ten jsem donesl na zahradu. Rozhlížel jsem se kolem, ale nebylo, kam je dát. Nakonec jsem si donesl žebřík a dal je do ptačí budky na stromě. Nikdo, co ji strýc udělal, se do ní nenastěhoval. Asi s ní bylo


19

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

něco špatně. Teď se ale hodila. A když ji nikdo doteď neukradl, neukradne

ji ani teď.

Teprve potom jsem šel do spíže. Měl jsem tak strašný hlad, že jsem se

zakousl do salámu a  většinu času vlastně znovu jen jedl. Mezi tím jsem

sbalil nejnutnější jídlo, došel si do kuchyně pro sirky a pro nůž. Pak jsem

zhasl, zamkl, klíče zandal pod prkno v  altánku a  vyšel pod stříšku nad

hlavními dveřmi.

. . . Stál jsem opřený o zeď domu a zažíval první intenzivnější pocit vnímání věcí kolem. Už ne tu mechanickou otupělost. Zvláštní zmatek spojenýs bezpečím domova... Jakmile vykročím, ztratím jej. Ale byl zde i zvláštní neklid spojený s potřebou utéct co nejdále, protože když se nepohnu, najdou mě tu. Přesto jsem stál a přemýšlel, kam vlastně jít. Do Prahy, domů... to asi těžko. Navštívit někoho ze známých? To bylo předem vyloučené. Přivést jim do domu revoluční gardy anebo policii! A každý se bojí... Chvíli jsemuvažoval, jestli ten výběr přátel, zejména kamarádek, jsem tak nějak od počátku nesestavil poněkud špatně. Byly chvíle, kdy mi bylo velké plánování dobudoucna na obtíž... a život lehce plynul. Nebo spíše bezperspektivně.

. . . Třeba by mě ale nikdo nehledal hned první noc. Jenže ráno přijde hlášení z Poděbrad, tam přeci mají moje jméno, když mě dotáhli rovnouz domova. Také by mohli mít všechny další údaje, i  kde bydlím. A  hlavně, byl jsem svědkem jejich krádeže. To mi nemůže projít.

. . . Vždy jsem si rád představoval, co bych dělal, kdyby nastala ta či onadobrodružná situace. Domníval jsem se, že dovedu mít věci pod kontrolou, a především, že je tak prosté vždycky najít to nejlepší řešení. Teď jsem stál a bušilo mi znovu ve spáncích od napětí, protože jsem cítil jen prázdnotu a strach. Nesmím na nádraží, přeříkával jsem si, nesmím do města, nesmím jít ani naší ulicí, která je sice málo, ale přeci jen osvětlená. Musím přelézt plot k  sousedům, a  pak ještě jednou dolů mezi zahrady a  dostat se z  naší čtvrtě kamkoli směrem ke golfovému hřišti. Znal jsem ho a dalo se tam dojítk nějakému vlaku, který by jel pomalu, snad...

. . . Těsně přede mnou se rozsvítilo světlo. Byl to vlastně kužel světlometu, který se náhle vynořil na konci ulice. Teprve pak jsem uslyšel auto. Ve


20

JINDŘICH KABÁT

vteřině jsem byl na zemi. Ale ne z  pohotovosti, prostě se mi podlomila

kolena. Věděl jsem, že se musím zvednout a rychle běžet. Jenže jakmile se

postavím mezi dvě světla, budu okamžitě snadným cílem. Pak jsem si

vzpomněl na příkop uprostřed silnice, kde se musí objet rozbitý kanál. To

by mohlo vyjít. Auto jelo nekonečně pomalu a trvalo velmi dlouho, než

nepatrně přibrzdilo. Pak se obě světla začala stáčet vlevo, jak řidič objížděl

překážku. Na nic jsem nečekal a skočil mezi keře a za nimi běžel ažk sousedovic plotu. Na ten jsem si zatím lézt netroufl . Mohl bych být vidět

nahoře nad loukou. Mohlo by prasknout prkýnko.

Auto zastavilo přímo u našeho domu a řidič vyskočil ven. Za ním další postava, nevím, kolik jich bylo. Motor nechali zapnutý. Světla ozařovala hlavní dveře, když si před ně stoupli opět ti dva muži, co nás přepadli. Větší z nich vyndal páčidlo a začal dveře vylamovat. Druhý zmizel. Lekl jsem se a přitiskl se do stínu. Menší muž obešel velmi obezřetně celý dům a kontroloval okna. Mezitím byly dveře dokořán a oba v nich zmizeli.

Poslední možnost! Vyšvihl jsem se na plot... a v tu chvíli se u sousedů rozsvítilo. Pak začal štěkat jejich ovčák, který hned běžel ven. Pochopil jsem, že je to konec. Ale pes, který mě léta znal, mi nevěnoval nejmenší pozornost a  začal štěkat směrem na rozbité dveře. V  tom okamžiku se rozštěkala celá ulice. Začala se znovu rozsvěcet světla před domy. Čekal jsem a pozoroval ulici. Nikdo nevycházel, ale v každém domě se svítilo. Jako by strach každého přemohl, ale přesto dával znamení: Jsme tu a víme o vás!

Muži to pochopili také. S tímto schovaným protivníkem toho mnoho nenadělají. Rychle se domlouvali a zmizeli opět vevnitř. Pak menší z nich vyběhl, naskočil do auta a začal se otáčet. Nerozuměl jsem tomu.Převodovka toho starého náklaďáku měla už hodně za sebou. Auto vydávalo zvláštní zvuky a vypadalo to, že se nepohne. Ale nakonec se vrátilo světly do ulice, řidič zastavil a začal couvat směrem ke dveřím. A tak zůstal.

Ulice teď byla plně osvícena, zatímco oba muži měli výhodu tmya přímý přístup na korbu auta. Dvě světla v ulici zhasla. Někdo se lekl, že byl přistižen, že také něco ví... Jednou bude patřit mezi ty, o kterých to bude známé. Další světla zhasínala. Jen sousedi ne. A jejich pes vytrvale štěkal. Pochopil jsem, že tudy to nepůjde.

Jediná šance byla vrátit se kolem domu, obejít zahradu a přeskočit živý plot za domem; směrem k polní cestě, která tam končila. Znamenalo to


21

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

riziko, že se znovu budu muset přiblížit k těm dvěma mužům. Ale oni mě

právě teď hledat nebudou, blesklo mi v  hlavě. Všechno prohlédli a  sami

mají strach krást tak otevřeně. Doplazil jsem se téměř k náklaďáku a slyšel,

jak si vevnitř povídají. Mluvili hlasitě, jako by neuměli ztišit hlas, a  tak

i mezi sebou stále napůl řvali.

. . .

„Jen pět minut a dost,“ prosazoval jeden, asi ten menší. „Říkám ti, že sem

přijdou vojáci, protože se to celý obklíčilo od hřiště až do města. A nás tu

mají jako na dlani!“

. . .

Poskytl mi tu nejhorší možnou informaci. Od vysílače u hřiště bylo slyšet

auta a vidět světla, ale nikdy by mě nenapadlo, že by to mohli být vojáci!

A to všechno jenom kvůli mně? Ale pak jsem si uvědomil, jak velkémnožství lidí muselo utéct za mnou. A každý měl nápad utéci na hřiště, protože

nic jiného opuštěného v tak malém městě neznali. Navíc teď všichni, pár

let po válce, kdy se k ničemu nedostali, začali milovat manévry. Tak to je

konec...

Věděl jsem, že se nakonec někam schovám, určitě, protože jsem to tu znal. Ale na jak dlouho?

Větší muž právě vynesl další várku nákladu. Měli plnou korbu peřin, oděvů, kožešin, obrazů. Nakonec dával drobné sochy a další polštáře, aby se věci nepoškodily. Pak začal odpředu stahovat plachtu, aby nebylo vidět, co je kde naloženo. Vzadu ji nechal volnou, všude po stranách upevnil řemeny.

Měl jsem zoufalou potřebu se někam schovat. Toužil jsem po tom, aby co nejdříve odjeli a já mohl znovu do domu. Pak mi došlo, jaký je tonesmysl. Ale únava z napětí byla příliš silná.

V tu chvíli se na konci pole objevila další drobná světla. Musely to být baterky, protože odtamtud by auto asi nepřijelo. Oba muži si všimlizřejmě jen odrazů ve skle a  rychle vyběhli ven. Každý měl ještě dvě tašky. „Vrátíme se jindy, ale teď musíme pryč!“ Oba skočili do kabiny, menší z nich na místo řidiče. Nastartoval, ale motor nenaskočil. Zkoušel toznovu a znovu. Druhý na něj řval: „Jak chceš s tímhle krámem dojet zahranice!“ V duchu jsem jim to přál. Jen ať je chytí.Pak jsem si vzpomněl, jak jsem se těšil na příchod policie i jak to dopadlo. I já budu muset někam utíkat. Jakmile na další pokus auto nastartovalo, blesklo mi hlavou, že asi


22

JINDŘICH KABÁT

nemám moc jiných šancí. Vyskočil jsem na zadní bočnici auta a vsunul

se dovnitř. Plachta se ještě kolíbala. Určitě někde zastaví a budou jipřidělávat.

Přeskočil jsem tašky a nakupené oděvy a lehl si pod jednu z peřin tak, abych měl hlavu směrem dozadu a mohl se zkusit odrazit ven. Pak jsem si uvědomil, že bych byl příliš vidět. Tak jsem se schoval asi tak doprostřed korby. Auto pomalu nabíralo rychlost. Baterky přes plachtu nebylo vidět. I muži v kabině byli zticha, anebo byly jejich hlasy přehlušeny motorem. To jsem v tu chvíli nepoznal.

Nejeli jsme dlouho a  už jsem cítil, že se cosi změnilo. Opatrně jsem dolezl až dozadu a nadzvedl plachtu. Jeli jsme po cestách, ale po cestách mně neznámých, v polích...

Co je to za nesmysl? napadlo mě. Vždyť křičeli něco o  hranicích. Ale jakých? Kam se dá dnes utéci? Ale oni mohou možná všechno... Pak jsem se lekl: Určitě se zastaví někde doma, anebo si budou chtít překontrolovat, co nakradli. Polilo mě horko. Auto se skutečně začalo odklánět od města směrem k nedalekým stodolám nejbližší vesnice. Pak zpomaliloa zastavilo. Vyskočil bych možná ven, ještě než by motor utichl. Ale oni honechali běžet. Pak ten vyšší vystoupil. S někým mluvil. Takže tu na ně někdo čekal. Kolem byla louka a nebylo tu jediné místo, kam se schovat.Doběhnout k nejbližší stodole by šlo, ale ihned by si mě všimli, protože zeď se začala ve světle stále jasněji odrážet. Polabská rovina! Kam se tady může člověk schovat? Zacouval jsem bezmyšlenkovitě zase nazpátek a dohrabal se někam ke konci náklaďáku. Muži stále polohlasně mluvili a nebylo jim rozumět.

Pak došli zezadu k autu a sklopili zadní bočnici. Znovu jsem cítil, že teď je to vážně konec. Nevěděl jsem co dělat, jak se připravit. Vzpomněl jsem si na nůž, ale ten byl na zádech, v batohu. Pak jsem cítil, jak muživyskočili nahoru na korbu a prohlíží si věci. Občas něco zvednou, přetáhnou a hodí dolů. Pak to nesou ke stodole, ale vždycky tak, že tu jeden z nich čeká. Jako u kořisti. Vykládají náklad!

Zavřel jsem oči a zakousl se do peřiny. Dostal jsem takový vztek,spojený s lhostejností, že mi znovu začalo bušit ve spáncích a já alespoň několik vteřin nepociťoval ten hrozivě bezmocný strach. Pak čekání přerušilozabouchnutí bočnice a muži začali přidělávat plachtu. Byli tu oba. Vyložili tedy jen něco a se zbytkem se chystají odjet!


23

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

Bál jsem se tomu uvěřit. Ale pak se auto pomalu rozjelo. Neslyšel jsem nikoho nastupovat. Ale nepřišlo mi to půl metru pod peřinami divné. Ale asi oba nastoupili. Sundal jsem peřinu a trochu se lekl světla, byť mírného, které již pod plachtu pronikalo. Přeskočil jsem dozadu a mírně zkusilroztáhnout škvíru v plachtě. Vzadu na louce jsem viděl jednoho z mužů, toho menšího, jak s  kýmsi úplně cizím prohlížejí věci u  stodoly. Řidič bude někdo nový. Anebo jede jen jeden? Teď ještě aby projeli přes hlídky...

Seděl jsem vzadu a  chvílemi se díval ven. Pak auto najelo na pevnou městskou cestu a začalo se stáčet do centra. To jsem naprosto nechápal. Po pěti minutách bylo jasné, že musí projet přímo vedle policejní stanice. A skutečně, během krátké chvíle jsme byli u stejného parkoviště, kde jsem s ostatními prve ležel na trávě. Nebylo vidět dovnitř, ale hlídky tu stály. Někdo tam musel zůstat. Nevěděl jsem co dál. Byl to strašný pocit,octnout se na místě, ze kterého jsem před nedávnem utekl.

Pak auto zabrzdilo přímo před stanicí a řidič – naštěstí – nechalpuštěný motor. Dva lidé vyskočili ven a běželi do hlavních dveří.

A jdou mě udat, napadlo mě. Nemohl jsem pochopit, že by mohli jít na současnou, porevoluční policii z jiného důvodu.

Ale za chvíli byli venku s  krabicí nějakých papírů či plachet, a  začali cosi na auto lepit a  přibíjet k  bočnicím. Přemýšlel jsem, na co chtějí to auto předělat, ale nepřišel jsem na to. Pak oba nastoupili a vyjeli zpět na náměstí. Tam se auto pomalu otočilo k mostu a nabralo směr na Prahu.

Přestal jsem tomu rozumět.

Auto se znovu zastavilo, ale motor běžel. Věděl jsem, že mají strach jej vypnout, aby se dalo znovu nastartovat. Nemuselo to tedy nic znamenat. Pak se začalo ozývat bušení na dveře a křik. Trvalo to nejméně deset minut.Netušil jsem, oč jde, a každá minuta byla jen váháním, jestli vyskočit, anebo zůstat. Ve škvíře bylo vidět předměstí, ale nemohl jsem podle ničeho poznat, kde vlastně stojíme. Pak konečně bylo slyšet změť hlasů, nadávky a křik.

Uslyšel jsem temné kovové zadunění a pak se něco stalo na pravé straně pod autem. Teprve za malou chvíli jsem poznal, že čerpají palivo na cestu. Tak tedy pumpa. Ale ta samozřejmě nemohla být otevřená. Jak se jim podařilo přemluvit majitele, to jsem nechápal. Vždyť je tolik problémů s přídělovým systémem! Po chvíli jsme znovu vyjeli. Otočil jsem se a díval se škvírou. Pumpa byla skutečně zavřená, ale její zoufalý majitel sepokoušel cosi opravit na ruční pumpě. Alespoň, že jemu se nic nestalo.


24

JINDŘICH KABÁT

Byl to neuvěřitelný pocit úlevy míjet dnes centrum, znovu a  znovu. Slunce již bylo vidět, když jsme zamířili náhle trochu více na sever, a už mi bylo jedno kam...

. . .

Sedl jsem si na polštář a jen jsem dlouze oddechoval. Teprve po chvíli jsem

ucítil z peřin vůni domu a přišlo mi to všechno strašně líto. Povolil jsem si

slzy, abych se uvolnil, ale nešlo to. Sedl jsem si a jen dýchal. Za chvíli se

dostavil hlad. Otevřel jsem batoh, vytáhl nůž a ukrojil kus chleba a kus

salámu. Byl to nádherný pocit. A bylo by hloupé si to nepřiznat. Jen jsem

se cítil provinile. Hledal jsem lahev s čajem, kterou jsme vždycky brávali

s tetou na výlety. Ale uvědomil jsem si, že jsem ji samozřejmě v tomzmatku nemohl vůbec nachystat, natož ji brát s  sebou. Měl jsem ale žízeň

a podvědomě jsem se díval kolem. Věděl jsem, že nakládají i lahve z baru.

Našel jsem je. Ale tvrdý alkohol ani likéry mi teď pomoci nemohly. Ale

žízeň byla nesnesitelná. Horší bylo, že jsem nebyl odborníkem na alkohol.

Nakonec jsem našel lahev vína, které mi přišlo nejméně silné.Teď ještěvývrtku, zasmál jsem se v duchu šílenosti situace. Vzpomněl jsem si na hák,

kterým se zachytávala plachta vzadu. Přelezl jsem tam a samozřejmě jsem

využil šanci a vykoukl škvírou ven. V tu chvíli začalo auto zpomalovat, až

se úplně zastavilo.

Byli jsme v  nějaké koloně, protože za malou chvíli za námi zastavilo další nákladní auto, celé polepené rudými symboly a odznaky moci. Ucukl jsem a chvíli se bál, že mě někdo viděl. Také mi došlo, čím si dekorovali auto oba muži, když se zastavili na policejní stanici. Asi vypadáme stejně jako ten polepený náklaďák za námi. Jistě, potřebovali projet. Kéž by se jim to nepozorovaně povedlo, napadlo mě, navzdory všemu, co jsem doposud chtěl.

Náhle jsem ucítil typické otřesy městských silnic. Vykoukl jsema poznal Prahu. Přemýšlel jsem, proč se chtějí schovat tady, ale nakonec i to by dávalo smysl... Jenže cesta pokračovala stále dál, auto vyjelo někam do kolonie malých domků se zahrádkami, a  pak na okrajovou cestu. Takže budou chtít Prahu někudy objet. Pak se cesta začala vléci. Vznikla vleklá fronta. Točila se mi hlava.

Kolona jela velmi pomalu. Občas na malé silnici jelo něco v protisměru a všechna auta musela téměř zastavit a dojet až na samý kraj cesty. Přitom se pokaždé tak naklonila plachta, že jsem se bál, aby se neutrhla


25

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

a nespadla. V jednu chvíli naše auto zastavilo, ale už po pár vteřinách na

něj začalo troubit snad vše, co jelo za námi. Poznal jsem, že jeden z mužů

si odskočil do lesa a  rychle přikvačil zpět. Tak tedy bez zastávek. Tím

lépe.

Uvnitř pod plachtou bylo strašné horko, větrat se nedalo. Muselo být už poledne, anebo možná již hodně odpoledne. Znovu jsem vykoukl a zkoumal stíny. Možná už byl podvečer. Vlastně si stačilo vzít hodinky z batohu. Také mi došlo, že na noži, který tam mám, bude vývrtka.Mohlo mě to napadnout. Dolezl jsem zpět a vyndal hodinky, bylo už pěthodin. Čas, naštěstí pro mě, doslova letěl. Načal jsem víno, žíznivě se napil a pak málem vše vyprskl. Bylo strašně trpké. Ale spolkl jsem ho a pocit žízně byl z velké části uhašen. Vlastně... malér by byl najít sladkéa kořeněné víno. Nápoj mi nezachutnal, ale žízeň přestala a účinek se dostavil. Ale špatný. Přišla na mě prudká vlna lítosti a já věděl, že nesmím udělat chybu jen kvůli alkoholu. Co zbylo, jsem položil do peřin za sebou, tedy u  kabiny. Tam se to ztratí. A  dříve, než na to přijdou, objeví stejně mě a může mi být dočista jedno, jestli je polité věci potěší.

Všechno mi začalo připadat neřešitelné. Pořád jsem si musel opakovat: Buď rád, že tu vůbec jsi! Asi bych snad i pod popravčí smyčkou začal hledat chyby na materiálu.

Pak jsem se zase vrátil doprostřed auta a  zalezl pod peřinu. Rozhodl jsem se, že budu počítat kilometry a každých dvacet se půjdu podívat do škvíry.

Usnul jsem.

. . .

Zdál se mi sen, jak padá sníh na město a vločky tu a tam v chuchvalcích

nalétnou na oči a není nic vidět. Večer má být velká sláva! Velký koncert!

A ohně dole u Karlova mostu svítí do noci, protože je adventní čas a lidé

putují na trhy. Kolem kostela prochází dlouhý špalír a hudba varhan láká

dovnitř...

Probudil jsem se v  okamžiku, kdy jsem měl pocit, že auto zastavuje. Rychle jsem odhodil deku a  vyskočil. Byla tma. To znamenalo, že jsme někde museli stavět. Někde se prostě muselo zastavit! Přeci nemohli jet tolik hodin do setmění. Znovu a znovu jsem si to opakoval a nebylo mi jasné, proč mě nenašli, proč vůbec nikdo nevyskočil na korbu a nekontroloval náklad.


26

JINDŘICH KABÁT

Škvírou jsem zahlédl jen matný odraz zadního světla, ale jinak byla tma. Ani hvězdy nebylo vidět. Teprve po delší době jsem si zvykl na temnotu a  zdálo se mi, že jsme v  údolí. Auto stoupalo do kopce a  chvílemi motor vynechával. Bylo jasné, že buď dochází palivo, anebo se přehřál natolik, že bude nutné dolévat vodu. Oboje nebylo dobré znamení. Najednou vyšel měsíc. Stoupaní do hor ale naopak bylo dobré znamení. Kde jsou hory, tam jsou hranice, jak u nás bývá zvykem. A také jsme jeli celý den a noc.

Auto začalo zpomalovat a já viděl na vlastní oči přímo u cesty patníky se znakem CS.

Tentokrát jsem příliš dlouho neuvažoval. Sklopil jsem zadní bočnici a pomalu sunul všechny věci směrem dozadu. Věděl jsem, že i sklon auta bude stačit k tomu, aby se dříve nebo později vysypaly. Ale mohlo by to udělat příliš velký hluk. Vzal jsem si peřinu a nachystal ji jako nárazník. Pak jsem vyskočil.

. . .

Dopadl jsem samozřejmě mimo měkké peří, ale rychlost mě mírněpřetočila do trávy a jakéhosi potoka vedle cesty. Nic se mi nestalo. Autopokračovalo kdesi nade mnou a já slyšel jemné zvonění, jak padaly nějaké kusy

příborů. Otočil jsem se směrem od silnice a snažil se rozeznat, kde co je.

Naštěstí skutečně svítil měsíc.

. . .

Má první starost patřila batohu. Byl v pořádku.

Dole bylo údolí, kterým se kroutila silnice, a  na ní  – nahoře  – moje známé auto. Byl jsem asi tak uprostřed stoupající a klikatící se cesty.

V  údolí bylo ticho. Náklaďák se pomalu točil ze zatáčky do zatáčky a  bylo jasné, že si mě nikdo nemohl všimnout ani teď. Pomalu jsem se posadil a chystal se postavit.

Dostal jsem strach, že mě kolena neudrží. Byl jsem dlouho bez pohybu.

Pak jsem si řekl, že když neudrží, tak se z toho nepodělám, a postavil jsem se. Samozřejmě, že mě kolena udržela.

Rozběhl jsem se za patníky, k lesu, a pořád se rozhlížel. Teprve, když jsem byl mezi stromy, tak jsem s tím přestal. Měl jsem pocit, že to nebude tak hrozné, terén byl úplně rovný a nikde žádný přízemní keř. Jenprostory mezi stromy. Ale nebylo dobře vidět. Zase vysvitl měsíc, protože venku, mimo stín stromů, kde jsem teď byl, na jakémsi mírném kopci vedle, se odrážela tráva. To bylo zase dobré znamení.


27

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

Ale spletl jsem se, cesta do kopce byla plná jehličí, a  to bylo kluzké a cesta do kopce příliš strmá. Nohy mi podkluzovaly, ale přesto jsem se strání s  řídkým lesem za slabou půl hodinu vyšplhal. Teprve na konci, těsně pod skalami, mě napadlo, jestli to byla dobrá volba.

Ale nebyla jiná. Na chvíli jsem si sedl, nepřemýšlel o  tom, jaký kde bude terén, ale že teď už můžu s klidem a s neuvěřitelnou úlevouzapomenout na to divné auto i oba muže.

A v tu chvíli jsem začal škytat a cítil jsem, jak se mi třesou ruce.

. . .

Potřeboval jsem několik dnů, hodin, dokonce pro tuto chvíli třebas jen

pár minut. Prostě se zastavit, dát se do pořádku a ujasnit si co dál. Zatím

to byl jen slepý úprk, jako když kličkujete. Na konci léta bylo i tadyv horách poměrně teplo. Přesto jsem si nechával větrovku a na zádech jsem se

pod batohem potil. Nikde kolem nebyla vidět jakákoli cesta.

Stráň byla kamenitá, a  jakmile jsem na ni vkročil, bylo mi jasné, že pokud spadnu, budu se kutálet dolů po svahu a kluzké jehličí měnezastaví. Ovšem, budu-li padat rovně, musí mi dříve nebo později přijít do cesty nějaký strom, o který se zastavím... Zkusil jsem si v duchu spočítat, kolik těch stromů tak může být v  jedné pomyslné podélné řadě a  kolik může být příčných řad. Blížil jsem se číslu pět.

Šlo mi možná o život, anebo třeba znovu o vězení. Procitl jsem. Pane bože, jak příšerné kraviny člověka mohou napadnout, zrovna když utíká. To nebylo k smíchu, to bylo k zbláznění. Počítat stromy...

Pomalu jsem se vydýchal a prohlédl si okolí. Odněkud zapískali ptáci, což v noci, alespoň zde, není běžné.

Vyšel jsem nakonec podél skal, pode mnou kluzký les, ale nad ním tráva. Tvrdé trsy, docela slušná cesta. Tráva ovšem dosahovala takřka po kolena. Kdo by ji tu sekal? Další zajímavá úvaha, řekl jsem si. Výška asi tisíc dvě stě metrů, ztracené údolí u hranic, nejbližší město desítkykilometrů, v sousedním údolí je možná nějaká vesnice, a já budu přemýšlet o sekání trávy.

Opět jsem se zadýchal a musel zastavit. Jak ale mohu vědět, že senepletu? Vždyť jsme nemuseli být v horách, a vůbec už ne na hranicích.A pokud ano, pak právě tyto hranice jakoby procházely zcela odlišnými typy hor, než jsem si pamatoval jako dítě ze školy coby nebezpečné pásmo hranic. Trochu jsem se klepal.


28

JINDŘICH KABÁT

Byl jsem prostě z formy. Dostal jsem strach z chladné noci. Věděl jsem, že nesmím moc uvažovat, ale musím hlavně najít místo, kde nebude zima.

V trávě mohou být zmije. Zvláště na horách a tady na svahu, kde ještě svítí slunce. Zastavil jsem se. Boty by mě snad trochu ochránily, ale co kdyby se zmije vymrštila až ke kolenům? Nevím, co by se stalo pak. Do té doby jsem se hadů nebál... Pak jsem ale pochopil, že v noci to asi nebude ta nejdůležitější úvaha. Největším problémem budu já sám.


29

Kapitola 4

Ukrytý

Bylo těžké nepropadnout zmatku. Začínal jsem mít hlad. Nevěděl jsem co

dřív. Chtělo se mi lehnout a zarýt se rukama do země a ležet. Ležet a snad

možná brečet. Těžko říci proč. Prostě brečet a  schovat se. Mít klid, mít

klid kdekoli a za jakoukoli cenu.

Nalevo z rokle se vykutálel balvan. Hrozně jsem se lekl a prudce skočil do trávy.

Pozoroval jsem rokli, ale nic se nehýbalo.

Přeci tu nebudu sedět hodiny, podívám se tam a zjistím, co je příčinou toho neklidu! Jenže když polezu do rokle, pouze strhnu další kameny a nakonec se stejně budu muset vrátit a  obcházet hory, až poznám, že tam neprojdu... Srdce mi tlouklo a měl jsem pocit, že jsem na všechno strašně sám. Pak jsem narazil na balvan, který vypadal jako člověk. Nechal jsem balvan balvanem a šel dál po cestě. Nic se nedělo.

. . .

Dostal jsem se na nejvyšší bod kopce. Ten jen mírně vyčníval nad okolím.

Byl to souvislý pás, poměrně masivní, který rozděloval dvě údolí, anebo

možná více takových průsmyků jako ten můj. Takže zbývalo buď hledat

ještě teď nějaký úkryt tady nahoře, anebo, dokud je noc, sestoupit do

údolí, nejlépe zarostlého. Jenže kam se zarostlým údolím dostanu?A vůbec, kam se vlastně chci dostat?

Přišlo mi moudré vzdálit se od průsmyku, kde jezdí auta, ale tady v kopcích už tolik nebezpečí být nemohlo. Ledaže by tu byla nějaká jiná cesta. Z toho všeho mi vycházelo, že především musím nepřetržitěpamatovat na nejslabší článek jakékoli akce, tedy na svůj strach, a pak, že má smysl cokoli začít teprve tehdy, až se zorientuji.

Takže mi nezbylo nic jiného než jít po hřebenu, a to ve směru, kterým ujíždělo auto, pokud jsem chtěl vážně dorazit na hranice, přičemž bych se musel držet jen v místech, odkud by bylo něco vidět i v noci.


30

JINDŘICH KABÁT

. . .

Pokud to tedy půjde. Každou chvíli něco překáželo. A navíc se tu hřeben

jako kdyby rozdělil a nebylo jasné, po které ze dvou skal pokračovat.Rozhodl jsem se pro pravou. Asi po čtvrt hodině jsem se zastavil a  sledoval

levou skálu, kam asi vede. Na stráni, jsem uviděl cosi jako plošinkus několika stromy. Měl jsem pocit, že se na ní něco hýbe.

Zastavil jsem se a přitlačil ke skále. Musela to být severní strana; byla studená.

Na plošince přes mírné údolí hřebenu cosi sedělo. Snad pes. Ale co by tu dělal pes? Že by to byl vlk? Ale je to příliš malé. Spíše liška. Jenže já ještě v životě neviděl lišku sedět. Přesto to musela být liška.

Ať už seděla, anebo jsem to jen špatně viděl, rozhodně působila klidně. Nevětřila. Dívala se neurčitě kamsi před sebe. To mě zarazilo, protože jsem se do té doby bál, že na sebe nepřetržitě upozorňuji.

Rozhodl jsem se to vyzkoušet, odlepil jsem se od skály a došeldoprostřed volného pásu, kde mě i na několik set metrů to zvíře vidět muselo. Nijak nereagovalo. Začal jsem mávat a skákat. Teprve asi po desetivteřinách se někam vytratilo. Skoro lhostejně. Nějak mi to dalo pocit, že jsem pánem situace a že jsem dosáhl alespoň nějakého vítězství. Nad kým?Nějakým utahaným, chlupatým chudákem. Pomalu jsem došel na svah,který byl plný balvanů a nahoře nad ním vedla mnohem větší průrva téměř až k vrcholům kamenného masivu. Věděl jsem, že už asi nic lepšíhonevymyslím a stálo by za to zkusit dostat se na vyšší polohy.

Musel jsem být na cestě už možná tři hodiny. Jakmile jsem začalstouat po kamenech, poznal jsem, jak jsem unavený. Kolena se mi neohýbala tak lehce. Začal jsem si říkat, že to bylo úžasné, když jsem si nepřetržitě nalhával, jaký jsem starý a unavený. Jenom kraviny a omšelé fráze... Bylo to třeba potlačit a najít luxusní postel...

. . .

Na skále byl mech a lišejník, občas tráva a někde něco šumělo. Musel tu

být potok. Šel jsem po plošině a měl při tom obrovskou radost. Potůček

to byl nepatrný, ale v korytě po straně skály se řítil dolů. Dalo se k němu

i dojít.

Vrátil jsem se na výčnělek, jakousi římsu. Bylo zde velké koryto, které bylo částečně ve skále. Pod skálou bylo sucho, takže voda po něm musela někam stékat. Římsa zde byla úplně vyhlazená a nebyl tu ani lišejník. Teď


31

ÚTĚK: NA SAMÉ HRANICI – DÍL PRVNÍ

už stačilo, aby tu nebyly skuliny a v nich nějaký méně přátelský plaz. Ale

už mi to bylo jedno.

. . .

Začínalo být zima. Opřel jsem se zády o jeden z rovnějších kusů skály. Už

nehřál. Jakmile jsem teď seděl, nebylo vidět na žádnou stranu. Ale nikdo

zase neuvidí mě. To by šlo. Ale co se zimou? Netušil jsem, kolik stupňů

může být na horách. Přemýšlel jsem, co by mě mohlo zahřát. Jediné, co

mě napadlo, byl mech. Ten rostl nade mnou. Dal se trhat ve velkýchkusech, byl vyschlý, žlutavý. Ale netušil jsem, jestli může hřát. Natrhal jsem

ho za zbývající půl hodinu téměř třiceticentimetrovou vrstvua nahromadil ve svém korýtku mezi kameny. Lehl jsem si do něj a otevřel batoh.

Žaludek se mi svíral zvláštní nevolností, ale zároveň jsem měl strašný hlad. Začal jsem hryzat cosi jako špek či anglickou slaninu a kus chleba. Byl to skvělý pocit. Nevolnost úplně zmizela. P



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist