načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Útěk - C. L. Taylor

Útěk

Elektronická kniha: Útěk
Autor: C. L. Taylor

Jo Blackmoreovou požádala neznámá žena o svezení. Jo se jí rozhodla vyhovět, ale brzy svého rozhodnutí litovala. Podivná pasažérka totiž zná její jméno, zná i jejího manžela Maxe a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 368
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The escape ... přeložila Zuzana Pernicová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8258-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jo Blackmoreovou požádala neznámá žena o svezení. Jo se jí rozhodla vyhovět, ale brzy svého rozhodnutí litovala. Podivná pasažérka totiž zná její jméno, zná i jejího manžela Maxe a navíc má u sebe rukavici, která patří Joeině dvouleté dceři. To, co započne jako neurčitá obava, se brzy přemění na peklo. Proti Jo se spikne policie, sociálka a dokonce i vlastní manžel. Všichni prohlašují, že je špatná matka. Jo protestuje, považuje celou situaci za tragické nedorozumění, a dlouho věří, že se všechno nějak racionálně vysvětlí.

Popis nakladatele

Měla byste si dávat pozor na dceřiny věci. A na dceru...

Jo Blackmoreovou požádala neznámá žena o svezení. Jo se jí rozhodla vyhovět, ale brzy svého rozhodnutí litovala. Podivná pasažérka totiž zná její jméno, zná i jejího manžela Maxe a navíc má u sebe rukavici, která patří Joeině dvouleté dceři.

To, co započne jako neurčitá obava, se brzy přemění na peklo. Proti Jo se spikne policie, sociálka a dokonce i vlastní manžel. Všichni prohlašují, že je špatná matka. Jo protestuje, považuje celou situaci za tragické nedorozumění, a dlouho věří, že se všechno nějak racionálně vysvětlí.

Když jí však úřady začnou vyhrožovat odebráním dcery, protože podle jejich mínění není způsobilá plnit rodičovské povinnosti, Jo pochopí, že nastal čas jednat. Probere všechny možnosti, které se nabízejí, a rozhodne se pro jedinou z nich, která jí i malé Elise může zaručit bezpečí.

Jo už ví, že jediným řešením je útěk.

(psychothriller)
Zařazeno v kategoriích
C. L. Taylor - další tituly autora:
Lež Lež
 (e-book)
Lež Lež
Nehoda Nehoda
 (e-book)
Nehoda Nehoda
Zmizelý Zmizelý
 (e-book)
Zmizelý Zmizelý
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018


Copyright © 2017 by C. L. Taylor

Translation © 2018 by Zuzana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE ESCAPE,

vydaného nakladatelstvím HarperCollins, Londýn 2017

přeložila Zuzana Pernicová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redaktorka: Hana Pernicová

Korektura: Milena Nečadová a Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v březnu 2018

ISBN 978-80-7498-259-0


Pro mého syna Setha Halla

Miluju tě a vždycky budu



1. část



9

1. kapitola

Někdo jde za mnou, vytrvale se mnou drží krok. Na patře mě zaštípá vůně ženského parfému – silná omamná kombi­ nace pižma a nějaké květiny. Snad lilie, anebo jasmínu. Do­ tyčná se na mě nalepila tak těsně, že kdybych se zničehonic zastavila, narazila by mi do zad. Proč mě prostě nepředejde? Tahle ulice zastrčená vzadu za univerzitou je poklidná, lemu­ je ji řada parkovacích míst a chodník je dost široký na to, aby po něm šli dva lidé vedle sebe.

Zrychlím. Elisa už je ve školce určitě poslední, sama sa­ motinká, a  nejde jí do hlavy, kde vězím. Chtěla jsem odejít z práce na minutu přesně v pět, jenže za mnou přišla jedna studentka a  v  kanceláři se mi rozbrečela. Prý neodevzdala včas seminární práci a hrozně se bojí, že ji učitel z kurzu vy­ hodí. Nemohla jsem ji tam v takovém stavu nechat a odkrá­ čet. Musela jsem ji uklidnit. Odcházela ode mě s  úsměvem ve tváři, ale mě v podpaží štípal pot. Bylo čtvrt na šest. Nikdy neodcházím z práce takhle pozdě. Prostě nikdy.

K autu už mi chybí jen nějakých sto metrů. Ani ne za mi­

C. L. TayLor

nutu vklouznu dovnitř, zabouchnu za sebou dvířka, rozvrčí se motor a spustí se muzika. Budu v bezpečí. Všechno bude v pohodě.

Ještě padesát metrů.

Žena za mnou ztěžka oddechuje. Taky zrychlila.

Dvacet metrů.

Ucítím na kabátu slabý tah; hmátla po mně, ale nepoved­ lo se jí látku uchopit.

Deset metrů.

Vkročím do ulice, mířím ke dveřím na straně řidiče a po­ řád mě pronásleduje klapot vysokých podpatků. Sáhnu do kapsy pro klíče, ale nahmátnu jenom zmačkaný papírový ka­ pesník, pytlíček hrozinek a obaly od bonbónů. Zajedu rukou do druhé kapsy a  konečně zavadím o  klíče. Sotva je sevřu v prstech, na rameni mi přistane ruka.

Srdce mi vyletí až do krku, prudce se otočím a  zvednu před sebe ruce v obranném gestu.

„Jejda!“ vykulí oči blondýna asi tak v mém věku a uskočí ode mě. Má na sobě tlustou bundu, přiléhavé džíny a boty na podpatku. „Jenom jsem se vás chtěla zeptat na cestu.“

Všechen strach mě v jediném rozechvělém výdechu opus­ tí. Chce se mě zeptat na cestu.

Upírá na mě oči obtažené silnou černou linkou. „Nevíte, kde staví autobus, co mě doveze do Brecknock Road?“

Projede mnou úžas. „Brecknock Road? Tam bydlím.“

„Jo? To je mi ale náhoda.“

Na první pohled mi připadalo, že je jí něco přes čtyřicet jako mně, ale s hladkým čelem a klenutým obočím kontras­ tují povislé tváře a zvrásněná kůže na krku, které naznačují, že bude nejmíň o deset let starší.

Sjede pohledem k mojí ruce opřené o okénko auta. „Ne­ jedete tam náhodou?“

„Prosím?“

„Do Brecknock Road. Nehodila byste mě tam?“

Nevím, jak zareagovat. Rozhodně ji u sebe v autě nechci. Ne když jsem v tomhle stavu. Potřebuju se před příjezdem do mateřské školky uklidnit. Nechci, aby mě Elisa viděla takhle rozhozenou.

Blondýna stočí zrak k  chodníku, po kterém jde mladý kluk v těžkém kabátě. Zaobírá se telefonem a nevnímá svět kolem.

„Úplně jako můj syn a dcera – ti taky v jednom kuse čučí do mobilu,“ prohodí blondýna žoviálně, když mladík zmizí za rohem a zase jsme samy. Buď vůbec nepostřehla, jak mě svou žádostí zaskočila a jak je mi to proti srsti, anebo je jí to fuk.

„No... víte...“ Zastrčím klíč do zámku. „Nezlobte se, ale nejedu přímo domů. Potřebuju napřed vyzvednout dceru ze školky a –“

„Elisu, viďte?“

Krve by se ve mně nedořezal. „Prosím?“

„Takové krásné jméno. Kapku staromódní – ale tako­ vá teď frčí, nemám pravdu? Moje snacha chtěla pojmenovat dceru Ethel. No jen si to představte – Ethel!“

„Jak víte, že...“ Důkladně si prohlížím její tvář, ale ne, nepřipadá mi ani trochu povědomá. Přísahala bych, že jsem tuhle ženu v životě neviděla. „Nezlobte se, ale my se známe?“

Uchechtne se – je to takový chrčivý, hrdelní zvuk – a podá mi ruku. „Omlouvám se, že jsem se hned nepředstavila. Jsem Paula, Johnova máma. John bydlí v  ulici kousek od vás.

C. L. TayLor

Vídám vás s vaší holčičkou, když ráno nastupujete do auta – chodím tou dobou s  vnučkou do parku. Občas ji hlídám. Jsem z Tauntonu. Zas tak často do Bristolu nejezdím.“

Významně se zahledí na moje auto. „Tak svezete mě? Když už teď víte, že nejsem sériová vražedkyně?“

Ochromila mě nerozhodnost. Nikoho jménem John ne­ znám, ale naše ulice je dlouhá. Odmítnout tu ženu by bylo nezdvořilé a  navíc si nechci znepřátelit nikoho ze sousedů; vždyť je to taková příjemná ulice. Jenže takovéhle věci prostě nedělám. Věci, které se vymykají rutině.

„Prosím,“ naléhá. „Mám dneska večer hlídat vnučku a John si bude dělat starost, kde jsem.“

Bleskově se rozhodnu. Bude rychlejší ji svézt než to od­ mítnout a riskovat, že budu muset marnit čas dalším doha­ dováním. „No dobře. Ale vysadím vás u školky. Není to od Brecknock Road daleko.“

„Díky. Moc si toho vážím.“

Čeká, až odemknu dveře řidiče, pak obejde auto a nased­ ne vedle mě. Zapnu si pás a strčím klíč do zapalování. Paula na sedadle spolujezdce po pásu nesáhne. Místo toho přejede dlaní palubní desku, pak stiskne otvírání palubní přihrádky a  otevře ji. Přehrabuje se uvnitř, odsouvá cédéčka, účtenky a manuály, načež se natáhne dolů a ohmatává spodní stranu sedadla.

Nevěřícně na ni zírám. Když se otočí a propátrává pohle­ dem prostor pro nohy u zadního sedadla, zeptám se jí: „Hle­ dáte něco?“

Ignoruje mě. Přeleze na zadní sedadlo, strčí ruku za Elisi­ nu autosedačku a pod ni, pak nadzvedne odkládací poličku za sedadlem a nakoukne do kufru.

„Paulo...,“ odepnu si pás. „Nechte toho, prosím vás.“

Ohlédne se po mně, rty stažené do úzké linky a oči zúže­ né. „Neříkejte mi, co mám dělat, Jo.“

Ta proměna mi vyrazí dech; už ani trochu nepůsobí ve­ selým přátelským dojmem. Lhala mi. Nemá syna jménem John, který bydlí v naší ulici. Nikdy se s vnučkou neprochá­ zela v Perrettově parku. A já jsem se jí rozhodně nepředsta­ vila.

„Chci, abyste vystoupila,“ pronesu co nejklidněji.

Pousměje se, urovná si bundu a uvelebí se na zadním se­ dadle. Levou ruku ležérně přehodí přes vršek Elisiny auto­ s e d a čky.

„Vaše dcera je krásná holčička,“ pronese tlumeně, ale tak, abych ji slyšela. „Že mám pravdu, Jo?“

Z očí jí čiší taková zloba, že mi uvízne dech v hrdle.

„Vypadněte,“ poručím jí. Na konci ulice se objevil nějaký muž. Když otevřu dveře a zakřičím, uslyší mě. Paule neunik­ ne, kam se dívám.

„Ale no tak. Nemusíte se hned chovat tak neurvale. Něco hledám, to je všecko. A mám dojem, že váš manžel by mohl vědět, kde to je.“

Ztuhnu. „Max? Co to má společného s Maxem?“

Paula se ohlédne – ten muž už je u auta hned za tím mým – a sáhne po klice. „On bude vědět, o co kráčí. Vyřiďte mu, ať se mi ozve. A ještě něco.“

Volnou rukou si sáhne do kapsy.

„Měla byste si dávat pozor na dceřiny věci,“ položí na Eli­ sinu sedačku drobnou pestrobarevnou rukavičku.

„A na dceru,“ dodá a vystoupí z vozu.

2. kapitola

Když se Maxi Blackmoreovi rozvibruje mobil a začne na hladkém dřevěném stole mezi ním a jeho editorkou tiše drn­ čet, zhluboka si povzdechne. Sáhne po něm a  podívá se na displej. Volá Jo – už zase. Co odešel v osm ráno do práce, je to od ní už třetí telefonát. Už ji musel ujišťovat, že ano, klidně může poslat Elisu do školky, i když trochu kašle, a ano, zasta­ ví se cestou domů v lékárně a dokoupí dětský paracetamol. Poslední půlhodinu svůj osobní mobil ignoroval, jenže ona mu teď volá na ten pracovní.

Jeho editorka Fiona Spellingová se na židli opírá se zalo­ ženými pažemi. Nasadila takový ten svůj typický výraz, kte­ rým dává najevo, že její vlídná nálada se může co nevidět změnit v podrážděnost. „Musíte to vzít?“

Max si zastrčí mobil do vnitřní kapsy saka. „Počká to.“

„Vážně? Víte přece, že když se vám nedovolá, tak zatele­ fonuje mně.“

Max se zamračí. Neměl Jo Fionino číslo dávat. Chtěl ji tím uklidnit – dopřát jí pocit, že má komu zavolat, aby se ujistila, že se mu nic nestalo, kdyby jí nezvedal telefon. Jenže Jo volá na Fionino číslo tak často, že si ho dokonce uložila jako rych­ lou volbu. Bez nadsázky. Pod jedničkou má na své stařičké neforemné Nokii jeho telefon, pod dvojkou mámu, pod troj­ kou Elisinu školku, pod čtyřkou svoji šéfovou a pod pětkou Fionu. Prosil ji, ať Fionu vymaže, ale nedala si říct.

„To ta její agorafobie,“ vysvětluje. „Je kvůli ní přehnaně úzkostlivá.“

„Vždyť dělá na univerzitě studijní poradkyni, ne? Nemůže to s ní být tak zlé, když si udrží práci.“

Max se posmutněle usměje. Svého času si myslel totéž, co Fiona – že agorafobici si netroufnou vystrčit nos z domu. Ale Jo mu už nesčetněkrát vysvětlovala, že tak jednoduché to není. Nebojí se vycházet z domu, bojí se situací, kdy není úniku a nedovolá se pomoci.

„Je to zlé,“ odvětí své nadřízené. „Hodně zlé. Sice na čás­ tečný úvazek pracuje, ale netroufne si vzít Elisu do parku nebo do zoo. Dokonce už ani nechodí nakupovat – od té doby, co v potravinách na rohu dostala panický záchvat, pro­ tože měla pocit, že se po ní někdo divně kouká.“

„Páni.“ Fiona povytáhne obočí.

A to neví zdaleka všechno. Už víc než rok s Jo neměl sex. Podobně na suchu byli už jednou dřív, když se Jo tak bála otěhotnění, že ho k sobě vůbec nepustila. Ale když pak po­ čali Elisu, věřil, že se všechno zas vrátí k normálu. Nevrátilo. Ještě se to zhoršilo.

„No nic, Maxi,“ Fiona mávne rukou ke svému monitoru. „Četla jsem tu vaši reportáž a je povedená. Hodně povedená. Jaký je to pocit?“

„Co jaký je pocit?“

C. L. TayLor

„Že vaše investigativní práce vedla až k odsouzení. Dostal pět let, je to tak?“

Max se poprvé za celou dobu, co naproti ní sedí, usměje. Hrozně rád by viděl, jak se Ian White tvářil, když si pro něj přišla policie. Hajzl zákeřná. Založil si řetězec firem, které po celé zemi půjčovaly peníze svobodným matkám, důchod­ cům a  lidem na podpoře a  účtovaly jim nehorázné úroky. Když se dlužníkům nedařilo horentní sumy splácet, vyma­ hači jim chodili domů vyhrožovat hrubým násilím. O surový nátlak, násilnosti a drogy nebyla v Ianově podnikání nouze. Max na vlastní oči viděl, jak Ianův poskok neurvale přirazil ke zdi staříka, který naříkal, že jestli zaplatí, tak týden ne­ bude mít na jídlo. Nemohl nijak zareagovat. Nemohl toho surovce zarazit. Mohl se jen modlit, že miniaturní kamera v jeho brýlích nahraje dost materiálu, aby ti parchanti skon­ čili za mřížemi.

„Nebál jste se, že vás prokouknou?“ zeptá se Fiona. „Ni­ kdo ze Snadné půjčky vás z ničeho nepodezíral?“

„Zažil jsem pár ožehavých momentů, ale vždycky jsem se z toho nějak vymluvil.“

„To mě ani trochu nepřekvapuje.“ Šéfová se sevřenými rty usměje. „Stala se z  vás hvězda investigativní žurnalistiky – nový Donal MacIntyre. Máme vám tak odteď říkat?“

„Ale ne,“ mávne rukou Max. „Ten už je za zenitem. Radši zůstaneme u Maxe Blackmorea – ale kdybyste mi chtěla začít říkat sire, tak nemám námitky.“

Fioně se vytratí úsměv z tváře a povytáhne obočí. V Ma­ xovi zatrne. Do háje. Vždycky to s vtipkováním přepískne.

3. kapitola

Jakmile se ozve bzučák, opřu se do dveří a  vpadnu do­ vnitř. Řítím se budovou školky, vyhýbám se věšákům, za­ městnancům a  výtvorům z  papírmaše, které vzdávají hold Hladové housence.

„Eliso?“ Zápolím s  otevíráním branky ve dveřích míst­ nosti pro dvouleté a  cítím, jak mi po zádech stéká kapička potu. Když vběhnu dovnitř, zvedne se ke mně několik párů zvědavých a znepokojených oček, ale ani jeden nepatří mojí dceři.

„Děje se něco, Jo?“ vzhlédne ke mně Sharon usazená před dětmi s  obrázkovou knížkou v  rukou. Usmívá se, ale ten úsměv je tak napjatý, že jí ladí s  pevně utaženým oho­ nem. Opodál utírá stůl další zaměstnankyně školy, miloučká osmnáctiletá holka jménem Bethan. Taky se po mně podívá a vlídně mě pozdraví, ale tváří se zmateně.

„Copak, Jo?“ zeptá se Sharon a  já zase propátrávám po­ hledem dětské tváře, abych se ujistila, že jsem žádnou ne­ přehlédla.

C. L. TayLor

„Nevidím Elisu. Kde je?“

Nečekám na odpověď a  rozrazím dveře na zahradu. Ni­ kdo tam není, na opuštěném pískovišti zalitém světlem re­ flektorů se povalují pestrobarevné umělohmotné hračky.

„No tak, Jo,“ dožene mě Sharon. Tváří se podrážděně. „Co se děje? Elisa je přece –“

„Mami!“

Ten pronikavý výkřik mě přiměje k ohlédnutí. Je to ona – na protější straně místnosti stojí moje holčička, tmavě blond vlásky pořád stažené do culíků, které jsem jí ráno vyrobila. Za ruku ji drží Alice, její oblíbená učitelka. Mám Alici ráda, je milá a  laskavá a  nedává mi kázání, když se o  pět minut zpozdím.

„Čůrala jsem,“ chlubí se dcera, když k ní doběhnu.

„Na záchodě,“ dodá a já ji zvednu do náruče a zabořím jí tvář do hřejivého krku.

„Napadlo ji to samotnou,“ dodá Alice. „Tvrdila, že už ne­ chce nosit plínky.“

„Panebože.“ Pevně dceru svírám a  hladím ji po vlasech, zas a znova. „Panebože.“

„Jo?“ Alicin tón se změní. „Je všechno v  pořádku? Jste celá bledá. Jde o vašeho otčíma? Stalo se mu něco?“

Mám sto chutí jí říct, že jsem se sem hnala bristolský­ mi ulicemi, přesvědčená, že ta ženská, která se mi vetřela do auta, Elise něco provedla. Zkoušela jsem volat Maxovi, zas a znova, ale nezvedal mi to. Ani Fiona, jeho šéfová. Dokonce jsem zavolala i na policii, jenže se mi nedostávalo dechu, na­ tož abych se zmohla na řeč, a tak jsem hovor ukončila, ještě než se spojil. Ruce se mi tak klepaly, že se mi povedlo nastar­ tovat auto až na třetí pokus. Tohle všechno bych Alici ráda vysvětlila, jenže ještě radši bych Elisu co nejrychleji odvezla domů. Tam budeme obě v bezpečí.

„Jo!“ volá za mnou Alice, když běžím ke dveřím. Elisa mi ovinula nohy kolem pasu a zabořila tvářičku do krku. „Ne­ podepsala jste dceřino převzetí. A zapomněla jste tu její ka­ bát!“

Zápolím se zástrčkou na dveřích. Venku čeká na vpuštění do budovy několik dalších rodičů a přes prosklené dveře mě pozorují. Úsměv jim ve tváři pohasíná. Jsem celá rozklepa­ ná a pořádně neovládám prsty. Nakonec se vedle mě vynoří Sharon, strčí mi do náruče Elisinu tašku a  kabát a  jediným plynulým pohybem zástrčku uvolní. Rodiče se rozestupují, aby mě nechali projít, a  já zamumlám pár omluvných slov a spěchám pryč.

„Vypadá rozrušeně,“ utrousí jedna žena polohlasem, ale já ji přesto slyším.

„Asi to při obědě přepískla s  vínem,“ odvětí kdosi a  na ulici mě vyprovází sborový smích.

Zastavím se přede dveřmi obýváku s  hrníčkem mléka pro Elisu v ruce. Venku na ulici se nějaká ženská zplna hrdla chechtá – hlasitým hrdelním smíchem, ze kterého mi naska­ kuje husí kůže. Paula ví, ve které ulici bydlíme. Viděla mě, jak jdu s Elisou do parku. Nejspíš nás sledovala, jak vychází­ me z domu. Už jsem zkontrolovala – dvakrát –, že jsou dveře i okna zajištěné, ale přesto radši přeběhnu do předsíně a vez­ mu za kliku, abych si to ověřila. Je zamčeno.

Pospíším si zpátky do obýváku. Elisa pořád sedí na po­ hovce a  dívá se na televizi. Přes nohy má přehozenou deku a tiskne k sobě svého nejmilejšího plyšáka, slona Effieho.

C. L. TayLor

„Mlíko,“ řekne, když mě vidí přicházet. Dojdu k  oknu, odhrnu závěs a vykouknu ven. Po chodníku kráčejí dvě ženy, obě tmavovlasé. Ta napravo se zase rozchechtá a kamarádka ji přátelsky pleskne přes paži. Není to Paula. Ale to nezname­ ná, že jsme v bezpečí.

„Tumáš, broučku,“ přinutím se k úsměvu a podávám dce­ ři hrníček. Nespouští zrak z  obrazovky. Je úplně uhranutá tím, jak panáček Makka Pakka nakládá na trakař kameny, pěkně jeden po druhém. Sálá z ní klid a spokojenost... kéž bych na tom byla stejně.

„Máma jde sbalit pár věcí, protože pojedeme na několik dní za babičkou a dědou. Za chviličku jsem zpátky. Budu na­ hoře.“

Počínám si kvapně, přebíhám z pokoje do pokoje a shro­ mažďuju oblečení, plenky, hračky, toaletní potřeby a  léky. Kdykoli zaslechnu podezřelý zvuk, strnu a volám na dceru, abych se ujistila, že je v pořádku. Když všechno naházím do cestovní tašky na kolečkách, zajdu ještě jednou do Elisina pokojíčku. S  rukama v  bok zůstanu stát uprostřed a  rozhlí­ žím se, jestli jsem něco nezapomněla. Pořád nemůžu uvěřit, co nám to Max provedl. Vždyť mi přece odpřisáhl, že rodinu za žádnou cenu neohrozí. Pořád dokolečka mě ujišťoval, že jsme v bezpečí, že po nás kvůli jeho investigativní práci ni­ kdo nevyrukuje. A já mu věřila. Nevím, kdo z nás dvou byl víc naivní, jestli já, nebo on. Naše manželství už hezkou chví­ li balancuje na vratkých nohou. Kvůli Elise jsem se ho snaži­ la udržet, ale už toho mám dost. Nezůstanu s mužem, který nadřazuje kariéru bezpečí své rodiny.

Vrátím se do ložnice, zapnu cestovní tašku, ale hned ji zase rozepnu. Vážně jsem Elise zabalila všechno, co potřebu­ je? Jestli zapomenu něco ze svých věcí, tak na tom nesejde, ale zapomenout něco jejího by bylo horší. Nemůžu po mámě chtít, aby odešla od Andyho a skočila mi do obchodu. A kdy­ bych tam šla já...

Musím se chytit prádelníku a  zhluboka se nadechnout, abych zklidnila dýchání. Zvládnu to. Vždyť už jsem za má­ mou jela tolikrát a nikdy se nic nestalo. Cestu znám – po M5, pak po A41, pořád na sever. Asi tři hodiny jízdy. Už je skoro sedm večer, takže Elisa nejspíš celou cestu prospí.

„Eliso, broučku!“ Klopýtám s  taškou dolů po schodech, odložím ji v předsíni a vejdu do obýváku. „Potřebuju ti před cestou dát plínku. Jenom pro případ, že bys usnula a  došlo k nehodě.“

Elisa se po mně podívá a zavrtí hlavou.

Předvedu jí plínku a  povzbudivě se usměju. „Pojď, vez­ meš si ji a vyrazíme. Jedeme k babičce a dědovi.“

„Ne.“ Spodní ret se jí chvěje. „Nechci plínku.“

„Eliso, prosím tě.“ Sotva si k  ní přisednu na pohovku, uslyším chrastění klíčů v zámku.

Vteřinu nato vtrhne dovnitř můj manžel, tvář má celou pobledlou a  třeští oči. Jakmile uvidí Elisu, zvedne ji do ná­ ruče a  pevně si ji přitiskne k  hrudi. Všimne si, že se na něj dívám.

„Proč nebereš telefon?“ procedí mezi zuby. „Myslel jsem, že Elisa je... To snad... Nemůžeš mi nechat takový vzkaz a pak NEZVEDAT TELEFON!“

Když se rozeřve na celý obývák, Elisa polekaně vyjekne.

„Promiň, promiň, holčičko.“ Hladí ji velkou dlaní po vla­ sech. „Nechtěl jsem tě polekat.“

„Maxi,“ snažím se mluvit co nejklidnějším tónem, „mů­ žeme si to vyříkat v kuchyni? Ne před Elisou?“

C. L. TayLor

• • •

„Omlouvám se!“ řekne Max, jakmile vejdeme do kuchy­ ně. „Neměl jsem na tebe řvát. Ale byl jsem... Prokristapá­ na, Jo, fakt jsi mě vyděsila.“ Zamne si oběma rukama obličej a podívá se po mně škvírami mezi prsty.

„Já že jsem vyděsila tebe? Kde jsi sakra byl? Volala jsem ti. Zavolala jsem ti, hned jak se to stalo.“

„Měl jsem schůzku s Fionou.“

„Jo?“ Ať se snažím sebevíc, z hlasu mi čiší nedůvěra. „Máš ty vůbec tušení, čím jsem si –“

„Omlouvám se. Fakt. Tak mi popiš, co se stalo.“

Vykládám mu, jak mě Paula sledovala, vlezla mi do auta a vyhrožovala Elise. Max mě poslouchá a ruce svěšené u boků se mu zatínají v  pěst a  zase se rozevírají. Když mu všechno odvyprávím, zmlknu a čekám na reakci. Max ale mlčí taky.

„Co je?“ zeptám se. „Proč se na mě tak koukáš?“

„No...“ Prohrábne si vlasy. „Asi jsem v šoku. A... pokou­ ším se v tom nějak zorientovat.“

„Co ti není jasné? Do auta se mi vetřela cizí ženská, začala mi ho prohledávat a pak vyhrožovala Elise. A zná tě, Maxi. Co ještě řešíš? Musíme zavolat na policii.“

„Ta ženská se ti představila jako Paula?“

„Jo.“

„Paula a jak dál?“

„Příjmení mi neřekla.“

„Jak vypadala? Před nějakými šesti, sedmi lety jsem s jed­ nou Paulou pracoval. Odešla na mateřskou a už se nevrátila.“

„Byla blondýna, kolem padesátky?“

„Ne. Bylo jí něco přes dvacet a byla míšenka. A vycházeli jsme spolu v dobrém.“

„A žádná jiná Paula, která by tě mohla znát, tě nenapadá? Nějaká ženská, o které jsi něco zjišťoval nebo psal reportáž?“

„Ne. Kdybych nějakou znal, pamatoval bych si to. A dob­ ře víš, že velký investigativní případ jsem měl jenom jeden.“

„Ale rozhovory jsi dělal se spoustou lidí a  publikoval jsi stovky článků. Určitě jsi za ty roky, co se živíš novinařinou, aspoň jednu Paulu naštval. Možná by se vyplatilo zavolat Fioně,“ dodám, než stačí cokoli říct. „Mohla by prohledat archivy nebo tak něco. Pak budeme vědět, kam policii na­ směrovat.“

„Ne,“ vrtí hlavou Max. „To po mně nechtěj, Jo. Zaprvé už je Fiona touhle dobou určitě doma. A zadruhé...“ Nedo­ řekne.

„Zadruhé co? Proč už se na mě zase tak koukáš?“

„Jak?“

„Jako bys mi nevěřil.“

„To není pravda.“

„Ale je. Koukáš se na mě úplně stejně, jako když jsem ti řekla o tom panickém záchvatu v obchodě.“

„Panebože.“ Max se opře o kuchyňskou linku. Laciná dře­ votříska pod jeho váhou zaskřípá. Ale není to jen náš dům, co tady skřípá. „Musíme to zase vytahovat?“

„Jo, musíme. Řekla jsem ti, že mi pohled té ženské nahnal strach, a tys prohlásil –“

„Že si akorát dělala starost, protože Elisa vyváděla. Vždyť je to její obchod! Kdybych měl obchod a nějaké dítě se v něm rozvřískalo na celé kolo, taky bych na jeho mámu čuměl!“

„Ale dneska to bylo něco úplně jiného! Paula mi vyhrožo­ vala. Vyhrožovala Elise. Nechápu, jak to můžeš nebrat vážně. Koukni!“ Sáhnu do kapsy džín a vytáhnu dceřinu pestroba­ revnou rukavici. „Tohle mi dala. Kde by k  tomu asi přišla,

C. L. TayLor

kdyby se nemotala kolem Elisy? Když jsem Elisu ráno vedla do školky, strčila jsem jí obě rukavice do kapsy.“

Max si přejede dlaní šíji a  šlehne po mně podrážděným pohledem. „Zkontrolovala jsi Elise kapsy, jestli tam má tu druhou?“

Ohlédnu se po dveřích, kde jsem po návratu domů odho­ dila dceřiny věci na zem.

„Takže ne.“ Max přejde z  kuchyně do předsíně. Zvedne Elisin kabát, strčí ruce do maličkých kapes a pak obrátí po­ zornost k tašce. Kus po kuse vytahuje dceřino rezervní oble­ čení. Když je taška prázdná, zaměří se na oblečení pověšené na háčcích u  dveří. Prohledává šály, čepice, bundy, mikiny a deštníky a odhazuje je na podlahu.

„Nejspíš jí ty rukavice sebrala obě,“ konstatuju mu za zády. „Musíme zavolat na policii, Maxi.“

Ignoruje mě a  přejde k  oblečení přehozenému přes zá­ bradlí.

„Tohle jsi měla dneska na sobě?“ zvedne měkký šedý ka­ bát.

„Jo. Proč?“

Vrazí ruku do jedné kapsy, pak do druhé a  pak mi strčí dlaň pod nos. Leží mu v  ní zmuchlaný papírový kapesník, pytlíček hrozinek a drobná pestrobarevná rukavice.

„Koukni.“ Vyprostí mi druhou rukavici z  prstů a  položí obě vedle sebe, aby utvořily pár. „Dvě rukavice. Obě jsi měla v kapse. Smrkala jsi cestou k autu?“

Automaticky si sáhnu na nos. Mám ho celý rozedřený, protože mě už několik dní trápí rýma. „Možná. Nepamatu­ ju se.“

„Tak tady to máš. Jednu rukavici jsi vytrousila z  kapsy, když jsi vytahovala kapesník. A  ta Paula ji zvedla a  vrátila ti ji.“

„Jsi utahaná, Jo,“ dodá, než stačím cokoli říct. „Špatně spíš a  nervuješ se z  práce. Takže když ti do auta nastoupila cizí ženská, vyděsila tě. To se stává.“

Vzedme se ve mně vztek. Příčí se mi jeho blahosklonnost a  ten výraz, kterým mě pasuje na chudinku. Mám co dělat, abych udržela normální tón.

„Máš pravdu, Maxi. Jsem utahaná. A  vystresovaná. A  s  tou rukavicí jsem se možná spletla, to uznávám. Ale v  Paulině tónu jsem se nespletla – jednoznačně mi vyhro­ žovala.“

„No dobře.“ Pohladí mě po paži. To gesto působí zmo­ ženě a dokonale zrcadlí výraz v jeho očích. „Řekněme, čistě teoreticky, že na policii zavoláme.“

„Fajn.“

„A teď si představ, že jsi policajt. Někdo ti zavolá a ozná­ mí ti, že mu cizí žena podala rukavici, kterou ztratil, a řekla mu, ať si dává pozor na dceřiny věci. Zní ti to jako zločin?“

„Jo, pokud ta dotyčná výhrůžně dodala: A na dceru.“

„Tak výhrůžně, jako se na tebe dívala ta ženská v obcho­ dě?“

„Říkám ti přece, že to byla úplně jiná situace!“

„No dobře.“ Max přejde na druhou stranu kuchyně, hmátne po telefonu a vrazí mi ho do ruky. „Posluž si. Zavolej na polici. Kdybys mě potřebovala, jsem v obýváku.“

Dívám se za ním, jak se šourá pryč, ruce v  kapsách, ra­ mena přihrbená. Když se zanoří do obýváku, Elisa radostně vykřikne. Převracím telefon v rukou.

26

4. kapitola

Slabost. To jí koukalo z očí. Slabost, strach a nerozhodnost.

Kdyby se cizí osoba vnutila do auta mně, dočkala by se oka

mžitého vyhazovu. Ne, blbost – vůbec by se mi tam vnutit ne

mohla, neprošlo by jí to. Jenže Jo je příliš měkká. A  zranitel

ná. Chodí se svěšenou hlavou, klopí oči k chodníku a žmoulá

v prstech omšelou látku zimníku. Je od přírody snadný terč. Jak

si můžete někoho takového vážit? Někoho, kdo se celý schou

lí, když se na něj špatně podíváte? Někoho, kdo nevěří svým

instinktům? Někoho, kým se dá tak strašně snadno manipu

lovat...

5. kapitola

Na policii jsem nakonec nezavolala. Přemýšlela jsem o tom celý večer a zvažovala plusy a minusy, zatímco Max se s pytlíkem tortillových lupínků a plechovkou piva rozvaloval na pohovce a díval se na Netflix. Pohled na něj se mi příčil. Každé křoupnutí, zamlaskání a  srknutí ve mně probouzelo vztek. Po svatbě se mě bez váhání zastal, kdykoli se ke mně někdo zachoval hrubě, byť třeba neúmyslně. Když pršelo, clonil mě svým tělem od silnice, aby mě nepostříkala auta. Když jsem v noci zezdola zaslechla zvuk, okamžitě se vymrš­ til z  postele a  hmátl po baseballové pálce. Takže když jsem mu včera vylíčila, co se mi přihodilo, čekala jsem, že bez otá­ lení zavolá na policii sám. Ale on se na mě díval jako na ne u ­ rotickou hysterku. Copak můžu zavolat na policii, když mi nevěří ani vlastní manžel? Mohla bych tu ženskou všehovšu­ dy popsat a říct jim její křestní jméno, nic víc nevím. Co by si s  tím asi tak počali? A  navíc bych musela jít na policejní stanici, a to momentálně nezvládnu.

Když se Max v jedenáct konečně odebral do postele, zva­

C. L. TayLor

žovala jsem, že zavolám svojí nejlepší kamarádce Helen, kte­

rá bydlí se svým malým klučinou Benem v  Cardiffu. Jenže

bylo pozdě. Bylo mi jasné, že šla už nejmíň před hodinou

spát. A  tak jsem jí jen poslala textovku s  dotazem, kdy se

jí můžu ozvat, vytáhla jsem laptop a  začala si hledat práci

a  místo k  bydlení v  Chesteru. Už nějakou dobu koketuju

s myšlenkou, že se z Bristolu odstěhuju. A včerejší dění bylo

poslední kapka.

Teď zajedu do uličky za domem mámy a táty na chester­

ském předměstí, uvolním ramena a  povolím pevné sevření volantu. Elisa spí na zadním sedadle, blonďatou hlavu má svěšenou, ruce jí uvolněně visí podél těla. Na klíně jí trůní slon Effie.

Jakmile vypnu motor a  zatáhnu ruční brzdu, objeví se

v zahradní brance máma. Vlasy obarvené načerno má delší, než si pamatuju. Vlní se jí přes uši a visí jí přes obočí. Cestou k autu si je odhrne z tváře a pak mi zaťuká na okno. Zděsím se, jak utahaně vypadá.

„Ahoj, Jo,“ pozdraví mě, když stáhnu okénko. „Co tady

děláš? Říkala jsem Andymu, že slyším venku parkovat auto.“

Máma žije v  Británii už přes třicet let, stejně jako já, ale

zatímco já jsem irský přízvuk ztratila během prvního roku na zdejší škole, ten její postupem času nijak nezeslábl.

„Tys nedostala moji textovku?“

„Mám vypnutý mobil. Nechce se mi zbytečně vybíjet ba­

terku.“

Neubráním se úsměvu. „Mohlo jít o  něco naléhavého,

mami.“

„Ale nešlo, nebo snad jo? Kdyby jo, tak bys zavolala na


29

pevnou linku.“ Zaletí pohledem k  Elise, která se ve spánku vrtí. „Je malá v pořádku?“

Ráda bych jí vylíčila, co se včera seběhlo. Pochopila by, proč jsem se o Elisu tolik bála, proč se o ni pořád bojím. Ale už takhle toho má moc, protože se musí starat o tátu. Nemů­ žu ji zavalit dalšími starostmi. Stačí, že jsem tady a  že ji vi­ dím, a hned mám pocit, že zas můžu volně dýchat.

„Má se fajn.“ Mávnu na mámu, ať ustoupí ode dveří, abych je mohla otevřít. „Jen jsme tě chtěly vidět a tátu taky. Jak mu je?“

Máma se na mě dlouze zadívá. „Moc dobře ne.“

Je začátek února, ale v domě je tak přetopeno, že se s Eli­ sou po pár minutách musíme svléknout do triček.

„Topím kvůli tátovi,“ vysvětlí máma, když přehazuju ob­ lečení přes opěradlo židle. „Je teď hodně zimomřivý.“

„Můžeme za ním zajít?“

„Kouknu se, jak mu je.“

Zamíří přes obývák do chodby. Ještě před rokem bych vzápětí zaslechla, jak stoupá po rozvrzaných schodech na­ horu do ložnice, ale teď už má táta nějakou dobu postel v jí­ delně. Před třemi lety mu diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu. Předtím byl několik týdnů hrozně neohra­ baný – v kuchyni mu padala z rukou dóza s kafem, poléval se čajem, v obýváku zakopával o kobereček – a máma si mi do telefonu stěžovala, že ho za nic na světě nemůže dostat k  doktorovi. Teprve když začal mít potíže s  mluvením, ko­ nečně si tam zašel. K  diagnóze dospěli děsivě rychle a  bě­ hem půlroku chodil o holi. Po dvou letech skončil na vozíku. A teď už ani nedokáže vstát z postele.

C. L. TayLor

„Co to je?“ ozve se Elisa a já k ní honem pádím a popad­ nu ji za všetečnou ručku, než srazí z okenní římsy máminu porcelánovou figurku.

„Baletka,“ odstrkuju jí prstíky. „Je pěkná, viď?“

Nadšeně přikyvuje a nespouští z figurky oči. „Jo.“

Vodím ji po mrňavém obýváku a  ukazuju jí další deko­ race: porcelánovou červenku v  životní velikosti, broušenou skleněnou vázičku, chlapečka, který si čte knížku pod větr­ ným mlýnem, malované talíře s  vílami pověšené na stěně, hnědo­bíle strakatou krávu. Všechny ty věci si máma kou­ pila v  Británii. Kromě jejího přízvuku není v  tomhle domě ani stopy po našem irském původu. Dřív jsem se s ní zkou­ šela o Irsku bavit, ale už před lety jsem to vzdala. Kdykoli se jí někdo zeptá, odkud je a proč se z domoviny odstěhovala, zamkne se na sedm západů. Vím jenom, že se její nejlepší kamarádka jmenovala Mary – a to díky tomu, že se na mojí svatbě opila, což normálně nedělá, a svěřila se mojí kamarád­ ce Helen. Vykládala jí, že chtěla, aby jí Mary šla za družičku na její vlastní svatbě před čtyřiceti lety, ale že to nešlo. A že se jí po Mary stýská a už skoro třicet let se s ní neviděla. Když Helen poznamenala, že nikdy není pozdě ozvat se někomu, koho máte rádi, máma opáčila: „Ale je, když vás nenávidí.“ Helen se z ní pokusila vydolovat něco víc, ale máma se odpo­ roučela pro další sklenici šampaňského.

O  své někdejší nejlepší kamarádce se aspoň zmínila, ale o jedné osobě zarytě mlčí – o mém skutečném otci. Zmizel tři týdny před mými osmými narozeninami.

Tvrdila mi, že se odstěhoval za prací, ale já jí nevěřila. Ne­ uniklo mi, že máminy kamarádky přecházejí na druhou stra­ nu ulice, když jim mává na pozdrav. Všímala jsem si, že když zaskočím do obchodu pro mléko, lidi si začnou šeptat a po­ kukují po mně. Děti na hřišti mi začaly říkat, že můj táta je zlý a že dostaly od rodičů nakázáno, aby už si se mnou ne­ hrály. Nechápala jsem proč. Bylo mi líto, že už s  námi táta není, a  na mámě jsem viděla, že je přepadlá. Ale nikdo mi nechtěl říct, kdy se táta vrátí.

Když jsem se pak o  narozeninách vrátila odpoledne ze školy a uviděla mámu, že na mě u dveří čeká se dvěma sbale­ nými kufry, opanovala mě radost. Myslela jsem si, že jedeme tátu navštívit. Pokládala jsem to za narozeninové překvapení. Když deset minut nato dorazil strejda Carey a odvezl nás ve svém otlučeném autě na nádraží, pořád ještě jsem překypo­ vala vzrušením. Nechtěla jsem mámě překvápko pokazit, ale stejně jsem neodolala a zeptala se jí, kam jedeme. Rozevře­ la pevně stisknuté rty a odpověděla: „Pryč. Víc vědět nepo­ t řebuješ.“ Dvanáct hodin nato jsme byly v Anglii. A tátu už jsem nikdy neviděla.

Dva roky jsme s mámou žily jen ve dvou. Pak potkala An­ dyho. Muselo to pro něj být těžké, ujmout se cizího dítěte na prahu puberty, ale hravě si s  tím poradil. Když jsem chtě­ la být sama, neotravoval mě, když jsem se nudila, hrával se mnou deskové hry, a  když jsme si všichni společně vyrazili na procházku, nechával mě vodit na vodítku svoji kokršpa­ nělku Jessii. Vykládal mi tak příšerné vtipy, že jsem se popa­ dala za břicho smíchy, a neúspěšně se ze mě pokoušel udělat fanouška sci­fi. Choval se laskavě a  kapku nemotorně, byla s ním legrace a já ho prostě nemohla nemít ráda. Když se mě zeptal, jestli by mi nevadilo, že požádá mámu o  ruku, roz­ brečela jsem se štěstím. Když si mámu vezme, stane se z nás rodina a bude můj táta. Nic jsem si nepřála víc.

C. L. TayLor

„Táta spí,“ vrátí se máma do obýváku a sedne si do křesla. „Pomohla bys mi ho pak na posteli obrátit? Odpoledne do­ razí pečovatelka, ale nechci ho nechávat v  jedné poloze tak dlouho. Bude mít proleženiny.“

„Jasně.“

„Pohádku,“ ukáže Elisa na vypnutou televizi v  rohu po­ koje.

Máma už se chystá vstát, ale zarazím ji a dojdu tam sama. Usadím Elisu se slonem Effie na druhý konec pohovky, a když se pokojem rozlehne znělka dětského programu, při­ sednu si k mámě.

„Jak je mu?“ zeptám se tlumeně, aby to Elisa neslyšela. „Jak na tom táta je?“

Máma si kroutí zlatým kroužkem na prsteníčku levé ruky. „Ne moc dobře, Joanno. Doktor mu předepsal riluzol, ale je po něm hodně unavený. A  dýchá jen s  pomocí přístroje. Doktor mu vnucoval výživu sondou, ale zarytě to odmítá.“

Táta už asi rok nemůže mluvit, ale nesouhlas umí dát najevo dost jasně. Viděla jsem, jaký výraz měl v očích a jak zkroutil tvář, když doktor Valentine jemně nadhodil, jestli nechce zvážit přesun do hospice. Máma se proti tomu taky rázně postavila; její obvykle tichý hlas zazněl nebývale sil­ ně, jako by mluvila za oba. Žádná nemocnice, žádný hospic. Táta chce umřít doma. Nemoc ho připravila skoro o všech ­ no – o svobodu, o hlas, o tělo, o důstojnost –, ale aspoň nad tím, kde a jak umře, si kontrolu uchová.

„Ach jo, mami.“ Chci ji vzít za ruku, ale nedosáhnu na ni, a tak jí jen přejedu prsty po tenkém vlněném svetříku. „Ško­ da, že nebydlíme blíž. Škoda, že ti nemůžu víc pomáhat. Štve mě, že jsme od vás tak daleko. Cítím se provinile.“

„Ne.“ Mírně se v  křesle napřímí. „To neříkej. Máš svůj vlastní život, Joanno. Dům, práci, manžela a dítě. Tvojí prio­ ritou musí být Elisa, ne my.“

„Ale co kdybych se přestěhovala blíž? Příčí se mi, že jsi na všechno sama. Vím, že sem chodí pečovatelka, ale –“

„Hned vedle bydlí Elaine Fairchildová. A  mám tu ka­ marády z  kostela. Nejsem na všechno sama. Nedělej si sta­ rosti.“

Ale rodinu u sebe nemá. Žádné bratry, sestry, neteře, sy­ novce. Vím, že je v kontaktu se svými sestrami Sinead a Ce­ leste a  s  bratrem Careym – vídám od nich na krbové řím­ se přáníčka k Vánocům –, ale hrdost jí nedovolí poprosit je o pomoc. Je svéhlavá a nezávislá. Kdyby nebyla, tak by se ne­ dokázala sebrat, opustit rodinu a  přátele a  začít nový život jako svobodná matka v Anglii – v zemi, kde do té doby jak­ živo nebyla.

„Myslím to vážně, mami. Koukala jsem na zdejší nabídky práce. Na univerzitě zrovna mají volné místo. Zvládla bych to levou zadní. A je tu v okolí spousta dobrých školek a na­ razila jsem na pěkný malý domeček v Malpasu. Měla bych to k tobě kousek.“

Podezíravě se po mně podívá. „Co tomu říká Max?“

Stočím pohled k Elise, která si cucá palec a zaujatě zírá na televizi. „Ještě jsem to s ním neprobírala.“

„Joanno...“ Máma zúží oči. „Ty mi neříkáš všechno, viď?“

Chtěla bych jí vysvětlit, že mi poslední dobou není do zpěvu a  že změna prospěje i  mně, nejen jí a  tátovi. Myslela jsem si, že po Elisině narození se všechno zlepší. Že až k sobě přivinu její hřejivé tělíčko, otupí to smutek a bolest ze ztrá­ ty Henryho ve druhém trimestru těhotenství. Myslela jsem,

34

C. L. TayLor

že už se ve mně nebude vzdouvat panika a nebudu lapat po

dechu, kdykoli vystrčím paty z domu. Že mě přestane ochro­

movat ten příšerný děs, že se každou chvíli stane něco straš­

ného. Ale nedopadlo to tak. Naopak se všechno ještě zhor­

šilo. Přišli jsme o Henryho a já se bála, že přijdeme i o Eli­

su. Nemohla jsem spát, protože jsem měla strach, že jakmile

zavřu oči, přestane dýchat. Nespouštěla jsem ji z očí, proto­

že jsem se děsila, že mi ji někdo ukradne. Celé měsíce jsem

Maxovi zakazovala vzít ji v  kočárku ven, protože jsem byla

přesvědčená, že když to udělá, ani jeden z nich už se nevrá­

tí. Dvakrát jsem dostala panický záchvat – jednou když Max

odešel do práce a  já jsem se pokoušela jít na setkání matek

s dětmi ve společenské místnosti u kostela, podruhé v lékár­

ně, kam jsem zaskočila Elise pro sirup proti kašli –, ale snaži­

la jsem se s tím něco dělat. Cvičila jsem u televize, praktiko­

vala jsem různé meditační techniky. Nehodlala jsem se tím

nechat zlomit. Jenže přede dvěma měsíci mi máma řekla, že

doktor dává tátovi nanejvýš tři měsíce, a  zase se kolem mě

začaly svírat zdi.

Když jsem si začala oťukávat pracovní nabídky a bydlení

v Chesteru, ani jsem sama nevěřila, že to myslím vážně. Jak

bych se mohla přestěhovat do jiného kouta země, když si ani

nezvládnu dojít na nákup? Brala jsem to jako pusté fanta­

zírování. Nesplnitelný sen. Ale když se mi včera vnutila do

auta Paula a vyhrožovala mojí dceři, něco se změnilo. Neroz­

klepala se mi kolena. Neomdlela jsem, nerozbrečela jsem se,

neschoulila jsem se do klubíčka. Řekla jsem jí, ať vypadne,

a spěchala jsem najít svoji holčičku. Elisino bezpečí a blaho

jsou pro mě to nejdůležitější na světě. Vím, že není správné,

jak kvůli mně žije – že je v  jednom kuse zavřená doma –, a  chci to změnit. Chci, aby zažívala dobrodružství, ne aby trčela ve vězení.

„Nejsem spokojená, mami,“ řeknu. „S  Maxem už nám to nějakou dobu neklape a je to čím dál horší. Chci požádat o rozvod.“

„Rozvod... Víš to jistě? Nepomohlo by zajít do manželské poradny? Nebo za knězem?“

Nadhazuje další a  další možnosti a  mně se svírá srdce. Elisa tone v  blažené nevědomosti, vůbec netuší, co se děje. V příštích týdnech a měsících se jí rozpadne celý svět a je na mně, abych ji chránila, seč se dá. Můžu jen doufat, že Max nebude dělat při rozvodu potíže, ale v  koutku duše vím, že doufám marně. I když mi v minulosti vyhrožoval odchodem, nikdy by nás s Elisou neopustil. Je jedináček a jeho rodiče už jsou po smrti – kromě nás dvou nikoho nemá. Až mu řeknu, že se chci s Elisou odstěhovat do Chesteru, zdrtí ho to.

6. kapitola

Chester? CHESTER? Max přechází z  pokoje do pokoje, ruce zaťaté v pěst má zastrčené do podpaží. Jo se chce odstě­ hovat do Chesteru, a vůbec se mu o tom neobtěžovala zmí­ nit? Sedl si k jejímu laptopu, zatímco se ten jeho aktualizoval, a zjistil, že nechala ve Firefoxu tři otevřené panely – nabíd­ ku práce studijního poradce na Chesterské univerzitě, nabíd­ ku nemovitostí na realitní webstránce Rightmove a  školku v Malpasu. Tak proto ve skutečnosti do Chesteru odjela? Aby si před návštěvou rodičů zašla na přijímací pohovor a  pro­ hlédla si dům k  pronájmu? Když to včera zjistil, už už se jí chystal zavolat, ale pak si to rozmyslel. O tomhle si potřebují promluvit z očí do očí. Takže už to v sobě osmačtyřicet hodin dusí a všechno v něm vře.

Cestou z ložnice do Elisina pokojíčku se mrkne na hodin­ ky. 17:17. Jo mu poslala textovku, že by měly dorazit domů kolem páté.

Podřepne a sebere ze země plyšového medvídka a rozsy­ pané kostky povalující se uprostřed pokoje a strčí je do růžo­ vého umělohmotného kýble na hračky vedle dceřiny postýl­ ky. Zatáhne závěsy a urovná Elise peřinu. Pak už nemá, čím by se zaměstnal, a tak si sedne na podlahu u postýlky. Přeje­ de dlaní přes lůžkoviny s obrázky prasátka Peppy a vytáhne z poličky knížku. Je to ta o broučcích, Elisina nejoblíbenější. Už jí z ní předčítal snad stokrát a Jo jakbysmet. Patří to k ve­ černímu rituálu: převléknout se do pyžama, vypít mléko, vy­ čistit si zuby, číst si z knížky. Překvapuje ho, že Jo neodvezla knížku s sebou.

Rozhlíží se po pokojíčku – po bílých mráčcích plujících po šedé tapetě na protější stěně, po zarámovaném obrázku tučňáka s  pugétem balónků, po mrňavém stanu, kam Elisa cpe plyšáky, ale sama tam leze málokdy – a útroby se mu sví­ rají úzkostí. Když kolem Elisa nepobíhá a nezpívá tím svým zadýchaným vysokým hláskem zkomolené písničky, působí dům hrozně tiše. A  prázdně. Takové by to bylo, kdyby ji Jo odvezla. Max zavře oči a pokouší se tu myšlenku vytěsnit. Už jím necloumá strach, ale vztek. On se trýzní představou, že by mohl ztratit dceru, kdežto jeho otec na něj úplně kašlal. Jeff Blackmore se rozhodně nepotloukal po dětském pokoji a nerozněžňoval se nad peřinkou a oblíbenou knížkou. Ten často ani nevěděl, že nějaké děti má.

Když se Jo krátce po šesté vrátí, daří se Maxovi nedat nic najevo. Přivítá ji pusou na tvář a pak si zvedne Elisu do ná­ ruče a chvíli ji pevně objímá, než ji zas postaví na zem. Eli­ sa hned pádí do obýváku a naléhá na něj, ať si s ní jde stavět z  kostek. Maxovi teprve po několika vteřinách dojde, že Jo zůstala v předsíni. Jednu ruku si tiskne k zádům, druhou se opírá o  zeď. Prý si záda zhmoždila, když pomáhala mámě

C. L. TayLor

obrátit Andyho, a od té doby ji hrozně bolí. Tříhodinová ces­ ta autem byla k  nepřežití a  teď se nemůže skoro ani hnout. Max jí pomůže do obýváku a  nadlehčuje ji, když se Jo na zemi natahuje naznak. Pak zajde do auta pro zavazadla a vy­ nese je nahoru do ložnice.

Příští dvě hodiny uběhnou jako voda. Nakrmí Elisu, za­ skočí pro ibuprofen a donese ho se sklenicí vody Jo a pak jde uložit dceru ke spaní, zatímco Jo leží na koberci a  křičí na něj pokyny. „Nezapomeň jí vyčistit zuby!“ „Zastrč zpátky do zásuvky dětské hodiny!“ „Dals jí mlíko?“ Kdykoli se ozve její hlas, narůstá v něm podráždění.

Když konečně Elisa leží v postýlce a on se vrátí do obývá­ ku, zjistí, že Jo se na zemi vyškrábala do sedu a zády se opírá o pohovku. Pět minut tam oba jen mlčky sedí a civějí na roz­ lučkovou zprávu na televizní obrazovce: „Dobrou noc. Uvi­ díme se zase v  šest ráno.“ Znejisťuje ho, že se Jo zmrzačila. Uvědomuje si, že není vhodná chvíle rozebírat, co objevil na jejím laptopu, jenže to nedokáže vypudit z mysli. Nedokáže jít zítra do práce, aniž by se to předtím vyřešilo. Jinak by se tím celý den užíral.

„Tak...“ Zlehka si odkašle. „Kdy ses mi chystala říct, že se chceš odstěhovat do Chesteru?“

Jo ztuhne, ale nepodívá se na něj. „Cože?“

„Viděl jsem, co sis prohlížela na počítači. Nabídku práce, nájemní bydlení, školku.“

„Prosím tě, můžeme si o  tom popovídat až zítra?“ Hlas má stejně napjatý jako tělo.

„Ne. Chci si o tom popovídat teď hned.“

Jo dál upírá zrak na zelenou záři televizní obrazovky. „Prosím tě, Maxi. Trpím jak zvíře.“

Max se nadechne nosem, aby se zklidnil. Kdyby o nic ne­ šlo, tak by mu to řekla. Její mlčení mu nahání strach. Co na něj chystá? Proč se s ním odmítá bavit? „A myslíš, že já ne?“

„Tohle mi nedělej, prosím.“ Jo pomalu otočí hlavu a po­ dívá se na něj. „Mám za sebou příšerný den. Tátovi se hrozně přitížilo a fakt se s tebou nechci hádat.“

Jak má s tímhle polemizovat? Dobře ví, že to nejde. Jen­ že Jo má vždycky nějakou výmluvu. Vždycky si najde nějaký důvod, který ho donutí držet jazyk za zuby a  nemluvit s  ní o  věcech, které ho trápí. Napřed ty panické záchvaty, pak agorafobie. A teď jí umírá táta. Andy je na tom mizerně už několik let. Žijí v nervozitě v podstatě už od Elisina narození, a kdykoli Brigid volá, vyměňují si ustarané pohledy v očeká­ vání špatných zpráv. A teď si Jo ještě ke všemu namohla záda. Další důvod, proč se s ním nebavit.

„Souvisí to s tím, co se stalo před tvým odjezdem?“ zeptá se jí. „Jsi na mě naštvaná, protože jsem nezavolal na policii?“

Tváří jí prokmitne vztek. „Elise hrozilo nebezpečí, a mís­ to abys mi byl oporou, choval ses ke mně povýšenecky. Chudinka Jo, rozhodí ji každá prkotina. Jde přece o  naši dceru. Je mi fuk, jestli to s opatrností přeháníme, hlavně když jí za­ jistíme bezpečí.“

„Elise nehrozilo nic víc, než jí hrozí, když jde po chodní­ ku nebo si hraje v parku. Ne že by někdy něco takového dě­ lala, když je v jednom kuse zavřená doma.“

„NECH TOHO!“ oboří se na něj Jo. „Nezačínej s  tím, Maxi.“

„Musíme si o tom promluvit. Probrat spolu, že jsi na jed­ nu stranu tak nemocná, že si netroufneš vzít naši dceru kam­ koli jinam než do školky, ale na druhou stranu zvládáš pláno­

C. L. TayLor

vat přesun do Chesteru. Hodláš si tam najít práci? Přihlásit Elisu do jiné školky? Vybudovat si nový život?“

„Snažím se uzdravit, Maxi.“ Jo pořád pevně čelí jeho po­ hledu, ale její hlas teď zní přidušeně, jako by stěží potlačovala pláč. „Snažím se udělat, co bude pro všechny nejlepší – pro Elisu, pro mámu, pro tátu, pro mě.“

„Ale pro mě ne?“ Stojí ho veškeré sebeovládání, aby na sobě nedal znát bolest, která mu rve hruď na kusy. Sice mu bylo odjakživa jasné, že je na manželčině seznamu priorit až na posledním místě, ale stejně ho pekelně zabolí, když ji o tom slyší mluvit nahlas.

„Pro tebe taky!“ opáčí Jo. „Posledních dvanáct let tě ve všem podporuju, ale ty mě nikdy neposloucháš, když se ti pokouším říct, co bych si přála.“

„Poslouchám!“ vymrští se Max z křesla. „Poslouchám tě v jednom kuse.“

„Ne, neposloucháš. Nevnímáš ani slovo. Prosila jsem tě, ať se na investigativní žurnalistiku nedáváš, protože nás tím ohrozíš, ale tys mě akorát poplácal po rameni a  řekl mi, ať neblbnu a nemám strach.“

„To není pravda.“

„Ale je. Stavíš sám sebe na první místo, Maxi. Děláš to odjakživa. Vždycky se všechno točí kolem tebe a  tvojí ka­ riéry. Když jsme byli jenom sami dva, tak jsem to snášela, ale teď jsme rodina.“

„Myslíš, že to nevím?“

„Očividně je ti to fuk. Jinak bys nemávnul rukou nad tím, že úplně cizí ženská vyhrožovala naší dceři a –“

„JÁ MÁM ELISU RÁD!“ zařve Max. Cloumá jím bolest, vztek a frustrace. Dlaní pravé ruky smete zarámované fotky

41

na krbové římse, takže se s rachotem sesypou na zem. Proč

je na něj taková? Proč na něj útočí, když on se jen snaží po­

čínat si správně? Odjakživa se o  to snažil. Matně vnímá, že

na něj Jo řve, ať přestane, ale nezastaví se; řítí se přes obývák

jako tornádo a sráží, ničí a rozbíjí věci, za které zaplatil tolik

peněz, věci, na kterých mu tolik záleželo. A  pak to uslyší –

výhrůžku, ze které mu ztuhne krev v žilách.

42

7. kapitola

Sleduju tě, Jo. Sleduju tě už dlouho. Vím, kam chodíš, co

děláš a s kým se bavíš. A znám tvoje slabiny. Některým ženám

dodá mateřství moc a sílu. Začnou být vnímavější vůči nebez

pečí, jsou ve střehu, připravené k reakci a obraně. Ale ty žádná

tygřice nejsi, Jo. Ty jsi kořist. A jestli se s Elisou pokusíš zmizet

králičí norou, budeš mě mít v patách. Chci, co mi právem ná

leží, a přesně vím, jak to získat.

8. kapitola

Neměla jsem Maxovi včera vyhrožovat, ale prostě jsem ho potřebovala zarazit. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle bez sebe vzteky. Prosila jsem ho, ať se uklidní, ale nevnímal mě a  nereagoval ani na dceřin pláč seshora, a  tak jsem mu pohrozila, že pokud se odstěhuju, bude rád, jestli vůbec ještě někdy Elisu uvidí.

Zkameněl. Zůstal stát uprostřed pokoje a  jen zíral před sebe. Ne na mě. Ani na rozbité rámečky s  fotografiemi na koberci. Zíral do prázdna. Pak řekl: „Elisa brečí. Jdu se kouk­ nout, jestli jí nic není.“ Než jsem stačila cokoli namítnout, odešel a  nechal mě v  záplavě skleněných střepů a  rozláma­ ného dřeva.

Slyšela jsem, jak dusá po schodech, a když seshora tlume­ ně zazněl jeho hlas, překulila jsem se na všechny čtyři a se za­ ťatými zuby jsem se vyškrábala do stoje. Než jsem se došou­ rala ke dveřím, už zase scházel dolů. V pravé ruce nesl svou černou sportovní tašku.

„Promiň, Maxi,“ řekla jsem mu. „Pojď si popovídat o –“

Beze slova mě minul, otevřel vstupní dveře a teprve z nich

C. L. TayLor

se po mně ohlédl. Oči mu překypovaly bolestí a ublížeností, až mi to vzalo dech.

„Mami,“ řekne mi teď Elisa a pozoruje mě, jak se belhám přes kuchyň ke skříňce s léky. „Máš bebí?“

„Jo, zlato, pořád mě bolí záda.“ Přehrabuju se krabičkami s náplastmi, sirupem proti kašli a prášky na zažívací potíže, ale proti bolesti nenacházím nic silnějšího než pár tablet pa­ racetamolu.

Polknu je a zapiju vodou, pak seberu ze stolu Elisin talíř, hodím ho do dřezu a vlhkým hadříkem jí otřu z trička džem. Normálně bych ji převlékla, jenže dneska ráno mi i ty nejjed­ nodušší úkony trvají celou věčnost a už takhle máme čtvrt­ hodinové zpoždění.

Nějak se mi povede natáhnout jí kabát a boty a vypravit ji ze dveří. Sotva vyjdeme ven, otevřou se dveře vedlejšího domu a objeví se v nich naše sousedka Naija. Couvá a snaží se z domu vymanévrovat s obřím kočárem pro dvojčata.

„Já se z nich zblázním,“ postěžuje si a máchne rukou ke svým osmnáctiměsíčním klukům. Oba jsou ve tváři rudí a řvou na celé kolo. „Už se nemůžu dočkat, až příští týden vy­ padneme na dovolenou.“

„To chápu. Pamatuju si, když –“ Zarazím se uprostřed věty.

Někdo nás pozoruje. Vycítím to, ještě než se ohlédnu.

Je tam. Na rohu ulice stojí Paula a dívá se přímo na nás.

„Naijo, pohlídala byste mi prosím vás chviličku Elisu?“ Sehnu se a  chci Elisu zvednout přes zídku oddělující naše předzahrádky, jenže v zádech mi vystřelí bolest, až se mi za­ tmí před očima. Zahlédnu v Paulině tváři pobavení a vzápětí se otočí na patě a odchází směrem k Wells Road.

„Ukažte,“ natáhne se Naija pro Elisu a přenese ji přes zíd­ ku. Jakmile ji drží, dám se do pohybu a belhám se k ulici.

„Paulo!“ Nejradši bych se rozeběhla, ale nedokážu se na­ přímit. Napůl předkloněná se v poklusu řítím po chodníku a zatínám zuby bolestí. Mám pocit, že mi to na roh trvá celou věčnost, a když za něj zahýbám, už si nedávám žádné naděje. Paula bude dávno pryč. Dneska by mi snadno utekla i osm­ desátiletá stařenka.

„Pau–“

Prudce se zarazím. Paula stojí přímo přede mnou, ruce v kapsách černé zimní bundy, nohy na vysokých podpatcích doširoka rozkročené. Kdybych se překotně nezastavila, na­ razila bych do ní, ale ona sebou ani necukne, ani o krok ne­ ustoupí. Černě obtaženýma očima mě přejede od temene až k odřeným botám a pak se zastaví pohledem u ruky, kterou si tisknu k bolavému spodku zad.

„Nazdárek, Jo.“ Horní polovinu obličeje má nehybnou, ale rty roztáhne v úsměvu.

„Co tady děláte?“

Nepřestává se usmívat. „Říkala jsem vám přece, že tu byd lí můj syn.“

„Ne, nebydlí.“

„Že ne?“ Nakloní hlavu ke straně. Řasy obalené tlustou vrstvou řasenky ani nemžiknou. Zabodává se do mě stude­ nýma modrýma očima. „To je zvláštní. Přísahala bych, že jsem právě vyšla z jeho domu.“

„V jakém čísle bydlí?“

Zalétne pohledem k hloučku lidí na autobusové zastávce pár metrů od nás. Nějaká žena s děckem rychle odvrátí zrak, zjevně se stydí, že ji někdo načapal, jak potají poslouchá. Ale jedna stará paní na nás bezostyšně civí dál. Paula s ní navá­ že oční kontakt, kývne směrem ke mně bradou a obrátí oči k nebi. Ještě by si mohla zaťukat na čelo.

C. L. TayLor

Na Brecknock Road stojí Naija před svým domem, jednu ruku má položenou na kočárku, na druhé drží Elisu. Když zachytí můj pohled, zvedne ruku z kočárku a tázavě jí máv­ ne. Co se to děje? Paula ukročí stranou a taky se po ní podívá.

„Nechte nás na pokoji,“ syknu. „Netuším, kdo jste a  co chcete, ale jestli nám nedáte pokoj, zavolám na policii.“

Paula se ke mně nakloní tak blízko, že mě ovane její ciga­ retový dech. „A co policajtům povíte, Jo?“

Zareaguju pudově, opřu se dlaněmi o  tu její příšernou lesklou bundu a odstrčím ji od sebe. „Dejte nám pokoj!“

„Uuuuch!“ Ohlédne se po autobusové zastávce. Teď už na nás všichni zírají s otevřenou pusou. „To bylo fyzické napa­ dení!“ Vrátí se pohledem ke mně. „Ten chlap v černém kabá­ tě určitě zavolá na policii. Koukněte, má v ruce mobil.“

Nedívám se. Celá se klepu vzteky.

„Vypadněte,“ procedím skrz zaťaté zuby. „Nechte mě na pokoji.“

„Nechám – až váš manžel vrátí, co mi ukradl.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist