načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Uteč, nebo nepřežiješ - Tom Bale

Uteč, nebo nepřežiješ

Elektronická kniha: Uteč, nebo nepřežiješ
Autor:

Na útěku před zločineckým gangem té noci vtrhli do domu mladé rodiny gangsteři a obrátili jí život naruby. To, co zprvu vypadalo jako neškodný omyl – zásilka doručená na nesprávnou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 327
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Roman Lipčík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7698-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na útěku před zločineckým gangem té noci vtrhli do domu mladé rodiny gangsteři a obrátili jí život naruby. To, co zprvu vypadalo jako neškodný omyl – zásilka doručená na nesprávnou adresu – se během pár hodin promění pro Frenchovy v noční můru. Zločinecká banda se neštítí ničeho, a pokud jí někdo zkříží plány, vraždí. Začíná zběsilý závod s časem, honba napříč Anglií, v níž jde o dva dospělé a jeden dětský život. Protivníci jsou nemilosrdní a těch pár spojenců, kteří se na pomoc ohrožené rodině vyskytnou, má příliš blízko k podsvětí a nedá se jim věřit.

Zařazeno v kategoriích
Tom Bale - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2016 Tom Bale

All rights reserved.

Z anglického originálu See How They Run

(Published by Bookouture, 2016)

přeložil © 2017 Roman Lipčík

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2017 Bohumil Fencl

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-975-6 (pdf)

Příběh popsaný v této knize je smyšlený. Jména, postavy,

firmy, organizace i události jsou – kromě těch veřejnosti obecně

známých – buď plodem autorovy představivosti, nebo jsou použity

ve fiktivním kontextu. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami

(živými či mrtvými), událostmi nebo místy je čistě náhodná.


Poděkování

Chtěl bych poděkovat své redaktorce Keshini Naidoové za všechen čas a péči,

jež věnovala tomu, aby má kniha byla co možná nejlepší. Děkuji také Oliveru

Rhodesovi, Kim Nashové a celému kolektivu nakladatelství Bookouture –

je úžasné být v tom s vámi!

Stejný dík zaslouží moje agentka Camilla Wrayová a všichni z agentury Darley Anderson, zejména Mary Darbyová, Emma Winterová a Rosanna Bellinghamová.

Jako vždy jsem nesmírně zavázán své manželce Niki a rovněž tak rodině a přátelům. A protože na rok 2016 připadly mé abrahámoviny, myslím, že přišla ta správná chvíle, abych přátelsky houkl i na staré brachy, kamarády, které mám už čtyřicet let, možná i víc, a kteří mi celou tu dobu fandili: na Iana Gilburta, Shendona Irelanda, Roda Lamberta, Stuarta Marsoma,Denise Sorrilla a Iana Vinalla. Zdar, chlapi!

Zvláštní poděkování patří Demetře Saltmarshové, která provádělachiroraktické zázraky s mými rozbolavělými zády: byl to skoro až nadpozemský prožitek, když jsem poprvé po více než deseti letech seděl, aniž mě co bolelo (a psal prsty, ve kterých jsem měl opět cit).

A konečně – ti z vás, kteří četli mé předešlé knihy, vědí, že tahle si dala docela na čas. Nebudu nikoho unavovat důvody, proč to tak trvalo, jen se zmíním o tom, že co se mé autorské kariéry týče, pár posledních let pocítila víc propadů než vzepětí. Zažíval jsem chvíle, kdy jsem uvažoval, jestli to nemám zabalit a věnovat se něčemu jinému, ale v sedle mě udržely dvě věci: neochvějná podpora mé ženy a vzkazy od čtenářů, kterým se mé knihy líbily.

Takže tohle je pro všechny ty, kteří si dali tu práci a oslovili mě nafacebooku nebo twitteru, pro každého, kdo se o mých knihách zmínil na svém blogu nebo byl tak šlechetný, že některou z nich recenzoval: vaše pozitivní ohlasy pro mě znamenají opravdu hodně. Díky!


Pro Niki, Grahama, Neila, Paulinu a Lukea

a na paměť Jackieho Spencera.


1

Jakýkoli noční zvuk ho teď dokázal probudit. Od chvíle, kdy se mu před osmi

měsíci narodila dcera, si Harry stěží dokázal vzpomenout, kdy naposledy spal

sedm hodin v kuse a probudil se do nového dne přirozeně odpočatý a svěží.

Varování přátel o utrpení z nedostatku spánku se ukázala jako pravdivá.

Zvuk zazněl a vytratil se právě v okamžiku, kdy si uvědomil, že je vzhůru, oči má usilovně zavřené a srdce mu prudce buší. Ten zvuk nezpůsobilo dítě, tím si byl jistý. Muselo to přijít zvenku, patrně z uličky vzadu za domem, kam občas pronikly lišky.

Harry vyčkával, snažil se oživit si pocit, který v něm zvuk vyvolal, spánek přerušený jakýmsi úderem, škrábáním; kradmý ruch, jako by se něco – nebo někdo – snažilo, aby ho nebylo slyšet.

Nebo to jen patřilo ke snu. Každopádně když už se teď probudil, měl by se kouknout z okna a zajít se podívat na Evie a zjistit, kolik času zbývá do dalšího krmení.

Harry věděl, co všechno by měl udělat, ale nemohl. Strnule ležel, oči pevně zavřené a neodvažoval se ani dýchat.

Do domu někdo vnikl. Jejich úpravná ulice s řadovými domky nebyla nebezpečné prostředí. Domy sice nevynikaly kdovíjakou prostorností, ale stály si na trhu dobře, protože odtud bylo blízko na nádraží, v okolí se nalézaly slušné školy, obchody spřátelskými majiteli i hospody pulzující životem, zkrátka všechny radosti, jež umí Brighton nabídnout. Nebydleli přímo v centru, ale dostatečně blízko hlavních tepen – Port Hall ležela mezi Dyke Road a Stanford Road, hrála si na uměleckou čtvrť, aby nalákala bohatší vrstvy, a měla konzervativněbohémský nádech. A tak jste na dopisních schránkách našli nalepená sdělení odmítající reklamní letáky v zájmu životního prostředí, ale všude parkovaly vozy s pohonem na čtyři kola.

7


Žilo tady hodně mladých rodin a Harry s Alicí patřili k nejmladším. V tuto časnou hodinu se moc lidí nevracelo domů, ačkoli v domě naproti bydlela žena, která pracovala na směny v nemocnici. Z města sem nepřestávaldoléhat provoz: sirény, klaksony, bouchání dveří, pištivé skřípění pneumatik a tu a tam vzdálený zdušený rachot, jak z brightonského nádraží vyjížděly vlaky. Podle momentální roční doby se tu ve větší nebo menší míře rozléhal zpěv ptactva, který byl většinou příjemný a málokdy rušil s výjimkou pronikavého vřískotu racků – přesněji zasraných racků, jak se jim tady říkalo.

Tohle všechno tvořilo zvukový doprovod Harryho nocí, všechny ty zvuky znal, očekával je a nepředstavovaly hrozbu. To, co právě zaslechl, znělo však zcela jinak.

Ale přece se nemohl nikdo dostat do domu, aniž ho probudil. No ne? A kdyby tam i někdo vnikl, spokojil by se s tím, co našel v obýváku, a ukradl by tedy blu-ray přehrávač a playstation 4. K tomu nějaké peníze v hotovosti a třeba telefon nebo iPad. Harry si nevybavoval, co se tam právě povaluje, ale jednou věcí si byl jistý: zloději jsou oportunisté. Určitě by neriskovalivýstup do patra nebo nebezpečí, že se obyvatelé domu vzbudí.

Proč se tedy Harrymu zdálo, že je někdo přímo tady, v jejich ložnici? Opatrně a velice zvolna vydechl vzduch, který zadržoval v plicích. Otevřel oči a vzpomněl si, jak ho už párkrát vyděsila kočka odvedle: ta rána jako na tympány, když hupsla na popelnici, a její usedavý nářek připomínající pláč týraného dítěte. Harry si přál, aby se ty zvuky ozvaly právě teď a rozptýlily tak přelud nebezpečí.

Nic.

Nebyl to totiž přelud.

Zaměřil pozornost na bezprostřední okolí. Alice tvrdě spala a zatím tvrdě spala i dcerka. Plánovali, že až trochu povyroste, bude Evie spávat vedle v dětském pokojíku. Prozatím léhala v proutěném koši na rozkládacímhouacím stojanu hned vedle Aliciny půlky postele a té v případě, že zaslechla sebemenší nepokojné zavrnění, stačilo, aby se jen natáhla a mimino utišila.

Evie měla svůj speciální dechový rytmus, oddychovala překotně jako někdo, kdo právě dokončil běžecký závod, a výrazně k tomu pochrupovala, což Harryho kupodivu okouzlovalo i za situace, kdy byl tak zmožený, že by si nejraději vydloubal oči a zaplnil důlky cementem.

8


V pokoji neustále vonělo mléko, Eviino poznávací znamení, leč Harry si všiml, že se ho teď snaží něco přebít: silný kyselý pach mužského potu azatuchlého šatstva, který tady neměl co dělat.

A dýchal tu ještě někdo jiný. Nebo se mu to jen zdálo?

Napjal všechny svaly a se zvýšenou pozorností naslouchal...

A potom se z přítmí ozval neznámý hlas:

„Probuď se, ospalče.“ Alice odpověděla trhavým pohybem končetin. Nejspíš se domnívala, žezaspala a promeškala čas krmení. Harry se pokoušel promluvit, chtěl ji nějakým způsobem přinutit, aby mlčela a nehýbala se. Uvědomil si, že největší naději na to, že se jí nic nestane – že přežije –, bude mít, když vetřelec získá dojem, že je v ložnici jen Harry. Slova z něj však nevycházela, a když na to pohlédl s rozumem, pochopil, že je to směšná představa. Světlo, které dovnitřpronikalo skrz záclony, stačilo bohatě k tomu, aby bylo vidět, kolik lidí se tu nalézá.

Tři.

Při té myšlence – když si uvědomil, že je tu i jeho malá dcera – se vyděšeně posadil a hlavou mu uháněly myšlenky. Postel se zachvěla, jak se Alice s povzdechem protáhla a pak se obrátila ke koši s dítětem.

„Harry...“

„Psssst!“

Protřel si oči a snažil se lépe zaostřit na tmavý stín, jakýsi obrys napravo od dveří. Ten se právě pohnul k posteli, když se k Harrymu Alice otočila se slovy: „Vždyť tvrdě spí. Proč...“

„Podívej se.“ Harry zvedl ruku a letmo uvažoval, jestli z nedostatku spánku neblouzní. Jo, to ano, prosím: ať se Alice rozesměje a řekne, že kromě nás tu nikdo není.

Alice se však nerozesmála. Nadechla se, jako by se chystala vykřiknout, pak v sobě ten popud potlačila vedena nejspíš stejným instinktem, kterým reagoval i Harry: nechat Evie spát, uchránit ji, ať se dál děje cokoli.

Postava stále vyčkávala u noh postele. Byl to muž, vysoký, širokoplecí muž, ale přesnější podobu v obrysu postavy nevypozorovali.

„Vypadněte odtud.“ Harry svůj hlas skoro nepoznal. Styděl se za to, jak se mu třese, jako by takový chabý povel svedl přimět zloděje, aby se spakoval a zmizel.

9


Neznámý se místo odpovědi mírně pootočil a podíval se za sebe. Zazněl tichý smích. A v tom okamžiku si Harry uvědomil, že tohle není vloupání.

Tohle bylo něco mnohem, mnohem horšího.

2

Dveře ložnice se otevřely, jako by na ně působila černá magie. Rozsvítilo se

stropní světlo a přidalo k listopadovému jitru chladnou porci reality. Oba

sebou vyděšeně cukli a Alice se s vypětím sil ovládla, aby nevyjekla.

Do pokoje vešel druhý muž. Byl menší a štíhlejší než první, ale jinakvyadal podobně. Oba měli na sobě černé kombinézy doplněné koženýmirukavicemi a masky z latexu – obličej prvního se skrýval za klaunskou tváří, druhý si navlékl masku Freddyho Kruegera.

Přes boty měli natažené plastové návleky upevněné kolem kotníkůgumovými páskami. Když si toho Harry všiml, jeho zděšení se výrazně zvýšilo. Skutečnost, že si nepřikryli pouze ruce a obličeje, ale i obuv, že měli obalené celé tělo, aby nezanechali stopy DNA, svědčila o tom, že to nejsou amatéři. Věděli přesně, co dělají. Alice si toho možná všimla také. Možná se rozhodla nebrat na to zřetel. „Kra... krabička na šperky,“ vykoktala. „Na toaletním stolku. Ve... vezměte si ji a běžte.“

Druhý muž odfrkl a maska zvuk zdusila tak, že skoro zněl, jako by ho vydal Darth Vader. Evie v kolébce popotáhla a muž k ní otočil hlavu.

Harry ztuhl připravený vystartovat z postele, kdyby se některý z vetřelců k dceři přiblížil.

„Kde je?“ zeptal se první z nich.

Ticho.

Harry si odkašlal. „Cože?“

„Renshaw. Kde je?“

Alice zavrtěla hlavou, vypadala zmateně. „Kdo?“

10


„Renshaw. Edward Renshaw.“

Tón hlasu byl netrpělivý, ale nijak zvlášť nervózní. A zněl poměrněkultivovaně, Harry v něm postrádal hrubý primitivní akcent spodiny, kterýinstinktivně očekával.

Chvíli na oba neznámé zírali, pak si vyměnili bezradné pohledy. Harryho maně napadlo, že za mnoho let by se tahle příhoda mohla stát základem anekdoty pro pobavení společnosti. Na dovolené potkají nové známé, a až s nimi budou některý večer popíjet, Alice navrhne: „Pověz jim, jak k nám tehdy v noci vtrhli ti dva grázlové a jak se pak divili, že jsou na špatné adrese.“

Pocítil příliv úlevy: „Neznáme nikoho toho jména,“ odvětil a Alice sepřidala: „Slyšíme ho poprvé.“

První muž se podíval nejprve na Harryho, pak na Alici. Oči mu byly za maskou sotva vidět, ale i tak bylo zřejmé, že má pronikavý pohled.

„Edward Renshaw. Je mu něco málo přes šedesát, pochází zestředovýchodní Anglie. Snědý, má tmavé vlasy.“

„A je to pořádnej cvalda.“ Druhý mluvil drsněji než jeho společník. Zvedl ruku do výše ramen. „Asi takhle vysokej.“

„Používá i jiná jména. Například Grainger. Nebo Miller. A může sevydávat za doktora.“

„Neznáme ho.“ Harrymu se dělalo skoro nevolno, jak moc se snažil, aby mu věřili. „To je omyl.“

„Jak dlouho tady bydlíte?“ zeptal se druhý.

„V únoru to budou dva roky.“ Alice mluvila tak sebejistě, že to Harrymu dodalo sílu.

Doplnil Alici: „Před námi tu žila osmdesátiletá paní. Musela jít do domu s pečovatelskou službou. Paní...“

„Stevensová,“ dopověděla za něj Alice. „Beryl Stevensová.“

Harry důrazně přikývl. Chtěl u obou mužů vzbudit zdání, že padli načestnou a upřímnou dvojici a že se snaží být i za výjimečně stresující situacemaximálně nápomocní.

Alice pokračovala: „Beryl byla stará panna. Žila sama...“

První muž jí skočil do řeči. „Dostali jste balíček.“ Harry cítil, jak sebou Alice při tom přerušení trhla a kolenem mu narazila do nohy. Podíval se na ni v obavách, aby si ve snaze zbavit se jich nezačala

11


vymýšlet přílišné nesmysly. Nehnutě zírala na chlapa v masce Freddyho

Kruegera, který vytahoval cosi z kapsy kombinézy.

Nůž.

„Přišel vám někdy tenhle týden,“ navázal první muž. „Byl adresovaný panu E. Graingerovi.“

Evie sebou začala šít, kopala do přikrývky. Nejspíš ji vzbudily hlasy a jasné světlo. Na každý pád by zakrátko měla dostat najíst; hodiny na nočním stolku ukazovaly, že je pár minut po třetí.

„Proč bychom přijímali zásilku adresovanou nějakému Graingerovi? Nebo Renshawovi.“ Harry se snažil mluvit vzdorovitě, ale ne rozzlobeně. „Nebydlí tady. Neznáme ho.“

„Přišel na adresu Lavinia Street 34.“

Alice zvedla ruku jako ve škole. „A víte o tom, že v Brightonu je i Lavinia Drive? A taky Lavinia Crescent. Pošta to mohla splést. Dost dlouho nám chodily reklamní letáky s adresou Lavinia Crescent 34.“

První z mužů si povzdechl, jako by Alice s Harrym zkoušeli jeho trpělivost. „Připadá mi, že si neuvědomujete vážnost situace.“

Jeho společník přikývl. „Potřebujou lekci.“

Harry tomu chvilku nerozuměl. Mozek mu v šoku vysadil. Pochopil,terve když druhý muž přikročil k proutěnému koši.

Ublížit Evie, to byla ta lekce.

3

„Nesahejte na ni!“ zařval Harry. Vymrštil se z postele a srazil se s Alicí, která

také vyskočila s úmyslem chránit dítě. Muž k ní napřáhl nůž, aby ji od toho

odradil.

„Klídek,“ protáhl první chlapík. „On to s dětmi umí.“

Uchechtl se vlastnímu vtipu, který pronesl k nevíře nevzrušeným tónem. Harry se ohlédl a uviděl, že muž teď drží v ruce malou černou pistoli.

12


„Vrať se zpátky,“ vybídl Harryho. „A lež klidně. Mrtvej hrdina je nám kničemu.“

Harry nemohl jinak než poslechnout, ale tváří v tvář své bezmoci měl pocit, jako by mu někdo svíral srdce v pěsti. Alici poručili, aby si lehla vedle něho. Poslechla a oba se chvěli tak silně, že pod sebou cítili vibrovat matraci. Evie nesouhlasně zanaříkala: Já vás neprobudila. Proč budíte vy mě?

Muž s nožem vzal za přikrývku a strhl ji z postýlky jako kouzelníkodhalující úžasné překvapení. Evie teď ležela odkrytá, ve svém růžovémkvětovaném pyžamku vypadala strašně maličká a zranitelná, až Harry hrůzu, kterou prožíval, hrůzu z toho, že ji ztratí, málem nedokázal snést.

Alice ho vzala za ruku a silně ji stiskla. Podobně mu sevřela ruku vzávěrečné fázi dlouhého a komplikovaného porodu. Harry si před ní připadal ještě víc k ničemu než tehdy.

„Takže lekci,“ prohlásil chlap s nožem a bleskurychlým pohybem popadl Evie za přední díl pyžama a zvedl ji do vzduchu, jako by jejich milovanáholčička byla potrhaná hadrová panna, kterou není těžké pohodit a zapomenout na ni.

Harry cítil, jak Alice vedle něj ochabla. Po kratičké chvilce, během níž se zřejmě vzpamatovávala z leknutí, spustila Evie povyk, který se nesl pokojem jako siréna. Přestože rodiče její křik vyděsil, nebylo to poprvé, co v nociplakala, a Harry si uvědomoval, že to nebude stačit k tomu, aby se sousedé začali zajímat, co se tady děje.

Nářek probudil Alici z ochromení. Skočila k dceři a nedbala na muže spistolí, jenže jeho společník ucouvl a ucukl rukou, takže pyžamo zapružilo jako lano na bungee jumping a Evie na jeho konci se rozhoupala. Muž zvedl obě ruce k hrudníku, takže dítě i nůž se ocitly mimo Alicin dosah.

„Žádné prudké pohyby, nebo ji podříznu. Takhle malé děti v sobě moc krve nemají. Chcete ji vidět rozlitou po koberci?“

Alice zoufale zakňourala. Harrymu se zdálo, že se zakňučení neubránil ani on, tak ho nastíněná představa vyděsila.

„Bylo by to plejtvání,“ pokračoval ten s nožem. „Kolik bysme za ni mohli dostat?“

Mířil svou otázkou na parťáka s pistolí, ten však krátce zavrtěl hlavou.Přistoupil k Harryho půlce postele.

„Tady můj kamarád – můžeme mu říkat Freddy – je psychopat. Dokáže

13


vaše děcko stáhnout z kůže jako králíka a ještě si u toho bude hvízdat. Ale

to nebude potřeba, protože vy budete spolupracovat. Že mám pravdu?“

Harry ze sebe nedokázal vypravit slovo. Jeho myšlenky bezmocněprodlévaly u představ, že ti dva Evie zabijí nebo zmrzačí, protože ji rodičenedokázali ochránit. Teprve když zaslechl Alicino zavzlyknutí, podařilo se mu přikývnout. Ano, budeme spolupracovat. „Tak teď se pěkně zklidníme, co říkáte?“ Muž s pistolí pokynul „Freddymu“, který odtáhl koš do bezpečné vzdálenosti od postele a z výšky do něj Evie pohodil. Nejprve pronikavě zavřískla a pak začala zoufale lapat po vzduchu, jako by se odnaučila dýchat.

„Prosím, ne,“ vykřikla Alice. „Vždyť je jí jen osm týdnů. Nechte mi jipochovat.“

„To nejde,“ odmítl Freddy.

„Prosím vás. Tohle si nezaslouží.“

„To máte pravdu,“ souhlasil ten s pistolí. „Loajalita k Renshawovi za život vaší dcery nestojí.“

Harry roztáhl ruce v gestu, jakým se dovoláváme zdravého rozumu. V hloubi duše si uvědomoval, jak je to marné, ale uvážlivé a slušné jednání mu bylo vlastní, stejně jako v sobě měl zakořeněnou představu, že mu druzí budou oplácet stejnou mincí.

„O tom Renshawovi vám nemůžeme nic říct, protože nevíme vůbec, kdo to je. Nemáme tušení. Nedokážeme vám tedy vyhovět. Copak to nechápete?“

Ticho, jež následovalo, nebylo běžné odmlčení. Harry uvažoval, jestli ti dva tušili, že situace dospěje k mrtvému bodu. Jestli takový vývoj dokonce nevítali. Ono ticho mu připadalo jako signál k akci.

Nepletl se. Pistolník k němu vystartoval a vrazil mu ústí zbraně do prsou. Jeho druhá ruka dopadla bolestně Harrymu na obličej a přinutila ho klesnout hlavou na polštář. Alice se pokusila vykřiknout, ale Freddy použil Eviinu přikrývku jako roubík a kus nacpal Alici do úst. Evie ten nenadálý ruchvylašil a začala znovu naříkat.

Nakonec Freddy stáhl z manželské postele prošívanou deku a mrštil s ní do kouta. Obrátil se zase k lůžku a očima, z nichž sálala zlost, si měřil Alicinu postavu v hedvábném pyžamu.

„Svlíkni se.“

14


Povel doprovodilo máchnutí nože, který škrábl Alici na krku a zanechal po sobě pár jasně červených kapek krve. Harry sebou zuřivě zazmítal, ale muž s pistolí ho držel pevně a hlavu mu odkláněl stranou, aby měl jistotu, že na svou ženu dobře vidí.

Alice s obličejem strnulým hrůzou si začala rozepínat kabátek pyžama, ale Freddy ztratil trpělivost a rozerval ho. Alice nosila podprsenku pro kojící a on ji v zuřivém spěchu rozřízl. Při pohledu na její obnažená prsa mimoděk zavrněl a Harrymu se z toho hrdelního zvuku zvedl žaludek.

„Dám vám ještě jednu příležitost jít s pravdou ven,“ pravil ten s pistolí. „Ale nejdřív se tady můj kamarád trochu poměje.“

„Jasně, rozumím,“ uchechtl se Freddy. „Poměju se.“

Alice se třásla. Ruce měla natažené podél těla; strach jí nedovolil se zakrýt. Muž přidřepl vedle postele a Harry si všiml, jak škubla nohama vinstinktivním popudu odtáhnout se. Bojovat nebo utéct – jenže nic z toho nemohla.

Harry musel odolat pokušení zavřít oči. Utéct před tím by bylo ještěostudnější než se na to dívat. Freddy se nakláněl dopředu, hlavu měl už jen pár centimetrů od Alicina břicha. Zdálo se, že pozoruje, jaké známky na nízanechal porod: povadlou kůži, stříbřité strie, jež den za dnem vybledávaly, jak ji Harry ujišťoval.

Freddy si stáhl masku z brady. Harry zachytil zarostlý podbradek a vlhké rty; nad spodním prokmitl v pootevřených ústech tlustý růžový jazyk a přisál se k Alicinu ňadru nalitému mlékem. Její nový výkřik zdusila přikrývka.Přehlušil ho lačný mlaskavý zvuk, jak ten člověk sál její mléko, a bylo to něco odporného.

Harry sebou zmítal a snažil se vytrhnout, odstrkoval ruku, která mu držela hlavu, a bylo mu v té chvíli jedno, jestli ho zastřelí. I smrt se zdálapřijatelnější než tohle, než jen bezmocně ležet, zatímco...

Jenže Alice na něj upírala prosebný pohled, kterým ho žádala, aby nekladl odpor, aby zůstal naživu. Člověk s pistolí dal Harrymu ránu pěstí do žaludku a bolest na chvíli všechno zastínila. Úpěl a rozkašlal se, ucítil, jak mu do krku stouply šťávy, spolkl je a pak konečně zůstal bez hnutí ležet, ponížený aporažený.

Freddy s hlasitým mlasknutím zvedl ústa z Alicina prsu, a když vstával a přetahoval si masku zpátky na místo, měl rty od mléka. „Chutná to divně.“

„Do čaje by sis to asi nenalil, co?“ zeptal se ten s pistolí.

15


„To teda ne. Ale udělal bych jí to hned.“ Freddy s frknutím ukázal naHarryho. „Spoutej ho a zgustneme si na ní oba.“

„To ne!“ vykřikl Harry. „Jste na špatné adrese. Nejsme ti, které hledáte. Já vám povím, co budete chtít, abych zachránil svou ženu a dceru. Cokoli. Ale nebude to pravda. Pravda totiž je, že my toho člověka, kterého hledáte,neznáme. A já mám dojem, že vy to víte.“ Slova se z něj řinula jako odsouzencova poslední zoufalá prosba o milost. Představoval si při nich pohřební průvod. Tři černé vozy, tři rakve, jedna tak maličká, že vypadá jako hračka...

Čekal. Ještě nikdy nezažil tak dlouhé a tak mučivé čekání. Nevěděl, jak zareagují. Možná beze slov. Jen výstřelem nebo švihnutím čepele. A Evie celý ten čas plakala a nebylo v jeho ani Aliciných silách, aby jí pomohli.

Muž s pistolí nakonec obešel postel a zamířil ke svému kumpánovi. Cestou si všiml něčeho na zemi, sehnul se a zvedl to. Současně se dal do řeči:

„Pravidla jsou následující. Nepůjdete na policii. Jakmile se na ni obrátíte, zjistíme to. O všem, co v téhle věci podniknete, se dozvíme.“

Držel v ruce balíček vlhčených ubrousků. Zápolil s ním neohrabanými prsty v rukavicích a nakonec jich vytáhl několik smotaných do velkého chuchvalce.

„Neuvidíte nás, ale my vás budeme mít pod dohledem. Jestliže to oznámíte, vaše dcera zemře. Policie vás neochrání. Můžou se holedbat, jak chtějí, ale nezvládnou to. Dvacet čtyři hodin denně, týden za týdnem, celé měsíce – to prostě nedokážou. Rozumíte?“

Harry přikývl. Alice ne. Zdálo se, že se po prožité situaci nedokáže po - hnout.

Člověk s pistolí k ní přistoupil, nejprve ji zbavil provizorního roubíku a pak jí ubrousky otřel ňadro. Odstraňoval DNA.

„Až Renshawa najdeme – a my ho najdeme – vyslechneme ho. Pokud vyjde najevo, že ho znáte a že jste mu jakýmkoli způsobem pomáhali,důsledky budou stejné. Vaší dcery se zmocníme ve chvíli, kdy to budetenejméně očekávat. Pak si přijdeme pro tvoji ženu. Nakonec přijdeš na řadu ty. Je to jasné?“

Harry znovu přisvědčil.

„Nahlas.“

16


„Ano. Chápu.“

Pistole zamířila na Alici. „A ty?“

„Ano.“ Zbraň se ani nepohnula, tak to opakovala. „Ano. Rozumím.“

Freddy si znovu odfrkl a Harrymu se zdálo, že se mu to tak úplně nelíbí. Že se svým společníkem nesouhlasí. Freddy by se tu klidně ještě zdržel.

Harry si uvědomil, že se nechal příliš snadno uchlácholit vyhlídkou na to, že budou už brzy volní. Ten chlap, tenhle psychopat, by klidně mohl zvednout ruku a místo rozloučení podříznout Evie, aniž by tomu mohli jakkoli zabránit.

Pak promluvil ten s pistolí: „Vrať jim ji.“ Načež Freddy podebral Eviejednou rukou, což vyvolalo novou vlnu trýznivého nářku. Pohodil nemluvně na Alici, která ho k sobě ochranitelsky přivinula, přetáhla přes sebe deku aodvrátila se od dvojice vetřelců.

„Zůstanete přesně deset minut na místě. A policii ani slovo.“

„Jo, a ne abyste se zítra probudili a připadalo vám to všechno trochu jinačí, než jaký to bylo ve skutečnosti,“ ušklíbl se Freddy. „Teď jste posraný až za ušima z toho, co všechno vám můžeme provést. Tak si to zapamatujte, jasný?“

Odcouvali ke dveřím, nepřestávali na oba mířit pistolí a pak vyklouzli z ložnice.

Harry s Alicí se nedokázali ani pohnout, i kdyby chtěli. Naslouchali, jak nezvaní návštěvníci scházejí po schodech, jak zarachotila bezpečnostnízáadka na dveřích. Ty se otevřely, pak se přibouchly a ti dva byli pryč.

Měli to za sebou.

Jenže to byl teprve začátek.

4

Harry nabral zhluboka dech a skulil se z postele, čímž přiměl Alici k výkřiku:

„Co to děláš?“

„Pšššt.“ Skloněný vyběhl z ložnice. Nohy měl jako z gumy, podlamovaly se pod ním, ale do dětského pokoje ho donesly. Malé okno tam nabízelo lepší pohled do ulice.

17


V místnosti byla tma, a tak usoudil, že ho neuvidí, jak vyhlíží skrz žaluzie. Venku spatřil stát dodávku. Světla měla rozsvícená. Podle všeho renault. Ti dva do ní nasedli, zasunuli dveře a auto vyjelo.

Riskl to a podíval se pořádně, s obličejem přitisknutým na lamely. Dodávka dojela na konec ulice, ale na to, aby přečetl poznávací značku, byla mocdaleko. Blikla brzdová světla. Odbočka doleva by je zavedla do Port Hall Road, jež ústila do Dyke Road, po které se dalo nejrychleji vyjet z města, jenže řidič zahnul doprava, rozhodnutý patrně pro složitější cestu přes železniční přejezd a dolů k Preston Parku.

Nebo nejeli nikam. Možná zamýšleli jen objet blok.

Jak to říkal ten s pistolí? Budeme vás mít pod dohledem. Harry odstoupil od okna a zaslechl, jak Alice kašle a dáví. Rozběhl se do ložnice a uviděl, jak sedí s hlavou skloněnou a neobratně drží Evie tak, aby ji nepotřísnila zvratky pokrývajícími prošívanou deku.

„Je ti něco?“ Potřásl hlavou nad hloupostí té otázky. „Ukaž, já ji...“

„Ne!“ Prudkost reakce ho zaskočila, že se mimoděk stáhl. Teprve pak její výraz změkl. „Zrovna pije. Uklidnila se.“

Harry vytáhl čisté ložní prádlo a osušku a pak, zatímco se Alice na chvilku postavila a při kojení si otírala obličej, povlékl čistě postel a vyměnil deku.

„A co tvůj krk, jak tě řízl?“

Přitiskla si na ránu osušku a pak se podívala, jestli na ní zůstala krev. „To nic, je to jen škrábnutí.“

Odnesl znečištěné ložní prádlo do koupelny a tam se musel na chvílipřidržet okraje vany, protože se mu dělaly barevné mžitky před očima.Uvědomil si, že ho šíleně bolí hlava, což ho nepřekvapovalo s ohledem na bouli, která mu vyrašila v místě, kde utržil úder pistolí. Chvíli uvažoval, že by do sebe nejraději nasypal půl tuby paracetamolu a pak si při zhasnutých světlech někam lehl.

Jenže dodávka možná jen objíždí blok.

Znovu se zašel podívat na Alici a na poslední chvíli si rozmyslel znovu jí položit tu nejpitomější otázku, jakou vůbec mohl vymyslet: Není ti něco?

Nikdy jsem se necítila líp. Díky. Co ty?

Místo toho jí oznámil: „Zajdu do přízemí.“

„Opatrně.“

18


Přešel její starost nedbalým gestem, ale nahoře na schodech zaváhal. Světla na odpočívadle a v chodbě se ovládala dvojitým vypínačem. Rozsvítil obě a seběhl ze schodů; na stupních potažených kobercem mu ujížděly nohy. Dole se prudce zastavil, jako by doufal, že tím trikem přinutí dalšíhovetřelce, aby vylezl z úkrytu.

Nikoho však neošálil. Byli tady a už odešli.

Domovní dveře našel zavřené. Harry je zajistil zástrčkou a přidal ibezečnostní řetěz. Otevřel skříňku pod schody, kde přechovával skrovnou sbírku nářadí. Jako kutil nestál za moc, ale v každé domácnosti se přecehodilo tesařské kladivo.

Teď měl pocit, že si nikdy nic lepšího nepořídil. Proti pistoli by s ním sice moc nezmohl, tím se však teď nehodlal zabývat. Cítil se lépe, když ho sevřel v ruce, a na chvíli se oddal představě, jak svým trapičům rozbíjí lebky.

Pak prohlédl prostory v přízemí: nevelkou kuchyň, protáhlý úzký obývák, kde i jídávali. Neobjevil nic rozbitého ani vyrabovaného, ale připadalo mu, že některé věci leží jinde než včera, jako by to tu někdo zběžně prohledal.Hledali vetřelci ten balíček? Nebo důkaz, že tady bydlí onen záhadný Renshaw?

V jídelně zjistil, že dveře na zadní dvůr jsou vylomené. Dřevěný rám nenesl stopy poškození a dveře se daly zavírat, ale západka nedržela. Zatím tonaravil provizorně tím, že provlékl držadly provaz, a tak udržel dveře zavřené. Pak ho napadlo, že takové opatření je nedostatečné, a zaklínil pod ně ještě kuchyňskou židli.

Starost mu dělalo spíš kuchyňské okno. Vyrazit ho a prolézt dovnitř nebyl problém. Vyřešil to tím, že zavřel vnitřní dveře a opřel o ně žehlicí prkno – primitivní, nicméně účinný způsob včasného varování. Kdo dveře otevře,povalí prkno a rámus, který tak způsobí, Harryho probudí.

Uf! Pokud po dnešku ještě vůbec někdy usne. Kladivo si odnesl nahoru a dumal, jestli tím dává najevo sílu nebo přiznává slabost.

Alice ležela na zádech a oči měla zavřené, takže neviděla, jak zasunulkladivo pod polštář. Evie se k ní tulila; byla sice vzhůru, ale už nakojená.Naadlo ho, jak absurdní poklid z té scény vyzařuje. Nebylo by vhodnější připustit si, že se stalo něco zásadního? Čelit té vřavě, která kypí hned pod povrchem?

19


To se snadno řekne. Mohl se utěšovat jen tím, že Evie z toho pro budoucnost nezůstane žádná vzpomínka. Jeho a Alici to však natrvalo poznamenalo.Poznal to z toho, jak otevřela oči, vrhla na něj letmý pohled a okamžitě odvrátila zrak. V duchu spatřil muže v masce Freddyho Kruegera, jak saje z jejího prsu. Zahnal tu představu.

„Jsou pryč?“ zeptala se.

Přisvědčil. „Odjeli v dodávce, myslím, že v renaultu. Espézetku jsemneostřehl.“

Rozhodl se, že si nechá pro sebe, kam zabočili. Místo toho jí pověděl o dveřích na dvůr a o tom, jak je zabezpečil. Během řeči se Evie začala vrtět a pomrkávat.

„Světlo je na ni moc prudké,“ poznamenala Alice.

Harry rozsvítil noční lampu a pak zhasl stropní světla. Vlezl do postele, lehl si na bok a zlehka čechral čupřinu Eviiných světlehnědých vlásků.

„Vážně se jí nic nestalo? To, jak ji držel...“

„Prohlédla jsem ji. Na bříšku má, myslím, modřinu...“ Zajíkla se. Harry se natáhl přes Evie a položil Alici ruku na rameno.

„To přejde,“ pravil. Podle tónu vlastního hlasu však nebyl přesvědčený, že tomu skutečně věří.

Alice mlčela a Harry neměl tušení, co se jí honí hlavou. Ležel vedle ní a trápilo ho, aby neuváženou poznámkou všechno jen nezhoršil. Při zvuku tichého pochrupování zbystřil. Evie usnula.

„Mám ji položit do postýlky?“ zašeptal.

„Ještě ne.“

S Aliciným hlasem nebylo něco v pořádku. Harry se posadil a uviděl, že se jí po tvářích koulí slzy. Vypadala jako někdo, koho sužuje neovladatelný žal, ale přitom to nedala najevo nahlas.

„Alice...!“

„Pst! Prosím. Ještě jsem se s tím nevypořádala...“ Popotáhla. „To přejde. Takhle to překonám.“

Harry neměl na vybranou a musel jí to umožnit, pokud se domnívala, že tohle je nejlepší způsob. O to větší starosti mu to však dělalo. Chtěl se na jejím konejšení aktivně podílet, ne tu jen ležet jako figurína.

Navíc, o jedné věci si promluvit museli – a to hned.

20


5

„Neuvědomili jsme policii.“

Měl dojem, že to zní méně riskantně, když to jen konstatuje. Harry neměl v úmyslu jakkoli ovlivňovat Alicin postoj. Potřeboval zjistit, jaký na to má názor, protože sám nevěděl, co si má myslet.

Přestala plakat a promluvila téměř normálním hlasem, i když tón mělanevýrazný. „Vždyť jsi je slyšel. Nemůžeme.“

„Nevím, jak by se o tom mohli dozvědět.“

„Budou nás mít pod dohledem.“

Harry se pořád ještě nerozhodl, jestli jí má prozradit, kterým směremodjeli. „Považuješ to za pravděpodobné?“ zeptal se.

„Nevím.“ Alice znovu popotáhla. „Snad ne.“

„Jestliže nás opravdu sledují, máme o důvod víc obrátit se na policii,protože to znamená, že s námi ještě neskončili. Pokud bereme jejich hrozby vážně, musíme to ohlásit. Zajít na policii a všechno jim povědět.“

Alice se nad tím zamyslela. K obličeji jí přilnulo pár pramenů tmavěhnědých vlasů. Odhrnula je a obrátila se k němu. Oči měla červené a nateklé.

„Dobře, ale co bychom o nich policii řekli? Neviděli jsme, jak vypadají. A měli rukavice, takže otisky prstů tu nezanechali. K čemu to bude?“

„Můžeme popsat, jak mluvili. Ten s pistolí měl docela kultivovaný projev, nezdálo se ti? Jako by patřil ke střední společenské vrstvě.“

„Jakou to s tím vším má souvislost?“

„No, jen že to tak úplně neodpovídá profilu někoho... jako on.“ Rozhodil bezmocně ruce. „Já vlastně nevím. Asi mluvím z cesty.“

Alice zvedla hlavu, aby se podívala, kolik je hodin. „Tomu se nemůžeš divit, vždyť je tři čtvrtě na čtyři ráno.“

„Co chceš teda dělat?“

„Tohle.“ Natočila se tak, aby na něj viděla, a hmatala pod dekou, až našla jeho ruku. „Když to ohlásíme, budeme muset policii popsat, jak to všechno

21


probíhalo. To znamená přiznat, co mi ten chlap udělal.“ Na chvíli silnězavřela oči. „Pak toho budou plné zprávy.“

„Nemusí to tak dopadnout. Nejspíš bychom si mohli vymoct záruku, že naši totožnost utají.“

„V dnešních časech? Nebuď směšný, Harry. Dřív nebo později se todostane ven, to ti přece musí být jasné. A při představě, že se o něčem takosobním bude psát v Argusu nebo že se to dostane do místního zpravodajství... Nesnesla bych pomyšlení, že každý zná i ty nejmenší podrobnosti, ani to, jak by po mně na ulici všichni pokukovali.“

„Tak dobře.“ Harry si nebyl jistý, že se s ní ztotožňuje, ale uvědomoval si, že na jejím místě by patrně reagoval stejně.

„A taky kvůli Evie. To, co patří minulosti, dnes už nevyprchává tak jako dřív. Představ si ji, jak za deset patnáct let začne chodit na internet a bude si pročítat zprávy.“ Popotáhla. „Podle mě nemá smysl o takovém řešeníuvažovat, když se nám nabízí možnost zapomenout, že se to vůbec stalo.“

Sklíčeně přikývl. „Jenže podaří se nám zapomenout?“

„Zkusíme to.“ Na chvíli zavládlo smířené mlčení. Skutečná komunikace probíhalaprostřednictvím tělesného propojení, jejich prsty se něžně proplétaly.

Harry vzdychl. „Neumím si vysvětlit, jak dokázali vylomit zámek, anižbychom je zaslechli.Vyjít do patra a vstoupit do ložnice...“

„Protože jsme unavení. Vzpomeň si, kdy jsme měli naposledy klidnou noc. Máme nejspíš hlubší spánek, než si umíme představit.“

„Hmmm. Asi bychom měli uvažovat o poplašném zařízení.“

Alice souhlasila. Pak se zeptala: „Ta hrozba, že nás mají pod dohledem, nemohl by to být bluf? Chci tím říct, že když byli na špatné adrese, mají důvod se tu ještě dál zdržovat?“

„Asi nemají. Ledaže...“

„Co?“

„Dejme tomu, že toho chlapa, toho Renshawa nebo jak se jmenuje, najdou, a on, aby si zachránil kůži, jim poví, co chtějí slyšet. Tak jako jsme to málem udělali my. Může jim namluvit, že se na tom komplotu podílíme. Že jsme jim lhali.“

Alice mu sevřela ruku. „To mě nenapadlo.“

22


„Není to pravděpodobné, ale ani vyloučené. Na druhou stranu, přišli na špatnou adresu, takže nejsou tak mazaní, jak si myslíme.“ Zamyslel se. „Co tak hrozně důležitého může obsahovat ten balíček?“

„O tom nemá smysl spekulovat. Koukni, Evie usnula. Měli bychom sepokusit taky spát.“

„Dobře. Víš ale určitě, že nechceš zavolat policii?“

„Vlastně nevím.“ Zachvěla se. „Připadám si jako srab. Jenom si nedovedu představit, k čemu by to bylo dobré. Ty ano?“

Zpola se posadil a natáhl se nad Evie, aby dal Alici pusu na čelo. Odměnila se mu letmým napjatým úsměvem. Harry zhasl lampu na nočním stolku a tma, jež nastala, mu v té chvíli připadala tak hrozivá, že sebou trhl.

Zvykneme si, připomněl si. Ale ruka mu vklouzla pod polštář, aby seuklidnil dotykem těžkého kladiva. Ležel pokud možno bez hnutí, snažil se pročistit si myšlenky a dýchat zvolna. Pochopitelně se mu to nedařilo. V nejlepším případě se dokázalodtrhnout od těžkého prožitku, ale další otázky zapudit neuměl. Proč si vybrali nás? Proč tuhle adresu? Proč dnes v noci?

Přemítal o balíčku a o člověku, kterého hledali. Jak dlouho jim Renshaw unikal a kde se právě teď nachází? Harry se přistihl, že uvažuje o tom, zda si ten člověk v určitém smyslu nezaslouží, co ho čeká, jestliže ho jehopronásledovatelé chytnou.

„Spíš?“ ozvala se Alice sotva slyšitelným šeptem.

„Jako zabitý. Ty?“

Otřepaný vtip. Za běžných okolností vyvolal aspoň pousmání. Dnes v noci však následovalo jen vyčerpané vydechnutí.

„Víš,“ šeptala Alice dál, „když se narodila Evie, všechny ty nové hrůzy, které jako by jí hrozily s příchodem na svět, mě deptaly. Že se něčím nakazí, chytne nějakou nemoc, která nepůjde léčit. Že ji utopíme při koupání nebo že strčí prstíky do elektrické zásuvky. Že někde po světě chodí člověk, který ji jednoho zimního odpoledne, až se bude vracet domů ze školy, porazí autem...“

Odmlka, aby si srovnala další myšlenky, naplnila ložnici nepřirozenýmtichem. Nehybnost narušovala jen slza, která Harrymu kanula po tváři.

„Dělala jsem si starost, že jí naskáčou pupínky, jako na čas naskákaly mně,

23


a začne mít pocit, že je ošklivá. Že ji neurvalé holky ve škole budoušikanovat, že se jí budou stranit. Že až vyroste, bude moc tlustá nebo moc hubená,

příliš vysoká nebo enormně malá. Přechytralá nebo ani trochu chytrá. Že na

ni kluci nepoletí – anebo naopak...“

Další odmlka. Harry věděl, co přijde, a musel ji to nechat dopovědět bez ohledu na to, jak moc to oba zabolí.

„Ale ani ve snu by mě nikdy nenapadlo, že ji v osmi týdnech bude svírat v pěsti chlap s nožem a bude jí hrozit, že ji podřízne...“

„Už je to dobré. Už je to za námi.“ Natáhl se k ní a přivinul ji k sobě, aby utišil její vzlyky. Brala ohled na Evie ležící mezi nimi a nevydala ani hlásku.

Nakonec ji to přešlo a podívala se na něj se slovy: „Co když si jednoubudeme při vzpomínce na dnešní den vyčítat, že jsme nepostupovali jinak? Že jsme nezavolali policii nebo nepronásledovali tu dodávku... Nebo že jsme se nezbavili tohohle domu.“

„Ty chceš prodat náš dům?“

„Ne... Nevím. A to je právě ono. Nevím, co dělat.“

„Neexistuje žádná jiná vážná odpověď než ta, kterou jsi už vyslovila. Snažit se přes to přenést. Žít dál a věřit, že vzpomínky na tuhle noc v pravý časvyvanou.“ Věděla, že má Harry pravdu. Nejspíš. Snad. A tak ho tedy Alice přesvědčila, že už je v pohodě a že by stálo za to zkusit se trochu vyspat.

Potom bez pohnutí ležela a vyčkávala, a když Harry upadl do hlubokého spánku, vzala do náruče Evie, políbila ji na tvář a udělalo jí dobře, když se holčička zlehka zavrtěla. Položila ji do košíku, zachumlala ji do přikrývek a nepřestávala tichounce syčet, dokud se neujistila, že Evie se ze spánkunerobere.

Potom se vrátila do postele, zírala do stropu a věděla, že bude odpočítávat minuty až do svítání. Bude mít spoustu času na to, aby si znovu, a ne jednou, oživila hrůzy dnešní noci.

Spoustu času na to, aby uvažovala, proč nebyla ke svému muži úplně upřímná.

Spoustu času na to, aby uvažovala, jestli se právě nedopustila největší chyby svého života.

24


6

Denní světlo. Příliš mnoho světla na to, že bylo půl sedmé, k tomu půlkalistopadu.

Harry se s námahou probouzel a vzpomínky na něj útočily. Mohl by jezahnat jako morbidní noční můru, kdyby mu ruka nesjela po matraci anenarazila na tvrdý kov. Tesařské kladivo.

Ale byli oba v pořádku. Byli v bezpečí. Bohudíky.

Obrátil se na bok. Alice seděla na posteli a kojila Evie. Oči měla zavřené a mračila se, jako by měla na něco vztek. Při kojení mívala zpravidla úplně jiný výraz.

Pohled na matku spojenou s dítětem tak těsně, jako byla v této chvíli ona, mu vždycky připadal pokořující a nyní mu jen potvrzoval, jak jenadbytečný. Devět měsíců vyživovala Alice dítě uvnitř svého těla a teď honaájí pokrmem, který dokáže připravit pouze příroda, zatímco Harryho příspěvek k tomuto zázraku se před rokem omezil jen na drobný výstřik tekutiny.

„Kolik je hodin?“ zaúpěl tiše.

„Skoro půl osmé.“

„Cože?“ O hodinu zaspal, což znamenalo, že přijde o nejlepší část dne. Po ranním kojení Evie vždy nejvděčněji přijímala grimasy, které na ni dělal, a později je začala odměňovat zahleněným chichotáním.

Neměl by ale být vděčný už jen za to, že tu byli takhle pohromadě?

„Spala déle než obvykle. A ty jsi úplně vytuhl.“

„Vážně? Promiň.“ Posadil se a Alici objal. Když ji líbal na tvář, zdálo se mu, jako by se maličko odtáhla. „Podařilo se ti usnout?“

„Skoro ne, ale necítím větší únavu než jindy.“

„Chceš, abych dnes zůstal doma?“

„Jako že by ses hodil marod?“ Odfrkla. „Je to lákavé. Ale k ničemu by to nebylo.“

25


„Můžu dohlídnout na Evie a ty se zatím trochu prospíš. Taky by se měla vyřešit otázka těch dveří na dvůr.“

„Už jsem poslala esemesku Steveovi.“ To byl Alicin strýc, který se živil jako truhlář. „Během dopoledne sem zaskočí.“

A pak jestli nejsem nadbytečný, napadlo Harryho. „Co jsi mu pověděla?“

„Jenom že se k nám někdo pokusil vloupat, ale protože nic neukradl,neoznámili jsme to.“ Do jejího hlasu se vkradl chladný tón, jako by svérozhodnutí obhajovala, ale přitom se jí nelíbilo, že tak postupovala.

„Až ty dveře opravíme, už si to s policií nebudeme moct rozmyslet,“poznamenal.

Alice přikývla. Když nic jiného, vypadala, jako by ji to rozhodnutí povznes - lo na duchu. Jako by nepotřebovali nic jiného než nový zámek, aby celou tu záležitost zatlačili do pozadí. Harry se osprchoval, pak si oblékl džínsy a silnou zimní košili. Už možná dva dny se neholil, ale pracoval v oboru, který mu ohledně vzhledunepřikazoval elegantní nedbalost, nýbrž nenucenou nedbalost. Porost na tváři bylvíceméně předpisový dávno předtím, než se to stalo odpudivou módou.

Sešel ze schodů a ujistil se, že dole je všechno tak, jak to zanechal. Roztáhl závěsy v obýváku a chvíli zůstal hledět do ulice. Nezahlédl žádnou dodávku. Kromě pár lidí venčících psy a několika výrostků ploužících se do školy ulicí ani nikdo neprocházel. Z malé výseče oblohy, na niž viděl, bylo zřejmé, že je bezvýrazná a zahalená v mracích.

Klidné chladné ráno. K tomu, aby pochopil události dnešní noci, mu moc nepomohlo.

Uvařil pro oba kávu. Evie právě dopila, tak si ji vzal na ruku, aby si říhla, zatímco Alice se šla osprchovat a umýt si vlasy.

„Tím se zdržuješ,“ poznamenala, když vyšla z koupelny omotaná osuškou. Horká voda do určité míry vrátila barvu a živost její pokožce, ale k tomu, jaká bývala za normální situace, měla daleko.

„To nevadí. Pořád mám pocit, že bych tu měl zůstat.“

„Pokud na to chceme doopravdy zapomenout, neměli bychom měnitzavedené zvyklosti. Nemluvě o tom, že máš práce nad hlavu.“

To Harry nemohl popřít. Pořád ještě nedohnal skluz, který se nahromadil, když si vzal otcovskou dovolenou.

26


„Určitě budeš v pohodě, když tě tu nechám samotnou?“

Přitakala. „Musím přece být v pohodě, ne?“

„A na policii tedy nepůjdeme? S konečnou platností?“

„S konečnou platností.“ Položil jí tu otázku ještě jednou, těsně předtím než odešel z domu. Evie spala v košíku, který snesl dolů do obýváku. Alice ukusovala toast a častovalapolohlasnými nadávkami nabubřelého moderátora ranní televizní show, kterou sledovala.

„,Já s vámi koneckonců rozhovor udělám,‘“ napodobila až děsivě přesně toho člověka, „,pokud se shodneme na tom, že nic z toho, čeho jste dosáhl, se nedá porovnat s mojí schopností časně ráno vstát a odříkat text z čtecího zařízení.‘“

Harry se rozesmál. To byla povzbudivá známka, napadlo ho. Alici se vrátil její sarkastický humor.

Dal ještě jednu pusu Evie a pak se přivinul k Alici, která mu nabídla náruč. Promluvil, až když mu přitiskla obličej na hruď.

„Jsi si tím naprosto jistá?“

„Harry, probděla jsem celou noc a probírala, jaké máme možnosti. Vžij se do toho, že to ohlásíme a policie je dopadne. Sedím na svědecké lavici anějaký vykutálený právník mě podrobuje křížovému výslechu: ,Jste si naprosto jistá, paní Frenchová, že zrovna tenhle muž vám sál z prsu mateřské mléko?‘“

Cítil, jak se zachvěla, a souhlasil: „To ne. Tak dobře.“

„A i kdyby je odsoudili, jak dlouho zůstanou za mřížemi? Nanejvýš pár let. Vylezou ještě víc přesvědčení, že se nám musí pomstít, než když toprostě... necháme být.“

Harry přisvědčil. Připadalo mu to jako dost pádný argument.

„A tak mi slib, že nezměníš názor a nezavoláš na policii bez mého vědomí,“ dodala Alice.

„Máš moje slovo.“

„A že o tom nepovíš nikomu v práci.“

„Ne, jistěže ne.“

Vyvinula se z objetí, rukou se dotkla jeho tváře, políbila ho a pak hopostrčila ke dveřím.

„Tak už běž vydělávat, ať máme co jíst.“

27


Harry šel, ale necítil se dobře. Než došel na konec ulice, čtyřikrát či pětkrát se ohlédl, sledoval projíždějící auta a pohlížel k domu, jestli Alice nevyjde ven a nezavolá ho zpátky.

Jenže i kdyby dnes zůstal doma, věděl, že se stejně těžkým srdcem byodcházel do práce i na druhý den. Alice měla možná pravdu a musí to hodit za hlavu. To, že se jeho žena snaží vymazat z paměti tak otřesný zážitek, se dalo jistě pochopit. Přesto mu znepokojující hlas v hlavě našeptával, že mlčet o tom není možná nejlepší řešení a že by tomu neměli čelit sami. Toho šedivého tíživého listopadového rána nebyla příliš zima a vzduch mu připadal jako vlhká houba. Neutuchající větřík s sebou nesl pach moře,vyálených rachejtlí a rovněž pro tu roční dobu netypickou vůni čerstvěposečené trávy.

Dyke Road ucpala v obou směrech dopravní kalamita. Harry zahlédl o kus dál u Boothova muzea horní patro autobusu. Obrátil se jiným směrem a prošel kolem BHASVIC, vyšší odborné školy, kterou někdy před čtrnácti patnácti roky taky navštěvoval. Právě tady vyvstaly na povrch jeho umělecké nadání a talent pro design a dál stačilo je jen šikovně napřít k budoucí kariéře.

Ve dvaatřiceti letech byl Harry spolumajitelem produkčního studia, které se zabývalo animací a vizuálními efekty pro film, televizi a reklamníspolečnosti. Šest let získával zkušenosti na rozmanitých postech – včetně působení v legendárním Industrial Light & Magic, krátkého, leč k nezaplacení – a pak společně s kamarádem z vysoké založili vlastní firmu. Jejich obdivuhodně inovativní produkce jim záhy vydobyla dobrou pověst, takže hned v prvních třech letech získali filmovou cenu BAFTA i dvě ocenění Společnosti pro vizuální efekty.

Teď Harry a jeho společník Sam zaměstnávali desítku lidí a jejich firma sídlila ve druhém patře budovy v Middle Street, někdejším centru rybářské vesnice Brighthelmstone.

Harry většinou chodil do práce pěšky nebo jezdil na kole, ale dnes neměl čas. Rád šel kolegům příkladem a býval v kanceláři už v osm, ne-li dřív, a než se narodila Evie, pracoval často do šesti nebo sedmi hodin večer. Přijít na způsob, jak směstnat pracovní povinnosti do kratšího pracovního týdne, byl úkol, na nějž si zatím netroufal.

Měl k tomu prostý důvod: svou práci miloval. Jako dítě musel pořád kreslit,

28


celé dny trávil ponořený do světa své představivosti. Snil o tom, jak se jednou

bude svým koníčkem živit, ale nikdy by se neodvážil doufat, že se mu tovylní v takové míře.

Že by v tom tkvěl problém? Měl zatím až moc velké štěstí a dnes v noci za to zaplatil.

Na zastávce autobusu si pozorně prohlížel lidi kolem i auta sunoucí sekrokem podél chodníku. Jestli nebyla hrozba, že ho budou mít pod dohledem, planá, nesledovali by ho právě teď, aby se ujistili, že nešel na policii?

Na zastávce přibylo pár lidí. Několik z nich vycítilo, jak si je prohlíží, a opláceli mu zamračeným pohledem nebo nechápavě zírali. Harry byl urostlý a štíhlý, se světlehnědými vlasy a zelenýma očima a měl nenucené vystupování. Zatím se nesetkal s tím, že by u neznámých lidí vyvolávalneřátelské reakce, a teď překvapeně sledoval, jak se podezření může snadno proměnit v paranoii, a dokonce v agresi.

V autobusu, který přijel, byla všechna místa k sezení obsazená. Harry se protáhl dozadu a uvažoval, jestli by noční návštěvníky poznal. Nejspíš ne, dokud by je neslyšel mluvit. Ten kultivovanější vyslovoval jméno uliceLavinia s lehkým důrazem na písmeno L.

Lavinia Street 34.

V té chvíli dostal nápad. Nemohl však nic podniknout, dokud autobusnezastavil u Clock Tower. Tenhle hovor nemohl vést na veřejnosti.

Našel si klidné místo na schodišti vedoucím do zvýšeného přízemí budovy Boots. Alice se ozvala na první zazvonění. „Co se děje?“

„Zrovna jsem uvažoval o naší adrese a taky o tom, jestli se potom, co od nás odjeli, vypravili do Lavinia Drive a Lavinia Crescent. A pak mě napadlo, že doufáme, že se spletli, ale co když ne?“

„Ale Harry, já nechápu... To přece musel být omyl.“

„Z našeho pohledu ano. Ale co když skutečně dostali naši adresu?“

„Proč?“

„To nevím. Třeba je Renshaw chtěl svést ze stopy. Poslat je, aby ho hledali na nesprávné adrese.“

Nastalo tíživé ticho. Harry pocítil nával odporu k sobě samému. Alice přece nedokáže objasnit jejich neradostnou situaci o nic lépe než on sám. Proč ji děsí takovou neplodnou spekulací?

„Promiň,“ ozval se. „Bylo to ode mě hloupé. Nezlob se.“

29


„To nic, ale ne aby sis o mě celý den dělal starost. Já budu v pohodě.“

Harry slyšel, jaké úsilí vynakládá, aby zněla bezstarostně, a tak jí to slíbil. Pak Alici řekl, že ji miluje, rozloučil se a v duchu se připravoval na další zkoušku, kterou mu dnešek přinesl. Teď totiž musí napochodovat s úsměvem do kanceláře a předstírat, že se mu celý jeho svět málem nerozpadl na kusy.

7

Ten telefonát znamenal pořádný zádrhel. Musel přijít zrovna v okamžiku,

kdy dospěla k přesvědčení, že udělala správně, když Harryho poslala do

práce.

Dokážeš si s tím poradit sama, Alice.

Přece nemáš strach.

Pak se ale celé to kouzlo rozprsklo onou jedinou domněnkou: Třeba je Renshaw chtěl svést ze stopy.

Alice cítila, jak se jí sevřelo hrdlo tak, že chvíli nedokázala promluvit. Harry si toho naštěstí nevšiml. Jakmile však domluvili, zhroutila se napohovku rozhozená vzteky i hanbou.

Jak mohla být tak hloupá, že ji ta možnost nenapadla samotnou? Evie spala až do deseti, ale Alice ten dar svobody pošetile promarnila. Vmyšlenkách prodlévala u letmého setkání dva dny zpátky. Tehdy ho přešla jako bezvýznamné, teď se však snažila vybavit si každou podrobnost.

Když se dcerka probudila, přineslo jí to vítané rozptýlení. Jedna na druhou brebentily, zcela nesmyslné žbrblání, které jim oběma přinášelo zjevně velkou radost. Pak Alice holčičku nakrmila, přebalila ji a malá si říhla – k tomu jí maminka zpívala písničku, která se linula z jakéhosi vlezlého dětskéhopořadu v televizi, nad jehož grafikou by Harry zaplakal. Věnovala sekaždodenním běžným činnostem, ale dnes jí připadaly bezobsažné.

Ještě před měsíci si Alice připadala jako žena stvořená pro kariéru.Pracovala jako dentální hygienistka jednak na sebe, jednak spolupracovala se třemi

30


zubaři v Brightonu a okolí. Po dětech sice horoucně toužila, byla všakpřesvědčená, že tahle její práce pro ni neztratí význam a ona najde způsob, jak

zvládnout jedno i druhé, což se většině matek dařilo.

Potom přišla na svět Evie a Alici skoro vyděsilo, v jakém rozsahu sepřizpůsobila mateřství, jak jí to připadalo přirozené a potěšující. Co to znamená pro budoucnost, netušila. A samozřejmě taky bylo jistě předčasné domnívat se, že ví, co dělá – přesně tak to s ukázkovou netaktností čerstvé babičkyformulovala její matka. Ale praxe to vytříbí, nemluvě o velkorysých radách starší generace (obě Eviiny babičky jim v posledních týdnech ohromně pomáhaly, ale občas tím vnesly do Alicina a Harryho života zmatek).

Alici napadlo, co by si asi pomyslela babička Barbara teď, kdyby viděla, jak sebou její dcera cukne pokaždé, když zaslechne kroky na chodníku. Židle za - klíněná pod kliku dveří na dvorek působila, jako by tu panoval stav obležení.

Postav se tomu čelem, poradila by jí nejspíš. Venku nečíhají žádní netvoři, ale tomu neuvěříš, dokud se o tom sama nepřesvědčíš.

Musíš ven. Už se rozhodla, ale pak jí to překazily stahy Eviiných střev, které znečistily nejen čerstvé plíny, ale nadělení proniklo záhadným způsobem i mimo ně. Alice musela děcko svléknout a pak je navléct znovu do čistého: prádlo,košilku i dupačky a k tomu silnou kombinézu s kapucí na cesty mimo dům.

Zatímco ji Alice převlékala, prohlédla Evie bříško. Na jednom místě měla kůže lehce odlišné zabarvení, ale jiné následky nočního neomalenéhozacházení nepostřehla. Dcerka z toho vyvázla zázračně, což nijak nezmírnilo Alicinu spalující nenávist, jakou cítila vůči těm dvěma vetřelcům, kteří jeohrožovali. Značnou část noci strávila spřádáním krvelačných snů o pomstě –vylupovala jim oči, trhala jim varlata – a myslela to vážně. Mateřství ji v mnoha směrech zásadně změnilo a připravenost na obranu dítěte mrzačit a zabíjet byla jen jedním z nich.

Uběhlo dalších dvacet minut, než byla připravená vyjít z domu. Jakoposlední v řadě příprav vyhlédla z oken ložnice na ulici. Takhle vprostředdooledne se toho venku moc nedělo. Kolem projela pomalu dodávka, ale tahle vezla zaměstnance místní instalatérské firmy.

„Je tam klid,“ zašeptala si Alice pro sebe. „Naprostý klid.“

31


Õ

Vymanévrovat s okázalým kočárkem iCandy úzkými předními dveřmi bylo

utrpení. Nárazy a cloumání občas Evie rozplakaly, dnes dopoledne je však

snášela s jakousi dobromyslnou zvídavostí, jako by nepohodlím platila daň

za možnost vstřebávat záplavu počitků, které se nabízely „venku“.

Alice tlačila kočárek ulicí, dokud nenašla mezeru mezi parkujícími auty.Provoz byl stále mizivý, ale ona se i tak zastavila, než přešla vozovku, a očima přejížděla domy naproti, jako by se snažila vytipovat ten nejpravděpodobnější.

Ne. To je příliš nebezpečné.

Rozhodla se, že se nejprve projde. Odbočila na prvním nároží do Port Hall Road, pak doprava na Exeter Street, potom do Burton Street a zpátky do Lavinia Street. Na procházku bylo docela pěkně, větší teplo, než očekávala, a nebe takové té prázdné bílé barvy, která připomíná přehoz proti prachu – jako by skutečnou oblohu za ním právě čerstvě natírali.

Dnešní porce psích hovínek ji rozladila: od včerejší dopolední procházky přibyly dvě nové hromádky. Alice se domnívala, že noční martyrium jí na takové prkotiny poskytne nový náhled, ale nestalo se tak: v Alicině světě by měli na střechách polehávat odstřelovači a trestat takové asociální chování. Ukliď to, ty dobytku, nebo začneme střílet...

Na rohu Port Hall Road se Alice ohlédla a všimla si muže na vzdáleném konci její ulice. Držel něco v ruce, určitě telefon. Zvedl jej, odvrátil se od ní, jako by ho nezajímala, ale ten pohyb působil příliš strojeně. Postavouodpovídal jednomu z mužů z dnešní noci, tomu s nožem.

Tomu, který hrozil, že moji holčičku podřízne.

Alice strnula. Vstoupí jí do cesty dřív, než dojde k domu. Mohla by začít prchat jiným směrem, ale kam?

Podlamovaly se jí nohy. Aby mohla stát zpříma, musela se opřít o kočárek, který hrozil, že se zvrátí dozadu. Přikročila k rohovému domu, opřela se o zeď a současně se snažila ovládnout zděšení.

Na rohu Buxton Road zastavilo auto. Muž k němu přistoupil, nasedldovnitř a ani se na ni nepodíval.

Jsi blázen, Alice Frenchová.

Evie se ozvala netrpělivým křikem. Alice se vydala znovu vpřed a nahlížela přitom do každého auta, do každého domovního vchodu. Než dokončila další okruh, byla přesvědčená, že u ní sehrála roli přebujelá představivost.

32


V půlce ulice se zastavila. Svůj dům měla právě přes ulici. Přešla předkočárek, klekla si a předstírala, že upravuje Evie přikrývku, zatímco se vevzpomínkách vrátila k úternímu ránu.

41? 43? 45? Které číslo?

Nakonec dospěla k úsudku, že je to nejspíš číslo 43.

Srdce jí bláznivě tlouklo. Chopila se kočárku a tlačila ho k domu, který se nalézal o pár čísel dál. Připadalo jí to neskutečné, jako by se vznášela.Skutečně se to chystá udělat? Číslo 43 se nijak zvlášť neodlišovalo od ostatních domů v ulici. Úzký řadový domek ve viktoriánském stylu s třemi ložnicemi, vchodovými dveřmi napravo a obloukovými okny v patře i přízemí nalevo. Na zdech bílá štuková omítka, jejíž malba potřebovala už dávno obnovit. Ve spodním arkýřovém oknězáclony, v horním těžké závěsy. Uvnitř se nesvítilo, alespoň jí to tak připadalo.

Krátká cesta k domu byla dlážděná, nikoli dlaždicová. Ke dveřímzanořeným do mělkého výklenku vedl jeden schod. Dveře z masivního dřevanatřeného tmavě šedým lakem byly v lepším stavu než zbytek domu. Vprostřed byla upevněná malá schránka na dopisy.

Znovu se rozhlédla ulicí, pak vkročila na cestičku a kočárek táhla za sebou. Zazvonila a se zrychleným a přerývaným dechem čekala.

V domě se nic nehýbalo, a tak zakle



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist