načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Utajený svět - Arnošt Vašíček

Utajený svět

Elektronická kniha: Utajený svět
Autor:

Čas čarodějů Neviditeůlní vrazi Smrt přichází na poveščl Tajemstvcí zakléínačů Poslové ze záhrobí Nebezpečné pověry Opravdu mrtvá záhada? SAtrhující svědectví o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Film
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 218
Rozměr: 20 cm
Úprava: 32 stran obr. příl. : barev. ilustrace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-3022-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor těží z nesčetných poznatků a zážitků svých kuriózních cest po - pro nás - stále tajemných a dráždivě záhadných zemích s původními domorodými kmeny a jejich obyčeji. Zabývá se zejména sexuálními rituály, bílou a černou magií, reinkarnací, aktem msty a odplaty - to vše zejména v Indonésii, konkrétně na ostrově Bali. Nachází paralely i v civilizovaných zemích Západu a dokonce i ve střední Evropě. Text je doplněn zajímavými fotografiemi; z některých je patrno, že i démoničtí domorodci se naučili úspěšně před kamerou pózovat. Další kniha českého záhadologa a dobrodruha se tentokrát zabývá bizarními zvyky i nevysvětlitelnými jevy zejména v odlehlých oblastech jihovýchodní Asie.

Popis nakladatele

Čas čarodějů Neviditeůlní vrazi Smrt přichází na poveščl Tajemstvcí zakléínačů Poslové ze záhrobí Nebezpečné pověry Opravdu mrtvá záhada? SAtrhující svědectví o nejbizárnějších a nejkurioznějších obyčejích, o nevysvětlitelných jevech a záhadnýách úkazech, které dokazuje, že i na prahu třetího tisíciletí na naší planetě přežívá utajený svět tajemných tradic, magie a zázraků.  Knížka, která nesmí chybět v knihovně žádného cestovatele.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Časčarodějů-Neviditelnístrážci-Smrtpřicházínapovel

Tajemstvízaklínačů-Poslovézezáhrobí

Nebezpečnépověry-Opravdumrtvázáhada?


MYSTERY

FILM



MYSTERY

FILM

ArnoštVašíček

Ostrava2014


Arnošt Vašíček: Utajený svět

Mystery Film, Ostrava 2014

1. vydání Baronet Praha 1999

Copyright ©Arnošt Vašíček

Veškerá práva vyhrazena (All rights reserved)

Tato kniha ani jakákoliv její část nesmí být publikována, kopírována,

elektronicky ani jiným způsobem šířena bez výslovného povolení.

Vydal: Arnošt Vašíček - Mystery Film, Mánesova 20, Ostrava 2

Fotografie©Arnošt Vašíček, Profimedia a ČTK

Obálka, grafická úprava a sazba Josef Liďák

Vytiskla Tiskárna Oldřich Harok, 739 34 Šenov Mystery Film Ostrava 2014 ISBN 978- 80-87730-22-5

O B S A H :

OSUD A VÍRA

PODKNUTOUEXTÁZEstr.9

Krotitelé plamenů - Zaklínači hadů -

Atrakce s příchutí smrti - Zázračný kámen

VZAJETÍMAGIEstr.33

Věčný úsměv - Podivné léčby -Čas čarodějů -

Oživlé mrtvoly - Neviditelní strážci - Neomylní detektivové -

Smrt přichází na povel - Krvavé oběti - Vysavač slin -

V obklíčení kanibalů

TŘETÍOKOstr.93

Poslové budoucnosti

SMRT A ZÁHROBÍ

SPUNCEMNEOBYČEJNOSTIstr.103

Právo prosazované klackem - Nebezpečné pověry -

Čínský Nový rok - Na vlnách obav

ŽIVÍVZAJETÍMRTVÝCHstr.113

Krvavé divadlo - Vykoupejte své mrtvé - Poslové ze záhrobí

PŘÍŠERNÍDÉMONINOCIstr.125

Přísně střežený hrob - Opravdu mrtvá záhada? -

Podezřelé shody - Pod křídly leyaků

NEVIDITELNÍVRAZIstr.134

Tajemný nápoj - Vraždící mumie - Zabiji tě svým kouzlem -

Osudná maska

VŘETĚZCIZNOVUZROZENÍstr.161

Důkazy o návratu - Výstraha a naděje

MuŽ A ŽENA

TĚŽKÉBŘÍMĚNAMLOUVÁNÍstr.171

Pevnost hříchu a počestnosti - Nezdržuj se city -

Zaútoč na mne milostnou hůlkou - Tajná řeč -

Manželství na zkoušku - Vylosovaní partneři

TISÍCTVÁŘÍLÁSKYstr.180

Hořké brány do ráje - Roztoužený dech pouště -

Proč žena chodí za mužem - Zdrženliví bojovníci -

Zašlá sláva harémů? - Případ nenasytného milovníka -

Případ opatrného milovníka - Právo první noci -

Páté kolo u vozu

DĚTIZKLOBOUKUstr.195

Zabijáci podporují plodnost - Vymyťte z potomka zvíře -

Na prahu ženství - Obřízka krásných válečníků -

Okovy statečnosti

BOLESTIVÁKRÁSAstr.199

Kruté ozdoby - Zářezy na kůži - Tajemství žirafích žen -

Ta váha si mě neváží

PODKNUTOUEXTÁZE

„Člověk, jehož duše je dokonale čistá a mysl zcelapohrou

žena v Bohu, dokáže zázraky. Jeho tělo odolá žáru ohně inebe

zpečnému ostří meče. Bolest pro něj neexistuje a zranění, která

by jiného zabila, nejsou poznamenána jedinou kapkou krve

a ihned beze stop mizí. Proto můžeme tak snadno nést břímě

utrpení...“

Fialově žlutý soumrak pokrýval krajinu tajemnýmšerosvi

tem. Ploché pobřeží mělké zátočiny ožilo tisíci příchozích. Nad

hladinou se vznášel hutný oblak vůně kadidla a páleného kafru.

Atmosféra byla nabita nervním napětím. Původně tichémodlit

by se změnily v hlasitě zpívané ódy, doprovázené extatickými

výkřiky „Arogara“ - „Sláva Bohu“. Někteří věřící začínali

propadat transu. Jejich pohled ztratil jas. S očima potaženýma

matným povlakem nepřítomně zírali před sebe a lehce se

9

PODKNUTOUEXTÁZE

pohupovali v kolenou. V tom okamžiku jim připravenípomocníci začali propichovat tělo desítkami dlouhých hrubých jehlic.

Každá z nich symbolizuje oštěp vítězství, s jehož pomocí bytost

jménem Murugan nastolí na celém světě mír a harmonii. Vedle

jehlic jsou zavěšovány obětiny. Celá záda a boky kajícníků

zdobí zlaté a červené baňky. Každá visí na ostrém háčkuzabodnutém hluboko do pokožky. Samotné jehlice pronikají do svalů

až do hloubky tří centimetrů. Na ně je posazeno až dvacet kilogramů těžké posvátné kavadee. Jeho hmotnost zaryje hroty ještě hlouběji do kůže. Někdy je k háčkům navíc připojen malý vozíček. Kajícníci přesto necítí bolest. Z jejich těl nevytryskne jediná kapka krve.

Pochod s kavadee slouží k uctění Pana Murugan. Tento

mladší syn boha Šivy a bohyně Umy je odvěkým ochráncem

Tamilů a jejich jazyka. Tamilské komunity v Malajsii, na Srí

Lance a Mauritiu uspořádávají na jeho počest obrovskéslavnosti. Po celých deset dnů věřící vypuzují ze svých srdcí nenávist,

nepřátelství a vášeň. Aby získali čistotu v myšlení, slovech

i skutcích, denně se koupají, pojídají pouze vegetariánskou

stravu a zdržují všech tělesných požitků. Za odplatu mohou nést

slavnostně vyzdobené břímě.

10


Krátce před odchodem procesí kněží žehnají jednotlivým

kavadee a recitují posvátné texty. Vzrušení davu roste. Kajícníci

propadají dokonalé extázi. Dlouhým bodcem si nechají prorazit

obě tváře a poslední silnou jehlicí probít jazyk na znamení, že

jejich ústa jsou zamčena. Od této chvíle komunikují s Bohem

pouze srdcem. Pak všichni odcházejí do chrámu. Cesta je

dlouhá mnohdy i několik kilometrů. Většina věřících kráčí bosa.

Několik zvlášť oddaných kajícníků si pro svou strastiplnou pouť

opatřilo dřevěné sandály, jejichž vnitřek je posetý ostrými hroty

hřebíků. Každý krok musí být neskutečným utrpením. Procesí

jde zvolna, často se zastavuje, aby poutníci mohli chvíli tančit na

místě. Houpavý pohyb rozkmitává zabodnuté jehlice a háčky

a vyvolává další vlnu ukrutné bolesti. Kajícníci ji zjevněnevní

mají. Jsou šťastní. Před očima jim vyvstává obraz Boha.

Podle víry Tamilů každá pouť s kavaedee pomáhá porazit zlo

a přispívá k spasení lidstva. Nosič posvátného břemena svým

utrpením odčiní spáchané hříchy, stane se čistým a získápožeh

nání.

Pouť v úmorném vedru trvá často i více než půl dne. Když

procesí konečně dorazí do svatyně, jsou kavadee sejmuta

a jehlice vytaženy. Ani na jednom z těl kajícníků se neobjeví

kapka krve.

Neuvěřitelná odolnost lidského organismu vůči bolesti není

jediným udivujícím prvkem festivalu zasvěcenému Panu

Murugan. Traduje se, že některé roky byly vykonány skutečné

zázraky. Jedním z nich je oživení zabitých ryb. V dřívějších

dobách totiž někteří věřící přinášeli jako oběti ryby. Kajícníku,

který přísahal, že ponese rybí kavadee, se v předvečer slavnosti

ve snu přesně zjeví místo, kde najde dvě ryby. Příštího rána se

tam vypraví a snadno ryby chytne do kusu plátna použitého

místo sítě. Každou rybu rozpůlí ostrým mečem a obě poloviny

vloží odděleně do dvou hliněných hrnců s vodou, které pak

upevní ke svému kavadee. Po chrámovém obřadu se vrátí nazpět

k řece a otevře hrnce. Obě ryby současně obživnou. Jejich

oddělené poloviny se spojí a ryby bez jakékoli známky zranění

vklouznou do řeky. Naposled bylo rybí kavadde provedeno na

11

PODKNUTOUEXTÁZE


Mauritiu v roce 1967 starcem jménem Marimootoo

Chellabrum. Jeho zázrak sledovaly stovky lidí a dosvědčili ho

i přítomní zahraniční novináři.

Kuriózním je i svátek Kathi Poosai. Kněz a po něm i kajícníci

vystupují na velmi vysoký žebřík, jehož příčky tvoří jak břitva

ostré meče. Chodidla zasvěcených neutrpí újmu, ale cizinci,

kteří se chtějí přesvědčit o ostrosti mečů, bývají často zraněni.

Tanec s příchutí zázraků jsem často pozoroval na Bali. Téměř

vždy se odehrával podle stejného scénáře.

Tajuplné zvuky gongu zvyšovaly napětí. Tanečníci, svíjející

se v rytmu divoké nervní hudby, zrychlili tempo. Náhle jeden

z nich vytáhl malajskou dýku a vrazil si ji rovnou do oka. Také

další muži propadli extázi. Uchopili své krisy a začali se jimi

bodat do hrudi a do břicha. Někteří přitom prudce klátili rukojetí

a s napjatými svaly tlačili ostří proti tělu. Na žádném z nich

nebylo vidět sebemenší zranění a udusaná vyprahlá hlína pod

jejich bosýma nohama čekala marně na jedinou kapku krve.

Bodání dýkou je součástí rituálního tance barong. Zaproni

kavých zvuků zvláštního orchestru se v podivuhodnýchtaneč

ních kreacích utkává posvátná bytost Barong s čarodějem

a démonem Rangdou. Jejich souboj symbolizuje nevyhnutelnou

nutnost boje dobra se zlem.

V Barongově družině jsou přitom muži, kteří při vrcholné

fázi obřadu upadají do dokonalého transu. Říká se jim babuténi.

Tento výraz je odvozen od pojmu buta, což znamená slepý.

Zřejmě je tím míněná okolnost, že muži v dokonalé extázi jsou

slepí vůči všem vnějším podnětům.

Někteří z nich se jen chvějí, třesou a sténají. Jiní usedavě

pláčou a žádají svěcenou vodu. Někdy se také v bezvědomí složí

k zemi, kde leží bez hnutí, jakoby měli ruce a nohy svázány.

Přihlížející dav je musí odnést do svatyně, kde se po čase

proberou, aniž by tušili, co se s nimi dělo.

Podle hodnověrných svědectví se při výročních obřadech na

počest vysvěcení chrámu v Jimbaranu konají rituální tance, při

nichž si tanečníci v extázi bodají nebezpečně ostrými hroty

kovových kopí. Přesto se málokdy babuténi zraní. Pokud

12


výjimečně dojde k úrazu, přisuzuje se vina tomu, že babutén

porušil některé předepsané tabu.

Zraněný nikdy nejde k lékaři. Je přenesen do Barongova

pavilonu a léčen práškovým santalovým dřevem, rudýmibiš

kem, svěcenou vodou a odříkáváním posvátných manter.

I hluboké rány se zacelí do tří dnů, aniž by na kůži zůstala

sebemenší stopa po jizvě.

Většinu babuténů extáze příliš netěší. Když pomine, cítí se

zmatení z toho, že byli předmětem veřejné podívané. Jsou

vyčerpáni a obvykle se musí několik dnů zotavovat. Všeobecně

se uznává, že jsou v okamžiku transu posedlí nějakým duchem,

13

Při tanci barong, předváděném pro turisty v Batubalanu, jsou tyto

záchvaty transu jen dobře zrežírovanou podívanou, ale při pravých

náboženských obřadech babuténi skutečně ztrácejí kontakt s realitou.

Počínají si jako smyslu zbavení. Vrážejí si krisy do prsního svalu,

někteří padají na zem a vleže na zádech tlačí na tělo dýkou. Žádný

z jejich nožů nemá sice ostrou špičku ani dokonale broušené ostří, ale

také to nejsou nevinné hračky.

PODKNUTOUEXTÁZE


který jim diktuje, co mají dělat.

Balijci věří, že každá osoba je subjektem božích aďábel

ských vlivů současně. Někteří lidé se s pekelnou mocí dovedou

vyrovnat působením modliteb, amuletů nebo díky magické

duchovní síle své osobnosti. Jiní, jako třeba babuténi, tonedoká

žou a jsou ovládáni nečistými silami, které je vedou k extázi.

Tato skutečnost ovšem babutény v očích ostatních obyvatel

nesnižuje. Balijci babutény respektují, jednají s nimi opatrně

a snaží se jim pomoci.

Badatelé, kteří měli možnost sledovat tanečníky v extázi,

dosvědčují, že nejde o simulaci. Soudí se, že většinu babuténů

tvoří rozštěpené osobnosti, které jsou ke svým činůmmotivová

ny svou narušenou psychikou. Jakým způsobem dovedou bez

zranění odolat ostří dýk, zůstává záhadou.

Jednou z možných odpovědí je teorie, podle níž babuténi ani

v extázi neztrácejí zcela sebekontrolu a velice přesně umísťují

kris na své tělo. Zároveň vytvářejí neustálý tlak proti rukojeti.

Také bodání do oka je prý vysvětlitelné. Babutén umístí špičku

své dýky proti volné pokožce nad horním víčkem, tam, kde

začíná ochranná kost. Potom se prohne dozadu a tlačí špičkou

krisu k vrcholku hlavy rovnoběžně a nikoli kolmo na lebku.

V případě babuténů, kteří se bodají dvěma krisy najednou nebo

na ně naléhají celou váhou svého těla, ale tato hypotéza neobstojí.

Samotné obyvatele Bali záhady tanečníků v extázinevzrušu

jí. Jsou přesvědčeni, že trans vyvolává neznámý duch, který

vstupuje do babuténa a propůjčuje mu nadpřirozené schopnosti.

„Je to sice tajemná, nepopíratelná součást života a jako takovou

ji musíme respektovat a ne o ní zbytečně přemýšlet.“

Krotiteléplamenů

Temné údery bubnů věštily vyvrcholení obřadu. Tanečnice

sundaly ze zdi svatyně hořící louče a začaly olizovat jejich

plameny. V obrovské míse uprostřed posvátného prostoru

14


žhnulo hořící uhlí. Sedm žen tančilo okolo, zatímco ostatní

vytvořili kruh a monotónním zpěvem přivolávali přízeň bohů.

Ovzduší jiskřilo podivným napětím. Náhle jedna z tanečnic

vnořila své ruce až po lokty do řezavého uhlí. S hlavouzvráce

nou dozadu zírala nepřítomně ke stropu. Z úst se jí přitom řinula

série nesrozumitelných ječivých výkřiků. Přítomný dav šílel.

Kořeny tohoto podivného zvyku zřejmě vyrašily již na

samém úsvitu vývoje člověka, kdy se lidé ohně báli, ale zároveň

ho nesmírně uctívali a zbožňovali. Zvláštní respekt pak získali

ti, kteří dokázali ovládnout plameny, aniž by se sami zranili.

Mistři ohně polykali žhavé uhlí, chodili po zapálených větvích

nebo dokázali v ruce udržet rozžhavené železo. Odolnost vůči

žáru byla považována za neomylný důkaz nadpřirozených

schopností. V některých společenstvích šamani tak stáleproka

zují svou magickou sílu.

Na indonéském ostrově Biak jsme sledovali úchvatný výkon

starého kouzelníka. Jeho vychrtlou, shrbenou postavu halila

pouze bederní rouška, a tak bylo dobře vidět, jak se vyschlá,

svraštělá kůže třese na již dávno zesláblých svalech. Výrazné

oči ve vrásčité tváři měly ale jiskru, zářily životem a sílou.

Stmívalo se. Slunce již téměř zmizelo v oceánu. Poslední

záblesky světla halily krajinu do přízračného oparu. Vesničané,

shromáždění na písčitém pobřeží, ztichli. Odvěký rituál uctívání

duchů lesa vrcholil prověrkou schopností starého šamana. Byla

to skutečná zkouška ohněm. Věkem notně sešlého muže čekala

dobrých šest metrů dlouhá hromada kamenů rozžhavených do

běla. Na tuto úděsnou stezku se šaman neměl vydat sám. Vedle

něj postávalo sotva desetileté děvčátko. Podaří-li se mu převést

sebe i dítě přes překážku, aniž by utrpěli zranění, bude vkouzel

nickém úřadu potvrzen. Pokud ne, odejde zemřít do džungle.

Shromáždění nervózně vyčkávalo. Šaman tiše odříkával

magické formule, koncentroval sílu a soustředil se na malou

společnici. Pak uchopil děvčátko za ruku a oba bosí vkročili do

sálající hromady. Nespěchali, kráčeli zvolna, s rozvahou, jako

kdyby šli na poklidnou večerní procházku. Dítě očividně

15

PODKNUTOUEXTÁZE


ovládal trans, nechalo se vést rozžhavenými kameny, aniž tušilo,

co se s ním vlastně děje. Když v pořádku dorazili na druhou

stranu, dav ocenil výkon nadšeným pokřikem. Šaman si toho

nevšímal. Pomalu třel dívce temeno hlavy a přiváděl ji kvědomí. Pak se odebral k obětišti a děkoval bohům za milost.

Nejproslulejším rodištěm ohnivých mužů je Bega, malinký

ostrůvek v souostroví Fidži. Podle prastaré pověsti byl jediným

místem, které přečkalo potopu světa. V těch časech vedl tamní

kmen Sawau náčelník Tingalita. Jednou prý zachránil před smrtí

samotného Boha ohně. Za odměnu obdržel schopnostvzdorovat žáru. Proto mohou lidé z kmene Sawau vstupovat do ohniště a neshořet. Legendu potvrzuje skutečnost. Muži z Begy stále ovládají zděděné umění. Po dvou týdnech příprav, kdy se straní žen a dodržují speciální dietu, bez újmy dovedou přejít přes hromadu rozpálených kamenů. Každý z chodců má na kotnících náramky upletené z kapradiny. Říká se jimdraunibalala a skrývají prý kouzlo, které brání žáru. Obřad slouží k uctívání

16


Boha ohně, k prokázání nadpřirozené moci kouzelníka a k očistě

duší vesničanů.

Podobný ráz mají i pozůstatky prastarého kultu ohně i na jiných

ostrovech v Tichomoří. Na Tonze a Samoi je uspořádáván tanec

s pochodněmi. Předvádějí jej zvlášť vybraní a vycvičení muži.

V čem spočívá tajemství jejich přípravy, není známo. Jisté je

pouze to, že jsou naprosto imunní vůči žáru. Ve vrcholných

okamžicích svého vystoupení jsou tanečníci doslova zalitíplame

ny. Z ohnivé sprchy ale vystupují bez sebemenší popáleniny.

Krocení plamenů není jen výhradní dovedností hrstky

vyvolených. Za určitých okolností dovede odolat žáru téměř

každý.

Indiáni kmene Navajo se každý rok podrobují očistě vplam

enech. Svléknou se, rozdělají oheň a postaví okolo něj. Všichni

se modlí, zatímco šaman mává obětním darem a miskou

s kadidlem do čtyř světových stran. Ve vypjaté atmosféře

propuká obřadní tanec. Ženy tahají nohy po zemi, točí se okolo

ohně, muži je přeskakují nebo se jimi proplétají. Po tétopřede

hře se ženy oddělí od mužů. Šaman vytahuje z ohně žhavá

polena a přikládá je nejdříve na vlastní nohy a pak na nohy

dalších účastníků obřadu. Všichni, kteří cítí bolest, musípokra

čovat v modlení, dokud svůj strach nezvládnou. Poté každý

vypije misku slané vody a zvrací do nádoby naplněné pískem.

Komu se nepodaří vyvolat zvracení, je považován za nečistého.

Bohové nepřijali jeho oběť v plamenech a tak musí celý obřad

opakovat. V džunglích Srí Lanky žije posledních čtyři sta

příslušníků etnické skupiny Veda. Muži této primitivníspoleč

nosti se zabývají především lovem a veškerou starost o rodinu

přenechávají ženám. V okamžiku, kdy jejich dítě onemocní, ale

přejímají vůdčí roli. Nejdříve svého potomka uspí ukolébavkou

a pak provedou neobvyklý rituál. V obrovském hrnci uvedou do

varu několik litrů mléka. Otec nemocného dítěte a spolu s ním

i další příslušníci rodiny se za divokého tance uvedou do transu.

Přitom se šlehají větvičkami a rozstřikují po svých tělech kapky

vařícího mléka, zbytek si otec vylije na hlavu. Přetrpěnou

17

PODKNUTOUEXTÁZE


bolestí jsou zaplašeny zlé síly a dítě se rychle uzdraví.

Mezi více než dvěma desítkami tradičních posvátných tanců

na ostrově Bali zaujímá výjimečné postavení „sanghyang“.

Říká se mu také sestup bohů. To proto, že tanečníci prý do sebe

nechávají vstoupit

určitá božstva a to jim

umožňuje dosahovat

nadpřirozených výko

nů. Mohou například

poletovat vzduchem

jako při levitaci nebo

uzavřít spojenectví

s ohněm. Před zaháje

ním obřadu jsou na

nádvoří chrámuzapále

ny skořápky kokoso

vých ořechů. Záhy

z nich vzniká rudě

žhnoucí uhlí. Tanečníci

vstupují do žároviště,

berou rozžhavené

uhlíky do dlaní ako

upou se v ohni. Podle

mínění domorodců

každý tanečník ztrácí

v tom okamžiku vědomí

a je řízen magickými

silami.

V neviditelnou moc,

která může dodat

člověku nadpřirozené

schopnosti, pevně věří i vyznavači vúdú. Toto náboženství

vzniklo na Otročím pobřeží v západní Africe. V upravené podobě

zakořenilo i na Haiti, Jamaice a silně je rozšířeno i v Brazílii.

Slovo vúdú pochází z jazyka kmene Fou a znamená „duch“.

18

Jeden z posledních příslušníků kmene

Védů.


Reportérky Carol Beckwithová a Angela Fisherová se

zúčastnily vúdského rituálu Kokuzan u kmene Ewe v Togu.

„Vítalo nás rytmické dunění bubnů, když jsme se písčitou

pěšinou ubíraly k volnému prostranství na pobřeží, kde právě

Kokuzan nabíral obrátky. Stovky vyznavačů z okolních vesnic

opustily své chýše s doškovými střechami, aby holdovaly

slavnosti, jenž se koná každé tři roky. Ve vlnivém tanci za zvuků

strhujících zpěvů a oběťmi zvířecí krve věřící vzdávali hold

Bohu Flimani Koku, tomu, jež uzdravuje.“

Uctívání Flimani Koku zde začalo asi před sto lety, kdy

předkové Ewů přinesli jeho fetiš – velkou kalebasu se čtrnácti

posvátnými noži z Beninu do Aflaa. Fetiš, opatrovaný knězem,

byl nyní na prostranství vystavován na odiv.

Naši pozornost upoutal muž na pokraji stavu vytržení.

Uchopil velký dřevěný hmoždíř a nádobu si postavil na hrudník.

Čtyři muži, jeden po druhém, bušili mohutnými kůly dohmož

díře. Čekaly jsme, že mužův hrudník bude těmito ránami určitě

zle pošramocen. On ale vyskočil, odhodil hmoždíř a odtančil

bez nejmenší úhony.

Čtyři muži vytáhli z posvátné kalebasy nože a namířili je na

kuře, které si nějaký chlapec přidržoval na hlavě. Netrvalo víc

než pár vteřin a pták, aniž by se jej dotklo ostří, byl po smrti,

když se předtím několikrát zachvěl a zasténal. Užasly jsme

podruhé. Kuře dali vařit na oheň do nádoby z tykve, kalebasy. Té

oheň neublížil.

Jak jsme si měly vysvětlit, co jsme viděly? Prostě jsme

nemohly. Ale vyznavači vúdú žádné vysvětlení nepotřebují.

Víra stačí.

Všude kolem nás účastníci slavnosti Kokuzan jakoby

posouvali hranice bolesti. Jedna žena si házela písek dootevře

ných očí, jakýsi muž si rozřízl břicho střepem skla, alenekrvá

cel, jiný polykal oheň.

Poblíž nás jeden věřící, možná pěstitel yamů nebo rybář,

rozpálil v praskajících plamenech ručně kované nože. Jiný muž

si potom položil jeden z těchto nožů na jazyk. Trnuly jsme při

19

PODKNUTOUEXTÁZE


tom pohledu a nemohly jsme věřit svým očím, když to udělal

několikrát a jazyk mu přitom ani nezrůžověl.

„Bohové nás chrání,“ vysvětloval nám Doavu Hayibor

Atsivi, hlavní kněz při Kokuzanu. „Oni řídí naše konání a říkají

nám, jaké medicíny máme brát.“

Všichni vyznavači vúdú užívají v útlém věku tinkturu z vody,

různých semének a mletých ořechů, o níž věří, že je bude chránit

před zlými duchy až do stáří. Aby posílili účinek tohotolektva

ru, dodržují účastníci Kokuzanu ještě tyto příkazy božstev dva

týdny před slavností se odříkat sexu, nejíst kozí maso a přijít

s čistým srdcem.“

Je zvláštní, jak jsou tato pravidla až podezřele shodná pro

všechny podobné rituály, i když je provádějí vyznavači jiného

náboženství.

Tamilští hinduisté na Mauritiu pořádají slavnost zasvěcenou

jedné z forem božství nazvané „Amman, Matka“

Deset dnů před vyvrcholením je v příslušném chrámu

vztyčena vlajka, na níž je zobrazen lev. Od toho okamžiku

začíná půst a modlitební období. Věřící si zcela odřeknou maso,

alkohol a cigarety. Nevyčerpávají se sexem. Spí na rohoži

rozprostřené na podlaze uprostřed domu a snaží se zbavit

nečistot, jak tělesných, tak duševních. Pravidelně se omývají,

tlumí své žádostivosti a vášně. Večer co večer se shromáždí

u chrámu, aby se modlili a pěli chvalozpěvy na Amman asoustř

edili se na božstvo.

V den konání obřadu se podrobí rituální koupeli v řece,

obléknou si tradiční, kurkumou obarvené oděvy a označí svá

těla nábožnými symboly. Nejčastěji to bývá trojitá, třemi prsty

provedená, bílá vodorovná čára na čele, na rukou, trupu a na

ramenech. Každý věřící si ke slabinám upevní malý citron.

Potom se seskupí do procesí a vedení knězem zamíří k chrámu.

Na nádvoří svatyně je již připraven příkop, dlouhý obvykle

okolo 4,5 m a široký 1,5 m, který je vysypán 15centimetrovou

vrstvou žhavých uhlíků. Když procesí dojde na místo, kněz

předepsanými úkony nejdříve vyžene všechny zlé mocnosti,

které by mohly narušit pochod ohněm. Pak strhne ze sebe věnec

20


a hodí jej do příkopu a přitom žádá Matku o dovolení projít

příkopem. Pokud dostane souhlas, vstoupí do jámy za zpěvů

a výkřiků. Potom dá znamení ostatním kajícníkům. Ti, jeden za

d r u h ý m , p r o j d o u

bosýma nohama po

ohni. Některé věřící

ženy procházejí sálající

stezkou s dítětem

v náručí. Všichni jsou

přesvědčení, že Matka

rozprostřela své sari

/oděv/ přes žhavé uhlíky,

takže mohou kráčet

příkopem jako po

v l n ě n é m k o b e r c i .

A opravdu jejichchodi

dla tak vypadají.Nene

sou sebemenší stopu

spálení.

Původ této slavnosti

je zahalen rouškou

tajemství. Předpokládá

se, že věřící chtějí

zkouškou ohněm projevit svou oddanost Bohu anebo tak

naplňují přísahu, kterou složili při prosbách o uzdravení

z nevyléčitelné choroby nebo při jiné těžké životní situaci.

Možná je to také projev pokání, jimž se u „Matky“ vyprošuje

ochrana před přírodními pohromami.

Daleko tajemnější než původ ohňových obřadů je jejich

samotná podstata.

Jak je možné, že lidský organismu vydrží nepředstavitelný

žár a je schopen čelit plamenům navzdory všem fyziologickým

zákonům? Proč lidé, kteří by jindy při styku s ohněm utrpěli

těžké spáleniny, dovedou po dobu rituálu snášet i velmi vysoké

teploty?

Hledání odpovědi na tyto otázky stále pokračuje. Dosud se

21

Příprava na slavnost k uctění božstva

Amman.

PODKNUTOUEXTÁZE


objevilo několik, vesměs neprokázaných, hypotéz. Podle M. R.

Coye vytvářejí kapičky potu na lidském těle dostatečnou bariéru

mezi rozžhavenou věcí a člověkem.

Psycholog Harry Price byl zase přesvědčen, že „jádro pudla“

spočívá ve velmi krátkých dotecích rozžhaveného uhlí.Chodi

dlo je prý podrobeno žáru jen půl sekundy, což nestačí ke vzniku

spáleniny.

Profesor Jearl Walker z Cleveland State Univerzity se

rozhodl obě teorie osobně prověřit. Ve své výpovědi, kterou

otiskly Lidové noviny říká: „Vycházím z toho, že rozžhavené

dřevěné uhlí i přes vysokou teplotu obsahuje jen málo energie.

Přejdeteli přes něj velmi rychle, na vaše chodidla budepřenese

no pouze minimum tepla.

Je to jako když vytáhnete bábovku z trouby. I když je právě

upečená a může dosahovat teploty kolem 300 stupňů Celsia, je

špatným vodičem tepla, takže se při letmém dotyku nespálíte.

Nezkoušejte se ale dotknout železné pánve!

Druhým faktorem, který chodidla ochraňuje, je vlhkost.

Někteří z odvážlivců, kteří chodí po žhavém uhlí, se před aktem

samým procházejí ve vlhké trávě nebo si nohy polévají vodou.

Voda, která se zahřívá a odpařuje, absorbuje energii z uhlí.

Je to stejné jako když si nasliníte prsty, abyste zhasili svíci.

Při odpařování se voda navíc chvilkově mění na tenký film,

který chodidlo na okamžik izoluje.“

Redakce k tomu dodává: „Při vlastních pokusech se profesor

Walker rozhodl své nohy nepolévat. Spolehnul se na to, že

vzhledem ke strachu ze spálení se mu chodidla natolik zpotí, že

budou dostatečně chráněná. Při prvních čtyřech pokusech to

fungovalo skvěle. Při pátém však sebevědomý Walker již

zapomenul na svůj strach. Jeho nebojácnost mu přivodila

ošklivé popáleniny.“

Je tedy záhada rozluštěna? Stěží!

Tamilové procházejí po ohni velmi pomalu, takže teorie

o krátkých dotycích neobstojí. V různých koutech světa jsem

sledoval více než desítku ohňových obřadů a ani v jednom

22


případě nebyla používána voda. Chodci po uhlí či přímo vplam

enech měli často lehký oděv sahající až k zemi. Jak to, že se šaty

nevznítily? Proč při obřadech vúdú lze vařit v nádobách z tykve

a otevřený oheň je ani trochu nepoškodí?

Nelze ale popřít, že v odolnosti lidského organismu jistou

rolu hrají sugesce a dokonalá koncentrace.

Nasvědčuje tomu událost, kterou jsem zaznamenal na

Madagaskaru. Na jihu tohoto ostrova poblíž vesnice Berenty

Antanosyové uspořádali taneční slavnost. Její neplánovanou

součástí se stal i nezvyklý výkon místního šamana. Obrovská

planoucí hranice, kolem níž se ceremoniál odehrával, se začala

naklánět a hrozila zřícením. Šaman vstal, přistoupil k ohni

a holýma rukama rozvážně a pomalu vybíral sálající polena

a znovu je ukládal. Přitom pro větší efekt neopomněl několik

nejohnivějších kusů olíznout a přejet si jimi pod paží i přes jiná

zvlášť citlivá místa. Když jsme pak po skončení slavnosti seděli

ještě chvíli kolem ohně, povídal si s námi i onen šaman. Vje

dnom okamžiku si chtěl připálit doutník, který jsem mu daroval.

Z ohně vytáhnul rozpálenou větev a jak ji přistrkoval k ústům,

kus žhavého dřeva mu upadl na nahou nohu. Šaman se zachoval

jako kdokoli z nás. Bolestně zasyčel a vykřikl cosi, co by se

zřejmě nedalo otisknout. Jeho mysl nebyla v tom okamžiku

dostatečně koncentrována na překonání žáru a tak jehoorganis

mus reagoval naprosto přirozeně bolestí a spáleninou.

Podle psychiatra dr. W. Sargenta je naprostá většina těchto

fenomenálních výkonů možná jen při hlubokém transu. Stejný

názor zastává i docent G. Stephenson. Tento realistickysmýšle

jící Evropan se zúčastnil ceremonie shintoistů. Kněz jej odvedl

nejprve do chrámu, kde mu posypal hlavu solí a pak jej přiměl

vkročit do téměř třicet metrů dlouhé ohňové jámy. Stephenson ji

dokázal celou projít nezraněn a cítil přitom pouze mírné svědění

na chodidlech.

Zdá se, že účastníci ohňových obřadů se dostávají doabsolut

ního vytržení, které jim umožňuje „přehodit“ tělesné funkce na

jiný řád. Tělo jakoby ignorovalo okolní prostředí a zcela se

izolovalo.

23

PODKNUTOUEXTÁZE


Je nesporné, že když hypnotizér vsugeruje uspanémučlově

ku představu, že místo tužky se ho dotýká rozžhavenýmhřebí

kem, pak hypnotizovaný nejen vykřikne bolestí, ale na jeho kůži

se může objevit i popálení, jako byl skutečně zraněn rozpáleným

předmětem. Tělo v tomto případě nereagovalo na skutečnost,

ale na povel z mozku. A v případě kajícníků probodávajících se

ostrými předměty nebo přecházejících přes ohňové jámy je

tomu také tak..

Pokusy provedené v Německu, Spojených státech a v Indii

prokázaly, že v mozku lidí schopných překonávat bolest se

v okamžiku utrpení vždy objevují vlny skupiny théta, které se

normálně vyskytují jen za hlubokého spánku. Centra bolesti jsou

tím utlumena. Také kůže vykazuje měřitelné změny vodivosti.

Mozek je jakoby uspán a sděluje, že se nic neděje. Tělo na jeho

příkaz ignoruje podněty, které by mu jinak velmi ublížily.

Silně věřící jedinci si stav vytržení navodí sami. Méně

oddaným musí pomoci kněz či šaman. V případě, že je víra

pouze předstírána a v duši panuje nejistota, dochází kekatastro

fě. Na jedné z hinduistických slavností v Piestermaritzburhu

v JAR se těžce popálil celý průvod kajícníků.

Překonávání utrpení mnohdy slouží i jako unikátní detektor

lži. Na indonéském ostrově Ambon je zloděj nebo i mužpode

zřelý z nevěry podroben zkoušce ohněm. Pokud se mu podaří

přejít přes rozpálené kameny bez zranění, prokázal svou nevinu.

Když se popálí, čeká jej trest. Podvádět je nemožné. Vlastní duši

nelze obelhat a tak, je-li obtížena vinou, nedovolí, aby tělo

vykonávalo zázraky.

Přesvědčení, že s myslí koncentrovanou na Boha lze dokázat

i nemožné, a že případné utrpení je trestem za spáchanáprovině

ní, jsou zřejmě základními kameny ohňových obřadů. Z tohoto

pohledu pak průchod plameny není jen nezvyklou atrakcí, ale

rozhodně má hlubší smysl.

24


Zaklínačihadů

Stmívalo se. Stavby z načervenalého kamene a cihel, které

jsou pro Marrákeš tak typické, v posledních paprscíchzapadají

cího slunce ještě více zrudly a nabyly téměř šarlatového odstínu.

Město sužované celodenní hladovkou, jak ji předepisuje postní

měsíc ramadán, se pomalu probouzelo k životu. Na jedné ze zdí

lemující rozlehlé náměstí Džema El Fna se začalo odehrávat

pitoreskní stínové divadlo. Ještě před časem zde pro výstrahu

visely hlavy popravených zločinců a právě tato přehlídka

umrlců vysloužila náměstí přízvisko Sdružení mrtvol. Nyní se

na zdi ve hře světel a stínů začaly odrážet pochodně polykačů

ohně. Humoristé a vyprávěči hrdinných i milostných eposů

vytlačili ze scény vykládače koránu. Celé prostranství se

změnilo v jedno obrovské jeviště, na němž kralovaly četné

skupiny kejklířů, kartářek, věštkyň, jasnovidců a artistů.

Procházel jsem mezi hudebníky a tanečníky, sledoval

kouzelníky a hlavně muže, který k sobě přilákal početný dav

zvědavců. Jeho rekvizity byly prosté. Na malémimprovizova

ném pódiu stály dvě slaměné ošatky, z nichž vyčnívaly lehce se

vlnící kožené pytle. Muž sáhnul do jednoho z nich a s pomocí

svého asistenta obratným pohybem vytáhnul dva hady. Kroužil

s nimi kolem svého těla a hlavy, nadhazoval je do výše, nechával

stahovat smyčky okolo svých rukou, aby ve vrcholnémokamži

ku představení náhle políbil vztekle syčící tlamu s rozeklaným

jazykem. Dav nadšením vzdychl a já vzápětí také, ale bez

nadšení.

Zaklínač totiž nečekaně zavěsil jednoho ze svých hadů okolo

mého krku a druhému dovolil, aby mi omotal ruce. Z úst se mu

přitom řinul vodopád nesrozumitelných slov. Jak jsem se

dozvěděl později, prostřednictvím zaříkávacích formulek

a hadovy magické síly mi mělo být zaručeno štěstí a zdraví.

Zaklínač byl zřejmě mistrem svého oboru. Obojí mi totiž bylo

dopřáno. Měl jsem skutečně štěstí a jeho povedený kousek

25

PODKNUTOUEXTÁZE


s jedovatým plazem ve zdraví přežil.

Hadi byli a jsou pravděpodobně nejobávanějšími a zároveň

nejobdivovanějšími živočichy v dějinách lidského rodu. Ať již

byli zatracováni jako zplozenci pekla nebo uctíváni jakobož

stvo, vždy existovaly snahy o jejich ovládnutí. Tak se již před

tisíciletími zrodila podivuhodná profese zaklínačů hadů. Jejím

hlavním cílem je pomocí čarovných praktik zbavit plazysmrtel

ných zbraní a využít jejich magickou sílu ve prospěch člověka.

Národy střední Afriky považují hady za bytosti rozdělené na

dva druhy, božské a nesmírně zlé. Ty první je nutno uctívat, a ty

druhé pomocí kouzel a zaklínání ovládnout, ale nikoliusmrco

vat. Zabíjet hady se nepokoušejí ani Zuluové. Většina z nich je

totiž přesvědčena, že plazi, kteří se usadili v blízkosti jejich

příbytků, jsou duchové zemřelých příbuzných, převtěleni v hadí

podobu. Proto se neodváží je usmrtit, ale požádají zaklínače, aby

hady vyhnal z okolí jejich chatrče. U některých kmenů v Sudánu

má uctívání hadů ráz totemového kultu. V Beninu a v Nigerii

jsou na mnoha místech vybudovány chrámy, v nichž sídlí

posvátní hadi. Lidé si u nich vyprošují milost a pomoc při

důležitých okamžicích svého života. Mnohé animistické kmeny

považují hada za symbol satana, jehož prostřednictvím může

zaklínač léčit nemocné i zabíjet nepřátele. Stejně jako v Bibli je

had představitelem nečistých sil, které připravily člověka o jeho

přátelství s Bohem a navždy jej zbavily výsady nesmrtelnosti.

Domorodci z jihozápadního břehu jezera Viktoria o tom

vypráví: „Jednoho dne Bůh požádal člověka, aby v noci nespal,

protože mu přinese dobrou zprávu. Toto přání však vyslechl

i had a ukryl se v chatrči. Člověk bděl, jak mu Bůh přikázal, ale

po čase ho přemohl spánek.

O půlnoci Bůh přišel a volal člověka, ale místo něho se ozval

had. Bůh se domníval, že mluví s člověkem a pravil: „Věz, že

zemřeš, ale že zase vstaneš z mrtvých. Zestárneš, ale dostaneš

novou kůži a opět omládneš – ty, tvé děti a tvoji vnuci.“

Ráno se člověk probudil, odebral se k Bohu a tázal se ho, proč

nepřišel se svým poselstvím.

26


Bůh řekl: „Což nemluvil jsem s tebou tuto noc?”

„Nikoliv,“ odvětil člověk.

„Pak to byl had – nechť jest navždy proklet. Proto jej zabij,

kdykoli se s ním setkáš. Had dostane novou kůži a opět omládne,

ale pokud se tebe týče, ty zemřeš a nevstaneš již z mrtvých – ty,

tvoje děti a vnuci.“

Zaklínání hadů není v Africe jen ozvěnou minulosti. Někteří

mistři tohoto oboru si vydobyli věhlas, překračující hranice

černého kontinentu. Na počátku dvacátého století se proslavil šejk Mussa z egyptského Luxoru. Tento potomek slavného rodu zaklínačů byl jakousi obdobou středověkých krysařů. Svou živnost provozoval ve veřejných budovách, hotelích,obchodech i v domácnostech. Prostě všude tam, kde se objevilo podezření, že bezpečnost lidí a domácího zvířectva ohrožuje jedovatý plaz. Mussa dokázal neuvěřitelně rychle hada nalézt, a pomocí tajemných zaříkávacích formulek ho přimět k opuštění úkrytu. Pak ho obratně polapil. Za svůj život odchytil stovky plazů. Nikdy je ovšem sám neusmrcoval, aby, jak bylpřesvědče>27

Hinduistický bůh Višnu je často zobrazován ve společnosti obrovského

hada.

PODKNUTOUEXTÁZE


n, nepřišel o nadvládu nad nimi. Hady dával do košíku se

škorpióny a tak je zbavoval života. Tradovalo se, že je členem

sekty dervišů, kteří se specializovali právě na kroceníjedova

tých hadů a jako takoví měli přímo magické schopnosti.

Některé z Mussových kousků jsou skutečně nepochopitelné.

Podle svědků jednou vnořil ruku až po rameno do koše plného

smrtelně jedovatých hadů, aby vytáhnul předmět, který mu tam

upadl. Na druhé straně nelze přeslechnout smutnou řeč kroniky

jeho rodu. Mussův dědeček zemřel na uštknutí zmijí. Nejmladší

syn se po několikaměsíčním výcviku a zasvěcení do tajůzaklíná

ní vypravil do pouště, aby tam chytil svůj první úlovek. Domů se

již nikdy nevrátil. Byl nalezen mrtev s tělem zkrouceným křečí,

jakou vyvolává hadí jed. A konečně Mussa sám, jak na jaře 1937

informovala většina evropských deníků, zemřel na následky

uštknutí. Podle mínění zasvěcenců se tak stalo proto, že na

okamžik ztratil koncentraci a přestal hada ovládatprostřednic

tvím hypnózy.

Telepatické spojení mezi člověkem a plazem je údajně

hlavním klíčem k tajemství zaklínačů hadů. Naznačují to ipříslu

šníci bratrstva ben Aissa.

Zakladatelem této velké sekty zaklínačů byl Sidi Mohamed

ben Aissa. Návštěva jeho hrobu v marockém Meknessu je první

povinností každého nového uchazeče o členství. Bratrstvo bylo

svého času rozšířeno po celé severní Africe a ještě dnes má

dostatek adeptů. Mnozí z nich jsou pokojnými řemeslníky

a obchodníky, kteří se pouze na pět dní v roce změní vezfanatizo

vaný dav. U příležitosti oslav narození proroka Mohammeda

putují Meknesem, bijí se do hlavy železnými koulemi, bodají

a řežou se noži, polykají střepiny skla a hltají čerstvě vyvržené

vnitřnosti zvířat i s jejich obsahem. Nejschopnější z nich se pak

věnují zaklínaní hadů.

Zasvěcení je připravováno většinou v lesích na jih od Atlasu,

v nichž je velké množství jedovatých plazů. Podrobnosti

o výcviku se tají. Podle jistých indicií jsou členové sekty do jisté

míry imunní proti uštknutí. Jakým způsobem toho dosahují, se

nepodařilo zjistit. Podle jedné verze pozvolna užívají hadí jed

28


a pijí bylinné extrakty, které posilují organismus.

S podobnými praktikami jsem se setkal i v Negevské poušti,

která přímo oplývá jedovatými plazy a štíry. Beduíni se proti nim

brání tím, že si navykají na jed už od dětství. Rodiče chytají

škorpióny. Spálí je a ohořelá těla nechávají dětem cucat jako

bonbóny. Zkrátka nepřijdou ani kojenci, kterým se do mléka

přimíchává alespoň popel ze spálených štírů.

Podle jiné domněnky zaklínači hady díky nedostatečné stravě

oslabují a zbavují tak obranných reflexů.

V Praze počátkem dvacátého století předváděl jeden člen

sekty své umění. Podle dochovaného svědectví se vždy před

produkcí nadýchal jakéhosi narkotika a tak se uvedl do stavu

extáze.

A konečně je zde verze, podle níž jsou hadi ovládáni pomocí

hypnózy a sugesce. Stejně jako proutkař prostřednictvím virgule

vycítí blízkost kovů anebo vody, tak zaklínač vnímá úmysly

hada, může mu silou své vůle přikázat, jak se má chovat.Telepa

tické spojení mezi člověkem a plazem ale nesmí být přerušeno,

jinak hrozí nebezpečí uštknutí.

Naznačuje to i případ, který se před časem udal právě na

náměstí Džema El Fna v Marrakeší. Hada, který se zdál naprosto

bezvládný, si nechal okolo rukou omotat jeden Evropan.Zaklí

nače kdosi vyrušil ze soustředění. Tlačícím se davem zřejmě

podrážděný had náhle zaútočil. Uštknutý muž i přes okamžitě

poskytnutou pomoc po několika hodinách utrpení zemřel.

Atrakcespříchutísmrti

„Pojďte, něco vám ukážu,“ navrhnul Samai a začal mě pobízet

k odchodu. Poposedávali jsme v blahodárném stínu velké

slaměné stříšky hostince v jedné z vesnic poblíž Bangkoku. Od

mého pobytu v Maroku uplynulo již několik let a nebýt našeho

setkání, otazníky vyvolané příhodami s tamními zaklínači hadů

29

PODKNUTOUEXTÁZE


by asi dávno pohřbil příval jiných zážitků.

Samai je sice trochu s nadsázkou, přesto však s úctou,přezdí

ván Otcem hadů. Dlouhá léta byl předákem loveckých expedicí

pro Pasteurův institut v Bangkoku, který vlastní nejstarší hadí

farmu na světě. Začínal ovšem jako pomocník zaklínače.

Z domorodých chatrčí ukrytých v thajské džungli dokázal

odstranit stovky plazů. Jednou prý vsunul ruku mezi kořeny

mohutného stromu, kde se

usadilo několik kober avytá

hnul jednu po druhé. Vesničané

jej od té doby považují za

čaroděje.

Samai své nadpřirozené

schopnosti popírá a připomíná,

že byl šestnáctkrát uštknut

a jednou mu velká krajta při

zápasu v bažinách zlomila pár

žeber. “Na zaklínačství není nic

zázračného,“ říká. “Vykonávat

tuto profesi ovšem může jen

omezený počet lidí, kteří jsou

od přírody vybavení potřebnými vlastnostmi.“

Dopili jsme pivo a zamířili k malé kruhové manéži obklopené

houfem zvědavých turistů. Předváděná show právě vrcholila. Na

prostranství ohraničené vodním příkopem byli vpuštěni tři

jedovatí plazi. Chlapci, který mezi ně vskočil, nemohlo být více

než patnáct. Obratným, téměř tanečním krokem poskakoval

z místa na místo a najednou prudkým švihem uchopil jednoho

z plazů za hlavou. Pevně jej sevřel a v napřažené ruce držel jeho

smrtonosnou tlamu v dostatečné vzdálenosti od svého těla. Druhá

akce následovala vzápětí. Chlapec polapil dalšího z hadů do volné

dlaně a obě ruce s kroutícími se zabijáky zvedl vysoko nad hlavu.

Dav ocenil jeho výkon potleskem. To hlavní mělo teprve přijít.

Chlapec stále držel oba hady, kroužil okolo třetího a snažil se

ho vyprovokovat k útoku. Vydrážděný plaz se náhle vztyčil do

30


výše chlapcova pasu a vrhl se proti němu. Lovec hbitě uskočil,

prudce se sehnul a v nestřeženě rychlém okamžiku zaťal své

zuby do nejužší části trupu, těsně za hadovou hlavou. Vzteklý

útočník výhrůžně syčel, svíjel se, stahoval smyčky kolem

chlapcovy šíje, ale zůstával uvězněn v pevném stisku dětských

úst. Několik přítomných žen vyplašeně vyjeklo, zatímco jejich

partneři zasypali úspěšného lovce bankovkami.

„Je to podfuk,“ poznamenal kdosi. „Hadí mají vytrhané

jedové zuby a hoch nic neriskuje.“

Chlapec nic nenamítal. Netečně, jakoby kritiku neslyšel,

odhodil plazy do připravené drátěné bedny a mezi ně vpustil pár

drobných hlodavců. Trvalo chvíli a zavalitá chlupatá těla se

začala třást v smrtelné křeči. Dav zaraženě ztichl a déšťbankovek se znovu rozpršel.

Zázračnýkámen

Svatí mužové a členové hadích bratrstev se obvykle vyhýbají

obdobným okázalým demonstracím svých schopností.Předvádějí je jen tehdy, když chtějí symbolizovat neomezenou moc

ducha, nebo si vysloužit skromnou almužnu. Věří, že s pomocí

dokonalé koncentrace lze plazy zbavit smrtelných zbraní

a využít jejich magickou sílu ve prospěch člověka. U hrobu pira

Namana Shaha v pákistánském Umakortu se scházejí vyznavači

hadího kultu. O jejich zázračných kouscích se tradujíneuvěřitelné historky. Mnozí z nich strávili celé dny v obležení prudce

jedovatých hadů a přesto vyvázli nezraněni a dokonce i tehdy,

byli-li uštknuti. Naprostou imunitu vůči jedu jim prý zajišťuje

zvláštní pórovitý kámen, připomínající onyx s bílou skvrnou.

Kámen je nutné přiložit na krvácející ránu, k níž pevně přilne

a odpadne teprve, až do sebe vstřebá všechen jed. Hadi prý

přítomnost tohoto zázračného prostředku spolehlivě vycítí a na

jeho majitele většinou vůbec nezaútočí.

31

PODKNUTOUEXTÁZE




Arnošt Vašíček

ARNOŠT VAŠÍČEK


27. 8. 1953

Arnošt Vašíček je český spisovatel, scénárista a záhadolog.

Arnošt Vašíček vystudoval Karlovu univerzitu v Praze, Fakultu žurnalistik. Patří k nejakčnějším českým záhadologům.

Arnošt Vašíček píše o záhadách knihy a scénáře. Navštívil například Jižní Ameriku za mystérii podivných mumií a hrozivého zvířete sachamamy. Právě tohoto tvora spatřilo několik domorodců na severozápadě Peru. O podobném živočichu si odjakživa vyprávějí peruánští indiáni. Říkají mu sachamama, ale v jiných částech Amazonie je známý jako minhacao. ˇUdajný netvor, dlouhý 15 - 40 metrů prý dokáže dlouhé týdny pod hladinou, odkud se občas vynoří a ničí vše, co mu přijde do cesty. O tom všem informují peruánská a světová média. Když to Vašíček zjistí, neváhá a vyráží do hlubin peruánské džungle. Je první, kdo se dostal na místo, vyfotil čerstvou stopu a vyslechl očité svědky. Své zážitky popisuje v knize - Tajemná minulost.

Vašíček se vydal i na indonéský ostrov Jáva za tajemnými trpasličími bytostmi.

Dalším Vašíčkovým velkým tématem je hledání důkazů o přítomnosti mimozemských civilizací na Zemi. Odvolává se na nálezy tisíce let starých kreseb ve skalách např. v Austráli, na nichž rozpoznáváme létající stroje a postavy astronautů.

Vzpomíná na okamžiky, na které nelze zapomenout, např. návštěva zapovězené jeskyně na souostroví Fidži, pobyt u kmene Dani na Západním Iránu, setkání s marockými mágy a kouzelníky ad.

Svou pozornost věnuje spisovatel také Česku. Vydává se do míst s templářskou minulostí, pokouší se o rozluštění tajemství Ďáblovy bible.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist