načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Utajené hrady a zámky II. (aneb Prahou podruhé po stopách panských sídel) - Otomar Dvořák; Josef Pepson Snětivý

Utajené hrady a zámky II. (aneb Prahou podruhé po stopách panských sídel)

Elektronická kniha: Utajené hrady a zámky II. (aneb Prahou podruhé po stopách panských sídel)
Autor: ;

Po úspěchu publikace Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) se Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý znovu vydali do pražských ulic a zákoutí, pod povrch ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 248
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7578-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po úspěchu publikace Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) se Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý znovu vydali do pražských ulic a zákoutí, pod povrch moderní zástavby i do archivů – a představují další skryté skvosty na místech, kde by je často nečekal ani poučený čtenář (vždyť kdo z dnešních milovníků památek ví například to, kde stával krásný zámeček Sakrabonka?). Pravda, některé z nich už naneštěstí najdeme jen pod zemí nebo v dobových pramenech. To ale přece neznamená, že bychom je měli obestřít „věčným mlčením“. Vždyť jejich krása uchvacovala současníky, paměť věků přežívá v místních názvech, srovnání nynějších a tehdejších areálů je navýsost zajímavé, byť leckdy smutné… Zvláštní pozornost autoři věnovali letohrádkům, na něž se v minulé knize prakticky nedostalo. Vylíčí je jako pozoruhodná místa vzestupu a pádu, zaniklé i dochované krásy, ale také milostných příběhů. A třeba dnešní Smíchov, to dnes už „utajené město“ jménem Břeh Panny Marie, jimi byl doslova protkán. Další přebohatou oblastí je okolí Botiče, kde propátráme zajímavosti existujících sídel, ale rovněž si představíme zbořený zámek s rozsáhlým parkem ve čtvrti, v níž o něčem takovém netuší ani místní. Odlehlejší části Prahy, na jejím jihu, jihozápadě, jihovýchodě, východě a severu, nejsou na pozapomenutá panská sídla o nic chudší; budeme se však muset vydat i pod povrch země a hluboko proti proudu času – a naše nálezy nebudou vždy šťastné. Nakonec si, stejně jako v předchozím počinu, dopřejeme malý úkrok za hranice Prahy: tentokrát do obce Zdiby, na jejímž území najdeme hned tři zámky. Kniha Utajené hrady a zámky II. je třetím svazkem nové edice Skrytá krása naší země.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

UTAJENÉ HRADY

A ZÁMKY II.

Prahou podruhé po stopách

panských sídel

Otomar Dvořák

Josef Pepson Snětivý

naší země

Skrytá krása



Otomar Dvořák

Josef Pepson Snětivý

UTAJENÉ HRADY

A ZÁMKY II.

Prahou podruhé po stopách

panských sídel


Za zpřístupnění objektu, kde se pravděpodobně nacházela tvrz na Libuši,

a zajímavé informace o ní děkují autoři pánům Jaroslavu Melicharovi,

Matěji Kadlecovi a Tomáši Jelínkovi.

Fotografie na přední straně obálky: zámeček na Křovinově náměstí

v Horních Počernicích

Fotografie na zadní straně obálky: horní řada zleva doprava: Letohrádek

Kinských, Knorův statek; dolní řada zleva doprava: Starý mlýn

v Uhříněvsi, Vila Jitřenka

Obrázky bez popisků v knize:

Str. 2: hlavní vstup do Portheimky

Str. 8: Královský letohrádek na sklonku 19. století

Str. 22: sochařská výzdoba na fasádě Zvonařky (v současnosti hotel)

Str. 50: zbořený kostel sv. Filipa a Jakuba (na dnešním Arbesově náměstí)

Str. 100: kostel sv. Jana a Pavla na Krtni

Str. 120: severní sklepení pod domem čp. 1 v Libuši

Str. 138: uliční průčelí Starého mlýna v Uhříněvsi

Str. 148: dvůr Staré pošty v Běchovicích

Str. 168: kaplička sv. Václava na Křovinově náměstí v Horních

Počernicích

Str. 180: kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech

Str. 194: strop bývalé kaple v zámku Brnky

Copyright © Otomar Dvořák, www.otomar-knihy.webnode.cz, 2018

Copyright © Josef Pepson Snětivý, www.pepson.cz, 2018

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2018

Photographs © Josef Pepson Snětivý, Matěj Kadlec, 2018

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Šulcová, 2018

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2018

ISBN 978-80-7475-214-8


5

Pár slov úvodem – a rychle za objevy!

Ctěné milovnice a vážení milovníci historie a památek,

milí přátelé:

Když jsme se coby spoluautoři před přibližně rokem a půl

domluvili, že budeme v ediční řadě Skrytá krása naší země,

vydávané v Nakladatelství ČAS, psát knižní řadu Utajenéhra

dy a zámky, naše původní idea spočívala nejen v rozmanitosti

památek, ale i regionů. Postupem času jsme ovšem naznali, že

bude lepší držet se v každém svazku oblasti jediné.

A kde jinde začít, než v Praze, kterou oba milujeme aobje

vujeme už celá desetiletí? Domluvili jsme se tedy napřibliž

ném rozdělení „Otomar hrady a Pepson zámky“ – a zpočátku

v nás hlodala obava, zda při úmyslném vypuštění památek, jež

samy vydají na knihu, tj. Pražského hradu a Vyšehradu, vůbec

naplníme knihu Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou posto

pách panských sídel). Ta vyšla v září 2017 – a představili jsme

v ní téměř osm desítek hradů, zámků a tvrzí! Navíc drtivávět

šina z nich ještě stojí (některé bohužel sotva), pouze vněkoli

ka málo případech jsme mohli panské sídlo jen předestřít před

Vaší fantazií.

A protože ohlas na tuto publikaci nás coby autory velmipo

těšil a zahřál u srdce a protože jejím napsáním naše objevné

cesty po Praze neskončily, rozhodli jsme se, že druhý díl řady

Utajené hrady a zámky bude věnován opět našemu hlavnímu

městu. A věřte, že stále bylo – a je – co odkrývat a o čem psát!

Pravda, v tomto díle je oproti předchozímu poněkud větší

procento památek, které už naneštěstí najdeme jen podpovr

chem zemským – anebo v dobových pramenech. To ale přece

neznamená, že bychom je měli obestřít „věčným mlčením“.

Vždyť jejich krása uchvacovala současníky, paměť věků

přežívá v místních názvech, srovnání nynějších a tehdejších


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

6

areá lů je navýsost zajímavé (byť leckdy smutné)... Anávštěva toho kterého místa Vás obohatí i tak; prozkoumámeoblasti, do nichž byste jinak třeba nikdy nezavítali, a ucítíme genia

loci, kterého „nevyvětrá“ ani nedbalý památkář či bezohledný

developer (nejsou takoví všichni, ale někteří ano – a my Vám

v takových případech popíšeme krásu prošlých staletí tam,

kde dnes uvidíte jen uniformitu „moderní“ doby či „území

nikoho“).

Některé oblasti (např. dnešní Smíchov, dále odlehlejšíčásti na jihu, jihovýchodě a východě Prahy nebo břehy a okolí

Botiče) jsou na utajená panská sídla nebývale bohatá.Zavedeme Vás ovšem i do leckterých jiných čtvrtí „matky měst“.

A stejně jako v předchozím počinu jsme si dopřáli malý úkrok

za její hranice: tentokrát do obce Zdiby, na jejímž územínajdeme hned tři zámky. Zvláštní pozornost jsme věnovali také

letohrádkům (přeživším i zaniklým), na které se v knizeUtajené hrady a zámky I. prakticky nedostalo.

Leč dosti slov; důkladně se připravme na cestu, vyzbrojme

se mapami a podklady – a rychle za objevy! Napoprvé sevydejme k letohrádku celosvětově unikátnímu a veleznámému

(ačkoli v jistém ohledu špatně známému)... a pro kontrast

k památce, která zanikla vskutku dokonale a zdobila místo,

kde byste ji určitě nečekali.

Dech beroucí okamžiky, pozoruhodné objevy a hodně štěstí

na cestách Vám přejí

Otomar Dvořák

a

Josef Pepson Snětivý

LETOHRÁDEK

SVĚTOZNÁMÝ

– A HRÁDEK ZCELA

NEZNÁMÝ Čí je to vlastně letohrádek? „Proč bych měl vážit cestu přes půl světa, abych viděl Tádž Mahal, když mám přímo v Praze Královský letohrádek?“říkám si pokaždé, když stanu před touto renesanční perlou,tvořící východní závěr Královské zahrady Pražského hradu(adresa: Mariánské hradby 52/1). Laskavý čtenář promine nadsázku – jednak jsem dalek tvrzení, že by snad indický skvost nestál za návštěvu (nebo že bych já nestál o to, spatřit jej na vlastní oči), jednak je mezi oběma stavbami přehršel rozdílů.Nemohu si však pomoci, stále vidím určitou paralelu. Byť riskuji, že budu (po právu) nařčen z obrozenecky ahistorických představ, hýčkám si představu, že stejně jako Tádž Mahal, i Královský letohrádek se zrodil z lásky (a že na tradovaném jménuLetohrádek královny Anny přece jen něco bude).

Skutečnost je jako obvykle poněkud prozaičtější nežvoňavé iluze, povězme si tedy, kde se tu vzala tato unikátní stavba.

Jistě je vám známo, že ji nechal vystavět římský král apozdější císař a rovněž český král Ferdinand I. Habsburský. Stavba

započala v roce 1538 na ploše Královské zahrady, založené

o něco dříve, a – řekněme si to otevřeně – panovníkova láska

k choti Anně Jagellonské hlavním motivem nebyla.

Ano, přiznejme jinak dosti strohému a chladnémuHabsburkovi, že svou ženu miloval. Měl s ní ostatně patnáct dětí

a poté, co vyčerpaná Anna zemřela po porodu nejmladší dcery

Johany na horečku omladnic, upřímně truchlil a už se nikdy

neoženil. Ovšem Královský letohrádek, jehož nepřesnýnázev Letohrádek královny Anny se drží jako klíště (byť klíště

půvabné), vznikl hlavně ze tří důvodů, které si dovolujiseřadit dle důležitosti, a to ryze subjektivně (tak, jak nahlížím

na tohoto pragmatického panovníka): zaprvé měla tato villa

suburbana (či, jak se tehdy říkalo, lusthaus) plnit demonstrační

funkci, a to díky prvkům, o kterých si řekneme dále. Zadruhé Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 10 zde byla funkce reprezentační, neboť letohrádek sloužil jako cíl návštěv a prohlídek vznešených hradních hostů, konaly se zde plesy a slavnosti... A zatřetí (a po mém soudu proFerdinanda nejméně významně) šlo o funkci řekněmeodpočinkovou či zábavnou. Jak platí pro villu suburbanu, nesloužila k stálému obývání.

A panovníkova láska k jeho oddané a plodné choti? Ta jistě

nechyběla v soukromém životě, avšak v Královskémletohrádku se nijak doložitelně nezobrazuje. Což nám ovšem nebrání

chovat soukromé představy a přirovnávat tento nádhernýpočin k čemukoli, jak nám to velí fantazie nebo city. Ostatně

Královský letohrádek může být coby renesanční stavba jen

stěží přirovnáván k čemukoli jinému na sever od Alp, kde jde

o jednu z prvních – ne-li vůbec první! – stavbu svého druhu.

A nedosti na tom: jakožto obdélná budova s arkádovýmochozem po celém obvodu je letohrádek ve své době novinkou

i pro samu Itálii. Tak je výjimečný!

O reprezentačním účelu svědčí například to, že se zdeodehrával závěr třídenních oslav příjezdu Ferdinanda I., když

konečně poprvé přijel jako římský císař do Prahy. O zábavné

funkci (jistě propojené právě s reprezentační) zase skutečnost,

že větší z dvojice velkých sálů – ten horní – je přímopopisován coby místo tanečních zábav. Nejspíš tu nechyběla tribuna

pro hudebníky a snad ani dva menší čtvercové sály, vytápěné

krbem a sloužící soukromým potřebám vládce.

A smysl demonstrační, který jsem (s ohledem naFerdinandovu životní a panovnickou filosofii) nadřadil všem ostatním?

Ten se zhmotnil především v sochařské a klempířskévýzdobě, která viditelně a jednoznačně symbolizovala habsburskou

nad vládu nad zeměmi Koruny české. Fedinand mimo jinékázal umístit na vrchol střechy dvě plechové korouhve v podobě

císařských orlů, a teprve pod ně, do plochy střechy, namalovat

dvouocasého českého lva. Kolem roku 1554, tedy nějakých


Utajené hrady a zámky II.

11

šestnáct let od zahájení stavby, však vyjádřil svounespokojenost, že je letohrádek při pohledu od města málo dominantní.

Musely být kvůli tomu přepracovány plány, zničen už hotový

krov, provedena nová nástavba prvního patra a samozřejmě

znovu vystavěn krov. A proč se vůbec stavba taktovýznamná tolik zpožďovala, když přípravné práce začaly dokonce už

na přelomu let 1534 a 1535? Důvodem byl především velký

požár Pražského hradu roku 1541, po němž dostaly přednost

naléhavější stavební úkoly, a rovněž občasný nedostatekpeněz, které panovníkovi na výstavbu letohrádku povoloval

zemský sněm. Jako rok konečné dostavby je uváděn letopočet

1565, dokončen byl tedy až za Ferdinandova syna a nástupce

Maxmiliána II. Habsburského.

A kdo je – přirozeně vedle samotného stavebníkaFerdinanda – pod stavbou podepsán? Nad tím se stále vznášejí otazníky.

U počátku stavby nacházíme italského stavitele Giovanniho

Ojedinělá krása Královského letohrádku prochází epochami

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

12

Spazia a jeho krajana, kameníka a sochaře Paola della Stellu.

Ten prý později Spazzia lidově řečeno vyštípal a na jehomísto dosadil Giovanniho Mariu Aostalliho, přičemž v roce 1551

Stella definitivně dosáhl svého a sám se ujal vedení stavby.

Z tohoto úspěchu se však dlouho neradoval, neboť hnednařesrok zemřel. Od roku 1552 stavbu vede jihoněmeckýstavitel Hans Tirol. A po zmiňované Ferdinandově nespokojenosti nad nevýrazností letohrádku, do té doby zřejmě přízemního, se přestavby ujal Bonifác Wohlmut (či Wolmut), proslulý i dalšími vydařenými počiny v areálu Pražského hradu (např. nedaleká Míčovna).

Kdo je však tvůrcem architektonické koncepce? To dosud

nebylo spolehlivě doloženo. Bývá za něj považován Paolo

della Stella, ten ovšem prokazatelně vytvořil jen dřevěnýmodel. A navíc nám odborníci říkají, že projekt možná aninevytvořil školený architekt. Na důkaz toho uvádějí, že použité

architektonické články neodpovídají tehdejší italskéarchitektonické praxi. Stavební typ s obíhající arkádou, který, jak už

jsme zmínili, nemá v té době protějšek ani v samotné Itálii, je

toho nejvýstižnějším příkladem. Další spočívají v mnohakonkrétních článcích, ale to bychom zabíhali do detailů.Uzavřeme tedy tento bod tvrzením historiků architektury, žeprojektantem mohl být i poučený laik – a dokonce nelze vyloučit ani

samotného Ferdinanda! Ten se o architekturu velmi zajímal...

a nebyl ve své rodině jediný, vždyť syn Ferdinand II.Tyrolský vytvořil návrh letohrádku Hvězda. Snazší je zodpovědět,

kdo byl autorem přestavby: s velkou pravděpodobností sám

Bonifác Wohlmut, byť někteří jmenují vídeňského architekta

a stavitele italského původu Pietra Ferabosca.

Popisem architektonických prvků a ikonografií vás, milí

čtenáři, unavovat nebudu, najdete jej ostatně v průvodcích –

a nejlépe si vše vychutnáte na vlastní oči. Zmíním jen to, že

letohrádek je výjimečný nejen díky své dispozici a nezvyklé


Utajené hrady a zámky II.

13

střeše, ale právě i díky mnoha prvkům, které vynikají svým

provedením a často porušují tehdejší konvence. A k obsahu jen stručně: Ferdinand I. Habsburský se zde oslavil coby

hlava Svaté říše římské (o symbolickém vyjádření nadvlády

Habsburků nad Českými zeměmi jsem už mluvil), cobymírotvorce a – skromnost šla opravdu stranou! – coby nastolitel

nového „Zlatého věku“ (a tedy nástupce mytickéhozakladatele římského národa Aenea), znalec antických dějin apokračovatel antických hrdinů. Jen tak mimochodem je demonstrován

ne zcela idylický vztah obou bratrů, tehdejšího císaře Karla V.

a krále Ferdinanda I. (reliéf nade dveřmi, zobrazující setkání

Jákoba s Ezauem); ale aby to Karlovi nebylo líto, dostalo se

i na jeho africké tažení, kde je zpodobněn jako bojovník sneřáteli křesťanství.

Za Rudolfa II. zde byla uložena část jeho uměleckýchsbírek – a také si tu zřídil observatoř Tycho Brahe. To uvedlo

v život další z názvů této stavby – občas se mu říkaloMatematický dům (a dodejme, že alternativním jménem je i Belveder).

Od druhé poloviny 18. století se sem nastěhovalo císařskédělostřelectvo a dokonce tu vyrábělo střelný prach (naštěstí bez

fatálních následků).

Teprve obrozenecké 19. století zrodilo myšlenku na veřejné

využití. Konkrétně zde měla vzniknout „Vlastenecká galerie“.

V důsledku toho došlo k radikální přestavbě, čehož si dovolím

zalitovat. Byla změněna místa vstupů, provedeny rozsáhlédemoliční práce a naopak vybudováno masivní dvojramennéschodiště (podle plánu Antonína Wiehla) a nově vymalován hlavní

sál: jak jinak, než historickými výjevy z českých dějin (autorem

návrhu byl malíř Christian Ruben). Výstavní účel zůstalzachován do našich dní. Při velké rekonstrukci koncem osmdesátých

let 20. století letohrádek zachvátil požár, naštěstí však poškodil

jen krov a měděnou krytinu. Můžeme jej tedy obdivovat vpodobě, která je zčásti původní a zčásti přestavěná, dodnes. Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 14

Zbývá dopovědět, jak to bylo s Ferdinandovou chotí a s tím,

jak se dostala do nesprávného názvu Letohrádek královny

Anny. Právě v 19. století se zrodila představa, že jej Habsburk

nechal vybudovat pro ni. Tehdejší vlastenci totiž Annunepojímali coby příslušnici nenáviděného rakouského rodu, ale

řadili ji (z hlediska původu správně) k polským Jagelloncům,

a tedy ke Slovanům. K tomu se přidává již od 16. stoletítradované chápání Anny coby lidumilné královny, která – na rozdíl

od téměř „čechobijce“ Ferdinanda – měla ráda náš národ. Jak

už jsme řekli, zemřela předčasně (z dnešního pohledu) v roce

1547; a právě toho roku její manžel potlačil První stavovský

odboj, což bývalo legendicky dáváno do souvislosti. Anna prý

orodovala za Čechy ještě na smrtelné posteli!

Kromě toho byl jeden z reliéfů na Královském letohrádku

dříve interpretován jako předávání dobudované stavbyFerdiHans Maler zu Schwaz:

Anna Jagellonská,

královna česká

a uherská (1519)


Utajené hrady a zámky II.

15

nandem I. jeho choti. Tento výklad byl však již vyvrácen; jde

o zpodobnění Ferdinanda coby Aenea (i to už jsme zmínili)

a Anny jakožto Lavinie, dcery krále Latina, což má býtparalela ke sňatku „cizího“ Ferdinanda s „domácí“ Annou.

A nezůstalo jen u rodinné symboliky. Čeští vlastencipředminulého věku vyzdvihovali (právem!) architektonickouvýjimečnost letohrádku, především však zdůrazňovali, že jde o „přímý import“ italské renesanční architektury do Čech, na čemž prý Němci neměli žádnou zásluhu a výslednoupodobu prý nijak neovlivnili. Neberme těm, kteří se zasloužili o znovuvzkříšení českého národa, tuto po mém soudu naivní, a hlavně nedůležitou představu. Podstatnější je, že seletohrádek stal vzorem pro „obnovenou českou renesanci“, která se zde prosadila ve druhé polovině 19. století. Jistě si povšimnete podobnosti například se stavbou Národního divadla (a pokud by bylo došlo k realizaci podle první Zítkovy skici, bylo by Královskému letohrádku ještě podobnější). Ostatně předním představitelem „obnovené české renesance“ byl jeden zespoluautorů rekonstrukce letohrádku Antonín Wiehl. Opět:neberme tomuto uměleckému proudu a jeho plodům místo v české architektuře. A pokud někdo „českou neorenesanci“ miluje, má můj plný respekt a pochopení. V mých očích je však tento směr krásným příkladem rčení „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ Královský letohrádek ve stejnojmenné zahradě Pražskéhohradu je totiž jen jeden. Jeden v Praze, jeden v naší zemi, jeden na sever od Alp – a možná jeden na celém světě.

A čí tedy vlastně je? Je to opravdu Letohrádek královny Anny? Nebo snad Ferdinandův? Geniálních stavitelů,sochařů a malířů? Šikovných klempířů a jejich řemeslných kolegů? Němců? Italů? Čechů?

Ne, je nás všech. Nás, kteří milujeme Prahu, nejkrásnější město na světě.

(Josef Pepson Snětivý)


16

Tajemný hrádek Sakrabonka

Okolí pražského Hlavního nádraží (původně nádražíFrantiška Josefa, pak Wilsonovo) se během let změnilo k nepoznání.

Málokdo z mladších obyvatel Prahy tuší, že v místechdnešního výstupu z metra býval skalnatý sráz a pod nímromantické jezírko, hlavní atrakce Vrchlického sadů. Pamatuji na svůj

první dětský zážitek z výletu do Prahy, kdy jsme s rodiči vyšli

z odbavovací nádražní haly, přešli širokou ulici stramvajovým nástupištěm – a já se v úžasu zastavil u litinového,secesně krouceného zábradlí a díval se dolů na jezírko. Kvetly na něm lekníny, mezi nimiž majestátně proplouval páreklabutí. Tehdy jsem poprvé v životě viděl živou labuť!

Kdo z nás si ale dovede představit, jak to tady vypadaloještě na počátku 19. století? Asi bychom vůbec netušili, kde jsme

se to ocitli. Místo nádražních hal bychom na úpatí lesnatého

vrchu, přímo tam, co je dnes hlavní kolejiště, spatřilipozoruZámek Sakrabonka, jenž stál v místech dnešního

Hlavního (Wilsonova) nádraží. Nahoře na kopci

vidíme zahradní usedlost Kanálku (dnes se tam

rozkládají Riegrovy sady)

Utajené hrady a zámky II.

17

hodnou stavbu. Tyčil se tu impozantní zámek; podlemohutné válcové věže s ochozem a cibulovitou bání by se dal spíše

nazvat hrádkem. Přístup k hlavní patrové budově s členitými

mansardovými střechami byl přes čestný dvůr, lemovanýpostranními křídly nižších budov. Vpravo i vlevo vidíme nastaré kresbě, která jako jediná zachytila jeho podobu, vjezdy

do dvou samostatných hospodářských dvorů s dalšímistaveními, zřejmě stájemi, stodolami a sýpkami. Kolem serozkládal park a rozlehlé zahrady.

Původ zámku je zahalen tajemstvím. Zjistil jsem pouze,

že se tu kdysi nacházel dvorec a vinice Sakrabonka (latinské

„Sakra bono“ znamená „Dobrá svatá“). Z toho lze usuzovat,

že objekt patřil nějaké církevní instituci nebo řeholníkům.Počátkem 18. století získala dvůr významná šlechtická rodina

Neubergů a přestavěla ho na barokní zámek. Neubergové byli

prastarý, široce rozvětvený německý šlechtický rod, původem z hradu Neuberg u města Aše. Vlastnili obrovská území na česko-bavorském pomezí (psávali se také ve staroněmecké podobě Neipperg). V roce 1821 se jeden z členů tohoto rodu,

význačný rakouský generál Adam Vojtěch, hrabě vonNeiperg, oženil s vdovou po Napoleonovi Bonaparte, bývalou

císařovnou Marií Luisou. V té době už s ní měl dvěnemanželské děti. Byl totiž pověřen jejím otcem, rakouským císařem

Františkem I., aby na ni dohlížel v jejím vyhnanství v Parmě,

zatímco Napoleon umíral na ostrově sv. Heleny a jeho synOrlík byl v čestném vězení u svého dědečka ve Vídni. Jak se zdá,

hrabě Neipperg plnil svůj úkol „více než dobře“. Po svatbě

měli s Marií Luisou ještě jedno dítě; všem třem potomkům byl

přidělen vznosný titul „knížata z Montenuovo“, což je vlastně

italský překlad slova Neuberg (Nová hora).

A právě tento ambiciózní generál je zmiňován jakonejvýznačnější majitel pražského zámečku Sakrabonky, který

je od té doby také nazýván Neuberková nebo Neuberkovna.

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

18

Později jej zakoupil baron Josef Schüttelsberg, muž zřejmě

velmi podnikavý. V zámku zřídil hostinec s nejmodernějším

kuželníkem, neboť byl sám vášnivým hráčem kuželek.

Když v polovině 19. století vypukla v Praze epidemiesmrtelně nebezpečných neštovic, byla na zahradě zřízenaprovizorní nemocnice.

V roce 1866 se nad legendární usedlostí začalo smrákat. Místo bylo totiž vybráno k budování hlavníhopražského nádraží a zámek Sakrabonka i s pozemky byl od barona

Schüttelsberga železniční společností vykoupen. Část budov

byla zbourána, aby uvolnila místo kolejišti, skrytému později,

od počátku 20. století, pod smělou secesní ocelovoukonstrukcí architekta Fanty. Zbytek zámku zůstal stát jako zadní trakt

nádraží, kde ještě nějaký čas sloužil jako sklad a ubytovnažeDetail hrobky

Schüttelsbergů

v Nebřenicích


Utajené hrady a zámky II.

19

lezničních zaměstnanců. Ne však dlouho: v roce 1871 vypukl

v budovách požár. Vyhořelé trosky byly poté strženy.

Zůstalo něco z tohoto dnes již téměř neznámého pražského

zámku?

Baron Schüttelsberg vnitřní vybavení, nábytek, obrazy,lustry, umělecká díla atd. rozprodal, ale některé nejhezčí kousky

si prý odvezl na svůj venkovský zámeček v Nebřenicích, což

je malá vesnička, vzdálená asi šest kilometrů od jižního okraje

Prahy (Schüttelsbergové tam mají dokonce v zámeckém parku

rodovou hrobku). V Nebřenicích také můžeme spatřitbarokní sochu sv. Jana Nepomuckého, která prý původně stávala v Praze právě před zámkem Sakrabonkou.

(Otomar Dvořák)



PŘEŽIVŠÍ I ZANIKLÁ

KRÁSA KOLEM

BOTIČE



23

Tajemství Landhausky

Co znamená německé slovo „landhaus“? V době baroka se

tento název hojně užíval; je to označení pro „venkovský dům“

– ne však statek, ale obydlí určené k odpočinku v lůněpřírody, prostě něco, čemu my dnes říkáme „chalupa“. Landhaus

se od letohrádku, který se snažil podobat zámku, odlišoval

záměrnou prostotou a předstíráním, že jde o skutečné obydlí

nějakého rolníka, pastevce nebo vinaře. Bylo to však jenom

zdání, protože uvnitř se dbalo na veškeré dostupné pohodlí

(ostatně dnešní chalupáři dělají totéž!).

Svůj landhaus si nechali zbudovat také jezuité; postavili

ho daleko za hradbami Prahy, ve svazích nad potokemBotičem poblíž starobylé vesničky Vršovice. Celá zdejší oblast

patřila mezi „hory viničné“, letopisci znají Botič jako Vinný

potok a zdůrazňují, že teče Vinným údolím. Jeden znejproslulejších vinohradů, zvaný Královský a zasvěcený patronce

sv. Kateřině, nechal už král a císař Karel IV. vysadit právě

v těchto místech.

Po třicetileté válce však byly vinice poničené a zpustlé.

Z lidských sídel zůstaly jen ohořelé trosky. Údolí Botiče mezi

Vršovicemi a Vyšehradem tehdy působilo tak otřesnýmdojmem, že se mu začalo říkat Jammerthal (Slzavé údolí).Jezuité se rozhodli vrátit této zarostlé pustině ztracený půvab.

Patrně využili původního stavení vinného lisu (místo senazývalo Halířovský grunt) a zrekonstruovali je pro své potřeby.

Na hraně strmého srázu, vysoko nad potočním údolím, sinechali postavit malebné útočiště, jehož tehdejší tvářnostmůžeme pouze odvodit z podobných staveb jinde (například odjezuitského „zahradního domu“ pod Letnou, na místě nynější

Strakovy akademie, který zůstal zachycen na starém obrázku).

Rovněž letní obydlí u Botiče tvořila nejspíš jednopatrovábudova s mansardovou střechou a obdélnými okny mezizdobOtomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 24 nými pilastry na plochém průčelí. Každopádně byla zdaleka viditelná, bělala se tam jako nějaká strážní věž.

Landhaus měl sice sloužit k odpočinku a zotavení starých

zasloužilých členů řádu (a misionářů, vracejících se zexotických zemí s podlomeným zdravím), mohl mít však i druhý,

skrytý úkol: dohlížet, aby se ve vinicích neskrývali tajníluteráni a čeští bratři, nekonali tam své bohoslužby a neukrývali

pašované knihy.

Součástí landhausu byly také hospodářské budovy; celý

areál obepínala kamenná zeď se vstupní bránou. Kromě vinice

založili jezuité ovocný sad a zelinářskou zahradu. Po nějakém

čase získali další pozemky dole u potoka Botiče a postavili

si na úpatí stráně další podobný objekt; od těch dob se mluví

o Horní a Dolní Landhausce.

Po zrušení jezuitského řádu se v držení obou Landhausek

vystřídalo několik majitelů. Tím zásadním se stal roku 1870

bohatý průmyslník Moritz Gröbe, německý Žid, jenž bylspolečníkem známé firmy Lanna a podílel se na velkýchstavebních zakázkách mostů, nábřeží, tunelů a železničních tratí.

Jistě nebylo náhodné, že firma právě v té době hloubila vtěsném sousedství Vinohradské tunely; vytěženou zeminupřikázal Gröbe navážet na své pozemky, zejména jí využil kzasypání kamenolomu, který se nacházel přímo pod HorníLandhauskou (v místech, kde je dnes vinice s Viničním altánem). Vešlo

se sem 60 000 fůr kamení, hlíny a posléze i jemné ornice. Celý

svah byl terasovitě upraven. Horní Landhausku nechal Gröbe

zbořit a místo ní postavit vilu ve stylu italské renesance. Také

Dolní Landhausku přestavěl do stylizované pseudorenesanční

podoby a určil ji jako obydlí pro své služebnictvo a zahradníka.

Zejména se však zaměřil na zahradu; byl posedlýromantickým snem o vytvoření ráje na zemi, a tak tu, pod dohledemarchitektů Antonína Viktora Barvitia a Josefa Schulze (ano, toho,

co dostavěl po požáru Národní divadlo a projektoval Národní

Utajené hrady a zámky II.

25

muzeum!), vznikal jeden z nejpozoruhodnějších pražských

parků. Nechybělo v něm skalní bludiště s krápníkovýmijeskyněmi, fontány, horské jezírko s vodopádem, vinice s dřevěným

altánem, secesní dřevěná kuželna a lukostřelnice, louky, lesíky,

spletité cestičky s tajemnými zákoutími a skleníky sexotickými rostlinami. Zejména Grotta, v níž se kombinuje jakésipřírodní skalní město (postavené ovšem z cihel a cementu) snáznakem antického paláce a s jeskynními „pohanskýmichrámky“, je prý unikátem a nemá v Evropě obdobu.

Moritz Gröbe osobně dohlížel na každou drobnost vevybavení zahrady; dokonce k lemování cest nechal vytvořit zcementové směsi umělé pařezy s vystupujícími a do daleka se

plazícími kořeny, které na strmých úsecích přetínaly cestičky

napříč a tvořily schůdky. Naplnění svého životního snu si však

příliš neužil; krátce po dokončení parku byl postiženmozkovou mrtvicí. Sluhové pak vozili starého pána, oblečeného

do žlutého županu, po jeho zahradě v pojízdném křesle azvoViniční altán, utopený v zeleni a révě

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

26

nili zvoncem, aby mu šli všichni zaměstnanci z cesty a nikdo

ho nerušil. Stal se z něj nemluvný podivín a do tří let pokomletní dostavbě celého areálu umřel (v roce 1891).

Potomci si nevěděli s rozsáhlým parkem rady; v horní části

s exotickými skleníky založili zahradnictví, zaměřené napěstování zeleniny, dolní otevřeli pro veřejnost a vybíralivstupné. Celý komplex byl i tak finančně neudržitelný, tudíž vilu

pronajali. A ne jen tak ledaskomu! Roku 1901 se do Grébovky nastěhovala princezna Alžběta Marie Rakouská, dcerakorunního prince Rudolfa a vnučka císaře Františka Josefa I., se svým manželem, jímž byl kníže Ota Weriand Hugo Arnošt Windischgrätz.

Pojďme si povědět jednu pikantní historku, která by dnes

patřila na první stránky bulvárního tisku. Šarmantnídůstojník Windischgrätz se zamiloval do české opery, tedy přesněji

řečeno do tehdy velmi populární zpěvačky Marie Zieglerové.

Princezna Alžběta Marie však manžela s umělkyní nachytala

ve vile v ložnici, přímo, jak se právnicky říká, „in flagranti“,

a v „pochopitelném rozčilení“ na zpěvačku Zieglerovouněkolikrát vystřelila z revolveru. Podle některých zpráv ani jednou

netrefila, podle jiných ji postřelila (avšak bez fatálníchnásledků). Tato událost se v Praze stala natolik populární, že o ní

operetní letní aréna dokonce uvedla úspěšnou hru, která se

dočkala sedmdesáti repríz. Vznešení manželé vilu krátce nato

opustili (Windischgrätz byl nenadále převelen do Vídně, my

dobře chápeme proč!), divadelní kus se však hrál dál.

Kritický okamžik nastal pro nádherný areál v roce 1905.

Většina okolních zahrad byla tehdy postupně prodávána

na stavbu honosných činžovních domů, neboť nově rostoucí

čtvrť Královské Vinohrady se stávala takzvaně „dobrouadresou“. Vznikaly důvodné obavy, že by podobný osud mohl

potkat také Grébovku, neboť ceny zdejších pozemkůneustále stoupaly... a Gröbeho potomci začali prohlašovat, že i oni

Utajené hrady a zámky II.

27

svou nevýnosnou zahradu výhodně prodají. Naštěstí vinohradskou radnici tehdy vedli osvícení muži v čele sestarostou Josefem Víškem – a ti učinili zásadní rozhodnutí: sehnali

potřebný obnos a Grébovku zakoupili pro město. V květnu

roku 1906 byla slavnostně otevřena veřejnosti a vlastenecky

přejmenována na Havlíčkovy sady podle odvážného novináře

K. H. Borovského.

Osud obou bývalých Landhausek a okolního parku prošel

během 20. století mnoha dramatickými zvraty. V Gröbeho vile

postupně sídlily různé školy, ubytovny, umělecká sdružení,

za války Hitlerjugend, za socialismu organizace Pionýr, teď

bychom tam našli vzdělávací společnost americkýchprávníků... V Dolní Landhausce byly zřízeny nájemní byty.

Park v osmdesátých letech 20. století strašlivě zchátral, byl

devastován a romantické zahradní stavby se rozpadaly. Vumělých skalách Grotty se usídlily pochybné existence, pohanské

chrámky se staly doupaty narkomanů. Ale i tentokrát měl park

štěstí a mezi lety 2000 až 2010 byl nákladně rekonstruován

do původní podoby. Stal se skutečnou perlou na pomezíVinohrad a Vršovic, místem relaxace a romantických zážitků.Celopražskou událostí je místní slavné vinobraní. Vedle trojské

vinice sv. Kláry patří obnovená vinice Grébovka k největším

na území Prahy.

Málokdo z návštěvníků však tuší, jaká tajemství se tadyskrývají. Už když projdeme dolní bránou u potoka Botiče, vidíme

vpravo vysokou zeď terasy s výklenky, v nichž snad měly být

původně umístěny sochy. Tajemným točitým schodištěm se dá

vyjít na terasu nad Dolní Landhauskou. Povšimněme sizazděných vchodů; v útrobách terasy se totiž skrývá řada podzemních

sálů, rozsáhlé temné prostory, labyrint, s nímž si zatím nikdo

neví rady. Měly zde být vinné sklepy? Nevíme. Každopádnědutiny vznikly až za Gröbeho při stavbě teras. Prý jsou propojeny

se zbytky jezuitských sklepů pod Dolní Landhauskou.

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

28

Vystoupáme cestou podél vinice, ponoříme se do temného

lesíku jedovatých tisů, mineme Grottu s Neptunovou kašnou

a umělým skalním labyrintem (jestlipak víte, že se v ní natá -

čela strašidelná pohádka Juraje Herze „Panna a netvor“ nebo

foglarovský televizní seriál „Záhada hlavolamu?“) a zamíříme

k horní bráně, vedoucí do Rybalkovy ulice.

Tam, kde se dnes rozléhá výskání dětí na prolézačkách,

skluzavkách a houpačkách na velkém hřišti, se kdysinacházely rozsáhlé skleníky. V roce 1927 si je pronajalaAkvaristická společnost Leknín. Do skleníků umístila nádrže s pestrými

tropickými rybkami, které se staly jádrem postupně vznikající

malé zoologické zahrady známé pod jménem Vivarium. Byla

to první zoologická zahrada v Praze, protože ta v Troji byla

otevřena až o čtyři roky později, na sklonku roku 1931.Vivarium působilo jako hlavní magnet Gröbovky a školy sem

pořádaly výlety; kromě padesáti akvárií s rybami jste mohli

vidět v teráriích ještěrky, hady a želvy, u jezírka krokodýla

a tři aligátory, ve velkých klecích papoušky a různé ptactvo,

ve čtyřech voliérách několik druhů opic; nechyběly ani klece

se statnou lvicí a medvědem... Fandové Bohemians by měli

vědět, že právě sem se jejich dědové chodili dívat na živé

Grotta v roce 1910

Utajené hrady a zámky II.

29

maskoty, které má tento klub dodnes ve znaku. FotbalistéBohemky si totiž ze svého úspěšného turné do země protinožců

přivezli jako dar od tamních přívrženců párek živýchklokanů (něco takového by dnes ochránci zvířat nedovolili!), avysloužili si tím přezdívku „Klokani“. Darovaná zvířata umístili

do Vivaria v Grébovce. A tak tady dva „fotbaloví“ klokani čile

poskakovali v ohradě a bratrsky se dělili o potravu s jedním

angorským králíkem!

Existence zoologické zahrady byla ukončena velmidramaticky 14. února 1945, což je jeden z nejčernějších dnů pražské

historie, kdy se naše hlavní město stalo terčem intenzivního

amerického bombardování. Také Havlíčkovy sady bylyzasaženy několika tříštivými a zápalnými pumami. Těžcepoškozena byla Gröbeho vila a Horní Landhauska, kde výbuch

zavalil vchody do sklepů a pobořil nedalekou vstupní bránu.

Tlaková vlna rozbila klece a pokácela ohrady ve Vivariu.Někteří z jeho obyvatel byli zabiti, jiní se však nečekaně dostali

na svobodu a rozprchli se po parku. Mnozí pronikli do ulic –

a velké zděšení vyvolával rozzuřený medvěd, pobíhající celý

následující den po Vinohradech a Vršovicích. Byl na nějuspořádán lov a posléze se ho podařilo zastřelit. Zbytekodchycených a zachráněných zvířat byl převezen do trojské zoo.

Pozoruhodné tajemství Grébovky se skrývá v nenápadných

přízemních budovách naproti někdejšímu Vivariu, tedydnešnímu dětskému hřišti. Obecně jsou označovány jako Horní

Landhauska, je to však pouze přestavěný zbytek hospodářských

budov, které kdysi tvořily zázemí jezuitského sídla. Hlavní

obytná budova byla zbořena – ta stála v místech Gröbeho vily.

Vejdeme na dvorek objektu, který je v soukromémvlastnictví; někde tady prý kdysi stával vinný lis. Nás však zajímá

tajemné podzemí. Dlouhé, strmé schodiště se noří do hlubin.

Klenutý sklep dýchá vlhkým chladem; majitel vysvětluje, jak

gigantická to byla práce, než odtud vytahali metráky sutě aodbr />

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

30

padu. Jenže to není všechno: v rohu se otvírá další schodiště,

a pokračujeme ještě hlouběji. Ano, sklepy mají dvě podzemní

patra. Ani tím sestup do podsvětí nekončí: ve spodním sklepě

nahlížíme do studniční šachty. Je prý 15 metrů hluboká a stále

se v ní drží voda. V horní části je vyzděná cihlami, ovšem dole

jsou její stěny zpevněny mohutnými pískovcovými kvádry. Ty

patrně pocházejí ještě z doby jezuitů.

Největší záhada Horní Landhausky není ovšem na prvnípohled zřetelná. Teprve kužele světla ze silných baterek odhalí

zhruba v polovině šachty otvor bočního vchodu. Ano, tajná

chodba! Jakási štola odbočuje se studny a směřuje svahem

dolů, přibližně kamsi do míst, kde stojí umělé skály Grotty.

Pokračování chodby je však zavalené, možná jako důsledek

válečného bombardování. K čemu chodba mohla sloužit? Šlo

o další podivínský nápad pana Gröbeho? Byla to snad pojistná

vodní stoka pro případ, že by studna začala být přeplněná?

Nebo je tahle štola mnohem starší a byla už součástí původní

Landhausky? Měla jezuitům sloužit jako úniková chodba pro

případ ohrožení?

Správnou odpověď se patrně nikdy nedozvíme.Romantický park Grébovka nehodlá některá svá tajemství prozrazovat.

Dům „U vycházejícího slunce“

Není náhodné, že název téhle kapitoly vám možná něcopřipomíná; bývala to píseň mého mládí, lidové americké blues, zjehož textu dýchala nostalgie a současně vzdor chovancedětského domova. Její melodie mi bezděky přišla na mysl, když

jsem se jednou po ránu zastavil ve vršovické Petrohradské ulici, na železobetonovém můstku přes potok Botič, který je mimochodem zmenšenou kopií Jiráskova mostu přes Vltavu. Přímo pode mnou, v ohybu potoka, klouzaly sluneční paprsky po nízké valbové střeše a stěnách tmavožlutého domu sesvětle žlutými okenními římsami a pilastry. Stříbrné smrky v malé

zahrádce nad vyzděným nábřežím vrhaly modré stíny, vládlo

zde zvláštní ticho mlhavě zamženého svítání...

Ne nadarmo se téhle památkově chráněné stavbě říká Vila

Jitřenka. Pod klasicistní přestavbou znalec vytuší její barokní

původ. Ukryta v ohybu regulovaného potoka Botiče, krčí se

nezvykle nízko pod úrovní později zvýšeného terénu, na němž

stojí sousední mohutný domovní blok, doslova ztracená naodvrácené straně stadionu Bohemians... Stále ještě slouží ksoukromému bydlení; jako by se jí netýkal šílený běh času, který

změnil tvářnost jejího okolí k nepoznání.

Skoro nic nezbylo z malebné vísky Vršovice, rozložené

terasovitě na protějším kopci, snad jenom ony tři památkově

chráněné chalupy, jimž se hrdě říká Vršovický skanzen akteré jsou dokonale skryté za hřištěm a tenisovými kurty a nelze

se k nim nijak dostat přes důkladné ploty v okolí. Jen z cesty

ve stráni nad nimi se můžeme pokochat šindelovou střechou

jednoho z domků. Taková krytina je dnes v Praze opravdový

unikát. Domek byl v poslední chvíli zachráněn před zbořením,

když se uvažovalo o rozšíření hřiště.

Zkáze však neunikla sousední vodní tvrz (a pozdějšípivovar), na jejímž místě je teď rozlehlé parkoviště (více jsme si

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

32

o ní povídali v Utajených hradech a zámcích I.).Meandrující potok Botič byl koncem 19. století „ukázněn“ a spoután

do vyzděného hlubokého koryta, jeho boční ramena bylazasypána; ze zahrady od Jitřenky vedly ještě nedávno k vodě

schůdky a vypadalo to tu jako někde na Kampě u Čertovky. Vzpomínám, jak za velké vody v roce 2013 majitelé chvatně ohrazovali dvorek pytli s pískem a znepokojeně pozorovali stoupající kalný příval. Žít tak blízko u vody může býtnebezečné! A navíc Botič už dávno ztratil půvab lučního potoka, v němž se proháněly rybky a kde se ve škvírách břehů skrývali raci; teď v jeho nevábných vodách často plavou kelímky,plastové lahve či igelitové pytlíky. Navzdory tomu všemu jako by u Jitřenky spal zakletý střípek dávných časů. Vyzděné nábřeží se schůdky i plot zmizely během posledních roků pod bujnými porosty popínavého břečťanu, smrky zmohutněly, dvorek se ztrácí v zeleni jako nádvoří na hradě Šípkové Růženky...

Koho by napadlo, že to není jen tak nějaká vila, i kdyžtřeba barokní, ale dokonce ještě starší lovecký zámek! Lovecký?

Patrně si nedovedete představit, že by kolem stadionuBohemky honili šlechtici na koních, se štěkajícími smečkami chrtů

a vlkodavů, prchajícího jelena. A přesto je tomu tak; bylo kde

Vodní tvrz, přestavěnou na pivovar, už ve Vršovicích

nenajdeme, Jitřenku však naštěstí ano

Utajené hrady a zámky II.

33

lovit, neboť v 18. století se od vrchu Bohdalce až k Vršovicím

táhl pruh hlubokého lesa.

Zámeček si roku 1738 postavil na svém zdejším panství

svobodný pán Jan z Vrbna a zval sem přátele na proslulé hony.

Okolo roku 1780 koupil Jitřenku s rozsáhlými pozemky i se

sousedním hospodářským dvorem (a s renesanční budovou

středověké tvrze, využívanou tehdy už jen jako obydlí správce

a kanceláře) baron A. Popper Komořanský, jenž proslul jako

známý mecenáš, který se zasloužil o zvelebení města Prahy.

Po roce 1848 bylo panství se statkem rozparcelováno arozrodáno, hospodářský dvůr s tvrzí přebudován na pivovar

(a v roce 1988 zbořen do základů!); zůstal jen zámeček smalou okrasnou zahradou při potoku. Do dnešní doby vystřídal

několik majitelů.


34

„Schody do nebe“

Můžeme se vydat z parku Grébovky i na opačnou stranu:vyjdeme západní bránou v ohradní zdi. Po cestičkách svahem

bývalých vinic a nakonec po schodišti se dostaneme naPeruckou ulici. Ta nás zavede do dalšího skrytého zákoutí,

ve kterém na nás dýchne atmosféra zašlých časů. Zaněkolika moderními vilkami se najednou silnička rozšíří dominiaturního náměstíčka se dvěma dominantními klasicistními

budovami, propojenými ohradní zdí s brankou, v níž jsou

vsazena mřížová vrata z ozdobně kovaných železnýchprutů. Ta vyšší z budov, patrová, je korunována střešní věžičkou

s hodinami a cibulovitou bání, což jí dodává charaktermalebného zámečku.

A skutečně nejsme daleko od pravdy; jde o nejstaršídochovanou usedlost na Vinohradech, hlavní obytné stavení dvorce,

jehož bývalá rozlehlost je až udivující. Ve zcela proměněném

okolním terénu si dispozice původního pozemku dokážeme

jen obtížně představit. O nejstarší historii usedlosti mnoho

nevíme. Jisté je pouze to, že ji kolem poloviny 18. stoletízakoupil bohatý novoměstský měšťan a magistrátní radní Karel

Leopold Bepta a přestavěl v barokním slohu na honosnérodinné sídlo. Podle něj se dvorci začalo říkat Beptovka. Patřily k němu polnosti, louky a rozsáhlé vinice.

Dříve sem ovšem vedla jiná cesta. Začínala tam, kde sestrmá boční ulička „Nuselačka“ napojuje na Nuselské schody.

V místech dosud nápadného zalomení uličky se otvírala malá

branka v dnes již neexistující kamenné zdi. Podél vnější strany

této ohradní zdi pokračovala dolů z vrchu pěšinka, která se už

tehdy v nejstrmějších úsecích měnila ve schůdky, vydlážděné

plochými kameny – a už tenkrát se jí říkalo Nuselskéschody. Vedla až dolů k potoku Botiči, překračovala ho po dřevěné

lávce a směřovala do vesnice Dolní Nusle. Kdyby nám aleněbr />

Utajené hrady a zámky II.

35

kdo otevřel onu branku, pak bychom mohli vejít na ohrazený

soukromý pozemek a kráčet po široké cestě, která obloukem

kolem mělkého údolí, vlastně po vrstevnici viničního svahu,

směřovala k uzavřenému dvorci. Tam obytná a hospodářská budova, otočené k cestě delšími stranami, chránily vstup

do dvora, uzavřený mezi nimi mohutnou bránou s dřevěnými

vraty. V areálu dvorce se nacházela i soukromá kaple. Vsoučasnosti je bývalá Beptova vinice rozdělena kolejištěmželezniční trati, ústícím zde do Vinohradských tunelů. Kupodivu

však trasa původní cesty k usedlosti stále existuje v podobě

asfaltového chodníčku, jenž se vine přímo nad tunely.

Bepta byl zbožný muž, zakládající si na povznesení rodu,

ale měl smůlu, Bůh mu nedopřál žádné potomky. Snad proto,

jako gesto pokání a prosby, nechal na úpatí vrchu podNuselskými schody, v nejkrajnějším cípu svého pozemku, postavit

roku 1755 kapli Svaté rodiny. Jde o typickou barokníčtvercovou stavbičku se stanovou střechou, ukončenou věžičkou.

Uvnitř byl na oltáři obraz Panny Marie a sv. Josefa,sklánějících se nad Jezulátkem. Bepta si přál proměnit kapli v poutní

místo při symbolických „schodech do království nebeského“

a doufal, že kolemjdoucí zde budou zanechávat své prosby

a modlitby. Dokonce uvažoval zřídit vedle kaple obydlí pro

poustevníka (podle jiných údajů poustevník z řádu ivanitůnějaký čas v malé chaloupce vedle kaple opravdu pobýval).

Bůh Beptu přesto nevyslyšel, ten zemřel bez potomků –

a v závěti odkázal veškeré své jmění této kapli! Šlo onebývale bohatou fundaci, jaká u tak malé kapličky snad nemělaobdoby. Zřejmě i duchovní správci to považovali za pošetilost.

V roce 1923 požádala pražská konsistoř státní úřady ouvolnění kapitálu Beptovy nadace na výstavbu kostela Nejsvětějšího

Srdce Páně na Vinohradech. Kaple zchudla. Už dlouho předtím,

roku 1892, byla včleněna do michelské farnosti; postupněchátrala, až byla při budování železniční trati určena k demolici.

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

36

Tomuto neradostnému osudu nakonec ušla. Roku 1970 ji

dostali do správy pražští starokatolíci a vlastními silami se pustili do její opravy. Díky nim je tento drobný, nenápadný klenot dosud využíván k občasným mším; škoda že odlehlost místa svádí sprejery, aby se vyřádili na jejích stěnách.

Na protilehlé straně Nuselských schodů neujde našípozornosti další unikát: dřevěná patrová horská chata, kterou jako by

sem přenesli rovnou ze švýcarských Alp. Byla postavena roku

1921. Její podoba je výsledkem rozmarné fantasie ing.Janečka, jenž byl tehdy generálním ředitelem kladenských dolů.

Ale vraťme se do dávnější historie, k osudům viničního

dvorce Beptovky. Tyto pozemky a vinice byly postupněrozrodány a objekt zakoupil roku 1789 majitel několikamanufaktur Hynek Vondráček. Ten ovšem nehodlal hospodařit

jako zemědělec nebo vinař; všechny hospodářské budovy

i ohradní zeď, včetně té vysoké pevnostní brány s dubovými

vraty, přikázal zbourat a obytný dům upravit v tehdy módním

klasicistním slohu na zahradní letohrádek. Jeho okolí nechal

parkově upravit.

Nuselské schody s kaplí Svaté rodiny v roce 1900



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist