načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) - Otomar Dvořák; Josef Pepson Snětivý

Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel)

Elektronická kniha: Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel)
Autor: ;

Zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás už podruhé společně zvou na cestu. Tentokrát (až na výjimky) „jen“ na území hlavního města ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 244
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 48 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), faksimile, erby, 1 mapa
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5196-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás už podruhé společně zvou na cestu. Tentokrát (až na výjimky) „jen“ na území hlavního města Prahy, jež je zdánlivě dopodrobna prozkoumané a popsané. Oba Prahu milují, pobývají v ní a dlouhodobě se její historií a památkami zabývají – a přesto i je překvapilo, kolik toho v tomto ohledu ještě nabízí… a skrývá. Zmapovali pro vás téměř osm desítek tvrzí, hradů, komend, zámků a zámečků. Několik málo jich bohužel mohli pouze nastínit, a zbytek už je na vaší fantazii, neboť se jedná o sídla, po nichž nezůstal žádný hmatatelný pozůstatek. Většinu však (mnohdy opakovaně) navštívili, propátrali a vyfotografovali, hledali v literatuře i archivech, ptali se místních… a občas nalezli netušené souvislosti, odkryli nepatrné zbytky nebo zůstali v údivu stát před nenápadným půvabem místa, které – stejně jako většina lidí – léta míjeli bez povšimnutí… Autoři záměrně opominuli jen Pražský hrad a Vyšehrad coby místa dostatečně popsaná v jiných publikacích. A budou velmi rádi, pokud s touto knihou (či jen s informacemi z ní vyčtenými ve vaší paměti) vyrazíte do ulic naší metropole. Odměnou vám budou nečekané nálezy a nezapomenutelné momenty. Kniha Utajené hrady a zámky I. je druhým svazkem nové Edice Skrytá krása naší země.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

UTAJENÉ HRADY

A ZÁMKY I.

Prahou po stopách panských sídel

Otomar Dvořák

Josef Pepson Snětivý

naší země

Skrytá krása



UTAJENÉ HRADY

A ZÁMKY I.

Prahou po stopách panských sídel

Otomar Dvořák

Josef Pepson Snětivý


Copyright © Otomar Dvořák, www.otomar-knihy.webnode.cz, 2017

Copyright © Josef Pepson Snětivý, www.pepson.cz, 2017

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2017

Photographs © Josef Pepson Snětivý, 2017

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Šulcová, 2017

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2017

ISBN 978-80-7475-196-7

Na titulní straně: zámeček Na Křížku

Na zadní straně obálky: horní řada zleva: Motolský zámek,

zámek Dolní Počernice. Dolní řada zleva: Zbraslavský klášter,

zámeček Sluncová

Na str. 2: zámeček Šilboch alias Ztracená varta

Na str. 114: erb Černínů na průčelí Vinořského zámku


5

Vážení milovníci českých krás a pozoruhodností,

na podzim roku 2016 jsme vás společně poprvé pozvali nacestu. Stalo se tak v předmluvě k naší knize Skrytá krása Čech,

první napsané v tandemu. V této publikaci jsme vás seznámili

s některými utajenými skvosty naší země, které zůstávajínerávem opomíjené. A u těch přece jen známějších jsme vás

zase upozornili na to, co zůstává běžným průvodcům i většině

návštěvníků skryto.

Rok se s rokem sešel, ohlasy na zmiňovanou knihu náspotěšily – a tak za vámi přicházíme s II. svazkem Edice Skrytá

krása naší země, nově ustavené v Nakladatelství ČAS. Naším

prvotním záměrem bylo představit vám málo známé, ba někdy

i zcela neznámé či už zaniklé hrady a zámky Prahy aněkolika dalších regionů. Když jsme však dávali dohromady jejich

seznam, bylo hned na počátku jasné, že se všechna tato místa

nemohou ani při nejlepší vůli vejít do jedné knihy.

Naši připravovanou publikaci, kterou vy teď už držíte

v ruce, jsme tedy nazvali Utajené hrady a zámky I. a dali jí

podtitul Prahou po stopách panských sídel. Ano, až nanepatrné výjimky jsme zůstali na území našeho hlavního města

a zmapovali pro vás na osm desítek tvrzí, hradů a zámků (či

v několika málo případech předestřeli jejich obraz před vaší

fantazií, neboť z nich už bohužel nic nezbylo). Samotné nás

překvapilo, kolik toho má v tomto ohledu Praha co nabídnout.

A nepochybujeme, že v jiných částech České republiky tomu

bude nejinak – a že tak v rámci této nové edice vznikneřímskými číslicemi označená řada Utajené hrady a zámky.

Pro úplnost uvádíme, že jsme v Praze záměrně vynechali

Pražský hrad a Vyšehrad. Jde o památky natolik rozsáhlé,posané a (nejen v českém kontextu) významné, že byly, jsou

a budou pojednány v samostatných publikacích.

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

6

Budeme velmi rádi, pokud s touto knihou (či jen sinfor

macemi z ní vyčtenými ve vaší paměti) vyrazíte do ulic naší

metropole. Odměnou vám bude mnoho nečekaných nálezů

a nezapomenutelných momentů z míst, která vás možnádo

nedávna ani nenapadlo navštívit či kolem nichž jste létane

všímavě procházeli nebo projížděli, protože jste netušili, že

se tu skrývá (či skrývalo) pozoruhodné panské sídlo. A nám

bude odměnou to, že jsme obohatili vaše putování, zaplnili

mezeru na knižním trhu (neboť takto zaměřená kniha v oblasti

popularizační literatury podle našich informací zatímneexis

tuje) – a že jsme v pražských ulicích nenatáčeli anefotografo

vali a posléze ve svých pracovnách nepsali nadarmo. Těšíme

se také na vaše případné náměty, zasílané na e-mailové adresy

uvedené níže.

Šťastnou cestu a spoustu zážitků vám společně už podruhé

přejí

Otomar Dvořák

(otomar.dvorak@gmail.com,

autor části Kolik je v Praze hradů?)

a

Josef Pepson Snětivý

(pepson@pepson.cz,

autor části Praha zámky protkaná)

KOLIK JE V PRAZE

HRADŮ?

OtOmAR DvOřák Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 8 Když jsme tuto otázku položili několika náhodně vybraným obyvatelům Prahy, tvářili se překvapeně: „Přece dva – Pražský Hrad a Vyšehrad!“ Ti zasvěcenější dodali: „Pak jsou tu ještě nějaké zámky a letohrádky.“

Možná vás tedy překvapí naše zjištění: počítali jsmestaré gotické hrady a tvrze, tj. obranné stavby s věžemi, bránami

a hradebními příkopy, a došli jsme ke dvěma, ne-li třemdesítkám! A ani to není konečný počet, protože mnohé z těchto

středověkých pevnůstek byly časem přestavěny na renesanční

a barokní dvorce a zámečky.

Abychom věci přišli na kloub, podnikli jsme s filmovým

štábem Magazínu záhad přímo detektivní pátrání. Vypravili jsme se na místa, kde už téměř nic nepřipomíná slavnou

minulost. Museli jsme napnout fantazii a v duchu se přenést

do časů Přemyslovců a Lucemburků, kdy ještě Praha byla

volným seskupením několika samostatných měst a vsí, mezi

nimiž se tyčila na pahorcích, skalách nebo mezi močály arybníky obranná sídla drobné šlechty.


9

Zlíchov – hráz proti zlu

Naše putování začneme skutečně od starých pověstí českých,

nostalgickým pohledem na bájnou skálu Vyšehradu... Ovšem

pohledem z protějšího břehu Vltavy, z hraničního místa, odkud

jsou vyšehradské hradby a věže naposledy dobře viditelné.Stojíme na hraně skály a nevěřícně se usmíváme – podle pověsti

totiž až sem doskočil bájný Šemík, když ho vladyka Horymír

pobídl, aby se s ním vrhl přes hradby Vyšehradu na jednom

z nejslavnějších vězeňských útěků (tisíc let před Kajínkem!).

Říká se, že dopad byl tak tvrdý, až se věrnému koni přední

kopyta zabořila do skály. Ty dva otisky podkov, v nichž sedržívala dešťová voda, mívali poutníci ve velké úctě.

Podivné prohlubně se nacházely někde v místech, kdezrovna stojíme, jenže... Jenže přímo pod námi se otvírá sráz, pod

nímž se blyští kolejiště a duní vlaky. Záhadný útvar zanikl

poté, co byla větší část vrchu odlámána při budováníželezniční tratě.

Pověst také říká, že při tom slavném Horymírově útěku se

rolníci, sídlící v rovinách při břehu, radostně smáli, a proto se

jejich vsi začalo říkat Smíchov, kdežto horníci, kteří bydleli

výše pod skalami, mu zlořečili, a tak byla jejich osada nazvána

Zlíchovem.

Pověst je to půvabná a úsměvná. Když se tak díváme na tu

dálku, pak už by Šemík nebyl ani kůň skákající, ale spíšelétající, snad nějaká obdoba Pegasa! A dvorec Zlíchov veskutečnosti patrně dostal jméno po svém zakladateli Zlichovi, což

bývalo u starých Slovanů dost běžné jméno.

Přesto se tady nabízí jakási tajemná představa, že jsme

na místě, kam byly v pohanských dobách vyháněny zlé síly.

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

10

Kostel je zasvěcen nerozlučné dvojici svatých, Filipovi aJakubovi: slavná pouť se tady kdysi konávala prvního května

– a předcházející svatojakubská noc je proslulá bojem sčarodějnicemi. Dodnes mládež o této noci zapaluje na kopcích

ochranné ohně, ačkoliv o původním smyslu obřadu nemávětšina z nich ani tušení.

Aby to bylo ještě zamotanější, ten skalnatý ostroh, na němž

kostel sv. Filipa a Jakuba stojí, se jmenuje Svatoštěpánskývršek! Proč?

Vysvětlení není složité. Původně na hřebeni vrchustávala románská kaple sv. Štěpána. Podle dochovaných popisů

měla podobu typické kruhové rotundy. Navíc byla obehnána

kamennou hřbitovní zdí a valem. Sloužila tedy patrně jako

opevněný kostel, poskytující okolním osadníkům úkryt v době

ohrožení. Jejím správcem byl tradičně kanovníkvyšehradského chrámu. Jeden z těchto kanovníků, Bartoloměj, získal roku

1258 svolení od pražského biskupa Jana z Dražic, abypřenesl svaté ostatky (patrně nějakou kůstku sv. Štěpána) z kaple

na Zlíchově do kaple sv. Jana na Vyšehradě. Spolu s ostatky

bylo přeneseno i zasvěcení a kaple měla být zbořena. Jenže

místní osadníci se postavili na její obranu. Byla tedyzachována a svěřena pod správu farářů z Malé Chuchle. Tehdyzískala jiné patrocinium, zřejmě sv. Václava. Někdy na přelomu

14. a 15. století byla přestavěna v gotickém slohu. Současný

kostel je ovšem čistě barokní. Původní kostelík totiž během

několika staletí natolik zchátral, že ho v roce 1713 nechalijezuité zbořit a na jeho základech postavit barokní svatyni,zasvěcenou sv. Filipovi a Jakubovi.

Nová barokní mystika byla posílena další dvojicíochránců, Pannou Marií Svatohorskou a sv. Janem Nepomuckým. Ze

Svatoštěpánského vrchu se stalo významné poutní místo.Zlíchov – hráz proti zlu! K nejproslulejším vzácnostem zdejšího

kostela patří takzvaný Zlíchovský reliéf, vyřezaný z lipového

Utajené hrady a zámky I.

dřeva a zobrazující Krista, jenž zachraňuje rytíře před smrtí.

Je to votivní, tedy děkovný dar kostelu od neznámého dárce.

Jemnou renesanční dřevořezbu vytvořil anonymní umělecněkdy po roce 1520. Dnes je tento jedinečný reliéf uložen vNárodní galerii.

Možná se teď ptáte, jak tohle posvátné místo souvisí sezaomenutými hrady. Souvislost je vskutku velmi tajemná. Ještě kolem roku 1700 se kronikář Beckovský zmiňuje ojakýchsi zříceninách budov, táhnoucích se od kostela bokem stráně a pokračujících až na druhé straně obecní cesty, která mezi stavbami patrně původně vedla nějakou bránou. Podle lidové tradice šlo o zbytky kláštera. To se však odborníkům nezdá pravděpodobné. Spíše se soudí, že zde stávala tvrz, opevněný vladycký dvorec, jehož součástí byla i skála s kostelem.

Tajemné zříceniny byly rozebrány a zmizely beze stopy poté, co byla skrze ves Zlíchov zbudována nová císařská Dobový snímek zlíchovského kostela svatého Filipa a Jakuba na výrazném skalním hřbetu

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

12

silnice. Sloup s Pannou Marií Svatohorskou, kterýpůvodně stával uprostřed vesnické návsi, musel být přestěhován,

a ustoupil do stráně pod hřbitov. Na tomto hřbitůvku sezajímavými empírovými náhrobky se od konce osmnáctéhostoletí už nepohřbívá.

Neméně radikálně do podoby vrchu zasáhla stavbaželezniční trati. Padla jí za oběť téměř celá východní polovinaněkdejšího kopce. Musíme hodně napnout fantazii, abychom

si představili, že skalní sráz původně spadal přímo do vodní

tůně, do slepého vltavského ramene. To bylo při stavbě trati

zasypáno sutí z odstřelené skály.

Ještě jedna neobvyklost přispívá k mimořádnostizlíchovského kostela. Jeho oltář není nasměrován k východu, jak velí

tradice, ale k severu! Nad severním kněžištěm se také tyčí věž!

Patrně je to dáno dispozicí terénu, nebylo možné stavět kostel

napříč úzkého hřbetu. Ale přesto mi připadá, jako by oltářní

část směřovala záměrně k Vyšehradu a k vnitřní Praze, k srdci

města, jehož je tento kostelík věrným strážcem.


13

Legendární sídlo

vlastiných bojovnic – Děvín

Velkým obloukem se dostáváme na vyprahlé stráně sprobělávajícími vápencovými skalkami, které se zdvíhají nadZlíchovem ze západní strany. Ční tam jako podivná hradba, za niž

odchází spát slunce. Když na hřebeny konečně vyšplháme

(v přímém výstupu nám překáží hluboký zářez železniční trati),

otevře se před námi panoramatický pohled na celé modravě

zamžené údolí. Vltava se pod námi blyští jako zrcadlo azlíchovský hřbet s kostelíkem připomíná v protisvětle stínovou

siluetu velryby, plující hluboko pod námi.

Jako na dlani máme pod sebou někdejší vstupní bránuPrahy, která bývala velmi dobře bráněna. Řeka, ačkoliv se to

dneska už nezdá, tady bývala sevřena mezi dvě mocné skály.

Přímo naproti se tyčilo pevné hradiště, jehož název námnaovídá, že sloužilo k obraně – Braník. Zůstala z něj jenmonumentální šikmá a hladká lomová stěna, pouhý zbytekodlámaného skalnatého návrší, jehož úpatí původně také omývala

Vltava. Údolím se tehdy dalo proniknout jen plavbou po řece;

traduje se, že v těchto místech, mezi Braníkem a Zlíchovem,

bývala řeka uzavírána lany a řetězy, natahovanými od jednoho

břehu k druhému.

Při pohledu ze srázů Děvína si uvědomíte, že vzbouřenédívky si nepostavily svůj hrad naproti Vyšehradu, jak tvrdíKosmas a Jirásek, nýbrž naproti Braníku. Jenže po pravdě řečeno,

ona se ta – feministkami velmi oblíbená – dívčí válka nekonala.

Nekonala? Opravdu ne, vždyť teprve u Dalimila a později

Hájka začala pověst dostávat podobu regulérní války. Kosmas

nám naproti tomu předkládá celkem nevinnou a hravoučesOtomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

14

kou verzi antických pověstí o Amazonkách a únosu Sabinek.

Zřejmě ještě v jeho době doznívaly pohanské letnicové hry

mládeže, zakončené nevázaným celonočním veselím v lukách

a lesích. Jejich ohlasem jsou tradiční lidové obřady„svatojánské noci“.

Z Kosmova laškovně podaného vyprávění vycítíme, že šlo

o hrad symbolický, vlastně velkou hranici chrastí a dříví, která

byla po smyslně erotickém souboji dívek a chlapců společně

zapálena; pak se kolem ní tančilo a hodovalo a... a poté...

poté vše vyvrcholilo společným rituálem plodnosti. I tak se to

dá elegantně říct.

Je ovšem možné, že vyprávění o vyhubení dívek naDěvíně obsahuje podobenství o likvidaci kultu kněžek uctívajících

přírodní démony. Ty pořádaly v přírodě tance, při nichž sedostávaly do extáze a které končily sexuálními orgiemi akrvavou obětí. Podobné kulty jsou známé ze starověkého Řecka

a Říma, například ty, které provozovaly obávané, šílenébakchantky, uctívačky boha vína a plodnosti Bakcha.

Děvínů, Dívčích hradů a Děviček je na slovanskémúzemí mnoho. Nejproslulejší najdeme, kromě Prahy, namoravské Pálavě nebo poblíž slovenské Bratislavy. A téměř vždy

jde o výrazná skalní bradla nad řekami. Spojování s dívkami

vzniklo z nepochopení původního názvu, jenž původně zněl

Dévin, Devina – a označuje místo, určené k uctívání dévů,

tedy mocných přírodních duchů; v indickém sanskrtu je slovo

„dév“ totéž co „bůh“. Přešlo i do evropských jazyků v podobě

Deus, Zeus či Dius.

Archeologické nálezy dokládají, že tady na Děvíněexistovalo opevněné sídliště již v mladší době kamenné. Později zde

bylo malé slovanské hradiště, ke kterému by se mohlavztahovat pověst o dívčí válce. Možná bylo skutečně vypálenoběhem nesmiřitelných bojů mezi jednotlivými rody, snažícími se

o nadvládu nad brody a obchodními stezkami.

Utajené hrady a zámky I.

15

Můžeme si představit, že součástí hradiště byla i svatyně, v níž vybrané panenské kněžky přinášely oběti dévům.

Pověst o pohanském Děvíně je všeobecně známá; méně už se ví, že Děvín byl také středověký gotický hrad, jehožvýrazné zříceniny tvořily významnou dominantu skalníhohřbetu. Ležel přímo za roklí, která sloužila jako obranný příkop. Na zarovnanou náhorní plošinu, kde stával, šplháme strmou stezkou s vyhloubenými schůdky. Z mocného hradu zůstaly jen prohlubně v terénu, nevýrazné valy, pár opracovanýchkamenů ze zdiva a otesané skalní hrany.

Archeologové však pomocí sond zjistili, jak hrad původně vypadal. Na severní straně, kde byl snazší přístup, zpevňovaly nároží dvě okrouhlé bašty. Na prvním nádvoří se nacházely hospodářské budovy, v severozápadním nároží pak výšepoNa katastrální mapě dobře vidíme zbytky hradiště i ochranné 

pásmo kolem něj


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

16

ložené panské sídlo s malým centrálním nádvořím a obytnou

čtverhrannou věží – donjonem. Stěny byly postaveny zmístního vápence, při průzkumu se také našly zlomky prejzů ze

střešní krytiny.

Počátky hradu spadají do období před rokem 1338. Snejvětší pravděpodobností si ho tehdy jako poměrně luxusní

sídlo postavil synovec přemyslovského levobočka JanaVolka, šlechtic významný – a nepochybně vzdělaný, neboť byl

písařem zemských desek. Jmenoval se Štěpán z Tetína. Hrad

podobného typu měl i na svém rodném Tetíně, ale ani ten se

bohužel nedochoval.

K hradu patřila – a vlastně tvořila jeho podhradí – vesnička

Zlíchov s opevněným dvorcem a kostelem.

Okolo roku 1370 koupil hrad Děvín od Štěpánovýchdědiců bohatý kartouzský klášter na Smíchově. Ovšem hned

na počátku husitských válek byl zničen nejen tento klášter, ale

patrně i jeho hrad Děvín, na němž sídlili správci klášterního panství. Vypálená a poničená stavba definitivně zanikla roku 1437, kdy sám král Zikmund Lucemburský přikázal zříceninu rozbořit, neboť zbytky Děvína se tehdy staly útočištěmobávané lupičské bandy.

Na počátku 16. století posloužily hradní zdi jako cvičný

terč při zkoušení účinnosti nového pražského děla – hmoždíře.

Tato palba je systematicky měnila v pouhé hromady kamení.

Poslední nevelké úseky zdí si tady mohli návštěvníciprohlédnout ještě v 19. století. Tehdy se však v hradním areálu začal

lámat kámen, a to přispělo ke konečné likvidaci všechpozůstatků pozoruhodné stavby.

Zůstalo jen vyhlídkové místo, na němž jako by dosuddřímal dotek dávných věků, jakási nejasná zpráva o počátcích

města Prahy.


17

Kde sídlila bájná

kněžna kazi?

Užaslý šum se rozlehne davem přihlížejících, dokonce i tři

kněžky na ochozu svatyně zbystří pozornost, když do arény

ohrazené palisádou vstoupí mohutný, polonahý muž.Zapotácí se pod těžkým břemenem, ale zůstane rozkročen stát, nohy

jako sloupy a svaly na pažích napnuté k prasknutí podzjizvenou kůží, lesknoucí se hojným potem. Zdá se to neuvěřitelné,

ale ten silák přináší na zádech živého kance. Triumfálně se

rozhlédne, pak s pronikavým bojovým výkřikem mrští svým

úlovkem o zem, odskočí a obratně chytí oštěp, který mu kdosi

hodil přes pažení. Strne ve střehu, zatímco kvičící kňour už

se staví na nohy, skřípe kly a krví podlitýma očkama hledá nepřítele...

Takto vrcholí známá česká pověst, zapsaná poprvéVáclavem Hájkem z Libočan. Kronikář neopomene podotknout,

že hrdinný silák, jenž na hradní nádvoří přinesl kance a před

očima shromáždění ho skolil, padl do oka kněžce Kazi,nejstarší z dcer soudce Kroka, takže ještě téhož večera ho přijala

do svého lože.

Je to pouhá báje? Nebo je na tom dávném příběhu něco

pravdy? Mnozí badatelé poukazují na keltské kořeny příběhu;

divoký vepř byl uctívaným zvířetem keltských válečníků,symbolem nezkrotné síly. Zachovala se spousta bronzových sošek

kanců, sloužících jako ochranné amulety. Ale kde ležel bájný

hrad Kazín, na němž údajně měla mocná čarodějka své sídlo?

Kronikář Kosmas o sídle kněžky Kazi mnoho neprozradí,

ale zmiňuje se o její mohyle, kterou si prý lidé ukazují nad


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

18

řekou Mží pod horou Oseka, při cestě, po níž se chodí do kraje

bechyňského. Tím zamotal hlavu řadě badatelů, kteří Kazino

sídlo umisťují na nejrozmanitější místa Čech. V roce 1865 upozornil profesor Maloch na výrazný břidlicový útes, ležící naproti Dolním Mokropsům. Vzápětí na jeho hřbetě nalezlarcheolog Jan Orth zbytky starověkých valů a příkopů.Senzační objev vzrušil českou vlasteneckou společnost. Podnikavý

hostinský z Mokropes nechal na skálu vápnem napsat zdaleka

viditelný nápis, a místo se stalo turistickou atrakcí. Novější

archeologický výzkum zjistil, že obranné stavby na kazínské

skále pocházejí z pozdní doby kamenné, bronzové a železné.

Patrně se tu vyskytovali i Keltové... Nejvíc nálezů pocházelo

ze středověku. Jenom staří Slované jako by se tomu místuvyhýbali. Proč asi?

Divné jméno a divná skála... Koho by napadlo, že úzká,

uměle vytesaná římsa, po níž lze obejít do vody spadající

stěnu, je pozůstatkem významné obchodní cesty, právě oné

Kosmou zmiňované „stezky bechyňské“? Cesta pokračovala

dál a nad roklí nedalekého potůčku se odkláněla od řekysměrem k Jílovišti. Ten mohutný vrch, kolem kterého uhýbala, je

Humenská, a na něm se nacházejí zbytky významnéhoslovanského hradiště. Nároží pobořeného hradištního valupovažovali vlastenečtí badatelé za hledanou Kazinu mohylu.

Ale ani Humenská není patrně onou horou Oseka. Dalším

kandidátem je posvátný vrch Havlín nad Zbraslaví, kde jedodnes kostelík obklopený hřbitovem; podle nálezů i tadybývalo staroslovanské strážní místo. Přímo pod vrchem Havlínem

se táhne opuštěné rameno řeky Berounky; původně všakprávě tudy tekl její hlavní tok. Horu Oseka bychom tedy možná

měli, ale kde je mohyla?

Dalším „horkým“ kandidátem je mohutný vrch Hradiště

u Závisti, ležící naproti Zbraslavi, na druhém břehu Vltavy. To bylo mimořádné centrum keltských kultů, zdejší svatyně byly

Utajené hrady a zámky I.

19

zbudovány na kamenných terasách; jde o nejstarší kamenné

stavby v Čechách. Mohutné zdi, vykopané přiarcheologickém výzkumu, byly nedávno znovu zasypány hlínou, abynedocházelo k jejich ničení. Zajímavé však pro nás je, že někdy

v 7. století vznikl mezi opuštěnými keltskými valy slovanský

dvorec. Milodary v hrobech z nedalekého pohřebiště svědčí

o tom, že tady přebývala nějaká bohatá skupina, patrněknížecí rod. A co je velmi překvapivé: pod vrchem u brodu přes

Vltavu se kdysi opravdu nacházela výrazná mohyla. Zmínku

o ní jsem našel ve staré brožurce „Počátkové předhistorického místopisu země české“, vydané roku 1891, kde L. Šnajdr píše: „Za hradištěm Závistským leží mohyla, kterou hrabě Kolovrat rozkopati dal, v níž ale pouze kosti a střepy nalezl.“ Pan hrabě zřejmě hledal poklady, a netušil, že skutečným pokladem jsou právě ony kosti a střepy. Mohylu přitom zlikvidoval. Námitku, že Zbraslavské hradiště neleží u Mže (dnes nazývanéBerounka), můžeme vyvrátit; přímo naproti němu býval kdysisoutok řeky Mže s Vltavou. Ovšem Mže se postupem času, kdy během povodní zanášela své koryto, přesunula až k dnešním Lahovicím. Václav Hájek z Libočan cosi tušil, když ve své kronice píše, že „zbytky Kášina hradu, dosud dobře zřetelné, se nacházejí na vrchu Peerk naproti klášteru zbraslavskému“.

Vydáváme se s kamerou k legendární Kazině skále. Sobavami vzhlížíme na útes nad sebou. Vypadá, jako by bylpostaven z vrstev pravidelných bloků, které však příliš nedrží

při sobě, mnohé vyčnívají ze stěny a hrozí pádem. Vodníeroze urychluje zkázu břidlicové Kaziny skály; před třemi lety

za velkých dešťů se její část zřítila do řeky a zasypala ipěšinku na úpatí. Šplháme přes zával a cítíme úzkost; kvůlipadajícímu kamení je vstup pod skálu zakázán, i když mnozí turisté

na to nedbají. My se sem odvažujeme kvůli natáčení filmu;

když ale zarachotí padající kamínek, vyměňujeme si nejisté

pohledy. Už před staletími vyhlodala voda uprostřed skály


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

20

hluboký výklenek, jakousi mělkou jeskyni; když do nívyšplháte a vyhlížíte ven zpod její klenby, přímo cítíte, jak vás ta

skála doslova drtí – a přesto z ní vyvěrá i jakási povznášející

energie. Podle Kosmy uměla Kazi léčit kouzelnými bylinami,

zaklínat démony a dokonce křísit mrtvé. Ještě ve středověku

se o něčem beznadějně ztraceném užívalo rčení: „To už ani

Kazi nepřivolá.“ Její jméno je odvozené od výrazu „kázanie“,

což znamenalo zaklínání či napomínání. Sňatek čarodějky

Kazi se silákem Bivojem je symbolem spojení duchovní síly

se silou tělesnou. Nepřipomíná snad ta prastará kazínská skála

nahrbeného kance, chystajícího se k útoku? Zastavujeme se

u pamětní desky, kde je napsáno, že v roce 1968 tady tragicky

zemřel mladý chlapec. Ano, čarodějnice Kazi dovede býtnemilosrdná k tomu, kdo podcení její sílu!

Vrch Kazín nad Berounkou


Utajené hrady a zámky I.

21

Na Kazíně se skrývá ještě jedno tajemství, které možná není

tak bájné a mytické, přesto je ještě záhadnější. Na skále totiž

stával naprosto utajený středověký hrad!

August Sedláček jako první ve svém slavném spisu očeských hradech poukázal na zdejší výrazné pozůstatky staveb

a obranných fortifikací a porovnáním se starými úřednímizáznamy usoudil, že stavby na Kazíně by mohly být častozmiňovanou tvrzí Bluk.

Je totiž zvláštní, že ačkoliv je tato tvrz vedena v majetkové

evidenci, či dokonce jako objekt soudních sporů, a jejídržitelé jsou uvádění jako služební rytíři (manové) příslušející

k hradu Karlštejnu, vůbec se neví, kde stála. Jistý je pouze

mlýn na Berounce u Horních Černošic, který se „odjakživa“ nazývá Blukský a je uváděn jako součást hospodářskéhozázemí této tvrze.

Profesor Tomáš Durdík (bohužel nedávno předčasnězesnulý), kterého jsem si vážil jako největšího současného znalce

českých hradů, měl zcela jinou hypotézu. Podle něj stála tvrz

Bluk na říčním břehu nedaleko zmíněného mlýna; ještěnedávno tam bylo možno vystopovat základy poměrně rozlehlé

kamenné stavby s uzavřeným vnitřním nádvořím.Středověký objekt na Kazině skále měl však jiný charakter, než běžná

zemanská tvrz: byl to dobře opevněný hrad, pevnost, střežící

důležitý brod a lodní provoz po Berounce (která se tehdy ještě

nazývala Mže).

Z východní strany je skalní ostroh poměrně snadnopřístupný; lesem se vinou vyšlapané pěšinky, musíme ovšem překonat

hluboké prolákliny obranných příkopů. Za tím prvním,částečně již zasypaným, se nacházelo předhradí shospodářskými budovami. Ještě počátkem 20. století bylo využíváno jako

obdělávané pole. Dnes je celý vrch porostlý lesními stromy

a houštinami. Následuje další oblouk příkopu, přehrazujícího

celou ostrožnu – ten je i dnes pořádně hluboký. Za ním stoupá Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 22 vrcholový hřbet skály, částečně již zřícený, s nebezpečnými okraji nad říční hlubinou, ale s impozantním výhledem navelký říční oblouk a protilehlé břehy. Právě tady se nacházela mohutná obdélníková stavba, patrně několikapatrová obytná a současně i obranná věž – donjon. Důkladnějšíarcheologický průzkum se tu zatím neprováděl, terén je však důkladně prokopaný různými hledači pokladů, ale také sedláky, kteří na návrší v minulých staletích těžili vápnem nasycenouzeminu, používanou jako skvělé hnojivo. Vápenná drť pocházela z rozpadlých hradních zdí.

Ještě obrozenecký archeolog P. Václav Krolmus ve své zprávě píše, že na ostrožně viděl poměrně vysoké zídky aobranné hradby, které lemovaly vrchol skály kolem dokola avytvářely „kruhový čtverec“ – což zní absurdně, ale Krolmus tím měl zřejmě na mysli čtvercový útvar se silně zaoblenými rohy. Dále uvádí, že při těžbě zeminy se tady našla spoustarezavých podkov, hrotů šipek, hřebů, rozbitých hliněných nádob a zvířecích kostí. Nic z těch nálezů se nedochovalo, podle věcí nalezených později odhadují odborníci vznik hrádku někdy na počátek 14. století.

Nevíme, jak se tento „utajený hrad“ jmenoval; skálu před tím, než ji vlastenci překřtili na Kazín, nazývali místníobyvatelé docela prostě (ale výstižně!) Hrádek.

A nebyla to stavba ledajaká, provizorní a částečnědřevěná, jak se zprvu soudilo, ale šlo o důkladný a pevný kamenný hrad. Podaří se někdy odhalit pravdu? Kdo ví? Kazina skála zatím velmi úporně střeží svá znepokojivá tajemství.

turyň, Familie, vrážská věž

a rytíři ze všenor

Ve Všenorech, které se již v 19. století staly rekreační zónou

pro bohatší pražské rodiny, v té zdejší spoustě romantických

a secesních vilek, se téměř ztrácí jádro prastaré osady Horní

Mokropsy. „Mokří psi“ prý byla hanlivá přezdívka prokošíkáře, kteří tady pěstovali na zaplavovaných říčních nivách

vrbové proutí, ale také pro rybáře a převozníky, chodícíneustále v umáčených vysokých botách. Nad původním centrem

osady s několika dochovanými selskými statky se zdvíhápodivuhodný homolovitý pahorek s kostelíkem, obtočenýmkamennou hřbitovní zdí. Příkré svahy spadají na třech stranách

do hlubokých roklí; máme pocit, jako bychom vystupovali

na nějakou pradávnou mohylu.

Kdysi až pod pahorek dosahovalo jedno z říčních ramen; nacházel se tady výstup z důležitého brodu, a tak si

lze představit, že na pahorku bylo pohanské obětiště, kde se

přinášely oběti říčním božstvům jako poděkování za šťastný

přechod. V počátcích křesťanství stával na kopečku kostelík

v podobě rotundy, jenž byl součástí obranné tvrze.Dochoval se i její bájný název – Turyň. Snad má něco společného

s kultem býka, snad právě býci byli na tomto místěslavnostně obětováni.

Pán Turyně byl strážcem brodu – a protože šlo ovýznamnou cestu, spojující Pražský hrad s královským pohřebištěm

na Zbraslavi, patřil zřejmě k věrným služebníkůmPřemyslovců, snad byl přímo členem knížecí družiny. Germánské jméno

Tur nebo Tyr je mezi družiníky často doloženo. Jakýsi Tyr se

dokonce podílel na zavraždění sv. Václava... Až mězamraOtomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 24 zilo, když jsem si uvědomil, že kostel na Turyni je zasvěcen právě sv. Václavu! Nějaká tajná symbolika?

Tvrz na Turyni zanikla, ale kostelík, patřící pod správuzbraslavského kláštera, zůstal a byl postupně rozšiřován. Škoda, že

ho v letech 1735-1737 nechal tehdejší činorodý zbraslavský

opat Tomáš Budecius důkladně přestavět v barokním slohu.

Z původní svatyně se ovšem naštěstí dochoval uměleckýunikát, takzvaný Mokropeský oltář, vzniklý kolem roku 1500. Je

to vzácné dílo pozdní gotiky, vyřezávaná dřevěná skříň sotvíracími, bohatě pomalovanými křídly. Nyní je uložen vdepozitáři Pražského arcibiskupství.

Zvláštní význam, který zbraslavští opati přikládali

mokropeské svatyni, se potvrdil také při opravě kostelní věže

v roce 1850. Tehdy dělníci objevili ve střešní makovicizaletovanou kovovou schránku s dokumenty, což se běžně dělává,

na tom by nebylo nic zvláštního, jenže zde byl uložen nákres

a plány původního velkolepého areálu gotického chrámu

na Zbraslavi, největšího svatostánku ve středních Čechách,

který byl zcela zničen během husitských válek a válkytřicetiFamilie v Mokropsech na snímku z první poloviny

minulého století


Utajené hrady a zámky I.

25

leté. Proč cenný dokument nechal opat uložit právě sem? Má

pravdu pověst, že zbraslavští mniši ukryli v Mokropsích své

nejcennější poklady?

Je ovšem pravda, že zbraslavští mniši si na protilehlém

břehu, v Dolních Mokropsích, zbudovali v 18. století jakýsi

dvorec, dobře schovaný stranou od hlavních cest, malouuza

vřenou pevnůstku s bytelnými vraty v barokní bráně.Uchylo

vali se sem do ústraní, prý k modlitbám, představení kláštera;

útulek tady nacházeli i staří a nemocní mniši. Dvorec senazý

val jménem, které zní téměř mafiánsky – Familie (čiliRodi

na). Do dnešních dnů se z Familie zachovala pouze částjed

né z budov a barokní vjezd do dvora. Nachází se na rohu ulic

Slunečná a Rumunská. Naproti ní stojí kaplička sv. Václava

z roku 1904. Kruh se uzavírá...

Podle ústní tradice (žádný písemný doklad neexistuje)

stávala také na návrší Stará Vráž nad Dolními Mokropsyka

Půvabný zámeček ve Všenorech dnes není z této strany 

přístupný...


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

26

menná strážní věž. Tyčila se někde v místech za dnešnímdomem čp. 712, kde se otvírá daleký výhled do údolí ve směru

k Dobřichovicím. Z druhé strany ji prý bylo možno vidět až

z kopců na okraji Prahy. Ve věži držela službu královskáposádka, jejímž úkolem bylo střežit okolní kraj a předávatzprávy ohněm ostatním strážním bodům. V 18. století byla věž

na Staré Vráži rozbourána a materiál použit na stavbunedalekého nového ovčína. Ještě roku 1935 kronikář zaznamenal,

že její základy lze dobře rozeznat v liniích narůžovělýchkamenů, vystupujících nad povrch polní cesty do Habřin. Dnes

už po ní není ani stopy.

Vraťme se přes řeku Berounku (dříve Mži) zpátky na pravý

břeh. Proti proudu zlatonosného Všenorského potoka stoupala

od říčního brodu královská cesta; v místech, kde se údolízužovalo, střežila tuto přírodní bránu další opevněná tvrz.Ačkoliv je zmiňována v několika dobových dokumentech, nicbližšího o jejích stavitelích nevíme, kromě toho, že tu sídlíval Jan Kluk ze Všenor, potomek starobylého rodu Buziců, v jejichž erbu byla kančí hlava. Vlastně ani netušíme, kde tvrz přesně stála. Snad v místech dnešního zámečku. Předpokládá se, že zanikla za husitských válek.

Půvabný barokní zámeček s mansardovou střechou, členěnou vikýři a věžičkou, si postavili majitelé velkostatku

v 18. století (na počátku 20. století byl ale dost důkladněpřestavěn). K němu náležející hospodářské budovy, řemeslnické

dílny, mlýn, pivovar, sladovna a příbytky zaměstnanců tvořily

samostatný dvorec, „vnořený“ do údolí potoka, a tudíž skrytý pohledům z okolí. Stal se základem budoucí osady Všenory, která se časem spojila se sousední starší vsí Horní Mokropsy a v podstatě ji pohltila.

27

kosova Hora, aneb tvrz

na zkamenělých sudech

Úžasný pohled se nám naskytne, když odbočíme zRadotín

ského údolí, opustíme zaprášenou vápenku a vnoříme se

do hlubokého lesního stínu na dně Černé rokle. Nad námi se

pojednou objeví příkrý svah s šedavými jazyky kamenných

sutí, jakýsi kotel, jehož horní hrana je lemována souvislou

řadou podivných skal, připomínajících obrovské sudy. Jeden

za druhým vystupují vypouklé, sudovité boky z okraje srázu,

každý je od svého souseda oddělen hlubokou svislou rýhou.

Na tělech sudů je přitom zřetelně vidět, jak jsou poskládány

z vodorovných vrstev. Na vzniku zvláštních útvarů se zřejmě

podílela vodní eroze, přesto dosud odborníci princip vzniku

„kamenných sudů“ přesvědčivě nevysvětlili.

Nahoře, na sudovitých útesech, se krčí vesnička Kosoř.

Pozoruhodná přírodní kulisa zřejmě přispěla ke vznikudáv

né svatyně a významné osady. Archeologický průzkum tady

odhalil neobyčejně rozsáhlé sídliště z doby knovízské (10.sto

letí před naším letopočtem), později tady sídlili Keltové, mihli

se tu Germáni, a v 10. století – tentokrát již našeho letopočtu

– zde vznikl opevněný slovanský dvorec, nazývaný Kosova

(Kosová) Hora, což je odvozeno od staroslovanskéhovýra

zu „kosá“, tedy „špičatá, ostrá“. Je zajímavé, že tento dvorec

patřil dle dochovaných záznamů vždy vyšehradské kapitule;

o panství se později kanovníci dělili s manskými správci,do

sazenými z Pražského hradu, kteří zde získali svobodný,dě

dičný statek. Jako první je k roku 1310 jmenován rytíř Valtr

řečený z Kosoře, jenž zde, jak je psáno, sídlil na pevné tvrzi.

Netušíme ovšem, jak jeho tvrz mohla vypadat.

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

28

Zemané z Kosoře se na svém sídle udrželi až dotřicetileté války. Tehdy byla patrně tvrz vypálena a pobořena. Poté

byla Kosoř už jenom ve správě vyšehradských proboštů,stala se jejich soukromým statkem a letním sídlem. Obranné zdi

byly strženy a příkopy zasypány, sídlo dostalo podobubarokního zámečku. V roce 1772 k němu děkan J. V. Dittrich zLilienthalu nechal přistavět kapli sv. Anny, která se stala cílem

slavných poutí. Ačkoliv zámek byl v roce 1893 dost radikálně

přestavěn, pořád tu cítíme zvláštní mystickou sílu místa.

V současnosti je Kosořský dvůr opět vlastnictvím„Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě“, jak zní

její oficiální titul. Co sem vábilo obyvatele středu Čech odpravěku až do dneška? Při pohledu do hlubin Černé rokle,svažující se k Radotínu a Berounce, jsem si bezděky vzpomněl napověst o zkamenělých sudech, v nichž se prý skrylo posvátné

mešní víno, životodárná Boží krev, a které byly zaklety doskály, aby svůj cenný obsah uchránily před hlupáky a nenechavci.

Takto vypadala pečeť Vyšehradské 

kapituly kolem roku 1700, tedy

v době, kdy opět držela Kosoř


29

tajemný hrad vršovců

Z dějepisu si každý pamatuje rod Vršovců, který byl vážným

konkurentem Přemyslovců. Staří kronikáři, Kosmou počínaje,

na něj sváděli veškeré podlosti a zrady, měl to být rod„zlořečený a bídný, plémě hadí a baziliščí“. Tohle osočení až příliš

zavání ideologickou propagandou. Vršovci patřili ke starým

knížecím rodům a hodlali se spolu s Přemyslovci podílet nařízení českého státu. Zprvu Přemyslovce podporovali na jejich

cestě k moci, pomohli jim při likvidaci soupeřících rodů, ale

pak se pro svou ambicióznost stali pro nejsilnější rodnežádoucími.

Podle historických pramenů drželi Vršovci několik hradišť – Libici, kterou ale získali až po vyvraždění Slavníkovců, na němž se významnou měrou podíleli, Vraclav poblížVysokého Mýta, kde je dnes na vrcholku hradiště jejich pomník, a řadu dalších. Kde ale stálo původní rodové sídlo, nebylododnes spolehlivě vyřešeno.

Podle některých hypotéz máme odpověď doslova na očích. Cožpak se jedna z významných pražských čtvrtí nejmenuje Vršovice?

Vydali jsme se tedy do ní, abychom se tu pokusili objevit stopy po zapomenutém hradě Vršovců.

První stavba, které si každý povšimne, je takzvanýVršovický zámeček. Stojí na kopci, jsou kolem něj terasy avyhlídkové bašty. Bohužel vás musím zklamat, tahle novorenesanční stavba vznikla z továrny na výrobu hedvábí, kterou tadyzaložil koncem 18. století italský podnikatel Giuseppe Rangheri, proto se jí také říká Rangherka. Všechny okolní svahy nechal osázet morušemi a pěstoval tu bource morušového. Bohužel,

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

30

chladnější podnebí vzácnému motýlkovi příliš nesvědčilo,

a výroba domácího hedvábí zkrachovala. Před Rangherim

se v těchto místech nacházela viniční usedlost Špendlíkářka

a kolem ní se pěstovala vinná réva. Ani tato stavba všaknebyla příliš stará, patřila do období baroka.

Skutečnou památkou na dávnou osadu Vršovice je zdejší

kostel. Na jeho místě stávala dle písemných záznamů již roku

1028 nevelká románská kaple, zasvěcená Máří Magdaléně,

obdélníková stavbička na půdorysu 4 x 5 metrů, její oltář byl

však kupodivu tvořen velkým plochým kamenem. Skoro sevtírá myšlenka o pohanském obětním stole... Kaple stála navýznamné křižovatce cest a kolem ní, jak bývalo tehdy běžné, se

nacházel hřbitov. V roce 1374 byla kaplička přestavěna nagotický kostelík a nově zasvěcena sv. Mikuláši, ochránci rybářů

a plavců. Je zajímavé, že dozor nad ní získal Řád německých

rytířů, který po určitý čas vlastnil vršovický hospodářský dvůr.

Kde se tehdy mohlo nacházet šlechtické sídlo? Vzáznamech se hovoří o vodní tvrzi, zbudované na ostrově mezi

rameny potoka Botiče. Pojďme se na ni podívat. Musíme

sestoupit příkrým srázem, který býval kdysi členěnýterasami s malebnými vesnickými chaloupkami, až na úpatí vrchu,

k potoku, který je dnes veden hlubokým vyzděným korytem.

Kdo by řekl, že na velkém parkovišti vedle prosluléhostadionu fotbalového klubu Bohemians, v legendárním Ďolíčku,

stojíme v místech někdejší rozsáhlé tvrze Vršovice? Nezbylo

z ní vůbec nic. A přitom její zchátralé budovy stály na tomto

místě ještě v roce 1988! Pravda, v té době byl zdejšíhospodářský dvůr už dávno přestavěný na pivovar, ale vseverovýchodním nároží areálu se dosud nacházela patrová renesanční budova, postavená v roce 1557 majiteli panství Granovskými z Granova. I ta byla bez milosti zbořena. Zůstaly jen jejízáklady, ukryté dnes kdesi pod navážkami. Ve středověku byla tvrz dobře chráněna mokřinami, močály a bočním ramenem

Utajené hrady a zámky I.

31

Botiče. Nedaleko se nacházel brod, jímž překračovala potok

cesta do Kunratic. Bývalo zde sídlo Vršovců? Zdá se, že tahle

možnost je reálná. Jenže...

Jenže nejvýznamnější dálková cesta vedla přece horem po návrší, protože bažinaté údolí Botiče bylo neschůdné.Křižovatka se nacházela u kostela, tam bylo strategické místo! Další záhada! Nezbývá než se vrátit tam, kde už jsme jednou byli, a pátrat důkladněji.

Brzy nacházíme jedno velmi „podezřelé“ místo. Přímonaroti kostelu se tyčí monumentální secesní průčelí spořitelny, postavené počátkem 20. století. Co bylo na jejím místěpředtím? A tady nás čeká takřka šokující překvapení. Za budovou spořitelny, za jejím obvykle nepřístupným vnitřním dvorem, se nachází dokonale ukrytý protáhlý skalní hřbet, oddělený na všech stranách sráznými roklemi. Přímo ideální místo ke stavbě hradu. Je doloženo, že při stavbě spořitelny narazili zedníci na staré zdivo, vystupující ze skály, a že museli zasypat podélnou prohlubeň, vypadající jako zbytek umělého příkopu.

Historik doktor Synek přišel s hypotézou, že právě na této skále, která dodnes vyčnívá nad terén ve vnitrobloku mezi Ani pivovar už vedle vršovického stadionu Ďolíček nenajdeme, tím  méně pozůstatky vodní tvrze... Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 32 ulicemi Košickou a Smolenskou, se nacházel původní hrad jménem Vršovice. Před připojením města Vršovic k Praze se ostatně ulice Smolenská jmenovala Pod starým hradem.

Nejlepší přístup k troskám hradu je ulicí Na Stráni, dobře

viditelný je i z Havlíčkových sadů, od ulice Rybalkovy.Dochovaná původní zástavba (přízemní domky čp. 78 a 94) je

pozůstatkem podhradí, kde bydleli sloužící, čp. 146 pak vzákladech skrývá jednu z původních hradních věží, které byly

celkem čtyři a střežily bránu i obě západní nároží hradu.Objekt čp. 106 (poblíž ulice Borodinské) původně sloužil zřejmě

jako předsunuté opevnění směrem k brodu.

Na vlastní skále pak stával palác, takzvaný Panský dům.

Z něj jsou dnes patrné pouze nízké zídky, poničené navíc při

neodborném archeologickém průzkumu, vedeném koncem

19. století při stavbě vršovické spořitelny, která nejspíšzabrala místo budovy, v níž poblíž brány sídlila vojenská posádka.

Od východu, kde byl nejsnazší přístup k hradu, vedl dřevěný

most před mohutný, místy až pět metrů hluboký příkop (vmístech dnešní Moskevské ulice).

Rekonstrukce kdysi mocného

Vršovického hradu


Utajené hrady a zámky I.

33

Západně od panského domu stávaly menší stavby,přistavěné k hradbám po obvodu skaliska – byly převážně dřevěné

a do dnešních dob se z nich nedochovalo prakticky nic, stejně

jako z hradeb, které se věkem vydrolily a částečně zasypaly

hradní příkopy, částečně byly rozebrány na stavby okolních

usedlostí. Pouze v místech zarostlých křovinami lze nalézt

drobné pozůstatky mohutného základového zdiva hradu,který v době svého vzniku patřil k největším a nejlépevybaveným v celých Čechách a významem mohl konkurovat i oběma pražským hradům – Hradčanům a Vyšehradu.

Proč byl hrad tak významný? Počátkem jedenáctého století

to bylo odtud od Prahy pěkný kus cesty – stačí si uvědomit,

že Staré Město končilo u Můstku. Významná dálková cesta

vedla z pražské brány poli a lukami, kolem lesíků a mokřin,

přes dnešní Václavské náměstí, dále zhruba trasou dnešníAnglické, Francouzské a Krymské, esíčkem kolem Vršovického

hradu, pak směrem na Kostelec nad Černými lesy, Kouřim

a odtud přes Zásmuky na Kutnou Horu.

Obyvatelé Vršovic tak byli živi nejen ze svého tradičního

řemesla, rybolovu (odtud pochází název obce – ryby se chytaly

do proutěných košů, zvaných vrše), ale i z vybírání mýtného

a služeb pro pocestné, včetně ozbrojené ochrany. Z inkasapolatků mohl povstat majetek i moc rodu Vršovců. Povyvraždění Vršovců věnoval král Vratislav I. jejich panství, i s obcí

a sídelním hradem, Vyšehradské kapitule. Hrad ale prokapitulu neměl žádný význam, chátral a jeho zdivo bylo postupně

rozebráno na stavbu okolních domů. Nový hospodářský dvůr

byl založen dole na ostrově v potoce Botiči – a to byl základ

pozdější tvrze Vršovice.

Je to zajímavá hypotéza, i když není dostatečně vědecky

podepřena. Vzrušující tajemství pro nás, hledače záhad!


34

Čtyři Staroměstské hrady

Týnský dvůr – Ungelt

Nejstarší z této mocné čtyřky podivuhodných středověkých

pevností sahá svými počátky do 11. století. Svědčí o tom

i její prastarý název Týn (ve staré germánštině „tuna“,anglicky „town“), což je slovo označující hradbu nebo ohradu. Jeho

předobraz najdeme v keltském výrazu „dunum“ se stejným

významem. Často se uvažuje, že četné Týny, vyskytující se

v Čechách a na Moravě, vznikly na místech původníchkeltských tržišť, což ale nelze dokázat. Spíše jejich název přešel

ze staré němčiny, neboť je u nás zakládali němečtí kupci.

Pražský Týn vznikl jako zvláštní druh pevnosti, navazující

spíše na starší hradiště, neboť jeho hlavním posláním byloposkytovat kupcům bezpečné útočiště. Proto na rozdíl od hradů,

chránících předhradím akropoli se sídlem vládce, bylo u týnů

srdcem pevnosti velikánské nádvoří, lemované po obvodě

množstvím budov, které poskytovaly ubytovací, občerstvovací

a řemeslné služby nebo sloužily jako skladiště a stáje.Nechyběla lázeň a špitál pro raněné a nemocné (patrně první vPraze!). Duchovní potřeby zajišťoval malý kostelík Panny Marie. Ústřední stavbou Týna byla věžovitá, patrová správní budova, sídlo hejtmana (správce Týna) a jeho úředníků; ti měli kdispozici posádku vycvičených zbrojnošů, s jejichž pomocíudržovali pořádek (policejní služby), ale v případě napadení mohli také Týn bránit. Kolem budov, sestavených po obvodu velkého obdélníku, stála zpočátku zřejmě jen palisádová hradba,později však byla nahrazena mohutnou kamennou zdí s ochozem, střílnami a cimbuřím, k níž byl přístup zvenčí ztíženýhluboUtajené hrady a zámky I.

35

kým příkopem. Do Týna bylo možno vjet po dřevěnýchmostech jednou ze dvou bran v protilehlých hranolových baštách.

Každý, kdo do dvora vstoupil, musel nejprve odevzdatveškeré zbraně. Teprve pak mohl se svými povozy pokračovat

do míst, kde se zboží vážilo a měřilo, z čehož se každémuvyočítala výše poplatku. Kupec, který své zásoby uložil v Týně,

byl pod plnou královskou ochranou a panovník ručil zabezečnost a nezcizitelnost jeho majetku. Tato službasamozřejmě nebyla zadarmo, platil se celní poplatek, a to jak vpenězích, tak v určitém množství zboží. Veškerý dovezený materiál

musel být „proclen“, což se německy řekne „um Gelt“. Odtud

vznikl druhý název kupecké pevnosti – Ungelt.

Nejrušněji tady bylo za vlády císaře a krále Karla IV. a jeho

syna Václava IV. Tisíce kupeckých vozů – německých, polských,

ruských, uherských, benátských, nizozemských, francouzských,

řeckých, arménských, tureckých i arabských – sem přivážely

nepřeberné množství zboží: kovy a nerosty (zlato, stříbro, měď,

olovo, cín, jantar, ledek, sůl, síru), nářadí, příze a plátna, látky

vlněné a hedvábné, kožešiny, skleněné zboží, šperky, koberce,

živý dobytek, máslo, lůj, rybí tuk, olej, barvy, vosky, papír,knihy, peří, vlnu či cukr. Zvlášť bohatě byly zastoupenykuchyňské potřeby a lahůdky, jižní ovoce, nápoje a další. Překvapující

je ohromné množství ryb, říčních i mořských, sušených,nasolených a uzených. Nabízela se i živá exotická zvířata, sloužící

k zábavě: fretky, psi, kočky, zpěvní ptáci nebo opičky.

Kupci mezi sebou uzavírali obchody, plánovali dalšítrasy, domlouvali rozsáhlá mezinárodní spojenectví, ale také

se po večerech jenom tak nezávazně bavili u sklenkydobrého pití, vyprávěli si dobrodružné zážitky z cest, rozjařovali

se hudbou, tancem, zřejmě i s děvčaty, nabízejícími placené

erotické služby, nebo při hazardních hrách. Nelze popřít, že

Týn-Ungelt sloužil i jako centrum špionáže a výměny „dobře

placených“ informací.


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

36

Své zboží pak během dne mohli kupci nabízet na pražských

tržištích – to nejbližší bylo hned vedle Týna. Místní měšťané si

začali stavět domy právě u tohoto tržiště, protože bylovýhodné nacházet se blízko tepajícího srdce mezinárodníhoobchodu. Také některým z projíždějících kupců se v Praze zalíbilo,

a požádali o svolení zakoupit zde pozemek a usadit se natrvalo.

Kolem tržiště tak začaly vyrůstat řady soukromých kupeckých

domů, což byl základ dnešního Staroměstského náměstí.

Během husitských válek došlo k úpadku obchodníhopodnikání, Týn byl dokonce využíván k ubytování vojenských

posádek. Po bělohorské porážce Praha o svá celní privilegia

přišla a královská celnice se přestěhovala na jiná místa,naposledy do zrušeného kláštera v Hybernské ulici. OpuštěnýTýnský dvůr se začal rozpadat a stal se útočištěm městské luzy,

tuláků, žebráků, zlodějíčků a prostitutek. I v době socialismu

zůstával dvůr uzavřen, nedalo se do něj zvenčí vstoupit,pokud jste neměli klíče od vrat; v ošumělém, oprýskaném ašpinavém areálu byly sklady, kanceláře a levné byty.

Teprve v roce 1996 byl Týnský dvůr – Ungelt podůkladné rekonstrukci, která přišla skutečně „v hodině dvanácté“,

otevřen veřejnosti. Mnohé návštěvníky doslova ohromil

svou krásou.

Dnešní areál Ungeltu tvoří 18 domů, z nichž 12 přiléhá

k vlastnímu kupeckému dvoru, ostatní jsou po obvodu namístě původní gotické ohradní zdi. Na domech najdeme stopyarchitektonických slohů všech dob, každý dům je jiný, přesto

dohromady vytvářejí harmonický celek. Většina jich mábarokní fasády z doby po r. 1689, kdy Ungelt z velké částivyhořel, původ mnohých však sahá až na počátek 15. století.

Jedinečné jsou renesanční arkády, členící ochoz v prvním

patře honosného paláce, který si v roce 1558 postavil správce

(hejtman) Ungeltu Jakub Granovský z Granova. V privilegiu,

které dostal od císaře Ferdinanda, je výslovně uvedeno, že


Utajené hrady a zámky I.

37

je povinen zajistit správné a včasné otvírání a zavírání bran

mýtnice – Ungeltu.

Dalším skvostem je dům Petráčkovský, čp. 640, který byl

původně součástí paláce Granovských. Proslavil se především

tím, že zde býval jeden z nejstarších pražských zájezdních

hostinců, známý pod názvem Starý Ungelt. V dlažbě před

hostincem si můžeme povšimnout vyznačeného místa, které

ukazuje, kde původně stával kostelík Panny Marie,nahrazený později velkolepým Týnským chrámem. V areálu dvora se

také dochovala původní studna. Je zajímavé, že v doběrománských počátků Týna byla úroveň terénu o dva metry níže, než

je tomu dnes.

Můžeme se pokochat krásami jediného z dochovaných„Staroměstských hradů“, protože ze zbývajících tří už skoro nicnespatříme, ty už jsou naprosto „utajené“. A můžeme si tady třeba

za tajemné úplňkové noci, kdy měsíční světlo vrhá znepokojivé

stíny a na střechách vřeští roztoužení kocouři, vyprávět pověst

o bohatém tureckém kupci, který se zamiloval do dcerysprávce Ungeltu a slíbil, že si pro ni přijede. Dlouho se nevracel,

dívka si pomyslela, že na ni zapomněl, a vzala si jiného. Právě v den její svatby se však Turek objevil se skřínkou plnouvzácných perel. Když spatřil, že dívka nepočkala, vzplál hrozným vztekem, tasil šavli a uťal jí hlavu. Za svůj čin samozřejmě propadl katu. Od těch dob bloudí za měsíčních nocí Ungeltem jeho přízrak, v jedné ruce drží otevřenou truhličku s jiskřícími

perlami a v druhé nese za vlasy krvácející dívčí hlavu.

Templářská komenda

Řád templářů pozval do Čech roku 1232 král Václav I. a v Praze

mu vykázal sídlo na Starém Městě u románské rotundy sv.Vavřince, kterou prý kdysi založil sám sv. Václav. Netušíte, kde byste to

místo měli hledat? Pravda, od těch dob se to tam hodně změnilo,


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

38

ale něco přece jen zůstalo. Stačí zajít na Anenské náměstí (ano,

tam, co je divadlo Na zábradlí!). Dnes tady stojí kostel sv. Anny

a k němu přiléhající klášter dominikánek, jehož areál je z dalších

stran ohraničen Řetězovou a Liliovou ulicí. Právě sestry řádu sv.

Dominika se staly dědičkami staré komendy.

Při archeologickém výzkumu v roce 1954 odhalil IvanBorkovský části původního zdiva z bílých opukových kvádříků.

Zjistil, že templáři ke staré rotundě přistavěli obdélnou loď,

jejíž jedna stěna je zčásti zachována ve zdi pozdějšíhogotického kostela.

Templářská svatyně měla ovšem velice neobvyklý tvar,rozšiřovala se směrem k východu jako vějíř a byla tam zakončena

půlkruhovou apsidou. Prý tím měla připomínat zvláštní tvarjeruzalémského templu. Podél severní strany kostela stályobytné a hospodářské budovy, přistavěné „zády“ k vyšší obranné

zdi se střílnami. Do úzkého nádvoří mezi nimi a kostelem

se dalo vstoupit pouze průjezdem skrze jednu z budov. Před

branou byl patrně příkop s můstkem. Šlo o překvapivě malou

komendu. Zdá se, že hlavní české sídlo si templáři budovali

v Uhříněvsi a moravské centrum v Čejkovicích; pražskákomenda, zvaná Jeruzalémská, sloužila vyšším představitelům řádu, jen pokud museli kvůli povinnostem na královskémdvoře pobývat v hlavním městě.

Po zrušení řádu v roce 1312 předali templáři na příkazbiskupa Jana IV. z Dražic veškeré své majetky johanitům.Johanité rok nato prodali pražský Jerusalem celkem levně (za

130 kop grošů) dominikánkám od sv. Anny z Újezda podPetřínem – a ty celý areál nechaly přestavět na klášter sv. Anny.

Ještě na počátku 19. století bylo v pěti severních oknech

odsvěceného anenského kostela (byla v něm tehdy tiskárna)

vyobrazeno 36 templářských symbolů. Okna se bohuželnedochovala, ale jejich výzdoba byla zachycena na rytině z roku

1822. Otázkou je, z jaké mohly pocházet doby, vždyť během


Utajené hrady a zámky I.

39

stavby gotické svatyně už řád neexistoval a jeptišky by těžko

dovolily připomínat minulost rytířů, o nichž bylypřesvědčeny, že se z nich stali rouhači a kacíři. Možná šlo, jako i v jiných případech, o kamenické značky. Pravdou však je, žekameníci měli k templářům blízko, vždyť ke stavbě mystického

chrámu, tedy templu, se hlásí i pozdější zednáři.

Pevnost Německých rytířů

Tentokrát se podíváme na opravdu monumentální městský

hrad, dokonale opevněný a mocný... Podíváme? Pouze ve své fantazii a ve zprávách archeologů. Komenda Řádu německých rytířů zmizela z povrchu zemského opravdu důkladně. Její centrum se nacházelo právě tam, kde dnes vidíme prosklený mnohostěn obchodního domu Kotva!

Komendu si rytíři vystavěli při staroměstských hradbách

na místě dvou románských dvorců a starého kostela sv.Benedikta. Dokončili ji někdy ve čtyřicátých letech 13. století

a patrně vznikala souběžně s tehdejší výstavbou městského

opevnění. Vlastní areál komendy ležel západně od rozšířeného

Bývalá okna severní zdi anenského kostela s údajnými symboly

templářů

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

40

kostela



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist