načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: "Ústně více". Šestatřicátníci -- Román faktu - Pavel Kosatík

Elektronická kniha: "Ústně více". Šestatřicátníci -- Román faktu
Autor:

V první polovině padesátých let se z přátelství dvou tehdy začínajících básníků Jiřího Paukerta-Kuběny a Václava Havla zrodila literární skupina Šestatřicátníků (nazvaná ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Dita Hradecká
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 320
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V první polovině padesátých let se z přátelství dvou tehdy začínajících básníků Jiřího Paukerta-Kuběny a Václava Havla zrodila literární skupina Šestatřicátníků (nazvaná podle letopočtu narození většiny členů). Skupina sdružovala mladé muže a ženy, kteří věřili ve vlastní literární talent a zároveň neměli v úmyslu zadat si svým psaním s panujícím režimem. Od samého počátku šlo o aktivity paralelní s oficiálními kulturními „strukturami“, jejichž cílem ovšem bylo uplatnit se publikačně na veřejnosti, až to poměry dovolí. To se mnohým členům nakrátko podařilo v průběhu šedesátých let; v následujících dvou dekádách odešli buď do vnitřního, nebo do zahraničního exilu — aby se v průběhu let devadesátých ukázala podivuhodná věc: v podstatě všichni členové skupiny (vedle zmíněných dvou mužů třeba Josef Topol, Pavel Švanda, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Alena Wagnerová a další) vlastní biografií potvrdili, že i v nejobtížnějších dobách tvůrčí princip v člověku v konečném důsledku může zvítězit nad tlaky okolí.
Kniha zachycuje existenci skupiny Šestatřicátníků od její prehistorie na počátku padesátých let přes „slavná léta“ jejích členů v letech padesátých a šedesátých až po (nyní už jen individuální, neboť skupina jako kolektiv zanikla) biografie členů v letech pozdějších. Na počátku skoro žádný z Šestatřicátníků neměl naději na zajímavou budoucnost; ta se však přesto dostavila, u každého v jiné, vždycky však ve vyhraněně tvůrčí podobě. Co to v člověku je, co mu ve šťastných případech dovolí „zvítězit“ nad poměry? Faktograficky bohatá kniha je příběhem mládí, příběhem tvorby a uceleným obrazem jedné významné a dosud nepříliš známé výseče našeho kulturního života v rozmezí padesáti poválečných let.

Související tituly dle názvu:
Svět v číslech Svět v číslech
Martin Steve, Gifford Clive, Taylorová Marianne, Pinder Andrew
Cena: 212 Kč
Poslední tečka za Rukopisy Poslední tečka za Rukopisy
Urban Miloš
Cena: 209 Kč
Wittgensteinova kniha faktů Wittgensteinova kniha faktů
Čumba Ladislav
Cena: 292 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

„Ústně více“ — Šestařicátníci

Román faktu

Pavel Kosatík

Text © 2006 Pavel Kosatík

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016

Obálka © Štěpán Marko

2. vydání © 2016 Dita Hradecká, Lublaňská 9, 120 00 Praha 2

http://www.kosatik.eu

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-906199-6-8

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-906199-7-5

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-906199-8-2

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Slovo úvodem

Je myslím velmi dobré, že se Šestatřicátníci v roce,

kdy jim je vesměs sedmdesát, dočkali větší a souvislé

pozornosti v podobě této knížky. Byl to totiž, jak si s

odstupem dalších a dalších let stále víc uvědomuji,

úkaz velmi zajímavý a důležitý. Jakési zvláštní

společenství teenagerů, kteří neměli nic společného s

režimem, měli však různé politické a literární ambice,

objevovali společně duchovní světy, které byly tehdy

velmi umně skryty, vyvíjeli cosi, co by se dnes asi

nazvalo „klubovou činností“, vydávali samizdaty,

hledali sami sebe a své možné postavení ve veřejném

prostoru — a přitom si téměř nepřipouštěli, že za to,

co dělají, se zavírá. Psala se totiž padesátá léta. Toto

společenství nemělo ovšem ostré hranice, ani co se

členství týče, ani co se týče doby svého trvání, ani co

do programu. Spíš to byl jen jakýsi brouk potápník,

který se tu vynořil tam a tu onde, tu v té a tu v oné

podobě, přičemž jeho okolí ani celkem nevědělo, že

jde o spřežence. Vlastně to mělo trochu rysy mafie,

nikoli sicilské či postkomunistické, ale spíš té, která

kdysi připravovala vznik Československa. Tito

Šestatřicátníci, k nimž jsem měl tu čest patřit, byli —

lze-li to tak říct — příslušníky první neideologické

či do dobových politických doktrín a bojů nevtažené


generace. Válku, dobu poválečnou a únor 48 zažili

spíš ještě jako dětští pozorovatelé než jako přímí

účastníci, což mělo velký vliv na celý jejich vztah ke

světu. Je to všechno dávno, ale přáteli jsme pořád,

pořád si navzájem držíme palce a pořád se ještě

o cosi snažíme, byť každý jinak a jinde. Knížku

Pavla Kosatíka jsem četl s velkým zájmem, leccos

zapomenutého jsem si nad ní vybavoval, nad lecčíms

jsem jen žasl, nad lecčíms se velmi červenal, hlavně

tváří v tvář svým infantilním pokusům dávat všemu

nějaký pozitivní obsah a smysl. Snad tento „román

faktu“ vypoví cosi i o nedávné historii naší země.

Václav Havel


MOŽNÁ...

O čem tato kniha je, posoudí a rozhodne jako

vždycky čtenář. Autor má leda právo podotknout,

čím jeho vyprávění asi není — ačkoli se při psaní

i jemu dlouho zdálo být. Padne-li dnes otázka,

kdo to byli Šestatřicátníci, pak odpověď těch, kteří

jsou odpovědi schopni, obyčejně zní: „Literární

skupina mladých lidí kolem Václava Havla, která

existovala v padesátých letech.“ Je tedy tato kniha

historií literární skupiny? Sotva. Jako první byli

proti takovému označení už sami členové, kteří

je v rozhovorech s autorem odmítali. Ale i z

dobových pramenů se ukázalo, že jejich původní

zaměření bylo jiné a že ani v dobách největší

šestatřicátnické „slávy“ netvořilo psaní jediný

druh společné činnosti, jaký si účastníci dovedli

představit. Skupina nikdy neměla svůj pevně daný

program, a dokonce i její název jako by účinkoval

jenom dovnitř, mezi členy: kdykoli se odhodlali

vystoupit navenek, své společné jméno odhodili. Že

patří k sobě, věděl leckdo, ale jako Šestatřicátníky

je skoro nikdo neznal. A konečně: co je to za

literární skupinu, u které se nelze dohodnout ani

na tak prosté skutečnosti, dokdy vlastně fungovala:

podle některých Šestatřicátníci zahynuli po roce,


podle jiných po dvou či třech letech. Někteří se

dopouštějí odvážné a nekonvenční hypotézy, že

o skupině lze mluvit až do roku 1968. A jeden

osamělý hlas dokonce praví, že Šestatřicátníci

jsou možná principem, který, jednou oživen, trvá

navždy... Nešlo-li tedy o literární skupinu, je na

místě otázka: dají se vůbec napsat dějiny komety

— tedy jevu na jednom konci nesporného, přesně

ohraničeného, avšak na straně opačné rozděleného

o vlastní existenci s nekonečnem? Možná že tento

příběh není ani dalším z mnoha příběhů o sváru

jednotlivce (nebo hrstky jednotlivců) s totalitou.

Leccos by přitom mohlo nasvědčovat spíš opaku:

v momentě, kdy se naše vyprávění začíná, ještě

žili Stalin i Gottwald a vypadalo to, že budou žít

dlouho. A přesto, stalo se, ten spolek zpočátku

až příliš sčetlých a zoufale nezkušených géniů

ze sebe postupem let vydal osobnosti, z nichž

každá stvořila svébytné a nezávislé dílo. Tihle

mladí lvi (a pár lvic s nimi) se k vysněné publikaci

prodrali, co víc, udělali tím pro ostatní lidi hodně

dobrého. Jsou tedy poměry ničím a kreativita

vším? Může se i z ponurých dějin padesátých let

vyloupnout šťastný, doopravdy šťastný příběh? A

může být jeho nositelem ještě-skoro-dítě? Možná

že to ale není ani „příběh mládí“, ačkoli se mezi


mladými odehrává od začátku až do konce. Snad

to, co se tu vypráví, dokonce není ani příběh

mladých citů, přestože právě těch je, jak jinak, v

knize požehnaně. Vzhledem k době, o které se

mluví, budou mít tyto city pro někoho možná až

překvapivě pestrou podobu: například tradiční

dělení na chování „většinové“ a „menšinové“ zde

ztrácí smysl. Rozhoduje, jestli je přítomna láska,

bytostný stav; všechno ostatní jsou pouhé techniky

a praktiky. Dá se ale o citech psát a číst bez onoho

pocitu, vlastního naší kultuře, že erotika je vždycky

ožehavá a nesamozřejmá věc? Možná že přes to

všechno, co bylo řečeno o proměnlivé podstatě

Šestatřicátníků, měla tato skupina vlastnost,

kterou se vyznačovala od začátku do konce.

Měnil se obsah činnosti, přicházeli a odcházeli

noví členové, ale ten zvláštní „fenomén“, který

skupinu hlavně charakterizoval, možná spočíval

ve schopnosti pomoci tomu, kdo to v dané chvíli

nejvíc potřeboval. Pod slovem „pomoc“ si přitom

nutně nepředstavujme jednání z materiálního světa.

Uvažujme věci, které se nám mohou zdát na první

pohled subtilnější, ze kterých se však náš život

možná skládá víc než z očividných faktů: kdoví,

jestli vůbec něco existuje mimo naše dojmy, pocity,

obavy, touhy nebo žádosti. „Šťastný příběh“, který


se dále vypravuje, zaručeně nepojednává o tom,

že cizí pomoc někomu proměnila životní kulisy.

„Štěstí“ mohlo znamenat spíš pocit, že někdo někde

je. Že by to celé bylo o tom? Jenom o tom? Kdoví.

Raději tedy ještě pár slov o podobě knihy. Hlavní

pramen, o který se opírá, je dobová korespondence.

Šestatřicátníci byli patrně poslední generací, pro

kterou psaní a čtení dopisů představovalo jednu z

hlavních forem komunikace, srovnatelnou svým

významem s tvorbou a přijetím uměleckých textů,

určených k publikaci. Volba korespondence jako

hlavního pramene byla východiskem v těch (u

citové tematiky přirozeně častých) případech,

kdy se dnešní pamětnický pohled na události do

té míry lišil, že vylučoval textový kompromis.

Ani korespondence není přirozeně objektivním

pramenem; má však proti vzpomínce tu výhodu,

že je verifikovatelná. O faktech se dá pochybovat,

dobové texty, z nichž fakta vyvozujeme, se však

dochovaly a existují. Od člověka, který vzpomíná,

žádá autor jednu možná důležitější věc, než jsou

samotná fakta: shodu v tématu, porozumění

ve smyslu a zaměření výpovědi. Pokud takové

porozumění není, jsou všechna odvykládaná „fakta“

bezcenná: příběh, který je vyprávěn, je úplně jiný

než ten, který je slyšen, ačkoli slova jsou v prvním


i druhém případě stejná. Jakkoli tedy poděkování

těm, s nimiž autor hovořil a korespondoval, může

působit formálně, je míněno jinak: není to dík

za „fakta“ nebo za vynaložený čas, ale za shodu

ve smyslu. Dík v tomto případě patří Václavu

Daňkovi, Stanislavu Dvorskému, Anně Fárové,

Sylvě Fischerové, Viole Fischerové, Jaroslavu Eriku

Fričovi, Ivanu M. Havlovi, Václavu Havlovi, Josefu

Holíkovi, Borisu Jachninovi, Vladimíru Justlovi,

Vladimíru Karfíkovi, Radimu Kopeckému, Ivanu

Korečkovi, Jiřímu Kuběnovi, Ludvíku Kychlerovi,

Věře Linhartové, Emilu Lukešovi, Stanislavu

Macháčkovi, Ivanu Medkovi, Ivanu Passerovi,

Romanu Rážovi, Aloisi J. Strnadovi, Janu Šulcovi,

Pavlu Švandovi, Blance Švandové, Jitce Taussikové,

Miloslavu Topinkovi, Jáchymu Topolovi, Josefu

Topolovi, Jiřině Topolové, Pavlu Urbáškovi, Marii

Zábranové, Vladislavu Zadrobílkovi a Ireně Zítkové.

Tato kniha vznikala s přestávkami v letech 2002 –

2006. Protože po většinu té doby se autorovi vracela

jedna a táž neodbytná myšlenka, možná se jí sluší

tuto rozpravu uzavřít. Psaní není nejnormálnější

lidská činnost; v těch, kdo se mu oddávají, je

vždycky kus divadelníka (protože publikum je

třeba zaujmout) a také hochštaplera (neboť kvalitou

prodávaného zboží si tvůrce sotva může být jist: je


nové, nevyzkoušené). S něčím tak divným může

začít jenom křehká duše, a pokud dělá svou práci

vážně, neokorá. Za to si asi zaslouží obdiv. Není

ta kniha nakonec poctou těm, kdo učinili psaní

smyslem svého života?


SKUPINA SE RODÍ

Všechno začal dopis, který přišel z Prahy do

Brna v září 1952. Radim Kopecký, syn bývalého

československého diplomata, v něm psal Jiřímu

Paukertovi, synovi bývalého důstojníka generálního

štábu. Znali se od dětství. Oba kdysi bydleli v Praze

na Hanspaulce, ve čtvrti prominentů, a chodili tam

do obecné školy i do nedalekého reálného gymnázia

Edvarda Beneše. Ty roky brzy po válce se nyní zdály

nenávratně pryč. Jejich životy, které vlastně ještě ani

doopravdy nezačaly, jako kdyby měly to nejlepší

dávno za sebou. Tak jim to alespoň naznačovali ze

všech stran. A že to tak nejspíš bude, viděli na

rodičích. Radimův otec Jaromír Kopecký byl

typickým příkladem zlikvidovaného člověka nové

doby. Před rokem 1948 byl jedním z

nejschopnějších diplomatů svého státu: ve funkci

stálého delegáta ČSR u Společnosti národů v Ženevě

odmítl po okupaci republiky odevzdat úřad do

rukou Němců. Po celou dobu války dodával

informace exilovému vedení v Londýně i domácímu

odboji. Po roce 1946, když se vrátil do republiky a

začal pracovat na pražském ministerstvu

zahraničních věcí, byl na vrcholu sil. Znal se s

prezidentem Benešem, přátelil se s ministrem


spravedlnosti Drtinou, aspiroval na vedoucí

postavení v národněsocialistické straně. Slibná

kariéra skončila hned po únoru, diplomatův

propouštěcí dekret podepsal ještě ministr zahraničí

Jan Masaryk. V srpnu následujícího roku byl

Kopecký s manželkou a dvěma syny (kterým bylo

třináct a deset let) zatčen při pokusu o přechod

hranic do Německa. Zatímco matka byla

propuštěna z vazby už po půl roce, otce za

nepřátelskou činnost proti republice, špionáž a

pokus o nedovolené opuštění republiky odsoudili

na šestnáct let. Jeho vyšetřovatelé, mezi nimi také

smutně známí sovětští bezpečnostní „poradci“

Lichačov a Makarov, ho přinutili nepravdivě

vypovídat při přípravě procesu s Miladou

Horákovou a později také svědčit u soudu s

Rudolfem Slánským a spol. Ocitl se na svobodě až

na základě amnestie v květnu 1960. Rodině, která

zůstala venku, se ze začátku nevedlo o moc lépe.

Měli zakázáno se s ním stýkat; až do roku 1952

ostatně vůbec nevěděli, kde je, potom ho směli ve

vězení navštěvovat dvakrát třikrát ročně. Z vily v

diplomatické čtvrti šli bydlet do jedné místnosti v

rozděleném bytě nad Wilsonovým nádražím, kde

kromě nich žily ještě tři další rodiny. Matku

odmítali přijmout do práce a staršího syna, který


snil o tom, že se stane novinářem, po vychození

základní školy poslali do Ostravy: syn nepřítele

bude horníkem. Se štěstím se mu podařilo

dosáhnout, aby nemusel pryč z hlavního města, a

nastoupil do učení na kováře v ČKD. Paukertův

otec, voják, musel v srpnu 1948 s rodinou z Prahy.

Jeho druhorozený, tehdy dvanáctiletý syn nikdy

nezapomněl na srpnový den, kdy vyjel z hlavního

města směr Brno v kabině stěhovacího vozu. Kdesi

vzadu se ztrácela vzpomínka na šťastný život a

vpředu povstávala budoucnost, o které věděl jen

jedno: že bude mít nechtěnou podobu. Ještě dva

roky se potom otec v Brně jako voják jakž takž

protloukal, až ho v létě 1950 vyhodili z armády

úplně; nastoupil pak jako skladový dělník.

Neskončil aspoň ve vězení jako tolik jiných; vilu na

pražské Hanspaulce vystřídal byt na rušné brněnské

Antonínské ulici a život sice na okraji společnosti,

přesto pro děti s jistou perspektivou: na rozdíl od

Radima v Praze se Jirka dostal na gymnázium a

zůstal nablízku knížkám. Vlivem okolností toho teď

oba měli mnohem méně společného než před

několika lety, ale zůstali si věrní aspoň v dopisech. A

bylo vlastně zvláštní, že si v situaci, ve které se obě

rodiny ocitly, jejich korespondence udržela

nejenom frekvenci, ale i humor. Když je člověk


mladý, to, co bezprostředně dělá, snadno získá

vládu nad poměry. Zvlášť Radim, který měl na

rozdíl od Jirky to štěstí, že zůstal obklopený

bývalými spolužáky, pravidelně referoval do Brna,

co ten či onen zrovna dělá. Nebylo to valné: většina

prý propadla degeneraci (konformismu) nebo

různým povrchním a muže nehodným zábavám,

například společenskému tanci. „Oddali se

blaženému minimalistickému snění o zajištěné

budoucnosti, o obsazení míst malých nic v určitém

továrním celku, divže nepomýšlejí na ženění s

blazeovaností opravdového minimalisty,“[1] psal

Radim v dopise provokativním stylem sociálního

darwinisty. Na roky na gymnáziu v Praze oba

vzpomínali rádi. Předně se tehdy v jejich třídě sešly

barvité persony: vedle Petra Stránského, potomka

českých šlechticů (a bratra pozdějšího spisovatele

Jiřího Stránského), to byl třeba Jan Beneš, další

budoucí literát, nebo Vladimír Víšek, který své

příští obskurní špionážní opusy, vydávané hlavně v

šedesátých letech, podepisoval pseudonymem

Theodore Wilden. Všichni byli už v patnácti

výraznými osobnostmi, což koneckonců platilo i

pro Kopeckého — vzhledem k tomu, že prožil

válečné roky v exilu, mohl přispět do debat

zkušenostmi, jakými se nemohl pochlubit nikdo


jiný: zažil třeba v cizině skutečné zemětřesení! Po

válce, když se i v Dejvicích začala stavět třída proti

třídě, však začalo najednou i ve škole víc záležet na

tom, kdo má jakého otce: synové „reakčních“

politiků, diplomatů nebo podnikatelů cítili, že

potomci „pokrokových“ domovníků, šoférů a

služebných teď s nimi mají problém. Před volbami v

roce 1946 se i na Hanspaulce odehrávaly běžné

rituály: přes den se pochodovalo v průvodech, v

noci se strhávaly konkurenční plakáty. Horší než

tyto v podstatě nevinné hry však bylo, že učitelé ve

škole se dávno před únorem začali bát říkat svůj

názor: strach z komunistů zavládl dřív, než se vlády

ujali oni sami. Vzpomínat na staré kamarády lze

jenom nějakou dobu; má-li mít korespondence

smysl, žádá nové téma. Radim je dodal v září 1952:

zmínil se o tom, že si našel přátele, s jejichž pomocí

se chtěl z neblahého vlivu „minimalistů“ a

„tanečníků“ vymanit. Tato nová skupina prý si říká

Šestatřicátníci, podle letopočtu narození většiny z

nich. A v jednom z dalších listů uvedl, že jeho

nejbližším spolupracovníkem je jistý Véna Havel:

„Společný osud nás smířil na večerním gymnáziu,

mne jako kováře, jeho jako chemického fámuluse.

Šestatřicátníci jsou naším společným výtvorem.

Doufám, že budu mít příležitost Tě s ním seznámit,


a to co nejdříve.“[2] Už nyní prý dává pražskému

příteli číst Jirkovy dopisy, takže Havel má o něm

jisté povědomí. Václav Havel byl stejně jako Radim

s Jirkou ročník 1936. Také on měl podle původních

rodičovských plánů studovat na univerzitách v

cizině a pak buďto převzít péči o rodinný majetek,

nebo si vybudovat vlastní kariéru. Poúnorový režim

to změnil: ze základní školy ho přidělil do učení na

tesaře; z dědice Lucerny se měl stát dělník pokorně

naslouchající hlasu svého pána. Díky rodičovské

protekci nastoupil do práce aspoň jako chemický

laborant: získal tím krytí, aniž ztratil většinu

svobody a volného času. Zůstal tam celých dalších

pět let. A v čase, který zbyl, se rozhodl studovat na

jediné škole, která to umožňovala: na pražském

večerním gymnáziu pro pracující ve Štěpánské ulici.

Pro „pohrobky buržoazie“ a ostatní potomky

„bývalých lidí“, jak se v režimním jazyce říkalo, se

toto gymnázium na kratičkou dobu stalo jedinou

možnou skulinou vedoucí ke vzdělání, jinak

odepřenému. S kádrovým posudkem potomka z

demokratické, majetné nebo jinak nepohodlné

rodiny byl postup ze základní na střední školu

předem vyloučen. V roce 1951, kdy bylo mladým

mužům z ročníku 1936 patnáct let, zbývalo pouze

toto gymnázium, určené sice dělnickým kádrům,


ale v té době pootevřené i pro lidi, kteří přišli

odjinud než z továren. O pár měsíců později

„milostivé léto“ roku 1951 skončilo: další ze smršti

školských reforem ministra Zdeňka Nejedlého

zpřísnila třídní výběr i zde — ale to už Radim

Kopecký i „Véna Havel“ ve škole byli a učili se. A

hlavně, začali se scházet mimo školu. Asi

nejpřesněji z nich všech to popsal Václav Havel v

textu nazvaném Po roce sochařské práce a

datovaném v srpnu 1953. V bilanci prvního roku

práce skupiny tehdy vylíčil, kde vše začalo: při

pravidelných společných návratech ze školy domů.

Ve Štěpánské se vyučovalo pětkrát týdně, od

pondělka do pátku, vždycky od šesti do devíti večer.

Dohromady s předchozím celodenním

zaměstnáním (i patnáctiletý učeň měl

osmihodinovou pracovní dobu jako dospělý) to byl

náročný program. Po škole, na trase ze Štěpánské na

náměstí Míru, se tedy začaly probírat události

minulého dne. Havel utvořil skupinku nejdřív s

Ivanem Hartmannem, spolužákem ze základní

školy: tehdy si oba zvykli trávit neděle procházkami

po Malé Straně, „filosofujíce a diskutujíce“,[3] a teď

v tom pokračovali. Na trase k „Míráku“ se k nim

začali přidávat další: Radim Kopecký, Jan Škoda,

občas Luděk Radosta a Standa Macháček; občas se


přidaly i dívky, účast žádné z nich však zřejmě

nebyla tak podstatná, aby Havel zaznamenal i její

jméno. Ze společné cesty se stal rituál: i ti, kdo se

rozhodli v ten den školu vypustit, často čekali okolo

deváté venku, protože si tuto chvíli, na rozdíl od tří

hodin předtím, nechtěli nechat ujít. „Tehdy jsme

hodně hovořívali, vesele i vážně,“[4] vzpomínal

Havel tónem kronikáře na události, které byly v

době vzniku jeho stati staré pár měsíců — a které se

každý večer dál opakovaly. Během jedné takové

cesty, na konci září 1952, kdy Havla doprovázel

Radim Kopecký a kdy se mluvilo o nejisté

budoucnosti, se zrodila myšlenka: pokud se nedá

diskutovat ve škole, tak to musí jít jinde. Mohl by

vzniknout spolek kolegů, „jenž by se scházel vždy u

někoho doma, hovořilo by se, psalo, i nějaký ten

časopis by se vydával, jistě že jen v jednom

,výtisku‘“.[5] Kopecký navrhl název sdružení a oba

společně se shodli, že by tak mohl vzniknout

prostor pro vyjádření celé jejich „postižené

generace“. Vzhledem k tomu, jaké byly zrovna

poměry, se toto rozhodnutí zdálo až podivuhodně

nedotčené okolnostmi — což však mělo svou

logiku. Oba pocházeli z rodin, ve kterých po

generace platilo jako pravidlo, že schopní lidé

aspirující na nějaký vlivný post se mají scházet,


mluvit spolu — a v této komunikaci poznávat jak

jeden druhého, tak myšlenky, na kterých budou

schopni shodnout se jako na příštím programu.

Typickým příkladem v tom ohledu byl Havlův otec,

podnikatel Václav M. Havel. V roce 1932 založil

takzvanou barrandovskou skupinu: diskusní klub,

ve kterém čeští podnikatelé a politici společně

hledali cesty ven z hospodářské krize a alternativy

vůči nedostatečným státním zásahům při jejím

řešení. Klub měl blízko k několika dalším tehdejším

neformálním českým demokratickým iniciativám,

jako byl okruh přispěvatelů nezávislého týdeníku

Demokratický střed (Zdeněk Chytil) nebo klub

Přítomnost (Prokop Drtina, Jaroslav Drábek, Ilja

Kříženecký a další). Členy barrandovské skupiny

spojoval zájem (a mnohé z nich už v té době obava)

o politickou budoucnost země, jejíž dva hlavní

nepřátelé, komunisté a nacisté, se drali k moci.

Skupina měla svůj vlastní „politický akční plán“:

chtěla opřít demokracii o pevnější základ, než byl

ten původní, liberální (podle obecného přesvědčení

zprofanovaný). Členové skupiny odmítali v politice

dělení na pravici a levici, na individualisty a

kolektivisty. Věřili, že cílevědomým a racionálním

přístupem lze ze všech těchto -ismů vybrat pouze

jejich dobré stránky a položit základy společnosti,


která bude harmonická a současně i stabilní.

Skupina se s přibývajícími lety stávala mluvčím stále

větší části generace, a nebýt Mnichova a pozdějších

událostí, mnozí její členové by se při správě státu

uplatnili na těch nejpřednějších místech. Během

studia na středních a vysokých školách se tvořily

přátelskorofesní svazky, které pak měly vydržet

celý život. Například s otcem Radima Kopeckého se

Havlův otec seznámil už v první polovině dvacátých

let, kdy postupně oba stanuli v čele Svazu

československého studentstva. A podobně na tom

měli být jejich synové: typickým příkladem školy,

která měla i z nich zformovat budoucí elitní

společenství, bylo státní reálné gymnázium s kolejí

Jiřího z Poděbrad, otevřené v Poděbradech na

podzim 1946; z budoucích Šestatřicátníků tam

vedle Havla studoval například Jan Škoda, pozdější

významný politik socialistické strany. Škola a kolej

vycházely z tradičního zaměření britské public

school: měly vychovávat tělesně i duševně zdatné a

morálně bezchybné jedince, jimž bude stát moci bez

obav svěřit funkce ve veřejné správě. Důležitou částí

komplexního vzdělání, kterého se tam mladým

mužům dostávalo, byla výchova k týmové

spolupráci; život v dělné komunikaci s ostatními

měl pro ně být takovou samozřejmostí, aby si ho v


nějaké jiné formě vůbec nedovedli představit. Ve

škole a v internátu si všichni žáci byli rovni, ve

vztahu k okolí však tato rovnost úplně neplatila.

Absolvent „Poděbrad“ si měl být vědom

mimořádnosti svého vzdělání — a hlavně životních

úkolů, kterým má toto vzdělání sloužit. Kromě otců

a učitelů k synům mluvily i otcovské knihovny; se

svázanými ročníky Peroutkovy Přítomnosti a

Dneška, s Čapkovými nebo Masarykovými spisy, s

knihami významných českých meziválečných

filosofů, sociologů, historiků. Tato časná četba

pochopitelně nezůstala bez vlivu na představy o

životě: Radim Kopecký, Ivan Koreček, dokonce i

Standa Macháček chtěli být novináři. A také Václav

Havel v jednom svém pozdějším rozhovoru

vzpomínal: „V devíti letech jsem byl rozhodnut, že

budu buď vědcem, nebo politikem, nebo

novinářem.“[6] Snad i v novém režimu, který v

zemi zavládl po roce 1948, by se to mohlo podařit.

Nebo snad ne? Který režim by byl tak hloupý, aby

pohrdl silami těch nejschopnějších mladých lidí?


NEPOHODLNÉ DĚTI

Skutečnost však byla jiná. Za hříchy otců se

mělo pykat také v dalších generacích. Systému

se v patnácti letech nešlo postavit čelem; bylo

ho leda možné v drobnostech obelstít. Asi jako

když Kopecký poté, co se vyučil kovářem, zjistil,

že jako těžce pracující dělník má mnohem vyšší

plat než většina komunistů, kteří ho do Tatrovky

dostali. S příjmem tři tisíce korun, který po

měnové reformě v roce 1953 bral, si mohl dovolit

nejdražší jídlo pražských restaurací, biftek v

hotelu Alcron v závratné ceně dvanácti korun,

klidně pětkrát denně, a ještě by mu zbylo; spolu

se zvláštními potravinovými lístky, které pobíral,

dokázal už předtím uživit i matku a bratra. Vedle

Radima byl asi nejvíc postiženým Šestatřicátníkem

Standa Macháček. Pocházel z dobře situované

pražské podnikatelské rodiny, jeho otci patřilo v

centru několik činžovních domů a v Palackého

ulici vyhlášené lahůdkářství. Řeklo-li se: „Jdeme

k Macháčkovi na kaviár,“ každý věděl, o čem je

řeč. Po únoru dostala celá rodina z bytu i domu

v Jungmannově ulici vyhazov. Otec se v roce

1950 ocitl v pracovním táboře, kde onemocněl

rakovinou; o tři roky později zemřel. Matku


vypověděli „ve veřejném zájmu“ z Prahy a syna

přikázali do učení v Tesle Karlín. Protože měla

firma své jediné učiliště ve Valašském Meziříčí,

syn se rozhodnutí vzepřel a vyběhal si učňovské

místo v Tesle Hloubětín. Zatímco jeho stejně staří

kamarádi měli v Praze svůj domov (i když to byl

často domov ohrožený, jako u Havlovy rodiny,

zařazené do Akce „B“ a odsouzené k vystěhování),

domácnost Standových rodičů úplně zanikla. Syn

získal podnájem shodou okolností ve Štěpánské

ulici, kde bylo gymnázium, kam chodili kamarádi.

Spolu s nimi se však na školu už nedostal; když o

to projevil zájem, platil už nový ministerský výnos,

který to dětem z kádrově špatných rodin zakazoval.

Podmínkou teď bylo, aby student večerního

gymnázia nejdřív strávil alespoň dva roky ve

výrobě. Protože se Standa například s Havlem

znal od dětství (stýkaly se i jejich rodiny), rozhodl

se tyto dva roky počkat a pak studium dohnat

tempem dvou absolvovaných ročníků v jednom

školním roce. Když už s ostatními nemohl do školy,

čekal aspoň venku, doprovázel je na „Mírák“ a

poslouchal, o čem mluví. To poslední s rostoucím

rozčarováním; zdálo se mu totiž, že se mu kamarádi

vlivem svých nových znalostí čím dál víc vzdalují:

když se bavili třeba o „germanismech“, netušil, o


čem je řeč. Po dvou letech se mu však skutečně

povedlo na gymnázium dostat a způsobem,

který si předsevzal, kamarády ve studiu dohonit.

Toužili přežít. V roce 1951 žádné zvláštní plány

do života neměli. Tak jako jejich otcové si návrat

předúnorových poměrů nedovedli představit.

Zdálo se, že socialismus v té či oné formě vítězí

všude ve světě, na Východě i na Západě. Nebyla

vůči němu jiná alternativa než návrat zpět — a

kdo rozumný by v návrat chtěl věřit? Když tedy

synové po otcích opakovali, že „do roka to praskne“

a vláda komunistů zkrachuje, nepředstavovali si

návrat do první republiky, ale obnovu poválečné

demokracie s mnoha přívlastky. Dospěje se k ní

bez zásahu zvenčí, dokonce bez boje: komunisté

prostě předvedou, že nedokážou vládnout, a to

bude stačit. Vyznavači konfrontace byli v menšině,

daleko častěji se šeptalo či přemýšlelo o takzvané

amalgamizaci, tedy postupném splývání Východu a

Západu. Že nastala chvíle obratu, se poprvé zazdálo

v březnu 1953, po smrti Stalina a Gottwalda:

pohřeb československého vůdce se tehdy sunul po

Václavském náměstí a z Macháčkova podnájmu

naproti hotelu Alcron bylo vidět, jak špalírem

milicionářů ujíždí Gottwaldova mrtvola na lafetě

pod průhledným víkem. Tehdy poprvé Macháček s


Kopeckým došli k závěru, že jsou svědky „začátku

konce“. Skutečnost byla bohužel mnohem ponuřejší

— a tak aspoň, aby se jí lépe ubránili, utvořili

názorovou dvojici: oba vychovaní k tomu, aby se

zajímali o politiku a ekonomii, s tím nechtěli přestat

jen proto, že se k nim panující režim obrátil zády.

Hlavně Radima většina kamarádů uznávala jako

autoritu v oblasti společenských věd — a kdyby se

jich v roce 1952 někdo zeptal, bude-li Radim jednou

předsedou vlády, mnozí z nich by odhodlaně

přisvědčili. Zatímco Radim, Standa nebo Václav

Havel byli čistokrevnými „pohrobky buržoazie“, pro

všechny členy sdružení to neplatilo. Ivana Korečka

se Standou a Radimem spojoval sklon obdivovat

konzervativní ctnosti, na rozdíl od nich si je však

spíš než v rodině osvojil četbou a přemýšlením. Syn

bytového architekta, který nechal za první republiky

své profese a stal se ministerským úředníkem,

prožil dětství a mládí bez perzekuce ze strany

nacistů i komunistů. Po základní škole nastoupil

do učení ve vokovické Aritmě nikoli z donucení,

ale z nerozhodnosti, čím být. Až tam pochopil, že

se rukama neuživí, a protože ve stejné době četl

a oblíbil si Jana Nerudu, dospěl k rozhodnutí, že

bude novinářem. Když na večerním gymnáziu

zpozoroval, jaký důraz učitelé kladou na znalost


„klasiků marxismu-leninismu“, vyvinul vlastní

metodu, jak se s klasiky vyrovnat. Prostudoval

celý Marxův Kapitál, barevně podtrhal všechny

čtyři díly — a když pochopil, že se stal filosofovým

znalcem, začal lektorům marxismu, kteří znali

spisy mnohem povrchněji, znepříjemňovat život.

Cvičil si na nich své myšlení — když už to nešlo

dělat třeba na Heideggerovi. Později z „klasiků“

přibral ještě různé spisy Leninovy (třeba Stát

a revoluci) nebo Stalinovy (například Otázky

leninismu). Ještě později, když v roce 1959 začal

studovat na právnické fakultě, už měl svou metodu

dovedenu k dokonalosti, takže jakýkoli seminář

snadno rozvrátil větou: „Soudruhu, Lenin ve

Státu a revoluci na straně 112 říká... a já tomu

nerozumím.“ Rád se pak pásl na neznalostech

těch, kdo mu měli božské poznání zprostředkovat.

(Jeho metoda se mu vymstila až v samotném

závěru vysoké školy, nakonec totiž fakultu opustil

se záporným posudkem: nebyla prý záruka, že

své značné vědomosti, nabyté při studiu, uplatní

ve prospěch dělnické třídy. „Znalec“, který nebyl

členem KSČ, působil nebezpečně.) Koreček však

byl mezi Šestatřicátníky svým neproblematickým

třídním původem spíš výjimkou. Daleko častější

byly „případy“ lidí jako zmíněný Jan Škoda,


který pocházel z rodiny, ve které se po generace

podnikalo v oboru vodních čerpadel. Petr Stránský

pocházel z pražské advokátské rodiny; navíc jeho

dědečkem byl zesnulý předseda jedné z vlád první

republiky, agrárník Jan Malypetr. I Stránského

otec skončil už na podzim 1948 jako „buržoazní

právník“ v táboře nucených prací, rodina ztratila

dům i majetek a do vězení nakonec putovali i

oba Stránského bratři Jan a Jiří. Potomkem staré

pražské rodiny byl i Jiří Frágner, k jehož blízkým

příbuzným patřil strýc Jaroslav, funkcionalistický

architekt, nebo spisovatel Benjamin Klička, známý

a čtený za první republiky. I František Pecák byl

synem bývalého advokáta; otcem Luďka Radosty

byl armádní důstojník, po únoru perzekvovaný;

rodině Petra Dydka zas kdysi patřila špičková

restaurace, takzvaný Dydek grill v Divadelní ulici.

Zdaleka ne všichni byli doma vychováni k takovým

demokratickým ctnostem, jako například Václav

Havel; mnohým stačilo, že mohou pěstovat styky,

které se v maximální možné míře podobají těm,

jež by pěstovali, nebýt února 1948. Chtěli se i v

nových poměrech bavit tak, jako kdyby v zemi

nevládli komunisté — a ti, kterým zbývaly nějaké

peníze, chtěli dál chodit do dobrých restaurací,

mluvit s lidmi podobných názorů; vést prostě co


nejnormálnější život. Režimu se zdáli nepohodlní ti

i oni.


IDEALISTÉ A FANATICI

Co vzniklo na cestách k „Míráku“, dopékalo se

ve Slávii: kavárna proti Národnímu divadlu,

tradiční, solidní, evokující dobu první republiky a

zároveň výborně dostupná, byla místem, které

všichni Šestatřicátníci znali od dětství. Teď tam

začali chodit spolu. Scházeli se pravidelně, u

zadního stolu přímo pod slavným obrazem Viktora

Olivy, vždycky v sobotu po poledni, když skončil

pracovní týden a před člověkem se rozevřela vidina

jednoho a půl dne volna. A mimoto často i ve

všední dny. Ivan Hartmann, Václav Havel, Radim

Kopecký, Standa Macháček a Jan Škoda tam na

konci září 1952 dohodli, že společnost začne

pořádat vážnější schůzky, každý pátek, vždycky v

bytě někoho z členů. A protože Havlova domácnost

byla nejblíž a díky zájmu obou rodičů o budoucnost

synů se jevila nejpohostinnější, konala se první

schůzka tam. (Schůzky ve Slávii však přežily celá

padesátá a šedesátá léta, u některých členů ještě

mnohem déle — a vedle Šestatřicátníků se jich

účastnili další „volně přidružení“ členové, většinou

kamarádi Václava Havla: Václav Pfeffer, Alois J.

Strnad, Jiří Kladiva, Igor Czesaný a další.) Prvního

setkání v Havlově bytě se zúčastnilo osm mladých


mužů. Probraly se politické aktuality i optimální

zaměření sdružení, naplánovala se témata do

budoucna. Pro každou schůzku měl vždy jeden člen

vypracovat referát na důležité, aktuální a zároveň

málo známé téma; v diskusi, která následovala,

členové měli tříbit své názory a zdokonalovat se v

umění vzájemně si naslouchat. Přednost měla

filosofická témata: kdo se naučí správně a

nepředpojatě myslet, ten se pak snadněji uplatní v

kterémkoli konkrétním oboru, jemuž se bude v

životě věnovat. Kopecký, který v prvním roce

existence skupiny soutěžil s Havlem o postavení

jakéhosi jejího ideologa, napsal v srpnu 1953, v

textu hodnotícím roční práci skupiny, že

Šestatřicátníci „byli, jsou a musí opět být kroužkem

přátel, zcela liberálním kroužkem bez byrokratické

vnitřní organizace, jenž by sloužil k sebevzdělání

svých členů, opírajících se pouze o dobrovolnou

kázeň zúčastněných“.[1] V podstatě tedy mělo jít o

pokračování instituce debatního klubu, jakých před

rokem 1948 a hlavně 1938 existovaly v republice

stovky; nově přibyl pouze požadavek konspirace,

logický a nutný vzhledem k poměrům. O tom, že se

nezakládá jenom prosté pokračování společenství, v

jakých se scházeli otcové, vypovídalo samozřejmě

přijaté rozhodnutí nevést o společné činnosti


záznamy. „Chtěli bychom mít styk s okolím,

bohužel dneska si ho nemůžeme představovat jako

styk s veřejností,“[2] psal Kopecký. Nic z toho v

atmosféře roku 1952 nebylo možné, pokud člověk

nechtěl vábit „příznivce“ z řad Státní bezpečnosti.

Skupina se v ničem neměla podobat uměleckým

spolkům známým z minulosti, které vystupovaly

pod vlastním jménem, programem a ke kterým se

jejich členové veřejně hlásili. Počet členů nikdy

nebyl přesně dán a na okraji se vždy pohybovalo

několik lidí, u kterých nebylo jasné, zda patří

dovnitř či ven. Tato amorfnost kontur spolu s

určitou vágností programu měla opět sebeobrannou

funkci: snižovala nebezpečí trestního stíhání, které

bylo v případě každého „nedovoleného sdružování“

jedním z nejpravděpodobnějších následků. Dalším

zvláštním rysem skupiny bylo vědomé rozhodnutí

navázat na práci otců a pokračovat v ní. To

předchozí generace neznaly. Dřív, když o sobě

někdo nový chtěl dát vědět, učinil to nejčastěji

zavržením předchůdců. Tuto část obrazoborecké

práce však za Šestatřicátníky odvedla komunistická

strana: zlikvidovala jim otce důkladněji, než to bylo

možné v rámci jakékoli protirodičovské revolty.

Zatímco tedy předchozí generace zahajovaly svou

činnost polemikou s předky, počátkem padesátých


let to bylo jinak: „Základní chybou všech organizací

podobného druhu bylo puritánské stranění se

starších generací a přílišný radikalismus,“[3] tak to

viděl Kopecký, ale i Havel a další. Boří-li se všude,

kam se oko podívá, bude to tedy aspoň ghetto, kde

se začne budovat. Ale jak na to? Podle původní

představy se mělo začít především uspořádáním

vlastního vzdělání. Skupinové debaty měly probíhat

na teritoriu vymezeném trojicí oborů: filosofie,

politiky a ekonomie. Tato trojice společensky

nejvýznamnějších činností měla přinést dost

myšlenkových impulsů, aby členy zaměstnala na

léta. Překvapivě se to však nestalo — skoro od

samého začátku někteří členové dali najevo, že vedle

tohoto „ideového“ zaměření skupiny kladou

minimálně stejný důraz na své zájmy kulturní. Ivan

Koreček psal básně a začínal fotografovat, Ivan

Hartmann psal kromě politických pamfletů i

vaudevilly, ke kterým si sám komponoval hudbu.

Básně začal nosit Miloš Dus, do té doby mezi přáteli

obdivovaný jenom jako vynikající tanečník rumby a

samby — a od roku 1952 začal dodávat své první

básnické pokusy také Václav Havel. Do debat

skupiny tento zájmový rozptyl vnášel podle jedněch

demokracii, podle ostatních zmatek. Radim

Kopecký v dopise Paukertovi si takovou atmosféru


pochvaloval: je to svět plný názorového pluralismu.

„Tu fanatický zastánce německého ideálfanatismu,

Nietzscheho a Schopenhauera, zde zavilý

pragmatik, tam dialektik, pracující na vytvoření

humanistického optimalismu, několik

nevybarvených idealistů, vulgární materialista a

jiní.“[4] Přesně tak to na schůzkách vypadalo.

Udržet při všech těchto názorových odlišnostech

jakýkoli směr činnosti však byl nadlidský úkol — a

také Kopecký ve své roční bilanci přiznával, že

„kompromisu nebylo nikdy dosaženo, ba naopak

všechny debaty jenom utvrzovaly v každém jeho

přesvědčení... Jak v hluboké filosofii, tak v etice je

mezi 36 tolik názorů, kolik je členů“.[5] I druhý z

hlavních zakladatelů, Václav Havel, viděl v té době

názorovou tříšť uvnitř skupiny obdobně. Ve stati Po

roce sochařské práce, vzniklé ke stejné příležitosti

jako text Radimův, si postěžoval, že „často někdo

třebas několikrát za schůzku změnil své stanovisko“.

[6] Nemluvě o tom, že srovnat se „demokraticky“ s

názory některých členů nebylo snadné. Typickým

příkladem byl Kopeckým zmiňovaný „ideálfanatik“

Milan Kalous: extremista, který považoval za

nejvyspělejší režim všech dob Hitlerovu diktaturu,

ctil režim Mussoliniho i caudillův (Frankův), a

nebýt Stalinova potírání podnikatelské svobody, byl


by prý vzal na milost i jeho. „Milan Kalous, který

hluboce opovrhoval systémem liberální demokracie

a polythey vůbec, hořel vášnivým nadšením při

pohledu na fotografii Führerovu v košili NSDAP,

učil se německy jen proto, aby mohl číst

Zarathustru nebo Mein Kampf v originále. Jeho

hlavním argumentem proti demokracii bylo

poukazování na poválečný politický stav ve Francii

a v Itálii,“[7] stěžoval si Kopecký. (V létě 1953

Kalous pražskou skupinu opustil.) O mnoho víc

dorozumění však nebylo ani mezi členy, kteří

extremismus odmítali a snažili se uvažovat

realisticky. Filosofické debaty Šestatřicátníků se

opíraly o výkony hlavně tří takových členů: Havla,

Korečka a Kopeckého. Každý z nich stál na jiném

filosofickém „pólu“. Šestnáctiletý Havel zčásti doma

zdědil, zčásti sám promyslel vlastní verzi

socialistického humanismu. Snil o společnosti

vyznačující se svobodou ducha pro všechny, avšak

kontrolující zacházení s hmotnými prostředky;

svoboda podnikání byla v tomto světě přežitkem.

Koreček se zhlédl v pragmatické filosofii Američanů

a jejich meziválečných českých popularizátorů:

filosofie se podle něj neměla zabývat „abstraktními“

problémy, ale měla dobrovolně a radostně vstoupit

do služeb životní praxe, zaručit, aby lidské instituce


lépe fungovaly. Kopecký, podporovaný v tom i

Macháčkem, odmítal všechny utopistické představy

harmonické společnosti a žádal, aby se skutečnost

nahlížela v maximálně věcném smyslu. Byl v

podstatě sociálním darwinistou; věřil, že vítězství

silnějších nad slabšími je spravedlivým odrazem

reálného poměru sil ve společnosti, a že má být z

toho důvodu všemi realisty i podporováno.

Přesvědčený, že lze filosoficky zdůvodnit egoismus

„v nepejorativním slova smyslu“,[8] zaměřil k

potření Havlovy idealistické koncepce všechny své

síly. Spor Kopecký-Havel pak definoval názorové

spory Šestatřicátníků v prvním roce činnosti v

dobrém i zlém.


HUDBA BUDOUCNOSTI

Z dnešního pohledu se víc než padesát let starý

myšlenkový souboj dvou šestnáctiletých mladíků

může zdát malicherným z řady důvodů: neměl

žádný bezprostřední vliv na nic a bylo vyloučeno,

aby měl; byl to spor v podstatě akademický,

zavěšený ve společenském vakuu — a

konfrontovaný například s tím, co ve stejné době

psaly mládežnické noviny (určené stejně starým

čtenářům), připomínal řádění outsiderů, kteří se ze

svého izolovaného postavení snaží za každou cenu

udělat klad. Tak je však možné se na tento spor

dívat jen do chvíle, než si položíme otázku, proč by

vlastně „skutečnost“ měla mít na názorové spory

nutně určující vliv, proč by za každou cenu „praxe“

musela být v každé chvíli kritériem „teorie“. Na

obhajobu sporu Havel-Kopecký, na první pohled

tak vytrženého z dobové reality, lze snad ještě dodat,

že užití myšlenek v praxi zde nebylo záměrem

bezprostředním, ale koncepčním: co se zde mělo

rodit, nebyly názory, podle kterých se bude žít hned

(a jenom) druhý den, ale takové, které snad dají

obsah celému životu. Bylo příznačné, že „aktéry“

tohoto názorového sporu a posléze roztržky byli

právě dva hlavní otcové zakladatelé Šestatřicátníků,


tedy Havel s Kopeckým. Nebojovaly zde však jenom

dvě mladé osobnosti, ale rovnou dva světy, z nichž

tyto osobnosti rostly; světy dvou otcovských

knihoven, zahrnujících u Kopeckého hlavně knihy

politické, historické, memoárové, u Havla rozšířené

i o knihy z oblasti přírodních věd, ale také (hlavně

přispěním matčina otce, múzického Huga

Vavrečky) i o krásnou literaturu. Bojovaly zde i dva

odlišné temperamenty: ten Kopeckého se zdál

silnější a výbušnější, zároveň však svého nositele

také zrazující, protože zbavující jeho myšlení

chladnokrevnosti. Právě ta se zdála naopak

Havlovou výsadou: už dávno před Šestatřicátníky,

na poděbradském gymnáziu a v koleji, založila jeho

pověst „prvního mezi rovnými“, člověka, který

dokáže myslet přesněji než ostatní, jako by jeho

myšlenky byly diktovány jakousi vnitřní strategií; ve

skutečnosti spíš vycházely z poznání, že myslet lze

podle historií ověřených pravidel. Pokud měli oba,

Havel i Kopecký, v tomto sporu něco společného,

byla to především velká míra očekávání

promítaných do vlastní budoucnosti a

nepodložených zatím skutečnými výkony. V létě

1952 si Havel v této věci udělal z přítele dokonce

legraci: ironizoval jeho i svůj sklon převádět

sebemenší myšlenku do podoby nějakého


závazného směru, „-ismu“, a vytvořil oslavný text o

filosofickém směru maximalismu, jehož

zakladatelem a propagátorem měl být Kopecký s

dalším společným známým Vladimírem Víškem.

„Každá těžká doba nutí lidi k tomu, aby ji

překonávali maximalismem,“ vysvětloval Havel.

„Mladí lidé, vesměs plni životních cílů a ideálů,

vytknuvší si raison d’étre: každopádně se uplatniti v

lidské společnosti, jsou v raném věku zhrzeni, jejich

ideály jeden po druhém padají pod vahou

existenčních starostí, doba je neuznává a oni,

chtějí-li zůstati při životě, musí si pomoci jistou

dávkou maximalismu, natož potom, chtějí-li se

jakkoliv uplatniti na národa roli dědičné!“[1]

Podstatou tohoto směru ovšem podle Havla nemělo

být víc než prosté parazitování na myšlení a jednání

ostatních: „První představení se a vydání rezoluce

maximalistů bylo uskutečněno kolem roku 1950 po

Kr. v Pražském společenském klubu maximalistů.

Za hlavní zásadu tohoto směru bylo položeno:

,Dávám minimum, tvářím se, jako bych dával

maximum, a od ostatních ovšem beru

maximum.‘“[2] Havel se však ve stejné době

nechoval o mnoho jinak. Filosofií se začal zabývat

až po vzniku Šestatřicátníků, zpočátku především

proto, aby obstál před vzdělanějšími kolegy


Kopeckým a Korečkem. Už po měsíci sepsal svůj

první (dnes zřejmě ztracený) filosofický text,

nazvaný Několik myších úvah. O pár dalších týdnů

později ho zavrhl a nazval opovržlivě

„nesoustavným a nelogickým, abstraktním

povídáním o Absolutnu a Relativnu“.[3]

Kopeckému vysvětloval: „Během dalšího měsíce

jsem se natolik vyvinul a své názory zdokonalil, že

jsem se musel Myším úvahám smát.“[4] Ještě na

podzim 1952 se tedy odhodlal k napsání úvahy s

názvem První pohled do světa, ve které se rozhodl

objasnit podstatu „humanistického optimalismu“,

světonázoru, jehož kontury se začaly rýsovat v

debatách s Kopeckým a ve kterém zpracoval vizi

společnosti, v níž chce žít, i s náznakem cesty, po

které se k ní dostat. Zároveň tím pojmenoval i

vlastní životní program: takový cíl stojí za to, říkal

Havlův text, abych pro něj sám pracoval. Kvalitu

lidského života podle Havla určuje, v jaké míře se

podaří naplnit osobní vizi štěstí. Lepší a horší

období dějin se od sebe liší podle toho, nakolik v

nich lidé dokázali převést tyto své individuální

představy na společný jmenovatel. Někdy je

šťastných jenom pár jednotlivců, jindy rovnou davy.

Havlova optimalistická teorie se rozhodla s touto

vizí štěstí pracovat tak, aby se naplnila co


největšímu množství lidí. Jak to však udělat, když se

lidé mezi sebou tak liší? Jeden nechce skoro nic, a

jinému by nestačilo, ani kdyby se svými touhami

zalknul. Havel, bezpochyby i pod vlivem soudobé

komunistické praxe, dospěl k názoru, že všechny

extrémy lze nějak „dialekticky sjednotit“, stanovit

„normalizované univerzální optimum potřeb,

kterému by se každý podrobil“.[5] Správná

společnost je podle Havla ta, která člověku dopřává

úplnou svobodu ducha, absolutní individualismus a

konkurenční boj na poli duševním. Naopak „za

člověka nedůstojné“ Havel považoval, pokud svého

rozumu člověk využívá jen k získávání hmotných

statků: důsledkem je, že člověk lépe vybavený pak

bohatne na úkor člověka, jenž toto vybavení nemá,

a tento nepoměr chtěl Havel jednou provždy zvrátit.

„Po této stránce — úplnou rovnost. Hloupý za to

nemůže, že je hloupý, je to determinováno, a proč

jej z toho důvodu nechat chudšího než člověka

chytrého, který si to uměl zařídit, aby se vyšvihl?“[6]

Kdo tedy bude bydlet v zámku a kdo v chaloupce? A

kde má bydlet ten, který o tom všem bude

rozhodovat? V osobě adresáta těchto úvah Radima

Kopeckého však Havel nenarazil jen na životního

praktika, ale na ještě mnohem tvrdší skálu, než byl

sám: na člověka opírajícího v té době svou životní


filosofii o názor, že „člověk je na světě proto, aby

vynikl“,[7] a že proto stejná konkurenceschopnost,

jakou Havel reklamuje pro účastníky duševních

zápasů, musí platit i v materiálním světě. Ani

Kopecký, tak jako v Československu na počátku

padesátých let skoro nikdo, nepochyboval o tom, že

je správné, když byl „velkokapitál“ zestátněn. Avšak

i v nové socialistické společnosti, která vzniká, bude

muset být nějak zachován soukromý sektor.

„Evropská společnost nemůže být komunistická a

hmotná konkurence je toho zárukou. Budeme

pracovat pro takový socialismus, kde sice musí si

být její členové společensky rovni (mám na mysli

různá privilegia pro šlechtice atp.), ale její členové

nebudou si rovni materielně.“[8] Možná že v dané

chvíli nešlo tolik o to, nakolik jsou proklamované

názory reálné, ale zda dohromady tvoří systém, se

kterým je jejich hlasatel ochoten se beze zbytku sžít.

Přesně toto byl Havlův případ; na podporu svých

tezí neváhal sáhnout do otcovské knihovny. „Stejně

jako to vidí dr. Fajfr ve svém doslovu k výboru z

Hegela u Hegela, já vidím v pozadí svých názorů

stát pevné přesvědčení o řádovém rozdílu, o skoku

ve vývoji mezi zvířetem a člověkem, mezi pouhými

city a rozumem... Přímým důsledkem mých

představ světa zvířecího a lidského je názor, že jest


zásadně nesprávné, aby člověk-tvor myslící

uplatňoval svého rozumu (Vernunft) jako zvíře k

pouhému získávání materielních potřeb souboji s

jinými lidmi a vzájemným požíráním... Pokud

člověk není zaslepen zvířecími pudy a vášněmi, vidí,

jak neudržitelné jest blaho lidí založené na boji a

materielní konkurenci.“[9] Ano, tak zněla otázka: je

člověk jenom „pokračováním zvířete jinými

prostředky“, nebo je to principiálně jiné stvoření,

vybavené zcela jinou kvalitou bytí? Havel si byl

absolutně jist, že správná je druhá odpověď. Být

optimalistou znamená žádat možnost štěstí pro

každého člověka bez rozdílu, opakoval nyní svému

příteli. K tomu je třeba lidi zorganizovat, tak aby z

jejich vztahů zmizel v zásadě zvířecí, existenční,

konkurenční zápas. Stanoví-li se optimalizovaná

norma statků nutných k dosažení štěstí, dosáhne se

konečně i rovnováhy mezi tím, co lidé požadují od

okolí a co sami produkují. Havel uváděl názorný

příklad: „Nyní pan A nemá palác (maximum), pan

B nežije ve špinavé chaloupce (minimum), oba mají

slušný hygienický byt (optimum). To je ten rozdíl

mezi nerovnovážným světem zvířecím, hnaným

pudy a vášněmi, a mezi světem vedeným rozumem,

mezi světem materielní spolupráce a duševní

konkurence a světem pouhé materielní


konkurence.“[10] Havlovi sotva mohlo uniknout, že

totéž, co hlásá, tvrdí také komunisté: žít v dnešní

době je proti minulosti lepší v tom, že větší počet

lidí má zajištěnu určitou minimální či průměrnou

existenci, protivy se srovnaly, nikdo příliš nepychne

ani netrpí; rozum, který vše organizuje, dopřává

všem přibližně stejně. Že rozum stejně tak plodí

násilí, které nad idealistickými pohnutkami

postupně převládne, Havlovi v této době zřejmě

unikalo (stejně jako velké části komunistů). Že se

všem vedlo přibližně stejně dobře (nebo špatně),

bylo dáno především podvázáním hospodářského a

politického vývoje: ti, kdo by jinak posunuli

společnost vpřed, nedostali šanci. Slovně byl Havel

v roce 1952 skoro vždycky proti komunismu;

důsledky svých myšlenek však státní ideologii nebyl

vzdálen tak zásadně, jak se domníval. Kudy vlastně

vede cesta? Západní individualismus nutí lidi k

sobectví, kolektivismus shánějící lidi dohromady to

zas činí po dobrém i po zlém. Jak z toho ven? Havel

věřil, po vzoru otcovské teorie amalgamizace, že se

protivy také tentokrát srovnají. Kopeckému to

vysvětloval: „Jsa dialektik, vidím cestu ve sloučení

obou extrémů — monopolistického kapitalismu a

marxistického komunismu — a ve vytvoření

nového socialismu, který by měl dobré stránky


obou. A musím říci, že se takový řád již pomalu

rodí v USA.“[11] Systém, který pokládal za

optimální, se podle všeho podobal jakémusi

družstevně-akcionářskému kapitalismu. Továrny se

měly řídit plánem a v jejich čele neměl stát

soukromý majitel, ale kolektiv dělníků, kteří v té

které továrně pracují: záleží jim na jejich práci; o

hlavních výrobních otázkách nerozhoduje žádný

jednotlivec, ale hlasují o nich všichni, kterých se to

týká, dohromady. „Nebude to tedy ani čistý

individualismus, ani kolektivismus, ale dialekticky

vzniknuvší lepší (o skok) individualismus s

kolektivním svědomím.“[12] To už se však

Kopeckému nelíbilo ani v nejmenším: bylo v tom

trochu moc racionálních zásahů, aby mohly potěšit

mysl darwinisty, přesvědčeného, že pravda je tam,

kde se prosazuje síla. „Ten, kdo nestačí, ať

padne,“[13] zněla jeho odpověď na přítelovy

utopické vize. A mimoto: Havlovy představy jsou

hudbou budoucnosti, kdežto člověk má plánovat

hlavně to, co může zažít ještě za vlastního života.

Mravnost a humanita patří ke sloganům minulosti;

dnes je na místě podstatně věcnější, agresivnější

program. Mohla se taková



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist