načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy - Miroslav Koloc

Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy

Elektronická kniha: Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy
Autor:

Ve čtrnácti esejích a studiích se současný přední máchovský badatel vrací k výkladu jednotlivých textů a pasáží z díla Karla Hynka Máchy a transformaci básníkova vidění – ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 147
Rozměr: 19 cm + 1 CD-ROM
Úprava: ilustrace (některé barev.), faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-872-5628-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Soubor esejí či literárněhistorických studií věnovaných rozmanitým aspektům literárního odkazu Karla Hynka Máchy. Autor se zaměřuje zejména na transformaci básníkova vidění a vnímání skutečnosti (v podobě poznámek či kreseb) do jeho literárního díla. Texty se mimo jiné detailně zabývají drobnými postřehy a dojmy z navštívených míst, jak je při putování po českých zemí i v zahraničí (např. cesta do Itálie) zaznamenal Karel Hynek Mácha do svých deníků či na svých kresbách, a způsobem jejich využití v následné básnické a prozaické tvorbě. Statě vycházejí z podrobného studia Máchových deníků, jeho literárních textů i dobových pramenů. Jako přílohu obsahuje publikace CD-ROM s anotovaným soupisem vydání Máje (s obrázky obálek) od roku 1836 do roku 2010.

Popis nakladatele

Ve čtrnácti esejích a studiích se současný přední máchovský badatel vrací k výkladu jednotlivých textů a pasáží z díla Karla Hynka Máchy a transformaci básníkova vidění – zaznamenaného v jeho denících či kresbách – do jeho básnické a prozaické tvorby. Zvláštní pozornost pak věnuje otázkám topografie v Máchově díle, především v básni Máj. V jedné kapitole se také věnuje Máchovu putování do Itálie, jak je básník zapsal ve svém deníku, součástí této kapitoly je podrobný popis trasy této cesty, včetně kilometráže.
Slovo senzace v titulu odkazuje ke knižnímu významu „počitek, vjem, vnímání“. Charakterizovat soubor Kolocových prací pak lze právě skrze tento výraz: jako texty vzniklé z ustavičné pozornosti a soustředěné vnímavosti k literárnímu i výtvarnému dílu zakladatele českého moderního básnictví. Autorova široká obeznámenost s tématem však nikdy není demonstrována samoúčelně, ale směřuje k odkrývání bohatství a poutavosti díla velkého českého básníka.
Jako příloha knihy vychází autorem zpracovaná anotovaná bibliografie všech vydání Máje do 16. listopadu 2010, dvousetletého jubilea Máchova narození.
Kniha navazuje na autorův první knižně vydaný soubor Máchovských studií, Rozčilené cesty Karla Hynka Máchy po hradech spatřených (Praha, Kovalam 1998).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Koloc - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy


Triáda

Karla

HynKa

MácHy

Miroslav Koloc

Ustavičné

senzace

poUtníKa


© Miroslav Koloc, 2010

ISBN tištěné verze 978-80-87256-28-2

ISBN verze PDF 978-80-87256-88-6

Vychází s laskavou podporou

Ministerstva kultury České republiky


VPROVOD

Podle literární historičky Růženy Grebeníčkové jsou Máchovy cestovnízáisy v denících zachycováním ustavičných senzací. Její postřeh je přes ný.

Neotřelé pohledy, vše viděno jakoby poprvé. První pohled do hor. Prv ní

švest ky na trhu v Senšicích. První dobrá voda. Tak se dívá člověk, který – jak

by řekl Mácha – ve svět vstoupil. Tak vidí oči dítěte nebo básníka.

Mlhy převalující se po barevně tónovaných horách a jezerech. Obrazy od přírody po skále. Jezero modré, zelené, žluté. Barvy dýchající svěžestí. Prostor je přesycen horami a oblaky. Hory v dálce. Oblaky pode mnou. Oblaky u mě.

Vybraná místa k pozorování připomínají svými ideálními rozhledy boží muka české krajiny. Poutníkovi se stačí jen ohlédnout a senzace je na světě.

Hora s kříži. Město bělalo se. Benátky na obzoru.

Tady je kytka kvetoucí na hoře se sněhem, tu studánka prýštící z kořenů

dubu a jindy a jinde brousí jakási žena srp o hrobový kámen.

Není místa pro všednost, vše je v básníkově putování vzrušující. Tu jede Vlach v malém vozíku, ještě stačí zachytit letmé pohledy Rakušanů podparapletem, ale to již si naproti vykračuje malý vandrovní s velikým uzlem.

Po světě pobíhají i spřízněné duše, se kterými se dá pít až do oněmění, a holky, krásné holky, které na nás berou. Taká dívka – kydá hnůj.

Noc je plná příběhů vyprávěných potulnými tovaryši, k tomu divné světlo a Zvířetnice závodící s Měsícem, kdo že dneska bude nad obzorem výš. Akonečně je noční ticho, do kterého jako rolnička zazní znenadání lidský smích.

Neotálejme tedy a vydejme se na cestu za ustavičnými senzacemipoutníka Karla Hynka Máchy.

M. K.


METONŮV MĚSÍČNÍ CYKLUS

ANEB O JEDNÉ POUTNICKÉ TOUZE

Na starobylé rytině z roku 1712 ukazují poutníci na Bezděz. Na hradsmy

šlený. Není divu, vždyť poutníci jsou odněkud z Bavor a o bájném Bezdězi

slyšeli jenom z doslechu. Ale přesvědčili rytce a ten podle jejichnadšené

ho líčení vytvořil obraz jejich poutnické touhy. Motivy Máchovy poutnické

touhy se ukrývají v jeho textech. Bezděz navštívil v roce 1832 poprvé a hned

v příštím roce následovala cesta do Krkonoš a s ní i návštěva druhá.

Z druhé cesty nacházíme v jeho zápisníku nejen stručné poznámky ztoho

to výstupu, rozvedené později do prózy Večer na Bezdězu, ale hlavně popis

astronomické situace na večerní obloze. A tento popis byl inspirací pro naši

poutnickou touhu. V astronomii totiž existuje tzv. Metonův měsíční cyklus.


8

Podle něj každých devatenáct let putuje Měsíc na obloze v tomtéž datu a čase

po téže dráze. A tak stačilo jenom spočítat, že to bude právě v roce 2004, kdy

bude možné rekonstruovat Máchův výstup se stejnou měsíční konstelací

jako v roce 1833, a pro nás nedohledné příště že se uskuteční až v roce 2023.

Takže teď je ta pravá chvíle, kdy je možné se přiblížit o něco blíže velkému

básníku a možná i tak trochu sobě. Po všechna léta od roku 1985, kdy se to

odehrávalo naposledy a kdy mě napadlo zrekonstruovat tentomáchovsko

-astronomický dotyk, jsem se těšil na chvíli, až půjdu objednat nocleh na

dny 20.–22. srpna, protože v tomto datu, v těchto třech dnech – pátek,so

bota, neděle – se vše odehraje. A pak v roce, měsíci a týdnu, kdy má odbíjet

očekávaná hodina, od pondělka neustále prší a já i se svými přáteli,Milosla

vem Bařinou a Jaromírem Zeminou, prožíváme muka hvězdářů čekajících

roky na ojedinělý nebeský úkaz s obavou, aby právě v onu hodinu nepršelo.

A ještě v pátek prší od kamarádů jeden esemeskový dotaz za druhým, zda

to neodtroubíme, protože z té šedivé deky nad námi leje. Ale já tvrdošíjně

trvám na dohodnutém a argumentuji vírou, že je vše tam nahoře dojednané

a připravené a že to určitě Ignác zařídí. A vrším příklady, kdy tomu tak bylo.

Jako tenkrát s tím počasím při naší máchovské rekonstrukci cesty do Itálie

v roce 1997, kdy stále pršelo, Morava byla pod vodou, ale když jsme vsobo

tu usedali na kola, bylo po dešti. A pak již jen každé ráno jsme si dopřávali

pozdravu „Dobré světlo“ a to nám vydrželo až do konce našeho putování.

Zcela určitě bude stát při nás. Jako tenkrát, na té křižovatce z druhé strany

pod Brennerem, na rozvětvené a do nedohledných dálek informujícíkřižo

vatce u městečka Sterzingu, když jsme na těch kolech nevěděli kudynejblí

že dál a velmi, velmi opatrně se rozjížděli, vždyť kdo by se rád v alpských

kopcích vracel a Ignác nám pomocí svého cestovního deníku již po třech

kilometrech ukázal na „dva hrady na vchodu“ pusterského údolí. A myvě

děli, že jedeme správně. Jindy se nás snažil varovat, my příliš nevěřili – a oni

opravdu v tom samém místě Vlaši šidili, ač jinak byli skvělí. Ne, nenechá nás

ve štychu, jako vždy když jsme ho potřebovali. A kamarádi na to, že konečně

i bez toho to bude ono, protože budeme alespoň zase chvíli spolu. A když ve

čtyři hodiny přijíždějí, přestává pomalu pršet a v pět již takřka úplně. Ajede

me na nocleh do starobylého domu, dveře uvnitř s gotickým ostěním, hned

vedle hospody, kam bohužel nelze. Ale konečně co když právě toto stavení,

kde jsme teď ubytováni, byla tenkrát hospoda, kde přespal? Vždyť proč by

se jinak nedalo přenocovat v regulérní hospodě? Nemám pravdu, Ignáci?


Karel Brantl, Bezděz, litografie, 1830


10

Mapa noční oblohy, vytvořená pomocí astronomického programukapes

ního počítače, nám říkala, že v pátek 20. srpna 2004 letního času (Máchův

čas ukazoval o hodinu méně) se odehrají na Bezdězi při pohledu k západu

tyto děje:

Z planet Venuše (lidově zvaná Večernice či Jitřenka) zapadla odpoledneko

lem tři čtvrtě na šest, Mars zapadá krátce po západu Slunce, a tedy ani ten

nebude pro velké světlo k vidění. Jupiter by snad mohl při troše štěstí být

viděn, ale bude na to příliš málo času. Co by nás tedy minout nemělo, jeza

padající Slunce a putování a západ Měsíce.

Z vesnice jsme vyšli hned po večeři v 19.30 a za dvacet minut jsme již byli

nahoře.

A tady na nás již čekal Mácha a s ním se zpomalil čas a začal se počítat

na minuty.

Zapadající objekty:

Slunce 20.11

Mars 20.31

Jupiter 21.00

Měsíc 21.55

solun chart report

Chart date

Pá 20 Srp 2004, 20.07 (UT+2)

LST = 17.05 Julian = 2453238.2556

Observation Details

Bezděz, Česká Rep.

Longitude = 14

43’, Latitude = 50

32’N

Azimuth = 270

00’ Altitude = 0

00’ FoV = 70052‘

Moon phase

observation notes

N

Wax. 22,2 %

Moon


20.05 hod. ...jasný příjemný večer, jaký nastoupí po bouři odpolední, nalezl mne

v zřiceninách hradu bezdězského.

19.50 hod. ...a pak jsem kráčel k nejvnitřnější bráně po hladkém velkém kamení

asi přes sto kroků dlouhou cestou.


20.16 hod. Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé husté

zapadaly mraky, temnější nade tmavé stíny horní, v které zapadající se stápělo slunce.

20.07 hod. Teď za horami vycházela slunce vzdálených světů, – naše již zapadlo

a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má v zříceninách velkých.

20.48 hod. Měsíc v nové čtvrti... Vycházím ze brány,

dole pode mnou míhala se světýlka po utichlé vsi.

21.15 hod. ...a veliký Hirschbergský rybník se stkvěl polou v slunečné záři,

polou v mdlém světle měsíce.

14

A pak již cesta dolů, lehké zbloudění, ale jenom lehké. Že by nás Mácha

zkoušel? A ve vsi na hřbitově těsně po půl desáté je ještě k spatření Měsíc

chystající se k západu. Před spaním otevíráme láhev dobrého červeného

vína a stejně dobrou přátelskou řeč. Pak poprosíme milou paní domu oran

ní probuzení o půl páté, abychom mohli ještě jednou na horu. Chceme totiž

spolu s básníkem vidět vycházet Slunce.

Malý počítač nám prozradil, že na Bezdězu 21. srpna 2004 vychází Slunce

v 5.57 hod. a že s Marsem a Jupiterem počítat nemusíme. Oba totiž vyjdou

na oblohu dávno po východu Slunce. Co bude však k vidění, je Venuše,kte

rá vyjde ve 2.02 hod., a Saturn ve 2.23 hod.

A tak jako včera opět stoupáme. Tentokrát za tmy, avšak doprovázeni poce

lou dobu třpytivou září Venuše. V půl šesté jsme u hradní kaple s výhledem

k východu. V šeru pod námi začíná prosvítat převalující se hladina mlžného

jezera s vystupujícími tmavými ostrůvky, hroty kopců. A pak již Ignácpo

volává svého současníka, romantického malíře Caspara Davida Friedricha,

aby se toto svítání odehrálo zcela v jeho režii.

Slunce vychází 5.57

na východní obloze:

Venuše 2.02

Saturn 2.23

Chart date

So 21 Srp 2004, 6.07 (UT+2)

LST = 02:58 Julian = 2453238.6667

Observation details

Bezděz, Česká Rep.

Longitude = 14

43’, Latitude = 50

32’N

Azimuth = 270

00’ Altitude = 0

00’ FoV = 70

52‘

Moon phase

observation notes

N

Wax. 26,0 %

Moon

solun chart report

5.53 hod. ...a vycházející slunce zlatilo malý křížek na nízkém růvku.

5.45 hod. Před slunce východem byl jsem opět na hoře...

A slušelo by se, aby poslední slovo tohoto záznamu o jedné poutnické touze

měl básník, který se tohoto našeho výstupu nejen zúčastnil, ale který to vše

koneckonců způsobil. Karel Hynek Mácha nebyl na Bezdězi, jak alespoň píše

ve své próze Večer na Bezdězu, sám. Byla s ním žena, která se dostala i do

poslední věty tohoto textu. Když namísto poutnice dosadíme nás,poutní

ky, bude Máchova věta znít hlasem přítomné chvíle: O poutnících nočních

neslyšel jsem nikdy více.

Foto:

Miloslav Bařina (19.50 hod., 20.05 hod., 21.15 hod.),

Jaromír Zemina (20.07 hod., 20.16 hod., 20.48 hod., 5.45 hod., 5.53 hod., 6.26 hod.)

6.26 hod. Odcházel jsem dále do kraje k východu, vstříc vycházejícímu slunci.

BÁSNÍK A OBRAZ

Nejdůležitější návštěvou Bezdězu pro básníka Karla Hynka Máchu bylabezesporu ta, kterou uskutečnil při prázdninové cestě do Krkonoš v srpnu 1833.

Vznikl při ní náčrt prózy Večer na Bezdězu, poznámková skica k prv nímu

z Obrazů ze života mého, cyklu, jehož pomocí se básník, jak sdělil Sabinovi,

chtěl vymluvit s „démonických živlů“, které ho prý ovládaly:

„Večer na Bezdězí. Měsíc v nové čtvrti, kouř nad Hiršbergem, jezera čirybníky. Jestřabí. [...] Oblaky nade mnou co stáda beránků, za horami však černý,

hustý mrak, temnější než stíny tmavé horní. Vítr zanášel sem tam již požloutlé

listí. Krávy. Papršlek sluneční. Důha kus, jako obraz v černém rámu.Ostrůvek na jezeru Hiršbergském, silnice – vísky. Hřib. Za horami vycházelo slunce

vzdálených světů; – naše zapadlo. Sám na noc v zřiceninách. Tišeji a slavněji

lesy hučely, z dálky pes a houkání. Mnohý list letěl dolu, bylo mu zdesamotno, smutno, pusto, aby zemřel mezi kvítím polním, jako králové, jen studené

kamení atd. Poslední zář protrhlým mrakem, kdy jsem šel dolu, u třetí brány;

kapličky, reflexe. Klekání u druhé brány. Hledaje odpočinutí a spaní vhospodě, zabloudil jsem na hřbitov: ,Kde pod mohylami tíší mrtví spí.‘“

Náčrt přechází, patřičně rozveden, takřka beze zbytku do Večera naBezdězu, publikovaného v Květech roku 1834. V definitivním znění se aleobjevují i skutečnosti, které zápisníková skica neobsahuje. A právě onypřinášejí nejen nové pohledy na večer, který Mácha prožil v hradní zří ce nině, ale

přibližují nám i způsob jeho tvorby.

„I mně zde bylo samotno a truchlivo. Ještě jednou prošel jsem zřiceninyslavné, ještě jednou pohlédl jsem v zbořenou kapli, a pak jsem kráčel knejvnitřnější bráně po hladkém velkém kamení asi přes sto kroků dlouhou cestou.

Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém papršlku nového měsíce;

okna zřiceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vzdy se mi zdálo, jako


18

by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřicené kobky své v tichou noc.

Doleji stálo někdejší vězení krále Václava, rozeznávající se od kláštera starou

černou stavbou, a nejblíže brány menší věž. Teď jsem došel brány; husté křoví

zamezovalo východ a s ní dolu houpal se štihlý stromek, jako by pozdravoval

odcházejícího. Po levé ruce vzdy dolů po hoře stálo čtrnácte nově bílených

kapliček, při kterýchž poutníci na křížové cestě pobožnosť svou vykonávají.

Vycházím ze brány, dole pode mnou míhala se světýlka po utichlé vsi. ,Ha!

Co to?‘ – přede mnou na několik kroků v stínu stověkého buku v prachponížená před svatým obrazem ležela hlavou o kapličku podepřená bílá ženská

postava; podle ní stála nůše. Přistoupím blíže. V nůši na prádle a jinýchpotřebách pocestné ležela malá dětská rakev. Květinami a obrázky ozdobené bylo

v ní malé děťátko složené, jako by dřímalo, svatojánská muška třpýtila se na

sněhobílém čelíčku. Zdola zněl smutný hlas zvonku upomínaje lid poklekání k modlitbě za zemřelé. Vzhlédnu vzhůru; velká věž stála co přístrach noční

nad námi, ostatní zřiceniny byly co rozprostřený její plášť. Budím modlící se

poutnici. Ona povstane; vysoká postava.

,Kam tak pozdě na modlení?‘ táži se.

,Tam nahoře nocleh náš,‘ odpoví dutým hlasem, vezme nůši a volnýmkrokem zmizí v ouzké bráně; já jsem kráčel dolů po hoře a po krátkém čase byl jsem ve vsi.

Stojím před nízkou zdí; tuto jest hospoda, zdálo se mi, neb právě takohražená byla hospoda, z které jsem před večerem na horu vyšel; více jsem pro šero nemohl rozeznati; ,zde odpočinu v pevném snu po dnešní pouti mé!‘ Vejdu otevřenými dvírkami a stojím uprostřed veského hřbitova,

,kde pod mohylami tíší mrtví spí!‘

Zaražený se vrátím zpět a teprv po dlouhé chvíli nalezl jsem hospodu mou.

Před slunce východem byl jsem opět na hoře, hledaje postavu, s kterou jsem se na noc sešel. Nikde nic. Na západní straně nad malou zahrádkou byl nový hrob a vycházející slunce zlatilo malý křížek na nízkém růvku. Odcházel jsem dále do kraje k východu, vstříc vycházejícímu slunci. O poutnici nočníneslyšel jsem nikdy více.“ Milan Špůrek v článku Pravda a báseň poukazuje pomocí jednéastronomické nesrovnalosti na způsob, jakým básník účelově přetváří jím zachycené reálné podněty: „Próza Večer na Bezdězu obsahuje jeden závažný věcnýparadox. Čtěme pozorně následující úryvek: ,Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé husté zapadaly mraky, temnější nade tmavé stíny horní, v které zapadající se stápělo slunce. Od východu novýměsíc vycházel a veliký Hirsbergský rybník se stkvěl polou v sluneční záři, polou ve mdlém světle měsíce.‘ Takovou astronomickou nehoráznost, aby srpeknového Měsíce vycházel na opačné straně oblohy, než kde právě zapadáSlunce, by mohl u Máchy vysvětlit snad jenom chvat, s nímž text psal. Aby mohl Měsíc vyjít po západu Slunce na východní straně oblohy, muselo by se jednat o jeho fázi blízkou úplňku a nikoli novu. To Mácha věděl a často i viděl. Jak se tento Měsíc dostal na východní stranu oblohy? Není těžké postřehnoutpravděpodobnou výtvarnou snahu o kompoziční vyvážení jednotlivých scén. Na konci je obraz, kdy právě vycházející Slunce zlatí na opačné – západní straně obzoru křížek ještě čerstvého hrobu dítěte. Básníkova snaha zjednat ktomuto výjevu kompoziční protiváhu vedla ho zřejmě k použití dvou protilehlých světelných zdrojů: pravého světla Slunce a odraženého světla Měsíce – i vescéně předcházejícího večera.“ Podle Máchova zápisu ve vrcholové knize navštívil Sněžku 28. srpna 1833. „Měsíc byl blízký ouplňku,“ píše básník v próze Pouť krkonošská. Sluncezaadlo deset minut před devatenáctou hodinou. Krátce předtím vyšel naopačné straně oblohy Měsíc. Úplněk nastal 30. srpna. Možná, že i tentonevšední zážitek nepřímo působil při konečném zpracování textu o bezdězském večeru.

V definitivním znění Večera na Bezdězu se na rozdíl od náčrtu objevuje nový motiv – žena s nůší. Máchovský badatel Josef Panáček se v knize Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje snaží objasnit původ jeho vzniku:

„Koncem července roku 1833 a pak celý srpen téhož roku nezemřelo ve vsi pod Bezdězem žádné malé dítě, takže se Mácha s nějakou matkou nesoucí mrtvé dítě v nůši nemohl na Bezdězu potkat, také o takovém setkání ve svých záznamech nepsal. Je však možné, že matku nesoucí rakvičku potkal již rok před tím, totiž ve čtvrtek dne 2. srpna roku 1832. Dne 1. srpna zemřelaAnička, dcerka bezdězského domkaře Schreibra ze stavení popisného čísla 82,pohřbena byla v pátek dne 3. srpna po jitřní mši. Básník tedy snad 2. srpna 1832 vpodvečer potkal matku zemřelé Aničky domkařku Marii Schreiberovou, jak se podle dávného zvyku šla s mrtvolkou dcerky na Bezděz pomodlit.“

Zdá se, že v textu jakoby autenticky popisujícím přítomnou chvíli, tedy prožitek určitého večera ve hradní zřícenině, se zpřítomňuje prvekvzpomínky. Tutéž nesrovnalost vysvětlují editoři Máchových spisů z roku 1972 (Karel Janský, Rudolf Skřeček a Karel Dvořák) také aktualizací vzpomínky tentokrát na krajinnou vedutu: „V Brantlově knize o Bezdězu [...] jsou třilitografické přílohy. Třetí z nich zobrazuje vrchol Bezdězu z pohledu od poslední kapličky směrem k velké věži. Několik detailů (paprsky zapadajícího slunce, pronikající protrhanými mraky, průhled branou, u níž roste stromek, žena s plnou loktuší na zádech, klečící v modlitbě před kapličkou) spolu scelkovým laděním (siluety dvou poutníků stoupajících vzhůru, s dlouhýmivrženými stíny) do té míry připomínají Máchův Večer na Bezdězu, že by litografie bezmála mohla sloužit za ilustraci k této próze; je ovšem nejméně o tři roky starší. Uváží-li se, že modelem pro Máchovu Marinku byl Schadowův obraz Mignony [...], jakož i to, co bylo zjištěno o Máchově vizuální paměti [...], zdá

se pravděpodobné, že se reminiscence na Brantlovu litografii podílela nakonečné textaci Večera na Bezdězu.“

Závěrečná věta náčrtu k Večeru na Bezdězu „Kde pod mohylami tíší mrtví

spí“ je parafrází verše básně Píseň dívky ruského básníka Delviga.Nacházíme ji v Máchově Zápisníku mezi záznamy z roku 1832. Báseň je zapsána

německy. Pro náš účel použijeme překladu Jakuba Arbesa.

Anton Delvig – Píseň dívky

Za řekou tichá víska rozkládá se –

skrze vísku silnice se vine,

neširoká a ne dlouhá.

Jdeš-li po ní, dojdeš za vesnicí

na dvě cesty, jež se rozbíhají.

Jedna z cest těch vede ke hřbitovu,

kde pod rovy mrtví tiše spějí;

druhá, vpravo, do šírého vede světa,

kde teď křesťan krutě s drakem válčí.

Já ubohá na obou plakala –

na obou přátele věrně provázela.

Poté vlevo šla jsem za rakví

svého snoubence, jejž k hrobu nesli:

po druhé odejel švarný přítel,

jenž mi pozdrav kynul milou hlavou. Básníkův opis má s Večerem na Bezdězu společný nejenom jeden verš,nýbrž i motiv dvou cest a motiv loučení. V Písni dívky: „Jedna z cest těch vede ke hřbitovu, / kde pod rovy mrtví tiše spějí; / druhá, vpravo, do šírého vede světa / [...] po druhé odejel švarný přítel“ (do války, bez jistoty návratu). VMáchově náčrtu i samotném Večeru na Bezdězu slyšíme podobné věty: „zabloudil jsem na hřbitov: ,Kde pod mohylami tíší mrtví spí.‘“ – „Odcházel jsem dále do kraje k východu, vstříc vycházejícímu slunci.“ Z básníkova pohledu i on

Karel Brantl, litografie, 1831


22

odchází od bezdězské poutnice na cestu bez návratu: „O poutnici nočníneslyšel jsem nikdy více.“ Navíc v obou textech prožívají jeho protagonistéobdobný pocit smutku a osamocení. V Delvigově básni pláče osamělá dívka,

v Máchově textu stojí: „I mně zde bylo samotno a truchlivo.“ A ještě jednou

zazní výrok zoufalého osamocení z úst vysoké, bílé ženské postavy: „Tam

nahoře nocleh náš.“

Vidíme, jak se Máchův svět vzpomínek, zážitků prožívanýchprostřednictvím výtvarného umění či literatury prolíná a splývá s konkrétnímipocity a myšlenkami, s danou chvílí večera v hradní zřícenině. Vzniká tak nový imaginární večer, ve skutečnosti jediný reálný básnický obraz Večera naBezdězu.

Próza vyšla 22. května 1834. Zdá se ale, že se tím básník démonickéhoživlu tohoto svého obrazu ještě nezbavil. V jeho deníku z cesty do Itálie čteme k 7. srpnu 1834 zápis:

„Chůze po horách. Žena s nůší z Rožmberka. – Nápis na hospodě: ,Panezůstaň u nás, neb chce večer býti.‘ [...] Rožmberk. Jagewiner Turm (Jakobiner). Na hradě sejítí s neznámým. Nocleh v Rožmberku.“

Podobné rozvržení scény: chůze po hoře či horách, blížící se večer,dominující hradní věž, na hradě setkání s neznámou – s neznámým, žena s nůší,

v souvislosti s hospodou vždy citát, v případě zápisu z cesty do Itálie snad

autocitát z básníkovy znělky („oblaky plynou před nocí temnou. / ,Pane, pane!

pane!! zustaň se mnou!! / Zustaň se mnou, neb chce večer býti!!!‘ // Darmo! –

Lkání mé ho neuprosí. –“ ), to vše jsou shody nejen nápadné, ale iodpovídající způsobu Máchovy tvorby. Albert Pražák ve své máchovskémonografii konstatuje, že se „některé obrazy a výrazy Máchovi vracely jako ozvěnou,

ozývaly se z několika skladeb najednou, než v něm dozněly“.


...A SETŘE VÍTR STOPY KROKŮ MÝCH,

JAK BYCH NIKDY NEBYL ŠEL

PO HORÁCH TĚCHTO

Ve vrcholové knize Sněžky nacházíme k datu 28. srpna 1833 Máchův zápis

s čtyřverším z Balády, která ovšem vznikla již v listopadu 1832.

Sněžka zdwjhá čelo gasné,

Krákonošů lampa plane,

Krwavé až zoře shasne –

Zlaté Čechům slunce wstane.

Kar. Hynek Mácha

Posl. práw z Prahy České

Cyril Bouda, kresba


24

Zápis vznikl na jeho prázdninové cestě z Prahy do Krkonoš, probíhajícípřibližně ve dnech od 20. srpna do 6. září 1833. Budeme-li si všímat poznámek

z tohoto letního putování, jak jsou zachyceny v jeho Zápisníku, najdeme zde

promítnuty dojmy z krajin, jimiž prochází. V Kokořínském údolí si všímá

panující němčiny, v Podbezdězí zaznamenává pocity v právě počínajícím

podvečeru, který básníka zastihl ve zříceninách starobylého Bezdězu, v okolí

Jičína si poznamenává jednotlivé pozoruhodnosti o hradech Kumburku

a Pecce, o Táboru a Zebínu. A všude, kudy prochází, kreslí zříceniny hradů,

jež ho nějakým způsobem zaujaly, z Krkonoš je v zápisníku jen kresbahorských hřebenů. O významu Krkonoš jako cíle tohoto putování svědčí, že po

návratu vznikl rukopis Pouti krkonošské. Nebylo snad něco přehlédnuto?

Zkusme se ještě jednou podívat na poznámky napsané v blízkosti kresby

horských hřebenů.

Všecko, co živého, <tiskne> spěchá odtuď, nic zde nepřebyde, ani strom ani

bylina již více, <léč> než člověk jediný tiskne se vždy dále a dále v čistější

a jas nější nebe blankyt, a nenalezá zde léč tajemně šustící mech a chladný,

studený sníh.

Dub studánkou v Čistej.

Taká dívka – kydá hnůj.

<Zjitra> Ha! co myslím?

Jako Troska v světle bledém

vyhlídají mlhy šedem,

temná noc kdy nad ně přišla,

tak, myšlenko, nevyzírej,

jiným nermuť blaha zdroje,

vrať se v hloubi, z kterés vyšla,

tam si moje srdce sžírej,

však jen moje – moje – moje –

Těmito poznámkami končí 44. strana Máchova Zápisníku.


25

Literární historie předpokládá, že poznámky vznikly na cestě do Krkonoš. František Krčma a Oldřich Králík pak již přímo vymezují místa zrodu tohoto zápisu, obec Čistou či vrch Zvičina nedaleko Třebihoště. Co je k to mu vedlo, je na první pohled zřejmé. „Dub studánkou v Čistej“, věta doloženápamětnickou tradicí o prameni vytékajícím ze stromu v této obci, a také zápis „Taká dívka – kydá hnůj“, který se zdá být těžko představitelný jako textinspirovaný zážitkem v krkonošských horách. A tak jen úvodní věty těchtopoznámek narušují bezproblematické přijetí vývodů literárních historiků. Tento zápis totiž nacházíme, mírně rozvedený, již v prvém náčrtu Máchovy prózy Pouť krkonošská, a to jako součást popisu horské krajiny Krkonoš.

Pokusme se prokázat, že celý tento blok poznámek mohl být inspirován podněty působícími na Máchu až v krkonošských horách. Ještě než začneme porovnávat jednotlivé poznámky a hledat zdroje jejich vzniku, budezapotřebí zmínit se o tom, čeho si v této souvislosti všiml již v minulém století Jakub Arbes. Podle jeho mínění všechny tyto poznámky „dle písma soudě, byly zapsány v týž den a na témže místě“. Prokazovat Krkonoše jako podnět a místo pořízení zápisů, jak už jsme naznačili, bude nejsnadnější u větúvodních. Ozvěnu těchto vět můžeme nalézt v Máchově próze Pouť krkonošská. Zápis je mírně rozveden a obohacen motivem motýla, motivem, který se v poznámkách nevyskytuje. „Pusto kolem,“ povzdechl jinoch, „pták i zvěř mijí kraj tento, ani strom ani květ nevzejde tuto, jen člověk jediný tiskne se vzdy výše a výše v čistější nebe blankyt, a nenalezá zde léč tajemně šustící mech a studený sníh.“ Vtom nesl vítr okolo tváře jeho motýla, jenž ouzkostlivě nadarmo se bránil křídelkoma barevnýma, chtěje nazpět dolu v květné kraje, odkuď ho bouřlivý vítr bylzanesl. „Nešťastný, toužíš nazpět v luhy pestré, které ti byly kolébkou; – ty jsinechtěl v kraje tyto, proti vůli tvé tě v chladnou výši zanáší ten samý vítr, co tě v mládí tvém kolíbal na líci rozvitého kvítí; – já jsem pravil, že člověk se tiskne vzhůru k jasnému nebi; – ó on musí,“ zastíraje si rukou čelo, „musí. – Postup mi vichřice motýla tohoto, já jej vezmu s sebou zpět v kraje oné, odkuďs jejzanesla.“ Vtom lapil motýla, však nadarmo, on již ustydl umořený zde panující zimou; zasmutnělý usedl na osamělém skalísku, časem pohledaje přespustou lučinu bílou v ourodné roviny slezské, časem zrak svůj obracuje na temné lesy, přikrývající krajinu českou. Pro tuto chvíli vynechme větu „Dub studánkou v Čistej“ a věnujme senásledujícím dvěma řádkům.

„Taká dívka – kydá hnůj.

<Zjitra> Ha! co myslím? “ Editoři spisů K. H. Máchy (svazek první, Básně a dramatické zlomky) uvádějí: Přeškrtnuté „Zjitra“ mohlo patřit k předešlé řádce, ale slova „Ha! co myslím?“ patřila původně k básni, podle též škrtnutého „nevyzírej“.

Smysl takto chápaného zápisu bude tedy znít: Taká dívka – zjitra kydá hnůj. Bylo možné takto chápanou jitřní scénu spatřit v létě roku 1833 vhorách krkonošských? V Hoserově turistickém průvodci, tedy v knize, z které Mácha čerpal informace pro tuto cestu i pro samotný průchod Krkonošemi, se můžeme dočíst, že Krkonoše jsou oblastí salašnického hospodaření; v létě je do hor vyháněno kolem dvaceti tisíc krav a na dvanáct tisíc koz, prodobytek jsou stavěny jednoduché stáje, zvané boudy. Ludwig Richter, Hamplova bouda, litografie, 1838

27

Život na takové boudě měl svůj pravidelný rytmus a řád. Mezi šestou ased

mou hodinou ráno vyháněli chlapci dobytek na pastvu. Ihned jak dobytek

opustil stáj, vykydal se hnůj, dláhy na podlaze se polily vodou a dokonale

vydrhly jako obytná místnost, dobytku se totiž z úsporných důvodůnepode

stýlalo, potom se chlév vyvětral. Při této práci stejně jako při úklidudomác

nosti a při zpracování mléka pomáhala děvčata. O dobytek se totiž staraly

převážně ženy a děti, muži chodili většinou za prací do panských lesů.Vi

díme, že smysl Máchova zápisu Taká dívka – zjitra kydá hnůj mohl mít svůj

reálný předobraz ve scéně odehrávající se v krkonošských horách, v události,

jíž byl básník přímým svědkem.

Mluvíme o inspiračním zdroji, o původních podnětech, nikoli o důvodech,

proč byl zápis zapsán. Ty by bylo nutné hledat v oblasti literární, tvůrčí.Sdě

lení totiž v sobě obsahuje Máchou častokrát používaný princip kontrastu,

vzbuzujícího napětí. Taká dívka, v kontrastu k druhé části věty tedy: krásná

dívka. (Historiografie života lidí v Krkonoších v době Máchově námposky

tuje romantickou epizodku, která nám přiblíží dobovou atmosféru a dosvědčí

nepochybné, že totiž některé ženy z hor oplývaly krásou a přirozenouinte

ligencí. V roce 1809 navštívil Krkonoše mladý, tehdy osmnáctiletý německý

básník Theodor Körner. Na staré Slezské boudě se setkal s Veronikou,dce

rou budaře Hollmanna, o tři roky starší než on. Okouzlila ho a prožil s ní

první milostný románek. Tato příhoda s prvním polibkem u romantického

vodopádu Zakenu zanechala stopy na jeho tvorbě.)

Seznámení se životem v horské chalupě, boudě, nám umožňuje vrátit se

k poznámce „Dub studánkou v Čistej“. V krkonošských horách se pitná voda

pro každodenní potřebu zajišťovala poněkud neobvyklým způsobem. Do

domu býval zaveden pramen, který zároveň sloužil i k chlazení mléka. Na

Luční boudě šla zručnost zdejších obyvatelů dokonce tak daleko, že Bílé Labe,

tekoucí za boudou, pomáhalo pomocí lopatkového kola a jednoduchých

převodů houpat vyřezávanou kolébku s potomkem. Pákou prý bylo možno

zařízení vypínat a zapínat, a zároveň se dalo přepnout a použít na tlučení

másla. Můžeme se tedy domnívat, že právě tyto reálie inspirovalyzkouma

nou poznámku. Neobvyklost pramene vyvěrajícího v domě mohla evokovat

vzpomínku na zážitek z obce Čistá, na studánku mezi kořeny dubu. Důvod,

proč byla tato poznámka zapsána do Zápisníku, určitě netkví jenom vpo

třebě zachytit nějakou místní pozoruhodnost. U předního představiteleně

meckého romantismu Novalise můžeme najít takovouto definici básnického způsobu tvorby: „Umění příjemným způsobem udivit, ukázat předmět v cizím světle, a přece jako známý a přitažlivý – to je romantická poetika.“ Tatomyšlenka nám leccos napovídá. Novalisovo jméno v Máchových zápisnících, na rozdíl od jmen jiných německých romantiků jako například Ludwiga Tiecka či Jeana Paula, sice nenajdeme, ale vliv jeho tvorby a myšlení na vznik prózy Pouť krkonošská se podle literárních historiků zdá nepochybný. Pohled na větu „Dub studánkou v Čistej“ ze zorného úhlu Novalisova, či vlastněromantické poetiky, na ono okouzlení poezií náhodného setkání stromu a pramene, nám navíc až příliš připomíná jeden ze způsobů tvorby moderních básníků 20. století. Novalis na jiném místě svých zápisníků, které nejsou nepodobné zápisníkům Máchovým, píše větu, která náš soud jenom potvrzuje: „Básník uctívá náhodu.“ Zdá se tedy, že ve větě „Dub studánkou v Čistej“ byl zachycen poetický nápad, stavební kamínek ryzí barvy pro případnou mozaiku příští.

Jako Troska v světle bledém

vyhlídají mlhy šedem,

temná noc kdy nad ně přišla,

tak, myšlenko, nevyzírej,

jiným nermuť blaha zdroje,

vrať se v hloubi, z kterés vyšla,

tam si moje srdce sžírej,

však jen moje – moje – moje –

V této Máchově básni, uzavírající uvedenou stranu zápisníku, můžemecelkem zřetelně sledovat proud básníkových představ. Reálná krajina přítomné

chvíle, chuchvalce mlhy připomínající svým tvarem charakteristickoupodobu hradu Trosky, to vše oživuje v paměti podobný pocit, ozvěnu prožitku

z kraje přítele Jana Beneše. Stejně jako v představivosti hrad, vynořují se imyšlenky chmurnějšího rázu a také vzpomínka na zážitek, v podobě výčitky

adresované sobě samému – „jiným nermuť blaha zdroje“, související, jak se

zdá, s roztržkou s přítelem Janem Benešem před několika dny v Radimi. Po

návratu z prázdninového putování píše totiž Mácha Benešovi dopis, který

částečně koresponduje právě se závěrem citované básně. Je to list, jímž se

snaží objasnit jisté nedorozumění, způsobené jakousi smuteční taškařicí,

která nebyla správně pochopena a jíž se cítil na smrt nemocný Beneš dotčen:




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist