načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Usměvavý muž - Henning Mankell

Usměvavý muž

Elektronická kniha: Usměvavý muž
Autor: Henning Mankell

Román z volné série detektivních thrillerů se švédským detektivem Kurtem Wallanderem. Wallandera zastihne čtenář mimo formu. Je v depresích a rozhodl se jednou provždy pověsit ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 83%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 364
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Mannen som log
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Hana Švolbová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-749-1071-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román z volné série detektivních thrillerů se švédským detektivem Kurtem Wallanderem. Wallandera zastihne čtenář mimo formu. Je v depresích a rozhodl se jednou provždy pověsit detektivní řemeslo na hřebík. Za jeho zdrcujícími pocity je smrt člověka, kterého zabil při výkonu své služby. Proto když jej požádá o pomoc přítel, aby mu Kurt pomohl rozplést podezřelou smrt otce, odmítne. Záhy se však dozví, že násilně zabit byl náhle i sám jeho přítel. A to vše mění. Kurt Wallander se vrací na scénu, rozhodnut dvojnásobnou vraždu vyšetřit. Při postupném rozplétání složité sítě podvodů, se z mlhy vynořuje jistá stále usměvavá tvář a i když je Wallander blízko řešení, kdosi je pro změnu na stopě samotnému detektivovi.

Popis nakladatele

Nastal čas, aby komisař Wallander skončil u policie? Další temná záhada z bestsellerové série.

Poté co komisař Kurt Wallander při výkonu služby zabije člověka, propadne se do alkoholem poháněné deprese. Během dlouhých, osamělých procházek po dánském pobřeží dospěl k rozhodnutí, že jeho čas u policie je u konce. Vyhledá ho však starý přítel a požádá ho o pomoc při vyšetřování podezřelé smrti jeho otce. Kurt o tom nechce ani slyšet a chystá se podat výpověď. Záhy však zjistí, že onoho přítele nalezli zastřeleného. Okamžitě změní rozhodnutí a vrátí se do práce, aby vyšetřil případ dvojnásobné vraždy.

Postupně odkrývá spletitou síť podvodů a za tím vším tuší věčně usměvavou tvář. Má to všechno nějakou souvislost? Ale zatímco se Wallander vydal na stopu vrahovi, někdo je na stopě Wallanderovi.

Henning Mankell (nar. 1948) pochází ze Stockholmu, vyrůstal však na různých místech ve Švédsku. Působí jako herec, divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak především v Mosambiku, kde vede divadelní soubor Avenida a píše stranou evropského ruchu. Jak sám říká: žije jednou nohou ve sněhu, druhou v písku. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu komisaře Wallandera a napsal o něm sérii knih, které ho proslavily po celém světě. Kromě série o komisaři Wallanderovi vydal Host detektivní thriller Číňan (2009; česky 2011).

Zařazeno v kategoriích
Henning Mankell - další tituly autora:
Neklidný muž -- Případy komisaře Wallandera 10 Neklidný muž
Psi z Rigy -- Případ komisaře Wallandera 2 Psi z Rigy
Usměvavý muž -- Případy komisaře Wallandera 4 Usměvavý muž
Pátá žena -- Případy komisaře Wallandera 6 Pátá žena
O krok pozadu -- Případy komisaře Wallandera 7 O krok pozadu
Pohyblivý písek -- Co znamená býti člověkem Pohyblivý písek
 
K elektronické knize "Usměvavý muž" doporučujeme také:
 (e-book)
Ve slepé uličce Ve slepé uličce
 (e-book)
Než přijde mráz Než přijde mráz
 (e-book)
Dům na útesu Dům na útesu
 (e-book)
Jarní mrtví Jarní mrtví
 (e-book)
Muž z ostrova Lewis Muž z ostrova Lewis
 (e-book)
Vrazi bez tváře Vrazi bez tváře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10 11 12 13 14 15 16 17 18

Případy komisaře Wallandera

usměvavý

muž

henning

mankell

usměvavý

muž

henning

mankell

Brno 2014

usměvavý

muž Henning Mankell Mannen som log

Copyright © Henning Mankell, 1994

Published by agreement with Leopard Förlag, Stockholm

and Leonhardt & Høier Literary Agency A/S, Copenhagen

Translation © Hana Švolbová, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-346-4 (Formát PDF)

isbn 978-80-7491-347-1 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-348-8 (Formát PDF pro čtečky)

isbn 978-80-7491-349-5 (Formát MobiPocket)

„To, čeho bychom se měli obávat, není

nemorálnost velkých pánů, nýbrž skutečnost, že

nemorálnost často vede k velikosti.“

Alexis de Tocqueville

9 usměvavý muž

1

Mlha.

Plíží se neslyšně jako šelma, pomyslel si.

Nikdy si na ni nezvyknu. Přestože jsem celý život strávil ve

Skåne, kde mlha neustále zahaluje lidi neviditelností.

Bylo devět hodin večer, jedenáctého října 1993.

Mlha se rychle valila od moře. Seděl v autě, mířil domů do Ystadu

a právě minul Brösarpské vršky, když vjel přímo do té bílé záplavy.

Strach okamžitě nabral na síle.

Bojím se mlhy, říkal si. Přitom bych se měl obávat muže,

které ho jsem právě navštívil na zámku Farnholm. Toho vlídného

člověka s děsivými spolupracovníky, kteří vždycky diskrétně po

stá va jí opodál a jejich tváře se ztrácejí ve tmě. Měl bych mys let

na něj a na to, co se — jak vím — skrývá za tím přátelským úsmě

vem a bez úhon ností občana stojícího mimo veškeré podezření.

To z něj bych měl mít strach. A ne z mlhy valící se od Hanöské

zátoky. Když teď už vím, že neváhá zabíjet lidi, kteří se mu po

staví do cesty.

Zapnul stěrače, aby z předního skla setřel vlhkost. Ve tmě řídil

nerad. V odrazech reflektorů na vozovce jen špatně rozeznával

zajíce přebíhající před autem. Jen jedinkrát, před více než třiceti

lety, takového zajíce přejel. Bylo to jednoho jarního podvečera na

cestě do Tomelilly. Pořád se mu vracelo, jak nohou marně dupal

na brzdu a poté se ozval náraz do plechu. Zastavil a vystoupil

z vozu. Zajíc ležel na silnici za autem a napínal zadní nohy. Tělíč

ko se nemohlo pohybovat, zajíc na něj upíral pohled. Přinutil se

najít u krajnice kámen, a když jím zajíce udeřil, zavřel oči. Potom

si pospíšil k autu a už se neohlédl.

Nikdy na ten pohled na divoce se napínající nohy toho zvířete

nezapomněl. Nedokázal se té vzpomínky zbavit. Neustále se mu

vracela, nejčastěji tehdy, když na to vůbec nebyl připravený.

10 henning mankell

Snažil se ze sebe setřást neklid.

Jeden třicet let mrtvý zajíc by člověku neměl ublížit, pomyslel

si. Mám plnou hlavu těch žijících.

Najednou si uvědomil, že se častěji než obvykle dívá do zpět

ného zrcátka.

Mám strach, napadlo ho znovu. Teprve teď si uvědomuju, že

utíkám. Utíkám před vším, co se skrývá za zdmi farnholmského

zámku. A vím, že oni vědí, že já vím. Ale co všechno? Dost na

to, aby se mohli začít obávat, že poruším slib mlčenlivosti, který

jsem kdysi jako čerstvý advokát složil? V dávných dobách, kdy

přísaha ještě znamenala svatou povinnost. Bojí se svědomí sta

rého advokáta?

V zrcátku byla tma. Byl v té mlze úplně sám. Za necelou ho

dinku bude zpět v Ystadu.

Tohle pomyšlení mu na chvilku zvedlo náladu. Takže ho ne

sledují. Zítra se rozhodne, co udělá. Promluví si se synem, který

s ním pracuje a je jeho společníkem v advokátní kanceláři. Ře

šení se dá najít vždy, to se v životě naučil. Nějaké musí existovat

i v tomto případě.

Tápal rukou ve tmě, až našel rádio. Auto zaplnil mužský hlas

hovořící o  novém výzkumu v  oblasti genetiky. Slova se valila

jeho vědomím, ale neulpěla v něm. Podíval se na hodinky, přesně

půl desáté. Zrcátko bylo pořád temné. Připadalo mu, že mlha stá

le houstne. Přesto opatrně zvyšoval tlak na plynový pedál. S kaž

dým kilometrem, o který se posunul dál od farnholmského zám

ku, se cítil klidnější. Třeba se nakonec přece jen obával zbytečně.

Nutil se uvažovat naprosto jasně.

Jak to začalo? Běžným telefonátem, vzkazem na psacím stole,

že má kontaktovat jednoho člověka ohledně naléhavého kon

traktu, který je nutné zkonzultovat. Jméno neznal. Ale zavolal

tam. Menší advokátní kancelář v bezvýznamném švédském měs

tě si nemůže dovolit odmítat klienty jen tak. Pořád si vybavoval

ten hlas ve sluchátku, způsobný, hovořící některým z uppland

ských dialektů. Zároveň měl ale rozhodný tón člověka, jehož

11 usměvavý muž

čas je drahý. Vysvětlil svou záležitost, komplikovanou transakci

s rejdařstvím registrovaným na Korsice a řadou zásilek cemen

tu do Saúdské Arábie, kde jedna z jeho společností funguje jako

zprostředkovatel pro Skansku. V pozadí se skrývala obrovská

mešita, která se měla stavět v Khamis Mushaitu. Nebo se možná

jednalo o univerzitu v Jeddahu.

O několik dní později se sešli v hotelu Continental v Ystadu.

Dorazil brzy, v  restauraci se ještě nepodával oběd. Seděl u  sto

lu v rohu a viděl ho přicházet. Toho muže doprovázel jen jugo

slávský číšník, který zoufale vyhlížel jedním z vysokých oken

ven. Byla polovina ledna, od Baltského moře se přihnal silný

vichr a vypadalo to, že co nevidět začne sněžit. Ale muž, který

se k němu blížil, byl opálený, oblečený v tmavě modrém obleku

a rozhodně mu nebylo víc než padesát. Svým způsobem se do led

nového ystadského počasí vůbec nehodil. Byl to cizinec s úsmě

vem, který k té snědé tváři jako by ani nepatřil.

To byla jeho první vzpomínka na pána farnholmského zám

ku. Muž, který nikam nepatřil, samostatný vesmír v modrém, na

míru ušitém obleku. Jádro toho univerza představoval úsměv

a kolem něj obíhaly jako obranné satelity děsivé stíny.

Ty stíny tam byly už tenkrát. Nevzpomínal si, že by se někdy

představily. Ke stolu v pozadí se usadili dva muži, a když schůzka

skončila, neslyšně se zvedli.

Zlaté časy, pomyslel si s  hořkostí. A  já jsem byl tak hloupý, že

jsem si myslel, že by mohly existovat. Advokátovy představy

nemůže narušit iluze, že někde čeká ráj. Rozhodně ne na zemi.

Za půl roku ten opálený muž stál za polovinou obratu advokátní

kanceláře, za rok se celkové příjmy zdvojnásobily. Platby přichá

zely včas, nikdy nebylo třeba ho upomínat. Dokonce si mohli do

volit zrenovovat dům, v němž sídlili. Veškeré transakce probíhaly

podle pravidel, ačkoliv byly komplikované a rozsáhlé. Vypadalo

to, že pán farnholmského zámku řídí své obchody ze všech konti

nentů, ze zdánlivě náhodně vybraných míst. Faxy a telefonáty,

12 henning mankell

občas dokonce i  zprávy z  vysílačky často přicházely z  prapo

divných měst, která sotva dokázal najít na glóbusu, umístěném

vedle kožené sedačky v místnosti pro návštěvy. Všechno tedy

bylo čisté, byť poměrně komplikované a nepřehledné.

Vzpomínal, jak se tehdy domníval, že nastaly nové časy. Tak

hle to vypadá. A jako advokát bych měl být neskonale vděčný,

že pán z Farnholmu narazil v telefonním seznamu zrovna na

moje jméno.

Z myšlenek ho náhle vytrhl pocit, jako by do něj někdo vrazil.

Chviličku věřil, že si to jen namlouvá. Potom v zrcátku zahlédl

dva reflektory.

Plížily se za ním a už byly hodně blízko.

Strach se okamžitě vrátil. Takže jedou za ním. Obávají se, že

by mohl porušit přísahu a začít mluvit.

Nejprve chtěl impulzivně sešlápnout plyn a zmizet v bílé mlze.

Pod košilí se z něj řinul pot. Světla se mu tlačila na auto.

Stíny, které zabíjejí, pomyslel si. Těm neuniknu, já ani nikdo

jiný.

Potom ho auto předjelo. Když projíždělo kolem, zahlédl šedi

vou tvář nějakého starého pána. Za chvilku červená zadní světla

pohltila mlha.

Vytáhl z kapsy saka kapesník a otřel si obličej a krk.

Co nevidět budu doma, říkal si. Nic se nestane. Paní Dunérová

zapsala do mého stolního kalendáře, že jsem byl dnes na Farnhol

mu. Nikdo, dokonce ani on, nepošle své stíny, aby zabily postarší

ho advokáta cestou domů ze schůzky. Bylo by to příliš riskantní.

Trvalo mu skoro dva roky, než si poprvé uvědomil, že něco ne

hraje. Šlo o bezvýznamnou záležitost, prověření několika kon

traktů, v nichž jako ručitel vysokého úvěru figurovala Švédská

obchodní rada. Náhradní díly k turbínám do Polska, kombajny

do Československa. Byl to nepodstatný detail, pár čísel, která

najednou nesouhlasila. Myslel si, že jde o  chybu v  zápise, mož

ná se jen prohodily dva výsledky. Ale když prošel vše zpětně až

13 usměvavý muž

na začátek, zjistil, že nešlo o náhodu, všechno bylo provedeno

vědomě. Nic nechybělo, všechno bylo v pořádku a výsledek byl

zarážející. Opřel se — bylo tehdy pozdě večer — a uvědomil si,

že se dostal na stopu zločinu. Nejprve tomu nechtěl věřit. Ale

jiné vysvětlení pro to nenašel. Teprve za svítání se vracel domů

ulicemi Ystadu a někde u náměstí Stortorget se zastavil a po

mys lel si, že pán z Farnholmu spáchal trestný čin. Těžký podvod

vůči Obchodní radě, rozsáhlé daňové úniky, spousta zfalšova

ných listin.

Od té chvíle neustále hledal černé díry ve všech dokumentech

z Farnholmu, které dostal na stůl. A byly tam, ne pokaždé, ale

téměř vždy. Pomalu si uvědomoval rozsah toho zločinu. Dlouho

nechtěl uvěřit tomu, co vidí. Ale nakonec už to nemohl přehlížet.

Přesto nic neudělal. O svém zjištění nepromluvil dokonce ani

se synem.

Bylo to proto, že hluboko uvnitř v sobě nechtěl uvěřit, že to

je pravda? Nikdo jiný, finanční ani jiný úřad, tedy nic nezjistil?

Objevil tajemství, které neexistuje?

Nebo bylo pozdě už na začátku? Už když se pán z farnholm

ského zámku stal nejdůležitějším klientem jeho advokátní kan

celáře?

Připadalo mu, že mlha stále houstne. Pomyslel si, že jakmile se

přiblíží k Ystadu, tak se to zlepší.

Zároveň věděl, že takhle už to dál nepůjde. Když už ví, že pán

z Farnholmu má na rukou krev.

Musí si promluvit se synem. Navzdory všemu ještě ve Švéd

sku existuje spravedlnost, ačkoliv to vypadalo, že je čím dál víc

narušována a oslabována. Jeho vlastní mlčení je součástí tohoto

procesu. To, že on sám tak dlouho zavíral oči, není omluva pro

to, aby se mlčelo i nadále.

Nikdy by se neodhodlal vzít si život.

Najednou prudce zabrzdil.

14 henning mankell

Ve světle reflektorů něco zahlédl. Nejprve si myslel, že to byl

zajíc. Ale pak zjistil, že na silnici v mlze něco stojí.

Zastavil a rozsvítil dálková světla.

Uprostřed cesty stála židle. Obyčejná dřevěná židle. Na ní se

děla loutka velká jako člověk. Měla bílý obličej.

Také to mohl být člověk, který vypadá jako loutka.

Cítil, jak mu srdce křečovitě tluče.

Mlha se převalovala ve světle reflektorů.

Nedokázal se myšlenky na židli a loutku zbavit. Stejně jako

onoho ochromujícího strachu. Znovu se podíval do zrcátka. Nic

než tma. Opatrně se přibližoval, dokud židle a loutka nebyly asi

deset metrů před autem. Potom znovu zastavil.

Loutka vypadala jako člověk. Nešlo o nějakého příležitostné

ho strašáka do zelí.

Je určená mně, napadlo ho.

Třesoucí se rukou vypnul rádio a snažil se v mlze něco za

slechnout. Všude bylo ticho. Vůbec se nedokázal rozhodnout.

Nezadržela ho ani židle v té mlze, ani ta strašidelná loutka.

Bylo to něco jiného, někde v pozadí. Něco, co nemohl vidět. Něco,

co pravděpodobně existovalo pouze v jeho mysli.

Mám strach, řekl si znovu. Kvůli tomu strachu nedokážu jas

ně myslet.

Nakonec přece jen rozepnul bezpečnostní pás a otevřel dveře.

Překvapil ho chladný, vlhký vzduch.

Vystoupil a upřel pohled na židli a loutku v záři reflektorů.

Ještě si stačil pomyslet, že mu to připomíná divadelní scénu, na

kterou má právě vstoupit nějaký herec.

Potom za sebou něco zaslechl.

Už se ale nestihl otočit.

Úder ho zasáhl do týla.

Byl mrtvý dřív, než dopadl na vlhký asfalt.

Mlha byla hodně hustá.

Bylo za sedm minut deset.

15 usměvavý muž

2

Foukal silný vítr přímo ze severu.

Úplně vzadu na zamrzlé pláži stál muž a choulil se ve větru.

Nehýbal se, hlavu skláněl k písku a ruce schovával v kapsách.

Potom pokračoval ve své zdánlivě bezcílné procházce, dokud se

v šedivém světle neztratil.

Paní, která na pláži každý den venčila psa, toho muže, jenž

se tu pohyboval nejspíš od svítání až do chvíle, kdy v pozdním

odpoledni začala padat tma, sledovala s rostoucím neklidem. Ob

jevil se tu zničehonic jednoho dne před několika týdny, jako ta

kový lidský vrak vyplavený mořem. Osamocení lidé, které na

pláži vídala, jí obvykle kývali na pozdrav. Ale protože byl pozdní

podzim, skoro listopad, nepotkávala tu teď téměř nikoho. Muž

v černém kabátě ji však nezdravil. Nejdřív si myslela, že je plachý,

potom že je nevychovaný nebo možná cizinec. Později získala

dojem, že ho tíží nějaké velké starosti a jeho dlouhé procházky

podél pláže jsou únikem od nějaké neznámé bolesti. Kráčel ne

pravidelně, trhaně. Někdy šel pomalu, skoro plíživě, a pak sebou

najednou trhl a pokračoval ve svém podivném putování téměř

v poklusu. Pomyslela si, že ho nevedou nohy, nýbrž neklidná

mysl. Stejně tak si představovala, že má v kapsách zaťaté pěsti.

Neviděla je, ale byla o tom pevně přesvědčená.

Po týdnu se domnívala, že je jí všechno jasné. Ten osamělý

muž, který přišel na pláž odněkud z neznáma, se snaží překo

nat vážnou životní krizi, podobně jako loď za pomoci neúplných

map proplouvá zrádnou trasou. Proto ta uzavřenost, ty neklidné

procházky. Po večerech o tom osamoceném poutníkovi hovořila

se svým mužem, který byl kvůli revmatu v předčasném důcho

du. Jednou ji na procházku se psem doprovodil, ačkoliv kvůli

nemoci hodně trpěl a nechtěl se příliš pohybovat venku. S jejími

domněnkami souhlasil. Ale chování toho muže mu připadalo na

tolik nezvyklé, že zavolal svému dobrému příteli, který pracoval

u policie ve Skagenu, a ve vší důvěrnosti mu pověděl, co on i jeho

16 henning mankell

žena vypozorovali. Možná je ten muž na útěku, hledá ho policie,

třeba uprchl z některého ze zbývajících blázinců? Ale policista,

čestný muž, který už viděl mnoho prapodivných stvoření končí

cích na nejzazším výběžku Jutska, kde chtěla dojít klidu a míru,

ho prosil, aby měl rozum. Ať toho muže nechají na pokoji. Po

břeží mezi dunami a dvěma setkávajícími se moři představuje

vždycky roztodivné území nikoho a náleží těm, kdo to potřebují.

Žena se psem a muž v černém kabátě se potkávali jako dvě

proplouvající lodě ještě další týden. Ale jednoho dne, konkrétně

čtyřiadvacátého října 1993, se stalo něco, co si později vysvětlila

jako důvod pro mužovo náhlé zmizení.

Byl to jeden z mála dnů, kdy nefoukal vítr a mlha nehybně

ležela nad pobřežím a mořem. Kvílení mlhových sirén zdálky při

pomínalo nějaké opuštěné, neviditelné stvůry. Celá ta zvláštní

krajina zadržovala dech. Najednou žena zahlédla muže v černém

kabátě a prudce se zastavila.

Nebyl sám. Společnost mu dělal menší muž ve světlé větrovce

a kšiltovce. Pozorovala je, nováček něco říkal a vypadalo to, že

se toho druhého snaží o něčem přesvědčit. Tu a tam vyndal ruce

z kapes a gestikuloval, aby svým slovům dodal důraz. Nedokázala

poznat, o čem mluví, ale chování toho menšího muže jí nazna

čovalo, že je rozrušený.

Po několika minutách se vydali po pláži dál, dokud je nepo

hltila mlha.

O den později byl onen neznámý na pláži zase sám. Ale za pět

dní zmizel. Ještě koncem listopadu chodila každý den na mys

Grenen a  čekala, jestli onoho muže v  černém potká. Ale on se

nevrátil. Už ho nikdy nespatřila.

Déle než rok byl kriminální komisař ystadské policie Kurt

Wallan der na nemocenské, nebyl schopen vykonávat svou práci.

Během té doby nad jeho životem a  jednáním postupně přebí

rala vládu narůstající bezmocnost. Čas od času, když už nedo

kázal zůstat dál v Ystadu a měl dostatek peněz, se vydával na usměvavý muž

neplánované cesty s marnou nadějí, že se bude cítit lépe, mož

ná dokonce znovu získá základní chuť do života, pokud odjede

pryč ze Skåne. Koupil si zájezd do Karibiku. Už cestou na leti

ště se pořádně opil a během těch čtrnácti dnů, které strávil na

Barbadosu, nikdy úplně nevystřízlivěl. Jeho stav se nedal po

psat jinak než jako narůstající panika, vše přebíjející pocit, že

nikam nepatří. Skrýval se ve stínu palem a některé dny dokonce ani nevyšel z  hotelového pokoje, protože nedokázal překonat

primi tivní ostych z  blízkosti jiných lidí. Koupal se jenom jed

nou, a  sice když zavrávoral na molu a  spadl do vody. Jednoho

večera, když se odvážil vyjít mezi lidi, aby si doplnil zásoby alko

holu, ho oslovila prostitutka. Chtěl se jí zbavit a zároveň ji mít.

Ale nakonec v něm zvítězilo zoufalství a sebeopovržení. Tři dny,

z  nichž si uchoval jen pár nejasných a  neúplných vzpomínek,

strávil s  dívkou v  chatrči, která čpěla po vitriolu, v  posteli se

špinavým, plísní páchnoucím povlečením. Po zpoceném obličeji

mu tykadly tápali švábi. Nevzpomínal si na dívčino jméno a ani

si nebyl jistý, jestli mu ho vůbec řekla. Spojil se s ní z nějaké neovladatelné touhy. Když ho obrala o poslední peníze, přišli dva

silní bratři a vyhodili ho. Vrátil se do hotelu, žil ze snídaní, které

měl v  ceně pobytu, a  na letiště Sturup se vrátil ještě v  horším

stavu, než v jakém odjížděl. Lékař, k němuž docházel na pravidelné prohlídky, mu podobné cesty rozhořčeně zakázal, protože existovalo zřejmé riziko, že se upije k smrti. Ale o dva měsíce

později, na počátku prosince, opět odcestoval. Peníze si půjčil od

otce, pod záminkou koupě nového nábytku, aby si zlepšil náladu. Během celého toho období se návštěvám u něj snažil co nej

více vyhýbat, neboť otec byl navíc čerstvě ženatý s dámou, která

byla o třicet let mladší a dříve mu chodila vypomáhat. S penězi

v  ruce vyrazil Wallander rovnou do ystadské cestovní kance

láře a koupil si třítýdenní zájezd do Thajska. Scénář z Karibiku

se opakoval, jenom s tím rozdílem, že úplné katastrofě zabránil

jeden lékárník v  důchodu. Seděl vedle Wallandera už v  letadle

a náhodou bydlel ve stejném hotelu. Zřejmě mu byl sympatický, henning mankell

a tak když Wallander začal popíjet už u snídaně a vůbec se cho

val podivně, lékárník zakročil. Díky jeho zásahu mohli Wallan

dera poslat domů o týden dříve. I tentokrát podlehl opovržení

sebou samým a  vrhal se do náruče různým prostitutkám, jed

né mladší než druhé. Potom prožíval hrůzostrašnou zimu, kdy žil v  neustálém zděšení, že se nakazil nějakou smrtelnou cho

robou. Koncem dubna, když uplynul rok, již bylo jasné, že ná

kaze unikl. Ale on na výsledek téměř nereagoval a  zhruba ve

stejnou dobu začal jeho lékař vážně uvažovat o  tom, jestli už Kurt Wallander nemá jako policista i jako zaměstnanec všechno za sebou a  jestli není nanejvýš vhodným adeptem na invalid

ní důchod.

A tehdy poprvé odjel — nebo lépe řečeno utekl — do Skage

nu. Podařilo se mu skoncovat s pitím, zejména díky tomu, že se

jeho dcera Linda vrátila z Itálie a objevila ten zmatek, který vládl

v jeho duši i v bytě. Zareagovala přesně tak, jak měla. Nejdřív vylila obsah všech lahví rozesetých po bytě a pak mu vynadala. Když u něj v Mariagatan strávila dva týdny, konečně si měl s kým

popovídat. Společně se jim podařilo odstranit ty největší boláky

na Wallanderově duši. Když odjížděla, nejspíš uvěřila jeho slibu, že se bude držet od alkoholu dál. Po jejím odjezdu ho vyděsilo

pomyšlení na to, že by měl zůstat sedět v prázdném bytě, a v no

vinách zahlédl inzerát na levný penzion ve Skagenu.

O mnoho let dříve, krátce poté, co se Linda narodila, strávil

ve Skagenu několik týdnů v létě se svou ženou Monou. Vzpomí

nal na ty dny jako na jedny z nejšťastnějších v životě. Měli málo

peněz, bydleli v děravém stanu, ale naplňoval je pocit, že se ocit

li v samém středu života a světa. Ještě téhož dne do penzionu

zavolal a zamluvil si pokoj. Na počátku května se tam ubytoval. Majitelka, vdova polského původu, ho nechávala být, půjčila mu

kolo a on každé ráno vyrážel na mys Grenen a jeho nekonečné

pláže. V košíku měl balíček s obědem a do penzionu se vracel až

pozdě večer. Ostatní hosté byli starší lidé, jednotlivci i v párech.

Bylo tu ticho jako v čítárně univerzitní knihovny. Poprvé po roce

19 usměvavý muž

dobře spal a začalo se mu zdát, že jeho poničený vnitřní svět se

pomalu začíná vzpamatovávat.

Během této první návštěvy ve Skagenu napsal tři dopisy.

První byl pro sestru Kristinu. Během uplynulého roku se často

ozývala a zajímalo ji, jak se mu daří. Ačkoliv ho její zvláštní po

zornost dojímala, téměř nikdy jí nedokázal zavolat nebo napsat.

Všechno se zhoršilo, když si matně uvědomil, že jí poslal temně

znějící pohled z Karibiku. Napsal ho, když se strašně opil. Nikdy

se o tom nezmínila, on se neptal a doufal, že byl tak opilý, že

napsal špatnou adresu nebo zapomněl nalepit známku. Ale ve

Skagenu ležel v posteli a před usnutím jí psal a papír si podkládal

aktovkou. Pokoušel se popsat ty pocity prázdnoty, studu a viny,

které ho provázely od té doby, co před rokem zabil člověka. Ač

koliv jednal jasně v sebeobraně a ačkoliv se na něj nevrhl žádný

z nenasytných novinářů, kteří policii nenávidí, pochopil, že tíha

této viny už na něm zůstane. Nikdy se jí nezbaví, ale možná se

s ní jednoho dne naučí žít.

„Představuju si, že část mojí duše nahradila protéza,“ psal.

„Ještě pořád mě neposlouchá. Někdy, za temných chvilek, mě do

konce napadá, že už mě nikdy poslouchat nebude. Ale ještě jsem

to úplně nevzdal.“

Druhý dopis byl pro kolegy z ystadské policejní stanice. Když

ho nakonec hodil do červené schránky před poštou ve Skagenu,

uvědomil si, že mnohé z toho, co jim napsal, není pravda. Přesto

musel dopis odeslat. Poděkoval za novou hi-fi věž, na kterou se

složili a věnovali mu ji loni v létě. Omluvil se, že mu poděková

ní trvalo tak dlouho. Až potud myslel všechno, o čem se zmínil,

vážně. Ale když dopis zakončil tvrzením, že už se mu daří lépe

a doufá, že se brzy vrátí do služby, bylo to spíš klišé, protože sku

tečnost byla přesně opačná.

Třetí dopis, který během tohoto prvního pobytu v penzionu

ve Skagenu napsal, byl určený Baibě z Rigy. Během uplynulého

roku jí psával zhruba jednou měsíčně a ona pokaždé odpověděla.

Začal ji považovat za svého osobního strážného anděla. Strach, henning mankell že by ji mohl zneklidnit nebo že by snad mohla přestat odpoví

dat, ho nutil skrývat pocity, které prožíval. Nebo o kterých se

aspoň domníval, že je prožívá. Součástí toho zdlouhavého pro

cesu, kdy ho deformovala bezmocnost, bylo i to, že si nebyl jistý

už vůbec ničím. V krátkých okamžicích, kdy byl schopen jasně

uvažovat, nejčastěji když se procházel po pláži nebo se posadil

mezi duny, aby se chránil před kousavým větrem, ho napadalo, že to vůbec nemá cenu. Setkal se s Baibou během několika krát

kých dní v Rize, ona milovala svého zavražděného muže, policej

ního důstojníka Karlise. Proč by, proboha, měla najednou zaho

řet láskou k nějakému švédskému policistovi, který dělal jenom

to, co obnáší jeho práce, i když ne právě podle pravidel. Ale ne

měl příliš velký problém potlačit momenty, kdy dokázal myslet

jasně. Jako by se neodvažoval ztratit to, o  čem v  hloubi duše

věděl, že vůbec nemá. Baiba, sen o Baibě, byl jeho poslední baš

tou. Bylo to poslední místo, o které byl nucen bojovat, ačkoliv

se jednalo jen o iluzi.

Zůstal v penzionu deset dní. Když odjížděl zpět do Ystadu, byl

rozhodnutý, že se tam co nejdřív vrátí. Znovu přijel už v polovině

července. Vdova mu dala stejný pokoj. Opět si půjčil kolo a trávil

dny u moře. Na rozdíl od předchozí návštěvy byla pláž plná lidí,

kteří tam trávili dovolenou. Měl pocit, že se mezi všemi hrajícími

si a cákajícími rozesmátými lidmi pohybuje jako neviditelný stín.

Jako by si tam na mysu Grenen, kde se setkávají dvě moře, vytvo

řil své vlastní strážní území, které nikdo jiný nezná. Tam si odbýval osamělé hlídky, střežil sám sebe a zároveň se snažil najít únik ze svého utrpení. Po první návštěvě Skagenu měl Wallanderův

lékař pocit, že se dostavilo jisté zlepšení. Ale projevy byly dopo

sud příliš nepatrné, aby mohl konstatovat, že došlo k definitivní změně. Wallander se zeptal, jestli by nemohl vysadit léky, které

užíval více než rok, protože je po nich otupělý a unavený. Lékař

ho však odrazoval a prosil, aby ještě nějaký čas vydržel.

Každé ráno po probuzení ležel Wallander v  posteli a  ptal

se sám sebe, jestli se má odvážit postavit na nohy ještě i dnes.

21 usměvavý muž

Nicméně si uvědomil, že mu to jde lépe, když pobývá v penzionu

ve Skagenu. Okamžik beztíže, ulehčení z tíhy událostí loňského

roku, mu přivodil chvilkové zdání, že přece jen existuje nějaká

budoucnost.

Na pobřeží, během těch hodiny trvajících procházek, se po

stupně vracel ke všemu, co stálo za jeho problémy, a přicházel na

způsob, jak ty starosti ovládnout a snad i najít sílu, která z něj

opět udělá policistu. Policistu a člověka.

Během této cesty také přestal poslouchat operu. Na procház

ky s sebou často nosil přehrávač. Ale jednoho dne jako by toho

měl dost. Když se večer vrátil na pokoj, všechny kazety s oper

ními nahrávkami strčil do cestovní tašky a tu postavil do skříně.

Druhý den zajel na kole do Skagenu a koupil si několik nahrávek

s hudbou populárních umělců, o nichž měl jen matné povědomí.

Překvapivé na tom bylo, že ani na okamžik nepostrádal díla, kte

rá ho provázela tolik let.

Na víc už nemám sílu, pomyslel si. Něco ve mně se naplnilo

až po okraj, zdi se za chvíli otřesou.

V půlce října se do Skagenu vrátil. Udělal to s jasným předsevze

tím, že si tentokrát musí vyjasnit, jak se svým životem naloží.

Jeho lékař, který nyní už zaznamenal jasné známky postupného

zotavování, pozvolné vymanění z vleklé deprese, ho k návratu

do dánského penzionu, kde se mu očividně dařilo dobře, povzbu

zoval. Aniž by porušil lékařské tajemství, v důvěrném rozhovo

ru naznačil policejnímu řediteli Björkovi možnou naději, že se

Wallander jednou do služby bude moci vrátit.

Wallander tedy znovu přijel do Skagenu a opět se vydával na

své procházky. Teď na podzim byly pláže opuštěné. Potkával tam

jen málo lidí, většinou starší osoby, sem tam nějakého zpocené

ho běžce nebo zvědavou ženu se psem. Opět se vydával na své

osamělé hlídky, vytvořil si své neznámé strážní území a pocho

doval stále ostřejšími kroky podél oné téměř neviditelné hranice,

kde se setkává souš a moře.

22 henning mankell

Myslel na to, že je uprostřed středního věku. Za pár let mu

bude padesát. Během uplynulého roku zhubl a ve skříni v Ystadu

našel věci, které na sebe za posledních sedm osm let neoblékl.

Uvědomil si, že poté co nyní úplně skoncoval s pitím, je fyzicky

v lepší kondici než kdy dřív. A měl pocit, že v tom také může

najít východisko pro svou budoucnost. Pokud se nestane nic

nepředvídatelného, bude žít ještě tak dvacet let. Vlastně nejvíc

ho trápilo, že se nemohl rozhodnout, jestli se má vrátit k policii,

nebo jestli by raději neměl zkusit dělat něco úplně jiného. Na in

validní důchod nechtěl ani pomyslet. Takový život by asi nevy

držel. Trávil dny na pobřeží, většinou zahalený do dotírající mlhy,

kterou v ojedinělých případech vystřídaly jasné dny s čerstvým

vzduchem, třpytícím se mořem a vznášejícími se racky. Občas

si připadal jako robot, který ztratil klíček od zámku na zádech

a nemůže se natáhnout a dobít energii. Zvažoval, jaké by měl vy

hlídky, kdyby opustil dráhu policisty. Možná by z něj mohl být

nějaký vedoucí ochranky nebo ostrahy. Nedovedl si představit,

k čemu jinému by mu mohly být zkušenosti policisty než k hle

dání zločinců. Pokud by se nerozhodl k radikálnímu odvratu od

dlouholeté práce u policie, pak před sebou příliš alternativ nevi

děl. Ale kdo by chtěl zaměstnat bývalého poldu, který neumí nic

jiného než ohledávat místa činu?

Jakmile dostal hlad, našel si mezi dunami závětrné místo. Vy

táhl balíček se sendviči a termosku a usadil se na plastový sáček,

aby neseděl na studeném písku. Při jídle se většinou snažil, byť

často bezúspěšně, myslet na úplně jiné věci než na budoucnost.

Za bojem o rozumné myšlenky se celou dobu ukrýval nespočet

nerealistických snů, které čekaly na příležitost, aby byl jejich

hlas vyslyšen.

Podobně jako mnoho dalších policistů i  Wallandera občas

napadlo, že by mohl vyrazit opačnou cestou, tedy začít páchat

zločiny. Často ho překvapovalo, že se kolegové, kteří se vydali

na zločineckou dráhu, tak málo řídili znalostmi o základních po

stupech ve vyšetřování, aby se vyhnuli odhalení. V duchu si tak

23 usměvavý muž

občas pohrával s všelijakými nápady, jak provést zločin, který by

z něj udělal nezávislého boháče. Většinou to ale netrvalo dlouho

a  záhy tyhle sny s  odporem zaháněl. Ze všeho nejméně si přál

dopadnout podobně jako jeho kolega Hansson, který s jakousi

podivnou posedlostí strávil velkou část svého života sázením

na koně, kteří stejně téměř nikdy nevyhráli. To by bylo prokletí,

které by nedokázal snášet.

Potom se vydal po pláži dál. Měl pocit, jako by se jeho myš

lenky pohybovaly po trojúhelníku, jehož poslední vrchol tvoří

otázka, jestli by neměl obnovit svou kariéru u policie. Vrátit se,

čelit vzpomínkám z předchozího roku a snad se s nimi naučit

žít. Jediná reálná možnost, kterou měl, spočívala v tom, aby po

kračoval tam, kde kdysi přestal. V tom také spatřoval mlhavý

náznak smysluplnosti, pokud mohl přispět k tomu, aby lidé žili

pokud možno v bezpečí a z ulic zmizeli ti nejhorší zločinci. Jestli

tohle opustí, nepřijde pouze o práci, o níž věděl, že ji ovládá, a to

možná i lépe než mnozí jeho kolegové, ale zároveň by podsekl

něco, co je v něm hluboce zakořeněno, totiž pocit, že je součástí

něčeho velkého, co jeho životu dává smysl.

Ale nakonec, když už strávil ve Skagenu týden a podzim se

čím dál víc klonil k zimě, pochopil, že už to nezvládne. Jeho čas

u policie se nachýlil ke konci, rána po událostech předchozího

roku ho nezvratně změnila.

Jednoho odpoledne, kdy nad Grenenem ležela hustá mlha,

Wallander pochopil, že už nenajde víc argumentů pro nebo

proti. Promluví si se svým lékařem a s Björkem. Do služby se

nevrátí.

Někde uvnitř pocítil slabou úlevu. Teď už má alespoň v tom

hle jasno. Muž, kterého loni zabil na poli mezi neviditelnými

ovcemi, dostane svou mstu.

Toho večera dojel do Skagenu a v malé restauraci s několika

málo hosty a příliš hlasitou hudbou se opil. Věděl, že tentokrát

nebude v pití následujícího večera pokračovat, že jde jen o způ

sob, jak stvrdí to osudové rozhodnutí, k němuž dospěl — že jeho

24 henning mankell

policejní kariéra už je minulostí. Když jel v noci na kole do pen

zionu, upadl a odřel si tvář. Majitelka hotýlku, která už se stra

chovala, protože se nevrátil jako obvykle, byla vzhůru a čekala

na něj. Přes protesty Wallanderovi omyla obličej a slíbila, že mu

vypere špinavé oblečení. Potom mu pomohla odemknout dveře

do pokoje.

„Večer tu byl nějaký muž a  ptal se po vás, pane Wallandere,“

řekla, když mu podávala klíč.

Wallander se na ni nechápavě podíval.

„Po mně se nikdy nikdo neptá,“ opáčil. „Nikdo vlastně ani neví,

že tu bydlím.“

„Tak tenhle pán to věděl,“ odpověděla. „Moc toužil se s vámi

setkat.“

„Řekl vám, jak se jmenuje?“

„Ne. Ale byl to Švéd.“

Wallander zavrtěl hlavou a vzápětí na to zapomněl. Nechtěl se

s nikým setkat a nikdo nechtěl vidět jeho, tím si byl jistý.

O  den později, kdy překypoval lítostí, se opět vydal na po

břeží a na to, co majitelka mu v noci pověděla, úplně zapomněl.

Byla hustá mlha a Wallander byl nesmírně unavený. Nejprve se

podivoval, co na té pláži vlastně pohledává. Už po pár stovkách

metrů si vůbec nebyl jistý, jestli zvládne jít dál, takže se posadil

na převrácený vrak velkého člunu, který ležel napůl zahrabaný

v písku.

A vtom zahlédl, jak se k němu v mlze blíží nějaký muž.

Jako by mu někdo nečekaně vstoupil do kanceláře na neko

nečné pláži.

Zdálky vypadal jako nezřetelný, neznámý člověk ve větrové

bundě a příliš malé čepici. Potom se Wallandera zmocnil pocit,

že toho muže poznává. Ale teprve když se zvedl z převrácené

ho člunu a ten člověk se k němu přiblížil, došlo mu, o koho jde.

Pozdravili se, Wallander neskrýval velké překvapení. Jak se ně

kdo dozvěděl, kde pobývá? Rychle zavzpomínal, kdy viděl Stena

Torstenssona naposledy. Došel k přesvědčení, že to muselo být

25 usměvavý muž

během projednávání jedné vazby loňského léta, které se mu sta

lo osudným.

„Hledal jsem tě včera v penzionu,“ oznámil mu Sten Torstens

son. „Samozřejmě tě nechci rušit. Ale potřebuju s tebou mluvit.“

Kdysi dávno jsem já byl policajt a  on advokát, pomyslel si

Wallander, nic jiného. Co se provinilců týče, stáli jsme na opač

ných stranách. Tu a tam, ale skutečně velmi zřídka, jsme se ne

shodli na tom, jestli je nějaké zatčení oprávněné. Sblížili jsme se

během té těžké doby, kdy mě zastupoval v rozvodovém řízení

s Monou. Najednou jsme si uvědomili, že se něco stalo, něco, co

mohlo připomínat počátek přátelství. To často vzniká ze setká

ní, od něhož by nikdo nečekal zázrak. Ale kamarádství je zázrak,

o tom mě život poučil. Pozval mě na víkend na loď. To bylo poté,

co mě Mona opustila. Strašlivě foukalo. Od té doby nesnáším

pomyšlení, že bych se na jachtu někdy vydal znovu. Pak jsme se

začali stýkat, ne příliš často, ale v přiměřených intervalech. A teď

mě vyhledal a chce se mnou mluvit.

„Slyšel jsem, že mě někdo hledal,“ odpověděl Wallander. „Jak

jsi mě tu sakra našel?“

Uvědomil si, jak špatně skrývá roztrpčení z toho, že ho někdo

přistihl na jeho území opevněném mořem a dunami.

„Znáš mě,“ řekl Sten Torstensson. „Nerad ruším. Moje sekre

tářka tvrdí, že se někdy bojím vyrušit dokonce sám sebe, ať už to

myslí jakkoliv. Ale volal jsem tvé sestře do Stockholmu. Přesněji

řečeno, kontaktoval jsem tvého otce a ten mi dal její číslo. Věděla,

jak se ten hotýlek jmenuje a kde leží. Přijel jsem sem. Přenocoval

jsem v hotelu nahoře u muzea umění.“

Vydali se dál po pláži a vítr se jim opíral do zad. Žena, kte

rá tu neustále venčila psa, se zastavila a pozorovala je. Wallan

dera napadlo, že se určitě diví, že ho někdo navštívil. Kráčeli

mlčky, Wallander čekal. Bylo pro něj nezvyklé mít někoho po

boku.

„Potřebuju, abys mi pomohl,“ pronesl nakonec Sten Torstens

son. „Jako přítel a jako policista.“

26 henning mankell

„Jako přítel,“ odpověděl Wallander. „Pokud budu moct. O čemž

dost pochybuju. Ale ne jako policista.“

„Vím, že jsi pořád na nemocenské,“ řekl Sten Torstensson.

„Nejenom,“ opáčil Wallander. „Jsi první, kdo se dozví, že u po

licie končím.“

Sten Torstensson se zarazil uprostřed kroku.

„Už je to tak,“ řekl Wallander. „Ale radši mi pověz, proč jsi

přijel.“

„Můj otec zemřel.“

Wallander ho znal. I on byl advokát. Ale jako obhájce u růz

ných zločinů působil jen zřídka. Co si Wallander pamatoval, zabý

val se především ekonomickým poradenstvím. Zkusil se zamys

let, kolik mu mohlo být let. Kolem sedmdesáti, takový věk, kdy

už jsou mnozí lidé dávno po smrti.

„Před několika týdny přišel o život při autonehodě,“ řekl Sten

Torstensson. „Jižně od Brösarpských vršků.“

„Upřímnou soustrast,“ odpověděl Wallander. „Co se stalo?“

„To je právě otázka,“ reagoval Sten Torstensson. „Proto jsem

přijel.“

Wallander se na něj udiveně podíval.

„Je zima,“ řekl Sten. „V muzeu si můžeme dát kafe. Jsem tu

autem.“

Wallander přikývl. Když projížděli mezi dunami, z kufru auta

vykukovalo kolo. V kavárně muzea umění bylo tak brzy dopo

ledne jen málo lidí. Dívka za pultem si broukala melodii, kte

rou Wallander ke svému údivu znal z jedné z nově zakoupených

nahrávek.

„Stalo se to jednou večer,“ vyprávěl Sten Torstensson. „Jede

náctého října, abych byl přesný. Táta byl na návštěvě u jedno

ho z našich nejdůležitějších klientů. Podle policie jel moc rychle,

ztratil kontrolu, auto se převrátilo a on zemřel.“

„To se může snadno stát,“ podotkl Wallander. „Vteřina nepo

zornosti může mít katastrofální následky.“ usměvavý muž

„Ten večer byla mlha,“ pokračoval Sten. „Můj otec nikdy rychle nejezdil. Proč by to teda dělal, když byla taková mlha? Měl panický strach, že by mohl přejet zajíce.“

Wallander ho zamyšleně pozoroval.

„Něco se ti honí hlavou,“ řekl.

„Vyšetřování vedl Martinsson.“

„Je šikovný,“ odpověděl Wallander. „Jestli prohlásil, že se to nějak takhle odehrálo, pak není důvod mu nevěřit.“

Sten Torstensson ho sledoval s vážným výrazem ve tváři.

„Nepochybuju o tom, že Martinsson je schopný policista,“ namítl. „A taky nezpochybňuju, že mého otce našli mrtvého v autě,

které leželo převrácené a pomačkané na poli. Ale nějak moc věcí

tu nesedí. Něco se muselo stát.“

„A co?“

„Něco jiného.“

„Jako například co?“

„Nevím.“

Wallander vstal a došel si pro další kávu.

Proč mu neřeknu, jak se věci mají, pomyslel si. Že Martinsson

je energický a má dobrou představivost, ale není pečlivý.

„Četl jsem vyšetřovací spis,“ pokračoval Sten Torstensson, když se Wallander opět posadil. „S ním jsem zašel na místo, kde táta umřel. Četl jsem pitevní zprávu, mluvil jsem s Martins so nem,

přemýšlel jsem o tom a znovu se vyptával. A teď jsem tady.“

„Co bych mohl udělat já?“ zeptal se Wallander. „Jako advokát

dobře víš, že v každém případu nebo vyšetřování existují meze

ry, které se nám nikdy nepodaří úplně vysvětlit. Když se to stalo, tvůj otec byl v autě sám. Jestli jsem tě dobře pochopil, neexistu

jí žádní svědci. Takže jediný, kdo by nám mohl povědět, k čemu

došlo, byl tvůj otec.“

„Něco se stalo,“ zopakoval Sten Torstensson. „Něco tu nehraje.

A já chci vědět co.“

„Já ti nemůžu pomoct,“ řekl Wallander. „I kdybych chtěl.“ henning mankell

Sten Torstensson jako by ho neslyšel.

„Klíčky,“ poznamenal. „Jenom takový příklad. Nebyly zasunuté

v zapalování. Ležely na zemi.“

„Mohl je vymrštit náraz,“ namítl Wallander. „Když auto nabourá, může se stát cokoliv.“

„Zámek zapalování poškozený nebyl,“ opáčil Sten. „Vím, že se něco stalo. Můj otec zemřel při dopravní nehodě, která se tak

jenom tvářila.“

Wallander se zamyslel, než odpověděl.

„Nemohl spáchat sebevraždu?“

„Taky mě to napadlo,“ odpověděl Sten. „Ale myslím, že to není možné. Vždyť jsem tátu znal.“

„Většina sebevražd přijde nečekaně,“ řekl Wallander. „Ale ty samozřejmě víš nejlíp, čemu věřit.“

„Ještě je tu jeden důvod, proč se nechci smířit s tím, že to byla nehoda,“ řekl Sten Torstensson.

Wallander ho pozorně sledoval.

„Táta byl veselý a otevřený člověk,“ pokračoval Sten. „Kdybych

ho tak dobře neznal, možná bych si ničeho nevšiml. Během po

sledního půlroku se u něho projevovaly malé, sotva postřehnutelné, ale přesto jasné změny nálady.“

„Mohl bys to víc popsat?“ zeptal se Wallander.

Sten Torstensson zavrtěl hlavou.

„Vlastně nemohl,“ odpověděl. „Je to jenom můj pocit. Že ho něco rozrušovalo. A rozhodně nechtěl, abych si toho všiml.“

„Nikdy jsi s ním o tom nemluvil?“

„Nikdy.“

Wallander odstrčil prázdný hrnek.

„Rád bych ti pomohl, ale nemůžu,“ řekl. „Jako přítel tě můžu

vyslechnout. Ale jako policista už prostě neexistuju. Dokonce

mi ani nelichotí, žes přijel až sem, aby sis se mnou promluvil.

Cítím se jenom otupěle a unaveně a nemám náladu.“

Sten Torstensson otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak se za

razil a ustoupil.

29 usměvavý muž

Zvedli se a vyšli z kavárny.

„Musím to samozřejmě respektovat,“ pronesl Sten nakonec,

když stáli před muzeem.

Wallander ho doprovodil k autu a vytáhl z něj svoje kolo.

„Smrt nikdy nepochopíme,“ poznamenal Wallander v nešikov

ném pokusu, jak vyjádřit účast.

„To ani nepožaduju,“ odpověděl Sten Torstensson. „Já chci je

nom zjistit, co se stalo. Nebyla to běžná nehoda.“

„Promluv si ještě jednou s Martinssonem,“ řekl Wallander. „Ale

bude lepší, když mu neřekneš, že jsem ti to navrhl já.“

Rozloučili se a Wallander sledoval, jak auto mizí mezi du

nami.

Najednou měl naspěch. Teď už to nemůže příliš protahovat.

Ještě téhož odpoledne zavolal svému lékaři a Björkovi a oznámil

jim, že se rozhodl s prací u policie skončit.

Ve Skagenu zůstal ještě pět dní. Pocit, že jeho nitro vypadá

jako vypálená krajina po válce, ho neopouštěl. Přesto však cítil

úlevu, protože byl navzdory všemu schopen dospět k nějakému

rozhodnutí.

V neděli třicátého prvního října se Kurt Wallander vrátil do

Ystadu, aby podepsal dokumenty, které udělají za jeho policejní

kariérou formální tečku.

Když mu v pondělí ráno prvního listopadu krátce po šesté za

zvonil budík, ležel Wallander v posteli s otevřenýma očima. Až

na pár chvilek neklidného podřimování byl vzhůru celou noc.

Mnohokrát vstal, postavil se k oknu do ulice Mariagatan a pře

mýšlel o tom, že v životě nejednou došel k chybnému rozhodnutí.

Možná už pro něj neexistují žádné přirozené cesty, po nichž by

se měl ubírat? Aniž by dospěl k uspokojivé odpovědi, odevzdaně

se posadil na pohovku v obývacím pokoji a poslouchal tlumenou

hudbu v nočním rozhlasovém vysílání. Nakonec, těsně předtím,

než budík zazvonil, se smířil s tím, že nemá jinou možnost. Byl

to okamžik rezignace, to si uvědomoval naprosto jasně. Ale dříve

30 henning mankell

nebo později přece rezignují všichni, honilo se mu hlavou. Všech

ny nás ovládnou neviditelné síly. Nikdo neunikne.

Budík zazvonil a Wallander vstal. Z chodby si přinesl Ystad ský

zpravodaj, postavil na kávu a šel se osprchovat. Byl to nezvyklý

pocit — na jeden den se vrátit ke starým zvykům. Když se utíral,

zkusil si vybavit, jak byl téměř před rokem a půl v práci naposle

dy. Tehdy bylo léto, toho dne, kdy vyklidil svou kancelář a potom

zašel do kavárny v přístavu a napsal velmi temný dopis Baibě. Ne

dokázal se rozhodnout, jestli mu to připadá dávno, nebo nedávno.

Posadil se ke kuchyňskému stolu a míchal lžičkou kávu.

Tehdy naposledy pracoval.

Dneska je to jeho poslední den.

Policistou byl skoro pětadvacet let. Ať už ho v budoucnu čeká

cokoliv, těch dvacet pět let bude vždycky tvořit páteř jeho živo

ta. Na tom se nedá nic změnit. Nikdo nemůže požadovat, aby

byl jeho život považován za neplatný pokus a aby ještě jednou

zaťal zuby. Není cesty zpět. Otázkou je, jestli někdy byla nějaká

cesta vpřed.

Zkusil se zamyslet, jaký pocit v něm to podzimní ráno převlá

dá. Ale všechno bylo zahaleno prázdnem. Jako by se podzimní

mlha prodrala i do jeho vědomí.

Povzdechl si, vzal si noviny a nepřítomně jimi listoval. Očima

klouzal po stránkách a říkal si, že takové články a stejné fotogra

fie viděl už mnohokrát.

Právě chtěl noviny odložit, když jeho pozornost upoutalo

úmrtní oznámení.

Nejprve nechápal, na co se to dívá. Pak se mu sevřel žaludek.

Advokát Sten Torstensson, narozený 3. března 1947, zemřel

26. října 1993.

Wallander na oznámení bezmocně zíral.

Umřel přece otec, Gustav Torstensson. Vždyť se Stenem se

setkal před necelým týdnem na pobřeží u Grenenu.

Snažil se to pochopit. Musí se jednat o někoho jiného. Nebo

jde o chybu ve jméně. Přečetl si oznámení ještě jednou. Ale chyba usměvavý muž to nebyla. Sten Torstensson, muž, který ho před pěti dny vyhle

dal ve Skagenu, je mrtvý.

Seděl úplně tiše.

Potom se zvedl, našel telefonní seznam a vytočil číslo. Věděl,

že ten, komu volá, vstává brzy.

„Martinsson!“

Wallander překonal nutkání zase zavěsit.

„Tady Kurt,“ řekl. „Doufám, že jsem tě nevzbudil.“

Ve sluchátku bylo dlouho ticho, než Martinsson odpověděl.

„To jsi ty?“ pronesl. „To jsem nečekal.“

„Já vím,“ odpověděl Wallander. „Ale potřebuju se tě na něco

zeptat.“

„To snad nemůže být pravda, že bys měl skončit,“ řekl Martinsson.

„Už je to tak,“ opáčil Wallander. „Ale kvůli tomu nevolám. Chtěl

bych vědět, co se stalo Stenu Torstenssonovi, tomu právníkovi.“

„Ty to nevíš?“ podivil se Martinsson.

„Vrátil jsem se do Ystadu teprve včera,“ odpověděl Wallander.

„Nevím nic.“

Martinsson s odpovědí otálel.

„Byl zavražděn,“ řekl nakonec.

Wallander si uvědomil, že ho to nepřekvapilo. Ve stejném oka

mžiku, kdy to oznámení objevil, mu došlo, že nešlo o přirozenou smrt.

„V úterý večer ho někdo zastřelil v kanceláři,“ pokračoval Martinsson. „Je to naprosto nepochopitelné. A  tragické. Jeho otec

zemřel při autonehodě před pár týdny. Ale to možná taky nevíš?“

„Ne,“ zalhal Wallander.

„Vrať se do služby,“ řekl Martinsson. „Potřebujeme tě, abysme to vyřešili. Tohle a plno dalších věcí.“

„Ne,“ odpověděl Wallander. „Už jsem se rozhodl. Vysvětlím ti to, až se uvidíme. Ystad je malé město. Lidé se tu vždycky dřív nebo později potkají.“

Potom hovor rychle ukončil.


32 henning mankell

Ve stejnou chvíli si uvědomil, že to, co právě řekl Martinsso

novi, už není pravda. Během několika kratičkých okamžiků se

všechno změnilo.

Více než pět minut stál nehybně u telefonu v předsíni. Potom

dopil kávu, oblékl se a vyrazil k autu. Přesně v půl osmé prošel

poprvé po roce a půl dveřmi na policejní stanici. Pokývl směrem

k recepci, zamířil přímo k Björkovi a zaklepal na dveře. Björk se

zvedl a přijal ho vestoje. Wallander si všiml, že zhubl. Také mu

neušlo, že si Björk není jistý, jak se v téhle situaci zachovat.

Ulehčím mu to, pomyslel si Wallander. Ale zpočátku nebude

vůbec nic chápat. Stejně jako tomu nerozumím ani já.

„Jsme samozřejmě rádi, že se ti očividně daří líp,“ začal Björk

opatrně. „Ale pochopitelně bychom si přáli, aby ses vrátil do služ

by, místo abys nás opustil. Potřebujeme tě.“

Rozhodil rukama směrem ke stolu zavalenému papíry.

„Dneska se musím vyjádřit k tak odlišným věcem, jako je nová

policejní uniforma a další nepochopitelný návrh na změnu systé

mu správy krajských policejních ředitelství a jejich vedení. Říká

ti to něco?“

Wallander zavrtěl hlavou.

„Zajímalo by mě, kam tohle povede,“ pokračoval Björk zoufale.

„Jestli ta uniforma projde, budou policisté napříště vypadat jako

kříženci truhlářů a strojvedoucích.“

Björk se na Wallandera, který pořád mlčel, podíval s otázkou

v očích.

„V šedesátých letech vznikla státní policie,“ řekl Björk. „A teď

se zase bude všechno předělávat. Parlament chce odstranit lo

kální policejní správu a vytvořit něco, čemu říká národní policie.

Ale policie vždycky byla národní. Jaká taky jiná? Místní zákony

skončily ve středověku. Jak by asi fungovala běžná práce, kdyby

chom byli zavalení nejasnými memorandy? Kromě toho si mu

sím připravit řeč na absolutně zbytečnou konferenci o něčem,

čemu se říká technika odmítání. Normálně řečeno jde o to, jak se

chovat, když osoby, kterým nebylo uděleno povolení k pobytu,


33 usměvavý muž

mají být naloženy do autobusů a na trajekty bez přílišného rá

musu a kladení odporu.“

„Chápu, že toho musíš zvládnout hodně,“ odpověděl Wallander

a pomyslel si, že Björk je pořád stejný. Nikdy svou pozici šéfa ne

ovládl. To ona ovládala jeho.

„Ale vypadá to, že nechápeš, jak moc potřebujeme všechny ši

kovné policisty,“ namítl Björk a ztěžka dosedl za psací stůl.

„Všechny papíry mám tady,“ pokračoval. „K tomu, aby se z tebe

stal bývalý policista, chybí už jenom tvůj podpis. I když nechci,

musím tvé rozhodnutí akceptovat. Mimochodem, nemáš dou

fám nic proti tomu, že jsem na devátou svolal tiskovku. Za po

slední roky se z tebe stal slavný policajt, Kurte. I když ses občas

choval trochu divně, tak jsi nepopiratelně udělal hodně pro naše

jméno a pověst. Na policejní akademii prý nastoupili noví stu

denti, kteří tvrdí, žes je k tomu inspiroval právě ty.“

„To určitě není pravda,“ odtušil Wallander. „A tu tiskovku mů

žeš zrušit.“

Postřehl, že se Björk rozhořčil.

„To nepřipadá v úvahu,“ odpověděl. „To je to nejmenší, co pro

svoje kolegy můžeš udělat. Navíc o tobě chystají článek pro Švéd

skou policii.“

Wallander přistoupil ke stolu.

„Já nekončím,“ oznámil. „Dneska jsem sem přišel, abych se

znovu pustil do práce.“

Björk na něho nechápavě zíral.

„Žádná tiskovka nebude,“ pokračoval Wallander. „Vracím se

do služby. Zajdu za doktorem, aby mě uschopnil. Cítím se dobře.

Chci zase pracovat.“

„Doufám, že mě netaháš za nos,“ řekl Björk nejistě.

„Ne,“ ujistil ho Wallander. „Stalo se něco, co mě přimělo změ

nit rozhodnutí.“

„Je to hodně nečekané.“

„Pro mě taky. Rozhodl jsem se sotva před hodinou. Ale mám

jednu podmínku. Nebo spíš přání.“


34 henning mankell

Björk přikývl a čekal. „Chtěl bych převzít případ Stena Torstenssona,“ řekl Wallan

der. „Kdo je za vyšetřování zodpovědný teď?“

„Dělají na tom všichni,“ odpověděl Björk. „Hlavní tým tvoří

Svedberg s Martinssonem a já. Ze státního zastupitelství na to

dohlíží Per Åkeson.“

„Sten Torstensson byl můj kamarád.“

Björk přikývl a vstal od stolu. „Myslíš to vážně?“ zeptal se. „Opravdu jsi změnil rozhodnutí?“ „Slyšel jsi, co jsem řekl.“

Björk obešel stůl a postavil se před Wallandera. „To je ta nejlepší zpráva za hodně dlouhou dobu. Teď ty papíry

roztrháme. Pro ostatní to bude překvapení.“

„Kdo sedí v mé staré kanceláři?“ zeptal se Wallander vyhýbavě. „Hansson.“ „Rád bych se tam vrátil, jestli to je možné.“ „Samozřejmě. Ostatně Hansson je tento týden na vzdělávacím

kurzu v Halmstadu. Můžeš se do ní nastěhovat hned.“

Prošli chodbou a zastavili se před Wallanderovou starou kan

celáří.

Jeho jmenovka na dveřích chyběla. Na moment ho to podráž

dilo.

„Potřebuju chvíli sám pro sebe,“ řekl Wallander. „Na půl devátou je naplánovaná schůzka kvůli Torstenssono

vě vraždě,“ informoval ho Björk. „V malé zasedačce. Opravdu to

myslíš vážně?“

„A proč bych neměl?“

Björk zaváhal a pak pokračoval. „Občas jsi jednal trochu nerozvážně a náladově,“ řekl. „To se

nedá přejít.“

„Nezapomeň odvolat tu tiskovku,“ odpověděl Wallander.

Björk mu podal ruku. „Vítej zpátky.“ „Díky.“

35 usměvavý muž

Wallander za sebou zavřel dveře a  okamžitě vyvěsil telefon.

Rozhlédl se po místnosti. Byl tu nový stůl. Ten sem přestěhoval

Hansson. Ale židle byla stará, po Wallanderovi.

Sundal si bundu a posadil se.

Stejná vůně, pomyslel si. Stejný čisticí prostředek, stejný su

chý vzduch, stejný slabý závan toho neskutečného množství kávy,

které se v této budově vypije.

Dlouho seděl úplně tiše.

Více než rok se trápil, hledal pravdu o sobě a své budoucnosti.

Postupně v něm uzrávalo rozhodnutí, které jeho váhání přebilo.

Potom otevřel noviny a všechno bylo jinak.

Poprvé po dlouhé době pocítil záchvěv potěšení, které se mu

šířilo tělem.

Dospěl k rozhodnutí. Nedokázal říct, jestli k dobrému, nebo

špatnému. Ale to už nebylo důležité.

Nahnul se přes stůl, přitáhl si poznámkový blok a napsal je

diné: Sten Torstensson.

Vrátil se do služby.

36 henning mankell

3

Když v půl deváté zavřel Björk dveře do zasedací místnosti, pře

padl Wallandera pocit, že svou práci vlastně nikdy neopustil. Ten

rok a půl, který uběhl od té doby, co se naposledy účastnil vyše t

řovací porady, jako by najednou neexistoval. Připadalo mu, že se

snad probudil z dlouhého spánku, během něhož se zastavil čas.

Teď seděli, jako už mnohokrát předtím, kolem oválného stolu.

Protože Björk dosud nic neřekl, Wallander předpokládal, že jeho

kolegové očekávají nějakou krátkou řeč a poděkování za všechna

uplynulá léta. Potom vystoupí Wallander a  oni se zase schoulí

nad svými poznámkami a budou pokračovat v pátrání po nezná

mém pachateli, který zavraždil Stena Torstenssona.

Wallander si uvědomil, že se bezděky posadil na své obvyklé

místo, na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist