načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Upíří deníky – Temné shledání - Lisa J. Smith

Upíří deníky – Temné shledání

Elektronická kniha: Upíří deníky – Temné shledání
Autor:

Zvítězí láska nebo žízeň po krvi? Nová generace nemrtvých! Tajemné síly promlouvají... Záhadných úmrtí přibývá a šílenství se šíří... Na pomoc přichází armáda ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 272
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-1590-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zvítězí láska nebo žízeň po krvi? Nová generace nemrtvých! Tajemné síly promlouvají... Záhadných úmrtí přibývá a šílenství se šíří... Na pomoc přichází armáda nemrtvých... "…snažím se předat poselství na záchranu našeho městečka, ale sama to nedokážu. Má existence je ohrožena, tak hledám pomoc v záhrobí. Dokážu se vykoupit ze spárů věčného temna?" Hon na zlo začíná...

Zařazeno v kategoriích
Lisa J. Smith - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Upíˇrí deníky

Temné shledání

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

E-knihy v edici:

L. J. Smith – Upíří deníky – Probuzení

L. J. Smith – Upíří deníky – Souboj

L. J. Smith – Upíří deníky – Zášť

L. J. Smith – Upíří deníky – Temné shledání

L. J. Smith – Upíří deníky – Návrat

L. J. Smith – Upíří deníky – Soumrak

Lisa J. Smith

Upíří deníky – Temné shledání – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


1.

V

ěci by mohly být tak jako dřív,“ řekla Caroline

vřele, natáhla se a stiskla Bonnii ruku.

Ale nebyla to pravda. Nic nemůže být tak

jako předtím, než Elena umřela. Nic. A Bonnie mě la

ohledně toho večírku, který chce uspořádat Caroline,

hodně zlou předtuchu. Neurčité hlodání kdesi kolem

žaludku jí napovídalo, že to vážně není dobrý nápad.

„Meredith už přece narozeniny měla,“ zdůraznila. „Minulou sobotu.“

„Ale neměla žádnou oslavu, opravdový večírek – jako bude tenhle. Máme na to celou noc; moji rodiče se vrátí až v sobotu ráno. No tak, Bonnie, jenom si představ, jak bude překvapená.“

No to teda bude, pomyslela si Bonnie. Tak překva pená,

že mě pak zabije přímo na místě. „Podívej, Caroline, věc


4  Upíří deníky

se má tak, že Meredith nepořádala žádnou větší oslavu,

protože nemá náladu slavit. Připadá jí to... tak nějak...neuctivé...“

„Ale to je právě špatně. Elena by přece nechtěla,abychom se přestaly bavit, to přece víš. Milovala večírky.

A byla by naštvaná, že jen tak posedáváme aoplakáváme ji ještě šest měsíců potom, co nás opustila.“ Caroline

se předklonila a její kočičí oči byly upřímné a naléhavé.

V té chvíli v nich nebylo ani stopy po bývalé lstivosti,

ani stopy po obvyklé nestoudné manipulaci. Bonnieviděla, že to opravdu myslí upřímně.

„Chci, abychom zase byly kamarádky, tak jako dřív,“

pokračovala Caroline. „Vždycky jsme slavily narozeniny

společně, jenom my čtyři, pamatuješ? A vzpomínáš, jak

se kluci vždycky pokoušeli nám večírek nabourat? To by

mě zajímalo, jestli to zkusí i letos.“

Bonnie cítila, jak se jí situace vymyká z rukou. Není

to dobrý nápad, tohle opravdu není dobrý nápad,pomyslela si. Ale Caroline pokračovala. Vypadala zasněně

a skoro romanticky, když vzpomínala na staré dobréčasy. A Bonnie neměla to srdce jí říct, že ty staré dobré

časy jsou už dávno pryč.

„Ale vždyť už ani nejsme čtyři, z toho žádná pořádná

oslava nekouká,“ zaprotestovala chabě, když se konečně

zase dostala ke slovu.

Temné shledání  5

„Pozvu i Sue Carsonovou. Meredith s ní vycházídob

ře, ne?“

Bonnie musela připustit, že ano; se Sue vycházeli

všichni. Ale i tak bude muset Caroline pochopit, že věci

se už nemůžou vrátit do starých kolejí. Nemůže prostě

nahradit Elenu Sue Carsonovou a říct, že je všechnoza

řízeno.

Ale jak tohle Caroline vysvětlit? Bonnie se zamyslela.

A pak ji to napadlo.

„Tak pozvi i Vickii Bennettovou,“ navrhla.

Caroline na ni vyvalila oči. „Vickii Bennettovou? To

si děláš srandu! Pozvat tu potrefenou mrňavou otravu,

která se svlíkla před půlkou školy? Po tom všem, co se

stalo?“

„Kvůli tomu všemu, co se stalo,“ odsekla Bonnieroz

hodně. „Podívej, uvědomuju si, že nikdy nebyla v naší

partě. Ale taky už netáhne s těma drsňákama; oni jine

chtějí a ona je z nich vyděšená k smrti. Potřebuje přátele.

A my potřebujeme víc lidí. No tak ji pozvem.“

Caroline chvíli bezmocně bojovala s rozčarováním.

Bonnie tvrdohlavě vystrčila bradu, založila si ruce v bok

a čekala. Nakonec si Caroline povzdechla.

„Tak jo, vyhrálas. Pozveme ji. Ale ty se postaráš o to,

aby Meredith přišla v sobotu večer k nám. A Bonnie –

nesmí mít ani potuchy, co se děje. Chci, aby tohle bylo

opravdové překvapení.“

6  Upíří deníky

„No, to teda bude,“ potvrdila Bonnie ponuře. Zarazilo

ji, jak se Caroline najednou rozzářila a vřele, impulsivně

ji objala.

„Jsem tak šťastná, že máš na věc stejný názor,“prohlá

sila Caroline. „A je dobře, že budeme zase všichnipo

hromadě.“

Vůbec ničemu nerozumí, uvědomila si Bonnie, když

Caroline odešla. Co mám udělat, aby jí to došlo? Praštit ji

po hlavě? A – panebože – budu to muset říct Meredith.

Ale než přišel večer, rozhodla se, že to možnáMere

dith opravdu nemusí vědět předem. Caroline chce, aby

byla Meredith překvapená; no, a tak by možná Bonnie

měla zařídit, aby překvapená opravdu byla. Takhle sias

poň Meredith nebude muset předem dělat starosti. Ano,

rozhodla se Bonnie, nejjednodušší bude o tom Meredith

neříct nic.

A kdoví, napsala si v pátek večer do deníčku, možná 

jsem na Caroline moc tvrdá. Možná ji doopravdy mrzí 

všechny ty věci, co nám provedla – jako když se pokouše­

la ponížit Elenu před celým městem a pomstít se Stefano­

vi tím, že na něj hodí vraždu. Možná Caroline od té do­

by dospěla a naučila se myslet i na někoho jiného než na 

sebe. Možná se na té oslavě budeme opravdu bavit.

A možná mě do zítřejšího odpoledne unesoumimo

zemšťani, pomyslela si, když zavírala deníček. Mohla jen

doufat.

Temné shledání  7

Deník byl jenom levný sešit z papírnictví, na deskách

měl vzorek z malých kytiček. Začala si ho vést teprve od

té doby, co Elena umřela, ale už na něm začínala být

mírně závislá. Bylo to jediné místo, kde mohla říctvšechno, co chtěla, aniž by lidé šokovaně vykřikovali:„Bonnie McCulloughová!“ nebo „Ale, Bonnie!“

Když zhasínala lampičku a zalézala pod peřinu, stále

ještě přemýšlela o Eleně.

Seděla na šťavnatém, pečlivě zastřiženém trávníku,který se rozprostíral na všechny strany, kam až dohlédla.

Obloha byla čistě modrá bez jediného obláčku, vzduch

vlahý a voňavý. Ptáci zpívali.

„Mám takovou radost, žes mohla přijít,“ řekla Elena.

„Ale jo,“ odpověděla Bonnie. „No jasně, já taky.Samozřejmě.“ Znovu se rozhlédla kolem a pak se spěšně

obrátila k Eleně.

„Dáš si ještě čaj?“

Bonnie měla v ruce šálek. Byl jemný a křehký jako

vaječná skořápka. „Ano, děkuju.“

Elena měla na sobě průsvitné, bílé mušelínové šaty

z osmnáctého století, které zdůrazňovaly její štíhloupostavu. Pečlivě nalila čaj, nerozlila ani kapičku.

„Dala by sis myš?“

„Cože?“

„Říkala jsem, jestli si k čaji nedáš sendvič?“

8  Upíří deníky

„Aha, sendvič. Ale jo, to zní dobře.“ Dostala tenounké

plátky okurky pokapané majonézou na lákavém krajíčku

bílého chleba bez kůrky.

Celá ta scéna byla nádherná a jiskřivá jako na obraze

od Seurata. Warm Springs, tak se jmenuje tohle místo.

Kdysi to bývalo oblíbené místo pro pikniky, pomyslela si

Bonnie. Ale určitě máme důležitější témata k rozhovoru

než jen povídání u čaje.

„Kdo ti teď dělá vlasy?“ zeptala se. Elena si je nikdy

nedokázala pořádně upravit sama.

„Líbí se ti to takhle?“ Elena zvedla ruku khedváb

ným, jemně zlatým kadeřím svázaným na temeni.

„Je to dokonalé,“ odpověděla Bonnie a znělo to přesně

tak, jako když si její máma povídá se známými nave

čírku Dcer americké revoluce.

„No to víš, vlasy jsou důležité,“ řekla Elena. Oči jí

zářily o něco temnější modří než obloha, modře jako

lapis lazuli. Bonnie se rozpačitě dotkla svých rudých

kadeří.

„Krev je samozřejmě taky důležitá,“ pokračovala Elena.

„Krev? Ale ano, samozřejmě,“ odpovědělazneklidně

ná Bonnie. Neměla potuchy, o čem to Elena mluví, ací

tila se, jako by se procházela na napnutém laně nadpro

pastí plnou aligátorů. „Ano, krev je důležitá, to určitě,“

souhlasila unaveně.

„Ještě sendvič?“

Temné shledání  9

„Děkuju.“ Tentokrát dostala se sýrem a rajčetem.Ele

na si také vzala jeden a ukousla kousíček. Bonnie jipo

zorovala a cítila, jak v ní každou minutou rostenejis

tota... a pak...

A pak si všimla, jak po okrajích sendviče začínávy

tékat bahno.

„Co – co je to?“ Hlas se jí zachvěl hrůzou. Poprvé za

celou dobu jí to všechno připadalo jako sen. Zjistila, že

se nedokáže pohnout, mohla jen lapat po dechu a zírat.

Na Elenin sendvič na čtverečkovaném ubruse dopadla

hrouda jakési hnědé hmoty. Byl to také kus bahna.„Ele

no... Eleno, co to...“

„Ach, tohle my tady jíme,“ usmála se na ni Elena

a na zubech měla hnědé skvrny. Ale nebyl to Elenin

hlas; byl šeredný a zastřený – a byl to mužský hlas. „Ty

taky budeš.“

Ani vzduch už nebyl vlahý a voňavý; najednou byl

žhavý a vznášel se v něm odporně sladký zápachhni

jících odpadků. V zelené trávě se objevily černé díry

a trávník přece jenom nebyl pečlivě zastřižený, aleneu

držovaný a přerostlý. Tohle není Warm Springs. Je na

starém hřbitově. Jak to, že si to předtím neuvědomila?

Jenže tyhle hroby jsou čerstvé.

„Ještě myš?“ zeptala se Elena a obscénně se zahihňala.

Bonnie pohlédla na svůj napůl snědený sendvič, kte rý

stále držela v ruce, a vykřikla. Z jednoho konce viselšu Upíří deníky

pinatý hnědý ocas. Mrštila jím vší silou na nejbližšínáhrobek, kde se rozprskl s vlhkým mlasknutím. Pakvyskočila, a zatímco se pokoušela uklidnit bouřící žaludek,

zuřivě si otírala prsty o džíny.

„Ještě nemůžeš odejít. Společnost se teprve schází.“

Elenina tvář se také měnila: ztratila vlasy a kůži měla

šedou a tenkou jako pergamen. Na talíři se sendviči se

cosi hýbalo a v dírách zejících v trávníku také. Bonnie

nestála o to vidět to zblízka; bála se, že když to zahlédne,

zešílí.

„Ty nejsi Elena!“ zavřískla a dala se na útěk. Vítr jí

vháněl vlasy do očí, takže pořádně neviděla. Někdo se za

ní vydal; cítila pronásledovatele hned za sebou. Musím

se dostat k mostu, pomyslela si a pak do něčeho vrazila.

„Čekal jsem na tebe,“ řekla ta věc v Eleninýchšatech – šedá a kostlivá věc s dlouhými zahnutými zuby.

„Poslouchej mě, Bonnie.“ Drželo ji to neuvěřitelnou silou.

„Ty nejsi Elena! Ty nejsi Elena!“

„Poslouchej mě, Bonnie!“

Najednou to byl zase Elenin hlas, skutečný Elenin

hlas, nebyl ani obscénně pobavený ani hrubý a odporný,

ale naléhavý. Přicházel odkudsi zpoza Bonnie a zavanul

její noční můrou jako čerstvý chladivý vítr. „Bonnie,

rychle, poslouchej...“

Všechno se rozplývalo. Kostnaté ruce na Bonniiných

pažích, hřbitov prolezlý ohavnými plazícími se věcmi,

Temné shledání  11

žluklý žhavý vzduch. Na malý okamžik zněl Elenin hlas

naprosto jasně, ale pak byl přerušen jako špatnémeziměstské spojení.

„... on pokřivuje a mění věci. Nejsem tak silná jako on...“ pak Bonnii pár slov uteklo. „... ale tohle je důležité. Musíš najít... hned teď.“ Hlas odumřel.

„Eleno, já tě neslyším! Eleno!“

„... snadné zaříkávání, jen dvě přísady, o kterých jsem ti teď říkala...“

„Eleno!“

Když se Bonnie vztyčila v posteli, stále ještě křičela.

A

to je všechno, co si pamatuju,“ zakončila Bonnie svoje vyprávění, zatímco

krá če ly s Meredith po Sunflower Street

mezi řadami vysokých viktoriánských domů.

„Ale byla to určitě Elena?“

„Ano a na konci se mi pokoušela něco říct. Ale to je zrovna ta zmatená část snu. Jenom vím, že to bylodůležité, hrozně důležité. Co si o tom myslíš?“

„Myší sendviče a otevřené hroby?“ Meredith zvedla jedno své elegantní obočí. „Mám dojem, že míchášdohromady Stephena Kinga a Lewise Carrolla.“

Bonnie si pomyslela, že Meredith má asi pravdu. Ale ten sen ji přesto dál zneklidňoval; znepokojoval ji celý den – a to natolik, že jí všechny ostatní obavyvyudil z mysli. Ale teď, když se s Meredith přibližovaly


Temné shledání  13

k Ca rolininu domu, vrátily se dřívější strachy v plné

síle.

Měla jsem o tom Meredith říct, pomyslela si a vrhla

na vysokou dívku postranní pohled. Nemůže ji nechat,

aby tam vešla nepřipravená...

Meredith vzhlédla k rozzářeným oknům s povzde

chem. „Opravdu musíš mít ty náušnice zrovna dneska

večer?“

„Jasně že jo!“ Už je příliš pozdě. Musí to zachránit,

jak se dá. „Až je uvidíš, zblázníš se do nich,“ dodala auvě

domila si ve svém hlase tón zoufalé naděje.

Meredith se zarazila a svým tmavým pohledempá

travě prohlížela Bonniinu tvář. Pak zaklepala na dveře.

„Jenom doufám, že Caroline dneska večer není doma.

Mohla by nás tam zdržet.“

„Caroline doma v sobotu večer? Nedělej si srandu.“

Bonnie zadržovala dech už tak dlouho, že se jí začínala

točit hlava. Její obvykle zvonivý smích vyšel nějak ostře

a falešně. „To je teda nápad,“ pokračovala poněkudhys

tericky. Meredith prohlásila: „Myslím, že dneska večer

není doma nikdo,“ a zkusila kliku. Bonnie z náhléhopo

pudu zatrylkovala: „Enyky benyky kliky bé...“

Meredith se zarazila s rukou na klice a ohlédla se na

ni s obavou.

„Bonnie,“ řekla tiše, „tobě už totálně hráblo?“

„Ne,“ Bonnie zmlkla, popadla Meredith za ruku anabr />

14  Upíří deníky

léhavě jí pohlédla do očí. Ale dveře už se otvíraly.„Panebože, Meredith, řekni, že mě nezabiješ...“

„Překvápko!“ ozvalo se trojhlasně.

„Usmívej se,“ zasyčela Bonnie a postrčila zaraže nou

kamarádku dveřmi do rozzářeného pokoje plnéholomozu a padajících konfet. Sama se odhodlaně rozzářila

a procedila skrz zaťaté zuby: „Zabiješ mě později...zasloužím si to... ale teď se prostě usmívej.“

Na konferenčním stolku byly přivázané balonky – ty

drahé, od Mylara – a pod nimi hromádka dárků.Dokonce nechyběly ani květiny, ačkoli si Bonnie všimla, že ty

orchideje dokonale ladí s Carolininým světle zeleným

šátkem kolem krku. Byl hedvábný, od Hermèse, smotivem vinných listů a hroznů. Vsadím se, že nakonec si dá

jednu z těch orchidejí do vlasů, pomyslela si Bonnie.

Modré oči Sue Carsonové byly poněkud nervózní

a měla plachý úsměv. „Doufám, žes na dnešní večerneměla naplánováno nic důležitého, Meredith,“ řekla.

„Nic, co bych nemohla zrušit železnou tyčí,“odpověděla Meredith, ale vřele se na ni usmála a Bonnii seulevilo. Sue byla tehdy na maturitním plese princeznou

v Elenině družině, spolu s Bonnií, Meredith a Caroline.

Kromě Bonnie a Meredith to byla jediná dívka na škole,

která stála při Eleně ve chvíli, kdy se k ní všichni ostatní

obrátili zády. Na Elenině pohřbu řekla, že Elena bude

Temné shledání  15

navždycky královnou školy Roberta E. Leea, a vzdala se

své nominace na Sněhovou královnu vánočního plesu na

Eleninu počest. Sue měli všichni rádi. To nejhorší máme

za sebou, pomyslela si Bonnie.

„Co kdybychom si udělaly společnou fotku tady na

pohovce?“ navrhla Caroline a usadila je za květinovou

výzdobu. „Vickie, cvakneš nás, že jo?“

Vickie Bennettová tiše a bez povšimnutí postávala

opodál. Teď přikývla: „No jasně,“ nervózně si odhrnula

z očí prameny světle hnědých vlasů a zvedla fotoaparát.

Chová se k ní, jako by byla nějaká služka nebo co,pomyslela si Bonnie a pak ji oslepil blesk.

Když z polaroidu vyjela fotka, Sue a Caroline se nad

ní smály a švitořily, ale Bonnie si všímala detailů. Byla

to opravdu dobrá fotka; Caroline vypadala fantasticky

jako vždycky: lesklé kaštanové vlasy a světle zelenéorchideje před sebou. Meredith měla ve tváři zvláštníodevzdanost a ironický nadhled a jakousi neuvědomělou,

nezáměrnou temnou krásu. A tady už je sama Bonnie,

o hlavu menší než ostatní, s rozcuchanými rudýmikudrnami a rozpačitým výrazem. Ale podivná byla tapostava vedle ní na gauči. To je Sue – samozřejmě, že je to

Sue – ale na okamžik se jí zdálo, že ty blond vlasy amodré oči patří někomu jinému. Někomu, kdo na ni naléhavě

hledí, jako by se zrovna chystal říct něco hroznědůležitého. Bonnie se zamračila na fotku a zuřivě zamrkala.  Upíří deníky Obrázek jí plul před očima a páteří jí projelo znepokojivé zamrazení.

Ne, na tom obrázku je prostě jenom Sue. Musela se na chvíli zbláznit nebo ji snad ovlivnila Carolinina touha, aby byly „zase všechny pohromadě“.

„Já udělám další,“ nabídla se a vyskočila. „Posaď se, Vickie, a nakloň se k ostatním. Ještě víc, ještě – a je to tam!“ Vickie se pohybovala rychle a nervózně. Kdyžzablýskl blesk, trhla sebou jako vyplašené zvíře připravené dát se na útěk.

Caroline se na tenhle obrázek sotva podívala, mís to toho zamířila do kuchyně. „Hádejte, co budeme mítmísto dortu?“ zeptala se. „Mám svoji vlastní variaci načokoládovou smrt. Pojďte, kdo mi pomůže rozpouštět po levu?“ Sue šla s ní a po chvilce nejistého váhání je následovala i Vickie.

Meredith se otočila k Bonnii a poslední stopyradostného výrazu jí zmizely z tváře. „Mělas mi to říct.“

„Já vím,“ Bonnie na chvíli sklopila kajícně hlavu. Pak vzhlédla a zakřenila se. „Jenže ty bys sem pak nešla a nemohly bychom si dát čokoládovou smrt.“

„A to ti stojí za to?“

„No, aspoň to pomůže,“ přesvědčovala ji Bonnierozumně. „A snad to nebude ani tak hrozné. Caroline se

snaží být milá a pro Vickii je dobré, že se taky jednou

dostane z domu...“


Temné shledání  17

„Nevypadá to, že by to pro ni bylo dobré,“ odsekla

Meredith bez obalu. „Spíš vypadá, jako by ji měl každou

chvíli trefit šlak.“

„No, asi je jenom nervózní.“ Podle Bonnie mělaVic

kie všechny důvody k nervozitě. Strávila většinuminulé

ho podzimu v tranzu, zatímco ji jakási síla, kteroune

chápala, pomalu připravovala o rozum. Nikdo nečekal,

že se z toho vzpamatuje tak dobře.

Meredith se pořád mračila. „No, aspoň se to nekoná

na tvoje skutečné narozeniny,“ těšila ji Bonnie.

Meredith zvedla fotoaparát a obracela ho v dlani.

S pohledem stále sklopeným odpověděla: „Ale koná.“

„Cože?“ zírala na ni Bonnie a pak se zeptala znovu

a hlasitěji: „Cos to řekla?“

„Říkala jsem, že dneska skutečně mám narozeniny.

Caroline se to musela dozvědět od svojí mámy; bývaly

s mojí mamkou kdysi kamarádky.“

„Meredith, o čem to tu mluvíš? Ty jsi přece mělana

rozeniny minulý týden, 30. května.“

„Ale ne, neměla. Mám je dneska, 6. června. Je toprav

da; mám to na řidičáku a všude. Moji rodiče je začali

slavit o týden dřív, protože 6. červen je pro ně nešťastný

den. Šestého byl totiž napaden můj děda a pak se zto

ho zbláznil.“ Zatímco Bonnie lapala po dechu,neschop

ná slova, Meredith klidně dodala: „Víš, pokusil se zabít

moji babičku. A mě taky.“ Meredith opatrně odložilafobr />

18  Upíří deníky

ťák přesně doprostřed konferenčního stolku. „Asiby

chom měly jít za ostatníma do kuchyně,“ řekla tiše. „Už

cítím čokoládu.“

Bonnie byla pořád ještě v šoku, ale mozek už jízačí

nal znovu fungovat. Neurčitě si vzpomínala, že o tom

Meredith mluvila i dřív, ale tenkrát jí neřekla celouprav

du. A rozhodně neříkala, kolikátého se to stalo.

„Napaden – myslíš napaden stejně jako Vickie,“vyra

zila ze sebe. Nedokázala vyslovit slovo upír, ale věděla,

že Meredith to chápe.

„Stejně jako Vickie,“ potvrdila Meredith. „Tak pojď,“

pobídla ji tiše. „Čekají na nás. Nechtěla jsem těroz

rušit.“

Meredith nechce, abych byla rozrušená, takže nebudu

rozrušená, myslela si Bonnie, zatímco nalévala horkou

polevu na čokoládový dort s čokoládovou zmrzlinou.

I když jsme kamarádky už od první třídy a tohletajem

ství mi nikdy neřekla.

Na okamžik ji zamrazilo a z temných koutů mysli se jí

vynořila slova: Nikdo není tím, kým se zdá. Loni jivaro

val hlas Honorie Fellové, který skrze ni promlouval, a to

proroctví se ukázalo být děsivě pravdivé. Co když ješ tě

není všemu konec?

Ale pak Bonnie odhodlaně potřásla hlavou. O tom teď

nesmím přemýšlet; teď musím myslet na večírek. Apobr />

Temné shledání  19

starám se o to, aby to byl dobrý večírek a abychom spolu

všechny nějak vyšly, rozhodla se.

Kupodivu to ani nebylo až tak těžké. Meredith aVic

kie zpočátku moc nemluvily, ale Bonnie se snažila, jak

mohla, být na Vickii milá a ani Meredith nakonecne

odolala hromádce pestrobarevně zabalených dárečků

na konferenčním stolku. Než se propracovala kposled

nímu, už se všechny smály a povídaly si. Nálada plná

tolerance a příměří pokračovala i poté, co se přesunuly

nahoru do Carolininy ložnice, aby prozkoumaly šatník,

cédéčka a fotoalba. Když se přiblížila půlnoc, natáhly se

na spacáky a dál klábosily.

„Co vlastně teď dělá Alaric?“ zeptala se Sue Meredith.

Alaric Saltzman byl něco jako Mereditin přítel.Od

promoval na Duke University v oboru parapsychologie

a loni ho povolali do Fell’s Church, když začaly ty upíří

útoky. Ačkoli ho nejdřív považovali za nepřítele, skončil

jako spojenec – a blízký přítel.

„Je v Rusku,“ odpověděla Meredith. „Pátrá tam po

tom, jak během studené války využívali psychotronicky

nadaná média.“

„A co mu odpovíš, až se vrátí?“ vyzvídala Caroline.

Odpověď na tuhle otázku strašně zajímala i Bonnii.

Vzhledem k tomu, že Alaric byl skoro o čtyři rokystar

ší, Meredith mu řekla, že musí s rozhovorem o společné

budoucnosti počkat, dokud neodmaturuje. Ale teď už je


20  Upíří deníky

Meredith osmnáct – právě dneska, připomněla siBonnie – a maturity jsou za dva týdny. Co se asi stanepotom?

„Ještě jsem se nerozhodla,“ odpověděla Meredith.

„Alaric chce, abych šla taky na Duke, dokonce by mě

tam i vzali, ale já si nejsem jistá. Musím o tom ještěpřemýšlet.“

Bonnie byla spokojená. Přála si, aby Meredith šla s ní

na Boone Junior College, ne aby se vdala a odstěhovala,

nebo třeba i jen zasnoubila. Je to přece pitomostrozhod nout se jenom pro jednoho kluka už tak mladá.Bonnie byla známá tím, jak tuhle hru hraje a že střídákluky, jak se jí zachce. Snadno se zamiluje a snadno ji to

zase pustí.

„Ještě jsem nepotkala kluka, který by stál za to zůstat

věrná,“ prohlásila nahlas.

Všichni na ni pohlédli. Sue si opřela bradu o kolena

a zeptala se: „Dokonce ani Stefan?“

Bonnie to měla tušit. Mihotavé světlo jediné noční

lampičky a ticho rušené jen šelestěním listů smutečních

vrb za oknem – rozhovor se nevyhnutelně musel stočit ke

Stefanovi... a k Eleně.

Stefan Salvatore a Elena Gilbertová se již v městečku

stali legendou, něco jako Romeo a Julie. Když se Stefan

přistěhoval do Fell’s Church, všechny dívky ho chtěly pro

sebe. A Elena, ta nejkrásnější, nejpopulárnější anejneTemné shledání  21

dostupnější dívka na škole, po něm zatoužila také.Teprve poté, co ho dostala, si uvědomila hrozící nebezpečí.

Stefan nebyl tím, kým se jevil – měl tajemství daleko

temnější, než by si kdokoli troufl hádat. A také mělbratra Damona, který byl ještě tajemnější a nebezpečnější

než on. Elena uvízla v síti mezi dvěma bratry, milovala

Stefana, ale neodolatelně ji přitahovala i Damonovanezkrotnost. Nakonec zemřela, aby je zachránila oba a aby

jim oplatila lásku, kterou jí věnovali.

„Možná Stefan – pokud jsi Elena,“ zamumlala Bonnie

a trochu tak ustoupila ze svého stanoviska. Atmosféra se

změnila, byla teď tišší a malinko smutná, přesně ta pravá

pro noční svěřování.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že už není,“ řekla Suetiše, zavrtěla hlavou a zavřela oči. „Připadalo mi, že je

mnohem víc naživu než všichni kolem.“

„Její plamen hořel jasněji,“ přidala se Meredith apozorovala přitom vzory, které lampička kreslila po stropě.

Hlas měla jemný, ale důrazný, a Bonnii se zdálo, že ta

slova vystihla Elenu lépe než cokoli, co o ní kdy slyšela.

„Byly chvíle, kdy jsem ji nenáviděla, ale nikdy jsem ji

nemohla ignorovat,“ připustila Caroline a zelené oči se jí

zkalily vzpomínkou. „Ona nebyla člověk, kterého byste

mohli ignorovat.“

„Z její smrti jsem se naučila jedno,“ ozvala se Sue,

„a to, že se to mohlo stát každému z nás. Nesmímepro

22  Upíří deníky

marnit ze života ani chvilku, protože nikdy nevíme, jak

dlouhý čas ještě máme.“

„Může to být šedesát let nebo šedesát minut,“souhla

sila Vickie tichým hlasem. „Kdokoli z nás může umřít

třeba dneska v noci.“

Bonnie se znepokojeně zavrtěla. Ale než mohlacoko

li odpovědět, Sue zopakovala: „Pořád nemůžu uvěřit, že

už skutečně není. Někdy mám pocit, jako by byla někde

blízko.“

„Mně se to stává taky,“ přiznala Bonnie. Myslí jípro

běhl obraz Warm Springs a na okamžik jej viděla živěji

než Carolinin zšeřelý pokoj. „Včera v noci se mi o ní

zdálo a měla jsem pocit, že to je skutečně ona a že se mi

snaží něco říct. Pořád ještě mám ten pocit,“ obrátila se

k Me redith.

Ostatní ji tiše pozorovali. Dřív by se všechnyroze

smály, kdyby Bonnie naznačila cokoli o nadpřirozenu,

ale teď už ne. O jejím paranormálním nadání nikdone

pochyboval, budilo respekt a trochu i strach.

„Opravdu?“ vydechla Vickie.

„Co myslíš, že se ti snažila říct?“ zeptala se Sue.

„Nevím. Na konci se strašně snažila zůstat se mnou

v kontaktu, ale nešlo to.“

Rozhostilo se další ticho. Nakonec Sue řekla váhavě

a s jemným zadrhnutím: „A myslíš... myslíš, že bysmoh

la kontaktovat ty ji?“

Temné shledání  23

Nad tím přemítaly všechny. Bonnie pohlédla naMere

dith. Předtím měla Meredith o tom snu svoje pochyby,

ale teď se na Bonnii dívala vážnýma očima.

„Já nevím,“ odpověděla Bonnie pomalu. Obrazy z oné

noční můry jí vířily v hlavě. „Rozhodně nechci upadnout

do tranzu a otevřít se čemukoliv, co tam někde může být,

to vím jistě.“

„A je to jediný způsob komunikace se zemře lými?

Co spiritistická tabulka nebo tak něco?“ zajímalo Sue.

„Moji rodiče spiritistickou tabulku mají,“ řekla Caro

line trochu moc nahlas. Tlumená důvěrná atmosféra se

porušila, najednou zavládlo jakési neurčité napětí.Všech

ny se posadily vzpřímeněji a dívaly se jedna na druhou

s otázkou v očích. Dokonce i Vickie teď vypadala nejen

vyděšeně, ale i zaujatě.

„Fungovalo by to?“ zeptala se Meredith Bonnie.

„Měly bychom to vůbec zkoušet?“ přemýšlela Suena

hlas.

„Máme vůbec odvahu? V tom je jádro pudla,“prohlá

sila Meredith. Bonnie si opět uvědomila, že se všichni

dívají na ni. Ještě na okamžik zaváhala a pak pokrčila

rameny. V žaludku ji šimralo vzrušení.

„Proč ne?“ prohodila. „Co můžeme ztratit?“

Caroline se obrátila k Vickii. „Vickie, pod schodama

je skříň a uvnitř by měla být spiritistická tabulka, někde

na horní polici s ostatníma hrama.“

24  Upíří deníky

Dokonce ani neřekla „Prosím, přinesla bys ji?“Bon

nie se zamračila a otevřela pusu, aby něco řekla, aleVic

kie už byla ze dveří.

„Moha bys být trochu vlídnější,“ řekla BonnieCa

roline. „To si hraješ na Popelčinu zlou macechu nebo

co?“

„Ale no tak, Bonnie,“ odsekla Caroline netrpělivě. „Má

štěstí, že jsme ji vůbec pozvaly. A ona to ví.“

„A já jsem myslela, že je prostě přemožená našível

korysostí,“ poznamenala Meredith suše.

„A kromě toho...“ začala Bonnie, ale už větu nestihla

dokončit. Ozval se slabý pronikavý zvuk, který náhle

ustal, ale nedal se s ničím splést. Byl to výkřik hrůzy.Ná

sledovalo mrtvé ticho a pak série krátkých proni kavých

výkřiků.

Dívky v pokoji na okamžik strnuly a pak se vyhrnuly

ze dveří a po schodech dolů.

„Vickie!“ Meredith s dlouhýma nohama se dostalado

lů jako první. Vickie stála před skříní a pažemi sichrá

nila obličej. Vrhla se k Meredith a stále křičela.

„Vickie, co se stalo?“ vyptávala se Caroline a znělo to

spíš naštvaně než vystrašeně. Po podlaze byly rozsypané

různé hry a karty z monopolů. „Proč ječíš?“

„Sáhlo to na mě! Natahovala jsem se na horní polici

a něco mě popadlo kolem pasu!“

„Zezadu?“

Temné shledání  25

„Ne, z té skříně.“

Bonnie zaraženě nakoukla do skříně. Zimní kabáty

tam tvořily neproniknutelnou clonu, některé sahaly až

k zemi. Meredith se jemně vyvinula z Vickiina objetí,

popadla deštník a začala šťourat do kabátů.

„Nech toho...“ uklouzlo Bonnii, ale deštník odhalil jen

všelijaké hadry. Meredith jím odsunula kabáty a odkryla

holé dřevo zadní stěny skříně.

„Vidíš? Nic tam není,“ řekla vesele. „Jsou tam jenru

kávy od kabátů. Když se mezi ně nakloníš dost daleko,

může ti připadat, jako by to byly něčí ruce.“

Vickie přikročila ke skříni, dotkla se visícíhoruká

vu a vzhlédla na polici. Pak si přikryla obličej dlaněmi

a nechala dlouhé hedvábné vlasy, aby jej skryly. Naoka

mžik si Bonnie myslela, že pláče, ale pak uslyšelachi

chotání.

„Panebože! Já jsem fakt myslela... ach jo, jsem takpi

tomá! Uklidím to,“ nabídla se Vickie.

„Až později,“ prohlásila rozhodně Meredith. „Teďpů

jdem do obýváku.“

Než odešly, Bonnie vrhla na skříň ještě jedenpo

hled.

Když se všechny shromáždily kolem konferenčního

stolku a zhasly několik světel pro dosažení příhodnější

atmosféry, Bonnie položila zlehka prsty na malouplasto

vou tabulku s písátkem. Nikdy předtím spiritistickouta

26  Upíří deníky

bulku nepoužila, ale věděla, jak se to dělá. Písátkouka

zuje na jednotlivá písmena, a tak formuje vzkaz – tedy

pokud jsou duchové ochotní si povídat.

„Musíme se jí dotýkat všechny,“ oznámila asledova

la, jak ostatní dívky poslechly. Meredith měla prstydlou

hé a elegantní, Sue štíhlé a zakončené dlouhýmiupra

venými nehty. Caroline měla nehty nalakované lesklým

měděným lakem. Vickiiny byly okousané.

„Teď zavřeme oči a budeme se soustředit,“ vyzvala je

Bonnie tiše. Děvčata zašuměla očekáváním a poslechla;

atmosféra už dolehla na všechny.

„Myslete na Elenu. Představte si ji. Pokud tam někde

je, chceme ji přivolat sem.“

Velký pokoj ztichl. Bonnie v temnotě za sevřenými

víčky uviděla světlou hřívu a oči barvy lapisu lazuli.

„No tak, Eleno,“ zašeptala. „Mluv se mnou.“

Písátko se začalo pohybovat.

Nemohla ho vést žádná z nich, tlačily na tabulku zrůz

ných stran. Přesto se malý plastový trojúhelníčekpohybo

val hladce a jistě. Bonnie nechala oči zavřené, dokud se

nezastavil a pak se podívala. Písátko ukázalo slovo ANO.

Vickii unikl slabý vzlyk.

Bonnie se podívala na ostatní. Caroline zrychlenědý

chala, zelené oči zúžené. Sue jako jediná měla stálere

zolutně zavřené oči. Meredith zbledla.

Všechny čekaly, že bude vědět, co dělat dál.

Temné shledání  27

„Nepřestávejte se soustředit,“ nabádala je Bonnie.Cí

tila se zoufale nepřipravená a připadala si trochu hloupě,

když oslovila prázdný vzduch. Ale bylo to na ní.

„Jsi to ty, Eleno?“ zeptala se.

Písátko trochu zakroužilo a vrátilo se na ANO.

Bonnii se náhle tak rozbušilo srdce, že se bála, aby se

jí nechvěly prsty. Plast pod bříšky prstů jí najednoupři

padal nějak jiný, skoro jako zelektrizovaný, jako by skrze

něj proudila jakási nadpřirozená energie. Už sinepřipa

dala hloupě. Do očí jí vstoupily slzy a všimla si, žeMe

redith také zvlhly oči. Kývla na ni.

„Jak si můžeme být jisté?“ zeptala se Caroline nahlas

a podezřívavě. Caroline to necítí, uvědomila si Bonnie;

necítí vůbec nic z toho, co já. Co se týče nadpřirozených

schopností, je mrzák.

Písátko se znovu pohnulo – teď létalo mezi písmeny

tak rychle, že Meredith sotva měla čas hláskovat písme

na. I bez interpunkce byl vzkaz jasný.

CAROLINE NEBUĎ HUSA, zněl. MÁŠ ŠTĚSTÍ ŽE

S TEBOU VŮBEC MLUVÍM.

„Tohle teda rozhodně zní jako Elena,“ poznamenala

Meredith suše.

„Vypadá to tak, ale...“

„Proboha sklapni, Caroline,“ utnula ji Bonnie. „Eleno,

mám takovou radost...“ Sevřelo se jí hrdlo a musela začít

znovu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist