načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Upíří deníky – Probuzení - Lisa J. Smith

Upíří deníky – Probuzení

Elektronická kniha: Upíří deníky – Probuzení
Autor:

V dobách kvetoucí italské renesance se bratři Damon a Stefan Salvatore bezhlavě zamilovali do krásné mladé upírky Katherine. Ačkoli bylo její srdce dost velké pro oba, každý z nich ji ... (celý popis)


hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 248
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V dobách kvetoucí italské renesance se bratři Damon a Stefan Salvatore bezhlavě zamilovali do krásné mladé upírky Katherine. Ačkoli bylo její srdce dost velké pro oba, každý z nich ji chtěl mít jen pro sebe. Jejich nesmiřitelný souboj o Katherininu přízeň však vedl k její smrti, po které zůstali dva nesmrtelní, na smrt rozhádaní chlapci se zlomeným srdcem...Po několika staletích se má boj Damona a Stefana opakovat. V malém americkém městě se seznámí s krásnou a chlapci obletovanou studentkou Elen, jejíž podobnost s Katherine je neuvěřitelná... ...všichni kluci po mně touží, ale já chci jen Stefana. Je krásný, tajemný a donedávna mně ignoroval a vyhýbal se mi... Asi už vím proč. Má totiž děsivé tajemství, které znám jen já...

Související tituly dle názvu:
Upíří deníky – Probuzení Upíří deníky – Probuzení
Smith Lisa J.
Cena: 99 Kč
Upíří deníky – Souboj Upíří deníky – Souboj
Smith Lisa J.
Cena: 99 Kč
Upíří deníky – Ohrožení Upíří deníky – Ohrožení
Smith Lisa J.
Cena: 129 Kč
Upíří deníky – Druhá šance Upíří deníky – Druhá šance
Smith Lisa J.
Cena: 99 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Upíˇrí deníky

Probuzení

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Lisa J. Smith

Upíří deníky – Probuzení – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Doporučujeme další e-knihy v edici:

L. J. Smith – Upíří deníky – Souboj

L. J. Smith – Upíří deníky – Zášť

L. J. Smith – Upíří deníky – Temné shledání

L. J. Smith – Upíří deníky – Návrat

L. J. Smith – Upíří deníky – Soumrak


L

.J

.S

MITH

P

RO

B

U

Z

E

N

Í


H

udba začala hrát pomalý tanec. Pořád ještě

na ni zíral, vpíjel se do ní pohledem. Je ho

ze lené oči potemněly a zdivočely touhou. Na jednou měla pocit, že ji každým okamžikem prudce při tiskne k sobě a tvrdě políbí, aniž by řekl jediné slovo. „Chtěla by sis zatančit?“ zeptal se jemně. Hraju si sohněm, s něčím, čemu nerozumím, napadlo ji najednou. A v tom si uvědomila, že je vyděšená. Srdce se jí prudce rozbušilo. Měla pocit, jako by ty zelené oči promlouvaly k něčemu v ní, co je skryto hluboko pod povrchem – a tato část jejího já na ni nyní křičela „nebezpečí!“ Ajakýsi instinkt, starší než celá civilizace, ji nabádal kútěku, ba přímo k úprku.

Ani se nepohnula.


Mé drahé kamarádce a sestře Judy

Zvláštní dík patří Anne Smithové,

Peggy Bokulicové, Anne Marii Smithové

a Lauře Pennyové za informace o Virginii,

a také Jackovi a Sue Checkovým

za přiblížení místních lidových tradic.


1.

4. září

D

neska se stane něco hrozného. Vlastně nevím,

proč jsem to napsala. Je to nesmysl. Nemám

žádný důvod být rozruše ná, naopak, mám

všechny důvody být šťastná, ale...

Ale je 5.30 ráno a já jsem už vzhůru a mám strach.

Snažím se pořád přesvědčit samu sebe, že jsem jen rozhoze­

ná časovým posunem mezi Francií a zdejším místem. Ale

to nevysvětluje, proč se cítím tak vyděšená. Tak ztracená.

Předevčírem, když jsme jely s tetou Judith a s Margaret

autem z letiště, jsem měla tak divný pocit. Když jsme za­

hnuly do naší ulice, najednou mě napadlo: „Máma s tátou nás

doma čekají. Vsadím se, že budou na verandě nebo v obývá­

ku, kde nás budou vyhlížet z okna. Muselo se jim po mě

hrozně stýskat.“


8  Upíří deníky

Já vím, zní to naprosto bláznivě.

Ale dokonce i když jsem už zahlédla náš dům a prázdnou

verandu, pořád jsem měla stejný pocit. Vyběhla jsem po

schodech, zkusila dveře a zaklepala klepadlem. A když teta

Judith odemkla, vrazila jsem dovnitř a pak jsem jen stála

v hale, naslouchala zvukům domu a očekávala, že uslyším

maminku, jak jde dolů po schodech, nebo tátu, jak na mě

volá z pracovny.

V tu chvíli za mnou teta Judith ztěžka upustila kufr na

podlahu, zhluboka si vzdychla a prohlásila: „Tak jsme do­

ma.“ A Margaret se zasmála. Zavalil mě nejhroznější pocit,

jaký jsem kdy zažila. V životě jsem se necítila tak naprosto

a úplně ztracená.

Doma. Jsem doma. Proč jen to zní jako lež?

Narodila jsem se tady, ve Fell’s Church. A vždycky jsem

bydlela v tomhle domě, vždycky. Tohle je můj starý pokoj,

stále stejný, s propáleným kobercem, jak jsme se s Caroline

v páté třídě pokoušely tajně propašovat cigarety a málem se

udusily. Kdybych se podívala z okna, uvidím starou kdouli,

kam přede dvěma lety vylezli Matt a jeho kamarádi, aby

rozproudili zábavu na mých narozeninách. Tohle je moje

postel, moje židle, můj prádelník.

Ale zrovna teď mi to všechno připadá cizí, jako bych sem

nepatřila. To já se sem nehodím. A nejhorší je, že mám po­

cit, že někde existuje místo, kam patřím, jen ho nemůžu

najít.

Probuzení  9

Včera jsem byla příliš unavená, než abych se vydala do

Orientation. Meredith mi vyzvedla rozvrh, ale necítila

jsem se na to, se s ní vybavovat po telefonu. Teta Judith říka­

la všem, kdo volali, že mám pásmovou nemoc a potřebuji se

dospat. Ale při večeři se na mě tak divně dívala...

Ale dneska už se se všemi budu muset vidět. Máme sraz

na parkovišti před školou. Snad proto jsem vyděšená? Bojím

se snad jich?

Elena Gilbertová přestala psát. Zírala na poslednířádek, který vyšel z jejího pera a zavrtěla hlavou. Pero se

zarazilo nad malou knížečkou v modrých sametových

deskách. Pak vztyčila hlavu a mrštila perem iknížečkou do velikého arkýřového okna, do kterého neškodně

udeřily a spadly na čalouněnou sedačku pod ním.

Je to všechno tak směšné.

Odkdy se ona, Elena Gilbertová, obává setkávat slidmi? Odkdy se bojí vůbec něčeho? Vstala a rozzlobeně

nacpala ruce do rukávů červeného hedvábného kimona.

Ani nepohlédla do viktoriánského zrcadla nadprádelníkem z třešňového dřeva; věděla, co by v něm viděla.Elenu Gilbertovou. Rozvážnou, blond a štíhlou holku, která

vždy udává módní trend. Studentku vyššího ročníku

střední školy. Tu, kterou všichni kluci chtěli a kterou se

všechny holky přály stát. A která teď měla na tvářinezvykle zamračený výraz a stažená ústa.

10  Upíří deníky

Horká koupel a trocha kávy, to mě určitě uklidní,po

myslela si. Ranní rituál koupání a oblékání byluklid

ňující. Loudala se s ním a přerovnávala si své novéoble

čení, které si přivezla z Paříže. Nakonec si vybrala bledě

růžovou halenku a k tomu bílé plátěné šortky, takževy

padala jako malinový pohár se zmrzlinou. K nakous nutí,

pomyslela si, když uviděla v zrcadle dívku s potutelným

úsměvem. Ranní obavy se rozplynuly a byly ty tam.

„Eleno! Kde jsi? Přijdeš pozdě do školy!“ ozval se

vzdálený hlas odněkud zdola.

Elena si ještě jednou přejela kartáčem své hedvábné

vlasy a stáhla je tmavě růžovou stuhou. Pak popadlaba

tůžek a seběhla po schodech.

V kuchyni se její čtyřletá sestřička Margaret cpala

cereáliemi a teta Judith něco vařila na sporáku. Teta

Judith byla ten typ ženy, který vždy působí poněkud

zmateně. Měla úzký přívětivý obličej a jemné světlé

vlasy neupraveně vyčesané dozadu. Elena ji letmopo

líbila na tvář.

„Dobré ránko všem. Mrzí mě to, ale nestíhám sena

snídat.“

„Ale Eleno, nemůžeš přece odejít bez snídaně.Potře

buješ bílkoviny...“

„Dám si před školou koblihu,“ prohlásila Elenaener

gicky. Lípla pusu Margaret na slámové vlasy a otočila se

k odchodu.

Probuzení  11

„Ale Eleno...“

„A asi půjdu po škole domů k Bonnie nebo Meredith,

takže na mě nečekej s večeří. Ahoj!“

„Eleno...“

Elena už byla u hlavních dveří, zavřela za sebou tetiny

protesty a vyšla na verandu.

A zarazila se.

Všechny ty nepříjemné pocity z časného rána ji opět

přemohly. Nervozita a strach. A pocit jistoty, že se stane

něco strašného.

Maple Street byla opuštěná. Vysoké viktoriánskébudovy působily cize a tiše, jako by snad byly uvnitřprázdné... jako domy v opuštěné filmové scéně. Vypadaly, jako

by byly bez lidí, ale plné podivných, nepřátelskýchčíhajících stvoření.

To je ono; něco ji pozoruje. Obloha nad hlavou nebyla

modrá, ale mléčně neprůhledná jako veliká mísaobrácená dnem vzhůru. Elena si byla jistá, že se na ni upírajíněčí oči.

Zahlédla něco temného ve větvích staré kdouloně

před domem.

Byl to havran, stejně nehybný jako žlutě zbarvené listy

okolo něj. To on se na ni díval.

Pokoušela si namluvit, že je to směšné, ale byl to ten

největší havran, kterého v životě viděla. Mohutný auhlazený. Na jeho černém peří si pohrávala duha. Vidělajasbr />

12  Upíří deníky

ně každý detail: lačné tmavé pařáty, ostrý zobák, jediné

třpytivé černé oko.

Byl tak nehybný, že by to klidně mohl být voskový

model sedícího ptáka. Avšak, jak se na něj dívala, cítila,

že se pomalu červená, horko jí stoupalo ve vlnách po

krku až do tváří. Protože on... se na ni díval. Díval se na

ni stejně, jako se na ni dívali kluci, když měla na sobě

plavky nebo průsvitnou blůzku. Jako kdyby ji svlékal

očima...

Než si uvědomila, co vlastně dělá, upustila batoh azved

la ze silnice kámen. „Vypadni odsud!“ vykřikla a slyšela

zuřivý hněv ve svém hlase. „No tak, padej pryč!“ Spolu

s posledním slovem po něm mrštila kámen.

Zašustilo listí, ale havran se vznesl nezraněný. Mělob

rovská křídla, která nadělala hluk za celé hejno havranů.

Elena se přikrčila a zpanikařila, jak přeletěl přímo nadje

jí hlavou a vzduch zvířený jeho křídly jí pocuchal vlasy.

On však opět prudce vzlétl a zakroužil, černá silueta

oproti mléčně bílé obloze. A pak s jediným řezavým

zvoláním zamířil k nejbližšímu lesu.

Elena se pomalu narovnala, vzpamatovala se aroz

hlédla se kolem. Nemohla uvěřit tomu, co právě udělala.

Ale teď, když byl pták pryč, jí všechno připadalo užza

se tak obyčejné. Jemný větřík šustil listy. Elena sezhlu

boka nadechla. V ulici se otevřely jedny dveře aroze

smáté děti se vyhrnuly ven.


Probuzení  13

Usmála se na ně a znovu si oddechla. Úleva jizaplavi

la jako sluneční paprsky. Jak jen mohla být tak hloupá?

Vždyť je krásný den, plný příslibů, a nic zlého se určitě

nestane.

Nic – jen to, že přijde pozdě do školy. Celá parta na ni

bude na parkovišti čekat.

Vždycky můžu říct, že jsem házela kameny našmírá

ka, pomyslela si a skoro se zahihňala. No, to by jimale

spoň poskytlo materiál k drbání.

Aniž by se znovu ohlédla na kdouloň, vydala se co

nejrychleji ulicí.

Havran proletěl vrcholkem mohutného dubu a Stefan

instinktivně zvedl hlavu k nebi. Když viděl, že to jeje

nom pták, uklidnil se.

Sklopil oči k ochablé bílé věci ve svých rukou apocí

til, jak se mu obličej stáhnul dojetím. Neměl v úmyslu ho

zabít. Ulovil by něco většího než králíka, kdyby siuvě

domil, jak velký má hlad. Ale to bylo právě to, co ho

děsilo: nikdy nevěděl, jak silný ten hlad bude. Měl štěstí,

že tentokrát zabil jen králíka.

Stál pod věkovitými duby, slunce se prodíralo jejich

listy dolů na jeho kučeravou hlavu. Stefan Salvatore ve

svých džínách a tričku vypadal jako úplně obyčejnýstře

doškolský student.

To ale nebyl.


14  Upíří deníky

Hluboko do lesů, kde ho nikdo nemohl vidět, tam se

chodil krmit. Nyní si horlivě olizoval rty, aby snad na

nich nezůstala ani kapka. Nechtěl riskovat. I tak bude

dost náročné, aby mu tato komedie vyšla.

Na okamžik znovu zapochyboval, zda to nemá prostě

vzdát. Možná by se měl vrátit nazpět do Itálie, zpátky do

svého úkrytu. Co ho jen přimělo věřit, že by se opětmo

hl radovat ze slunečního svitu?

Ale byl už unavený ze života ve stínech. Byl unaven

temnotou a tvory, kteří v ní přežívali. A nejvíce ze všeho

byl unaven samotou.

Nebyl si přesně jistý, proč si vybral zrovna Fell’s

Church ve Virginii. Podle jeho měřítek to bylo mladé

město; nejstarší budovy byly postaveny před pouhýmjed

ním a půl stoletím. Avšak vzpomínky a duchovéobčan

ské války tu stále ještě přežívali, stejně skuteční jakosu

permarkety a stánky s rychlým občerstvením.

Stefan oceňoval úctu k minulosti. Byl přesvědčen, že

by si lidi ve Fell’s Church mohl oblíbit. A možná –je

nom možná – by mezi nimi mohl najít své místo.

Samozřejmě, že ho nikdy nepřijmou úplně. Hořký

úsměv nad tou myšlenkou mu zkřivil rty. Už věděl, že

v toto je zbytečné doufat. Nikdy nenalezne místo, kde

by byl přijat naprosto, kde by mohl být skutečně sám

sebou.

Pokud se nerozhodne připojit se ke stínům...


Probuzení  15

Odrazil tuto myšlenku. Zřekl se temnoty; stínypone

chal za sebou. Zahladil všechna ta minulá léta a začíná

znovu – zrovna dnes.

Stefan si uvědomil, že stále ještě drží králíka. Jemně

ho položil na lůžko z uschlého dubového listí. Někdeda

leko, příliš daleko, než aby to mohly slyšet lidské uši,

zaslechl lišku.

Jen pojď, sestro lovkyně, pomyslel si smutně. Čeká tě

snídaně.

Přehodil si bundu přes rameno a všimnul sihav

rana, který ho předtím vyrušil. Stále ještě seděl nadu

bu a vypadalo to, že ho pozoruje. Měl z toho špatnýpo

cit.

Začal k němu vysílat zkoumavou myšlenku, aby ptáka

prověřil, ale včas se zarazil. Pamatuj na svůj slib,při

pomněl si. Nepoužívat Síly, dokud to nebude absolutně

nutné.

Pohyboval se neslyšně mezi mrtvými listy a uschlými

větvičkami a zamířil k okraji lesa. Měl tam zaparkované

auto. Jednou se ohlédl a všimnul si, že havran opustil

větev a snesl se ke králíkovi.

Ve způsobu, jakým rozprostřel křídla nad ochablým

bílým tělem, bylo něco zlověstného a triumfálního.Ste

fanovi se sevřelo hrdlo a téměř vyrazil zpět, aby ptáka

odehnal. Ale co, má přeci stejné právo jíst jako ta liška,

řekl si.


16  Upíří deníky

A stejné právo jako má on.

Pokud na toho ptáka narazí ještě jednou, pohlédne do jeho mysli, rozhodl se. Pro tuto chvíli však od nějodtrhnul zrak a pospíchal dále lesem, čelist zaťatou. Nechtěl přijít pozdě do Střední školy Roberta E. Leea.

2.

E

lenu obklopili spolužáci v ten okamžik, kdy

vstoupila na parkoviště střední školy. Všichni

tam byli, celá parta, kterou neviděla od konce

července, a čtyři nebo pět dalších nohsledů, kteřídoufa

li, že si získají na popularitě, když se budou držet s nimi.

Přijímala od svých přátel jedno objetí na uvítanou za

druhým.

Caroline vyrostla alespoň o tři centimetry a byla ještě

svůdnější a podobnější modelce z Vogue než dříve.Pří

větivě pozdravila Elenu a pak opět ustoupila, zelené oči

úzké jako oči kočky.

Bonnie naopak vůbec nevyrostla – když ji objalapa

žemi, sahaly Eleně vlnité rusé vlasy sotva po bradu.Mo

ment... vlnité vlasy? zamyslela se Elena. Podržela malou

dívku kousek od sebe.  Upíří deníky

„Bonnie! Co sis to udělala s vlasama?“

„Líbí se ti to? Myslím, že takhle vypadám vyšší.“

Bonnie si načechrala již tak načepýřené vlny a usmála se.

Hnědé oči jí jiskřily vzrušením a malý srdcovitýobličejík zářil.

Elena pokročila dál. „Meredith, ty ses vůbecnezměnila.“

Tohle objetí bylo z obou stran opravdu vřelé. PoMeredith se jí stýskalo nejvíc ze všech, pomyslela si Elena, když se dívala na vysokou dívku. Meredith nikdynenosila make-up; ale se svou dokonalou olivovou pletí ahustými černými řasami ani žádný nepotřebovala. Teďprávě měla jedno elegantní obočí zvednuté a prohlížela si Elenu.

„No, tobě o pár odstínů zesvětlely vlasy od sluníčka... Ale jak to, že nejsi vůbec opálená? Myslela jsem, že sis užívala na francouzské Riviéře.“

„Přece víš, že se nikdy neopálím.“ Elena natáhla ruce, aby to mohla sama posoudit. Pleť byla bezchybná jakoporcelán, ale téměř stejně světlá a průsvitná jako Bonniina.

„Moment, to mi připomíná,“ vmísila se Bonnie apoadla Elenu za jednu ruku. „Že neuhodnete, co jsem se v létě naučila od svojí sestřenice?“ Než stihl kdokolizareagovat, pyšně jim oznámila: „Čtení z ruky!“

Ozvaly se povzdechy a trochu smíchu.

„Jen se smějte,“ prohlásila nevzrušeně Bonnie. „Moje

Probuzení  19

sestřenice říká, že jsem médium. A teď mě nechte,podí

vám se...“

Zírala Eleně do dlaně.

„Pospěš si, přijdem pozdě,“ popoháněla ji poněkud

netrpělivě Elena.

„Dobře, dobře. Tak tady je tvoje čára života – nebo je

to čára srdce?“ Ve skupince se někdo zahihňal. „Ticho,

zaměřuji se do všehomíra. Aha... aha...“ NajednouBon

nie zbledla, jakoby se vyděsila. Hnědé oči se jí rozšířily,

ale zdálo se, že už nezírá Eleně do dlaně. Vypadalo to,

jako by se dívala skrze ni – na něco děsivého.

„Setkáš se s vysokým tmavým cizincem,“ mumlalaMe

redith zezadu. Dívky se rozchichotaly.

„Tmavý ano, a cizinec také... ale ne vysoký.“Promlu

vila Bonnie slabým a vzdáleným hlasem.

„Ačkoli,“ pokračovala po chvíli se zmatenýmvýra

zem, „kdysi býval vysoký.“ Pohlédla ohromeně naEle

nu. „Ale to přece není možné... že ne?“ Pustila Eleninu

ruku, téměř ji odhodila. „Nechci vidět víc.“

„Tak jo, je po představení. Půjdem,“ vyzvala Elena

ostatní mírně podrážděně. Vždycky byla přesvědčená,

že paranormální triky jsou právě jen... triky. Tak proč je

tak podrážděná? Jen proto, že ráno málem zpanikařila

sama...

Děvčata vyrazila ke škole, ale zvuk perfektněvyla

dě ného motoru je zarazil.  Upíří deníky

„No ne,“ zírala Caroline. „To je ale fáro.“

„To je ale poršák,“ opravila ji Meredith suše.

Elegantní černé 911 Turbo provrnělo parkovištěm a hledalo si místo líně jako panter, který si hledá kořist.

Když vůz zastavil, otevřely se dveře a zahlédly řidiče.

„Panebože,“ zašeptala Caroline.

„Tyyyjo,“ vydechla Bonnie.

Z místa, kde Elena stála, viděla, že má štíhlousvalnatou postavu. Vybledlé džíny, které ze sebepravděpodobně musí večer sloupnout, těsné tričko a koženou bundu neobvyklého střihu. Měl vlnité vlasy – a tmavé.

Nicméně nebyl vysoký, jen průměrné výšky.

Elena vydechla.

„Kdo je ten maskovaný muž?“ zeptala se Meredith. Ta poznámka byla výstižná – tmavé sluneční brýletomu klukovi úplně zakrývaly oči a clonily mu tvář jako maska.

„Ten maskovaný je cizinec,“ řekl kdosi jiný a zaznělo štěbetání hlasů.

„Vidíte tu bundu? Je italská, jako z Říma.“

„Jak to víš? V životě jsi nebyla dál než v Romě vokrese New York!“

„A jéje, Elena má zase ten výraz. Ten lovecký výraz.“

„Malej, tmavej a hezkej – radši by sis měla dát bacha.“

„Není malej, je akorát!“

Z brebentění ostatních najednou zazněl hlasCarolibr />

Probuzení  21

ne. „Ale no tak, Eleno. Vždyť už máš Matta. Co víc bys

ještě chtěla? Co bys tak mohla dělat jiného se dvěma než

s jedním?“

„To samé – jenom o něco déle,“ unyle protáhlaMere

dith a skupina propukla v smích.

Cizinec zamkl své auto a zamířil ke škole. Elenaza

mířila nenuceně k němu, ostatní dívky těsně za ní jako

semknutá smečka. Na okamžik se v ní vzedmula vlna

podráždění. Copak nemůže jít vůbec nikam bez tohohle

procesí v patách? Ale Meredith zachytila její pohled

a ona sama se usmála navzdory své náladě.

„Vznešenost zavazuje,“ upozornila ji Meredith jemně.

„Cože?“

„Pokud chceš být královnou školy, musíš se umětvy

rovnat s následky.“

Elena se nad tím zamračila, když vstupovaly dobudo

vy. Před nimi se prostírala dlouhá chodba. Postavu vdží

nech a kožené bundě zahlédly mizet ve dveříchkance

láře na konci chodby. Když Elena kráčela směrem ke

kanceláři, zvolnila krok, nakonec zastavila, aby seza

myslela nad oznámeními na korkové nástěnce vedledve

ří. Bylo tam také veliké okno, skrz které byl vidět celý

vnitřní prostor kanceláře.

Ostatní dívky otevřeně zíraly oknem a chichotaly se.

„Skvělej pohled zezadu.“ Tohle je rozhodně bunda od

Armaniho. „Myslíš, že je fakt z ciziny?“


22  Upíří deníky

Elena natahovala uši, aby zaslechla jméno tohoklu

ka. Vypadalo to, že vzniknul nějaký problém: sekretářka

studijního oddělení paní Clarková nahlížela do seznamu

a vrtěla hlavou. On něco řekl a paní Clarková rozhodila

rukama v typickém gestu ,Co můžu dělat?‘ Ještě jednou

projela prstem seznam a přesvědčivě zavrtěla hlavou. To

se už začal obracet k odchodu, pak se ale otočil zpátky.

Paní Clarková k němu vzhlédla a její výraz se změnil.

Ten kluk měl nyní své sluneční brýle v ruce. PaníClar

ková vypadala něčím překvapená; Elena viděla, jakně

kolikrát zamrkala. Rty se jí několikrát otevřely a zase

zavřely, jako by se pokoušela něco říct.

Elena si přála zahlédnout víc než jen temeno jehohla

vy. Paní Clarková teď listovala v hromadách papíru

a vypadala zmateně. Nakonec našla jakýsi formulář aně

co na něj zapisovala, pak ho otočila a posunula k němu.

On ho asi podepsal a vrátil jí ho. Paní Clarková na něj

okamžik zírala, pak zalistovala další hromadou papírů

a nakonec mu podala cosi, co vypadalo jako rozvrhho

din. Ani na okamžik z něho nespustila oči, když si papír

bral, pokývnul a otočil se ke dveřím.

Elena byla nyní už nepříčetná zvědavostí. Co se tam

uvnitř asi právě odehrálo? A jak asi vypadá tvářnezná

mého? Ale když se vynořil z kanceláře, už si opět rovnal

sluneční brýle na obličeji. Projela jí vlna zklamání.

Přesto však mohla zahlédnout alespoň zbytek jehotvábr />

Probuzení  23

ře, když se zastavil ve dveřích. Tmavé vlnité vlasyrámovaly tak jemné rysy obličeje, že mohly být klidněpřevzaty ze staré římské mince či medailonu. Vysoké lícní kosti,

rovný klasický nos... a ústa, kvůli kterým byste celou noc

neusnuli, pomyslela si Elena. Horní ret byl krásnětvarovaný, poněkud citlivý a velmi smyslný. Brebentění dívek

v hale ustalo, jakoby někdo otočil vypínačem.

Většina z nich se nyní točila k procházejícímu zády a dívaly se kamkoli jinam, jen ne na něj. Elena zůstala na svém místě u okna a mírně pohodila hlavou. Uvolnila si

stuhu z vlasů a nechala je volně padat na ramena.

Ten kluk ale zamířil halou, aniž se rozhlédl vlevonebo vpravo. Jakmile byl z doslechu, rozšuměla se vlnapovzdechů a šepotu.

Elena neslyšela ani jedno.

Prošel přímo okolo mě, pomyslela si zmateně. Přímo kolem, a bez jediného pohledu.

Matně si uvědomila, že zvoní. Meredith ji tahala za paži.

„Cože?“

„Říkám, že tady je tvůj rozvrh. Máme teďtrigonometrii ve druhém patře. Tak se hni!“

Elena se nechala od Meredith, postrkovat chodbou,

nahoru po schodech a do třídy. Automaticky vklouzla na

prázdné místo a upřela oči na profesorku vpředu, aniž by

ji doopravdy viděla. Stále ještě nepřekonala šok.


24  Upíří deníky

Prošel těsně kolem. Bez jediného pohledu.Nedokáza

la si vzpomenout, před jak dlouhou dobou nějaký kluk

tohle udělal naposledy. Všichni se alespoň podívali.Ně

kteří hvízdli. Někteří ustali v hovoru. A někteří prostě

jen zírali.

A to Eleně vždycky vyhovovalo.

Ostatně, co je důležitější, než kluci? Jsou měřítkem,

jak jste populární, jak jste krásné. A můžou být užiteční

na spoustu věcí. Někdy jsou vzrušující, ale většinou to

nevydrží dlouho. A někdy jsou hrozní už od začátku.

Většina kluků, zamyslela se Elena, se chová jakoště

ňata. Když je máte, jsou roztomilá, ale postradatelná. Jen

velmi málo z nich může být něčím víc, opravdovými

přáteli. Jako Matt.

Ach, Matt. Loni doufala, že on je ten, kterého hledala,

díky kterému by cítila... no, něco víc. Víc, než krátký

pocit triumfu z dobytí cíle nebo pýchu z předváděníno

vého úlovku před ostatními dívkami. A k Mattovioprav

du začala cítit silnou náklonnost. Ale během léta, kdy

měla čas přemýšlet, si uvědomila, že to je náklonnost

jako mezi sourozenci nebo příbuznými.

Paní Halpernová rozdávala učebnice trigonometrie.

Elena si mechanicky vzala svou a vepsala dovnitř svoje

jméno, stále zabraná v myšlenkách.

Měla Matta ráda víc, něž všechny ostatní kluky,kte

ré znala. A právě proto mu musela říct, že to skončilo.


Probuzení  25

Nevěděla, jak by mu to měla napsat. Už vůbecnevědě

la, jak by mu to měla říci. Ne snad proto, že by se bála,

že bude dělat scény; jen že by to nepochopil. Ani ona

sama si pořádně nerozuměla.

Bylo to, jako kdyby vždycky sahala po... něčem víc.

A pokaždé, když si myslela, že už toho dosáhla, zjistila,

že to neexistuje. S Mattem, ani s žádným jiným z těch,

které získala.

A tak tedy musela začínat vždy znovu od začátku.Na

štěstí byl stále po ruce čerstvý materiál. Žádný jí ještě

nedokázal odolat a žádný ji nikdy neignoroval. Aždo

sud.

Až dosud. Při vzpomínce na tu chvíli v hale zjistila, že

zatíná prsty do psacího pera. Stále nemohla uvěřit, že

kolem ní prošel, jako by byla vzduch.

Zazvonilo a všichni se vyhrnuli ze třídy, ale Elena

zaváhala mezi dveřmi. Kousla se do rtu a propátrala

očima proud studentů, kteří se valili halou. Pak si

všimla jedné dívky patřící k oněm nohsledům zpar

koviště.

„Frances! Pojď sem.“

Frances nedočkavě přiběhla a tuctový obličejík se jí

rozjasnil.

„Poslyš, Frances, pamatuješ si toho kluka z rána?“

„S tím poršákem a, ehm, dalšíma kvalitama? Na toho

nejde zapomenout...“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist