načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Upíří deníky – Ohrožení - Lisa J. Smith

Upíří deníky – Ohrožení

Elektronická kniha: Upíří deníky – Ohrožení
Autor:

Třináctý díl série Upířích deníkůNový školní rok na univerzitě začíná pro Elenu opravdu skvěle - život se Stefanem je krásnější než kdy dřív, všechny své přátele má ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 384
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-1777-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třináctý díl série Upířích deníků

Nový školní rok na univerzitě začíná pro Elenu opravdu skvěle - život se Stefanem je krásnější než kdy dřív, všechny své přátele má kolem sebe a vypadá to, že i Damon se konečně změnil. Když se však začnou z kampusu školy ztrácet studenti, rychle se šíří panika. Všichni včetně Eleny jsou ve velkém nebezpečí. Podaří se jim ochránit jeden druhého? Zlo je všudypřítomné a může zaútočit odkudkoli a na kohokoli...

Zařazeno v kategoriích
Lisa J. Smith - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Upíří deníky – Ohrožení" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

U p í rˇ í d e n í k y

Ohrožení

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Lisa J. Smith

Upíří deníky – Ohrožení – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


1.

M

ilý deníčku,

Jsem tak vyděšená.

Srdce mi tluče jako splašené, v ústech

mám sucho a ruce se mi chvějí. Musela jsem čelit tolika

nebezpečím a všechno jsem překonala: upíři, vlkodlaci,

fantomové. Tvorové, o kterých bych nikdy nevěřila, že

mohou být skuteční. Ale teď jsem vyděšená k smrti. Proč?

Prostě proto, že odjíždím z domova.

Vím, že to je naprosto a dokonale směšné. Vlastně ani

doopravdy neodjíždím z domova, ve skutečnosti odjíž­

dím jenom na vysokou – jen pár hodin autem od svého

milovaného domu, ve kterém bydlím od dětství. Ne, ne­

budu znovu plakat. Na pokoji přece budu bydlet s Bonnií

a s Meredith, se svými dvěma nejlepšími kamarádkami

na celém světě. Na stejné koleji, jenom o pár poschodí


4  Upíří deníky

jinde, bude i můj milovaný Stefan. A další z mých nej­

lepších přátel, Matt, bude ubytovaný jenom pár kroků

přes kampus. Dokonce i Damon bude bydlet v apartmá­

nu ve městě.

Poctivě řečeno, nemohla bych být blíž domovu. Ledaže bych se rozhodla z našeho domu nikdy neodejít.

Předpokládám, že jsem tak vyděšená i proto, že po­ sledních pár týdnů letních prázdnin bylo tak nádher­ ných. Za ty zbývající tři týdny jsme si vynahradili všechnu tu zábavu, kterou jsme si měli užívat celé léto – kdybychom nemuseli bojovat s kitsune, cestovat do Temné dimenze, bojovat s fantomem žárlivosti a všechny ty věci, jež zábavu ani trochu nepřipomínaly. Pořádali jsme pik­ niky, přespávali u jednoho nebo u druhého, chodili plavat a po nákupech... Podnikli jsme výlet na krajský trh, kde Matt vyhrál pro Bonnii vycpaného tygra a pak se příšer­ ně červenal, když mu Bonnie skočila do náručí a výskala štěstím. Stefan mě líbal na vrcholku obřího kola, jako kterýkoliv normální kluk líbá svoji holku, když je krásná letní noc.

Byli jsme tak šťastní. Tak „normální“, jak jsem mys­

lela, že už nikdy nemůžeme být.

A myslím, že právě to mě děsí. Bojím se, že těch pár

týdnů byla nádherná zářivá mezihra a teď že se všech­

no změní, že nás opět čeká temnota a děs. Je to jako ta


Ohrožení  5

anglická báseň, kterou jsme četli minulý podzim ve škole,

kde jeden verš říká: Nic zářivého není stálé, Ne pro mne.

Dokonce ani Damon...

Elenu vyrušil zvuk kroků z chodby v přízemí, pero se jí

v ruce pomalu zastavilo. Pohlédla na posledních pár kra­

bic rozesetých po pokoji. To už ji jdou asi vyzvednout

Stefan a Damon.

Ale chtěla dokončit myšlenku, vyjádřit poslední oba­

vu, která ji během oněch báječných týdnů trápila. Obrá­

tila se zpátky k deníku a rozepsala se rychleji, aby stihla

přenést své myšlenky na papír, než bude muset odejít.

Damon se změnil. Od chvíle, kdy jsme porazili fanto­

ma žárlivosti, je... laskavější. Nejenom ke mně, neje­

nom k Bonnii, pro niž měl vždycky trochu slabost, ale

i k Mattovi a Meredith. Pořád dovede být neuvěřitelně

otravný a nepředvídatelný – to by jinak ani nebyl Da­

mon –, ale ztratil ten podtón krutosti, který se u něho

dříve občas projevoval.

Zdá se, že i se Stefanem dospěli k jakémusi vzájemné­

mu pochopení. Uvědomují si, že je miluji oba, ale zatím

se brání žárlivosti. Jsou si blízcí a chovají se opravdu jako

bratři tak, jak jsem to u nich nikdy nezažila. Mezi námi

třemi panuje křehká rovnováha, která se ustavila během

oněch tří týdnů na konci léta. A já mám strach, že stačí


6  Upíří deníky

jediný chybný krůček z mojí strany, jenž celou tu jemně

vyváženou stavbu důvěry zřítí, a že se stejně jako jejich

první láska Katherine stanu příčinou jejich rozkolu.

A pak ztratíme Damona navždycky.

Teta Judith netrpělivě zavolala nahoru: „Eleno!“

„Už běžím,“ odpověděla a honem načmárala do dení­

ku posledních pár vět.

Přesto je možné, že ten nový život bude báječný. Možná

se dočkám všeho, na co jsem se těšila. Nemůžu navždycky

zůstat na střední, ani u nás doma. A kdo ví? Možná ten­

tokrát zářivé dny přece jen zůstanou i pro mě.

„Eleno! Čeká na tebe odvoz!“

Teta Judith už byla evidentně ve stresu. Chtěla Elenu

odvézt na kolej sama. Ale Elena věděla, že se s rodinou

ne dokáže rozloučit bez pláče, a tak požádala Stefana

a Damona, aby ji odvezli oni. Bude jí připadat méně trap né

odbýt si emoce tady doma než brečet po celém kam pusu

v Dalcrestu. Od chvíle, kdy se Elena rozhodla, že pojede

s bratry Salvatorovými, si teta Judith dělala hlavu s kaž­

dou drobností a byla celá nervózní, že Elena nedokáže

odstartovat svoji vysokoškolskou dráhu, pokud u toho ona

nebude, aby na všechno dohlédla. Elena si však uvědomo­

vala, že to je všechno jenom proto, že ji má teta tolik ráda.

Ohrožení  7

Elena sklapla svůj deník vázaný v modrém sametu

a vložila ho do jedné z krabic. Zvedla se a zamířila ke

dveřím – ale než je otevřela, otočila se, aby si ještě napo­

sledy prohlédla svůj pokoj.

Vypadal tak prázdný, když na stěnách chyběly její

oblíbené plakáty a v knihovničce zůstala jen polovina

knih. V šatně zbylo jen pár kousků oblečení. Nábytek

stál na svém místě, ale pokoj nyní postrádal většinu je­

jích věcí a najednou jí připadal spíš jako neosobní hote­

lový pokoj než jako útulný přístav jejího dětství.

Tolik se tu toho odehrálo. Elena si pamatovala, jak se

jako malá holčička tulila k tatínkovi na lavici u okna,

když si spolu četli. S Meredith, Bonnií – a s Caroline,

která také kdysi bývala její dobrou kamarádkou – tady

strávily snad stovky nocí a šeptaly si tajemství, učily se,

oblékaly na plesy nebo prostě trávily společný čas. Tady

ji časně po ránu líbal Stefan a pak rychle zmizel, když ji

teta Judith přišla budit. Elena si vzpomněla na Damo­

nův krutý triumfální úsměv, když ho poprvé pozvala

dovnitř, a připadalo jí to dávno, jako před milionem let.

A ne tak dávno zažila neuvěřitelný příliv radosti, když se

tady jedné temné noci opět objevil, zatímco byli všichni

přesvědčeni, že zemřel.

Ozvalo se zaklepání na dveře, jež se vzápětí rozlétly.

Stál v nich Stefan a díval se na ni.

„Připravená?“ zeptal se. „Tvoje teta je dost ustaraná.

8  Upíří deníky

Myslí si, že nebudeš mít čas vybalit si před úvodním

setkáním, pokud hned nevyrazíme.“

Elena k němu přikročila a objala ho. Voněl čistotou

a dřevem a Elena si položila hlavu na jeho rameno. „Už

jdu,“ odpověděla, „jenom je pro mě těžké se rozloučit,

víš? Všechno se změní.“

Stefan se k ní obrátil a jemně ji políbil. „Já vím,“ za­

šeptal, když polibek skončil a on jí zlehka prstem obkres­

lil křivku dolního rtu. „Já tyhle krabice snesu dolů a do­

přeju ti ještě minutku. Teta Judith bude mít lepší pocit,

když uvidí, že se auto plní.“

„Tak jo, budu hned dole.“

Stefan odnesl krabice. Elena si povzdechla a znovu se

rozhlédla. Modré závěsy s kytičkami, které jí ušila ma­

minka, když jí bylo devět, pořád visely na oknech. Elena

si připomněla, jak ji máma objímala a měla trochu oro­

sené oči, když jí její holčička vysvětlovala, že už je na zá­

věsy s kreslenými motivy příliš velká.

Nyní se i Eleně naplnily oči slzami, shrnula si vlasy za

uši a napodobila tak gesto, které vždycky dělala její má­

ma, když usilovně přemýšlela. Elena byla tak mladá,

když její rodiče zemřeli. Možná, že kdyby byli naživu,

byly by teď s mámou kamarádky, považovaly by se

za partnerky, ne jen za mámu a dceru.

I její rodiče studovali na Dalcrestu. Vlastně se tam

i seznámili. V přízemí na pianu je jejich fotka, jak stojí

Ohrožení  9

v talárech při promoci před knihovnou v Dalcrestu

a smějí se, oba tak neuvěřitelně mladí.

Studium na Dalcrestu možná rodiče Eleně trochu při­

blíží. Možná se dozví víc o tom, jací to byli lidé, nejen

máma a táta, které znala, když byla malá. Třeba najde

svoji rodinu mezi neoklasicistními budovami a sameto­

vě zelenými trávníky školy.

Vždyť neodchází, ne doopravdy. Jenom pokračuje vpřed.

Elena nasadila rozhodnou tvář a vyšla z pokoje.

Dole v hale čekali teta Judith, její manžel Robert

a Elenina pětiletá sestřička Margaret a sledovali ji, jak

k nim schází ze schodů.

Teta Judith samozřejmě panikařila. Nedokázala vy­

držet v klidu; mačkala si ruce, upravovala vlasy, pohrá­

vala si s náušnicemi. „Eleno,“ starala se, „jsi si jistá, že

sis zabalila všechno, co budeš potřebovat? Je toho tolik,

na co je potřeba pamatovat...“

Očividná tetina nervozita usnadnila Eleně loučení.

Vyrovnaně se usmála a objala ji. Teta ji pevně sevřela, na

okamžik se uklidnila a pak popotáhla: „Budeš mi chy­

bět, zlatíčko.“

„I ty mi budeš chybět,“ odpověděla Elena, přitiskla se

k tetě blíž a cítila, že se i jí začínají chvět rty. Rozechvěle

se zasmála. „Vždyť se vrátím. Kdybych něco zapomněla

nebo kdyby se mi moc stýskalo, přijedu domů na víkend.

Nemusím přece čekat až na Díkůvzdání.“

10  Upíří deníky

Robert vedle nich si přešlápl z nohy na nohu a odkaš­

lal si. Elena pustila tetu Judith a obrátila se k němu.

„Ehm, vím, že studenti na vysoké mají spoustu růz­

ných výdajů,“ začal, „a nechceme, aby sis musela dělat

starosti s penězi, takže máš otevřený účet ve studentské

prodejně, ale...,“ otevřel peněženku a podal Eleně hrst

bankovek: „Tohle je pro strýčka příhodu...“

„Ach,“ vydechla Elena pohnutě a trochu rozpačitě:

„Děkuju ti hrozně moc, strýčku Roberte, ale to opravdu

nemusíš.“

Neohrabaně ji poplácal po rameni: „Přejeme si, abys

měla všechno, co budeš potřebovat,“ prohlásil rozhodně.

Elena se na něho vděčně usmála, složila peníze a schova­

la si je do kapsy.

Vedle Roberta stála Margaret a hleděla zarytě na špič­

ky svých bot. Elena si před ni klekla a vzala ji za ručičky.

„Margaret?“ oslovila ji.

Zahleděly se na ni obrovské modré oči. Margaret se

zamračila a zavrtěla hlavou, pusinku pevně semknutou.

„Budeš mi hrozně chybět, Maggie,“ řekla jí Elena, při­

táhla si ji k sobě a oči se jí znovu naplnily slzami. Po tvá­

ři ji pohladily sestřiny vlásky jemné jako chmýří pam­

pelišky. „Ale na Díkůvzdání se vrátím a možná se za

mnou budeš moct přijet podívat do školy. Chtěla bych se

svojí mladší sestřičkou pochlubit všem svým novým ka­

marádům.“

Ohrožení  11

Margaret polkla: „Nechci, abys odešla,“ prohlásila ti­

chounkým utrápeným hláskem. „Ty pořád někam od­

cházíš.“

„Ale zlatíčko,“ utěšovala ji Elena bezmocně a přitulila

si ji blíž. „Ovšem vždycky se taky vrátím zpátky, že

ano?“

Elena se zachvěla. Znovu zapřemítala, kolik si asi

Margaret pamatuje z toho, co se doopravdy stalo ve

Fell’s Church v minulém roce. Strážkyně slíbily, že změ­

ní všem vzpomínky na to temné údobí, kdy upíři, vlkod­

laci a kitsune téměř zničili město – a kdy sama Elena

zemřela a znovu dostala dar života –, ale zdálo se, že

existují výjim ky. Caleb Smallwood si všechno pamato­

val a také v Mar garetině nevinném obličejíku občas

zahlédla podivně vědoucí výraz.

„Eleno,“ ozvala se znovu teta Judith uplakaným

chraplavým hlasem, „radši bys měla vyrazit.“

Elena ještě jednou objala sestřičku. „Tak dobře,“

souhlasila, vstala a vzala si batůžek. „Večer vám zavo­

lám, jak se tam zabydluju.“

Teta Judith přikývla a Elena jí věnovala ještě jednu

rychlou pusu, než si otřela oči a vyšla ze dveří.

Venku tak zářilo slunce, až musela přivřít oči. Damon

a Stefan se opírali o dodávku, kterou Stefan pronajal a kde

už byly naskládané její věci. Když k nim vykročila, oba

vzhlédli a oba najednou se na ni usmáli.  Upíří deníky

Ach. Jsou oba tak krásní, že i po takové době, kdy je

zná, jí pohled na ně dokáže podlomit kolena. Stefan, její

láska Stefan, s očima zelenýma jako listy stromů, jež se

při pohledu na ni vždycky rozzáří, má nádherný klasický

profil a jemně zakřivený dolní ret, který svádí k líbání.

A Damon – nevšedně bílá pleť, temné sametové oči,

hedvábné vlasy – je elegantní a smrtelně nebezpečný.

Damonův zářivý úsměv oslovuje jakousi část uvnitř ní

a nutí ji příst a protahovat se jako puma, když pozná své­

ho druha.

Oba páry očí ji sledovaly s láskou – a majetnicky.

Bratři Salvatorové jsou teď její. Co s tím ale bude dě­

lat? Při té myšlence se zamračila a nervózně nahrbila

ramena. Pak se přiměla vyhladit vrásky na čele, uvolnit

se a odpovědět jim také úsměvem. Co se má stát, to se

stane.

„Je čas vyrazit,“ prohlásila a zdvihla tvář ke slunci.


2.

M

eredith pevně vtiskla hubici měřáku do

ventilu levé zadní pneumatiky a zkon­

trolovala tlak. Všechno v pořádku.

Tlak ve všech čtyřech pneumatikách byl v pořádku.

Nemrznoucí směs, olej v motoru i v převodovce, všech­

no bylo doplněno, autobaterie nová, hever a náhradní

pneumatika v dokonalém stavu. Měla to vědět. Její rodi­

če nejsou ten typ lidí, kteří si vezmou dovolenou z prá­

ce, když jim dcera odjíždí na vysokou. Vědí, že nepotře­

buje rozmazlovat, ale prokázali jí svoji lásku tím, že

všechno dokonale připravili, přesvědčili se, že dojede

bezpečně a bude připravená na cokoliv, co se může při­

hodit. Samozřejmě, že jí ani neřekli, že všechno zkon­ trolovali; přejí si, aby na své bezpečí myslela sama.

Už nebylo co dělat, jen odjet.


14  Upíří deníky

Což byla ta jediná věc, kterou udělat nechtěla.

„Pojeď se mnou,“ řekla, aniž vzhlédla od práce, a v du­

chu si nadávala za jemné zachvění, jež slyšela ve svém

hlase. „Jenom na pár týdnů.“

„Víš, že nemůžu,“ odpověděl jí Alaric a zlehka ji pohla­

dil po zádech. „Kdybych jel s tebou, už bych nedokázal

odjet. Takhle to bude lepší. Užiješ si první týdny na škole

stejně jako všichni ostatní noví studenti, aniž bych ti brá­

nil v rozletu. A já za tebou brzy přijedu na návštěvu.“

Meredith se k němu obrátila a zjistila, že ji upřeně po­

zoruje. Ústa měl téměř neznatelně napjatá. Meredith si

uvědomila, že loučení, které je opět čeká po pouhých ně­

kolika týdnech, kdy byli spolu, je pro něho stejně těžké

jako pro ni. Naklonila se a jemně ho políbila.

„Je to lepší, než kdybych šla na ten Harvard,“ zamum­

lala, „je to mnohem blíž.“

Když léto končilo, oba si s Mattem uvědomili, že ne­

dokážou opustit své přátele a odjet na vysokou daleko

odsud, jak původně plánovali. Tolik toho společně pře­

stáli! Přáli si zůstat spolu a jeden druhého chránit.

Jejich rodné město bylo několikrát téměř zničeno a je­

nom skutečnost, že se Elena rozhodla vydírat Nebeský

soud, nakonec rozhodla o jeho obnově a zachránila je­

jich rodiny. Prostě nemohli odjet. Ne, dokud je jejich

parta to jediné, co stojí proti okolním temnotám, temno­

tám, které budou vždycky přitahovány silou magických


Ohrožení  15

geopatogenních zón, jež se kříží v oblasti Fell’s Church.

Dalcrest je dost blízko, aby se kdykoliv mohli vrátit, kdy­

by opět hrozilo nebezpečí.

Musejí chránit svůj domov.

A tak se Stefan vypravil na správní oddělení školy

a využil své upíří schopnosti ovlivňování mysli – a na­

jednou měl Matt fotbalové stipendium, které původně na

jaře odmítl, protože se dostal na Kentskou státní, a Mere­

dith byla nejen očekávána jako nový student, ale také zís­

kala ubytování v nejlepším pokoji spolu s Elenou a Bonnií.

Nadpřirozené síly pro změnu tentokrát pracovaly pro ně.

Přesto se musela vzdát některých snů, aby se tohle spl­

nilo. Harvardu. Alarica po svém boku.

Meredith zavrtěla hlavou. Takové sny se stejně neda­

ly skloubit. Alaric by s ní nemohl odjet na Harvard.

Alaric zůstane tady ve Fell’s Church a bude pátrat po

původu veškerých nadpřirozených jevů, které se ode­

hrály v historii tohoto města. Naštěstí mu takový vý­

zkum byl po volen v rámci disertační práce o para­

normálních jevech. A bude tak zároveň moci sledovat,

jestli nehrozí nějaké nebezpečí. Prozatím se tedy muse­

jí rozloučit, bez ohledu na to, jakou školu si Meredith

vybrala, ale Dalcrest je alespoň v dostupné vzdálenosti.

Alaric měl po létu jemně opálenou pleť a po tvářích

rozeseté zlatavé pihy. Tváře měli tak blízko u sebe, že

cítila teplo jeho dechu.


16  Upíří deníky

„O čem přemýšlíš?“ zamumlal tiše.

„O tvých pihách,“ odpověděla. „Moc se mi líbí.“ Pak

se nadechla a odstoupila. „Miluju tě,“ řekla mu a honem

pokračovala, než ji zalije vlna smutku. „Musím jet.“ Po­

padla jeden z kufrů čekajících vedle auta a hodila ho do­

zadu do auta.

„Taky tě miluju,“ odpověděl Alaric, chytil ji za ruku,

na okamžik ji pevně stiskl a pohlédl jí do očí. Pak ji pus­

til, uložil do auta i poslední kufr a zaklapl kapotu.

Meredith mu věnovala rychlý vášnivý polibek a skoči­

la za volant. Jakmile byla bezpečně připásaná a motor

běžel, ještě jednou se k němu obrátila.

„Ahoj,“ řekla mu otevřeným okýnkem. „Večer ti zavo­

lám. Budu ti volat každý večer.“

Alaric přikývl. Oči měl plné smutku, ale usmál se

na ni a zamával.

Meredith opatrně vycouvala z příjezdové cesty. Ruce

měla na volantu v předpisové pozici, oči nespouštěla

z vozovky a zhluboka dýchala. Aniž se ohlédla, věděla,

že Alaric stojí na příjezdové cestě a dívá se, jak mu její

auto mizí z dohledu. Pevně stiskla rty. Je přece Sulezová.

Je lovkyně upírů, nadaná studentka a za všech situací do­

káže zachovávat rozvahu.

Nemusí plakat; vždyť přece Alarica zase brzy uvidí.

Mezitím se bude chovat jako pravá Sulezová – připrave­

ná na všechno.


Ohrožení  17

Dalcrest je nádherný, pomyslela si Elena. Samozřejmě už

tu byla předtím. Ona, Meredith a Bonnie sem zajely loni

na studentský večírek, když Meredith chodila s jedním

zdejším studentem. A také si matně vybavovala, jak ji

sem kdysi rodiče vzali na jakési setkání absolventů, když

byla ještě malá.

Ale nyní sem patří, teď bude tahle škola pro příští čty­

ři roky jejím domovem, a tak jí všechno připadalo jiné.

„Pěkně nóbl,“ okomentoval to Damon, když jejich au­

to prosvištělo obrovskou pozlacenou bránou ve vchodu

a projíždělo kolem budov postavených z falešných geor­

giánských cihel a neoklasicistního mramoru. „Teda, na

Ameriku.“

„No, nemůžeme všichni vyrůstat v italských palá­

cích,“ poznamenala Elena nepřítomně a silně si přitom

uvědomovala lehký dotek jeho stehna na svém. Seděla

vepředu mezi Stefanem a Damonem a na sedačce nebylo

nijak moc místa. Mít je oba tak blízko, to už dokázalo

zoufale odvádět pozornost.

Damon protočil oči a prohodil ke Stefanovi: „No,

bráško, když už si zas musíš hrát na člověka a zase chodit

do školy, alespoň sis nevybral nějaké příšerné místo.

A, samozřejmě, dobrá společnost vyváží veškeré nepří­

jemnosti,“ dodal galantně a pohlédl na Elenu. „Přesto si

pořád myslím, že to je ztráta času.“

„A přesto jsi tady,“ poznamenala Elena.


18  Upíří deníky

„Já jsem tu jenom proto, abych tě ochránil před pro­

blémy,“ opáčil Damon.

„Musíš Damonovi prominout,“ utahoval si z něj Ste­

fan, „on pro tohle nemá pochopení. Kdysi za našich časů

ho vyhodili z univerzity.“

Damon se rozesmál. „Ale dokud jsem tam chodil, vý­

borně jsem se bavil,“ odpověděl. „Užíval jsem si veškerá

potěšení, jaká si movitý mladý muž na univerzitě může

dopřát. Ale předpokládám, že věci se mezitím trochu

změnily.“

Utahovali si jeden z druhého, ale Elena věděla, že v tom

nebyla žádná zloba ani hořkost, jako to bývalo dřív. Da­

mon se přes její hlavu usmíval na Stefana se sarkastickou

náklonností a Stefan držel volant uvolněně, bez napětí.

Položila ruku Stefanovi na koleno a stiskla ho. Da­

mon vedle ní nepatrně ztuhl, ale když na něho pohlédla,

díval se dopředu na cestu s neutrálním výrazem ve tvá­

ři. Elena ruku sundala. To poslední, co by teď chtěla,

bylo porušit onu křehkou rovnováhu mezi nimi třemi.

„Tak jsme tady,“ prohlásil Stefan a zaparkoval u bu­

dovy porostlé břečťanem. „Pruitt House.“

Kolej se nad nimi tyčila do výše – vysoká cihlová

budova s věžičkou na jedné straně. Její okna se leskla

v odpoledním slunci.

„Říká se, že to je nejhezčí kolej v kampusu,“ pozna­

menala Elena.


Ohrožení  19

Damon otevřel dveře a vyskočil ven, pak se otočil

a věnoval Stefanovi dlouhý pohled. „Nejlepší kolej v kam­

pusu? Tys použil schopnost ovládat mysl pro osobní pro­

spěch, bráško?“ Zavrtěl hlavou. „Tvoje morální zásady

začínají erodovat.“

Stefan vystoupil na druhé straně a otočil se, aby Eleně

zdvořile pomohl vystoupit. „Možná, žes mě konečně zka­

zil,“ odpověděl Damonovi a pobaveně se zašklebil. „Byd­

lím ve věžičce v jednolůžkovém pokoji. A mám balkon.“

„To se ti teda povedlo,“ poznamenal Damon a přeska­

koval mezi nimi očima. „Takže tohle je kolej pro kluky

i holky dohromady? Ach, ty hříchy moderního světa.“

Jeho tvář na okamžik zvážněla; pak ale blýskl svým osl­

nivým úsměvem a začal vykládat zavazadla z auta.

Na chviličku Eleně připadal skoro osamělý – což bylo

směšné, Damon nikdy nebyl osamělý – ale ten prchavý

dojem stačil, aby impulzivně vyhrkla: „Mohl bys přece

chodit do školy s námi, Damone. Ještě není pozdě, tedy

pokud využiješ svoje schopnosti. Mohl bys taky bydlet

v kampusu.“

Cítila, jak Stefan ztuhl. Pak se pomalu nadechl, přidal

se k Damonovi a natáhl se pro hromádku krabic. „To bys

mohl,“ poznamenal ležérně. „Chodit znovu do školy by

mohla být větší zábava, než myslíš, Damone.“

Damon posměšně zavrtěl hlavou. „Ne, ne, děkuju.

S akademickým životem jsem se rozloučil před několika


20  Upíří deníky

staletími. V bytě ve městě budu mnohem spokojenější,

budu na vás moct dohlížet, aniž bych se musel mačkat

pohromadě s ostatními studenty.“

Usmáli se se Stefanem na sebe a vyměnili si pohled

plný porozumění.

No dobře, pomyslela si Elena s podivnou směsí úlevy

a zklamání. Ještě jeho byt neviděla, ale Stefan ji ujistil,

že Damon bude – jako obvykle – žít v přepychu, alespoň

tedy do takové míry, jakou je nejbližší město schopné

nabídnout.

„Tak pojďte, děcka,“ vybídl je Damon, bez zjevné ná­

mahy popadl několik kufrů a zamířil do domu. Stefan

zvedl svoji hromádku krabic a vydal se za ním.

Elena taky popadla jednu krabici a následovala je. Při­

tom obdivovala jejich přirozenou eleganci a sílu. Když

pro cházeli kolem několika otevřených dveří, zaslechla ně­

jakou dívku uznale hvízdnout a pak se potichu chichota­

ly se spolubydlící.

Když Stefan vyrazil po schodech, spadla mu horní

krabice a Damon ji snadno zachytil, přestože nesl kufry.

Stefan mu poděkoval kývnutím.

Celá staletí strávili jako nepřátelé. Dokonce se kdysi

navzájem zabili. Stovky let vzájemné nenávisti vyvolané

neštěstím, žárlivostí a žalem. To všechno jim udělala

Katherine, když se snažila mít je oba, zatímco oni ji

chtěli mít každý sám pro sebe.


Ohrožení  21

Ale teď je všechno jiné. Došli tak daleko. Od chvíle,

kdy Damon zemřel a zase se vrátil, a co bojovali s fan­

tomem žárlivosti a porazili ho, se z nich stali partneři.

Uzavřeli nevyslovenou dohodu, že budou spolupracovat,

aby ochránili svoji malou skupinku smrtelníků. A víc

než to, existovala mezi nimi opatrná, ale naprosto sku­

tečná náklonnost. Spoléhali jeden na druhého a litovali

by, kdyby měli bratra opět ztratit. Nemluvili o tom, ale

věděla, že je to pravda.

Elena na okamžik zavřela oči. Věděla, že ji oba milují.

Oba vědí, že ona miluje je. I když, opravila se svědomitě,

Stefan je moje pravá láska. Ale jiný hlásek kdesi uvnitř,

její imaginární puma, se protáhla a usmála. Ale Damon,

můj Damon...

Zavrtěla hlavou. Nemůže je rozdělit, nemůže jim do­

volit, aby o ni bojovali. Neudělá to, co udělala Katheri­

ne. Jestli si někdy bude muset vybrat, vybere si Stefana.

Samozřejmě.

Opravdu? zapředla puma líně a Elena takové myšlen­

ky zaplašila.

Všechno by se mohlo tak snadno rozpadnout. A ona

se musí postarat o to, aby se historie neopakovala.


3.

B

onnie si načechrala svoje zrzavé kudrny

a pospíšila si přes nádherný trávník Dalcrestu.

Je tady tak krásně. Trávníky křižovaly pěšiny

z drobných dlažebních kostek, jež vedly k různým pavi­

lonům a kolejím. Všude kolem pěšin a před budovami rostly pestrobarevné květiny – petúnie, netýkavky, sed­ mikrásky.

I lidé tu jsou opravdu zajímaví, pomyslela si Bonnie

a kradmo si prohlížela opáleného chlapce, který ležel na

ručníku na kraji trávníku. Ale asi to nebylo dost krad­

mo, protože zvedl chundelatou tmavou hlavu a mrkl

na ni. Bonnie se zachichotala, přidala do kroku a tváře

jí zrůžověly. No, neměl by být někde na pokoji a vyba­

lovat, nebo tak něco? A ne se tu povalovat polonahý

a mrkat na procházející dívky jako nějaký... svůdník.

Ohrožení  23

Taška různých věcí, které si Bonnie nakoupila ve

školním knihkupectví, se jí houpala v ruce. Samozřej­

mě si ještě nemohla koupit učebnice, protože přednášky

si budou zapisovat až zítra, ale ukázalo se, že v knih­

kupectví prodávají prostě všechno. Sehnala pár výbor­

ných věcí: hrnek s logem Dalcrestu, plyšového medvíd­

ka s ná dherným malinkým dalcrestským tričkem a pár

dalších věcí, které se budou hodit – například šikovně

organizovanou závěsnou poličku do sprchy a kolekci

propisek ve všech barvách duhy. Musela si přiznat, že je

ohromně nadšená tím, že začíná na vysoké.

Bonnie si přehodila tašku do levé ruky a protáhla si

prsty pravé, v nichž už jí mravenčilo. Nadšená nebo ne,

všechny ty věci, co nakoupila, jsou pěkně těžké.

Ale potřebuje je. Má totiž plán: tady na vysoké z ní

bude nový člověk. Ne úplně nový, na to se má moc rá­

da, alespoň z větší části. Ale bude se víc projevovat ja­

ko vůdčí osobnost, bude dospělejší, taková, o které se

říká „zeptej se Bonnie,“ nebo „svěř se Bonnii“,než do­

savadní „ach, Bonnie“, což znamená něco úplně jiného.

Byla pevně odhodlaná vystoupit ze stínu Meredith

a Eleny. Obě jsou samozřejmě báječné, její úplně nej­

lepší kamarádky, ale ani si neuvědomují, jak hrozně

vždycky prosazují svoje řešení situace. Bonnie chce být

taky báječná osoba, která zase prosazuje svoje řešení

situace.  Upíří deníky

Možná tu potká nějakého opravdu výjimečného klu­

ka. To by bylo bezva. Bonnie sice nemůže vinit Mere­

dith a Elenu z toho, že během celého středoškolského

studia měla mnohokrát rande, ale žádného přítele na­

vážno. Ale prostým faktem zůstává, že i když si všich­ ni myslí, že jsi roztomilá, pokud jsou tvoje dvě nejlepší kamarádky oslnivě krásné a k tomu ještě chytré a silné, můžeš klukovi hledajícímu lásku připadat ve srovnání s nimi poněkud... jako roztomilý pudlík.

Musí si ale přiznat, že se jí ulevilo, když zjistila, že

budou s Meredith a s Elenou bydlet pohromadě. Sice ne­

chce zůstat v jejich stínu, ale pořád jsou to její nejlepší

kamarádky. A koneckonců...

Prásk. Něco Bonnii udeřilo do ramene a ona úplně

ztratila nit svých myšlenek. Zavrávorala. Velké mužské

tělo do ní vrazilo znovu, až se krátce otřela tváří o jeho

hruď, potom zakopla a spadla na kohosi dalšího. Všude

kolem ní byli kluci. Strkali se, vtipkovali a hádali se

a vůbec si nevšímali toho, že mezi nimi uvízla, dokud ji

najednou uprostřed vší té vřavy nepodepřela silná ruka.

Než znovu našla rovnováhu, už se ten chumel přesou­

val někam dál, strkali se a ani nezastavili, aby se omlu­

vili. Jako kdyby ji nevnímali o nic víc než jako nějakou

neživou překážku, která jim stojí v cestě.

Až na jednoho. Bonnie zjistila, že hledí na obnošené

modré triko a štíhlé chlapecké tělo se svalnatými pažemi.

Ohrožení  25

Napřímila se a urovnala si vlasy. Ruka, která ji svírala

paži, zmizela.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí tichý hlas.

Bylo by mi líp, kdybyste mě málem nesrazili na zem,

chystala se odseknout Bonnie. Byla úplně bez dechu, mě­

la těžkou tašku a tenhle kluk a jeho kamarádi by si fakt

měli dávat pozor na to, co dělají. Pak vzhlédla a podívala

se mu do očí.

Ááách. Ten je teda krásný. Oči měl hluboce modré

jako obloha, když svítá za letního rána. Ostře řezané ry­

sy, klenuté obočí, vysoké lícní kosti, ale jemná a smyslná

ústa. A ještě nikdy neviděla vlasy takovéhle barvy, snad

jenom u malinkých dětí: čistá blond, která jí připomínala

tropické pláže pod letní oblohou...

„Jsi v pořádku?“ zopakoval hlasitěji a na dokonalém

čele se mu objevila ustaraná vráska.

Bože. Bonnie cítila, jak rudne až po kořínky vlasů.

Prostě na něj zírala s pusou otevřenou.

„Jsem v pohodě,“ odpověděla a pokusila se sebrat.

„Myslím, že jsem nedávala pozor, kam mě nohy nesou.“

Zakřenil se na ni a Bonnii přeběhlo po zádech příjem­

né zamrazení. I úsměv má krásný, dokáže mu rozzářit

celý obličej. „To je od tebe milé,“ řekl, „ale mám dojem,

že spíš my jsme měli koukat, kam nás nohy nesou, než

abychom se strkali přes celou pěšinu. Moji kámoši jsou

občas trochu drsní.“  Upíří deníky

Zahleděl se kamsi za ni a Bonnie se podívala přes ra­

meno. Jeho kamarádi se zastavili a čekali na něho o kus

dál. Jeden z nich, vysoký tmavovlasý kluk, vrazil druhé­

mu pohlavek a ve chvíli už se zase strkali a hádali.

„Jo, to vidím,“ odpověděla Bonnie a ten krásný blon­

ďatý kluk se rozesmál. Jeho zvučný smích přiměl Bonnii,

aby se na něho taky usmála a věnovala opět pozornost

těm jeho očím.

„No, na každý pád se omlouvám,“ prohlásil. Napřáhl

k ní ruku. „Jmenuju se Zander.“

Stisk měl příjemný a pevný. Cítila, jak ji jeho velká

ruka hřeje. Bonnie se znovu začervenala, pohodila kudr­

nami a statečně vysunula bradičku. Nebude se chovat

jako husa. No a co, že je krásný? Ona se přátelí s Damo­

nem. Měla by už být vůči krásným klukům imunní. „Já

jsem Bonnie,“ představila se a usmála se na něho. „Jsem

tady dneska první den. Ty taky nastupuješ do prváku?“

„Bonnie,“ zopakoval přemýšlivě a pomalu, jako by

její jméno ochutnával. „Ne, já už tady nějakou dobu

studuju.“

„Zander... Zander,“ začali vyvolávat kluci na cestě

a s kaž dým opakováním jejich hlasy sílily a zrychlovaly.

„Zander... Zander... Zander.“

Zander zamrkal a jeho pozornost přeskočila opět

k přátelům. „Promiň, Bonnie, budu muset běžet,“ řekl.

„Máme takovou...,“ zarazil se, „... klubovou záležitost.

Ohrožení  27

Ale jak jsem řekl, opravdu se omlouvám, že jsme tě

skoro srazili. Doufám, že se brzy uvidíme, ano?“

Ještě jednou jí stiskl ruku, věnoval jí ještě jeden úsměv

a odběhl ke svým kamarádům. Bonnie sledovala, jak se

k nim opět připojil. Těsně předtím, než zahnuli za kolej,

se Zander otočil na ni, blýskl ještě jednou svým fantas­

tickým úsměvem a zamával jí.

Bonnie mu zamávala v odpověď a nechtíc se praštila

taškou do boku.

Super, pomyslela si a zavzpomínala na barvu jeho očí.

Možná jsem se zamilovala.

Matt se opíral o nestabilní kupu kufrů, kterou vyskládal

u vchodu do svého pokoje. „Zatraceně,“ zaklel, zatímco

šátral klíčem v zámku. Dali mu vůbec ten správný klíč?

„Čau,“ ozvalo se za ním. Matt sebou škubl a jeden ku­

fr spadl na podlahu. „Sakryš, promiň – ty jsi Matt?“

„Jo,“ odpověděl Matt, ještě jednou škubl klíčem a dve­

ře se konečně otevřely. S úsměvem se otočil. „A ty jsi

Christopher?“ V kanceláři se dozvěděl jméno svého spo­

lubydlícího i to, že také hraje ve fotbalovém týmu – ale

ještě se nesetkali. Christopher vypadal jako fajn kluk.

Byl velký, měl statnou figuru, přátelský úsměv a krátké

pískové vlasy, které si jednou rukou prohrábl, když

ustoupil, aby nechal projít veselý pár středních let, který

ho následoval.  Upíří deníky

„Ahoj, ty musíš být Matt,“ zahlaholila žena, která

nesla srolovaný kobereček a vlajku Dalcrestu. „Já jsem

Jennifer, Christopherova máma, a tohle je Mark, jeho

táta. Jsem ráda, že se poznáváme. Jsou tu vaši?“

„Ehm, ne – přijel jsem sám,“ odpověděl Matt. „Byd­

lím ve Fell’s Church, to odsud není daleko.“ Popadl svoje

kufry, odvláčel je do pokoje a pospíšil, aby byl rodině

z cesty.

Jejich pokoj byl dost mrňavý. U jedné stěny stála pa­

landa, uprostřed pokoje zbývalo jen úzké místo a u dru­

hé stěny se tísnily dva psací stoly a dvě šatní skříně.

Děvčata a Stefan si budou nepochybně žít luxusněji,

ale nezdálo se mu tak úplně správné nechat Stefana vy­

užívat Síly k tomu, aby se Mattovi dobře bydlelo. Dost

na tom, že Matt zabral něčí místo na škole a ve fotba­

lovém týmu.

Stefan ho k tomu přemluvil. „Podívej, Matte,“ vy­

světloval mu s vážným pohledem v očích, „chápu, jak se

cítíš. Taky se mi nelíbí ovlivňovat lidi, abych dostal to,

co chci. Ale je pravda, že musíme zůstat pohromadě.

Přitom, jak se pod celým tímhle krajem kříží geopa­

togenní zóny, musíme být na stráži. Jsme jediní, kdo ví,

o co jde.“

Když to Stefan podal takhle, Mattovi nezbylo než

souhlasit. Alespoň odmítl přepychový pokoj, který mu

Stefan nabízel zařídit, a vzal to, co mu nabídli v kolejní

Ohrožení  29

kanceláři. Musel si uchovat alespoň střípek cti. A navíc,

kdyby bydlel ve stejné koleji s ostatními, bylo by obtížné

odmítnout společné ubytování se Stefanem. Má Stefana

rád, ale představa, že by s ním bydlel a viděl ho s Elenou,

kterou Matt stále ještě miluje navzdory všemu, co se

stalo... To by na něj prostě bylo moc. A bude zábavné

poznat nové lidi a trochu si rozšířit obzory, když strávil

celý život ve Fell’s Church.

Ovšem ten pokoj je fakt mrňavý.

A vypadá to, že Christopher má spoustu krámů. Běha­

li s rodiči po schodech a přinášeli dovnitř hi­fi věž, ma­

lou ledničku, televizi a herní konzoli. Matt hodil svoje tři

kufry do rohu a pomohl jim to všechno nanosit dovnitř.

„Samozřejmě se podělíme o ledničku i o zábavu,“ vy­

světloval Christopher a pohlédl na Mattovy rance, které

zjevně neobsahovaly nic jiného než oblečení a možná

nějaké ručníky a povlečení. „Pokud teda přijdeme na to,

kam to všechno uložit.“ Christopherova matka slídila

po pokoji a dirigovala otce, kam co dát.

„Super, díky...,“ začal Matt, ale Christopherův táta,

kterému se konečně podařilo usadit televizi na jednu šat­

ní skříň, se otočil a pohlédl na Matta.

„Hej, teď mi to došlo,“ oslovil ho, „říkals, že jsi z Fell’s

Church? Loni jste vyhráli šampionát, že? To určitě hraješ

fotbal – na jaké pozici hraješ?“

„Ehm, děkuju,“ odpověděl Matt, „jsem v útoku.“  Upíří deníky

„V první linii?“ vyptával se dál Christopherův táta.

Matt se začervenal: „Ano.“

Teď na něho už hleděli všichni.

„Dobrý,“ pochválil ho uznale Christopher. „Bez uráž­

ky, chlape, ale co teda děláš na Dalcrestu? Chci říct, já

jsem rád, že můžu prostě hrát za kolej, ale tys mohl jít, co

já vím, do první divize.“

Matt rozpačitě pokrčil rameny. „Ehm, potřeboval jsem zůstat blízko domovu.“

Christopher otevřel pusu a chtěl ještě něco říct, ale matka na něj nenápadně zavrtěla hlavou, takže raději neřekl nic. Super, pomyslel si Matt. Pravděpodobně si myslí, že má problémy v rodině.

Musel připustit, že ho zahřálo u srdce, že někdo oce­ nil, čeho se musel vzdát. Děvčata ani Stefan fotbalu doopravdy nerozuměli. Přestože Stefan s nimi hrál ve středoškolském týmu, měl pořád myšlení evropského aristokrata z doby renesance: sport je zábavné vyplnění volného času, které udržuje tělo ve formě. Stefana sport ve skutečnosti nezajímá.

Ale Christopher a jeho rodina – ti chápou, co to pro Matta znamená zmeškat šanci hrát za vrcholový fotbalo­ vý tým.

„No,“ ozval se Christopher trochu zbrkle, jako kdyby přemýšlel, jak změnit téma, „tak kterou postel chceš? Mně je jedno, jestli budu dole, nebo nahoře.“

Ohrožení  31

Všichni pohlédli na palandu a v tu chvíli si toho

Matt poprvé všiml. Muselo to dorazit zrovna ve chvíli,

kdy byl dole a pomáhal s Christopherovými zavazadly.

Na dolní posteli ležela krémová obálka ze silného pa­

píru, v jakých se posílají svatební oznámení. Na před­

ní straně obálky bylo ozdobně nadepsáno: Mathew

Honeycutt.

„Copak to je?“ vyptávala se Christopherova matka

zvědavě.

Matt jenom pokrčil rameny, ale v hrudi pocítil tajné

vzru šení. Zaslechl něco o tom, že určití lidé na Dal­

crestu dostávají pozvánky, které se prostě tajemně

obje ví – ale vždycky si myslel, že to je jenom kolejní

mýtus.

Otočil obálku a uviděl pečeť z modrého vosku, kde

bylo otištěno ozdobné písmeno V.

Hm. Chvíli na obálku zíral, pak ji složil a strčil

do zadní kapsy. Pokud je to to, co si myslí, měl by ji

otevřít, až bude o samotě.

„Řekl bych, že to je ruka osudu, která nám říká, že

dolní postel má být tvoje,“ prohlásil Christopher pří­

větivě.

„Asi jo,“ souhlasil Matt nepřítomně a srdce mu zbě­

sile tlouklo. „Omluvte mě na minutku, ano?“ vyrazil ze

sebe.

Vyběhl na chodbu, zhluboka se nadechl a otevřel

32  Upíří deníky

obálku. Uvnitř byl ruční papír s kaligrafickým textem

a úzkým kouskem černé látky. Stálo tam:

Po generace bývali ti nejlepší a nejchytřejší stu­

denti Dalcrestu vybíráni, aby se stali členy spolku

Vitale. Tento rok jsi byl vybrán ty.

Pokud si budeš přát přijmout tuto poctu a stát se

jedním z nás, přijď zítra večer v osm hodin k hlavní

bráně kampusu. Zavaž si oči a obleč se, jak se patří

na slavnostní příležitost.

Nikomu o tom neříkej.

Mattovo vzrušení rostlo, úplně slyšel, jak mu tluče srdce.

Sesunul se podél zdi a zhluboka se nadechl.

Slyšel různé zkazky o spolku Vitale. Říkalo se, že me­

zi jeho členy patří spousta známých herců, slavných spi­

sovatelů i jeden generál z občanské války, které Dalcrest

počítá mezi své absolventy. Pokud bude patřit k tomuto

legendárnímu spolku, mělo by mu to zjistit úspěch a zapo­

jit ho do neuvěřitelné tajné sítě, která mu bude pomáhat

celý život.

A víc než to – mluvilo se o tajemných činech a tajem­

stvích svěřených pouze členům. A taky prý mívají fan­

tastické večírky.

Ale tohle všechno byly jenom drby, příběhy o spolku

Ohrožení  33

Vitale – a nikdo nikdy přímo nepřiznal, že tam patří.

Matt byl vždycky přesvědčený, že ten tajný spolek je je­

nom mýtus. Samotná škola vehementně popírala jakou­

koli povědomost o spolku Vitale, takže si Matt myslel, že

přijatí studenti si zřejmě celou věc vymysleli, aby škole

dodali trochu na exkluzivitě a tajemnosti.

Ale tohle – podíval se znovu na papír ve své ruce –

tohle je důkaz, že všechny ty příběhy můžou být pravdi­

vé. Samozřejmě by to taky mohl být vtip, nějaký kanad­

ský žertík, který si někdo ztropil z několika nováčků.

Ale neměl pocit, že to je vtip. Pečeť, vosk, drahý papír –

to by bylo až příliš mnoho úsilí, pokud by to pozvání

nebylo pravé.

Nejexkluzivnější a nejtajnější spolek na Dalcrestu je

skutečný. A chce přijmout jeho.


4.

J

edině Bonnie určitě potká krásnýho kluka

hned první den na škole,“ prohlásila Elena.

Pečlivě lakovala Meredith nehty na noze na­

růžovo. Strávily večer na informační schůzce i s ostat­

ními členy své koleje a jediné, co si teď přály, bylo rela­

xovat. „Jsi si jistá, že to je ta správná barva?“ zeptala se

Elena Meredith. „Nepřipadá mi to moc jako letní západ

slunce.“

„Líbí se mi,“ odpověděla Meredith a zavrtěla prsty na

noze.

„Pozor! Nechci mít lak po celém prostěradle,“ napo­

mínala ji Elena.

„Zander je prostě úžasnej,“ usmívala se Bonnie a po­

žitkářsky se protahovala na svojí posteli na druhé straně

pokoje. „Jen počkejte, až se s ním seznámíte.“


Ohrožení  35

Meredith se na Bonnii usmála. „Není to báječný po­

cit? Když jsi právě někoho potkala a máš dojem, že mezi

váma něco zajiskřilo, ale ještě si nejsi úplně jistá, co se

stane?“ Přehnaně si povzdechla a protočila oči v hraných

mdlobách. „Prožíváš samé očekávání a nadchne tě i je­

nom to, že ho vidíš. Tuhle fázi miluju.“ Mluvila žertov­

ným tónem, ale ve tváři se jí objevil náznak osamělosti.

Elena si byla jistá, že i když Meredith vypadá vyrovnaně

a klidně, už teď se jí stýská po Alaricovi.

„Jasně,“ souhlasila Bonnie přívětivě. „Je to úchvatné,

ale ráda bych se alespoň tentokrát dostala i do další fá­

ze. Chci mít vztah, v němž budeme jeden druhého znát

opravdu dobře, prostě vážnou známost, ne jenom zami­

lování. Jako máte vy dvě. To je ještě lepší, ne?“

„Myslím, že jo,“ souhlasila Meredith, „ale neměla by

ses pokoušet úvodní fázi co nejvíc zkrátit, protože i tak

máš jenom omezenou dobu, kdy si ji můžeš užívat. Je to

tak, Eleno?“

Elena poťukala vatičkou kolem Mereditiných čerstvě na­

lakovaných nehtů a zavzpomínala, jaké to bylo, když se po­

prvé setkala se Stefanem. Při tom, co se od té doby všechno

odehrálo, bylo těžké věřit, že to bylo před pouhým rokem.

Nejvíc si pamatovala svoje odhodlání Stefana získat.

Bez ohledu na to, co jí přijde do cesty, věděla s jasným a pevným odhodláním, že prostě bude její. A pak, tenkrát

v začátcích, jakmile opravdu byl její, to bylo fantastické.  Upíří deníky Jako kdyby nějaký chybějící kousek jí samotné zapadl na své místo.

„Je to tak,“ odpověděla nakonec Meredith. „Věci se

komplikují teprve pak.“ Nejdřív Stefan představoval

trofej, kterou si Elena přála získat – byl kultivovaný a ta­

jemný. Tuhle trofej chtěla i Caroline a Elena by nikdy ne­

připustila, aby ji Caroline porazila. Ale pak Stefan dovolil

Eleně, aby poznala jeho bolest i vášeň, čest i vznešenost,

které v sobě nosí, a ona zapomněla na veškeré soutěžení

a zamilovala se do Stefana z celého srdce.

A nyní? Stále miluje Stefana celým srdcem – a on ji.

Ale také miluje Damona a občas mu rozumí – tomu

intri kujícímu, manipulativnímu, nebezpečnému Damo­

novi – lépe, než rozumí Stefanovi. Damon se jí v něčem

podobá: také umí být neústupný při dosahování toho, co

chce. Ona a Damon jsou spojení, pomyslela si, na jakési

hluboké instinktivní úrovni, pro kterou je Stefan až pří­

liš dobrý a čestný, než aby jí porozuměl. Jak vůbec člo­

věk může milovat najednou dva lidi?

„Věci se komplikují,“ šklebila se Bonnie. „Co může

být komplikovanějšího než nevědět, jestli o tebe někdo

stojí, nebo ne? Nebo než čekat u telefonu, aby ses do­

zvě děla, jestli máš v sobotu večer rande, nebo ne? Jsem

na tu komplikovanost připravená. Věděly jste, že čtyřicet

devět procent vysokoškolsky vzdělaných žen potká své

manžely na koleji?“

Ohrožení  37

„Tuhle statistiku sis vymyslela,“ prohlásila Meredith,

zvedla se a zamířila ke svojí posteli – opatrně, aby si ne­

rozmazala lak.

Bonnie pokrčila rameny. „No, možná, že ano. Ale

stejně se vsadím, že to bude podobně vysoké procento.

Copak se tvoji rodiče taky nepotkali tady, Eleno?“

„Ano, potkali,“ potvrdila Elena. „Myslím, že spolu

chodili na nějakou přednášku ve druháku.“

„To je tak romantické,“ prohlásila Bonnie vesele.

„No, jestli se máš vdát, tak někde svého partnera potkat

musíš,“ poznamenala Meredith. „A na škole je spousta po­

tenciálních partnerů.“ Zamračila se na hedvábný přehoz

na své posteli. „Myslíte, že mi nehty uschnou rychleji,

když na ně vezmu fén, nebo to lak poškodí? Chtěla bych

jít spát.“

Soustředěně prozkoumala fén, jako kdyby to byl ústřed­

ní bod nějakého vědeckého experimentu. Bonnie si ji pro­

hlížela vzhůru nohama, protože měla hlavu zvrácenou

z postele dolů a zrzavými kudrnami zametala podlahu.

Nohama energicky klepala o zeď. Elena pocítila příval lás­

ky k nim oběma. Vzpomínala si na nespočetné noci, kdy

přespávaly u jedné nebo u druhé, dřív než se jejich živo­

ty... zkomplikovaly.

„Miluju, když jsme všechny tři pohromadě,“ řekla.

„Doufám, že celý rok bude právě takovýhle.“

Tehdy poprvé uslyšely sirény.  Upíří deníky

Meredith vyhlížela žaluziemi, shromažďovala fakta

a pokoušela se zanalyzovat, co se to před Pruitt House

děje. Naproti přes ulici parkovala sanitka a několik poli­

cejních aut, majáčky na jejich střeše nyní už tiše červe­

no­modře blikaly. Reflektory zalévaly nádvoří přízračně

bílým světlem a na prostranství se hemžili policisté.

„Myslím, že bychom tam měly jít,“ prohlásila.

„To si snad děláš legraci, ne?“ ozvala se za ní Bonnie.

„Proč bychom to dělaly? Já už jsem v pyžamu!“ Mere­

dith se na ni ohlédla. Bonnie tam stála s rukama v bok a s rozhořčeným pohledem. Opravdu měla na sobě roz­ tomilé pyžamo potištěné zmrzlinovými kornouty.

„No, tak si rychle obleč džíny,“ popohnala ji Meredith.

„Ale proč?“ vyptávala se Bonnie žalostně.

Meredith si s Elenou vyměnila pohled přes místnost

a krátce na sebe kývly.

„Bonnie,“ vysvětlovala Elena trpělivě, „máme povin­

nost kontrolovat všechno, co se tady kolem děje. Mů žeme

si tisíckrát přát, abychom byly obyčejné vysokoškolské

studentky, ale přesto známe pravdu o uspořádání světa –

pravdu, kterou si ostatní neuvědomují, o upírech, vlkod­

lacích a příšerných tvorech – a musíme se přesvědčit, že

to, co se tam venku děje, není součást této pravdy. Pokud

je to lidský problém, policie si s ním poradí. Ale pokud

to je něco jiného, je to naše odpovědnost.“

„Holky,“ brumlala Bonnie a už se natahovala po svém




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist