načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Upíři, démoni a spol.

Upíři, démoni a spol.
-15%
sleva

Kniha: Upíři, démoni a spol.

Putují nicotou mezi světem živých a světem mrtvých, straší v noci na opuštěných hřbitovech i v ozářených velkoměstech, a zakusují se krásným ženám do krku. Do postav upírů ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2010-10-20
Počet stran: 336
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 331 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd. tohoto sborníku
Spolupracovali: spol. / sestavil Ondřej Müller
přeložili Zdeněk Beran ... et al.
ilustrovala Renáta Fučíková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025900666
EAN: 9788025900666
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Antologie upířích příběhů od počátku 19. století po první polovinu 20. století. Kniha obsahuje patnáct povídek a jednu báseň, hlavními hrdiny jsou upíři, nemrtví nebo ti, které okolí za podobné démony považuje. Škála zastoupených autorů je široká, od klasiků (G. G. Byron) až po autory, kteří česky vychází poprvé. V závěru jsou uvedeny krátké medailony jednotlivých autorů.

Popis nakladatele

Putují nicotou mezi světem živých a světem mrtvých, straší v noci na opuštěných hřbitovech i v ozářených velkoměstech, a zakusují se krásným ženám do krku. Do postav upírů vtělujeme naše nejtajnější představy a úzkosti – a snad právě proto upír dosáhl ve světě literatury a filmu takového triumfu, jaký mu mohou ostatní strašidla jen závidět. Čtrnáct povídek této antologie mapuje vývoj upířích příběhů od počátku 19. století, průvodní slovo pak hledá odpověď na otázku, proč nás upíři fascinují i dnes, na prahu 21. století. Někteří autoři se v češtině představují vůbec poprvé, jako např. Frederick George Loring, Philip Robinson nebo mistr fantastické povídky Willy Seidel.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

/ 55 /

V upírských příbězích se projevuje dávná obava z moci, kterou mohou

mít mrtví nad živými. Tento motiv však lze i obrátit. Živí mohou sugescí

a pomocí nečistých sil přinutit druhé zemřít nepřirozenou smrtí. První

veleúspěšnou povídkou tohoto druhu je právě „neviditelné oko“

francouzské autorské dvojice podepisující se svými příjmeními Erck

mann-Chatrian. Stařena posedlá démonem se ne nadarmo jmenujeFle

dermauska a vysává svým obětem psychické síly. Povídka z roku 1862 též

pracuje s tehdy zbrusu novým a módním motivem hypnózy. Má efektní,

působivou atmosféru a její více či méně zdařilé nápodoby, resp. plagiáty

najdeme v evropských literaturách dodnes. Jednu z nejlepších napsalně

mecký autor Hanns Heinz Ewers – v povídce „Pavouk“ (1907)nahra

dil Fledermausku lákavou tváří Clarimondy a děj umístil do malého

hotýlku v Paříži. Českou variantu povídky vytvořil Josef Jiří Kolár

a nazval ji „u Červeného draka“ (1889).

Erckmann-Chatrian

neviditelné OKO aneB

HOstineC u tří OBěšenCů

i

Kristián začal své vyprávění: tehdy jsem byl chudý jako

kostelní myš a byl jsem rád, že jsem našel útočiště vpod

kroví jednoho starého domu v ulici Minesengrů vnorim

berku.

uhnízdil jsem se v koutě pod střechou. stěny mého útulku

tvořily břidlicové tašky a hlavní trám byl můj strop; k oknu

jsem se dostával přes slamník, ale zato jsem měl z toho vikýře


/ 56 /

ve štítu nádherný výhled; viděl jsem celé město i jeho okolí;

před očima se mi rozvážně promenovaly po okapech kočky,

zblízka jsem pozoroval čápy, jak nosí v zobáku žáby svým

žravým mláďatům, holuby vzlétající z holubníků s ocasními

pery rozevřenými do vějíře a kroužící nad ulicemi. Kdyžvečer zvony svolávaly věřící ke klekání, opřel jsem se lokty

o kraj střechy a poslouchal jejich melodický zpěv. Zasněně

jsem sledoval, jak se v ulici postupně rozsvěcují okna, jak

bodří měšťané pokuřují na chodnících z dýmek a dívky v krátkých červených sukních a se džbány pod paží švitoří a smějí se kolem kašny svatého sebalda. Pomaloučkuvšechno utichalo, netopýři začínali vylétat z úkrytů a já jsemuléhal v klidu a míru.

starý vetešník toubac znal cestu do mé komůrky stejně

dobře jako já a nedělalo mu potíže šplhat do ní po žebříku.

týden co týden se s železnou pravidelností zvedala padací dvířka a v nich se objevovala obchodníkova kozlí hlava s nazrzlými pačesy; prsty se křečovitě přidržoval okrajeotvoru a volal na mě svým nosovým hlasem:

„Zdravíčko, mistře Kristiáne, máme něco nového?“

na což jsem odpovídal:

„jen pojďte dál, milý toubaku, pojďte. Právě jsemdokončil pěknou krajinku. a povězte mi nějakou novinu.“

dobrý muž se vysoukal do mého hnízda a jehodlouhatánská kostra zabrala celičký prostor až pod střechu. tiše se

smál.

to musím toubakovi přiznat: nikdy se mnounesmlouval. Koupil ode mne každé mé plátno za patnáct florinů

a pak ho prodal za čtyřicet. Byl to poctivý žid.

tenhle způsob života se mi začínal zamlouvat, denně jsem

v něm nacházel nové a nové kouzlo. jednoho dne však byl

klid počestného města norimberka narušen podivnou ane>


/ 57 /


/ 58 /

vysvětlitelnou událostí. nedaleko mého bidýlka, trochunalevo od něj, stál hostinec U Tučného vola, stará, hojněnavštěvovaná krčma vyhlášená po celém okolí. Před jejími vraty

jste vždycky mohli vidět tři nebo čtyři vozy plně naložené

pytli nebo sudy, venkované se tu totiž zastavovali cestou do

trhu na džbánek vínka.

štít hospody vypadal dost neobvykle: byl velmi úzký,vybíhal do špičky a z obou stran měl zoubkování. římsy ašambrány zdobily groteskní reliéfy v podobě fantastických

propletených hadů. nejpozoruhodnější však bylo, že dům

naproti krčmě měl naprosto stejné reliéfy a ornamenty;dokonce i tyč, na níž visel vývěsní štít s kovovými volutami

a spirálami, byla táž.

jako by jedna stará barabizna byla přesným odrazem té

druhé. jeden rozdíl tu však pozorovatel našel: za hospodou

se tyčil mohutný dub, jehož tmavé listoví podtrhovalohřeben střechy, zatímco sousední dům se ostře rýsoval naobloze. navíc byla krčma U Tučného vola hlučná, plná lidí,zatímco ve vedlejším domě panovalo ticho. na jedné straně bez

ustání proudili dovnitř a ven pijáci, zpívali, vrávorali apráskali biči. na druhé straně nic než ponurá samota. jenom

jednou či dvakrát za den se otevřely těžké dveře a ven vyšla

shrbená stařena s nápadně vystouplou bradou, šatypřilepenými k bokům, s obrovským košem pod paží a rukoupřitisknutou k hrudi.

stařenin vzhled mě zaujal; její malá zelená očka, tenký

protáhlý nos, velký listový vzor na šále, která musela být

nejmíň sto let stará, úšklebek, co vrásnil její tváře, a krajky

na čepci padající jí až k očím, to všechno mi připadalonesmírně podivné a vzbuzovalo moji zvědavost; co asi stařena

dělá v tom svém velkém opuštěném domě? rád bych tomu

byl přišel na kloub.


/ 59 /

dohadoval jsem se, že tráví čas dobročinnými skutky

a zbožným rozjímáním. jednoho dne jsem se na ulicizastavil, abych ji mohl sledovat očima, ale ona se najednouobrátila a vrhla na mě pohled, jehož strašlivý výraz bych jen stěží

dokázal popsat, a dvakrát nebo třikrát se na mě odpornězašklebila. načež opět sklopila svoji rozkývanou hlavu,přitáhla si k tělu mohutný šál, jehož cíp za sebou vláčela po zemi,

mrštně dorazila ke svým těžkým dveřím a zmizela za nimi.

je to potrhlá stařena, pomyslel jsem si užasle, šílená, zlá

a mazaná babice. dobře mi tak, neměl jsem se o ni zajímat. na druhou stranu bych si ale s chutí ještě jednou a pořádně

prostudoval ten její škleb. toubac by mi za takový obrázek

bezpochyby ochotně vysázel patnáct florinů.

Marně jsem se však v duchu snažil všechno převést na

žert. stařenin děsivý pohled mě stále pronásledoval, a když

jsem šplhal po žebříku do své kukaně, několikrát jsem se

zachvěl od hlavy k patám při představě, že se mi stařena

věší na šosy kabátu a chce mě strhnout dolů.

toubac se vůbec nesmál, když jsem mu to vykládal. svážným výrazem mi řekl:

„Mistře Kristiáne, jestli si na vás ta stará čarodějnice zasedla, mějte se na pozoru! ty její malé ostré, nápadně bílé

zoubky nejsou v jejím věku přirozené. navíc má uhrančivé oči.

děti před ní utíkají a norimberští jí říkají po německunetoejrka, Fledermauska.“

Obdivoval jsem židovu prozíravost a dlouho jsemuvažoval nad jeho slovy; v následujících týdnech jsem však Fledermausku několikrát potkal a nestalo se nicznepokojivého, a tak se moje obavy rozplynuly. Přestal jsem na stařenu myslet.

jednoho večera však mě z nejlepšího spánku probudilpodivný zvuk, nebyl nepříjemný, spíše naopak. šlo o jakésijem>


/ 60 /

né, melodické vibrace vzdáleně připomínající šumění vánku

v listoví. natahoval jsem uši a doširoka otevíral oči,zadržoval jsem dech, jen abych zachytil to nezv yklé libé chvění.Konečně jsem se podíval k oknu a uviděl dvě křidélkatřepotající se u skla. nejdříve mě napadlo, že je to netopýr, který uvízl

v mém pokoji, ale vtom zasvítil měsíc a já jsem v úžasu zíral

na nádherného nočního motýla, jehož křídla průsvitná jako

krajka se třpytila na skle. Kmitala takovou rychlostí, že je

chvílemi nebylo vidět; potom nehybně spočinula na okenní

tabulce a znovu se objevila jejich jemná hmyzí kresba.

vzdušné a prchavé zjevení v naprostém nočním tichu mě

nesmírně dojalo a srdce mi najednou přetékalo nejlibějšími

pocity; zdálo se mi, že mě v mé samotě navštívila lehoučká

lesní víla, která se ustrnula nad mou samotou, a tohle pomyšlení mě rozněžnilo až k slzám. neboj se, sladkázajatkyně, neboj se, nezklamu tvoji důvěru: „nebudu tě tady držet

proti tvé vůli; dám ti svobodu, vrať se na čerstvý vzduch!“

a otevřel jsem okénko.

noc byla tichá. tisíce hvězd zářily v nedohlednu.Chvilku jsem pozoroval nádherné nebeské divadlo a zcelapřirozeně se mi na rty draly modlitby. ale představte si můj úžas,

když jsem sklopil oči a uviděl, jak se na tyči vývěsního štítu

hostince U Tučného vola houpe oběšenec. vlasy mělrozježené, ruce mu zplihle visely podél těla a nohy vypadaly až

neuvěřitelně dlouhé a vrhaly nestvůrný stín sahající až na

konec ulice!

nehybnost těla působila v měsíčním světle strašlivěpřízračně. jazyk mi v ústech ztuhl a zuby cvakaly hrůzou.Málem jsem vykřikl, ale jakýmsi tajemným působenímneznámých sil mi pohled sklouzl níže a já jsem matně rozeznal

stařenu shrbenou u svého okna: s ďábelským uspokojením

pozorovala viselce.


/ 61 /

Obestřela mě čiročirá hrůza; pocítil jsem závrať,opusti

ly mě síly, couvl jsem až ke stěně a zhroutil se v mdlobách

na zem.

nedokázal bych říci, jak dlouho jsem ležel v bezvědomí.

Když jsem konečně přišel k sobě, byl už bílý den. noční

mlha, která pronikla do mého útulku, mi na vlasechzane

chala stopy rosy; z ulice ke mně doléhaly nejasné zvuky,

vyhlédl jsem z okna. Přede dveřmi do hostince stál purk

mistr a jeho písař; zůstali tam poměrně dlouho. lidécho

dili dovnitř i ven, zastavovali se na ulici, dívali se, potom

pokračovali v cestě. sousedky zametaly před svými domy,

zdálky pozorovaly krčmu a sdělovaly si navzájem své do

jmy. Konečně vynesli dva muži z hostince nosítka, na nichž

leželo tělo přikryté vlněným suknem. Muži nesli tělo dolů

ulicí a děti chvátající do školy běžely za nimi.

Představení skončilo a všichni se rozešli.

Okno naproti zůstalo dokořán; na tyči se pořád ještěpohu

poval konec provazu; nezdálo se mi to tedy, skutečně jsem

viděl nočního motýla, potom oběšence a nakonec i stařenu!

toho dne mě navštívil toubac; jeho velký nos se jakoob

vykle objevil u podlahy.

„Mistře Kristiáne, máte něco na prodej?“ křikl.

neslyšel jsem ho, seděl jsem na své jediné židli s rukama

na kolenou, oči jsem upíral před sebe. toubaka udivila moje

nehybnost a opakoval hlasitěji:

„Mistře Kristiáne! Mistře Kristiáne!“

Když jsem neodpovídal, vylezl na půdičku a bez okolků

mi zaklepal na rameno.

„no tak, mistře! Copak se děje?“

„ach, to jste vy, toubaku?“

„já osobně u čerta, aspoň si to myslím. jste nemocný?“

„ne... snad ne.“


/ 62 /

„a nad čím tu u všech rohatých dumáte?“

„nad oběšencem!“

„ajaj, to je bída,“ zvolal vetešník, „vy jste tedy tohoubohé

ho mladíka viděl! taková lapálie! už třetí na tomtéž místě!“

„jakže! už třetí?“

„Ba, třetí! Měl jsem vás na to upozornit. no nakonec je

ještě čas, za chvíli bude jejich příkladu následovat čtvrtý;

ten první jim jenom ukázal cestu.“

s těmi slovy se toubac uvelebil na mé truhle, vytáhlkře

sadlo, zapálil si dýmku a několikrát pořádně potáhl. tvářil

se ustaraně.

„věřte mi, mistře, nepatřím mezi ustrašence, ale kdyby mi

nabídli, abych strávil noc v tom pokoji, radši bych se nechal

pověsit někde jinde.

jen považte, mistře Kristiáne: před takovými devíti čide

seti měsíci se zastaví v hostinci U Tučného vola jakýsitubin

gue, počestný obchodník s kožešinami ve velkém. Požádá

o večeři, dobře se nají a napije; zavedou ho do pokoje ve

třetím patře, do zeleného pokoje – tak mu říkají – a nazítří

ho najdou oběšeného na tyči od vývěsního štítu!

stalo se to poprvé, co na to říct? Občas k něčemutakové

mu dojde.

sepsali protokol a toho nešťastníka pohřbili vzadu v za -

hradě. ale asi šest měsíců nato se objeví čacký voják z neu -

stadtu. Oslavoval definitivní propuštění z vojny a těšil se na

svoji rodnou vesnici. Celý večer prázdnil džbánky a básnil

o své sestřenici, která na něj doma čeká, aby se stala jehože

nou. Pak ho zavedou do postele toho tlustého pána. Později

si ponocný procházející ulicí Minesengrů všimne, že něco

visí z vývěsního štítu. Zvedne lucernu: je to ten voják se svým

propouštěcím listem v plechové rouře na levém stehnu a s ru

kama přilepenýma na švech kalhot jako na přehlídce!


/ 63 /

tohle už není jen tak! Purkmistr křičí a vyvádí, jako by

ho na nože bral. Prohlédnou pokoj. Proklepají zdi, pošlou

nebožtíka do neustadtu.

Písař poznamená do protokolu: smrt způsobila mrtvice!

Celý norimberk byl tehdy rozhořčený na hostinského.

někteří lidé ho dokonce chtěli donutit, aby sundal kovovou

tyč s vývěsním štítem, neboť prý vzbuzuje v lidech nebez

pečné myšlenky. jistě vás neudiví, že starý nickel schmidt

o něčem takovém nechtěl ani slyšet.

,tuhle žerď,‘ povídá, „sem zavěsil můj pradědeček. Celých

sto padesát let nese štít U Tuč né ho vola a dědí se z otce na syna.

nikomu nepřekáží, dokonce ani žebřiňákům naloženýmse

nem, které pod ní hladce projedou, protože je třicet stop nad

zemí. a jestli někomu vadí, ať se otočí a kouká se jinam.‘

Časem se veřejné mínění uklidnilo a několik měsíců se

nic nestalo. až předevčírem se v hostinci U Tučného volaza

stavil student z Heidelbergu, který se vracel na univerzitu,

a požádal o nocleh. Byl to pastorův syn.

Copak by někdo předpokládal, že zrovna pastorova syna

napadne oběsit se na tyči od vývěsního štítu jenom proto,

že už to před ním udělali tlustý obchodník a voják?Přiznej

me si to otevřeně, mistře Kristiáne, že to celé vypadá dost

nepravděpodobně. Mně by tedy takové vysvětlení nestačilo

a určitě ani vám ne...“

„dost už, dost!“ zvolal jsem, „to je hrůza! tuším za tím vším

nějaké strašlivé tajemství. a není to v žerdi ani v tom pokoji,

na to vemte jed...“

„snad nepodezíráte hostinského? je to nejpoctivější chlap

na světě a patří k jedné z nejstarších norimberských rodin!“

„ne, ne, Bůh uchovej, nechci pronášet nespravedlivá ane

opodstatněná podezření, ale existují hlubiny, kam seneod

važujeme dohlédnout.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist