načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Univerzita výjimečných – Zrada – Joelle Charbonneau

Univerzita výjimečných - Zrada

Elektronická kniha: Univerzita výjimečných - Zrada
Autor: Joelle Charbonneau

Cie se podařilo zvládnout náročné zkoušky a prožívá své první dny na univerzitě v Tosu. Vzpomínky na brutální testování, při kterém umírali lidé, ji však děsí i ve spaní. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 292
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Independent study přeložila Alžběta Kalinová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3086-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cie se podařilo zvládnout náročné zkoušky a prožívá své první dny na univerzitě v Tosu. Vzpomínky na brutální testování, při kterém umírali lidé, ji však děsí i ve spaní. Ostatní studenti, kterým vymazali paměť, žijí v blahé nevědomosti. Cia však ví své. Ve snaze odhalit odpornou pravdu o vražedných praktikách nejvyšších vládních úředníků vystavuje sebe i své blízké velkému nebezpečí. Zrádci, kteří usilují o moc, a nehodlají se jen tak vzdát, už totiž tuší, že Cia ví víc, než by měla... Druhý díl dystopické série ve stylu úspěšných Hunger Games. Nadaná Cia zvládla zkoušky na výjimečnou univerzitu, po nich však bude vystavena mnohem tvrdšímu testu...

Popis nakladatele

Cie se podařilo zvládnout náročné zkoušky a prožívá své první dny na univerzitě v Tosu. Vzpomínky na brutální testování, při kterém umírali lidé, ji však děsí ze spaní. Ostatní studenti, kterým vymazali paměť, žijí v blahé nevědomosti. Cia však ví své. Ve snaze odhalit odpornou pravdu o vražedných praktikách nejvyšších vládních úředníků vystavuje sebe i své blízké velkému nebezpečí. Zrádci, kteří usilují o moc a nehodlají se jen tak vzdát, už totiž tuší, že Cia ví víc, než by měla…

Zařazeno v kategoriích
Joelle Charbonneau - další tituly autora:
Univerzita výjimečných - Odveta Univerzita výjimečných
 (e-book)
Univerzita výjimečných - Odveta Univerzita výjimečných
 (e-book)
Univerzita výnimočných 1 - Skúška Univerzita výnimočných 1
 (e-book)
Univerzita výnimočných 2 - Zrada Univerzita výnimočných 2 - Zrada
Prokletý trůn Prokletý trůn
 (e-book)
Prokletý trůn – Rozdělené království Prokletý trůn – Rozdělené království
 
K elektronické knize "Univerzita výjimečných - Zrada" doporučujeme také:
 (e-book)
Univerzita výjimečných - Zkouška Univerzita výjimečných
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Univerzita

výjimečných –

Zrada

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Joelle Charbonneau

Univerzita výjimečných – Zrada – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Věnováno Casey a Michaelovi.


6

Kapitola 1

Den zkoušek.

Přetáhla jsem si rukáv z chladivého materiálu přes těch pět dlouhých rozšklebených jizev na předloktí a podívala se na sebe do zrcadla. Modrá tunika s dlouhým rukávem. Šedé kalhoty. Stří­ brný náramek s jednou hvězdou. Ta hvězda spolu s tmavými kru­ hy pod unavenýma očima svědčily o tom, že jsem studentkou prvního ročníku univerzity. I mí spolužáci vykazovali podobné známky toho, že včera studovali dlouho do noci. Po šesti měsí­ cích společných úvodních seminářů projde všech dvacet z nás zkouškami a následně nás rozdělí do studijních oborů, kterým se budeme věnovat po zbytek života.

Měla jsem stažené hrdlo. Dřív mě písemky bavily. Ráda jsem si dokazovala, co jsem se naučila. Že jsem tvrdě dřela. Že jsem chytrá. Jenomže teď jsem si nebyla jistá tím, co je a co není pravda a jaké budou následky špatné odpovědi. Takže zatímco spolužáci si dělali starosti s tím, že tahle zkouška ovlivní jejich budoucnost, já se strachovala, abych dnešní den vůbec přežila.

Vlasy jsem si zpravidla svazovala do pevného drdolu, aby mi nepadaly do očí. Ale dnes jsem se rozhodla nechat si je rozpuště­ né. Třeba ty dlouhé vlny skryjí známky měsíců bezesných nocí. A pokud ne, pak mi pomůže studený obklad na oči, který mě naučila používat máma.

Při vzpomínce na ni se mi zastesklo. Ačkoli univerzitní stu­ denti nemají kontakt s rodinou vysloveně zakázaný, není ani do­ poručený. Většina z mých spolužáků nebyla se svými blízkými vůbec ve spojení. To já měla štěstí. Jeden z úředníků mi ochotně předával útržky zpráv od mých rodičů a čtyř starších sourozenců. Dařilo se jim dobře. Táta spolu s mým nejstarším bratrem Zeenem pracovali na novém druhu hnojiva, které by mělo urychlovat růst rostlin. Můj druhý nejstarší bratr Hamin se zasnoubil. Svou na­ stávající si měl brát příští jaro. Jeho rozhodnutí oženit se přivedlo mámu k tomu, aby začala shánět nevěsty i pro Zeena a pro dvoj­ čata Harta a Wina. Ovšem její úsilí zatím zůstávalo nenaplněno.

Kromě rodiny se našel ještě jeden člověk, jemuž se podařilo dostat ke mně nějaký vzkaz. Má nejlepší kamarádka Daileen. Pilně se učí a momentálně je nejlepší ve třídě. Učitelka jí prý naznačila, že by ji letos mohli vybrat do Testování. Držela si palce, abychom se opět mohly potkávat v Tosu. Ale já doufala, že ji nevyberou. Že zůstane na místě, kde odpovědi na otázky dávají smysl. Kde mám jistotu, že bude v bezpečí. Když někdo zaklepal na dveře, úplně jsem nadskočila. „Hej, Cio, jsi už hotová? Přece nepřijdeme poz­ dě.“ Stacia měla pravdu. Opozdilci nebudou ke zkoušce připuště­ ni. Jaké konkrétní dopady by to do budoucna mohlo mít, nám nebylo známo. Nicméně ani jedna z nás to nehodlala zjišťovat.

„Za minutku,“ křikla jsem na ni. Klekla jsem si k rohu poste­ le a vsunula dlaň mezi rám a matraci. Šmátrala jsem prsty, až jsem s úlevným povzdechem nahmatala balíček. Zeenův přenos­ ný komunikátor byl stále v bezpečí, stejně jako tajemství, která skrýval.

Před mnoha měsíci jsem narazila na symbol, který jsem do něj vyryla, aby mi pomohl najít rekordér a vzpomínky, jež jsem mu svěřila. Když jsem si je pak zpětně pustila, jako bych zapomněla mluvit. Rozřízla jsem matraci a komunikátor do ní schovala. A pak jsem se týden po týdnu, měsíc po měsíci, snažila předstírat, že má zjištění nejsou pravdivá. Copak jsem snad každý den nedostávala důkazy o tom, že mí spolužáci jsou dobří lidé? Že profesoři a asis­ tenti, kteří nás připravují na naši budoucnost, nám přejí úspěch? Někteří se chovají odměřeně. Jiní arogantně. Žádný z učitelů ani ze studentů není bez chyby, ale kdo ano? Ani přes jejich chyby jsem nechtěla věřit, že kdokoli z nich by byl schopen těch věcí, které jsem tiše, místy téměř neslyšně šeptala do rekordéru.

„Cio.“ Staciin hlas mě vytrhl ze zamyšlení. „Musíme jít.“

„Jistě. Promiň.“ Oblékla jsem si kabát, přehodila univerzitní batoh přes rameno a otázky o minulosti hodila za hlavu. Budou muset počkat. Teď jsem se musela soustředit na svou budoucnost. Když jsem vyšla na chodbu, Stacia se mračila. Tmavší plavé vlasy měla stažené do uhlazeného ohonu, takže její ostře řezané rysy vy­ nikly ještě víc než obvykle. „Co ti tak trvalo? Přijdeme poslední.“

„A to všechny ostatní znervózní,“ prohodila jsem. „Budou si lámat hlavu s tím, proč jsme necítily potřebu dorazit dřív a po­ rovnat si s ostatními poznámky.“

Stacia přimhouřila oči a přikývla. „Máš pravdu. Miluju deptá­ ní konkurence.“

Já to nesnáším. Rodiče mě naučili klást férovou hru nade všechno.

Procházely jsme mezi vzrostlými stromy, svěžími trávníky a mnoha akademickými budovami. Stacia si mých rozpaků ne­ všimla. Ne že by jinak něco řekla. Ona na holčičí řeči o ničem není. Zpočátku mě její ticho lákalo k tomu, abych se ji pokusila dostat ven z její ulity, stejně jako jsem to dřív dělala pro svou nejlepší kamarádku z Pětijezeří. Ale teď, s tolika myšlenkami víří­ cími hlavou, jsem byla za tichou společnost vděčná.

Mávla jsem na pár kolemjdoucích starších studentů. Jako vždycky nás přehlíželi. Po dnešku se starší studenti přidělení do stejného oboru stanou našimi průvodci. Do té doby ale předstíra­ jí, že neexistujeme. Většina mých spolužáků si jich na oplátku také nevšímá, to já ale nedokážu. Hlas mé výchovy je příliš silný na to, abych nejednala slušně.

„Ha, měla jsem vědět, že tu na nás bude čekat.“ Stacia zvedla oči v sloup a pak se zasmála. „Vsadila bych všechny peníze, co dostala moje rodina, že se kolem tebe motal už během Testování. Škoda, že se nikdy nedozvím, jestli bych vyhrála.“

Srdce mi poskočilo, když jsem před vchodem do čtyřpatrové budovy z červených a bílých cihel, Katedry přípravných studií, spatřila Tomase Endresse. Tmavé vlasy mu vlály v pozdně zimním větru. Přes rameno měl nedbale přehozený univerzitní batoh, a když mi zamával a seběhl dolů ze schodů, jeho šedé oči a široký úsměv patřily jenom mně. Známe se celý život, ale během posled­ ních několika měsíců jsme se sblížili víc, než jsem mohla kdy dou­ fat. Když byl se mnou, cítila jsem se chytřejší. Sebejistější. A zdě­ šená, že všechno, co si o něm myslím a co na něm obdivuju, je lež.

„Už jsem si o vás začínal dělat starosti. Zkouška začíná za deset minut.“ Tomas mě políbil na tvář a vzal za ruku a Stacia se za šklebila.

„Cia a já jsme necítily potřebu být tu dřív a šrotit se jako všich­ ni ostatní. Jsme dokonale připravené, viď, Cio?“ Stacia pohodila plavým ohonem a věnovala mi jeden ze svých vzácných úsměvů.

„Ano,“ řekla jsem přesvědčivěji, než jsem se cítila. Ano, na tu zkoušku jsem se tvrdě připravovala, jenomže ten tichý šepot z přenosného komunikátoru mě nutil k pochybám, jestli je sku­ tečně možné se na to, co nás čeká, plně připravit.

Nebylo to poprvé, co jsem zatoužila, abych si mohla promlu­ vit s tátou. Téměř před třemi desítkami let taky chodil na univer­ zitu. Mnohokrát jsem se ho na ty časy ptala. On mi ale odpovídal jen zřídkakdy. Tehdy jsem předpokládala, že mlčí proto, abychom se já a bratři necítili nějak pod tlakem, že musíme jít v jeho šlépě­ jích. Ale teď jsem se začínala obávat, aby za jeho tajnůstkářstvím nevězelo něco daleko zlověstnějšího.

Dalo se to zjistit jen jedním způsobem.

Všichni tři jsme vystoupali do schodů. Když jsme došli až ke dveřím, Tomas Staciu požádal, aby nás nechala chvilku o samotě. Povzdechla si, varovala mě, abych se neopozdila, a zmizela uvnitř. Jakmile byla z dohledu, odhrnul mi Tomas z čela pramen vlasů a za hleděl se mi do očí. „Spalas v noci vůbec?“

„Trochu.“ Ačkoli se spánkem přicházejí noční můry, které se přes den skrývají někde hluboko v mé mysli. „Neboj. Jsem tvůj studijní partner, to znamená, že dokážu na všechno odpovědět bez ohledu na to, jak jsem unavená.“

Zatímco naši spolužáci využívali volný čas k odpočinku nebo k průzkumným výpravám do hlavního města Tosu, Tomas a já jsme trávili každou volnou chvilku s knihami pod nějakým stro­ mem nebo v knihovně, když nás dovnitř zahnal chlad. Většina ostatních předpokládala, že spolu s Tomasem studium jen před­ stíráme, abychom mohli být sami. Nerozuměli mému strachu z toho, co by se mohlo stát, kdybych v téhle zkoušce neuspěla.

Tomas mi stiskl ruku. „Bude to snazší, až nás rozdělí do jed­ notlivých oborů. Už teď jsi jednou nohou ve strojním inženýr­ ství.“

„Doufejme, že máš pravdu,“ usmála jsem se. „I když bych moc ráda pracovala s tebou, představa, že skončím v biologickém inže­ nýrství, mě děsí jako nic jiného.“ Táta a bráchové dovedou geniál­ ně modifikovat rostliny tak, aby se jim dařilo i ve válkou zničené půdě. Její revitalizace je důležitá práce. Obdivuju ji. Ráda bych se jí věnovala, jen kdybych nezabila každou květinu, na kterou sáhnu.

„Tak pojď.“ Tomas mi na rty vtiskl lehký polibek a šťouchl mě směrem ke dveřím. „Teď všem ukážeme, jak chytří jsou studenti z Pětijezeří.“

Chodba uvnitř byla tmavá. Na cestu nám svítily jen sluneční paprsky procházející skrz skleněnou výplň dveří. V Tosu platí ohledně užívání elektřiny přísná pravidla. To znamená, že i když je tu výroba i skladování energie na vyšší úrovni než v Pětijezeří, doporučuje se šetřit. Na univerzitě se během dne dodává elekt­ řina jen do laboratoří a učeben, v nichž je potřeba svítit i během dne. V noci má ovšem univerzita daleko větší příděl elektřiny než zbytek města.

Pro dnešní zkoušení byla příslušná učebna ve druhém patře osvětlena dobře. V tom světle bylo snadné vidět ve tvářích mých spolužáků napětí. Seděli u černých stolů, sklonění nad poznám­ kami v naději, že se naučí posledních pár věcí, které budou zna­ menat rozdíl mezi budoucností, již si vysnili, a čímkoli jiným, co jim určí naši profesoři.

Dorazil ještě jeden poslední student. Já se posadila k prázdné­ mu stolu vzadu. Tomas si sedl ke stolu napravo ode mě. Odložila jsem si batoh na zem a rozhlédla se po místnosti. Bylo nás tam dvacet. Třináct chlapců, sedm dívek. Budoucí vůdci Svazu národů.

Zrovna jsem chtěla popřát Tomasovi hodně štěstí, když vtom vstoupil profesor Lee. Během posledních několika měsíců nás učil dějiny. Zatímco většina ostatních profesorů se tváří odměřeně, profesor Lee mívá v očích milý pohled a na rtech hřejivý úsměv. Proto ho mám nejraději. Dnes měl na sobě místo svého oblíbené­ ho obnošeného hnědého saka slavnostní fialovou kombinézu Sva­ zu národů. Začal procházet uličkami mezi stoly a na každý položil svazek papírů a žlutou tužku. V učebně se rozhostilo ticho. Přejela jsem prsty po symbolu v rohu obálky svazku na mém stole. Blesk. Můj symbol. Ten, který mi přidělili na Testování.

Profesor Lee nás požádal, abychom svazky neotvírali, dokud k tomu nebudeme vyzváni. Byly pěkně tlusté. Doma v Pětijezeří je papír vzácností, takže jsme ho moc nepoužívali a pečlivě jsme recyklovali každou stránku, kterou jsme popsali. Ovšem v Tosu je vědění důležitější než příděly.

Začala jsem si posílat tužku po stole sem a tam. Koutkem oka jsem si všimla, jak se na mě Tomas starostlivě dívá. A já se najed­ nou ocitla v docela jiné místnosti. S osmi studenty. S jiným mu­ žem oblečeným ve slavnostní fialové barvě. S osmi černými stoly. S jasně bílými, ne šedými zdmi. Šest chlapců. A jen dvě dívky, z nichž jedna jsem byla já. A Tomas se stejně starostlivě díval, jak si hraju s tužkou. Svazek papírů ležící přede mnou byl označený stejným bleskem, jen tenkrát byl ještě ohraničený osmicípou hvěz­ dou. Můj symbol ohraničený symbolem mé testovací skupiny.

Ale ta místnost se mi rozplynula před očima, jakmile profesor Lee hlubokým hlasem oznámil: „Gratuluji vám k dokončení cyklu úvodních seminářů povinných pro všechny studenty univerzity. Dnešní zkouška spolu s hodnocením od vašich profesorů rozhod­ ne o oboru studia, pro který se vaše schopnosti hodí nejlépe. Zítra bude vyvěšen seznam s vašimi výsledky a s oborem, na který bu­ dete přiděleni. Vzdělávání, biologické inženýrství, strojní inženýr­ ství, lékařské vědy nebo státní správa. Každý z těchto pěti oborů je klíčový pro revitalizaci naší země, rozvoj technologií i našich obča­ nů. A ačkoli každý z vás si přeje vydat se určitým směrem, tímto vás žádáme, abyste nám důvěřovali, že vás dokážeme nasměrovat ke kariéře, která nejvíce prospěje naší zemi. Nepokoušejte se hádat, které z otázek ve zkoušce by mohly ovlivnit přiřazení k danému oboru. Jakýkoli pochybný test bude vyhodnocen jako nedostateč­ ný a jeho autor bude vyřazen z řad studentů univerzity.“

Profesor Lee se rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že jsme význam jeho slov dostatečně pochopili. Úplně jsem slyšela, jak mi buší srdce.

Konečně pokračoval v pokynech. „Odpovězte na každou otáz­ ku, jak nejlépe umíte. Neodpovídejte ale nad rámec otázek. Zají­ má nás nejen úroveň vašich znalostí, ale také to, jak dobře daným otázkám rozumíte. Odpovědi, které přesáhnou hranice vytyčené otázkami, negativně ovlivní výsledky zkoušky.“

Ztěžka jsem polkla a zamyslela se, jaký negativní vliv mohl mít na mysli. Bodové srážky, nebo něco horšího?

„Na tuto zkoušku máte k dispozici osm hodin čistého času. Pokud budete potřebovat přestávku, abyste se mohli občerstvit nebo si zajít na toaletu, zvedněte prosím ruku. Pokud tak učiníte, nesmíte opustit budovu, ani hovořit s kýmkoli jiným než se svým doprovodem. Porušení obou zákazů by vedlo k nedostatečné ze zkoušky a vyloučení z univerzity. Až skončíte, zvedněte prosím svou složku. Převezmu si ji od vás a doprovodím vás ke dveřím. Co budete dělat pak, to už je jen na vás.“ S tím se na nás chápavě usmál, načež stiskl tlačítko na stěně za sebou.

A ze stropu se spustila dolů malá obrazovka, na které nasko čily červené číslice. Pak profesor Lee stiskl nějaké další tlačítko a řekl: „Vašich osm hodin začíná právě teď.“

A čas se začal odečítat, abychom věděli, kolik nám ještě zbývá do konce zkoušky. Ozvalo se šustění papírů, jak všichni otevřeli své svazky a chopili se tužek. Zkouška, která měla určit směr zbyt­ ku našeho života, začala.

Hned první otázka mi vykouzlila úsměv na rtech. Jak zní věta o střední hodnotě diferenciálního počtu? Uveďte vzorec a proveďte důkaz s vlastním vysvětlením platnosti.

Matematika. Něco, v čem jsem dobrá. Rychle jsem odpově­ děla, napsala daný vzoreček a na příkladu dokázala, jak funguje. Chvilku jsem se zamyslela nad tím, jestli bych neměla také vy­ světlit, jaký vztah má ta věta k vektorovým funkcím nebo k vý­ počtu integrálů. Pak jsem si ale vzpomněla na instrukce profesora Leeho. Máme odpovědět jen na to, na co jsme tázáni. Nic víc, nic míň. Na moment mě napadlo, proč asi, hned jsem se ale roz­ hodla, že nejspíš proto, že vůdci musejí umět pečlivě volit slova. Aby zabránili konfliktům, musejí si být jisti, že význam jejich slov je všem těm, kteří je následují, zcela jasný. A vzhledem k tomu, že taková odpovědnost čekala na ty z nás, kterým se po­ daří univerzitu absolvovat, nebylo divu, že tato schopnost komisi zajímala.

Znovu jsem si tu otázku přečetla, rozhodla se, že má odpověď je úplná a dostačující, a přesunula jsem se k další. Tužka mi léta­ la po stránkách, jak jsem vysvětlovala první čtyři fáze války, které proti sobě vedly různé státy. Pak jsem popsala následující tři fáze, kdy sama Země zareagovala na vypuštěné chemikálie a další ni­ čivé síly, které proti ní lidstvo obrátilo. Zemětřesení, větrné bou­ ře, záplavy, hurikány a tornáda, jež se prohnala planetou a bě­ hem několika málo let naprosto zničila vše, co lidé po staletí budovali. Tyto škody se během posledních sta let Svaz národů snažil napravit.

Stránky se plnily mým písmem. Chemie, zeměpis, fyzika, dě­ jiny, hudební věda, umění, porozumění psanému textu, biologie. Každá otázka byla z jiného soudku a vyžadovala jiné schopnosti. Na většinu jsem dokázala odpovědět. Na chvíli jsem zatajila dech, když jsem jednu musela nechat nezodpovězenou. Nebyla jsem si úplně jistá, na co přesně se v té otázce ptají nebo jak by se dalo odpovědět. Doufala jsem, že mi zbude čas na to, abych se k ní později vrátila. A pokud ne... Myšlenky se mi zatoulaly k mým slovům z nahrávky na přenosném komunikátoru. K osudu, jaký potkal uchazeče, kteří se opovážili neodpovědět správně.

Ne. Přinutila jsem se ty myšlenky zahnat. Tím, že si budu lá­ mat hlavu s minulostí, si nepomůžu. Jediné, co mohu ovlivnit, je přítomnost.

Podle hodin mi do konce zkoušky stále zbývaly téměř čtyři hodiny. Zkusila jsem si protáhnout ramena a zjistila jsem, že jsem celá ztuhlá. Kvůli napětí a nečinnosti už mé svaly začínaly protes­ tovat. A stěžovat si začal i prázdný žaludek. A ačkoli mě strach ze selhání nutil k tomu, abych pokračovala, mámin hlas mi v hlavě říkal, že aby tělo a mysl mohly stoprocentně fungovat, potřebují energii. Nechtěla jsem, aby mi došel čas, ale kdyby mi došla ener­ gie a já se přestala soustředit, bylo by to ještě horší.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. U každého stolu někdo seděl. Nikdo jiný si ještě přestávku neudělal. Bude opuštění místnosti za účelem odpočinku považováno za známku slabosti? Znovu jsem se rozhlédla po místnosti, jestli uvidím nějaké kamery, ale žádné jsem nenašla. Ovšem to, že jsem je neviděla, ještě neznamenalo, že tam nejsou.

Znovu mi zakručelo v břiše. Vyschlo mi v krku a dělaly se mi mžitky před očima. Bez ohledu na to, jak mohlo být mé rozhod­ nutí vnímáno, jsem potřebovala přestávku. Tušila jsem, že pokud na chvíli nevypnu, na zbytku mých odpovědí se to podepíše.

Ztěžka jsem polkla, zavřela jsem svou složku, tužku odložila vedle papírů a zvedla ruku. Profesor Lee si mě hned nevšiml, ale někteří mí spolužáci ano. Někdo mi věnoval povýšený pohled, jako by byl pyšný, že vydrží víc než já. Jiní, třeba Stacia, jen za­ vrtěli hlavou. Na chvíli jsem zvážila, zda ruku zase nesvěsit, ale po Tomasově povzbudivém přikývnutí jsem ji zvedla ještě výš.

Profesor Lee si mě všiml, usmál se a pokynul mi, že můžu odejít. Celá ztuhlá jsem zamířila ke dveřím. Za nimi už na mě čekala nějaká žena oblečená ve slavnostní červené barvě. Zavedla mě po schodech dolů do prvního patra do místnosti, kde stál stůl s jídlem a pitím. Naložila jsem si na talíř kousky kuřete, plátky pronikavě vonícího sýra a salát z ovoce, zeleniny a oříšků. Všech­ no pokrmy, které mně a bratrům rodiče vždycky doporučovali před nějakou důležitou zkouškou. Pak jsem se pustila do jídla.

Téměř jsem ani nevnímala chuť, jen jsem přežvykovala a po­ lykala. Tohle jídlo jsem si nedávala pro radost. Bylo to jen pali­ vo, které mě mělo dostat přes následující čtyři hodiny. Rychle jsem dojedla a zamířila na toalety, abych si opláchla obličej. A když jsem zasedla zpět za svůj stůl, neuběhlo ještě ani patnáct minut, a přitom jsem cítila, že jsem daleko soustředěnější, než když jsem odešla. Uchopila jsem tužku, otevřela svazek a znovu začala psát.

Následovaly otázky na genetický kód, historické postavy, důle­ žité lékařské objevy a sběr sluneční energie. Už jsem měla křeče v ruce. Stránky se postupně zaplňovaly. Až jsem se dostala k po­ slední otázce a zamrkala. Jaký obor vy sami preferujete a proč si myslíte, že byste na něj měli být přiděleni? Tohle byla má šance pře­ svědčit univerzitní komisi o své vášni a schopnostech pomoct rozvinout v naší zemi technologie.

Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do psaní. Vložila jsem do té stránky všechny své naděje. Svou touhu pomoct se zlepše­ ním komunikačního systému – za většího využití pulzních vysíla­ ček vytvořit sofistikovanou komunikační síť, která by byla k dis­ pozici úplně všem. Napsala jsem o svém nadšení z nových energetických zdrojů, které by lépe napájely světla i další přístroje. O svém nezdolném přesvědčení, že dokážu změnit technologic­ kou budoucnost Svazu národů.

Zatímco jsem znovu a znovu přepisovala svou odpověď v oba­ vách, že jedno jediné špatné slovo mě odkáže ke studiu jiného oboru, čas utíkal. Jeden po druhém mí spolužáci zvedli nad hlavy své svazky, vyčkali, až si je od nich profesor Lee převezme, a opus­ tili místnost, až nás uvnitř zůstalo jen pět. Konečně jsem byla se svou poslední odpovědí spokojená a podívala se na hodiny. Zbý­ valy tři minuty.

Když jsem si to uvědomila, úplně mi vyschlo v ústech. Přesko­ čila jsem přece čtyři otázky s úmyslem, že se k nim později vrátím. Jenomže jsem tou poslední odpovědí strávila tolik času, že už mi žádný nezbýval. S bušícím srdcem jsem listovala zpátky v naději, že stihnu odpovědět alespoň na jednu z nich. Ale nezvládla jsem to. Čas vypršel právě ve chvíli, kdy jsem si znovu dočetla první z nezodpovězených otázek. Odložila jsem tužku. Zkouška skonči­ la. A já ji nedokončila.

Žádná z těch otázek, na které jsem neodpověděla, se netýkala matematiky nebo jiné exaktní vědy, které byly dle mého názoru pro mechanické inženýrství nejdůležitější. Snažila jsem se v tom najít útěchu a odevzdala svou práci profesoru Leeovi. Nicméně protože jsem neodpověděla na všechny otázky, nebylo snadné z místnosti odejít se vztyčenou hlavou. Teď už jsem mohla ako­ rát doufat v to nejlepší.

Tomas na mě čekal venku na schodech. „Tak jak to šlo?“

„Přeskočila jsem čtyři otázky. Kdybych si neudělala přestávku na svačinu, stihla bych to.“

Tomas zavrtěl hlavou. „Dát si přestávku bylo rozumné. Nebýt tebe, neudělal bych si ji. Už jsem se přestával soustředit. To tys mi připomněla, že je důležité nechat to na chvíli být a vyčistit si hla­ vu. Když jsem se pak vrátil, přečetl jsem si svou poslední odpověď a našel v ní dvě chyby. A za to vděčím tobě.“

Další něžný polibek mi jako poděkování víc než stačil.

Když se pak ode mě Tomas zase odtáhl, vesele se usmál. „Taky ti vděčím za skvělou zábavu. Ty výrazy ve tvářích ostatních, když jsi odešla, byly k nezaplacení. Nevěděli, jestli se mají tvou sebe­ jistotou nechat ohromit, nebo zneklidnit.“

Zamrkala jsem. Sebejistota bylo to poslední, co jsem cítila, když jsem během zkoušky odcházela pryč. Ale zamyslela jsem se nad tím. Jak bych se asi byla cítila já, kdyby přede mnou zvedl ruku ještě někdo jiný? Kdyby si jen tak odešel na svačinku, zatím­ co čas na hodinách ubíhal? Nejspíš bych dospěla k závěru, že ten student vůbec nepochybuje o tom, že zkoušku stihne dokončit. Vlastně bych nejspíš předpokládala, že nejenom že tu zkoušku stihne, ale že mu zbude ještě čas navíc. Ta Tomasova slova zněla jako připomenutí. Jen skutečnost, že si o něčem myslíme, že to je pravda, z toho pravdu ještě nedělá. Dojem je téměř stejně důležitý jako realita.

Začínalo se už stmívat, když jsme spolu s Tomasem ruku v ruce zamířili do univerzitní jídelny. Starší studenti se jí zpravi­ dla vyhýbají, protože každý samostatný obor má vlastní budovu s kuchyní. Většinou ji tedy využívá jen hrstka nízko postavených univerzitních asistentů, jeden dva profesoři a já spolu se svými spolužáky z přípravných studií. Jídlo bývá jednoduché – sendviče, ovoce, housky, čerstvá zelenina. Nic, co by se muselo připravovat nějak dlouho nebo udržovat teplé. A dnes nabídka vypadala stej­ ně, přestože jsme právě absolvovali klíčovou zkoušku. Žádná osla­ va. Ještě ne. Ne dokud nebudou vyhodnoceny výsledky a neroz­ dělí nás do oborů.

Během těch posledních šesti měsíců na univerzitě jsme psali už hodně testů. A po každém se jídelnou neslo porovnávání odpově­ dí, zoufání si nad chybami a radování se nad správnými odpověď­ mi. Dnes jsem ale nic z toho neslyšela. Většina mých spolužáků hleděla při jídle do talíře. Někteří ani nejedli, jen po talíři posou­ vali jídlo sem a tam ve snaze vypadat normálně. Všichni byli zkouškou unaveni a obávali se výsledků.

Já trochu uždibovala z chleba a nějakého ovoce. Samými sta­ rostmi jsem do sebe nedostala víc než pár soust. Zato Tomas bez potíží spořádal vše, co si naložil. Nejspíš jsem se ho ani nemusela ptát, jak to šlo.

Odsunula jsem svůj talíř a zeptala se ho: „Myslíš, že nám ty výsledky dají hned ráno, nebo nás nechají čekat?“

Než mohl Tomas začít spekulovat, odpověděl mi něčí sytý hlas. „Hned ráno.“

Will se zazubil a poskládal své vysoké tělo na prázdnou židli vedle mě. Tomas ztuhl a mně se trochu stáhl žaludek. Navenek jsem se ale usmála. „Zníš dost přesvědčeně.“

„Protože jsem.“ V očích mu zajiskřilo. „Zaslechl jsem rozho­ vor několika asistentů. Pracovat celou noc, aby výsledky zkoušky byly k dispozici hned ráno, zřejmě není jejich nejoblíbenější čin­ nost,“ usmál se. „Byli pěkně naštvaní. Když my nemůžeme spát, to jim nevadí, sami to ale dělají jen neradi. Tak jak vám to dnes šlo?“

Tomas jen pokrčil rameny a sklopil oči k talíři. Z nějakého důvodu, který mi nevysvětlil, Tomas Willa nemusí. Ne že by s ním jednal třeba neslušně. To ne. Ale to, jak mu stroze odpoví­ dá, stejně jako pohled v jeho očích, to mluví za vše. Je ostražitý. Nedůvěřuje mu.

„A co tobě, Cio?“ zeptal se Will. „Hádám, že skvěle, jako všechno ostatní. Viď?“

Kéž by. „Těch otázek bylo příliš na to, abych je všechny zvládla.“

„Já zas pokazil tu část o dějinách umění. Myslel jsem, že hle­ dají vůdce, kteří by dokázali revitalizovat zemi. Jak nám v tom má pomoct, že poznáme nějakou sochu nahýho chlapa? Kdyby to aspoň byla nahá ženská...,“ zazubil se Will. „To by bylo jiný kafe.“

Bezděky jsem se zasmála a dál na půl ucha poslouchala Willo­ vo vtipkování o různých otázkách z testu a spekulace o tom, jestli ho zařadí na jeho vysněný obor, vzdělávání.

Will je bystrý a vtipný a to se mi líbí. Taky má moc rád svou rodinu, hlavně své dvojče Gilla, který přijel do Tosu na Testování spolu s ním, ale na univerzitu se nedostal. Nedlouho potom, co začal semestr, mi Will ukázal fotku sebe a svého bratra. Dvě iden­ tické tváře s pobavenými úsměvy. Vysoká, štíhlá těla a popelavá pleť vypovídající o nedostatku zdravých potravin u nich v kolonii. Kromě délky vlasů, Will je měl k ramenům a Gill krátké, vypada­ li naprosto stejně, dokonce i z hlubokých zelených očí jim sálala stejná láska a štěstí.

Právě ten stesk a láska, které jsem viděla v jeho očích, mě k němu přitahovaly, přestože ta obvinění nahraná na přenosném komunikátoru mě varovala, abych se od něj držela dál. Bylo zatěž­ ko uvěřit, že za tím přátelským úsměvem se skrývá někdo, kdo se pokusil zabít mě i Tomase. Můj hlas z nahrávky ale říkal, že přes­ ně takový Will je. A právě proto jsem se u něj držela blízko. Byla jsem odhodlaná zjistit, jestli ten hlas říká pravdu. O Willovi. O Tomasovi. O všem.

Kapitola 2

SeDěli jSme ve stejné učebně, ve které jsme den předtím skládali zkoušku. A čekali. Dvacet studentů vybraných z osmnácti kolo­ nií. Připraveni dozvědět se, jak pomohou s opětovným vybudová­ ním země.

Rozhlédla jsem se po místnosti. O většině spolužáků jsem vě­ děla, co si přejí. Will chtěl učit. Stacia doufala, že bude studovat právo a státní správu. Vic, velký zrzavý kluk ze Staciiny kolonie, měl ambice léčit polámané kosti. Kit, štíhlá dívka s hnědými vla­ sy sahajícími až do pasu, která neúnavně flirtovala s Tomasem, ačkoli se snažila nahradit ho na postu jedničky pro biologické inženýrství. Brick prohlašoval, že se bude rád věnovat čemukoli, co mu Svaz národů určí jako to pravé. Víc než polovina všech v učebně se chtěla v budoucnu dostat do vlády, aby mohli vy­ tvářet zákony. Všichni společně jsme však chápali, že sami nic neovlivníme.

Když do učebny vstoupil profesor Lee s psací podložkou v ruce, zatajila jsem dech. Srdce se mi rozbušilo a musela jsem se ovládat, abych se nezačala vrtět. „V ruce držím výsledky vašich zkoušek,“ řekl. „Na tomto seznamu jsou v abecedním pořadí uve­ dena vaše jména. Vedle jména najdete, zda jste zkoušku úspěšně složili a byli jste zařazeni do studijního oboru, nebo jste neuspěli, a proto budete přeřazeni do některého z programů mimo univer­ zitu. Všichni neúspěšní studenti se v poledne sejdou před svou kolejí s úředníkem Svazu národů. Ten je doprovodí na místo, kde s nimi budou probrány následující možnosti jejich budoucnosti.“

Tep se mi zrychlil. Mluvil každý rok stejně, nebo snad někdo z našeho ročníku u zkoušky neuspěl?

Na otázky ale nebyl čas, protože profesor Lee pokračoval. „V případě, že jste uspěli, najdete u svého jména i vybraný studij­ ní obor. Zítra se s vámi sejde akademický poradce pro váš obor. Jako průvodce vám bude přidělen jeden ze starších studentů, který vám také pomůže se stěhováním na oborovou kolej. Budete mít týden na to, abyste se seznámili s novými prostory a s ostatními studenty svých oborů. Pak oficiálně zahájíte své studium. Těším se, že se s mnohými z vás sejdu na svých seminářích.“

S tím se profesor Lee otočil, psací podložku pověsil na stěnu za sebou a zamířil ke dveřím. U nich se ještě ohlédl. „Všem vám gratuluji k vašim dosavadním úspěchům. Věřím, že v budoucnu dokážete velké věci.“ Pak se naposledy usmál a odešel.

Nepřekvapilo mě, že jako první ze židle vyskočila Stacia. Pak už židle odsunuli všichni, někteří je dokonce převrátili, jak se hnali k přední zdi, aby zjistili, co jim osud přichystal. Někdo nad­ šeně vykřikl. Po zádech mi přeběhl mráz z očekávání a strachu zároveň. Pomalu jsem se zvedla a zamířila k seznamu. Se svými sto šedesáti centimetry jsem byla z dívek nejmenší. A protože jsem se od stolu navíc zvedla jako poslední, zůstala jsem až na okraji hloučku. Ačkoli jsem stála na špičkách a natahovala krk, co to šlo, na seznam jsem stejně neviděla. Tváře ostatních studentů jsem ale viděla jasně. Rawson, malý kluk s tmavou pletí, poplácával Willa po zádech. Kit skočila Tomasovi kolem krku a odmítala se ho pustit, ani když už se jí snažil vykroutit. Stacia se šourala ke dveřím. Slzy, které se jí leskly v očích, mi nahnaly husí kůži. Nedostala se na obor, na který chtěla, nebo se stalo nemyslitelné?

Propletla jsem se mezi ostatními a odstrčila zubícího se Willa, abych se konečně také podívala na seznam. Jména byla v abeced­ ním pořadí. Proto jsem se hned podívala na konec, kde jsem uvi­ děla své jméno.

Valeová, Malencia – Uspěla – Státní správa

Zavřela jsem oči, třikrát se zhluboka nadechla a znovu je ote­ vřela. Jenomže ta slova se nezměnila. Z nějakého pro mě nepo­ chopitelného důvodu mě zařadili do oboru, který jsem si přála nejméně.

Muselo dojít k nějakému omylu. Bojovala jsem s nutkáním rozběhnout se za profesorem Leem a prosit ho o vysvětlení. Copak jsem nezvolila slova své poslední odpovědi správně? Nejschopnější jsem v matematice a práci s kovem a dráty, ne ve tvoření dvojsmy­ slných a pečlivě vykonstruovaných frází. Proč by mě univerzitní komise zařadila na obor, ve kterém musím téměř s jistotou selhat?

Do očí se mi začaly drát slzy, ale nepustila jsem je. Nedovolím jim dostat se ven. Ne tady. Mé zklamání nikdo neuvidí. Ani ko­ mise, ani mí spolužáci. Odmítala jsem, aby kdokoli věděl, jak se musím ovládat, abych dýchala rovnoměrně a nezaťala pěsti. Uvidí jen radost z toho, že jsem zkoušku složila.

Přinutila jsem se k úsměvu a přečetla si výsledky svých přátel. Jako prvního jsem si našla Tomase a od srdce se usmála. Biologic­ ké inženýrství. Zaplavila mě vlna hrdosti a radosti. Ohlédla jsem se po něm a zjistila, že stojí jen půl metru ode mě. Pevně jsem ho objala. Profesoři se rozhodli správně. Tomas je nezklame.

Dál jsem ho držela za ruku a vyhledala si jména Stacie a Willa. Lékařská věda pro ni, státní správa pro něj. Stejně jako já ani jeden z nich nebyl přidělen na vysněný obor, což vysvětlovalo Staciino zklamání. Oba ale zkoušku udělali. Což ovšem neplatilo pro všechny ostatní. Mé osobní zklamání šlo stranou. Vedle jména Obidiaha Martineze stálo jen jedno slovo: Přesměrován. Nemohla jsem jinak než uvažovat o tom, jaké následky tenhle rozsudek bude mít.

Bylo to také to první, na co jsem se zeptala Tomase poté, co jsme odešli z učebny ven na místo, kde bylo nejméně pravdě­ podobné, že nás někdo vyruší. Viděla jsem, že Tomas by raději mluvil o tom, jak se cítím ohledně svého výsledku. Jakmile jsem ho ujistila, že jsem v pořádku, řekl: „Hádal bych, že ho přidělí do nějakého z technických týmů tady ve městě nebo pošlou do jedné z kolonií, aby pomohl s výstavbou. Nemyslíš?“

Nebyla jsem si jistá, co si myslet. Obidiah nebyl můj kamarád. Vlastně bych řekla, že se tady nekamarádil s nikým. Několik z nás se ho pokusilo oslovit, včetně mě. Asi týden poté, co jsme dorazili do kampusu, jsem ho zahlédla sedět pod jedním stromem a hledět kamsi do daleka. Ačkoli jeho svalnatá postava, plamenný výraz a exoticky vypadající hustě spletené vlasy by mě jindy zneklidňova­ ly, smutek, který se mu zračil v očích, mě přiměl zamířit k němu. Jenže v té chvíli, kdy jsem vyslovila jeho jméno, se jeho výraz změ­ nil. Smutek nahradila zarputilost. Požádal mě, abych odešla. Tak jsem šla. A ta jedna zkušenost mi stačila k tomu, abych už svůj po­ kus neopakovala. Jenomže teď jsem si přála, abych to byla zkusila.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se mě Tomas cestou k mé koleji. Zastavil se a pohlédl mi přímo do očí. Ta zeď, kterou jsem si rychle vystavěla, abych za ní skryla své emoce, začínala praskat a já se kousla do rtu. Tomas mě pohladil po tváři. „Pokud tě to aspoň trochu utěší, myslím, že zvolili správně.“

Jeho slova mi vyrazila dech. „Ty myslíš, že na strojní inženýr­ ství nemám.“

Tomas mi položil ruku na rameno. Zkusila jsem ji setřást, ale nepustil mě. „Já myslím, že není nikdo, komu bych si víc přál svěřit vedení naší země. Vlády nejsou vždy spravedlivé ani férové. Ale měly by být. A já věřím, že se pokusíš, aby ta naše byla obojí.“

Jeho slova a polibek zahnaly mé pochybnosti někam daleko, jenže jakmile si odešel sbalit na zítřejší stěhování, zase se vrátily. Tomas ve mě věřil, ale já si nebyla jistá, že mu to můžu oplatit. Nevěřila jsem sobě. Nevěřila jsem jemu. Nevěřila jsem ničemu.

Stála jsem ve svém pokoji a snažila se rozhodnout, co sbalit jako první. Od Testování jsem shromáždila jen minimum věcí. Téměř ani ne dost na to, abych na ně potřebovala jednu z tašek, které jsme na cestu do nových kolejí dostali. Jen několik kusů dalšího oblečení, pár knih a malou vázičku se sušenými květina­ mi. To byl dárek z domova k narozeninám, ačkoli všichni si mys­ leli, že jsou od Michala, toho úředníka, který mě doprovázel na Testování. Dokonce ani Tomas neznal pravdu, protože jsem se bála riskovat jakékoli potíže, které by z toho Michal nebo má ro­ dina mohli mít.

Teď mi připomněla tátu. Když jsem ji vzala do rukou, rozpla­ kala jsem se. Co by si asi myslel o oboru, na který mě zařadili? Byl by stejně zmatený jako já? Jeho univerzitní komise nasměrovala ke genetické modifikaci rostlin. A důkaz toho, že rozhodli správ­ ně, jsem svírala v dlaních. Táta byl génius, když přišlo na to, jak pomoct rostlinám, aby se jim dařilo. A jeho vášeň pro práci byla jednou z vlastností, které jsem na něm nejvíc obdivovala. Vždycky jsem tak nějak předpokládala, že si revitalizaci krajiny vybral sám. Nikdy jsem si neuvědomila, že za něj volili jiní. Jaký obor by si asi vybral, kdyby se mohl rozhodnout sám? Zařadili ho stejně jako Tomase na obor, který si přál, nebo to s ním bylo jako se mnou?

Otřela jsem si slzy, zapátrala v matraci a vytáhla z úkrytu pře­ nosný komunikátor. V krku se mi nahromadila žluč. Zkušenosti, které jsem si na něj nahrála, hovořily o testovacím procesu usta­ noveném vládou Svazu národů, který byl daleko od spravedlivého nebo férového. Dokážu být aktivní součástí systému, který po­ vzbuzuje uchazeče na Testování k tomu, aby se vraždili mezi se­ bou? Skutečně světí účel – tátova obdivuhodná práce s rostlinami a stovky dalších průlomů, jejichž autoři absolvovali univerzitu – prostředky? To jsou otázky, na které nemůžu začít hledat odpově­ di, dokud nezjistím, zda ty vzpomínky, které jsem si nahrála, jsou skutečné nebo smyšlené. Všem úspěšným uchazečům na Testo­ vání vymazali vzpomínky na celý proces, je tedy nemožné, abych přesně zjistila, co se během té doby skutečně stalo. Ale když budu postupovat chytře, třeba na nějaký způsob přijdu.

Mrkla jsem na hodiny na mém nočním stolku. Jedenáct ho­ din a čtyři minuty. Podle instrukcí profesora Leeho se v poledne Obidiah sejde před touto budovou s nějakým úředníkem, aby nastoupil ve své kariéře nový směr. Když zjistím, jaký bude jeho osud, nezískám tím sice potvrzení o tom, jestli jsou mé nahrané vzpomínky pravdivé, ale můžu si aspoň udělat obrázek o tom, jaký trest za selhání považuje univerzita za adekvátní. A pokud se bude nějak podobat mým vzpomínkám, najdu odpověď, kterou hledám.

Zabalila jsem přenosný komunikátor do ručníku a schovala ho mezi oblečení, jež jsem si už sbalila. Pak jsem popadla nějakou knihu, zamkla za sebou dveře a vydala se dolů po schodech. Will, Vic a pár dalších spolužáků si venku před kolejí házelo míčem. Will na mě mávl, já ale zavrtěla hlavou, zvedla do vzduchu knihu, kterou jsem držela, a pokračovala v chůzi. Will spolu s ostatními si házeli nalevo od budovy, zamířila jsem tedy k šedému dvoupa­ trovému kamennému domu napravo, budově Katedry geologie. Tomas a já jsme často vysedávali na lavičce před vchodem do stu­ dovny, takže si nikdo ani nevšiml, když jsem se usadila na chlad­ nou kovovou lavičku a předstírala, že čtu. Měla jsem odtamtud dobrý výhled na cestu vedoucí od naší budovy.

Brzy jsem spatřila Obidiahovy nepřehlédnutelné copánky. Vyšel ven, postavil se na chodník a čekal na svůj doprovod. Přes pravé rameno měl přehozený velký černý batoh. V rukou opatrně držel starou kytaru. Ani jsem nevěděla, že hraje. Pochybuju, že kdokoli z nás ano. Ale daleko překvapivější byl ten široký úsměv na jeho tváři, když se zadíval do dáli. Možná se snažil něco před­ stírat kvůli lidem kolem, nicméně tomu jsem nevěřila. Poprvé od té doby, co jsem se s ním setkala, vypadal šťastně. Zkusila jsem si představit, jak bych se asi cítila já, kdybych se dozvěděla, že musím univerzitu opustit.

Smutně. Zklamaně. Zničeně.

Obidiah ale jako by žádný z těch pocitů neprožíval. Vzpomně­ la jsem si na tu chvíli před šesti měsíci, kdy vypadal tak opuštěně. A to mě dovedlo k pochybám. Skutečně byla ta zkouška nad jeho síly? Nebo tady byl jen tak nešťastný, že ji naschvál pokazil v na­ ději, že najde cestu zpět domů?

Pak jsem si všimla, že přicházejí dva asistenti. Jeden ve slav­ nostní červené barvě, druhý ve fialové. Něco Obidiahovi řekli, ten přikývl a vydal se po cestě za nimi směrem na sever.

Dávala jsem pozor, abych je neztratila z očí. Zavřela jsem kni­ hu, vstala a pomalu se vydala stejným směrem. Při procházkách po kampusu jsem zpravidla vždycky obdivovala budovy, z nichž některé tu stály i více než dvě století. Poté, co skončilo všech Sedm fází války, zbývající obyvatelstvo někdejších Spojených stá­ tů amerických sebralo odvahu pustit se do odvážného procesu znovuvybudování země. Jejich vůdci si jako startovní místo pro revitalizaci vybrali město Wichitu, které přejmenovali na Tosu. Leží na území, které se kdysi jmenovalo Kansas. Zatímco největší města jako Chicago, New York nebo Denver byla za války zničena, Wichita zůstala kvůli své zcela strategicky nevýhodné pozici ne­ dotčená. Reakce Země na válku sice zničila mnoho budov, přesto jich šla většina opravit a znovu využít.

Často jsem obdivovala jejich architekturu a přemýšlela o na­ ději, kterou ty budovy představují. Dnes jsem ale šla se skloněnou hlavou ve snaze projít bez povšimnutí studentů a ostatních kolem­ jdoucích. Občas jsem mrkla po Obidiahovi a jeho doprovodu, abych se ujistila, že je mám stále na dohled. Procházky po kampu­ su sice nikdo úspěšným absolventům zkoušky nezakázal, já ale nebyla tak naivní, abych si myslela, že Obidiah nebo jeho dopro­ vod by mou přítomnost uvítali.

Procházela jsem za různými budovami a sluneční svit se odrá žel od okenních tabulek. Obidiah kráčel rychle a já se potřebovala pohybovat ještě rychleji, abych viděla, kam směřují. Poté, co obe­ šli několik velkých objektů, zamířili Obidiahovi průvodci na ces­ tu vedoucí přímo ke mně.

Nikde kolem nebyly žádné stromy dost vysoké na to, abych se za nimi mohla schovat. Pár set metrů ode mě se po trávníku prochá­ zela skupina starších studentů. Příliš daleko na to, abych mohla dělat, že jdu s nimi. Nejbližší vchod do nějaké budovy byl alespoň patnáct metrů daleko. Pokud bych se rozběhla, hrozilo, že někdo si mě všimne a bude se divit, kam to tak spěchám. Přestože se mi pulz zrychloval a toužila jsem zmizet dřív, než si mě Obidiahova eskorta všimne, udělala jsem to jediné, co mě napadlo. Sedla jsem si na chladnou zem, otevřela si v klíně knihu, nechala si vlasy spad­ nout do tváře a předstírala zájem o stránky plné historie.

Slyšela jsem blížící se kroky. Při každém mi cukly nervy a za­ tajila jsem dech. Podle sluchu jsem odhadovala, že Obidiah spolu se svou eskortou procházejí jenom tak tři metry od místa, kde jsem seděla. Otočila jsem stránku a upřeně hleděla na slova plují­ cí přede mnou. Předstírala jsem, že jsem zabraná do četby, ačkoli jsem si plně uvědomovala každou ubíhající vteřinu. Zvuk kroků začal slábnout. Odhodlala jsem se zvednout oči od knihy a viděla, že u dalšího chodníku zamířili asistenti na sever. Obidiah šel za nimi, trochu ale zpomalil a ohlédl se. Naše oči se na vteřinu setka­ ly. Ve tváři se mu objevilo zmatení a další pocity, které jsem nedo­ kázala pojmenovat. Byl rád, že vidí spolužačku? Vzpomněl si, že jsem se s ním chtěla spřátelit, a teď litoval toho, že byl proti?

Naposledy jsme se na sebe podívali a pak Obidiah pokračoval v chůzi. Vstala jsem a pomalu ho následovala. Všimla jsem si, že se ještě dvakrát otočil. Pokud mě spatřil, jak se schovávám za křo­ vím nebo kráčím ve stínu stromů, nedal to na sobě znát. Prostě jen následoval svou eskortu, která ho vedla směrem k cihlové bu­ dově obehnané velkým černým plotem na severovýchodní hrani­ ci kampusu. Byla osamocená, daleko od ostatních univerzitních budov sloužících studentům. Tráva rostoucí za ní už nevypadala tak zdravě. Půda ne tak úrodně. Celkově byla méně revitalizovaná než zbytek kampusu. Budova nepatřila k těm, které jsme navští­ vili během informační prohlídky areálu univerzity. Nicméně náš průvodce se během ní zmínil, že univerzita se nachází na sever­ ním okraji Tosu. Až dosud jsem si neuvědomila, jak blízko hrani­ ce ve skutečnosti jsme. Na štítku připevněném na plotě hned ve­ dle otevřené brány stálo SPRÁVA TU.

Sledovala jsem, jak Obidiah spolu s asistenty zmizel za vel­ kými bílými dveřmi, a snažila se rozhodnout, co dál. Na rozdíl od zbytku univerzitního kampusu tudy neprocházelo mnoho lidí. Na lavičkách bylo pusto, pod stromy neseděly žádné skupinky hovořících studentů. Ať už ta budova sloužila k čemukoli, zjevně neměla příliš návštěvníků. Vyčkala jsem několik minut, jestli tam nepůjde ještě někdo jiný. A když nikdo nešel, proklouzla jsem za plot a sebejistě si to namířila ke vchodu, jako bych měla plné právo tam být. Pokud mě někdo zastaví, můžu říct, že jsem se rozhodla oslavit to, že jsem úspěšně složila úvodní zkoušku, tak, že se toho o univerzitě dozvím víc.

Dlouhou úzkou skleněnou tabulkou ve dveřích jsem nakouk­ la dovnitř, jestli nezahlédnu Obidiaha, ale nikoho jsem neviděla.

Co teď? Měla bych vejít a riskovat, že narazím na nějakého asistenta, nebo počkat venku, až Obidiaha povedou zase ven? Už jsem se chystala otevřít dveře, když vtom jsem spatřila doktora Barnese, který měl na starosti Testování, spolu s drobnou tma­ vovlasou ženou. Vyšli z nějaké místnosti a zamířili kamsi dozadu dál do budovy. Určitě se chystali sejít s Obidiahem. Dívala jsem se, jak zmizeli v místnosti úplně na konci chodby, a pak jsem spěchala na druhou stranu budovy, jestli tam nenajdu nějaké okno, kterým bych jejich schůzku mohla pozorovat.

Došla jsem na druhou stranu a pocítila zklamání. Uprostřed stěny byly velké kovové dveře s číselnou klávesnicí, ale žádná okna. Nejspíš proto, že se nikdo nechtěl dívat na tu podlouhlou kůlnu stojící zhruba třicet metrů ode dveří nebo na ty nerevitali­ zované lány travnaté půdy a rozpraskané silnice. Z této strany nebyl areál kampusu ani chráněn plotem, patrně proto, aby tudy mohla přijíždět vozidla. Celý prostor byl pustý, ale vyčištěný od suti. Snad proto, aby ho připravili na revitalizaci, nebo naopak proto, aby budova zůstala zcela izolovaná?

Protože jsem nic neviděla, vydala jsem se zpět k přednímu vchodu do budovy. Zvuk skřípající převodovky a motoru mě však zastavil. Otočila jsem se a spatřila, že z té kůlny vyjíždí velké černé vznášedlo. Spěchala jsem se schovat za roh a přitiskla se ke stěně za nějaký řídký keř, aby si mě řidič nevšiml. Řev motoru se při­ blížil a pak utichl, z čehož jsem usoudila, že vznášedlo zastavilo někde poblíž. Nejprve se otevřely dveře a pak se ozval ženský hlas.

„Takové plýtvání. Měl se stát jednou z hvězd tohoto ročníku. Měl by existovat i jiný způsob.“

„Všechny postupy byly zavedeny z určitého důvodu, May­ Lin.“ Srdce mi vyskočilo až do krku. Ten hlas patřil doktoru Jedi­ diahu Barnesovi. „Teď si naše země nemůže dovolit změnit směr. Ne když konečně začínáme dělat skutečný pokrok. Víte, co s ním máte dělat.“

„Ano, pane,“ odpověděl mu mužský hlas.

Vykoukla jsem zpoza rohu a podlomila se mi kolena. Přidržela jsem se stěny, abych neupadla. Dva asistenti nesli Obidiaha smě­ rem k vznášedlu. Hlava mu bezvládně visela, až se copánky cou­ raly po zemi. Položili ho do vozu na podlahu a nasedli do kabiny pro řidiče. Čekala jsem, že se Obidiah posadí. Ale neposadil. Dívala jsem se, jestli se mu alespoň zvedá hruď nahoru a dolů, nic se však nestalo.

Pak se objevila ta žena, která Obidiaha doprovázela od koleje. Nesla černou tašku a Obidiahovu kytaru. Obojí hodila do vzná­ šedla a pak nasedla. Vznášedlo vystoupalo nad pustou krajinu. A než mi došlo, čeho jsem byla právě svědkem, vznášedlo – a s ním i Obidiah – bylo pryč.

Kapitola 3

Do očí mi vhrkly slzy. Dýchala jsem rychle a přerývavě a tiskla se k chladné tvrdé zdi. Obidiah je pryč. Přesměrován. Mrtev. A jestli nebudu opatrná, stane se to i mně.

Doktor Barnes hovořil dál. „Víte, jak moc jsem zklamaný po­ každé, když je student s takovým potenciálem přesměrován, ale je to jediná možnost. Revitalizace vyžaduje jednotu. Studentům s Obidiahovými možnostmi nemůžeme dovolit působit mimo rámec Svazu národů. Lidé by se pak mohli místo k našim součas­ ným vůdcům obracet k nim. A taková nerovnováha by mohla podkopat vše, čeho jsme za posledních sto let dosáhli.“

„Já vím,“ povzdechla si MayLin. „Jenže přesměrováním už to možná řešit nepůjde. Paní prezidentka čím dál častěji vyjadřuje oba vy z počtu studentů, kterým se nepodaří univerzitu absolvovat.“

„Paní prezidentka si klidně může vyjadřovat obavy, ale dokud nedojde ke změně zákona, zůstane testování a výuka našich vůdců v mých rukách. Pro naši zemi je lepší co nejdříve odhalit, že by se daný student neuměl vyrovnat s tlakem, který by ho v budoucnu čekal.“

Něco na těch slovech mi připadalo povědomé. Stáhl se mi ža­ ludek a myslí se mi mihla tvář mé spolubydlící během Testování, Ryme Reynaldové. Její plavé vlasy. Žluté šaty. Zkusila jsem tu vzpomínku zachytit, ale vypařila se jako kouř. Doktor Barnes mezi­ tím pokračoval. „Okamžité přesměrování je lepší než škoda, k níž by mohlo dojít později. A pokud tomu paní prezidentka nerozumí, bude třeba ji přesvědčit. Došli jsme už příliš daleko...“

Vtom se zabouchly dveře a zbytek věty už jsem neslyšela. Zhluboka jsem se nadechla a vykoukla zpoza rohu, abych se ujis­ tila, že on i MayLin už odešli. A pak jsem utekla.

Teprve když jsem doběhla ke vzdálenému stadionu na severo­ východní straně kampusu, konečně jsem zpomalila, lapala jsem po dechu a snažila se přemýšlet.

V dálce jsem viděla lidi procházející se po čerstvě narostlém trávníku. Mým směrem se nikdo nedíval. Přesto jsem nasadila úsměv a předstírala, že mi srdce nebuší jako o závod. Přitáhla jsem si bundu těsně k tělu a vydala se přes trávník. Celou dobu jsem se snažila bojovat s nutkáním přestat zadržovat slzy.

Zamířila jsem směrem ke koleji, ačkoli jsem věděla, že dovnitř nemůžu. Ještě ne. Kamarádi si ještě budou balit. Slavit. Připra­ vovat se na zítřek, kdy se budeme stěhovat do oborových kolejí a začne další fáze našich studií. Až na to, že po dnešku, po tom, co jsem viděla Obidiahovo nehybné tělo, jsem si nebyla jistá, jest­ li to zvládnu. Zavřela jsem oči a v hlavě mi zazněla má slova z na­ hrávky hovořící o těch, kteří zemřeli. O mých přátelích z Pětijeze­ ří, Malachim Rourkeovi a Zandri Hicksové. O mé spolubydlící Ryme Reynaldsové. O Willově dvojčeti, Gillu Donovanovi. Teď už jsem si nemohla namlouvat, že ta šeptaná slova nejsou pravdi­ vá. Jak jsem tu měla zůstat a učit se, když jsem věděla, kolik lidí už zemřelo nebo zmizelo? To by bylo jako říct, že na jejich smrti nezáleží. Že doktor Barnes a jeho lidé mají právo rozhodovat nejen o tom, kdo povede naši zemi, ale i o tom, kdo bude žít a kdo zemře.

A to nemá.

Nemají.

Takové právo nemá nikdo.

Před víc než sto lety si tehdejší vůdci mysleli, že to právo mají. A my stále ještě platíme za jejich chyby. Naši současní vůdci se měli z těch chyb ale spíš poučit.

Našla jsem si místečko ve stínu pod jedním stromem, posadila se a přitáhla si kolena k bradě. Zem pode mnou byla chladná, zelené pupeny na nedalekém keři však ukazovaly na to, že jaro se chystá co nevidět rozkvést. Na větvi nade mnou začal zpívat nějaký ptáček. Všude kolem důkazy o tom, že svět se pomalu vzpamatová­ vá z katastrof a úpadku. Důkazy, že univerzita vybrala talentované a schopné lidi, kteří s pomocí svých znalostí přinesli naší zemi naději. Při pohledu na zdravé rostliny jsem se musela ptát sama sebe: Stálo to za to? Ano, mnoho životů bylo zachráněno, ale co životy těch, kteří zemřeli? Historie nás učí, že pokrok si často žádá oběti, co je to ale za pokrok, když stojí na životech těch, kterým má pomáhat?

Pohlédla jsem ke slunci. Za pár hodin mělo zapadat. A ačkoli jsem se toho o Tosu za posledních pár měsíců dozvěděla hodně, neznala jsem ho dost dobře na to, abych si v jeho ulicích byla jistá v noci. Došlo mi, že pokud chci zmizet a mít nějakou šanci na útěk, musím to udělat hned.

Vstala jsem a zamířila na kolej. Uvítal mě zvonivý smích a ra­ dostné výkřiky. Zamávala jsem Naomi, která právě běžela kolem. Když jsem vsunula klíč do zámku dveří od svého pokoje, ruce se mi chvěly. Někde hluboko uvnitř jsem vždycky musela vědět, že uteču, protože jakmile jsem za sebou zavřela dveře, ihned jsem přesně věděla, co si vzít s sebou.

Stejně jako na Testování jsem si vzala jediný batoh, jedny šaty na převlečení, dva osobní předměty a spodní prádlo. Boty od táty, které jsem před lety zdědila po bratrech, a Zeenův přenosný ko­ munikátor. A ačkoli mi s přežitím nemohly pomoct, moc jsem si s sebou chtěla sbalit ty sušené květiny. I s vázičkou. Do batohu by se mi vešly, jenže to místo bylo nutné nechat na vodu, jídlo nebo jakékoli další věci, které najdu po cestě a budu je moct využít.

Vsunula jsem do postranní kapsy batohu kapesní nožík a oči mi spočinuly na malé hromádce Tomasových vzkazů plných lásky a podpory. Pohladila jsem horní útržek papíru – papíru, který měl být recyklován, ale který jsem se neodvažovala jen tak zničit ani v myšlenkách. Zatoužila jsem si s ním promluvit. Poprosit ho, aby šel se mnou. Aby nechal univerzitu, naši budoucnost i stíny Testování daleko za sebou. Napadlo mě, že čím dál půjdeme, tím jednodušší možná bude pohřbít nebezpečné vzpomínky a odpus­ tit. Znovu mezi námi vybudovat důvěru, která kdysi bývala sku­ tečná.

Vtom někdo na chodbě vzal za kliku mých dveří. Trhla jsem sebou. „Hej, Cio. Vím, že tam jsi. Tak otevři.“

Stacia.

Jakmile jsem odemkla, vrazila dovnitř a posadila se na mou postel hned vedle otevřeného batohu. „No, dnešek byl tedy zají­ mavý. Každý buď oslavuje, nebo se topí v sebelítosti. Bylo chytré, žes na chvíli zmizela, aby ses vyhnula té přívalové vlně emocí. Vzhledem k tomu, že tohle má být ten nejchytřejší a nejbystřejší výkvět, myslela bych si, že už jim dávno došlo, jak to funguje.“

Způsob, jakým se Stacia natáhla s rukama pod hlavou na ma­ traci, napovídal, že má v úmyslu se nějaký čas zdržet. Čas, který jsem neměla. Jenomže jsem ji nemohla jen tak požádat, aby ode­ šla. Strávily jsme společně dost času na to, aby věděla, že to není má obvyklá reakce, a přemýšlela by, proč to dělám. Navíc pokud by se mi podařilo utéct, pak by doktor Barnes a jeho tým mohl vyslýchat kohokoli, kdo o mém plánu mohl vědět. Nechtěla jsem, aby Stacia trpěla za čistě mou volbu.

Zaplašila jsem úzkost a zeptala se: „Tobě nevadí, že tě poslali na lékařskou vědu?“

Stacia jen pokrčila rameny. „Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to ze začátku nerozhodilo. Za těch posledních pár měsíců jsem málem přesvědčila samu sebe, že když budu tvrdě pracovat, dokážu svoji budoucnost nějak ovlivnit. Zapomněla jsem na to, co mě dospívání v kolonii Tulsa naučilo. Moc je jen iluze. Pouze hrstka vyvolených může utvářet život svůj a těch kolem sebe. A abych se stala jednou z nich, musím dokázat, že zvládnu cokoli, co bude třeba, abych uspěla,“ zasmála se. „A to taky udělám.“

Její smích mi nahnal husí kůži. Byl chladný a vypočítavý. Tvrdý. Odhodlaný. Stacia je chytrá, často si ale říkám, jestli jí nepomohly přežít Testování spíš tyhle její vlastnosti. Musela jsem nicméně obdivovat její schopnost dát emoce stranou a najít to nejpřímější řešení situace, i když jsem s jejím hodnocením nesou­ hlasila. Při představě, že ji tady nechám, mě zahryzalo svědomí. Ovšem ačkoli jedna moje část chtěla Stacie říct, aby utekla z uni­ verzity spolu se mnou, nezeptala jsem se jí. Ona nebyla z těch, kteří couvají před nějakou výzvou, i kdyby to mělo skončit jejich smrtí.

Následující hodinu Stacia spekulovala o tom, jak asi budou vypadat naše rozvrhy, až začne semestr, a přiměla mě slíbit, že jí povím o všem, co se na koleji státní správy šustne. Bezpochyby věřila, že ty informace využije, až konečně dosáhne té moci, po které tak zoufale toužila. Chtěla jsem, aby mi na oplátku slíbila totéž, ačkoli se mi z té lži zvedal žaludek. Vždyť tady nebudu, abych mohla svůj slib splnit. A pokud chci proklouznout bez po­ všimnutí, nemůžu se s ní ani rozloučit.

Tou dobou, co Stacia odešla zpátky k sobě, už slunce viselo těsně nad obzorem. Věděla jsem, že po západu bude těžší všim­ nout si nebezpečí, neměla jsem ale na vybranou. Přišel čas jít. Oblékla jsem si kabát a přehodila batoh přes rameno. Když jsem sáhla po klice, všimla jsem si náramku, který mi vykukoval zpod rukávu. Byla na něm hvězda, jež definovala, kým si vláda a doktor Barnes přejí, abych byla. Sundala jsem si stříbrný náramek ze zá­ pěstí a položila ho doprostřed postele. Je načase nechat vše, co představoval, za sebou.

Nebo spíš bude, pokud se mi podaří najít Tomase. Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje, on však neotvíral. Pomyslela jsem si, že musel odejít do jídelny beze mě, tak jsem se rychle vydala ven a pospíchala přes trávník. Ve dvou bude snazší za hranicemi města přežít. Společně se můžeme dostat domů.

Tolik jsem se soustředila na hledání Tomase, že jsem si vůbec nevšimla postavy stojící ve stínu budovy geologie, dokud na mě nezavolal nějaký hlas. „Někam se chystáš?“

Otočila jsem se a spatřila úředníka Michala Gallena. Stál jen deset metrů ode mě. Za ty dlouhé týdny, kdy jsem ho neviděla, mu střapaté hnědé vlasy poněkud narostly. V neformálních hnědých kalhotách a volné bílé košili tak vypadal spíš jako student. Michal byl tím, kdo mě a ostatní uchazeče doprovázel cestou na Testování z Pětijezeří do Tosu. Z nějakého důvodu se rozhodl, že mi během celého procesu bude pomáhat, a poté, co jsem byla přijata na uni­ verzitu, si našel způsob, jak ke mně čas od času dostat nějaké zprávy od rodiny. Na základě obojího jsem předpokládala, že mu leží na srdci mé blaho. Jenomže teď, když jsem znala pravdu o Obidiaho­ vi, jsem se musela ptát, jestli si můžu dovolit vůbec něčemu věřit.

Přikývla jsem. „Chci si zajít rychle na večeři, abych se mohla vrátit zpět na pokoj a sbalit si věci. Všichni se připravujeme na to zítřejší stěhování.“

Očekávala jsem, že mi Michal pogratuluje k úspěšnému slože­ ní zkoušky a k oboru, pro který mě vybrali. On ale místo toho udělal krok směrem ke mně. „Překvapuje mě, že ještě nejsi přichys taná. Ta dnešní cesta na sever kampusu tě musela od balení asi dost zdržet.“

Jeho odhodlaný výraz. Varování v očích. Michal věděl, co jsem udělala.

Než jsem stačila přijít s nějakou uvěřitelnou lží, on pokračo­ val: „Nemělas tam dnes chodit, Cio.“

„Rozhodla jsem se oslavit úspěch ve zkoušce procházkou po kampusu.“

„Tys sledovala Obidiaha.“ Pohlédl mi přímo do očí. „Viděl jsem tě zajít do správní budovy. Viděl jsem, jak odtamtud utíkáš.“

„Proč?“ vyhrkla jsem. Ačkoli vzhledem k důsledkům jeho slov jsem si spíš měla dělat starosti s důležitějšími věcmi. Potřebovala jse



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist