načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Univerzita výjimečných – Zkouška – Joelle Charbonneau

Univerzita výjimečných - Zkouška

Elektronická kniha: Univerzita výjimečných
Autor: Joelle Charbonneau
Podnázev: Zkouška

První díl young adult sci-fi trilogie otevře dveře do dystopického světa budoucnosti, kde jsou nejnadanější studenti testováni, zda budou schopni pomáhat při obnově světa. Pokračuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 299
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The testing přeložila Alžběta Kalinová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2803-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První díl young adult sci-fi trilogie otevře dveře do dystopického světa budoucnosti, kde jsou nejnadanější studenti testováni, zda budou schopni pomáhat při obnově světa. Pokračuje úspěšné literární tažení dystopií nastartované řadou Hunger Games. Svět zdevastovalo krvavé válečné období. Do velmi specifických univerzit jsou proto vybíráni ti nejnadanější studenti, kteří by mohli dokázat změnit nehostinný svět opět v dobré místo k životu. Mladinká Cia je jednou z potenciálních adeptů, kteří by mohli Zemi kultivovat, a doufá, že ji pro Testy vyberou. Když ale k této situaci opravdu dojde, Cia zjišťuje, že při testování není nic a nikdo takovým jak se zdá. První díl se věnuje náročné selekci a rafinovaným zkouškám adeptů, kteří se musí, nebo také ne, v testování zorientovat.

Popis nakladatele

Hunger Games byly skvělé, tahle série je však výjimečná!.
New York Times Bestseller přeložený do 14 jazyků!

Cia právě ukončila střední školu a napjatě očekává, jestli bude vybrána do celostátního programu pro nejnadanější studenty. Pouze oni totiž mohou studovat na univerzitě v Tosu a pomáhat obnovit válkou zničenou zemi. Musí však obstát v testování, kterým projdou jen ti opravdu výjimeční.
Cia tu šanci dostane. Těsně před odjezdem se jí však otec svěří s útržky děsivých vzpomínek, které má na testování on. Radost z úspěchu vystřídají strach a nejistota. Cia začíná tušit, že ji čeká tvrdá zkouška, ve které nepůjde jen o znalosti, ale i o to dobře se rozhodovat a správně odhadnout lidi.
Když opouští město, v uších jí zní otcova zoufalá rada: „Cio, nevěř vůbec nikomu“. Hlavou víří pochybnosti, zda rozhodnutí vydat se do Tosu bylo správné a zda se ještě někdy vrátí domů…

Zařazeno v kategoriích
Joelle Charbonneau - další tituly autora:
Univerzita výjimečných - Zkouška Univerzita výjimečných
Stačí jen chtít Stačí jen chtít
 (e-book)
Univerzita výnimočných 1 - Skúška Univerzita výnimočných 1
 (e-book)
Univerzita výnimočných 2 - Zrada Univerzita výnimočných 2 - Zrada
Prokletý trůn Prokletý trůn
 (e-book)
Prokletý trůn Prokletý trůn
 
K elektronické knize "Univerzita výjimečných - Zkouška" doporučujeme také:
 (e-book)
Sběratel duší Sběratel duší
 (e-book)
Úsměvy žen Úsměvy žen
 (e-book)
Tajemství Mayů Tajemství Mayů
 (e-book)
Dům žen bez mužů Dům žen bez mužů
 (e-book)
Hrdinové ve člunu Hrdinové ve člunu
 (e-book)
Münsterův případ Münsterův případ
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Univerzita výjimečných

Zkouška

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Joelle Charbonneau

Univerzita výjimečných – Zkouška – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




5

Věnováno Stacii Deckerové, z mnoha různých důvodů.


6

Kapitola 1

Poslední den školy.

Když mi máma urovnávala slavnostní červenou tuniku a prsty

uhlazovala pramínek světle hnědých vlasů za ucho, sotva jsem vy­

držela stát v klidu. Potom mě konečně otočila a já pohlédla do

zrcadla na stěně v obýváku. Červená. Mám na sobě červenou. Už

žádnou růžovou. Už jsem velká. Vidět jasný důkaz na vlastní oči

mě trochu zaskočilo.

„Jsi připravená, Cio?“ zeptala se máma. I ona oblékla červenou

barvu, ačkoli její róba byla ušita z lehoučké látky padající až

k zemi v jemných voláncích. V šatech bez rukávů a v kožených

botách jsem vedle ní vypadala jako dítě, ale na tom nesejde. Mám

ještě dost času na to, abych dospěla. V šestnácti jsem na to ještě mladá. Daleko nejmladší z celé třídy.

Naposledy jsem se pdívala do zrcadla a zadoufala, že tento den

nebude posledním dnem mého vzdělávání. Neměla jsem nad tím však žádnou moc. Mohla jsem jen snít, že vyvolají mé jméno, abych se zúčastnila Testování. Ztěžka jsem polkla a přikývla. „Tak jdem.“7

Slavnostní zakončení školního roku se odehrávalo na náměstí

mezi stánky plnými pečiva a čerstvého mléka, protože škola ne­ měla dostatečně velké prostory, do nichž by se vešli všichni pozvaní. Účastnila se téměř celá kolonie, což dává smysl, protože snad kaž­ dý je příbuzný s alespoň jedním ze studentů, kteří buď oslavují dospělost nebo postoupení do vyššího ročníku. A letos jsme měli vůbec nejpočetnější ročník absolventů v dějinách Pětijezeří. Osm kluků a šest dívek. Hmatatelný důkaz, že naše kolonie vzkvétá.

Táta a čtyři mí bratři na nás už čekali venku před naším do­

mem. Všichni na sobě měli ceremoniální fialovou pro dospělé. Nejstarší z bratrů, Zeen, se na mě usmál a prohrábl mi vlasy. „Tak co? Připravena skoncovat se školou a vykročit do skutečné­ ho světa plného troubů, jako jsme my?“

Máma se zamračila.

Ale já se zasmála.

Zeen ani mí ostatní bratři rozhodně nebyli žádní troubové. Holky se po nich vlastně úplně vrhaly. Přestože flirtování jim ne­ bylo cizí, ani jeden jako by se nechtěl usadit. Radši vytvá řeli dal­ ší hybridní odrůdy rajčat, než aby založili rodinu. Hlavně Zeen. Byl vy soký, světlovlasý a chytrý. Hodně, opravdu hodně chytrý. A přes to ho na Testování nevybrali. Když jsem si to uvědo mila, trochu mi to pokazilo náladu. Napadlo mě, že to třeba je první pravidlo, které se mám jako dospělá naučit. Že člověk nemůže vždycky dostat to, co chce. Zeen si určitě přál dostat se na univerzi­ tu, jít v tátových šlépějích. Určitě věděl, jak se cítím. Na chviličku jsem zatoužila si s ním promluvit. Zeptat se ho, jak překonal to zklamání, které s největší pravděpodobností čeká i na mě. Naše kolonie bude mít štěstí, když z ní na Testování vyberou třeba jen jednoho studenta, pokud vůbec nějakého. Naposledy vybrali ně­ koho z Pětijezeří před deseti lety. Mně to ve škole šlo, ale byli tam i lepší. O moc lepší. Jakou jsem mohla mít šanci?

Přinutila jsem se k úsměvu. „To se vsaď. Nemůžu zůstat ve

škole, pokud se chci do té doby, než se vy oženíte, prosadit do

vedení kolonie.“

Hart a Win se začervenali. Jsou jen o dva roky starší než já

a představa randění a ženění jim nahání hrůzu. Jsou rádi, že mů­

žou společně pracovat v pěstírně a starat se o rostliny a stromy,

které táta vyšlechtil, aby přežily i v nehostinné půdě na okrajích

kolonie.

„Pokud tady budeme stát věčně, nikdo se nikam neprosadí,“

prohlásila máma příkře a vyrazila. Táta i bráchové se rychle roze­

šli za ní. Skutečnost, že jak Zeenova, tak Haminova svatba je zjev­

ně v nedohlednu, mámu mrzela.

Kvůli tátově práci stojí náš dům dál od centra kolonie než

většina ostatních. Spolu s mými bratry se mu podařilo okolo

domku vypěstovat zelené stromy a keře, ale o třicet metrů dál je půda už rozpraskaná a tvrdá. Přesto sem tam roste nějaká tráva a občas i rozeklaný strom. Táta říká, že západně od nás je kvalita půdy ještě daleko horší, proto se naši vůdci rozhodli umístit Pě ti jezeří právě sem.

Většinou do města jezdím na kole. Pár obyvatel má auto, jenže

palivo nebo solární panely dostatečně velké na to, aby je poháně­ ly, jsou příliš cenné, než aby se používaly každý den. Toho dne jsem šla spolu se svou rodinou těch téměř osm kilometrů do cen­ tra na náměstí pěšky.

Naše náměstí vypadá tak trochu jako želva, má oválný střed

a po stranách několik výběžků. V centru stojí nádherná fontána, ze které tryská do vzduchu průzračně čistá voda. Taková fontána je luxus, protože najít čistou vodu není vždycky tak snadné. My ale máme to plýtvání a krásu povolené, abychom uctili muže, kte­ rý objevil, jak po Fázi sedm dekontaminovat vodu v rybnících a jezerech. Pozůstatky oceánů už tak snadno vyčistit nejdou.9

Jak jsme se blížili k centru, všude kolem houstla zeleň a ptáci zpívali víc a víc. Máma šla víceméně mlčky. Zeen si ji dobíral, že prý mi nechce dovolit dospět, ale nemyslím, že by to tak bylo.

Nebo možná ano.

Vycházím s mámou dobře, jen posledních pár let se mi nějak vzdaluje. Už mi tolik nepomáhá s domácími úkoly. Spíš se stará, jak kluky oženit, a přemýšlí o tom, kam nastoupím do učení, až skončím školu. Jakékoli hovory na téma toho, že by mě vybrali na Testování, jsou zakázané. Takže s ní mluvím míň a míň a s tátou víc a víc. Ten alespoň nezmění téma, kdykoli se zmíním o tom, že bych mohla pokračovat ve vzdělávání, i když mě v tom nijak ak­ tivně nepodporuje. Asi mě nechce vidět zklamanou.

Když jsme stoupali do posledního kopce, slunce hřálo a mně po zádech stékal pramínek potu. Už jsem slyšela blížící se smích a hudbu a přidala jsem do kroku. Těsně před tím, než jsme vy­ stoupali na vrchol, mi táta položil ruku na rameno a požádal mě, abych s ním ještě chvíli počkala. Ostatní šli dál.

Všechno to vzrušení za kopcem mě přitahovalo, ale zůstala jsem. „Děje se něco?“ zeptala jsem se. Usmíval se, ovšem v očích měl starostlivý pohled.

„Nic se neděje,“ odpověděl. „Jen jsem chtěl se svojí holčičkou strávit ještě chvíli, než se všechno kolem zblázní. Ve chvíli, kdy přejdeme tenhle kopec, se všechno změní.“

„Já vím.“

„Jsi nervózní?“

„Tak trochu.“ Zmítalo mnou nadšení, strach i další emoce, takže bylo těžké říct, jak se vlastně cítím. „Je zvláštní nevědět, co bude zítra ráno, až se probudím.“ Většina z mých spolužáků už se ohledně budoucnosti nějak rozhodla. Vědí, kam půjdou do učení nebo do jaké kolonie se odstěhují za prací. Někteří už dokonce vědí, koho si vezmou. Já netuším nic, ačkoli táta mě ujistil, že pokud budu chtít, můžu pracovat spolu s ním a s bratry. Ta mož­ nost se mi jeví přinejlepším dost černě, protože žádná zahradnice nejsem. Když jsem tátovi pomáhala posledně, málem jsem zničila semínka slunečnice, která tvořil celé měsíce. Mechanické věci spravím. Ale pro rostliny znamenám zkázu.

„Prostě vstaneš a postavíš se čemukoli, co přijde. Budu na tebe pyšný bez ohledu na to, co dnešek přinese.“

„I když mě nevyberou na Testování?“

„Zvlášť když tě nevyberou na Testování,“ usmál se a jemně mě šťouchl do břicha. Když jsem byla malá, vždycky mě to hodně rozesmálo. A i dnes mě to ještě rozveselí. Je hezké vědět, že někte­ ré věci se nikdy nezmění. I tak jsem však o tátových žertovných slovech pochybovala.

On na univerzitu chodil. Naučil se tam geneticky modifikovat rostliny a stromy, aby dokázaly přežít i ve zdevastované zemi. O svém studiu ani o kolonii, ve které vyrostl, moc nemluví – asi proto, že nechce, abychom se kvůli jeho úspěchu cítili pod tla­ kem. Ale já se tak cítím.

„Ty myslíš, že mě nevyberou.“

Táta se zamračil. „Já myslím, že jsi chytřejší, než si myslíš. Člo­ věk nikdy neví, koho výběrová komise vybere nebo proč. Z mojí třídy nás vybrali na Testování pět. Ti čtyři ostatní byli ve škole vždycky lepší, ale na univerzitu jsem to dotáhl jen já. Testování není vždycky fér a není ani vždycky správné.“

„Ale nelituješ toho, žes šel. Podívej se na ty úžasné věci, které díky tomu každý den děláš.“ Stromy kolem nás byly obsypané květy, jež znamenaly příslib budoucí úrody jablek. Keře divokých ostružin rostly vedle sedmikrásek a dalších květin, jejichž jména jsem se nikdy nenaučila, ale které pomáhal vytvářet můj táta. Když jsem byla malá, tyhle věci neexistovaly. Nebo alespoň ne ve své zdravé podobě, v jaké dnes lemují kopce. Pořád ještě si 11 pamatuju, jaké to je jít spát s prázdným žaludkem. Jídla bylo dřív nedostatek a táta spolupracoval s farmáři, aby se něco vypěstova­ lo. A dokázali to. V Pětijezeří s ničím neplýtváme, ale hlad už není prvořadou starostí. Díky mému tátovi.

„Nemůžu litovat něčeho, co jsem nemohl nijak ovlivnit.“ Za­ hleděl se do daleka. Kolem nás štěbetali ptáčci. Pak se konečně usmál, přestože oči měl stále ještě zakalené vzpomínkami. „Kro­ mě toho, kdybych tehdy nešel na univerzitu, nepotkal bych tvou mámu. A kde bych teď asi byl?“

„Nejspíš bys žil pořád ještě doma s rodiči a tvoje máma by si dělala starosti, že svou budoucnost snad nikdy nebudeš brát vážně.“

Mračna kalící jeho pohled zmizela, v očích mu zajiskřilo a po­ cuchal mi vlasy. „To vypadá jako horší úděl než smrt.“ Přesně tak to zní pokaždé, když máma hučí do Zeena, že mu život protéká mezi prsty. „Tak pojď. Tvá máma za chvíli nechá spustit poplach, jestli se nepohneme. Chci jen, aby sis pamatovala jednu věc. Já v tebe věřím. Děj se co děj.“

S tím jsme ruku v ruce překročili kopec a přidali se k osla­

vujícím. Usmívala jsem se, ale hluboko v srdci jsem se obávala, že táta nikdy neočekával, že dosáhnu jeho úspěchů. Že zklamu, děj se co děj. Protože naše kolonie se rozkládá na rozlehlém území, tohle je ta jediná příležitost za celý rok, při níž se jistojistě sejdou úplně všichni obyvatelé Pětijezeří. Jednou za čas se všichni shromáždí­ me, třeba když přijde zpráva od vůdců naší země, kterou si musí všichni vyslechnout, to se ale stává jen zřídka. S asi devíti stov­ kami obyvatel je naše kolonie jednou z nejmenších a nejvzdále­ nějších od hlavního města Tosu, kde sídlí vláda Svazu národů. Nevěnuje nám příliš mnoho pozornosti, což většině nevadí. Vedeme si dobře sami. Cizincům se nevyhýbáme, ale ani je neví­ táme takříkajíc s otevřenou náručí. Musejí nás přesvědčit, že mezi nás zapadnou.

Náměstí je docela velké, ale s tolika lidmi ve svátečním oble­

čení vypadalo malinké. Po jeho okrajích stály rozesety stánky se svíčkami, pečivem, botami a vším možným dalším zbožím do domácnosti. Až slavnost začne, všechny zavřou, teď se v nich ale čile obchodovalo, aby si mohli ti, kteří nechodí příliš často do města, nakoupit nebo směnit vše potřebné. Svazová měna je v naší kolonii vzácná, ale těch pár lidí placených vládou, jako třeba můj táta, ji používá.

„Cio!“ Uviděla jsem mávající ruku a pak už se ke mně řítila

moje nejlepší kamarádka Daileen. Plavé vlasy a růžové šaty jí vlály ve vzduchu, zatímco probíhala okolo do hovoru zabraných skupinek občanů, aby se ke mně dostala. V jedné ruce svírala kornoutek s rychle se roztékající růžovou zmrzlinou. Pevně mě objala a vyhrkla: „Věřila bys tomu, že už nám končí škola? Je to tak vzrušující! Dokonce rozdávají zmrzlinu zdarma.“

Taky jsem ji objala, ale dávala jsem při tom pozor, abych se vyhnula roztékající se zmrzlině. Máma by šílela, kdybych si ušpi­ nila nové šaty ještě před tím, než všechno začne. „Vzrušující a dě­ sivé. Nezapomeň na tu děsivou část.“

Daileen je jediná, komu jsem se svěřila se svými obavami z toho, co se mnou bude, jestli mě nevyberou na Testování. Roz­ hlédla se kolem sebe, jestli nikdo neposlouchá, a řekla: „Můj táta slyšel, že sem má dnes prý přijet promluvit nějaký zvláštní host.“

Oslavu konce školního roku provází mnoho projevů. Promlu­ ví naši učitelé, starosta a spousta dalších vůdců Pětijezeří. Když se sejde celá kolonie, vždycky vyvstane tisíc témat, která je potřeba probrat. Takže mi ten zvláštní host nezněl nijak zvláštně, dokud Daileen nedodala: „Táta říkal, že prý má být až z Tosu.“13

To mě zaujalo. „Je tady někdo z Tosu?“ Naposledy se zde něja­ ký úředník z Tosu objevil před třemi lety, když zemřel náš bývalý starosta. Tehdy přijeli dva muži a nějaká žena, aby vybrali nového vůdce naší kolonie. Většinou s námi Tosu komunikuje skrz různá prohlášení nebo pomocí vysílačky na radnici.

„Tak to táta slyšel.“ Daileen si olízla z ruky stékající zmrzlinu. „Myslí si, že přijel, aby odvezl nějakého uchazeče na Testování. Mohla bys to být ty.“ Vtom jí z tváře na chvilku zmizel úsměv. „Budeš mi vážně chybět.“

Mě a Daileen dělily od narození jen dva týdny a byly jsme nej­ lepší kamarádky od té doby, co nám byly tři. Její rodiče ji zapsali do školy v povinných šesti letech. Moji rodiče mě ale poslali do školy, už když mi bylo pět, proto jsme nebyly ve stejné třídě. Ona z nás je ta plašší, chytřejší a jemnější. Taky je tou, která si hůř na­ chází nové kamarády, pokud s ní není někdo jiný, kdo by začal konverzaci. Kdybych ji netlačila do toho, aby se s ostatními dala během oběda do hovoru nebo se s někým bavila po škole, patrně by jedla sama a vracela se do prázdného domu dlouho před tím, než se ze školy začnou trousit ostatní. Její matka zemřela před dvě­ ma lety při nehodě a její táta, i když je moc milý, doma moc času netráví, takže se Daileen musí vyrovnávat s domácími pra cemi i se vzpomínkami sama. Snažím se ji ve škole udržovat v dobré ná­ ladě, někdy ji ale přemohou stíny. Bojím se, že jednoho dne ji ty stíny celou pohltí a nebude nikdo, kdo by je odehnal.

Rychle jsem ji znovu objala. „Každý rok kolují zvěsti, že na závěr roku přijel někdo z Tosu.“ Přesto jedna moje část nedoká­ zala netoužit po tom, aby tentokrát byly pravdivé. Abych ji i sebe rozptýlila, dodala jsem: „A teď bych si ráda dala nějakou tu zmrz­ linu, než docela zmizí. Dobře?“

Do pátrání po jahodové zmrzlině jsem zapojila i další své ka­ marádky, z nichž spousta měla nastoupit do posledního ročníku. Doufala jsem, že jedna z nich si vezme Daileen pod ochranná křídla, až za pár týdnů zase začne škola. A pokud ne, já už najdu nějaký způsob, jak to Daileen usnadnit.

Máma na mě zamávala a zamračila se, takže jsem nechala usmívající se Daileen s dalšími kamarádkami a přešla přes náměs­ tí k fontáně, kde čekala. Pozdravil mě skoro každý, koho jsem potkala. Moje rodina se každý rok stěhuje. Na kterékoli místo v kolonii, kde si radní myslí, že je našeho táty a jeho schop ností nejvíce třeba. Se vším tím přesouváním není snadné cítit nějaké pouto k domovu, ale na rozdíl od ostatních občanů, kteří znají jen své sousedy nebo bývalé spolužáky, já znám od pohledu větši­ nu obyvatel kolonie.

Předškolní děti oblečené v bledě žlutých a zelených barvách tancovaly okolo tři a půl metru široké fontány a cákaly na sebe vodu. Vyhýbaly se ale místu, kde seděla moje máma.

Z jejího výrazu byla zřejmé, že kdo se jí připlete do cesty, do­ stane pěkně vynadáno. A že já tomu v žádném případě ne uniknu.

Pátravě se na mě zadívala. „Máš rozcuchané vlasy. Cos dělala?“

Vlasy mám rozcuchané vždycky, vlny mi létají všude kolem hlavy. Navrhovala jsem, že bychom je mohly zkrátit, ale má matka trvala na tom, že dlouhé a elegantní vlasy jsou pro neprovdanou dívku nezbytností. Kdybych měla vlasy elegantní, klidně bych s tím souhlasila.

Zvuk bubnů a trubek přiměl mámu k tomu, aby se přestala soustředit na vlasy. Obrátil se mi žaludek. A pak znovu. Nastal čas, abych zaujala své místo mezi ostatními studenty. Slavnost k ukončení školního roku právě začínala.

Z davu se vynořili mí bratři a táta, aby mě ještě objali, než

zamířím na pódium, kde jsem spolu se svými spolužáky měla stát během ceremonie. Často se u nás říká, že přežít těch jedenáct let ve škole je jednodušší než ustát ty nejméně dvě hodiny, které trvá 15 její opuštění. Doufala jsem, že ať už s tím přišel kdokoli, jen vtipkoval.

Seřadili jsme se podle instrukcí vzadu na pódiu. Kluci dozadu, děvčata před ně. Za to jsem byla vděčná, protože jinak bych asi nic neviděla. Mí bratři jsou po mamce a tátovi vysocí, kdežto na mně se podepsaly naše předešlé generace, takže jsem se svými sto padesáti sedmi centimetry nejmenší ze třídy.

Naše učitelka slečna Jorghenová nás ještě trochu přeskupila a nejméně stokrát nám připomenula, abychom se usmívali, stá­ li rovně a dávali pozor. Pro ni to byla první oslava absolventů v Pětijezeří, takže byla určitě nervózní. Když byla konečně spo­ kojená s naším uspořádáním, zaujala své místo uprostřed tribuny a trubky a bubny se znovu rozezněly. Ve dveřích svého domu, který měl jako jediný ze všech budov na náměstí tři patra, se obje­ vila starostka Owensová a strnule prošla davem. Byla to zavalitá šedovlasá žena s hlubokými vráskami ve tváři. Její červené šaty měly ještě tmavší barvu než většina ostatních, s nádechem do re­ zava. Jakmile dorazila na pódium, stoupla si k mikrofonu a na celé náměstí zvolala: „Sláva absolventům!“

Všichni její slova zopakovali a pár občanů zatleskalo. Starost­ ka Owensová počkala, až se náměstí znovu utiší, načež začala. „Ukončení školní docházky je pro nás všechny dnem nadšení, zejména pro studenty stojící za mnou. Dnešním dnem se stávají velice vítanou posilou pracovní síly naší kolonie. Před pětadva­ ceti lety se vláda Svazu národů rozhodla poslat do této oblasti sto padesát žen, mužů a dětí. Vytvořit Pětijezerní kolonii v na­ ději, že tvrdou prací dokážeme zdejší zjizvenou zem, která kdysi bývala plná úrodných polí a hustých lesů, obnovit. Pět jezer, po nichž se naše kolonie jmenuje, bylo dříve nazýváno Velkými je­ zery. A s pomocí našich občanů přispíváme k postupné obnově jejich původní slávy. K tomu potřebujeme každého člena naší komunity. Konec školního roku pro nás znamená dalších čtrnáct užitečných pracovníků, z čehož máme velikou radost. Každý krok vpřed vytváří potřebu dalších rukou, které by pomohly s obdě­ láváním polí. Vím, že mnoho z vás se ještě nerozhodlo, jakou ka­ riéru si zvolí, ale my všichni budeme vděčni za jakoukoli práci, kterou tady v budoucnu odvedete.“

Dav začal tleskat. A mně svíraly žaludek nadšení a nervozita,

když starostka Owensová zvolala: „Nechť začne slavnostní prů­ vod!“

Když trubky a bubny spustily pochod, kousla jsem se do rtu, aby se mi neroztřásl. Do očí mi vhrkly slzy, takže jsem na chvilku neviděla příchod svých brzy už bývalých spolužáků. Každoročně na náměstí vpochoduje za velkého potlesku třída po třídě. Každá si vyrobí vlajku, kterou pak v jejím čele nesou dva studenti a kte­ rá znázorňuje, co se za ten rok naučili. Když slavnostní ceremonie skončí, všechny vlajky jsou vystaveny na náměstí a hlasuje se o tom, která je nejlepší. Dospělí i často uzavírají přátelské sázky na to, jaká třída vyhraje. A poprvé jsem nebyla součástí toho prů­ vodu a došlo mi, že už ani nikdy nebudu.

Průvod otevírala nejmladší třída, po níž přišla druhá nejmlad­

ší a tak dále. Za zvuku bubnů pochodovaly kolem fontány až na

část pódia ohrazenou provazem. Když stály všechny třídy na svém místě, starostka Owensová začala hovořit o nové železniční síti, která byla vybudována mezi Tosu a již deseti koloniemi, a o plá­ nech pokračovat ve výstavbě, dokud nebudou všechny kolonie dosažitelné vlakem. Ze svého místa na pódiu jsem viděla, že celé shromáždění je tou zprávou nadšeno. Když oznámila všechny dů­ ležité novinky, pozvala na tribunu další občany odpovědné za vo­ du, elektřinu, zemědělství a další revitalizační projekty, aby pro­ nesli své projevy. Ty trvaly přes hodinu. Dotyční hovořili o všem možném, počínaje správným používáním vody a konče apelem na 17 to, aby se přihlásilo dost dobrovolníků, kteří by pomohli postavit sídla pro nově sezdané páry. Dokonce i můj táta měl projev o no­ vém, odolnějším druhu brambor, který spolu se svým týmem vyvinul.

Zamrkala jsem a snažila se skrýt své překvapení. Ne nad novým druhem brambor. O tom jsem věděla. Ten starý druh měl tlustou slupku, která na vzduchu černala. Mělo to co dělat s nějakými genetickými úpravami, jež táta provedl, aby rostlinky vůbec byly schopné přežít v nehostinné půdě. O tu černou slupku se nikdo moc nezajímal, protože jakmile se oloupala, bylo bezpečné bram­ bory sníst. Zeen se ale rozhodl, že zkusí vyvinout lepší odrůdu, a uspěl skvěle. Takže ne, nepřekvapily mě ty brambory, ale to, ja­ kým způsobem táta tu novinku oznámil. Týden před tím nám to­ tiž řekl, že slávu za celý ten projekt sklidí právě Zeen.

Jenže to se nestalo. Táta se o něm ve svém projevu ani slovem nezmínil.

Natahovala jsem se, abych se podívala, jestli v davu Zeena uvidím. Tváří se zklamaně? Tohle měl být řece jeho triumf. Je stejně zmatený jako já? Zahlédla jsem ho, jak stojí opřený o strom uprostřed aplaudujícího hloučku. Několik lidí ho poplácávalo po zádech, protože byl členem tátova týmu. Úsměv na jeho tváři mě ale neoklamal. Výraz v jeho očích a stisknuté čelisti říkaly, že je to pro něj rána.

Táta pak za velkého potlesku odešel z pódia, aby přenechal místo naší učitelce. Sevřel se mi žaludek a zrychlil dech. Je to tady. Moje zakončení školní docházky.

Slečna Jorghenová se na nás usmála a oznámila do mikrofonu: „S velkou pýchou vám přečtu seznam těch, kteří tímto dnem vstupují ze studijních let do dospělosti.“

Načež přečetla jména studentů jedno po druhém. A moji spo­

lužáci jeden po druhém zamířili doprostřed pódia, potřásli si rukou


18

se starostkou Owensovou a vrátili se na svá místa do řady. Postu­ povalo se podle abecedy, takže mé jméno zaznělo jako poslední.

„Malencia Valeová.“

Nohy jsem měla roztřesené nervozitou a celé ztuhlé od dlou­

hého stání. Došla jsem si potřást rukou se starostkou i se slečnou Jorghenovou a dav tleskal. Daileenino nadšení bylo ovšem i tak slyšet přes všechny a já jsem jí musela úsměv oplatit úsměvem. Srdce mi zaplesalo. Jsem oficiálně dospělá. Dokázala jsem to.

Stále ještě s úsměvem jsem se vrátila na své místo v řadě a sta­ rostka Owensová se chopila mikrofonu. Všichni hned ztichli. Ce­ lým tělem mi projela vlna očekávání. Svírala a otevírala jsem pěsti. Pokud byl nějaký student vybrán na Testování, tohle byla ta chvíle, kdy to oznámí. Natahovala jsem se ve snaze spatřit v davu nějakou neznámou tvář, toho úředníka z Tosu, o kterém se šuškalo.

Žádný úředník z Tosu tam nebyl. Starostka se na nás na všechny

jen široce usmála a řekla: „Gratuluji všem studentům a zejména pak letošním absolventům. Nemůžu se dočkat, až uvidím, co skrývá vaše budoucnost.“

Lidé začali znovu jásat a mně se rty zkřivily do nacvičeného úsměvu, ačkoli v mém nitru se vzdouvaly slzy a zklamání. Na tenhle den jsem se připravovala celé roky a teď bylo po všem. I po mých snech o budoucnosti. Nezáleželo na tom, jak tvrdě jsem pracovala – na to, aby mě vybrali pro Testování, jsem nebyla dost dobrá.

Když jsem odcházela z tribuny a kamarádi mě objímali a bla­

hopřáli mi, hlavou mi běželo jediné. Co budu teď dělat?


1919

Kapitola 2

„schováváš se?“

Hlas mého bratra mě zaskočil. A jeho vědoucí úsměv mi dal

najevo, že nemá cenu něco zapírat. Místo toho jsem jen pokrčila rameny. „Dnešek byl tak trochu šílený. Prostě jen potřebuju pár minut, abych popadla dech.“

Před pekařstvím zněly kytary, bubny a několik trubek a desít­

ky lidí tleskaly a tancovaly do rytmu. Na druhé straně ještě pořád podávali krájené pečené maso. Zbytek náměstí plného smíchu, zpěvu a her osvětlovala kombinace elektrických lamp a pochodní. Jejich světlo ale nesahalo až do stínu, ve kterém jsem stála já. Po­ sledních pár hodin jsem tančila a zpívala, protože se to čekalo. Kdybych se chovala jinak, dala bych tím najevo své zklamání, což by zároveň odhalilo mou nadutost v přesvědčení, že jsem dost chytrá na to, aby mě vybrali.

„Tumáš.“ Zeen mi s chápavým přikývnutím podal svůj šálek pití. „To by tě mohlo vzpružit.“

Nápoj v šálku byl sice sladký, ale měl i výraznou hořkou pří­ chuť. Alkohol. Protože většina ovoce a zrní, ze kterých se dá alkohol vyrábět, je v Pětijezeří potřeba k jídlu, lihoviny se vyrá­ bí jen z minimálního množství. Každý rok se dá ale troška stra­ nou na zvláštní příležitosti, jako například na ukončení školní docházky. Alkohol smějí pít jen dospělí, bratři mi ale dají občas ochutnat. Já ho moc nemusím, takže jsem si jen rychle usrkla a vrátila šálek Zeenovi.

„Už je to lepší, prcku?“

Sklopila jsem zrak, abych se vyhnula jeho pohledu. „Ne tak

docela.“

„No jo.“ Zeen se opřel o velký dub a obrátil do sebe zbytek

pití. „Věci vždycky nedopadnou tak, jak doufáme. Musíš se pros­ tě jenom sebrat a najít si nový směr, kterým se dát.“

Jeho tón mě přiměl k zamyšlení: Tak to je to, co se chystáš udělat

i ty? V posledních několika letech si Zeen pohrával s myšlenkou podívat se, jaké příležitosti se nabízejí jinde než v Pětijezeří. Moc by mě mrzelo, kdyby to udělal teď. Bylo by smutné, kdyby z naší kolonie odešel. A vědomí, že odchází naštvaný, by mi zlomilo srdce.

Sevřel šálek v ruce, ale jeho slova zněla klidně. „Nehodlám si podat přihlášku do Tosu, jestli myslíš na to. Starostka tátu požáda­ la, aby svůj dnešní projev změnil, tak to prostě udělal. Ale vždyť mě znáš. Budu pár dní naštvaný, a pak se z toho dostanu.“ Pokrčil ra ­ meny a pohlédl směrem k oslavám na náměstí. Už se připozdí va lo. A zatímco někteří se určitě chystali zpívat a tancovat až do rá na, jiní se už vydávali k domovu. Den konce školního roku končil.

„Ale ty bys mohla, ne?“ řekl Zeen po pár minutách.

„Mohla co?“

„Promluvit si se starostkou. Poslat přihlášku do Tosu.“

Ta myšlenka zněla děsivě a lákavě zároveň. Jakýkoli obyvatel kolonie, který měl zájem o práci v Tosu nebo v nějaké jiné kolo­ nii, mohl vyplnit přihlášku a poslat ji na svůj úřad. Vláda Svazu 21 národů pak dotyčného kontaktovala, pokud někde bylo nějaké volné místo. Ve svých šestnácti letech jsem věděla jen o dvou li­ dech, jimž se ozvali a nabídli práci. A po zklamání z dnešního dne jsem si nebyla jistá, jestli jsem připravena čelit dalšímu.

Ta nejistota na mně musela být patrná, protože Zeen mě rych­ le objal. „Neboj se, prcku. Máš ještě spoustu času zjistit, co chceš dělat se zbytkem života.“

Škoda, že máma s ním nesouhlasila.

Následující ráno jsme si všichni pěkně přispali, ale já se téměř ještě nestačila ani obléknout, když mi máma sdělila: „Pokud jsi rozhodnutá, že nebudeš pracovat s tatínkem, tak Kip Drysten má volné místo. Měla by sis s ním promluvit, než ho dostane někdo jiný z tvých spolužáků.“

Kip Drysten se svým týmem opravoval farmářské stroje. A přestože jsem měla mechaniku ráda, představa, že zbytek ži­ vota strávím opravami traktorů, byla deprimující. „Popřemýšlím o tom,“ odpověděla jsem.

Na to se máma jen zamračila, což mluvilo za vše, takže jsem nakonec naskočila na kolo a pomalu jela do města hledat pana Drystena.

Drystenovi žili v pěkném domku na druhé straně kolonie. Když jsem zaklepala na dveře, ztěžka jsem polkla. Jak se mi ulevi­ lo, když se ve dveřích zjevila paní Drystenová a prozradila mi, že Kip brzy ráno odjel na Endressovu farmu a má se vrátit až za pár dní. Dostala jsem dočasnou milost.

Den po závěru školního roku je dnem odpočinku. Většina obcho dů má zavřeno a rodiny zůstávají doma a pořádají soukromé oslavy. Moje máma naplánovala velkou večeři, a dokonce k nám pozvala i pár mých kamarádů. Tušila jsem, že bych asi měla jet domů a pomáhat s přípravami. Místo toho jsem ale na náměstí sesedla z kola.

Opřela jsem ho o strom a posadila se vedle fontány. Jeden nebo dva lidé na mě mávli, ale měli dost svých starostí, takže se ani nezastavili na kus řeči. Což mi vyhovovalo. Podepřela jsem si bradu dlaněmi, pozorovala, jak ve fontáně bublá voda, a snažila se zaplašit tu prázdnotu, která mě ovládla předchozího dne. Jsem dospělá. Už od malička jsem se dívala na své rodiče a ostatní do­ spělé a přála si, aby už přišel ten den, kdy se stanu jednou z nich. Sebevědomou a silnou. Jenže ještě nikdy jsem si sama sebou ne­ byla tak nejistá jako právě teď.

Na domě paní starostky odbily tři hodiny. Čas jet domů, než si o mě máma začne dělat starosti. Mohla jsem být tak v půli cesty, když jsem si všimla, že mi uhání naproti můj bratr Hart. Sakra. Jestli ho máma poslala, aby mě našel, jsem vážně v prů­ švihu.

Jenomže se po mně nesháněla máma. „Starostka Owensová poslala tátovi zprávu přes pulzní vysílačku hned potom, cos odje­ la. Máš se u ní hlásit ve čtyři hodiny, abyste probraly tvé plány do budoucna. Takže když ses nevrátila hned domů, máma nás všechny poslala tě hledat.“ Hart se na mě zazubil. „Asi bys měla přidat, jestli to chceš stihnout.“

To měl pravdu. Když jsem dojela zpět na náměstí, z čela mi

stékal pot, vlasy jsem měla úplně rozcuchané a žaludek sevřený. Zatímco mí bratři a táta už byli ke starostce několikrát pozvaní, aby s ní probrali různé projekty, pro mě to bylo poprvé. Mé plány do budoucna? Měla jsem takový neodbytný pocit, jestli v tom ná hodou nemá prsty moje máma a její starosti. Že by se s paní starostkou spojila a požádala ji o pomoc? Nebo snad byla moje nerozhodnost ohledně budoucí kariéry jasná i paní Owensové? Myšlenka na to, že si mého zklamání mohl všimnout ještě někdo jiný než nejbližší rodina, byla zahanbující.

Připravila jsem se na přednášku, upravila si vlasy, uhladila si 23

bílou tuniku s krátkými rukávy a šedé kalhoty a zaklepala na sta­

rostčiny dveře.

„Výborně, stihlas to.“ Starostka Owensová měla sice na rtech

úsměv, v očích už ale tak docela ne. „Pojď dál, Cio. Všichni

ostatní už tu jsou.“

Všichni ostatní?

Starostka Owensová mě zavedla do velkého salonu s kobercem

na podlaze, kde už seděli čtyři další lidé. Tři z nich jsem znala.

Krásný, šedooký Tomas Endress. Plachý, ale roztomilý Malachi

Rourke. Nádherná, umělecky nadaná Zandri Hicksová. Mí spo­

lužáci. Lidé, které znám téměř celý život. Až na toho posledního.

Tomas na mě kývl, abych se posadila vedle něj, a usmál se na

mě tak, že jsem mu to musela oplatit. Starostka Owensová se za­ stavila u toho cizince. „Všem vám děkuji, že jste se tak na poslední chvíli dostavili. Omlouvám se, že jsem vás odvolala z rodinných oslav, ale bylo to nevyhnutelné.“ Očima přejela po místnosti a pohlédla na každého z nás. „Představuji vám Michala Gallena, úředníka z Tosu. Chtěl přijet už včera na slavnost, ale cestou ho zdržely technické problémy.“

Z Tosu.

Když úředník Gallen z Tosu udělal krok k nám, zvedl se mi

žaludek. Vyndal z kapsy nějaký papír. Byl asi stejně starý jako Zeen a měl střapaté hnědé vlasy a podivně neohrabané pohyby, které se k úředníkovi z hlavního města příliš nehodily.

Upřel na nás vážné tmavé oči a začal číst: „Každý rok hodnotí

vláda Svazu národů úspěchy dosažené absolventy ze všech osm­ nácti kolonií. A ti nejlepší z nich jsou pozváni do Tosu na testy na univerzitu. Být vybrán je velká čest. Vysokoškolsky vzdělaní lidé jsou naší velkou nadějí. Na ně spoléháme, že nám pomohou obnovit zemi a zlepšit kvalitu našeho života. To oni jsou budoucí­ mi vědci, lékaři, učiteli a vládními úředníky.“ S tím papír odložil a usmál se na nás. „A vy čtyři jste byli vybráni, abyste se Testování účastnili.“

Zaplavila mě vlna nadšení. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se přesvědčila, že jsem slyšela dobře. Tomas se usmíval. Byl nejchytřejší z naší třídy, žádný div, že vybrali právě jeho. Ale podle toho úředníka z Tosu vybrali i mě. Čtyři z nás. Opravdu. Nebudu muset opravovat traktory. Vybrali mě na Testování. Dokázala jsem to.

„Na Testování odjedete zítra.“

Ta vlna nadšení rychle opadla, když mi došel význam Galleno­ vých slov. Odjíždíme už zítra.

„Proč už zítra?“ zeptala se starostka Owensová. „Vzpomínám si, že mezi výběrem a samotným Testováním býval určitý časový prostor.“

„Od doby, co měla vaše kolonie naposledy svého zástupce v Testování, se pravidla změnila,“ odpověděl jí úředník. Promlu­ vil hlubokým hlasem, který v sobě skrýval náznak netrpělivosti. „Uchazeči začnou testovací proces již tento týden. A myslím, že se mnou budete souhlasit, že mají větší šanci na úspěch, pokud dorazí včas.“

„A co když jet nechceme?“

Všichni jsme se podívali na Zandri. Tváře měla téměř stejně rudé jako tuniku. Nejdřív jsem myslela, že je jen nervózní. Pak ale zvedla bradu. A z toho, jak jí blýskalo v modrých očích, bylo jasné, že se hněvá. Samotný fakt, že z nás na Testování vybrali čtyři, byl zarážející, ale to, že se mezi vybranými ocitla Zandri, bylo snad ještě překvapivější. Ne že by nebyla chytrá. Byla, ačko li většina z nás ji považovala v prvé řadě za umělkyni a až pak za studentku. Zandri vynikala v přírodních vědách jedině tehdy, pokud jí mohly pomoct k vytvoření nových barev. I když Zan­ dri nikdy nenaznačila, že by chtěla pokračovat ve studiu, stejně 25 mě její otázka zaskočila. Kdo by odmítl tu čest být vybrán na Testování?

Úředník z Tosu se usmál a mně přeběhl mráz po zádech. Byl

to úsměv bez špetky srdečnosti. „Nemáte na výběr. Zákon stano­ ví, že každý vybraný občan Svazu národů se musí na Testování dostavit, nebo bude vystaven trestu.“

„Jakému trestu?“ Zandri pohlédla na starostku Owensovou,

která se otočila k úředníkovi.

Vyměnili si rychlý pohled a starostka řekla: „Neúčast na Testo­

vání zákon definuje jako jeden z druhů vlastizrady.“

A tím nejběžnějším trestem za vlastizradu je smrt.

Někdo, snad Malachi, nesouhlasně zabručel. A já měla pocit, jako by mě někdo sevřel pažemi a pevně stiskl. Veškerá radost z toho, že mě vybrali, se vytratila. Nahradil ji hrozivý strach. Až na to, že jsem neměla důvod se bát. Já na Testování chci. Pro mě nebude třeba trestu.

Ani pro mé tři kamarády. Při slově vlastizrada ze Zandri vše­ chen vzdor vyprchal.

Při pohledu na naše šokované obličeje nám starostka Owenso­ vá vysvětlila, že zákon postihující případnou neúčast na Testování má kořeny v samých počátcích dějin Svazu národů, kdy ještě ope­ rovaly různé nezákonné frakce, které si přály nově vzniklou vládu rozdělit a pokoušely se přesvědčit uchazeče na Testování, aby se vzbouřili. Že dnes už se zvažuje, že by se tento zákon mohl změ­ nit, ale takové věci chtějí čas.

Trochu mě uklidnilo vědomí, že zákon nebyl už desítky let aplikován, a postupně se mi vracelo nadšení, které předtím po­ haslo. Starostka nás zasvěcovala do toho, co si s sebou budeme smět do města vzít. Uchazeči na Testování si s sebou mohou vzít dvojí oděv na každodenní nošení. Dvě sady spodního prádla. Jednu sadu nočního prádla. Dva páry bot. Dva osobní předměty.

Žádné knihy. Žádné papíry. Nic, co by mohlo jednomu uchazeči

dávat nějakou výhodu proti druhému. Vše musíme sbalit do ba­

tohu, který dostaneme na konci naší schůzky. A zítra se máme za

východu slunce dostavit na náměstí i se svými batohy. Tam na nás

bude čekat Michal Gallen, aby nás doprovodil do Tosu.

Pak nám starostka řekla, jak moc je pyšná na naše úspěchy a že

věří, že v Testování všichni uspějeme. Ale já věděla, že lže. Máma

mívá podobně zářivý nucený úsměv, když je rozrušená. Starostka

Owensová nevěřila, že všichni uspějeme. Mohla se snad bát, že

naše případné selhání vrhne nelichotivé světlo na celé Pětijezeří?

Když nás doprovodili k východu, pořád ještě jsem byla zabrá­

na v myšlenkách.

Dveře se otevřely a nás přivítalo zářivé slunce. Já si od starost­

ky Owensové ten tmavě hnědý batoh s červeno­fialovým zna­

kem Svazu národů z nás čtyř vzala jako poslední. Když jsem si

přehodila jeho silný popruh přes rameno, uvědomila jsem si, že

ta večerní oslava, se kterou se máma tolik chystá, bude muset

brzy skončit, jinak si nestihnu sbalit všechny věci a připravit se

na cokoli, co má následující den přinést.

Když jsem vyšla ven, Zandri už byla pryč, ale Tomas a Mala­

chim tam čekali. Chvilku jsme jen zírali jeden na druhého a ne­ věděli, co říct. Nepřekvapilo mě, že jako první promluvil Tomas. Nasadil jeden ze svých okouzlujících úsměvů, podíval se mi pří­ mo do očí a prohlásil: „Asi bychom měli vyrazit domů. Zítra nás čeká velký den.“

Věděla jsem, že má pravdu. Bylo načase jít domů a říct rodině,

že až zítra ráno odejdu, už se nevrátím.27

Kapitola 3

když jsem otevřela dveře od našeho domu, přivítal mě smích ce lé rodiny. Na stěně visela slavnostní girlanda s gratulací. Jídelní stůl byl pokrytý mísami plnými chleba, masa a koláčků na oslavu mojí dospělosti. A teď se z toho měla stát oslava na rozloučenou.

„Tamhle je!“ vykřikl Zeen, když mě uviděl ve dveřích. „Říkal jsem vám, že svou vlastní oslavu si nenechá ujít. Ne když je ve hře skořicový chleba.“

Táta mě běžel s úsměvem přivítat. Ovšem jakmile si všiml ba­ tohu, který jsem nesla přes rameno, jeho úsměv zmizel a v očích mu zazářilo uznání. „Vybrali tě na Testování.“

Rázem všechen smích utichl. Přes veškerou tu radost z toho, že mě vybrali, se mi sevřelo hrdlo, když jsem přikývla. Absolventi univerzity jdou, kam je úředníci Svazu národů pošlou, kde je je­ jich schopností nejvíce potřeba. Pokud v Testování uspěju, šance, že se vrátím domů, je téměř nulová.

Jako první se vzpamatovala dvojčata. A než jsem si uvědomila, co to do mě vrazilo, už mě kluci sevřeli mezi sebou ve svém dvo­ jitém objetí a hlasitě mi blahopřáli. Jako další mně objal Hamin. Jeho nadšení nebylo sice tak nepřehlédnutelné, ale o nic méně upřímné. Pak ke mě přistoupila máma. Když mě objala, třásly se jí ruce, ale pyšně se usmívala. Hned se mě začala ptát, co si s sebou mám vzít a kdy mám odjet. Téměř jsem ani neměla čas jí odpo­ vědět nebo zaznamenat, že Zeen se tiše vytratil, a už se ozvalo klepání na dveře, které ohlašovalo příchod mých kamarádů.

Viděla jsem je tak ráda, hlavně Daileen. Tolik mě těšilo, že

mám možnost osobně se s nimi rozloučit. Následovalo mnoho dalších nadšených výkřiků a ještě daleko víc slz, zatímco jsem jim vyprávěla o Testování a o tom, koho dalšího vybrali. Nejšťastnější a nejzoufalejší zároveň byla Daileen. Snažila se svůj smutek skrýt za širokými úsměvy, ale jak oslava pokračovala, všimla jsem si, že stále víc a víc ustupuje do pozadí. Pryč ode mě, pryč od ostatních, které vždycky považovala spíš za moje přátele než za svoje. A já dostala strach. Ačkoli mojí rodině budu určitě chybět, pořád budou mít jeden druhého. Ale Daileen nebude mít nikoho.

A právě proto, když máma všem oznámila, že musíme skončit dřív, jsem se jako s první ze všech chtěla rozloučit s Lyane Mad­ dowsovou. Neskákala radostí ani nekřičela, abych si jí všimla. Místo toho jen tiše stála u dveří a čekala na mé bratry, kteří ji měli doprovodit domů. Nebyly jsme nejlepší kamarádky. Když jsme se potkaly, vždycky jsme se pozdravily, ale jen málokdy jsme spolu seděly u oběda nebo si povídaly po škole. Něco nás však spojovalo, a proto jsem ji k nám dnes pozvala. Něco, na co určitě nezapomněla. Doufala jsem, že ta vzpomínka mi zaručí její po­ moc.

Zatímco ostatní holky si za mnou pořád něco povídaly a piš­ těly, já Lyane objala. Ramena jí ztuhla překvapením, ale neodtáh­ la se. „Až zítra odjedu, Daileen bude potřebovat někoho blízkého. Budeš na ni dávat pozor, aby nebyla sama? Prosím,“ pošeptala jsem jí do ucha.29

A Lyane mě pevně objala. Téměř jsem cítila, jak mou prosbu

zvažuje. Ovšem její tichá odpověď mi vehnala do očí slzy úlevy

a vděčnosti. Daileen nezůstane sama.

Pak vyšla ven, aniž by se ohlédla, a já se začala loučit s ostatní­

mi. Daileen na mě čekala jako poslední. Bylo mi jasné, jakou

práci jí muselo dát, aby se nerozplakala, když mi slíbila, že se

uvidíme příští rok v Tosu. „Budu se učit víc než kdy dřív. A jim

nezbude nic jiného než mě taky vybrat.“

Jenom díky Lyaninu hlasu, který zvenčí zavolal: „Daileen, pů­

jdeme spolu?“ mi nepuklo srdce, když jsem sledovala, jak Daileen

mizí z dohledu. Lyane věděla, co může přílišná osamělost s člově­

kem provést. Před čtyřmi lety jsem ji z jedné takové temné chvíle

vytáhla, když jsem na ni narazila na hranicích naší kolonie, jak se

dívá dolů do propasti a chystá se skočit. Jenomže já jí to nedovo­

lila. Místo toho jsem ji přiměla se vypovídat. O jejím tátovi, který

byl úředníkem v Tosu, a o její mamince, která život v Pětijezeří

nenáviděla a svůj hněv a zlobu si vylévala na dceři. Pokud vím,

Lyane ty jizvy, které jí způsobila vlastní matka, nikomu jinému

neukázala. Ale s pomocí mého táty a paní starostky se podařilo

přesunout Lyaninu matku do Tosu za manželem, Lyane si vzala

do péče jiná rodina z Pětijezeří a ona zase našla důvody k radosti.

Věřila jsem, že ty důvody pomůže najít i Daileen.

Protože bratři šli dělat doprovod mým kamarádům, zdál se mi

náš dům větší než obvykle. Pomáhala jsem rodičům s úklidem

stolu a obýváku. Náš současný dům je na běžné poměry veliký.

Kromě obývacího pokoje máme ještě další dva vzadu v domě.

Ten napravo patří mým rodičům. A já a mí bratři spíme v tom nalevo, nicméně Zeen a Hamin chrápou tak nahlas, že jsem si zvykla spát na dece před krbem v obýváku. Usmála jsem se. To, že pojedu na Testování do Tosu, znamená, že se třeba zas vyspím v posteli.

Zatímco jsme uklízeli, máma povídala o tom, co bych si měla s sebou vzít a jak bych se měla ve městě chovat. Párkrát přerušila to, co právě dělala, a rozplakala se, že jsem její první dítě, které opustí domov. V těch chvílích táta mlčel, přestože jsem viděla, že chce něco říct.

Když bylo všechno nádobí umyté a uklizené, navrhl táta: „Ne­ půjdeme se projít?“ Máma sice otevřela pusu a chtěla začít protes­ tovat, ale on ji zastavil. „Já vím, že Cia musí balit, ale než se vrátí kluci a všechno bude vzhůru nohama, rád bych si se svou malou holčičkou užil chvíli klidu.“

Máma vzlykala a mně se sevřelo srdce, když jsem spolu s tátou vycházela do přicházející noci.

Táta mě vzal za ruku a společně jsme zamířili do zahrady za domem. Nad námi začínala mlhavě poblikávat světla hvězd a měsíce. Říká se, že kdysi bývalo nebe čisté a že za jasných nocí hvězdy na obloze zářily jako diamanty. Možná to byla pravda. Představit si to šlo jen těžko.

Vzadu u domu táta stiskl vypínač. Nejdřív se ozvalo slabé hučení a pak se okolo dvorku rozsvítila světla, jedno po druhém. Osvětlila krásné sedmikrásky, růže a další rostliny bující za do­ mem. Zatímco ty byly zásluhou mého táty a bratrů, světla jsem dělala já. Používání elektřiny u nás v kolonii regulují přísná pra­ vidla. Produkce a uchovávání elektřiny v naší oblasti je dost ome­ zená. Ve většině příbytků se nepoužívá vůbec, pokud si ji jejich obyvatelé nedokáží vyrobit sami. Většina se s tím neobtěžuje, pro­ tože svíčky a krb naprosto stačí. Já se ale před pár lety rozhodla to zkusit a přemluvila tátu, aby mi dovolil zaexperimentovat s něja­ kými zbylými zavlažovacími trubkami, starými měděnými plíšky a drátem. Z mámy jsem vyloudila pár skleněných zavařovaček,

trochu naší vzácné soli a pár dalších věciček a dala se do práce.

Výsledkem byla síť patnácti světel napájených sluneční energií


3131

z mých solárních panelů. Ačkoli dnes bych už dokázala vyrobit mnohem propracovanější systém, táta trvá na tom, že budeme používat tenhle. Je to už třetí dvorek, který jsem takhle osvětlila. Na chvíli mě napadlo, jak dlouho to asi bude trvat, než se bude­ me muset zase přestěhovat. A pak jsem si uvědomila, že to už tu nebudu, abych tátovi pomohla.

Táta mě dovedl k dubové lavičce, kterou Hamin vyřezal mam­

ce k narozeninám, a posadil se. Sedla jsem si vedle něj a čekala, co řekne.

Cvrčci cvrlikali a vítr si pohrával s větvemi stromů nad námi.

Odněkud zdaleka se z prodlužujících se stínů ozývalo slabé vytí vlků a další zvěře toulající se nocí.

Trvalo snad celou věčnost, než mě táta vzal za ruku a pevně ji stiskl. Když začal mluvit, musela jsem se k němu naklonit, abych slyšela. „Jsou věci, o kterých jsem ti nikdy neřekl. O kterých jsem doufal, že ti je nikdy nebudu muset říct. Ani teď si nejsem docela jistý, že bych měl.“

Poposedla jsem si k němu. „Něco o Testování?“

Táta o Testování nikdy nemluvil, stejně jako skoro vůbec ne­ vyprávěl o čase, který strávil na univerzitě, jakkoli moc jsem se vyptávala. Na chvíli mi přišlo, že jsme si ještě blíž, když budeme sdílet stejnou zkušenost. Pak se ale ten pocit rozplynul.

„Nikdy tě neměli vybrat.“

Ta slova byla jako facka. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně. Oči upíral do tmy, jeho výraz však říkal, že nevidí nic konkrétního. Záblesk strachu v jeho tváři mě přiměl zapome­ nout na raněnou pýchu. A když mi pohlédl do očí, srdce mi zača­ ly svírat obavy.

„Já a moji rodiče jsme snili o tom, že mě vyberou na Testování. Naše rodina živořila. Kolonie Omaha je jednou z největších ve Svazu národů. Žije v ní příliš mnoho lidí. Není tam dostatek zdrojů. Jídlo se nikdy nedostane na všechny. Všichni znají něko­ ho, kdo zemřel hlady. Mí rodiče věřili, že bych to mohl zvrátit. Navrátit zemi rovnováhu. Chtěl jsem, aby dostali ty peníze, které vláda daruje rodinám, jejichž příslušníci byli vybráni na Testová­ ní, aby nějak vyrovnali jejich ztrátu. A připouštím, že jedna moje část rodičům i věřila. Věřil jsem, že bych jim mohl pomoct. Chtěl jsem to zkusit.“

To, že vláda finančně kompenzuje rodiny uchazečů na Testo­ vání, to pro mě byla novinka. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli i on s mámou dostanou nějaké peníze, až odjedu, ale raději jsem byla zticha a táta pokračoval.

„Tehdy existovalo jen čtrnáct kolonií. V Testovacím centru se

nás sešlo sedmdesát jedna. Řekli mi, že testy mého ročníku trvaly čtyři týdny. Já si z něj ale nevzpomínám ani na jediný den. Šest­ náct z nás bylo vybráno, abychom ve studiu pokračovali. Vedoucí zkušební komise nám sdělil, že po skončení Testování jsou ucha­ zečům vymazány vzpomínky, aby bylo možné zajistit naprostou důvěrnost.“

„Takže mi nemůžeš říct, jak ty zkoušky budou vypadat?“ Pro­ jela mnou vlna zklamání. Doufala jsem, že mi tátovy zkušenosti pomohou se připravit. Že tak budu mít výhodu. Což bylo bez­ pochyby přesně to, čemu se vláda snažila zabránit tím, že tátovi vymazala vzpomínky.

„Vzpomínám, jak jsem dorazil do Testovacího centra. Vzpo­ mínám si, že mi přidělili spolubydlícího, Geoffa Billingse. Vzpo­ mínám si, jak jsme si připíjeli na zářivou budoucnost sklenicemi mléka a jak jsme jedli koláč. Bylo tam plno jídla a živo. Tu první noc jsme skoro nemohli spát, věděli jsme, že naše sny mohou skončit hned následující ráno, pokud neprojdeme testy. A další věc, na kterou si vzpomínám, je to, jak sedím v místnosti plné židlí a oznamují mi, že Testování skončilo. Tři týdny nato jsem 33 začal chodit na univerzitu. Geoff tam nebyl. Ani další dvě dívky z mojí kolonie, které přicestovaly se mnou.“

Někde zahoukala sova, táta jako by to ale ani neslyšel. „Uni­

verzita nebyla snadná. Výuka mě bavila. Líbilo se mi vědomí, že dělám něco důležitého. Rodiče mi poslali zprávu, že se mají dob­ ře, jsou v pořádku a jsou na mě hrdí. Byl jsem šťastný. Na Geoffa nebo na další uchazeče, kteří Testováním neprošli, jsem si ani nevzpomněl.“

Zavřel oči a já mlčky přemýšlela, jaké by bylo ztratit vzpomín­

ky na kamarády. Pamatovat si jen ten den, kdy jsem se s Daileen seznámila. Nepamatovat si, čemu všemu jsme se nasmály a jaká všechna dobrodružství jsme prožily. Při té myšlence se mi chtělo plakat, tak jsem tátu chytila za ruku ještě pevněji, aby nám oběma bylo líp.

„Když jsem univerzitu dokončil, šel jsem do kolonie Lenox. Působil tam botanik, který byl blízko průlomovému objevu, a vláda si myslela, že moje nápady by mu mohly pomoct. Praco­ val jsem tam rok, než jsem narazil na jednoho kluka, který mi Geoffa připomínal. A té noci se mi začaly zdát noční můry. Budil jsem se celý zpocený, srdce mi bušilo, a já netušil proč. Ani jedi­ nou noc jsem neměl klid. Začalo se to odrážet na mé práci a vlád­ ní lékaři mi předepsali nějaké prášky na spaní. Jenže ty noční můry nezmizely. Akorát kvůli nim bylo těžší jim uniknout. Nej­ dřív šlo jen o takové záblesky. Třeba Geoff, jak mi ukazuje přes bílou místnost plnou černých stolů palec nahoru. Nebo velké hodiny s rudými číslicemi, které odměřují čas, zatímco já něco dělám s třemi modrými drátky. Nebo dívčí křik.“

Vtom mě táta pustil a postavil se. Když si rukou prohrábl vla­ sy a začal chodit sem tam, otřásla jsem se strachem.

„To ale skončilo. Místo toho se mi začal vracet jeden sen. V něm Geoff, dívka jménem Mina a já jdeme po ulici lemované vyhořelými ocelovými budovami. Na zemi leží vysypané sklo. Hledáme vodu a místo, kde bychom mohli strávit noc. Ty budo­ vy jsou v tak špatném stavu, že jsme nervózní z toho, že bychom se měli ukrýt v nich, ale asi budeme muset kvůli těm predátorům, které jsme v noci zahlédli. Mina kulhá. Já zahlédnu nějakou vě­ tev a nabízím se, že Mině vyrobím hůl. Zatímco pracuju, Geoff jde na malý průzkum okolí. Mina mu říká, aby nechodil daleko. Geoff slibuje, že nepůjde. Pár minut nato zakřičí, že něco našel. A pak celý svět vybuchne.“

Táta se zastavil. Srdce mi bušilo o sto šest. Pak začal znovu mluvit, tak potichu, že jsem se musela naklonit, abych ho slyšela. „Nejdřív najdu Minu, půlku těla má pohřbenou pod velkou be­ tonovou deskou, po tváři jí teče krev.“

Táta ztěžka polkl. Dýchal jen přerývaně. Střídavě svíral pěsti. Viděla jsem, že už nechce pokračovat dál. Chtěla jsem, aby už nepokračoval. Všechno to znělo tak skutečně. Úplně jsem viděla krev. Cítila jsem jeho strach.

„Pár metrů od Minina těla najdu Geoffovu botu. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že je v ní pořád i jeho noha. Začnu křičet. Tím ten sen končí.“

Na chvíli jako by celá noc ztichla. Žádné soví houkání. Žádné cvrlikání. Jenom obraz kluka, ne o moc staršího než já, naprosto zničeného na opuštěné ulici. Kluka, kterého vybrali na Testo­ vání...

„Je to jen sen.“ Přesně to mi táta říkává, když mě vzbudí noční můra. A já mu vždycky uvěřím. A chtěla jsem tomu věřit i teď.

„Možná.“ Táta na mě pohlédl. Naprosté zoufalství pramenící až z hloubi duše mi vyrazilo dech. „Celé roky jsem si říkal, že to je jen sen. Uklidňoval jsem se vědomím, že na dívku jménem Mina nemám vůbec žádnou vzpomínku. Experimenty v práci se konečně zdařily. Nové rostliny, které jsem pomáhal tvořit, začaly 35 prosperovat. O těch snech jsem neřekl živé duši. A pak mě vláda poslala pracovat do Pětijezeří. Bože, ti mě naštvali. Být přidělen do Pětijezeří bylo jako urážka. Žila tu jen hrstka absolventů uni­ verzity. Když jsem dorazil, dokonce jsem nedostal ani vlastní dům. Musel jsem spát u Flinta Carroa v obýváku.“

Tahle část příběhu mi zněla povědomě. Normálně ji vyprávěl s úsměvem. Jak se spřátelil s místním lékařem. Jak ten ho zatáhl do krejčovství. Jak tam u tkalcovského stavu uviděl maminku, jak tká. Jak se zamiloval do její elegance a laskavosti.

O tom teď ale nevyprávěl. A neusmíval se.

„Flintův dům je malý. Ty noční můry nešlo skrýt. Flint počkal týden, než se mě na ně zeptal. Zkusil jsem dělat, že to nic není. A tehdy mi řekl o svých vlastních snech. Ty nebyly strašidelné, ale znepokojující. Vídal tváře lidí, které neznal. Čekal na kamarády, kteří se měli vrátit ze zkoušky, ale nikdy se nevrátili. Během dal­ šího roku jsme spolu s Flintem mluvili s ostatními absolventy univerzity. V našem ročníku nás bylo sedm. Museli jsme si dávat pozor, protože každý zaměstnanec Svazu národů je v kontaktu s úředníky z Tosu. Nechtěli jsme ohrozit své pozice v zaměstnání. Jsem si jistý, že čtyři spali jako andílci, ovšem jedna, ředitelka naší školy, měla v očích ten utrápený výraz, který jsem znal. Popřela, že by ji pronásledovaly noční můry, ale musely.“

„To nemůžeš vědět.“ Vyskočila jsem, překřížila ruce na hrudi a čekala, že se mnou bude souhlasit. Potřebovala jsem, aby sou­ hlasil.

Pohlédl mi do očí. „Ne, ale dokud byla ve funkci ona, na Tes­ tování nevybrali ani jednoho jediného studenta z Pětijezeří. Ne­ věřím, že je to náhoda. Ty ano?“

Celá jsem se otřásla. Nevěděla jsem, čemu věřit. Věřit, že sny mého táty by mohly být něčím víc než jen sny, to bylo nemožné. Následující den jsem měla odjet do Tosu. A ke konci týdne začít

Testování. Odmítnout bylo považováno za zradu se všemi důsled­

ky. Chtělo se mi křičet, dokázala jsem tam ale jen stát a třást se.

Táta mi položil ruku na rameno a odvedl mě zpět na lavičku.

Položila jsem si hlavu k němu na rameno, jako když jsem bývala

malá. Na chvilku jsem se cítila v bezpečí, ale netrvalo to dlouho.

„Flint říká, že ať už k vymazání našich vzpomínek použili ja­

kýkoli proces, že ten může být příčinou těch snů. Naše mozky si

mohou vytvářet falešné vzpomínky, aby nahradily ty, které z nich

vymazali.“

„Tomu ty ale nevěříš.“

Táta zavrtěl hlavou. „Byl jsem vděčný, když tví bratři skončili

školu a nepřijel nikdo z Tosu, aby je odvedl na Testování. Včera

jsem tvého bratra naštval, když jsem mu veřejně nepřiznal jeho

zásluhy, ale to proto, že starostka dostala zprávu, že ten úředník

z Tosu je už na cestě. Nechtěl jsem, aby kdokoli začal přemýšlet

o tom, že od nás možná měli vybrat studenty i dřív a zda by ne­

měly být revidovány výsledky starších ročníků.“

Pak mě k sobě přitáhl a opřel si bradu o mou hlavu. Na tvář

mi skanula slza, ale ne moje. Můj táta, který byl vždy silný, chytrý a sebejistý, plakal.

„Takže teď bude co?“ vytrhla jsem se mu z objetí a vztekle vy­

skočila na nohy. Naštvaná, že ani na jedné ze všech těch našich procházek nebo rozhovorů se mi o tom všem ani jedinkrát nezmí­ nil. Ani jedinkrát, když jsem se pozdě do noci učila, aby se mi další den povedla nějaká písemka, mi neřekl, jaké by mohly být následky. „Ráno odjíždím. Proč mi to říkáš právě teď? K čemu je to dobré?“

Táta svůj hlas nezvýšil, aby se mi vyrovnal. „Možná je to k ni­

čemu. Možná má Flint pravdu a naše sny jsou jen halucinace. Ale pokud existuje možnost, že nejsou, pak je lepší, abys o tom vědě­ la. Je lepší, když pojedeš do Tosu připravena pochybovat o všem, co uvidíš, a o všech, které potkáš. To by mohl být rozdíl mezi 37 úspěchem a selháním.“ Popošel ke mně a položil mi ruce na ra­ mena. Nejdřív jsem se mu chtěla vytrhnout, pak jsem si ale všim­ la světla, které se odráželo od jeho slzami zalitých očí. A všechen hněv ze mě rázem vyprchal.

„Máma o tom ví?“ Říkala jsem si, že musí, ale v té chvíli jsem si už nebyla jistá ničím.

„Tvoje maminka ví o těch vymazaných vzpomínkách a o těch nočních můrách. Neví však, o čem jsou.“

Přemýšlela jsem o jeho slovech a zvažovala, jestli jsou pravdivá. „Takže proto máma nechtěla, aby mě vybrali?“

Táta mě pohladil dlaní po tváři. „Cio, od toho dne, co jsem odjel na Testování, jsem své rodiče neviděl. Mít dítě, které bylo vy­ bráno, je čest, ale také ztráta. A tvá maminka tě nechtěla ztratit.“ Nevím, jak dlouho jsme tam jen tiše seděli. Dost dlouho na to, abychom zaslechli hlasy mých bratrů, které ohlašovaly jejich ná­ vrat, a maminčiny výtky, že jí kradou koláčky. Všechno to znělo tak normálně.

Když mi slzy oschly, táta mě vzal za ruku a odvedl mě dovnitř. O jeho snech nebo mých nových obavách jsme se nezmínili, když si Hamin dělal legraci z dvojčat, že s nimi mé kamarádky flirto­ valy. Máma položila na stůl mísu s koláči a slazený mátový čaj, zatímco kluci vytáhli balíček karet, abychom si mohli zahrát po­ slední společnou rodinnou hru. I když jsem si užívala jejich smích a teplo kolem stolu, bez Zeena to nebylo to pravé. Ještě se nevrátil. Víc než jednou jsem se přistihla, jak koukám po vstupních dve



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist