načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Univerzita výjimečných - Odveta - Joelle Charbonneau

Univerzita výjimečných - Odveta

Elektronická kniha: Univerzita výjimečných - Odveta
Autor:

Svaz národů se ocitá na pokraji občanské války. Povstalci intrikují proti kruté a vychytralé vládě. Nadaná studentka Cia Valeová, která přežila testování, je odhodlaná pustit se do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 267
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Graduation day přeložila Alžběta Kalinová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3309-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Svaz národů se ocitá na pokraji občanské války. Povstalci intrikují proti kruté a vychytralé vládě. Nadaná studentka Cia Valeová, která přežila testování, je odhodlaná pustit se do boje. Sama to však nezvládne. Toto je příležitost chopit se vedení, na které Cia dosud jen cvičila – ale koho má vlastně vést? Tváří v tvář nebezpečí a podvodům musí Cia riskovat životy těch, které má ráda a vsadit vše na loajalitu svých smrtelně nebezpečných spolužáků.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Univerzita

výjimečných

Odveta

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Joelle Charbonneau

Univerzita výjimečných – Odveta – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Věnováno Margaret Raymové, za její vedení a vizi.

Bez tebe bych to nikdy nedokázala.


6

Kapitola 1

OzvalO se zaklepání na dveře a já polekaně nadskočila. Když jsem

odemykala dveře svého pokoje, ruce se mi třásly vyčerpáním, stra‑

chem a smutkem. Za dveřmi stál Raffe Jeffries a já vydechla úlevou.

Ačkoli studujeme stejný obor, máme jen pramálo společného. Já

jsem z Kolonie, a abych se dostala na univerzitu, musela jsem pře‑

žít Testování. On pochází z Tosu, odkud příbuzné absolventů ví‑

tají na akademické půdě s otevřenou náručí. Nejsme přátelé.

A přestože mi dneska v noci zachránil život, nevím, jestli mu můžu

věřit. Jenže nemám na výběr.

Raffe se tvářil nenuceně, když ale vešel do mého obýváku a za‑

vřel za sebou dveře, zachytila jsem v jeho očích varovný pohled.

„Oni to vědí, Cio.“

Podlomila se mi kolena a musela jsem se opřít o židli. „Co vědí?“

Že jsem opustila kampus? Že vím, že to povstání vedené mu‑ žem, který mi během Testování pomohl, není takové, jak si po‑ vstalci myslí? Že je chystaný útok dovede k jisté smrti? Že Damo‑ ne... Na to jsem raději rychle přestala myslet.

„Profesorka Holtová ví, že jsme oba opustili kampus.“ Upřel na mě své tmavé oči. „A Griffin začal hledat Damona.“

No jistě že Griffin začal hledat svého kamaráda. A až ho nena‑ jde, upozorní na to vedoucí našeho oboru, profesorku Holtovou. A ta se bude ptát, proč zmizel student státní správy z Tosu. Uvěří doktor Barnes a jeho úředníci, že tlak na výkon přiměl Damona utéct? Nebo po něm vyhlásí pátrání a zjistí, že je mrtvý? Začala se mě zmocňovat panika. Říkala jsem si, že jiná možnost není. Nebo snad je?

Zavrtěla jsem hlavou. Pokud chci zabránit tomu, aby mě v bu‑ doucnu čekalo přesměrování nebo něco ještě horšího, musím pře‑ stat myslet na to, co se stalo.

Neexistují žádná pravidla, která by nám zakazovala opouštět kampus. Jenom za to mě potrestat nemůžou. Kdyby ale zjistili, co jsem viděla...

Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila. „A ví

taky, kdy jsme odešli nebo že jsme odešli společně?“ zeptala jsem

se Raffeho.

Přejela jsem prsty po symbolu blesku vyrytém na zlatostříbrném náramku, který nosím na zápěstí, a vzpomněla si na stopovací zařízení, jež obsahuje. Uvěřila jsem, že se mi ho povedlo přelstít. Jenže jsem se spletla. Spletla jsem se úplně ve všem. A Michal je teď mrtvý a...

„Nemyslím, že by někdo věděl, jak dlouho jsme byli pryč. Ni‑ kdo nás neviděl odcházet a nejspíš si nás ani nikdo nevšiml, když jsme se vrátili.“ Raffe si prohrábl tmavé vlasy. „Ale když jsem šel předat tu zprávu Tomasovi, zastavil mě Griffin a ptal se, jestli jsem neviděl Damona. A pak vyzvídal, kam jsme spolu dnes ráno šli. Netuším jak, ale věděl, že jsme byli spolu.“

O tom sledovacím zařízení v náramku jsem Raffemu zatím ne‑ řekla. Jedna moje část doufala, že se o svá tajemství nebude muset dělit. Než jsem odjela do Tosu na Testování, táta mě varoval, abych nikomu nevěřila. Jenže já se tím neřídila. A teď to musím udělat znovu. Protože Raffe mi pomohl a kvůli tomu je teď v nebezpečí.

A tak jsem mu rychle vysvětlila, co obsahují naše náramky a že jsme s Tomasem vyrobili vysílač, který ruší signál, a doktor Barnes tak neví, kde přesně se pohybujeme. Jenomže někdy minulou noc nebo dnes ráno mi ta rušička vypadla z kapsy. A já nemám poně‑ tí, kdy nebo kde přesně se ztratila.

Raffe pohlédl na symbol vyrytý na jeho náramku. Pružina le‑ žící přesně uprostřed vyvážených misek vah spravedlnosti. „Moni‑ torují náš pohyb.“ Nezněl překvapeně. Nezněl rozezleně. Akorát kývl hlavou, načež poznamenal: „Budeme muset vymyslet nějaký lepší způsob, jak signál blokovat, pokud nechceme, aby sledovali každý další náš krok.“

Každý další krok...

Tento týden má prezidentka Collindarová vystoupit v parla‑ mentu a vyvolat hlasování o novém návrhu zákona. A pokud by byl tento návrh schválen, zbavil by doktora Barnese absolutní moci nad procesem Testování a řízením univerzity, udělal z něj podří‑ zeného prezidentky a jí by umožnil skoncovat s praktikami, jež zapříčinily smrt tolika mladých, co nechtěli nic víc než pomoct vlastním koloniím a celé zemi. Ale ačkoli si moc přeju věřit, že návrh projde a Testování skončí, všechny dosavadní zkušenosti mi napovídají, že je předurčen k selhání. A až se tak stane, podporo‑ vatelé doktora Barnese mají údajně vyvolat hlasování o nedůvěře prezidentce. A pokud prezidentce vysloví nedůvěru, bude to zna‑ menat nejen konec jejího působení v nejvyšším úřadě, ale také začátek bitvy, kterou povstalci s prezidentkou nemají šanci vyhrát, jelikož doktor Barnes už o jejich úmyslech ví. Vždyť ji celou naplánoval on spolu se svým následovníkem Symonem Deanem. A já se teprve nedávno dozvěděla o jejím skutečném účelu, tedy identifikovat, izolovat a nakonec zničit kohokoli, kdo se metodám Testování staví na odpor. Neúprosně se blíží čas, kdy dá doktor Barnes svým lidem mezi povstalci pokyn, že mají nechat celou věc přerůst do otevřené války, aby jejich povstání pak on mohl vlastní mocí rozdrtit. Pokud doktor Barnes uspěje, bude to znamenat smrt těch, kteří usilují o konec Testování. A k těm patří i můj bratr.

Něčemu takovému nemůžu jen tak nečinně přihlížet. Ale ne‑ tuším, jak ten rozjetý vlak zastavit. Myslela jsem, že to vím. Mys‑ lela jsem, že jsem našla způsob, jak pomoct. Ale přitom jsem to celé jen zhoršila. Doktor Barnes mě teď bude sledovat ještě pečli‑ věji než dřív. Kéž bych jen měla čas si to všechno pořádně promys‑ let. Bratři se mi vždycky posmívali, že rozhodnutí, která ostatní učiní během několika minut, mi zaberou celé hodiny. Táta mě však naučil, že jakákoli závažná věc si zasluhuje odpovědnou rozvahu. A volby, které přede mnou v tuto chvíli stojí, jsou nejdůležitější v celém mém životě.

Jestli se bojím? Ano. Jakožto nejmladší studentce na univerzitě se mi jen těžko daří uvěřit, že právě moje činy mohou ovlivnit budoucnost celé naší země. Že jsem dost chytrá na to, abych do‑ kázala přelstít doktora Barnese i s jeho lidmi, a zachránit tak živo‑

ty jiných. Jinak to ale nejde. Vše ukazuje na mou prohru, přesto

to musím alespoň zkusit.

„Můj další krok bude tak akorát udělat si úkoly a trochu se vyspat.“ Raffe začal protestovat, ale já ho uťala. „Ty by sis měl taky odpočinout.“ Z jeho svěšených ramen mi bylo jasné, že je stejně unavený jako já. „Když si odpočineme, třeba pak přijdeme na něco, co by mohlo zastavit blížící se události.“

Raffe přikývl. „No ale vzhledem k tomu všemu, co se stalo, bude nejspíš nejlepší, když zůstaneme na zbytek dne na koleji. Profesorka Holtová na tebe určitě někoho nasadí. Budeš muset být opatrná.“

Vtom jsem zaslechla trojí tiché zacvakání. A hned nato znovu. Jedno. Druhé. Třetí. Tři slabá cvaknutí vysílačky na přenosném komunikátoru. To jsme si se Zeenem dohodli jako signál, když si jeden nebo druhý bude potřebovat promluvit. Nejspíš objevil ně‑ jaké místo, kde může bezpečně hovořit. Já však takové štěstí ne‑ mám. Ne dokud se mnou v pokoji zůstává Raffe. Osud mě přinu‑ til podělit se s ním o mnohá tajemství, tohle mu ale svěřit nechci.

Nechci mu svěřit bratrův život.

„Tak se uvidíme později,“ řekla jsem.

Raffe trochu naklonil hlavu na stranu. A když se ta slabá zacva‑ kání ozvala znovu, přimhouřil oči.

Dělala jsem, jako že jsem nic neslyšela, zamířila ke dveřím a ote‑ vřela je. „Mám jeden úkol, do kterého se už vážně musím pustit.“

Raffe se rozhlédl po malém obýváku. Moje srdce jako by od‑ bíjelo každou další vteřinu, na niž ještě zůstával a čekal, až se cva‑ kání ozve znovu. Ale když už bylo ticho, jen zavrtěl hlavou a vydal se ke dveřím. „Kdybys něco potřebovala, jsem tady.“

Jakmile za ním zapadly dveře, zamkla jsem a pospíchala do ložnice. Prsty jsem zajela pod okraj matrace a sevřela v nich pří‑ stroj, který jsem si s sebou přivezla až z Pětijezeří. Je sestrojený tak, aby umožňoval komunikaci v okruhu do třiceti kilometrů od pří‑ stroje, který měl táta ve své kanceláři. Toho, který teď musí držet v rukou Zeen, zatímco čeká, až mu odpovím.

Třikrát jsem stiskla tlačítko komunikátoru, aby věděl, že jsem jeho signál přijala.

„Cio! Nemůžu ti ani říct, jak jsem rád, že ti Michal konečně řekl, kde jsem. Chtěl jsem se s tebou spojit hned potom, co jsem se dostal do Tosu, ale Michal říkal, že bude lepší počkat. Jsi v po‑ řádku?“

Zeenův hlas mě naplnil hřejivým pocitem. Když jsem vyrůsta‑ la, mohla jsem za ním přijít s čímkoli. Ze všech mých bratrů to byl právě on, za kým jsem chodívala, když jsem měla nějaké potí‑ že. Byla jsem si jistá, že Zeen dokáže vyřešit jakýkoli problém. A doufám, že je to stále ještě pravda.

„Jsem v pořádku.“ Prozatím. „Ale...“

„Sláva,“ oddychl si Zeen. „To se mi ulevilo. Moc se ti omlou‑ vám, že jsem se tak naštval. Neměl jsem tě nechat odjet bez roz‑ loučení. Žárlil jsem, protože jsi získala něco, po čem jsem myslel, že toužím. Nevěděl jsem...“

Vzpomněla jsem si, jak mě ranilo, když se Zeen před mým odjezdem na Testování kamsi vypařil. Byl z nás dětí vždycky tím nejcitlivějším. Nejsnadněji se naštval. Nejrychleji reagoval, když ho něco popudilo, a nejvíc se ho dotýkalo, když se ti, které miloval, trápili, nebo je dokonce někam odvedli. Právě proto jsem chápala, že tam nebyl, když se se mnou rodina loučila, a právě proto jsem mohla s čistým svědomím říct: „Nic se nestalo. A vůbec, kdybys tam tehdy byl, musela bych se tě zeptat, jestli si ten komunikátor můžu vzít, a ty bys mi to zakázal. Posledních pár měsíců bych bez tebe nepřežila.“

„Mělas mě slyšet řvát, když jsem dočetl ten tvůj vzkaz,“ zasmál se Zeen. „Máma mi řekla, že za to, jak jsem se choval, jsem zapla‑ til ještě malou cenu, protože bych tě taky už nikdy nemusel vidět. Nechtěla, abych sem jezdil, jenže táta pochopil, proč musím jet. Děje se tu spousta věcí, Cio. Důležitých věcí. Nevím, jestli ti to Michal řekl, ale tihle lidé s Testováním skoncují. Naši vůdci mají plán, který všechno změní. Bude to nebezpečné.“

„Zeene...“

Zeen mě však neposlouchal. Když jsem byla malá, Zeen mi uměl celé hodiny a hodiny vyprávět o věcech, jimž jsem nerozu‑ měla, ale bylo mi to jedno. Prostě se mi líbilo poslouchat jeho hlas a vědět, že on tomu všemu rozumí. Jenomže teď byl tím nechápa‑ jícím on.

„Zeene...“

„Je to složité a pořádně to vysvětlit by mi zabralo příliš moc času. A já už moc dlouho mluvit nemůžu, jinak se po mně začnou shánět. Vzhledem k situaci si jejich důvěru člověk získává jen po‑ malu. Dokonce i když mě představil Michal. Myslím, že by mě zajali ve vteřině, kdy jsem sem vkročil, nebýt...“

„Zeene, mlč!“ V reproduktoru zavládlo ticho a já pokračovala. „Michal je mrtvý.“ Úplně se mi sevřelo hrdlo a do očí mi vhrkly slzy. Když jsem to vyslovila nahlas, zdálo se to najednou až příliš skutečné. „Viděla jsem, jak zemřel.“

„To nemůže být pravda, Cio,“ nechtěl mi věřit Zeen, ale hlas se mu otřeseně chvěl. „Kdyby Michal zemřel, doneslo by se to ke mně. Symon nebo Ranetta by nám to řekli.“ Použil tentýž uklid‑ ňující tón, který používal, když jsem byla malá a bála se, že mám pod postelí strašidla. Jenomže v tu chvíli mě žádná uklidňující slova upokojit nemohla. Věděla jsem, že ta strašidla skutečně existují.

„Symon by ti o tom neřekl, protože to právě on Michala zabil.“ Mrkla jsem na hodiny vedle postele. Uběhlo už pět minut. Pokud má Zeen pravdu, někdo ho brzy začne hledat. Nechtěla jsem, aby ho zaslechli mluvit do komunikátoru a mysleli si, že je špeh. Chtě‑ la jsem mu toho tolik sdělit, a času na to bylo tak málo. Musela jsem se rozhodnout, co potřebuje nutně vědět hned a co může počkat do té doby, než se nám podaří znovu spojit.

„Michal přinesl Symonovi důkaz, který prezidentka potřebuje, aby vyhrála hlasování ve sněmovně a ukončila Testování mírovou cestou. Schovávala jsem se poblíž.“ Stále ještě jsem viděla ten výraz vůdce povstání, když zvedl zbraň a vypálil. Dvě rány. A Michal padl k zemi. „Slyšela jsem, jak Symon říká, že spolu s doktorem Barnesem celé povstání uměle vytvořili, aby získali kontrolu nad těmi, kdo chtějí Testování ukončit. To povstání není skutečné.“

„Ale je skutečné, Cio.“ Ačkoli Zeen mluvil tiše, slyšela jsem v jeho hlase vztek, pobouření a nedůvěru probublávající na povrch. „Nemyslíš, že bych si všiml, kdyby nebylo? Tihle lidé jsou připra‑ veni bojovat za změny.“

„To vím. To je přesně to, co po nich Symon a doktor Barnes

chtějí.“

„Ale to nemůže být pravda, Cio. Mluvil jsem s Ranettou i se

Symonem. Symon...“

„Zabil Michala. Nemůžeš Symonovi věřit.“ S Ranettou jsem si nebyla tak jistá. „Michal mu věřil, a teď je mrtvý.“ Znovu se mě začala zmocňovat panika. Zeen mi musí uvěřit. „Symonovým úko‑ lem je postarat se, aby povstalci neuspěli. Pokud prezidentka hla‑ sování ve sněmovně prohraje a povstalci zaútočí, doktor Barnes a Symon už na ně budou čekat s ozbrojenými silami. Řeknou, že to je jediný způsob, jak zajistit bezpečí ve zbytku města. Pokud něco nepodnikneme, povstání selže. Zemřou další lidé.“

„Počkej. Jestli máš pravdu...,“ Zeen se zhluboka nadechl. A když pak promluvil, zněl sice téměř neslyšně, ale přesvědčeně. „Tak musíš z Tosu zmizet.“

„To nemůžu. Mám svoje důvody.“ Třeba náramek na zápěstí.

Kamarády, které bych musela opustit. Zeena, který je právě upro‑

střed povstalců, jichž se chce doktor Barnes zbavit. Zatím znám

lék jen na to poslední. „Zmizet bys měl ty. Tady v kampusu je

spousta budov, které se skoro nepoužívají. Mohl by ses schovat

v některé z nich.“

„Bez Symonova nebo Ranettina výslovného souhlasu nesmí nikdo opustit tábor.“

Ranetta. Žena, kterou jsem nikdy nepotkala ani neviděla. Když mi Michal vysvětloval ten rozkol mezi povstalci, v němž jedna frakce usiluje o mírové řešení situace, zatímco druhá už nechce nic odkládat a prosazuje válku, říkal, že Ranetta vede tu druhou. Kdysi ale musela poslouchat Symonovy rozkazy, stejně jako všichni ostat‑ ní povstalci. Kdyby se mu teď postavila, mohla by být naším spo‑ jencem? Kdyby si s ní Zeen mohl promluvit...

Ne. Zeen je sice chytrý, ale jakmile se nechá ovlivnit emocemi, má tendenci jednat, aniž by si vše předem dobře promyslel. Není součástí povstání dost dlouho na to, aby rozuměl jeho vnitřní dy‑ namice a dokázal správně odhadnout, komu lze věřit. Tedy pokud se dá vůbec někomu věřit. Michal myslel, že může věřit Symono‑ vi. Stejně jako já. A Zeen navíc neprošel Testováním. Nechápe, jaké to je nebo jak strašné věci se tam opravdu dějí. Není to jeho boj. Musí odtamtud zmizet.

„Mohl bys utéct, aniž by tě někdo viděl.“ Jako tábor využívali povstalci starou leteckou základnu zničenou tornádem natolik, že se vláda vzdala jakýchkoli nadějí na její revitalizaci. Ale ačkoli tamní půda nebyla zdravá, rostly z ní stromy. A některým rostli‑ nám se tam daří. Pokud někdo dokáže najít cestu nerevitalizovanou krajinou a skrýt se před pronásledovateli, je to můj bratr.

„Možná. A pokud to dopadne tak, jak říkáš, nic jiného mi ani nezbude. Ale ještě ne. Zatím jsem tady. Třeba se mi podaří zaslech‑ nout něco užitečného. Lidi od nováčka čekají otázky. Jen musím přijít na to, jaký druh odpovědí potřebujeme. Pokud je šance...“

Čekala jsem, že Zeen bude pokračovat, dál už však následova‑ lo jen ticho. Pohlédla jsem na komunikátor ve svých rukách a roz‑ bušilo se mi srdce. Zeen určitě zaslechl, že se někdo blíží. Zmlkl včas, nebo ho někdo slyšel mluvit? Čekala jsem, že mi dá nějaké znamení, něco, čím by mi dal najevo, že je v pořádku.

Minuty zvolna ubíhaly. Sevřela jsem komunikátor tiše v dlaních a přála si, aby byl bratr v pořádku. Když jsem Michalovi donesla ty dokumenty, podepsala jsem mu rozsudek smrti. Nemůžu ztra‑ tit ještě Zeena. To by znamenalo, že kvůli mně zemřel další člověk. Jedna moje část toužila jít hledat Tomase. Byl se mnou v noci, kdy jsem Zeena mezi povstalci prvně zahlédla. Určitě by mi chtěl po‑ moct. Ale jakkoli moc jsem si přála padnout Tomasovi kolem krku a opřít se o něj, věděla jsem, že by nemohl udělat příliš mnoho. Ani jeden z nás toho nemůže příliš mnoho udělat. Jakožto studen‑ ti univerzity máme nad okolním světem jen pramalou moc.

Je tu však někdo, kdo by mi měl umět pomoct. Michal si možná nebyl jistý, že jí můžeme věřit, já ale nevidím jinou možnost. Brzy má být vybrána nová skupina kandidátů na Testování. Přes sto stu‑ dentů má být znovu nuceno k rozhodnutím, která mohou znamenat jejich smrt nebo smrt někoho jiného. A pokud se přijde na to, jakou roli jsem hrála v Damonově smrti, nebudu už moct udělat vůbec nic. Budu mrtvá. V sázce je osud příliš velkého počtu lidí, než abych věřila, že to dokážu všechno sama napravit. Nejsem jedním z vůdců naší země. Ale prezidentka ano. Je to její práce. Ne moje.

Musím ji přesvědčit, aby mi pomohla.

Oblékla jsem si hnědé kalhoty, které jsem dostala po příjezdu do Tosu, a vypasovanou žlutou tuniku zdobenou stříbrnými kno‑ flíčky. Očistila jsem si pohodlné, i když obnošené boty, aby vypa‑ daly co nejlépe. Většinou si vlasy stahuju na zátylku do těsného uzlu, ale tentokrát jsem si je rozčesala, až se leskly, a zapletla je do složitého copu, o kterém táta vždycky smutně říkával, že v něm

vypadám jako mladá žena, a ne jako jeho malá holčička. Doufala

jsem, že měl pravdu. Má‑li můj plán uspět, potřebuju, aby mě

prezidentka vnímala nejen jako univerzitní studentku. Musí mě

vidět jako ženu.

Stočila jsem zakrvácené oblečení z předchozího dne do ruličky a schovala si ho do batohu. Damonovu krev z něj nešlo nijak smýt. A ačkoli do mého pokoje chodí návštěvy jen zřídka, nechtěla jsem riskovat, že ho někdo uvidí. Potřebovala jsem se ho zbavit.

Pak jsem sáhla pod matraci a vytáhla malou ruční zbraň, kterou mi dal Raffe. Její skutečná hmotnost byla oproti tíze v mém srdci úplně zanedbatelná. V Pětijezeří jsme zbraně používali. Vystřelit z pis‑ tole jsem se naučila už jako malá holka a Daileenin táta nás naučil pořádně mířit zhruba tou dobou, co jsme se učily dělení a násobilku. Povolání mého otce vyžadovalo, abychom žili poblíž místa jeho prá‑ ce, což znamenalo blízko nerevitalizované krajiny, kterou se potulu‑ jí vyhladovělí vlci a další zmutovaná zvířata. Nejednou jsem nějaké útočící zvíře zranila nebo zabila. Pokud ovšem budu muset vystřelit z této zbraně, nebude to kvůli hladovému zvířeti. Uložila jsem si přenosný komunikátor do batohu, který jsem si přehodila přes ra‑ meno, vyšla ven a ujistila se, že jsem za sebou zamkla.

Chodby koleje byly tiché. Studenti, které jsem míjela, se bavi‑ li ještě tišeji než obvykle. Bezpochyby kvůli Damonovu zmizení. Cestou dolů po schodech jsem zírala do země pro případ, že by v nich mohli spatřit vinu. Přistihla jsem se, jak s každým dalším krokem čekám na cvaknutí v přenosném komunikátoru, které by mi řeklo, že je Zeen v pořádku.

Když jsem došla do prvního patra, přiměla jsem se klidně a po‑ malu vykročit ke vstupním dveřím, aby si nikdo nevšiml úzkosti, jež mě kvůli Zeenovu mlčení svírala. S každou další chvílí jsem byla čím dál přesvědčenější, že se mu stalo něco hrozného. Ve dve‑ řích jsem se ohlédla pro případ, že by si mě Raffe na schodech všiml a rozhodl se jít za mnou. Nikdo tam ale nebyl, tak jsem vyšla ven do záře odpoledního slunce. Podle mých hodinek mi zbývaly do večeře ještě dvě hodiny. Uvědomovala jsem si, že pokud se nevrátím včas, někdo si mé nepřítomnosti u stolu všimne. Ale neměla jsem na výběr.

Narovnala jsem se, obešla kolej až ke kůlně a snažila se nedívat na to místo, kde Raffe svrhl Damona do propasti. Vyvedla jsem své kolo, rozhlédla se kolem, jestli mě někdo nesleduje, přehodila nohu přes rám a šlápla do pedálů. Starost o bratra mě i přes mou únavu hnala vpřed.

Kola letěla přes most, který se klenul nad šestimetrovou dírou v zemi, jež oddělovala kolej státní správy od zbytku kampusu. Znovu jsem se ohlédla, teprve když jsem zahnula na cestu vedou‑ cí ke knihovně. Z té dálky jsem si nemohla být jistá, měla jsem však dojem, že jsem zahlédla Griffina, jak stojí bez hnutí na mos‑ tě a zírá do černého prázdna do propasti. Přestože jsem toužila vyhledat Tomase a požádat ho, aby se ke mně na nadcházející cestě přidal, neudělala jsem to. Přitáhnout k Tomasovi nechtěnou pozornost bylo to poslední, co jsem chtěla. Otočila jsem se a co nejrychleji se rozjela v naději, že najdu pomoc pro bratra i pro sebe.

Když jsem projela pod umělecky kovanou bránou, která se tolik podobala náramku na mém zápěstí, připomnělo mi to, že můj pohyb je sledován. Studentům není zakázáno opouštět kam‑ pus, pokud bych se ale vydala někam příliš daleko, doktor Barnes a profesorka Holtová by se jistě začali pídit po mé motivaci. Jakož‑ to stážistka v prezidentské kanceláři jsem naštěstí měla důvod za‑ mířit ke svému cíli.

Za bránou jsem zastavila, vytáhla z batohu přenosný komuni‑ kátor a zapnula navigaci. Ačkoli jsem po městě už jela, stále jsem si nebyla dostatečně jistá, že bych vybrala tu nejrychlejší cestu. Pruhem látky ze špinavých šatů jsem ho přivázala k řídítkům a po‑ tom jsem zkusila stisknout tlačítko vysílačky. Jednou. Podruhé. Potřetí. Žádná odpověď. Spolkla jsem své zklamání a zamířila do středu města. Během jízdy jsem si představovala tváře Zandri, Malachiho, Ryme, Obidiaha a Michala. Ti všichni přišli do Tosu, aby pomohli světu. A všichni jsou mrtví. Musím bratrovi pomoct se takovému osudu vyhnout. Jen jestli už není příliš pozdě.

Kapitola 2

prOplétala jsem se ulicemi, aniž bych nějak zásadně vnímala své

okolí. Dávala jsem akorát pozor, abych se držela trasy vypočítané

komunikátorem. A při tom jsem si v hlavě zrekapitulovala, co už

vím. Že prezidentka s doktorem Barnesem nesouhlasí, to je zjevné.

Měla jsem sama příležitost se o jejich vzájemné averzi přesvědčit.

Nicméně ačkoli si prezidentka přeje doktora Barnese odstranit,

nikdo netuší, zda by sama změnila nebo ukončila stávající metody

výběru univerzitních studentů. Čistá voda, kterou pijeme, i počet

kolonií s revitalizovanou půdou jsou důkazem toho, že vůdci vze‑

šlí z univerzity jsou schopní.

Dá se prezidentce věřit, že změní systém, který přináší takové výsledky? To nevím. Ale když mi vlasy rozcuchal závan větru, uvě‑ domila jsem si, že pokud se chci pokusit Testování ukončit, budu to muset zjistit.

Rezidenční čtvrti začaly pomalu přecházet v ulice s většími budovami. Blížila jsem se k srdci města. Nade mnou létala osobní vznášedla těch, kteří měli povinnosti vyžadující jejich pozornost i v neděli. Zahnula jsem za roh a spatřila výrazné věžičky z šedého

kamene a věž s hodinami tyčící se nad budovou, v níž se nacháze‑

ly kanceláře prezidentky Anneline Collindarové.

Kolo jsem nechala stát u stojanů před vchodem a otevřela jedny

z těžkých dřevěných dveří. Přistoupili ke mně dva úředníci v černých

služebních kombinézách. A dva další stáli u klenutých dveří napro‑

ti nám. Barva jejich uniformy, bílé pásky na pažích a stříbrné pisto‑

le zavěšené u opasků jasně vypovídaly o tom, že to jsou členové

ochranky. Jenom ti smějí uvnitř vládních budov nosit zbraně. Ten

zákon pochází z dob po skončení Sedmi fází války, kdy se přeživší

sešli, aby rozhodli, zda utvořit novou centrální vládu. Vedli skuteč‑

ně zapálené debaty. Mnoho lidí bylo přesvědčeno, že právě posled‑

ní vládce Spojených států, prezident Dalton, a další světoví vůdci,

kteří byli u moci těsně před Sedmi fázemi války nebo během nich,

jsou zodpovědní za zdevastovanou zem a takovou míru destrukce

a ztrát na lidských životech. Ostatní ale zastávali názor, že pokud se

má revitalizace podařit, je centrální vlády zapotřebí. Těch rozhovorů

se mohl účastnit úplně každý, ovšem někteří věřili, že zbraně mluví

hlasitěji než slova. A právě fakt, že oponenti vzniku nové vlády je

používali, přesvědčil mnohé o tom, že bez vlády by nastalo napros‑

té bezpráví. První zákon, který byl schválen po ustanovení nové

vlády, zakazoval držení jakýchkoli střelných zbraní na půdě sněmov‑

ny. A deset let nato byl rozšířen na všechny vládní budovy.

Dnes jsem ho porušila. V opačném případě bych musela ode‑

vzdat tu Raffeho zbraň. A k tomu jsem nebyla ochotná. Musela

jsem být připravena na všechno.

Trochu jsem si nadhodila batoh a zamířila ke strážci se široký‑

mi rameny stojícímu za malým černým stolkem. Sdělila jsem mu

své jméno a ukázala mu svůj náramek. Když přikývl, narovnala

jsem se a prošla dveřmi vedoucími do prezidentských kanceláří.

Za těch několik týdnů svého působení na místě stážistky jsem

se naučila, že ačkoli tu lze o sobotách a nedělích potkat pár mladých

oddaných členů prezidentské kanceláře, sama prezidentka bývá ve

dnech určených k odpočinku přítomna jen zřídka. Nicméně vzhle‑

dem k tomu, že se v pondělí mělo ve sněmovně hlasovat o jejím

návrhu, očekávala jsem, že v práci bude víc úředníků. A nepletla

jsem se. Chodby, jimiž jsem procházela do prvního patra až ke

kanceláři prezidentky, kypěly životem. Vzduch byl plný napětí

a úředníci pobíhali kolem stolů a hovořili mezi sebou tlumenými

hlasy. Několik z nich mi věnovalo letmý pohled, ale většina byla

příliš zaměstnaná na to, aby si mě všimla. Prošla jsem velkou zase‑

dací místností, kde byl na tabuli rozepsaný program sněmovny na

následující týden. TESTOVÁNÍ A ŘÍZENÍ UNIVERZITY bylo

napsané červeně a hlasování se mělo konat za dva dny.

Konečně jsem došla až k velkým bílým dveřím prezidentčiny

kanceláře. Za stolem vlevo od nich nikdo neseděl. Vzala jsem za

kliku a stiskla.

Zamčeno. Zaklepala jsem, ale to jen potvrdilo mé podezření.

V kanceláři nikdo není.

Vrátila jsem se po vlastních stopách do hlavní haly a vydala se

po železném schodišti do druhého patra. Několik týdnů předtím

jsem tamtudy šla poprvé, za Michalem. Byla jsem tehdy zaskočená,

že ho tam vidím. Předstíral, že mě nezná, když mě provázel touto

budovou, jednou z nejstarších v Tosu. Vystoupala jsem až úplně

nahoru a pomalu zamířila chodbou ke dveřím střeženým z každé

strany jedním úředníkem ve fialové uniformě. Michal říkal, že ty

dveře vedou do prezidentčina soukromého apartmá.

Tolik jsem si přála, aby teď kráčel vedle mě. Došla jsem až

k úředníkům a řekla: „Mám zprávu pro paní prezidentku.“

Tmavovlasý strážce vpravo se zamračil. „Paní prezidentka není

v budově. Můžete svou zprávu zanechat na stolku dole před její

kanceláří. Jeden z jejích nejbližších spolupracovníků se na ni bě‑

hem zítřka podívá.“

Ihned jsem pochopila, co mi tím chce naznačit. Vyhazuje mě. Ačkoli fakt, že mě nechali do budovy vejít, znamená, že mám prá‑ vo tady být, ani ta nejvyšší míra sebevědomí nemůže zamaskovat mou mladou tvář a malou postavu. Oba strážci mě vnímají jen jako studentku, která by neměla mít sebemenší důvod nosit zprá‑ vy vůdkyni Svazu národů.

„Musí existovat způsob, jak paní prezidentce doručit zprávu.“ Použila jsem ten pevný odměřený tón, kterým táta hovořil s panem Taubsem, když mu jedna z jeho koz sežrala nové semenáčky, jež kolem jeho farmy zasadil.

„Ano,“ připustil šedovlasý muž stojící vlevo.

A než mi mohl stačit přikázat odejít, pokračovala jsem: „Jme‑ nuju se Malencia Valeová. Jsem u paní prezidentky na stáži. Před několika týdny mě požádala, abych s ní probrala jedno konkrétní téma. Ráda bych, aby jí někdo oznámil, že jsem dorazila a že jsem připravena ho s ní prodiskutovat.“

„Paní prezidentka nepřijí...“

Vtom ale zvedl ten šedovlasý muž ruku a hněvivá slova svého kolegy uťal. „Nechám vaši zprávu doručit,“ oznámil mi tiše. „Dou‑ fám, že je to tak důležité, jak věříte. Pokud ne, zjistíte, že za chyb‑ ná rozhodnutí se platí. Jste připravena takovou cenu zaplatit?“

Cena. Vím, jaká cena za selhání se platí u doktora Barnese. Platí to i u prezidentky Collindarové? Nepracovala jsem v její kan‑ celáři dost dlouho na to, abych pronikla do tamních tajemství, ale už jsem si všimla, že Michal prezidentce Collindarové nedůvěřoval zcela. Ani já ne, jenže mi stačilo vzpomenout si na Tomase a na všechny ty, jejichž životy mohly být v ohrožení, abych si byla jistá, že bez ohledu na její výši tu cenu zaplatím.

Stačilo kývnout a šedovlasý úředník zmizel kamsi malými dveř‑ mi vlevo. Když se vrátil, sdělil mi: „Vaši zprávu jsem předal. Po‑ čkejte tady.“

Na co, to už mi neřekl. Na prezidentku? Na úředníky, kteří zhodnotili mou žádost jako nepodloženou? Mohla jsem si být jistá jedině tím, že můj požadavek nezůstal bez povšimnutí. Mlad‑ ší úředníci, jež jsem předtím viděla pracovat v přeplněných kan‑ celářích v horních patrech, si mezi sebou šeptali, když scházeli po dvou nebo po třech ze schodů. A ačkoli předstírali, že vyřizují nějaký úkol, jejich pohledy mým směrem hovořily za vše. Jednoho jsem zaslechla šeptat, že doufá, že vím, co dělám.

V to jsem doufala i já. Čím víc lidí kolem prošlo, tím jsem si byla jistější, že zpráva o mé žádosti o setkání s prezidentkou se rozšíří i ven z budovy. Michal dostal místo v její kanceláři jen díky Symonovým kontaktům ve vládě. A Symon ho tam umístil, aby na prezidentku dohlížel a hlásil mu její plány, ale Michal nejspíš nebyl jeho jediným informátorem.

Odolávala jsem nutkání přecházet sem a tam a dívala se přímo před sebe v naději, že nervozita, již cítím, nebude navenek poznat. Po nějakém čase, který se mi jevil jako celé hodiny, se nahoře na schodech objevila tmavovlasá žena v oficiální červené. Změřila si mě pohledem, načež tomu šedovlasému strážci předala nějakou zprávu. On si ji přečetl, přikývl a zamířil ke mně. „Tudy.“

Zavedl mě ke dveřím do prezidentčiných soukromých prostor. Když je otevřel, ustoupil stranou a řekl: „Počkejte v této místnos‑ ti. Dojdou pro vás, až budou připraveni.“

A než jsem se stačila zeptat, kdo jsou oni, popostrčil mě do malé předsíně. Dveře za mnou se zavřely. Tlumená světla a šedě vyma‑ lované stěny působily dojmem, jako by byl celý pokoj zahalený ve stínu. Přímo před sebou jsem spatřila zářivě bílé dveře. Stříbrná klika byla vyleštěná do vysokého lesku.

To mi něco připomnělo. Šest bílých dveří se stříbrnými klikami. Pět z nich označených černou číslicí. Šesté východ. Dveře se po‑ dobaly těm, před nimiž jsem stála během třetí části Testování. Během zkoušky, která měla zhodnotit nejenom naše individuální akademické znalosti, ale i naši schopnost správně odhadnout silné a slabé stránky ostatních členů našeho týmu.

„Malencio Valeová,“ ozval se z malého mikrofonu u dveří žen‑ ský hlas. „Můžete vstoupit.“

Vzala jsem za kliku a zhluboka se nadechla. Při Testování jsem se musela rozhodnout. Buď těmi dveřmi projdu a postavím se zkoušce, která za nimi čeká, nebo odejdu, aniž bych vstoupila do‑ vnitř. Buď uvěřím, že všichni členové týmu pracují pro stejný cíl, nebo připustím, že jeden z nich, který měl pracovat pro tým, zra‑ dil. Při Testování jsem šla přímo k východu. Tentokrát jsem ale kliku stiskla a vešla dovnitř.

Nikdo tam nebyl.

Velká místnost byla vymalovaná jasně žlutou barvou. Na jedné straně stál dlouhý černý stůl. Na druhé několik modře vypolstro‑ vaných židlí rozestavěných před praskajícím ohněm v krbu. Na‑ pravo od krbu zavřené dveře.

Otevřela jsem batoh, vypnula přenosný komunikátor a usadila se na jednu z židlí, když vtom se dveře otevřely. A dovnitř vešla prezidentka Collindarová. Její vysoká postava a přísně střižené čer‑ né vlasy budily respekt, stejně jako vypasované červené sako. Po‑ kývla mi, čímž mi dala najevo, že o mně ví, a hned se otočila, aby

něco řekla člověku, jenž stál ve dveřích hned za ní. „Poskytla jsem

vám všechny informace, které mám. Doufám, že budete připraven.“

„Můžete mi věřit,“ odpověděl mužský hlas.

Když dovnitř vešel i šedovlasý muž, zatajil se mi dech. Věnoval mi široký úsměv. Stejný jako nedávno věnoval Michalovi jen chvi‑ ličku před tím, než stiskl spoušť a ukončil jeho život. Ten úsměv patřil vůdci povstalců, Symonu Deanovi.

Když se trochu pohnul, zaleskl se mu u pasu nějaký kov. Měl

pistoli. Pravděpodobně tu, s níž zavraždil Michala. Jeho pohled se


24

setkal s mým a já v jeho očích spatřila tutéž přitažlivou sílu, jako

když jsme se setkali dřív. Viděli jsme se jen dvakrát, během čtvrté

fáze Testování, kdy mi dal jídlo a vodu. Poskytoval nám pomoc,

aby dal povstalcům naději na vítězství, aby je přesvědčil, že sami

by Testování nedokázali ukončit líp. Jenomže to jsem si neměla

pamatovat. Jakýkoli náznak, že jsem ho poznala, by značil, že se

mi vrátily vzpomínky na Testování.

V uších mi bušila krev. Polkla jsem svůj vztek i strach a přinu‑

tila se nasadit výraz klidného zájmu. Mohlo to trvat jen několik

vteřin, ale připadalo mi to jako celá věčnost, než Symon svou po‑

zornost obrátil zpět k prezidentce. „Všechno bude připravené,

přesto si ale myslím, že byste to hlasování měla ještě odložit.“

Snažila jsem nedat na sobě znát překvapení z jeho slov. „Ačkoli

mnoho lidí by to vnímalo jako projev slabosti, dny navíc, které

byste tím získala, by nám poskytly šanci získat další hlasy. S tím,

jak si stojíme teď...“

Prezidentka však zvedla ruku a zavrtěla hlavou. „Někteří zača‑

li svou podporu naší věci zvažovat už teď. Odklad by je mohl

přesvědčit, aby si to rozmysleli docela. Takže pokud nejste schopen

slíbit, že najdete to, co potřebuju...“

„Vy víte, že to vám slíbit nemůžu.“

„Což znamená, že hlasování se bude konat tak, jak bylo pláno‑

váno. Tak či tak, koncem týdne vyhlásím vítězství.“

„Pak není o čem hovořit.“ Symon si unaveně povzdechl, ale já

nevěřím, že jsem si ten záblesk triumfu v jeho očích jen vymyslela.

Připomenout prezidentce, že kdyby debatu a hlasování o svém

návrhu odložila, přišla by tak o politické body, byl způsob, jakým

si zajistil, že ji to ani nenapadne. Je chytrý. Doufám, že ona je ješ‑

tě chytřejší.

Prezidentka Collindarová přikývla. „Sejdu se s vámi dole, jak‑

mile tady se svou stážistkou proberu její zkušenosti z univerzity.


25

Říkala jsem si, že nebude špatné nechat si osvěžit vzpomínky na

studia někým mladším, vzhledem k tématu hlasování na tento

týden. Nemělo by mi to zabrat příliš času.“

Symon mi věnoval poslední pohled, načež přikývl a zmizel za dveřmi. Jakmile odešel, prezidentka Collindarová se posadila na židli naproti mně. „Řekla jsem Symonovi a dalším členům mého týmu, že jsem tě pozvala, abys sem o víkendu přišla, až si doděláš školní úkoly. Myslela jsem, že pro tebe bude bezpečnější, když se roznese, žes sem přišla na můj pokyn spíš než z vlastní iniciativy. Tento týden došlo k událostem, které by mohly vést k tomu, že tě budou lidé těžko vnímat jen jako stážistku v mojí kanceláři.“

„Já vím,“ přikývla jsem.

Prezidentka zvedla jedno obočí, ale nic neřekla. Jenom čekala, až budu pokračovat. Zhluboka jsem se nadechla a sedla si rovně. Prezentace je stejně důležitá jako sdělení samo. Musím zachovat klid. Ovládat se. Čeká mě ta nejdůležitější zkouška v mém dosa‑ vadním životě. A na správné odpovědi toho závisí až příliš mnoho. Nesmím selhat.

„Vím, že vaši lidé hledají nějaký hmatatelný důkaz, že metody, které doktor Barnes při Testování a vedení univerzity využívá, za‑ cházejí až příliš daleko. Bylo mi řečeno, že bez takového důkazu bude hlasování o jeho odvolání neúspěšné.“

Prezidentka Collindarová se opřela. Zatímco si mě prohlížela, černé vlasy se jí leskly na světle modrém polstrovaném opěradle. „Máš přesné informace. Mohl to snad důvod tvé přítomnosti zde nějak změnit?“

„To doufám. Ačkoli asi ne tak, jak byste si mohla myslet.“ Zno‑ vu jsem se zhluboka nadechla a pokračovala. „Úředník z hlavního města, který mě odvezl z Pětijezeří na Testování, pro vás začal pra‑ covat těsně před tím, než začala moje stáž. Jmenoval se Michal Gallen.“ Jakmile zaslechla jeho jméno, přeběhl jí po tváři stín podezření. „Michal mi řekl, že se sem dostal díky vlivu jistého muže jménem Symon, který vede hnutí za zastavení doktora Barnese a jeho extrémních metod. Řekl mi, že vzhledem k mému mládí by bylo příliš nebezpečné mě přímo zapojit do povstání proti němu. Mívám noční můry o věcech, které se udály během mého Testová‑ ní. Nevěděla jsem, jestli jsou skutečné, ale byla jsem rozhodnutá jakkoli pomoct. A aniž by o tom Symonovi řekl, Michal mi dal úkol. Požádal mě, abych mu pomohla hledat důkaz, který potře‑ bujete, abyste sněmovnu přesvědčila o odvolání doktora Barnese. Včera jsem Michalovi ten důkaz, jejž tak hledáte, přinesla.“

Prezidentka Collindarová se naklonila dopředu.

Ale než mě stačila požádat o něco, co už jsem jí nemohla dát, pokračovala jsem. „Michal ten důkaz odnesl Symonovi.“ Úsměv jako by jí trochu ztuhl na rtech, když pohlédla na dveře, kterými Symon odešel. „A jelikož Symon nevěděl, že mě Michal do hledá‑ ní zapojil, nechtěl mě Michal do tábora povstalců vzít. Ovšem já na tom trvala. Zatímco Michal předával důkazy, které by mohly ukončit proces Tesování, schovávala jsem se poblíž. A tak jsem viděla, jak na něj Symon namířil zbraň a zastřelil ho. Důkazy jsou pryč. Michal je mrtvý.“

Prezidentka Collindarová si mě pozorně prohlédla. Její výraz byl prost jakýchkoli emocí. Srdce mi bušilo jako o závod. Odola‑ la jsem nutkání se pod tíhou jejího pohledu zamračit. Chtělo se mi ji prosit, aby mi uvěřila. Ale bylo mi jasné, že o mých slovech právě přemýšlí. Soudí mé pohnutky. Mou upřímnost.

Až nakonec řekla: „Ty tvrdíš, že Michal Gallen je mrtvý. Můžeš to dokázat?“

„Ne,“ připustila jsem. Ale možná bych mohla. Byl tam i Raffe.

Kdyby ho sem prezidentka povolala, mohl by mé tvrzení podpořit.

Až na to, že o něm jsem se zatím vůbec nezmínila. Kdybych to udě‑

lala, prezidentka Collindarová by si mohla začít vyčítat, co ještě jí


27

zatajuju. A co bylo možná ještě podstatnější, pokud by mi neuvěřila,

rozhodně by se o našem setkání zmínila Symonovi. A mé přesměro‑

vání by na sebe nenechalo dlouho čekat. Pokud se Raffemu skutečně

dá věřit, nerada bych jeho osud spojovala s tím mým. Pak jsem si však

uvědomila, že jedna věc pravdivost mých slov potvrdit může. „V pon‑

dělí ani v následujících dnech Michal nepřijde do práce.“ Zaťala jsem

ruce v pěst a do očí mi vhrkly slzy zármutku a viny. „Jeho nepřítom‑

nost vám dokáže, že mluvím pravdu, ale to už bude příliš pozdě.“

„Příliš pozdě na co?“ zeptala se prezidentka Collindarová tiše, z jejího napjatého výrazu jsem však pochopila, že si to už spočítala sama. Pokud by mi měla věřit, znamenalo by to, že Michala zavraždil někdo, s kým úzce spolupracuje. Někdo, kdo jí pomohl celé hlasová‑ ní a útok na doktora Barnese naplánovat tak, aby skončily fiaskem.

Přesto jsem jí odpověděla. „Tou dobou, co vyjde najevo, že Mi‑ chal je nezvěstný, už vyvoláte debatu o Testování a univerzitě.“ Zákon praví, že jakmile někdo podá nějaký návrh a debata o něm se rozběhne, nelze ho už stáhnout. Debata musí být dokončena a musí proběhnout hlasování. Ten zákon vznikl proto, aby zajistil, že všechny návrhy, které se na půdu sněmovny dostanou, budou pečlivě prodiskutovány. „Jakmile to uděláte, spustíte tím koloběh událostí, které doktor Barnes se Symonem připravili. Chtějí, abys‑ te hlasování prohrála a aby povstalci zaútočili. A jakmile k tomu dojde, lidé stojící za doktorem Barnesem proti nim zasáhnou. Jed‑ nou ranou smetou ze stolu hrozbu konce Testování i vás z úřadu.“

„A ještě při tom budou vypadat jako hrdinové.“ Ta slova pre‑ zidentka zašeptala téměř neslyšně. Zněla tak tiše, až jsem si neby‑ la jistá, že jsem jim správně rozuměla. Hrdinský je to úplně po‑ slední slovo, jakým bych doktorův plán na odstranění všech odpůrců označila.

Ale když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že prezidentka si všimla něčeho, co já přehlédla.

Jelikož to jinak nejde, povstalci působí tajně. Občané Tosu o jejich cíli vůbec nic nevědí, až na pár výjimek, jimž nedávno někdo vnutil zbraně. A i kdyby to celé nakonec vyšlo najevo, vět‑ šina lidí z Tosu nikoho, kdo byl vybraný na Testování, nezná. Jen zlomek z nich je příbuzný s některým z někdejších univerzitních studentů, kteří se stali vůdci naší země, aniž by museli něco jako Testování nebo přesměrování přežít. Jen málo z nich by uvítalo povstání, které by nejspíš prolilo i nevinnou krev kvůli přesvědče‑ ní, jež oni sami osobně nesdílejí. Pokud by plán doktora Barnese a Symona uspěl, povstalci by byli zabiti téměř ihned po propuk‑ nutí násilí. A když už by se pak nemohli sami hájit, doktor Barnes by mohl jejich snahu vykreslit jako pokus o svržení legitimní vlá‑ dy a zničení celonárodní revitalizační mise. A jeho příznivci by ho prohlásili za hrdinu. Historie vždy odměňuje vítěze.

Prezidentka Collindarová vstala a postavila se před krb. „Symon pracuje pro Jedidiaha.“ Její hlas zněl klidně, tiše. Přesto jsem v něm zaslechla tenoučký náznak napětí. „Zorganizovat povstání sám proti sobě, to je chytré. Dává mu to možnost ovládat jak ty, kdo jsou s ním, tak ty, kdo jsou proti němu. Jeho síla vždycky spočí‑ vala ve strategii.“

„Vy mi věříte?“ zeptala jsem se překvapeně. Pocítila jsem tako‑ vý zvláštní klid. Nejenom, že jsem v tom testu obstála, podařilo se mi i předat celou věc někomu, kdo může zabránit tragickému vývoji událostí. Zeen a já to už můžeme nechat na ní.

„Věřím,“ obrátila se zpět ke mně. „Myslela sis, že nebudu. A přesto ses vystavila nebezpečí, abys mi to mohla sdělit. Už před naším setkáním ve sněmovně jsem slyšela, že se od svých vrstevní‑ ků velice lišíš. Snad proto, že Jedidiahovy testy nejsou koncipova‑ né tak, aby odměňovaly ty, kdo jsou ochotní obětovat sami sebe. Z toho, co vím, končí sebeobětování v Testování často kandidáto‑ vou eliminací.“

„Eliminací.“ To bylo příjemnější označení než smrt.

„Je neobvyklé, aby se někdo jako ty dostal tak daleko,“ dodala.

Zamyslela jsem se nad Testováním. Víc než dvacítka se nás dostala přes čtvrtou zkoušku až k závěrečným pohovorům. Tehdy se mě mohl doktor Barnes zbavit. Proč to neudělal?

Prezidentka Collindarová se znovu posadila. „Třeba bys mi dokázala odpovědět na pár otázek. Kolik povstalců pracuje pro doktora Barnese? A spolupracuje se Symonem i Ranetta, nebo žije ve stejném klamu jako donedávna já?“

„To nevím.“ Přála bych si, aby to bylo jinak. „Ranettu jsem nikdy neviděla, ani s ní nemluvila.“ Což mi dělalo velké starosti, vzhledem k faktu, že s ní a spolu s ostatními povstalci spolupra‑ cuje i můj bratr. „Symon poručil několika svým lidem, aby odnes‑ li Michalovo tělo. Nezdáli se být jeho smrtí nijak šokovaní. Věřím ale, že většina povstalců si přeje konec Testování.“ Michal by jim jinak neuvěřil. Ani Zeen.

„To si také myslím. Ovšem bohužel si nemůžu být jistá, kterým z nich se dá věřit a kteří z nich tvrdí, že jsou na naší straně, jen proto, aby nás odstranili. A jelikož říkáš, že i Michalovi někdo místo v mé kanceláři zajistil, pak si nemohu být jistá ani loajalitou většiny, pokud ne rovnou všech svých zaměstnanců. Nelze zjistit, kteří jsou oddaní Symonovi a kteří mně.“

Měla pravdu. Prezidentka se odmlčela a zahleděla se do ohně. Napětí v místnosti začalo narůstat. Rty tiskla k sobě, to jediné naznačovalo obrovitost problému, před nímž stála. V tu chvíli jsem pochopila, proč zvolili jako vůdce právě ji.

Přikývla. „Symon se bude o tuhle schůzku zajímat. Musím už jít dolů. Zůstaň tady. Někdo ti sem přinese nějakou práci, aby tě zaměstnal, takže ti, kdo tě sledují, si nebudou lámat hlavu s důvo‑ dem tvé pokračující přítomnosti. Brzy se vrátím.“

„Ale...“

S tím prezidentka Collindarová odešla dveřmi do chodby, kde

jsem ji slyšela říct: „Někdo sem slečně Valeové přinese práci. Tak

alespoň nepřijde její cesta sem úplně vniveč.“

Pak se dveře zabouchly a já vstala ze židle. Ačkoli se mi dost

ulevilo, nedokázala jsem jen v klidu sedět. Přecházela jsem po

místnosti sem a tam a přemýšlela o tom, jak prezidentka Collin‑

darová má slova vzala. To, jak rychle je přijala, značilo, že o dů‑

věryhodnosti povstalců už musela mít předtím své pochybnosti.

Přesto s nimi však dál spolupracovala. Michal mi jednou řekl, že

ačkoli zastává tu nejvyšší vládní funkci, má prezidentka Collin‑

darová menší skutečnou moc než doktor Barnes. Myslím, že

v tuto chvíli jsem konečně pochopila, co to znamenalo. Samotný

titul vůdce vám dává váhu jen ve chvíli, kdy vás podřízení a ob‑ čané následují. Funkce prezident neznamená nic, pokud lidé ve‑ dení hledají u někoho jiného. A jelikož tolik úředníků stranilo

doktoru Barnesovi, snad i někteří z jejích vlastních zaměstnanců,

nezbylo prezidentce Collindarové než spolupracovat i s těmi, jimž

tak úplně nevěřila, pokud chtěla znovu získat postavení, ve kte‑

rém by dokázala udržet jednotu země. Prezidenti nejen že mu‑

sejí být dost chytří na to, aby rozuměli problémům, před nimiž

se ocitají, ale musejí i umět najít potenciální řešení a způsob,

jakým inspirovat ostatní tak, aby je následovali.

Prezidentka Collindarová vstoupila do úřadu před necelými pěti

lety, po smrti prezidenta Wendiga. Ten strávil ve funkci třicet čty‑

ři let. Naše učitelka z Pětijezeří ho označovala za jednoho z největ‑

ších vůdců, jaké kdy historie poznala. A když jsem studovala, jak

úžasné pokroky v oblasti rozšiřování zdrojů pitné vody, elektřiny,

potravin a využitelné půdy se za jeho vlády uskutečnily, musela

jsem s ní souhlasit. Najednou jsem ale musela připustit, že prezident

Wendig věděl o Testování i o tom, co čekalo studenty, kteří jednou

prošli branami Testovacího centra. Kolik z těch pokroků, na něž dohlížel, bylo možných jen díky studentům, kteří byli přinuceni obětovat svůj vlastní život? Podporoval program doktora Barnese? A pokud ano, znevažovalo to i pokrok, jehož bylo za jeho vedení

dosaženo? Nejistota odpovědí mě hluboce znepokojovala.

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. A za vteřinu už se v nich

zjevila mladá, červeně oblečená úřednice s náručí plnou velkých

tlustých složek. Za ní vešla další úřednice, také celá zavalená papí‑

ry. Obě je odložily na stůl. Ta druhá se rovnou otočila a odkráčela,

zatímco ta první prohodila: „Prezidentka Collindarová ti dala za

úkol seřadit tyhle zprávy o absolventech univerzity podle toho, kde

vyrostli. A až s tím budeš hotová, všechny jejich složky zase založ

v abecedním pořádku.“ Soucitný úsměv na její tváři mi říkal, že si

myslí, že je to trest za to, že jsem prezidentce během naší schůzky

nesdělila dost relevantní informace. Když zamířila ke dveřím, ještě

dodala: „Spousta z nás dnes bude pracovat dlouho do večera. Pokud

tu ještě budeš, až prezidentka odejde, rádi ti pomůžeme.“

Prezidentčin plán přesvědčit ostatní, že jsem mrhala jejím ča‑ sem, zjevně vyšel.

Ale i když jsem věděla, že ty papíry ve skutečnosti třídit nemu‑ sím, stejně jsem to udělala. Kdyby nic jiného, alespoň to odvedlo mou pozornost od obav z toho, jak probíhá její schůzka se Symo‑ nem. Rozdělila jsem si plochu stolu a podlahy okolo něj na různé kolonie a Tosu, vzala první šanon a pustila se do práce. Jak se dalo čekat, vzhledem k tomu, že Tosu bylo prvních dvacet let po zalo‑ žení Commonwealthu jedinou obydlenou oblastí, většina univer‑ zitních absolventů pocházela právě odtamtud. Ačkoli když jsem se na hromádku papírů podívala, bylo zřejmé, že tehdy studovalo méně lidí než teď. Nejspíš proto, že bylo potřeba, aby se většina podílela na rekonstrukci města.

Jakožto první kolonie měla druhý nejvyšší počet absolventů Shawnee, těsně následovaná koloniemi Omaha, Amarillo a Ames. Nepřekvapilo mě, že místo, které jsem přiřadila mojí kolonii, zelo ještě dlouhou dobu prázdnotou, až do doby před osmnácti lety, kdy z Pětijezeří vzešel první tamní student. To bylo sedm let po založení naší kolonie.

Dreu Owens.

Že by syn starostky Owensové? Táta mi jednou říkal, že měla dítě, ale že už s námi není. Tehdy jsem předpokládala, že tím my‑ slí, že zemřelo. Místo toho ho však vybrali na Testování, které přežil, a dostal se na univerzitu. Podle toho záznamu studoval biologické inženýrství a přidělili ho na stáž do nějakého výzkum‑ ného týmu, který pracuje na rozvoji metod zpětných mutací u rost‑ lin a u zvířat. Když jsem jeho záznam odložila, napadlo mě, jakou práci asi dostal po skončení studia a jestli je stále ještě v Tosu.

Hromada s neroztříděnými zprávami se stále zmenšovala a já

pokračovala v práci. Zrovna jsem se pustila do posledního šanonu,

když dovnitř vešla prezidentka Collindarová s šedou složkou

v ruce. Ty tam byly tiché obavy, s nimiž odešla na schůzku se

Symonem. Nahradily je sebejistota a sebedůvěra.

Rychle jsem vstala ze země. „Omlouvám se za to zdržení,“ řek‑ la mi. „Symon měl k programu příštího týdne mnoho poznámek. Nechala jsem ho mluvit a využila ten čas k přemýšlení nad nějakým plánem.“ Přešla po pokoji až ke stolu, za kterým jsem stála, a po‑ dívala se mi přímo do očí. „To hlasování už zrušit nemůžu. Vzbu‑ dila bych tím Jedidiahovo a Symonovo podezření. Nicméně zítra ráno se ukáže, že jeden z mých zaměstnanců je nezvěstný. Nikoho tudíž nepřekvapí malý odklad, zatímco můj tým bude vynakládat veškeré úsilí na to, aby ho našel. Jsem přesvědčená, že Symon ta‑ kovému postupu navenek zatleská a využije čas k šíření svárů mezi povstalci a tlaku na to, aby naplánovali útok. Dokážu je přesvědčit, aby počkali, zatímco budeme hledat Michala. Když budu mít štěs‑ tí, podaří se mi je zdržet tak o týden. Jen doufám, že to bude stačit.“

„Stačit k čemu?“ zeptala jsem se.

„Myslela jsem, že to je zřejmé,“ podotkla. „Nemáme na vybra‑ nou. Musíme se držet původního rozhodnutí a ukončit Testování.“

Chvilku se mi nedostávalo slov, zatímco mi docházel plný vý‑ znam těch jejích. „Původně ale chtěli povstalci začít válku.“

„To nebylo nikdy součástí plánu,“ oznámila mi. „Povstalci mají řídit eliminaci předem daných cílů. Ztráty na životech budou omezeny na hrozby určené k likvidaci. Jistě že když se využije ná‑ silných prostředků, vzniká riziko vedlejších ztrát. Nicméně ti, kte‑ ří na tomto plánu pracovali, ho vymysleli tak, aby je maximálně minimalizovali.“

Strategické cíle. Likvidace. Prostředek. Plán. Slova, která jed‑ noznačně ukazovala na zamýšlené krveprolití.

Prezidentka pak otevřela složku, kterou přinesla, vytáhla z ní list papíru a podala mi ho. Stálo na něm jedenáct jmen. První patřilo doktoru Jedidiahu Barnesovi. Následovalo jméno profesorky Verny Holtové, profesora Douglase Leea a jistého Rycharda Jeffriese. Byla jsem si téměř jistá, že šlo o Raffeho otce. Jen držet ten papír stačilo k tomu, aby se mi zrychlil pulz a začaly se mi potit ruce.

Prezidentka Collindarová jako by si mého znepokojení ale ani nevšimla a pokračovala dál. „Řízení Testování a univerzity je v ru‑

kou vybrané skupiny vedené doktorem Barnesem. Jsou v ní čle‑

nové univerzity, úředníci na klíčových vládních postech a vědci,

jejichž výzkumy doktor Barnes využívá k rozvoji Testování. Všich‑

ni z těch, kdo jsou na tom seznamu uvedení, mají dostatečnou

moc a vliv na to, aby si udrželi nad Testováním a univerzitou

kontrolu, i kdyby z celé rovnice vypadl Jedidiah. Na tomhle do‑

kumentu spolupracoval i Symon, takže existuje šance, že je lživý,

já ale věřím, že ten plán i nadále platí.“

„Vy chcete zavraždit doktora Barnese a nejbližší spolupracov‑

níky?“


34

„Ne.“

S úlevou jsem si oddechla. Prezidentka Collindarová si ode mě papír zas vzala a uklidila ho zpátky do desek. „Já doktora Barnese a jeho lidi zabíjet nebudu.“ S tím mi celou složku předala. „To ty.“

Kapitola 3

ta slOva jakO by mě praštila do obličeje a vyrazila mi dech. Někde

v budově jsem slyšela prásknout dveře. Prezidentka Collindarová

přede mnou stála nehybně jako smrt a prohlížela si mě.

„To nemůžete myslet vážně,“ zašeptala jsem. Ačkoli jsem vědě‑ la, že přesně tak to myslí. „Nemůžu přece...“

„Ale ano, můžeš.“ Její slova zněla ostře. Rozhodně. „Ačkoli veřejnost o procesu Testování nic neví, zaslechla jsem toho už dost na to, abych věděla, jakým zkouškám musejí kandidáti čelit. Aby prošli, musejí rychle uvažovat, musejí být chytří a musejí být schopni udělat cokoli pro to, aby přežili.“

Najednou jako by celá místnost zmizela. Jako bych se ocitla na nerevitalizovaných pláních během čtvrté zkoušky. Tomas znovu šeptal mé jméno. A já v šeru znovu uviděla krev, která mu prou‑ dila z rány v břiše. Přede mnou stál Will. Zelené oči přimhouřené, zbraň obrácenou proti mně. Narovnal se a zamířil. Zbraň, již jsem svírala v rukách, vystřelila. A Will se zapotácel poté, co ho kulka trefila do boku. A když se dal na útěk, nehleděla jsem na to, že se mi začíná chtít zvracet, a vystřelila jsem znovu.

Ano. Když mě někdo napadne, udělám cokoli, abych přežila. Ale tohle...

„Nemůžu.“ Třásla se mi kolena, ovšem můj hlas zněl odhodla‑ ně. Pevně. Sebejistěji, než jsem se ve skutečnosti cítila.

Prezidentka Collindarová přešla volným krokem přes pokoj a posadila se na židli hned vedle krbu. „Hlasování odložím, tím ale jen odsunu nevyhnutelné. Pokud se v Symonovi nemýlíš, jak dlouho myslíš, že bude trvat, než povstalce přemluví, aby zaúto‑ čili sami? Co bude pak? Myslíš, že nechá naživu kteréhokoli z nich nebo z občanů, kteří jim pomáhají? Co bude s naší zemí, až se mě zbaví? Koho myslíš, že zákonodárci zvolí na mé místo?“

Doktora Barnese. A pokud ne jeho, pak někoho, kdo ho pod‑ poruje. A Testování poběží dál.

„Raději bych tě do toho nezatahovala, Cio, ale vůdce občas musí spoléhat na zdroje, jež má po ruce. Víme, že má kancelář byla minimálně jednou infiltrována zvenčí. A já vůbec nepochybuju, že kde je jeden špeh, tam je jich víc. Což znamená, že lidem v této budově nelze věřit. Stejně jako povstalcům.“

„Ale strážci...“

„Strážci jsou podřízení jednomu z těch uvedených na seznamu. A určitě jsou tu i další, od kterých doktor Barnes čeká, že k jeho podpoře pozvednou zbraně. Jinak by se do toho všeho nepustil.“ Otočila se a zabodla pohled do ohně, jako by v jeho plamenech hledala odpovědi. Pak si povzdechla. „Pokusila bych se ten plán zrealizovat sama, jenže je nemožné, že by si toho nikdo nevšiml. Nejsem si už jistá, komu můžu věřit. Ty, Malencio, jsi jediná, na koho se můžu spolehnout. Proto jsem nucena tě požádat, abys splnila slib, který jsi jako jedna z budoucích vůdců země složila, a toho úkolu se ujala. Dokud bude stát v čele univerzity doktor Barnes, povstalci nezůstanou v klidu. Začíná to mezi nimi vřít. Trvají na změně. S mnoha z nich jsem osobně mluvila.“

Zahlédla jsem v její tváři náznak lítosti, ten však zmizel stejně rychle, jako se objevil. Pak už jsem v jejích očích viděla jen odhod‑ lání. „Dozvěděla jsem se, že Ranettina frakce vyzbrojila občany z okrajových částí města, přestože jsem byla výslovně proti. Symon mě ujišťoval, že takové tvrzení je ničím nepodložené a že povstal‑ ci můj rozkaz uposlechli, jenže já nemůžu věřit ničemu, co mi řekl. Musíme tudíž předpokládat, že existují lidé, kteří o povstání vědí a kteří jsou ochotni ho se zbraní v ruce podpořit. Až povstalci udeří, tito bojovníci by mohli vyjít do ulic. A síly doktora Barne‑ se by to nenechaly bez odpovědi. Lidé dostanou strach. Někteří budou bojovat. Ještě víc jich zemře.“

Michal mi řekl, že povstalci začali ozbrojovat civilisty. Prezi‑ dentčiny obavy z toho, co by mohlo způsobit tolik ozbrojených rukou, byly oprávněné. Požene je strach. Zoufalá touha přežít za každou cenu. K tomu by však mohlo dojít tak jako tak.

Takovou představu jsem rychle zaplašila a řekla: „Když zavraž‑

díte doktora Barnese a jeho nejbližší spolupracovníky, možná zís‑



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist