načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Univerzita - Jiří Fanta

Univerzita

Elektronická kniha: Univerzita
Autor:

0d devadesátých let probíhají za zdmi univerzit rozsáhlé změny. Zaměstnanci společensko-vědních fakult začínají podnikat, zasedat v dozorčích radách a vydělávat na privatizačních ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 179
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-865-4657-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román odehrávající se na přelomu devětaosmdesátého roku líčí peripetie několika přátel, kteří se snaží srůst s novými pořádky. Spletitý příběh několika přátel z dětství a dospívání, kteří, každý po svém, touží urvat kus úspěchu v uspěchané době pro sebe. Ať již jde o kariéru na vysoké škole nebo privatizaci dosud státních podniků či nové postupy v medicíně. Tam všude se snaží prospěcháři i dobrodruzi vydobýt kus "zlata" pro sebe.

Popis nakladatele

0d devadesátých let probíhají za zdmi univerzit rozsáhlé změny. Zaměstnanci společensko-vědních fakult začínají podnikat, zasedat v dozorčích radách a vydělávat na privatizačních projektech. Někteří směřují do politiky. Bývalé opory státu se snaží maskovat minulost heslem odbornosti. Podnikatelé vděčně přijímají pomoc těchto „odborníků“ účastnících se tvorby právních norem. Tam, kde nestačí legislativa, nastupuje násilí. Studentské lásky, podvody u přijímacích zkoušek, pomluvy a vydírání tvoří rámec románu autora ekonoma a sociologa. Čtenář si může položit otázku, kterou už zodpověděl Leonardo da Vinci: Je lépe chválit dobrý charakter bez vzdělání než vzdělance bez charakteru?

Zařazeno v kategoriích
Jiří Fanta - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Univerzita

JIŘÍ FANTA

© Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE 2014


Veškeré osoby a události

tohoto příběhu jsou smyšlené.

Jakákoliv podobnost jeho postav se žijícími

či již nežijícími osobami

je čistě náhodná.

Autor

© Jiří Fanta

© Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE 2014

ISBN 978-80–87872–29–1


5

Loučení1

Matka, krčíc rameny nad nepořádkem v obýváku, položila kufr pod okrasnou smokvoň u okna. Ustaraná tvář se jí rozjasnila, když se ve dveřích objevil syn Ondřej.

„Moc mi toho nedávej,“ hlesl mladík s dolíčky nedávno prošlé akné.

„Musíš něco mít,“ namítla.

V přimhouřených očích se mu zaleskla lhostejnost. Pokrčil rameny a odešel. Matka dál pokračovala ve skládání prádla do kufru. Teď, když odjede, bude tady smutno.

Letní ozón ho naplnil hřejivým pocitem bezstarostnosti. Naskočil na kolo a chvíli objížděl bloky kolem kostela redemptoristů. Pak prudce vyrazil k rybníku na severním okraji města. V uličce zahradníchdomků chvíli váhavě postával. Než se rozhodl, co dál, vyšla ven brunetka se sportovní brašnou přes rameno.

„Co ty tady?“ překvapeně vydechla.

„Nic, jedu kolem,“ pronesl váhavě. „Kam jdeš?“

„Do Jachtklubu. Mám tam sraz se strejdou,“ dodala důležitě.

„Můžu kousek s tebou?“ nesměle polkl.

Sešpulila rty: „Když myslíš.“ Pohodila hlavou a nadzdvihla tlačící tašku.

Loděnici u rybníka tvořily dva dřevěné baráky s malými oknyobrácenými proti sobě do prostoru, sloužícího jako dílna pod širým nebem. U podvozku s kolečky tam natírali dva polonazí vodáci bok jachty Finn. V malé zátoce kotvilo několik podobných lodí. Vedle nich se pohupovaly oblé trupy dvou jol bez plachet. Ve dveřích jednoho klubovního baráku stál mohutný muž s řídkými vlasy na opálené hlavě. Asi kapitán, napadlo Ondřeje.

„Ahoj, strejdo,“ usmála se na něj neteř Helena.

Ondřej se ji snažil zadržet. „Tak večer, jó?“

Neobrátila se, jen pokývala hlavou.

Nikdy nevíš, co se skrývá pod kamenem


6

Dnes je to naposled. Pak se asi dlouho neuvidí. Zítra se jede do Prahy

ubytovat u příbuzných. Zbytečně brzo. Škola začíná až v říjnu. Chtějí

to, tak musí jet. Představa odchodu v něm vyvolávala mrazení. Tady

se narodil a měl kamarády. Pak tu byla Helena, kterou potkal v zimě ve

vlaku přeplněném lyžaři.

Ten večer mu z očí prosvítal smutek a nejistota. Když ji líbal, přál si

zůstat.

„Budu ti posílat zprávy,“ slíbil.

Na jejích řasách poletovali netrpěliví motýli něhy. „Budu čekat,“do

dala smutně.

Schůze2

Ze zbytnělých těl se vytratil rozum a vystřídaly ho záchvěvy utajo

vaných obav. Profesorka historického materialismu kývla na opozdilce,

který se objevil ve dveřích. Sálem šuměly hlasy vedoucích katederSpo

lečensko-vědní fakulty univerzity hlavního města. Ostatní, vědomi si

své subordinace, mlčky přikyvovali nebo jen, tu a tam, prohodili několik

nejasných vět.

Na vyvýšené pódium s řečnickým pultem vystoupal kolébavýmkro

kem na plochých nohou akademik Ostroň. Padesát přítomnýchztich

lo.

„Co nám asi dědek řekne,“ obrátil se žertem docent Mleta na svou

asistentku, sedící vzpřímeně po jeho pravici. Povinně se usmála a ještě

více se narovnala.

Akademik přelétl zrakem hlavy přítomných a po odkašlání začal

s projevem.

„Budeme muset změnit náplň výuky a připravit nové materiály pro

studenty. Je toho hodně,“ neznatelně si povzdechl a přenesl váhu na

druhou nohu. „Řada z vás se bude muset přeškolit. Něco tady necháme.

Je demokracie a jsme na akademické půdě,“ zdůraznil.

To něco bylo nejasné, ale patrně šlo o lidi z jeho blízkého okolí.Aka

demik Ostroň byl děkanem a současně vedoucím katedry dějinekono

mických teorií. Změny se dotknou všech bez výjimky. Vzhlíželi proto

netrpělivě k rovně zastřižené bradce akademika a hledali v jeho slovech

oporu.


7

Po něm promluvil sociolog Petras, známý svým přímočarým postojem k politickým liniím. Připravoval půdu pro obrat, který musí on

a jeho katedra provést. Nutné změny skryl pod pojem alternativa.Nemůže vypadat jako přitakávač. Rozšíří výuku a demokraticky ponechá

nedotknutá stará témata.

„Filozofie byla vždy cestou...,“ deklamoval za pultem mladý docent

Vobrátil, „za poznáním...,“ polkl. „Jsme připraveni dostát této novévýzvě, která nás osvobozuje od stereotypů.“

„Blbost,“ šeptl Mleta asistentce. Pokrčila rameny a lehce se zachvěla.

„Nic moc se nezmění. Ledaže by vypadlo pár idiotů,“ upřesnil.

„...musíme analyzovat stávající...,“ pokračoval Vobrátil.

Mleta se znechuceně zašklebil. „To už máš za sebou a přislíbili ti za

to profesuru,“ zamumlal.

Zavrtěl se nudou a jeho oči zabloudily k vysokému oknupseudorokokového sálu, kde nazrzlá blondýna úspěšně simulovala zájem opřednášku. Měl rád změny. Přinášely radost a vykvétaly náhle s nečekanoukrásou. Nazrzlou blondýnu Irenu potkal koncem letního semestru vprázdné knihovně a za regálem společensko-vědních spisů jí učinil nabídku ke

sblížení. Podanou ruku ze slušnosti neodmítla. Byla však malá a vysoký

Mleta jen chvíli zaváhal, než vytáhl z police objemný spis Bohatstvínárodů Adama Smithe a podložil knihu pod její nohy. Poptávka a nabídka

se sešly v bodě rovnováhy a oba uspokojila. Teď se dušoval, že to byl

první díl Marxova Kapitálu, co vyrovnal jejich třídní rozdíly.

Tlačily ho boty a odpuzovala jasnozřivost řečníků. Kouzelníka Žita

nakonec vystřídá král Ječmínek, mudroval. Národ dokázal vždyckyublížit nejvíc sobě. V krátké přestávce před nástupem dalšího přihlášeného

se odbelhal na chodbu. Na jejím konci usedl na dřevěnou lavici a sundal

tlačící boty. Z očí mu zmizela jiskra slasti, když viděl, že se k němu blíží

kulatá hlava ředitele Centra evropských studií. Vsunul nohy zpět, sykl

bolestí a pomalu vstal.

Franta Turn vykoktal pozdrav a podal Mletovi zpocenou ruku.

„Co... tomu... říkáš?“ zeptal se telegraficky.

Mleta jen pokrčil rameny.

„Znal jsi Prokůpka?“

„Toho ekonometra?“ zkoumavě se zadíval na Turna.

„Je po smrti,“ vyrazil ze sebe Turn.


8

„Nakonec skončíme všichni v lihu, jako kvasinky,“ cynicky podotkl

Mleta.

S bolestí ztrácel trpělivost. Boty vedly svou.

Turn svraštil obočí. „Dostal infarkt při přednášce. Studenti ho křísili

půl hodiny. Když dorazil lékař, bylo už pozdě.“

Proč mu to říká? S Prokůpkem se setkal asi dvakrát na nějakémse

mináři. Neznal ho. Znovu se zkoumavě zahleděl do nepokojných očí

zástupce ředitele.

„Nechtěl... bys... k nám?“ vypálil otázku s razancí kulometné dávky Turn.

Mleta přijal nabídku s klidem indiánského náčelníka. Má i jiné mož

nosti.

„Musel bych o tom něco vědět...“

„Máme několik volných míst. Zastav se, když budeš mít zájem. Nebo

zavolej,“ podal mu navštívenku.

„Jdeš tam?“ Turn obrátil hlavu k sálu.

„Za chvíli,“ nepřesvědčivě přitakal.

Když Turn odešel, rychle se posadil a znovu si ulevil od bolesti.Chví

li počkal, až utichl hluk na chodbách. Pak se, s botama v rukách, tiše

vykradl ven z budovy. V ponožkách přešel trávník univerzitního parku

a nastartoval vůz. Při výjezdu z areálu se rozhlédl a hned nato přišlápl

rychlostní pedál zpocenou ponožkou.

Profesor3

Profesor Alexandr Alexandrovič Mravskij učil na Moskevskéuniver

zitě matematickou ekonomii. Ve tváři, připomínající starozákonního

proroka, měl vepsáno odhodlání mučedníka pravdy a víru vnesmr

telnost vědy. Mluvil suchým hlasem přesýpacích hodin a jeho dlouhé

kostnaté ruce kreslily na tabuli řecká písmena proměnných s láskou

středověkého malíře. Narodil se v Kazani v době, kdy už bylo jasné,

že trojúhelník nemusí být součtem dvou pravých úhlů. Hyperbolická

geometrie zasáhla i do života profesora Mravského a odkryla fakt, že

všechno může být jinak.

Alexandr Alexandrovič se neopíral o přízeň profesorského sboru ani

studentů. Byl to solitér, vybroušený diamant rozumu. Na tržištích sněbr />

9

kolika málo druhy zeleniny a ovoce zkoumal uložení brambor, dýní

a okurek v krabicích. Rozčilovala ho nízká ekonomická efektivnostskladování. Prostor musí být zaplněn, tvrdil a zarputile odmítal přijmout jiné matematické řešení nežli to, vycházející od Pythagora. Rozčarován tím, že platí pouze pro devítirozměrný prostor, si ve třicetistupňovém mrazu stoupl do fronty na pomeranče. Nehodlal nic nakupovat, jenpotvrdit svou novou teorii. Na dosah pultu začal přemisťovat pomeranče mumlaje si při tom: „Tak točno, tak točno...“ Nestačil to ani devětkrát zopakovat, když ho někdo udeřil holí přes záda a promrzlý dav mu začal spílat slovy donských kozáků. Nakonec skončil v cele, ve které to páchlo po spálené cibuli. V rozčilení pomaloval stěnu cely samými devítkami.

Turn se dostal k profesoru Mravskému shodou několika okolností.

Byl nadšen jeho přednáškou na pražské Vysoké škole ekonomických

věd, kde profesor přirovnal fungování socialistické ekonomiky kesložitému soukolí odběratelsko-dodavatelských vztahů. Námitku jednoho

studenta, že nejefektivněji vyrábí ten, kdo nic nedělá a má proto nulové

náklady, odbyl slovy: „Ničevó, nas mnogo i my možem sdělať vsjo.“

Druhou okolností, která způsobila, že se ocitl na Moskevskéuniverzitě, byla jeho náklonnost ke státotvorné straně. Přesvědčen o liniích jejích

pravd, stal se jedním z mála studentských kandidátů na odznak se srpem

a kladivem. Pak už šlo všechno hladce. Po skončení čtvrtého semestru

odejel do Moskvy, přímo k Alexandru Alexandroviči.

Alexandr Alexandrovič ho přijal s asketickým klidem vševěda.Odrecitoval mu uvítací fráze a sledoval pozorně konformní kývání hlavy

Turna. Bude bydlet v areálu univerzity a večer se dostaví na zahajovací

večírek, připomněl profesor.

„Mnógo šťásťa,“ podal mu přes stůl ruku.

Turn přičinlivě vykoktal: „Spa...sí...bo.“

Na večírku se v Turnově rozpálené hlavě převařily myšlenky a začal

tančit s Rajsou, statnou komsomolkou z tatarské autonomní. Při tempo

di waltz ruské lidové Požalej zakopl o nohu stolu a upadl na mísy se

sladkými zákusky. Politý vínem a chladným potem nezdaru, zvedl Turn

svou tanečnici a bez rozloučení se vytratil do tmavé moskevské noci.

Ráno se probudil na lavičce, bohatší o zkušenost a chudší o měsíční

stipendium. Stačil se ještě včas dostat na přednášku o sovětskéagronomii. V posluchárně jeho černé šaty a košile se zaschlými skvrnami od

vína vyvolaly radostný šum. Usedl vzadu a po skončení přednáškyzmizel do svého kolejního pokoje. Na chodbě se pod věčně tekoucí vodou

osprchoval a na chvíli ulehl na drátěnou postel. V hlavě se mu pletla

ruská slova s českými. Peníze nebo děngi, pořád to znělo stejně.Napíše domů a zkusí si půjčit od spolubydlícího Araba. Musí se uskrovnit.

Posílen představou hrdého kandidáta nezlomných bolševiků, zařval do

tichého prostoru pokoje: „Ničevó!“

Od Araba Madžida si Turn půjčil pár kopějek a koncem měsíce mu přišel z domova balíček s pěti konzervami. Na Arbatském prospektu si kupoval dýňová semínka a zapíjel je levným sokem, nabízeným vkioscích s denním tiskem. Chodil do bufetů s šašliky na špejlích párátek,

páchnoucích cibulí a neurčitou vůní masa. Pak se, se sebemrskačskou

nezdolností, vracel do studovny, kde uprostřed děl socialistickýchklasiků čerpal vědomosti, ale i zatvrzelou posilu do příštích dnů.

Tetička 4

U vchodu do vily uvítala Ondřeje tetička úsměvem řídkých zubů.

Postavil kufr na zem, zašeptal pozdrav a lehce stiskl studenou rukuvykukující z širokého rukávu županu.

„Tak pojď,“ kývla hlavou.

Po upravené cestičce zamířili k terase s pergolou ukotvenou pevně ve zdi. Velké květy klematisu tu vytvářely průsvitný stín. V zahradě spatřil Ondřej bedýnky naplněné ovocem.

„Strejda to včera česal,“ poznamenala tetička a ukázala na vchod do zimní zahrady. Na jejím konci vystoupali do obývacího pokoje.

„Posaď se,“ zaševelila, „nemáš žízeň?“

Ondřej zavrtěl hlavou. „Naši vás pozdravujou,“ přednesl naučenou frázi.

Posadila se naproti němu a odhalila kolena. Asi pod tím nic nemá, pomyslel si Ondřej. V duchu se zastyděl. „Kde je strejda?“

„Je s Patrikem na plovárně. U nás to nejde. Bazén je zarostlej,“povzdechla si. „Má na to někdo přijít,“ dodala.

„Připravili jsme ti pokoj,“ přerušila rozpačité ticho. „Počkáme ale na strejdu.“

11

Za chvíli se dole ozvaly hlasy. Do pokoje vstoupil opálený dlouhán

s pleší uprostřed hlavy. Za ním se na baculatých nohách krčil Patrik.

Strýc Jan hlaholil. „Tak už jsi dojel? Byli jsme si trochu zaplavat. Na

plovce,“ ušklíbl se, „řeka je studená a špinavá...“

Desetiletý Patrik, ukrytý za zády otce, si dodal odvahy. „Hraješbyz

nys?“ zadíval se prosebně na Ondřeje.

„Taky,“ přikývl Ondřej.

„Tak já to přinesu,“ ožil Patrik.

„Nech ho odpočinout,“ zasáhla tetička. „Budeš mít ještě dost času.“

Vstala a odešla do kuchyně.

„Co matka?“ vyzvídal strejda.

Pokrčil rameny. „Pořád stejně.“

„Ukážu ti pokoj,“ vybídl Ondřeje.

Pokoj pro služky byl čistě vymalován a kromě postele a skříně v něm

nebylo nic. Ondřej tiše naslouchal strýcovu výkladu. Z kuchyně zaslechl

hlas Patrika, dožadujícího se odpovědi. „Bude tady dlouho?“

Sešli pod pergolu a za chvíli k nim dorazila tetička v šortkách s tácem

plným limonád.

„Zítra bys mi moh pomoct,“ ukázal strýc ke skupině slivoní, nakte

rých dozrávaly dužnaté plody meruněk.

Přikývl. Nepříjemný pocit manipulace se Ondřejovi smísil s pocitem

osamění. Vzpomněl na Helenu a jejich loučení. Uložil si ten zážitek

jako obranu proti všemu a všem. Moc neposlouchal. Patrik na něho

zkoumavě zíral a tetička po chvíli odešla připravit večeři. Strýc stále něco

vyprávěl o zahradě. S přibývajícím šerem se dostal do nálady. Donesl

lahev slivovice a naléval si v překotném tempu. Po každém vtipu svého

muže začala tetička přerývaně hýkat. Patrika, který se domáhalpozor

nosti, poslal drsný hlas strýce spát. Tetička ho vzala za ruku a odtáhla

dovnitř.

„Je tady pěkná verbež,“ naklonil se strýc k Ondřejovi.

Ten se nechápavě zadíval do jeho zarudlých očí.

„Sledovali mě!“ ukázal prstem do třetího patra vily. „Copak za to

můžu, že jsem vyženil tohle?“ rozmáchl se tak, že málem spadl ze židle,

„a vyslýchali, parchanti!“

Vrávoravě vstal a posadil si obrácenou sklenici na hlavu. Začaltan

čit.

„To je kozáček! Hajzlové!“ vykřikl.

Ve dveřích se objevila překvapená tetička.

„To koukáš!“ naklonil hlavu a spadlá sklínka se roztříštila o beton

podlahy.

Strejda žil v představách v předrevoluční době, kdy mu do vilynasadili domovnici donášející policii. Sedlina trpkých vzpomínek v něm

vyvolávala občasné záchvaty vzteku. Udavačka tu stále bydlela.

Bylo pozdě. Ze zahrady sem začal proudit chladný vzduch. Svíravý

pocit žaludku se u Ondřeje proměnil v neznámý pocit smutku. Nasával

tiše jeho dech vetkaný do pavučin polapených snů. Natažený v posteli

sledoval přibývající světlo měsíce měnící trny pochyb v chladivou moc

naděje.

Příslib5

Pohrnou se sem lidé, které vyhodili, uvažoval Mleta, když se doma svlékal. Při zalepování puchýřů ho vyrušil telefon. Dobelhal se k přístroji a neochotně se představil. Chvíli naslouchal přílivu slov.

„Kdes říkala, že to bude?“ přerušil hlas profesorky Krombachové.

„V Městské knihovně. Nechtěl bys tam něco říct?“

„O čem to bude?“

„Něco o privatizaci. Chtějí něco kritickýho,“ poznamenalaprofesorka.

„Nevím. Mám teď hodně práce,“ váhal.

Vyčká. Do sluchátka hučel souhlas s akční Krombachovou. Nakonec byl docela rád, že ho nepustila ke slovu. Revoluce byla triádou opojení, vystřízlivění a zhloupnutí. Tomu poslednímu se chtěl vyhnout.

Na záznamníku byly tři hovory.

Dan se chce sejít. Zatím mu nebude odpovídat. Druhá zpráva byla od studentky, netrpělivě se snažící udělat na třetí pokus zkoušku zmakroekonomie. Podíval se do diáře a oznámil sekretářce, kdy tam bude. Na posledním záznamu ho nějaký člověk z dozorčí rady žádal o schůzku. Počká to, pokýval hlavou.

Uveleben v křesle se začal probírat papíry, které se mu hromadily na psacím stole. Lenost mu vykreslila vrásky na tváři. Musí napsat skripta o makroekonomii, povzdechl si. Kohout se na to taky chystá. Budou se teď hrabat v domácím produktu, namísto národního důchodu. Je málo peněz, tak se nenechá předběhnout. Znovu se ozval telefon.

„Přijdeš?“ ozval se naléhavý hlas.

Mleta chvíli váhal s odpovědí. Byla to Miriam, sebestředná hysterka, kterou potkal na jednom semináři a strávil s ní noc. Od té doby se jí snažil zbavit.

„Nejdeš někam?“ otázka se pověsila na háček odpovědi.

„Teď ne,“ řekl suše.

„A čas asi nemáš?!“ začišelo infantilně.

„Něco píšu,“ zamumlal.

„Nemůžu zavolat?“ polkla, „nebo přijít...?“

„Ozvu se,“ nechal příslib doznít v prostoru ticha. „Někdo se semdobývá. Budu muset končit,“ zalhal a zavěsil.

Za chvíli se znovu ozval telefon.

„Promiň, ale potřebovala bych s tebou nutně mluvit,“ naléhalaMiriam.

„Mám teď málo času. Co potřebuješ?“ zeptal se netrpělivě.

„Poradit s rozvodem,“ zaútočila.

„Nejsem advokát,“ ohradil se.

„To nevadí. Chtěla bych tě vidět,“ zaprosila.

„Zavolám, slibuji. Teď mě omluv. Mám tu návštěvu. Kolegu,“ znovu se ji snažil setřást.

„Budu čekat,“ zaslechl její plačtivý hlas.

Tenhle fiskální rok skončí deficitem, ušklíbl se. Víc asi bude těch, kterých se nezbaví, nežli těch nových. Ženy jsou jako byliny, povzdechl si. Podobné, záhadné i záludné. Hlavičky bedrníku, řebříčku, fenyklu nebo bolehlavu vypadají jedna jako druhá. Všechny se snaživě stáčejí ke slunci. Některé voní mládím, jako řebříček, jiné léčí srdeční choroby, jako bedrník, anebo touží zdomácnět, jako fenykl. Dutý stonek bolehlavu přináší bezbolestnou smrt. Jako manželství, pomyslel si Mleta. Na pomalé umírání má ještě dost času.

Vstal, otevřel okno a hlubokým nádechem vyrovnal kyslíkový deficit. Protáhl se a neochotně se vrátil k psacímu stolu, k metafyzickýmúvahám o rozdělování společenských statků.

Svatba6

Veselé tváře zakrývaly usazený smutek. Zahalené postavy netrpělivě

podupávaly v třicetipětistupňovém mrazu. Z dálky byly slyšet zvonky trojky, která se po chvíli zastavila před nízkou budovou místníhosovětu. Koně si odfrkli a z dek se vysoukal ženich Turn s nevěstou Rajsou.

Obloha se radostně zachvěla a z oblaků začala rozhazovat konfety sněhu.

Z konce ulice sem doléhaly nepravidelné údery dveří Polytechnického

institutu, které měly místo automatického zavírání gumu z duše žigulíka.

Slavnostní obřad se nesměle klubal z bílé skořápky mrazu a jako kuře

nevěřícně zíral, co bude dál.

Turn se jen zvolna vzpamatovával z tanečního pádu. V univerzitní

studovně trávil dlouhé hodiny, obávaje se tentokrát duševního pádu na

nesprávnou stranu. Zhuštěný prostor úvah o socialistické ekonomické

rovnováze ho naplňoval radostí a očišťoval ho od vtíravých myšlenek na

taneční krůčky po kluzkém parketu. Při přednáškách sedával v zadních

lavicích, uzavřený do pochmurných úvah o svém společenském selhání.

Nemůže za to, očišťoval se. Nevěděl, že mu Rajsa na přímluvu profesora

Mravského odpustila.

„Durak,“ sdělil profesor kypré Rajse. „Vot ničevó. Nádo pogovoríť

s nim.“

Snaživě přitakala. Oči se jí při tom zalily slzami. Na přednášce usedla

vedle něho, obracejíc k němu své velké králičí oči. V její přítomnosti se

Turnovo zklamání pomalu rozpouštělo jako zlato v lučavce.

„Budeme se učit spolu, jestli chceš,“ nabídla mu přátelsky.

Pokýval souhlasně hlavou a přestal myslet na domov. Začal teď o sebe

víc dbát. Koupil si ostřič na žiletky a každé ráno se pečlivě holil. Na přednášky a semináře chodil se vztyčenou hlavou, obklopen vůní pravé ruské voňavky.

Proměněného Frantu představila Rajsa studentskému kroužku národních písní.

Když se ani na třetí pokus nemohl trefit do tónu udaného pianistou,

stáhl se znovu do sebe. Zklamaná Rajsa se mu začala vyhýbat.

Ztracená naděje rodí revolucionáře. Začal teď cvičit výslovnost. Při

soustředění to šlo dobře. Rozptýlený prskal. Rajse vyčítal nové ponížení.


15

Zpěv mu nikdy nešel. Na pionýrských besídkách dělal obvykle slepičku

nebo kachnu. Ve sborovém přednesu básní mu přidělovali jen krátké

slovo. Pohrála si s ním ruka zrady, utvrzoval se. Už nikdy nepodlehne.

Profesor Mravskij nevěděl o této roztržce a koncem semestru jim

společně zadal esej o Cenoobrazovaniji v socialističeskom chozjajstve,

tj. O cenové tvorbě v socialistickém hospodářství. Rajsa to přijala jako

katalyzátor svých výčitek. Poctila Frantu sladkým úsměvem halvy.

„Nevadí ti to?“ našpulila rty.

Pod jejím pohledem roztávalo jeho přesvědčení nepodlehnout.

„Kdy budeš chtít začít?“ pružina jejího hlasu zakolísala. Králičí oči se

zastavily na jeho údivu.

„Můžeme hned,“ nedala mu vydechnout.

Turn rázně ukončil počínající přátelství s vodkou. Znovu se začal

zhlížet v matném skle zrcadla. Zkoumal každou chybičku svého profilu.

Zklamaný zjistil, že pružnost poptávky jeho hlavy po vlasechzpůsobila, že jich měl stále dost, ale pro stále menší hlavu. „Hmota zmizela,“

vzpomněl si na povzdech Vladimíra Iljiče v jednom jeho stěžejním díle.

Na noc si bral síťku a třikrát týdně užíval šampon. Zmrzlinářka muporadila čerstvá vejce. S jejich zaschlými zbytky vyčesával i svůj řídnoucí

porost. Začal experimentovat. V knihovně lékařského institutu našel starý recept. Kořen lopuchu, rozmarýn a kopřivu utopil v lahvi alkoholu a masíroval si tím hlavu.

Rajsa sledovala jeho počínání se starostlivostí příslušníka NKVD.Nasala svému příbuznému, který se spojil s dlouhověkým Matfijem. Geront

Matfij žil v osamělé chatrči v gruzínských horách. Stýkal se víc s ovcemi nežli

s lidmi a byl velmi zbožný. Při jedné návštěvě mu bolševici vyměnili ikonu

světce Vladimíra Svjatoslaviče za Vladimíra Iljiče. Děda, který byl skoro

slepý, si toho nevšiml a dál klekával před obrazem, modle se za spásu svojí

duše. Uctívání vůdce lidu se dostalo do novin a děda Matfij se stal váženým

občanem nejen Gruzie, ale celého Sovětského svazu. Jeho radu, co s vlasy,

předala Rajsa utrápenému Frantovi. Po této radě byl konečně holohlavý.

Po slavnostním slibu věrnosti se k nim vrhla Zlatá horda příbuzných,

aby je oba políbila. Uslintané tváře se jim před sovětem pokryly krystaly

ledu. Malý Ivanuška zatahal otce za rukáv kožichu.

„Děduška Maróz!“ zvolal radostně.

„Nět, nět, málčik,“ opravil ho tatínek, „éto naš čelavěk.“


16

Bouře7

Helena čekala Ondřeje na nádraží. Objevil se jako poslední, hekaje

pod těžkým kufrem.

„Co v tom máš?“ zeptala se škádlivě.

„Zlatý cihly,“ usmál se. Položil zavazadlo a políbil ji.

„Meruňky. Posílá je strejda. Matka to má zavařit.“

Před domem se s ní loučil.

„Sejdeme se v šest u rybníka. Souhlasíš?“

Přikývla a usmála se.

Chvíli se za ní díval.

Šťastná matka vyšla z kuchyně a když uviděla v předsíni těžký kufrnalněný meruňkami, pronesla rezolutně: „Pojedeš tam až koncem září.“ Zlobila se, že ho bratr využil.

„Co s tím budu dělat?“ zanaříkala. „Měl by ti zaplatit!“ proneslahněvivě. Pak se uklidnila. „No jó, celej on,“ pokrčila rameny.

Syn byl jediné, co měla. S manželem se rozvedla před osmi lety,krátce po jeho návratu z montáže v Indii. Uvítal ji zpěvem vysvobození

z hmotné existence: Haré Kršna máhamantra. Nepoznávala ho.Vysedával na čada, vlněné dece, ponořen do hledání nekonečné pravdy Ráma.

Vyžadoval zeleninové jídlo sabdží a placky puri. Chodili k nim podivní

lidé v suknicích dhóti a vedli řeči, kterým nerozuměla. Někdydonesli mrdangu, buben zhotovený z hlíny a kravské kůže. Stále bylo slyšet

„Ó můj pane“, ómkara, a pokoje byly naplněny nedýchatelným vzduchem vonných tyčinek. Chvíli to trpělivě snášela. Později mu vyčetla

lenost. Marně se jí snažil vysvětlit dobrovolné přijetí nesnadného úkolu

k dosažení dokonalosti. Nakonec odešel hledat duši jinam.

„Nebylo to tak strašný,“ snažil se ji uklidnit Ondřej.

Matka vysílala dotazy z kuchyně. Ondřej uvelebený v křesle obýváku jí nedbale odpovídal. Po obědě se ho snažila zdržet. Zadíval se na ni prosebně. „Mami, chci se podívat za kamarády.“

„Přijď včas!“ rezignovala.

Objel na kole několikrát kostel, a pak zamířil ke Klubu železničářů.

Bývalé kino nyní užívali ochotníci a amatérští hudebníci. Vtáhl kolo

dovnitř a postavil ho vedle opuštěné pokladny. Protáhl se lítačkami se

dvěma kulatými okénky a v šeru před jevištěm spatřil siluetu květákové


17

hlavy Ivana Kastnera. Na jevišti dvě postavy v prkenném postoji cosi

vykládaly o okurkových chlebíčcích. Přisedl k Ivanovi. Jeho kudrnatá

hlava mu kývla na pozdrav.

„Co to je?“ zašeptal Ondřej.

„Filip od Oskara Wilda.“

Chvíli mlčky pozoroval scénu. Plynoucí slova narážela na nehybné postavy a dodávala hře ráz loutkohry.

„Ne tak vlažně. Netancujete tady maděru,“ zakřičel na ně Ivan.

„Jste jak dřevěný. Anglickej humor neznamená, že musíte furt stát na jednom místě!“ rozčiloval se. Na chvíli se uklidnil a začal listovat ve zmačkaném manuálu. „Zkusíme konec prvního dějství,“ rozhodl.

Ondřej ještě chvíli naslouchal proplétání hlasů herců. Pak se naklonil k Ivanovi: „Kdy to bude?“ ukázal na jeviště.

„Asi v polovině září. Dám ti vědět,“ ujistil ho Ivan.

Venku to Ondřej rozjel naplno. Za necelou půlhodinu se ocitl naodbočce k hradu. Silueta jeho dvou na sebe položených kvádrů na vrcholu zelenomodrých stromů šířila velebnost do ticha lesních strání avytvářela kruh neviditelného spojení s minulostí. Lehkým stoupáním dojel na otevřené prostranství, kde menhir buližníkové skály připomínal cukrkandl na provázku. Opřel kolo o skálu a vyšplhal na malouplošinu, několik metrů nad zemí. Spustil nohy dolů a zhluboka se nadechl. Chvění pozdního léta prostupovalo lesem a přinášelo jemné šumění listí roztroušených buků. Znovu se hluboce nadechl a začal myslet na Helenu. Spolu s kořeněnou vůní pryskyřice nasával i pocit jistoty. Je sám! Uprostřed přírody, na dosah Heleniny ruky, v duhové pavučině lásky třpytící se ve strunách spektra.

Ze zasnění ho vyrušil křik sojky. Sestoupil dolů. Chvíli přemýšlel, má-li se zastavit doma. Pak se rozhodl objet město. Kodrcání lesnícesty vystřídalo šumění asfaltky. Klonící se slunce zahaloval jemný opar ledových krystalů. Věže a kovadliny mraků nastříkané do troposféry sprejem páry se nad zemí rozložily a nechaly dolů vypadávat velkékapky. Když zahýbal k hrázi rybníka, začalo se mu lepit promoklé triko na tělo. Vítr zabodával šikmé praménky deště do hřebínků vln. Na místě, kde se měli sejít, opřel kolo o vzrostlou olši a přitlačil se k jejímu kmeni.

Mělké zářezy okrouhlých listů tu mírnily přívaly vody. Ustávající vítr

připustil dešti kolmý pád. Temné nebe prořízl růženec blesku. Ohlušující


18

rána hromu se protáhla údolím a zahrozila temným duněním periférii

města. Zatřásl se zimou. Déšť usazený nad krajinou nabral pravidelný

rytmus. Bylo čtvrt na sedm. Počká do půl, a pak se vydá domů. Snad

to přejde, doufal. Helena to určitě vzdala. Nemá to daleko, ale v tomhle

počasí to nemá smysl. Zavolá jí. Po chvíli přejel naposled očima okolí,

nasedl a rychle přehodil na nejmenší kolečko. Námahou se mu nahrnula

krev do hlavy.

Promoklý a zpocený začal doma pokašlávat. Ráno mu matka naměřila

devětatřicet stupňů.

Perestrojka8

„Už jsi to četl?“ zaútočil suchý hlas na Alexandra Alexandroviče.

„Co to je?“ ukázal na knihu ležící na stole konferenčního sálu.

„Napsal to generální tajemník. Budou změny,“ polkl Fjodor Petrovič.

„Ukaž,“ natáhla se přes stůl Naděžda Pavlovna a zabořila hlavu do

knihy jako pták pod křídlo noci.

Diskuze ustala, když do zasedačky vstoupil rektor a dýchavičně zasedl

do čela obdélníkového stolu. Nahromaděná únava usazená v jeho očích

hledala cestu k uvolnění. Žlutá pilulka, kterou vzal před čtvrthodinou,

zpomalila sebestředné hroucení a mírnila zákal jeho pohledu. Předal

hned slovo vědeckému tajemníkovi.

„Soudruzi,“ zasvítil bílým zlatem ošetřených zubů tajemník, „naplenárním zasedání strany se hodně hovořilo o vědě. Otevřeně a kriticky.

Žádná halasná prohlášení,“ zdůraznil, „ale pečlivě připravený program.

Více světla veřejné informovanosti, podpora novým námětům, více

dialogu, demokracie a hlavně nového myšlení. Nejsou to hotovérecepty, ale život. To je náš učitel, stejně jako Lenin. To jsou síly roztáčející

setrvačník přestavby,“ zvedl hrdě hlavu: „A my, soudruzi, musíme být

při tom!“

Alexandr Alexandrovič nechal hlas tajemníka prostupovat sálem

a znovu se ponořil do úvah o hypersférách, kde n přesahuje devítku.

Nedávná návštěva Indie ho znejistila. Usměvavý Ind v Dillí nabízel na

tržišti pomeranče, citróny, rajčata a cibuli na pultech v matematické

sestavě minimálních mezer. Nikde nic nepřebývalo. Myšlenky se mu


19

rozběhly rychlostí elektronické kalkulačky. Dav ho posunul k dalšímu

stánku. Tady to bylo stejné: ovoce a zelenina svítily odrazy slunce,natěsnány vedle sebe jako pasažéři ve člunech potápějícího se Titaniku.

Koupil pět kilo pomerančů a doma hledal hypersféru vyplazující do

prostoru jazyk špatně zavázané boty. Experimenty ukončil jeho vnuk

Míťa, který mu jich několik snědl.

Pokývnutím hlavy poděkoval rektor tajemníkovi. Do diskuze sepřihlásil nedočkavý Sergej Pavlovič.

„Znamená to specializaci? Spolupráci se Západem?“ zajiskřil černýma očima.

„Máme svou vědu,“ podotkl rektor, „cizím myšlenkám jsme se nikdy nebránili,“ odrazil útok.

„A co granty, stáže?“ naléhala Naděžda Pavlovna.

Rektor pokrčil rameny. „Na světový vývoj musíme reagovat.Urychlíme výměnu informací a snad budou i granty,“ podotkl neurčitě.

„A co studenti? Budeme přijímat všechny?“ vyhrkl ze sebe vousatý sociolog.

„Všechny s novým myšlením,“ vložil se tajemník.

Jeho slova některé zneklidnila. Co mají přestavovat? Poslední léta si vystačili s několika změnami. Mají dost zahraničních studentů zespřátelených zemí a bohatou historii.

Po skončení rady se pomalu vytráceli do svých kanceláří. Na chodbě se k Alexandru Alexandroviči připojil ostýchavý Ivan Osipovič.

„Co budete dělat, Alexandře Alexandroviči?“ vábnička jeho hlasu přeskočila do fistule.

Pokrčil rameny. „Jako vždycky. Pracovat,“ zažertoval.

„Já vím,“ usmál se Ivan Osipovič, „nepřipadá vám to všechno divné? Vzpomeňte na normativy. Mysleli si, že to zvýší produktivitu, ale doadlo to jinak.“

„Každá nová věc se musí vyzkoušet. Někdy to nevyjde,“ omlouval ekonomy.

„Bez analýzy je to riziko,“ přitvrdil.

Alexandr Alexandrovič se na něj nechápavě podíval. „Zabývali se tím,“ řekl rozpačitě.

„Doufám, že důkladně,“ dorážel Ivan Osipovič, „nové pojetícentralizace to má zjednodušit, ale plánování a kontrolní čísla zůstanou.“

„Zatím jsem to důkladně nestudoval,“ přiznal se AlexandrAlexandrovič, „měl jsem teď jinou práci.“

Ivan Osipovič chvíli vyčkával, zda se nedozví víc. Teprve potom se zeptal: „Čím se zabýváte?“

„Skladováním zboží.“

Tvář Ivana Osipoviče se stáhla do šťovíkové grimasy. „Odběratelsko-dodavatelskými vztahy?“

„Využíváním prostoru. Dají se tím ušetřit milióny.“

„Nová linie chce odbory postavit proti technokratům. Bude těžké něco prosadit,“ poznamenal Ivan Osipovič.

„Je to ve stadiu výzkumu,“ mávl rukou Mravskij.

Tihle historici nedají pokoj, zlobil se. Když přijde něco nového, hned to začnou pitvat. Před kanceláří se s Ivanem Osipovičem rozloučil. Ještě než usedl do křesla, začal prohrabovat spisy a knihy na dubovém stole před ním. Přivolaná sekretářka mu po chvíli podala útlou knihu sportrétem generálního tajemníka.

Konference9

V předsálí Městské knihovny postávaly hloučky před stoly sobčerstvením. Na schodišti zpomalil Mleta kroky a rozhlédl se poobdélníkovém prostoru podepíraném masivními sloupy. Byli tu známí i úplně cizí lidé. Pár z nich pendlovalo mezi stoly hltajíce sousta nabízeného jídla. Na dálku kývl na pozdrav Miloši Váchovi a připojil se ke skupince kolegů z katedry. Brunátný Stárek přestal argumentovat rukama. „Buď zdráv. Budeš něco říkat?“ ukázal k sálu.

„Příště,“ usmál se Mleta.

„Krombachová prý bude,“ sykl vyhublý Doležal mezerami zubů.

„Uvidíme,“ diplomaticky se ušklíbl Mleta.

„Taky podnikáš?“ vyzvídal nejmladší člen katedry Jonáš.

„Pracuji na tom.“

„Chce to rychle, dokud je něco v bankách,“ ozval se Stárek.

„Není tu trh,“ vmísil se vážným hlasem doyen katedry profesorKlimeš.

„Brzy bude tlačenice,“ sykl unaveně Doležal.

„Chybí zákony,“ dodal mírně Klimeš.

„Džin už si poradí,“ podotkl dvojsmyslně Mleta a odpojil se odskuiny.

V rohu spatřil kuželovité tělo materialisty Hnátka, emitující informace malé dámě s druhotnými znaky povadlého listu jinanu. Hnátka neměl rád a když se doslechl, že podepsal spolupráci, vzrostl v němpocit odporu. Z hloučku za sloupem nervózně těkaly rybí oči profesorky Krombachové.

„Tak jsi přece přišel,“ zastavila ho.

S šálkem kávy se připojil k malé skupince. Šermujíc kostnatou rukou s prsteny ho představila dvěma neznámým.

„Přijeli z Kanady. Možná že si pamatuješ...,“ zarazila se. Mleta byl moc mladý na padesátá léta.

„Co v tomhle minovém poli?“ zažertoval Mleta.

„Podívat se. Po letech,“ sentimentálně zdvihl obočí uhlazenýgentleman v šedém obleku.

„Čím se zabýváte?“ zeptal se druhý, emeritní profesor z Toronta.

„Makroekonomií.“

„To budete mít hodně práce,“ zadíval se Mletovi do očí, „když jsme v padesátém utíkali, byl tady ještě Engliš a Společnost pro sociálníbádání. Pak už jen historický materialismus,“ pousmál se.

Krombachová se začala ošívat. Nakloněná se zadívala směrem ke

vchodu do sálu.

„Hlavně dlouho nediskutujte,“ pronesl filozoficky kolega v šedém.

„Probrat ano, ale včas začít.“

Mleta rozmrzele usrkl kávu. Přijeli poučovat, a nevědí nic. Brzy zjistí,

že o to nikdo nestojí.

„Kdo to řídí?“ obrátil se na Krombachovou.

„Ostroň. Už budu muset jít. Omlouvám se,“ vymanila se ze sevření

skupiny. Mleta se k ní připojil. Těsně před sálem položil prázdný šálek

na stolek a převzal od pořadatelky program. Dvojice emigrantů hopomalým krokem následovala.

Miriam10

Šumění sprchy odnášelo vtíravé myšlenky. Miriam se marněsnažila vodou odstranit pigmentové skvrny kůže. Myla se několikrát denně doma i v práci. Upadlo jí mýdlo, a jak se pro něj shýbala, rozstřikující

se kapky vody začaly sjíždět slalomem po bílých dlaždicích. Rychle se

narovnala a stiskla páku baterie. Nastalé ticho přerušily zvuky osušky

klouzající po mokrém těle. Opustila koupelnu a v záhybu schodištěminula bez povšimnutí velké zrcadlo. Zbavena pocitů ulehla na pohovku

a chvíli se nervózně převalovala. Klid se zvolna měnil v úzkost samoty.

Vstala a přitiskla čelo na chladné okenní sklo. Vyschlý jíl cest, zvrásněný

koly aut, vytlačil zeleň za horizont domků. Moderní vesnice za městem

připomínala obrázky z dětských omalovánek. Rozmrzelá z kliduperiférie se rychle oblékla a autem zamířila do centra.

„Na nikoho není spolehnutí,“ litovala se. „Každý si dělá, co chce,“

lítostivě přitakávala sama sobě.

Hučení motoru jí otupilo smysly. Při vjezdu na jižní magistrálu se

málem srazila s líně se vlekoucím BMW.

Usilovně se snažila potlačit chaotické pocity. „Musím s ním promluvit!“

Vnitřní napětí stupňovalo pomalé popojíždění aut. Oddechla si v úzké

ulici s přetékajícími popelnicemi. Z několika oken na ni zíraly nudící se oči nájemníků. Zastavila a obešla blok do ulice s lipami, obalenými zimními vajíčky mšic. Podrážky osamělých chodců tu šustily na podestýlceuvadlého listí jako karty mariášníků. Šikmé paprsky slunce zatím vzdorovalyastronomickému podzimu. Prodlužující stíny se protáhly až k zakotveným lodím u břehů nedaleké řeky. Rychle vešla do domu, kde bydlel Mleta.

Zadýchána zastavila na chodbě v posledním patře domu. Přelétla

zrakem jmenovky a čekala na zklidnění dechu. Po zazvonění netrpělivě

přešlapovala na zašlé mozaice podesty. Ještě několikrát se bezvýsledně

pokoušela dozvonit. Chvíli váhala, má-li počkat v autě. Pak si to rozmyslela a vystoupala k plechovým dveřím půdy. Posadila se na zabílený

schod a přimhouřenýma očima pozorovala chodbu pod ní. Připomyšlení, že nepřijde sám, ji zamrazilo.

Konference se protáhla diskuzí. Mleta nechal slova posledních řečníků

pod prahem svého vnímání a začal uvažovat o nabízených možnostech. Za

slušné peníze by mohl dělat privatizační projekty. Kdyby toho bylo víc, mohl

by i s někým založit firmu. Převaloval tu myšlenku v hlavě jako pivovarský sud. Šum v sále zesílil. Poslední diskutující odstoupil od pultu a Ostroň se

rozloučil s prořídlou řadou posluchačů. Na schodech kývl Mleta na kolegy z katedry a venku v podloubí budovy zapnul mobil. Esemeska mu


23

připomněla zítřejší grantovou agenturu. Zaklapl véčko telefonu a rychlým

krokem přešel na protější chodník. Potřeby změnily směr. Dostal hlad, ale

v pizzerii, kam občas chodil, nenašel volné místo. Rozhodl se, že se vrátí

domů.

Před vchodem zahlédl z dálky viklající se postavu mladého feťáka.

Občas ho vídal, jak se klátí ulicí směrem k řece, kde v nějaké boudě lapal

stíny sladkých snů. Teď tu stál jako figurální řezba z vyschlého dřeva.

„Hele,“ oslovil Mletu, který chtěl vejít, „potřebuju ňáký prachy. Aspoň pětku,“ ospale zaprosil.

Mleta zakroutil hlavou a vešel do chodby. Viklavá figura ho chytla za rukáv. Vytrhl se a zlostně vyštěkl: „Zmiz!“

Feťák rozpřáhl sevřenou dlaň a nasměroval ji k Mletově hlavě. Suchý úder skončil na zdi. Viklanova tvář zesinala. Kopl Mletu do břicha.Zlomené tělo narazilo hlavou na roh dřevěného zábradlí schodiště a Mletův nadočnicový oblouk se rázem vydul přebytkem krve. Instinktivně sáhl po mobilu. Feťák chvíli přiblble zíral, a pak mu ho vykopl z ruky.

„Svině,“ plivl mu do tváře a vyběhl na ulici.

Mleta se namáhavě zvedl. Sebral naprasklý mobil a opíraje se ozábradlí pomalu vystoupal do posledního patra činžovního domu. Lekl se, když zaslechl za zády kroky.

„Co ty tady?“ mávl překvapeně rukou.

„Čekám na tebe,“ prosebné oči se zastavily na jeho tváři, „co se ti stalo?“ vyhrkla.

„Celkem nic,“ úsměv se ztratil ve štěrbině oka.

„Počkej, pomohu ti otevřít,“ pečovatelsky nabídla Miriam.

Rozpačitě jí podal svazek klíčů.

Rozechvělá ho následovala do obýváku, naplněného nakyslou vůní starých novin.

Dotazník11

S nemocí vstoupila do Ondřeje melancholická rezignace. Doktor mu

předepsal antibiotika a matce řekl, že jde o lehký zápal plic. Nemoc se

protáhla do poloviny října. Dvakrát ho navštívila Helena. Její slova hřála

a vyhlazovala nepříjemné pocity, které mívají ležící, napolo uzdravení

pacienti.


24

„Bakterie odcupitaly,“ ukazováčkem a prostředníkem kráčela po dece k jeho bradě.

„Už mě nebaví ležet. Nic mi není,“ nadechl se a usmál se na Helenu.

„Jen se pěkně uzdrav,“ pohladila ho.

Matka, která to slyšela, se zastavila ve dveřích: „Jen mu to řekněte. Pořád chce na kolo...“

Rozpačitá Helena se podívala na Ondřeje. „Už budu muset jít,“ klepla ho po ruce.

Její vůně chvíli visela v pokoji jako závoj nevěsty.

Nazítří, když matka odešla do práce, vstal a v koupelně se zahleděl do zrcadla. Pobledlou tváří mu prosvítaly trsy řídkých vousů. Oholil se a znovu si lehl. Podíval se na hodiny. Bylo něco po desáté. Helena je ve škole a ostatní kamarádi bůhvíkde. Převaloval se, než se rozhodl znovu vstát. Cítil se slabý, ale ticho pokoje ho nudilo. Posadil se a při listování rozečtenou knihou si vzpomněl na Ivana. Ivan dělal pro nějakoureklamní agenturu a většinou se zdržoval doma. Obvykle vysedával se sluchátky před novým Sony boxem. Ondřej mu poslal textovku. Chvíli trvalo, než se ozval. Povzbuzen vzkazem se oblékl a vysoukal do poloprázdné ulice zahradních domků.

Ivan bydlel s matkou a babičkou za rohem, necelých sto metrů od Ondřeje. Neklepal ani nezvonil. Dveře zahrádky byly otevřené a stejně tomu bylo u vchodu do domku.

„Už jsi vstal z mrtvejch?“ přivítal ho Ivan se sluchátky na krku.

Neodpověděl, jen pokrčil rameny.

„Sedni si,“ odklidil mu časopisy ze zaprášeného křesla.

„Jak to jde?“ začal neurčitě Ondřej.

„Blbě. Na premiéru přišlo jen pár lidí. Možná že to chtělo něcojinýho.“

„Bejval bych přišel, ale nemoh sem,“ omlouval se Ondřej.

„Co ti vlastně bylo?“

„Prej zápal plic.“

„Už dobrý?“ zvedl obočí Ivan.

„Snad jó.“ Pak rychle dodal: „Někdy bych si rád zahrál.“

„Myslíš divadlo, nebo muziku?“

„To druhý.“

„To jó. Miloš hraje občas někde s ňákou skupinou, ale určitě by přišel.

Myslíš, že bysme měli zase začít?“

„Jó. Budu jezdit na sobotu a neděli,“ ubezpečil Ondřej.

„Fajn. Brnknu Milošovi a Karlovi. Možná ještě někoho seženou.“

Na Milošovi hodně záleželo. Jako pianista z nich nejlíp improvizoval.

„Nechtěl by sis přivydělat?“ manažersky se zašklebil na Ondřeje.

„Vo co de?“

„Ňákej výzkum. Dotazníková akce. Mám jich tady fůru,“ ukázal do kouta pokoje na dva balíky, na kterých ležely černobílé plakáty shrozícím prstem nad nápisem AIDS.

„Toho si nevšímej. To je kondomizace. Budou se tam rozdávatkondomy,“ upřesnil Ivan. „Tak jak?“ dorážel.

„K čemu to je?“

„K ničemu, ale můžeš shrábnout pět kilo za deset dotazníků.“

„Nechci nikam chodit,“ namítl Ondřej.

„Jseš blbej! Vezmeš to domů a vyplníš sám. Jména vybereš zeseznamu.“

Ondřej zavrtěl pochybovačně hlavou.

„Jak myslíš, že to dělají profíci? Sednou si do hospody a vyplní to.“

„Co pak s tím?“ zeptal se pochybovačně Ondřej.

„Přineseš to sem a já to předám agentuře.“

„Co voni s tím?“

„Předaj to dál. Je to prej pro nějakou konferenci o lidským kapitálu, nebo tak...“

„To je ptákovina,“ zasmál se Ondřej.

„To teda jó,“ přitakal Ivan. „Ňákej profesor na to dostane grant a ty blbosti zpracuje. Pak to někde přednese a bude slavnej. Tak chceš?“ Vstal a z roztrženého balíku odpočítal deset dotazníků.

„Tak jó. Nezávazně,“ podotkl Ondřej.

„Neboj. Je to jen koloběh prachů. Zaplatíš daně, daj z nich na grant

a ty si z toho kus vezmeš. Jak jsme to říkali?“

„Práce je konstanta blížící se nule,“ rozesmál se Ondřej.

„Fajn, a můžeš přivést tu svou holku,“ zaútočil Ivan.

„Kam?“

„No na zkoušku, vole!“


26

„Tak jó. Budu už muset jít,“ omlouval se Ondřej.

„Tak zatím,“ tleskl o Ondřejovu napřaženou dlaň Ivan.

Rozlučka12

Studenti na hřadlech univerzitního schodiště připomínali vlaštovky

na drátě. Profesor Mravskij se postupně ke každému z nich naklonil

a nabídl svou hubenou ruku. Turnovy oči zářily štěstím. Rozložitá Rajsa

vedle něho se červenala. Po obřadném rozloučení je pozval všechny do

salónku univerzity na ruské „zakusky“.

Všech dvacet zahraničních absolventů pomalu vystoupalo dotřetí

ho patra budovy. Prošli přednáškovým sálem a na jeho boku vešli do

místnosti se stoly naplněnými studenými a teplými pokrmy. Ležely tu

pirohy různých velikostí a původu: moldavský tažený s brynzou, kulatý

kurnik i smažené trubičky beljaše. Vedle mís s uzeným jazykem voněl

drůbeží salat stoličnyj. Na menším stolku u okna svítily ebenové perly

astrachaňského kaviáru.

Jako hladoví černí pilousi obklopili absolventi stoly s jídlem. Jejich

čelisti na chvíli utlumily šumění hlasů. Mravskij zakašlal.

„U nas suchoj zakón,“ přelétl zrakem od barevného portrétugenerál

ního tajemníka k oknu.

„Potomú u nas tólko maleňkaja karóbočka,“ ukázal na krabici sdva

ceti lahvemi vychlazené stoličné.

„Spasíbo,“ ozvalo se několik hlasů. Tři Asiati se pohrdavě ušklíbli

a odvrátili hlavy.

Profesorova asistentka začala otevírat lahve a nalévat. Rajsa seostra

žitě zadívala na Frantu. Přidala se k nim tyčka ostravského chachara,

který s nimi studoval. „Už mate sbalino?“

„Nět,“ předešla Frantu.

„Jedeme za rodiči,“ podíval se na Rajsu, „rozloučit se,“ vyhrkl.

„Charašó,“ usmál se a dopil sklínku. „Kobzole,“ slastně povzdechl.

Svraštili obočí.

„Je to z brambor, ale je to fajnove,“ objasnil a odešel ke stolku ska

viárem.

K Rajse se přitočila Larisa o objala ji. Turn zamířil k asistentce. Cestu

mu zastoupil Mravskij: „Čtó ty dóma?“


27

„Ja ješčo ně znáju... tóčno,“ vykoktal.

„Nu vót,“ vyprázdnil stakan profesor, „u těbjá búdět sémja, ja dúmaju.“

Turn se začervenal. „Vazmóžno...“

„Pačemú nět?“ rozohnil se profesor a postavil prázdnou sklínku na

stůl.

U vchodu se objevila komsomolsky vypjatá prsa vědeckéhotajemníka. S pohárem vodky se připojil k Mravskému s Turnem.

„Maladěc!“ poklepal Frantu po zádech, „charóšaja rabóta,“ zamumlal

neurčitě.

Chraplavý hlas zpěvačky z přineseného gramofonu udeřil do skupinek. Mravskij se usadil v křesle, obklopen štěbetajícími hlasy bývalých

studentek. Ohnivý zpěv umělkyně uhasl v závěrečné oktávě. Chvíli ticha

vystřídala balalajka a housle. Dva Asiati se pustili do sebe. Třetí mezi ně skočil. Nůž jednoho mu roztrhl rukáv. Rozčilený tajemník je okamžitě vystrčil na chodbu. Zarudlý se za chvíli vrátil. Zápasu si nikdo nevšiml. Rajsa zaklesnutá v náručí své kamarádky Larisy přestala sledovat Frantu. Ten kroužil kolem stolu s jídlem a poháněl inzulín k výšinám. Objevila se druhá krabice vodky. Decibely hlasů se shodly na její dlouhodobě udržitelné spotřebě. Kolem půlnoci vyhrávaly nad hudbou z gramofonu. Turn labužnicky konzumoval. Občas se bázlivě rozhlédl. Rajsu obklopily kamarádky a o Frantu nejevila zájem. Mravskij se těšil ze stafážeunaveného melancholika. Nakláněl se k němu a rytmicky kýval hlavou:„Ekonomija, samaja lučšaja nauka,“ opakoval. V rohu navazoval mezinárodní styk tajemník. Mongoloidní oči jeho partnerky netečně zíraly přes jeho rameno.

Turn ucítil náraz v podbřišku. Chvíli setrvával v sevřeném střehu.

Tlak ho však donutil vycouvat ven ke dveřím s panáčkem. Usedl na

vymoženost kapitalistického světa a marně se snažil vzpomenout naposloupnost vyprazdňovacího aktu. S blaženým úsměvem odeslal zbytky

strávené potravy do nespuštěných kalhot.

Třímaje neohroženě otěže splachovadla se nevěřícně zadíval na Rajsu

stojící nad ním.

„Krúglyj durak,“ hněvivě vyprskla, „éto ty!“ vyťala mu políček.

Prosebně se na ni usmál. „Já úže úžinal,“ dobrácky vysvětloval, „těpěr

ja ka...ká...ju.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist